Díl 301-310

Rielovi se podaří dostat svou sestru Milu z blázince a Izabela jim nabídne dočasné útočiště v Marcellově bytě, které on nakonec přijímá.

Izabel se dozvídá něco víc o jeho pobytu v Berlíně a také poznává lépe jeho sestru, která se zdá být poněkud zvláštní. A podle všeho cosi skrývá...

301. díl

        Buď Riel mý obavy vůbec nezaznamenal a nebo se je rozhodl zcela ignorovat, protože mě dost nevybíravým způsobem postrčil dovnitř a já se náhle ocitla v nepříliš dobře osvětlený chodbě, která smrděla dezinfekcí a bůhví čím vším ještě.

Potlačila jsem nutkání se okamžitě otočit na podpatku a rychle se odtamtud zdekovat a místo toho jsem poslušně – ač bez valnýho nadšení – následovala Vladana k malý částečně prosklený místnůstce nacházející se po pravý straně nedaleko od vchodu. Můj pozorný společník se ode mě ani teď neodloučil, ale pro tuto chvíli se spokojil s drcením mý ruky ve svým ocelovým sevření, za což jsem mu byla kupodivu i vděčná, protože jsem už aspoň nepřipomínala nesvéprávnou holku, kterou sem přijeli odložit.

Na Vladanovo zazvonění se celkem záhy objevila vysoká hubená žena neurčitýho věku s kostěnýma obroučkama posazenýma hodně nízko na špičatým nose a s popelavýma vlasama staženýma do hladkýho drdolu. Nechtěla bych jí křivdit, možná to byla v jádru milá duše, ale její zjev korunovaný strohýma šedýma šatama, který spolu s tím ostatním ještě umocňovaly její podobnost s nějakou sadistickou sestrou z krvavýho hororu, ve mně prostě žádnou velkou důvěru nevzbuzoval. I její úsměv, kterým nás uvítala, byl chladný… škrobený. Kůže kolem jejích přísně sevřených rtů se jen neochotně poskládala do varhánků, aby vytvořila požadovanou grimasu, a hned se zase vyrovnala, jako kdyby byl pro ni ten úkon až přespříliš namáhavý, než aby to vydržela déle.

„Dobrý den, vrchní sestro, tak jakpak se daří naší chráněnce?“ zeptal se Vladan nenuceně a já se jen stěží ubránila syknutí, když Riel ještě o něco zesílil svůj stisk a pomalu ale jistě proměňoval mou ruku na kaši.

„Víceméně stejně, obávám se,“ odvětila ta žena, kterou malá bílá cedulka na prsou identifikovala jako Agátu. „Sice se včera pokusila předstírat, že ty její předchozí výpovědi nebyly myšleny vážně, ale vcelku rychle jsme odhalili, že to tvrdí jen proto, abychom ji propustili. Když zjistila, že neuspěla, dostala záchvat zuřivosti a museli jsme jí podat něco na uklidnění. Co se probrala, sedí na posteli a jenom zírá do zdi a odmítá s kýmkoli komunikovat.“ Agáta nespokojeně zavrtěla hlavou. „S tou bude ještě hodně práce…“ prorokovala pesimisticky.

„Potom Vás určitě potěší, že jsme tady, abychom si ji odvezli,“ oznámil jí Vladan s náznakem úsměvu, který ji měl zřejmě uklidnit. „Jejímu opatrovníkovi se konečně podařilo najít onoho ztraceného bratra, o kterém mluvila, a ten se rozhodl vzít si ji do své péče. Věříme, že v domácím prostředí a s pomocí dobrého psychiatra, který za ní bude pravidelně docházet, se její stav nepochybně zlepší.“

„Doufejme,“ neviděla to Agáta tak nadějně a zkoumavý pohled, kterým sjela Riela od hlavy až k patě, byl taky značně pochybovačný. „Máte nějaké doklady, kterými byste prokázal Váš příbuzenský vztah k dotyčné?“

„To nebude zapotřebí,“ zakročil Vladan dřív, než mohl Riel vůbec otevřít pusu. „Jako zmocněnec jejího opatrovníka jsem plně kompetentní vyřídit s Vámi její propouštěcí papíry, tak proč se do toho hned nepustíme, ať máte o jednu starost méně?“

„Jak si přejete,“ neprotestovala už Agáta a celkem přátelsky ho vybídla, aby ji následoval do její kanceláře.

Ale Vladan s tím nebyl tak docela srozuměn. „Pokud Vám to nevadí, tak bych byl rád, kdyby se toho zúčastnil i její bratr. Jsem si jist, že bude mít pár otázek k jejímu zdravotnímu stavu.“

„Její zdravotní stav, provedená vyšetření a veškeré medikace budou popsány ve výstupní zprávě,“ oznámila mu Agáta stručně. „Bohužel to chvíli zabere, než bude hotová. Pokud tu nechcete čekat, není problém Vám ji zaslat poštou. Určitě ji pak předejte jejímu novému psychiatrovi, ať je náležitě informován o dosavadní léčbě.“

„Jste velmi laskavá,“ ocenil to Vladan. „Ale i tak si myslím, že by bylo vhodné, aby byl přítomen, koneckonců se jedná o jeho sestru,“ trval na svým s takovou zarputilostí, až mi to přišlo podezřelý. Nic bych za to nedala, že se tímhle trikem pokoušel oddělit Riela ode mě, aby s ním pak udělal krátký proces. A když hned nato Riel řekl, že mě u toho chce mít rozhodně taky, bylo jasný, že ho napadlo totéž.

„Lituji, ale to nemohu dovolit,“ prohlásila Agáta nesmlouvavým tónem. „Tato záležitost je nanejvýš důvěrného charakteru a jako taková nesmí být probírána před nepovolanými osobami.“

„Tomu samozřejmě rozumím, ale Izabela je mou snoubenkou a jako taková má jistě právo slyšet, k čemu se to uvolila, když mě podpořila v mém přání vzít si Milu domů,“ pronesl Riel podobným tónem a já se nad tou lehkostí, s níž mě pasoval na svou snoubenku, skoro zajíkla.

Zjihle jsem se na něj zadívala, než mou pozornost upoutal Agátin skeptický pohled, kterým si nezakrytě prohlížela mý ruce. Jeden nemusel být zrovna Einstein, aby mu docvaklo, po čem to pátrá. Prstýnek…

302. díl

        „Domluvili jsme se, že bude lepší, když budu prozatím vystupovat pouze jako rodinná přítelkyně,“ jala jsem se Agátě vysvětlovat, protože mi to přišlo vhodnější, než si hrát na natvrdlou a dělat, že jsem si jejích pochybností nepovšimla. „Aspoň než si u nás Mila trochu zvykne. Dlouho se se svým bratrem neviděla a já v ní nechci vzbuzovat pocit, že ho opět ztrácí.“

Agáta byla viditelně dojatá. „To je od Vás velmi ohleduplné, slečno. Snad nebudete v budoucnu svého rozhodnutí litovat. Poznala jsem až příliš mnoho rodin, které se v dobré víře ujaly duševně nemocného příbuzného. A nikdy to nemělo šťastný konec. Možná byste s ní měli nejprve zkusit strávit nějaký čas pohromadě… abyste poznali, co to obnáší… A teprve potom se rozhodněte, zda si ji skutečně chcete vzít natrvalo. Protože ona je živá bytost, ne nějaká věc, kterou můžete odložit, až Vám začne být na obtíž!“ Tohle už znělo vyloženě bojovně, ale já jí to nezazlívala. Za svou praxi už musela zažít leccos nepěkného.

„To se nestane, o tom Vás ujišťuju!“ prohlásil Riel neochvějně a taky trochu nakrknutě, že ji něco tak absurdního mohlo byť jen napadnout.

„Dobrá tedy,“ podvolila se Agáta. „Jenom si pak nestěžujte, že jsem Vás zavčas nevarovala,“ prohodila ještě odměřeně, než nás vpustila do svýho malýho království a usedla za stůl, aby připravila potřebný lejstra.

„Můžu vidět sestřinu kartu?“ ozval se Riel, sotva jsme zaujali svý místa na nepohodlných židlích naproti ní.

Agáta se tázavě zadívala na Vladana, který postával nedaleko nás, zřejmě čekající na vhodnou příležitost, kdy by mě mohl vyrvat z Rielových ničemných spárů.

„Pro mě za mě,“ trhnul takřka lhostejně rameny a vrchní sestra bez dalších námitek vyhledala v kartotéce příslušnou složku a mlčky ji podala Rielovi, načež se opět vrátila ke svýmu papírování.

Ticho v místnosti přerušovaly pouze monotónní klapot psacího stroje a občasný zašustění papírů, kterýma se Riel probíral. Zdálo se to skoro nekonečný, než Agáta konečně uložila poslední dokument na hromádku a vše přistrčila Vladanovi k podpisu. Neochotně tak učinil a potom, co na některý stránky připojila svůj podpis i ona a opatřila je razítkem, podala mu je zpátky.

„Tyhle jsou pro Vás.“

„Děkuji.“ Vladan je bez dlouhých okolků přeložil napůl a strčil do vnitřní kapsy kabátu.

„Ještě potřebuji znát adresu, kam poslat veškerou dokumentaci,“ připomněla mu Agáta, než se od ní stačil zase vzdálit.

„Rieli?“ obrátil se na něj Vladan a ten se odtrhnul od svýho čtení a spěšně hodil na papír pár řádek textu.

„To je adresa sestřina bytu,“ utrousil věcně. „Nějaký čas tam s ní chceme pobývat, aby byla ve známém prostředí.“

Agáta přikývla, nijak to ale nekomentovala. „Jestli už jste skončil s tou složkou, můžeme jít za Vaší sestrou. Pokud tedy nemáte žádné dotazy…“ dodala ještě lehce posměšně, protože ho podle vzhledu zřejmě na žádnýho velkýho intelektuála netipovala. Dokonce se rovnou už zvedla a zamířila ke dveřím. Proto ji překvapilo, když jí sdělil, že by skutečně pár otázek měl.

„Tak se ptejte,“ vybídla ho a znovu se posadila.

„V záznamech stojí, že utrpěla otřes mozku. Není možné, že její současný stav je zapříčiněn právě tím?“

„Chápu, kam míříte,“ pronesla Agáta suše. „Doktoři ty její utkvělé představy také původně přičítali traumatu hlavy a předpokládali, že záhy samy odezní, jenže dosud se tak nestalo. Navíc ono zranění nebylo natolik rozsáhlé, aby něco podobného způsobilo. Není ovšem vyloučeno, že zafungovalo jako spouštěcí mechanismus.“

„A čeho podle Vás?“ zeptal se Riel s až nebezpečným klidem. „Má sestra byla až donedávna zcela v pořádku. Pokud opravdu trpí utkvělými představami, tak leda proto, aby vytěsnila z hlavy vzpomínky na ono nedávné přepadení. Potom bych ale předpokládal, že o něm nebude mluvit. A přece tu stojí, že se vůbec nezdráhala učinit výpověď.“

„Potom to zjevně není ta událost, kvůli které je zde,“ odtušila Agáta mírně kousavě. „Myslím, že by se v její minulosti našlo dost jiných příhod neméně závažného charakteru. Jistě o nich víte.“

„Jako třeba?“ přimhouřil Riel varovně oči.

„Jako třeba ztráta rodičů v útlém věku… brutální vražda Vaší přítelkyně, z níž jste byl obviněn… to, jak jste ji ze dne na den opustil… Mám pokračovat?“ vypočítávala Agáta nemilosrdně a já zaznamenala, jak Riel pevně zaťal zuby. A bylo mi ho v tu chvíli strašlivě líto.

Aniž bych se nad tím dlouho rozmýšlela, konejšivě jsem sevřela jeho paži a zároveň jsem šlehla nevlídným pohledem po tý babizně.

„Naznačujete snad, že to on přivedl svou sestru do blázince?!“ opáčila jsem ostře, avšak svůj hněv jsem měla plně pod kontrolou. „On, který ji prakticky vychoval, a který nyní přijel, aby se o ni postaral?! To už opravdu překračuje všechny meze! Ještě slovo a máte na krku žalobu pro nactiutrhání, rozumíte, dámo?!“ pohrozila jsem jí a nemohla přitom nevzpomenout na tátu.

Možná by na mě byl dnes pyšný…

303. díl

        „Nechtěla jsem se nikoho dotknout, říkám jen, že podobné události by mohly citlivější jedince definitivně zlomit. Obzvláště při tak výjimečně blízkém sourozeneckém vztahu,“ vycouvala Agáta rychle z blížícího se konfliktu a já bych jí na tu poznámku o výjimečně blízkém vztahu mezi sourozenci ještě něco pěknýho řekla, jenže to by mi nesměl Riel sevřít ruku jako ve svěráku.

„Nech toho, Izabelo, kvůli tomu tady nejsi!“ syknul tiše a mě se to jeho pokárání opravdu dotklo. Vždyť jsem se ho akorát zastala, tak co má za problém?! Očekával snad, že tu budu jen sedět a poslouchat, jak ho ta ježibaba pomlouvá?!

„Zanechme raději spekulací, co zavinilo sestřin současný stav, spíš bych chtěl vědět, jestli je stabilizovaná a jestli v současné době užívá nějaké léky,“ slyšela jsem, jak se jí ptá, ale odpověď Agáty už jsem ani pořádně nevnímala. Proč taky? Bylo naprosto jasný, že jakmile tuhle budovu opustíme, půjde si Riel svou cestou a rozhodně se nebude ptát, zda se k němu chci připojit.

Zabraná do svých neveselých úvah o svý neveselý budoucnosti jsem zírala na podlahu, dokud mě Riel nevybídnul, že je čas jít. Mlčky jsem se zvedla a spolu s ním a Vladanem jsem následovala paní A. do prvního patra, kde se nacházely velký prosluněný prostory sloužící podle všeho jako společenská místnost.

„Naši chovanci zde obvykle tráví čas mezi snídaní a obědem, pokud nemají zrovna sezení s doktorem nebo domluveny nějaké procedury. Po obědě, když to počasí dovolí samozřejmě, mají možnost jít ven,“ ozřejmovala nám Agáta jejich běžný denní chod, jako kdyby nám chtěla dokázat, že jsou opravdu domov a ne nějaký ústav, kde drží pacienty permanentně přivázaný k postelím. „Až na pár výjimek je to přijímáno kladně, koneckonců člověk je tvor společenský, proto jsem taky požádala zřízence, aby sem Vaši sestru vzal, jakmile se trochu probere. Doufala jsem, že něčí společnost ji vytrhne z té její apatie.“

Rozhlídla jsem se kolem sebe a musím říct, že podobná společnost by mě teda dvakrát nepovzbudila. Většina pacientů seděla kolem čtvercových stolků pro čtyři a četla si nebo hrála nějaký stolní hry, několik z nich i cosi luštilo. Ale bylo tam i pár výraznějších typů… Jako třeba ten muž na podlaze, který se pokoušel dost nešikovně skládat puzzle, zatímco jiný klečel poblíž něj a upřeně na to civěl, paní u okna si zase pořád dokola rozepínala a zase zapínala knoflíčky na svetru, byl tam i starý chlápek, který se strnulým úsměvem zíral ven, jako kdyby na někoho čekal. A potom jsem spatřila ji.

Přinejmenším jsem si to myslela, protože se nacházela stranou od ostatních a vyhlížela… no, jako že tam tak nějak nepatří. Byla schoulená na starý pohovce, nohy přitažený až k bradě, hlavu schovanou v kolíbce svých paží a v závoji světlých vlasů. Jako kdyby se snažila ukrýt před celým světem, napadlo mě.

„Není to ona?“ špitla jsem k Rielovi, který byl právě zabrán do dalšího rozhovoru s naší milou paní Agátou.

„Teď ne, Izabelo!“ napomenul mě a já uraženě semkla rty. „Dobře, chápu, že k těmhle záznamům mají u vás přístup pouze doktoři. Ale pošlete to se zbytkem zprávy, ne?“

„Dostanete propouštěcí zprávu. Pokud Váš nový doktor bude chtít znát detaily, může si tu domluvit konzultaci,“ odbyla ho Agáta.

„O co jde?“ zeptala jsem se zvědavě, i když mi rozum napovídal, že mám být radši zticha.

„Váš snoubenec chtěl vidět zápisy ze sestřiných sezení s psychiatrem a odmítá přijmout fakt, že tyto informace neodborné veřejnosti zásadně neposkytujeme. I když se jedná o duševně nemocného člověka, pořád má právo na jisté soukromí. Nemluvě o tom, že by tyto mnohdy velice důvěrné informace mohly být snadno zneužity,“ projevila se Agáta jako mimořádně zásadová žena a já si pomyslela, že tu asi fakt nikoho netýrá pro svý vlastní sadistický potěšení.

„To je v pořádku, informujeme našeho doktora, aby se tu s někým v případě potřeby spojil. A děkujeme za Vaši péči,“ pokusila jsem se ukončit jejich nikam nevedoucí debatu a k mý úlevě už Riel dál nenaléhal a místo toho vyrazil směrem, kterým jsem prve koukala a kde seděla ta drobná holka. A mě nemilosrdně vlekl za sebou.

„Počkej přece!“ protestovala jsem tiše a zároveň jsem se mu snažila nenápadně vyškubnout. Uvědomovala jsem si až moc dobře, že nás paní A. pozoruje, a poslední, co jsem si přála, bylo vyvolat před ní nějakou scénu. Ovšem ani jsem nechtěla překážet při Rielově setkání s jeho sestrou, obzvláště když mě tam táhnul jenom kvůli Vladanovi!

„Pusť!“ sykla jsem důrazněji, ale jediný, co se mi podařilo, bylo upoutat pozornost tý holky.

S námahou, jako kdyby k tomu musela sebrat poslední zbytky svých sil, k nám pozvedla hlavu a mě ohromily obrovský zelený oči, který na nás upřela. Temný kruhy pod nima prozrazovaly, že toho poslední dobou moc nenaspala, a její pohublá popelavě šedá tvář ještě nesla známky onoho přepadení, přičemž nejvýrazněji se na ní vyjímala ošklivá modřina na levým spánku.

„Gabrieli…“ vypravila ztěžka přes okoralý rty, jazyk se jí lepil na patro, že jí bylo jen stěží rozumět. „Jsi to opravdu ty?“

V ten moment, jako kdybych docela přestala existovat, teď tu byla pouze ona a já s čímsi dosti blízkým žárlivosti sledovala, jak před ní pokleká a opatrně ji bere do náruče.

„Jsem to já,“ ujistil ji, zatímco něžně hladil její mírně zcuchaný vlasy. „A slibuju, že všechno bude zase v pořádku. Postarám se o tebe,“ přísahal jí a já měla sto chutí se schoulit do klubíčka a skrýt se před celým světem jako prve ona.

Akorát že já neměla nikoho, kdo by mě ujistil, že bude všechno zas v pořádku.

304. díl

        Sledovala jsem, jak se mu ta holka choulí v náručí a pevně ho objímá kolem krku, jako kdyby ho nechtěla už nikdy pustit, útlý ramena se jí chvěly tichým pláčem. Nějakou dobu tak setrvali, než se od ní Riel trochu poodtáhnul, aby se jí mohl zahledět do tváře.

„Vezmu tě odsud teď pryč, rozumíš?“

Mlčky ale horlivě přitakala.

„Dole mám auto… zvládneš tam dojít sama?“ ujišťoval se ustaraně a ona s jemným nádechem úsměvu na rtech přisvědčila.

„Zvládnu to, i kdybych se tam měla doplazit,“ pronesla odhodlaně a já si musela v duchu zahanbeně přiznat, že být na jejím místě, neváhala bych se tam nechat od Riela odnést. A to i kdybych tý chůze schopná byla. Proč propást tak výbornou příležitost se k němu přitulit?

Gabriel… Tak takhle teda znělo jeho celý jméno… Přímo andělský… Nebylo divu, že se rozhodl používat akorát jeho zkráceninu, tohle mezi upíry nejspíš moc nadšení nevzbuzovalo. Mělo podivně přitažlivou příchuť… něco jako zakázaný ovoce… a dokonale se hodilo k jeho výjimečný osobnosti...

Matně jsem vnímala, jak mě představuje svý sestře jako kamarádku, která mu ji pomohla najít, a poněkud provinile jsem přijala její upřímný poděkování. Určitě by mi nebyla tak vděčná, kdyby tušila, že jsem toho na okamžik zalitovala. Jenže pro mě bylo děsně těžký koukat na jinou holku, jak se k Rielovi lísá, byť to byla jenom jeho sestra! Měla k němu blízko, jako já mít nikdy nebudu, a hlavně… měla jeho lásku…

Stačilo se dívat, jak jí opatrně pomáhá na nohy a hned ji starostlivě podpírá, aby se mi chtělo nadávat na nespravedlnost světa. Ona má Riela a já… já buď přesvědčím bandu upírů, že jsem pro ně neskutečně cenná, protože spasím ten jejich utlačovaný národ, a nebo brzo zařvu. Fakt bezvadný. Být tohle loterie, tak tohle by byl určitě jackpot!

„Pojď, Izabel,“ vybídl mě Riel netrpělivě, očividně se už nemohl dočkat, až z tohohle blázince vypadne, a já se mu ani nedivila. Ostatně jediný důvod, proč jsem se tak vlekla, byl ten, že jsem se s ním nechtěla loučit. Nebylo však vyhnutí.

„Ty půjdeš před náma,“ oznámil polohlasně, přesto značně nekompromisně Vladanovi, který se opíral o futro a s nechutí jasně vepsanou ve tváři si prohlížel oba sourozence. A taky mě. Jako kdyby přemýšlel, jestli jsem v tomhle opravdu akorát nevinnou obětí.

„Udělej to, Vladane, ať už to máme za sebou,“ špitla jsem a snažila se přitom, aby můj hlas zněl aspoň trochu bojácně.

Nejspíš to zafungovalo, protože vzápětí se bez jedinýho slova vydal ven, a my ho - s bezpečným odstupem - následovali až k autu.

Mila cestou několikrát klopýtla, ovšem s Rielem po boku, jí ani náhodou nehrozilo, že by skončila na zemi. A nebýt Vladana, tak se klidně vsadím, že by ji dolů raději odnesl. Ovšem takhle potřeboval mít volný ruce pro případ, že by se můj bodyguard začal bouřit.

„Tak co bude teď, Rieli?“ zeptal se Vladan, sotva jsme se přiblížili. „Zavoláš si taxi a nebo budeš chtít ještě někam odvézt?“

„Myslím, že mám lepší nápad,“ odtušil Riel s potměšilým výrazem. „Ty tu zůstaneš a Izabela bude tak hodná, že nám bude dělat šoféra. Později ti zavolám, kde si ji můžeš vyzvednout.“

„Tohle jsme si ale nedomluvili!“ zaprotestoval Vladan hněvivě. „Říkal jsi, že pak budeme moct jít!“

„Změna je život, Vladane!“ prohodil Riel sarkasticky. „A teď dej Izabele klíčky!“

„A když ne?“ testoval podmračeně terén.

„Potom budeš zřejmě muset Marcellovi leccos vysvětlovat. A ujišťuju tě, že se mu to nebude ani trochu líbit!“ prohodil Riel mnohoznačně a jeho tón byl natolik výhružný, že jsem se dokonce i já zamračila.

Jakou hru to tu vlastně hraje?! A kam až mě to chce s sebou vléct?! Je natolik odhodlaný zajistit svý sestře a sobě bezpečí, že kvůli tomu klidně ohrozí to moje? To měla být jeho vděčnost za to, co jsem pro něj udělala?!

Krk mě stále ještě bolel tam, kde mě pořezal, i když se mi tu ránu úspěšně podařilo schovat pod rolákem mýho topu. Zajímalo by mě, jak by tohle svý předrahý sestřičce vysvětloval. Asi že jsem nešika a řízla jsem se při holení!

„A proč si nemůžeš vzít klíčky a jet sám?“ zkoušela jsem s ním sama smlouvat. Protože i když vidina dalšího času strávenýho s ním byla celkem lákavá, nezamlouval se mi důvod, pro který se mý společnosti dožadoval. A už vůbec se mi nezamlouvala představa, že mě pak někde vyklopí u silnice a nechá na pospas nepříteli. „My si s Vladanem zavoláme taxíka, to není problém.“

Riel se tak nějak zvláštně pousmál. „Problém ale je, Izabel, že se tě ještě nechci vzdát…“ prohlásil a já tomu nedokázala odolat.

305. díl

        Nějakou dobu jsme jeli mlčky, akorát Riel mi občas řekl, kam mám zahnout, a já to udělala. Jeho sestra, která měla zadní sedačky jenom pro sebe, toho náležitě využila a s jeho bundou pod hlavou teď tvrdě spala. Záviděla jsem jí, vážně jo, a občas jsem se neubránila, abych se na ni zpětným zrcátkem nekoukla.

„Ještě jsem ti ani nestihl poděkovat, Izabel,“ promluvil Riel znenadání. „A taky se omluvit za ten tvůj krk.“

„Poděkovala mi tvoje sestra, to mi stačí,“ odvětila jsem poněkud škrobeně. „Je vůbec v pořádku? Vypadá… no… dost unaveně.“

„To je kvůli těm lékům, co do ní nacpali. Způsobujou únavu a svalovou slabost,“ poznamenal ledabyle a když jsem se na něj užasle zadívala, dodal ještě vysvětlení.

„Dávali jí Ativan… taky jsem ho pár dní bral, potom, co…“ Tady na okamžik zaváhal a já se radši zas zahleděla na silnici, abych ho svým zvědavým civěním náhodou neodradila. A asi to pomohlo, protože posléze pokračoval. „Co jsem byl pokousaný. Prý na překonání úzkosti.“ Po tomhle se krátce hořce zasmál. „Kdyby ten doktůrek znal celou pravdu, tak by, hádám, taky moc klidný nebyl! Každopádně je to dobrej oblbovák.“

Přikývnutím jsem to vzala na vědomí. „Rieli… já… měla jsem další sen. O tom, jak se tě táta ujal…“ začala jsem z trochu jinýho soudku. „Věděl jsi, že si nechával vytipovávat lidi pro… přeměnu?“

„Jo, věděl. Viktor byl tak laskavý, že mě o tom informoval,“ překvapil mě Riel svou odpovědí. „Počíhal si na mě poblíž mý oblíbený hospody a řekl mi, že netuší, jak jsem se na jeho list dostal, ale zato že prý ví, jak ten omyl napravit. Nebýt jistýho týpka jménem Tom, který se do toho vložil, tak se mu to tu noc i podařilo.“

„Tom je fajn,“ pousmála jsem se mírně. „Doufám, že ti nevadí, že jsem ho tam tak přepadla, ale nenapadl mě jiný způsob, jak se s tebou spojit.“

Riel se otočil, aby krátce spočinul pohledem na svý spící sestře, než se zase obrátil ke mně. „Já jsem ten poslední, co by si stěžoval, Izabel. Spíš mám obavy o tebe…“ přiznal a dušička ve mně se úplně zatetelila blahem. „Fakt jsem se snažil, abych ve svý roli působil věrohodně, ale tys mi to moc neusnadňovala. Nejsem si jistý, co si o tom všem myslí Vladan. Ale jedno je jasný. Že Marcellovi se tohle nebude ani trochu zamlouvat.“

„Tak proč jsi trval na tom, že mám jet s váma?“ nechápala jsem.

„Vždyť už jsem ti to přece řekl.“

Nedůvěřivě jsem potřásla hlavou, ale jelikož jsem věděla, že nic lepšího z něj nedostanu, radši jsem se vrátila k původnímu tématu. „Takže Tom ti zachránil život? To muselo Viktora naštvat. Divím se, že mu to prošlo.“

„To jen díky tomu, že se Tom nedá tak snadno zabít, ne kvůli tomu, že by se Viktor o nic nepokusil,“ konstatoval Riel.

„A kolik toho vlastně Tom ví? Když jsem ti psala ten vzkaz, tak jsem si nebyla jistá… bála jsem se, abych toho náhodou neprozradila moc.“

„Tom toho ví dost. Koneckonců byl svědkem mý rozmluvy s Viktorem, takže chtěl samozřejmě slyšet nějaký vysvětlení. Snažil jsem se to nějak zakecat, ale on se nedal odbýt. Později se ukázalo, proč ho to všechno tak zajímalo…“ Riel se zase odmlčel, ale ne na dlouho. „Jeho žena umírala na rakovinu. Doufal, že… že bych jí mohl pomoct.“

„A co ty na to?“ vyzvídala jsem.

„Vysvětlil jsem mu, že to není řešení… že takhle by to určitě ani jeden z nich nechtěl…“ sděloval mi zdráhavě. „Nakonec si dal říct. Ona umřela do půl roku… Naše přátelství ale přetrvalo.“

Zamyšleně jsem pokývala hlavou. Nehodlala jsem se ho na to ptát, ale vážně by mě zajímalo, jestli by o tom smýšlel stejně, kdyby šlo o jeho Eriku. A nebo Milu.

Znova jsem se podívala do zrcátka, ale zdálo se mi, že se ta holka mezitím vůbec nepohnula. Pravidelný zdvíhání hrudníku sice prozrazovalo, že je ještě naživu, ovšem to bylo asi tak všechno. Nejspíš jí ta cesta k autu dala zabrat víc, než by byla ochotná přiznat. Ani pořádně nevím, proč jsem se vlastně rozhodla do toho vměšovat, možná proto, že Riela její stav zatím nijak neznepokojoval, což na oplátku znepokojovalo mě, a nebo proto, že vyhlížela tak bezbranně… jako malá lesní víla, kterou někdo za trest poslal do našeho světa. Ať tak či onak, nemohla jsem to nechat být.

„Rieli… co máš teď v plánu?“ zeptala jsem se a trochu jsem se přitom bála, aby mi neřekl, že to není moje věc. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel, než odpověděl.

„Nic moc… Akorát sbalit Mile pár jejích věcí, sednout do auta, který už jsem si předtím připravil, a jet tak daleko, jak to jen půjde.“

„Myslím, že Mile by teď hlavně prospěl důkladný odpočinek,“ konstatovala jsem lehce vyčítavě.

„To já vím, jenže na to bych nejdřív musel najít bezpečný místo. A to v jejím bytě rozhodně není.“

„Copak nemáš žádnou další skrýš?“ podivila jsem se.

„To mám, jenže tam ji brát nechci. Chápej… už si toho teď prožila dost… Chci jí dopřát chvíli klidu, než to na ni všechno vybalím,“ řekl Riel tiše a já ho dokonale chápala. Pokud je jeho sestra fakt psychicky labilní, povídání o válce mezi upíry a anděly by ji asi dorazilo.

„Mohli byste přespat u mě,“ navrhla jsem spontánně. „Teda jako v Marcellově bytě myslím.“

„Zešílelas?“ zamračil se na mě Riel. „To se jako máme nakvartýrovat rovnou k nepříteli?!“

„A proč ne?“ opáčila jsem, náhle naprosto přesvědčená o tom, že je to vlastně geniální nápad. „Marcell tam stejně teď není, proti andělům to tam chrání jeho lidi a proti jeho lidem tě ochrání to, že tam budu s tebou. Ty si budeš moct promyslet, co podniknout dál, a tvoje sestra se aspoň trochu vzpamatuje, než z ní uděláš uprchlíka.“

Riel se zatvářil skepticky a hádám, že by to nakonec přece jen zavrhnul, kdyby se do toho nevložila Mila. „Můžeme na chvíli zastavit?“ vydechla přiškrceně, tvář bledou jako stěna, dlaň přitisknutou na ústa. „Je mi strašně špatně…“

Poslušně jsem přirazila k obrubníku a znova jsem se zadívala na Riela, zatímco se za náma ozývaly dost výmluvný dávivý zvuky. „No, šťastnou cestu,“ prohodila jsem poněkud kousavě.

Riel se zatvářil útrpně, skoro jako kdybych ho mučila. „Kdyže se to má Marcell vrátit…?“

306. díl

        Riel opatrně složil Milu na pohovku v jejím obýváku a pak mi naznačil, abych ho následovala. Když za náma tiše zavřel dveře ložnice, bylo mi jasný, že to není kvůli našemu soukromí, ale jenom proto, abychom ji nevzbudili, přesto jsem se neubránila jistýmu rozechvění.

Připadalo mi to už tak dávno, co jsme se spolu naposled octli o samotě, a já přímo prahla po jeho objetí… dotycích… polibku… A zároveň jsem nedokázala pochopit, jak mě po tom všem může ještě přitahovat. Byl nebezpečný… bezohledný… nevyzpytatelný… nedůvěryhodný… Pohrával si se mnou, jak se mu zlíbilo, zatímco mě krutě nechával tápat v nejistotě. Jeho minulost byla značně pochybná a jeho budoucnost… no, kdoví, jestli ho vůbec nějaká čekala…

Tak proč jsem víc než cokoli jinýho toužila schoulit se do jeho náruče a pokojně usnout v sevření jeho silných paží? Tolik jsem v uplynulých dnech postrádala jeho blízkost… až to přerostlo v téměř fyzickou bolest. A já si nedovedla představit, co si počnu, až z mýho života odejde navždy. Vždyť kdo by mohl zaplnit tu prázdnotu, kterou v mým srdci zanechá? S kým se budu cítit tak… bezpečně?

„Izabel… nedívej se na mě takhle…“ napomenul mě Riel mírně, skoro prosebně. Postával jen malý kousek ode mě a zdál se být značně nesvůj, což mohlo znamenat jediný. Že jeho liknavý zájem o mě se už mezitím vytratil docela. Přesto jsem to potřebovala slyšet přímo z jeho úst…

„A jak se nemám dívat?“

S jakousi masochistickou touhou jsem visela na jeho rtech, očekávající nemilosrdný ortel, který měl definitivně roztříštit veškerý mý bláhový naděje, a musím říct, že jsem to tý naivní huse, v níž jsem se poblíž Riela vždycky proměnila, upřímně přála. Chtěla jsem, aby krvácela, aby konečně pochopila, jak neskutečně směšnou je, když se honí za chlápkem, který o ni nestojí.

Jenže Riel nic neřekl. Místo toho jediným krokem překonal vzdálenost mezi náma a s naprostou samozřejmostí, z níž se mi skoro podlomily kolena, mě začal líbat. Jasně, že mě napadlo, že bych ho měla odstrčit, že bych se mu neměla tak snadno poddávat, ale ta myšlenka záhy zanikla v mocným přívalu pocitů, který mě zaplavily. A já se zmohla akorát na to, že jsem ho objala kolem krku a užívala si ten moment dokonalýho štěstí.

Dokonalýho štěstí, který nebude mít dlouhý trvání, jak se ukázalo hned vzápětí, když se Riel jemně vymanil z mýho objetí a trochu couvnul.

„Omlouvám se…“ zamumlal a pokud se dalo soudit podle tónu jeho hlasu, tak svýho činu fakt litoval.

„V pohodě, jen si posluž!“ odvětila jsem ledově, naštvaná sama na sebe, že jsem prve ten slabý hlásek neuposlechla, a zase jsem mu naletěla.

„Izabel…“ zaprotestoval chabě. „Opravdu je mi to líto… nechtěl jsem ti ublížit…“

„Nefandi si zas tolik!“ odsekla jsem mu s předstíraným pohrdáním, abych skryla, jak moc mě jeho odmítnutí bolí.

Riel tlumeně zaklel. „Vím, že bych se měl od tebe držet dál… jenže si nemůžu pomoct… Zvláštní… tolik času uplynulo a mně připadá, jako kdyby se vůbec nic nezměnilo… A naneštěstí ani okolnosti…“ pronesl s náznakem melancholie.

„O čem to mluvíš?“ třeštila jsem na něj nechápavě oči.

Pátravě se na mě zadíval. „Copak nevíš? Nevzpomínáš si vůbec na nic?“

„A na co jako?“

„Přece na nás…“

„Neřekla bych, že by toho bylo tolik, na co by se dalo vzpomínat!“ ušklíbla jsem se trpce.

Lehce zklamaně pokýval hlavou. „Pro tebe asi ne…“

Zamračila jsem se, dopálená těma jeho neustálýma narážkama. „Můžeš mi laskavě říct, o co tu vlastně jde?!“

„Ne. Stejně bys mi to neuvěřila,“ odtušil skepticky. „Třeba se na to časem upamatuješ sama… a nebo taky ne. Mně to trvalo zatraceně dlouho.“

„Když už jsi u toho vzpomínání…“ začala jsem, odhodlaná využít týhle nečekaný příležitosti, abych se zeptala na něco hodně důvěrnýho. „… pověz mi… kdy a jak jsi pro mě umřel?“

V tichu, který zavládlo v místnosti, by bylo normálně slyšet dopadnout onen pověstný špendlík na zem. Riel na mě notnou dobu zíral, než se vůbec zmohl na slovo.

„Kdo ti o tom řekl?“

„Záleží na tom?“ chtěla jsem ho odbýt, ale když po tomhle zatvrzele mlčel, rozhodla jsem se být poněkud sdílnější.

„Viděla jsem to ve snu. Máma o tom povídala tátovi,“ přiznala jsem stručně, ale on se přesto k odpovědi neměl.

„Rieli… co přede mnou tajíš?“ zeptala jsem se mírně vyčítavě a zároveň s obavama, co za hrůzy by mi mohl odhalit. Akorát že jsem se bála naprosto zbytečně. Protože Riel se opět jednou rozhodl hrát si na tajuplnýho a nechat si to pro sebe.

„Na tom teď nezáleží, Izabel,“ sdělil mi rezolutně, jeho předchozí něžný rozpoložení dávno tatam. „Životy nás obou jsou už takhle dost komplikovaný, než abychom si mohli dovolit oživovat dávno mrtvou minulost. Nevěřím, že by to komukoli z nás mohlo přinýst něco dobrýho. Každý sám budeme mít větší šanci na přežití. Protože ať si to hodláš připustit nebo ne, kdybych s tebou zůstal, akorát bych tě tím ohrozil. Navíc je tu Mila, o kterou se musím postarat. Vždyť už nikoho jinýho nemá.“

„To já taky ne!“ hlesla jsem, slzy takřka na krajíčku.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Tímhle bys Marcella nepotěšila, Izabel. Vypadá to, že se dost snaží… tak zkus být aspoň trochu vděčná. Protože pokud tě někdo může ochránit, pak je to právě on. Já v tomhle úkolu zatím pokaždý selhal.“

307. díl

        „Vždyť jsi neselhal, Rieli,“ konejšila jsem ho, zatímco moje ruka vyhledala tu jeho, aby ji krátce povzbudivě sevřela. „Zatím jsi mě pokaždý zachránil.“

S neveselým pousmáním zavrtěl hlavou. „To, že si to nepamatuješ, na skutečnosti vůbec nic nemění. Měl jsem tenkrát udělat víc… jenže jsem byl až příliš… sebevědomý, než abych si byť jen připustil, že na to sám nestačím. A teď… teď nejsem ve stavu, abych mohl tu chybu napravit…“ Zlehka mě pohladil po tváři, pomalu, jako kdyby si chtěl ten okamžik vychutnat. „Když tě vidím takhle… pouhý stín toho, kým jsi bývala, rve mi to srdce…“

„Rieli, pokud si to nepamatuju, proč mi nepomůžeš se rozpomenout?“ požádala jsem ho tiše, dopředu připravená, že mě opět odmítne. Ovšem on byl kupodivu o něco sdílnější než prve, i když mou zvědavost příliš neuspokojil.

„Protože takhle je to pro tebe bezpečnější. Navíc ani já sám jsem si dosud na všechno nevzpomněl,“ pronesl lehce znepokojeně. „Jsou to jen takový chvilkový záblesky… Mnohdy si ani nejsem jistý, jestli jsou to skutečně střípky dávný minulosti a nebo jen nějaký bláznivý výplody mý mysli. Tehdy v Berlíně, tam to všechno začalo… a od tý doby jsou ty vidiny stále častější… Tolik věcí, o nichž jsem až donedávna neměl ani tušení… a přitom celou tu dobu ležely hluboko pohřbený v mý paměti. A možná to tak bylo i lepší…“ dodal s nádechem lítosti, na kterou jsem u něj nebyla moc zvyklá.

„To bylo, jak tě přivezl Marcell?“ ujišťovala jsem se, i když odpověď jsem vlastně znala dřív, než Riel zdráhavě přikývnul. „Cos tam tehdy vůbec dělal? Nikdy jsi mi to neřekl…“

„A Marcell o tom, hádám, taky pomlčel, co?“ tipnul si poněkud jedovatě.

„Ne tak docela,“ zamumlala jsem vyhýbavě. Nechtělo se mi opakovat, co jsem se od svýho bráchy dozvěděla. Pokud si to Riel opravdu nepamatuje, proč mu to připomínat? Jaký užitek by to mohlo přinést? Jenže on byl jinýho názoru.

„A co ti teda povídal?“

„Není to snad jedno?“ opáčila jsem netrpělivě. „Tak co jsi tam dělal?“

Riel se pousmál. „Odpověď za odpověď.“

„Fajn, ale já se ptala první.“

„Ale dáma má přednost,“ popíchnul mě laškovným tónem starýho dobrýho Riela. „A musím říct, že jako dáma výjimečně i vypadáš. Stále si na to nemůžu zvyknout.“

„Tak to jsme dva,“ ušklíbla jsem se na něj, ale nebrala jsem si jeho poznámku nijak osobně.

„To neznělo příliš spokojeně,“ povšimnul si.

„No, řekněme, že tohle není zrovna můj styl. Ne teda, že by se Marcell nějak zvlášť zajímal, co se mi vlastně líbí.“

„Asi usoudil, že to by se zas nelíbilo jemu,“ prohodil Riel pobaveně.

„Asi… Ale pokud si pamatuju, tak tobě se oblečení od něj taky dvakrát nezamlouvalo,“ mrkla jsem na něj.

„To je fakt. Možná bych se měl za tebe přimluvit u Toma, aby ti občas poslal nějaký balíček.“

„Možná bys mi ten balíček mohl občas přivézt sám,“ navrhla jsem mu směle. „Pokud teda budu ještě naživu.“

„A proč bys neměla být? Nemáš snad pocit, že tě Marcell dostatečně zabezpečil?“ staral se Riel okamžitě. „Nebylo právě jednoduchý se k tobě na tom parkovišti dostat a to i když jsem měl od tebe tip.“

„Ale podařilo se ti to,“ konstatovala jsem a podvědomě jsem si sáhla na krk.

„Jenom díky tomu, že jsem byl rychlejší než ti ostatní.“

„Jo, už jsem slyšela, že podáváš nečekaně závratný výkony.“ Ukazovákem jsem si zlehka přejela po tý tenký lince a opožděně jsem si uvědomila, že už to ani nijak zvlášť nebolí.

„Použil jsem žiletkový ostří… a vyhnul se stříbru,“ sdělil mi Riel ve snaze mě uklidnit, ale když viděl můj nechápavý výraz, radši to rozvedl. „Žiletkový ostří se dostane hlouběji za použití menší síly a zanechává naprosto čistý řez, takže se to líp hojí. A ohledně toho stříbra… no, řekněme, že jsem nechtěl nic riskovat.“

„To je od tebe hezký, jenže naneštěstí pro mě Marcell takhle opatrný není. Má v plánu mě vzít na nějaký výroční ples, aby mě představil Nejvyšším,“ postěžovala jsem si nešťastně. „Proto si taky dal tolik záležet na mým zevnějšku a najal mi toho milýho učitele. Prý abych byla na úrovni.“

„Zřejmě mu Nejvyšší nedali moc na výběr,“ nehodlal se tím Riel nějak zvlášť zabývat. „Ale ještě jsi mi neřekla, co ti vlastně pověděl.“

„Nic moc. Jenom se zmínil o tý kočce,“ odvětila jsem ledabyle, abych mu dala najevo, že mně na tom ani trochu nesejde.

„Kočce?“ Jeho údiv se zdál být natolik opravdový, až jsem si začala říkat, jestli Marcell tehdy nekecal.

„No jo… Prý měla malou nehodu… když ses snažil… potlačit svou žízeň…“ vypravila jsem ze sebe nesouvisle, jak jsem hledala co nejmírnější výrazy.

„Říkal, že jsem ji zabil?“

„Tak něco…“ Tázavě jsem se na něj zadívala. „Fakt jsi tam měl nějakou kočku?“

„Jedna toulavá tam občas lezla oknem. Jí se hodil kus žvance a mně zase společnost,“ pokrčil Riel rameny. „Ale jsem si jistý, že jsem jí nic neudělal. Proč taky, když jsem měl ampule s krví v lednici?“

„Počkej moment…“ zamračila jsem se nedůvěřivě. „Marcell říkal, že ses tam pokoušel překonat svou závislost, že tě našel napůl v bezvědomí! Že ti tu krev musel vnutit! Sakra, já sama jsem viděla, v jak hrozným stavu jsi tehdy byl! A ty mi teď chceš namluvit, žes měl ty zatracený ampule celou tu dobu v lednici?!“ Tohle už jsem na něj de facto zaječela, protože mě pouhý pomyšlení na něco takovýho neskutečně namíchlo.

„Co je na tom tak divnýho?“ nenechal se Riel nijak vyvést z míry mým výbuchem. „Neměl jsem přece v plánu se zabít.“

„Ať už jsi měl v plánu cokoli, nechápu, jak tě vůbec mohlo napadnout něco tak debilního!“ rozčilovala jsem se dál, dopálená jeho naprostým klidem. „Vždyť už jsi zkoušel být bez krve! A bylo ti akorát špatně! Tak proč sis to chtěl proboha zopakovat?!“

„Protože mi to poradila tvoje máma…“

308. díl

        „Cože?!“ zařvala jsem takřka nepříčetně. „A kdy?! A proč jsi mi o tom nic neřekl?!“ udeřila jsem na něj, rozlícená, že přede mnou takovýhle věci tají. Copak neví, jak moc mě zajímá všechno kolem mých rodičů?! Jak moc doufám, že se díky nim a jejich vzpomínkám časem konečně dozvím, kdo vlastně jsem? Že konečně zjistím celou pravdu?

Jenže Riel tomu nerozuměl. „Neřekl jsem ti to, protože to bylo určeno pouze mně. A pokud to musíš fakt vědět, tak to bylo v ten samý den, co mi pro tebe dala ten náhrdelník.“

V den, kdy zemřela… Zase… by bylo přesnější označení, ale Riel se tomu rozhodnul vyhnout a já mu za to byla neskonale vděčná. Přesto jsem to nemohla nechat být. Protože to bylo prostě divný!

Máma umírá a ještě se namáhá dávat mu nějaký rady?! A navíc takovouhle?! To vymyslela sama a nebo jen tlumočila něčí záhadný poselství? Třeba jí to nakukali andělé, kteří se ho chtěli tímhle elegantním způsobem zbavit! Ale ať už s tím přišel kdokoli, nejvíc mě zaráželo, že se tím Riel vůbec řídil! Copak bych já poslechla, kdyby mi někdo radil, že mám přestat jíst a pít?! A tohle bylo přece podobný! Co si k čertu myslel, že tím docílí?!

Už jsem otvírala pusu, abych se ho na to zeptala, když v tom se ozvalo nesmělý zaklepání na dveře a hned vzápětí nakoukla do ložnice značně pobledlá dívčí tvář. Mila…

„Nerada vás ruším ve vaší debatě, ale nemohli byste se přesunout do obýváku?“ požádala nás mírně. „Docela ráda bych se převlékla a zalezla do postele,“ dodala ještě toužebně, zatímco se zjevnou nechutí mačkala v pěsti spodní lem ústavního úboru.

„To chápu, ale musíš ještě vydržet. Zatím si sbal nějaký oblečení a věci, co bys mohla potřebovat, ať můžem co nejdřív vyrazit,“ pobídnul ji Riel nekompromisně.

Mila se zakabonila. „A proč nemůžeme zůstat tady?“

„Protože tu pro nás všechny není dost místa a navíc tu není ani bezpečno,“ argumentoval Riel a mě na krátký bláhový okamžik napadlo, že jí začne vyprávět o zlých andělech. Ale to samozřejmě neměl zatím v úmyslu. „Nezapomeň, že jsi kromě svých dokladů ztratila i klíče, takže dokud nebude vyměněný zámek, zapomeň na to, že bys tu bydlela,“ upozornil ji namísto toho. „Dneska v noci přespíme u Izabely a ráno si promluvíme, co podnikneme dál. Myslím, že nějaká dovolená by ti rozhodně prospěla. A mně ostatně taky.“

„Hm,“ zabručela Mila a bylo na ní vidět, že ji bratrův návrh – respektive plán – nijak zvlášť nenadchnul. Ale neprotestovala. Zkoumavě si prohlížela jeho tvář, aby posléze poněkud užasle potřásla hlavou. „Hrozně moc ses změnil, Rieli… Skoro bych tě ani nepoznala…“

„Ty ses taky změnila,“ konstatoval nepříliš potěšeně. „Je mi líto, že jsem tu nebyl, když jsi… měla potíže. Ale slibuju, že teď už to bude lepší.“

„Nic nevíš…“ povzdechla si nešťastně. „A pochybuju, že bys mi dokázal pomoct.“

„Můžu to přinejmenším zkusit, než mě úplně odepíšeš, ne?“ podotkl Riel rozladěně.

Mila na něj chvíli beze slova koukala, než rezignovaně přikývla. „To asi můžeš.“

„Fajn. Izabela ti teď pomůže s balením, tohle probereme později, až si pořádně odpočineš.“

Překvapeně jsem zamrkala, že jsem byla poctěna tak vznešeným úkolem, jako byla pomoc jeho milovaný sestřičce, ale rozhodla jsem se být milá, koneckonců jsem proti tý holce nic zásadního neměla. Teda krom toho, že jsem jí záviděla Riela, a trochu mě znervózňovala kvůli tomu pobytu v blázinci. Ale zatím se neprojevovala nijak výstředně, a tak jsem neviděla důvod, proč dopředu vyšilovat. Navíc Riel stejně nečekal na mý vyjádření a rovnou se vypakoval z místnosti, čímž mi to rozhodování značně ulehčil.

„No, tak se do toho pustíme, ne?“ pronesla jsem k Mile a přátelsky jsem se na ni usmála. „Proč se neposadíš a neřekneš mi, jaký věci ti mám vyndat?“ navrhla jsem a připadala jsem si dokonale pitomě. Komu by taky bylo příjemný vnucovat se naprosto cizí holce?

„A proč si nesedneš ty a nepopovídáme si, zatímco se budu balit? Neboj, nezabere to moc dlouho, vezmu si jenom pár věcí,“ řekla Mila a nespouštěla ze mě přitom ty svý velký zelený oči.

Krátce jsem zvažovala, jestli bych neměla protestovat, protože vypadala fakt zničeně, ale dovedla jsem si představit, jak by mě na jejím místě štvalo, kdyby se ke mně každý choval jako k nesvéprávný. A tak jsem jí vyhověla a posadila se na okraj postele.

„O čem si chceš povídat?“ zajímala jsem se a v duchu si říkala, jestli ještě zvládnu běžnou konverzaci. Protože kdybych na Milu vybalila, co se mi v poslední době všechno přihodilo, jela bych asi do toho blázince znova. A tentokrát jako pacient.

„Tak různě…“ prohodila neurčitě a otevřela velkou šatní skříň, aby z ní po chvilce dumání vytáhla dlouhou tmavou sukni. „Už jsem skoro zapomněla, jak vypadá normální oblečení…“ poznamenala lehce nepřítomně.

Netušila jsem, jak bych na tohle měla reagovat, a proto jsem radši mlčela a sledovala ji, jak s čímsi podobným nostalgii zírá na úhledně srovnaný hraničky oblečení. Jenom jsem doufala, že si nepovšimne, že jí tam pár věcí chybí…

„Jak dlouho už se vlastně s Rielem znáš?“ zeptala se Mila znenadání a k sukni, kterou odložila na postel, přidala váhavě dvě trička tlumených barev.

Napadlo mě, že bychom ušetřili dost času, kdybychom se cestou do Marcellovýho bytu jednoduše zastavili u Toma, ale Riel svý sestře zřejmě nechtěl způsobit psychickou újmu tím, že by ji rval do vojenskýho.

„Moc dlouho ne,“ odvětila jsem vyhýbavě a modlila se, abychom přešli k jinýmu tématu. Jenže Milu očividně můj vztah k jejímu bratrovi neobyčejně zajímal, protože hned vypálila další otázku.

„A jak jste se seznámili?“

„Přes mýho tátu. Riel mu pomáhal… s jednou zakázkou,“ vypadlo ze mě skoro bez přemýšlení.

„Aha,“ přijala to Mila a ke kupce vyndanýho oblečení přihodila šedý svetřík, za kterým následovalo cosi, co jsem odhadla jako triko na spaní. Nato se pátravě zadívala na mě.

„Pověz mi… a opravdu jste s Rielem jenom kamarádi?“

309. díl

        Ta otázka mě zaskočila natolik, že jsem na Milu chvilku jen tupě zírala, až jsem ji tím přivedla do rozpaků.

„Neber to nijak zle…“ omlouvala se spěšně. „Jenom mi připadalo… no, že je toho mezi vámi víc, než se mi Riel snažil namluvit.“

Přinutila jsem se k pobavenýmu pousmání. „To je v pohodě, mě akorát překvapilo, že by si někdo mohl něco takovýho myslet. Jsme jenom kamarádi. Nám by to ani jinak neklapalo,“ prohodila jsem a děsně mě štvalo, že to ani nebyla lež.

„To je škoda,“ povzdechla si Mila a zaskočila mě tak podruhý. „Když jsem vás spolu viděla, zaradovala jsem se, že už se konečně dostal přes… přes rozchod se svou holkou. Bylo to dost bolestivý,“ sdělila mi a já k ní okamžitě pocítila sympatie. Protože jí podle všeho na Rielovi opravdu záleželo.

„Já o Erice vím…“ přiznala jsem, jelikož mi přišlo zbytečný předstírat něco jinýho. A protože jsem chtěla, aby věděla, že mi může důvěřovat. I když proč jsem si vůbec přála získat její důvěru, když se s ní zakrátko zase rozloučím, bylo mně samotný záhadou. Nemohla jsem se však zbavit pocitu, že je pro mě nějakým způsobem důležitá… že ještě v mým životě bude hrát nějakou zásadní roli…

„Vážně?“ podivila se, ale bylo patrný, že to na ni udělalo dojem. „Musí ti dost důvěřovat, když se ti s tím svěřil…“ pronesla zamyšleně.

„No, znáš to, jak to chodí mezi kamarády. On zná pár mých tajemství, já zas pár těch jeho, není na tom nic zvláštního,“ zlehčovala jsem to, aby ji nenapadlo vyzvídat dál.

„Asi ne…“ řekla, ale moc přesvědčeně nevypadala. „Co vůbec dělal během těch posledních pár let? Je to už tak dávno, co jsem ho viděla naposled.“

„Na to se radši zeptej jeho,“ odbyla jsem ji stroze, ale nezdálo se, že by se jí to dotklo.

„Musím říct, že mě naprosto ohromilo, když se dneska objevil… já… už jsem ani nevěřila, že ho ještě někdy uvidím…“ pronesla tiše. „Už jen kvůli tomuhle stálo za to se sem vrátit…“

„Vrátit? A odkud?“ zeptala jsem se zvědavě. „Riel se s tebou chtěl setkat už dřív, ale nemohl tě nikde najít. Dělal si kvůli tomu velký starosti…“ prozradila jsem jí a doufala, že mi řekne, kde celou tu dobu byla. Jenže její reakce byla poněkud jiná, než jakou jsem čekala.

„On že si dělal starosti?!“ opáčila, čelo svraštěný nevolí. „Pokud ano, tak mu to jenom patří! Dovedeš si představit, jak mi bylo, když mě zničehonic vyškrtnul ze svého života, jen tak, bez sebemenšího důvodu? Snažila jsem se chápat, že potřebuje být sám… vzpamatovat se z té nešťastné události, jenže on se odmítal se mnou střetnout, nechtěl mě vůbec vidět! Občas zavolal, aby se přeptal, jak se mi vede, ale to bylo všechno! Už o mě očividně nestál a já se po nějaké době přestala namáhat pokoušet se to změnit,“ dokončila to lehce rozechvělým hlasem, který dokazoval, že se přes to nikdy doopravdy nepřenesla, že ji to stále strašně bolí.

„Milo, je mi to líto,“ promluvila jsem k ní konejšivě. „Ale Riel to neudělal proto, aby ti ublížil… naopak, chtěl tě chránit. Tak, jako to vždycky dělal.“ Tady už jsem víceméně spekulovala, protože jsem samozřejmě netušila, jaký byl ve skutečnosti jejich vztah, ale podle jejího výrazu jsem hádala, že jsem se trefila. Přesto se stále mračila.

„A před čím mě jako chránil?“ chtěla vědět. Jak jinak. Já bych se na jejím místě ptala taky.

„Neměla bych ti to říkat…“ začala jsem zdráhavě a rychle jsem vymýšlela, co jí říct, aby to znělo věrohodně. Nakonec to kupodivu nebylo zas tak složitý, protože skutečnost byla víc než inspirující. „Riel… on byl… vážně nemocný. V jistou chvíli to bylo poměrně kritický… Nechtěl, abys ho tak viděla… aby sis kvůli němu dělala starosti… Aby ses kvůli němu trápila.“

„Nemocný?“ vydechla Mila ustaraně. „A co mu bylo? A je… je už teď v pořádku?“

„Něco špatnýho s krví… ale teď už je na tom dobře, jenom musí užívat léky, aby se to zas nezhoršilo,“ odvětila jsem a trochu jsem sebou trhla, když se Mila zničehonic posadila vedle mě a pevně sevřela moji paži.

„Určitě?“ zeptala se úzkostlivě. „Je to tak, že jo? Je v pořádku?“ ujišťovala se a očima se přitom takřka vpíjela do mý tváře.

„Přísahám, že je v pořádku.“

„A jsi si tím opravdu jistá? Myslím… kdyby nebyl, svěřil by se ti s tím vůbec?“ dělala si i tak starosti.

„Určitě ano,“ ubezpečila jsem ji, třebaže jsem o tom měla silný pochybnosti. „Proč se vůbec ptáš? Nepřipadá ti snad v pořádku?“

„No… je trochu bledší, než jak si ho pamatuju… a taky ty vlasy… Vždy je nosil nakrátko… a byly uhlově černé…“

„Za to může ta jeho nemoc,“ pospíšila jsem si s vysvětlením a měla jsem radost, že mi to zatím tak hezky vychází.

„Já nevím…“ povzdechla si, ale aspoň už pustila moji ruku. „Když jsi mi řekla o té nemoci… napadlo mě, jestli to není ten důvod, proč mě dneska vyhledal… Aby se mnou ještě strávil nějaký čas, než… no, však víš…“

„Takhle to není, Milo! Chce být s tebou, protože jsi jeho sestra a on tě miluje! To je celý!“ sdělila jsem jí o něco důrazněji, než jsem vzhledem k jejímu stavu asi měla, ale to jenom proto, aby mě konečně vnímala.

No… a taky jsem tím chtěla zahnat svý vlastní obavy. Riel přece vždycky trval na tom, že ho sestra nesmí v jeho nový podobě spatřit. Tak co ho přimělo změnit zničehonic názor?

310. díl

        „Tak takhle to je!“ zvolala Mila, jemný úsměv zvlnil její rty, rysy se jí rozzářily neskrývanou radostí. „Ty mého bratra miluješ!“

„Nemluv hlouposti, mám ho akorát ráda!“ ohradila jsem se okamžitě, ale hádám, že to neznělo dvakrát přesvědčivě, protože ta holka se na mě pořád culila.

„Klid, to je přece dobře, vždyť on tě taky miluje!“

„Jo?“ ušklíbla jsem se trpce a jen taktak jsem spolkla poznámku o tom, že by se do toho blázince měla nejspíš vrátit, pokud si tohle fakt myslí.

„Samozřejmě! A kdybys viděla, jak se na tebe kouká, když se nedíváš, tak bys o tom nepochybovala!“ prohlásila Mila, pevně přesvědčená o tom svým bludu.

„Možná mu na mně záleží… hodně… ale to ještě nic neznamená.“

„Jak to? Má už snad někoho jiného?“ nechápala. A já se jí ani nedivila, pro mě bylo Rielovo chování taky dost nepochopitelný. Nejdřív se mnou nechtěl být kvůli mýmu tátovi a teď zas kvůli svý sestře a proto, aby mě údajně ochránil. Rozumí tomu snad někdo?

„Nevím… myslím že ne, rozhodně nic vážnýho. Jenže o to tu nejde. Jemu… to nepřijde správný… Kvůli tomu, že znal mýho tátu a ten mu důvěřoval… a teď taky kvůli tobě…“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si plně uvědomila, co to vlastně melu. Proč se s tím tý holce vůbec svěřuju? Vždyť ji de facto viním z toho, že na mě Riel kašle! To jsem opravdu tak hrozný člověk, že tohle udělám holce, kterou dneska pustili z blázince? A která svýho bráchu teď potřebuje víc než kdokoli jiný? „Promiň, takhle to nemělo vyznít…“ pospíšila jsem si s vysvětlováním. „Jsem ráda, že tě Riel konečně našel… a že k sobě zas naleznete cestu… Zasloužíte si to, opravdu.“

„Izabelo…“ Mila mě jemně pohladila po paži. „Je to od tebe moc milý, ale nemusíš mít strach, že bych ti Riela někam odvedla. Neplánuju tu zůstat dlouho… vlastně už jsem měla být dávno zase pryč, jenže tím přepadením se to trochu zkomplikovalo. Odvezli mě do nemocnice a potom do blázince, za což jsem si mohla víceméně sama, protože jsem nedržela pusu,“ dodala ještě, naštvaná na sebe samotnou.

„Cos vlastně řekla? A kam se chystáš odjet?“ vyzvídala jsem a musím přiznat, že její poznámka o tom, že brzo zase zmizí, mě až nezdravě potěšila. Nic proti ní, ale když odjede, tak snad budu mít u Riela aspoň nějakou šanci.

„Kam? Do ciziny… Našla jsem si tam… kluka… a dokonce jsme se už i vzali. Potom jsme se rozhodli zajet si sem na dovolenou, chtěla jsem mu to tady ukázat a takhle to dopadlo. Nejhorší je, že teď vlastně ani netuším, kde by mohl být,“ vyprávěla mi Mila a já chápavě přikyvovala.

„Nemůžeš mu zavolat? Nebo za ním jet do hotelu?“ navrhovala jsem.

„On mobil nemá, není moc na tyhle moderní technologie. A z hotelu už se odhlásil, zkoušela jsem tam volat z nemocnice. Vůbec nevím, jak se s ním spojit,“ hlesla nešťastně.

„Neboj, určitě na něco přijdeme. Riel zná celkem dost lidí, snad se mu podaří ho nějak najít,“ konejšila jsem ji. „Ale pořád nechápu, jak jsi kvůli tomuhle mohla skončit… no, tam. Ten člověk, co přijel s náma, povídal…“ Chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem si řekla, proč ne. Pokud Mila opravdu nemá všech pět pohromadě, tak stejně nemůžu udělat žádnou škodu. „Prý jsi tvrdila, že jsi žila ve světě víl a máš za muže jejich krále…“

„Cože?“ vyjekla Mila ohromeně a vzápětí propukla v bouřlivý smích. „Asi tě zklamu, ale váš přítel to musel poněkud poplést. Můj muž sice zastává vysokou funkci, ale takhle moc zase ne. Vílí král… to je nejspíš sen každého chlapa!“ A Mila potřásla hlavou, až se jí zlaté prameny vlasů roztančily po ramenou.

„No, dobrá, tak co je vůbec zač?“ přerušila jsem poněkud hrubě její veselí.

„To se dozvíš brzo, nebylo by ale správné, abys o tom věděla dřív než můj bratr.“ Milin pobavený výraz se rychle vytratil. „Nejradši bych mu o něm neříkala vůbec nic… ale pokud mi ho má pomoct najít, bude potřebovat co nejvíc informací. Akorát mám strach, že mi nebude věřit.“ S povzdechem se zvedla, vytáhla ze skříně středně velkou tašku a začala do ní bez nějaký zvláštní péče házet svý věci.

„Proč by ti neměl věřit?“ podivila jsem se, zatímco jsem sledovala, jak do ní přidává ještě džíny, ponožky, spodní prádlo a nějakou kosmetiku. „Můžu tě ujistit, že Riel je zvyklý na ledacos.“

„Na tohle zvyklý nebude, to tě můžu ujistit zase já,“ prohlásila Mila s přesvědčením, načež zazipla tašku, hodila si ji přes rameno a zadívala se znova na mě. „Tak můžeme vyrazit.“

„Myslela jsem, že ses chtěla převlíct. Já klidně vypadnu, abys na to měla soukromí, stačí říct.“

„Jenom se převléct mi nepomůže. Potřebuju se naložit na nějakou dobu do vany, abych si připadala… no, zase normální,“ pronesla s toužebným povzdechnutím a já ji dokonale chápala. Jak by taky ne, když jsem v jejím bytě prováděla po pobytu u Vikyho podobnou očistu?

„Vanou sice neposloužím, ale můžu nabídnout obrovskou sprchu. Masážní,“ lákala jsem ji a dětinsky mě potěšilo, když se na jejích rtech objevil další náznak úsměvu.

„Tak to beru. Cokoli je lepší než káď s vodou,“ prohodila mírně nepřítomně, už na cestě ke dveřím. Krátce se ještě zastavila před zrcadlem na stěně, v němž sebekriticky zhodnotila svůj vzhled. „Riel měl pravdu, vážně bych asi potřebovala dovolenou!“ poznamenala s nespokojeným ušklíbnutím.

„Neboj, nejsme přece ve středověku. Známe lepší způsoby koupání a taky make-up,“ uklidňovala jsem ji a postavila jsem se za ni, abych si mohla důkladně prohlédnout její tvář. A dech se mi leknutím zadrhnul v hrdle.

„Já vím, je to až strašidelný, co?“ souhlasila se mnou Mila poměrně klidně.

Celkem jsem ji za to obdivovala, protože já se zmohla akorát na to, že jsem beze slova zírala na stříbřitou plochu zrcadla. Ale strašidelný to teda rozhodně bylo.