Díl 441-450

Izabel spoléhá, že jí David - mámin někdejší přítel, nyní anděl - pomůže sehnat krev, kterou nutně potřebuje pro svůj plán. Jenže čas se nemilosrdně krátí a Adrian je odhodlaný udělat cokoli, aby Ezechiel zničil.

441. díl

        „Copak ses docela zbláznil?!“ vyjela jsem na něj a radši o pár kroků ustoupila do bezpečnější vzdálenosti, protože jsem si nebyla tak úplně jistá, jak zareaguje.

Zatím se na mě jenom ublíženě koukal, ukazovák levý ruky přitisknutý na spodní ret, kam jsem ho nevybíravě rafla. „To od tebe nebylo moc hezké, Izabelo,“ pronesl nakonec a jeho vyčítavý tón mě dopálil ještě víc.

„A co sis jako myslel?! Říkala jsem ti, že jsem to Adrianovi řekla jen tak! Potřebovala jsem s tebou mluvit! A ne tohle!“ prskala jsem, zlostí skoro bez sebe. To si fakt myslel, že jsem tak lehko k mání?! Že si se mnou může dělat, co se mu zlíbí?! Co si o sobě sakra myslí?!

„A co je na tom tak špatného? Chápu, že bys tu teď na mém místě viděla raději Gabriela, ale pochop, že ten už je pryč… Tak proč odmítáš útěchu, kterou ti nabízím?“ tvářil se Michael naprosto zmateně, až mi ho bylo skoro líto. Protože on fakt neměl nejmenší tušení, co udělal špatně.

„Prostě to už nikdy nedělej, rozumíš?“ vymiňovala jsem si, přece jen o poznání klidnějším tónem než předtím. „Máme poslání nebo jsi na to už zapomněl?“

Archanděl bez valnýho nadšení přikývl. „Odpusť, nechtěl jsem tě urazit. To jen že… vážně jsem věřil, že ke mně chováš nějakou náklonnost.“

„Považuju tě za svýho přítele, nic víc ti v tuhle chvíli nabídnout nemůžu,“ vyhnula jsem se přímýmu odmítnutí, to abych si ho náhodou neznepřátelila, ne že bych o jeho nabídce vůbec uvažovala.

„Ačkoli tu už není, stále stojí mezi námi,“ odtušil stejně a já mu to nevymlouvala. Beztak mi připadalo, že tady jsou všechny slova zbytečný.

„Pokusím se pro tebe opatřit nějakou krev, ale nic neslibuji,“ pronesl Michael po chvilce zamyšlenýho ticha a já přikývla. V duchu jsem si říkala, jestli by se snažil o něco víc, kdybych k němu byla vstřícnější, ale odmítala jsem dělat děvku pro pár kapek krve, a taky jsem pochybovala, že by podobný dotaz ocenil.

„Jak to jde na zemi?“ změnila jsem radši téma na něco míň osobního.

„Celkem dobře, zase jich je o pár méně,“ odvětil stručně, neochotný zacházet do nějakých detailů.

„A co ona? Viděl jsi ji?“ napadlo mě ještě.

„Ne. Řekl bych, že k našemu druhu nechová přílišnou důvěru. Tedy samozřejmě až na Gabriela,“ dodal s nádechem hořkosti, kterou jsem se rozhodla radši ignorovat.

„Myslíš, že už to ví? To o něm?“

„To vážně netuším,“ odvětil skoro lhostejně.

„Pokud jsem její součástí, nevnímala by snad to, co vnímám já?“ rozjímala jsem dál, i přes jeho očividný nezájem.

Tohle už ho zaujalo. „A odkdy věříš, že jsi její součástí?“

„Jenom to připouštím jako možnost, neříkám, že tomu věřím.“

„Potom řekněme, že jistou logiku by to mělo,“ uznal archanděl. „V tuhle chvíli ovšem nemáme možnost si to ověřit.“

„Myslíš, že mi to bude klást za vinu?“ chtěla jsem ještě vědět.

„Pokud by tak činila, pak by vlastně vinila sama sebe. Ostatně ne poprvé.“

Mlčky jsem přikývla a chvilku dumala, než jsem se znova ozvala. „A co kdybys promluvil s Haniel? Ta s ní přece byla v kontaktu. Mohla by zjistit, co vlastně ví.“

Ani nemusel nic říkat, stačilo vidět, jak jeho oči potemněly zármutkem, abych pochopila. „To snad ne!“

„Adrian ji nechal sledovat… zjistil, že se pokoušela Gabrielovi pomoct…“ prozradil Michael zdráhavě. „Dokážeš si asi představit, že ho to příliš nepotěšilo…“

„Proč jsi mi o tom neřekl dřív?!“ zamračila jsem se na něj, naštvaná, že si podobný věci nechává klidně pro sebe. Copak nemám právo o tom taky vědět?! Proč se chová, jako kdyby se mě to snad ani netýkalo?!

„Nechtěl jsem tě znepokojovat… a pak… nepřipadalo mi, že bys ji měla ve zvláštní oblibě…“ odvětil tónem, jako kdybych tím snad nějak zavinila její konec.

„Já ji vlastně ani neznala. Řekla bych, že komunikovala víc s Rielem,“ zareagovala jsem odměřeně. Pak jsem si ale na něco vzpomněla. „Byla to ona, kdo šel za Ezechiel, když se s Gabrielem rozešla. A byla na ni za to dost naštvaná.“

„To byla celá ona… nenapravitelný romantik…“ pousmál se Michael, ve tváři najednou neuvěřitelně rozněžnělý výraz, který prozrazoval, jak moc mu na jeho družce záleželo. „Věřím, že to myslela dobře… akorát ne vždy volila tu nejšťastnější cestu… ale taková už byla její filozofie…“

„A to jaká?“

„Že pravý cit je jako růže, která vykvete mezi trny,“ pronesl archanděl takřka poeticky. „A podle všeho se nemýlila, přinejmenším u tvých rodičů jí to vyšlo a s tebou a Rielem ostatně také. Jen ho neměla přesvědčit, abyste šli na ten ples… to byla osudová chyba…“

442. díl

        Později, když už jsem se ukládala ke spánku, jsem na Haniel myslela, ale ani tak se mi nepodařilo napojit na její vzpomínky. Nejspíš proto, že stejně jako Gabriel byla stvořením světla a tahle Ezechielina schopnost se podle všeho omezovala jen na Temné a nebo lidi. Byla to škoda, protože by mě celkem zajímalo, v čem všem měla prsty, ne teda že bych se na to Michaela hned nezeptala, ale ani on neměl tušení, co všechno prováděla, a mnohdy to prý raději ani vědět nechtěl.

Docela mě překvapilo, jak moc mě její smrt zasáhla, měla jsem za to, že už jsem vůči tomu imunní, navíc jsem ji ani pořádně neznala. Bylo to nejspíš proto, že si byla s Gabrielem tak blízká a taky že patřila k těm málo, kteří proti Adrianovi – byť potají – bojovali. Naneštěstí se jejich počet rychle snižoval, aniž bychom byli o něco blíž svržení toho tyrana. A to nebylo zrovna povzbudivý.

Stejně jako nebyl povzbudivý Adrianův spokojený úsměv, s nímž mi po nějaký době, kterou už jsem se ani nepokoušel změřit, popřál dobrého rána. Tmavovlasý ostýchavý děvče, který ho doprovázelo, mi spěšně naservírovalo jídlo, a co nejrychleji se opět ztratilo, jako kdyby se obávalo, že když bude otálet příliš dlouho, vzbudí tím pánův hněv.

„Byl bych zašel dříve, ale nechtěl jsem tebe a Michaela rušit, kdybyste se náhodou už rozhodli sblížit. Přinejmenším z jeho chování se zdálo, že by mu podobná věc nebyla ani v nejmenším proti mysli,“ prohodil Adrian pobaveně.

„Ty jsi zabil Haniel?“ ignorovala jsem zcela ty jeho kecy a potěšilo mě, když jeho samolibý úsměv okamžitě pohasl.

„Není od tebe hezké, že mi to připomínáš, Izabelo, ještě jsem se přes její ztrátu docela nepřenesl. Tolik mě trápí, že jsem jí nedokázal pomoct…“ pronesl zarmouceným tónem, který zněl nepříjemně věrohodně.

„Podle všeho jsi jí pomohl až dost!“ prskla jsem pohrdavě, neochotná uvěřit tomu jeho divadýlku.

Adrian si povzdechl. „Vím, co se povídá, ale ujišťuji tě, že nezemřela mou rukou. Sama si sáhla na život, když se dozvěděla o Gabrielově konci. A za ten hřích ji čeká věčné zatracení.“

„Já ti nevěřím!“

Lhostejný pokrčení rameny. „Na tom vlastně ani nezáleží, má drahá. Teď mě spíš zajímá, jestli hodláš přistoupit na naši dohodu. Protože jsem přesvědčen, že by Michael ocenil, kdybys vypadala o něco… reprezentativněji… Musí ho vyloženě bolet vidět tě v tomhle stavu….“ poznamenal s rozverným mrknutím, kterým se mi ještě víc znechutil.

„Tak daleko jsme se ještě nedostali, navíc si nejsem úplně jistá, jestli chci zrovna jeho. Je dost umíněný, víš?!“ hrála jsem o čas, abych mu nemusela dát jasnou odpověď. „Možná by bylo lepší spokojit se s obyčejným andělem, ti by nemuseli být tak povýšení.“

„Andělů mám ale tisíce, jak si z nich chceš jednoho vybrat?“ zaujal ho můj návrh.

„To se neboj, však já už něco vymyslím, jen mi řekni, jestli mám tvý slovo.“

Když mi ho dal a zeptal se na jméno, krátce jsem zaváhala, protože těch možností tu bylo víc. Od Ariela, kterýho bych s takovou chutí seškvařila bleskem, přes Petra – pokud se ho teda po tom Rielově zásahu namáhali ještě oživit – u toho bych mohla zkusit apelovat na city, který ke mně snad někdy choval, jenže po tom našem posledním střetnutí jsem o tom vážně pochybovala. A pak tu byl David… mámin David… A právě jeho jsem si k Adrianovu neskrývanýmu údivu vybrala.

„David?“ zopakoval po mně nevěřícně. „Nepřipadá ti poněkud zvrácené chtít zrovna jeho?“

„Možná. Je to pro tebe snad problém?“ opáčila jsem vyzývavě a on se zasmál.

„Začíná se mi zamlouvat, jak uvažuješ, drahá Izabelo! Dobrá tedy, máš ho mít!“ přislíbil mi a zjevně se s ním nějak neverbálně spojil, protože zanedlouho se ozvalo rozpačitý zaklepání a onen mladíček vstoupil poněkud rozechvěle dovnitř.

„Přál jste si mne vidět, ó Nejvyšší?“ hlesl, pohled upřený k zemi, i když se neubránil, aby jím krátce nezalétl i ke mně s němou výčitkou.

„Tady Izabela si tě přála vidět! I když netuším, kde jste se vy dva už mohli střetnout! Možná bys mi o tom mohl povyprávět…“ udeřil na něj Adrian tvrdě a pokud měl David předtím ve tváři aspoň nějakou barvu, tak po tomhle se mu vytratila docela.

„Haniel mi o něm řekla,“ vložila jsem se do toho dřív, než ten hoch stihne udělat nějakou nenapravitelnou chybu. „Prý ho zabila Ezechiel, tak jsem si říkala, že společný nepřítel by mohl být celkem solidním začátkem. Navíc znal mámu, tak mi o ní bude moct aspoň vyprávět…“

Adrian se na mě zadíval, oči přimhouřený, jako kdyby se snažil odhadnout, o co mi vlastně jde. „Musím přiznat, že ti vůbec nerozumím, Izabelo, mohla jsi mít kteréhokoli z mých archandělů a vybereš si tohle?“

Kteréhokoli ne… Ne Gabriela…

443. díl

        „Méně je někdy více, to jsi ještě nezjistil?“ usmála jsem se na Adriana sladce a doufala, že to nechá být. Ale to prostě neměl v povaze.

„Nesmysl, méně je vždy méně a v tomhle případě se skoro rozpakuji na podobnou dohodu přistoupit, protože za svou pomoc zasluhuješ něco lepšího,“ nezamlouvalo se mu to, protože nejspíš tušil nějaký podraz, jen zatím nevěděl, co by to mělo být.

„Dal jsi mi slovo a já jsem naprosto spokojená!“ prohlásila jsem rázně. „Akorát bych ještě ocenila, kdybys nám mohl dopřát trochu soukromí.“

„Ovšem,“ přisvědčil a poněkud neochotně se rozloučil. „Uvidíme se později, doufám, že do té doby nebudeš své volby litovat,“ varoval mne, než nás zanechal o samotě. Nicméně jsem si nedělala velký iluze o tom, že by snad na chodbě neměl nějakýho ze svých poskoků.

„Posaď se,“ nabídla jsem Davidovi místo na svý matraci a rovnou vytáhla kroniku, kam jsem pro něj napsala krátký vzkaz.

Potřebuju tvou pomoc

„Je mi ctí, že sis mě vybrala, Izabelo, a vynasnažím se, abych tvou důvěru nezklamal,“ sdělil mi bez váhání v odpověď.

„Nemusíš to dělat, pokud nechceš, pochopím to,“ chtěla jsem si s ním tohle vyjasnit předem, než zajdeme někam dál.

„To je v pořádku. Jen mi pověz, co ode mě očekáváš,“ nezklamal mne a v tu chvíli vypadal podstatně sebejistěji než v Adrianově přítomnosti. Je možný, že to předtím jen hrál?

Krev

„To záleží na tom, co mi vlastně můžeš nabídnout,“ řekla jsem nahlas.

„Ledacos. Zkus si říct a uvidíme, jestli dokážu tvé přání vyplnit,“ navrhnul a já se na něj vděčně pousmála. „Jen mi pověz, proč sis vybrala zrovna mě a ne nějakého archanděla, když ti je Adrian nabízel.“

„Na můj vkus jsou až moc namachrovaný. Zato když dojde na plnění přání, tak se najednou vytáčí, jako kdyby jim snad šlo o život,“ odvětila jsem s pohrdavým ušklíbnutím.

Tobě můžu věřit… naškrábala jsem do kroniky a on přikývl.

„A jaké je tedy tvé první přání?“

„Něco pořádnýho k jídlu… třeba indickýho,“ požádala jsem ho s lítostivou vzpomínkou na Riela a naši společnou večeři. „A vem mi hodně velkou porci, docela mi tady vyhládlo.“

„To chápu,“ pousmál se na mě povzbudivě, pořád ten stejný milý kluk, který kdysi mámě tolik pomohl. V jistým ohledu mi bylo líto, že jim to spolu nevyšlo, jenže… pak bych se zase nikdy nenarodila. I když mý rodiče by aspoň byli naživu, třebaže každý s někým jiným. Ale chtěli by to tak oni sami?

„Pokusím se to pro tebe sehnat, Izabelo,“ přislíbil David a něžně mi přitom odhrnul špinavý pramen vlasů z tváře. „Zatím se drž.“

„Zbývá mi snad něco jinýho?“ udělala jsem na něj obličej.

„Ano, a právě proto jsem rád, že ses vydala zrovna touhle cestou. Annie by na tebe byla moc pyšná,“ ujistil mne a ta slova mi vehnala slzy do očí.

„Jestli ti to Adrian neřekl, tak tu teď pojídám krysy! Pochybuju, že by zrovna na tohle byla pyšná!“ zašklebila jsem se sebekriticky.

„Pouze hledáš způsob, jak přežít, na tom přece není nic špatného,“ přešel můj prohřešek s velkorysostí skutečnýho anděla. „A být tu Annie, tak by to viděla naprosto stejně. Bez ohledu na to, co uděláš, zůstaneš navždy její milovanou holčičkou, důkaz její lásky k Alexandrovi.“

„Musíš mě nenávidět…“ zašeptala jsem provinile, třebaže já osobně jsem mu vlastně vůbec nic neprovedla. To Ezechiel… a máma… tak proč jen jsem se za to cítila tak strašně odpovědná? „Nikdy jsi neměl zemřít… je mi to skutečně líto…“ pronesla jsem zničehonic, sama zaskočená tím, co to ze mě vylítlo. Ale jeho to prohlášení kupodivu nezarazilo.

„Já to přece vím, však ti to také nezazlívám,“ ubezpečil mne a jeho jemný ruce zlehka sevřely tu mou v konejšivým stisku. „Bude zase dobře, uvidíš…“

„Jo,“ přitakala jsem, ale zároveň jsem rozhodně zavrtěla hlavou.

Riel je mrtvý

„Někdy o tom ale začínám pochybovat. Stalo se tolik věcí…“

Haniel taky

„To je mi líto, ale nesmíš se ohlížet, teď ještě ne. Soustřeď se na svůj cíl, na to, co sis předsevzala, a zapomeň na vše ostatní. Až bude po všem, až budeš opět volná, pak bude čas truchlit,“ snažil se mi David dodat trochu optimismu a já se na něj vděčně pousmála.

„Vidím, že jsem si vybrala opravdu dobře.“

Buď opatrný… zapřísahala jsem ho na papíře, protože bych si nikdy neodpustila, kdyby se mu mělo kvůli mně něco stát. Už takhle jsem zničila dost životů a i když jsem si pořád opakovala, že v jeho případě mám svědomí čistý, uvnitř jsem to tak necítila.

Vlastně jsem si připadala jako posel smrti.

444. díl

        „Můžeš mi laskavě sdělit, o co se to zase pokoušíš?!“ vyjel na mě Rafael, sotva za sebou zavřel dveře, jeho obvykle laskavý obličej nepřívětivě zamračený. „Copak ti to posledně nestačilo?! To si vážně nedáš pokoj, dokud nás všechny nezabiješ?!“

Chladně jsem opětovala jeho rozlícený pohled. „Proč se tak čílíš, tobě se snad nic neděje, nebo jo?!“

„Zatím ne, i když pouze díky mé obezřetnosti, ne proto, že bys snad brala na někoho ohled! Nepřipadá ti sprosté, takhle toho hocha využívat?!“ vyčítal mi ostře.

„A co se ti zase nelíbí?! Copak jsi neříkal, že je tahle věc tak důležitá, že ostatní musí jít stranou?! Jenže to bylo v pohodě, jen když umírali lidi a Temní, co?! Jak jde o jednoho z vás, tak to najednou vidíš jinak!“ nemínila jsem na sebe nechat řvát.

„Jenže David už od tebe zakusil víc než dost! Měla bys ho konečně nechat na pokoji! Co si od toho všeho vůbec slibuješ?!“ nedal se archanděl tak snadno odbýt.

„Náhradu za Gabriela, co jinýho?“ zatvářila jsem se docela nevinně. „Máma s ním byla šťastná, tak nevidím důvod, proč by to nemělo vyjít i mně.“

Do tý doby jsem si nemyslela, že by byl něčeho takovýho schopen, ale po tomhle na mě vrhnul pohled, který si v ničem nezadal s tím Adrianovým, když byl zrovna v náladě. Myslím jako v náladě někoho zamordovat.

„Tohle na mě ani nezkoušej!“ varoval mě. „A hleď se mu klidit z cesty, jinak se postarám, abys toho patřičně litovala!“

„To jako vážně?“ skoro mě ta jeho výhružka pobavila. „A co mi chceš udělat? Aby se pak Adrian na tebe nenaštval, ten už se vyloženě nemůže dočkat, až mě bude moct vlastnoručně mučit!“

Tohle Rafaela trochu zklidnilo. „Jenom chci, abys z toho Davida vynechala. Vždyť ti stejně nemůže být k užitku, na to nemá dost velkou moc.“

„Možná se můžeme dohodnout,“ polevila jsem, protože jsem přece jen neměla kvůli němu úplně čistý svědomí. „Dej mi, co jsem požadovala, a nechám ho být.“

„Už jsem ti přece říkal, že to právě teď není možné!“ odsekl archanděl skoro zlostně.

„To máš pravdu, to jsi říkal!“ zareagovala jsem podobným tónem. „A Michael mi řekl totéž! Jenže jestli sis toho nevšiml, tak já nemám čas čekat, až to bude možný! Adrian mi dal akorát pár dní a pak čeká, že mu naservíruju Ezechiel na stříbrným podnosu! Tak mi laskavě řekni, co mám dělat!“

„Vyčkat,“ doporučil mi Rafael dosti přezíravě a já se na něj naštvaně zamračila.

„Doufám, že máš nějaký plán, který si necháváš pro sebe, protože jinak jsme… no, víš kde!“ odpustila jsem si na poslední chvíli to sprostý slovo, koneckonců jsem mluvila s božskou bytostí, tak byla na místě určitá úcta, i když jsem zrovna v ten moment měla sto chutí tu božskou bytost s rozběhem nakopnout někam.

„Nemám plán, pouze tušení, že se některé naše problémy zanedlouho samy vyřeší… jen musíš být trpělivá,“ pronesl Rafael s neochvějností, kterou jsem mu nemohla nezávidět. A o který jsem pochybovala, že by mu vydržela, kdyby šlo o život jemu!

„A jak se vyřeší samy?!“ vybuchla jsem dopáleně. „To má Adrian nějakou hrozná nemoc, díky který do tý doby umře? Protože jestli ne, tak se toho moc samo nevyřeší!“

„Také jsem neříkal, že se samo vyřeší úplně všechno, některým věcem holt musíme trochu napomoct,“ pokáral mě archanděl za mou netrpělivost.

„Fajn, tak ty si klidně čekej a já zatím zkusím i jiný možnosti! Protože nečinně už jsem seděla dost dlouho, aniž by to k něčemu bylo!“ odmítla jsem přijmout tu jeho na hlavu padlou filozofii. Jo, ať si beze všeho rozjímá, ale já už odmítala čekat na nějaký zatracený zázrak!

„Tak mi aspoň pověz, co máš v plánu, abych s tím mohl počítat!“ dožadoval se Rafael, ale já ho odbyla tím, že zatím nic určitýho.

Adriana, který přišel nějakou dobu po něm, už jsem odbýt nemohla, a tak jsem neochotně přistoupila na jeho podmínky, za což mě velkoryse odměnil slušným obědem, a taky ultimátem, dokdy mu mám říct, jak Ezechiel najít. Snažila jsem se ho přesvědčit, že potřebuju o něco víc času než jen do večera, ale tentokrát už byl neoblomný a viditelně odhodlaný uzavřít tu záležitost bez dalších průtahů.

„Věř mi, že já už to chci mít taky za sebou, ale myslela jsem, že využiju Haniel, která toho o Ezechiel věděla podle všeho víc než dost. Jenže tu možnost teď už jaksi nemám!“ vymlouvala jsem se, ale ani tím jsem ho neobměkčila.

„Jak to uděláš, mě naprosto nezajímá, Izabelo, ostatně když jsi před chvílí souhlasila, tak už jsi přece věděla, že je pryč!“ pronesl nesmlouvavě, zatímco si mě přeměřoval skoro nenávistným pohledem.

„Potřebuju si jenom odpočinout, abych s ní zvládla navázat spojení, to je celý,“ hrála jsem o čas, protože jsem netušila, kolik ho David bude potřebovat, než se mu podaří propašovat nějakou krev. „Pár dní navíc tě přece nezabije!“

„To ne, zato tebe by mohlo!“ odsekl nevlídně. „Už pokoušíš mou trpělivost příliš dlouho a jediné, co jsem od tebe zatím slyšel, jsou akorát výmluvy!“

„Kdyby to bylo tak jednoduchý, tak bys mě k tomu přece nepotřeboval, ne?!“ ohradila jsem se celkem logicky. „Ale když mi dáš krev, tak to možná půjde i rychleji!“ zkoušela jsem ho ukecat, ale on odmítavě zavrtěl hlavou.

„Dávám ti čas do zítřejšího večera, potom už to provedeme po mém!“

445. díl

        Nervózně jsem přecházela po cele a zoufale se snažila přijít na to, co si počnu, jestli do zítřejšího večera neseženu nějakou krev. Krysy, jako kdyby vycítily mý rozpoložení - a nebo prostě jenom proto, že to tak Adrian chtěl - se mi velkým obloukem vyhýbaly, jenže i kdyby to nedělaly, stejně by pro můj účel nestačily.

V poledne, když mi jeden ze strážných přinesl oběd a podle Adrianových instrukcí přidal i informaci, kolik mi ještě zbývá času, jsem byla už tak vyklepaná, že jsem nedokázala pozřít ani sousto. A při večeři a snídani na druhý den to nebylo o moc lepší.

„Copak, Izabelo? Snad jsi neztratila chuť k jídlu? A nebo je to snad proto, že bys ocenila něco… šťavnatějšího?“ bavil se tím Adrian, který se mi pozorně rozhodl dělat toho rána společnost.

„To ne, jenom jsem myslela, že za mnou přijde David. Ale asi o mě nemá zas takový zájem, jak jsem si namlouvala,“ posteskla jsem si, můj utrápený tón ne úplně hraný. Protože jsem byla fakt zklamaná, že se na mě zřejmě úplně vykašlal.

„Jestli tě to potěší a pomůže ti to, tak mu to můžu nařídit, to přece víš,“ řekl Adrian, kterýmu bylo jako vždy naprosto lhostejný, co si přeje někdo jiný. Obzvláště když došlo na jeho vlastní lidi.

„To ne, takhle to nechci,“ potřásla jsem okamžitě hlavou a on se pobaveně zasmál.

„Skoro bych řekl, že sis vybrala špatně, má drahá. Nevím, jak tě mohlo vůbec napadnout, že by ti tenhle hoch mohl nahradit Gabriela. Ještě že už se to nikdy nedozví, protože by ho to určitě zabilo. Tolikrát pro tebe nasadil život a ty ho nakonec vyměníš za někoho takového!“ dobíral si mě a já se musela hodně ovládat, abych mu na to něco neodsekla.

Ty to zvládneš, uvidíš. Nakonec to budeš ty, kdo se bude smát…

„Doufám, že tě aspoň potěší, když ti řeknu, že tě tvůj vyvolený bude dnes večer doprovázet. Bude to takový tvůj anděl strážný,“ bavil se Adrian dál na můj úkor a já se neubránila, abych se znepokojeně nezamračila.

„To není nutný, když nemá zájem, tak ať si táhne k čertu!“ snažila jsem se mu to rozmluvit, jenže on už byl podle všeho rozhodnutý.

„Musím na tom trvat, drahá Izabelo, přece jen budeš tam venku potřebovat nějakou podporu. A abychom se vyvarovali toho, že by ti ten andílek chtěl třeba pláchnout, tak vás dva připoutáme k sobě řetězem. Nebude to romantické?“

„To ne, potřebuju mít volný ruce!“ ohradila jsem se proti tý šílenosti, ale Adrian mě okamžitě ujistil, že ty okovy budeme mít kolem kotníků.

„Když jsem se nad tímhle světem zamýšlel, přišlo mi, že se z něj už vytratila ona pravá láska, a napadlo mě, jestli to nebude tím, že je lidský život o tolik pohodlnější než dřív, o tolik chudší o vypjaté situace a životní dramata,“ začal zničehonic filozofovat a já už dopředu tušila nějakou nekalost. „A tak jsem se rozhodl být vám aspoň v tomhle nápomocen… vždyť co vztah více utuží, než když spolu dvojice prožije nějaké hluboké trauma? Pokud tedy oba přežijete, ale to už bude pouze na tobě…“ dodal s přívětivým pousmáním, jako kdyby fakt věřil, jak moc toho pro mě dělá.

A já trpce zalitovala, že jsem kdy dostala ten debilní nápad zatáhnout do toho všeho Davida. Jo, Rafael měl zase pravdu, měla jsem ho nechat na pokoji, jenže já fakt myslela, že kde nic nezmůže archanděl, protože je díky svýmu postavení až příliš na očích, tam by obyčejný anděl mohl uspět. Koneckonců i z Adrianovýho chování bylo jasný, že o něm nemá příliš valný mínění. Tak proč by se s někým tak podřadným měl zahazovat nebo se namáhat dát ho sledovat, když mu od něj vůbec nic nehrozí? Naneštěstí pro mě se ale zdálo, že přinejmenším v tomhle se Adrian nemýlil.

„Nech ho být, už mě stejně přestal bavit,“ zatvářila jsem se znuděně, odhodlaná pokusit se to všechno ještě rychle napravit. „Možná jsem si opravdu vybrala špatně… ale třeba mi ještě dovolíš jeden pokus…“ zaprosila jsem a tentokrát jsem věděla naprosto přesně, čí jméno vyslovit… Arielovo… Jenže Adrian mi tu radost nedopřál.

„Kdepak, Izabelo, svou šanci jsi dostala a já tvé přání splnil. Teď s tím prostě musíš žít… kdoví, třeba ani nebudeš mít příležitost litovat toho dlouho…“ zasmál se nehezky. „Aspoň se dozvíš, jak houževnatý ten tvůj andílek je a kolik je toho ochoten pro tebe vytrpět… Jestlipak vydrží také tak dlouho jako Gabriel?“ zauvažoval nahlas, spíš jen tak pro sebe, i když mi bylo naprosto jasný, že ta poznámka byla rozhodně určená mně. A taky jsem měla pocit, že je za ní něco víc, nějaký skrytý význam, který mi uniká. Ale co?

„Rafael říkal, že to bití by nepřežil nikdo, tak co to tu na mě zkoušíš?!“ vyjela jsem na něj, o to vzteklejší, že se mu opět podařilo mě rozbrečet. „Vždyť jsi Rielovi nedal sebemenší šanci, prostě jsi ho zabil!“

„Opět mi křivdíš, Izabelo,“ zadurdil se naoko Adrian. „Byl to on, kdo si to celé zavinil, já ho chtěl pouze potrestat. Stejně jako jsem chtěl pak potrestat tebe, až se probereš. Jenže on se rozhodl vzít na sebe i tvůj trest… a ke své smůle poněkud přecenil své síly…“

446. díl

        Sotva Adrian odešel, schoulila jsem se na matraci a rozbulela se naplno, aniž bych se starala, jestli má na chodbě svý lidi, který mu to donesou. Bylo mi to jedno, všechno mi bylo najednou jedno. Protože pomyšlení, že se pro mě Riel obětoval, bylo prostě strašlivý. Další, který to udělal, protože věřil, že jsem něco víc, že má smysl pro mě zemřít, abych já mohla žít. Ale proč? Proč?!

Už jich bylo tolik… a s každým dalším mi to přišlo marnější a marnější… I kdybych byla Ezechiel, copak by můj návrat stál za tolik životů?! Čím je tak výjimečná, že to ospravedlňuje všechny ty vraždy?! Jak může být dobrá, když kvůli ní muselo zemřít tolik lidí, Temných i andělů? Copak nebude spokojená, dokud se nebude koupat v jejich krvi? Teprve tohle ji vzkřísí?!

To Adrian zavinil všechno to krveprolití… mou krví to vše pouze započalo… a díky mně to může opět skončit…

Přitiskla jsem si dlaně na uši, abych ten protivný hlas vytěsnila, ale samozřejmě mi to bylo houby platný, protože ona byla v mý hlavě… v mý duši… v mým srdci. Kolovala mi v žilách jako nějaký jed… cítila jsem ji pod kůži a při každičkým nadechnutí, jako kdyby stála vedle mě… hlídala mě… sledovala mě… čekala… Na co?

Nenech ho, aby tě ovládal… nedovol strachu, aby tě ochromil, teď musíš být silná…

Dej mi pokoj!

Vztekle jsem vytáhla kroniku z jejího úkrytu a vší silou s ní mrštila o protější zeď. Jdi pryč! Já už tohle nechci!

Ale ty jim to dlužíš, Izabelo. Dlužíš…

Vehementně jsem zavrtěla hlavou. Tohle by ode mě nikdo z nich nechtěl! A stejně není v mých silách to udělat!

Teď nesmíš couvnout. Jinak celý svět shoří v plamenech Adrianovy nenávisti. To přece nemůžeme dopustit…

Já už na to kašlu! Chci, aby to skončilo! Možná si tenhle svět nezaslouží přežít! Možná potřebuje očistit v plamenech, aby lidstvo mohlo začít znovu… lépe…

Pokud Adriana nezastavíme, pak žádné lidstvo nebude… už nikdy…

A nebude to tak snad lepší?! Stejně umí akorát vést války a zabíjet! Ničit a nenávidět! Závidět a pomlouvat!

„Mají své chyby, to je pravda, jako ostatně každý druh. Ale mají i svou světlou stránku, je v nich i dobro, a ty je nesmíš pro těch pár hříšníků zatratit.“

Tenhle hlas mě zaskočil, protože rozhodně nepatřil Ezechiel, a já si teprve tehdy uvědomila, že jsem předtím mluvila nahlas.

„Ahoj Davide, ani jsem tě neslyšela přicházet…“ odkašlala jsem si rozpačitě.

Jo, není moc příjemný, když vás někdo zaskočí uprostřed dialogu, který vedete sami se sebou. A upřímně jsem ani netušila, jestli bych mu to dokázala vysvětlit… protože jsem to i já měla potíže akceptovat. Byla jsem si ale stoprocentně jistá, že si za tohle můžu sama, nepožádala jsem snad Rafaela o ty lektvary? Nepila jsem je horlivě v naději, že mi to pomůže? A jediný, co jsem z toho získala, byl akorát tenhle podivný schizofrenní stav!

Uklidni se přece, on tu není, aby tě soudil. Naopak, přináší dobré zprávy…

Měla jsem chuť ji okřiknout, ať konečně mlčí, ale nechtěla jsem před Davidem vypadat ještě šíleněji, tak jsem se radši přinutila k dosti křečovitýmu pousmání.

„Copak se děje?“

„Nesmíš to s nimi vzdát, Ezechiel, slib mi to,“ zadíval se mi anděl prosebně do očí. „Ty jsi jejich poslední naděje.“

„Já nejsem Ezechiel, Davide, to přece víš!“ utrhla jsem se na něj nevlídně. „A v tuhle chvíli si fakt nejsem jistá, jestli si lidi nějakou naději vůbec zaslouží!“

„A proč by neměli? Proč je tak najednou zatracuješ?“ podivoval se David. „Vždyť to nebyli oni, kdo ti ublížili. Kdo tě připravili o tvé milované.“

„To ale jenom proto, že k tomu nedostali příležitost!“ odmítala jsem je vzít na milost. „Jejich duše jsou příliš slabý, tak náchylný k proradnostem a lži! Je to zakořeněný hluboko v nich, ta touha vlastnit, kořistit, ten hlad po moci! Nezradila mě snad Nikola?! Petr?! Nesešla snad máma z cesty, když před tebou dala přednost jednomu z Temných?! Dej jim možnost zhřešit a žádný z nich neobstojí! Žádný! A ty to dobře víš!“

Nevím, jakou jsem na tohle čekala reakci, ale překvapilo mě, když se anděl lehce pousmál. „Tohle už je odvěký spor, který mezi sebou andělé a Temní svádí. My v lidech spatřujeme boží lásku a jejich světlejší stránky, jejich snahu dělat svět lepším a pomáhat si. Zato Temní v nich vidí tu odvrácenou stranu, schopnost ubližovat, zradit, zničit a zabít. Je to jako den a noc, příliv a odliv, jedno by nemohlo existovat bez toho druhého. A to, jak negativně nyní o lidech smýšlíš, nejlépe ukazuje, kým doopravdy jsi…“

447. díl

        „Co tím myslíš?!“ zamračila jsem se na Davida. „Chceš mi snad tvrdit, že jsou lidi ztělesněním dobra?! Kdyby tomu tak bylo, proč by potřebovali strážné anděly?! Proč by zatracené duše bloudily po zemi a hledaly svůj klid?! Proč by bylo zapotřebí tolika slz k jejich vykoupení?!“

„Protože svět musí zůstat v rovnováze. Čisté duše skončí nahoře u nás, aby se posléze vrátily zpět na zem, konat dobro a šířit boží lásku, hříšníci zůstávají dole, aby se pokusili odčinit své nedobré skutky a dojít odpuštění v očích božích,“ poučil mě laskavě. „Ezechiel jako jediná zná míru jejich provinění, to ona vidí do nejhlubších koutů jejich duší, dokáže vyčíst jejich nejtajnější touhy a přání, a odhalit činy, kterých se dopustili. To ona je katem i soudcem, který může zatratit i očistit. Jen se na to musíš upamatovat, rozpomenout se, že máš hledat i dobro, neboť každý může jednou sejít z cesty, ale to ještě neznamená, že ji nedokáže opět nalézt a dojít nápravy.“

„Žádný div, že byla pořád tak skleslá, když se musela probírat lidským odpadem!“ prohodila jsem trpce. „Nebylo by snazší ponechat je jejich osudu?! Vždyť většina si stejně nic lepšího nezaslouží!“

„Zarostlý záhon se musí vyplít ne celý pokosit, protože teprve když vytrháš dusivý plevel, odkryješ ušlechtilé rostliny, které tak budou moci lépe prospívat a dělat svět krásnějším,“ pronesl David a něžně mě přitom pohladil po tváři. „Věřím, že hluboko uvnitř tohle všechno víš. Cítíš, že bez trápení a bolesti by nebyla ani radost a láska. A i když je někdy jeden jediný úsměv vykoupen tisícerými slzami, má to i tak smysl.“

„Prožít celý život v mizérii jen pro pár okamžiků štěstí? Kdo by si tohle přál?“ nechápala jsem jeho filozofii.

„Ten, kdo nepřestal věřit, že může být i líp. Jako třeba Annie,“ odvětil, jeho láska k ní stále patrná v zasněným úsměvu, který se mu krátce objevil na rtech. „A nebo snad nevěříš, že byla nakonec šťastná?“

„S tebou by jí bylo líp,“ řekla jsem pouze, ale on odmítavě zavrtěl hlavou.

„To s Alexandrem poznala pravé štěstí, s ním se cítila potřebná a skutečně milovaná.“

„Tys ji přece taky miloval!“ namítla jsem bez rozmýšlení a David se na mě vděčně pousmál.

„To ano, ale ona by mě nikdy nedokázala milovat tak jako jeho, jejich vztah byl naprosto výjimečný,“ konstatoval bez sebemenšího náznaku lítosti. „Možná proto, že svedl dohromady dva tak odlišné jedince, vzdoroval zažitým konvencím i nepřejícnosti okolí… a nakonec stvořil nový život…“ 

„Co jsem tak slyšela, tak jejich vztah i ten nový život zařídili andělé! Nešlo o žádnou osudovou lásku nebo náhodu! Byl to jen čistý kalkul, intriky a lži!“ nespatřovala jsem v tom tu romantiku jako on.

„Možná jim andělé ukázali cestu,“ připustil David bez rozpaků. „Ale jít po ní musí už každý sám. A jsem si jistý, že ani jeden z nich svého rozhodnutí nelitoval.“

„To mají štěstí, protože já těch svých lituju každou chvíli!“ povzdechla jsem si a neochotně mu pověděla, co nás oba navečer čeká. Předpokládala jsem, že mi to bude vyčítat, ale on to kupodivu nijak zvlášť neprožíval, jako kdyby si ani neuvědomoval, že mu tam půjde o život.

„To nám nezbývá příliš času, ale snad to do té doby stihneme.“

„Stihneme co?“ svraštila jsem nechápavě obočí. „Utéct?“

„Ne, dopřát si ten indický pokrm, po kterém jsi prve tolik toužila. Už jsem v tom směru podnikl nějaké kroky a zatím to vypadá velice slibně,“ pronesl David povzbudivě a já cítila, jak se ve mně opět rozhořela jiskřička naděje.

„Vážně? Neříkáš to jen tak?“ bála jsem se doufat, abych pak nebyla o to víc zklamaná. „Ale jak jsi to dokázal?“

„To je na delší vyprávění, pro které právě teď není ta nejvhodnější chvíle,“ odmítl anděl cokoli vysvětlovat. „Snad se nám někdy v budoucnu ještě naskytne příležitost o tom pohovořit a pokud ne, pak mě bude aspoň těšit vědomí, že jsem ti mohl být nápomocen.“

„Jo,“ popotáhla jsem akorát, natolik jsem svýmu hlasu nevěřila, abych se zmohla na nějaký skutečný poděkování. Ale on to z mýho výrazu zřejmě vyčetl, protože mě jemně sevřel ve svých pažích.

„Nevím, jestli budu moct přijít osobně, ale někdo se za tebou určitě zastaví, věř mi,“ přislíbil mi šeptem.

„Kdy?“

„Snad už brzy,“ nechtěl a nebo možná ani nemohl být konkrétnější. „Zkusím to trochu popohnat, hlavně nepropadej zoufalství, ano?“

„Nepropadej zoufalství?“ skoro jsem se dala do hysterickýho smíchu. „Spíš mi připadá, že už jsem docela přišla o rozum! Jak jinak bych s tím vším mohla souhlasit?! Stejně nechápu, na co mě tolik potřebuje! Neříkej mi, že si nemůže najít nějaký jiný tělo!“

Nejde jen o tělo, Izabelo, dostalo se mi nečekaně vysvětlení přímo od Ezechiel. Jsi moje temná část, moje noc, můj odliv. Jsi má odvrácená strana, která už pozbyla veškerých nadějí a všechny zatratila, která je plná bolesti a nenávisti, zášti a touhy trestat. Jen s tebou můžu být opět celá… jen tehdy, když přijmu své horší já, dokážu nalézt cestu z temnoty a ukázat ji i dalším…

448. díl

        Oběd minul, aniž by se něco mimořádnýho stalo, a i když jsem doufala, že se třeba v některým z těch pokrmů budou skrývat ampule s krví, nic jsem v nich neobjevila. Jenom Adrianův poskok mě povýšeně informoval, že už mi moc času nezbývá, pokud se ještě hodlám umoudřit.

Jo, možná bych si to mohla ještě rozmyslet… přece jen jsem věděla, kam Ezechiel nejčastěji chodí, jenže se mi tak nějak příčilo ji zradit a pak… stejně jsem netušila, kde se to místo vlastně nachází. To by věděl Gabriel, který tam za ní tenkrát v noci přišel, aby ji utěšil… On jediný chápal, jak těžký břemeno musí nést. A nebo mu šlo jenom o tu sázku s Michaelem?

Možná mu rozhovor s ním ukázal cestu… ale po ní už musí kráčet každý sám… nehodlala ho pro to Ezechiel soudit. A já se s ní nehádala. Koneckonců pokud pro ni obětoval život, pak v tom muselo být rozhodně něco víc. A komu záleží na tom, jak to celý začalo?

Zdá se, že konečně začínáš nahlížet na věci podobně jako já… potěšilo ji to, ale já za to ráda nebyla. A ani za vzpomínky, který se mi najednou vynořily v paměti.

„Takže to já jsem ta špatná?“ dumala jsem nahlas. „Chápala bych tu věc s hříšníky, ale nemůžu uvěřit tomu, že bych zabíjela i nevinný děti! To je prostě… strašný!“

Nadešel jejich čas, s tím nic nenaděláš… zdála se s tím být Ezechiel smířená.

„Ale je to přece tak nespravedlivý!“ odmítala jsem to přijmout. „Vždyť žily tak krátce! Jak tohle může někdo dopustit?!“

Některé růže uvadnou rychleji než jiné, to ale neznamená, že by jejich život postrádal smysl. Mnohdy právě takové voní nejkrásněji…

„Pořád mi to přijde hrozný, i když to zaobalíš do sladkých keců o růžích!“ odsekla jsem, naštvaná, že může něco takovýho schvalovat. Co když dělám chybu? Co když je ve skutečnosti ještě daleko horší než Adrian? Pokud vím, tak ten aspoň nemorduje malý děti!

Tohle si od tebe nezasloužím! dotklo se Ezechiel mý mínění. Mně nepřísluší určovat, čí konec má nastat, já se o to musím pouze postarat.

„Takže ti to našeptává Bůh a ty jenom vraždíš v jeho jménu?“ neobtěžovala jsem se skrýt svý znechucení.

Je přirozené, že o tom takto smýšlíš, neboť tak jsem na to nahlížela i já, když na mě někdy dolehla tíže mých povinností. O tomto jsem rozjímala, když mne Gabriel poprvé vyhledal…

„Copak to on coby archanděl mohl vidět jinak?“ nechápala jsem, že v ní dokázal najít zalíbení. Jak mohl milovat vražedkyni, zrovna on, který měl lidi chránit a vést?!

Takový už je běh života, že něco musí zemřít, aby se uvolnilo místo pro něco jiného. Bez smrti by nebyl život, stejně jako bez západu slunce by nebyl ani jeho východ. Vše musí být v rovnováze…

„Stejně nechápu, jak to můžeš dělat!“

Někdo to dělat musí…

„Jo, ale já si nejsem jistá, jestli toho chci být součástí! Je to prostě krutý!“

Jsi toho součástí, ať se ti to zamlouvá nebo ne. A že je to kruté? Pod nohama ti denně umírá tolik živočichů a rostlin, to ti kruté nepřipadá?

„To je něco jinýho!“

Proč? Neboť ti člověk připadá jako nadřazená rasa? A čím si to v tvých očích zasloužil? Vždyť jsi mi ještě před chvílí tvrdila, že nezasluhuje zachránit. Tak proč na to najednou nahlížíš docela jinak?

„Možná proto, že jsem pořád ještě člověk,“ plácla jsem, protože jsem sama nevěděla, co mi na tom celým tolik vadí. „A tohle není v pořádku.“

A ty myslíš, že beze mě to bude lepší? Že Adrian bude vůči lidem mírnější? Copak už jsi zapomněla na Eriku?

„A ty už jsi zapomněla na Davida?!“ opáčila jsem nepřívětivě.

Ani na jediný okamžik. Jenže veškerá má lítost ho stejně nedokáže přivést zpět. Jako ty nemůžeš vrátit ty, které jsi ztratila…

Po tomhle jsem se odmlčela, protože jsem jí jenom těžko mohla něco vyčítat, když jsem sama neměla čistý svědomí.

Byla to jejich svobodná rozhodnutí, Izabelo, a za ty přece vinu neneseš, pochopila Ezechiel okamžitě, co mě trápí. Copak jsi měla příležitost je zastavit? Copak se tě ptali na tvůj názor?

„Jenže kdybych nežila, tak by se pro mě nemuseli obětovat! Nikdo z nich!“ nenechala jsem se tak snadno uchlácholit. „Tebe snad netrápí, že máš na rukou jejich krev?“

Nač se trápit pro něco, co nemůžeš změnit? pronesla chladně, jako kdyby jí na tom fakt nezáleželo, ale po chvilce napjatýho ticha se ozvala znova. Jenže… takhle já smýšlet nedokážu…

Musela jsem se pousmát. Tak aspoň tohle jsme měly společný! „Myslíš, že až bude po všem, že to bude bolet míň?“

Ne, ale můžeš se pokusit najít někoho, s kým bys tu bolest mohla sdílet. Jako jsem to udělala já s Gabrielem…

Tímhle mě teda zrovna dvakrát nepotěšila. A já si říkala, že až bude po všem, tak jí zřejmě budu muset leccos vysvětlit. Otázkou ovšem zůstávalo, jestli mi to bude schopná odpustit.

449. díl

        S rostoucí nevolností jsem lžící rozrýpala večeři na podnosu, ale ani tentokrát jsem v jídle nenašla nic mimořádnýho. A mně zbývaly necelý dvě hodiny…

„Tak kde jsi?“ hypnotizovala jsem jako šílená dveře, jenže ty zůstávaly zatvrzele zavřený, a naprosto lhostejný vůči mýmu trápení. „Pospěš si, prosím!“ zapřísahala jsem je a na okamžik se zdálo, že mý prosby byly konečně vyslyšeny, když dovnitř po krátkým zaklepání vešel nějaký anděl. Záhy se však k mýmu neskonalýmu zklamání ukázalo, že je to jen další z Adrianových lidí, který mě má vzít nahoru, abych se mohla trochu upravit.

„Je to nutný?“ nechtělo se mi opouštět celu pro případ, že by se David přece jen objevil, ale ten muž odpověděl, že je to Adrianovo výslovný přání, a tak jsem neměla na vybranou.

Neochotně jsem ho následovala až do nějakýho pokoje, kde už pro mě byla připravená koupel a taky dvojice dívek, který mi pomohly umýt vlasy a obratně je upravily do elegantního uzlu. Když jedna z nich pak přinesla šaty na převlečení, znechuceně jsem se zamračila.

„Něco jinýho by nebylo?“ zeptala jsem se, protože už jsem měla zelených večerních šatů tak akorát plný zuby a tyhle navíc byly úplně přesnou kopií těch mých.

„Nejvyšší si to takhle přál,“ hlesla dívka stydlivě a já to vzdala a nechala ji, aby mi do nich pomohla.

Není nad stylový ohoz na popravu! blesklo mi hlavou a nemohla jsem si přitom nevzpomenout na Marcella, který vždycky dával takový důraz na zevnějšek. Jo, tohle by se mu asi zamlouvalo. Já osobně bych ale dala přednost obyčejný teplákovce, protože když mě onen anděl zavedl zase zpátky do mý cely, abych tam vyčkala, než si pro mě přijdou, roztřásla mě za chvilku strašlivá zima.

Bez ohledu na čistý oblečení jsem se schoulila na matraci, kolena přitažený až k bradě, paže omotaný kolem sebe v marný snaze se aspoň trochu zahřát, zatímco v duchu jsem procítěně proklínala oba archanděly i Davida, který se na mě totálně vykašlali. Kde je teď ten jejich geniální plán?! Na co ještě čekají?! Chtějí snad využít příležitosti a zbavit se mě? Možná, že tohle měli v úmyslu už od samýho začátku, když se tou máminou smrtí všechno tak zkomplikovalo... Třeba usoudili, že už to se mnou nemá dál smysl…

S utrápeným povzdechem jsem sevřela kámen od ní v pěsti. Měl mi splnit přání… ale jaký? Co si mám přát? Kdyby aspoň dokázal přivést Riela zpět… ten už by si na rozdíl ode mě jistě věděl rady… jenže takovou moc naneštěstí neměl.

„Kdybys tu teď mohla být, mami…“ zašeptala jsem a oči se mi při vzpomínce na ni okamžitě zalily slzami. „Je mi líto, že jsem tě zklamala…“

Chtěla jsem být silná, vážně jo, nedat na sobě znát, jak moc se bojím, jenže jsem to prostě nedokázala. Pomyšlení, co za hrůzy si pro mě Adrian nepochybně připravil, mě naplňovalo takovým děsem, že jsem se nekontrolovatelně chvěla, a to, že si Ezechiel vybrala právě tuhle chvíli pro to, aby se odmlčela, mi taky na klidu zrovna nepřidávalo. Jako kdyby mě už docela všichni opustili…

Naneštěstí ne všichni… opravila jsem se hned vzápětí, když se dveře otevřely a v nich stanul Adrian, oblečený celý v bílým a s vlídným úsměvem na rtech. Člověk by v něm fakt nehledal chladnokrevnýho vraha a sadistu, bylo až s podivem, že někdo s tak prohnilým nitrem dokáže navenek vyhlížet naprosto nevinně…

„Zakrátko nadejde tvá velká chvíle, Izabelo,“ oznámil mi, jako kdybych na tohle snad mohla zapomenout! „Nervózní?“

„Je mi fajn, díky!“ snažila jsem se působit sebejistě, ale pochybuju, že jsem ho tím byť na moment oklamala.

„David už na tebe čeká venku, mám pocit, že přinejmenším on nervózní je,“ zasmál se Adrian svýmu vlastnímu vtípku a já se na něj nuceně zašklebila. Jak zábavný!

„Kvůli tobě doufám, že už jsi přišla na nějaký způsob… pokud k tomu budeš něco potřebovat, stačí říct, ale jestli se hodláš opět dožadovat krve, tak si tu námahu rovnou ušetři,“ varoval mne dřív, než jsem stihla otevřít pusu a přesně tohle chtít.

„Zatím asi nic, díky,“ odvětila jsem a k mý úlevě a překvapení se mi hlas zase tolik nechvěl. Ale uvnitř jsem byla vyklepaná maximálně, až jsem měla obavy, jestli udržím obsah žaludku na svým místě.

„Výborně,“ potěšilo to Adriana. „Už se nemůžu dočkat, co mi tam venku předvedeš…“

Jo, tak to jsme dva! zaúpěla jsem v duchu. A pak se v mý mysli ozvalo ještě něco jinýho. Ezechiel…

Pověz mu, že tady u něj to nepůjde… musíš ho vylákat dolů na zem… To by ti mělo získat ještě trochu času.

Ale kam? Někam k Temným?

Ne, nechci, aby napadl mé lidi. Ti, kteří měli být potrestáni, již potrestáni byli, a ostatní by neměli pykat za chybu v úsudku někoho jiného. Přej si, aby tě vzal na místo, kde se konal ten ples… je z něj sice nyní jen spáleniště a z kdysi majestátného hradu ubohá rozvalina, ale na druhou stranu je v tom jistá symbolika, nemyslíš?

Proč? Protože jsem tam měla ten den zemřít? Kdyby Riel nezaváhal a splnil slib, který tátovi dal, k ničemu z tohohle by nedošlo… mohla jsem být už volná…

Volná? Byla bys leda mrtvá! Tohle by sis snad přála?!

A copak k tomu stejně nedojde?! Tak jaký je v tom rozdíl?!

Možná žádný… ale nač se hned vzdávat naděje?

450. díl

        Když jsem Adrianovi řekla, kam potřebuju vzít, poměrně dlouho si mě zkoumavě prohlížel, ale nakonec přikývl.

„Pokud ti to pomůže…“ prohodil natolik skepticky, že chovat v sobě nějakou naději, po tomhle už by se definitivně vytratila. „Dopřej mi ale chvíli na přípravu, musím svolat své lidi, aby nás doprovodili.“

„Je to nutný?“ svraštila jsem znepokojeně čelo, i když jsem nedokázala posoudit, nakolik by se to mohlo ukázat jako problém.

„Ovšem. Je třeba počítat s možností, že na nás Temní zaútočí. A pak budeš za jejich ochranu více než vděčná, věř mi.“

„Nerad bys o mě přišel moc brzo, co?“ ušklíbla jsem se trpce.

„Jak pravíš,“ zaculil se Adrian v odpověď, načež mě k mý úlevě opět opustil.

Nevěděla jsem, kolik času mi dopřeje tentokrát, a tak jsem chvatně vytáhla kroniku a naškrábala tam několik posledních vět. Bylo toho tolik, co bych tam ještě chtěla zaznamenat, ale k tomu už prostě nebudu mít příležitost. Protože jsem fakt nevěřila, že se od toho jezera vrátím živá.

Naděje umírá poslední… snažila se mě Ezechiel povzbudit. A nebo se mi vysmívala, kdoví. Každopádně to na mě moc nezabíralo.

„Až tam budeme, ukážeš se vůbec? A budou tví lidi s tebou? Pomůžou ti?“ zašeptala jsem, zoufalá, že se mi nepodařilo sehnat ani kapičku krve. Jak mám bez ní provést svůj plán? Jakou mám bez ní šanci?

Na mé lidi nyní spoléhat nemůžeme… bude to vše pouze na nás…

„Tak to je v háji!“ ulevila jsem si.

Odvahu! Neboť právě ta odlišuje bojovníky od poražených! A ty se nesmíš předem vzdát, Izabelo, musíš bojovat!

„Jak?!“

Tichý vrznutí dveří mě vylekalo natolik, že jsem bezděčně vyjekla, a když dovnitř vešel docela cizí anděl, nedalo se o nějaký mý odvaze vůbec hovořit.

„To už je čas?“ vypravila jsem ze sebe stísněně, nohy najednou natolik slabý, že mě stěží udržely, když jsem se na ně neohrabaně vyškrábala. Připadala mi, jako kdybych měla jít na vlastní popravu, a vlastně to nebylo zas tak daleko od pravdy. Jenom jsem si přála, aby to skončilo rychle, jenže vzhledem k Adrianově povaze jsem o tom vážně pochybovala.

„Nyní nemluv, musíme si pospíšit!“ pronesl ten muž naléhavě a já se na něj podezíravě zadívala.

„Kdo jsi?“

„Na tom nezáleží, důležité je, kdo je tu se mnou…“ pravil a já se zatajeným dechem sledovala siluetu za ním, jak přistupuje blíž. Rozpoznala jsem ho okamžitě.

„To není možný…“ vydechla jsem užasle, ale víc jsem toho nestihla, protože mě ten anděl popoháněl, ať na nic nečekám a dopřeju si tolik krve, co potřebuju.

„Cože?! To přece nejde!“ bránila jsem se, protože mi to přišlo naprosto nemyslitelný, ale jediný tah ostrou dýkou přes paži, kterým se spustila rudá záplava, mě přiměl změnit názor a já se vděčně přisála k tý krvácející ráně.

Hltala jsem tak žíznivě, až jsem měla obavy, že se zakuckám, a taky jsem netušila, kolik toho můžu vypít, aniž bych ho ohrozila na životě. Zároveň jsem však nedokázala přestat, neboť nic lepšího jsem v životě neokusila a po tolika dnech bez krve jsem nad sebou poněkud ztratila kontrolu.

On ale nevypadal, že by proti mýmu útoku něco namítal, jenom mě objal volnou rukou a zlehka opřel svou hlavu o mou, jeho čerstvá vůně tak vítaná v tom zatuchlým sklepení, plná naděje, až jsem se neubránila slzám.

Měla jsem tolik otázek, jenže nebyl čas některou z nich vyslovit, a když mě ten anděl znenadání popadl a odtáhnul na chodbu, sotva jsem stihla chabě poděkovat. Ještě jsem zahlídla, jak se skoro bezvládně svezl k zemi, ale pak už můj společník zabouchnul dveře a s klidným výrazem se otočil, aby čelil přicházejícím andělům.

„Co tu pohledáváš?! Tohle je naše práce, to nás sem Adrian poslal!“ nelíbila se jim jeho přítomnost a já v obavách přihlížela, jak se k nám blíží, všichni čtyři aspoň o hlavu vyšší a viditelně mohutnější než on. Andělé zkázy…

„Snad se zase tolik nestalo, ne? Pouze jsem vám chtěl ušetřit práci. Váš druh byl přece stvořit pro velkolepější věci, než je vyzvedávání vězňů,“ pousmál se na ně anděl přátelsky a ani nic nenamítal, když mě jeden z nich hrubě popadl za rameno a smýknul mnou k sobě. „Vážně oceňuji, co děláte tam venku. Jste mí hrdinové.“

Ten, co stál vpředu, se pobaveně zasmál. „To si dovedu představit! Co jsi vlastně zač? Strážný andílek? Asi ne moc dobrý, když jsi teď tady nahoře!“

„Jsem tam, kde je mě zapotřebí,“ nemínil se ten anděl pouštět s nimi do křížku. Na jednu stranu jsem ho plně chápala, sám proti čtyřem by neměl ani tu sebemenší šanci, ale na tu druhou jsem byla stejně zklamaná, že jim tak podlízá. „Ostatně jsem si jistý, že vás už je zapotřebí někde jinde. Nerad bych byl zodpovědný za to, že na vás náš Nejvyšší bude muset čekat.“

Pohrdavý odfrknutí bylo jedinou odpovědí, který se mu dostalo, a taky nevybíravýho odstrčení, co nepříliš jemně ustál o protější zeď. „Příště se nám nepleť po nohy, skrčku!“ varoval ho ten, co se s ním předtím bavil, než se připojil ke svým druhům a společně jsme vyrazili směrem k východu.

„Nemějte obavy, nemyslím si, že nějaké příště nastane…“ zaznělo ještě za náma a já se rozechvěle otočila, abych na toho anděla vrhla poslední pohled. Povzbudivě pokývnul hlavou, jako kdyby mi chtěl dodat odvahy.

A já se víc než kdy předtím bála, že selžu.