Díl 371-380

Izabel se snaží využít nově nabyté vzpomínky, aby získala Riela, ale zdá se, že ten se tak snadno ošálit nenechá.

Příjezd na místo konání plesu ji rozhodí ještě víc - protože je jí až nepříjemně povědomé.

371. díl

        Poslední ples sezóny se konal u Adriana a já měla vážné obavy, jestli tam vůbec vydržím až do konce. Pokud tam bude on – a dalo se jen těžko předpokládat, že by si podobnou společenskou událost nechal ujít – bude to hodně náročné…

Už když jsem opouštěla přidělené komnaty a dlouhou chodbou kráčela k sálu, musela jsem se hodně přemáhat, abych nepodlehla nutkání a co nejrychleji neprchla z toho honosného sídla. A tenhle pocit se ještě vystupňoval, jakmile jsem vstoupila dovnitř a desítky párů očí se zabodly do mé tváře částečně zakryté černou krajkou, jež dokonale ladila s barvou mých šatů i s mojí náladou. Cítila jsem se… zranitelná a ztracená… a nenáviděla se za svou slabost. Tohle se mi přece nepodobalo!

Stejně jako se mi nepodobalo, abych pocítila úlevu, když se ke mně můj hostitel záhy připojil.

„Nesmírně mne těší, že ses nakonec rozhodla poctít nás svou přítomností,“ pronesl na uvítanou, načež mi vtiskl obligátní políbení na hřbet ruky. „Jako vždy jsi ozdobou mého plesu… byť poněkud pochmurnou…“ upozornil mě celkem zbytečně na skutečnost, že ostatní dámy volily podstatně živější barvy.

„A já jsem polichocena tvým pozváním stejně jako tou milou lichotkou,“ odpověděla jsem automaticky, zatímco mé oči neklidně těkaly po místnosti ve snaze najít toho, kdo ukradl mé srdce. Bez úspěchu. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi ulevilo a nebo jsem spíš zklamaná. Každopádně Adrianovi mé pátrání neuniklo.

„Doufám, že mi opět věnuješ první tanec. A nebo je tu snad někdo jiný, komu bys chtěla prokázat tu čest?“

Pokoušela jsem se z tónu jeho hlasu vyčíst, kolik toho o té mé aférce ví, ale jelikož povětšinou hovořil s lehce arogantním nádechem, kterým dával ostatním ostentativně najevo, že jsou pod jeho úroveň, byla to akorát marná námaha.

„Samozřejmě, že ho věnuji tobě,“ ubezpečila jsem ho a přidala i náznak úsměvu. „Třebaže tys dal minule přednost mému pobočníkovi, když sis chtěl prohlédnout knihovnu,“ prohodila jsem laškovně, abych rozptýlila jeho případné podezření. A také proto, že jsem si přála zjistit, o co mu tam tehdy šlo.

„Nechtěl jsem tě přivést do řečí. Nemluvě o tom, že kdybych se tam s tebou octnul o samotě, nejspíš by to nebyly jen plané řeči. Již příliš dlouho odmítáš mé návrhy. A to se mi ani trochu nezamlouvá,“ oznámil mi se zjevnou nevolí.

„Myslím, že tu máš dosti žen, které ti budou více než ochotně zahřívat lože, Adriane,“ odtušila jsem chladně, čímž jsem ho popudila ještě víc.

„Aby se ti ta tvá pýcha jednou nevymstila! Neřekl bych, že tvá pozice je natolik silná, aby sis mohla dovolit mě znepřátelit!“ varoval mne. Nebo hrozil?

Ledové prsty strachu mi přejely po zádech, než jsem je silou vůle zahnala. „Pozval jsi mě sem jen proto, abys mě mohl vydírat?!“ zamračila jsem se na něj nevlídně. „Podobné způsoby si nemíním nechat líbit!“

„Možná by tě mohlo zajímat, proč jsem si za svůj doprovod vybral zrovna tvého nejstaršího pobočníka…“ nadhodil Adrian tajuplně, jako kdyby mou ostrou námitku ani neslyšel. „Víš, že se tě chce zbavit a sám se chopit moci?“

„Nu ano, něco takového se mi doneslo,“ připustila jsem s přezíravým pokrčením ramen.

„Potom mě ovšem překvapuje, že to přijímáš s takovým klidem. Copak je ti to docela lhostejno?“ nechápal Adrian můj přístup. Kohopak mi to jen připomínalo!

Rychle jsem se odvrátila, aby nezachytil zlostný záblesk v mých očích. „I blázni mají právo na sny! Nevím ale, proč bych se tím měla zabývat!“ poznamenala jsem pohrdavě, jenže jeho jsem neošálila.

„Přesně to jsem si myslel…. Jsi až příliš slabá, než abys s tím dokázala něco udělat. Abys zvládla nastolit pořádek…“ Jeho ruka se vtíravě dotkla mé tváře, oči se s nepokrytým potěšením utápěly v mém hlubokém výstřihu. „Mohl bych ti pomoct, kdybys byla jen o něco rozumnější. Staň se mou chotí a já se osobně postarám, aby ti Jidášové dostali, co zasluhují!“

„Nabídka k sňatku? Ty se dnes opravdu překonáváš!“ neodpustila jsem si posměšnou poznámku, ačkoli mi rozum velel, ať ho raději zbytečně nedráždím.

„Neměj obavy, dopřeji ti nějaký čas na rozmyšlenou. Prozatím si spolu zatančíme… a kdoví, třeba později dojde i na něco víc…“

Ta slova neponechávala příliš prostoru pochybnostem o tom, co přesně má na mysli, a i kdyby ano, jeho žádostivostí žhnoucí oči by mě jich velice rychle zbavily. Jen nerada jsem přijala jeho rámě a následovala ho do středu sálu.

372. díl

        Naštěstí pro mě se Adrian během našeho sólového tance zdržel dalších nevhodných poznámek i případných nemístných dotyků a já se mohla nechat nerušeně unášet rytmem nádherné skladby a snít o tom, že je to někdo docela jiný, kdo s neochvějnou jistotou vede mé kroky.

Pravda, bylo také celkem dobře možné, že by to nesvedl, přinejmenším jsem si nevybavovala, že bych ho vůbec kdy viděla tančit, ale na druhou stranu to nemuselo nic znamenat. Daleko podstatnější byla skutečnost, že se zatím neukázal, a i když by se to někomu mohlo zdát domýšlivé, tak nějak jsem nepochybovala o tom, že to má co do činění se mnou.

„Jsi dnes večer nějaká zádumčivá,“ pronesl můj společník, jakmile mne odvedl ke stolu a usadil vedle sebe na čestném místě. „Nechceš mi svěřit, co tě trápí? Jsem si jistý, že bych to dovedl napravit.“

Místo odpovědi jsem se zadívala do jeho pohledné tváře, tak dokonalé, tak jemné, tak absolutně nevinné, že by jeden skoro až zapomněl, s kým má ve skutečnosti tu čest. Působil jako ta nejčistší duše, andílek s bledě plavými vlnitými vlasy spadající mu na ramena, štíhlý mladíček, který mne převyšoval pouze o pár čísel, a v jehož průzračných modrých očích se zrcadlil kousíček nebe. To všechno byl však jen klam. Protože pod vší tou falší měl nitro zkažené a plné zášti, jak by ostatně mohli dosvědčit ti, kteří si mu v minulosti troufli odporovat, kdyby jim ovšem strach nesvazoval jazyk.

Ani přesně nevím, kdy se tolik změnil. Pamatuji si ho bezstarostného… plného radosti a lásky… touhy měnit svět k lepšímu… A teď? Skoro ani nepoznávám toho nevypočitatelného muže vedle sebe, s jeho prchlivou povahou a snahou ovládnout a podmanit si kohokoli ve své blízkosti. Pořád jsem doufala, že se vzpamatuje, že je to jen krátkodobé poblouznění mocí, ale pomalu jsem tomu přestávala věřit. Možná bylo načase s tím něco udělat… nedopustit, aby napáchal ještě větší škodu… Protože pokud tomu budu jen nečinně přihlížet, pak na těch špatných skutcích, kterých se dopouští, nesu také svůj podíl viny.

„Chceš mne snad soudit? Máš pocit, že zrovna ty máš na něco takového právo?“ pronesl znenadání a já si uvědomila, že musel vytušit, o čem přemítám. Kupodivu jsem v jeho rysech ale nespatřila známky hněvu, spíš cosi jako lítost. Jenže… dalo se tomu věřit?

Jeho ruka vyhledala tu mou v záhybech bohaté sukně a naléhavě ji sevřela. „Vždyť právě ty bys měla nejlépe chápat, jak obtížná naše pozice je. Jak nelehké je vynášet soudy nad ostatními, jen abychom naplnili Jeho vůli. Zdám se ti snad málo milosrdný? Empatický? Dobře víš, že je nutné si udržovat jistý odstup, jinak to prostě nejde, pokud nechceš, aby tě to docela zničilo!“

„Tomu rozumím,“ přitakala jsem, hlas pečlivě oproštěn od veškerých emocí. „Ovšem doneslo se mi pár dosti znepokojivých zvěstí…“

„A ty se domníváš, že k mým uším se jich také pár nedonese?“ Krátké zasmání, trpké a zároveň s nádechem… sounáležitosti? „Chtějí nás poštvat proti sobě… rozpoutat válku… protože pak by pro ně bylo snazší dostat se k moci.“

Tohle už vyslovil s nepokrytou zlobou a já v jeho očích bedlivě pátrala po ujištění, že je to pravda a že vše, čeho se kdy dopustil, mělo své opodstatnění. A on nezklamal… všechno, co jsem potřebovala vidět, tam bylo… a právě to ho usvědčilo.

„Proč jsi mě požádal o ruku? Upřímně!“ otázala jsem se ho ostře a zároveň se osvobodila z jeho majetnického sevření.

Zatvářil se patřičně ublíženě, ale na to už jsem mu neskočila. Koneckonců tohle byl jeho mistrovský talent… číst v cizích myslích… odhalovat ty nejniternější pocity a obavy a touhy… sny… a využít to ve svůj prospěch.

„Potřebuji přítele… někoho, komu bych mohl skutečně důvěřovat,“ pronesl zdráhavě, téměř jako kdyby se za to přiznání styděl.

Rychle jsem zamrkala, abych potlačila palčivé slzy ponížení. Protože tohle byla přesně má slova… kdybych se je ovšem aspoň při jedné z těch tajných schůzek odvážila vyjevit nahlas. Je možné, že nás špehoval? A nebo to celé dokonce zinscenoval pro své pobavení? Ne… tomu jsem nevěřila… nemohla.

„Už raději půjdu,“ zvedla jsem se z křesla, aniž bych se starala, co na to řekne. „Musím se u nás postarat o jistou záležitost.“

„Znamená to, že mou nabídku nepřijmeš?“ Spíše konstatování, než že by se doopravdy ptal. Jako kdyby tohle už předem očekával.

„Pokud myslíš nabídku přátelství, tak tu přijímám. Tu další však musím odmítnout,“ odvětila jsem stručně, nedočkavá, abych už odtamtud byla pryč.

„Myslel jsem si, že mě chceš spasit!“ Výčitka i zoufalé hlesnutí zároveň, zatímco na rtech mu pohrával potměšilý úsměv. Jak moc jsem si přála ho přede všemi udeřit do té jeho samolibé tváře! Ale nechtěla jsem mu tu radost udělat.

„Přes spasení jsi tady spíš ty, ne?!“ odsekla jsem jen, načež jsem s co největší důstojností opustila sál.

373. díl

        Na ten první podzimní ples nikdy nezapomenu.

Ukolébána relativním poklidem v radě a také zdánlivou pasivitou z Adrianovy strany jsem se na něj skoro i těšila, třebaže mi tenhle druh zábavy obvykle nebyl příliš po chuti. Později jsem nedokázala pochopit, jak jen jsem mohla být tak slepá a zaměňovat onen příslovečný klid před bouří za přechodné období smíru.

Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se během jara a léta stihla aspoň trochu otřepat z toho nevyvedeného románku a cítila se konečně dostatečně sebejistá, abych mu zvládla v případě nevyhnutelnosti hrdě čelit. Sice jsem doufala, že k tomu ještě po nějakou dobu nedojde, ale jinak jsem si připadala… silnější… A hlavně připravená a odhodlaná začít znovu… a lépe. Proto jsem si – přinejmenším pro tu chvíli – odmítala připustit jakékoli potíže.

Jako vždy se organizování té události chopil můj nejstarší pobočník a já se tomu nebránila, neviděla jsem v tom žádnou hrozbu. S povděkem jsem přijala i jeho návrh, aby pozvánky byly tentokrát rozeslány v malém počtu a pouze našim lidem, tehdy jsem se domnívala, že intuitivně vycítil, že bych větší sešlost korunovanou Adrianovou přítomností neustála. Že má své tajné plány, které hodlá ten večer uskutečnit, o tom jsem neměla ani tušení, a s trestuhodnou bezstarostností jsem se věnovala svým vlastním přípravám.

Netradičně jsem zavrhla svou oblíbenou černou barvu a namísto ní sáhla po smaragdově zeleném saténu, který v úzké linii kopíroval mé křivky a jehož hluboký výstřih vytvářil dokonalé místo pro můj nebeský náhrdelník. Až dosud jsem ho pečlivě skrývala před cizími zraky, ale z nějakého zvláštního pohnutí mysli jsem se dnes rozhodla učinit výjimku. Samozřejmě, že jsem tím vzbudila nevítaný zájem.

Jen jsem vkročila do síně, opustil ten proradný pokrytecký had hlouček svých přívrženců a přistoupil ke mně, aby mě přátelsky pozdravil.

„Dnes vypadáte vskutku úchvatně, má paní. A jaký to nevšední šperk Vás zdobí…“ prohodil úlisně, aniž by se přitom namáhal skrýt svou zvědavost.

Přinutila jsem se na něj mile usmát, třebaže bych mu nejraději do té jeho hubené tváře s orlím nosem plivla.

„Krásný, že? Dostala jsem ho darem loni,“ zodpověděla jsem tu nevyřčenou otázku a netrpělivým pohledem jsem zalétla k nečinným hudebníkům na balkonu.

„Proč nehrají? Chce se mi tančit!“ zvolala jsem a moje nohy už takřka vyťukávaly rytmus valčíku do mramorové podlahy.

„Rád Vás opět vidím plnou života. A bude mi ctí Vás provést,“ zchladil ten muž hbitě mé nadšení a když se jeho paže vzápětí ovinula kolem mého pasu, téměř se mě zmocnila panika, tak nepříjemný mi byl jeho dotyk. A zatímco dával pokyn, aby se začalo hrát, já si v duchu nadávala, proč jsem se nevykašlala na etiketu a nevybrala si pro svůj první tanec kohokoli jiného. Naneštěstí pro mě byl však tento muž nejvýše postavený mezi přítomnými, a proto bylo mou společenskou povinností zatančit si právě s ním.

Jistě, kroky zvládal s precizností jemu vlastní, ale čišel z něho takový chlad, že jsem si říkala, zda se neproměním v rampouch dřív, než náš tanec skončí. Toho nezáviděníhodného údělu jsem však byla ušetřena, když se křídla těžkých vstupních dveří zničehonic rozlítla s takovou razancí, až třískla o sousední stěny, a dovnitř nevešel nikdo jiný než můj někdejší milenec.

Nemusím snad zdůrazňovat, že to bylo entrée, které okamžitě přitáhlo pozornost všech, ale on, jako kdyby si toho ani nebyl vědom, si to namířil rovnou ke mně a s drobnou úklonou mě požádal o tanec.

„Tak tohle už je vrchol!“ osopil se na něj můj dosavadní tanečník. „Copak tvůj druh nemá vůbec žádné vychování?! Jak si dovoluješ sem jen tak vtrhnout?! Nebylo ti snad venku řečeno, že se jedná o uzavřenou společnost?!“

„To je v pořádku, myslím, že pro jednou můžeme udělat výjimku. Koneckonců mezi přáteli přece není podobných formalit zapotřebí,“ chlácholila jsem toho rozčileného stařešinu a zároveň jsem mávla hudebníkům, že se mají opět chopit svých nástrojů.

Mé pochybnosti, zda umí vůbec tančit, se po pár otočkách rozplynuly, ale jak jsem tak hleděla na jeho pevně sevřenou čelist a podmračené čelo, stejně tak i mé prvotní okouzlení nad tím, že mne vyhledal. Vypadal… zanedbaně… což byla skutečnost, které mne ohromila.

Jeho bradu pokrývalo několikadenní strniště a jeho šat, když pominu, že naprosto nevhodný pro podobnou příležitost, působil dojmem, že v něm minimálně jednou spal. A také…

„Ty jsi… pil?“ skoro jsem zalapala po dechu.

„Jo, asi jo,“ pronesl poněkud těžkopádněji než obvykle. „Jinak bych nemohl udělat takovou hloupost, abych sem dnes v noci přišel.“

Měl pravdu, byla to hloupost, ale stejně se mě to hodnocení dotklo. „A proč jsi to vlastně udělal?“ zeptala jsem se zlostně a měla jsem sto chutí kývnout na strážné, kteří postávali opodál, připraveni zakročit, aby s ním udělali krátký proces. Ale cosi mi v tom bránilo. Snad zvědavost… snad pošetilá naděje… snad ona nepotlačitelná radost z toho, že jsem opět v jeho náruči.

„Tak proč?“

374. díl

        „Abych ti řekl, že nemáš právo rozhodovat za jiné,“ pronesl lehce chraplavým hlasem, který příjemně polechtal má nervová zakončení. „Opravdu sis myslela, že se mě tak snadno zbavíš? To tě asi budu muset zklamat…“

„O čem to mluvíš?“ vydechla jsem, bolestně si vědoma toho, že tu nejsme sami. „To tys přece tehdy odešel!“ obvinila jsem ho na oplátku a tvářila se přitom patřičně uraženě, přesně jak by se od zhrzené milenky dalo očekávat. Jenže on se ošálit nenechal.

„Nesnaž se mi namluvit, že přesně o tohle jsi neusilovala!“ syknul, oči výhružně přimhouřené, jako kdyby mě chtěl varovat, ať už se mu nepokouším lhát.

A já… já se zmohla jen na to, že jsem na něj uchváceně zírala. Jeho chování bylo vzhledem k rozdílu našich postavení naprosto nepřijatelné, už samotný jeho příchod sem byl zcela nevhodný a přesto… nebo spíš právě proto jsem v sobě nedokázala nalézt dostatek sil, abych ho od sebe znovu odehnala.

„Haniel ti to vyžvanila, co?“ konstatovala jsem tiše, unavená z celé té ošemetné situace. Nač mi byl můj titul, když jsem si stejně nemohla dělat, co se mi zlíbí? Když jsem se nemohla svobodně rozhodnout, s kým chci být? Bylo to jen zdání, že mám větší možnosti než ostatní, ve skutečnosti jsem byla akorát více svázaná.

„Jo,“ neviděl důvod, proč to popřít.

„Myslela jsem, že zrovna ona bude schopná udržet tajemství!“ utrousila jsem rozladěně. Nechápala jsem, co si od toho ta ženská slibovala, dalo se přece očekávat, že ho to pouze vyprovokuje k neuváženým činům. Šlo jí snad právě o tohle? Chtěla mu způsobit potíže, protože dal před ní přednost mně?

„Prozradila to jenom proto, že se na mě nedokázala už déle dívat. Aspoň to tak tvrdila,“ sdělil mi na její omluvu.

Trpce jsem se ušklíbla. „A zdá se jí, že to tímhle vylepšila?“

„To nevím, neřekl jsem jí, co mám v úmyslu. Upřímně, původně jsem za tebou ani jít nechtěl, ale pak mi to nedalo. I když kdybych tušil, že zrovna pořádáte bál, nejspíš bych to ještě zvážil.“

„Vážně? A já myslela, že se ti zamlouvá rozruch, který jsi svým příchodem vyvolal,“ prohodila jsem, neschopná se na něj skutečně zlobit. Byl lehkovážný, to ano… ale lichotilo mi, že se do našeho sídla odvážil přijít docela sám. To si nikdy netroufl dokonce ani Adrian. Jako kdyby se obával, že se na něj vrhneme hned, jakmile se za ním zabouchnou dveře.

„Mohl bych vyvolat ještě větší rozruch, kdybys chtěla…“ navrhnul s pohledem upřeným na mé rty, jenž mě nenechával na pochybách, jak toho zamýšlí docílit.

Byla to natolik lákavá nabídka, že jsem krátce zaváhala, než jsem ji s těžkým srdcem odmítla. „Měl bys už jít… už takhle sis způsobil dost potíží…“

„Opět se staráš o mé blaho? Proč se radši aspoň pro jednou nestaráš o to své?“

„A tímhle se mi snažíš sdělit co? Nebo je to jen záminka, aby ses mohl vloudit do mé ložnice?“ opáčila jsem mírně popuzeně. Copak si vůbec neuvědomuje, jaké následky by tahle jeho neohlášená návštěva mohla mít?!

„To má být pozvání?“ pozvedl tázavě obočí a koutky úst mu zacukaly potlačovaným smíchem. „V ložnici jsme to ještě nedělali, mohlo by to být zajímavé zpestření…“

„Ty mě vážně nikdy nepřestaneš překvapovat!“ Chtěla jsem dát najevo své pohoršení, ale nakonec to vyznělo spíš dychtivě. Bylo to už tak dlouho, co jsme spolu byli naposledy… mohl se mi snad někdo divit, že se dokážu jen s obtížemi udržet? „Možná to není zas tak špatný nápad, aspoň bych tě dostala z toho hrozného oblečení!“ podotkla jsem ještě, jednak proto, že ta představa byla více než ucházející, a také proto, abych nepůsobila jako prudérní stará panna z dávných dob.

„Už zase bys mě chtěla svlékat? Nejsem si jistý, jestli by se to tvému příteli zamlouvalo,“ prohodil naoko káravě. „Už takhle se tváří dost kysele.“

„Mému příteli?“ Sledovala jsem nepatrné pokývnutí hlavou směrem k mému nejstaršímu pobočníkovi, který nás s nesouhlasným výrazem sledoval, a mé narůstající vzrušení rázem opadlo. Namísto něho se mě zmocnila nevysvětlitelná úzkost, kterou jsem ovšem nemínila dát najevo. Až příliš dobře jsem si totiž pamatovala, jak to dopadlo posledně, když jsem se mu svěřila se svými starostmi. „Má jen obavy o mé bezpečí. Po tom, jak jsi sem vtrhnul, se tomu nemůžeš divit. A ten tvůj oděv…!“

„Co s ním pořád máš?“ nechápal, i když jsem měla podezření, že to na mě jen hraje.

„Je černý…“ vyřkla jsem tu očividnou skutečnost. „Není to snad proti vašim zvyklostem?“

„Možná… ale cítím se v tom dobře… A připadá mi, jako kdybych tak měl k tobě blíž…“ přiznal zdráhavě a já rychle zamrkala, abych zahnala slzy dojetí, které se mi draly do očí.

„Jsi blázen, víš to?“ hlesla jsem, dokonale ztracená.

Jak jinak jsem mohla souhlasit, že se s ním druhý den střetnu o samotě?

375. díl

        Jakmile jsem osiřela, odebrala jsem se ke stolu a s číší rudého vína v ruce se pokoušela nalézt svůj ztracený klid. Příliš jsem ovšem neuspěla, už jen proto, že má samota byla záhy narušena příchodem rozlíceného starce.

„Taková opovážlivost! Co si o sobě vlastně myslí, že si sem jen tak vtrhne?!“ rozčiloval se můj pobočník a žíla na čele mu přitom povážlivě pulzovala. „Takhle já to ale nenechám! Budu si stěžovat! A budu požadovat oficiální omluvu za to nepřijatelné chování!“¨

„Vždyť se zase tolik nestalo, Frederico,“ chlácholila jsem ho s pečlivě předstíranou lhostejností. „Nejspíš se jen s někým vsadil, že se mu sem podaří vetřít. Bylo to nakonec celkem zajímavé rozptýlení.“

„Kdybych Vás neznal, paní, musel bych si myslet, že se Vám jeho společnost snad zamlouvala!“ pronesl ten muž s opovržením, jeho ostrá slova štiplavým políčkem do mé dosud zrůžovělé tváře.

„Pouze se snažím být pohostinná!“ ohradila jsem se proti té kritice.

„Pohostinná?“ zopakoval po mně zhnuseně. „Tohle není pohostinnost ale docela obyčejná slabost! Myslíte si, že si můžeme dovolit působit před ostatními dojmem, že ani nejsme schopni si sami sjednat pořádek?!“

„Tenhle tón si vyprošuji!“ sekla jsem po něm hněvivě. „A ráda bych Vás upozornila, že nyní jste to Vy, kdo překračuje všechny meze!“

„Tak na mě se tu budete rozkřikovat? Na Vašeho věrného služebníka?“ Fredericova tvář se stáhla do zlostného úšklebku. „To jsem se tedy dočkal vděku!“

„Vděku? A zač bych Vám měla být vděčná?!“ osopila jsem se na něj, veškerá má předchozí přetvářka tatam. „Vím, o co se tu celou dobu pokoušíte, a věřte mi, že tohle se Vám nikdy nepodaří!“

„A co by to jako mělo být?“ Na jeho úzkých rtech se mihnul pichlavý úsměv.

„Chcete si usurpovat mou moc!“

K mému překvapení se pouze nehezky zasmál, znělo to jako starý rozhrkaný kočár na kamenité cestě. „Pokud se již netěším Vaší důvěře, pak nevidím jediný důvod, proč bych měl setrvávat na svém postu. Jistě si za mě brzy najdete uspokojivou náhradu,“ sdělil mi odměřeně a s dosti škrobenou úklonou se obrátil k odchodu. 

Pocítila jsem nezměrnou úlevu, že po všech těch těžkostech se toho muže nakonec tak snadno zbavím. Skoro se mi ani nechtělo uvěřit svému štěstí. Když se ještě jednou otočil ke mně, dokonce jsem se na něj přátelsky usmála. Jakmile však promluvil, ta dobrá nálada mě okamžitě opustila.

„Domníváte se, že tímhle se veškeré Vaše potíže vyřešily, že?“ pronesl posměšně. „Jste natolik zaslepená, že ani nepoznáte, kdo je Vaším skutečným nepřítelem!“

„Proč mi to tedy nepovíte Vy sám?“ vybídla jsem ho chladně, aniž bych skutečně přikládala té jeho průpovídce nějaký větší význam. Chtěl mě nepochybně akorát znepokojit, nejspíš si myslel, že ho budu prosit, aby zůstal i nadále v radě. Ale to se zmýlil a zřejmě mu to konečně došlo.

„Nerad kazím překvapení,“ odvětil pouze, než se bez dalšího otálení vzdálil a já tu jeho pohrůžku rychle pustila z hlavy. Nač si kazit tak příjemný večer?

Během tance jsem se neubránila snění, jak asi bude to zítřejší dostaveníčko probíhat, a ani když jsem později kráčela přes ztemnělé nádvoří, nic zlého jsem netušila.

A pak už bylo příliš pozdě.

„Izabelo?“

Jemný stisk na mým rameni mě probral k vědomí a taky mě přiměl sebou pořádně škubnout v úleku. Oči jako dva vyplašený ptáci vzlítli až k Marcellově tváři, která se nade mnou skláněla, a jejíž poklid rychle uchlácholil mý zběsile bušící srdce.

„To jsi strávila celou noc tady?“ zajímal se, zatímco s nesouhlasným výrazem přejel mou postavu, nepohodlně zkroucenou v náruči křesla, aby se nakonec zastavil na vlasech. „Nevypadáš moc odpočatě.“

Tohle - přeloženo do normálního jazyka - znamenalo, že vypadám naprosto příšerně, ale komu by na tom záleželo, hlavně že jsem viděla kousek svý minulosti! Zpočátku jsem měla pochybnosti, jestli ten muž v mých vzpomínkách je fakt Riel, teprve na tom plesu, když se objevil oblečený celý v černým a neoholený, jsem nabyla jistoty. A pomyšlení, že nosí černou vlastně jenom kvůli mně, bylo nesmírně povzbudivý.

„Máš nějaký zprávy o Rielovi? Už dorazil na místo?“ zeptala jsem se impulzivně, ale když se Marcell okamžitě zachmuřil, skoro jsem toho zalitovala.

„Raději se starej sama o sebe. Ušetříš si tím dost zármutku,“ doporučil mi, mrazivý tón jeho hlasu jakousi předzvěstí neblahých událostí, který měly záhy následovat.

A kdyby se řídil svou vlastní radou, mohl být dosud naživu.

376. díl

        Zprvu jsem se snažila sledovat, kudy to jedeme, ale pohodlí sedačky a jednotvárnost okolí, v němž se s únavnou pravidelností střídaly lesy, pole a města, mě spolehlivě ukolébaly ke spánku. Svůj podíl na tom samozřejmě mělo i to mý noční bdění, ačkoli čím dýl jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem pochybovala, že se fakt jednalo o nějaký vzpomínky. Spíš bych si tipla, že jsem přece jen usnula. Nebylo to snad pravděpodobnější než možnost, že mezi mnou a Rielem doopravdy někdy něco bylo?

Jenže… co pak měly znamenat ty ostatní věci? Byly to akorát výplody mý fantazie a nebo se to vážně kdysi stalo? A ten muž… ten Frederico… toho už jsem přece viděla dřív… v tátových vzpomínkách… A ani v nich nepůsobil jako ten nejpříjemnější patron. Možná kdyby se mi o něm podařilo z Marcella vytáhnout víc, třeba bych podle toho poznala, nakolik skutečný ty mý představy byly…

Příležitosti jsem se chopila nedlouho potom, co mě Marcell vzbudil, abychom se společně naobědvali. Vybral pro to celkem příjemně působící podnik, v němž jsme byli skoro sami, a když jsem nakoukla do jídelního lístku, celkem rychle jsem pochopila proč.

„Kde to vůbec jsme?“ zeptala jsem se šeptem. Názvy pokrmů v němčině sice byly jistým vodítkem, ale ne dostatečným. Zvládla jsem si anglicky objednat cosi jako steak s pečenou bramborou a byla jsem na svý konverzační schopnosti náležitě pyšná. Přinejmenším dokud nepromluvil Marcell, kterýmu ten jazyk podle všeho nečinil ty nejmenší obtíže. Občas mě touhle svou dokonalostí strašně štval. Asi taky proto, že mi tím připomínal tátu.

„V Mannheimu,“ zodpověděl můj dotaz stručně, jakmile se číšník vzdálil.

„Takže v Německu?“ ujišťovala jsem se ještě.

Chvilku to vypadalo, že přemítá, jestli si z něj střílím nebo ten dotaz myslím fakt vážně, nakonec ale zřejmě dospěl k závěru, že jsem holt zaostalá, a milostivě přitakal.

„A to už jsme na místě? Tady se bude konat ten ples?“ položila jsem mu hned další otázku.

„Ne, cesta potrvá ještě něco málo přes čtyři hodiny. Budeš mít tedy ještě příležitost se trochu prospat. Ale už teď vyhlížíš podstatně lépe než ráno,“ složil mi pochybnou poklonu a já si raději odpustila kousavou poznámku o tom, že málokdo vypadá v pět hodin ráno jako hvězda. Místo toho jsem se pokusila přesunout rozhovor k tématu, který mě zajímal.

„Záleží snad na tom? Myslím, že stejně nemám ráda plesy,“ prohlásila jsem a tvářila se přitom patřičně odmítavě.

Marcell se krátce zasmál, jako kdybych právě řekla nějaký výtečný vtip. „Ale běž! Která žena by neměla ráda plesy?“

„No, vím minimálně o jedný… o tý, co se ji tvůj prastrýc pokoušel připravit o moc…“

Výraz úžasu na Marcellově tváři byl buď nefalšovaný a nebo byl ještě lepší herec, než za jakýho jsem ho považovala. „O kom to mluvíš?“

„Neznám její jméno,“ přiznala jsem neochotně. „Ale vypadala stejně jako já… a měla i stejný schopnosti.“

„Pozoruhodné…“ prohodil, spíš jenom sám k sobě. „A tohle všechno ti řekl Alexander?“

„Jo,“ odkývla jsem mu to, protože to znělo podstatně líp, než kdybych mu řekla, že jsem to viděla ve svých představách. „Co je ten tvůj prastrýc vlastně zač? A co přesně jsi mu o mně napovídal?“

„Proč se ptáš?“ zeptal se, oči nepřívětivě přimhouřený. „Ty si opravdu myslíš, že bych udělal něco, čím bych tě ohrozil?“

„A tím, že mě na ten ples vezmeš, mě snad neohrozíš?“ neodpustila jsem si drobnou výčitku.

„Už jsem ti vysvětloval několikrát, že je to tvoje jediná šance!“ sdělil mi nesmlouvavě. „Nemůžeš se po celý svůj život skrývat před anděly i upíry, na to prostě nemáš! Navíc si ani nemyslím, že bys tohle chtěla. Žít v trvalém strachu z prozrazení… ohlížet se neustále přes rameno… bát se sebemenších stínů, protože by se v nich mohl skrývat nepřítel…“ Jeho hlas zněl tak… vemlouvavě, že jsem se bezděčně rozhlídla kolem sebe, jestli mi náhodou odněkud nehrozí nebezpečí. Když jsem se opět zadívala na Marcella, spokojeně se usmíval.

„Doufám, že už si konečně rozumíme. A z Frederica strach mít nemusíš. Naopak vyjádřil potěšení, že bude mít příležitost se s někým tak výjimečným setkat.“

„Vážně?“ Jestli měl fakt v úmyslu mě zlikvidovat, tak se vsadím, že se na to naše setkání těší!

„Ovšem. Vždy prý věřil, že se jednou objeví někdo mimořádný, kdo sjednotí naši rasu a povede nás do rozhodující bitvy proti andělům.“

„Možná kdyby si tenkrát víc vážil svý paní, nemuselo to takhle dopadnout!“ odsekla jsem nevrle, protože se mi ty jejich plány ani trochu nezamlouvaly. Nechtěla jsem nikoho vést do nějaký zatracený bitvy, naopak jsem se dalším střetům chtěla velkým obloukem vyhnout!

„Možná kdyby se tehdejší vůdce tolik nepaktoval s nepřítelem, nemusel přijít o život,“ odvětil Marcell tvrdě na obranu svýho prastrýce. „Copak ti otec neřekl, že byl zabit jedním z andělů? Prý si na něj počíhal v noci, přímo v jeho sídle, a probodl ho mečem. Frederico si dodnes vyčítá, že kdyby se krátce předtím nevzdal své funkce, mohl tomu třeba nějak zabránit. Proto se tě také nemůže dočkat… nejspíš v tom vidí šanci napravit ono domnělé selhání.“

377. díl

        Nevím, jestli to zavinila vyhlídka na setkání s Fredericem, ale po zbytek cesty už jsem neusnula, jenom jsem nepřítomně koukala z okna na ubíhající krajinu. Přemýšlela jsem o svým dosavadním životě a taky o tom, jestli ten ples přežiju, a co asi měly znamenat ony vzpomínky. Cítila jsem… jak to popsat… takový divný tlak vzadu v hlavě… možná kvůli tomu, jak moc jsem se snažila si cokoli z tý ztracený minulosti vybavit. Přece bych si něco z toho měla pamatovat… aspoň útržky… Ale ať jsem se namáhala sebevíc, stále mi nic z toho, co jsem v noci viděla, nepřipadalo povědomý.

„Až dorazíme na místo, tak chci mluvit s Rielem,“ sdělila jsem v náhlým impulzu Marcellovi. Neptala jsem se ho, akorát jsem mu to oznámila a on kupodivu neprotestoval.

„Když si to přeješ. Jen nevím, co si od toho slibuješ,“ prohodil pouze, aniž by se aspoň pokusil předstírat zájem. Bylo zřejmý, že teď už se plně soustředí na svý vlastní cíle a cokoli jinýho je mu ukradený. Což by nebylo zas tak špatný, kdybych ovšem v  jeho plánech nefigurovala jako klíčová osoba.

Matně jsem zaregistrovala, že jsme přejeli do Švýcarska, ale dokud jsme nezastavili před rozlehlým, venkovsky vyhlížejícím domem, zůstávala jsem zabraná do svých myšlenek. Tentokrát jsem dumala, jak to setkání s Rielem vlastně pojmout. Jenže dřív, než jsem stihla na něco kloudnýho přijít, náš řidič už otvíral dveře od auta a Marcell mi galantně nabídnul ruku, aby mi pomohl ven.

„To je ono?“ rozhlížela jsem se poněkud překvapeně kolem sebe. Na mýho bráchu mi to tu připadalo až moc… selský… a velký pozemek, na němž ona budova stála, ještě umocňoval dojem toho, že jsme někde na venkově. Užaslým pohledem jsem přejela tři velký arkádový okna a dřevěný plaňky, který zdobily celou přední stranu. „Tady že se bude konat nějaký ples? Spíš bych si tipla na pivní slavnost!“ neodpustila jsem si prostořekou poznámku.

„Pravda, je to pouze čtyřhvězdičkový hotel, ale zato ho máme pronajatý celý pro sebe. A je tu soukromí, které jinde v Bernu nenajdeš. Navíc až vejdeš dovnitř, záhy zjistíš, že zdání klame, a že tenhle hotel disponuje veškerým komfortem, na který je náročný host zvyklý.“

„Tak jo,“ pokrčila jsem lhostejně rameny. „Předpokládám, že Riel je už ubytovaný…?“ vytáhla jsem tázavě obočí.

„Chceš ho vidět hned?“ podivil se Marcell a výraz, se kterým si mě přeměřoval, nebyl zrovna lichotivý. „Domníval jsem se, že se budeš chtít nejprve… osvěžit, ovšem pokud se kvůli němu nehodláš obtěžovat, jsem tomu jenom rád. Ne tedy, že bych schvaloval tvůj neupravený vzhled, ale je potěšující, že tě to tvé bláhové poblouznění konečně pustilo. Ostatně by se ani nehodilo, aby ses s někým takovým zahazovala.“

Jo, není nad lichotky milujícího bratříčka! Jenže nejvíc mě na tom krkal fakt, že on byl i po tý několikahodinový cestě furt jako ze škatulky! Zatímco já měla notně zmačkaný kalhoty a na hlavě nepochybně vrabčí hnízdo. Vážně jsem se chtěla před Rielem takhle ukázat? Ne, že by mě neviděl už v podstatně horším stavu, ale pro to, co jsem zamýšlela, jsem potřebovala vypadat přece jen o něco líp.

„Myslím, že bych se měla trochu upravit, nerada bych ti tu dělala ostudu,“ pronesla jsem s přesladkým úsměvem. Na to ostatní jsem odmítala reagovat, i když mi samozřejmě přišlo divný, proč Marcell trvá na Rielovi coby mým doprovodu, když jím tak pohrdá. Jasně… ty údajný důvody jsem slyšela, ale kdoví, jaká byla pravda. A možná jsem ji radši ani znát nechtěla.

„Jak myslíš. Doprovodím tě tedy do tvého pokoje,“ přijal mý rozhodnutí bez většího zájmu Marcell. „Kufry už bys tam měla mít, až budeš hotová, přijď dolů do salonku, na recepci tě nasměrují.“

„Dobře,“ odkývla jsem mu to, ale v duchu jsem spřádala docela jiný plány. A do těch jsem se pustila hned, jakmile za ním zapadly dveře, protože jsem si nemohla dovolit marnit čas.

Nejdřív jsem dost nešetrně prohrabala útroby zavazadel úhledně složených kousek ode dveří, jen abych po vyházení skoro veškerýho obsahu ven na podlahu zjistila, že některý oblečení – a to včetně hledaných rudých šatů, dalšího to modelu od Valentina – přendal kdosi do dlouhých fusaků, který byly teď přehozený přes jedno z křesel.

Netrpělivě jsem je vytáhla ven, naštěstí, a to pravděpodobně jen díky tomu, že nezůstaly v kufru, kam jsem je s ostatníma věcma nacpala, nebyly vůbec zmačkaný, a tak jsem do nich mohla po rychlý sprše rovnou vklouznout. Jenže zatímco jsem si česala vlasy a nanášela make-up, dostala jsem takový dost šílený nápad. A nebyla bych to já, abych se ho hned nechytila.

Zavolat na recepci a zjistit číslo Rielova pokoje bylo otázkou pár minut, a než jsem si to mohla rozmyslet, už jsem klepala na jeho dveře. Nevrlý „Je otevřeno!“ sice nebylo příliš vřelým pozváním, ale když jsem s prudce bušícím srdcem vstoupila a on se ke mně otočil, jeho výraz mi to naprosto vynahradil.

„Ještě jsi ochotný mi poskytnout útěchu, i když jsem naši poslední schůzku zmeškala?“ zeptala jsem se tiše.

378. díl

        Jo, udělala jsem to, i když nemůžu říct, že bych na sebe byla pro to nějak zvlášť hrdá. Spíš jsem si připadala jako podvodnice. Stála jsem tam… v dlouhých zelených šatech, jako měla ten poslední večer na sobě… i vlasy jsem si učesala co nejpodobněji… a se zatajených dechem jsem čekala, jak Riel na mou poznámku zareaguje. Zatím mlčel, jenom si mě upřeně prohlížel a já měla co dělat, abych před tím propalujícím pohledem neuhnula očima.

„Je povzbudivé, že máš stále slabost pro černou barvu…“ prohodila jsem po chvilce, protože jsem to napjatý ticho mezi náma už nedokázala dýl vydržet. „To mi dává jistou naději…“ pokračovala jsem, zatímco jsem pomalu, beze spěchu přistoupila až k němu. „Proč nic neříkáš? Tolik sis přál, abych si vzpomněla, co mezi námi bylo… a teď… teď mi ani nic nepovíš?“ podivila jsem se s náznakem úsměvu, ze kterýho mě braly křeče do mimických svalů, jak moc jsem se do něj musela nutit. Protože do smíchu mi nebylo ani trochu.

Tohle se fakt nepovedlo… Vlastně ani pořádně nevím, co jsem si od toho slibovala, ale rozhodně jsem předpokládala, že bude Riel přece jen o něco přístupnější. V mých představách jsem už touhle dobou byla dávno v jeho náruči a jeho ústa hladově prozkoumávaly ty moje, místo abych horečně dumala, jak ho přesvědčit. Navíc čím dýl jsem na něj koukala, tím míň jsem věřila, že by se mi to mohlo vážně podařit.

„Myslím, že bys měla jít, Izabel…“ pronesl Riel snad po celý věčnosti tiše. Jeho hlas zněl naprosto cize… chyběla v něm obvyklá ráznost… neomalenost… pokud něco, tak jsem v něm zachytila smutek. „Tohle nebude fungovat… ne takhle…“

„Tenkrát jsi nebyl tak odmítavý! Pokud si to dobře pamatuju, tak jsi byl spíš dost neodbytný!“ vmetla jsem mu do tváře uraženě a doufala, že ještě chvíli udržím svý slzy pod kontrolou. Uznávám, že jsem asi citlivka, koneckonců to nebylo poprvý, co mě odmítnul, ale z nějakýho důvodu mě to zasáhlo víc než kdykoli předtím. Asi proto, že jsem tohle viděla jako svou poslední šanci.

„Nejde o to, co si pamatuješ, Izabel, jde o to, že nejsi ona,“ konstatoval prostě. „Protože kdyby ano, tak přede mnou jen tak pasivně nestojíš a nešpulíš naštvaně pusu.“

„A co bych podle tebe udělala?“ zajímala jsem se okamžitě, připravená to napravit.

„Já ti mám snad radit, jak se chovat?“ zasmál se a i když v tom nebyla ani známka po nějakým pobavení, stejně mi to na náladě nepřidalo.

„Dřív ti to celkem šlo!“ šlehla jsem po něm zlostně.

„Jenže mezitím se věci poněkud změnily,“ oznámil neurčitě, zřejmě odhodlaný vyhnout se konfliktu. Jenže právě ten jeho klid mě neskutečně vytáčel!

„To asi jo, protože předtím by ses nepaktoval s andělem!“ Tak a bylo to venku! Nač taky předstírat, že o tomhle nevím?!

Zatvářil se zaraženě. „O čem to mluvíš?“ zeptal se a já měla chuť ho udeřit do tváře. Tvrdě. Jak si jen dovoluje předstírat, že mu tohle nic neříká?!

„O Haniel! A nebo už jsi snad zapomněl, jak jsi mě tenkrát poslal běhat do lesa, abych vám náhodou při tý vaší schůzce nezacláněla?!“ vykřikla jsem, rozčilená tak, že jsem cítila šimrání elektrických výbojů ve svých dlaních.

„Tohle máš od ní?“ Měl aspoň tolik slušnosti, že to nezkoušel popřít.

Ztěžka jsem se opřela o zeď. „Jo,“ přitakala jsem a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem celou dobu doufala, že to není pravda. „Jak jsi mohl…?!“ Bezmocný potřesení hlavou a slzy zklamání, co pálily jako oheň.

„Nesetkal jsem se s ní kvůli tobě, Izabel. Bylo to… já nevím… prostě jsem měl takový divný sen… jako kdyby mě tam něco táhlo…“

„Neříká se tomuhle náhodou vnuknutí?“ otázala jsem se suše a uťala tak jeho zoufalou snahu to popsat.

„Možná,“ pokrčil rameny. „Pravdou je, že nebýt toho rozhovoru s tvou mámou, tak jsem tomu asi nevěnoval větší pozornost. Snažila se mě přesvědčit, abych přestal pít krev, že pouze tak prozřu, ale až když jsem to uslyšel přímo od Haniel, tak jsem se rozhodl to zkusit.“

„A to ti nepřišlo divný poslouchat rady nějakýho anděla?“

„Řekněme, že jsem neměl co ztratit.“

„Že ne?! Vždyť jsi tam skoro umřel!“ vyjekla jsem, dopálená lehkovážností, s níž hazardoval se svým životem. „Stálo ti to opravdu za to?!“

„Jo, stálo. Není nic horšího, než když o sobě neznáš pravdu. Ale to ti asi, hádám, nemusím říkat.“ Koutky úst se mu nadzvedly v cynickým úsměvu. „Jsme to ale dvojka, co?“

Ignorovala jsem tu smířlivou poznámku. „Proč ses nechal Marcellem chytit? Co tím sleduješ? Proč se mnou chceš jít na ten ples?“ zopakovala jsem otázky, který jsem mu už jednou položila, a doufala, že tentokrát mi je zodpoví. Ale marně.

„Přišlo mi to jako celkem dobrý nápad,“ ušklíbl se akorát.

379. díl

        Kdybys mi tehdy na férovku řekl, že to byl Hanielin nápad, mohla jsem být na ty události, ke kterým tam došlo, aspoň trochu připravená. Nejspíš by se tím nic zásadního nezměnilo, ale neměla jsem snad právo to vědět? Neměla jsem právo o sobě rozhodovat?         

Přesvědčovala tě, že je to jediná možnost… že už není čas… a že útěkem by se vůbec nic nevyřešilo, protože bys mě stejně nedokázal ukrývat věčně. Bylo zapotřebí, abych si vzpomněla… pokud teda bylo na co. Adrian chystal poslední definitivní úder proti upírům a jakmile by skoncoval s nimi, pustil by se do lidí. Tohle asi rozhodlo. Přece jen jsi býval nějakou dobu člověkem… máš sestru, na který ti záleží… jak bys mohl dopustit, aby svět lidí padl?

A nebo sis ani neuvědomil, jakýmu riziku mě přitom vystavuješ? Koneckonců nikdo netušil, co se tenkrát doopravdy stalo… samozřejmě s výjimkou těch, kteří to měli na svědomí. A mě. Proč jenom jsem se na to neupamatovala dřív?

Ve slabých okamžicích, kdy tě nedokážu nenávidět, si vyčítám, do čeho jsem tě to vlastně dostala. Nikdy jsi do tý záležitosti neměl být zapleten. Byl to snad osud, který tě ke mně přivedl? A pokud ano, jakou roli jsi měl sehrát?

Občas mě přepadají pochybnosti, jestli ti vůbec můžu věřit… Jestli tě Adrian jen nevyužil, aby mě přiměl k poslušnosti… je možný, že tu nenávist k tobě jen hraje? Že jste spolu celou tu dobu domluvení? A nebo je to jinak a tobě jde opravdu pouze o to získat svou lásku zpátky? Jestli jsi pro ni v minulosti obětoval svůj život, proč by ses měl rozpakovat obětovat ten můj? Nebyl tohle snad ten důvod, proč ses mě rozhodl doprovodit na ples?

Proč když se tě na to ptám, tak nic neříkáš? Proč se na mě akorát divně koukáš? Jsou to snad výčitky, který ti svazujou jazyk?

Pokud jsem měla předtím pocit, že smrt je všude kolem mě, tak teď se mi zdá, jako kdybych ji měla přímo v sobě. Černou prázdnotu, která pohlcuje mý nitro, bují tam jako nějaká strašlivá forma rakoviny, a já se bojím, že jí už nevydržím vzdorovat dlouho. Jsem už unavená… tak strašně moc unavená… a přestávají mě napadat důvody, proč bych se tomu všemu neměla jednoduše poddat. Copak zůstal naživu někdo, komu by na mně upřímně záleželo? Kdo by mý smrti nezištně litoval?

Vidina poklidnýho života v nějaký ukrytý elfský zemi se už dávno rozplynula, tíha reality ji rozdrtila na prach. I když kdoví, jak dlouho to místo přetrvá, bez kamene, který by ho chránil. Obávám se, že bude brzo zachváceno stejnou nemocí jako náš svět, a o to větší beznaděj mě jímá. Proč se vůbec ještě snažit, vždyť je všechno tak marný…

Stihla jsem se akorát převlíct do něčeho obyčejnějšího, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Jasně, jedna malá část ve mně okamžitě zadoufala, že je to Riel, který si to přece jen rozmyslel a přišel za mnou, ale to byl jen takový záchvěv pošetilosti, a proto jsem nebyla ani moc zklamaná, když se ukázalo, že to není nikdo jiný než Marcell.

„Dlouho jsi nešla, tak jsem se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku…“ zdůvodňoval svou návštěvu a jeho oči mezitím stihly zaregistrovat můj nový účes i pročesat pokoj, jestli jsem v něm opravdu sama. „Na recepci mi také řekli o tvém dotazu…“ nadhodil a pak čekal, co mu k tomu povím.

Rozhodla jsem se to ignorovat. „Jenom se obuju a můžeme jít,“ oznámila jsem mu pouze a rukou jsem si podrážděně zastrčila pramen vlasů za ucho. Jo, měkká vlna spadající do tváře sice vypadá moc hezky, ale jinak je to akorát na zlost. Na druhou stranu… vzpomínka na to, jak ji Riel tý druhý holce něžně odhrnoval z obličeje, by mě klidně přiměla to snášet, jen kdybych měla taky takový štěstí.

„Neměla bys s ním být o samotě, není to bezpečné,“ poznamenal Marcell, když mu došlo, že nic víc ze mě nedostane.

„Ale prosím tě,“ ušklíbla jsem se posměšně. „Předtím jsi mě klidně nechal v jeho péči, i když jsem tě prosila, ať mě vezmeš s sebou. Tak co se jako mezitím změnilo?“

„To já nevím… ale určitě má něco za lubem.“

Stejně jako ty… chtělo se mi odseknout, ale ušetřila jsem si tu námahu.

Co jsem taky mohla dělat jinýho, než počkat, jak se to vyvrbí? Každý něco chystal a aniž bych si chtěla fandit, měla jsem neblahý tušení, že většina těch plánů zahrnuje mou maličkost. Nejspíš bych dost jedinců nakrkla, kdybych se to rozhodla předčasně ukončit. Kuchyňský nůž, který jsem potají sebrala v Marcellově bytě a schovala ho na dně jedný tašky, by na to mohl stačit… jenom mi zatím chybí odvaha ho použít. Nebo spíš potřebná dávka zoufalství?

Ani teď si nejsem jistá, jestli bych ho zvládla obrátit proti sobě. Nevím, jestli mám takový strach ze smrti a nebo tě tu prostě jenom nechci nechat samotnýho. I když proč tomu tak je, netuším. Mám ale pocit, že ti to dlužím.

Včera za mnou byl Adrian. Jak ten dokáže mluvit… Tolik nenávidím, když mi říká všechny ty hnusný obvinění a já nemám jediný pádný důkaz, kterým bych je mohla vyvrátit. Je těžký poznat, co je pravda a co lež… a občas mě dokonce napadá, že se to třeba ani nedá úplně jednoznačně určit. Možná jen záleží na úhlu pohledu. A nebo je lež naprosto všechno, celý můj život – teda jestli to vůbec kdy byl můj život.

Chtěla bych říct, že teď už nemám strach, ale pravdou je, že se bojím víc než kdykoli předtím. Toho, že vlastně nejsem skutečná.

380. díl

        „Jak se ti to zamlouvá? Jejich jazzové koncerty jsou celkem vyhlášené, i když hádám, že to není zrovna tvůj styl, že?“ prohodil Marcell tiše, než si dopřál další doušek čaje.

Napodobila jsem ho, jen abych získala nějaký čas. „Je to pěkný,“ odpověděla jsem, když jsem ten křehoučký šálek zase opatrně odložila na stolek. Kupodivu jsem ani nelhala, sice jsem jazzu nikdy neholdovala, ale v tuhle chvíli to bylo celkem příjemný rozptýlení. A sedět tady, v hotelovým salonku, bylo asi pořád lepší než být sama nahoře v pokoji a nervovat se. Ne teda, že tady bych se taky nenervovala, ale Marcellova společnost byla pořád lepší než nic.

„Jsem rád, že se ti to líbí. Možná konečně získáváš trochu vytříbenější vkus…“ ocenil mý hodnocení a já měla pocit, jako kdybych zase slyšela tátu.

„Co bude teď?“ zeptala jsem se rychle, to abych zahnala vzpomínky, který se mi okamžitě začaly vynořovat z paměti. Na něj a mámu… a na to, jak spolu byli šťastní… dokud neměli mě…

Pokusila jsem se tu hořkou pachuť spláchnout pořádným lokem čaje, ale neúspěšně. Pochybovala jsem, že se jí někdy doopravdy zbavím, že si někdy přestanu vyčítat, co jsem jim způsobila.

„Copak je, Izabelo?“ povšiml si Marcell, že něco není v pořádku. „Stále máš obavy kvůli tomu plesu?“

„Jo, ale o to nejde…“ Zdráhavě jsem se na něj podívala. „Tobě táta nechybí? Já… pořád nemůžu uvěřit tomu, že už tu není…“

Jemně sevřel moji ruku. „Nemusíš mít strach, Izabelo, postarám se o tebe místo něj. To je to, co si přál.“

„Jo,“ přikývla jsem. „Jak to vůbec tvoje máma vzala? Myslím… tu novinu…“

„Proč se ptáš?“

„Jen tak...“ odvětila jsem neurčitě, ale pak jsem se rozhodla pro upřímnost. „Já jen… jestli mě hodně nenávidí…“

„Tebe? Proč by měla?“ podivil se Marcell. „Nad takové věci je povznesena.“

„Ale stejně…“ nenechala jsem se tak úplně přesvědčit. „Bude večer taky na tom plesu?“

„Ne, matka se podobným sešlostem vyhýbá, s otcem si jich užila víc než dost. Krom toho byli pozváni jen ti nejvýznamnější z nás, bude to poměrně uzavřená společnost.“

„Aha.“ Nevěděla jsem, jestli mě to má těšit nebo ne. Pokud už nic jinýho, tak to aspoň znamenalo míň potencionálních nepřátel.

O pár hodin později jsem seznala, že má představa uzavřený společnosti se dost výrazně liší od tý Marcellovy. Protože když jsem zavěšená do Riela vstoupila za ním a jeho krásným doprovodem do velký síně a očima jsem přelítla množství přítomných upírů, nejradši bych se otočila na podpatku a zase odtamtud rychle vypadla.

A sotva mi ta myšlenka prolítla hlavou, sevřelo se mi hrdlo úzkostí. Protože tohle mi bylo povědomý… Už cestou z hotelu, kde jsem absolvovala několikahodinovou zkrášlující proceduru, jsem pociťovala cosi jako déjà vu, přestože jsem si byla naprosto jistá, že jsem nikdy předtím ve Švýcarsku nebyla, a ten pocit ještě zesílil, jakmile jsem spatřila ten hrad.

„Co je tohle za místo?“ vydechla jsem, aniž bych z něj spustila oči. Byl impozantní… hrdě se vypínal na okraji jezera, temný vlny omývaly jeho mohutný šedý zdi, a on vzdoroval jak jim tak i času. „Jak se to tu jmenuje?“ zeptala jsem se ještě naléhavěji než předtím.

„To je hrad Chillon,“ sdělil mi Marcell klidně. „Velkolepá stavba, že?“ podotkl, ale jeho hlas postrádal jakýkoli okouzlení, nejspíš proto, že to pro něj nebylo nic novýho.

Z auta mi pomohl on, potom mě ale už přenechal Rielovi a sám nabídl rámě vysoký plavovlasý ženě v stříbřitých šatech, která se k nám přidružila ještě v hotelu a již mi představil jako Deidré. Netuším, jestli to byla jeho přítelkyně, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ano, měla přesně ten punc luxusu, kterým se tak rád obklopoval.

„Tváříš se divně,“ okomentoval můj vzhled Riel, sotva se ocitnul v mý blízkosti. Fakt lichotka, co potěší každou ženu!

„To víš, nikdy předtím jsem tě ve fraku neviděla, tak je to trochu šok!“ odsekla jsem nedůtklivě a vlastně jsem ani moc nelhala. A bylo mi záhadou, jak i v tak vysoce formálním oděvu, navíc s bílou košilí, vestou a motýlkem, dokáže pořád vypadat mužně a nebezpečně.

„Spíš mi připadalo, jako kdyby sis na něco vzpomněla. Co to bylo, Izabel?“

Chvilku jsem pátrala v jeho šedých očích, než jsem potřásla hlavou. „Nic. Jenom jsem si říkala, že jestli se něco pokazí, už se odtamtud nejspíš nedostaneme…“

Což byl fakt, ta stavba působila podobně nedobytně jako pevnost If. To je ta, jak tam byl vězněný hrabě Monte Cristo. A mně se ani za mák nezamlouvala představa, že bych do ní měla vkročit.

„Napila ses před odjezdem…?“ zjišťoval Riel, kterýho – i když o tom nemluvil – zřejmě trápila stejná věc. Zvlášť když se musel vzdát svý katany.

„Napila? Marcell do mě nalil snad dva litry, jen aby měl jistotu!“ ušklíbla jsem se, ale moc příjemná vzpomínka to teda nebyla, ještě teď se mi ze vší tý krve zvedal žaludek.

„No to víš, Scarlett, dáma se má vždycky najíst doma, aby se pak na návštěvě necpala jako čuně,“ uchechtnul se Riel potměšile a já se na něj vděčně pousmála.

Tak tedy vzhůru na ples, Rhette…