Díl 281-290

Sen odhalí Izabel další část minulosti, a proto není divu, že na nákupy s Marcellem a zkrášlování své maličkosti nemá ani pomyšlení. A už vůbec nechápe, jak můžou její plesové šaty od návrháře vypadat přesně jako ty z jejího snu!

A zatímco se marně snaží dopátrat nějakého smyslu v tom všem dění kolem sebe, Marcell plánuje, jak upíři s její pomocí porazí anděly jednou provždy.

281. díl

        Ani nevím, jak dlouho jsem se procházela venku a čekala, až se probudím. Zdálo se to jako celá věčnost a možná to i byla, protože když mě najednou upoutal hluk prudce rozražených dveří a vzápětí znepokojený staccato podpatků na chodníku, a já se zadívala tím směrem, abych zjistila, kdo má tak naspěch, byla to kupodivu moje máma, koho jsem před tím domem spatřila. Před tátovým domem, uvědomila jsem si jen krátce nato, třebaže jsem nechápala, jak jsem se tam mohla zase ocitnout, když jsem při svým bloumání šla pořád rovně bez jedinýho odbočení. Připadala jsem si skoro jako v Silent Hillu, akorát místo popela na mě z nebe začaly padat drobný dešťový kapky, snad aby přidaly oný scéně přede mnou na ještě větší pochmurnosti.

„Anno, nedělej to!“

Ani jsem nezpozorovala, kde se tam vzal, a už držel jedno křehký zápěstí ve svým sevření, nic nedbajíc toho, že mu déšť smáčí jeho dokonale padnoucí oblek.

„Nemůžeš jen tak odejít!“

Skoro jsem zalapala po dechu. Tak takhle to proběhlo? Teď máma táta opustí? Vždycky jsem měla za to, že to… odloučení… proběhlo po vzájemný dohodě… Ale tohle rozhodně nevypadalo jako nějaká dohoda!

„Alexi… prosím…“ špitla máma a já jen s obtížema zachytila její tichý hlas. „Musíš mě nechat jít… bude to lepší pro tebe… i Izabelu...“

„Jak můžeš tohle tvrdit? Už jsem o tebe jednou přišel a nechci to zažít znovu!“ prohlásil táta rezolutně a bylo na něm patrný, že se vyloženě nutí ke klidu. Ale mámu tím nepřesvědčil.

„Jenže nic jiného nám nezbývá. A ty to dobře víš,“ konstatovala věcně a já dumala, jestli už rezignovala a nebo jí na nás vůbec nikdy nezáleželo. Ani jedna možnost se mi moc nezamlouvala.

„Když to vidíš takhle, tak proč jsi za mnou po svém návratu přišla? Chtěla jsi mě snad potrestat za to, co jsem ti provedl?“ otázal se táta hořce.

„Ovšemže ne!“ odmítla to máma bez váhání. „Chtěla jsem… být s tebou… Pořád chci! Ale nemůžu být tak sobecká…“

„Pak budu sobecký já, protože ty patříš ke mně!“ oznámil jí táta prostě.

„Ale co… Izabela?“ hlesla máma a podle toho, jak se na tátu úpěnlivě zadívala, si přála zůstat s ním. „Nemůžeme se vydávat za normální rodinu… ne s ní! A jakékoli stěhování je riskantní!“ Zoufalost z jejích slov přímo čišela.

„Neboj se, Aničko, už brzy se to vyřeší,“ řekl táta a uvolnil sevření na její ruce, aby na ni vzápětí vtiskl láskyplný polibek. „Můj chemik věří, že má sérum, které…“

Zachytila jsem jakýsi kradmý pohyb za tátovou urostlou postavou a popošla jsem o pár kroků blíž, abych zjistila, kdo se to k němu plíží. Ale dřív, než jsem tu osůbku mohla rozpoznat, popadl ji táta svou silnou paží a zdvihnul do vzduchu. Rozjařený zavýsknutí oný tmavovlasý divošky dávalo tušit, že se necítí být nijak ohrožena, jenom na mámině tváři se objevil ještě posmutnělejší výraz než předtím.

„Pročpak ještě nespíš, Izabelo?“ zeptal se táta tý malý, jakmile ji opět opatrně postavil na nohy. „Je příliš brzy, než abys byla už vzhůru.“

„Zdál se mi zlý sen,“ přiznalo děvče zdráhavě a stydlivě odvrátilo svý kočičí oči.

Nemohla jsem se neušklíbnout. Tak to jsme dvě, holka! Akorát ke mně táta nepoklekl, aby mě konejšivě pohladil po zcuchaných vlasech.

„Sny ti přece neublíží, copak jsem ti to už několikrát nevysvětloval?“ promluvil s nádechem shovívavýho úsměvu na rtech. Hádala jsem, že je to spíš proto, aby se jí co nejdřív zbavil a mohl pokračovat ve svým rozhovoru s mámou, než že by byl až natolik chápavý. Ale ta dívenka se nedala tak snadno odbýt.

„To jo… ale… když ono to bylo tak… tak…“ Tenký hlásek se zadrhnul a odmítal dokončit započatou větu.

„Skutečné?“ doplnil táta vědoucně a malá amazonka zkroušeně přikývla. „Některé sny už jsou holt takové… Ale pořád jsou to pouze sny, Izabelo. Nejsi už přece malé dítě, aby ses bála bubáků,“ dodal ještě s jemnou výčitkou.

Čekala jsem, že ta holčička pod jeho káravým pohledem sklopí zahanbeně hlavu, aspoň já bych to na jejím místě udělala, jenže ona měla zřejmě větší kuráž, protože se tátovi zpříma zahleděla do očí a umíněně vystrčená bradička dávala už dopředu tušit, že se rozhodně nehodlá za svý dětinský chování omlouvat.

„Nezdálo se mi o bubácích!“ pronesla prudce, podle všeho dopálená tátovými slovy. „Zdálo se mi, že… že mě zabili!“ Drobný zajíknutí a už to bylo venku.

Koukla jsem na rodiče, jak na tohle zareagujou. Táta na okamžik oněměl, ale až na tohle vypadal stejně vyrovnaně jako před oním sdělením. Zato máma s tlumeným vzlykem odvrátila tvář, nejspíš aby před svou dcerou skryla nezadržitelný příval slz. Bylo tedy na něm, aby tu malou upokojil.

„Izabelo, chápu, že tě to polekalo, ale pořád to byl pouze sen. Nic to neznamenalo,“ pokoušel se ji přesvědčit, avšak ona odmítavě potřásla hlavičkou, až se jí dva copy spletený po stranách divoce rozkývaly.

„Jestli to nic neznamená, tak proč už se mi o tom zdálo tolikrát?“

282. díl

        Ani jsem se nestačila vzpamatovat z toho šoku, když v tom déšť prudce zesílil a já se rychle běžela schovat pod nejbližší strom. Nevím, v jaký formě jsem se tam vlastně nacházela, ale tohle mi fakt příjemný nebylo. Přitiskla jsem se co nejtěsněji k hrubý kůře kmenu a pevně jsem semkla víčka. Jenže ani to nemohlo zadržet mohutný příval vzpomínek, který mě bez jakýhokoli varování zaplavil. Vzpomínky na dětství, na všechny ty dávno zapomenutý maličkosti, na občasný debaty rodičů a jejich slova, který mi tenkrát nedávaly žádný smysl. Teď už smysl dávaly… a to až příliš…

´Je to bezpečné, Alexi? Nemůže se jí nic stát?´ zeptala se máma naléhavě a očima doslova visela na tátových rtech.

´Bude v pořádku, slibuji,´ pronesl táta neochvějně a povzbudivě stisknul její drobnou ruku. ´Je to sice proti naší přirozenosti, ale ona je beztak jiná než ostatní děti. Ten proces probíhá až příliš rychle…´ Znepokojení v jeho hlase bylo nepřeslechnutelný.

´Ano…´ hlesla máma, slzy na krajíčku. ´Tolik jsem se těšila, až ji budu konečně držet v náručí… netušila jsem, že mi to bude dopřáno jen na pár týdnů.´

´Je mi to líto, Aničko…´ Tentokrát ji uchvátil do svých paží a máma se v nich schoulila, jako kdyby se chtěla ukrýt před celým světem.

´Ty za to přece nemůžeš,´ hlesla tiše. ´Máme obrovské štěstí, že jsme o ni tenkrát nepřišli. Já… nevím, jestli bych přežila, kdybychom o ni měli přijít teď.´

´Nepřijdeme o ni, věř mi. Bude to dobré.´

´Já ti přece věřím. Jenom… ten tvůj člověk to měl tak brzy hotové… copak je to tak snadné?´

´To ne, ale dělal na tom už nějakou dobu…´ řekl táta neurčitě.

´Nějakou dobu? Copak ty jsi něco takového očekával?´ nechápala máma.

´Záleží na tom?´ pokoušel se táta vyhnout přímý odpovědi. ´Důležité je, že to sérum máme. A že funguje.´

Ale mámě to nestačilo. ´Alexi, co přede mnou tajíš?´ otázala se a já si dovedla představit, jak musí být pro tátu těžký čelit jejímu zkoumavýmu pohledu. ´Řekni mi to, prosím.´

Táta chvíli váhal, než posléze rezignovaně přikývnul. ´Původně bylo to sérum vyvíjeno, abychom udrželi dárce co nejdéle naživu. Ale nevyšlo to podle našich představ… ta krev nebyla skoro poživatelná. Proto byl výzkum posléze pozastaven.´

´To ale není všechno…´ odtušila máma a táta se jí to ani nepokoušel vymluvit.

´Ne.´

Provinile se odvrátil a já si pamatuju, jak jsem se tehdy lekla, že mě zahlídne, jak se krčím hned za rohem. Ale ani on samozřejmě neměl schopnost vidět skrz zdi, a tak má přítomnost naštěstí zůstala neodhalena.

´Chtěl jsem tu látku původně pro tebe… abychom mohli být spolu…´ přiznal táta neochotně. ´Lidský život je tak neuvěřitelně krátký… a já chtěl víc…´ prohodil náhle s takovou vášní, až mě z toho zamrazilo. Bylo to prohlášení člověka, který je schopen naprosto všeho.

´Co přesně jsi udělal?´ vypravila ze sebe máma a obavy v jejím hlase mi prozradily, že si myslí totéž.

´Nechal jsem tu látku upravit… a pak poslal jednoho ze svých lidí, aby ji otestoval… Nebyli jsme si jistí, jaká koncentrace bude ta pravá...´

´To ne…´ vydechla máma zhrozeně. ´To nemůže být pravda…´

Ale on jakoby ji ani neslyšel, zřejmě to sám potřeboval ze sebe dostat. Potřeboval se někomu svěřit… a dostat rozhřešení… ´Vytipovali jsme šestnáct dívek, mělo to být naprosto bezpečné… Jenže… někdo se o tom dozvěděl… A pod pohrůžkou přiměl jednoho z chemiků, aby ty ampule vyměnil. Namísto našeho séra dostaly ty dívky látku, která je přivedla do kómatu...´

Máma mlčela. Ale podle toho, jak se jí chvěly ramena, tak dost plakala.

´Když jsem se o tom dozvěděl, bylo už pozdě… A já byl krátce nato předvolán, abych vysvětlil, o co jsem se to pokoušel. Frederico… strýc mé bývalé ženy… se mě přede všemi zastal. Že jsem prý akorát pokračoval v původním výzkumu a že to bylo s jeho požehnáním. Do té doby jsem si myslel, že to byl právě on, kdo to celé způsobil… Že se mi tím chtěl pomstít za zneuctění jejich rodiny. Jenže proč by mě potom chránil? Musel to být někdo jiný. Škoda, že se ten chemik zabil dřív, než jsem se k němu dostal...´

´Já už nechci nic dalšího slyšet…´ zaúpěla máma, zřejmě zničená z pomyšlení, že ten, koho miluje, mohl spáchat tak ohavný skutek.

´Ne? Potom ses ovšem neměla ptát! Co sis myslela, že se dozvíš?!´ vyjel na ni táta nečekaně prudce. ´Nejsem svatý, to víš nejlépe ty sama! Tak proč si konečně nepřestaneš nalhávat pravý opak?!´

´Myslela jsem, že se chceš změnit… že i ty už máš dost všeho toho krveprolití…´ pronesla máma se zjevným zklamáním. ´Jenže jsem se asi zmýlila…´

´Já se akorát snažím ochránit naši rodinu!´ zareagoval táta nedůtklivě. ´A ty mi to hodláš zazlívat?!´

´To ne… ale ani s tím nedokážu žít…´

Ještě ten den si sbalila kufr a opustila nás. A tentokrát se jí v tom táta zabránit nepokoušel.

283. díl

        „Marcelli… v čem se liší upírský děti od těch… lidských?“ zeptala jsem se svýho bráchy během snídaně a v duchu jsem si gratulovala, že jsem měla tolik duchapřítomnosti, abych včas spolkla slovo ´normálních´.

„Že mají rády krev?“ odtušil Marcell, který to zřejmě pojal jako nějakou zábavnou šarádu pro zpestření jinak dosti nudnýho rána a ukousnul si další sousto ze suchýho opečenýho toastu.

To já ty svoje potřela silnou vrstvou džemu, ale ani tak nebyly nijak výborný. Kam se to hrabalo na snídaně s Rielem! Přinutila jsem se uždíbnout si taky kousek a když jsem ho dožvýkala, pokračovala jsem ve svým malým pátrání.

„A co stárnutí? Nestárnou náhodou rychleji?“

Marcell se na mě zkoumavě zadíval. „To záleží na jejich původu. Děti nečistokrevných upírů stárnou zpravidla stejně rychle jako lidské děti. Ale na ty se zřejmě neptáš, že?“

„Ne… ptám se na sebe… Opravdu je mi dvacetšest?“ Opravdu byl celý můj dosavadní život jedna velká lež? chtěla jsem se otázat ve skutečnosti.

„To já nevím, Izabelo. Alexander ti k tomu nic neřekl?“

„Neptala jsem se ho… Nikdy mě nenapadlo, že by datum mýho narození mohlo být falešný. To až…“ A tady jsem se zadrhla, protože jsem si nebyla jistá, kolik toho ze svýho snu můžu Marcellovi prozradit. Přece jenom byl s oním Fredericem příbuzný, určitě by nedělalo dobrotu, kdyby se dozvěděl, že veškerý obvinění proti tátovi v souvislosti s tím sérem byly pravdivý.

„To až co?“ zaujalo to Marcella a já se rychle rozhodla.

„Slyšel jsi už někdy o séru, který by zpomalovalo stárnutí?“

„Ano. Akorát mne překvapuje, že jsi o něm slyšela ty,“ odvětil bez váhání, ale natolik neurčitě, že jsem stále nevěděla, na čem s ním vlastně jsem.

„A co přesně jsi o něm slyšel?“ zkoušela jsem to dál.

„Že zpomaluje stárnutí?“ prohodil s pobaveným pousmáním a zas se zakousnul do toastu. A já měla sto chutí zakousnout jeho.

„A něco víc?“ nevzdávala jsem to ještě.

Marcell odložil toast a opět se na mě upřeně zahleděl. „Co vlastně chceš slyšet?“

„Chci slyšet pravdu…“ řekla jsem a v ten moment už jsem nebyla k zastavení. „Chci vědět, jak dlouho už jsem doopravdy na světě. Chci vědět, proč jsem jiná než ostatní upíři děti. Chci vědět, proč mám ty divný schopnosti. Chci vědět… proč jsem vlastně tady…“

„To je poměrně hodně otázek,“ konstatoval Marcell a to už jsem fakt zvažovala, jestli ho něčím nevezmu po hlavě. „A já věřím, že na ně časem nalezneme uspokojivé odpovědi, ale ne hned. Protože pozítří odjíždím do Německa na Alexandrův pohřeb a chci, abys do té doby byla náležitě zaopatřená. A také zabezpečená,“ dodal ještě nenuceně.

„A co přesně to tvý zabezpečení obnáší?“ zjišťovala jsem a už dopředu mě jímalo neblahý tušení. „Chceš mě snad držet pod zámkem?“

„Za koho mě máš, Izabelo?“ zamračil se Marcell dotčeně. „Nehodlám být až natolik drastický. Během mé nepřítomnosti na tebe dohlédne Vladan, kterého už znáš. Kdyby ses rozhodla vyrazit si někam ven, tak se postará, abys měla vhodný doprovod. Ale nemusíš se bát, upozorním je, aby byli nanejvýš diskrétní.“

„Jak ohleduplný od tebe,“ zatvářila jsem se kysele. „Pověz mi… čekáš útok od andělů, upírů a nebo Riela?“

„Pro tvou bezpečnost beru v úvahu jakoukoli možnost,“ vyhnul se Marcell přímý odpovědi. Ach jo, kde byly ty časy, kdy býval i sdílnej!

„Kdybys Rielovi vrátil jeho sestru, tak bys měl o jednu starost míň!“ podotkla jsem v naději, že bych ho ještě mohla přimět změnit názor.

„Neřekl bych. Spíš by se to tím ještě zhoršilo…“ prohodil mnohoznačně a já se znepokojeně zamračila.
„Proč? Neublížili jste jí přece a nebo snad ano?!“ vypravila jsem ze sebe a docela jsem trnula, co mi na to odpoví. Protože i když už byl Riel pryč, já stejně nechtěla mít za bratra někoho, kdo zranil jeho milovanou sestřičku.

„Úmyslně zatím ne, ale během jejího zadržení prý ona i její neznámý společník kladli nečekaně silný odpor,“ přiznal Marcell bez špetky lítosti. „Mým mužům nezbývalo nic jiného než ji trochu zpacifikovat.“

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Doufám, že jste ji aspoň nechali ošetřit, než jste ji šoupli někam do sklepa!“ pronesla jsem a ani jsem se nesnažila potlačit svý znechucení.

„Samozřejmě že se jí dostalo náležité lékařské péče, nejsme žádní barbaři!“ ohradil se Marcell pohoršeně. „Jestli tě to uklidní, tak právě teď se nachází v jedné útulné nemocnici.“

Nevěděla jsem, jestli si ze mě nedělá akorát srandu, ale tohle sdělení mě teda neuklidnilo ani náhodou. „V nemocnici, jo? Doufám, že ne v kómatu!“

Marcell se tak nějak zvláštně pousmál, studeně… hrozivě. „Zatím ne… ale jestli se Riel nebude chovat slušně, tak možná ještě rozšíří řady našich dárců…“

284. díl

        „Jestli jsi ho chtěl vydírat, tak proč jsi mu tvrdil, že o jeho sestře nic nevíš?!“ vyštěkla jsem na Marcella nevlídně, vytočená jeho odpornýma praktikama, který si podle mě v ničem nezadaly s mafiánskýma.

„Protože udržovat někoho v nejistotě je mnohem efektivnější,“ sdělil mi Marcell s milým úsměvem, který ostře kontrastoval s jeho velice nemilýma slovama. „Kdyby měl jistotu, že jeho sestru mám, soustředil by se pouze na to, aby ji osvobodil. Ale takhle musí brát v úvahu všechny možnosti, což mu nepochybně zabere spoustu času, obzvláště když nemá jedinou stopu, které by se mohl chytit. A tím pádem mu nezbude čas na to, aby nám nějak výrazněji škodil.“

„Výrazněji škodil?!“ zopakovala jsem po něm nevěřícně a ještě víc jsem se zamračila. „Vždyť mi de facto vyhrožoval! A to je podle tebe v pořádku?!“

Marcell se zatvářil téměř shovívavě. „Ale no tak, Izabelo, přece nevěříš, že by se skutečně na něco zmohl? Kdyby ti chtěl opravdu ublížit, tak to prostě udělá, namísto aby o tom akorát mluvil. Podle mě se nemáš čeho bát.“

„Že ne?!“ vyjekla jsem naštvaně. „A co tehdy v tý koupelně?! Vždyť mě skoro uškrtil!“ vmetla jsem mu do tváře a překvapilo mě, když se Marcell zatvářil poněkud zmateně.

„Tak kamery máte všude, jo?“ prohodila jsem pohrdavě, neboť mě napadal pouze jediný důvod, proč o tom útoku neví. „To byly jenom kecy, co?!“

„Kdy se to stalo?“ zeptal se Marcell věcně, jako kdyby mý předchozí poznámky ani neslyšel.

„Copak na tom záleží?!“ odbyla jsem ho břitce. Fakt se mi o tom zážitku teď nechtělo mluvit. Chtěla jsem… Já vlastně ani nevím co. Nejspíš být konečně v bezpečí.

„Stalo se to tehdy, když jsem ho přivezl z Berlína, že ano?“ odtušil Marcell neomylně a já se provinile odvrátila. Protože on mě přece tehdy varoval, že to není dobrý nápad. Ale já si to nedala vymluvit.

„Tak stalo?!“ naléhal o něco důrazněji, když jsem jenom zatvrzele mlčela.

„Jo…“ přiznala jsem nakonec neochotně a nenáviděla ho za ten jeho výraz plný zadostiučinění.

„Říkal jsem ti přece, že je Riel mimo, ale ty sis prostě musela prosadit svou, že?“ konstatoval s mírnou výčitkou. „Jakkoli ho nemám rád, tak tohle sis zavinila sama svou lehkovážností!“

„Proč jsi lhal s těma kamerama?!“ rozhodla jsem se pro okamžitý protiútok. A pěkně hlasitý. „Dobře jsi věděl, jak je mi to nepříjemný, a přece jsi mě nechal věřit, že mě šmírujete dokonce i na hajzlu!“

„Mluv slušně, buď tak laskavá, Izabelo,“ napomenul mě Marcell odměřeně. „Netrvám na tom, abys mluvila pouze spisovně, i když bych to samozřejmě uvítal, ale podobné výrazy si pro příště odpusť. Nebudí to zrovna ten nejlepší dojem.“

„Já ti na nějakej dojem kašlu!“ vyštěkla jsem na něj dopáleně.

„Opravdu?“ Marcell se zase zvláštně pousmál a já ten jeho škleb začínala z duše nenávidět. Působil tak… nadřazeně! „Jestli je ti vyloženě proti srsti tu být, tak můžeš klidně odejít. Nikdo tě tu přece nedrží. Chtěl jsem ti pouze pomoct, ale pokud máš pocit, že to všechno zvládneš sama a nikoho nepotřebuješ, tak prosím.“

Po tomhle bych se nejradši zvedla a fakt vypadla, přičemž bych si zřejmě neodpustila za sebou pořádně prásknout dveřma, jenže jsem si takový luxus nemohla dovolit. A tak jsem akorát pevně semkla rty a sklonila hlavu v jasným gestu toho, že kapituluju. Aspoň tak to Marcell pochopil, protože když znova promluvil, už se o žádným mým odchodu nezmiňoval. Spíš naopak – už opět plánoval mou budoucnost.

„Až dojíš, tak si vyjedeme na menší nákupy. Potřebuješ nutně vylepšit svůj šatník,“ konstatoval s kritickým pohledem upřeným na můj khaki ohoz. „Nevím, co máš proti oblečení, které jsem ti pořídil, ale dobrá… tentokrát tě nechám, aby sis vybrala podle svého vkusu. A také zoufale potřebuješ hair-styling a kosmetiku… a také manikúru,“ dodal ještě s očima upřenýma na mý nepříliš udržovaný ruce.

„Je to opravdu nutný?“ zaprotestovala jsem, protože vidina nákupů s Marcellem mě příliš nelákala. Mnohem raději bych si vyrazila někam na výlet… na motorce… s Rielem…

Potřásla jsem hlavou, abych tu absurdní představu zaplašila. „Neměla bych spíš trénovat? Abych… se dokázala v budoucnu sama ubránit…“ navrhla jsem a sama jsem se divila, do čeho se to dobrovolně ženu.

Ale Marcell neviděl jediný důvod, proč by mě měl prohánět po nějakým cvičišti. „Ty se přece dovedeš ubránit, jenom se na to musíš upamatovat. A věřím, že až se tak stane, tak už se nebudeš muset nikoho obávat… a to ani Riela, kdyby se nakonec rozhodl pomstít za újmu, kterou jeho sestřička utrpěla. Ovšem do té doby zůstane ta maličká pro jistotu u nás.“

„Nebojíš se, že by Riel mohl províst něco zoufalýho?“ zeptala jsem se, protože jsem stále nebyla tak úplně přesvědčená o tom, že je můj někdejší ochránce docela neškodný.

„V to já doufám, protože zoufalí lidé dělají zpravidla chyby…“ pronesl Marcell a podle jeho tónu se zdálo, že se na to vyloženě těší. A mně začínalo svítat.

„Ty na to chceš taky přijít, že jo? Chceš zjistit, co je Riel zač, stejně jako táta!“ obvinila jsem ho a náznak úsměvu na jeho rtech mi mý podezření potvrdil.

285. díl

        „To je prostě neskutečný!“ vyprskla jsem naštvaně. „Proč to nemůžeš nechat být?!“

„Mohl bych, ale nechci,“ pronesl Marcell a tón jeho hlasu nebyl v ten moment dvakrát přívětivý. „To ovšem není tvoje starost, Izabelo. Ty radši hleď, abys co nejdříve vyhlížela aspoň trochu přijatelně. Neboť za necelý měsíc tě hodlám představit na výročním plesu… a s tím, jak vypadáš nyní, bych tam sklidil akorát posměch.“

Jeho lichotka mě přiměla se opět zakabonit. A taky dumat, jak jsem ho kdy vůbec mohla považovat za šarmantního! Byl to obyčejný nadutec a snob, byl tak přesvědčený o svý vlastní důležitosti a dokonalosti, že být jeho ego balón, tak už nám drahý Marcellek dávno odlítnul kamsi ke hvězdám! A to jsem si vždycky myslela, že je na mě táta až moc náročný!

„Ostatně není to pouze tvůj vzhled, který je nezbytné vylepšit. Budeme muset zapracovat i na tvém chování… a jednání…. Upřímně si nedovedu představit, že bys na slavnostní večeři jedla způsobem, jakým to činíš nyní.“

„Ale teď přece nejsem na slavnostní večeři! Tohle je akorát snídaně v rodinným kruhu! Nebo v tom, co z něho zbylo!“ namítla jsem ostře, navýsost uraženou jeho kritikou. Z toho, jak mluvil, jsem se cítila jako nějaký domorodec z Papuy!

„A odkdy je rodina něco méně než cizí lidé?“ namítl Marcell a znova přejel nesouhlasným pohledem můj nedbale upravený zevnějšek. Od pouze letmo rozčesaných vlasů, který se mi po včerejším umytí ježily na všechny strany, přes můj nenalíčený obličej až k mýmu khaki mundúru, který se mi nechtělo odkládat, a tak jsem v něm nakonec i spala, podle čehož taky vypadal. „Já bych například ocenil, kdyby sis oblékla něco… líbivějšího. A také použila aspoň trochu make-upu. O vlasech radši ani mluvit nebudu…“

Nakvašeně jsem ho podrobila důkladný vizuální prohlídce, ale samozřejmě, že jsem na něm nenašla ani tu sebemenší chybičku. Což mi na náladě nepřidalo.

„Vždyť jsem před chvílí vstala!“ zamumlala jsem kysele a odstrčila od sebe talíř s nedojedeným toastem. Jo, hlad jsem ještě měla, ale chuť, ta už byla nenávratně pryč.

„Je to snad moje chyba, že tak dlouho vyspáváš?“ opáčil chladně a já se musela hodně přemáhat, abych mu na to něco sprostýho neodsekla.

„Včera mi umřel táta, je snad tak těžký pochopit, že nemám náladu se čančat? Navíc jsem špatně spala…“ zamumlala jsem posléze smířlivým tónem a doufala, že už mi dá pokoj. Jenže empatie zřejmě Marcellovi nic neříkaly.

„Také jsem přišel o otce, jestli sis toho neráčila povšimnout, ale to přece neznamená, že na všechno ihned rezignuju. A nebo si snad myslíš, že takto nejlépe uctíš jeho památku?“ dodal ještě posměšně.

„Ne, nejlíp bych ji uctila, kdybych zabila toho zmetka, co mu to udělal!“ vykřikla jsem, teď už s notnou dávkou vzteku.

Marcell přikývnul. „Tomu rozumím, naneštěstí pro tebe už se stalo… dostali jsme všechny anděly zkázy, kteří tam byli.“

„To je dobře,“ prohodila jsem, jenom proto, abych něco řekla. Dopřála jsem si hlt kávy, než jsem prosebně zvedla oči k Marcellovi. „Opravdu musíme dneska někam jezdit? Nemám na to náladu… radši bych zůstala tady…“

„Ovšem a utápěla se ve vzpomínkách a výčitkách, není-liž pravda?“ konstatoval Marcell nesouhlasně a já lhostejně pokrčila rameny. No, tak to uhádl a co jako? Bylo vážně tak hrozný, že jsem netušila, co si se sebou teď počít? Celkem jsem si zvykla, že od jistý doby řídil můj život táta, a bez něj jsem si najednou nevěděla vůbec rady. Navíc on měl aspoň nějaký podezření, co je se mnou v nepořádku… zatímco mně nic z toho nedávalo ten nejmenší smysl.

Do očí mi k mý nelibosti vstoupily slzy a já se je marně pokoušela zahnat zuřivým mrkáním. Když se mi rozběhly po tvářích, zlostně jsem je setřela rukávem.

„Možná je dobře, že nemáš žádný make-up… po tomhle by tvůj obličej vyhlížel příšerně,“ okomentoval to Marcell, můj samozvaný módní guru a já v duchu počítala do deseti a pak ještě jednou, než jsem nabyla jistoty, že ze mě nevypadne nic neomalenýho.

„Vidíš, na tomhle se třeba shodneme,“ pronesla jsem a dokonce jsem nasadila i nevinný úsměv. „No, není to skvělý?“

„Skvělé bude, až mi učitel, kterého jsem pro tebe najal, sdělí, že tě již nemá co učit,“ zchladil mě Marcell okamžitě. „Dorazí zítra ráno, takže ano, opravdu je nezbytné, abychom dnes zapracovali na tvé vizáži. Až se vrátím z Německa, hodlám si tvé pokroky důkladně prověřit…“

„Mám vůbec na výběr?“ zaúpěla jsem nešťastně.

Marcell se na mě vlídně usmál. „Ale ovšem, Izabelo… můžeš si vybrat, jestli půjdeme do opery nebo na balet…“

286. díl

        Rozhodla jsem se Marcella dál neprovokovat a na ty nákupy jsem se kvůli němu převlíkla do plátěných kalhot a jednoduchýho svetříku a to celý jsem doplnila koženýma sandálkama. Z oblečení, který mi koupil, to byla ta nejležérnější volba, aspoň pokud jsem tak mohla po rychlým vybalení – rozumějte vysypání obsahu všech tašek na zem – posoudit. Vlasy jsem si stáhla do gumičky, ale make-upem jsem se fakt neobtěžovala, kór když jsem věděla, že mě plánuje vzít na kosmetiku.

Když jsem tak o půl hodinky později opustila pokoj, seděl Marcell ještě v jídelně a zrovna s někým telefonoval. Okamžitě jsem zatajila dech a nastrašila uši v naději, že se třeba dozvím něco zajímavýho. I když nutno říct, že poslouchání jednostranný konverzace není z informativního hlediska zrovna moc přínosný.

„Takže na tom nerostu není vůbec nic pozoruhodného?“

„To je zvláštní… čekal jsem, že… nu, na tom vlastně ani nesejde. Poslyš… potřeboval bych s tebou naléhavě probrat jednu záležitost. Uděláš si na mě po pohřbu čas?“

„To ti raději řeknu až osobně, je to dosti důvěrného charakteru. Ale myslím, že budeš dosti překvapen…“

„To víš, jeden musí být opatrný, když hraje vysokou hru.“

„Neměj obavy. A pozdravuj ode mne matku.“

„To nevadí, nečekal jsem, že by se tam ukázala. Buď zatím zdráv.“

Po špičkách jsem se vrátila k pokoji, potichounku otevřela dveře a potom je hlučně zavřela. Načež jsem se opět vydala do jídelny, kde mě Marcell uvítal tázavě pozvednutým obočím.

„Nemusíš mlátit dveřmi, abych o tobě věděl, Izabelo,“ poznamenal, než se zvednul ze židle a namířil si to směrem ke mně. „Zaregistroval jsem tě už napoprvé, i když jsi byla natolik taktní, že jsi počkala, dokud nedotelefonuji.“

„No, znělo to důležitě, tak jsem tě nechtěla rušit…“ vymlouvala jsem se neohrabaně a teprve když Marcell pozvednul ruku na znamení, abych toho nechala, zmlkla jsem.

„Pokud chceš něco vědět, stačí se mě zeptat, nemusíš se plížit po chodbách a poslouchat za dveřmi,“ napomenul mne a já se už ani nepokoušela nalhat mu něco jinýho.

„Vážně?“ opáčila jsem namísto toho. „Tak mi řekni, s kým jsi to hovořil,“ zkoušela jsem ho ihned.

„S Fredericem. Je to můj prastrýc,“ přišla okamžitá odpověď.

„A o jakým nerostu jste se to bavili?“ vyzvídala jsem dál.

„Měla ho u sebe Rielova sestra, i když kdoví, kde ho vzala. Domníval jsem se, že by mohl mít nějaký význam, ale podle všeho na něm nic výjimečného není. Tedy krom jeho ceny, samozřejmě, ale na penězích nám nijak zvlášť nesejde.“

Jasně, protože jich máte spousty, pomyslela jsem si v duchu, ale do tváře jsem mu to nevmetla. Koneckonců jsem z jeho bohatství teď žila, takže by to bylo dost pokrytecký.

„A co chceš s Fredericem probírat?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Tebe…“ přiznal Marcell s odzbrojující upřímností. „Říkal jsem ti přece, že se postarám o tvůj vstup do společnosti. A s Fredericem jakožto jedním z Nejvyšších budeme mít větší možnosti.“

„Aha…“ hlesla jsem a cítila se najednou děsně hloupě. Protože tu fakt nešlo o žádný spiknutí, to bylo akorát výplodem mýho paranoidního mozku. „Promiň.“

„To je v pořádku, Izabelo. Chápu, že z toho všeho musíš být notně zmatená,“ projevil Marcell nečekaný porozumění a dokonce mě povzbudivě pohladil po paži. „Ale věř mi, že pro tebe chci jen to nejlepší. Vždyť jsi moje sestra.“

Tak po tomhle prohlášení se mi udělal v krku knedlík a oči se mi zase zalily slzama. Protože když se to tak vezme, tak jsem pro Marcella byla docela cizí člověk. Ba co víc, byla jsem živoucím důkazem toho, že jeho otec dal před jeho matkou přednost jiný. A přece se nezdálo, že by proto ke mně choval nějakou zášť. Nebyla jsem si jistá, jestli bych na jeho místě dokázala být tak velkorysá. Obzvláště kdybych ho nachytala, jak mě špehuje při soukromým rozhovoru…

„Jestli už nemáš žádné další otázky, Izabelo, tak bychom měli vyrazit,“ přerušil Marcell jemně mý úvahy. „Musíme toho stihnout poměrně hodně a jenom návštěva návrháře kvůli tvým plesovým šatům nám jistě zabere spoustu času. Už jen zvolit tu správnou barvu… a vhodný střih…“

Sebevědomě jsem se usmála. „Neboj, vím naprosto přesně, jaký šaty chci. I jakou budou mít barvu…“

„Skutečně? A jakou?“ zajímal se Marcell a pokud mě zrak nešálil, tak snad i na okamžik zadržel dech napětím.

„Zelenou,“ sdělila jsem mu, zatímco jsem v jeho tváři pátrala po sebemenší známce něčeho podezřelýho. „Smaragdově zelenou,“ upřesnila jsem to ještě, ale jedinou Marcellovou reakcí byl potěšený úsměv.

„Výborně, tu barvu mám moc rád.“

287. díl

        Nákupy probíhaly vcelku pohodově, protože jako první pořídil Marcell velký kufr na kolečkách, do kterýho pak jednotlivý úlovky ukládal. Tím jsme si ušetřili nemálo cest k jeho Audině a zpátky a zároveň působil velice elegantně, když jsme se přesouvali mezi obchody. V těch vždy požádal prodavačku u kasy, jestli si u ní může svý zavazadlo na chvíli nechat, a jeho okouzlující úsměv mu pokaždý zaručil takřka nadšený souhlas. A bylo úplně jedno, kolik bylo tý dotyčný let, odolat mu nedokázala žádná.

Mezi nákupy jsme si dopřáli krátkou pauzu u kávy a potom jsme opět pokračovali v nájezdu na butiky, dokud Marcell neusoudil, že už mám šatstva, botek a nejrůznějších doplňků dost. Jak předtím slíbil, výběr nechával výhradně na mně, ale vzhledem k charakteru obchodů, do kterých mě bral, se ani nemusel obávat, že bych sáhla po nějaký hrůze. Pár kousků tam přihodil i on, protože v nich prý budu naprosto úchvatná. Nerozmlouvala jsem mu to a radši jsem se ani nekoukala na cenovky. Byla jsem si jistá, že by to se mnou seklo.

Po lehkým obědu mě vzal k slibovanýmu hair-stylistovi, který na mý vrabčí hnízdo nejprve chvíli zíral, a poté ho během dvou hodin přetvořil do rovný lesknoucí se hřívy, kterou vpředu zčásti sčesal k jedný straně. Marcell se zdál být spokojený a po zásahu kosmetičky dokonce i obdivně pokýval hlavou.

„Tohle už je o hodně lepší než ráno…“ prohodil pochvalně a já se přinutila k neupřímnýmu úsměvu.

Jo, lepší to fakt bylo, ale nebyla jsem to už já. A po návštěvě u manikérky jsem se cítila ještě hůř. S něčím blízkým odporu jsem zírala na svý umělý nehtíky a bylo mi mizerně. Jako kdybych už ani nebyla živou bytostí, ale jenom Marcellovou panenkou na hraní.

„Konečně vyhlížíš… kultivovaně,“ ohodnotil můj nový vzhled a já musela bojovat, abych neobrátila oči v sloup. „I když poněkud unaveně…“ dodal vzápětí.

„No jo, mám už celkem dost,“ zamumlala jsem, protože jsem nechtěla působit nevděčně. Ovšem pravdou bylo, že jsem z toho všeho lítání po nákupech a zušlechťování mý maličkosti byla vyřízenější než z Rielova tréninku.

„Však už se také chýlíme ke konci,“ konejšil mne Marcell, který vypadal stejně svěže a energicky jako ráno. A já ho za to nenáviděla. „Už zbývají akorát plesové šaty a auto.“

„A já si vždycky myslela, že to byl kočár z dýně,“ plácla jsem, než mi došel plný význam jeho slov. „Co s autem?“

„Musíme ti nějaké pořídit,“ oznámil mi Marcell, jako kdyby o nic mimořádnýho nešlo. „Budu pryč zhruba týden a hádám, že nebudeš chtít celou tu dobu sedět pouze doma. Jenom mi slib, že budeš rozumná a nebudeš se snažit svým ochráncům utéct. Nerad bych po návratu zjistil, že mám jít na pohřeb ještě tobě.“

„Něco takovýho by mě ani nenapadlo,“ začala jsem, než mě jeho káravý pohled zarazil.

„To jsem rád. Pro jistotu jsem ale svým mužům zakázal u tebe cokoli jíst a pít.“

„Jak víš, že…?“ vydechla jsem ohromeně, protože jsem fakt pochybovala, že by se mu Riel s oním kávovým zážitkem svěřil.

„Kamery,“ odvětil Marcell prostě.

„To už tady jednou bylo!“ zavrčela jsem na něj a zvedla jsem ruku, abych si za ucho zastrčila neposlušný pramen vlasů, který mi pořád zarputile sklouzával do obličeje. Marcell byl ale rychlejší a pohotově ji zachytil dřív, než mohla způsobit tomu dokonalýmu účesu nějakou trvalou újmu.

„A pořád je to pravda,“ pronesl, aniž by mě pustil. „I když přiznávám, že jsou tam skutečně místnosti, které nijak pokryté nejsou.“

„A řekneš už mi konečně, proč jsi teda tvrdil, že jsou kamery úplně všude?“ připomněla jsem mu svou dosud nezodpovězenou otázku a prudce jsem trhla rukou ve snaze se osvobodit.

Jeho sevření ještě o něco zesílilo, nejspíš aby mi předvedl, že nemá pražádný smysl se mu vzpouzet, nicméně hned vzápětí mě nechal být a na svých rtech vykouzlil další z neodolatelných úsměvů.

„Já že něco takového tvrdil?“ opáčil pobaveně. „Pokud si dobře pamatuji, tak jsi to byla ty, kdo s tím přišel a nedal si to vůbec vymluvit. Já se akorát přestal pokoušet přesvědčit tě o opaku.“

„To je od tebe milý…“ ocenila jsem to kysele.

„Nikdo se ještě nedostal daleko tím, že by byl milý, Izabelo. To je akorát slabost, kterou si přímo říkáš o to, aby tě někdo využil,“ poučil mě Marcell, náhle docela vážný.

„Takže by k sobě měli být lidi hnusný? To je dost drsná filozofie, nemyslíš?“

„Ne, to je filozofie přežití, která tu platí už odpradávna. Jen silní přežijí, Izabelo, ne ti milí,“ sdělil mi, jeho hlas nezvykle tvrdý. „Až doteď jsi byla milá a hrála podle pravidel. A co ti to přineslo? Tví rodiče jsou mrtví, tvůj přítel je mrtvý a ty sama jsi v podstatě také zemřela. Možná je už načase, aby ses konečně zbavila svého starého já… povstala z popela… a naplnila osud, který ti byl předurčen. Protože jedno mi můžeš věřit… ty své zvláštní schopnosti nemáš proto, abys byla milá… nýbrž proto, abys rozhodovala o životě a smrti!“

288. díl

        Ještě když jsem obdivovala svý nový Audi TT Roadster, který mi Marcell i přes mý důrazný protesty koupil, jsem musela dumat o jeho slovech. Samozřejmě že jsem se ho hned ptala, co tím jako chtěl říct, ale on se jen pousmál a že si prý o tom všem promluvíme, až se vrátí. Nelíbilo se mi to, jenže jsem už věděla, že pokud je rozhodnutý si to zatím nechat pro sebe, tak nemám šanci přimět ho ke sdílnosti.

Poočku jsem sledovala, jak s někým krátce telefonuje, a když se nedlouho potom objevil Vladan a vzal si od něho klíčky od mýho stříbrnýho zázraku, došlo mi, že ani tentokrát nejde o žádný strašlivý spiknutí. Počkala jsem, dokud spolu nedomluvili, a pak jsem se k němu připojila.

„Tohle jsi vážně nemusel, Marcelli…“ pronesla jsem, ale už jsem se mu to vymlouvat nepokoušela. „Mohla jsem si přece půjčit nějaký tvoje auto… a navíc… musím si stejně nejdřív vyřídit nový řidičák.“

„O ten se starat nemusíš, Vladan ho ještě dnes přinese. A auto mám pro tvou informaci pouze jedno a hodlám s ním jet do Berlína. A i kdyby ne, tak tobě bych ho nesvěřil ani náhodou. Protože dobře vím, co jsi provedla s BMW své matky,“ prohodil s potměšilým výrazem. „Hádám to muselo Riela dost překvapit.“

„Tys tam snad byl?“ zamračila jsem se na něj nevlídně, protože představa toho, jak pouze přihlíží Arielovu vraždění mý maličkosti, se mi ani trochu nezamlouvala.

Zřejmě to vycítil, jelikož okamžitě zvážněl. „To ne, hlásil mi to můj člověk, který měl za úkol sledovat Riela. A nevím, proč jsi vůči mně pořád tak zaujatá, Izabelo. Pokud vím, tak jsem se k tobě choval vždycky slušně.“

„Slušně, jo?“ ušklíbla jsem se skepticky. „A co jak ses mě pokoušel zmrzačit v tý hale? To bylo podle tebe slušný?!“

„Izabelo…“ pronesl shovívavým tónem, jako kdybych byla úplně blbá. „Kdybych tě chtěl vážně zmrzačit, tak jsem to udělal. Já však chtěl pouze odpovědi a ty jsem také dostal.“

„Účel světí prostředky, co?“ poznamenala jsem hořce.

„Samozřejmě.“

Cesta do návrhářova studia proběhla v naprostý tichosti. O čem přemýšlel Marcell to fakt netuším, ale já si v hlavě neúnavně přehrávala naše společný rozhovory a přemítala, jestli mu můžu skutečně věřit. Protože i když byl teď vážně starostlivý a celkem i přátelský, stále jsem z něj měla divný pocit. Nedokázala bych říct proč… nebylo to nejspíš ani nic konkrétního… spíš jedno s druhým… Všechny ty nedbale utroušený poznámky… ta náhlá péče o mě… záblesky bezcitnosti, ba přímo krutosti, který ihned mírnil svým milým úsměvem… Zdálo se mi, jako kdyby tím vším něco sledoval… hrál se mnou nějakou podivnou hru, kterou jsem zatím nepochopila… A nebo už mi fakt hráblo a trpím paranoiou a nedokážu ani ocenit, když to se mnou někdo myslí dobře...

„A jsme tady,“ oznámil Marcell a zaparkoval před rozlehlou dvoupatrovou budovou, jejíž prosklená stěna proti nám nabízela úchvatný pohled na pestrobarevnou škálu velkých večerních rób i kratších odpoledních koktejlek, na nichž jsem mohla doslova oči nechat. Pavučinkově lehký hedvábí koketovalo s vážně a poněkud smutně působícím sametem, královský brokát soupeřil s hlaďoučkým kouzlem saténu a já si připadala docela jako v pohádce.

„Tak pojď, přece si nebudeš vybírat odsud. Navíc tohle je pouze ukázka tvorby, tvé šaty budou ušité na míru,“ pobízel mne Marcell, který už mezitím vystoupil ven a teď čekal na mý straně, aby mi galantně pomohl z vozu.

Přijala jsem jeho rámě a nechala se odvést do studia, kde se nás hned ujala úslužná a elegantně oblečená žena, která nás bez prodlení vzala do horního patra za mistrem. Bylo mi trochu nepříjemný, že mám takovou intimní záležitost, jako jsou šaty, probírat s mužem a jakmile jsem toho návrháře spatřila, líbilo se mi to ještě míň. Asi jsem předpojatá, ale čekala jsem, no… který normální muž fušuje do dámský módy? Ale ten vysoký snědý chlápek s dokonale upravenýma mírně šedivějícíma vlasama rozhodně nevyhlížel ani trochu zženštile, ba právě naopak. Jeho italsky znějící jméno jsem okamžitě zapomněla, protože jsem stejně pochybovala, že bych ho dokázala správně vyslovit, ale k mý úlevě mě hned po seznámení svěřil do rukou svý asistentky, která mne odvedla do vedlejší místnosti, aby mě nafotila a vzala mi míry. Byla to poměrně zdlouhavá procedura, během níž k nám občas zalítly útržky jakýsi vášnivý cizojazyčný konverzace a bujarýho smíchu, ze kterých jsem usoudila, že se ti dva zřejmě nevidí poprvý.

Obávala jsem se, jak bude probíhat ta kreativní část našeho sezení, ale k mýmu příjemnýmu překvapení jsme byli poměrně rychle hotovi. Domenico, jak mu Marcell říkal, se na mě dlouze zadíval a potom na čtvrtku naskicoval hrubou podobu mých budoucích šatů. Jeho asistentka ji vzápětí naskenovala do počítače a zatímco se její prsty rozběhly po klávesnici, aby provedly ještě nějaký úpravy, prošla jsem vzorky látek rozprostřený na dlouhým pultu před sebou. Smaragdový satén okamžitě upoutal mou pozornost a já na něj bez dalšího váhání ukázala.

„Eccellente!“ schválil můj výběr Domenico a jakmile jsem spatřila svůj obraz v počítači, musela jsem s ním souhlasit. Protože ty šaty byly prostě perfektní.

A zcela totožný s těma v mým snu.

289. díl

        „Jak to mohl vědět?“ nechápala jsem pořád a po pravdě řečeno mě to dost znepokojovalo. Přece není normální, abych přišla k úplně cizímu člověku a aniž bych mu cokoli řekla, ten nakreslil do nejmenšího detailu přesně šaty z mýho snu.

„Vždyť ti to říkal. Náhlá inspirace,“ nehodlal se touto - podle něj - maličkostí zabývat Marcell.

Vrhla jsem na něj značně skeptický pohled, což ovšem nemohl ocenit, protože se plně soustředil na řízení.

„Tomu nevěřím! Možná kdyby ty šaty byly jenom podobný, ale ony jsou navlas stejný! To prostě nemůže být náhoda!“ trvala jsem umíněně na svým.

„Tak možná není,“ připustil Marcell, ale nijak se tím nevzrušoval. „Ještě je tu možnost, že v tom mají prsty andělé. Ostatně říká se, že inspirace pochází právě od nich… a Domenico je člověk, takže ho mohli tímto způsobem ovlivnit.“

„A to ti jako přijde v pohodě, jo?“ podivovala jsem se.

„A proč by ne? Šaty ještě nikdy nikoho nezabily. Leda že by byly napuštěné nějakým jedem, pak možná…“ zavtipkoval, ovšem já jeho humor jaksi nedokázala ocenit. „Pokud ty šaty nechceš, můžeme se ještě vrátit a Domenico pro tebe navrhne jiné.“

„Ne, já chci tyhle,“ řekla jsem bez jakýchkoli pochybností.

„Potom ovšem nechápu, co tu vlastně řešíme,“ pronesl Marcell lehce rozmrzele. „Zavezu tě teď domů, aby sis odpočinula a možná i vybalila své nové věci. V šest tě vyzvednu na večeři, tak buď připravená. A jestli tě můžu požádat, obleč si něco… elegantního, je to lepší podnik, ne jako ty lokály, kam tě jistě bral Riel.“

Nálada i chuť k jídlu mě po týhle poznámce okamžitě opustily, nemluvě o tom, že na nějaký snobský restaurace jsem nebyla vůbec zvědavá.

„Radši bych se najedla doma, jestli ti to nevadí. Už jsem toho vzrušení měla dneska ažaž,“ snažila jsem se z toho vyvlíknout, ale Marcell kupodivu nepolevil.

„Nemůžeš se pořád skrývat před celým světem, Izabelo. Navíc potřebuješ získat určitou… zběhlost a sebejistotu… v jednání s lidmi. Vždyť u Domenica ses chovala, jako kdyby ti měl každou chvíli ukousnout hlavu!“

„A ty se mi divíš?! Poslední dobou se mě skoro každej, s kým se setkám, snaží zabít!“ ohradila jsem se proti jeho nemilosrdný kritice, ale tenhle argument ho samozřejmě nepřiměl změnit názor.

„Ale teď jsi se mnou a já se už postarám, aby ti nikdo neublížil,“ sdělil mi s takovým přesvědčením, že jsem se skoro začala cítit bezpečně. Skoro.

„Jenže ty se mnou přece nebudeš napořád,“ připomněla jsem mu skutečnost, na kterou ráčil poněkud pozapomenout. „A co se mnou bude potom? Lepší být ostražitý než mrtvý!“

„Stačí, když se ti naplno vrátí tvé schopnosti a nebudeš se muset obávat skoro nikoho,“ poučil mě Marcell blahosklonně a já jen stěží potlačila nutkání obrátit oči v sloup. Jako vážně?! To se divím, že mě to hned nenapadlo! pomyslela jsem si sarkasticky, nahlas jsem ale řekla něco docela jinýho, i když to se mýmu bráchovi asi taky příliš nezamlouvalo.

„A jak to mám asi tak udělat? To si mám někde zažádat o upgrade nebo co?“

„Ty zatím nemáš dělat vůbec nic, Izabelo,“ odvětil odměřeně. „Už mám jistý plán… uvidíme, jestli to zabere. Alexander aspoň věřil, že ano…“

„Vzhledem k tomu, jak skončil, si nemyslím, že bychom měli pokračovat v jeho záměrech, ať už byly jakýkoli,“ pronesla jsem poněkud pesimisticky. „Navíc jsem myslela, že když budou mý testy na porfyrii pozitivní, tak budu relativně v bezpečí. Táta se tvářil, že by mě… vaši lidi přijali…“ Původně jsem chtěla říct ´upíři´, ale potom jsem si to rozmyslela. Protože mně to pořád přišlo jako dost hanlivý označení. ´Temní andělé´ znělo teda rozhodně líp.

„Však tě také přijmou, nic jiného jim ostatně ani nezbude!“ prohlásil Marcell odhodlaně. A mě překvapilo, jak moc mu na tom záleží. Až podezřele moc…

„Říkáš to, jako kdybys už mý výsledky viděl…“ tipovala jsem, ale on zamítavě potřásl hlavou.

„Na těch tu až tolik nesejde. Stačí, když před shromážděním předvedeš své blesky a přivítají tě jako dávno ztracenou dceru!“ prorokoval a pokud se dalo soudit podle jeho natěšenýho výrazu, tak se tý chvíle nemohl dočkat.

„Nechci se před nikým předvádět,“ pronesla jsem otráveně. „Chci zas… žít normálně… aspoň jak jen to bude možný. Mám už tohohle všeho dost. Zpočátku to bylo zajímavý… vzrušující… nový… Ale teď už jsem z toho unavená. Nechci už utíkat, nechci se už dál skrývat a hlavně nechci, aby kvůli mně ještě někdo umíral. Chápeš?“

Prosebně jsem na něj upírala oči ale marně. Protože on mi nerozuměl.

„Nemůžeš to všechno jen tak zahodit, Izabelo. Nesmíš!“ sdělil mi tvrdě, jeho tón nepřipouštěl sebemenší odpor. „Copak nechápeš, že tvé narození nebyla náhoda? Byla jsi pečlivě vybrána, ba přímo předurčena k tomu, abys náš lid osvobodila od útlaku andělů! Tvé schopnosti můžou ukončit tu věčnou válku mezi našimi národy! To je tvůj osud… a ani ty se mu nemůžeš zpěčovat!“

290. díl

        Chvíli jsem na něj jenom ohromeně zírala, než jsem se konečně zmohla na slovo. „A jak bych to asi tak udělala? Víš, co si myslím já?“ A aniž bych mu vůbec dala možnost promluvit, hned jsem zas pokračovala. „Že se někde stal omyl! Takhle to určitě nemělo být! *Já* jsem to neměla být!“

„A jak to můžeš vědět tak jistě?“

„Jak?“ opáčila jsem skoro pobaveně. „Tys koukal na záznamy z kamer ze zahrady a musíš se ptát?“

„Ty umíš dělat blesky a vidíš do minulosti i budoucnosti a pochybuješ?“ zodpověděl mou otázku otázkou. „Navíc by to i vysvětlovalo, proč se tě andělé snaží tak usilovně zabít. Nemůžou potřebovat, aby proti nim stál někdo tak mocný.“

„Myslela jsem, že mě chtějí zabít kvůli mámě… za to, že si něco začala s… tátou…“ Opět jsem se na slovu ´upír´ zadrhla, protože přes to všechno, co jsem si prožila, mi stále činilo potíže vidět tátu jako jednoho z krvežíznivých nočních tvorů, o kterých jsem viděla tolik filmů.

„Také se to tak zprvu jevilo. Ale jejich neutuchající zájem o tebe dokazuje, že jde o něco víc. Zřejmě už od začátku tušili, že jsi něčím výjimečná…“ prohodil Marcell zadumaně. „Jenom by mě zajímalo, kdo se postaral, abys přišla na svět.“

„Co tím myslíš?“ vykulila jsem na něj užasle oči. To jako neví, jak přichází děti na svět?! Ve svým věku?!

Očividně poznal, co se mi honí hlavou, protože na mě vrhnul značně nepřívětivý pohled. „Nemyslel jsem akt zplození, ale stvoření nové duchovní bytosti. A to mají na starost andělé.“

„Jo, něco takovýho Ariel před tátou zmiňoval. Akorát nechápal, proč by někdo od nich pomáhal upírům,“ zavzpomínala jsem a v duchu jsem si říkala, jak se mohlo stát, že já zapřisáhlý ateista věřím na podobný věci. Teda… jestli jsem se ještě za ateistu mohla vůbec považovat.

„To já také ne, ale to je teď ostatně vedlejší. Ať už šlo o záměr nebo pochybení, stalo se a my to musíme využít v náš prospěch,“ měl v tom naprosto jasno Marcell.

A mě se jeho chování pořádně dotklo. Protože vůbec nebral v potaz to, co bych chtěla já. Ani se neobtěžoval zeptat, jestli jsem s něčím takovým svolná, akorát tu pořád mlel cosi o nějaký povinnosti a osudu! Osvobodit upíry od andělskýho útlaku?! A proč jako?! Aby mohli zmasakrovat víc lidí?! Proč bych jim měla pomáhat, když mě chtěli zabít?! A proč mě vůbec chtěli zabít, když jsem pro ně takovou spásou?!

„Marcelli… když jsem pro upíry tak výjimečná, proč se mě snaží zlikvidovat? Viktor… a to všechno kolem… proč?“ vyslovila jsem svou poslední myšlenku nahlas.

„Protože ještě neví, jak mimořádné máš schopnosti. Vidí v tobě akorát dítě upíra a anděla. A vše, co je spojeno s anděly, je nebezpečné,“ odvětil Marcell a ani nad tím nepotřeboval dlouho rozmýšlet.

„Tak proč jim to táta neřekl?“ svěřila jsem se mu se svou další pochybností. „Proč mě tak úzkostlivě ukrýval nejen před anděly ale i…. upíry?“

„Protože chtěl mít nejprve jistotu, než s tím předstoupí před Nejvyšší. Proto ty testy,“ zodpověděl i tuhle otázku Marcell, třebaže už poněkud otráveně. „Co se ti na tom celém pořád nezdá?“

„Nevím… je to… prostě divný…“ trhla jsem lehce rameny.

„Bude to v pořádku, věř mi, Izabelo,“ ujistil mne můj bratr znova a já odevzdaně přikývla, třebaže přesvědčená jsem o tom rozhodně nebyla.

„Jo, asi jo,“ zamumlala jsem, čelo svraštěný nespokojeností.

Nechtělo se mi plnit žádný svatý poslání a ve jménu spravedlnosti likvidovat anděly ve velkým, jako kdybych byla nějakou poblázněnou Johankou z Arku! Sice by mi to můj současný život poněkud usnadnilo a zvýšilo to mý šance na přežití, ale co všichni ti andělé, kteří takový osud nezasluhujou? Máma… Erika… David… a kdoví kolik ještě dalších… Vždyť nebýt andělů, tak jsem se ani podruhý nenarodila. Jak bych je mohla tak bezcitně zatratit?

„Stále váháš, Izabelo?“ poznal to na mně Marcell a já se zadívala přímo do jeho pronikavých chladných očí.

„Nepřipadá mi to správný,“ přiznala jsem. „Někdo tam nahoře mi podle všeho pomohl a já ho mám za to odsoudit k smrti?“

„Také mohlo jít z jejich strany pouze o nešťastnou náhodu,“ upozornil mě pragmaticky. „V každém případě již brzy nastane okamžik, kdy si budeš muset vybrat, na čí straně vlastně stojíš. Ale sám za sebe ti řeknu, že nechápu, proč vlastně otálíš. To ti tolik přirostla k srdci Arielova společnost? A nebo tě snad dojal ten večírek s překvapením, který andělé na tvou počest uspořádali? To ti opravdu nevadí, jak postupně zabíjí všechny, na kterých ti kdy záleželo? Copak vůbec netoužíš jim to oplatit?“

Koukala jsem na Marcella a musela jsem uznat, že je skutečně mimořádně nadaný řečník. A taky mimořádně nebezpečný… Protože po jeho proslovu jsem fakt toužila zabít pár andělů, abych pomstila utrpení svých rodičů. Co si to namlouvám… přinejmenším pár desítek! A jestli se tenkrát Martin nemýlil a andělé zmaru byli za svýho života fakt zločinci, tak by aspoň bylo o pár desítek šmejdů míň!

„Já… ještě to zvážím…“ přislíbila jsem neurčitě a ani trochu se mi nezamlouval vědoucný úsměv, který se Marcellovi vzápětí objevil na rtech.

Jako kdybych právě upsala svou duši ďáblu!