Izabel se dovídá pravdu o Rielovi a setkává se s archandělem Michaelem, který ji ovšem považuje za Ezechiel. Dokáže ho přesvědčit, kým doopravdy je, a získat jeho pomoc?
Ani nevím, proč jsem bláhově věřila, že tentokrát bude Adrian k mý prosbě o něco vstřícnější.
„Vždyť už jsem ti říkal, že tu žádnou krev nemáme! Tak proč se s tím prostě nesmíříš?“ pronesl rozladěně, jakmile si mě vyslechnul. „Raději mi pověz, zda ses již rozhodla!“
„Ještě ne,“ odbyla jsem ho, což mu samozřejmě nebylo po chuti.
„Nechápu, proč stále otálíš, tím, že onen okamžik oddaluješ, stejně nic nezískáš! Pokud chceš žít, jinou možnost prostě nemáš, cožpak jsi natolik nedůvtipná, že ti to stále nedochází?!“ obořil se na mě nevlídně, jeho andělský obličej potemnělý hněvem. „Zapomeň na Gabriela a raději se soustřeď na svou vlastní záchranu, protože já s tebou věčně trpělivost mít nebudu!“
Polkla jsem poznámku o tom, že zrovna teď moc trpělivě nezní, a místo toho jsem to na něj zkusila s logickýma argumentama. „Já ale taky potřebuju krev a pokud mě tu chceš ještě nějakou dobu držet, tak ti nezbyde nic jinýho, než mi ji obstarat! Přece to nemůže být zas tak těžký!“ neodpustila jsem si nakonec drobný rýpnutí.
„Existuje i jiná možnost, jak ukojit tvou žízeň, i když předpokládám, že se ti nebude příliš zamlouvat.“ Ta představa – ať už byla jakákoli - se ale podle všeho zamlouvala jemu, aspoň soudě podle chladnýho úsměvu, který se mu objevil na rtech.
Rozhodla jsem se, že se tím prozatím nenechám znepokojovat. Jakákoli možnost je přece pořád lepší, než to, čím jsem si prošla u Viktora…
„Když je to tak, proč teda necháváš Riela zbytečně trpět?!“ nechápala jsem, vzpomínka na to, v jak mizerným byl stavu, ještě příliš živá, než abych dokázala potlačit svou zlost.
Proč asi… protože je to odpornej sadistickej hajzl, kterýho náramně baví si s náma hrát! problesklo mi skoro současně hlavou a já byla v tu chvíli neskutečně vděčná, že v reálným světě Adrianovo čtení myšlenek podle všeho nefunguje. Jinak by se totiž určitě tvářil podstatně míň vlídně. A rozhodně by se neobtěžoval mi něco vysvětlovat.
„Gabriel je jiný než ty… narodil se sice jako člověk, ale jeho přeměna v jednoho z Temných byla úplná… proto potřebuje pravidelný přísun lidské krve,“ konstatoval s viditelným odporem. „Tobě na druhou stranu stačí jen trocha… a ani nemusí být lidská…“
Okamžitě jsem si vzpomněla na mámu. „Někteří věří, že když nebude Riel pít krev, pak si vzpomene na svou minulost. Na svoji skutečnou minulost…“ prohodila jsem a bedlivě jsem Adriana sledovala, abych viděla, jak na to zareaguje.
Pokud něco, vypadal spíš potěšeně. „Řekl bych, že se to zanedlouho dozvíme. Já osobně bych jen uvítal, kdyby se tak stalo… kdyby si konečně naplno uvědomil, co všechno tou svou neskonalou arogancí způsobil...“
Nenávist v jeho hlase byla takřka hmatatelná, mrazivý příslib pomsty, který se už nemohl dočkat. A já se zase nemohla dočkat, až se ocitnu zpátky v relativním bezpečí svý cely. Protože jakkoli nevinně Adrian dokázal vypadat, z jeho chování mi bylo víc než jasný, jak moc v jeho případě zdání klame. A že udělat si z tohoto muže nepřítele, je dost osudová chyba, který ale člověk zřejmě nemá možnost litovat příliš dlouho…
Jako kdyby tušil, na co myslím, přátelsky se na mě pousmál a já nemohla neužasnout, jak rychle dokáže dostat svý emoce pod kontrolu a nasadit opět tu svou přívětivou masku.
„Proč se mu vlastně stále snažíš pomáhat, Izabelo?“ povzdechl si utrápeně, jeho modrý oči si mě zkoumavě prohlížely, jako kdyby mu mohly odhalit záhadu mýho pro něj nepochopitelnýho počínání. Jenže skutečností bylo, že jsem dokonce ani já sama netušila, proč na Rielovi pořád tak lpím. Lhal mi… podvedl mě… ale… nikdy mi doopravdy neublížil… Bylo pro mě těžký uvěřit, že by byl něčeho takovýho vůbec schopen… A nebo jsem prostě jenom tak strašně naivní?
„Proč nemůžeme tuhle noční můru jednou provždy ukončit? Věř mi, že bez ní bude svět lepším místem… a hlavně bezpečnějším… pro nás pro všechny…“
Jeho vemlouvavý hlas byl jako ocelový vrták do mý hlavy, pronikal hluboko, až do mýho podvědomí plnýho pochybností. Měla jsem sto chutí na něj zařvat, ať už konečně mlčí a přestane mi vnucovat svou vůli, aby zanechal toho svýho věčnýho našeptávání, ale nechtěla jsem mu ukázat, jak velkou má nade mnou moc.
„Předpokládám, že ani tahle tvá návštěva u Gabriela nebyla příliš úspěšná,“ konstatoval, když jsem na jeho slova nijak nereagovala. „A nebo je to pouze tím, že se tak málo snažíš?“ Slabý pokárání, to jen abych věděla, že jsem ho zklamala.
„Takže za to můžu jenom já, jo?!“ prskla jsem na něj dopáleně. „Hlavně že ty se tolik snažíš, fakt dokonalej hostitel! A to ti máme jako uvěřit, že to s náma myslíš dobře?!“
„Čemu věří Gabriel, je mi naprosto lhostejné,“ pokrčil Adrian bez zájmu rameny. „A co se týče tebe, tak si zatím nemáš na co stěžovat. Ublížil ti tu snad někdo? Pokud ano, pak mi to pověz, a já se už postarám, aby byl viník náležitě potrestán.“
Jestli mi někdo ublížil?! Skoro jsem se uchechtla nahlas, když jsem si uvědomila tu jedinečnou příležitost.
Arieli, teď se těš!
„Tak ublížil?“ Adrian se na mě pátravě zadíval a já bez dlouhýho otálení vyslovila Arielovo jméno, napjatá, jak na mý obvinění zareaguje. Jenže on jenom mírně zavrtěl hlavou v zamítavým gestu.
„Cokoli špatného ti Ariel učinil, bylo pod vlivem Ezechieliny moci, ne z jeho vlastní vůle, věř mi,“ zastával se toho hajzla a já vzteky skoro skřípala zubama. „Pokud chceš někoho vinit, pak viň mě, že jsem podcenil její schopnosti a neuvědomil si, že ani jeden z mých nejspolehlivějších služebníků nemůže zlu, které ona představuje, vzdorovat.“
„Hm!“ zabručela jsem, dopálená, jak rychle byl s tou záležitostí hotov. „Takže pokaždý, když někdo z vás udělá něco špatnýho, tak za to může Ezechiel, je to tak?! Předpokládám, že to ona tě přinutila nechat Riela mučit, protože kdyby nebylo jí, tak jste vy dva vlastně ti nejlepší kámoši, co?!“ prohodila jsem jízlivě a bylo mi v tu chvíli jedno, jestli ho tou kousavou poznámkou naštvu. I když… jo, trochu jsem se jeho reakce bála, ale ne natolik, abych držela pusu zavřenou.
Adrian se ale kupodivu tentokrát ovládnul, jenom na rtech se mu objevil další z těch jeho posmutnělých pousmání.
„Izabelo…“ Jeho melodický hlas hladil a konejšil, byl jako lepkavá pavučina, do který jsem se zamotávala víc a víc, bezbranná malá muška lapená v síti odpornýho predátora. „Snažím se mít s tebou trpělivost, opravdu ano, protože si dovedu představit, jak se asi po tom všem musíš cítit. Snažím se ti dát čas na rozmyšlenou, čas, který nemáme, aniž bych chápal, proč se vůbec potřebuješ rozmýšlet. Ale na oplátku očekávám, že budeš brát tuhle situaci maximálně vážně a zdržíš se pro příště podobných nejapných projevů.“
„Co čekáš, jsem prostě pitomá, kdyby ses zeptal Riela, tak by ti to možná řekl!“ ušklíbla jsem se a vzápětí polekaně vyjekla, když mě popadl za paže a lehce se mnou zatřásl.
„Takhle nehovoř!“ napomenul mě s nečekanou ostrostí, jeho úsměv se v mžiku vytratil, jen aby se vzápětí vrátil s omluvným nádechem. „Myslím si o tobě mnoho věcí, ale tohle mezi ně rozhodně nepatří. A jsem si jistý, že by se mnou Gabriel aspoň v tomhle souhlasil, když už v ničem jiném.“
„Zdá se, že jste k sobě měli kdysi celkem blízko…“ prohodila jsem co nejnevinněji a Adrian to nepopřel.
„To už je dávno, od těch dob se mnohého změnilo,“ řekl neurčitě, čímž samozřejmě ještě víc podnítil mou zvědavost.
„Jak je ale potom možný, že si na tebe Riel nepamatuje?“ nenechala jsem se tak snadno odbýt. „Já bych si teda pamatovala člověka, který mě zabil,“ vrátila jsem se k jeho poznámce z chillonský síně.
Andělovy rty se zvlnily v posměšným ušklíbnutí. „Opravdu?“ opáčil a vypadalo to, že se v tu chvíli celkem dobře baví.
Nechtěla jsem tu vzpomínku, o nic víc než ty předchozí, ale nedokázala jsem se jí ubránit. Když u mě stál takhle blízko, že jsem cítila jeho dech na svý tváři, bylo to docela jako tenkrát v noci a já se zajíkla, jako kdyby mnou opět projel jeho nadpozemsky ostrý meč. Bylo těžký předstírat, že se nic mimořádnýho neděje, a podle toho, jak se tvářil, se mi to zrovna moc nedařilo.
„Paměť je ošidná věc…“ vysmíval se mi nepokrytě, zatímco jsem se mu celá roztřesená vytrhla a rychle od něj couvla natolik daleko, jak jen to ta nepříliš široká chodba umožňovala. Plesnivá zeď utnula můj útěk až děsivě záhy, ale aspoň mi poskytla nějakou oporu, protože na svý podlamující se nohy jsem se v ten moment moc spolehnout nemohla.
Nechápala jsem, co se to se mnou děje, přece jsem věděla, že to on měl na Ezechielině smrti hlavní podíl, tak proč mě znenadání přepadla tak ochromující panika?
„Jak jsi Riela zabil?“ vypravila jsem ze sebe, hrdlo přidušený v obavách z jeho odpovědi a zároveň z toho, že mi to odmítne říct. Nechtěla jsem to vlastně ani vědět, ale musela jsem se zeptat, protože jsem podvědomě cítila, že tohle je nesmírně důležitý… další kousek do skládačky mýho roztříštěnýho života. Pokud to teda ještě vůbec byl můj život.
„Záleží na tom?“ nehodlal se mi Adrian svěřovat. „Naneštěstí jsem byl až příliš shovívavý a rozhodl se dát Gabrielovi ještě jednu šanci… domníval jsem se, že si ji zaslouží, že to Ezechiel z něj udělala takové monstrum. Jenže jeho duše byla už příliš prohnilá, než abych ji dokázal spasit. Jakmile mohl, vrátil se ke svému původnímu záměru dopomoci Ezechiel k absolutní moci, a tentokrát se zdá, že se nezastaví vůbec před ničím.“
„Stejně jako ty, akorát že ty seš zase odhodlanej ji zničit!“ vypálila jsem chabě, stále otřesená vzpomínkou na Ezechielin konec.
„To jsem a právě teď bych řekl, že mám podstatně lepší vyhlídky uspět než Gabriel,“ culil se na mě vítězoslavně. „Což by tě mělo těšit… protože ani ty si přece nepřeješ, aby se vrátila… co by pak zbylo z tvých romantických snů o vás dvou?“
Už jsem se nadechovala, abych rázně popřela, že bych podobný sny vůbec kdy měla, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak se tvářil natolik sebejistě, že by to nejspíš stejně postrádalo smysl, a taky mě napadlo, jestli se právě v tomhle neskrývá nějaká možnost záchrany.
„Proč si tě nepamatuje?“ zopakovala jsem místo toho svou předchozí otázku a asi jsem se přitom tvářila patřičně zatvrzele, protože tentokrát se mi Adrian – byť s dosti otráveným výrazem – rozhodl odpovědět.
„Sebral jsem mu vzpomínky na jeho minulost. Chtěl jsem mu tím umožnit začít nový život… s duší nezatíženou hříchem… nepošpiněnou… Jenže on si podle všeho stejně našel způsob, jak se na ni upamatovat.“
Hořkost v jeho hlase nešla přeslechnout a já měla z jeho nezdaru škodolibou radost. Ostatně jestli selhal v tomhle, pak není tak neomylný, jak se snaží působit… což mi dávalo aspoň nějakou naději…
„Jestli to náhodou nebude tím, že na čas přestal pít krev,“ prohodila jsem, abych ho pošťouchla, abych mu naznačila, že si až moc dobře uvědomuju, že nemá tak úplně všechno pod kontrolou.
„Možná,“ připustil Adrian zamyšleně a jeho vědoucný výraz se mi ani trochu nezamlouval. Jako kdyby mu právě došlo něco, nad čím si už delší dobu marně lámal hlavu.
„Co je?“ zamračila jsem se na něj.
„Pouze jsem konečně porozuměl tomu, proč se tak zarputile snažíš sehnat Gabrielovi nějakou krev…“
„Co tím chceš říct?!“ zeptala jsem se, i když jistý podezření jsem už předem měla. A Adrian mi ho se spikleneckým pousmáním akorát potvrdil.
„Chápu, že není v tvém zájmu, aby se Gabriel docela rozpomněl… ovšem obávám se, že zdar našeho poslání je z větší části závislý právě na informacích, které jsou v tento moment pohřbeny hluboko v jeho mysli.“
„Dejme tomu, že si vzpomene… proč by nám měl ale pomáhat?“ přistoupila jsem zdánlivě na jeho hru, abych se o ní dozvěděla víc.
„Protože ty ho přesvědčíš, aby to udělal,“ odvětil Adrian bez zaváhání a byl na tenhle svůj geniální plán zřejmě náležitě pyšný, aspoň jsem tak usuzovala podle toho samolibýho úsměvu.
„Samozřejmě,“ přitakala jsem, koutek úst zkřivený v ironickým úšklebku. Jasně, já mám totiž na Riela přímo zázračný vliv, ten mi de facto zobe z ruky!
„Přestaň o sobě neustále pochybovat,“ napomenul mě Adrian tónem, jako kdyby mu neleželo na srdci nic jinýho než mý blaho a zdravý sebevědomí. „Pokud se ti ho nepovede přimět ke spolupráci – a to jakýmikoli prostředky – budu naneštěstí nucen přehodnotit svůj názor na jeho užitečnost.“
„Hm,“ zabručela jsem pouze. Tuhle výhružku jsem neslyšela poprvý a ani teď jsem nepochybovala o tom, že by ji byl bez jedinýho mrknutí oka schopen proměnit v čin.
„Ovšem pokud uspěješ…“ pokračoval okamžitě a jeho původně výhrůžný tón se změnil ve sladký cukrkandl, na který mě dokázal i proti mý vůli nalákat, jako kdyby byl spíš samotným ďáblem než božím služebníkem. „… pak ti Gabriela věnuji jako projev své vděčnosti.“
Chystala jsem se mu sdělit, že tenhle jeho projev vděčnosti by mi zrovna moc dlouho nevydržel, jelikož by vzal při nejbližší příležitosti roha, ale Adrian nejspíš odtušil, co si o tom myslím, a tak mě radši ani nepustil ke slovu.
„Vím, že jsem ti tuto nabídku již učinil, ale tehdy ti podle všeho nepřišla příliš atraktivní. Možná však svůj názor ještě změníš, když ji poněkud poupravím…“
Náznak úsměvu na jeho rtech mě naplnil neblahým tušením. Ostatně těžko od něj taky očekávat něco dobrýho, že jo!
„A to v jakým ohledu?“ vyzvídala jsem se zájmem, který jsem ani nemusela předstírat.
„Že až bude po všem, tak se definitivně postarám o Gabrielovu paměť… Nebude už žádná Ezechiel… žádné vzpomínky na minulost… kromě vzpomínek na tebe coby jeho milovanou přítelkyni a na váš společný život plný lásky a nekonečného štěstí. Jakpak by se ti zamlouvalo tohle?“
Trošku jsem se při tý představě zasnila - ostatně může se mi někdo divit? - a Adrian z mýho přiblblýho výrazu hned usoudil, že má vyhráno. Upřímně… nemohla bych v tu chvíli s čistým svědomím říct, že mi ta nabídka byla až zas tolik proti srsti. Zbavit se přízraku, který mě chce zabít, a zároveň získat Rielovu náklonnost… nebylo to jako splnění mých nevyřčených přání?
Jasně… vůči Rielovi by to tak úplně férový nebylo… ale copak mu snad na mně nezáleželo? Ty polibky… dotyky… byla jsem si jistá, že nebýt Ezechiel, tak by už dávno došlo i k něčemu víc. A já ho přece milovala… neospravedlňovalo by tohle snad dostatečně mý rozhodnutí?
Vždyť by to bylo pro jeho dobro… abych mu zachránila život… tak jak by to mohlo být špatný? Dalo se takový nabídce vůbec odolat?
Netrvalo mi moc dlouho přesvědčit sama sebe, že dělám jedinou správnou věc. Koneckonců Adrian přece říkal, že Ezechiel na Rielovi nikdy doopravdy nezáleželo, že ho brala jen jako chvilkový rozptýlení. Tak proč bych měla mít výčitky, když jí ho přeberu, já ho přece na rozdíl od ní milovala!
Jenže stačil jediný pohled do Adrianových zářících očí, abych si uvědomila, že to všechno jsou jenom trapný výmluvy, kterýma se před svým svědomím snažím omluvit tu sviňárnu. Jinak to prostě nazvat nešlo. A nebo snad můžete někoho přimět, aby vás miloval? Vždyť by to nebylo doopravdy… a mně na Rielovi záleželo až příliš, než aby mě podobná láska z donucení mohla uspokojit. Proč ale tu nabídku rovnou odmítat a zbytečně tak Adriana naštvat, když byl zrovna v tak mimořádně vstřícný náladě?
„Jak bys to chtěl udělat? Vždyť už ses o to jednou pokoušel a neřekla bych, že se ti to tak úplně povedlo!“ nadhodila jsem s naprosto nevinným výrazem, protože jsem nemínila přijít k úhoně.
„Třeba proto, že se mi zamlouvala možnost, že by si mohl přece jen vzpomenout…“ odvětil Adrian, ďábelská část jeho já se opět prodrala na povrch a sežehla na popel jakýkoli andělský zdání, který do tý doby úspěšně budil. „Že by si uvědomil, kolik bolesti všem kolem způsobil… a trpěl vědomím, že nemůže udělat zhola nic, aby to odčinil…“
Každičký Adrianovo slovo bylo naplněno čirou nenávistí a já opět jen žasla, čím si ho Riel tak naklonil.
„Tolik k tomu novýmu životu s čistým začátkem, co?“ neskrývala jsem svý znechucení. „Stejně pochybuju, že bys nad ním mohl mít takovou moc. Lidská duše je pro vás přece nedotknutelná nebo snad ne?“
„A kolik lidského se domníváš, že v něm ještě zůstalo?“ vysmíval se Adrian mý skepsi.
„Fajn, tak patří k Temným. Ale tím spíš si nemyslím, že bys ho dokázal ovládat,“ trvala jsem umíněně na svým. Nemohla jsem se totiž zbavit podezření, že celá ta Adrianova nabídka je akorát mazaným trikem, kterým mě chce získat na svou stranu. A až by dosáhl svýho cíle, tak by nás zlikvidoval oba, mě i Riela. A nebo jsem mu snad křivdila?
„K Temným?“ zopakoval po mně anděl s notným pobavením. „Věř mi, že ani tahle podstata v něm v tuto chvíli nepřevažuje.“
Nechápavě jsem na něj koukala, zcela bezradná, jak si tuhle jeho poznámku vyložit, naštěstí jsem na vysvětlení nemusela čekat dlouho.
„Má drahá Izabelo, copak ty nemáš ani to nejmenší tušení, s kýmpak máš tu čest? Nedošlo ti ještě, kým je ten tvůj ochránce doopravdy?“ dobíral si mě Adrian.
Ani člověk… ani Temný… ale to by přece znamenalo…!
„Copak, nezamlouvá se ti snad představa, že patří mezi nás?“ pásl se s potěšením na mým zmatku… a úzkosti, která mě sevřela jako ten nejtěsnější viktoriánský korzet. „Nebo spíš patřil, než byl z našich řad vyhoštěn pro zradu. Co jeden neudělá z lásky…“ Tohle už byl čirý výsměch. „Za jiných okolností bych pro to třeba mohl mít i pochopení… ale ne v případě, když se mě kvůli nějaké couře pokusil zabít!“
„Cože?“ vydechla jsem jen nevěřícně. Takhle to teda bylo? Takhle přišel Riel o život? Jak si vůbec mohl myslet, že by nad někým takovým mohl zvítězit?
„Jakmile zjistil, že jsem jeho milou pomohl sprovodit ze světa, napadl mě v mém vlastním sídle!“ pokračoval Adrian, podle všeho stále poněkud otřesený z toho pro něj traumatickýho zážitku. „Umíš si představit tu troufalost?! Dokonce měl tu neskutečnou drzost domáhat se toho, abych ji opět vzkřísil! Ten ubožák!“
„No, těžko jsi mohl čekat, že ti za to poděkuje!“ odtušila jsem střízlivě.
Anděl… jak by mohl být andělem? Vždyť tak nevypadal… ani se tak nechoval… co jsem ho znala, tak s nima bojoval… Přece bych něco takovýho poznala, ne?
„Neměl se do toho co vměšovat!“ pokračoval Adrian ve svým spravedlivým rozhořčení, ta urážka natolik velká, že se přes ni dosud nepřenesl. „Jeho povinnosti tkvěly v něčem zcela jiném než v utěšování královny Temných!“
„Copak andělé nemají přinášet útěchu zraněným duším?“ prohodila jsem spíš proto, abych taky něco řekla, než že bych ho chtěla vyloženě popíchnout.
„Temní žádnou duši nemají!“ houkl Adrian naštvaně. „A podobné selhání se obvykle trestá smrtí! Hodlal jsem být velkorysý a odpustit mu ten hřích, jenže on se choval dočista jako smyslů zbavený! Zřejmě ho ta ďáblice docela připravila o rozum!“
„Tak jsi ho zabil,“ konstatovala jsem, kdovíproč rozesmutnělá z tý představy.
„Ovšem, nemohu přece strpět takové projevy rebelie mezi svými archanděly! Nemáš ponětí, jakými schopnostmi disponují… a Gabriel na ně měl dosti velký vliv… Až nezdravě velký, řekl bych dokonce… Musel jsem opět nastolit řád a zároveň udělit varování těm, kdo by si snad troufli se mi po jeho vzoru postavit na odpor!“
„Chceš mi tvrdit, že on je…?!“
… a za troubení andělských trub a hřmění hromu sestoupil na zem on sám, archanděl Gabriel…
„Musím ho vidět…“ zamumlala jsem, těžko říct, jestli k Adrianovi a nebo jenom sama k sobě. On mi v tom každopádně nebránil. Dokonce ani nepovažoval za nutný mě k němu doprovázet a já tak mohla dlouhý minuty jen stát a zírat na jeho přikovaný tělo a popelavou tvář, tak dobře známou a přece mi připadalo, jako kdybych ji teď viděla poprvý.
„Gabrieli?“ hlesla jsem zkusmo a on ztěžka rozloupnul svý zarudlý oči a upřel je na mě.
Bylo to cosi v jeho pohledu, co mě přimělo o Adrianových slovech nepochybovat. Ostatně… mohl být snad takhle hezký chlap jinýho než božskýho původu? Všechny ty náznaky… jak je možný, že jsem si to neuvědomila dřív? Jak je možný, že jsem se nechala zmást tou jeho temnou aurou, která na něm lpěla těsněji než jeho vlastní kůže? Archanděl…
Chtělo se mi brečet… chtělo se mi vrhnout se na něj a nehtama na jeho tváři vyjádřit hloubku svý bolesti a zoufalství. Jak mi tohle mohl udělat…?
„Já jsem ti věřila!“ vyčetla jsem mu se zajíknutím, jak jsem se za každou cenu snažila polknout svý slzy a nedat mu tak najevo, jak moc mi svou zradou ublížil.
„Ezechiel?“ vydechl, jeho hlas podivnou směsicí naděje a zároveň obav. „Tak už sis vzpomněla?“
Měla jsem chuť ho poslat k čertu, ale nedokázala jsem to. Místo toho jsem se přinutila k poněkud křečovitýmu úsměvu. „Vzpomněla jsem si na nás… a na tvůj původ…“
Byla to hnusná hra, kterou jsem s ním hrála, ale on se ke mně taky nechoval férově a já to prostě musela slyšet od něj. Chtěla jsem, aby mi sám řekl, kým doopravdy je, kým po celou tu dobu byl… možná to celý byla jen lest… předstíral, že mě chrání před anděly… přiměl mě, abych mu bezpodmínečně věřila… a přitom chtěl… co? Spasit Ezechiel? Nebo ji zabít? Na čí straně vlastně stál? O co mu šlo?
„Můj původ mi nikdy nezabránil v tom tě milovat. A nebrání mi v tom ani teď…“ pronesl tiše, aniž by ze mě spustil svý oči.
Vědomí, že jeho vyznání nepatřilo mně, ne doopravdy, mi drásalo srdce do krve, ale se sebezapřením jsem pokračovala v tý šarádě.
„Měl jsi na mě zapomenout… Adrian říkal, že byl ochotný ti odpustit… měl jsi tu šanci využít…“ řekla jsem a tentokrát už jsem se slzám ubránit nedokázala. „Nikdy jsem po tobě nežádala, abys pro mě zemřel.“
„Taky jsem to neměl v úmyslu. Netušil jsem, že si Adrian mezitím stvořil novou armádu andělů. Kdyby bojoval čestně, tak by mě tenkrát neporazil,“ ohradil se, hlavu hrdě vztyčenou, třebaže jsem nechápala, kde k tomu v sobě našel dostatek sil.
„Já vím,“ přitakala jsem a v ten moment jsem tomu dokonce i věřila. Vždyť v porovnání s Rielem vypadal Adrian jenom jako malý kluk. Kluk, který má ovšem za zadkem legii andělů zkázy a zmaru…
„Gabrieli… já nechci, abys kvůli mně znovu zemřel… Musíš udělat, co po tobě Adrian žádá… musíš se zachránit… Prosím…“ snažila jsem se ho přesvědčit pro dobro nás obou.
Trpký zasmání. „I kdyby mě nechal žít… jaký smysl by měl můj život bez tebe?“
„Máš přece svůj nový život… novou rodinu… nebudeš sám…“ připomněla jsem mu a doufala, že myšlenka na jeho sestru by mohla pomoct změnit jeho názor, koneckonců na ní přece tolik lpěl. Jenže on mě překvapil.
„Čím víc vzpomínek se mi vrací, tím míň opravdový mi ten nový život připadá… jako kdyby to byla jen přetvářka…“ vypravil ze sebe lehce nepřítomně. „Oba jsme žili tak dlouho ve lži…“
„Tímhle bys Lidiannu zrovna nepotěšil, nezapomeň, jak moc tě teď potřebuje,“ pokoušela jsem se rozdmýchat jeho bratrskou lásku. Ale on ani na okamžik nezaváhal.
„Moje sestra odejde se svým manželem, jakmile to bude možný, sám jsem jim k tomu dal svý požehnání.“
Tak tohle byla ta dohoda, kterou uzavřel s Legolasem? Přišlo mi neuvěřitelný, že tenkrát na něco takovýho přistoupil. A jenom kvůli mně. Ne, ne kvůli mně, opravila jsem se hned v duchu. Kvůli Ezechiel…
„Proč jsi tak zatvrzelý? Přece jsi předem věděl, že náš vztah nemá budoucnost. Oba jsme to věděli… bylo naivní doufat, že by to mohlo skončit jinak.“
„Takhle nemluv, Ezechiel. Nelituju jedinýho okamžiku… to mi věř…“
Mlčky jsem přikývla, příliš dojatá, než abych se zmohla na slovo. Jen jsem ho zlehka pohladila po tváři a snažně si přála, aby můj dotyk dokázal léčit. Samozřejmě, že jsem takovou schopností nedisponovala, ale něco mě přece jen napadlo…
Jo, uznávám, že tohle už trochu hraničilo s masochismem, naneštěstí nic jinýho jsem k dispozici neměla. Radši jsem se snažila nevšímat si rzi, kterou byl držák na louč pokrytý, když jsem jeho ostrý konec zabodla do spleti žil na svým zápěstí, zatímco jsem zatínala zuby, abych nevykřikla bolestí.
Proč tohle vlastně dělám? podivovala jsem se zároveň v duchu. Pokud to vůbec bude fungovat, nebylo by snad rozumnější nechat Riela o hladu, aby se mu naplno vrátily vzpomínky? Jenže stav, ve kterým byl, dával tušit, že ho dřív než vzpomínky zastihne spíš smrt, a to jsem nechtěla.
Nemělo by mi na tom záležet… nemělo by mi záležet na něm… jenže jsem si nemohla pomoct. Stejně jako si nemohl pomoct tehdy on, když se střetnul s Ezechiel.
„Napij se,“ přidržela jsem mu svou ruku u vyprahlých úst a on kupodivu neprotestoval.
Když jsem ucítila, jak se k mý kůži hladově přisály jeho rty, chtělo se mi brečet. Náš poslední polibek…
„To nebylo zrovna moudré,“ ocenil mý počínání Adrian, hned potom, co mě probudil dost nevybíravým šťouchnutím nohou.
Překvapeně jsem zamrkala a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jsem pořád v Rielově cele, kde jsem si nepříliš pohodlně ustlala na podlaze. Jednak jsem potřebovala nabrat sílu na cestu zpátky do svý ubikace a pak… v jeho blízkosti jsem si přece jen připadala bezpečněji a to i když právě teď by mě samozřejmě nebyl schopen ochránit ani náhodou.
„Nechápu, co máš za problém!“ odsekla jsem, zatímco jsem se škrábala na nohy. „Nedělám nic jinýho, než co sis přál!“
„Vážně?!“ Než jsem se vůbec stačila nadechnout, abych mu ještě něco pěknýho pověděla, už byl u mě a pevně svíral mou paži. „Nevím, co přesně sis od toho svého představení slibovala, ale věř mi, že tímhle ničeho nedocílíš!“
Vrhla jsem rychlý pohled na Riela, ale naštěstí se nezdálo, že by byl natolik při vědomí, aby tuhle poznámku zaznamenal. Na rtech mu dosud zůstalo několik kapek krve, tak brutálně rudých proti jeho bledý kůži.
„Ty mě snad špehuješ?!“ utrhla jsem se na Adriana zlostně, abych zamaskovala rozpaky nad tím, že byl svědkem toho poměrně důvěrnýho rozhovoru.
„Pouze na tebe dohlížím, Izabelo,“ sdělil mi odměřeným tónem, který moji bojovnou náladu okamžitě zmírnil. „Podle všeho jsem ti poskytl až příliš volnosti… opravdu teď nepotřebuji, abys dostala otravu krve jen proto, že vyvádíš takové pošetilosti.“
„Nejsem snad proti tomu imunní?“
„V tvém případě to nehodlám riskovat,“ odtušil chladně. „A nyní už pojď, je načase, abys dopřála Gabrielovi také trochu klidu. Ve svém stavu by se měl přece jen šetřit. Navíc zcela jistě nechceš, aby ti vystydla svačina,“ dodal ještě s potutelným pousmáním, který jsem pochopila hned, jak jsem tu lahůdku spatřila.
Jo, musí se mu nechat, že na stříbrným tácu to bylo naaranžovaný fakt krásně, ale stejně se mi z toho krvavýho fláku masa, který mi kdosi naservíroval na podlahu mý cely, zvedl žaludek.
„Co to má být?“ nechápala jsem. Nebo jsem spíš odmítala chápat.
„Tvůj příděl krve. Neměla bys s tím otálet… čerstvé je prý nejlepší…“
„Cože?! To si snad děláš srandu!“ Já, která si vždycky v restauracích dávala steaky well done, bych měla vzít do úst syrový maso? Už jen z tý představy jsem skoro vrhla.
„Však ty tomu přijdeš na chuť, znáš to, hlad je nejlepší kuchař,“ vysmál se mi Adrian, vzápětí však zase zvážněl. „Nebudu tě tu zamykat, ale neměj obavy, postavím ven někoho, kdo se postará, abys byla hodná. A ke Gabrielovi smíš pouze s mým souhlasem, rozumíš?“
„A jak ho mám podle tebe přesvědčit, když mě za ním ani nepustíš?!“ zaprotestovala jsem okamžitě.
„Však budeš mít ještě dostatek příležitostí,“ ubezpečil mě, načež se definitivně obrátil k odchodu.
Bez dalších námitek jsem ho sledovala, dokud mi nezmizel z dohledu. Pro jistotu jsem ještě dvakrát napočítala do deseti, než jsem potichu přešla ke dveřím a vystrčila hlavu na chodbu. Anděl, který tam postával, sice nebyl Ariel, ovšem tvářil se na mě skoro podobně vlídně.
Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře. Tolik k mým plánům zkontrolovat jak na tom Riel je! Mrkla jsem aspoň na svou zraněnou ruku. K mý úlevě mezitím přestala krvácet, jenom v ráně mi pořád dost nepříjemně cukalo. Daleko víc mě ale trápilo, že jsem nevěděla, zda to celý vůbec k něčemu bylo, jestli jsem tím Rielovi pomohla. Podle Adrianovy nepřívětivý reakce by se dalo usuzovat že jo, ale nechtěla jsem se radovat předčasně.
Já zatím nijak velkou žízeň neměla, rozhodně ne natolik, abych se pustila do syrovýho masa, ale těžko říct, jestli po pár dnech svůj názor přece jen nepřehodnotím. Potřebovala jsem zůstat silná… potřebovala jsem vymyslet způsob, jak nás dostat pryč… a čím dřív tím líp.
V rámci možností jsem se uvelebila na matraci, natočená tak, abych výhled ode dveří blokovala svými zády, a opatrně jsem vytáhla tlustý svazek kroniky. Byla jsem dychtivá přečíst si toho co nejvíc, než louče na chodbě opět dohoří, jenže jakmile jsem odklopila těžký zdobený desky, zjistila jsem ke svýmu zklamání, že text uvnitř je psán mně neznámým jazykem.
„Bezvadný! Taky mi k tomu mohli přibalit slovník!“ procedila jsem rozladěně, zatímco jsem otáčela stránku za stránkou v marný snaze najít něco, co by pro mě bylo aspoň trochu srozumitelný.
„A odkdypak potřebuje královna Temných slovník, aby si přečetla svou vlastní kroniku?“ ozval se za mnou bez sebemenšího varování nepovědomý hlas a já se prudce otočila.
Byla jsem si naprosto jistá, že jsem muže, co stál za mnou, nikdy předtím neviděla, někoho takovýho bych si totiž určitě pamatovala. On byl ale kupodivu jinýho názoru.
„Tak se opět střetáváme… I když musím říct, že na tomhle místě bych tě ani v nejmenším nečekal…“
Beze slova jsem na něj zírala, protože jsem netušila, jak na jeho slova reagovat. Byl to anděl, o tom jsem ani na moment nepochybovala; tmavomodrá říza, do který byl zahalen, dokonale ladila s jeho očima, který na rozdíl od těch Adrianových působily celkem laskavě, hříva polodlouhých zlatavých vlasů se mu vlnila až na ramena. A díky svý urostlý postavě vypadal i v tom absurdním oděvu poměrně mužně.
„Ty si na mě nepamatuješ, že ne?“ odtušil po chvilce trapnýho ticha, načež přede mnou poklekl a zlehka se dotkl kamenu mýho náhrdelníku. „Není tohle snad dostatečnou nápovědou?“
Krystal safírově zářil, jako malá modravá hvězda, která mě měla vyvést z temnoty nevědomí, ale třebaže jsem už mezitím pochopila, jaký význam ty změny barev mají, byla jsem stále daleko od toho, abych podle nich někoho poznala.
„Michael,“ vzdal to se mnou ten anděl posléze.
„Archanděl Michael?“ ujišťovala jsem se, i když to znamenalo udělat ze sebe před ním totálního pitomce.
Pouze mlčky přisvědčil. „Varoval jsem Gabriela, že není radno Adriana podceňovat… ale sama nejlépe víš, jaký je…“
Přikývla jsem, třebaže jsem si nebyla tak úplně jistá, co přesně tím mínil. „Dokážete nám pomoct?“ přešla jsem radši bez dlouhých okolků rovnou k věci, protože jsem se bála, že nás ten strážný venku co nevidět vyruší.
„Skutečnost, že spolu nyní hovoříme, je snad dostatečným důkazem mé loajality, nemyslíš?“ podotkl lehce dotčeně.
Opět jsem na něj jenom nechápavě koukala a to už mu to asi došlo.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě, čelo znepokojeně svraštěný.
Mlčela jsem, ale i to mu zřejmě jako odpověď stačilo.
„Tohle je dost mrzuté, čekal bych, že ti na zemi odvedou lepší práci,“ pronesl nespokojeně, zatímco se zvedal z podlahy. „Copak vůbec nepochopili, jak moc je v sázce?“
„Kdo?“ byla jsem opět pro jednou totálně ztracená.
„Na tom už nesejde. Teď tě hlavně musíme dostat na nějaké bezpečné místo. Potom se postaráme o ten zbytek.“
„Jaký zbytek?“ hlesla jsem jen zmateně. Nepředpokládala jsem, že by chtěl Ezechiel taky zabít, aspoň jeho zatím spíš přátelský chování tomu nenasvědčovalo. Ale copak si jeden mohl být u andělů něčím jistý?
„Zbytek tvé podstaty,“ vysvětloval netrpělivě. „Jak se na tebe tak dívám, tak jsi jí zpátky zatím moc nezískala… Můj kontakt tady mi říkal, že si toho ze své minulosti příliš nevybavuješ, ale doufal jsem, že se mýlí… nebo že ti aspoň ta kronika pomůže osvěžit paměť…“
„Problém není s mou pamětí,“ zavrtěla jsem hlavou, neochotná předstírat, že jsem někým, kým jsem nebyla. Obzvláště když to měl být někdo, koho spousta jedinců chtěla vidět zemřít. „Jenom nejsem ta, za kterou mě považujete.“
„Před chvíli jsi před Gabrielem hovořila jinak…“ konstatoval a já jenom nevěřícně zavrtěla hlavou. Copak tady fakt neexistuje něco jako soukromí?
„To byl jen… takový pokus…“ zamumlala jsem v rozpacích nad tím, že jsem byla přistižena při lži. „Předtím jste říkal, že mě odsud dostanete… myslel jste to vážně? A můžete odsud dostat i Riela?“ spustila jsem o překot, hrdlo sevřený obavama, že mě ani nevyslechne a prostě odejde. Proč by se se mnou měl taky zdržovat, vždyť mě ani neznal!
„Pro Gabriela naneštěstí nemohu v tuto chvíli nic udělat. Ale jsem si jistý, že by bylo i jeho přáním, abych tě odsud odvedl co nejdříve pryč.“
„Já ho tady ale nemůžu nechat…“ řekla jsem, sama víc než překvapená svýma vlastníma slovama. Co to proboha vyvádím?! To tu hodlám kvůli němu snad zhebnout?! Nikdo nevěděl líp než já, že neznám jediný způsob, jak Ezechiel – nebo to, co z ní zůstalo – najít. A že nemám ani jak přesvědčit Riela, aby mi s tím úkolem pomohl. Byla to prostě úplně bezvýchodná situace… a já si právě teď ničila tu poslední šanci, jak si zachránit život. To jako vážně?! Bylo možný, že už jsem z toho všeho definitivně přišla o rozum?
„Když zmizím… Adrian mu neublíží, že ne? Že to byly akorát planý výhrůžky?“ takřka jsem žadonila, aby mě ujistil, že bude Riel i po mým odchodu v pořádku.
A on mi to s náznakem úsměvu odkývnul. „Adrian by si netroufnul zabít jednoho z archandělů, natolik pošetilý není. Vždyť by tím rozpoutal válku ve vlastních řadách.“
„Zažila jsem, co dokážou ty jeho nový andělé… a nemyslím si, že by se podobný války musel bát!“ neviděla jsem situaci zdaleka tak růžově jako on. „Můžete mi odpřisáhnout, že Rielovi nic neudělá?“ zeptala jsem se znova.
Tentokrát zaváhal.
„Přesně to jsem si myslela,“ poznamenala jsem neradostně. „Ale asi mi nezbyde nic jinýho než to risknout.“
„Jsem rád, že na to nahlížíš tak rozumně, i když musím říct, že mě to poněkud překvapuje,“ řekl Michael, zatímco si mě zamyšleně prohlížel.
Dokázala jsem si živě představit, co asi tak vidí… Zacuchanou holku v zelených plesových šatech špinavých od krve, která se zoufale snaží schovat pod dlouhou sukní okopaný bosý nohy. Kdyby tady byl Marcell, tak by ho kleplo, tolik úsilí vynaložil, aby ze mě udělal opravdovou dámu…
Rychle jsem myšlenky na něj zaplašila. Nemyslet na to, co se stalo… to byl jediný způsob, jak si ještě udržet zdravý rozum.
„To nevím proč, nemám s ním vlastně vůbec nic společnýho!“ plácla jsem, když už mi to Michaelovo zírání bylo fakt nepříjemný. „Celou dobu nedělal nic jinýho, než že mi lhal! Kdybych tušila, že je anděl…!“
„Můžu tě ujistit, že po Adrianově zákroku to netušil ani on sám. Proto mu také Anna měla vnuknout ten nápad, aby na čas přestal pít krev.“
Vůbec se mi nelíbila představa, že moji mámu do toho všeho zapletli a bezohledně ji využili pro svý plány. A taky jsem to tomu archandělovi neváhala říct.
„Chápu tvé rozhořčení, ale naneštěstí jsme neměli příliš na vybranou. Když světu lidí hrozí zánik, tak si nemůžeme dovolit starat se o jednotlivce,“ odpověděl a měl aspoň tu slušnost, že se u toho zatvářil mírně lítostivě.
„Nemusíte se starat o jednotlivce, bohatě by stačilo, kdybyste nás lidi nechali na pokoji!“ odsekla jsem, protože v případě mámy i táty to byli přece právě andělé, kteří je sprostě zavraždili. Teda přinejmenším jsem v to doufala, protože ty další možnosti se mi ani trochu nezamlouvaly.
Michael se lehce zamračil. „A ty se domníváš, že bys bez naší intervence byla vůbec na světě? Že by se Anna dala dohromady s Alexandrem? Že by ses opět setkala s Gabrielem? Copak si vůbec neuvědomuješ, co všechno jsme už vykonali, jen abychom tě přivedli zpátky?“
V jeho hlase jsem zachytila neskrývanou pýchu a taky pokárání, jak jen můžu být tak nevděčná. A to byla ta poslední kapka.
Měla jsem až po krk všech těch mužů, kteří to se mnou mysleli tak zatraceně dobře, a přitom mi neustále ničili život! Táta… Petr… Riel… Marcell… Adrian… Ti všichni se tvářili, jak moc jim záleží na mým blahu, a přitom po celou tu dobu akorát sledovali svý vlastní cíle! Být mu vděčná?! I kdyby to byl sám Bůh, tak bych z něj na zadek nepadla!
„Jo, já vím naprosto přesně, co všechno jste vykonali! Zabili jste mi mámu a tátu! A taky Petra a Davida! A kdoví kolik dalších!“ štěkla jsem po něm zlostně a bylo mi v tu chvíli docela jedno, jestli mě za to nechá hnít v kobce nebo že tím určitě upoutám pozornost stráže na chodbě.
„Teď nám dost křivdíš,“ ohradil se Michael dotčeně. „Netvrdím, že vždy volíme pouze mírumilovnou cestu, ovšem můžu tě ujistit, že jsme nikoho z těch, které jsi jmenovala, nezabili. O to se postarali Adrianovi poskokové a jeho armáda temných andělů.“
„Děláte, jako kdyby mezi vás snad nepatřili!“ pobouřila mě jeho očividná snaha se od tý skupiny distancovat.
„A copak ty na nich shledáváš něco andělského? Touha po moci zcela zakalila Adrianovo srdce a otrávila jeho mysl a jeho přisluhovači jsou dokonalým odrazem té hnilobné tendence,“ popsal mi Michael barvitě současný stav.
„Pořád jsou ale jedni z vás, takže je to i vaše odpovědnost!“ trvala jsem zarputile na svým. „Když víte, jaký Adrian je, a co dělá, tak proč jste ho už dávno nezastavili?! Jak můžete jen tak klidně přihlížet, jak vraždí nevinný lidi?!“
„Ty sama bys měla nejlépe vědět, že pouze nepřihlížíme!“ ztrácel už Michael trpělivost a já musela uznat, že jeho hněvivý hlas vzbuzuje celkem respekt. „A kdyby nebylo tvé slabosti a neschopnosti, tak by podobná situace ani nikdy nenastala! To mezi vámi Temnými začala ta hniloba bujet, protože jsi byla příliš měkká, než abys ji zarazila hned v zárodku!“
Pochopila jsem, že mě pořád považuje za Ezechiel, a to ještě víc rozdmýchalo můj vztek. „Z tohohle viňte Ezechiel a ne mě! A pokud patřím k Temným, tak je to stejně jenom kvůli vám! Kdyby mě Ariel nezranil, tak ze mě Riel nemusel udělat upíra!“
„Ty nevíš vůbec nic, hlavně že tak horlivě vynášíš své soudy a obvinění!“ zpražil mě Michael rázně. „Gabriel nemá moc udělat z někoho upíra, i kdyby sebevíc chtěl! To dávka krve od něj v tobě tehdy probudila tvou pravou podstatu! Nemůžeš věčně popírat, kým jsi, jen aby ses zbavila odpovědnosti!“
„To taky nedělám!“ prskla jsem dopáleně. „Já přece vím, kdo jsem! A jestli ze mě upíra neudělal Riel, tak jsem to prostě zdědila po tátovi, nechápu, proč za tím pořád hledáte něco víc!“
„Protože v tobě je něco víc!“ houknul na mě Michael dost nevlídně, jeho kdysi laskavý oči metaly blesky. „A je už nejvyšší čas, aby sis to konečně uvědomila a začala podle toho jednat! Protože jinak začneme jednat my!“
Odmítavě jsem potřásla hlavou. „Je mi líto, ale mýlíte se. Nejsem ta, za kterou mě považujete, jsme si jen trochu podobný, to je celý.“
„Vážně? A jak si potom vysvětluješ ty své mimořádné schopnosti? Nebo vzpomínky na svou smrt?“ Michael se na mě koukal takřka vítězoslavně a já se v ten moment definitivně rozhodla, že mi není ani trochu sympatický. Takový nemachrovaný týpek… i když v jeho případě měl zřejmě proč.
„Nevím, co myslíte těma mimořádnýma schopnostma,“ hrála jsem si na neviňátko. „A ty vzpomínky jsou Ezechiel, ne moje!“
„Ty víš, jaké schopnosti mám na mysli, ostatně o nich ví i Adrian. Proč myslíš, že tě nechává o takovéhle stravě?“ Jemný pohyb hlavy směrem k podnosu s masem mi opět připomněl paleo dietu, kterou mi Adrian naordinoval, a já se neubránila zhnusenýmu úšklebku.
„Můžete mi sehnat něco lepšího? Opravdovou krev?“ zadoufala jsem a hluboce se za svou závislost styděla.
„Asi bych mohl, ale akorát bychom tím riskovali prozrazení a žádný užitek by nám to stejně nepřineslo. Ale něco na přilepšenou dostaneš, to se neboj.“
„Děkuju,“ ocenila jsem jeho ochotu a jen obtížně jsem potlačovala sarkastický nádech ve svým hlase.
Na to, kdy mě hodlá dostat pryč, jsem se radši neptala. Protože jsem si najednou nebyla ani trochu jistá, jestli s ním chci někam jít. Byl tak zatvrzele přesvědčený o tom, že jsem Ezechiel, až mi z toho bylo trochu úzko. Věděla jsem přece, že ta Temná chce získat moje tělo… a už jsem se s ní i setkala… možná se to tehdy mělo stát…
„Ty máš ze mě strach?“ vycítil změnu v mým chování okamžitě Michael. „Nejsem zastáncem tvého vztahu s Gabrielem, ale nejsem takový, abych ti podobnou slabost zazlíval. Ostatně, přes všechnu svou moc jsi stále jenom žena.“
Vzdorovitě jsem zvedla hlavu a šlehla po něm nepřátelským pohledem. Tak tohle má být ten archanděl, který poskytuje lidem útěchu?! Žádný div, že je v dnešní době tolik sebevražd!
„Vidím, že nemáš ženy příliš v lásce! To tě asi muselo žrát, když jedna z nich vládla Temným! Možná natolik, že ses rozhodl s tím něco udělat!“ obvinila jsem ho a se zadostiučiněním jsem zaregistrovala, jak nazlobeně syknul. Nevím, jestli ho víc vytočily ty řeči nebo fakt, že mu tykám, a bylo mi to v zásadě i jedno. Ať si klidně pukne vztekem, nadutec jeden!
„Tobě nezbylo zas tolik spojenců, aby sis mohla dovolit ztratit byť jen jediného. Tak na to laskavě pamatuj,“ konstatoval chladně a poněkud v tu chvíli připomínal Adriana. „Co dělám, dělám pro lidstvo… a možná i jako malou laskavost pro Gabriela, protože bude zábavné, když mi bude muset být zavázán.“
„Pokud chceš, aby ti byl zavázanej, tak za ním někoho pošli, aby ho ošetřil! Nechápu, jak ho můžeš nechat tak trpět, když je jedním z vás!“
„Obávám se, že to tak bude muset ještě chvíli vydržet, Adrian by asi neuvěřil, že se zvládnul ošetřit docela sám,“ zavtipkoval Michael nemístně a já si říkala, co jsem provedla, že mi osud posílá do cesty samý magory.
„Jaký je vůbec váš plán?“ zeptala jsem se z jinýho soudku, třebaže jsem nepředpokládala, že by se mi hodlal svěřovat.
„Však uvidíš,“ odbyl mě dle očekávání. Chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to, když k nám do cely strčil hlavu onen strážný.
„Michaeli, musíš už jít, blíží se sem Ariel!“ varoval ho naléhavým šepotem a on se bez dalšího slova otočil k odchodu.
„Počkej přece!“ vyjekla jsem poplašeně.
Představa, že bych tu s tím hajzlem měla být sama, se mi ani trochu nezamlouvala, to už jsem radši dávala přednost Michaelově společnosti. U něj jsem pořád ještě mohla doufat, že je v zásadě dobrý, i když jeho očividná rivalita vůči Rielovi mi přišla dost malicherná.
„Přece mě tu s ním nemůžeš jen tak nechat!“ protestovala jsem k jeho vzdalujícím se zádům, protože ten parchant mě prostě ignoroval a ani nezpomalil. „Nemáš ponětí, co všechno už mně a mý rodině způsobil! Co když mě jde zabít, abych to na něj nemohla nikomu říct?!“
Michael ke mně akorát mírně natočil hlavu. „Spíš bych si tipnul, že si to jde vyřídit s Gabrielem. Pár šrámů navíc se už na něm nepozná a on si aspoň uleví.“
„To si snad děláš srandu!“ zaječela jsem za ním dopáleně a zalitovala, že ten tác s masem není o něco blíž, protože bych ho po něm s gustem mrštila.
„Dohlédni na ni, ať se do toho neplete, přece jenom nechceme, aby přišla k úhoně,“ dal ještě Michael instrukce tomu hlídači, než definitivně vyklidil pole.
„Koukej se hned vrátit, ty zbabělče!“ vztekala jsem se, ale jedinou odpovědí mi byla ozvěna mýho vlastního hlasu.
A pak jsem zahlídla Ariela…
Okamžitě jsem zmlkla a jenom na něj v hrůze zírala. A on zase civěl na mě. Chladně… výhrůžně… až jsem si začala říkat, že se Michael určitě zmýlil a on si přišel pro mě. Přinejmenším dokud se zlověstně neusmál a nezamířil přímo k Rielově cele.
„To ne!“ vyrazila jsem bez váhání za ním, i když co jsem s ním mínila provést, nad tím jsem začala dumat, až když se znenadání zastavil a obrátil zpátky ke mně.
„Adrian ti dává nějak moc volnosti…“ poznamenal natolik nehezkým tónem, že i můj strážce zbystřil a přesunul se blíž k nám.
„Jestli jí ublížíš, budeš se z toho zodpovídat před Nejvyšším!“ varoval ho, ale ten si z toho viditelně příliš těžkou hlavu nedělal.
„Už jsem jí v minulosti ublížil a Nejvyššímu to nijak zvlášť nevadilo. Proč si myslíš, že by ho to trápilo teď, když ji má zcela ve své moci?“
„Drž se od ní dál,“ trval na svým anděl.
Ariel jen lhostejně pokrčil rameny. „Však ono na ni taky jednou dojde, nikdo ji nebude chránit věčně. Kdoví… až s ní Adrian skončí, třeba mi ji věnuje jako odměnu za mé věrné služby…“
Z tý představy mi přeběhl mráz po zádech. „Až se mnou Adrian skončí, jak říkáš, tak mě nechá jít! Sám mi to slíbil!“
„Jako kdyby pro něj sliby něco znamenaly!“ teď už se vyloženě rozchechtal Ariel.
„Co tu vůbec pohledáváš?!“ přerušil ten druhý anděl jeho veselí a stále si ho podezíravě přeměřoval, jako kdyby tušil, že od něj nelze očekávat nic dobrýho.
„Jdu navštívit starého známého, to se snad nesmí? Nikdo mě neinformoval, že by k němu byl zakázán přístup. Spíš naopak…“
„Co tím chceš říct?“ mračila jsem se, znepokojená jeho slovy.
„Jen to, že Adrian hledá někoho schopného, kdo by ho dokázal zlomit. Zřejmě předpokládá, že si tě tím nakloní,“ vysmíval se mi ten šmejd nepokrytě.
„Lžeš!“ obvinila jsem ho. Tohle by přece Adrian neudělal, vždyť mi Riela slíbil jako odměnu za moji pomoc!
Ale neřekl, v jakým bude stavu… namítl můj vnitřní hlas pochmurně. Co taky čekáš od někoho, kdo by tě ho klidně nechal zabít pod záminkou, že tím získáš zpátky svůj lidský původ, a přitom po celou tu dobu musel vědět, že by se tím vůbec nic nevyřešilo!
Jak náramně by se asi bavil, kdybych na tuhle jeho nabídku přistoupila! A dalo se předpokládat, že ta jeho druhá nabídka je nejspíš podobně vypečená. Ať mu pomůžu nebo ne, pochybovala jsem, že by nechal Riela – a nebo snad mě - jen tak odejít. Bylo vůbec něco z toho, co mi zatím řekl, pravda?!
„Chci hned mluvit s Adrianem!“ obrátila jsem se na svýho strážce, ale ten zamítavě zavrtěl hlavou.
„Nejvyšší si nepřeje být rušen. Až bude chtít, sám za tebou zajde.“
„Copak nevidíš, že je to urgentní?!“ rozčilovala jsem se naprosto zbytečně. Protože ten anděl už dál nereagoval, prostě tam jen stál a nespouštěl z nás oči.
„Smůla, co?“ ušklíbl se Ariel škodolibě. „Jestli tě to ale potěší, můžeš jít se mnou a koukat se. Vsadím se, že bys Rielovi za ty jeho lži taky nejradši pár vrazila.“
„To se mýlíš!“ odmítla jsem to nařčení.
Lháři! ozval se opět hlas mýho podvědomí.
Fajn, tak vrazila! připustila jsem bez dlouhýho boje. Ale znám pár jedinců, který bych si ochotně vzala do parády ještě před ním. A u těch bych se rozhodně s pár fackama nespokojila!
„Kdo by to byl řekl, že náš drahý Riel je ve skutečnosti archandělem Gabrielem!“ prohodil Ariel pobaveně. „Taky tě ta novina zaskočila tak jako mě?“
Měla jsem pocit, že si není jistý, jestli se ke mně už tahle informace donesla, a že by mu udělalo děsnou radost, kdyby zrovna on mohl být nositelem tý úžasný zprávy. Jenže to jsem ho musela zklamat – což bych ostatně udělala i v případě, že bych to dosud nevěděla. Pokud by teda na to můj mizivý herecký talent stačil.
„Ani ne, vždycky mi připadalo, že on je něčím víc… na rozdíl od jiných…“ dodala jsem ještě s despektem a očima pevně zakotvenýma v těch jeho, aby nemohl mít sebemenší pochybnosti o tom, koho jsem tím měla na mysli.
„Jo, padlým andělem, to je opravdu záviděníhodné postavení!“ zachovával si Ariel kupodivu klid. „Ty se vůbec obklopuješ podivnými jedinci… třeba ten tvůj bratr… Takový ambiciózní šikovný mladík… Občas jsem musel obdivovat, s jakou elegancí prováděl ty své intriky… a ostatní mu ochotně zobali z ruky… Přinejmenším až do toho plesu… s Fredericem holt nebylo radno si zahrávat… natož pak křížit jeho velikášské plány…“
„Co ty o tom víš!“ sekla jsem po něm nazlobeně.
Nezamlouvalo se mi, že by Marcella mohl znát líp než já. Jenže vzhledem k tomu, že já ho – na rozdíl od něj - potkala až poměrně nedávno, tak to nebylo zas tak nepravděpodobný. Chtěla jsem ale slyšet tu špínu, kterou na něj podle všeho hodlal vytáhnout?