Díl 361-370

Izabel se rozpomíná na útržky ze své minulosti. Ale je to vůbec její minulost? Je to skutečně ona, kdo tehdy prožil zakázanou romanci?

361. díl

        „Jestli mi chcete ublížit, tak vás musím varovat! Hned za dveřma je můj brácha a můžete dát krk na to, že mě bude bránit!“ pronesla jsem výhrůžně, zatímco jsem pohledem těkala mezi těma dvěma a cítila se neskutečně trapně. Fakt se tu oháním Marcellem? To jsem to teda dopracovala!

„Samozřejmě že by tě bránil,“ poznamenal archanděl skoro pobaveně. „Otázkou ale zůstává, kdo ochrání tebe před ním.“

„On by mi neublížil.“ Kéž jen by to znělo o trochu přesvědčivěji! Jenže to bych si nesměla hned vybavit, jak na mě zaútočil v hale, a já se mu nedovedla ubránit.

„Skutečně?“ Její výraz prozrazoval, že si je mých pochybností vědoma. „Jde mu jen o jeho vlastní prospěch… A kdyby ses dokázala rozpomenout na svou minulost, nemusela bych ti tohle říkat.“

„Naznačuješ, že už jsem ho někdy v minulosti potkala?“

„Ano i ne... Možná by ses ho měla zkusit zeptat na Annu…“ prohodila ta andělská bytost s takovou dávkou samolibosti, že mít na zádech křídla, tak jí je snad vyrvu a umlátím ji s nima.

„Už jsem se ho ptala. Prý ji osobně neznal.“

„Potom ti lhal.“ Jistě, jak prosté! „Nebylo by to ostatně poprvé…“ V tomhle už byl čirý výsměch.

„Hele… já vím, že má svý chyby, ale už mi díky vám andělům moc blízkých lidí nezůstalo, tak si musím vystačit s tím, co je k mání!“ vypěnila jsem okamžitě. „Navíc se o mě nestará špatně,“ dodala jsem ještě rychle, když jsem si poněkud opožděně uvědomila, jak lichotivě to mý hořký konstatování vyznělo.

„Zatím. To proto, že tě potřebuje. Ale věř mi, že jakmile mu půjde o život, bez dlouhého rozmýšlení se tě zbaví.“

„Nechtěj mi namluvit, že by tě to trápilo!“ prskla jsem s neskrývaným pohrdáním.

„Samozřejmě že by mě to trápilo. Takhle to nemělo nikdy skončit…“ Nespokojený potřesení hlavou doprovodilo její slova. „Tak dlouho se snažíme dát to zase do pořádku… ale není to snadné…“ povzdechla si lehce nepřítomně, zřejmě ztracená ve vzpomínkách, který na rozdíl ode mě nezapomněla.

„A to tvý ´dát to zase do pořádku´ znamená, že musím umřít?“ ujasňovala jsem si s ní pro všechny případy pojmy.

„Možná… kdoví…“ odpověděla a náznak úsměvu jí přitom pohrával na rtech. „Ale takový už je zákon přírody. Vždy musí něco zahynout, aby cosi jiného, nového mohlo vzejít.“

„Tak to tě musím zklamat, protože já se ještě umřít nechystám!“ odsekla jsem popuzeně, než jsem si to namířila ke dveřím s úmyslem odtamtud vypadnout, než bude příliš pozdě.

„Počkej, Izabelo,“ zavolala za mnou ta blondýna vábivě. „To opravdu necháš svůj strach rozhodovat za tebe? Měla jsi přece tolik otázek… stále je máš… a nyní, když bys na ně konečně mohla dostat nějaké odpovědi, tak raději zbaběle prchneš?“

„Žádný odpovědi mi nestojí za můj život!“ odsekla jsem rázně, aby pochopila, že u mě s tímhle nepochodí.

„Možná ale právě díky těmhle odpovědím se ti může podařit přežít. Ty sama nejlépe víš, že tvůj život visí pouze na vlásku, a už několikrát jsi o něj téměř přišla. Jsi zatím až příliš slabá… a čas nezadržitelně spěje k nevyhnutelnému… Proto jsme za tebou dnes přišly.“

„To je od vás hezký, ale fakt nemám zájem!“ byla jsem hluchá k jejímu našeptávání.

„Opravdu? Ani když se dozvíš pravdu o tom, co se v minulosti stalo mezi tebou a tvým ochráncem? Ona to ví…“ A archanděl výmluvně pohodil hlavou směrem k zrcadlu.

„Mluvíš o…?“ začala jsem se ptát, ale ona mě to ani nenechala dokončit.

„O Gabrielovi, samozřejmě! A nebo máš těch ochránců snad víc?“ opáčila s viditelným znechucením. Můžou andělé vůbec dávat najevo takovýhle emoce? Připadalo mi to na tom jejím jemným obličeji dost nepatřičný, skoro jako nějaká svatokrádež.

„Jo, třeba tátu! Než jste ho zabili!“ sekla jsem po ní zlostně, dopálená tou podivnou hrou, kterou se mnou hrála.

„Umřel pro tebe, Izabelo. Aby ti pomohl.“ Jako kdybych zrovna tohle potřebovala připomínat!

„Mohli jsme se odtamtud dostat všichni! A ve zdraví!“ namítla jsem chabě a v nose jsem přitom cítila to povědomý šimrání, který u mě vždycky předcházelo pláči.

„On se ale odtamtud nesnažil dostat. Chtěl pobít co nejvíce andělů zkázy,“ objasnila mi ta žena a její hlas byl v tu chvíli neskutečně smutný.

„Proč?“ takřka jsem prosila o vysvětlení. Proč to považoval za natolik důležitý, že se pro to rozhodl obětovat svůj život?

„Alexander věřil, že tě to posílí, chtěl, abys byla schopná postarat se sama o sebe. A byla to celkem správná úvaha. Až na to, že jejich temná podstata se nepřidala k tobě… získala ji ona…“

Tentokrát se k zrcadlu nepodívala a přece jsem hned pochopila, koho má na mysli. A neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.

Cos to jen udělal, tati?!

362. díl

        „Stále mi nedůvěřuješ, co?“ odtušila blondýna z mýho váhání.

„Po tom, cos mi řekla, a vzhledem k tomu, kdo jsi – kým jsi,“ opravila jsem se vzápětí, „je dost těžký ti věřit.“

Neviděla jsem jediný důvod, proč se jí pokoušet namluvit něco jinýho. Po všech těch strašných zážitcích s anděly jsem měla beztak pocit, že mám na jistou nedůvěru nárok. Přesto jsem pomalu ale jistě docházela k přesvědčení, že mi nejspíš vážně nepřišla ublížit. Proč by se se mnou jinak tak dlouho vybavovala?

„To celkem chápu,“ přikývla, aniž by se jí mý slova viditelně dotkly. „Ostatně Gabriel se při našem prvním setkání choval podobně podezíravě. Od něj to ovšem bolelo daleko víc.“

„A to jako proč?“

Osten žárlivosti bodnul s razancí, že mi to až vyrazilo dech, zvlášť, když jsem na něco takovýho nebyla připravená. Jasně, věděla jsem o Erice a nedělala jsem si iluze, že by tu nebyly ještě i nějaký další, ale z neznámýho důvodu mi vadila představa, že by to měla být zrovna tahle žena. Asi proto, že patřila mezi anděly… mý úhlavní nepřátele.

„Za starých časů jsme si bývali dost blízcí…“ Nostalgický úsměv se objevil na jejích rtech a já se musela držet, abych se ho nepokusila setřít bleskem. „Taky mi v minulosti hodně pomohl… a já nejsem z těch, která by podobnou laskavost zapomněla.“

„Takže ses s ním setkala, abys mu to oplatila? To je od tebe milý,“ prohodila jsem a zoufale se snažila, aby to znělo dostatečně nenuceně. Nakolik jsem ale uspěla, bych si netroufla tipnout.

„Milé by bylo, kdyby mne hned při prvním setkání poslouchal!“ povzdechl si archanděl frustrovaně. „Mohl si ušetřit dost potíží, jen kdyby mi věřil!“

„A cos mu řekla?“ zajímala jsem se a ani jsem se neobtěžovala maskovat svou zvědavost. Kdo se nezeptá, nic se nedozví, že jo?

„Vyprávěla jsem mu o jeho minulosti… a o tobě… Ale tehdy ještě nebyl ochotný mi naslouchat. Tehdy ještě nevěřil. Teprve když dal na mou radu a přestal pít krev, alespoň trochu prozřel.“

„Takže to tys mu vnukla ten šílenej nápad?!“ vyjela jsem na ni zlostně a když jsem si vybavila, v jakým stavu mi tehdy Marcell Riela přivezl, tak jsem se dopálila ještě víc. „Vždyť mohl kvůli tobě umřít! Takhle ty oplácíš laskavost?!“

„Byla to jediná možnost, Izabelo, vše ostatní, co jsme zkusili, naprosto selhalo,“ ospravedlňovala svůj čin a pokud měla kvůli tomu přece jen nějaký výčitky, mistrně to skrývala. „Vždyť ani zelené oči jeho sestry ho na tebe neupamatovaly. A to jsme se postarali, aby je měla navlas stejné.“

„Co?“ zamrkala jsem překvapeně. Nebyla jsem natolik naivní, abych to považovala za náhodu, ale taky mě do tý doby nenapadlo, že by to mohlo mít přímou spojitost s Rielem. „Proč zrovna oči?“ nechápala jsem.

„Když mi o tobě vyprávěl, tak jako první zmínil právě oči. Prý že když do nich pohlédne, nedokáže o tobě smýšlet jako o nepříteli. A ani ti odolat.“

Pominula jsem tu na Riela jen těžko uvěřitelnou lichotku a radši jsem se zaměřila na něco jinýho. „Copak jsem snad jeho nepřítel?“

„Někdo si přál, aby tě za něj považoval.“

„Kdo?“ chtěla jsem vědět, ale ona akorát potřásla hlavou.

„Na tohle teď není čas,“ odbyla mne. „Jen chci, abys věděla, že mě mrzí… ony komplikace, které jsem způsobila. Nedalo se ovšem předvídat, co se stane, když tě Gabriel na chvíli spustí z očí. Štěstí, že tě dokázal najít včas, aby mohl zabránit nejhoršímu.“

Nedalo zas tolik práce dát si dvě a dvě dohromady. „Takže to kvůli tobě mě unesl ten upír?!“ Moje averze vůči tý ženský opět o něco vzrostla. A zároveň jsem si nemohla nepoložit otázku, proč o tomhle Riel pomlčel. Odpověď byla nasnadě. Ostatně neříkal Marcell něco takovýho?

„A nesetkali jste se tenkrát spíš kvůli obchodu?!“ prohodila jsem chladně, abych jí nedala najevo, jak moc mě ta zrada bolí. „Koneckonců vy jste chtěli získat mě a on zase pravdu o smrti svý holky. Nezní ti to povědomě?!“

„Nebudu ti lhát a tvrdit, že se na ni nezeptal. Ale to bylo celé.“ Zatvářila se ustaraně. „Zdá se, že nikdo netuší, co se té noci skutečně událo. Víme jen, že mu šlo o život… proto jsme se také postarali, aby se dostal na Alexandrův list. Aby se z něho stal jeden z Temných. Doufali jsme, že ho to upamatuje na jeho starý život. Ale nestalo se tak.“ Neveselý pousmání. „Ale aspoň je dosud naživu… tady na zemi.“

„Takže to byla práce vás andělů? Žádný div, že ho táta i Marcell podezírají z nejhoršího! Uvědomujete si vůbec, že jste mu tím zničili život?!“ Poklid toho archanděla mě přiváděl skoro k zuřivosti. Jo, vypadala, že je jí to celkem líto, ale zároveň jsem cítila, že by to příště udělala zas. Pro vyšší cíle by zřejmě obětovala cokoli!

„Ten život nebyl opravdový… a kdybychom nezasáhli, dopadl by ještě mnohem hůř, to mi věř,“ pronesla, jako kdyby mi četla myšlenky. „Chceš poznat jeho pravé já? Potom přistup k zrcadlu…“

363. díl

        Obezřetně jsem se přiblížila ke stříbřitý ploše, za kterou na mě už čekala ona. Tvářila se… já nevím… tak nějak posmutněle. Možná lítost nad tím, že mě musí zabít? Netuším jak jí, ale mně by se dost příčilo ublížit někomu, kdo má stejnou tvář. Pokud ale prahne po pomstě, jak naznačoval archanděl, tak se takovou maličkostí zřejmě odradit nenechá.

„Co mám udělat?“ vrhla jsem na blondýnu rychlý pohled přes rameno, neochotná být od tý zrcadlový holky odvrácená moc dlouho, aby ji náhodou nenapadlo se o něco pokusit. Ne teda že bych fakt věřila, že když ji budu upřeně sledovat, tak si na nějaký podraz netroufne, jen jsem se tak cítila bezpečněji.

„Přitiskni dlaně na sklo.“

Chladný povrch zrcadla se podivně leskl, skoro jako kdyby byl živý. Neklidná hladina bájné řeky Styx oddělující svět živých od toho druhého… Jen se sebezapřením jsem následovala archandělovy instrukce a přiložila k němu ruce. Těžko říct, co mě k tomu vlastně vedlo. Jestli jsem víc toužila po odpovědích ohledně sebe a nebo Riela. Zároveň jsem ale měla strach, co všechno bych se mohla dozvědět. Co když se mi to nebude líbit? Co když s tím nedokážu žít?

V okamžiku, kdy se její ruce dotkly těch mých a zvláštní teplo mi začalo proudit do konečků prstů, jsem veškerý myšlenky pustila z hlavy. Jen jsem bez dechu zírala do jejích zelených očí, hypnotizovaná, ztracená. A pak to najednou přišlo.

Okamžitě jsem pevně semkla víčka, abych tý oslepující záři unikla, ale marně. Byla totiž v mý hlavě, oslnivá, nádherná… jako zlatý déšť ohňostrojů při nějaký velkolepý oslavě… jako výbuch tisíců hvězd…

Ani nevím, jestli jsem se vůbec pokoušela ten kontakt přerušit, ale pokud ano, pak jsem neuspěla. V uších mi hučelo a nohy se mi podlamovaly slabostí a ta úporná bolest hlavy, která se objevila jakoby odnikud, hrozila, že mě co nevidět vtáhne do hlubin svý černý prázdnoty.

Z posledních sil jsem otevřela oči a podívala se na ni. Povšimla jsem si velkých slzavých krůpějí na jejích tvářích, rty se jí nepatrně pohnuly, jako kdyby mi chtěly něco sdělit. V ten prchavý moment jsem měla pocit, že s tou dívkou vážně něco sdílím.

A pak se všechno propadlo do naprostý temnoty.

„Izabelo? Izabelo!“

Slabý poplácání po tváři následovaný neodbytným dotykem čehosi chladivýho a mokrýho mě pomalu vracelo zpět do reality. Jo, přála jsem si, aby ten člověk, co o mě pečoval, byl Riel, ale že to není on, jsem věděla ještě dřív, než jsem s námahou rozevřela víčka. Koneckonců tohle byla skutečnost, ne některý z mých hloupoučkých dívčích snů.

„Jo?“ broukla jsem neochotně, protože mi bylo jasný, že sotva Marcell zjistí, že jsem v pořádku, podrobí mě malýmu výslechu a já rozhodně nebyla ve stavu, abych mu dokázala něco věrohodnýho nalhat.

„Tady, vypij to!“ Tohle nebyla nabídka ale normální povel a jelikož automaticky předpokládal, že ho uposlechnu, hned mě bez dalších okolků postrkoval do sedu.

„Nechci, měla jsem jednu ráno,“ odmítla jsem ho a abych svý slova ještě zdůraznila, odvrátila jsem od dobře známý lahvičky hlavu.

„Pokud jsi neomdlela z nedostatku krve, tak co to tedy způsobilo?“ domáhal se Marcell promptně vysvětlení a já bych si nejradši nafackovala, když mi docvaklo, o jak skvělou výmluvu jsem se právě připravila.

„Nevím, asi nervy… Taky jsem toho v noci moc nenaspala…“ odvětila jsem neurčitě a opatrně jsem se začala zvedat ze studený kachlíkový podlahy, kam jsem se před kdovíjakou dobou odporoučela. Současně jsem nenápadně zkontrolovala zrcadla a prostor před kabinkama, ale jak jsem ostatně předpokládala, ty podivný návštěvnice byly už pryč. Musím říct, že mě to nijak nemrzelo, přece jen jsem nebyla tak docela přesvědčená o mírumilovnosti jejich úmyslů. Vždyť ten archanděl naznačoval, že už mi nezbývá moc času… Copak tohle znělo jako nevinná poznámka?

„Počkej, pomůžu ti,“ podepřel mě Marcell pohotově a já jeho dotyk strpěla.

Dobře mi z toho však nebylo ani náhodou. To kvůli tý narážce, že ohledně mý mámy lhal. Co přede mnou tají? A nebo si to ten archanděl jenom vymyslel?

„Vypadáš dost bledě, možná by sis měla dát něco ostřejšího…“ poznamenal starostlivě, zatímco mě pomalu vyváděl ven. Neušlo mi pár čumilů, co náš příchod s nepokrytou zvědavostí sledovalo, ale odmítala jsem se tím nechat rozházet.

„Můžeš mě vzít domů? Celkem ráda bych si lehla,“ poprosila jsem ho a ulevilo se mi, když proti tomu nic nenamítal. Bez dlouhýho zdržování zaplatil a pak, aniž by mě pustil ze svýho pevnýho sevření, mě odvedl k autu.

Čekala jsem, že mi jako obvykle otevře dveře, abych mohla nastoupit, ale on mě místo toho uvěznil mezi svým tělem a solidní karosérií Audiny.

„Domníval jsem se, že máme jistou dohodu, Izabelo. Žádné tajnosti, pamatuješ?“ pronesl káravě a… ano, výhružně. Nejspíš abych pochopila, že mi podobný chování tolerovat nebude.

364. díl

        Tu potrhlou, vzdorovitou část mýho já okamžitě napadlo mu zkusit namluvit, že jsem omdlela, protože jsem v jiným stavu, samozřejmě s Rielem, jen proto, abych viděla, jak se na to bude tvářit. Nechtěla jsem ale riskovat, že mu ublíží, a tak jsem si to radši odpustila.

„Já ti přece nic netajím, sama vlastně nevím, co se tam stalo,“ trvala jsem na svým, ovšem moc jsem si tím nepomohla.

„Asi je škoda, že jsem už Riela posadil na letadlo, protože si jsem jistý, že kvůli němu by ses velice rychle rozpomněla. Ale naštěstí máme moderní technologie, jako třeba mobily. Stačí jeden telefonát a můžeme poměrně snadno zjistit, kolik bolesti ten přivandrovalec vydrží… a nebo jak dlouho vydržíš zapírat…“

Netušila jsem, jestli blafuje a nebo to myslí vážně, a upřímně se mi to ani nechtělo zjišťovat. Jasně, nehodlala jsem mu říct celou pravdu, ale byla slušná šance, že se spokojí jen s její částí a dá mi konečně pokoj.

„Nemusíš se hned zlobit, Marcelli. Nechtěla jsem ti nic říkat, abych ti nepřidělávala další starosti…“ začala jsem opatrně, dobře si vědomá toho, jak pozorně musím vážit každý svý slovo. „Můžeme to probrat uvnitř? Teda pokud mě nechceš zase sbírat ze země,“ pohrozila jsem mu zdánlivě v žertu, ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že mý nohy neocenily, když po krátkým uvážení otevřel dveře a nechal mě nastoupit.

Cítila jsem se podivně slabá… jako kdybych chytla nějakou pekelně hnusnou virózu… Původně ostrá bolest hlavy, která se jako střep zařezávala do mýho mozku, se změnila v hodně nepříjemný tlak kdesi u zátylku a pokud bych náhodou měla pochybnosti, jestli to setkání s mou dvojnicí nebylo jen výplodem mý představivosti, tak tohle byl hodně neodbytný důkaz. I když…

Je možný, že to byl od andělů jen nějaký trik? Způsob, jak se mi dostat do hlavy? Ta myšlenka mě dost vyděsila. Stejně jako skutečnost, že ať už se mnou ta zrcadlová holka dělala cokoli, žádný svý vzpomínky mi podle všeho nepředala. Protože i když jsem si paměť namáhala sebevíc, nic novýho se z ní nevynořilo. A už vůbec ne vzpomínky na mě a Riela, což bylo hořký zklamání.

Čím dýl jsem o tom dumala, tím větší jsem měla zlost, že jsem se nechala tak lehce oklamat. Na chvilku jsem dokonce zvažovala, že bych se Marcellovi se vším svěřila. Ale nechtělo se mi poslouchat jeho postřehy ohledně mý inteligence, bez kterých by se to určitě neobešlo.

„Nuže? Co se stalo?“ připomněl mi netrpělivě, že jsem se ještě neuráčila nic říct.

„Nejsem si jistá…“ pronesla jsem na začátek, ale jeho nepřívětivý pohled mě přiměl spěšně pokračovat. „Vyšla jsem z kabinky a u umyvadel stála nějaká žena… anděl… Chtěla jsem ji trefit bleskem… a ona mě varovala, ať to nedělám… A pak už o ničem nevím…“ Jo, tohle znělo celkem věrohodně, přinejmenším mým vlastním uším, ale dalo se očekávat, že Marcell bude chtít znát i nějaký podrobnosti.

„Anděl?“ zopakoval pochybovačně a jeho přimhouřený oči pátravě prozkoumávaly mou tvář, detektory lži, kterým nic neunikne. „Jeden jediný anděl?“

„No jo…“ snažila jsem se vypadat schlíple ze svýho selhání. „Říkala něco o tom, že vládne tyrkysovým paprskem či co. Já vážně nevím, ani jsem ji pořádně nevnímala, byla jsem v šoku, že se tam tak zničehonic objevila. Promiň.“

Zdálo se, že projevená lítost se neminula účinkem, když mi Marcell povzbudivě stiskl paži. „To je v pořádku, Izabelo, vedla sis dobře. Kdyby ne, pak bys už pravděpodobně nebyla naživu. Ta, s níž ses střetla, totiž nebyla jen tak obyčejný anděl…“

Marcell se tajuplně odmlčel, zřejmě aby zvýšil napětí, a já měla co dělat, abych nepropukla v hysterický smích. On to totiž nebyl obyčejný anděl, milé děti…

„Byl to archanděl Haniel…“ oznámil mi, když usoudil, že už mě napínal dostatečně dlouho.

„Archanděl? Takže oni už na mě posílají archanděly? To bych se měla cítit polichocená…“ plácla jsem, abych na tu starou novinu nějak reagovala. „A co je vůbec zač?“

„Je to jediný archanděl, který se rozhodl setrvat na zemi. Sleduje lidi a vměšuje se jim do životů… Jak to ostatně andělé s takovou oblibou dělají…“ objasňoval Marcell s notnou dávkou despektu.

„A je hodně nebezpečná?“

„Je to archanděl,“ odvětil stručně, jako kdyby tohle všechno vysvětlovalo. „Na rozdíl od jiných je ovšem víc nevypočitatelná.“

To mě zrovna dvakrát neuklidnilo ale budiž. „Proč jsi Riela poslal letadlem? Neříkal jsi snad předtím, že je to riskantní?“ zeptala jsem se na věc, která mě trápila už od chvíle, kdy to vyřkl. Pokud ho ta nečekaná změna tématu naštvala, nedal to na sobě znát.

„To ano. Ale jsou jedinci, u nichž jsem ten risk ochoten podstoupit,“ odtušil chladně, než nastartoval auto a zamířil zpátky do bytu.

Pevně jsem semkla rty a mlčky zírala kamsi před sebe. Tolik jsem toužila zjistit, jestli už Rielovo letadlo v pořádku přistálo… jestli nenastaly nějaký komplikace… jenže jsem Marcella znala až příliš dobře, než abych mu vůbec zkoušela podobný otázky položit.

Nezbývalo mi nic jinýho než si na odpověď počkat do zítřka.

365. díl

        I když už jsem ležela v posteli a zíráním do stropu přivolávala spánek, pořád jsem na Riela musela myslet. Co když se mu něco stalo? Co když se Marcell postaral, aby to letadlo nedorazilo do cíle, ať už to bylo kdekoli?

Samozřejmě, že jsem ještě před večeří zapnula notebook a s rostoucí úzkostí hledala jakoukoli zmínku o letecký katastrofě, jenže když nevíte, na jakou trasu se dívat, tak je to poněkud nelehký úkol. Během jídla jsem zarytě mlčela a Marcellovi to tak zřejmě vyhovovalo, protože mě do hovoru nenutil. Jen mi doporučil, ať jdu brzo spát, abych byla na cestu a hlavně na onen večerní ples odpočatá.

„Proč jsme v tom případě nevyrazili už včera?“ nechápala jsem.

„Nechtěl jsem nic riskovat,“ zazněla jeho stručná odpověď a já se radši dál nevyptávala.

„Neměj obavy, můžeš si zdřímnout během jízdy a nebo až dorazíme na místo. Počítal jsem s jistou časovou rezervou,“ uklidňoval mě, jako kdyby fakt věřil, že na tom celým výletu mě trápí právě to, jestli nebudu mít na plesu pytle pod očima.

„To je od tebe velice pozorné,“ ocenila jsem to způsobně a jakmile jsem dojedla svou porci, omluvila jsem se od stolu a uchýlila se do svýho pokoje.

Doufala jsem, že brzo usnu, ale když jsem o dvě hodiny později byla stále vzhůru a příliš nervózní, než abych vůbec zamhouřila oči, s rezignovaným povzdechem jsem vstala a usídlila se v křesílku u okna. Pohled ven do černočerný tmy mě kupodivu uklidňoval, snad poprvý od chvíle, co mi setkání s Arielem převrátilo celý můj život vzhůru nohama, jsem neměla pocit, že se v ní skrývají zlověstný stíny.

Pokud něco, vyvolávala ve mně celkem příjemný vzpomínky…

Seděla jsem na své oblíbené skále, daleko od veškerých viditelných známek civilizace, ztracená ve svých myšlenkách a zničená tím, čeho jsem se dnes dopustila, tma kolem má jediná společnost halící mě chlácholivě do své hebké náruče. Chtěla jsem být sama, proto jsem se tam také odebrala, ale překvapivě mi tentokrát ani samota neposkytla vytouženou úlevu. Docílila jsem akorát toho, že jsem se cítila strašlivě sama.

S přiškrceným vzlykem jsem se zadívala na své ruce, tak bělostné v bledém svitu měsíce, tak nevinně vyhlížející, a přesto měly na svědomí tak strašlivé činy. Neměla jsem na vybranou, bylo to mé poslání, ale nikdo mě nepřipravil na to, jak obtížné ho bude někdy plnit. Pokud je správné, co dělám, tak proč se cítím tak špatně?

„Myslel jsem si, že tě tu najdu…“

Mužský hlas, který se znenadání ozval odkudsi za mými zády, mě nepříjemně zaskočil. Věděla jsem, co je ten nevítaný návštěvník zač, a nechápala jsem, kde vůbec vzal tu drzost mě rušit a ještě mi přitom tykat. Můj předchozí smutek se rychle přeměnil v hněv, namířený proti tomu vetřelci.

„Nevidím jediný důvod, proč bys mě měl hledat!“ vyjela jsem na něj prudce, aniž bych se obtěžovala k němu otočit. „A teď zmiz, nepřeji si ničí společnost!“

„Možná, ale vypadáš, že ji celkem potřebuješ,“ odtušil ten muž s arogancí, která mi skoro vyrazila dech, a aniž by požádal o svolení, usadil se vedle mě.

„Co ty můžeš vědět o mých potřebách!“ sekla jsem po něm zlostně, naštvaná hlavně proto, že měl pravdu. Potřebovala jsem něčí společnost. Jenže jsem pochybovala, že zrovna ta jeho by mi mohla nějak pomoct. „Proč jsi vlastně tady?“ zeptala jsem se o poznání mírněji, najednou unavená celým svým životem, všemi těmi nepříjemnými povinnostmi a izolovaností, která s tím přicházela.

Už ani mezi svými jsem si nepřipadala vítaná, jako kdyby mé schopnosti byly nebezpečnou chorobou, kvůli které je lepší se mi vyhýbat. Jednali se mnou uctivě, to ano, ale věděla jsem, že většina z nich by se mě nejraději zbavila. A věděla jsem také, komu za to vděčím.

Měla jsem tomu jeho proradnému našeptávání učinit přítrž už dávno, ale tehdy jsem nadto byla povznesená a odmítala se tou zdánlivou banalitou zabývat. Byla jsem přesvědčená, že tak nejlépe dokážu svou sebejistotu a neochvějnost svého postavení. Jak hořce jsem nyní svého někdejšího rozhodnutí litovala!

„Přišel jsem ti poskytnout útěchu,“ promluvil opět můj nezvaný společník a já se na něho poprvé zadívala. Samozřejmě, že jsem si ho povšimla již dříve při příležitosti některého ze společných bálů, které měly navodit zdání, jak přátelské vztahy mezi našimi dvěma národy panují, ale nikdy předtím jsem se neocitla v tak těsné blízkosti. Stejně jako jsem nikdy předtím nepocítila ono podivné rozechvění…

„Kdybych chtěla utěšit, vyhledala bych tvého druha ne tebe!“ usadila jsem ho odměřeně, ovšem náznak úsměvu na jeho mužné tváři mi prozradil, že si z mé poznámky pranic nedělá.

„A to by byla právě chyba, protože on by tě tak dobře utěšit nedokázal,“ prohlásil sebevědomě a než jsem se stačila zeptat, co přesně tím míní, přitáhl si mě s ohromující samozřejmostí k sobě a začal mě líbat.

366. díl

        Věděla jsem, že bych ho měla okamžitě odstrčit a ztrestat za tu opovážlivost, ale nedokázala jsem se k tomu přimět. Jeho pevné hřejivé objetí a smyslný polibek, který trval snad celičkou věčnost a přece tak neskutečně krátce, byly přesně tou útěchou, kterou jsem potřebovala.

Když se po chvilce odtáhnul, aby se mi zadíval do očí, bez rozmýšlení jsem se k němu přitiskla a dychtivě se přisála k jeho rtům, jako kdyby na tom závisel můj život.

„Jsi tak krásná…“ pronesl obdivně o pár vášnivých polibků později, hlas lehce zadýchaný a zastřený… čím? Snad touhou, pokud jí byl schopen, možná jen vzrušením z toho, že líbá někoho, jako jsem já. Ledová a nedostupná… Tohle se o mně povídalo a já si tak většinou i připadala. Ale ne teď.

Krásná… Už jsem si ani nevzpomínala, kdy mi tohle někdo naposledy řekl. Pokud vůbec někdy. Znovu mne přepadl dusivý záchvat smutku a já se snažila rychle vymanit z jeho náruče, abych se vzdálila dřív, než ze sebe před ním udělám ještě většího hlupáka. Jenže on mne odmítal pustit.

„Nenechám tě utéct, ne takhle,“ konstatoval prostě a solidnost paží, které mne svíraly, mu dávala za pravdu.

„Pusť nebo toho budeš litovat!“ zasyčela jsem na něj, ovšem má výhrůžka postrádala tolik potřebnou přesvědčivost.

„Myslíš, že bych si nedovedl poradit s tvými slzami?“ zeptal se, ten dotaz pobuřující i podivně dojemný zároveň.

„To jsem neměla na mysli!“ Bojovala jsem o poslední špetku duševní rovnováhy, jež v jeho blízkosti brala kvapem za své.

„Ne?“ Konečky jeho prstů posbíraly krůpěje, o kterých jsem ani netušila, že se mi vyřinuly z očí. „Bude to zase dobré, uvidíš,“ konejšil mne a já tomu strašně moc toužila uvěřit. Jako jsem strašně moc toužila po dalších jeho dotycích…

„Nač myslíš?“

Jeho otázka mne zastihla zcela nepřipravenou a i když jsem nic neřekla, mé planoucí tváře mu nejspíš prozradily vše, co si přál vědět.

„Nechápu, že tě nechávají tak samotnou…“ poznamenal tiše a jeho horký dech na mém uchu mě i proti mé vůli rozechvěl.

„Měl bys už jít…“ zaprosila jsem, zoufalá z toho, jak málo kontroly mám nad svým vlastním tělem.

Ano, slyšela jsem už o fyzické přitažlivosti, avšak až do dnešního dne, do této chvíle, jsem nic takového nepocítila. Nebylo ironické, že jsem ji poznala právě s ním?

„Určitě to chceš?“ Jeho ruka vklouzla pod vodopád mých vlasů, dlaň jemně sevřela mou tvář, palec přejel s neskutečnou něžností po mé kůži, a já… já věděla naprosto přesně, co chci. Jenže… copak jsem si mohla dovolit podlehnout?

„Ano, to chci,“ pronesla jsem co nejpevněji.

„Lhářko…“ Tohle nebyla výčitka jen lehké poškádlení, přesto jsem se kdožvíproč cítila okamžitě provinile.

„Proč tohle děláš?“ domáhala jsem se vysvětlení, zatímco jsem si pátravě prohlížela jeho tvář a v jeho šedavých očích hledala ujištění, že si se mnou pouze krutě nepohrává. „Jde o nějakou sázku?“

„Proč myslíš, že bych se o tebe nemohl zajímat jen tak?“ podivil se celkem upřímně.

„A proč bys měl?“ Copak za to stojím? „Proč teď?“

„Protože pokaždé, když tě vidím, připadáš mi o něco smutnější než předtím. A protože na tohle místo chodíš stále častěji.“

„Sleduješ mě?“ Kupodivu jsem nepociťovala zlost, jenom mne to překvapilo. A rovněž mě překvapilo, jak moc si přeju, aby jeho zájem byl skutečný.

„Řekněme raději, že už tě nějakou dobu pozoruju. A už jsem nedokázal déle přihlížet tomu, jak se trápíš.“

„A proto ses rozhodl zakročit? Nebo šlo spíš o nějaký povel shora? Dostal jsi tohle za úkol?“ zůstávala jsem i nadále skeptická a podezíravá. Protože jsem si prostě nemohla dovolit doufat v něco jiného.

„Za úkol?“ zopakoval po mně s tlumeným smíchem. „Opravdu věříš, že bych si něco podobného nechal nařídit?“

„Co já vím! Možná se jen snažíš odhalit mé slabiny, abys o nich mohl poreferovat svému veliteli a vysloužil si tak povýšení!“ sekla jsem po něm pohrdavě. „Ale to ses hrubě zmýlil, protože na mě podobné triky nefungují!“

„Jsi vždy takhle nedůvěřivá a nebo mám to štěstí jen já?“ skoro si povzdechl. „Proč prostě nemůžeš přijmout skutečnost, že mi na tobě záleží?“

„Pokud ti na mně záleží, pak už najdeš způsob, jak mě o tom přesvědčit!“ sdělila jsem mu nesmlouvavě, než jsem se s hlavou hrdě vztyčenou vydala pryč.

Zůstal stát na místě zalitý měsíčním světlem, které mu dodávalo nádech neskutečna. Možná to celé byl jen sen…

367. díl

        Už se mi skoro podařilo si namluvit, že to celé setkání nebylo opravdu nic víc než sen… výplod mé fantazie… mé zoufalé potřeby po něčí blízkosti… když se objevil znovu. A tentokrát si pro to vybral ještě méně vhodnou chvíli než prve. Tedy přinejmenším pro mě.

„Co tu pohledáváš?!“ vydechla jsem, když mne pozdravil, a pro jistotu jsem si překřížila ruce na prsou, třebaže mi hladina vody v jezeru dosahovala skoro až ke krku a zakrývala tak snad dostatečně moji nahotu. „Copak se nemůžeš nikdy ohlásit předem?!“

„Jako že bychom si rovnou domluvili schůzku?“ Ta myšlenka ho viditelně pobavila, okamžitě však zase zvážněl. „Jak se cítíš? Dnes to muselo být hodně náročné…“

„Udělala jsem, co jsem musela. Nemám, co bych k tomu víc řekla,“ odbyla jsem ho, neochotná se o tom ošklivém masakru bavit. Neboť v uších mi dosud nepřestal znít křik umírajících, neboť se mi dosud nepodařilo smýt jejich krev ze svého těla a to i přesto, že jsem se v tom pitomém jezeře máčela už několik hodin. Stejně jsem si pořád připadala špinavá.

„Jak uvědomělé. Když jsi v pořádku, tak proč nevylezeš konečně ven?“ Náznak posměchu prozrazoval, že jsem ho ani v nejmenším neošálila.

„Proč?! Abys mě mohl okukovat?!“ odpálila jsem ho zlostně.

„Ne, abychom si mohli normálně promluvit,“ odvětil zcela klidně a než jsem se stihla nadechnout k nějaké peprné odpovědi, mrsknul po mně mým dlouhým pláštěm. Pohotově jsem ho zachytila a přitiskla si ho k sobě. „Stydlivko!“

„Cože?! Od tebe to zrovna sedí! Jsi v té své tunice sešněrovaný až ke krku!“ odsekla jsem popuzeně. Ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, co říkám, vlastně mi to plně došlo až ve chvíli, kdy si rozepnul horní knoflíčky a pak ten kus ke kolenům dlouhé béžové látky přetáhnul přes hlavu a odhodil na zem.

„Lepší?“ otázal se, zatímco já se marně snažila nehltat pohledem jeho obnažený hrudník. Copak na tomhle muži musí být všechno tak neskutečně přitažlivé? Prsty mě skoro svrběly, jak jsem toužila přejet po těch vypracovaných svalech rýsujících se pod zlatavou kůží. „Nebo mám snad ještě pokračovat?“

„To nebude třeba, ale oceňuji tvou ochotu,“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi a spěšně jsem vklouzla do svého pláště, zcela přitom ignorujíc fakt, že jsem ho dokonale zmáčela. Oběma rukama jsem si pro jistotu přidržovala jeho okraje u sebe, abych náhodou neukázala víc, než bych chtěla, a rozvážně jsem se vydala směrem ke břehu.

Když jsem se k němu posléze dostala, už tam na mě čekal, pohodlně usazený na trávě, a s naprosto nečitelným výrazem mi nabídnul ruku. Nechtěla jsem působit prudérně, a proto jsem ji přijala. Že to byla chyba, jsem pochopila v momentu, kdy si mě obratně vytáhnul rovnou do své náruče, a já měla co dělat, abych zadržela polekané vyjeknutí.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se ten drzoun a bez dovolení mi začal odhrnovat mokré prameny vlasů z tváře. „Vypadáš jako malá mořská víla…“

„Doufala jsem, že jsme se minule viděli naposledy!“ pronesla jsem ledově a zároveň jsem se opatrně pokoušela vymanit z jeho objetí, jenže on se tím odradit nenechal.

„Ne, nedoufala. Jinak bys mě nežádala o důkaz mé náklonnosti. A ještě se mi chvilku vrť na klíně a budeš ten důkaz mít,“ prohodil ledabyle, zato mně se dech zadrhnul v hrdle, když mi došlo, co má na mysli.

„Nečekal bych, že tě podobná věc zbaví slov,“ zasmál se tiše a palcem mi něžně přejel po spodním rtu. „Jsi plná protikladů, víš to? Možná to mě na tobě tak přitahuje…“ zauvažoval nahlas, zatímco já se snažila rychle vzpamatovat, což v pozici, v níž jsem se právě nacházela, nebylo zrovna jednoduché. Už jen proto, že mé ruce pevně svíraly jeho široká ramena a naše těla se k sobě tiskla podstatně víc, než by bylo společensky únosné.

„Tohle… není správné…“ zamumlala jsem takřka proti své vůli, neboť se mi příčilo zničit to prazvláštní napětí, které mezi námi zavládlo. „Kdyby to někdo zjistil…“

„Bojíš se o sebe nebo o mě?“

„Záleží na tom?“ nechtělo se mi odpovídat. „Neměl jsi za mnou chodit. Ani předtím ne. A už vůbec ne mě líbat.“

„Také jsem to původně neměl v úmyslu, ale pak… nemohl jsem si pomoct.“ Lehce mi nadzvedl hlavu, aby se mi mohl zahledět do očí. „A proč jsi mě políbila ty?“

Slabě jsem se pousmála. „Asi jsem si také nemohla pomoct.“

„A jak jsi na tom teď?“ Tuhle otázku už mi položil se rty těsně u těch mých.

Podlehnout pokušení bylo tak snadné...

368. díl

        Milování s ním se nedalo srovnat s ničím, co jsem až do té doby zažila. Bylo to… jednoduše dokonalé… Jako kdyby dokázal číst mé myšlenky a touhy… věděl, kde se mě dotknout a jak… připadalo mi, že zná mé tělo snad ještě lépe než já sama. Dovedl mě na vrchol, o němž jsem ani netušila, že existuje, a to hned několikrát, naše těla se proti sobě vzpínala ve žhavé vášni, která si nedá poroučet rozumem, a i když už bylo po všem, zůstali jsme si ležet v náručí a naslouchali zrychlenému bušení srdce toho druhého. Tehdy jsem měla pocit, že vím, jak chutná štěstí.

„Usmíváš se…“ povšimnul si a já se usmála ještě víc.

„Bylo to…“ Marně jsem hledala slova, která by to vystihovala. „… božské…“

„Ty jsi božská…“ Pokryl mou tvář drobnými polibky, aby nakonec skončil u mých úst a hladově se jich zmocnil.

Nedokázala jsem uvažovat o následcích… bránila jsem se tomu… ale stejně jsem se hrozila okamžiku, až bude čas se rozloučit. Nechtěla jsem, aby odešel…. A to pomyšlení mě vyděsilo.

„Už se neusmíváš,“ zadíval se na mě zkoumavě. „Děje se něco? Zase o mně pochybuješ?“

Mlčky jsem zavrtěla hlavou. „Jenom si přeji, aby tahle noc nikdy neskončila.“

„Vždyť jsem ještě tady, tak proč si už děláš starosti?“

„Protože tohle… selhání… se nesmí opakovat… Protože až odejdeš, už se nikdy znovu neuvidíme… nesmíme,“ vypočítávala jsem důvody svého zármutku a cítila se hůř s každým dalším vyřčeným slovem. „Tohle se nemělo nikdy stát…“

„Lituješ toho snad?“ Jeho čelo bylo mírně svraštěné v nelibosti nad tím, co jsem řekla.

„Ne, nelituji.“ Tímhle jediným jsem si byla jistá.

„Potom je přece všechno v pořádku.“ Aniž by mě pustil z náruče, posadil se a hrábnul po svých nohavicích, které se povalovaly opodál. „Minule jsi po mně žádala důkaz,“ pronesl s náznakem úsměvu na rtech. „Zavři oči.“

Bez otázek jsem uposlechla a vzápětí ucítila cosi teplého na kůži svého dekoltu a pak jemný dotyk prstů vzadu na svém krku.

„Už můžeš.“

Opatrně jsem ten skvostný přívěšek vzala do dlaně, třpytil se v ní jako obrovská krůpěj rosy, dokonale vybroušený kámen, který i v tom slabém světle měsíce hrál duhovými barvami. A já vůbec netušila, jak na ten dárek reagovat.

„Postačí to?“ otázal se, když jsem delší dobu zarytě mlčela a jen si uchváceně prohlížela ten šperk.

„Tohle nemůžu přijmout…“ vydechla jsem konečně a zašátrala po sponě řetízku, abych si ten náhrdelník hned zase sundala. „Copak už jsi docela přišel o rozum? Co kdyby to někdo zjistil?“

„Mám právo darovat to, komu uznám za vhodné. A já ho chci dát tobě.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Protože pro mě hodně znamenáš.“ Bylo patrné, že ho tahle otázka přivedla do rozpaků, ale já se nemohla nezeptat.

„A jak přesně moc to je?“

„Položil bych za tebe svůj život, kdybych tím ochránil ten tvůj.“

Tohle vyznání mi málem vehnalo slzy do očí. „Takhle bys neměl mluvit, vždyť mě vůbec neznáš,“ bránila jsem se ze všech sil dojetí.

„Vím, co máš tady… a to mi stačí…“ Jeho dlaň se přitiskla na mé srdce a já na ni s tichým povzdechem položila tu svou.

„Dobře víš, jak by na náš vztah nahlíželi ostatní. Nikdy by ho neakceptovali. Navíc mí pobočníci číhají na sebemenší záminku, která by ospravedlnila mé svrhnutí. Tohle není vhodná doba,“ svěřovala jsem mu své trápení a když mě objal a přivinul těsně k sobě, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela jako malá holka. Tolik jsem potřebovala někoho po svém boku… muže, který by mi byl oporou… osobu, které bych mohla za všech okolností věřit… A teď tu najednou byl… a já ho musela odmítnout. Ta skutečnost mi rvala srdce.

„Nechci tě ohrozit, ale ani se tě nedokážu vzdát. Ne docela.“ Jeho vážné šedé oči se upíraly do těch mých a já věděla, že ani já nejsem natolik silná, abych ho vyhnala ze svého života.

„Musíme být obezřetní…“ vydechla jsem, úzkost z toho, že bychom mohli být odhaleni, mě dusila už teď. „Tohle se nesmí nikdo dozvědět.“

„Někdo už to přece ví. Ale u ní je naše tajemství v bezpečí.“

„Cože? A to říkáš jen tak?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, jak lehkovážně se chová. Copak neví, že jsou v sázce životy nás obou?

„Neměj obavy, Haniel by mě nikdy nezradila,“ uklidňoval mě okamžitě. „Navíc pokud se zatím máme scházet tajně, nějakého prostředníka potřebujeme.“

Proti tomuhle se nedalo nic namítnout.

369. díl

        „Slyšel jsem, že máš moc nahlédnout do budoucnosti,“ prohodil zničehonic při jedné naší schůzce, když jsme si po vášnivém milování leželi v náručí.

„A od koho jsi to slyšel?“ otázala jsem se s nevolí. Tuhle svou schopnost jsem používala opravdu jen zřídkakdy a nechápala jsem tudíž, jak by o ní mohl vědět. Červíček pochybností opět zahlodal, jestli jsem neudělala chybu, když jsem mu tak lehce uvěřila. Co když tím vším sleduje nějaké své vlastní cíle?

„Někdo z vašich o tom vyprávěl Adrianovi na posledním plesu. Náhodou jsem šel kolem knihovny, když se o tom bavili.“

„Náhodou?“ Na náhody jsem nikdy příliš nevěřila a na tuhle už vůbec ne.

Měl tu slušnost, že se aspoň zatvářil rozpačitě. „Přišlo mi divné, že si jdou prohlížet staré svazky. Ale později jsem Adriana viděl s jedním odcházet, takže tak daleko od pravdy to zase nebylo.“

„A jak vypadal ten muž, co tam byl s ním?“

Nemusel ho popisovat dlouho, aby se potvrdilo mé podezření. „To se mi nechce ani trochu líbit…“ zamumlala jsem ustaraně. „Zachytil jsi z jejich rozhovoru ještě něco?“

„Naneštěstí ne. O co tady jde? Čeho se obáváš?“

Stručně jsem mu nastínila svou situaci a jak se dalo předpokládat, nedokázal pochopit mou dosavadní nečinnost.

„Pokud o tomhle všem víš, proč nezakročíš? To chceš vážně čekat, dokud se ti zrádci o něco nepokusí?“ zeptal se mě podmračeně. „Proč ses vůbec obklopila takovými lidmi?“

„Nemám v tomhle příliš na výběr, pozice v radě se dědí po rodové linii. Z původních pěti členů, které jsem si kdysi osobně zvolila, zůstal jen jediný. Ironií je, že právě ten mi teď dělá největší starosti.“

„Potom se ho zbav!“

„Není to tak jednoduché,“ zavrtěla jsem hlavou. „Má silnou podporu a já proti němu nemám žádné důkazy. Vím, co našeptává ostatním, ale veřejně proti mně nikdy nevystoupil, je váženým občanem a jeho rodina patří mezi nejstarší tady.“

„Na tom přece nezáleží! A pokud ho nemíníš zastavit ty, pak to udělám já! Nedopustím, aby tě ohrožoval!“

„Cože?“ vyjekla jsem polekaně. „To tě nesmí ani napadnout! Copak nechápeš, že bys tím rozpoutal válku?!“

„Stejně už jsme ve válce, i když se obě strany tváří, že tomu tak není!“ odsekl a já ho poprvé za tu dobu, co jsme se znali, zažila rozhněvaného. „Tohle je jen klid před bouří, který ovšem nebude trvat věčně!“

„Nemusí to tak být, když se do toho nebudeš vměšovat! A tohle beztak není tvůj boj!“ sekla jsem po něm zlostně, zatímco jsem se škrábala na nohy, neschopná zůstat v jeho objetí jen o minutu déle.

„Že není?! Takže podle tebe mám jen přihlížet a doufat, že se ti nic zlého nestane?! Za koho mě to máš?!“

„A co bys s tím chtěl asi tak udělat?! Zabít ho snad?!“ vysmála jsem se mu. Nebylo to ode mě fér, ale já byla příliš nazlobená, než abych si tu uštěpačnou poznámku odpustila.

„Myslíš si, že bych to nedokázal? Nejsi tady jediná, kdo umí brát životy!“ poučil mne, zatímco si natahoval kalhoty.

„O tomhle nechci nic slyšet!“

„A pročpak? Doufala jsi snad, že jsem naprosto čistá duše? Že když budeš se mnou, tak spasíš i tu svou?“ Tentokrát to byl on, kdo se mi vysmíval. „Pokud ano, tak by sis měla raději najít někoho jiného!“

„To bych asi měla!“ houkla jsem na něj a snažila se ignorovat bolest, která se šířila od mého srdce nahoru, omotávala se mi kolem krku a hrozila, že mě zadusí. „Vlastně ani nechápu, proč jsem s tebou ztrácela čas!“

Na tohle neodpověděl, jen na mě vrhnul krátký nečitelný pohled a pak beze slova rozloučení zmizel. Ještě chvilku jsem zůstala stát na místě, pěsti pevně zaťaté a oči upřené směrem, kterým odešel. Věděla jsem, že se nevrátí, na to měl až příliš hrdosti. A kvůli němu jsem za to byla ráda.

Ano… uměla jsem nahlédnout do budoucnosti… A v té jeho jsem viděla pouze smrt.

Nezbývalo než doufat, že beze mě se mu ten neblahý osud vyhne.

370. díl

        Myslela jsem si – poněkud naivně – že tím celá ta záležitost skončila, o to víc mne zaskočila rozlícená, na krátko ostříhaná blondýna, která mne jednoho večera přepadla během mého osamělého rozjímání.

„Vážně jsi věřila, že se přede mnou schováš?!“ vyjela na mě vztekle, její hlas přímo rezonoval ve skalních masivech, které nás obklopovaly, a které jsem si vybrala za své útočiště. Nebylo to jedno z mých obvyklých míst, od toho nepříliš šťastného rozloučení jsem si raději pokaždé vybrala nějaké nové, neboť jsem se chtěla vyhnout riziku, že bych na něj přece jen natrefila. Proto jsem také nechápala, jak mě tu mohl někdo najít.

„Přestaň na mě laskavě ječet, Haniel,“ rozhodla jsem se zachovat klid. Pro jistotu jsem ale vstala, kdybych se náhodou byla nucena bránit. „Přišla jsi sama?“

„Jak vidíš! A nebo jsi snad doufala, že za tebou přileze po kolenou?!“

„Ne, doufala jsem, že se s ním už nikdy nesetkám. Musí to tak být,“ pronesla jsem pevně, třebaže mi přitom krvácelo srdce.

„Že svůj vztah budete muset tajit, jsi věděla už od samého začátku! Tak co se mi to tu pokoušíš namluvit?!“ vztekala se Haniel dál a pokud jsem kdy pochybovala o její loajalitě, po tomhle jsem už měla jasno.

„O co ti vlastně jde? Mezi námi dvěma je konec. A nic, co mi tu řekneš, na tom nic nezmění,“ oznámila jsem jí, můj hlas stejně prázdný, jako jsem se cítila i uvnitř. Mrtvá…

„Jak můžeš být tak krutá a bezcitná?! Copak nevidíš, jak moc mu na tobě záleží?!“

Začínala jsem chápat, že mi nedopřeje klidu, dokud jí nepovím pravdu. Koneckonců co bych tím mohla pokazit?

„I mně na něm záleží. A právě proto jsem ho musela poslat pryč,“ přiznala jsem tiše.

„Cože?! Tohle mi budeš muset asi o něco víc vysvětlit, protože o podobném důkazu náklonnosti jsem ještě neslyšela!“

„Prokázala jsem mu tím laskavost!“ bránila jsem se chabě jejímu útoku. Ne proto, že bych nebyla přesvědčená o správnosti svého počínání, ale proto, že mě to bolelo víc, než jsem čekala.

„Vážně? Tak to bys ho měla vidět teď! Protože moc vděčně zrovna nevypadá!“

„To on tě za mnou poslal?“ vyzvídala jsem, hrdlo stažené lítostí nad tím, že jsem mu byla nucena ublížit. Tohle si po tom, jak se ke mně choval, opravdu nezasloužil.

„Blázníš?!“ vysmála se mi Haniel. „Ten by mě zabil, kdyby jen tušil, že jsem se za tebou vydala! Ale já nemohla jinak, když jsi ho tak sprostě odkopla!“

„Tohle ti řekl?“ Jen těžko jsem mu to mohla zazlívat, ale stejně se mě to hluboce dotklo.

„Ne, právě že mi neřekl vůbec nic. Ale je na něm patrné, že se trápí.“

„Lepší, když se chvíli trápí, než aby náš vztah zaplatil životem,“ pronesla jsem s povzdechem a na Hanielin tázavý pohled jsem stručně vylíčila, co jsem spatřila ve své vizi.

„Jsi si tím naprosto jistá?“

„Ano.“

„A kolikrát už ses v minulosti zmýlila?“ Nádech naděje, kterou jsem jen nerada mařila.

„Ani jedenkrát.“

„Potom to zní celkem vážně…“ odtušila konečně.

„To také je. Doufám, že ti nemusím připomínat, abys před ním o tomhle všem pomlčela. Nikdy by to nepřijal.“

„To máš pravdu.“ Haniel se na mě posmutněle pousmála. „Přála bych si, aby to dopadlo jinak…“

„I já…“

„A viděla jsi, odkud mu to nebezpečí hrozí? Od koho?“

Lítostivě jsem potřásla hlavou. „Naneštěstí ne. Viděla jsem pouze jeho…“ odpověděla jsem se zajíknutím, protože jsem dosud nepřekonala šok, který mi pohled na jeho nehybné zkrvavené tělo ležící na mramorové podlaze způsobil. Zavinila jsem si to sama, neměla jsem využít jeho lehkého spánku a nahlížet do jeho budoucnosti, ale pomyšlení, že bych to neučinila a on kvůli mně opravdu zemřel, bylo ještě daleko horší.

„Určitě na mě brzy zapomene a nejde si někoho jiného…“ prohodila jsem a snažila se přitom ze všech sil potlačit žárlivost. Vždyť jsem se ho vzdala, tak proč by mě mělo zajímat, s kým teď bude?

„To si opravdu myslíš? Dal ti přece tohle…“ A Hanieliny prsty se skoro uctivě dotkly mého přívěšku. „Ty přece víš, co to je, nebo ne?“

„Božská hmota.“

„Přesně tak. Navíc v té nejčistší podobě, neboť nebyla nikdy předtím použita.“

„Měla jsem mu to vrátit…“ pronesla jsem provinile. „Ale chtěla jsem na něj mít aspoň nějakou památku…“

„Jsem si jistá, že by si ho stejně zpátky nevzal, zhotovil ho speciálně pro tebe.“

Dojatě jsem přikývla. „Prosím tě… dávej na něj pozor… Nechci, aby se mu něco stalo…“ požádala jsem ji, slzy už vysloveně na krajíčku.

„Neměj obavy,“ sevřela mi Haniel povzbudivě rameno. „A kdybys mě někdy potřebovala, vyslov mé jméno a já přijdu.“

Poděkovala jsem za tu nabídku, třebaže by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že její pomoc budu jednou skutečně potřebovat.

A to poměrně brzy.