Díl 91-100

Co se přihodilo Rielovi a proč se pokoušel svou chráněnku utopit? Izabel má další divnou vidinu a později se jí podaří dostat Riela do postele...

91. díl

        Zhrozeně jsem vytřeštila oči na Rielovo bezvládný tělo u svých nohou a pak se vyděšeně rozhlídla kolem sebe. Tak trochu jsem očekávala, že spatřím, jak se k nám přibližuje partička pěkně našňupnutých andělů zmaru, ale ať jsem se koukala sebelíp, nikoho jsem široko daleko neviděla.

Co se to sakra…?

Riel tlumeně zasténal, bolest v jeho hlase byla neoddiskutovatelná. Ačkoli jsem se měla nejspíš dát hned na útěk, poklekla jsem u něho a zlehka se dotkla jeho vlasů. Slabě se zachvěl.

„Seš v pořádku?“ zeptala jsem se ustaraně a v duchu se hned podivila, proč mu kladu tak blbou otázku. Že není v pořádku, bylo totiž víc než zřejmý. Místo jeho šedých očí na mě zírala jenom děsivě mrtvá bělma a z nosu mu vytékal pramínek krve. Nemluvě o tom, že byl celý tak nějak divně zkroucený, skoro jako v křeči.

„Rieli…“ vyslovila jsem jeho jméno a hlas se mi přitom třásl. „Žiješ?“

„Jo…“ vypravil ze sebe s námahou a hned se dávivě rozkašlal.

Když sebou přestal bezmocně zmítat, všimla jsem si, že má teď zakrvácenou i pusu a bradu. Že by nějaký vnitřní krvácení? Při tý myšlence se mě zmocnila úzkost.

„Rieli, co ti je? Mám tě vzít do nemocnice?“ nabídla jsem mu a samotnou mě překvapilo, že si o něho dělám takový starosti. Copak mi nechtěl před chvilkou ublížit? Copak jsem nebyla odhodlaná ho nenávidět? Za to, že mi lhal a že… že mě tak ignoruje? Ale i kdyby se mi ho skutečně podařilo nenávidět, pak bych ho tu stejně nemohla nechat jen tak ležet na chodníku.

„Žádná nemocnice…“ zamumlal a z úst se mu vyřinula další krev. Vypadala dost tmavě a hustě. Něco podobnýho jsem už viděla ve filmech, když někdo utrpěl smrtelný zranění. Jenže tohle byla skutečnost a mně se to ani trochu nelíbilo.

„Dobře… A jak ti teda můžu pomoct?“ zeptala jsem se s narůstajícím zoufalstvím. Jestli mi tu teď ten upír hodlá umřít, tak ho asi nakopu! Ať se ani neopovažuje mě tu nechat samotnou!

„Vem mě… nahoru…“

„A jak asi? Myslíš si snad, že tě tam odnesu na zádech?!“ vyprskla jsem nevěřícně.

„Ne… podepři mě…“

Nejistě jsem ho sledovala, jak se vydrápal nejdřív na všechny čtyři a znova se strašlivě rozkašlal. Podle zvuku mi to připadalo, že mu co nevidět vyjdou plíce pusou. Ale kromě další krve se naštěstí nic jinýho neobjevilo. Rozechvěle mi položil paži kolem krku a já ho s vypětím všech sil vytáhla na nohy. Na okamžik hrozilo, že se ihned složí zas na zem a tentokrát mě vezme s sebou, ale pak jeho třas poněkud ustoupil a on se sípavě nadechl.

„Můžem…“ vybídl mě a já ho pomalu vedla zpátky do baráku.

Když jsme po nekonečně dlouhý době dospěli až do výtahu, s úlevou se opřel o stěnu a zavřel oči. Otevřel je teprve, když jsme dojeli do našeho patra, a to už naštěstí vypadaly téměř jako jindy. Trochu mě to uklidnilo, i když žádný jiný zlepšení jsem zatím nezaregistrovala. Jak jsem ho pevně svírala, byla jsem si až bolestně dobře vědoma toho, jak mu neustále svalama probíhá zvláštní chvění, skoro jako kdyby měl nějaký epileptický záchvat nebo tak něco. Tak rychle, jak jen to bylo možný, jsem ho přesunula do bytu a chtěla ho vzít do ložnice, kde by si mohl lehnout na postel, ale on měl jiný názor.

„Koupelna…“ hlesl tiše.

„Je ti špatně?“ starala jsem se, ale poslušně jsem s ním zamířila, kam si přál.

„Vana…“

„Nebude lepší umyvadlo?“ navrhla jsem.

„Ne… Napusť… vodu… ledovou…“ nařídil mi a já udělala, co po mně chtěl, i když jsem nechápala, o co mu vlastně jde. Vana se ještě nenaplnila ani do třetiny, když se znova ozval.

„Teď mě… svlíkni…“

Ztěžka jsem polkla. „Děláš si srandu?“

„Udělej to.“

Jeho tón zněl dost naléhavě, ale já přesto váhala. „Nezvládneš to teď už sám?“ zkusila jsem se z toho vyvlíknout.

„Dlužíš mi to…“ zašeptal nezřetelně. „Skoro jsi mě zabila…“

92. díl

        „Cože?!“ vyhrkla jsem dotčeně a skoro jsem Riela pustila na podlahu. „Já, jo?! Přeskočilo ti snad?!“

Měla jsem dojem, že něco zamumlal, ale možná jenom heknul bolestí, jak se sám pokoušel sundat si triko. Nemohla jsem se na to koukat.

„Ukaž...“ povzdechla jsem si rezignovaně a přetáhla mu jeho - jak jinak než černej - svršek přes hlavu. Pak jsem se radši trochu odvrátila, abych připitoměle nezírala na jeho úchvatný hrudník. Rozhodně mi to připadalo jako dost velký plýtvání obdařit něčím takovým asociálního upíra.

„Dík...“ hlesl a neskutečně rozechvělýma rukama zajel k přezce svýho opasku, kterou se neúspěšně pokoušel rozepnout.

Ráda bych věřila, že na něho takhle zapůsobila moje blízkost, ale podle toho, jak se mu co chvíli zkřivily prsty v nějaký křeči, tak jsem o tom dost pochybovala. Jemně jsem odstrčila jeho ruce a udělala to místo něho a rovnou jsem mu taky ty kalhoty stáhla ke kolenům. K mý úlevě měl pod nima ještě boxerky, a tak jsem byla ušetřena pohledu, který by mě určitě přivedl do dost velkých rozpaků. S Rielovou asistencí jsem ho posléze zbavila bot, ponožek i těch černých džínů a na jeho pokyn jsem mu pomohla vlízt do vany.

Že je jeho holá kůže na dotyk nesmírně horká, to jsem zaregistrovala, ale i tak mě překvapilo množství páry, co se utvořila, když se Riel ponořil do tý studený vody. Být na jeho místě, tak nejspíš ječím, protože to bylo fakt ledový, ale on vypadal, jako kdyby si to užíval. Což jenom znova potvrdilo můj názor, že je prostě divnej. I když tělo měl fakt neodolatelný, to se mu muselo nechat. Škoda jen, že je to takovej protiva, kterej o mě navíc ani trochu nejeví zájem!

Chvilku jsem ho pozorovala, jak tam leží, oči zavřený, ve tváři nezvykle pokojný výraz, a připadala jsem si tam dost nepatřičně.

„Jestli už nic nepotřebuješ, tak budu vedle, jo?“ oznámila jsem mu a koukala vycouvat z místnosti.

„Počkej ještě...“ zastavil mě hned Riel, aniž by se namáhal otevřít oči. „V mý bundě... potřebuju jednu dávku...“

„Dobře.“

Nechala jsem ho tam naloženýho a vydala se do kuchyně, kde si prve odložil svou bundu přes opěradlo židle. Lahvičku s krví jsem našla poměrně rychle, byla v jedný z vnitřních kapes v šikovným kovovým pouzdru, který bylo uvnitř vystlaný nějakou měkkou hmotou. Jenže při tom šacování jsem taky narazila na Rielův mobil. A ten představoval až příliš velký pokušení, než abych mu dokázala bez rozmýšlení odolat. Nerozhodně jsem ho hypnotizovala pohledem a v duchu dumala. Mám... nemám... mám... nemám...

Tenký černý přístroj mě i přes svou zanedbatelnou váhu neskutečně tížil v ruce a díky tomu, že se mi nervozitou potila dlaň, hrozilo, že mi každým okamžikem vyklouzne z mýho sevření. A to by mě moc nepotěšilo, protože jsem se právě odhodlala zavolat tátovi, jen co nakrmím toho otravnýho upíra ve vaně. Zastrčila jsem si mobil do kapsy kalhot a s lahvičkou krve pospíšila do koupelny, než se po mně začne Riel shánět.

Kupodivu se nezdálo, že by mě mezitím nějak zvlášť postrádal. Spočíval v úplně stejný poloze jako prve a dokonce to vypadalo, že spí.

„Rieli?“ hlesla jsem tiše, ale žádný reakce jsem se nedočkala.

Nebyla jsem si jistá, jestli mám zas zmizet a nebo ho probudit, aby se napil, ovšem když jsem si vzpomněla na svou neblahou zkušenost u Viktora, rozhodla jsem se pro to druhý. Koneckonců kdyby tu krev nepotřeboval, tak by si o ni určitě neříkal.

Nahnula jsem se a zlehka se dotkla jeho tváře, protože hlava byla jednou z mála věcí, který z něho trčely nad hladinu. Tou druhou byly jeho nohy, ale na ně jsem mu sahat nechtěla, to už mi přišlo až moc osobní. No, bylo tu ještě jedno osobnější místo, ale vzhledem k teplotě vody nemělo nejmenší šanci trčet. Ta myšlenka mě pobavila natolik, že jsem se tlumeně zachichotala. Asi už mi nejspíš definitivně hráblo.

„Rieli? Donáška krve je tu...“ zavtipkovala jsem a on se konečně obtěžoval na mě podívat.

„Divím se, že ses vůbec namáhala,“ poznamenal téměř se svým obvyklým nádechem jízlivosti.

„Přece jsi mě o to požádal, ne?“ Absolutně jsem nechápala, co má zase za problém.

„To jo. Ale tak nějak jsem spíš předpokládal, že využiješ toho, že jsem mimo, a zdrhneš,“ prohodil ledabyle.

„Což by tě hrozně mrzelo, co?!“ odsekla jsem nedůtklivě, protože se mě to vážně dotklo.

„Jasně, že jo. Protože pak bych nemohl udělat tohle...“

A dřív, než jsem stihla uskočit do bezpečný vzdálenosti, popadl mě Riel za ruku a stáhnul mě do tý ledový vody k sobě.

93. díl

        Nevím, jestli jsem začala řvát dřív, než jsem do tý vody zahučela, a nebo až potom, ale ječela jsem, dokud mě ten chlad úplně nezbavil dechu. Zoufale jsem se snažila co nejrychleji vyhrabat z vany, ale Riel mi v tom zabránil, když mě pevně objal kolem pasu a přitisknul k sobě. Očividně už mu bylo líp, i ten třas polevil, takže jsem neměla sebemenší šanci se mu vytrhnout. Jo, pak pomáhej bližnímu svýmu... Česnek a kůl na něj, na hajzla!

„Když sebou přestaneš zmítat, tak se tolik nenamočíš!“ poradil mi, což mi bylo úplně na houby, protože už jsem beztak byla mokrá od hlavy až k patě. Úplně jsem cítila, jak mi tuhnou rty, o jiných částech mýho těla ani nemluvě. Naneštěstí jsem ležela čelem k Rielovi, a tak mi neušlo, že to zaznamenal.

„O co ti sakra jde?! Chceš mě snad zabít?!“ vypravila jsem ze sebe s podobným přízvukem jako tonoucí. Možná bych i zkusila volat o pomoc, jenom kdyby tu byla aspoň malá naděje, že by někdo přišel.

„Ne, zatím si jenom promluvit!“

„A to kvůli tomu bylo nutný tohle?“ procedila jsem přes zuby, který mi povážlivě drkotaly o sebe. Skoro jsem se bála, abych si neukousla jazyk.

„Po minulý zkušenosti s tebou jo!“

Riel si uvolnil jednu ruku a párkrát si s ní přejel přes obličej v jasný snaze smýt z něho tu krev. K mýmu zadostiučinění se mu ale akorát tak podařilo rozpatlat si ji i po tom zbytku, který měl až dosud čistý. Zřejmě to pochopil z mýho výrazu, protože tu očistu vzápětí opakoval. Škoda, připravil se tím tak o dokonalou image krvelačnýho nočního tvora.

„Nevím, o čem to mluvíš! A ani nevím, jak ti tohle dovádění ve vaně pomůže!“ namítla jsem ostře a až příliš jasně jsem vnímala, jak z mýho těla rychle vyprchává veškerý teplo.

„Ty fakt nemáš nejmenší tušení, co?“ konstatoval Riel a propaloval mě očima, což by nebylo zas až tak špatný, kdyby mě to aspoň trochu zahřálo.

„Mám tušení, že už ti asi definitivně hráblo!“ vyjela jsem na něho a znova se mu marně pokusila vytrhnout. Ne, že bych nesnila o tom, jak se jednou náhodou ocitnu v jeho náruči, ale tohle se mým představám ani vzdáleně nepodobalo. V duchu jsem přemítala o tom, při jaký teplotě asi přestane žilama kolovat krev. Zdálo se mi, že už se k ní zdárně přibližuju.

„Radši jsem se chtěl pojistit, kdybys na mě zas hodlala zkoušet nějaký triky. Takhle bychom to schytali oba...“

Mít možnost, tak ho praštím pěstí a nebo důkladně kopnu. Když už nic jinýho, aspoň bych tím pohybem získala nějaký teplo. Jenže ten prevít upírskej mě svíral tak pevně, že mi nezůstávalo dost prostoru pro manévrování.

„Jo, tak to se ti vážně povedlo! Jenže třeba bys mi mohl nejdřív vysvětlit, o čem to tu pořád meleš!“ ohradila jsem se aspoň slovně, což ovšem na teplotu okolní vody a mýho těla, která už pomalu byla skoro stejná, nemělo žádný vliv.

„O tom blesku, cos na mě venku seslala!“ sdělil mi Riel tónem, jako kdyby bylo naprosto normální, že něco takovýho dělám. Fíha, jsem fakt dobrá!

„Do tebe venku uhodil blesk? To leccos vysvětluje!“ odsekla jsem namíchnutě a než jsem se nadála, Riel nás pohotově přetočil, takže teďka už jsem pro jistotu byla ponořená skoro celá.

Zalapala jsem po dechu a sbírala síly k tomu, abych procítěně zařvala.

„Zapomeň na to nebo ti strčím pod vodu i hlavu!“ varoval mě Riel a já se zmohla jenom na šokovaný zamrkání. Nějak už jsem mezitím pozapomněla, že dokáže bejt pěkně ostrej.

„A teď si konečně pořádně promluvíme...“ oznámil mi, aniž by mi dal předem na výběr.

„Nemůžem někde v teple a suchu?“ navrhla jsem a pokusila se nadzvednout hlavu, protože mi do uší co chvíli zatékala voda. Bohužel ale ne tak důkladně, abych mohla zcela beztrestně ignorovat ty Rielovy řeči.

„Ne, tady je to lepší!“ ukončil rázně diskuzi na tohle téma.

„Já jenom aby to na tobě nezanechalo trvalý následky!“ snažila jsem se ho přesto odradit od jeho úmyslu.

„Na mně? Měla by ses spíš bát o sebe!“

A než jsem se ho stačila zeptat, jak to myslel, drze sevřel mou levou bradavku mezi prsty a přes látku mýho trička ji začal laskat.

„Ty...!“

94. díl

        Chtěla jsem Riela počastovat nějakým pěkně peprným přízviskem, jenže sotva jsem se k tomu nadechla, ponořil mi naprosto hrubě a hlavně bez varování hlavu pod vodu. Vůbec jsem to nečekala, takže než mi došlo, co se vlastně děje, spolykala jsem už nejmíň půlku vody, co byla ve vaně.

Riel mě chvilku podržel pod hladinou, než se uráčil mě zase pomalu vytáhnout. Zalapala jsem po dechu, ale byla jsem natolik zaměstnaná prskáním vody všude kolem, že jsem se pro tentokrát zdržela všech nadávek.

„Já tě varoval, Izabel...“ oznámil mi chladně a pozoroval mě, jak se bezmocně dusím. Ani ho nenapadlo, aby mě nechal se posadit a já tak mohla líp vykašlat vodu ze všech míst, kde ji mý tělo příliš neocenilo.

„Hajzle!“ zasípala jsem na něho, jakmile jsem mohla opět aspoň trochu mluvit.

„Jak okouzlující!“ ušklíbnul se. „A teď mi odpovíš na mý otázky nebo tě zas vykoupu! Kdo ví... třeba v sobě po chvíli objevíš schopnost dejchat pod vodou!“

„Seš naprostej magor!“ vyjela jsem na něho a vysloužila si za to dost nepřívětivý pohled.

„Tohle jsem jako neslyšel! Ale ještě jednou a šoupnu tě tam znova!“ sdělil mi nesmlouvavě a jeho hlas zněl natolik tvrdě, že mi bylo jasný, že rozhodně nežertuje.

Zmlkla jsem a nenávistně jsem na něho koukala. Aspoň jsem doufala, že přesně tohle z mýho pohledu vyzařuje. Jenže asi se mi to tak docela nepodařilo, protože se pobaveně pousmál.

„Vypadáš jak panda...“ poznamenal a mně došlo, že mám nejspíš řasenku zas všude po ksichtu.

No, super... I když proč mi vadilo, že před tímhle naštvaným upírem vypadám jako strašidlo, to mi bylo fakt záhadou. Beztak za to může jenom on, tak ať se klidně pokochá!

„Už ses uklidnila?“ zeptal se mě po chvilce, kdy jsme na sebe jenom mlčky zírali.

„To už patří mezi ty otázky, jak na ně chceš odpovědi, a nebo tě ještě můžu poslat kamsi?!“ zareagovala jsem nevrle.

„Nepokoušej svý štěstí, Jezabel! Zrovna teď si můžu vybrat, jestli tě vydat Nejvyšším a nebo andělům, podle toho kdo mi nabídne víc! A nebo tě prostě vydat komukoli, jen abych se tě zbavil!“

Tohle jeho naprosto bezcitný prohlášení mě naštvalo ještě víc. „Tak konečně začíná vycházet pravda najevo, co?! Žádný splácení dluhu mýmu tátovi... koukáš jenom, co z toho můžeš získat ty! Seš obyčejnej šmejd!“

„Zatím jsem neudělal nic, čím bych si tuhle chválu zasloužil, tak si radši dávej pozor na pusu!“ zavrčel na mě Riel, ale zatím mě nenutil hrát si nedobrovolně na potápěče. „Myslím, že je načase dát si další kolo hry na pravdu, co ty na to?“

„Mám na výběr?“

„Ne.“

Vykouzlila jsem na rtech sladký úsměv, aspoň natolik, jak mi to moje chladem ztuhlý svaly dovolily. „Jak bych potom mohla odolat?“

Riel moji uštěpačnou poznámku ignoroval a rovnou přešel k první otázce. „Tak jaký máš vlastně mimořádný schopnosti? Nejdřív se ti povedlo manipulovat s předmětem, aniž by ses ho dotkla. A teď ten blesk... Je tu ještě něco, o čem bych měl vědět?“

Rozhodla jsem se, že nemá cenu zapírat. „Tak fajn, dokážu občas hejbat s věcma ve svým okolí, když se fakt hodně soustředím a nejsou moc těžký. Ale tím to taky končí. Možná je to mimořádná schopnost, ale taky je mimořádně úplně nanic! A o ničem dalším nevím!“

„Takže se ti nikdy předtím nepodařilo vytvořit podobný energický výboj?“ zjišťoval dál Riel, jako kdybych mu to neřekla krátce předtím.

„Ne, nepodařilo! A neudělala jsem to ani teď! Něco takovýho bych snad cítila, ne?!“ namítla jsem ještě razantněji, protože už jsem toho nesmyslu měla tak akorát dost.

„Možná ne, já nevím. Ale musela jsi to být ty, nikdo jiný tam v okolí nebyl...“

Riel si odhrnul mokrý vlasy z tváře. Nemohla jsem si nepovšimnout, že takhle zmáčenej vypadá ještě přitažlivěji než obvykle. Sakra! Uklidňovalo mě aspoň vědomí, že kdybych náhodou při pohledu na něj začala slintat, tak se to v tý vodě stejně ztratí.

„Být to jenom o trochu silnější, tak už jsem měl nejspíš vnitřnosti pečený a z kůže škvarek...“ prohodil Riel, myslí stále ještě u tý svý absurdní představy, že si z nudy občas hraju na Storm nebo či co.

„To mě těší, že tě dokážu tak rozpálit!“ odsekla jsem, naštvaná tím, jak si pořád vede svou. Copak vůbec nevnímá, co mu říkám?!

„Jo? Možná bych měl zkusit, jestli se mi to taky podaří...“ pronesl takovým divně zastřeným hlasem a pak se ke mně sklonil.

95. díl

        Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se ke mně Riel sklání, a jen o zlomek sekundy později s naprostou samozřejmostí spojil naše ústa. Nebránila jsem se tomu a dokonce jsem je ochotně pootevřela. Jednak líbal fakt nádherně a pak mi svými rty příjemně zahříval ty moje prochladlý. Bylo vůbec zajímavý, že ačkoli už nějakou dobu ležel v ledový vodě, nemělo to na teplotu jeho těla žádný zvláštní vliv. A ani na funkce... pomyslela jsem si vzápětí, když polibek prohloubil a já si začínala uvědomovat, že mě něco dost nevybíravě tlačí do stehna.

Zvedla jsem ruce a zabořila prsty do hřívy jeho vlasů. Zároveň jsem hladově opětovala jeho útok a dychtivě laskala jeho jazyk svým, jako kdybych se ho nemohla nabažit. Měkce jsem dokonce vzdychla, i když jsem se sama nedokázala tak docela rozhodnout, jestli je to hraný a nebo na mě skutečně tak působí. Nicméně jsem s uspokojením zaznamenala, že zavřel oči a plně si vychutnává náš vášnivý polibek. To byla moje chvíle...

Naprosto nečekaně jsem mu vší silou škubla za prameny vlasů, který jsem si předtím omotala kolem prstů přesně pro tenhle účel, a než se stihnul odtáhnout, ještě jsem ho dost nevybíravě rafla do jazyka. To ho naučí, zmetka jednoho upírskýho!

Slyšela jsem ho syknout bolestí, ale než jsem si mohla vůbec vychutnat svou pomstu, zakousnul se mi zničehonic do krku. Vyjekla jsem, ale bylo to způsobený spíš šokem, než že by mi až tak ublížil. Navíc to bylo kupodivu i trochu příjemný, což mě obzvlášť vytáčelo.

„Nech mě bejt!“ křikla jsem na něho a zoufale se rozhlížela, jestli nemám v dosahu něco šikovnýho, čím bych ho mohla vzít po hlavě. Jenže k mý smůle všechny ty lákavě vypadající lahvičky na poličkách byly dost vysoko. Sakra... Snažila jsem se na jednu z nich soustředit a když se pod mým upřeným pohledem pomalu vznesla do vzduchu, div že jsem nezačala jásat nahlas. Jenže než jsem jí stihla dát nějakou rychlost a směr, zesílil Riel stisk svých zubů a já se neubránila tlumenýmu zasténání. Na okamžik jsem polevila v koncentraci a ta prokletá lahvička dopadla s posměšným žblunknutím rovnou do vody. Zatraceně!

Zkusila jsem to ještě s další, ale mezitím mě zachvátila panika natolik, že jsem nedokázala nic víc, než ji zvednout pár cenťáků nad drátěnou polici a to jenom na krátkou chvilku. Bylo mi jasný, že tudy cesta nevede. A díky tomu, že Riel drtil mý tělo pod sebou, tak jsem neměla ani šanci zaútočit na nějaký jeho citlivý místo.

I když jsem věděla, jak marný je mý počínání, snažila jsem se ho aspoň trochu odstrčit, samozřejmě že bez valnýho úspěchu. Přesto jsem ve svým zbytečným úsilí nepolevovala, odmítala jsem se jen tak vzdát bez boje. Akorát jsem změnila taktiku a místo škrábání Rielových zad, který mu očividně žádnou větší újmu nepůsobilo, jsem zaútočila na jeho obličej. Nejlepší by samozřejmě bylo zasáhnout oči, ale když máte někoho přisátýho ke krku, pak je to dost nedosažitelný cíl. Ale zarputile jsem tím směrem máchala pravačkou v naději, že trefím aspoň něco. A pak se to najednou stalo.

Nejdřív jsem si myslela, že asi umírám, protože tehdy vám prý před očima proběhne celý váš život. A tohle bylo něco podobnýho. Skoro jako když vám někdo pustí film. Viděla jsem obrázky a slyšela zvuky, jenom jsem je nedokázala vůbec nikam zařadit. Navíc se to odehrávalo v nějaký dost tmavý místnosti. Rozpoznala jsem jenom, že tam někdo je, cítila jsem bolest a odevzdanost tý osoby. Zdálo se, že je tam uvězněná už delší dobu, docela ztratila víru v to, že se odtamtud ještě někdy dostane. A pak jsem zaslechla, jak se otevírají dveře. V proudu světla, který pronikalo dovnitř, jsem spatřila dvě postavy. Hádala jsem, že jde o muže a ženu, i když jistá jsem si nebyla, protože oba měli přes hlavu přetaženou nějakou kapuci. Ten, koho jsem považovala za ženu, přistoupil blíž, ten druhý zůstával zřejmě na stráži.

*Neboj, dostaneme tě odsud…* promluvila a podle hlasu už jsem nepochybovala o tom, že je to skutečně žena. A zněla dost odhodlaně.

*Neměli jste sem vůbec chodit…* odpověděla ta osoba, která tam byla zavřená. Bylo jí špatně rozumět, protože neskutečně chraptěla.

*Nebuď blázen! Přece bychom tě tu nenechali jim napospas!* Teprve teď si žena zřejmě uvědomila, že to s tím zachraňováním zřejmě nepůjde tak snadno. Skoro bázlivě se dotkla okovů, který spoutávaly ruce tý osoby.

*Sakra!* vyklouzlo jí. *Nemají zámek…*

*Cože?* Nyní se k nim připojil i ten muž, aby sám důkladně prozkoumal pouta. *Proklatě!*

*Takhle byste tu opravdu mluvit neměli…* ozvalo se náhle od východu káravě.

Žena se polekaně otočila. *Ty?! Co tu proboha děláš?*

*Co asi? Plním svou povinnost!* dostalo se jí okamžité odpovědi.

Vzápětí se dveře s tichým ale zato definitivním klapnutím zabouchly a vše se opět ponořilo do tmy.

96. díl

        Nejsem si jistá, jestli jsem nejdřív otevřela oči a pak teprve začala sténat bolestí a nebo naopak, ale každopádně jsem ležela na gauči, upřeně zírala do stropu a procítěně úpěla.

„Konečně ses probrala,“ ozval se někde vedle mě Rielův ustaraný hlas. To mě celkem zaujalo vzhledem k tomu, že si ze mě ještě před chvilkou chtěl udělat svačinu. A nebo to nebylo před chvilkou? Jak dlouho už jsem vlastně mimo?

Sáhla jsem si na krk, i když tenhle pohyb ještě zhoršil zuřivý tepání horlivých permoníků v mý hlavě. Očekávala jsem, že budu mít celou dlaň zamazanou krví, ale neulpěla na ní kupodivu ani kapička, a místo, kam se mi předtím Riel zakousnul, bylo, aspoň pokud jsem to mohla posoudit takhle pohmatem, dost oteklý ale nic horšího. Ale stejně jsem se na toho pošahanýho upíra nepřívětivě zamračila, přičemž jsem zaznamenala, že si od našeho posledního setkání stihnul oblíct kalhoty a triko. Škoda...

„Už ti úplně přeskočilo nebo co?!“ vyjekla jsem naštvaně a pomalu se posadila.

Mokrý oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo a děsně studilo. Nedokázala jsem pochopit, proč od tý doby, co Riela znám, každý můj ohoz vezme tak rychle za svý.

„Rád bych tě upozornil, že s tím kousáním sis začala ty!“ odsekl můj ochránce podobně rázně a zvedl se z podlahy, na který klečel. „Pokud se máš ráda, tak si dávej pozor na pusu, protože já ti tohle trpět nebudu!“ oznámil mi a namířil si to do kuchyně.

Okamžitě jsem vyrazila za ním. Stál u linky zády ke mně a očividně si vařil kafe a mě naprosto ignoroval, což mě samozřejmě rozlítilo ještě víc.

„Pozor na pusu, jo?!“ křikla jsem na něho. „To by sis měl spíš dávat ty! Myslíš si snad, že se od tebe nechám jen tak olizovat a osahávat?!“

Beze spěchu se ke mně otočil. „Nezdálo se mi, že by sis stěžovala!“ prohodil samolibě.

„Jak bych taky mohla, když jsi měl jazyk v mý puse!“

„Tys měla zas ten svůj v mý a taky ti to nevyčítám!“

„Seš fakt nemožnej!“

„A co s tím uděláš, praštíš do mě zas bleskem?!“

„Kdybych to uměla, tak už je z tebe dávno jenom hromádka popela!“

„Jo? A ty se pak sama postavíš Arielovi a jeho kumpánům?“

„To budu stejně jednou nejspíš muset! Myslela jsem, že právě na to mě máš připravit! Jenže tobě se líbí, když jsem na tobě závislá, že jo?!“ obvinila jsem ho dost důrazně.

„Byla bys radši závislá na Marcellovi, co?!“ ušklíbl se na mě.

„Jo, byla! Ten má aspoň nějaký způsoby!“

„To si dovedu představit... Hádám, že se ti od něho z auta ani nechtělo.“

„Tohle je fakt ubohý!“

„Jo, to je. Hlavně to, jak sis myslela, že ti chci minimálně ukousnout hlavu. Důvěra už se jaksi vytratila, co?“ prohodil tónem, jako kdyby to všechno byla jenom moje vina.

„A kdo říká, že jsem ji k tobě vůbec kdy měla?! Sorry, ale tu si nezískáš tím, že se mě budeš snažit utopit!“ zaprotestovala jsem hned.

„Dělal jsem to pro tvý dobro,“ konstatoval pouze Riel a obrátil se ke mně zas zády, aby si zalil kafe. Zadoufala jsem, že se při tom třeba opaří, ale tohle se zřejmě stávalo jenom mně.

„Ani ses mě neobtěžoval zeptat, jestli taky nechci kafe!“ předhodila jsem mu dotčeně. „A jak jsi to myslel s tím, že pro mý dobro?!“

„Jestli jsi chtěla kafe, tak sis měla říct. Nečtu myšlenky,“ zpražil mě odměřeně. „A pro tvý dobro to bylo, protože jsem doufal, že tak v tobě probudím nějaký další schopnosti. Jako se to náhodou podařilo tam venku. Očividně disponuješ silami, o kterých nemáš zatím ani tušení.“

„Co se vlastně v tý vaně stalo?“ hlesla jsem tiše, unavená z toho zbytečnýho dohadování. Stejně to zase vůbec nikam nevedlo. Bylo jasný, že já a Riel se prostě nesneseme. Z neznámýho důvodu mě to docela mrzelo. Možná proto, že byl tak zatraceně přitažlivej... Ale snášet ty jeho arogantní nálady?! Ani náhodou!

„To jsem doufal, že mi řekneš ty.“ Riel si usrknul horkýho kafe a pátravě si mě prohlížel. „V jednu chvíli ses se mnou prala jako o život a v tu následující jsi prostě zůstala bezvládně ležet, jako kdybys zničehonic omdlela.“

Automaticky jsem si založila ruce na prsou. Pro jistotu. „Já nevím o nic víc než ty,“ prohlásila jsem, protože jsem dosud netušila, co ty moje představy měly vlastně znamenat.

Byla to něčí minulost? A nebo budoucnost? Byla jsem já tou dívkou, která tam přišla? A nebo jsem naopak byla tím vězněm? A nebo se mě to vůbec netýkalo? Zatím jsem do minulosti nahlédla dvakrát, ale pokaždý to bylo prostřednictvím snů. Tohle ale bylo něco docela jinýho.

Zamyšleně jsem se na Riela zadívala. „Můžu něco zkusit?“ otázala jsem se ho váhavě.

97. díl

        Riel mlčky přikývl, ale nepřestával si mě podezíravě přeměřovat. Nejspíš přemýšlí, jestli si neměl pro jistotu napustit vanu ledový vody na další chlazení svýho rozpálenýho těla... Koutky mi zacukaly potlačovaným smíchem.

„Už teď začínám litovat, že jsem souhlasil...“ zamumlal, aniž by ze mě byť na okamžik spustil oči.

„Pozdě!“ udělala jsem na něho něco, o čem jsem doufala, že je pořádně potměšilý výraz, ale pak jsem si vzpomněla, že mám nejspíš ještě make-up rozpatlaný všude po obličeji, a mý ďábelský já se trochu zklidnilo.

Pomalu jsem natáhla ruku a dotkla se dvěma prsty Rielovy tváře. Nic. Soustředěně jsem přimhouřila oči a zkusila na ni přitisknout celou dlaň. Zase bez výsledku. Přesunula jsem se na druhou stranu a netrpělivě jsem přejížděla po jeho kůži. Cítila jsem jeho krátký strniště, ale to bylo asi tak všechno.

„Je to docela příjemný,“ ozval se Riel, který zvědavě sledoval mý počínání.

To byl teda fakt bezvadnej nápad! pomyslela jsem si v duchu. Nejdřív mu vyčtu, že na mě sahá, a pak ho tu ohmatávám sama! Jenže jsem opravdu chtěla přijít na to, co byly ty vidiny zač.

„Můžeš se zkusit zas přisát k mýmu krku?“ zeptala jsem se ho a sama jsem se divila, o co ho to vlastně žádám.

„Nestačí ti ta podlitina, co tam už máš?“ podotkl skoro starostlivě.

„Tak buď tentokrát něžnej!“ odsekla jsem. „Chci zjistit, co ten můj stav vyvolalo!“

„Myslíš, že za to mohlo ožužlávání tvýho krčku, jo?“ opáčil a znělo to skoro dotčeně.

„To nevím.“

„Ještě jsi mi neřekla, co se vlastně stalo...“

„Něco jsem viděla...“ přiznala jsem. „Ale nevím, co to bylo. Možná, kdybych to spatřila znova...“

Riel další vysvětlení nepožadoval a celkem ochotně se opět sklonil k mýmu krku. Jeho hřejivý rty něžně laskaly mou dosud prochladlou kůži a já na okamžik docela zapomněla, kvůli čemu jsme se do týhle akce vůbec pustili. Zlehka jsem ho objala kolem zad a přitiskla se k němu blíž. Mý tělo se hladově dožadovalo jeho dotyků a já měla co dělat, abych se ovládla a nezasténala.

Krucinál, co je to se mnou?! Jak mě může vzrušovat upír, kterej je tak nesnesitelnej a nevychovanej jako Riel?! Možná je to jenom tím, že už jsem se dlouho nemilovala... jo, to bude určitě ono... Akorát nějaká blbá nevybitá sexuální frustrace! Možná jsem měla požádat Marcella, jestli by mi s tím nepomohl... Jenže potíž byla v tom, že ačkoli byl galantní a pohledný, tak na mě nepůsobil tak jako Riel. Tomu se teda říká pech!

„Už něco vidíš?“ zašeptal Riel a jeho horký dech pohladil mý ucho.

„Zatím ne...“

Natáhla jsem pravou ruku a začala s ní šmátrat po jeho hlavě. Nedalo mi to, abych přitom nevyužila příležitosti a nezatahala ho během tý prohlídky za vlasy a pak ještě za ucho. Odpověděl tím, že zesílil svůj stisk na mým krku. Nebylo to vůbec špatný…

„Možná bychom se měli svlíknout a vlízt si zas do vany,“ navrhnul Riel po chvilce lehce zastřeným hlasem. „A nebo do postele…“ dodal vzápětí.

Vytrhla jsem se mu a poodstoupila od něj. „Ty z toho máš úžasnou srandu, co?!“ vyprskla jsem pobouřeně.

„Samozřejmě že ne, já tvůj pokus beru naprosto vážně,“ oznámil mi a kupodivu se u toho i vážně tvářil. „Ale ve vaně jsme leželi na sobě. Takový detaily bys neměla opomíjet.“

Potřásla jsem hlavou. „Tím to nebylo, leželi jsme na sobě dýl, ale ta vidina se objevila až po tom, co ses do mě zakousl.“

Zamračeně jsem na něho zírala, skoro jako kdyby za to všechno mohl jen on, a pro jistotu jsem ho znova pohladila po obou tvářích, čelu i vlasech. Pořád nic.

„Jestli chceš, můžeš mi udělat i masáž zad,“ ozval se Riel a odtáhl se ode mě, aby si dopřál další hlt kafe.

S povzdechem jsem se usadila ke stolu a složila hlavu do dlaní. „Připadalo mi, jako kdyby to mělo nějakej význam… Proč jinak bych to viděla?“ zamumlala jsem, zdrcená tím, že jsem pro ten mimořádný úkaz nenašla žádný vysvětlení.

„Hm.“ Riel se stále ještě věnoval svýmu kafi, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc na světě. Měla jsem chuť na něj něco křiknout, ale ovládla jsem se.

„Víš co?“ ozval se znenadání. „Zavolám Alexovi. Třeba tvoje máma měla podobný vidění. Což mi připomíná…“

Riel odložil hrnek na linku a začal šátrat ve svý bundě. Úplně jsem cítila, jak se mi krev vytrácí z obličeje. Ten jeho mobil… Nejistě jsem se zadívala na kapsu svých úplně promočených kalhot a bylo mi jasný, že jestli si Riel nekupuje speciální telefony pro potápěče, tak už si z něho zřejmě nezavolá. Nervózně jsem se kousla do spodního rtu a s obavama čekala na jeho reakci.

98. díl

        „Možná bys mu neměl teď volat... přece jen je už dost pozdě... Myslím, že ráno by to stačilo, ne?“ navrhla jsem nesměle, zatímco Riel prohledával kapsy svý bundy.

„Kam jsem ho jen...“ mumlal znepokojeně, aniž by vzal vůbec na vědomí, co jsem říkala.

Znova jsem zalitovala, že to s těma bleskama fakt neumím. Jinak by už dávno jedním schytal a já bych odsud pelášila třetí kosmickou... Takhle jsem ho jenom nervózně sledovala, jak se narovnal a celkem bezradně se rozhlídl kolem sebe.

„To mám z toho, že jsem to neudělal hned,“ pronesl sebekriticky. „Jenže do toho vždycky něco přišlo.“

„To se stává...“ přitakala jsem souhlasně, abych si ho aspoň trochu naklonila na svou stranu.

„Takže se nezlobíš?“

„Já?“ nechápavě jsem zamrkala. „Proč bych měla?“

Pokrčil rameny. „Předpokládal jsem, že mi vyčteš, že jsem to udělal schválně. Ale neboj, já ho najdu.“

„Rieli...“ polkla jsem ztěžka.

„Jo?“ Riel znova hrábnul do bundy. „Sakra, kde mám ten mobil!“

„O tom chci s tebou právě mluvit...“ hlesla jsem nejistě. Chvilku jsem zvažovala, že bych se dál tvářila jakoby nic, ale pak jsem si řekla, že když se přiznám, tak by to mohl brát jako polehčující okolnost.

„O čem?“ zavrčel Riel nepřítomně. Vyndal pouzdro s krví a naráz vyprázdnil jednu lahvičku. Už mě to ani nešokovalo, jenom mě napadlo, jestli není čas i na mou dávku.

„O tvým mobilu. Já... si ho... ehm... půjčila...“ vypravila jsem ze sebe zdráhavě.

Zamračeně se na mě zadíval. „Proč?“

„Chtěla jsem mluvit s tátou...“ zašeptala jsem skoro zahanbeně.

„Tak proč jsi mi to neřekla? Myslela sis snad, že bych ti to zakázal?“ zeptal se Riel a v jeho hlase byl patrný údiv.

„Já nevím...“ Potřásla jsem hlavou a z kapsy kalhot vytáhla ten nebohý přístroj. „Je mi to líto... Ale můžeš si za to sám, neměl jsi mě stáhnout do tý vany!“ ohradila jsem se okamžitě. Nejlepší obranou je útok, že jo.

Riel jenom překvapeně povytáhl obočí. „Tak se zdá, že Alexovi zavolám až zítra,“ oznámil mi celkem klidně, když si mobil prohlídl. „A ty si dáš za odměnu nějaký cvičení navíc...“

„To zas budu muset běhat po lese?“ ozvala jsem se poněkud otráveně. Věděla jsem, že bych neměla příliš pokoušet svý štěstí, ale jeden orientační běh mi bohatě stačil.

„Ne. Tentokrát tě vezmu na jedno hezký místo... určitě se ti tam bude líbit,“ ubezpečil mě Riel a mě se okamžitě zmocnila nepříjemná předtucha.

„Jaký hezký místo?“ zjišťovala jsem nedůvěřivě.

„Uvidíš,“ odbyl mě a zamířil do obejváku. „Jdu si lehnout. A ty bys měla udělat totéž, protože tě zítra čeká náročný den.“

„Není snad takovej každej den s tebou?“ poznamenala jsem kousavě.

„Vynadala jsi mi, že jsem tě ještě nezačal trénovat. Takže to hodlám napravit. Schválně, na co si budeš stěžovat potom.“

Hrdě jsem se napřímila. „Nebudu si stěžovat! Jenom drž svý pracky dál ode mě a budeme spokojený oba!“

Pousmál se. „To bude celkem těžký, když spolu máme trénovat.“

„Ty víš, jak to myslím!“ zareagovala jsem prudce. Na srandičky jsem fakt náladu neměla! Radši jsem se k němu otočila zády a vyrazila do koupelny, abych si z obličeje smyla zbytky make-upu.

„Jo, vím,“ připustil Riel lhostejně. „Nechceš ani, abych ti řekl, co mi pro tebe Anna dala?“ změnil najednou téma a tím spolehlivě upoutal mou pozornost.

Obrátila jsem se zpátky k němu a skoro jsem na něm visela očima. „Samozřejmě že chci! A kdy mi to konečně dáš?“

„Až si vzpomenu, kde jsem to nechal.“

„Tys to ztratil?!“ vyjela jsem na něho šokovaně. Jedna z mála věcí, která mi po mamce zůstala, a on ji někam zašantročí!

Riel si otráveně povzdechnul. „A o čem jsme tady prve asi mluvili? Říkala jsi přece, že se to stává.“

„Myslela jsem, že mluvíme o tvým mobilu!“ namítla jsem.

„Ne, slečno chytrá. O tom jsme mluvili až potom.“

Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Ne kvůli tomu, že Riel možná dárek od mý mamky někde ztratil, ale proto, že jsem si na něj do týhle chvíle ani nevzpomněla. Jak je to možný? Je sice pravda, že se od tý doby udála spousta věcí, ale člověk by přece neměl na něco takovýho zapomenout. Sklesle jsem svěsila hlavu. Vždycky jsem byla špatnou dcerou a tohle to jenom potvrzuje.

Aniž bych to postřehla, Riel přistoupil ke mně a zlehka se dotkl mých vlasů. „Já ti ho přece dám, neboj se.“ Když jsem k němu posmutněle vzhlídla, pokračoval. „Byl to stříbrnej řetízek, na kterým byl zavěšenej zvláštní čirej kámen. Podle tvý mámy ti může splnit jedno přání, nesmíš prý ale přitom myslet na sebe.“

99. díl

        Ještě když už jsem ležela v posteli tý dočista cizí holky, navlečená v její noční košili a přikrytá její peřinou, tak jsem neustále musela přemýšlet o Rielových slovech.

Přání… Co bych si teď přála ze všeho nejvíc? Jasně… Aby byla máma zase se mnou… Aby byla naživu. A měla mě ráda. No… možná, že to poslední už je dost sobecký, ale jinak by to snad šlo, ne?

Kruci… na co mám vlastně něco, co mi údajně může splnit nějaký přání, když si ani nemůžu přát nic pro sebe? To si mám jako přát mír na celým světě? A nebo jídlo pro všechny hladovějící? Copak jsem nějaká miss?! Já chci jenom zpátky svůj život! Nechci už nic vědět o andělech a upírech, o jejich válce a nenávisti! Proč mě jenom nenechaj na pokoji? Čím jsem si vlastně zasloužila jejich pozornost? Že bych opravdu měla nějaký schopnosti, díky kterým jsem pro ně cenná? A nebo je to všechno jenom nějakej blbej omyl?

Omyl, kvůli kterýmu umřela moje máma a Petr... Ačkoli jsem si připadala jako hodně špatnej člověk, nedokázala jsem se už kvůli němu trápit. Spíš mě při vzpomínce na něho jímal vztek. Jak mě mohl tak lacině podvádět?! To jsem pro něho po celou tu dobu vůbec nic neznamenala?! Sebelítost... to je děsněj prevít... Než jsem se nadála, zaštípalo mě v nose a o chvilku později jsem se rozbulela jako želva. Fakt děsná hrdinka... úplná Buffy, říkala jsem si sebekriticky, ale nijak mi to nepomohlo zastavit příval slz, který se mi hrnuly z očí rychleji než voda z protržený přehrady. Nebrečím často, ale když už, tak prostě nejsem k zastavení.

Vyla jsem natolik hlasitě, že jsem ani nezaslechla kroky, a proto jsem vyděšeně zařvala, když mi znenadání někdo sáhnul na rameno. Nebýt zamotaná do peřiny, tak jsem nejspíš vyskočila metr dvacet, takhle jsem se jenom zoufale zmítala ve snaze se rychle osvobodit.

„Nehysterči,“ ozval se Riel a posadil se na okraj postele. Vzápětí jsem ucítila, jak mi jemně stírá slzy z obličeje. „Nějakej špatnej sen nebo co?“

„Není to snad jedno?“ popotáhla jsem, ale brečet jsem naštěstí přestala.

To by mi tak ještě scházelo fňukat před panem dokonalým! Dokonalým a lhostejným! Dokonalým a... oči se mi překvapením rozšířily, když jsem v bledým světle měsíce, který zvědavě nakukoval do ložnice, spatřila jeho nahý hrudník. Páni! Bylo úplně jedno, kolikrát už jsem ho takhle viděla, ten pohled mě prostě nepřestával uchvacovat. Jeho světlá kůže mě přímo vybízela, abych ji pohladila... ochutnala...

Zamrkala jsem, abych se trochu vzpamatovala. Proč se v jeho blízkosti neustále chovám jako puberťačka, co nikdy předtím neviděla chlapský tělo? A proč se v jeho společnosti cítím i přes tu jeho nesnesitelnou povahu bezpečně a většinou i příjemně?

„Asi ne, když tu řveš tak, že jsi mě vzbudila,“ poznamenal, ale v jeho hlase jsem nezaznamenala žádnou výčitku. „Tak co se děje tentokrát?“

Semkla jsem rty, abych ho neposlala někam. Proč mi rovnou neřekne, že jsem uřvaná malá holka, co mu leze na nervy?! A jemu mám vysvětlovat, co mě rozbrečelo? Proč? Aby se mi vysmál? Aby mi vytknul, že jsem přecitlivělá? Možná jo, ale nikdy předtím se mi nestávalo, aby lidi kolem mě umírali. A k tomu ještě mou vinou. A já nikdy nemusela být odkázaná na někoho docela cizího, kdo mi dává neustále najevo, jak moc jsem mu na obtíž. Jen co jsem si tohle všechno pomyslela, začaly se mi slzy koulet po tvářích znova.

„Izabel, nebul!“ nařídil mi Riel kategoricky. „Jinak budeš mít zítra opuchlý oči a já tě nevezmu na kuře vindalu, protože by mi pohled na tebe kazil chuť!“

„V tom případě tam budeš muset vzít někoho jinýho!“ odsekla jsem a trochu lítostivě popotáhla, protože jsem samozřejmě ani náhodou nechtěla, aby tam bral někoho jinýho. Hrozně moc jsem si přála tam jít s ním, jenže to jsem mu přece říct nemohla, protože by si pomyslel, že jsem fakt zoufalec. On si to teda nejspíš myslí stejně, ale nemusím ho v tom ještě mermomocí utvrzovat.

„Kdybych tam chtěl vzít někoho jinýho, tak ti to nenabízím. A koukej už spát nebo ti zazpívám na dobrou noc a to budeš teprv řvát hrůzou,“ varoval mě a já se díky týhle stupidní poznámce hned začala cítit o něco líp.

„Fakt? Tak schválně, zkus to! Na horory jsem koukala dost často, takže mě hned tak něco nevyděsí!“ vybídla jsem ho. Ne, že bych až tak zuřivě toužila slyšet jeho zpěv, jenom jsem chtěla, aby se mnou ještě chvíli zůstal.

Nebránil se tomu. „Dobrá, řekla sis o to sama,“ podotkl pouze.

Pohodlně se opřel o pelest a mě si prostě přitáhl do náruče. V majetnickým objetí jeho paží jsem se cítila neskutečně dobře. Nenápadně jsem vdechla jeho vůni a spokojeně se vedle něj schoulila, s hlavou položenou na jeho rameni.

Netrpělivě jsem čekala, co hezkýho mi zapěje, tak trochu jsem předpokládala, že to bude něco z Královny prokletých, když mi ji už jednou pouštěl. Písnička, kterou si vybral, mě tudíž naprosto zaskočila. Stejně jako to, že má fakt pěkný hlas.

„And I'd give up forever to touch you 'cause I know that you feel me somehow, you're the closest to heaven that I'll ever be and I don't want to go home right now. And all I can taste is this moment and all I can breathe is your life and sooner or later it's over I just don't want to miss you tonight…“

Nevím ani, kolik toho vlastně zpíval, protože jsem se touhle kouzelnou melodií nechala brzo ukolíbat ke spánku.

100. díl

        Nový den začal nadmíru příjemně. Za prvý mě nikdo netahal z postele vytrvalým řevem o rozcvičce a pak vzbudit se přitulená k nádhernýmu exempláři chlapskýho těla má vážně něco do sebe. Naneštěstí můj exemplář byl už taky vzhůru, a tak jsem ho nemohla náležitě obdivovat.

„Už jsem si říkal, jestli nejsi náhodou Šípková Růženka,“ poznamenal, když si všimnul, že na něho koukám.

„A kdyby jo, co bys udělal?“ zeptala jsem se zvědavě. No, ale především proto, že jsem doufala, že využije mý narážky k tomu, aby mi dal pusu.

Výraz, který se mu objevil na tváři, hovořil o tom, že mu to došlo. „To nevím... uvařil ti kafe?“ navrhnul přesto naoko nechápavě.

„Přidej ještě snídani a možná to se mnou pohne,“ odvětila jsem a snažila se nedat najevo svý zklamání.

„Snídani dáme až venku, tady toho k jídlu moc není. Navíc už je čas, abychom se zas pohnuli o dům dál.“

Riel vytáhnul paži, na který jsem až do tý doby spokojeně spočívala hlavou, a vstal. Nenápadně jsem ho aspoň okukovala. Úplně jako prvotřídní zoufalec. Vůbec bych si nestěžovala, kdyby tu se mnou ještě nějakou tu chvilku poležel…

„Udělám zatím to kafe, tak koukej, ať zas neusneš, nebo ti ho vypiju,“ oznámil mi a zamířil pryč.

„Nebude ani písnička na dobrý ráno?“ domáhala jsem se neodbytně.

„Nebuď náročná!“ houknul na mě už z kuchyně, protože jsem vzápětí uslyšela, jak napouští vodu do konvice. „Jestli chceš písničku, tak zazpívej sama. Beztak je teď řada na tobě.“

„Hm, to určitě,“ zamumlala jsem polohlasně. „Takovej horor by nerozdejchal nejspíš nikdo...“

Hodila jsem na sebe svý úžasný super-moderní khaki oblečení, který má tu výhodu, že spolu všechny kousky dokonale laděj, a odšourala jsem se do kuchyně.

Riel postával u linky a už upíjel kafe z velkýho hrnku. Druhý byl připravený na stole pro mě. Posadila jsem se a vděčně jsem usrkla horkou tekutinu. Brr! Zajímalo by mě, jestli si na tu odpornou nakyslou chuť někdy zvyknu.

„Můžeš si tam zkusit dát sójový mlíko, ještě nějaký zbylo,“ navrhnul mi Riel a postavil přede mě láhev, kterou vylovil z lednice.

„Díky.“ Nalila jsem to do hrnku radši všechno a s úlevou jsem pozorovala, jak se černá barva kafe mění na sametově hnědou. Zkusila jsem to. „Jo, je to lepší.“

„Fajn.“

Riel mezitím svý kafe dopil a právě si připínal pouzdro s katanou. Fascinovaně jsem ho sledovala. Sice byl už oblečený do černých kalhot, přiléhavýho trička s dlouhým rukávem a těžkých bot, ale i tak to byl moc hezký pohled.

„Odkud máš tu zbraň?“

„Jeden od nás je vyrábí,“ odpověděl Riel neurčitě a oblíknul si bundu. Nejspíš proto, abych mu dál neokukovala tu jeho hračku.

„Takže to není Hatori Hanzo?“ zavtipkovala jsem.

„Je mnohem lepší. Náš mistr měl koneckonců spoustu času k tomu, aby svý umění vybrousil k dokonalosti. Stejně jako ostří svých mečů.“

„A s tímhle můžeš zabít anděla? Myslím teda jako dočasně?“ zajímala jsem se.

Riel vytáhnul katanu a zálibně se zadíval na její čepel. „S tímhle zabiješ cokoli. Nevím přesně, z jaký směsi kovů je to vyrobený, protože to mistr úzkostlivě tají, ale kromě jinýho to obsahuje stříbro. A to andělé nesnáší. Ostatně...“ Zatímco mluvil, vytáhnul z opasku jednu ze svých hvězdic. „... tohle je čistý stříbro.“

„Myslela jsem, že stříbro vadí upírům.“

„Ne, to je jen taková propaganda od těch druhých. Znáš to... chyťte zloděje, křičí zloděj... A tak rozšířili fámy, že nám vadí stříbro a že nás jde zabít jenom kůlem do srdce. A přitom jsou to oni, který jsou takhle zranitelný... Buď do nich nasázet hodně stříbra a nebo jim probodnout srdce, to jsou jediný věci, který na ně platí. Já jim rád dopřávám obojí najednou.“

„A dostanu pak taky nějakou takovou zbraň?“ zjišťovala jsem.

„Zatím radši ne. Jsi částečně anděl, a tak si nejsem jistý, co by se stalo, kdyby ses náhodou řízla.“

„Fajn, takže když narazím na anděly, tak mám dělat co? Ječet a utíkat?“ prohodila jsem kousavě.

„Začnem nejdřív se základy sebeobrany. Předpokládám, žes nikdy do žádnýho kurzu nechodila, co?“ Riel katanu zas zasunul do pouzdra a skoro útrpně na mě koukal.

„Ne.“

„Výborně.“ Zřejmě už si představoval všechnu tu námahu, kterou na mě bude muset vynaložit.

„Ještě mi řekni...“ ozvala jsem se zamyšleně. „Jak teda zabiješ upíra?“