Marcell je podstatně sdílnější než Riel, a tak se Izabel konečně dozvídá víc o sobě a o světě, který ji obklopuje. Její ochránce z toho ovšem není zrovna nadšený a po ostré hádce se dokonce zdá, že Izabel za svou drzost draze zaplatí. A nebo to bude nakonec Riel, kdo přijde k úhoně?
„Nejradši bych si ho podal sám!“ pronesl Riel výhružným tónem, jaký jsem u něj dosud neslyšela. „Však on už by mi ochotně vyklopil všechno, co ví…“
„Jak tě znám tak i to, co by nevěděl, ale dobře víš, že to udělat nesmíš. Neklesneš přece na úroveň těch, proti kterým bojujeme. To nesmíš. Pamatuj přece na kodex…“ připomínal mu Marcell.
„Jasně… kodex…“ procedil Riel otráveně. „Jak máme pracovat, když nám Alex těma svýma pravidlama svázal ruce?!“
„Pravidla mají svůj význam, Rieli. Až budeš starší, pak si to možná uvědomíš…“
Tahle poznámka mě dostala. Vždyť Marcell vypadal, že je přibližně v jeho letech! Ale třeba jsou ty pověry o věčným mládí upírů pravdivý… Jeho galantní vystupování by tomu rozhodně odpovídalo. Bylo to spíš chování nějakýho šlechtice z dávný doby než někoho ze současnosti. Riel by se od něho rozhodně mohl učit! Což mi dokázal hned svýma dalšíma slovama.
„Možná bys měl tyhle svý kázání dělat taky ostatním! Protože kdyby nebylo jednoho z nich, pak jsem tu dneska nemusel takovýhle problémy vůbec řešit!“¨
„Já chápu tvůj hněv, ale ani ten nic z toho, co se přihodilo, nemůže změnit. Ber to prostě jako osud.“
„Pche, osud! To jsou jenom kecy! Víš, jak mi bylo, když jsem z Izabely musel udělat to samý, co jsem já?! Odsoudit ji k tomuhle mizernýmu životu?!“ Riel zněl značně naštvaně.
„Pořád lepší mizerný život než žádný. Navíc jsi ji nemohl nechat umřít… vždyť by tak padla do rukou jim.“
„A jak tomu chceš sakra bránit věčně?! Ani Alex neví, co si počít! Copak ti neřekl, že ji chtěj i naši? Nezjistil zatím proč, Nejvyšší si to nechávaj pro sebe, ale tipl bych si, že to má nějakou spojitost s tím jejím podivným původem.“
„Je to stejně záhada. Vždyť to oni ji stvořili… a nyní ji chtějí zase zpátky? Na co? A proč až teď?“
„Já si myslím, že to udělali schválně… potřebovali, aby vyrostla… potřebovali, aby měla vlastnosti obou druhů… Jak je znám, tak je chtěj nějak použít proti nám…“
„Tys ji sledoval a poslední dny s ní strávil spoustu času. Pověz mi, zaznamenal jsi u ní během té doby nějaké výjimečné schopnosti, které by je mohly zajímat?“ zeptal se Marcell a já napětím zatajila dech.
„Jo, že je mimořádně protivná!“ odsekl Riel. „Máš ještě nějaký otázky?“
Začala jsem zas dýchat normálně, i když mi nešlo do hlavy, že mu Riel neřekl o tom mým kousku s nožem. Na druhou stranu proč by měl? Jasně, bylo možná fajn hýbat věcma, aniž bych se jich musela dotknout, ale zatím mi to bylo celkem nanic. Jako v tý Viktorově díře.
Určitě si říkáte, proč jsem mu nesebrala klíče a nezdrhla odtamtud. Jenže to nešlo, protože je buď držel a nebo je měl v kapse. V obou případech by to vyžadovalo značný úsilí, abych je získala, a to jsem ve svým oslabeným stavu prostě nebyla schopná vyvinout. Navíc jsem byla v tomhle směru dost netrénovaná. Dokázala jsem pohnout jenom malýma věcma, který jsem měla přímo před očima. Jo, asi vás zklamu, žádná Carrie prostě nejsem. Škoda, jsou okamžiky, kdy by se mi to dost hodilo.
„Mně připadala vcelku milá. Třeba se k ní jenom neumíš chovat,“ konstatoval Marcell a moje sympatie k němu ještě stouply.
„Když se ti tak líbí, tak ji hlídej ty!“ odvětil Riel prudce.
„Rád bych, ale mám nyní ještě nějakou práci. Ale neměj obavy, na našeho chlapce se ještě zajdu podívat.“
„Fajn. Dej mi pak vědět, cos zjistil!“
„O tom nepochybuj. Ale teď už musím zase běžet. Mimochodem… to nápadné velké auto venku je tvoje?“
„Jo. Potřeboval jsem něco solidního.“
„Hm. Možná bys to měl raději přeparkovat. Pokud máš už zase v patách Ariela, pak by ho mohlo napadnout podívat se i sem. Koneckonců podle té krabice sójového mléka tu zřejmě nejsi poprvé…“
„Tobě taky nic neujde, co?“ zasmál se krátce Riel.
„Ne. Buď rád, že máš proti sobě Ariela a ne mě. Protože by sis brzy uvědomil, že zase tak dobrý nejsi…“
„Jako vždy uhlazenej a skromnej, co?“
„Měl bys to někdy zkusit také. Mimochodem… doufám, že víš o tom, že nás ta tvoje chráněnka celou dobu poslouchá?“
Do háje! zaklela jsem v duchu. Čím jsem se prozradila? A nebo mají upíři prostě jen mimořádně vyvinutý sluch? V tom případě bych chtěla podat reklamaci, protože mě v tomhle ohledu někdo dost ošidil!
„Jo, o tom vím. Kromě toho, že je dost protivná, já taky strašně zvědavá,“ podotkl Riel posměšně a já si dokázala úplně živě představit, jak se u toho tváří.
Raději jsem zacouvala do pokoje a potichu za sebou zavřela a zamkla dveře. Rozhodně jsem netoužila po tom slyšet ještě něco dalšího. Už takhle jsem za tu malou chvilku nasbírala víc lichotek, než jsem byla schopná najednou skousnout.
Praštila jsem s báglem na zem a klekla si k němu. Bez zájmu a taky bez valnýho nadšení jsem z něho vytáhla podobný ohoz, jaký jsem tehdy nafasovala u Toma. Když jsem si ho k sobě zkusmo přiložila, tak jsem zjistila, že i podobně dlouhý. Kruci. Zrovna teď jsem neměla náladu předstoupit před ty dva nafoukaný upíry s rukávama, který připomínají svěrací kazajku, a nohavicema podobnýho ražení. Jenže jsem neměla nic, čím bych to mohla zkrátit. Leda tak svůj břitký jazyk, jak by mi jistě Riel milerád připomněl.
Navíc to nebyl můj jediný problém. Protože jako většinou, když něco zařizujou muži, tak je nenapadnou takový ty malý zbytečnosti jako třeba spodní prádlo nebo ponožky. Nerozhodně jsem se zadívala na řadu skříní táhnoucí se podél jedný zdi a musím přiznat, že jsem příliš dlouho neotálela. Koneckonců jsem měla Rielovo svolení, že jo. Pozotvírala jsem všechny dvířka a koukala, co by se mi mohlo hodit.
Jako první jsem se zaměřila na to prádlo a poměrně brzo jsem našla hezoučkou bavlněnou soupravičku s kytičkama. Nebyl to můj styl, ale něco na ní bylo fakt neodolatelnýho. Jenom ta podprsenka mohla být o něco větší, takhle jsem vypadala, jak když mám na sobě push-upku. Ponožky naštěstí dopadly o něco líp. Při svým průzkumu skříněk a polic jsem dokonce objevila i malý pouzdro s manikúrou a s pomocí titěrných nůžtiček se mi nakonec podařilo zkrátit si ten vojenský ohoz. Bylo to sice střapatější než od Riela, ale tím jsem se teď nehodlala zabývat.
Dooblíkla jsem se a sebekriticky koukla do zrcadla upevněnýho z vnitřní strany jedněch dvířek. Vypadala jsem jako holka, co ji rodiče strčili do armády, aby se jí zbavili. Ach jo. Trocha make-upu by teda vůbec neškodila. Ale kde by mohl...
Rozhlídla jsem se po místnosti a můj zrak padnul na nízkou komodu, nad kterou viselo oválný zrcadlo. Jasně. Nakoukla jsem do horních dvou šuplíků a vítězoslavně vytáhla broskvový pudr, řasenku a oční stíny. Za chvilku jsem si na obličeji spáchala něco, co mě aspoň trochu uspokojilo. Zase jsem vypadala jako člověk a ne jako něco, co by Frankenstein s nadšením použil pro svý pokusy. Pokud jsem teda ještě vůbec člověkem byla. V náhlým záchvatu úzkosti jsem si přitiskla dlaň na hrudník, abych se ubezpečila, že mi v něm stále ještě buší srdce. Tlouklo jako jindy, ale přesto mě to úplně neuklidnilo.
Připadalo mi, jako kdybych byla pouze hostem ve svým vlastním těle, ale nemohla ho nijak ovládat. Jako kdyby už nepatřilo mně. Znova jsem se zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Kdo sakra jsi? chtělo se mi zařvat na tu cizí holku, která na mě upírala svý zelenkavý oči. Nech mě bejt, jdi pryč! zaklínala jsem ji.
Snad poprvý od toho večera, kdy jsem utekla od Petra, jsem měla chvilku času jen pro sebe. Pro sebe a svý myšlenky. Jenže jsem zjistila, že to zas taková výhra není. Co si mám jako promejšlet? Po pravdě řečeno jsem si se sebou nevěděla vůbec rady. Držela jsem se Riela a doufala, že mi řekne, co si mám počít. Ale co když to neví ani on? Co když je mu to úplně jedno? Proč by se měl starat o nějakou otravnou holku? Jenom proto, že mu můj otec zachránil život? Pochybovala jsem, že by nějakýho kluka bavilo dělat někomu dlouhodobě chůvu. Rozhodně ne někomu jako jsem já. Bylo jen otázkou času, kdy mě Riel odloží, aby se zas mohl věnovat svýmu veledůležitýmu poslání. Jediná šance pro mě byla se od něho do tý doby naučit co nejvíc, abych se v budoucnu dokázala ubránit všem Arielům a k tomu ještě hordě upírů, který po mně z neznámýho důvodu jdou.
Což znamenalo, že bych měla zanechat toho hašteření a radši na něho být milá, aby se mě nezbavil dřív, než ten den nastane. Hmm... ale kde začít?
Nerozhodně a beze spěchu jsem se tentokrát už zcela oblečená došourala do kuchyně. Riel zřejmě mezitím s pečením skončil, protože teď seděl u stolu a konzumoval palačinky. S povděkem jsem zaregistrovala, že mi jich ještě pár nechal na talíři, ze kterýho jsem předtím jedla. Posadila jsem se na svý místo a snažila se rychle přijít na něco geniálního, co bych mu mohla říct.
„Marcell už je pryč?“ vypadlo ze mě nakonec. No, Iz, tohle je fakt geniální...
Riel se na mě podíval přimhouřenýma očima. „Jo. Takže tvoje zkrášlující procedúra byla poněkud zbytečná.“
Lehce jsem se zamračila. Klid... hlavně se nenechat vyprovokovat... Koneckonců si mýho pokusu o vylepšení zevnějšku všimnul a to je přece slibný začátek, ne? Přinutila jsem se k poněkud křečovitýmu úsměvu. „A nenapadlo tě, že bych se třeba mohla zkrášlovat kvůli někomu jinýmu?“ prohodila jsem rádoby ledabyle a zkusila jsem svůdně zamrkat.
„Doufáš snad, že tím uděláš dojem na Ariela? Nechci tě zklamat, ale na toho nezabrala ani jemná krása tvý matky. Takže vážně pochybuju o tom, že bys ty mohla mít větší úspěch.“
Riel se zakousnul do palačinky a přestal si mě docela všímat. Zaťala jsem zuby, abych se zdržela ostrý reakce. Zmetek jeden upírskej! To je přesně to, co mi ještě chybělo, aby mě někdo porovnával s mámou!
„Takže... co se bude dít teď?“ zeptala jsem se přátelským tónem, který mě teda stál hodně velký úsilí.
„Teď se nebude dít vůbec nic. Já si jdu lehnout a ty si tu dělej, co chceš. Jenom se nevzdaluj z bytu, nebudu tě tu nahánět po okolí.“
Tentokrát jsem pro jistotu počítala do deseti, než jsem znova promluvila. „A co bude potom?“
„Další část tvýho výcviku. Zatím ti to teda moc nejde.“
„To mám zas běhat po lese?!“ zaprotestovala jsem dřív, než jsem si uvědomila, že to není tak docela v souladu s mým plánem.
„Možná. Uvidíme.“
Hmm. Zřejmě na to musím jít jinak. Namazala jsem si palačinku marmeládou a stočila ji do ruličky, kterou jsem začala hodně pomalu a, jak jsem doufala, hlavně smyslně jíst.
„Jo, tohle divadýlko by asi Marcell ocenil. Ale míň už to, že ti kus džemu spadl do klína,“ okomentoval mý snažení Riel a zvedl se od stolu, aby odnesl špinavý nádobí do dřezu.
Nejdřív jsem myslela, že jenom blafuje, ale pohled na mý kalhoty mi hned prozradil, že si nevymýšlí. Sakra! Odložila jsem zbytek palačinky zpátky na talíř a radši si šla ten flek vyčistit do koupelny. Samozřejmě, že díky tomu jsem vytvořila mokrou skvrnu o nejmíň trojnásobných rozměrech tý původní. A samozřejmě, že to bylo na tom nejblbějším místě.
„Chceš kafe?“ zavolal z kuchyně Riel, zatímco jsem seděla na okraji vany a nešťastně koukala na svý zmáčený kalhoty.
„Jo, díky!“ křikla jsem zpátky.
„A do hrnku a nebo rovnou na sebe?“ zaslechla jsem vzápětí škodolibou poznámku.
„A co takhle na tebe?!“ odsekla jsem naštvaně. Být můj tón jiný, tak by se to možná dalo chápat jako součást svádění, ale takhle o tom nemohla být ani řeč.
Povzdechla jsem si. Můj původní plán vzal za svý dřív, než jsem ho vůbec mohla začít pořádně realizovat. Jsem fakt úžasná Jezabel. Pohled mi bezděčně sklouznul na nechutnou hromádku mýho původního ošacení, který se dosud povalovalo v rohu místnosti. Jo, přesně takhle jsem se teď cítila. Poklekla jsem a zamotala ty hadry do uzlíku, přičemž jsem se snažila na ně sahat co možná nejmíň. A pak, aniž bych je pustila, vyklouzla jsem v náhlým impulzu tiše na chodbu a polehoučku otevřela venkovní dveře.
Tak trochu jsem očekávala, že se ke mně Riel okamžitě přiřítí a vynadá mi, co to zas vyvádím, ale když se nic takovýho nestalo, vyplížila jsem se ven a skoro po špičkách jsem seběhla schody až do přízemí. Ačkoli mě nikdo nesledoval, oddechla jsem si teprve, když jsem vylezla z baráku a nadechla se chladnýho večerního vzduchu. Hrozně jsem najednou zatoužila po procházce, ale věděla jsem, že to není zrovna rozumný nápad. Došla jsem aspoň ke kontejneru, kam jsem s nechutí hodila svůj náklad, a neochotně jsem zamířila zase zpátky. Když budu mít štěstí, tak se stihnu vrátit, aniž by Riel mou nepřítomnost vůbec zaznamenal.
„Ale ale... Kdopak se nám to vydal na výlet a úplně bez dozoru?“ ozval se najednou povědomý hlas a já okamžitě ztuhla.
Marcell přistoupil až ke mně a pozorně si mě prohlížel.
„Sluší ti to,“ poznamenal, aniž by ze mě spustil svý černý oči. A jelikož v jeho hlase nezazníval žádný podezřelý podtón, tak jsem mu ten kompliment i věřila.
„Díky,“ zamumlala jsem lehce rozpačitě. Nebyla jsem prostě zvyklá přijímat poklony a navíc od někoho cizího.
„Takže... kam ses vypravila takhle na noc a dočista sama?“ vyzvídal, ale kupodivu to působilo spíš starostlivě než dotěrně.
„Snažíš se mi nahnat strach?“ opáčila jsem a automaticky jsem mu taky tykala. Koneckonců, představeni už jsme si byli, tak proč by to právo měl mít jenom on.
„Máš pozoruhodné oči... takové kočičí...“ odbočil nečekaně od tématu. „A podobně zelené jako Rielova sestra. Musí pro něho být těžké se do nich dívat a nedělat si o ni starosti...“
„Ty ji znáš? Je tu snad něco, co o ní víš, a co jsi Rielovi neřekl?“ nadhodila jsem podezíravě a on se pobaveně zasmál.
„Jestli s ním netrávíš až příliš mnoho času. Taky už začínáš všude vidět bubáky?“
„Ne, spíš bych řekla, že bubáci jsou všude kolem mě,“ odvětila jsem rázně.
„Slyšel jsem, že už ses párkrát setkala s Arielem. A přežila. A kdyby Riel nebyl takový nešika, tak jsi z toho dokonce mohla vyváznout bez sebemenší újmy. Říkal jsem Alexandrovi, že Riel není na tu práci ten pravý. Koneckonců... je přeměněný, není upírem od narození jako já nebo Alexander. A tudíž nedisponuje takovými schopnostmi jako my...“
„Mně přišel docela schopnej!“ zareagovala jsem prudce, aniž bych tušila, proč toho protivu vlastně bráním. Možná proto, že mi nejednou zachránil život? „Znal jsi taky upíra jménem Viktor?“ zeptala jsem se důrazně.
„Viktorů znám několik. Ale podle toho, co říkal Alexander, tak se Riel postaral, aby bylo opět o jednoho méně. Hraje si tak trochu na mstitele, ten tvůj ochránce. Tváří se, že plní poslání Alexandrova spolku, ale jen ti nad námi ví, zda všichni, které zabil, skutečně zasluhovali smrt.“
Lehce jsem se zamračila. „A ty seš v tom spolku taky?“
„Ne, já mám jiné úkoly. Ale souhlasím s tím, že je nutné některé z upírů eliminovat, protože kazí pověst našeho druhu. Jenže si nejsem tak docela jistý, jestli by to měl mít na starost někdo, kdo ani mezi nás pořádně nepatří...“ prohodil zamyšleně.
„Myslela jsem, že jste kamarádi? Co tu vůbec ještě děláš? Riel říkal, že už jsi odjel!“ vyptávala jsem se a říkala si, jestli Riel vůbec tuší, jaký má na něho Marcell názor.
„Kamarádi? To by bylo příliš silné slovo. Řekněme, že stojíme na stejné straně barikády. Koneckonců tu moc stran není, že? A už ses rozhodla, kam patříš ty, Izabelo?“
„Já? Já jsem zatím moc na výběr neměla. Ale ještě jsi mi pořád neřekl, co tu vlastně pohledáváš,“ připomněla jsem mu, aby si nemyslel, že to jen tak zakecá.
„Něco se mi tu tak docela nezdálo, proto jsem tu ještě chvilku setrval. A mé instinkty se jako vždy nemýlily...“
„Jo? A cos zjistil?“
„Nezjistil jsem nic, jenom jsem Rielovi ušetřil práci s likvidací Ariela. Upozorňoval jsem ho, že to jeho auto přitáhne nevítanou pozornost, ale on si prostě někdy nenechá poradit. Pověz mi... jak se vůbec Viktorovi podařilo tě polapit, když tě po celou tu dobu střeží?“
Neviděla jsem důvod, proč to před ním tajit. „Riel mě poslal běhat do lesa, měli jsme se sejít později. Jenže krátce potom, co jsem vyběhla na silnici, se tam objevil Viktor.“ Zatímco jsem mluvila, rozhlížela jsem se s obavama kolem sebe, abych se ujistila, že se na mě Ariel odněkud nevyřítí.
„Zajímavé,“ prohodil Marcell, ale bližší vysvětlení ke svýmu komentáři mi nenabídl. „A nemusíš se tak ustrašeně dívat po okolí. Říkal jsem přece, že jsem ho zlikvidoval. Takže minimálně pro dnešní den už od něho bude klid.“
„Proč jenom pro dnešní den? Co je vlastně zač?“ chopila jsem se příležitosti vytáhnout z něj nějaký rozumy a doufala jsem přitom, že z něho vyleze něco kloudnějšího než z Riela.
„Nepoznala jsi to dosud sama?“ pronesl skoro udiveně a já v ten okamžik měla co dělat, abych ho za to bolestivě nenakopla do holeně. „On je anděl...“ sdělil mi vzápětí.
„Tak anděl, jo?“ Neubránila jsem se tomu, abych se na něj jízlivě neušklíbla. „Možná by ti to někdo jinej zbaštil, ale zapomínáš, že já už jsem měla tu čest ho několikrát osobně potkat. A jako anděl se teda rozhodně nechoval!“
Marcell se zatvářil skoro útrpně. „Vysvětlím ti to, ale ne tady na ulici. Pojďme se posadit ke mně do auta, tam na to budeme mít více soukromí.“
Po neblahý zkušenosti s Viktorem jsem si nebyla příliš jistá, jestli chci lízt k dalšímu upírovi do auta, ale on se na mě díval tak mile, že jsem ho nakonec poslušně následovala až k jeho černý Audině. Galantně mi otevřel dveře u spolujezdce a já se s blaženým povzdechem zabořila do pohodlný sedačky. Marcell obešel auto a o chvilku později se usadil vedle mě. Pustil potichu hudbu, byla to nějaká klasika, ale od koho, to jsem nepoznala, protože to není zrovna můj styl. V tenhle moment mi to však kupodivu vůbec nevadilo.
A příliš mi ani nevadilo, když mě Marcell vzal nečekaně za ruku.
„Měla by sis na něho dávat pozor…“ varoval mne a jeho oči se vpíjely do mých, skoro jako kdyby se mě pokoušel hypnotizovat. Ve vzduchu se vznášela jeho podmanivá vůně a já si z ní připadala lehce omámená.
„To už jsem taky pochopila,“ přinutila jsem se odpovědět, i když jediný, po čem jsem právě teď toužila, bylo usnout tu, nejlíp v Marcellově objetí. Ta myšlenka mě nemálo šokovala. Copak už jsem klesla tak hluboko, že jsem ochotná – ne, přímo dychtivá – nechat na sebe sahat někým, koho ani pořádně neznám?! Proti svý vůli jsem vyprostila ruku z Marcellova sevření a trochu se od něj odtáhla.
„Nejsem tak blbá, abych to nepochopila potom, co se mě pokusil několikrát zabít!“ dodala jsem schválně důrazně, abych trochu rozbila tu podivně intimní atmosféru, která mezi náma zavládla.
Pousmál se. „Já ale nemluvím o Arielovi, nýbrž o Rielovi. Nejspíš se ti nyní jeví jako chápavý a starostlivý, ale věř mi, že je to pouhá přetvářka. Pečuje o tebe ze zcela sobeckých důvodů.“
„Fakt?“ Tvářila jsem se, že mu to baštím, abych z něho dostala něco víc. V duchu jsem se ale musela ušklíbnout. Jo, Riel chápavý a starostlivý… To už bych dřív uvěřila tomu, že mě Ariel tajně miluje!
„Ovšem. Rád by se dostal mezi Nejvyšší, jenže to se mu vzhledem k jeho původu nemůže nikdy podařit. Není ovšem vyloučeno, že to nezkusí přes tebe.“
„Přese mě? To těžko, když jsem na něčí černý listině!“ ohradila jsem se okamžitě.
„To ano,“ připustil Marcell. „Jenže někdo musel Nejvyšší informovat o tom, že vůbec existuješ, a jak mimořádnou jsi. A já mám velice určité podezření o tom, kdo to tak asi mohl být.“
„Jo? Tak pověz!“ vybídla jsem ho netrpělivě.
„Ale ale. Vždyť ty dobře víš, koho mám na mysli. A uvažuj… Není poněkud podezřelé, že tě Riel pošle běhat do lesa a krátce nato se tam objeví Viktor? Existují dvě možnosti… buď byl Viktor z neznámého důvodu hodně daleko od svého obvyklého revíru a nebo tě Riel vzal přímo k němu… A obě tyhle možnosti jenom potvrzují mou teorii o tom, že tě chce Riel použít jako svou vstupenku do řad Nejvyšších.“
I když se mi to vůbec nezamlouvalo, něco na tom skutečně bylo. Ovšem to jsem nehodlala tak lehce přiznat.
„Pokud je to pravda, proč by tak dlouho otálel?! Mohl jim mě odevzdat už dávno i s mašlí na krku a já bych ani netušila, že mě vede někam, kam nemá! Proč by čekal?!“ namítla jsem, zvědavá, jak na to zareaguje.
Marcell se pousmál. „Proč? To je přece jednoduché, Izabelo. Čím déle otálí, tím větší má jistotu, že až tě nakonec skutečně předá, pak za to bude mimořádně odměněn. Je to jako s akciemi… jenom musíš umět vystihnout ten pravý okamžik, kdy mají nejvyšší hodnotu. Jen tak mimochodem… zmínil se ti Riel, že dříve pracoval jako analytik v jedné makléřské firmě?“
„Myslím si, že je to celý nesmysl!“ křikla jsem na Marcella hrubě. „Z toho, jak Viktor mluvil, bylo zřejmý, že se nemají příliš v oblibě! A pak ho přece Riel zabil!“
Upír se nenechal mým výbuchem nijak vyvést z míry. „Také jsem neříkal, že jsou přáteli. Riel ho pouze využil. Schválně ho nechal, aby tě zajal.“
„Proč by to dělal?!“
„Izabelo, Izabelo… jsi skutečně tak naivní? Přece aby tě mohl osvobodit… takové hrdinské, romantické gesto… Jak bys mu mohla potom odolat? Jak bys o něm mohla potom pochybovat? Riel si dobře spočítal, že tímhle si zcela získá tvou důvěru. A možná i náklonnost?“ Povytáhl svý elegantně klenutý obočí v tázavým výrazu.
„Když Riela z toho všeho podezíráš, tak proč pro něho plníš nějaký úkoly?!“ otázala jsem se ostře a zcela jsem ignorovala jeho předchozí dotaz.
„To je jednoduché… Protože tak mám důvod být mu nablízku… kontrolovat ho… Sám tvůj otec mě o to požádal… neboť má podezření, že Riel není tak oddaný jeho spolku, jak by si přál. Že si pod záštitou jejich mise vyřizuje své vlastní účty…“
Chvilku jsem o jeho slovech přemýšlela, než jsem se znova ozvala. „Pokud má o něm táta pochybnosti, tak proč by ho požádal, aby mě sledoval a chránil?“
„Protože je podle něho tím nejpovolanějším. Pokud nezradil, pak to bude brát jako možnost splatit Alexandrovi svůj dluh a vynasnaží se, aby se ti nic nestalo. A pokud skutečně sleduje své vlastní cíle, pak tě také bude bránit s nasazením svého vlastního života, neboť s tvou pomocí by jich mohl konečně dosáhnout.“
Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se. „Takže jsem jen nějakou blbou loutkou v týhle vaší úžasný hře o moc a kdoví co ještě?! A proč mi to vlastně říkáš?! Nebojíš se, že teď půjdu nahoru a všechno Rielovi vyžvaním?!“
„Ne, Izabelo. Protože věřím, že dovedeš být i rozumnou. A říkám ti to jen proto, aby sis dávala pozor a nenechávala se oslepit tím, co je na povrchu.“
Marcellův hlas byl klidný a i oči, který na mě upíral, působily neuvěřitelně konejšivým dojmem. Skoro jsem se až zastyděla za to, jak jsem na něho vylítla. Jenže jsem si nemohla pomoct. Byla jsem z toho všeho strašně zmatená a už jsem fakt nevěděla, komu věřit.
„Proč by se chtěl Riel dostat mezi ty vaše Nejvyšší?“ otázala jsem se o poznání mírněji.
„To ještě přesně nevíme… ale kdyby ses chtěla někomu pomstít, tak se také budeš snažit proniknout až na ta nejvyšší místa, protože jako obyčejný pěšák toho příliš nezmůžeš.“
Přikývla jsem. Jo, tohle dávalo smysl. A já věděla až příliš dobře, že pro pomstu by měl Riel opravdu pádný důvod.
„A jak do tohohle všeho zapadá Ariel a ti druzí… Co jsou zač? Už ses sice zmínil, že je Ariel anděl, ale to je přece blbost… Nebo ne?“
„Ariel a jemu podobní do toho nezapadají nijak. Jenom s nimi náš druh už odedávna vede válku. Oni tvrdí, že my jsme zlo, které musí být vymýceno. A my si dovolujeme s nimi nesouhlasit. Jde tu pouze o přežití…“ vysvětlil mi Marcell a připomněl mi tak jistý Rielova slova.
„Promiň, ale neslyšela jsem o tom, že by andělé byli zákeřní vrazi! Myslela jsem, že nás lidi mají naopak chránit!“ namítla jsem ne bez nádechu sarkasmu.
„Obvykle ano. K tomu jsou však určeni strážní andělé… I Ariel býval jedním z nich. Ale udělal zásadní chybu. Zamiloval se… A rozhodl se, že svou svěřenku ochrání nejlépe, když z ní udělá také anděla… Byla to tvá matka.“
Nebyla jsem na tohle jeho sdělení připravená, a tak se mi oči zalily slzama dřív, než jsem se vůbec mohla pokusit je zadržet. Jenže mě ani tak nerozbrečelo to, co mi právě sdělil, jako moje vzpomínky. Protože teď už jsem s jistotou věděla, že ten můj ošklivý sen nebyl jenom pouhou představou. Ono se to skutečně stalo!
Bylo zjevný, že Marcella moje reakce překvapila. Buď jako upír nebyl zvyklý na mimořádný projevy citů a nebo byl přes to všechno pořád jenom chlap a tudíž neměl nejmenší ponětí o tom, co dělat se ženskou, když se rozbrečí.
„Myslel jsem, že to víš…“ řekl rozpačitě a zlehka mě pohladil po hřbetu ruky.
Nevlídně jsem se na něho zamračila. „Fakt?! Takže si myslíš, že se o tom můžeme jen tak bavit, jo?! Třeba bychom to příště mohli probrat nad šálkem kafe a zákuskem! Je to takový typický konverzační téma!“ vyprskla jsem na něho hůř než kočka, který šlápnete na ocas.
Vypadal, že ho to zaskočilo. „Ptala ses na Ariela. Jak jinak bych ti mohl říct, co je zač? Právě díky té… události… byl přeřazen…“ vysvětloval a jeho hlas zněl lehce dotčeně.
„Takže je to padlej anděl nebo jak se to nazývá?“ snažila jsem si to vyjasnit.
„Termín padlý anděl si vymysleli lidé,“ oznámil mi Marcell s jistým despektem. „Ale ve skutečnosti nemají nejmenší tušení o tom, jak promyšleno to mají ti nahoře. Já ostatně také příliš ne, znám jenom ty sorty andělů, které sesílají na zem.“
Jasně… ti druzí… Žádný div, že radši používají tohle označení, jestli je těch druhů víc. Tázavě jsem se na Marcella zadívala a jemu to stačilo k tomu, aby se znova rozpovídal. Začínala jsem mít fakt dojem, že se chlapec docela rád poslouchá.
„Jak jsi již zmínila, tak tu máme strážné anděly. Pokud nejsi náhodou upír, pak ti hned po narození přidělí ochránce, který s tebou setrvá po celý život a nebo přinejmenším do té doby, než se proviníš natolik, že bude odvolán, neboť nebudeš již hodna toho, aby tě nadále střežil. Mají více forem… podle situace a podle toho, jak se sami rozhodnou. Mohou být buď neviditelní a nebo zcela viditelní a hmatatelní, takže je nedokážeš rozeznat od normálních lidí…“
Přikývla jsem a ani se tomu příliš nedivila. Marcell vypadal potěšeně, že už nebulím a výjimečně ho ani nepřerušuju, a tak hned pokračoval ve svý přednášce. Řeknu vám, kdyby mi někdo zaručil, že na nějaký vejšce budu mít profesora, jako je on, pak bych se sakra vynasnažila, abych se tam dostala…
„Dále tu máme anděly světla. Ti mívají většinou hmotnou formu a jsou na světě, aby rozdávali radost, dodávali naději a tvořili krásu. Jako třeba právě tvoje matka…“
Skoro starostlivě se na mě zadíval, aby se ubezpečil, že mě zmínka o ní tentokrát nerozhodila. S vypětím vůle jsem nasadila kamenný výraz a to ho zřejmě uklidnilo.
„Pak jsou tu andělé zkázy a zmaru. Část z nich slouží jako eliminační komando, které má za úkol likvidovat nás upíry a lidi, kteří si to dle jejich úsudku zaslouží. Sem nyní patří Ariel. Ta druhá část má, jak už jejich označení napovídá, na starosti zkázu. Je to takový boží trest za hříchy a má nejrůznější podoby… zemětřesení… povodně… přemnožení různého hmyzu… sucha… zvýšenou sopečnou činnost… mají docela rozsáhlý repertoár. Nakonec tu máme ještě jednu skupinu, tedy alespoň podle tvého otce, já osobně jsem se nikdy s nikým z nich nesetkal a nejspíš jsem tomu i rád. Nazývá je strážci rovnováhy.“
„Strážci rovnováhy?“ zopakovala jsem zamyšleně. Riel přece o rovnováze mluvil těsně předtím, než se tam objevil Marcell. O ní a o tátově teorii… „Co mají vlastně za úkol?“
Marcell se na mě podíval takovým způsobem, že mi bylo jasný, že pochybuje o mým zdravým rozumu. „Udržují ve světě rovnováhu mezi dobrem a zlem.“
„Jak? A podle čeho je poznáš?“ zeptala jsem se zvědavě.
Potřásl hlavou a jeho černý vlasy mu ještě víc sklouzly do tváře. „To nevím. Říkal jsem ti už přece, že jsem nikoho z nich nepotkal. Možná ani neexistují.“
„Třeba jsi někoho z nich už potkal… jak můžeš s určitostí vědět, že ne, když nevíš, jak vypadaj? Hm?“ nadhodila jsem a zdálo se, že Marcell o mých slovech uvažuje.
„Možná…“ prohodil a tak nějak divně se na mě koukal.
„Takže… jestli si to můžu trochu shrnout…“ pronesla jsem a snažila se vybavit všechny ty střípky informací, který jsem až do týhle chvíle posbírala. „Jsou tu lidi… upíři… a andělé… Andělé se pokouší vyhladit všechny upíry, protože je považují za zlo, a taky likvidujou některý lidi. Upíři likvidujou upíry, kteří jsou příliš nezvladatelní, a pak taky anděly a lidi. A lidi… těm je to nejspíš fuk, co? Teda aspoň do tý doby, než si z nich nějaký upír udělá potravu. Zapomněla jsem na něco?“
„Nejspíš ne,“ řekl Marcell a mně připadalo, že jsem mu svým výčtem moc radosti neudělala.
„Fajn. A teď mi řekni… kam do toho všeho zapadám já? Kdo vůbec jsem? Co jsem zač? A jakej má můj život vůbec smysl?“ vypravila jsem ze sebe a jakmile jsem ta slova vyslovila nahlas, přepadla mě tíživá beznaděj. Protože jsem se obávala odpovědi. Bála jsem se, že jako už tolikrát předtím, ani teď nepatřím vůbec nikam.
Marcell se docela nehezky usmál. „Kdybychom byli v nějaké soutěži, tak tohle by byla finální otázka, Izabelo. Ten, kdo na to přijde, možná získá převahu nad svým protivníkem. A nebo také ne. Ale která strana si dovolí tohle riskovat?“
Svěsila jsem hlavu a zadívala se někam na podlahu.
Tohle je fakt skvělý! To už bych byla radši, kdyby na mě všichni kašlali jako doposud, než abych byla nějakou pitomou trofejí v cizím sporu! I když... je to vůbec ještě cizí spor? Vždyť už nejsem tak úplně člověk... nebo jo? Jestli jsem teda vůbec někdy člověkem byla.
„Pověz mi... já jsem teda napůl upír a napůl anděl? A nebo se pletu?“ zeptala jsem se Marcella, abych získala konečně nějakou jistotu o svým původu.
„Nejspíš. Byla jsi počata, když tvoje matka byla ještě obyčejnou smrtelnicí. Ale pak zemřela Arielovou rukou... Když ji vrátili sem na zem jako anděla, stále tě nosila ve svém lůnu. Alexander se naivně domníval, že to bylo jen nějaké pochybení z jejich strany, ale události posledních týdnů dokazují, že tě sem vrátili záměrně.“
Lůnu... Skoro jsem obrátila oči v sloup. Zajímalo by mě, z jakýho století Marcell pochází, když používá takovýhle slova. Už jenom ta jeho nepřirozeně spisovná mluva byla dost podezřelá.
„Jo, tak mě sem vrátili. A proč se mě teď teda pokouší Ariel zabít?!“ nechápala jsem.
„To netuším. Na jednu stranu by to byl nejrychlejší způsob, jak tě dostat zase zpátky k nim. Na druhou stranu riskují, že přijdeš o své mimořádné schopnosti, kvůli kterým tě zřejmě chtějí.“
Zamračila jsem se na něho. „Já ale nemám žádný mimořádný schopnosti!“ namítla jsem ostře.
„Možná o nich jenom nevíš,“ odvětil celkem s přesvědčením.
„Kdyby mě Ariel zabil... tak jako upír přijdu do pekla nebo kam? Co se mnou bude?“ napadlo mě najednou. Ne, že bych někdy věřila na nebe a peklo, ale je lepší bejt informovaná, že jo.
„Jsi snad malá holka, že věříš na peklo?“ ušklíbl se Marcell znechuceně. „To jsou jenom povídačky, které mají lidi přesvědčit, aby se chovali slušně. Nevidíš snad, jak to dnes ve světě vypadá? Kdyby existovalo peklo a všichni ti, co si ho zaslouží, by tam měli přijít, pak už by nebylo místo pro nic jiného!“
„Tak co se teda stane se špatnou duší? A nebo se špatným andělem? Není divný, že Ariel někoho zabije a není za to ani potrestanej? Naopak získá příležitost zabíjet dál a beztrestně?“ otázala jsem se docela důrazně, protože mě tenhle fakt vážně štval.
„Že ses nezeptala přímo jeho... Nemám zas tak detailní informace, koneckonců nejsem anděl, a můžeš mi věřit, že je poměrně obtížné nějakého polapit živého a ještě obtížnější z něho něco dostat. Ale zdá se, že špatné duše prostě končí a jsou rozptýleny. Ty méně špatné se stávají anděly zkázy a zmaru.“
„A odkud se berou nové duše?“
Marcell si teatrálně povzdechl. „Jestli se někdy dostaneš k nim nahoru, tak se jich můžeš zeptat. Já ti můžu leda říct, odkud se berou noví upíři.“
Ušklíbla jsem se. „To už jsem mezitím zjistila sama, dík za ochotu! Ale řekni mi ještě... co je ten kodex, o kterým jsi mluvil s Rielem?“
„Jsou to pravidla, kterými se řídí členové Alexandrova spolku. To, které jsem měl zrovna na mysli, zakazuje ohrožovat strážné anděly a anděly světla. Proto se také Riel distancoval od své sestry... ona je dosud člověk, a proto má svého strážného anděla. Ovšem oni jsou to takové spíše plaché bytůstky, když dojde na nás upíry. Možná proto, že máme zbraně, kterými dokážeme narušit jejich strukturu a poslat je zpátky k jejich stvořiteli v lehce nepoužitelném stavu. A pokud tvůj strážný anděl jednou zemře, pak už se víckrát nevrátí.“
„A co když zemře ten, koho měl chránit? Co se pak stane s tím andělem?“ zajímalo mě.
„Většinou je přidělen k někomu nově narozenému. Ovšem pokud se ukáže, že za tu smrt mohla jeho nedbalost, pak je buď přeřazen do jiné sorty andělů a nebo rozptýlen.“
„Rozptýlen... co to přesně znamená?“ chtěla jsem vědět, protože mi to znělo dost hrozně.
„Rozložen na částečky... Z nich se pak utváří nová hmota, jestli jsem to správně pochopil. A z té lze vyrobit cokoli. Andělé světla s její pomocí vytváří svá velkolepá díla... A ti nahoře, kteří to mají na starosti, z ní tvoří nejrůznější živé i neživé věci.“
„To je teda dobrá recyklace...“ poznamenala jsem sarkasticky.
„Říkal jsem ti, že to mají dobře zorganizované. Proto je také tak těžké proti nim bojovat. Zabiješ Ariela a nebo nějakého jiného anděla zmaru, on se vrátí nahoru a za pár dní ho tu máš zpátky.“ Podle tónu jeho hlasu se mi zdálo, že už je tím nekonečným procesem značně otrávenej.
„To je teda dost nerovnej boj... Vždyť si takhle můžou stvořit celou armádu! Divím se, že už se jim dávno nepodařilo vás vyhladit!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si plně uvědomila, co to vlastně říkám.
O-ou...
Marcell po mně seknul dost nevlídným pohledem. „Možná proto, že nejsme tak úplně bezbranní, jak si myslíš! Navíc oni si nepřejí budit přílišnou pozornost, a proto raději útočí pouze v malých skupinkách. A potom... je tu opět zákon rovnováhy, díky kterému nemůžou mít až zas tolik andělů zmaru, jak by jistě chtěli.“
„Tak jsem to přece nemyslela!“ snažila jsem se to zamluvit, ale Marcell mě přerušil mávnutím ruky.
„Na tom nesejde. Měla by ses už stejně vrátit, aby Riel nezačal něco tušit. Alexandra by nepotěšilo, že jsem ti toho tolik vyzradil. Ale mně přišlo správné, abys to věděla.“
Přinutila jsem se pousmát. „A já jsem ti za to vděčná. Vlastně jsem s ním chtěla mluvit... ale to teď už nemá smysl.“ Na okamžik jsem se odmlčela a v duchu se znova probírala všema těma informacema, který jsem během tak krátký doby nasbírala.
„Myslíš, že je šance, že ještě někdy uvidím mámu?“ zeptala jsem se znenadání a samotnou mě to překvapilo. „Co jí Ariel mohl provést, když jsou oba andělé?“
„Andělé zmaru a zkázy jsou vždy nad strážnými anděly a anděly světla. Tady na zemi podléhají pouze strážcům rovnováhy, pokud se tu nějací takoví vůbec vyskytují. Pokud Ariela hodně naštvala... pak bys raději v nějaké opětovné shledání doufat neměla.“
„Vždyť jsi ale sám říkal, že se do ní zamiloval... přece by ji úplně... nevymazal...“
Marcell se trochu posměšně uchechtl. „Jenže andělé především milují to, co sami nemají... Tu zvláštní auru, kterou mají pouze lidé... Tím, že z ní udělal anděla, pro něho nepochybně dost ztratila na přitažlivosti. Nutno ale říct, že ji tím uchránil od rizika, že ji jednoho dne Alexander kousne. A k tomu by nejspíš došlo... Protože by tak spolu mohli být navěky.“
Chtěla jsem ihned popřít, že by táta mámě ublížil, ale včas jsem si to rozmyslela. Pokud se měli přece jen rádi, tak nebylo vyloučený, že by k něčemu takovýmu skutečně došlo. Možná, že kdyby to táta udělal, pak nás mohl tohohle všeho ušetřit. Mohli jsme být jedna velká šťastná upírská rodinka. A nebo taky ne. Napadlo mě, že bude mít nejspíš problémy, pokud se někdo dozví, že mě skrývá, kupodivu mě to ale nijak zvlášť netrápilo. On byl z těch, co se o sebe vždycky dokážou nějak postarat. Na rozdíl ode mne.
„Takhle to přece nemůže jít pořád. Nechci se celej život schovávat,“ ozvala jsem se po chvíli.
„Alexander už na tom pracuje. Tohle je jenom dočasné řešení, věř mi,“ ubezpečil mne Marcell a jemně mě pohladil po vlasech.
Instinktivně jsem se přitulila k jeho ruce, jako kdybych u něho hledala pocit bezpečí. „Věřím ti,“ řekla jsem mu, i když jsem si nedovedla logicky zdůvodnit proč. Znala jsem ho jenom krátkou dobu, během který stihnul pomluvit chlápka, který mi opakovaně zachránil život. Kde byl tehdy on?
„Bývalo by nejspíš jednodušší, kdyby táta pověřil tím hlídáním tebe…“ povzdechla jsem si přesto.
„Alexander se obával, že bych měl nutkání tě pokousat. Proto usoudil, že bude lepší poslat Riela, tedy aspoň do okamžiku, než se ten rozpovídal o tvé existenci před kým neměl.“
Trochu trpce jsem se ušklíbla. „Nakonec to vyšlo celkem nastejno, co?“ prohodila jsem ne bez lítosti. „Měla jsem vůbec někdy nějakýho strážnýho anděla?“ napadlo mě vzápětí.
„Ne. Už jsi sem přišla částečně jako anděl. Správně se o tebe měla postarat tvá matka, jenže andělé světla dokážou být značně… zabraní do své práce dělat svět lepším…“ doplnil po chvilce přemítání, jak vyjádřit skutečnost, že na lidi kolem sebe očividně kašlou. „A tvůj otec zase neměl čas se ti věnovat. Navíc by ani nebylo příliš moudré, aby se tě na delší čas ujal, ostatní by záhy vycítili, že je na tobě cosi divného.“
„Dík!“ udělala jsem na něho obličej. Tohle fakt potěší...
„Jiného,“ opravil se Marcell s odzbrojujícím výrazem. „A Alexander z tebe nechtěl učinit to, co je on sám. Pro tebe chtěl lepší budoucnost.“
„Jo, to mi často taky říkal,“ odvětila jsem s povzdechem. „Zdá se, že s tátou trávíte dost času spolu, když ho tak dobře znáš…“
„Občas… Život nás upírů je dlouhý… uvidíš sama.“
„Tomu bych ráda věřila…“ prohodila jsem skepticky.
„Zase se na tebe zajdu podívat… abych se přesvědčil, že jsi v pořádku…“ snažil se mě povzbudit Marcell.
„Hmm…“ To mi něco připomnělo. „Ten chlápek, jak ho sleduješ pro Riela… to je strážný anděl jeho sestry?“
„Ano.“
„Co myslíš, že se s ní stalo?“ vyzvídala jsem zvědavě. A taky trochu s obavama. Rielovi by jistě nepřidalo, kdyby přišel o další jemu blízkou osobu.
„To zatím netuším. Ale třeba se ještě někde objeví.“
„Živá?“
„Doufejme.“
„A proč se o ni vlastně zajímáš?“ vrtalo mi pořád hlavou. „Když máš na Riela takovej vyhraněnej názor, proč se tak staráš, co je s jeho sestrou?“
Marcell se tajuplně pousmál. „Riel dosud patří mezi nás a my jsme zvyklí si navzájem pomáhat. Koneckonců krev není voda, jak už jsi nepochybně zjistila.“
Pátravě jsem se na Marcella zadívala, ale nic mimořádnýho jsem neodhalila. Teda kromě toho, že je to fakt fešák, což už jsem ovšem zaznamenala prve v kuchyni. „Jo, jasně...“
„Nechci tě vyhazovat, ale už bys vážně měla jít.“ Znova mě lehce pohladil po tváři a mně se v ten okamžik zmocnil podivný smutek.
„Nemůžu jet s tebou?“ navrhla jsem impulzivně a nasadila prosebný výraz.
Strašně se mi nechtělo vrátit se tam nahoru k Rielovi. Nejspíš proto, že jsem měla pochybnosti, jestli dokážu předstírat, že se vůbec nic nestalo. Že vůbec nic nevím o tom, že ho podezírají ze zrady. Spíš bych si tipla, že se prozradím hned první větou, kterou vypustím z úst. Už jsem prostě taková, nedokážu moc dobře předstírat.
„To nepřichází v úvahu, Izabelo. Nebylo by to pro tebe bezpečné,“ namítl Marcell pevně. „Navíc nejsi dosud schopná se sama ubránit a já nemám čas tě neustále hlídat.“
„No ovšem!“ hořce jsem se ušklíbla a hrnula se z auta ven. Když už jsem stála na chodníku, ještě jsem se sklonila, abych na Marcella viděla. „Proč se teda všichni tak staráte, když mi zároveň dáváte neustále najevo, že jsem vám jenom na obtíž?! To mě mohl Riel klidně nechat zhebnout v tý uličce! I ten zatracenej Ariel o mě projevuje víc zájmu než vy!“ zakřičela jsem na něho a vší silou zabouchla dveře. Měla jsem ještě nutkání do nich kopnout, ale zřejmě by to mý noze vadilo víc než tomu plechu, a pak jsem to nechtěla riskovat pro případ, že by byl Marcell stejně háklivej na svou Audinu jako Riel na motorku.
Marcell stáhnul okýnko na svý straně. Čekala jsem, že na mě něco zařve, ale on kupodivu promluvil docela klidně a navíc ani ne ke mně. „Dávej na ni pozor. A na sebe ostatně taky...“ prohodil a pak normálně odjel.
Nejistě jsem zalítla pohledem k Rielovi, který stál opodál a díky svýmu černýmu oblečení téměř splýval s okolní tmou. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jít prostě k němu a tvářit se, že se nic neděje, a nebo se dát na útěk.
„Mohla jsi mi říct, že jdeš ven!“ vyčetl mi lehce.
„Proč?! Abys mě mohl doprovodit?! Nejsem sakra žádný malý dítě!“ zaječela jsem na něho, i když to byl spíš Marcell, na koho jsem teď byla naštvaná. Řekne mi, že je Riel pravděpodobně nebezpečnej zrádce, a pak mě tu s ním klidně nechá o samotě?! To už bych byla radši, kdyby si ty svý moudra nechal pro sebe!
„Tak se tak sakra přestaň chovat!“ vrátil mi to okamžitě Riel, ale jeho hlas byl na rozdíl od toho mýho vyrovnaný. „Dobře víš, kdo po tobě všechno jde, a ty se jen tak vytratíš!“
„No a? I kdyby mě někdo dostal, tak ti to přece může bejt fuk! Aspoň by ti ušetřili práci!“ houkla jsem na něho zpátky.
„Sebelítost, Izabel? Řeknu ti, že ta ti teď moc nepomůže! Pokud se mě chceš brzo zbavit, tak na sobě začni konečně makat!“ doporučil mi ledovým tónem.
„Možná, že kdybys mě začal konečně trénovat a nehonil mě akorát po lese, tak už jsem mohla něco umět! Žák je vždycky jenom tak dobrej jako jeho učitel!“ odsekla jsem dopáleně.
„Řekl bych, že existujou i výjimky!“
„Víš co?! Proč si prostě netáhneš ke všem čertům?! Beztak si mě zatím ochránit nedokázal! Za tu dobu, co mě hlídáš, mě už stihnul kuchnout anděl zmaru a pak uvěznit upír! Pokud bys byl průvodce na exkurzi, tak celkem dobrý, ale měla jsem pocit, že po tobě chtěl táta něco jinýho, ne?!“ vyjela jsem na něho příkře a vzápětí polekaně vyjekla, když se bleskurychle přesunul ke mně a popadnul mne zezadu za krk.
„Nech si laskavě ty kecy nebo ti ukážu, jak tě kuchne i upír!“ syknul varovně a aniž bych pochopila, jak se mu tak znenadání objevila v ruce, přitisknul mi jednu ze svých hvězdic k obličeji.
Popadla jsem ho za paži a snažila se ji odtáhnout, ale samozřejmě jsem proti jeho síle neměla nejmenší šanci. Cítila jsem, jak se mi ostrý hrot jeho zbraně zarývá do kůže, a pevně jsem semkla víčka.
Očekávala jsem bolest a snažila se proti ní obrnit, ale namísto toho jsem uslyšela Rielův přidušený výkřik a pak se jeho tělo prostě zřítilo k zemi.
Datum | 08.01.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Ariel |
Jak Marcell v 84. dílu prozrazuje Izabel, že je Ariel anděl, tak se mi hned vybavil ten song od Xindl X Anděl. A hned jsem si ho musela pustit na youtube :-D
—————
—————
Datum | 09.01.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: Re: Ariel |
No právě... jednou to přijít muselo ;-D
—————
Datum | 09.01.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | Re: Re: Re: Ariel |
Pravda - nejvyšší čas na Arielovu neoficiální hymnu :D
PS: Zjistila jsem, že korektury neovládám - přeškrtala jsem polovinu první kapitoly a druhou část pro jistotu úplně vymazala. Proč jen jsi mě nevarovala? :)
—————
Datum | 09.01.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Ariel |
:-D A pak vyšlo najevo, že chudinku Aničku umlátil makrelama...
Koukám, že to bereš z gruntu ;-) Já tenhle problém měla hlavně u Melienu... ty nejstarší kapitoly jsou z roku 2004 tuším a přišlo mi, že na sebe ty věty nenavazují příliš hladce... Taky jsem měla chuť to přepsat, ale nakonec jsem to jenom poupravila, protože se mi nechtělo dělat příliš velké zásahy... To by zabralo moc času a já ho chci raději investovat do nových kapitol. Nejmíň korektur dělám u 4saken, tam to tak krááásně plyne... ;-)
—————
Datum | 10.01.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Ariel |
Není anděl jako anděl ;)
Nj, povánoční úklid - to je moje. Hlavně jsem zjistila, že Vílu píšu někdy od r. 2006/07, jisté slovní obraty mi nevyhovují, zkrátka jsem teď naladěná na citovou vlnu - takže veškeré vyprávěcí pasáže pryč. Ale hlavní myšlenka zůstává... U Dopisu radikální zásah do budoucna neplánuji, ale nikdy neříkej nikdy :)
—————
Datum | 10.01.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ariel |
Tak to jsi mě uklidnila, já už si připadala docela blbě, že se s tím psaním tak vleču. Jsem ráda, že v tom nejsem sama :-)
Držím palečky, ať ti úpravy jdou rychle od ruky! Máš můj obdiv, že ses do toho pustila takovým zásadním způsobem.
PS: Pokud mi u Dopisu neodstraníš hraběnku, tak jsem klidná ;-)
—————
Datum | 13.01.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ariel |
Proč jen ty úpravy trvají déle než samotné psaní nové kapitoly? Já to nechápu, fňuk... :(
PS: To dřív odstřelím bišonka - nebo Oliho :D
—————
Datum | 13.01.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ariel |
To mi povídej, já to taky nechápu :-D
Oliho odstřel povolen pouze pod podmínkou že ho nahradíš ještě mužnějším zbojníkem ;-)