Díl 51-60

Riel s Izabelou se pomalu sbližují... Také mají návštěvu, která je příliš nepotěší, dokonce se zdá, že se to neobejde bez boje. A jakou nezvyklou schopností disponuje Izabel?

51. díl

        „Co si myslíš, že děláš?!“ vypravila jsem ze sebe poněkud šokovaně, zatímco mý oči se zájmem prozkoumávaly jeho obnažený hrudník. A že bylo co obdivovat! Pod světlou kůží se napínaly mohutný pletence svalů a já se na ně nemohla vynadívat.

„Svlíkám se. Není to snad zřejmý?“ odbyl mě klidně Riel. Pak přešel ke skříni a z jedný ze spodních zásuvek vytáhl nový triko – černý, jak jinak – který si oblíkl. Tohle mělo oproti tomu předchozímu krátký rukávy, a tak jsem se mohla aspoň kochat pohledem na jeho bicepsy. Hmm… jestli tohle s chlapem udělá porfyrie, tak by ji mělo mít víc mužů… napadlo mě, než si začal zouvat boty a vzápětí si stáhl i kalhoty.

Nejdřív jsem se stydlivě odvrátila, ale když jsem pak ke svý úlevě zaregistrovala, že má na sobě ještě boxerky, tak jsem se k němu zase otočila. „Mohl jsi říct dopředu, že budeš dělat striptýz! Koupila bych si k tomu popcorn a colu!“ sykla jsem na něho nazlobeně.

„Kdybych tušil, že o mě budeš projevovat takovej zájem, tak bych to možná udělal,“ odvětil Riel pobaveně a zalezl si pod peřinu na vzdálenější polovinu pohovky. Svlečený oblečení nechal ledabyle pohozený na zemi. „Až tě přestane bavit tam mrznout, tak tu mám pro tebe ještě místečko…“ oznámil mi, načež ovladačem zhasnul veškerý světla v místnosti.

„Já s tebou v jedný posteli spát nebudu!“ zaprotestovala jsem okamžitě a nejistě se rozhlížela kolem sebe. Jo, tak něčemu takovýmuhle se zřejmě říká absolutní tma…

„Tak ne. Ale upozorňuju, že ta podlaha je dost studená…“ přijal Riel mý prohlášení s lehkým srdcem.

Zmetek jeden!

Udělala jsem pár opatrných kroků vpřed a jen s obtížema jsem potlačila vyjeknutí, když jsem stoupla na něco studenýho a vlhkýho. Rielovo oblečení… Už jsem se mu ani nedivila, že se koukal z toho co nejdřív dostat, jak mě na tý zemi držel, tak se mi zřejmě podařilo ho celýho zmáčet. Statečně jsem popošla o kousek dál a doufala, že narazím co nejdřív na svůj batoh. Nechávala jsem ho přece ležet někde vedle pohovky… Zmateně jsem kolem sebe šátrala, úplně jako nějakej slepec, jenže mi to bylo stejně houby platný.

„Nemůžeš rozsvítit?“ ozvala jsem se po chvíli podrážděně.

„Proč? Nevidíš snad?“

„Ne, představ si, že potmě ani moc ne!“

„To je divný. Přišlo mi, že máš úplně kočičí oči.“

Další krok mě zavedl přímo na hranu stolku a já tu hlasitou ránu vzápětí následovala procítěným zanadáváním.

„Hm… Tak asi nemáš…“ zhodnotil to Riel věcně. „To máš z toho, že se vydáváš na noční toulky, místo abys spala.“

„Hledám svůj batoh!“ sdělila jsem mu nakvašeně.

„Proč? Máš tam snad saténovou noční košilku?“

„Tričko by mi bohatě stačilo!“

„Tak si půjč moje.“

Myslela jsem, že tím míní, že si mám vzít jedno z jeho skříně, ale hned nato mi skoro na hlavě přistál kus látky. Kus vyhřátý látky. V ústech mi náhle vyschlo, když jsem si uvědomila, že nyní tam leží jenom ve spodkách. A já si mám vlízt k němu…

Vymotala jsem se z deky, vděčná za tmu, která milosrdně kryla moji nahotu, a natáhla jsem si to triko. Bylo příjemně velký, sahalo mi snad až někam ke kolenům, jenže to můj problém stejně nevyřešilo. S novým odhodláním jsem pokračovala ve svým hledání.

„Copak potřebuješ teďka?“ ozval se z tý temnoty Rielův hlas.

Ačkoli jsme na sebe neviděli, rozpaky jsem zčervenala. „Kapesník,“ plácla jsem první věc, co mě napadla. Přece dobrovolně nezačnu mluvit o svým spodním prádle! Bohatě mi stačilo, že už jsem ho vysvlíkla ze svršku!

„Mám tu papírový, chytej!“

A než jsem se zmohla na odpověď, trefilo mě něco měkkýho do prsou, a pak to spadlo k mým nohám.

„Ty máš teda postřeh…“ poznamenal Riel kriticky.

Já se ale v ten okamžik nezmohla ani na to, abych se pro ten balíček shýbla. Něco mi totiž nešlo do hlavy…

„Jak jsi sakra věděl, kam házet?!“

52. díl

        „Odhadl jsem to podle tvýho hlasu. Proč se ptáš? Bojíš se snad, že jsem si tě prohlížel, když ses převlíkala?“ odvětil Riel, ale jeho vysvětlení mě zrovna moc neuklidnilo. Jak může sakra vědět, že už jsem si to tričko oblíkla?!

„A prohlížel?!“ zeptala jsem se ho ostře, i když to byl dost absurdní dotaz.

„Vypadám snad na to, že vidím ve tmě?“

Tohle ani nebyla otázka. Jeho tón spíš škádlil, vysmíval se mi.

„Možná...“ hlesla jsem a najednou se cítila strašně zranitelná. A unavená. Tiše jsem se posadila na okraj pohovky a bezradně svěsila ramena.

„Pojď ke mně, Izabel. Já přece nekoušu…“ pronesl Riel konejšivě a já téměř zatoužila ho poslechnout. Dřepět celou noc v nohách jeho pelechu rozhodně nepatřilo do mých představ o pohodlným odpočinku. Jenže lehnout si vedle něj takhle nalehko? Připadala jsem si jednoduše a úplně ztracená. V nose mě začalo štípat a já se přemáhala, abych se mu tam nerozbulela. To by ho určitě pobavilo ještě víc.

„Ty brečíš?“ ozval se znenadání Rielův hlas hned vedle mýho ucha.

Polekaně jsem sebou trhla. „Dej mi už pokoj, jo?!“ vybuchla jsem a ke svýmu znechucení jsem cítila, jak se mi po tvářích skutečně rozběhly slzy. „Pro tebe je tohle všechno děsná sranda, co?! Víš, jaký to je, když kvůli tobě někdo umře?!“

„Jo… náhodou vím…“ hlesl tiše.

„Nemyslím tím, když někoho sám zabiješ! Myslím někdo blízkej! Někdo, koho jsi miloval, pokud seš vůbec něčeho takovýho schopnej!“

„Já chápu, cos myslela. A jo, vím, jaký to je.“

Znělo to dost vážně. A smutně.

„Jenže život jde dál…“ dodal vzápětí nepřesvědčivě.

„Vážně?“

„Jo.“

„Takže už ses s tím vyrovnal?“

„Ne.“

To neznělo příliš povzbudivě. „Tak co mi radíš?“ vypravila jsem ze sebe sklesle.

„Užívat si života dokud můžeš. I za ty, o který jsi přišla.“

„Ty to takhle děláš?“

„Ne.“

„Tak co děláš ty?“

„Mstím se… Ale to není ten nejlepší způsob… Vykrádá ti to duši… a drásá srdce…“

„Přesto to děláš?“

„Jo. Někdo je musí zastavit.“

„Já… nemyslím si, že mám chuť a sílu dál bojovat. Jak si můžu po tom všem užívat života? Připadá mi, že už nikdy nic nebude jako předtím…“ povzdechla jsem si zoufale.

„To máš pravdu. Ale pořád jsou tu ještě věci, pro který má smysl žít.“

„Fakt?“

„Určitě.“

„Jako co?“

„Cokoli, co tě dělá šťastnou.“

Ačkoli jsme jen seděli těsně vedle sebe a naše těla se vůbec nedotýkala, přišla mi tahle chvíle hrozně intimní. Jako kdyby nás ta tma nějak spojovala. Najednou už jsem si nepřipadala tak sama.

„Co dělá šťastným tebe?“ otázala jsem se zvědavě, i když jsem tak trochu počítala s tím, že mi odmítne odpovědět.

„Hmm… nech mě přemejšlet… Dlouhý projížďky na motorce… západ slunce… kuře vindalu… Prostě obyčejný věci… Život je o obyčejnejch věcech, víš? Nesmíš očekávat nějaký zázraky… Vždyť už jenom to, že žijem, je dost velkej zázrak…“

„A tohle ti stačí?“ podivila jsem se.

„Někdy ne.“

„A co děláš pak?“ Možná, že teď už jsem byla vyloženě vlezlá, ale nemohla jsem si pomoct.

„Vážně to chceš vědět?“

Rielův dech mě pohladil po tváři a já ztěžka polkla. Jemný chloupky na krku se mi naježily a celým tělem mi projelo příjemný mrazení, který skončilo slabým brněním v konečcích prstů. Něco mi našeptávalo, že bych se měla okamžitě zvednout a rozhodně bych neměla přisvědčit, protože v jeho slovech bylo jasně zřetelný varování. Jenže já tomu nebezpečí prostě nedokázala odolat.

„Jo...“

„Tohle…“ zamumlal Riel. A než jsem se stačila nadechnout, přitiskl svý rty na moje.

53. díl

        Nejspíš to bude znít jako nějaký pitomý klišé, ale nikdo mě nikdy předtím nelíbal tak jako Riel. Když se bez váhání a nesmělýho oďobávání zcela zmocnil mých úst a svým zkušeným jazykem ve mně probouzel pocity, jaký jsem do tý doby nepoznala, zmohla jsem se jen na to, že jsem ho pevně objala kolem krku a zavřela oči.

Jeho vůně byla všude kolem mě a já zatoužila po tom, aby ze mě strhnul to hloupý triko a naše nahý těla se mohly přitisknout k sobě bez zbytečný bariéry oblečení. Jenže k mýmu překvapení se ani nepokoušel zajet mi pod něj rukama, jenom ve svých dlaních svíral moji hlavu a líbal mě tak, jako kdyby na tom závisel jeho život. Tak, jako kdyby se jeho ústa milovala s těma mýma.

Když po nekonečně dlouhý a přesto tak kratičký době náš polibek ukončil, zalapala jsem po dechu. Rty mě ještě slabě brněly a přesto jsem se nemohla dočkat, až mě začne líbat znova.

„Stačí ti to jako odpověď?“ zeptal se a jeho hlas kupodivu nezněl nijak udýchaně, ani výrazně jinak než obvykle. Trochu mě to zklamalo.

„Možná...“ Nejistě jsem si olízla rty. „Ale třeba bych to potřebovala zopakovat, abych to plně pochopila...“ hlesla jsem a nestačila se divit, kde se ve mně vůbec vzala ta drzost takhle okatě si říkat o pusu.

Tiše se zasmál. „Spíš se potřebuješ vyspat. Vypadáš, že co nevidět padneš únavou.“

Tentokrát už jsem se radši ani neptala, jak to může vědět. Určitě by mi stejně řekl nějakej nesmysl, jako třeba že to poznal z našeho polibku.

„Asi jo. Ale nejdřív potřebuju svůj bágl...“ pronesla jsem skoro zoufale a s nervozitou čekala, že budu muset znova vysvětlovat proč.

„Stydlivko...“ vmetl mi Riel do tváře a vzápětí mi do rukou vtiskl hledaný batoh.

Zrudla jsem. Takže on celou tu dobu tušil, proč se po něm tolik sháním, a přesto se tvářil, že nic nechápe! Nejradši bych ho s ním vzala několikrát důkladně po hlavě, ale neměla jsem ponětí, kde se zrovna nachází.

„Upíre!“ sekla jsem po něm aspoň naštvaně a začala se přehrabovat ve svých věcech. Naštěstí jsem jedny kalhotky našla poměrně rychle a hned jsem si je s úlevou oblékla. Pak jsem si ještě dopřála důkladný doušek vody z mý PETky.

„Lepší?“ zeptal se mě Riel, když jsem batoh zas položila na zem, a já si uvědomila, že stojí přímo za mnou.

„Moc ne.“

„Jestli to nebude tím, že jsi přehnaně náročná.“

„Jo, to bude nejspíš ono! Dík za analýzu!“ prskla jsem kysele.

„Nemyslím to zle, všechny ženský už jsou takový,“ odvětil a myslel si, že mě to jako snad uklidní.

Zamračila jsem se. Náročná?! Měl by vidět některý slečny, jak dovedou být náročný! Určitě by se s ním bez protestu neharcovaly až sem a pak se nenechaly odbýt jedním mizerným kafem! Skoro jsem mu přála, aby na nějakou takovou pěstěnou blondýnku narazil. Byla jsem si jistá, že po zkušenosti s ní by svůj názor na mě přehodnotil.

„Jo, tak sorry! Mám dneska trochu blbej den! Ale zejtra si vezmu maskáče, nátělník a samopal a uvidíš, že budem skvělý parťáci!“ vystřelila jsem po něm, bohužel jenom slovně, a konečně jsem si zalezla pod peřinu na stranu, kterou předtím nechal volnou.

„Tak daleko ještě nejsme. Pro začátek stačí nějaká teplákovka a běžecký boty. Pojedeme na výlet. Teda... já pojedu...“

Ucítila jsem, jak se matrace prohnula pod jeho vahou a usoudila jsem, že už si taky lehnul. Pro jistotu jsem se odsunula co nejvíc ke kraji.

„Nemám teplákovku ani běžecký boty! Netušila jsem, že jedu na výcvikovej tábor!“ odbyla jsem ho nerudně a byla jsem ráda, že jsem tak nevybavená. Tentokrát jsem pochopila hned, co plánuje, a představa toho, jak si jede na motorce, zatímco já vedle něho sprintuju, se mi vůbec nezamlouvala.

„Neboj, nejdřív vyrazíme na menší nákupy. To by se ti jako holce mohlo líbit!“

„Výborně. Pomůžu ti vybrat něco, co ti bude slušet! V tý černý vypadáš děsně usedle. A pak si zajdem ke kadeřníkovi, co ty na to? Koukala jsem, že máš dost roztřepený konečky, ale jsem si jistá, že nějaký balzám to bez problémů spraví...“ spustila jsem na něj přehnanou imitací bezduchý slečny, která má v hlavě jen značkový hadříky a umělý nehtíky a svý dokonale vyžehlený vlásky.

„Nepokoušej svý štěstí, Izabel, nebo zjistíš, kolik rychlostí má moje motorka. Tím, že je všechny na vlastní kůži okusíš!“ pohrozil mi Riel a bylo zřejmý, že na další pošťuchování opravdu nemá náladu.

„Stejně nemůžu na žádný nákupy! Nemám ani floka! Což mi připomíná, že musím zejtra do práce! Teda... myslím... co je vůbec dneska za den?“ zeptala jsem se rozpačitě. Připadala jsem si jako blbec, že nevím takovou základní věc. Jenže Rielova odpověď mi skoro vyrazila dech.

„Není to jedno? Už dávno jsem se o to přestal starat. A s penězma si starosti nedělej. Jenom o to, abys přežila každý nový den. Jak se jmenujou, je přece úplně jedno.“

„Jo? To zní dost... prostě...“

„Brzo se přesvědčíš o tom, že je to všechno jenom ne prostý. A teď už spi. Pusu na dobrou noc jsi beztak už dostala!“

„Jako kdybych se o ni prosila!“ odsekla jsem dotčeně. Zmetek jeden samolibej nafoukanej!

Jenže nejvíc mě štvalo, že bych to snad byla ochotná i udělat.

54. díl

        „Budíček!“ ozvalo se Rielovo zavolání nepříjemně blízko mýho ucha a já se překulila na druhý bok, abych od toho protivnýho zvuku byla co nejdál.

Copak snad hoří? Měla jsem pocit, že jsem si šla lehnout tak před pěti minutama! Doufala jsem, že když ho budu ignorovat, tak mě nechá ještě spát, ale to jsem ho očividně podcenila. Aniž by se zdržoval dalším halekáním, prostě ze mě bez jakýhokoli varování strhnul peřinu. Okamžitě jsem se po ní začala sápat, ale on byl rychlejší.

„Žádný lenošení, máme dneska moc práce!“ oznámil mi a hodil ji do kouta.

„Surovče!“

Nevrle jsem na něho zamžourala. „Určitě je venku ještě tma!“ zaprotestovala jsem pohoršeně.

„Jestli ti to pomůže, tak klidně rozsvítím víc světel! A teď se koukej zvedat! Na stole máš snídani, ale čím dýl se tady válíš, tím míň na ni budeš mít času! Odcházíme...“ Riel mrknul na hodinky. „... přesně za patnáct minut. Tak sebou pohni.“

Vrhla jsem po něm další zlostný pohled a zkusila i psí oči, ale ani jedno z toho nemělo žádaný efekt.

„No jo...“ zabručela jsem posléze a pomalu se posadila. Připadalo mi, že mě někdo v noci snad zbil, všechny svaly mě bolely a hlava neskutečně třeštila. Bez zájmu jsem se podívala na stolek a s překvapením zjistila, že je tam sklenice džusu, hrnek dalšího výbornýho kafe, pak něco, co jsem identifikovala jako míchaný vajíčka se šunkou a k tomu několik plátků chleba. A navíc to dost lákavě vonělo.

„Netušila jsem, že seš takovej kuchař...“ poznamenala jsem a hladově se do toho pustila. Teda až na tu kávu, tu jsem znova riskovat nehodlala.

„Přece ti všechno neprozradím hned na začátku, to by pak nebyla taková sranda...“ prohodil Riel a něco krámoval ve skříni.

„Bylo to fakt moc dobrý, díky!“ řekla jsem mu o chvíli později, když jsem dojedla. Ačkoli těch vajíček byl plný talíř, spořádala jsem je všechny. Jenom jsem trochu postrádala kečup, ale na to jsem si stěžovat nehodlala, věděla jsem už ze svý zkušenosti, že to některý lidi rozčiluje. Jenže já si vždycky dávala kečup ke všemu možnýmu, nebyla to nějaká němá výtka kuchaři nebo tak něco.

Riel se vynořil zpoza dveří skříně a bylo vidět, že ho moje pochvala zaskočila. „Po pravdě řečeno jsem ani nečekal, že to sníš.“

„Proč ne? Měla jsem hlad a proti vajíčkám nic nemám.“

„No, některý holky by si je po ránu nedaly. A možná ani přes den.“

„Proto jsi mi je naservíroval? Doufal jsi, že radši budu hladovět?“

„Ne, dělal jsem je především sobě a přihodit jich tam pár navíc pro tebe už nebyl takovej problém.“

„Ať tak či onak bylo to od tebe milý,“ uzavřela jsem radši tohle téma, než mi stihne sdělit, že moje porce byla ta, která mu nedopatřením upadla na podlahu.

Spěšně jsem naskládala nádobí do dřezu a pak jsem se pátravě rozhlídla kolem sebe.

„Co hledáš? Zas batoh?“ dobíral si mě Riel, který si mezitím vyndal hrst těch vrhacích věciček a teď si je zastrkával do oček na opasku.

„Ne... záchod...“

„Je venku.“

Můj výraz musel být značně útrpný, protože se pobaveně zasmál. „Vzadu na chodbě. Nepřišlo mi jako dobrej nápad mít ho hned tady.“

„To chápu, ale...“ Mý oči zkoumavě přejely po okolních stěnách, abych se ještě jednou přesvědčila, že jsem opravdu nic nepřehlídla. „Nějak nemůžu najít dveře...“

„Protože tu taky žádný nejsou,“ odvětil Riel a tvářil se, jako kdyby to snad byla úplně běžná věc.

„Vážně vtipný. To tu mám jako začít oťukávat zdi? Nebylo by rychlejší, kdybys mi to prostě řekl?“ zeptala jsem se ho otráveně.

„S tebou je to těžký, Izabel. Proč to prostě nemůžeš vzít jako fakt?“

„Fajn. Tak jak se teda dostanu na chodbu?“ přistoupila jsem na jeho hru, ať už byla jakákoli.

„Normálně.“

A Riel otevřel tu vzdálenější skříň a nešetrně rozhrnul oblečení, který tam viselo na ramínkách. Zadní deska byla počmáraná nějakýma klikyhákama a on ji odsunul doleva do škvíry. Zřejmě ústila do tý druhý skříně, protože bez sebemenšího hluku zajela zcela dovnitř, a přede mnou se objevil velký výklenek zabarikádovaný další deskou, kterou odstranil podobným způsobem.

„Tak normálně, jo?“ zamumlala jsem, než jsem otevřela dveře tý venkovní skříně a konečně vyšla ven do zšeřelý chodby. Jenže než jsem se stačila vůbec zorientovat, někdo mě hrubě popadl za rameno a smýknul se mnou zpátky.

„Dobré ráno ti přeju! Doufám, že ses dobře vyspala!“

55. díl

        „Tati…“ hlesla jsem, ale vzápětí se mě zmocnily pochyby, jestli je to vůbec on. Toho zamračenýho cizince, který do mě nenávistně zabodával svý oči, jsem opravdu nikdy předtím neviděla.

Riel se k nám k mý úlevě okamžitě připojil. „Alexi, nečekal jsem tě tak brzo!“ uvítal ho věcně. „Už jsi hotov?“

„Tak hotov, jak jen to bylo možné!“ procedil táta skrz zuby a prošel do pokoje. „Uděláš mi kávu? Opravdu ji moc potřebuju.“

„Jasně.“

Riel bez dalších okolků zamířil do kuchyně a táta se posadil na pohovku s přirozeností, která prozrazovala, že už tu někdy předtím byl. Jako vždy byl dokonale upraven, oblečen do oblekových kalhot a košile, s vlasama hladce sčesanýma dozadu. Když na mě upřel svůj kritický pohled, cítila jsem se ještě víc neupraveně a zalitovala jsem, že jsem se nestihla převlíct do něčeho slušnějšího, než bylo Rielovo triko.

„To jsi teprve teď vstala?!“ zeptal se mě a nelibost z jeho hlasu přímo čišela.

Riel, který právě zapnul konvici s vodou, se na něj nesouhlasně zadíval. „Nech ji být, Alexi, tohle teď opravdu nepotřebuje,“ snažil se ho trochu zklidnit. Ale bez úspěchu.

„Skutečně?! A co slečinka potřebuje?! No, pověz! Za jeden den ses stal odborníkem na ženy?!“ rozkřičel se na něho a já sebou polekaně trhla. Takhle jsem svýho tátu ještě nezažila, šel z něho fakt strach.

Riel kupodivu nehnul ani brvou. „Jestli si to chceš vybít na mně, tak fajn. Já to snesu. Ale ji z toho vynech.“

Táta se zasmál. Znělo to dost hrozivě. „Takže ty jsi teď její ochránce?!“ vyjel na něho ostře.

„Mám pocit, že přesně to jsi po mně chtěl, ne?“

„Kdybys udělal, co jsem po tobě chtěl, tak mohla být Anna ještě naživu!“ obvinil ho táta nelítostně.

„Kdyby ses přestal včas plést do jejího života, tak by jí ani žádný nebezpečí nehrozilo!“

„Skutečně?! Od tebe to tak sedí! Já ji aspoň nezabil!“

Hlasitě jsem zalapala po dechu. O čem to tu ti dva mluví?! Ohromeně jsem sledovala, jak Riel zaťal ruce v pěst.

„Nechme toho, Alexi! Tohle nikam nevede!“ Zkoumavě se na mě zadíval, než se obrátil zpátky k tátovi, který se mezitím postavil.

„Ohó! Tak tys jí všechno neřekl, co? Polopravdy a pololži, Rieli, to byla vždycky tvoje specialita!“

„Udělal jsem jen to, co jsem považoval za správné!“

„Jako tehdy? Třeba bychom se měli zeptat té tvé přítelkyně… škoda jen, že už to není možné. Jak se vlastně jmenovala? Alice?“ hádal táta, ale podle jeho výrazu bych si tipla, že její jméno znal naprosto přesně.

„Erika…“ hlesl Riel a pokud to bylo vůbec možný, pak ještě víc pobledl.

„Ovšem… Erika… Krásné jméno pro mrtvou holku… A proč? Protože jsi odmítl řešit věci přímo! I teď se tomu vyhýbáš! Jasně jsem ti řekl, abys Izabele všechno vysvětlil! Co jsi na tom nepochopil?!“

„Ví to, co teď vědět potřebuje!“ namítl Riel a znovu ke mně zalítl pohledem. Připadalo mi, jako kdyby mě jeho oči prosily, abych ho chápala. „Sotva jsem ji přiměl napít se krve. Potřebuje víc času.“

„Ale čas ten ona nemá!“ ozval se zase můj táta důrazně. „Jdou po ní… A už to není jenom Ariel a jeho kumpáni ale i naši!“

„Pak bychom ji měli někam ukrýt…“ navrhl Riel znepokojeně. „Potřebuje nejdřív dostat aspoň základní výcvik…“

„To ano, ale bude to muset zvládnout zatraceně rychle!“

Poslouchala jsem jejich rozmluvu a mračila se na ně. Vůbec se mi nelíbilo, že se o mně takhle domlouvají, jako kdybych tam snad ani nebyla, ovšem měla jsem dost rozumu, abych mlčela.

„A o našich aktivitách už něco tuší?“ zeptal se Riel vzápětí ustaraně.

„O našich aktivitách se před někým třetím vůbec bavit nebudeme!“ okřikl ho táta.

„Proč ne? Chtěl jsi, aby věděla všechno, tak můžeme klidně začít třeba s tímhle!“ odvětil prudce Riel a bylo zřejmý, že i jeho klid už vzal dost za svý.

„Už jednou jsi mě v minulosti neposlechl a někdo umřel! Kolikrát se to musí ještě stát, abys mě konečně začal poslouchat?!“

„Tak tohle jsem pro tebe?!“ procedil Riel dopáleně. „Akorát pes na hodně krátkým vodítku?! Nejsem nějaká tvoje bezduchá loutka, Alexi, to si zapamatuj!“

„A ty si zase zapamatuj, že jenom díky mně ještě žiješ! Ale pokud si budeš i nadále dělat, co se ti zlíbí, můžu to snadno změnit!“

„Nevyhrožuj mi, nemuselo by se ti to vyplatit!“

„To bylo jen varování, Rieli! Ty existuješ jenom díky mně! I kdyby se ti nějak podařilo mě zabít, pak je konec i s tebou a ty to moc dobře víš! A navíc na to stejně nemáš dost sil ani kuráže!“

„A vsadíš na to svůj život?!“ opáčil Riel chladně.

S rostoucíma obavama jsem je sledovala, jak se přeměřujou zlostnýma pohledama. A pak, aniž by někdo z nich znovu promluvil, zničehonic se do sebe pustili. Nepoužívali zbraně, jenom svá těla, ale i přesto to vypadalo na dosti tvrdý boj. Úder stíhal úder, chvíli měl navrch ten, chvíli zas ten druhý a já na ně jenom nevěřícně zírala a pořádně ani nevěděla, o koho z nich se vlastně bojím víc.

56. díl

        „Přestaňte... dost!“ vykřikla jsem v zoufalý snaze ukončit jejich nesmyslný boj.

Jenže jak se dalo čekat, oba dva mě zcela okázale ignorovali a dál do sebe bušili. Napadlo mě, že bych mohla předstírat další záchvat, ale nějak jsem se k tomu nedokázala přimět. Nejsem zas tak dobrá herečka. Jediný, co mě aspoň trochu uklidňovalo, byla skutečnost, že žádný z nich dosud nesáhl po zbrani. Třeba si jenom potřebujou na někom vybít přebytečnou energii a jakmile jim dojde dech, sami s tím přestanou. Přesunula jsem se radši do kuchyně, kde jsem tátovi zalila kafe, a pak jsem z bezpečný vzdálenosti sledovala jejich bitku.

Riel zrovna koupil nepříjemně vypadající ránu pěstí do brady, kterou se mu nepodařilo úplně vykrýt, ale za okamžik se vzpamatoval a oplatit to tátovi pořádnou herdou přímo do žaludku. Ten jenom heknul a chvilku lapal po dechu. Doufala jsem, že mu to stačilo, ale jen co nasál nový vzduch do plic, vrhl se znova na Riela.

Fajn! Popadla jsem batoh a tiše se vytratila z místnosti. Zdálo se, že můj odchod ani nezaznamenali. Když jsem o něco později nakoukla zase dovnitř, zjistila jsem, že jsem vůbec o nic nepřišla. Oni se tam pořád ještě mlátili! Fakt neskutečný!

No, aspoň jsem měla příležitost si odskočit a převlíct se bez něčí nevítaný pozornosti. Vytáhla jsem kartáček na zuby a hřeben a u umyvadla spáchala ještě hygienu a sčesala si vlasy za uši. Vlnily se až hrůza, ovšem to mě právě teď příliš netrápilo. Přes zrcadlo jsem hodila další pohled na ty dva. Ani vlastně nevím proč, ale tak nějak jsem skoro očekávala, že v něm Riela neuvidím. Že tomu tak nebylo, mě poněkud zklamalo.

Přesunula jsem se ke kuchyňský lince a uvařila si slabý kafe. I když v tom nebylo mlíko, dalo se to celkem pít. Opatrně jsem usrkávala opřená o skříňky a pozorovala ty dva magory. Tátovi se skoro podařilo zasáhnout Riela loktem do obličeje, ale ten naštěstí na poslední chvíli uskočil a bolestivě mu tu ruku zkroutil. Au! Jestli něco podobnýho má být součástí mýho výcviku, pak bych si ho snad radši nechala ujít!

Nějakou dobu pokračoval jejich boj vcelku vyrovnaně, než se posléze Rielovi podařilo podkopnout tátovi nohy a ten tvrdě dopadl na zem.

„To by stačilo, ne, Alexi?!“ otázal se ho udýchaně, zatímco na něho táta nevraživě civěl. Riel si to vyložil jako souhlas a neprozřetelně si to namířil ke skříni, čímž se ocitl zády k němu.

Zahlídla jsem nějaký pohyb a s rostoucí úzkostí jsem sledovala tátu, jak si lehce vyhrnul nohavici kalhot, a odhalil tak pouzdro s dýkou, ke který po paměti natáhnul ruku. Oči přitom nespouštěl z Riela.

To snad ne?! Nemohla jsem uvěřit, že by byl schopen něčeho tak podlýho! Jenže proč by jinak po tý zbrani sahal?! Nehodlala jsem radši nic riskovat...

Když táta vzápětí tlumeně ale o to procítěněji zanadával, se zadostiučiněním jsem se pousmála. I Riel se zastavil a otočil k němu.

„Co se děje?“

Jakmile zahlídl tátovo prázdný pouzdro, zamračil se. „O co se to tu pokoušíš?“

Ale táta na něj jenom nevěřícně zíral. „Je pryč!“

„Jo?! To máš teda štěstí!“

„Ale... kde může být?“

„Snad ode mě fakt nečekáš, že ti ji pomůžu hledat, Alexi! Jestli jsi ji ztratil, tak ti to jenom patří!“

„Ještě na chodbě jsem ji měl, kontroloval jsem to!“

„Takže ty jsi sem šel už s úmyslem někoho zranit, jo? To je teda výborný!“ Riel znechuceně potřásl hlavou.

Táta se mezitím pomalu zvedl ze země a pátravě se kolem sebe rozhlížel. Pak jeho zrak padnul na mě. „Tys nic neviděla, Izabelo?“

„Já?“ Upila jsem trochu kávy, abych zamaskovala potměšilý úšklebek, který se mi i přes mou snahu nepodařilo úplně potlačit. „Já si tady radši hledím svýho. Tyhle vaše chlapský záležitosti to není nic pro mě.“

„Hm.“ Táta znova prozkoumal snad každý centimetr podlahy ale opět bez úspěchu. Nakonec to vzdal a vydal se ven. „Budu v kontaktu. A ty...“ A tohle slovo zdůraznil ještě svým ukazovákem, který téměř nenávistně zapíchnul Rielovým směrem. „... hleď plnit své povinnosti!“ Nato prošel skříní a s prásknutím za sebou zabouchnul venkovní dveře.

S úlevou jsem vydechla. „To bylo teda ostrý...“ hlesla jsem, stále v šoku z toho, co se tu ještě před malou chvílí odehrávalo, a kam až to mohlo zajít.

„To jo! A ty mi můžeš rovnou říct, kde je, a jak se ti ji podařilo Alexovi sebrat!“ pronesl Riel nekompromisně.

57. díl

        Nechápavě jsem na něho vykulila oči. „O čem to jako mluvíš? O tý tátově dýce?“

„Jo.“ Riel mě upřeně pozoroval a já se cítila jako hrouda sněhu pod palčivýma paprskama slunce.

„A proč si myslíš, že s tím mám něco společnýho?“

„Ale no tak! Nehraj to na mě!“ Rielova trpělivost byla zřejmě dnes po ránu poněkud menší než obvykle. Ani jsem se mu nedivila, mě by taky nepotěšilo, kdyby ke mně do bytu někdo nakráčel a pokoušel se mě zabít.

„Nemáš nějakej led? Začíná se ti tam dělat modřina...“ poznamenala jsem s očima zafixovanýma na jeho bradu.

„Na to upřímně kašlu, Izabelo! Koukej se přiznat a to hned!“

Riel přistoupil až těsně ke mně a bez varování mě popadl zezadu za krk. „Máš poslední šanci mi to vyklopit po dobrým! A buď si jistá, že já z tebe tu odpověď nějakým způsobem dostanu!“

Zamračila jsem se na něho. „Jasně, jen si klidně zmlať malou holku, to by ti jít mohlo! Ale stejně se nic nedozvíš, protože jednoduše nic nevím!“

Riel sáhl k opasku a vytáhl jednu ze svých hvězdic a jejím hrotem mi přejel po tváři. „Izabelo... já nežertuju. Nechci ti ublížit, aspoň zatím ne, ale ty mě k tomu vyloženě nutíš!“

„K ničemu tě nenutím! Nemůžu za to, že se ti nelíbí moje odpověď! Možná, že sám seš beznadějnej romantik! Jak bych tak asi podle tebe sebrala tátovi ten nůž?“

„To se právě snažím zjistit!“

„Tak to tu budem asi hodně dlouho!“ odsekla jsem a tvrdě jsem jeho pohled opětovala.

„Zatraceně, Izabelo! Proč mi to musíš takhle ztěžovat?!“

„A proč ty musíš bejt tak zatraceně tvrdohlavej?!“

„Ty seš prostě neuvěřitelná! Přijde ti rozumný hádat se s někým, kdo má zbraň?!“

„Kdybych mlčela pokaždý, když narazím na někoho se zbraní, tak poslední dny mlčím v jednom kuse! A navíc se nehádám, ale argumentuju!“

Riel obrátil oči v sloup. „Jo, teď jak jsi to řekla, tak si ten rozdíl jasně uvědomuju!“

„Hele... proč bych ti měla vůbec něco říkat? Vždyť o tobě vůbec nic nevím! A podle všeho jsi ke mně nebyl tak úplně upřímnej!“

„Co tím naznačuješ?!“

„Erika.“

„Aha.“

„To je všechno, co mi k tomu řekneš?! Táta tě obviní, žes ji zabil, a ty se tváříš, že o nic nejde?!“ vyjela jsem na něho naštvaně. Jenže hlavní příčinou mý špatný nálady bylo to, že jsem byla zklamaná. I když těžko soudit jestli víc sebou a nebo ním.

„Stalo se to už dávno...“

„Takže hodláš předstírat, že se vůbec nic nepřihodilo?!“

„Tady neřešíme mě ale tebe, Izabelo!“ pronesl důrazně, ale všimla jsem si, že tu svou zbraň trochu oddálil.

„O co ti vlastně jde, Rieli?! Nemusíš o mně přece vědět všechno! Zanedlouho se naše cesty rozejdou, tak co na tom vůbec záleží?!“

„Možná, že tě chci poznat blíž...“ řekl zamyšleně. Možná ani on sám netušil, proč tak neústupně trvá na tom, abych se mu přiznala.

„Kecy!“

„Proč?“

„Protože to tak je!“ odsekla jsem mu vyhýbavě.

„Vážně?“

„Jo!“

Zlehka mě pohladil hřbetem ruky. „A co když opravdu chci?“

„Nevěřím ti!“

„Ne? Pak tě asi budu muset přesvědčit!“

Když se ke mně nahnul, došlo mi, že mě chce políbit, a všechny mý smysly řvaly, ať mu to nedovolím. Ale pak se naše rty spojily a já už dokázala vnímat jenom jeho.

58. díl

        Líbal mě tak, jako kdyby se toho dotyku nemohl nasytit, a já ho líbala úplně stejně. Když jsme se posléze zase oddělili, díval se na mě lehce rozšířenýma očima, skoro jako kdyby ani pořádně nechápal, co se vlastně stalo.

„Ještě chvíli v tomhle pokračuj a asi ti i začnu věřit...“ vypravila jsem ze sebe zastřeným hlasem a olízla si vyschlý rty.

„Jezabel!“ mrsknul po mně a já se pousmála.

„Upíre!“

Znova se zmocnil mých úst a já se k němu přitiskla a vychutnávala si každý okamžik. Prsty jsem zabořila do jeho vlasů a nepřítomně jsem masírovala pokožku jeho hlavy. Spokojeně zamručel. Cítila jsem, jak mi dlaněma sjíždí po zádech, až mi sklouzl na zadek a naléhavě srazil naše boky k sobě - ne teda, že by mezi nima ještě zbývala velká vzdálenost. Tentokrát už jsem nepochybovala o tom, že má na něho naše líbání nějaký vliv. Něco takovýho se prostě nedalo přehlídnout.

Jasně, potěšilo mě to, jenže i trochu vyděsilo. Přece jenom jsme se znali strašně krátce… a i bez toho jsem teď měla život dost komplikovaný… Možná jsem měla všechny starosti hodit za hlavu a prostě si užívat, ale nejsem ten typ, co se vyspí s chlapem hned na první schůzce jenom proto, že ji neuvěřitelně přitahuje. A my navíc ještě ani žádnou schůzku neměli. Kdo ví, třeba ani Riel není volný.

Radši jsem ten polibek ukončila a pak se trochu odtáhla. „Neříkal jsi, že máme dneska spoustu práce?“ poněkud rozechvěle jsem mu připomněla, abych zničila tu intimní atmosféru, která se mezi náma vytvořila. Jenže to nebylo vůbec jednoduchý. Riel na mě koukal, jako kdyby se na mě chystal co nevidět znova vrhnout, a já si nebyla jistá, kolikrát dokážu takovýmu útoku odolat.

Kruci… už jen těch pár jeho dotyků mi rozproudilo krev způsobem, jakým to Petr nikdy nedokázal. Kdy jsem s ním vlastně naposled spala? Už jsem si ani nedokázala vzpomenout. Měl pořád tolik práce, že na něco takovýho téměř nezbýval čas. Když se ke mně konečně připojil v posteli, většinou už jsem tvrdě spala, a pokud jsem si ještě četla, veškerý jeho pokusy jsem odbývala s tím, že jsem příliš ospalá a že měl přijít dřív. Ovšem pravda byla daleko prostší. Že mě jako milenec nedokázal vůbec uspokojit.

Tolikrát jsem mu naznačovala, co mi dělá dobře a co ne, ale on veškerý mý rady zcela ignoroval, a zanechával mě v posteli zklamanou a znechucenou sebou samotnou. Kdyby mě aspoň potom objal, ale ne, to už zase spěchal ke svýmu počítači. A já se buď rozbrečela a pak jsem usnula a nebo jsem si nejdřív dopomohla k orgasmu a pak jsem usnula. Ale když jsem tak hleděla na Riela, napadlo mě, že s ním by mě určitě nečekala ani jedna z těch možností. Spíš bych usínala naprosto vyčerpaná ze vší tý rozkoše…

Potřásla jsem hlavou, abych svý chlípný myšlenky zahnala. Tohle fakt nebyl dobrej nápad! Jenže mý tělo očividně moc na logiku nebylo. Zatraceně… nejradši bych se na Riela vrhla a strhla z něj všechno oblečení a…

„Jo, říkal…“ prohodil Riel. „Už se toho nemůžeš dočkat, co?“ Jeho chraplavý hlas polechtal všechny mý nervový zakončení. Vůbec jsem si připadala celá rozechvělá a vzrušená. Stačilo by, aby se mě dotkl, a tušila jsem, že to bude můj konec. Že se toho nemůžu dočkat? Sakra, já bych pro to i zabíjela!

„Stejně mě to zřejmě nemine!“ odvětila jsem rázně, což mě stálo dost sil a přemáhání.

„To asi ne…“ řekl Riel a podle jeho tónu jsem si ani nebyla pořádně jistá, jestli se ještě bavíme o tom mým výcviku.

„Půjdem teda?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl skoro prosebně.

Mlčky přikývl. Nedokázala jsem na něm poznat, jestli je zklamaný nebo ne, ale vypadal tak nějak… vzdáleně. Oblíkl si bundu, která se dosud povalovala na posteli, z lednice popadl pár lahviček, který strčil do vnitřní kapsy, a aniž by mi věnoval jediný pohled, zamířil k východu.

Tiše jsem si povzdechla. Tohle jsem nechtěla… Nejsem žádná mrcha, co si s chlapem hraje a pak ho na poslední chvíli odkopne a vysměje se mu. Nejsem žádná Jezabel. Jenom to bylo strašně brzo… a já nebyla připravená si s někým něco začít…

Odevzdaně jsem se vydala za Rielem. Když jsem míjela pohovku, na okamžik jsem se sehnula, abych tu dýku zastrčila ještě hlouběji. Nebylo by dobrý, kdyby ji někdo náhodou našel.

59. díl

        Na chodbě jsem si pro jistotu pospíšila, abych Riela dohnala dřív, než se mi stačí úplně ztratit z dohledu. Sice v tomhle úseku nebyla ještě úplná tma díky světlu, který sem pronikalo z pokoje, ale dál to tak růžový nebylo. Rozhodně jsem nechtěla riskovat, že tu někde zabloudím.

„A zavírat bude kdo?“ uvítal mě, aniž by aspoň trochu zpomalil.

„No jo.“

Neochotně jsem doběhla zpátky, zasunula obě desky a okamžitě se ocitla v naprostý temnotě. Po paměti jsem se vydala zase směrem k Rielovi, teda aspoň jsem v to doufala. Držela jsem se raději při zdi, i když jsem se jí rukou dotýkala jenom lehce, protože jsem se nechtěla zamazat. Na rozdíl od Riela jsem neměla tak praktický oblečení. Světlý džíny a žlutá mikina byly možná fajn někam do města ale ne na prolízání starých baráků. Přesto jsem statečně pokračovala dál, odhodlaná nesnížit se k tomu, abych požádala o pomoc. Když se však moje prsty znenadání místo chladný tvrdý zdi dotkly něčeho teplýho a relativně měkkýho, neubránila jsem se polekanýmu vyjeknutí. V mý mysli se samozřejmě ihned vynořilo několik možností, co to tak může být, ale ani jedna z nich nebyla zrovna moc uklidňující.

„Taky tě rád vidím,“ okomentoval moji reakci Riel, protože to byl samozřejmě on, kdo se tam opíral, a pevně sevřel mou dlaň ve svý. „Tady to zahejbá.“

„Dík,“ hlesla jsem skoro pokorně.

Rozhodně jsem se s ním nehodlala začít hádat tady, protože jsem tušila, že by se dvakrát nerozpakoval nechat mě tu někde trčet. K mý úlevě mě bezpečně dovedl až k venkovním dveřím, který opět za mohutnýho skřípění otevřel. „Tak běž.“

„Chceš říct, že už teďka?“ ozvala jsem se žalostně. Nic proti ranní rozcvičce, jestli to někomu vyhovuje, ale mý tělo na to zvyklý nebylo. Pokud už jsem ho někdy nutila k nějakým výkonům, pak to bylo zásadně navečer.

„Ne, stačí jenom, když vylezeš ven,“ pousmál se na mě Riel a moje nálada se hned o něco zlepšila.

Pozorovala jsem ho, jak zamyká a pak kráčí k místu, kam den předtím schoval svou motorku. Opatrně odstranil větve a sroloval igelit, kterým byla zakrytá, a pak ji odtlačil před přístřešek. Ještě na ní chvilku něco kontroloval, než mě vybídl, abych naskočila.

„Škoda, že nejedem jenom na nějakej vejlet…“ povzdechla jsem si, když jsem si sedala za něj.

Ohlídl se na mě. „Když zbyde čas, tak bychom mohli. Co by sis tak představovala?“

„Někam do přírody…“ odpověděla jsem neurčitě.

„To by neměl bejt problém. Spíš jsem čekal, že budeš chtít navštívit nějaký pamětihodnosti.“

„Ne, to není nic pro mě. Jsem radši někde dál od lidí, přeplněný letoviska a metropole mi naháněj husí kůži.“

„Dobrá. Vezmu tě na jedno zajímavý místo, co by se ti, hádám, mohlo líbit.“

„Jo? A co potom na kuře vindalu?“ navrhla jsem stydlivě.

„Může být. Něco beztak jíst musíme a u mě toho moc nenajdem.“

Jeho slova mi něco připomněla. „Kdy budem zas muset… no… dát si další lahvičku?“ zeptala jsem se nesouvisle. Nechtělo se mi vyslovit skutečnost, že pijem něčí krev.

„Pozítří. Teda aspoň já. Ty si můžeš buď dát se mnou a nebo zas riskovat, že se ti udělá blbě. Výběr je na tobě. Ale tím, že si dáš, rozhodně nic nezkazíš.“

„Třeba se naučím tu nevolnost nějak snášet…“ prohodila jsem nejistě. „A nebo jsou na to nějaký léky…“

„Léky žádný nejsou, po těch jsem se sháněl hned na začátku. A abych ti řekl pravdu, pak ta nevolnost je na tom všem ještě to nejmenší.“

Z něčeho v jeho hlase mi přejel mráz po zádech. „Vyzkoušel sis to?“

„Jo. Skoro až do konce. Říkal jsem si, že je to jenom něco jako absťák a že když vydržím, bude to zas dobrý. Nebylo.“

„Co se stalo?“ otázala jsem se tiše, i když z jeho výrazu se mě zmocnily pochybnosti, jestli to chci vůbec slyšet.

„Proč se ptáš?“

„Protože tě možná chci poznat blíž…“ zopakovala jsem jeho vlastní slova.

„Tak až si budeš jistá, zeptej se mě znova. Až ti povím svůj příběh, určitě změníš názor!“ zareagoval Riel prudce a než jsem se stačila zeptat, jak to myslel, nastartoval a vyrazili jsme zpátky do města.

60. díl

        Když jsme se ocitli u výdejovýho pultíku, dumala jsem, proč Riel vlastně mluvil o nákupech. Pokud jste si představovali, že mě vzal někam do nákupního centra nebo obchodu se sportovním oblečením, pak byste byli stejně zklamaní jako já. Místo, kde jsme se právě nacházeli, bylo ve vojenským prostoru a my byli v budově, kde se fasovala výstroj a podobný věci.

„Velikost?!“ vybafl na mě chlapík oblečený celý do maskáče hned poté, co se přivítal s Rielem, a zaskočil mě svým dotazem natolik, že mi chvilku trvalo, než jsem si příslušný číslo vybavila.

„Třicetšest...“ hlesla jsem.

„Hm!“ Zalezl dozadu a nějakou dobu tam prolízal všechny možný krabice. Nakonec si to přirázoval zase zpátky a s úlevou na ten pult hodil několik kusů oblečení, všechny samozřejmě v okouzlujícím khaki odstínu.

„Dobrá volba, co? Půjdou ti k pleti!“ pousmál se na mě Riel a očividně si užíval můj nevěřícný výraz.

„Jo...“ Jasně, jen ať si mě dobírá, nebyl by první ani poslední. Podle toho, že mám tmavý vlasy, by se dalo předpokládat, že jsem spíš snědý typ a s opalováním nemám sebemenší problémy. Jenže to byste se parádně sekli. Kůži mám bledou, jak kdybych vylezla z hrobu, jak s oblibou říkával Petr, a pokud jsem zůstala dýl na slunci, tak jsem se maximálně tak spálila. Takže jsem se radši držela ve stínu a na módní opálenou pokožku zvysoka kašlala. Za tu námahu mi to prostě nestálo.

„Snad sis nemyslela, že s tebou půjdu nakupovat značkový růžový tepláky, který se ti po jednom nošení roztrhaj?“ dobíral si mě dál Riel.

„Růžovou nenosím!“ odsekla jsem popuzeně.

„A co ty roztomilý tanga?“

Sekla jsem po něm pohledem. „To sis při tom svým šmírování nejspíš spletl okno! Možná s mým sousedem!“

Riel se zasmál. Chlápek za pultem na nás jenom nevěřícně zíral. Jo, pobytem v armádě zřejmě jeden ztrácí nejen svobodnou vůli ale i smysl pro humor.

„Velikost bot?“ otázal se mě, i když tentokrát už o poznání mírněji. Zřejmě mě nechtěl opět vylekat.

„Třicetosm.“

„Neděláte mi to zrovna jednoduchý, že jo, slečinko?“ zamračil se na mě a zase se odebral do skladu. Jasně, mě to tady s tebou taky strašně baví... pomyslela jsem si nazlobeně.

„Hoď nám sem taky nějakej batoh, jo, Tome?“ houkl za ním Riel.

„Nechceš pro to svý děvče rovnou plnou polní?“ zahalekal chlapík zpátky.

„Až snad později! Nejdřív chci zjistit, jestli se osvědčí!“

„Jasná věc! Takže tank taky až příště?“

„Zatím mi stačí ta moje kráska...“ odvětil Riel a mně bylo okamžitě jasný, že hovoří o svý motorce. No jo, co taky čekat od chlapa. Pro toho by byla pořád větší kráska, i kdybych se kolem něho promenádovala v roztomilých růžových tangách!

„Jo, koukal jsem, na čem ses to sem přihnal. Slušnej kousek.“ Tom vystrčil hlavu zpoza závěsu. „Oba dva, pokud slečna dovolí!“

Nevěděla jsem, jestli být polichocená a nebo spíš dotčená takovou lacinou poznámkou, a tak jsem se pro jistotu nakonec přinutila k pousmání. „Díky.“

Tom na mě vycenil svý zuby, který nápadně připomínaly chrup rotvajlera. „Tak tady to máme! Osmatřicítka, jak si paninka přála!“ A s hlasitým prásknutím umístil boty vedle kopky oblečení.

Riel zkoumavým pohledem přelítl věci na pultu a očividně byl spokojený. „Paráda.“

„Jo, ještě ten báglík...“ Tom se zase vydal dozadu, ale tentokrát byl za okamžik zpátky, a hned do toho velkýho batohu, který bych ani náhodou neoznačila jako báglík, začal cpát všechny mý nový věci. Teda aspoň jsem doufala, že jsou nový. Jakmile byl hotov, Riel bágl popadl a než jsem se nadála, přistál mi důrazně na hrudi. Jen taktak jsem ho stihla zachytit.

„Někdy by mi stačilo, kdybys mi ho jenom podal!“ zaprotestovala jsem dotčeně, jakmile jsem nabrala do plic dostatek vzduchu k tomu, abych promluvila.

„To bych si ale nemohl užít tu chvilku ticha, když se snažíš popadnout dech!“ odsekl Riel. Bez dalších okolků mě chytl za loket a vystrkal před sebou z toho baráku ven. Jo... tak to bychom měli nákupy za sebou... S úzkostí jsem čekala, s čím na mě vyrukuje dál.