Díl 71-80

Izabela se dostává od svého věznitele a neubrání se přitom jistým romantickým představám... Také se dozví více o sobě a Rielovi a v neposlední řadě se seznámí s šarmantním mužem.

71. díl

        Probírám se s hlasitým křikem a než se stihnu vůbec pořádně rozkoukat, ten hnusnej upír už na mě zase civí přes mříže.

„Slečinka se nevyspala dobře?“ ptá se a jeho zuby se na okamžik hrozivě zablýsknou ve škodolibým úsměvu.

Podvědomě se snažím odtáhnout z jeho dosahu. Jenže něco je špatně, protože se nemůžu vůbec hnout. Svaly mě neuvěřitelně bolí a chvějou se námahou, ale přesto se nedokážu posunout ani o píď.

„Co to se mnou zatraceně je?!“ vydechnu zděšeně. Rozpomínám se na svůj sen… na to utrpení, kterým si prošel Riel a já s ním… a nejsem si jistá, jestli mám na něco takovýho dost sil.

„Chybí ti krev… Varoval jsem tě přece…“ posmívá se mi upír a pobaveně sleduje, jak se tam bezmocně svíjím na zemi.

„Tak mi nějakou dej!“ dožaduju se skoro prosebně. Co bych teď dala za jednu jedinou lahvičku…

„Je hned vedle tebe, tak si klidně posluž.“

„To ne! Nebudu, ne takhle!“ odmítám, ale už o něco míň razantně než předtím.

„Nevydržíš to… nakonec stejně podlehneš… jako všichni, kteří si naivně mysleli, že s tím dokážou bojovat…“ prohodil upír opovržlivě.

Mý tělo se takřka jako na povel zkroutilo v příšerný křeči. V záchvatu zoufalství jsem zakřičela Rielovo jméno.

„Klidně si ho volej, jak chceš, on stejně nepřijde! A i kdyby… pak by ti jistě poradil, aby sis ušetřila to utrpení a prostě se napila…“

„Jak si tím můžeš bejt tak jistej?! Třeba Eriku vůbec nezabil on…“ namítla jsem ihned, jakmile mi bolest dovolila promluvit.

„On ti řekl o svý holce?“ Zdálo se, že ho to dost překvapilo.

„Vlastně ne… Ale před chvilkou se mi o tom zdálo… Bylo to před Vánoci… a pak na Štědrý den…“ odmlčela jsem se, protože jsem nedokázala vylíčit ty hrůzy, který jsem ve svých představách prožila.

Upír se znepokojeně zamračil. „Tak zdálo, povídáš? A bylo to spíš jako sen a nebo vzpomínky?“

„Proč se ptáš?“

„Odpověz!“ domáhá se důrazně a najednou vypadá dost znepokojeně. Zajímavý...

„Bylo to, jako kdybych to skutečně prožívala... Už jsem podobně živej sen měla předtím...“

„Proklatě!“ zakleje upír a sahá do vnitřní kapsy kabátu.

Injekční stříkačka v jeho ruce mi připadá dokonce hrozivější než jeho zuby předtím. Ještě zoufaleji se snažím odtáhnout k zadní stěně klece.

„Dej sem ruku, hned!“ nařizuje mi a já se zmůžu akorát tak na odmítavý zavrtění hlavy.

Ani se nenamáhá, aby svůj příkaz zopakoval. Místo toho spěšně odemkl dvířka mý cely a hrábl po mně, asi tak jako kočka hrábne po kanárovi v kleci. Nemám vůbec šanci nějak uhnout, a tak jen bezmocně sleduju, jak mě vytahuje ven. Jakmile je horní půlka mýho těla venku, hrubě mě popadne za ruku.

„Neee! Já nechciiii!“ řvu, ale to je asi tak to jediný, na co se zmůžu. „Proč to sakra děláš?!“ domáhám se aspoň odpovědi a s doširoka rozevřenýma očima koukám, jak sundává krytku na stříkačce.

„Protože nechci, abys nám sem dotáhla společnost, rozumíš?! Myslel jsem, že seš upírka po Alexovi, ale očividně to není všechno! Vidělas Rielovy vzpomínky... ten hajzl tě musel kousnout!“ mumlá upír a špička jehly je jen kousek od mý kůže.

Posbírala jsem veškerý zbytky svých sil a volnou rukou jsem máchla tím směrem. Sykla jsem bolestí, když se ostrá špička jehly zaryla do mýho předloktí, ale díkybohu se mi podařilo mu ji vyrazit. Slyšela jsem ji zazvonit o podlahu a jenom jsem doufala, že jich ten upír nemá u sebe víc. Podle jeho reakce bylo zřejmý že ne.

„Děvko!“ sykl rozzuřeně a hřbetem ruky mě tvrdě uhodil do tváře, až se mi zatmělo před očima. Hlava mi skoro bezvládně klesla na vlhkou podlahu a já s obavama očekávala další ránu, která mě už nadobro zbaví vědomí. Možná by to nakonec nemuselo být vůbec špatný...

Jenže upír se místo toho zvedl a začal hledat svou stříkačku. Jakmile k nám byl otočený zády, matně jsem zaregistrovala v kleci nějaký pohyb. Ta holka! Plížila se téměř neslyšně ven a já se snažila ani nehlesnout, když přelízala přese mě. Záviděla jsem jí, že má možnost utýct, mý tělo bylo jako paralyzovaný, věděla jsem, že bych se nedokázala postavit na nohy. Jediná moje naděje byla, že až se dostane na svobodu, někoho sem pošle. Třeba budu tou dobou ještě naživu...

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se blíží ke dveřím... už jenom pár kroků a bude odsud pryč... Srdce mi napětím snad přestalo bít. A vzápětí se zastavilo úplně, když jsem si všimla, že se ten upír se stříkačkou vítězoslavně sevřenou v pěsti vrací ke mně. Dívala jsem se na něho a doufala, že bude tak zaujatý mou maličkostí, že po svý druhý zajatkyni ani nevzdechne. On se ale vprostřed cesty nečekaně zastavil a zavětřil, úplně jako nějaký zvíře.

A já pochopila, že je zle. Ještě dřív, než se na tu holku se vzteklým zařváním vrhnul a jediným pohybem jí zlomil vaz, ještě předtím, než její pokroucený tělo kleslo bez života k zemi. V ten okamžik neumřela jen ona ale i já. Protože nebyl absolutně žádný způsob, jak bych se odsud mohla kdy dostat.

72. díl

        Upír u mě znova poklekl a zabořil svý prsty bolestivě hluboko do mý paže.

Dumám přitom, proč je to vlastně tak nepříjemný, když jinak se mý tělo tváří, jako kdyby bylo naprosto ochrnutý. Jeho hrubý dotyky ale naneštěstí cítím. Stejně jako to, když mi bezohledně zabodnul tu jehlu do paže a naráz do mě vyprázdnil celý obsah stříkačky.

Pálilo to jako čert, prsty se mi na okamžik úplně zkřivily bolestí. Ale nesnažila jsem se bránit, teď už ne. Jenom jsem tam bezmocně ležela na zemi a čekala, až se mnou skončí. Netrvalo to dlouho a ta látka začala účinkovat. Než jsem se nadála, propadla jsem se do temnýho víru nicoty a tentokrát už se mi žádný sny nezdály...

Cítím, jak se mnou někdo nevybíravě třese, a zarputile odmítám otevřít oči. Nechci se znova probudit, chci zůstat pohřbená v tý temnotě, kde mě nic nebolí a netrápí. Sladký bezvědomí...

„No tak, Izabel!“ ozve se netrpělivý hlas, který okamžitě identifikuju jako Rielův.

Že by ho ten upír taky dostal? Ta myšlenka mě docela pobavila... Už jen kvůli tomu se musím podívat...

S námahou rozlepuju víčka a koukám kolem sebe, aspoň všude tam, kde to nevyžaduje pohnutí hlavou. Okamžitě si uvědomuju, že už nejsem na zemi hned před svou klecí. Ležím na úzký posteli a vzhledem k tomu, že zdi tu jsou úplně stejně útulný jako v mým vězení, usuzuju, že se nacházíme v nějaký další místnosti upírova doupěte. Jo, i ta žárovka vypadá dost podobně. A tím to vybavení taky končí. Pokud teda nepočítám Riela, který sedí na okraji mý postele a tváří se dost ustaraně.

„Konečně jsi vzhůru! Už jsem se začínal obávat...“ prohodí netrpělivě a já ani nedokážu vypovědět, jak ráda slyším ten jeho lehce arogantní hlas.

„I já...“ vypravím ze sebe, ale nejsem si jistá, jestli z toho mýho zachroptění něco vyrozuměl.

„Vypadáš strašně,“ poznamenal, zatímco vytáhl z vnitřní kapsy už dobře známou lahvičku.

Visím na ní očima jako ten nejhorší feťák. Odšroubovává uzávěr a pomalu mi ji přikládá k ústům. Musí mi nadzvednout hlavu, aby do mě dokázal tu krev vpravit. Tentokrát mi chutná úplně božsky a skoro zalituju, když už je konec. Klidně bych si dala ještě jednu. Vzápětí se tý myšlenky děsím. Takže já už normálka chlastám krev, jo? To jsem tu holku rovnou mohla vysát! pomyslela jsem si s odporem a při vzpomínce na její polámaný tělo mi není vůbec dobře.

„Chvilku lež, ať se ti hned neudělá špatně,“ radí mi Riel a kdybych na to měla dost sil, tak se nejspíš začnu chechtat.

Špatně mi přece už dávno je! Ale kupodivu jak tak poslušně ležím, což mi nedělá žádný velký potíže vzhledem k tomu, že se skoro nemůžu hýbat, tak cítím, jak moje strnulost a svalová křeč pomalu povolujou. Konečně se můžu zase zhluboka nadechnout, aniž by se mi hrudník bolestivě svíral, pomalu začínám zase ovládat svý ztuhlý prsty.

„Je to lepší?“ ptá se Riel a odhrnuje mi z tváře špinavý pramen vlasů. Nechápu, jak to mohl udělat tak něžně, když vypadám jako něco, čeho bych se nedotkla ani pětimetrovou tyčí.

„Jo…“ zamumlám vděčně.

„Omlouvám se, Izabel. Byla to moje chyba.“

Bylo vidět, že to Riela fakt trápí. Chtěla jsem mu položit ruku na předloktí, ale včas jsem se zarazila. Mě by teda rozhodně nepotěšilo, kdyby na mě něco takovýho hráblo, tak proč trestat jeho?

„Jak jsi říkal předtím… Nemůžeš mi pořád dělat stín…“ hlesla jsem smířlivě, než jsem se dávivě rozkašlala.

„Radši nemluv.“

„Jak jsi mě tu našel?“ vypravila jsem ze sebe stejně, i když mi to dalo značnou práci.

„Náhodou,“ odpověděl mi bez zaváhání.

„Jo?“

„Jo.“

Přikývla jsem. Neměla jsem sílu se s ním teď dohadovat o tom, jestli upíři existujou a nebo ne, a jestli on k nim patří a pokousal mě. V tuhle chvíli mi to bylo prostě úplně ukradený.

„Jak dlouho…“ Rozkašlala jsem se, a tak jsem nemohla svou otázku dokončit.

Ale Riel to pochopil. „Šest dní.“

Na okamžik jsem zavřela oči. Páni, žádný div, že připomínám něco, co vylezlo z kanálu. A cítila jsem se ještě hůř.

„Tak co? Myslíš, že už zvládneš cestu?“ zeptal se za nějakou dobu Riel a pátravě si mě přitom prohlížel. Jestli mě tehdy nazval miss záhrobí, tak jsem radši ani nechtěla znát svůj nynější titul.

„Určitě… Jenom mě spláchni do záchodu…“ zamumlala jsem sebekriticky a on se pousmál.

„Jsem rád, že na tvůj smysl pro humor to nemělo žádný vliv.“

A pak mě jednoduše popadl i s tou dekou, do který mě musel zabalit, když jsem byla mimo, a nesl mě pryč.

73. díl

        Riel kráčel temnou úzkou chodbou stále vzhůru a mě nesl v náruči tak lehce, jako kdybych snad ani nic nevážila. Za jiných okolností bych si takovou péči náležitě vychutnávala a možná dokonce využila příležitosti a přitulila se k němu blíž. Protože za jiných okolností by to byla téměř jedinečná romantická scéna…

Pohledný hrdina zachránil dámu ze zajetí odporného zlosyna a nyní ji nese do bezpečí. Nejlépe na svůj hrad, pokud bych jako hrdinka měla to štěstí, že by o mě projevil zájem šlechtic.

*Tolik jsem se o tebe strachoval!* přiznal by hlasem plným citu.

*A já se bála, že už tě nikdy nespatřím!* vydechnu horoucně. *Je opravdu mrtev?*

*Ovšem, již se ho nemusíš obávat. A navíc… jsem teď s tebou…*

*Ach… jsi tak statečný…*

*Drahá… během našeho odloučení jsem pochopil jednu věc…*

*Ano?*

*Že si již nedokáži představit svůj život bez tebe po svém boku.*

*Opravdu?* Zatvářím se překvapeně a zamrkám svými dlouhými řasami. Kupodivu můj pobyt v padouchově vězení na mém zevnějšku nezanechal pražádné stopy. Mé nádherné sametové šaty nehyzdí jediné smítko, ba ani varhánek, a mé vlasy jsou jako vždy stočené do úhledných ruliček. Kdyby to bylo nezbytné, mohla bych se klidně hned vdávat. Jedině mé oči jsou lehce zarudlé a vlhce se lesknou, aby prozradily, jak moc jsem trpěla, ale tím to také končí, rozhodně nejsou ohyzdně opuchlé.

*Ano. A proto se tě chci zeptat, zda bys byla svolná stát se mou chotí.*

*Ach… Je to tak nečekané…* Předstírám šok, ale v mém nitru všechno jásá. Kdo by také nejásal, kdyby byl na mém místě, že?

*Já vím, Isabello… Ale nemohl jsem si pomoci… Ovšem samozřejmě ti dopřeji čas na rozmyšlenou…*

Zadívám se na něho. *Cožpak mou odpověď již dávno neznáš?* Znovu rozvířím vzduch svými řasami.

*Má milovaná…* Nahýbá se ke mně a jeho rty se sladce tisknou na moje…

„Izabel?“ Rielův důrazný hlas proniká do mýho sladkýho snění.

Pozvolna se probírám zas do reality, kde jsem rozcuchaná, špinavá a páchnu hůř než tlející tchoř, a rozhodně se nesnažím ke svýmu zachránci tisknout, protože ho nechci tím odérem zabít. S úlekem si uvědomuju, že na mě Riel upřeně kouká. Jsme už poblíž východu, a tak je tu víc světla, a já jenom doufám, že nemám ve tváři nějaký přiblblý výraz.

Rozpačitě si odkašlu. „Jo?“

„Jenom jsem se ptal, jestli seš v pořádku. Tvářila ses tak nějak… zvláštně.“

Bezvadný, fakt bezvadný. Teď mi ještě může říct, že jsem si mumlala divný věci, a já se můžu jít rovnou zahrabat.

„Ne, chci už bejt odsud pryč,“ mumlám. „Nejsem si ale jistá, jestli zvládnu jízdu na motorce,“ přiznávám vzápětí, a tak trochu se bojím, aby mě zas neodnesl zpátky do tý upírský podzemní nory. Ani radši nechci pomyslet, jak hluboko jsme se vlastně nacházeli.

„Žádný strachy, půjčil jsem si od Toma tank,“ usmívá se na mě Riel a já na chvilku nevím, co si o tom myslet. Že by opravdu…?

Když mě donese až k tomu autu, říkám si, že ani tak moc nepřeháněl. Zblízka ten Hummer vypadal fakt úctyhodně. Aniž by mě pustil, otevřel Riel zadní dveře a opatrně mě složil na sedačky.

„To má naše armáda Hummery?“ ptám se překvapeně.

„Ne, ale Tom jo, je to takový fanda. Když jsem si ho půjčoval, div mi tam nenamontoval na střechu i raketomet,“ poznamenává, zatímco zavírá mý dveře a uvelebuje se na místě řidiče.

„To ho asi nepotěší, že mu to tu zaprasím,“ hlesnu už dopředu provinile a přitahuju si cípy deky blíž k sobě.

„To neřeš, Izabel, hlavně, že seš v pořádku,“ říká mi a mě z toho zaplaví téměř blažený pocit.

„Alex by mě jinak zabil,“ dodává však vzápětí a naštěstí pro mě právě nastartoval, a tak není slyšet mý zklamaný popotáhnutí.

Copak už jsem fakt cvok? Jak můžu romanticky snít o někom, kdo je možná upír, ale skoro určitě vrah svý vlastní holky? Jenže proč se s ním i přes to, co o něm vím, cítím tak strašně bezpečně? Nedává to přece smysl. Na druhou stranu neříkal sám Riel, že jsou chvíle, kdy instinkty zcela selžou?

„Zkus usnout, pojedem docela dlouho,“ upozorňuje mě od volantu a já poslušně zavírám oči, který se mi i beztak klíží únavou.

Teď nad tím vším nebudu přemýšlet, koneckonců zítra je přece taky den, říkám si těsně předtím, než se ponořím do říše snů.

74. díl

        Probudilo mě až to, když se najednou auto zastavilo a motor utichnul. Rozlepila jsem oči a s námahou se posadila.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se lehce dezorientovaně a vykoukla jsem ven.

Kolem byly samý vysoký šedivý paneláky omotaný šedýma stuhama silnic a chodníků. Už se pomalu šeřilo a v ulici, kde jsme parkovali, nebylo ani živáčka kromě jedný starý paní, co tu venčila psa.

„Na tom nezáleží. Dneska tu zůstanem na noc a zítra se uvidí,“ odbyl mne Riel a vystoupil z auta.

Vzápětí přistoupil k zadním dveřím a otevřel je. Zdálo se mi, že mě hodlá vzít zas do náruče, a tak jsem radši rychle vylezla ven sama. K mý smůle ale zřejmě docela nedávno pršelo, protože jsem vlítla oběma nohama rovnou do nějaký louže. Kruci! Voda se mi okamžitě prosákla ponožkama a nepříjemně studila.

„Toho jsem tě chtěl právě ušetřit,“ konstatoval Riel, ne bez ušklíbnutí. „Ale když už jsi tak čilá, tak pojď.“

Zaťala jsem zuby a přitáhla si deku k tělu, abych zakryla svý špinavý oblečení a taky se trochu zahřála, a kvapně jsem ho následovala. Nemohla jsem si pomoct, ale vypadala jsem jako nějaký uprchlý pacient blázince. Zaznamenala jsem, jak se na mě ta paní nesouhlasně zadívala, a ten její blbej pudl na mě hned spustil ostrý štěkot, div si nestrhal hlasivky.

„No, to jsou mi dneska lidi!“ prohodila a ohrnula znechuceně nos. Ani jsem se jí moc nedivila.

Riel ji okamžitě zpražil nevlídným pohledem, a tak si radši další poznámky odpustila a spěšně zmizela za rohem. Ani tentokrát jsem se jí moc nedivila. Riel holt dokázal na člověka zapůsobit.

„Je to tady,“ ukázal můj zachránce na jeden z baráků a já poslušně vystoupila po schodech nahoru. Se zájmem jsem sledovala, jak vytáhl z kapsy kalhot svazek klíčů a odemknul.

„Další tvoje doupě?“

„Ne úplně.“

„Takže se sem vloupáváme?“

Srdce se mi prudce rozbušilo a podvědomě jsem se ostražitě rozhlídla po okolí.

„Ne. Vypadám snad, že se sem vloupávám?“

Riel mi přidržel dveře a já prošla úzkou, špatně osvětlenou chodbou k výtahům, kde jsem se nerozhodně zastavila. Riel ho přivolal a já se zatím opřela o zeď, abych získala trochu větší stabilitu. Mý nohy se totiž zase začaly nebezpečně rychle měnit ve dva kusy želé. Když výtah konečně dorazil, nechal mě Riel nastoupit jako první a pak zmáčknul osmý patro. Jeli jsme v tichosti a v tichosti jsme také došli k bytu, který se nacházel hned naproti výtahu. Riel nejprve zazvonil, ale když nikdo neodpovídal, odemknul dveře a prostě vešel.

„Čí je to byt?“ zeptala jsem se podezíravě a nejistě postávala na prahu. Nejspíš mi to mělo být v mý situaci už úplně jedno, ale nechtěla jsem se účastnit nějakýho vloupání.

„Řekněme, že ho mám pronajatý,“ odvětil Riel stručně. „A už pojď dovnitř. Copak si nechceš dopřát horkou koupel, suchý oblečení a teplej čaj?“

„Hmm...“ vzdychla jsem toužebně a smutně se zadívala na mý nacucaný fusekle. „Docela jo.“

Popošla jsem dovnitř a opatrně za sebou zaklapla dveře. Ale dál jsem se nehnula.

Riel se zasmál. „Tak se tak neostýchej. Koupelna je tady,“ máchnul rukou k jedněm dveřím v chodbičce. „Udělám ti zatím ten čaj a pak zkusím najít nějaký vhodný hadry. Ale obávám se, že ti asi budou krátký rukávy a nohavice.“

„To bude celkem příjemná změna,“ ušklíbla jsem se a nakoukla do koupelny. Vypadala krásně čistě a přímo zvala k tomu, aby se tam člověk naložil do tý velký vany. Obklady a dlažba měly mramorový vzhled a jejich hnědavá barva dodávala tý místnůstce přívětivou atmosféru. Na drátěných poličkách v jednom rohu nad vanou jsem zahlídla množství pestrobarevných lahviček. Že tu bydlí nějaká žena, bylo víc než patrný.

„To je byt tvý přítelkyně?“ hádala jsem, ale Riel mě ignoroval a odešel směrem, kde se zřejmě nacházela kuchyň, protože o chvíli později jsem zaslechla týct vodu.

Rozhodla jsem se, že to zkusím znova, až se umyju. Vklouzla jsem do koupelny a zamknula dveře, než jsem ze sebe štítivě začala shazovat svý špinavý oblečení. Po důkladný sprše jsem vanu zašpuntovala a z jedný lahvičky tam nalila trochu barevnýho gelu. Pak jsem zálibně sledovala, jak se hladina vody neustále zvyšuje a na jejím povrchu se tvoří nadýchaná pěna. Pomalu jsem se do tý nádhery ponořila a slastně jsem vzdychla. Takhle nějak asi vypadá ráj.

75. díl

        Nevím, co mě probralo z mýho podřimování, jestli brutálně studená voda, ve který jsem byla naložená, a nebo to důrazný bušení na dveře.

„Co je?“ vyjekla jsem a musím říct, že jsem se tak trochu bála, jestli tam za dveřma stojí opravdu Riel. Třeba někdo vniknul do bytu, zatímco jsem byla mimo, zneškodnil Riela a teď má zálusk i na mě. Skoro jsem zalitovala, že jsem se vůbec začala mejt, kdyby tu přece jen nějaký útočník byl, tak by si při pohledu na mě nejspíš rozmyslel nějaký násilnosti. Přece jen žloutenka je svině!

„Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli tam čekáš, až ti narostou šupiny. Válíš se tam už hodinu a čaj ti mezitím vychladl,“ oznámil mi Riel a já si oddechla, že je vše v pořádku.

„Ještě chvilku, musím si umejt vlasy!“ zavolala jsem na něho a připustila si horkou vodu.

„Ani se snad nebudu ptát, co jsi dělala dosud!“

„Chceš říct, že mi snad stopuješ už i to mytí?!“ vyprskla jsem podrážděně, než jsem ponořila hlavu pod vodu.

Nevím, jestli vůbec nějak zareagoval, každopádně když jsem se zase objevila nad hladinou, už jsem ho neslyšela. Nechtěla jsem ale riskovat, že mě přijde znova popohnat, a navíc už jsem se cítila dost vylouhovaně, a tak jsem si rychle umyla vlasy šamponem, pro jistotu dvakrát, a pak jim ještě dopřála trochu kondicionéru. Jo, civilizace je holt skvělá věc…

Opatrně jsem se postavila a osprchovala se a pak se utřela do jednoho z těch nadýchaných ručníků pověšených u umyvadla. Vypadal úplně nepoužitě a krásně voněl aviváží. Pečlivě jsem ho pověsila na prstový sušák a pak se zabalila do velký osušky, která tam příhodně visela taky. Pomalu už jsem si zase začala připadat jako člověk a ne jako nějaký odpad společnosti.

Ze zvyku jsem po sobě spláchla vanu a když jsem se chystala odemknout, zachytila jsem svůj odraz v zrcadle. A musím přiznat, že jsem se skoro nepoznala. Ta dívka, která na mě z tý lesklý plochy upírala svý obrovský zelený oči, jsem přece nemohla být já! Její pleť byla bledší než ta moje… a co ty propadlý tváře? Vždyť vypadá jako něco, co obvykle v márnicích skladujou v chlaďáku! Přiblížila jsem se tak těsně, jak jen mi to umyvadlo dovolovalo, a zkoumavě jsem si prohlížela svůj obličej. Hrůza! Pro jistotu jsem vycenila zuby a ohmatala si špičáky, jestli nejsou nějaký delší než obvykle, ale zdály se být v normálu.

Hm, tak jestli předtím nedělalo Rielovi problémy odolat mýmu šarmu, tak teď bude mít leda tak problém, aby přede mnou s křikem neutekl. To mý ego zrovna dvakrát nepotěšilo.

Neochotně a s utrápeným povzdechem jsem konečně otevřela dveře a vydala se další chodbičkou směrem, odkud zazníval Rielův hlas. Zřejmě s někým telefonoval. Nevím proč, ale instinktivně jsem začala našlapovat zlehka a špicovala jsem uši, co jen to šlo.

„… Jo, přesně tam…“

„… Postarej se o to, ano?“

„... Dva.“

„… Ta je v pořádku. Je tu se mnou. Už jsi zjistil, o co jim vlastně jde?“

„… A co mám teď dělat?“

„… Dobře. Radši změním lokaci. Ještě něco… stále o ní nemáš žádný zprávy?“

„… Tak se pak zase ozvi.“

Na chvíli nastalo ticho a já se radši zastavila úplně. Ale to už se zpoza rohu objevil Riel a samozřejmě si mě okamžitě všimnul, ačkoli jsem se maximálně snažila splynout se zdí.

„Á, malá mořská víla nás konečně poctila svou návštěvou! A nebo je to dokonce samotná Medúza?“

Udělala jsem na něj znechucený obličej a prsty jsem si sčísla vlasy dozadu. Ale stejně se mi hned zase neposedně zkroutily kolem tváře.

„Tak radši koukej jinam, ať se neproměníš v kámen!“ odsekla jsem na svou obranu.

„V to jsi doufala, když sis to sem nakráčela jenom v ručníku?“ zeptal se mě pohotově a mně teprve v ten okamžik došla dvojsmyslnost mýho výroku.

„Nefandi si, upíre!“ sekla jsem po něm, bolestivě si vědoma toho, jak úděsně vypadám.

„Myslel jsem si, že ti ta koupel zlepší náladu. Ale je to spíš ještě horší než předtím… Co takhle něco k jídlu? Dělám skvělý palačinky!“ navrhnul smířlivě, aniž by ze mě spustil oči, a já si rozpačitě překřížila paže na hrudníku.

„Jo, to by bylo fajn...“

Riel přikývl. „Dobře, udělám extra velkou dávku. Vypadáš, že se potřebuješ pořádně nadlábnout.“ A zamířil ke špajzu, odkud postupně vyndal krabici sójovýho mlíka, láhev oleje, dózu s moukou a plastový zásobník s cukrem. A taky flašku rumu.

„Chceš mě ožrat?“ zeptala jsem se ho podezíravě.

„Měla bys pak lepší náladu?“ zareagoval na mou otázku otázkou a vyndal z ledničky futrál s vejci, který položil na linku vedle ostatních věcí.

„Ne…“

„Hmm… tak to asi budu muset zkusit něco jinýho…“

76. díl

        „Jo? A to jako co?“ zeptala jsem se nedůvěřivě, ale byla jsem si až příliš dobře vědoma toho, že k němu dychtivě zvedám hlavu. Tolik jsem potřebovala, aby mě zase políbil...

Jenže on místo toho znova zalovil ve skříni a za chvilku s vítězoslavným výrazem lovce, který právě zcela sám skolil mamuta, vytáhl nějakou hnědou plastovou lahvičku. „Dám ti na ty palačinky čokoládovou polevu, tomu už přece neodoláš!“

Zklamaně jsem protáhla obličej. „Jo, tomu už jen těžko...“ zamumlala jsem sarkasticky. „Máš pro mě aspoň nějaký oblečení?“

Riel vyndal mísu a začal do ní od oka sypat ingredience. „To mám, ale nevím, jestli ti ho dám. V tom ručníku ti to taky sluší. Navíc naposled jsem ti sehnal perfektní hadry a dlouho ti nevydržely.“

Jednou rukou zručně rozklepnul a vyklopil dovnitř vajíčka, skoro jako nějaký kuchař v televizi. Tohle se mně nikdy nepodařilo, většinou jsem z těsta ještě dodatečně lovila drobný skořápky.

„Jako kdybych za to snad mohla já! Od tý doby, co jsem tě potkala, se mi dějou samý hrozný věci!“ odsekla jsem naštvaně.

„A kdybys mě nepotkala, tak by se děly ještě horší, to mi věř!“

„Ještě že seš tak skromnej!“

„A ty tak protivná!“ Chrstnul do mísy trochu mlíka a skoro zuřivě začal celou tu směs promíchávat metlou.

Rozhodla jsem se nepokračovat s ním dál v diskuzi a radši jsem se odebrala do vedlejší místnosti, která očividně sloužila jako obejvák. Byl celkem příjemně zařízený, možná proto, že to nebyla žádná studená moderna, jak je tomu dneska už skoro všude. Dokonce byl na podlaze položený i koberec, který svými dlouhými chlupy mazlivě hladil mý dosud těžce zkoušený nohy. Zabořila jsem se do křesla, který stálo příhodně hned u dveří, a zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe.

Proti mně se nacházela dřevěná nábytková stěna, kde byla umístěná kromě jiných věcí i televize, vedle ní v rohu byl stůl s počítačem, a na druhý straně dveří se rozkládala velká pohovka elkovýho tvaru a před ní nízký stolek. Co ale především upoutalo mou pozornost, byly široký svazky na jedný polici. Alba... Přitahovaly můj pohled téměř magickou silou a já tomu vábení nedokázala odolat.

Bedlivě jsem se zaposlouchala, abych zjistila, co zrovna dělá Riel. Bylo mi jasný, že by nebyl příliš potěšený, kdyby mě tu načapal, jak se prohrabuju v cizích fotkách. Zachytila jsem nějaký kovový zvuk, zřejmě jak vyndával pánev, a krátce nato jsem ucítila vůni pečící se palačinky. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny, jenom jsem doufala, že na mě taky něco zbude. A navíc to znamenalo, že je teď plně zaneprázdněný...

Odhodlaně a především tiše jsem se přesunula k polici a opatrně vytáhla krajní svazek. Potom jsem opět napjatě vyčkávala, ale tlumený hluk z kuchyně mě přesvědčil o tom, že můžu směle pokračovat ve svým slídění. Otevřela jsem album a rychle jím prolistovala až na konec. K mýmu zklamání v něm ale nebylo nic moc zajímavýho. Jenom nějaký momentky z přírody, na kterých někdy - zřejmě neochotně - pózovala nějaká světlovlasá holka. Fajn.

Vrátila jsem album na svý místo a vytáhla další. Tohle bylo pro jistotu úplně prázdný. Zasunula jsem ho zpět a popadla to poslední. Už první stránka mi napověděla, že půjde zřejmě o sbírku rodinných snímků, protože na ní byla něčí svatební fotka. Netušila jsem, jestli je tak stará a nebo je černobílá jenom umělecky, ale i tak jsem si nemohla nepovšimnout, jak to páru na ní zachyceným sluší. Ta dívka měla skoro panenkovský obličej a vyčesaný vlasy, který jí v dlouhých loknách spadaly na obnažený ramena, muž vedle ní byl pohledný a očividně tmavovlasý. A nemohla jsem se zbavit pocitu, že už jsem ho někde předtím viděla.

„Izabelo!“ ozvalo se znenadání přímo za mými zády a znělo to teda hooodně naštvaně.

S provinilým výrazem jsem se otočila k Rielovi a leknutím jsem skoro pustila album z rukou. Protože jsem si právě uvědomila, proč mi ten muž na obrázku připadal tak povědomej! Protože Riel vypadal, jakoby mu z oka vypadl!

77. díl

        „Rád bych tě upozornil, že to, co právě děláš, není zrovna slušný!“ oznámil mi Riel značně ostře a vytrhnul mi to album z ruky.

„Kdo je to? Ty lidi na fotce... Jsou to tví rodiče?“ zeptala jsem se místo omluvy.

„A i kdyby, není to snad jedno?!“ zareagoval prudce a vrátil album zpátky na polici. „Jestli mě nechceš naštvat, tak na to vůbec nesahej!“

„Takže tohle je jejich byt?“ vyzvídala jsem dál, jako kdybych ho ani neslyšela.

„Ne! Pokud už to musíš vědět, tak je to byt mý sestry! A – “

Riel se najednou zarazil a znepokojeně nasál vzduch. „Sakra!“ zanadával a pospíšil si do kuchyně, aby rychle otočil nebohou palačinku.

Následovala jsem ho a posadila se ke stolu, odkud jsem ho bedlivě sledovala.

„Takže máš sestru,“ konstatovala jsem. „Kde je teď? Nerada bych, aby sem za chvíli vlítla a seřvala mě, že jsem jí udělala bordel v koupelně.“

„To by neudělala. Ale jinak... nemám nejmenší tušení, kde teď je.“

Riel přesunul hotovou palačinku na talíř a sběračkou nalil na pánev další dávku těsta.

„Co tím myslíš, že nemáš tušení?“ vyzvídala jsem dál.

„Nebere mi telefon a v práci o ní už taky nějakou dobu neslyšeli.“

„Tak si třeba jenom udělala neplánovanou dovolenou...“ navrhla jsem, i když to neznělo moc pravděpodobně. Podle toho, jak vypadaly místnosti v tomhle bytě, byla osoba, která tu bydlela, dost pořádkumilovná a jistě i zodpovědná.

„Možná, ale zapomněla i uhradit poslední faktury a splátku za byt. To jí vůbec není podobný.“ Rielův hlas zněl dost znepokojeně.

„Tak třeba měla menší nehodu, to se stává. Zkoušel jsi nemocnice?“

„Samozřejmě! Ty jsem obvolal jako první! Ale nic!“ Jeho netrpělivost byla více než zřejmá.

Chvíli jsem mlčela. Riel zatím otočil palačinku a pak postavil na stůl sklenici džemu a vedle ní položil lžičku a nůž.

„Doufám, že je nemáš ráda se skořicovým cukrem. Nějak ho nemůžu najít,“ pronesl téměř nepřítomně.

„Džem bude fajn.“

Usrkla jsem trochu studenýho čaje z hrnku před sebou. „Byli jste si hodně blízcí?“

„Ani ne. Spíš jsem na ni tak trochu dohlížel.“

Riel přendal hotovou palačinku na talíř a hned začal dělat další.

„Dohlížel?“ nechápala jsem.

Hladově jsem se zadívala na dozlatova usmažený omelety. Riel můj pohled zřejmě zachytil, protože je vzápětí přesunul na stůl.

„Ber si, ještě teplý jsou nejlepší...“

Nenechala jsem se pobízet dvakrát. V rekordně krátký době jsem měla jednu z nich potřenou důkladnou vrstvou jahodovýho džemu a natřikrát jsem ji do sebe nacpala. Byla tenoučká s nádherně křupavýma okrajema.

„Jsou výborný!“ pochválila jsem ho.

Přikývl.

„Tak proč ses nevídal se svou sestrou?“ zeptala jsem se umíněně a na Rielovi bylo znát, že by mi nejradši nacpal novou palačinku hned do pusy, jenom abych nemohla mluvit.

„Nebylo by to moudrý. Ne v mým stavu,“ odvětil nakonec stručně. „Občas jsme si volali. Ale osobnímu kontaktu jsem se vyhýbal.“

„Bál ses, aby neskončila jako Erika?“

Strnul. „Co ty o tom víš?!“

„To, co ty, nejspíš. Viděla jsem to v tvých vzpomínkách... Aspoň ten upír tvrdil, že to byly tvý vzpomínky...“

„Jo, Viktor vždycky moc kecal. Ale teď už nebude...“

78. díl

        „Zabil jsi ho?“ zeptala jsem se a kupodivu mě ta představa ani nijak zvlášť neděsila. Však by si ten šmejd stejně nic jinýho nezasloužil!

„Jo. Řekneš mi teďka, jak jsem statečnej, a nebo takový věci mumláš jenom když jsi mimo?“ prohodil Riel, ne bez ušklíbnutí a obrátil ve vzduchu palačinku.

Zadoufala jsem, že mu přistane na hlavě, ale k mýmu zklamání dopadla zas bezpečně na pánvičku.

„O ničem takovým nevím!“ prohlásila jsem a snažila se znít přesvědčivě.

„Tak to je škoda.“ Riel položil pánev na sporák a pohodlně se opřel o spodní skříňky. „Doufal jsem, že mi povíš, jaká byla ta otázka, na kterou mám už dávno znát odpověď...“

„Ta otázka byla, jestli ses začal vyhybat svý sestře kvůli Erice!“ připomenula jsem mu a s úlevou zaznamenala, jak se mu z tváře vytratily veškerý známky pobavení.

„Jo! Stačí ti to?!“ odvětil chladně.

Zamyšleně jsem si namazala další palačinku.

„Ona je taky upír jako ty?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem, než jsem se do ní zakousla.

„Už ti někdo řekl, že umíš být děsně otravná?!“ zavrčel Riel a chvilku vypadal, že to těsto místo na pánev vyklopí spíš mně na hlavu.

„Jo, ty a několikrát! Ale co mám tak asi dělat jinýho?! Viktor byl sdílnej a toho jsi zabil!“

„Jasně, už se ti po něm stejská, co?!“

„Co ty víš... třeba by nám to klapalo!“ odsekla jsem, ačkoli jsem si uvědomovala, jak absurdní je to, co říkám.

„Neřekl bych, žes byla jeho typ! On měl radši takový, kterým mohl vysát krev!“

„Zřejmě... Ovšem v jednu chvíli se zmínil o tom, žes ji ty vysál mně!“

„Nezdá se, že by tě to nějak vyděsilo.“

„Možná už si začínám zvykat. Takže jak to ve skutečnosti je... s tou tvou porfyrií?“ Na to poslední slovo jsem dala obzvláštní důraz, abych mu dala najevo, že mu tuhle pohádku už nezbaštím.

Přikývl. „Dobrá. Řeknu to teda krátce. Byl jsem normální člověk, než mě přepadl upír a skoro mě zabil. Pak se tam objevil tvůj táta a zachránil mi život. Chtěl, abych šel s ním, ale já ho neposlouchal... A Erika kvůli tomu zemřela. Nenáviděl jsem to, čím jsem se stal... Doktoři mi tehdy říkali, že je to porfyrie... že to sice není možný úplně vyléčit, ale že to ani není tak strašný, pokud budu chodit na ty jejich transfúze. A téměř měli pravdu... Pokud piju pravidelně krev, pak to dokážu ovládat. Spousta z nás tenhle... stav... bere jako nemoc... Nelovíme lidi a naopak se snažíme likvidovat ty, kteří si myslí, že když jsou upíry, tak můžou beztrestně vraždit. Je to samozřejmě tajný spolek, takže si to koukej nechat jenom pro sebe! Alex je jedním z jeho vůdců. Je to dost riskantní poslání, stejně jako to, že tě teď chráním, ale přijde mi to v tomhle divným světě aspoň trochu smysluplný...“

Pomalu jsem ty nový informace vstřebávala. Celkem to dávalo smysl, ostatně jako všechno, co mi kdy Riel napovídal. Klidně by mohl zfleku dělat tiskovýho mluvčího politikům!

„Takže seš upír... a já taky...“ shrnula jsem to.

„Jo.“

„Fajn. Takže... na co si mám dávat bacha? Teda kromě česneku, o tom už vím,“ snažila jsem se být věcná, a proto mě překvapilo, když se na mě Riel zamračil.

„Myslíš si, že všechno můžeš shrnout do pár bodů? Možná, kdybys byla jako my ostatní... jenže ty jsi jiná...“

„Dík. A co mě tak děsně odlišuje?“ Ani jsem se nepokoušela skrýt sarkasmus ve svým hlase.

„Tvoje máma.“

Jeho stručnost mi už fakt lezla na nervy. Jeden aby to z něho neustále páčil div ne pod pohrůžkou násilí. To Viktor byl sice parchant, ale aspoň nebyl tak skoupej na slovo.

„A co je s mou mámou?“

„Umřela.“ Riel zřejmě zachytil můj naštvaný pohled, protože ihned pokračoval. „Umřela předtím, než ses narodila. Ale to už jsem ti přece říkal.“

79. díl

        Zamračila jsem se na Riela a přemáhala přitom silnou touhu majznout ho tou pánví pořádně po hlavě palačinka nepalačinka.

„Už zase tenhle nesmysl?! Chceš mi snad naznačit, že je moje máma zombie?!“ vyjela jsem na něho vztekle. Už to pouhý pomyšlení bylo naprosto absurdní!

„Ne. Možná, když na mě přestaneš ječet, že na to přijdeš sama,“ usadil mě Riel a vyklopil další palačinku na můj talíř. „Radši jez.“

„Nechci jíst!“ odsekla jsem skoro jako malý dítě. „Chci, abys mi konečně řekl celou pravdu!“

„Jenže některý pravdy se nedají říct, Izabel. Protože jsou natolik neskutečný, že jim můžeš uvěřit jenom tehdy, když k tomu závěru dojdeš sama...“

„Myslím, že když jsem skousla to, že jsi upír, tak zvládnu i tohle!“ namítla jsem a doufala, že tímhle argumentem ho zviklám.

„Přijmout fakt, že existujou upíři, je v tomhle šíleným světě to nejmenší,“ odbyl mou snahu Riel. „Dějou se tu daleko divnější věci. Však časem uvidíš.“

Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale už se k tomu nedostal, protože se rozezněl zvonek u dveří. Vzhledem k mým předchozím neblahým zkušenostem jsem se neubránila tomu, abych okamžitě nestrnula strachy.

„Kdo to je?“ zašeptala jsem bázlivě. „Snad ne zase Ariel?“

Riela moje reakce očividně zklamala. „Na tomhle budem muset tvrdě zapracovat! Máš bejt bojovnice a ne malá holka, která se bojí každýho zvuku! Musíš se o sebe naučit postarat, protože já ti rytíře věčně dělat nebudu! Mám svý úkoly...“

„Jo, jasně! Spasit celej svět, co?“ pronesla jsem s posměšným ušklíbnutím, protože se mě jeho poznámka fakt dotkla. Která holka nesní o tom, že ji někdo chrání? Zvlášť, pokud je ten dotyčný tak pohledný a mužný jako Riel. Jenže v těch představách chrabrý hrdina nikdy nedává najevo, jak ho ona slabá a neschopná slečinka dopaluje. Jo, takový štěstí mám totiž jenom já!

„Já na svět kašlu. Jde tu jen o přežití. O rovnováhu. O tom by ti mohl vyprávět Alex, má na to jednu úžasnou teorii...“

Zatímco mluvil, přesunul Riel pánev na vedlejší hořák a vydal se ke dveřím. Slyšela jsem ho, jak se s kýmsi baví, a zmocnila se mě zvědavost, koho to tam asi má. Jenže jsem byla dosud zabalená pouze do ručníku, a tak jsem se rozhodla radši počkat, než se vrátí a sám mi to řekne. Abych tam jen tak nelelkovala, postavila jsem se aspoň ke sporáku a pokračovala v pečení palačinek. Sebekriticky jsem si nicméně musela přiznat, že ty moje nejsou tak dokonalý jako Rielovy. Nenechala jsem se tím ovšem odradit a statečně jsem vyráběla další.

Než se Riel znova objevil, podařilo se mi stvořit asi pět šišatých kousků a spálit si jeden prst. Za to druhý mohl můj pitomý pokus o obrácení palačinky ve vzduchu. S těžkou litinovou pánví to prostě není zrovna jednoduchý.

„Jenom chvilku tě nechám o samotě a už se proměníš v hospodyňku?“ prohodil Riel škádlivě, sotva mě zahlídnul.

„Nech si ty kecy, upíre! Copak tě nikdo neučil, že není radno dráždit ženu s pánví v ruce?!“ setřela jsem ho okamžitě.

Odpovědí mi byl pobavený smích, který určitě nepatřil jemu. Stejně jako hlas, který se ozval hned vzápětí.

„Tak tohle je Alexandrova dcera? Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že jste tu vy dva prováděli něco nepřístojného, než jsem se objevil...“

Riel se otočil k tomu druhýmu čelem a nabídl mi tak pohled na svý široký záda a stříbrnou hřívu. Bylo beztak zvláštní, že i přes ty dlouhý vlasy nevypadal ani v nejmenším zženštěle.

„Nepřístojnýho?“ opáčil. „Nejsem si jistý, jestli bych byl ochotný riskovat svůj krk pro někoho, jako je ona. A buď si jist, že o ten by šlo, pokud by se o tom Alex dozvěděl.“

„A to já bych zase ochotný byl, Rieli. Nebezpečí je mým živlem. A pro co jiného se vyplatí riskovat než pro přízeň krásné dívky?“ prohlásil jeho společník sebevědomě. Nato předstoupil před něho a uchopil mou ruku, aby na ni vtiskl něžný polibek.

Nebránila jsem mu v tom. Jednak mě jeho čin dokonale zaskočil a pak... kdo by nechtěl být terčem galantního chování pohledného muže, i když je to náhodou upír?

80. díl

        Rielovi se chování toho druhýho očividně nezamlouvalo tak jako mně, protože se na něho docela nevlídně zamračil.

„Nech si ty vopičky, kvůli tomu jsem tě sem nevolal!“ napomenul ho ostře, ale nějak se to minulo účinkem.

„To je možné, ale já toho stihnu i více najednou. Navíc ses vyjádřil naprosto jasně, že o tuto slečnu zájem nemáš, tak nevím, proč se teď rozčiluješ.“ Upír se na mě přátelsky usmál a jeho jiskřivý černý oči byly plný veselí. „Někdy je s ním těžké pořízení, ale v zásadě není tak špatný, jak se na první pohled zdá,“ sdělil mi. „A jelikož se nemá k tomu, aby nás představil, pak to raději učiním sám. Mé jméno je Marcell a jsem Vám zcela k službám.“

„Já jsem Izabela,“ hlesla jsem rozpačitě.

Připadalo mi, že na něho dost nezdvořile civím, ale on byl na něj fakt moc pěkný pohled. Ostře řezaný lícní kosti, pevná brada a záplava lehce vlnitých havraních vlasů, který mu sahaly až na ramena a na levý straně mu částečně spadaly do obličeje.

„Ma belle Isabelle... Opravdu lituji, že jsem tu nebyl, když Alexander pověřil Riela úkolem Vás chránit. Ujišťuji Vás, že v mé společnosti by Vám bylo rozhodně lépe. A také bezpečněji...“ prohodil významně, než pomalu pustil mou ruku ze svýho něžnýho sevření.

„Jasně, protože bys ji nepustil ani na chvíli ze svý postele, co, ty Casanovo?!“ ušklíbl se Riel a radši se přesunul k hotovým palačinkám. Aniž by se obtěžoval si ji namazat, sroloval jednu a nadvakrát ji spořádal.

Marcell ho pozoroval s mírně zhnuseným výrazem. „Co si takhle k tomu aspoň sednout?“ navrhl tónem, jako když rodič plísní malý děcko.

„Co si nechat ty svý snobácký řeči a konečně navalit ty věci, pro který jsem tě poslal?!“ opáčil Riel podrážděně.

„Ovšem...“ Marcell na chvilku zmizel z kuchyně a když se opět vrátil, držel v ruce již povědomý khaki bágl. „Mohl jsi říct, pro koho to je, sehnal bych něco lepšího než vojenský mundúr,“ pronesl s náznakem kritiky a podal mi ten ruksak.

„Toho jsem se právě obával...“ ušklíbl se Riel a nabídl si další palačinku.

To já bych si ani nestěžovala, kdyby mi měl oblečení vybírat Marcell. Podle toho, jak byl oháklý, měl docela vytříbený vkus. Naleštěný černý botky, tmavě šedý oblekový kalhoty, černý rolák, který pevně obepínal jeho vypracovaný hrudník, a přes to černý kožený kabát, který měl právě teď rozepnutý. Vypadal jako nějaká filmová hvězda... a choval se taky tak. A já se bez zábran nechala oslňovat jeho šarmantním vystupováním.

Jenomže vedle něho jsem si taky dost výrazně uvědomovala, jak zanedbaně vypadám já, nemluvě o tom, že jsem tam dosud stála jenom v tom pitomým ručníku.

„Ehm... omluvte mě na okamžik...“ zamumlala jsem a zamířila ke koupelně, abych se tam převlíkla do něčeho vhodnějšího.

„Když půjdeš pořád rovně, narazíš na ještě jeden pokoj, kde budeš mít dostatek soukromí,“ zavolal za mnou Riel. „Klidně se tam porozhlídni, jestli se ti něco z těch věcí tam nehodí.“

„Jak galantní...“ zaslechla jsem ještě Marcellovu poznámku. „Ovšem nejsem si jistý, jestli by to tvá sestra viděla také tak.“

Otevřela jsem dveře do tý místnosti a zvědavě nakoukla dovnitř. Podle mýho očekávání to byla ložnice. Nějak jsem se ale neměla k tomu, abych vešla. Ne, že bych se tak zdráhala kvůli špatnýmu pocitu, že narušuju něčí soukromí, to ne, ale zajímalo mě, co si ti dva chlapci upírský povídají, když jim tam nezacláním.

„Dobře víš, že má sestra se tu už nějakou dobu neukázala! Jednoduše zmizela!“ říkal zrovna Riel. „Pokud se tu náhodou nečekaně objeví, pak bude mít dost co vysvětlovat, než aby měla čas mi nadávat!“

„Stejně se mi příliš nezamlouvá, že jsme tady. Mohlo by to způsobit nepříjemnosti.“

„Jo? A neříkal jsi snad před chvilkou, že nebezpečí je tvým živlem?“ připomněl mu Riel rázně. „Tak co jsi vůbec zjistil? Našel jsi ho?“

„Samozřejmě že ano. Když se opravdu snažím, tak najdu každého.“

„A?“

„A co?“ Připadalo mi, že Marcell příliš nepospíchá s tím, aby Rielovi sdělil požadovaný novinky. Nejspíš to nebyly zrovna dobrý zprávy. Ale jinak jsem neměla sebemenší tušení, o kom to mluví.

„Nebyl sám. Ale nevím, kdo byla ona. Nedostal jsem se natolik blízko, abych si ji mohl lépe prohlédnout.“

„Takže už má další objekt? To může znamenat jen jedno...“ Rielův hlas zněl dost ustaraně.

„To si nemyslím,“ uklidňoval ho Marcell. „Nemám na to zatím žádné důkazy, ale spíš bych řekl, že ta holka patří k nám.“

„To si snad děláš srandu, ne? Jen se podívej, jaký zmatek způsobil Alex, když se zapletl s jednou z nich. To už se nesmí opakovat...“

Zaťala jsem zuby, abych náhodou nepronesla něco, čím bych na sebe upozornila. Takže Riel vztah táty s mámou taky neschvaluje... A někomu takovýmu že mám důvěřovat? Rozhodla jsem se, že si musím co nejdřív promluvit s tátou. Možná, že Riel jede ještě v jiným tajným spolku než jen v tom jeho...