Díl 321-330

Izabela a Riel se setkávají s Miliným manželem... není to sice vílí král, ale i tak je velice neobyčejný. A zatímco Riel přijímá jeho výzvu k souboji, Izabel se dozvídá od Mily, jak ho vůbec poznala, a také co si prožila během onoho nedávného přepadení.

321. díl

        Nejdřív jsem zvažovala, že bych šla Milu probudit, abych jí tu radostnou novinu oznámila, ale pak jsem si řekla, že bude lepší nechat ji ještě spát. Čistě umytá a převlečená do sukně a trika vyhlížela poměrně přijatelně, rozhodně dost natolik, aby se mohla uvítat se svým manželem. Spíš jsem měla obavy, v jakým stavu bude on.

Jasně, mohla jsem zasondovat u Vladana, ale nač ho zbytečně dráždit? Vždyť se to beztak brzo dozvím a pokud ten člověk není úplně v pořádku, stejně na tom mý vyptávání nic nezmění. Natěšená jako malý dítě na Vánoce jsem se div nevrtěla na židli, až Rielovi došla trpělivost.

„Abys nebyla zklamaná… kdoví, koho to sem Vladan vleče. Může to být taky jenom nějaký náhodný známý, se kterým Milu během toho svýho sledování zahlídli. A nebo třeba její anděl strážný!“ snažil se mě zchladit, ale bezúspěšně.

„Myslím, že jejího anděla strážnýho by poznali, pokud si to pamatuju dobře, tak ho Marcell nechával prověřit,“ smetla jsem tuhle možnost rázně. Nemluvě o tom, že jsem fakt pochybovala, že by byl Vladan tak ochotný přitáhnout k Marcellovi do bytu nějakýho anděla, a to i kdyby mi šlo vážně o život.

„Nevíš, koho tam tehdy poslal. Pokud vůbec někoho…“ poznamenal Riel skepticky, veškerý jeho iluze o mým drahým bratříčkovi zřejmě dávno tytam. Nedivila jsem se mu, ale z logiky věci jsem jeho pochybnosti nesdílela. Jestli totiž Milu fakt tolik chtěli, tak by jistě obrátili každý kámen, jen aby ji našli. Obzvláště když jim to nařídil můj táta. Nahlas jsem to ale neřekla.

„A záleží na tom? Až ho sem Vladan přiveze, tak nám už Mila řekne, jestli je to její manžel nebo ne,“ pokoušela jsem se utnout tuhle nesmyslnou debatu rovnou v zárodku.

„Řekl bych, že k tomu ani Milu potřebovat nebudem…“ prohodil Riel s přesvědčením, který mě překvapilo. A dopálilo. Protože si podle všeho stále myslel, že žádný takový muž neexistuje!

„Proč se chováš jako debil?!“ vyjela jsem na něj nevlídně. „Čekala bych, že tě potěší, že je ten její manžel skutečný… že to není jen výplod její… fantazie!“ Jo, fantazie znělo rozhodně líp než chorá mysl…

„Jenže on není skutečný! Nemůže být!“ zavrčel na mě Riel, očividně frustrovaný tím, že mu nechci rozumět. A já zas nerozuměla tomu, co má krucinál za problém!

„Začínám si myslet, že bys spíš přijal fakt, že je tvoje sestra blázen, než to, že si dovolila vdát se bez tvýho svolení!“

„O to tady přece nejde!“ oponoval ihned. „Byl bych jenom rád, kdyby měla konečně manžela a rodinu… ale to naneštěstí není její případ!“

Na tohle jsem akorát lhostejně pokrčila rameny, protože jsem se s ním nemínila dál dohodovat, a radši jsem si šla udělat další hrnek kávy. Něco mi totiž říkalo, že tohle bude asi hodně dlouhá noc.

„Chceš taky jeden?“ nabídla jsem mu velkoryse, koneckonců jsem mu to dlužila za ty sendviče, ale on odmítavě potřásl hlavou.

„Nevzpomínáš někdy na to, jak obyčejný byl dřív svět kolem tebe? Jak jednoduchý?“ pronesl s čímsi hodně blízkým lítosti. „Jo, člověk měl svý starosti… ale pořád to nebylo takový jako teď.“

„Je mi jasný, že bys udělal cokoli, abys to mohl vrátit zpět…“ hlesla jsem s nádechem soucitu, hrnek s kafem teď docela zapomenutý na lince.

Trpký pousmání. „Nemůžeš vrátit něco, co nikdy doopravdy neexistovalo. Chci jen říct, že… v jistým ohledu to bylo osvobozující…“

„Osvobozující?“ Nechápavě jsem nakrčila čelo. „A od čeho?“

Riel se na mě zadíval, jako kdyby si mě teprve teď povšiml. Jako kdyby předtím ani nemluvil ke mně. „Nechme toho…“ zamumlal.

„Tak tohle je typický!“ vyprskla jsem s nespokojeným úšklebkem. „Ty si prostě jen tak něco plácneš a když to začne bejt moc osobní, tak z toho zase rychle vycouváš!“

„Nevím, jak ty, ale já mám pocit, že mezi náma dvěma to nikdy jiný než osobní nebylo,“ prohodil nevesele. „A je to zatraceně frustrující!“

Skoro jsem zalapala po dechu. „Jo, vážně?! Tak si běž stěžovat mýmu tátovi, protože pokud vím, tak to on ti dal za úkol se o mě starat! Já se o nic takovýho neprosila!“ vyštěkla jsem na něj, má hrdost hluboce raněná tou jeho krutou poznámkou.

„Zase jsi mě blbě pochopila, Izabel…“ začal Riel, ale já ho to ani nenechala dokončit. Nač poslouchat další jeho moudra?!

„Jasně že jo, protože jsem naprosto blbá!“ Blbá, že mě vůbec kdy napadlo, že bys ke mně mohl taky něco cítit… Blbá, protože jsem fakt občas věřila, že ti na mně záleží… Blbá, protože jsem tolik doufala, že když Mila odjede pryč, ty se mnou zůstaneš…

„Je to zatraceně frustrující, protože ti chci pomoct, ale nevím, co bych měl vlastně udělat,“ pronesl Riel, jako kdybych ho prve ani nepřerušila. Prostě to ignoroval. „Nikdo to neví. Tak proč ode mě sakra čekají, že zrovna já na to přijdu?!“

Došlo mi, že zase loví nějaký střípky minulosti, na kterou si já nevzpomínám, a předchozí zkušenost už mě naučila, že ani nemá smysl se na to vyptávat. A tak jsem jenom hrábla po svým hrnku a veškerý případný otázky jsem spláchla pořádným douškem kávy.

Přesto jsem mu musela dát za pravdu. Život dřív býval o dost jednodušší…

322. díl

        Nevím, jestli se Rielovi ten čas taky tak vlekl, ale mně teda ukrutně. Hlavně proto, že jsem vůbec netušila, jak se mezitím zabavit. Do dalšího rozhovoru s ním jsem se pouštět nechtěla a ani na nic jinýho jsem nějak neměla náladu. Ze všeho nejradši bych si zdřímla, ostatně ono i to počasí k tomu vyloženě vybízelo, protože během doby, co jsme byli v bytě, se nebe docela brutálně zatáhlo a vypadalo to na pořádný lijavec, ale nechtěla jsem zmeškat Vladanův příchod. Čehož si samozřejmě povšimnul i Riel.

„Vypadáš, jako když jsi tu na stráži…“ poznamenal kousavě a vysloužil si za to můj znechucený pohled.

„No, to víš, někdo na tebe musí dohlídnout,“ odpověděla jsem mu podobným tónem.

„Bojíš se snad, že bych tomu klukovi mohl něco udělat?“ opáčil a bylo naprosto jasný, že tím označením nemínil Vladana.

„Jeden nikdy neví…“ pokrčila jsem rameny, neochotná s ním vést tuhle debatu. Copak by uznal, že jak dojde na jeho sestru, chová se poněkud… impulzivně?

„Nejsem žádný barbar, pokud sis toho ještě nevšimla.“

„Že by?“ ušklíbla jsem se pochybovačně.

„Chci si s ním akorát vyjasnit pár věcí o samotě,“ snažil se mi to vysvětlit, ale nemůžu říct, že by mě zrovna tohle přesvědčilo o jeho čistě kamarádských úmyslech.

„Jasně, není nad pořádnou chlapskou rozmluvu…“ přitakala jsem přesto a pobavilo mě, když Riel podrážděně zamručel.

„Ale prosím tě! Vždyť tu ani nemám svou katanu!“ ohradil se proti tomu, co jsem naznačovala.

„A určitě ti ani v nejmenším nechybí, co?“ šklebila jsem se na něj dál.

„Hlavně že se dobře bavíš!“

„Ani ne!“ zvážněla jsem okamžitě. „Mila ti přece říkala, že je s ním šťastná, tak proč se do toho musíš za každou cenu vměšovat?“

„Jasně že je Mila šťastná! Kdo by taky na jejím místě nebyl?!“ prohodil Riel sladce. „On je to totiž hotový princ z pohádky!“

Přesně tyhle slova se mi vybavily o zhruba tři hodiny později, když jsem nevěřícně zírala na muže, kterýho k nám Vladan dopravil. A nutno říct, že zíral i Riel, a nebylo to jen proto, že byl tak úhledně svázaný do kozelce.

„To je on?“ vydechla jsem ohromeně. Musím přiznat, že tohle jsem vážně nečekala.

„V celé parádě!“ přisvědčil Vladan bez valnýho nadšení. „Museli jsme ho trochu… zpacifikovat… Z nějakého důvodu k nám nepojal přílišnou důvěru, a proto dost důrazně protestoval proti našemu návrhu, aby šel s námi.“

Ten důraz jsem jasně viděla na jeho bradě a spolu se zarudlým nosem a tmavýma kruhama pod očima vytvářel na jinak bledý kůži jeho tváře celkem zajímavou kompozici.

„Dali jste mu něco…?“ vyzvídala jsem a radši jsem o něco ztišila hlas, abych Milu nevzbudila. Takhle svýho manžela rozhodně vidět nemusí!

„Jo… pěstí,“ odtušil Vladan stručně a Riel se pobaveně zasmál.

„A ty ses bála, že bych na něj mohl být zlý!“

Ignorovala jsem ho a radši se dál věnovala Vladanovi, zatímco jsem si nenápadně prohlížela ten světlovlasý zázrak u našich nohou.

„Proč jste mu neřekli, že ho vezmete za jeho manželkou?“ nechápala jsem.

„Řekli… ale nevěřil tomu.“

„Tak nějak se mu ani nedivím,“ neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku.

„Dělali jsme, co nám bylo nakázáno!“ ohradil se proti tý kritice Vladan. „A Vy dobře víte kým!“

Neochotně jsem přikývla.

„Chcete, abych tu s vámi pro jistotu zůstal?“ zeptal se vzápětí Vladan a svůj dotaz tentokrát směroval rovnou na Riela.

Ten se na něj podezíravě zamračil. „A proč? Nevěříš snad, že to tu bez tebe zvládneme?“

Vladan jen pohodil hlavou k Milinýmu bezvládnýmu manželovi – teda za předpokladu, že to byl opravdu on. „Není tak… neškodný, jak by se vám mohlo zdát! A i když mí lidé říkali, že posledně byl ve výrazně lepší formě, stejně je pořád dost nebezpečný!“

„To už mi kupodivu došlo… asi díky všem těm provazům,“ ušklíbl se Riel, ale podle jeho výrazu jsem poznala, že si z toho varování nijak těžkou hlavu nedělá. „Oceňuju, že nám chceš pomoct, ale teď už si zase vystačíme i bez tebe!“

„Takže může jít Izabela se mnou?“ zeptal se Vladan pohotově a Riel se na něj skoro přívětivě usmál.

„Hezký pokus, ale zatím si ji tu nechám. Nerad bych tu těm dvěma hrdličkám dělal kořena!“

„Přesto trvám na tom, že by tu neměla zůstávat… není to pro ni ani trochu bezpečné!“ nehodlal se Vladan hned vzdát.

„Slibuju ti, že bude v pořádku!“ ztrácel s ním Riel rychle trpělivost, nejspíš taky proto, že se ten muž na podlaze slabě pohnul.

„Doufej, že ano… protože jinak za to draze zaplatíš!“ syknul Vladan záštiplně, jeho předstíraná vstřícnost zmizela jako mávnutím kouzelnýho proutku, zbyla jen nenávist k osobě, která si dovolila působit mu takový problémy. „Zanedlouho vám sem osobně přinesu jídlo… tak se o tom rovnou přesvědčím!“ přislíbil ještě, než za sebou nepříliš jemně zavřel dveře.

Bezděčně jsem sklouzla pohledem na našeho nedobrovolnýho hosta. A intenzita, s níž se do mě jeho modrý oči zavrtávaly, mi takřka vyrazila dech.

323. díl

        „Muž onen pravil, že v držení choti mé máte. Jest tomu vskutku tak?“ promluvil ke mně neznámý, ovšem než mi úplně docvakl význam jeho slov podaných pro mě tak nezvyklým způsobem, vložil se do toho Riel.

„Zpomal, chlapče! Ptát se tady budu já!“ oznámil mu rázně a já si povšimla, jak ten blonďák nepatrně napřímil hlavu v hrdým gestu, který napovídalo, že není zvyklý, aby s ním někdo takhle jednal. Nicméně další otázku už nepoložil, skoro jako kdyby ho ani nezajímalo, co jsme zač a jaký s ním máme úmysly. A nebo mu to všechno už ozřejmil Vladan, než ho sem dopravil?

„Kdo seš a jak ses doopravdy seznámil s mou sestrou?!“ započal Riel bez dlouhých okolků svůj výslech a já nespokojeně semkla rty.

„Tohle jako myslíš vážně?“ mračila jsem se na něj. „A co jestli sem teď vejde Mila? To jí chceš jako namluvit, že se jenom seznamuješ se svým švagrem?“ snažila jsem se ho přivést k rozumu. To, že by ho taky mohl rozvázat, jsem radši včas spolkla, protože výraz, se kterým si ten muž Riela přeměřoval, nebyl právě z těch mírumilovných.

„Jelikož tušení nemám, kdo jsi, pak tobě jen stěží o sestře tvé čehos povídati mohu. A důvodu nevidím, proč bych se tobě představovati měl, když tys zřejmě ten, kdo za přítomnost mou zde odpověden jest!“ zazněla jeho chladná odpověď a já se v duchu podivovala, jak to asi dělá, že spoutaný, zbitý a  - soudě podle občasnýho rozpačitýho popotáhnutí – i nachlazený dokáže stejně působit tak… vznešeně. Opravdu jako skutečný princ. A nebo jako nějaký divoký hřebec, kterýho sice chytili, ale na kterým je poznat, že ho nikdy nikdo nezlomí, že to by dřív raději zemřel. Na rozdíl od něho ovšem navíc disponoval i mimořádně melodickým hlasem, třebaže teď poněkud zastřeným rýmou.

„Dobře, potom to ber tak, že seš svázaný a neozbrojený a já chci prostě slyšet nějaký odpovědi!“ rozhodl se Riel vynechat diplomacii a přejít rovnou k vyhrožování.

Na onoho muže ale žádný velký dojem neudělal. „Nepřátelům já zásadně ničeho nesděluji!“ odvětil břitce a pevně semkl rty na znamení toho, že se s náma nehodlá dál bavit.

Spontánně jsem u něj poklekla a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nevyužila příležitosti a zároveň si ho důkladněji neprohlídla. Byl tak… z jinýho světa…

Dlouhý popelavě plavý vlasy měl nedbale spletený v jeden silný cop a přesto i s tímhle účesem vyhlížel překvapivě mužně. Nemalou měrou za to vděčil svý štíhlý, atletický postavě, kterou ani obyčejný plátěný kalhoty pískový barvy a volnější khaki triko s dlouhým rukávem nemohly úplně zakrýt. A když si k tomu ještě přidáte vysoký lícní kosti, pevnou bradu a nadmíru odhodlaný pohled těch jeho jiskrných modrých očí, dostanete asi zhruba ten obrázek, který se naskytl mně.

Ovšem onen důvod, proč jsme na něj s Rielem prve tak zírali – ne teda, že by mně nestačilo i tohle všechno, co jsem právě vyjmenovala – byly jeho uši. Zní to divně, já vím, ale on je měl protáhlý a nahoře zašpičatělý jako nějaký elf… a nebo vílí král… Protože pokud někdo takový fakt existuje, pak musí určitě vypadat nějak takhle…

„My ale nejsme Vaši nepřátelé…“ snažila jsem se mu ten jeho mylný závěr vymluvit, jenže skutečnost, že ho tam necháváme ležet svázanýho na podlaze, mým slovům zrovna moc věrohodnosti nedodávala.

„Vy lidí jste poslali, by mne zajali, a já věřiti bych vám snad měl, že toho ve jménu přátelství jste činili?“ vysmál se mi a já rychle přemýšlela, jakým argumentem bych si ho mohla naklonit, protože Riel na něj koukal, jako kdyby se chystal v nejbližší době rozšířit počet podlitin na jeho tváři.

„Chápu, že nám nevěříte… já bych na Vašem místě byla taky opatrná,“ zkusila jsem to znova. „Ale co kdybychom Vás teď rozvázali a vzali za Vaší manželkou? Přesvědčí Vás to o tom, že Vám nechceme nijak uškodit?“

„Nikoliv. Však možná pak životů vašich ušetřím!“ pronesl ten muž takovým tónem, až mě z toho zamrazilo.

Na Riela to ale zjevně nijak zvlášť nezapůsobilo a pokud jo, tak leda v tom smyslu, že ho to ještě víc namíchlo. Bez dalšího varování vytáhl svůj nůž a dřív, než jsem si stihla začít dělat obavy, přeřízl provaz, který se táhl od spoutaných rukou toho blonďáka až k jeho bezpečně zajištěným kotníkům. A aniž by ten nůž schoval, hned ho taky vytáhl na nohy a přimáčknul ke stěně.

„Zdá se, že si pořád ještě nerozumíme!“ zavrčel na něj. „Buď začneš hned teď mluvit a nebo ti na tu tvou dětsky jemnou tvářičku přidám pár jizev, abys konečně vypadal jako chlap!“

Ale vílí král se jenom shovívavě pousmál. „Já bitvami mnohými v minulosti prošel a ty se mi číms takým strachu nahnati pokoušíš?! Vy lidé vskutku směšní jste!“

„Tohle nikam nevede,“ upozornila jsem celkem zbytečně Riela.

„Protože se mi do toho pleteš! Vezmu si ho vedle do parády a uvidíme, jak dlouho mu ta jeho arogance vydrží!“ prohlásil Riel a jal se toho muže rovnou postrkovat směrem k jednomu z pokojů. Netušila jsem, jestli tu zkouší taktiku hodný a zlý policajt a nebo ho tam chce vážně mlátit, a ani jsem to zjišťovat nehodlala.

„Milo?“ zavolala jsem dostatečně hlasitě, aby to vzbudilo i mrtvýho. „Pojď sem! Někoho jsme ti přivedli!“

324. díl

        „Tohle sis mohla odpustit!“ syknul na mě Riel ne zrovna vlídným tónem a mně bylo jasný, že nemít tady společnost, tak by můj zásah ocenil ještě mnohem víc.

Nevinně jsem se na něj uculila, zvědavá, jak hodlá z týhle pro něho svízelný situace vybruslit. Musím říct, že díky svý bujný fantazii jsem si představovala i tak divoký věci, jako že si toho muže hodí přes rameno a někam s ním zmizí. On ale kupodivu neudělal vůbec nic. Pouze vyčkal, dokud se Mila neobjevila ve dveřích, než se k ní s omluvným pousmáním otočil.

„Chtěl jsem tě zavolat až za chvíli, abys svýho muže neviděla takhle, ale někdo tu byl malinko nedočkavý… Ale když už jsi tady, můžeš si ten dárek rozbalit sama…“ pronesl stylem, jako kdyby jí nabízel prince a půl království k tomu. Ve skutečnosti jí samozřejmě podal akorát svou zbraň rukojetí napřed, kterou ona – stále ještě lehce v šoku – víceméně automaticky přijala.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ vydechla ohromeně, načež odměnila Riela vroucím objetím, kterýmu její milý s nesouhlasem jasně vepsaným ve tváři bezmocně přihlížel. Mlčel.

„Tys to opravdu dokázal!“ zajásala Mila, hlas jí doslova překypoval vděčností.

„Řekl bych, že teď už je zbytečný se tě ptát, jestli je tenhle muž tvůj ztracený manžel,“ prohodil Riel, zatímco si neoprávněně užíval sestřinu přízeň.

„Ovšem že je to on!“ zasmála se, než si pospíšila k němu, aby ho zbavila pout.

„Nechápu, proč je svázaný,“ mumlala během přeřezávání lan a Riel se krátce uchechtl.

„No to víš, je kapánek nedůvěřivý k cizím lidem, a tak tomu Izabelinýmu kamarádovi nezbývalo nic jinýho,“ hodil elegantně veškerou vinu za jeho současný stav na mě a podle všeho se tím ještě dobře bavil.

Naštěstí to Mila nebrala nijak osobně, dokonce mě hned utěšovala, že je to v pořádku a že to ani mně ani mýmu příteli nemá za zlý, protože chápe, že jsme neměli na vybranou. Nenápadně jsem se ušklíbla. Jako kdybych ho já snad svázala! Zamračila jsem se na Riela, který si mě se zadostiučiněním měřil, a vědět, že mu tím nezpůsobím nějakou permanentní újmu, asi bych se neovládla a praštila ho s chutí bleskem.

„Lle tyava quel, Legolas?“ zeptala se Mila toho muže, sotva ho dostala z provazů, a já překvapeně zamrkala. Tak z tohohle jsem nerozuměla ani slovo… a jak jsem tak koukala na Riela a jeho nepřívětivý výraz, tak hádám, že ani on.

A to nebyla zdaleka jediná věc, která mě zarazila. Nejen totiž, že odpověď vílího krále byla na poslech spíše strohá, ale když se Mila natáhla, aby ho láskyplně objala, odstrčil ji místo toho za sebe a zároveň jí zručně sebral nůž, s nímž si nás vzápětí přeměřil dost znepokojivým pohledem.

„Nyní, když již ni svázán ni neozbrojen jsem, já požaduji, byste mne i ženy této pokojně odejíti nechali, pokud nechcete, bych komukoli z vás ublížil,“ sdělil nám pevně a já byla v tu chvíli ráda, že se nacházím tak blízko Riela, protože tohle fakt zavánělo průšvihem.

„Legolasi, přestaň!“ vmísila se do toho Mila rázně a bez zaváhání se postavila mezi něj a nás. „Vždyť jsou to naši přátelé!“

„Líto mi jest, že slova tvého zpochybňovati musím, však ty mýlíš se. Neb to oni mne sem dopraviti kázali. A někteří z lidí, již mne dne tohoto napadli, též útoku onoho na nás účastni byli,“ ozřejmil jí stručně situaci a přestože bylo vidět, že ta druhá část Milu poněkud zaskočila, stejně se odmítla hnout, když ji vybídl k odchodu.

„Jsem si jistá, že to má nějaké logické vysvětlení. Protože o jednom nemám těch nejmenších pochybností. Že můj bratr by nikdy neudělal nic, čím by mě ohrozil!“ prohlásila s takřka dětsky naivní důvěrou.

A Riel, jako kdyby to chtěl jenom potvrdit, popošel blíž k ní a tvrdě se na toho muže, kterého ona nazývala Legolasem, zadíval. „Ty si klidně běž, ale Mila zůstane tady! Potřebuje někoho, kdo se o ni dokáže postarat, a to ty zřejmě nebudeš!“ A jelikož už jsem ho poměrně dobře znala, bylo mi jasný, že nemá až tolik obavy, že by se o ni nedokázal postarat, jako spíš z toho, že by jí sám mohl ublížit.

„Mila?“ zopakoval po něm vílí král pomalu a tvářil se u toho lehce zmateně.

„Jo. Takhle jsme jí doma říkali už odmala, je to zkrácenina jejího jména Ludmila, ale tobě se s tím podle všeho nesvěřila. Není to zajímavý?“ nadhodil Riel významně.

„Ne, není!“ skočila mu Mila okamžitě do řeči. „Protože Mila jsi mi říkal akorát ty, ostatní mi říkali normálně Lído!“

„Takže jména tvého pravého Ludmila zní?“ ujasňoval si to její manžel a já na něj užasle třeštila oči.

„Vy nevíte, jak se Vaše žena jmenuje? Jak se Vám to vůbec povedlo, když jste si ji bral?“ neubránila jsem se otázce.

„Neb jsem v souladu s obyčeji našimi jména jejího na Lidianna změnil a pod jménem tímto jsem ji též za choť svou pojal,“ poučil nás Legolas příkře.

„No, chlapče, pokud nemá moje sestra potvrzení od úřadů, že si nechala změnit jméno, tak bych skoro řekl, že je ten váš podivný svazek neplatný!“ ušklíbl se na něj Riel a hned se mu za to dostalo Milina nevlídnýho zamračení.

„V jejich zemi platí jiné zvyklosti a vzhledem k tomu, že se tam hodlám s Legolasem co nejdřív zase vrátit, tak mě nějaká potvrzení vůbec netrápí!“ informovala ho přezíravě a přivinula se k manželovu boku, aby dala bratrovi jasně najevo, komu patří její loajalita.

„Ty s tímhle… mužem… nikam nepůjdeš!“ trval na svým Riel, opět jednou poněkud impulzivní, jak šlo o jeho malou sestřičku. „Já nedovolím, aby tě odtáhnul do nějaký svý bláznivý sekty!“

„Není to sekta ale království!“ odsekla Mila a já teď pro změnu zírala na ni. Protože jsem furt nechápala, co je ten její manžel ve skutečnosti zač a odkud teda vlastně je. Riel to buď věděl z jejího vyprávění a nebo mu to bylo srdečně ukradený, rozhodně nijak zvědavě nevyhlížel. Spíš pořádně nakrknutě.

„Ať si to klidně nazývá, jak chce, ale ty zůstaneš se mnou!“

„Ty choti mé cos nařizovati práva nemáš a pokud povšimnul jsem si, ni ona si s tebou setrvati nepřeje,“ oznámil mu Legolas s jistou dávkou samolibosti.

„Jsem její bratr a to má na rozdíl od toho, čím seš pro ni ty, nějakou váhu!“ nehodlal se Riel tak snadno vzdát. „Ostatně podle toho, co mi Mila řekla, jsi ji do toho svýho království odvedl proti její vůli! Ale to je v tý vaší sektě zřejmě běžným zvykem, co?!“

„Já se tobě z činů svých zodpovídati nebudu!“ odbyl ho Legolas chladně. „A pokud ty nám v odchodu zbraňovati chceš, pak tebe na souboj vyzývám! Nechť se ukáže, kdož z nás dvou se o Lidiannu lépe postarati schopen jest!“

325. díl

        „To ne!“ zaprotestovala Mila okamžitě a tentokrát to byl její manžel, na koho se nepřívětivě zamračila. „Tohle přece nemůžeš myslet vážně! Můj bratr není žádný bojovník a já nedovolím, abys mu ublížil, rozumíš?!“

„Pokud se on i nadále takto správati hodlá, jaképak volby jiné asi tak mám?“ pronesl Legolas nelítostně, než obrátil svou pozornost zpátky k Rielovi. „Již nedivím se, že choti mé si u sebe ponechati chceš… kdožpak by tebe jinak chránil?“ poznamenal s dosti zjevným pohrdáním, který Rielovi ještě víc nadzvedlo mandle.

„Chceš se bít? Fajn! Pojď ven a já ti ochotně upravím fasádu, když po tom tak toužíš!“ odsekl mu bojechtivě.

„Nech toho, Rieli!“ vyjekla Mila poplašeně. „Proti němu nemáš tu nejmenší šanci, věř mi! Tys ho neviděl v aréně… a já nechci, aby se ti něco stalo!“ Spěšný nadechnutí. „Proč… proč si prostě nemůžeme sednout a o všem si popovídat?“

„Protože jistý věci se povídáním nevyřeší, sestřičko!“

„A co se vyřeší tím, že se necháš zbít?“ namítla Mila celkem rozumně a já – třebaže jsem věděla, že bych se do toho neměla míchat – už jsem prostě nevydržela dýl mlčet.

„Riel by se rozhodně nenechal jen tak zbít, o tom tě můžu ujistit! Sice jsem neviděla tvýho manžela v aréně, ale tys zase neviděla svýho bráchu! Myslím, že by tě dost překvapil!“ vybalila jsem to na ni a ona si ho poněkud pochybovačně přeměřila zkoumavým pohledem.

„Zkušenosti v boji nezískáš tím, že si párkrát zajdeš do posilovny!“ prohodila posléze skepticky.

„Taky nikdo nic takovýho netvrdí! Je tu ale pár věcí, který o Rielovi ještě nevíš…“ nadhodila jsem tajuplně a zcela jsem přitom ignorovala, že na mě Riel kouká, jako kdyby si hned po Legolasovi chtěl vzít do parády mě.

„Jaké věci?“ zajímala se přirozeně Mila.

„To ti povím, až se kluci odejdou prát,“ přislíbila jsem jí s potměšilým pousmáním, o kterým jsem doufala, že by mohlo Riela přimět změnit názor a zůstat s náma, jen aby se ujistil, že nebudu mluvit. Jenže tak úplně podle mých představ to nevyšlo.

„Ty ani necekneš!“ pronesl varovně. „Nezapomeň, že mám taky pár věcí, který by mou sestru mohly celkem zajímat…“

„Možná… ale ne tolik jako to, co jí chci říct já…“

„Vážně? Potom ti asi nebude vadit, když jí prozradím, proč byli tehdy napadeni… a proč vlastně skončila v tom ústavu…“

„Neměj obavy, o tomhle jsem se chystala taky zmínit,“ usmála jsem se na něj sladce, protože jsem ho nemínila nechat tuhle debatu vyhrát. Nějak jsem při tom ale pozapomněla na Milina manžela…

„Přiznáváte tedy, že za událost onu odpovědna jste?“ zeptal se mě tónem, ze kterýho mi nebylo právě nejlíp.

„To teda ne! Já jenom vím, proč k tomu došlo!“ pokoušela jsem se rychle uvést věci na pravou míru. Ale podle jeho výrazu hádám, že jsem moc neuspěla.

„Hovořte tedy,“ rozkázal mi a já se nešťastně zadívala na Riela, v naději, že by mi mohl z týhle kaše pomoct.

On ale zavrtěl hlavou. „Tuhle hru jsi začala ty, Izabel. Tak ji taky dohraj.“

„Jak chceš…“ zamumlala jsem, připravená mu tuhle zradu náležitě osladit. Koneckonců jsem mu to dlužila za to, jak na mě předtím hodil onu záležitost s Legolasovým dopadením. „Můj otec byl… vlivný muž… a jako takový měl nepřátele…“ spustila jsem, plně si vědoma toho, jak mě Riel propaluje svýma očima, skoro jako kdyby tušil nějakou zradu. „Když zjistil, že mi hrozí nebezpečí, svěřil mě do rukou Riela, o jehož loajalitě neměl těch nejmenších pochyb. Než se mu donesly jisté zvěsti, které hovořily o něčem jiném… Aby mě ochránil, nařídil svým lidem unést Rielovi sestru, protože věřil, že si přes ni vynutí jeho poslušnost.“ Pohledem jsem vyhledala Milu, která si mě s dosti zmateným výrazem prohlížela. „Je mi to opravdu líto… Dozvěděla jsem se to až ten den, kdy byl táta zabit…“

Notnou chvíli na mě ještě civěla, než nakonec pomalu přikývla. „Věřím ti. Nevím sice proč, ale…“ Lehce pokrčila rameny. „Dostala jsi mě ven a to je hlavní.“

Musím říct, že se mi pořádně ulevilo, že to vzala takhle. A podle všeho to přesvědčilo i Legolase, protože se opět zaměřil na Riela.

„Nuž zdá se, že toho všeho pouze kvůli tobě se událo!“ konstatoval, zatímco ho probodával nevraživým pohledem. „A ač bych možná z ohledu na Lidiannu útoku na sebe tobě prominouti ochoten byl, toho, že ona v ohrožení se ocitla, tobě odpustiti nemohu! Pokud mužem jsi a hrdosti jakés v těle tvém dosud zbylo, pak výzvy mé k boji přijmi!“

Bylo jasný, že tuhle hozenou rukavici Riel ani náhodou ignorovat nebude, a mně se zoufale nedostávalo nápadů, jak celý ten nesmysl zarazit. Když se vzápětí oba dva beze slova vydali ke dveřím, zmohla jsem se akorát na to, že jsem za nima s obavama koukala.

„Přestaňte! Tohle přece nejde!“ pokoušela se jim Mila zastoupit cestu, ovšem Legolas ji jemně, leč rozhodně odstrčil stranou.

„Ty na cestu se schystej, jakmile navrátím se, my místa tohoto opustíme,“ oznámil jí, na což ona reagovala vzpurným trhnutím hlavou.

„Jestli mu něco uděláš, tak zapomeň na to, že bych s tebou někam šla!“ vyjela na něj naštvaně.

Zachmuřil se, očividně nespokojený s jejím chováním. „On za útrapy naše odpověden jest a ty jej přesto bráníš?!“ opáčil mírně nevěřícně, skoro jako kdyby už taky pochyboval o jejím zdravým rozumu.

„Je to můj bratr! Postaral se o mě, když naši rodiče zemřeli… a stará se o mě i teď! Copak to nevidíš?!“ snažila se mu to vysvětlit. Marně.

„Čeho já vidím, jest muž, jemuž věřiti se nedá…“ sdělil jí tiše, skoro bych řekla až posmutněle. „Čeho já cítím, jest temnota, jež srdce i mysli jeho zaplavila a světla uvnitř něj takřka zcela zadusila. Stvoření noci… tak se bytostí podobných dříve nazývalo. Či, kterak mezi lidem rozšířenějším bylo… vampýři…“

326. díl

        „Cože?“ třeštila Mila na Legolase oči a hádám, že já taky, i když z jinýho důvodu. Protože mi prostě hlava nebrala, jak na to mohl přijít… „Co tím naznačuješ? Že je můj bratr upír?!“

„Já ničeho nenaznačuji, Lidianno. Já tím zcela jist si jsem,“ pronesl neochvějně a pohledem vyzýval Riela, aby se to pokusil popřít. „Což jedním z důvodů jest, proč já zde přespříliš dlouho setrvati nechci. Neb toho bezpečným není.“

„Takový nesmysl!“ vyprskla Mila pobouřeně. „V životě by mě nenapadlo, že se někdy snížíš k něčemu podobnému, Legolasi!“ vyčetla mu a v jejím hlase bylo patrný zklamání, který se ho podle všeho hluboce dotklo.

„Nesmysl? Pročpak tedy bratr tvůj proti nařčení tomuto neprotestuje? Ni společnice jeho se nikterak neohradila, třebaže prve dosti pohotově jemu na pomoc přispěchala!“ argumentoval s logikou, který se nedalo nic vytknout. A to zřejmě po chvilce váhání uznala i Mila.

„Rieli… máš mi k tomuhle co říct?“ pronesla k němu zdráhavě, možná ještě doufala v nějakou reakci, která by obvinění jejího manžela nade vší pochybnosti vyvrátila.

Jenže on jí nic takovýho nenabídnul. Spíš naopak. „Mám, ale promluvíme si o tom až později. Teď už mám domluvenýho něco jinýho…“ pronesl posměšně s pohledem zafixovaným na Legolase, který nehnul ani brvou, jako kdyby ho vyhlídka na souboj se stvořením noci, jak ho tak poeticky nazval, vůbec neznepokojovala. Pouze si zastrčil nůž do boty a s naprosto nezměněným výrazem ho následoval ven ze dveří. Tichý klapnutí, jak je za sebou zavřel, mi znělo v uších hlasitěji než hromová rána. A pak se ozvalo ještě něco… klíč v zámku, který nás definitivně odsoudil k nečinnýmu čekání, dokud se naši chlapci neuráčí vrátit.

„A co ty? Ty mi k tomu nic neřekneš?“ obrátila se na mě Mila, sotva se trochu probrala z letargie. „Myslela jsem… že jsme přítelkyně… a teď se zdá, žes mi celou tu dobu jenom lhala!“

Pokrčila jsem rameny, neochotná jí lhát znova a důrazně to popřít. „O některých věcech se nemluví snadno… a o některých jsem zase mluvit nechtěla, protože by to za Rielovými zády nebylo vhodný. Navíc… ty sis toho taky nechala dost pro sebe...“ přešla jsem lehce do útoku. Koneckonců jsem tu nebyla jediná s tajemstvím, tak proč bych měla poslouchat výčitky jenom já?

Mila okamžitě zrozpačitěla. „To ano… ale uznej sama… kdybys Legolase neviděla na vlastní oči, copak bys mi uvěřila, že je to elfský princ ze země, kterou ani nenajdeš na mapách? Myslím teda jako v lidských mapách…“ upřesnila ještě pro pořádek.

„To já nevím… ale rozhodně jsem viděla, jak moc jsi věřila Legolasovi, když mluvil o tvým bráchovi… Jakou šanci bych potom měla já?“

„Uznávám, že moc velkou asi ne…“ Mila si povzdechla. „Takže on je opravdu…?“

„Ano. I já…“ přiznala jsem, protože jsem si říkala, že bude lepší jí to vyklopit hned, než aby jí to potom řekl někdo jiný.

Přijala to celkem klidně, až jsem si říkala, jestli soužití s elfem nenaučí jednoho věřit i nemožnýmu.

„Takže spolu v noci chodíte… na jídlo?“ zeptala se opatrně, přesto mi hned došlo, jak to myslela. A i když jsem se jí nemohla divit, že se mě na podobnou věc ptá, stejně se mě to dotklo.

„Dostáváme krev z nemocnice, rozhodně po nocích nikoho nelovíme!“ odvětila jsem prudce, možná až zbytečně. Ale to nejspíš z obavy, aby se mě nezeptala, jak přesně se v nemocnicích získává ona krev…

„To zní celkem rozumně,“ přikývla, jako kdybychom se bavily o něčem docela běžným a ne o tom, jak se krmí upíři. „Takže tohle je ta nemoc, o které jsi předtím mluvila v souvislosti s Rielem?“ vyptávala se dál, zřejmě aby nemusela myslet na to, co právě dělají její manžel a bratr.

„Jo.“

„No… hlavně že to není nic horšího…“ překvapila mě svou následující poznámkou.

„Tohle ti nepřijde dost zlý?“ nechápala jsem ji. Už zase. Jenže kdo se měl v týhle holce vyznat?

„Rakovina je horší, věř mi,“ pronesla tónem, který prozrazoval, že se o tom přesvědčila na vlastní kůži. „Říkal ti Riel, jak jsme přišli o rodiče?“ otázala se vzápětí tiše.

„Ne… jenom, že jste o ně přišli brzy… a že tě pak vychoval.“

Přisvědčila. „Bylo mi sotva jedenáct, když nám odešla máma…“ zavzpomínala, hlas přiškrcený pohnutím. „Táta umřel pár let před ní na rakovinu… a ona… ona počkala, dokud Riel nebyl plnoletý, potom napsala dopis, v němž mě svěřovala do jeho péče… a pak...“ Tady se radši odmlčela, ostatně dalších slov ani nebylo potřeba.

„To je… strašný…“ vydechla jsem soustrastně a v duchu jsem si říkala, že to o mě se aspoň rodiče starali až do poslední chvíle. A oba zemřeli jenom kvůli mně. Jo, bylo by fér se s tím Mile na oplátku svěřit, ale nedokázala jsem se k tomu přimět.

„Strašný pro ni musely být ty roky bez táty,“ hlesla Mila. „Moc ho milovala…“

„Takže jí to nemáš za zlý, že vás takhle opustila?“

Zmateně na mě koukla. „Jak bych mohla? Bylo by od nás sobecké chtít po ní, aby zůstávala jenom kvůli nám. Když někoho strašně moc miluješ a on odejde… je to, jako kdyby část tebe umřela s ním… Nic už není jako předtím…“ dokončila se slzama na krajíčku.

A tentokrát jsem jí rozuměla dokonale.

327. díl

        V nastalým tichu jsme se obě úzkostlivě zahleděly na dveře, jako kdybychom tak mohly přivolat oba naše milé. Samozřejmě se ale vůbec nic nestalo, a tak jsem se posléze obrátila zase radši na Milu. Koneckonců kdy budu mít lepší příležitost se od ní něco dozvědět než právě teď?

„Kde se vůbec dá potkat takový elfský princ?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem.

Zdráhavě ke mně stočila svůj zrak. „V lese.“

„Ale no tak…“ zaškaredila jsem se na ni v domnění, že si ze mě jenom střílí. Ale když její výraz zůstával naprosto vážný, usoudila jsem, že je to nejspíš pravda.

„A jak jste se potkali?“ vyzvídala jsem dál.

„Záleží na tom?“ zdráhala se o tom mluvit a tím neúmyslně ještě posílila mou zvědavost.

„A co kdybych ti pak pověděla, jak jsem vlastně potkala Riela…“ snažila jsem se ji přimět ke sdílnosti, ale nevypadalo to, že bych tím upoutala její pozornost.

„Říkala jsi, že spolupracoval s tvým tátou, takže bych si tipla, že jsi ho potkala v jeho kanceláři…“ hádala lehce znuděným tónem a já se neubránila, abych nevyprskla smíchy.

„Tak to teda rozhodně ne!“

„Potom nejspíš na nějaké pracovní večeři, kam tě vzal s sebou,“ nevzdávala to Mila.

„Samá voda…“

„Tak ho pozval k sobě domů na skleničku a potkali jste se tam?“

„Ne-e.“

„Tak potom už nevím,“ trhla rezignovaně rameny, ale stále nevyhlížela, že by ji to nějak zvlášť mrzelo. Proč taky, když jsme se podle ní určitě seznámili nějakým naprosto nudným způsobem. Pobaveně jsem se uculila. Jo, holka, to se budeš ještě divit…

„S Rielem jsem se poznala tak, že mi zachránil život,“ prohodila jsem, abych ji trochu navnadila. A bylo zjevný, že tohle ji zaujalo.

„Co se stalo?“ zeptala se, dech skoro zatajený napětím.

„Nejdřív mi pověz, co se stalo v tom lese,“ trvala jsem neoblomně na svým. „Doufám, že to bylo pořádně romantický!“

„To nevím… jak romanticky ti zní, když tě zajme banda skřetů a chystá se tě obětovat?“

„Hm, dovedu si představit i lepší rande…“ okomentovala jsem to s pousmáním. „Ale vzhledem k tomu, že jsi tu teď živa a zdráva se mnou, hádám správně, že zasáhl jistý elfský princ, všechny pobil, potom ti vyznal nehynoucí lásku, posadil si tě před sebe na koně a odvezl k sobě do království?“

„Samá voda!“ ušklíbla se Mila a podle toho, jak se zatvářila, tak by spíš brala ten můj scénář. „Život holt není pohádka, ani když natrefíš na elfského prince.“

„Tak už mě nenapínej!“

Znova se zadívala ke dveřím, ale když jimi ani tentokrát nikdo nevešel, s utrápeným povzdechem se sebrala a přesunula se do obýváku. A já v těsným závěsu za ní. Nejspíš vycítila, že jí nedám pokoj, dokud neuslyším její příběh, protože sotva ztěžka dosedla na pohovku, bez dalšího pobízení spustila.

„Asi budeš dost zklamaná… ale žádná velká bitka se tam nekonala… Legolas se s nimi pokoušel vyjednávat a když mu sdělili podmínky, na chvíli to vypadalo, že mě jim přece jen nechá napospas. Nevím, co ho nakonec přimělo se vrátit… a slíbit jim, že si mě vezme.“

„No vida! A pak že nebude žádná romantika!“ mrkla jsem na ni, ale tvářila se tak vážně, že mě to veselí rychlo přešlo. „Pokračuj prosím…“

„Já… musela jsem omdlít… protože když jsem se opět probrala, byli jsme tam už jen my dva… Naivně jsem si myslela, že tím to celé skončilo, a chtěla jsem vyrazit zpátky do města, abych přivolala pomoc, a tehdy jsem se dozvěděla, jak vážně berou někteří elfové své slovo.“ Mila zřejmě zachytila můj zmatený výraz, protože hned přispěchala s vysvětlením. „V tom lese jsem byla se svým kamarádem na výletě, jenže jsme se rozdělili a když jsem se ho pak vydala hledat, narazila jsem na ty gobliny.“

„Nedostali ho, doufám…“ pronesla jsem s mírnýma obavama.

„Ne, zato ho zajali elfové… ale podařilo se mu utéct… a ještě si tam stihnul najít i známost.“ Mile se trochu rozzářila tvář. „To u něho jsme teď bydleli.“

„To je hezký,“ ocenila jsem ten pro mě nepříliš zajímavý fakt. „Ale ještě zpátky k tobě a princi… jak tě nakonec přesvědčil, abys s ním odjela?“

„Nevím, co máš pořád s tím ježděním,“ udělala na mě obličej. „Já jsem se musela trmácet pěšky. A vzhledem k tomu, že u nich byla zrovna v tu dobu zima, tak to byl opravdu nezapomenutelný zážitek.“

„Promiň, to bude asi ta utkvělá představa prince na bílým koni…“ prohodila jsem poněkud prostořece a bylo mi jasný, že víc z ní už prostě nedostanu. Škoda… docela by mě zajímalo, jaký přesvědčovací metody používají elfové. Ale zase jsem chápala, že si chce něco nechat pro sebe. Já měla taky spoustu věcí, o kterých bych jí nevyprávěla ani za nic.

„To máš smůlu, protože Legolas má šedáka,“ poznamenala Mila skoro škodolibě. „Ale jestli tě to aspoň trochu potěší, tak já od jednoho lorda dostala překrásnou bílou klisnu.“

„To zní, jako kdyby ses tam už celkem zabydlela…“ povšimla jsem si.

„Co mi taky zbývalo jiného, když tam žije můj manžel,“ konstatovala tónem, který prozrazoval, že to zabydlování nebylo vždycky jenom příjemný. „Ovšem kdoví, jak dlouho to ještě potrvá.“

„Copak ty se ho chystáš opustit?“ svraštila jsem nedůvěřivě čelo. Podle toho, jak se k němu předtím tulila, bych si na tohle teda nevsadila. A přece…

Jenže Milina odpověď byla ještě pozoruhodnější. „To ne. Ale jejich svět je na pokraji zániku… a nikdo si netroufá odhadnout, kolik času zbývá, než k tomu dojde. Je možné, že zatímco teď spolu mluvíme…“ Její hlas se zlomil, následovalo nešťastný potřesení hlavou. „A všechno je to jenom moje vina…“

328. díl

        „Já to nechápu… Kde je ten jejich svět? A co jsi udělala?“ krčila jsem zmateně čelo a měla jsem pocit, jako kdybych spadla rovnou doprostřed děje nějaký sci-fi knížky. A co bylo nejpodivnější, já ani na okamžik nezapochybovala o tom, že mi Mila říká pravdu. Už jen proto, že koukala fakt zdrceně.

„Já ti ani pořádně nevím, kde leží… Ve starých kronikách se píše, že jejich země byla dřív součástí té naší, než se jejich bohové rozhodli, že jim bude lépe bez lidí. A tak sestrojili jakési zařízení, které izolovalo malou část jejich území, aby tam mohli v míru žít. Jak ti to zní?“

„Jako ráj na zemi,“ pousmála jsem se na ni.

„To také je…“ vydechla zasněně. „A je mi špatně z pomyšlení, že by to lidi všechno zničili… Jako každé místo, kam kdy vkročili.“

„To je ta zkáza, o který jsi mluvila? Představovala jsem si spíš něco na způsob Atlantidy…“ podotkla jsem poněkud rozčarovaně. Ne teda že bych elfí říši přála takovou pohromu, spíš jsem nerozuměla tomu, proč z toho dělá takovou tragédii. Pokud elfové a lidi byli kdysi schopní žít pospolu, proč by se to neměli naučit zas? Dokázala jsem si představit, že by z toho mohly profitovat obě strany. I když… s přihlédnutím k oněm vleklým bojům mezi upíry a anděly, nebyla jsem v tomhle ohledu až přespříliš optimistická?

„Pořád mi ale nedochází, z čeho se vlastně obviňuješ,“ zeptala jsem se, příliš znepokojená skutečností že se naši chlapci pořád ještě nevracejí, než abych nad onou hrozbou zkázy déle dumala. Navíc – a to přiznávám, třebaže je to naprosto sobecký – jsem měla už takhle dost starostí se svým vlastním přežitím, tak proč se starat ještě o obyvatele nějaký neznámý říše, který jsem v životě neviděla a nejspíš asi ani nikdy neuvidím?

„Z toho, že jsem docela pokazila misi, na kterou jsme sem byli vysláni,“ přiznala Mila kajícně. „Měli jsme za úkol získat nějaký obrovský krystal do toho zařízení, o kterém jsem ti povídala, protože ten původní se zanedlouho rozpadne. Můj kamarád ho pro nás dokonce sehnal, i když doteď nechápu kde. Jenže pak se to všechno zvrtlo… kvůli mně.“

Netrpělivě jsem čekala, až se konečně vymáčkne, a zatímco jsem studovala letokruhy prken na podlaze, pomalu ale jistě se mě zmocňovaly obavy o Riela. Co jen mu trvá tak dlouho? Jo, neměl sice katanu a co jsem tak koukala, tak ani ty svý vrhací hvězdice, ale stejně… Přece ho nemohl ten elf přemoct? Nebo snad ano? A co když ho…

Rychle jsem tu strašlivou myšlenku zaplašila a zdráhavě jsem pozvedla hlavu, jen aby se mý oči okamžitě střetly s naprosto totožným párem, který si mě zkoumavě prohlížel.

„Bude to v pořádku… vždyť neměli zbraně…“ utěšovala mě Mila, ovšem soudě podle jejího rozechvělýho hlasu o tom zas tak pevně přesvědčená nebyla.

„Legolas měl nůž,“ takřka jsem jí vyčetla.

„To ano, ale nikdy by ho nepoužil na neozbrojeného protivníka. Má přece svou čest,“ vysvětlovala chvatně a mně připadalo, že se jí moje poznámka dotkla. Nechtěla jsem ji urazit, ale na nějaký sentimentální žvásty jsem teď opravdu náladu neměla.

„A co kdyby mu šlo o život? Ani tehdy by nesáhl po zbrani?“ opáčila jsem poměrně ostře.

„Nemyslím si, že by můj bratr mohl někoho ohrozit se zbraní natož pak bez ní!“ zazněla Milina mírně posměšná odpověď.

„To jenom proto, že ho pořádně neznáš!“ vrátila jsem jí to hned vzápětí. „Což mi připomíná, že jsem ti ještě neřekla, jak jsem se s Rielem seznámila. Zabil chlápka, co mi chtěl podříznout krk. Naprosto chladnokrevně a bez výčitek. A rozhodně to nebyl jeho první,“ prozradila jsem jí v touze, aby konečně prohlídla, protože už jsem měla dost toho, jak Riela neustále podceňuje. No a taky jsem ji chtěla trochu šokovat.

Mila se zamračila. „Ty lžeš!“

„A proč bych to asi tak dělala?“

„Co já vím?!“ vyštěkla na mě nakvašeně. „Třeba se snažíš být zajímavá! Jenže tohle je akorát ubohé!“

„Kdybych se snažila být zajímavá, tak bys to rozhodně poznala,“ konstatovala jsem klidně. „A nevím, proč se tak rozčiluješ. Neříkám, že je tvůj bratr nějaký masový vrah, spíš něco jako ochránce pořádku. Ale pověz mi jedno… ten tvůj princ… ten nikdy nikoho nezabil?“

„Nechci o tom mluvit!“ odvětila prudce a hrdě pozvedla hlavu, skoro jako opravdová princezna. A já měla chuť ji pořádně proplesknout, aby se z tý svý pohádky probrala.

„Nechceš o tom mluvit se mnou a nebo o tom odmítáš mluvit i s Legolasem?“ nedopřála jsem jí ani chvilku oddechu. „Protože já jsem viděla, jak se chopil toho tvýho nože… rozhodně ne jako někdo, kdo je s ním zvyklý akorát tak krájet cibuli!“

„To nic nedokazuje!“

„A co se píše v těch starých kronikách? A nebo je ten tvůj elf snad natolik mladý, že se nikdy nezúčastnil žádný bitvy?“

„Zúčastnil, ale to bylo už kdysi dávno! Ještě v temných dobách, kdy jim ani nic jiného nezbývalo, pokud chtěli přežít!“ bránila ho Mila a já si pomyslela, že to ta holka asi fakt nemá v hlavě úplně v pořádku. Jak může být na jednu stranu pyšná na to, že má za muže bojovníka, a zároveň se děsit pomyšlení, že by mohl někoho zabít?  No, dává vám to snad smysl?

„Chceš mi namluvit, že když vás tady ti muži napadli, že jste nekladli vůbec žádný odpor a prostě jste se nechali zbít?“ vysmála jsem se jí a očekávala, že mi na to zase něco odsekne. Jenže ona se namísto toho rozbrečela.

329. díl

        Do háje! zaklela jsem v duchu a nervózně jsem zalítla pohledem do chodby, jestli nám už nedorazila nějaká společnost. Naštěstí pro mě tam bylo zatím pusto prázdno a já tak měla ještě čas napravit škodu, kterou jsem napáchala. Protože nevím jak Legolas, ale Riel by zcela určitě neocenil, že jsem jeho drahou sestřičku dohnala k slzám.

„Promiň… nechtěla jsem tě… rozrušit…“ vypadlo ze mě dosti neohrabaně, ale nic lepšího mě v ten moment nenapadlo. Jak ji taky utěšovat, když jsem neměla sebemenší ponětí, co ji vlastně tak vzalo?

„Ty za to nemůžeš… to jenom…“ Nová sprška slz skropila její už takhle zmáčený tváře a já začínala chápat Rielovu averzi vůči brečícím ženám.

„Co se děje?“ zvolila jsem nakonec přímý přístup, než abych kolem ní opatrně chodila po špičkách a nenápadně sondovala, co tý citlivce přelítlo přes nos. Protože na to jsem neměla čas ani náladu.

„Už jsi někdy někoho… zabila?“ překvapila mě svou tichou otázkou a já hned nevěděla, co jí na to odpovědět.

Měla bych jí říct pravdu? A nebo radši ne? Riel na mě bude už stejně naštvaný, takže je to v zásadě jedno. A aspoň by se konečně dozvěděla, do čeho se to vlastně zapletl a proč se tolik změnil. Aspoň já bych to na jejím místě znát chtěla, protože nic není horšího než zůstávat v nevědomosti.

Mila si ovšem moje otálení vyložila docela jinak. Nejspíš měla za to, že jsem příliš v šoku, než abych se vůbec zmohla na slovo. „Vidíš… já ano…“ pronesla s čímsi jako zadostiučiněním, až jsem si říkala, jestli snad ode mě čeká nějakou gratulaci. Pokud jo, tak jsem ji zklamala, protože jsem ani nehlesla.

„Bylo… bylo to tak snadné… Až moc…“ Spodní ret se jí slabě chvěl, ale k mý úlevě už přestala ronit slzy a ty, co jí ulpěly na obličeji, takřka zlostně otřela do dlaní. Přesto mi bylo jasný, že je tou událostí stále ještě pořádně otřesená. A já si náhle přála, aby tu teď byl Riel. Protože ten by si určitě věděl rady. Na rozdíl ode mě.

„Stalo se to během toho přepadení?“ hádala jsem ve snaze získat víc informací a ona mlčky přikývla.

„Všechno se to seběhlo tak strašně rychle…“ pronesla nepřítomně, zjevně ztracená ve svých vzpomínkách. „V jednu chvíli jsme se prostě jen tak procházeli nočním městem a v tu druhou byli najednou u nás… Vynořili se jakoby odnikud a rovnou se na nás vrhli… Legolas na mě houkl, ať se držím u něj, ale během boje nás rozdělili. Ono je taky dost těžké se držet u někoho, kdo kolem sebe mává dvěma dýkami. A pak…“ Mila se ostře nadechla. „Pak jeden z těch mužů přestal útočit na Legolase a namířil si to přímo ke mně. Legolas si toho všiml a chtěl ho zastavit, ale ti zbylí na něj dotírali tak zle, že neměl šanci probojovat se ke mně včas…“

Konejšivě jsem sevřela její ruku ve svý. Mlčela jsem.

„Couvala jsem z jeho dosahu a v duchu jsem si říkala, že takhle to přece skončit nemělo… A ten muž se na mě zlověstně usmíval, jako kdyby byl samotná Smrt a věděl, že už mu nemám kam utéct. Ostatně mně se tak podlamovaly nohy, že bych určitě nezvládla udělat víc než pár kroků…“

Kdybych se nebála, že by si to špatně vyložila, tak bych se snad i pousmála. Tolik mi to připomínalo mě samotnou, když na mě tehdy zaútočil Ariel. Akorát že na rozdíl od Mily jsem nebyla schopná se mu sama ubránit. Zvláštní… vyhlížela tak křehce… a zrovna teď vypadala, že je na pokraji nervovýho zhroucení, a přesto… když šlo do tuhýho, byla schopná jednat… a to jsem na ní musela obdivovat.

„Pamatuji si, že jsem s tím byla skoro smířená, bylo to tak nevyhnutelné… dokud jsem v té tmě nezakopla o jedno z ležících těl a neupadla. Otřáslo mnou vědomí, že ty muže na zemi zabil Legolas… můj Legolas… A vím, že jsem si říkala, že ho vlastně ani pořádně neznám. Rozhodně ne tuhle stránku jeho osobnosti… A pak… pak jsem zahlédla nůž toho mrtvého… ležel jen malý kousek ode mě… a sliboval mi spásu, ve kterou už jsem se ani neodvažovala doufat…“ Hlas se jí zachvěl a ona pevně semkla víčka, aby zahnala slzy, který se jí draly ven. Zbytek svýho příběhu vychrlila překotnou rychlostí, snad z obavy, že by ji jinak mohly emoce docela přemoct.

„Ani si nevybavuju, že bych po něm hrábla, prostě jsem ho najednou svírala v ruce a když se na mě ten muž vrhnul, popadla jsem ho i druhou rukou a nastavila mu ho do cesty… Zabořil se do něj až po rukojeť… a já ho rychle pustila a vyškrábala jsem se na nohy, abych odtamtud utekla. Ale on… on se jenom zhroutil na zem a zůstal tam bez hnutí ležet. A tehdy to na mě dolehlo… vědomí, že jsem zabila člověka… že jsem vrah…“ Tohle znělo tak prázdně… a odevzdaně, že mě to vzalo za srdce… A co teprve když jsem spatřila ten její výraz plný bolesti.

„Byla to sebeobrana, nemáš si vůbec co vyčítat,“ utěšovala jsem ji, ale připadalo mi, že mě ani nevnímá.

„Nevím, jak dlouho jsem tam stála a zírala na to nehybný tělo… Probralo mě až to, že mě někdo popadl a vlekl pryč. Nebyl to Legolas, a tak jsem se začala bránit a on mě udeřil…“ Mila volnou rukou nahmátla šrám na svý hlavě, zatímco mi dál líčila zážitky onoho večera. „Tentokrát mě ale Legolas zachránil…“ Jemný úsměv zvlnil její rty, když na to vzpomínala. „Ti muži se pak krátce nato vytratili, zřejmě se jim nezamlouvalo publikum, které se tam začínalo srocovat. Tenkrát jsme si ovšem mysleli, že to bylo proto, že dostali, pro co si přišli… Ten krystal…“

Mila si nešťastně povzdechla. „Byla jsem to já, kdo navrhnul tu vycházku… chtěla jsem Legolasovi ukázat své rodné město… A když se ti muži dali na útěk, říkala jsem mu, že jsem v pořádku a aby se vydal za nimi, ale on se mnou stejně zůstal, dokud se neujistil, že už mi vážně nic nehrozí.“

„Záleží mu na tobě, to je přece hezký, ne?“ snažila jsem se na tom všem najít něco pozitivního.

Jenže Mile jsem se nezavděčila. „A jsi si jistá, že se to nezmění, až bude jejich říše kvůli mně zničena?“

Chystala jsem se ji chlácholit, že ani podobná skutečnost na princových citech k ní pranic nezmění, ale než jsem vůbec stihla otevřít pusu, předběhl mě někdo jiný. A můžu říct, že jeho hlas zněl pořádně naštvaně…

330. díl

        „Já uvěřiti nemohu, že po tom všem ty o mně pochybností stále máš! Ba co víc, ty jich volně s kýms cizím sdílíš!“ ozval se princův hlas plný nelibosti a my obě jsme k němu okamžitě zalítly poplašeným pohledem.

Vůbec jsem nechápala, jak se k nám dokázal přiblížit, aniž bychom ho slyšely, ale to mě v tu chvíli netrápilo tolik, jako to, že byl zakrvácený… a sám! V levý ruce svíral dva dlouhý nože, který předtím zcela určitě neměl, a tvářil se… no… jako kdyby byl připravený je co nevidět použít…

„Kde je Riel?!“ vyjela jsem na něj ostře, mý obavy z toho, že by mi mohl ublížit, naprosto přehlušený strachem o Rielův život.

Chvilku si mě prohlížel těma svýma pronikavýma očima, než se mi uráčil odpovědět. „Odešel,“ konstatoval a poté už mě zřejmě neshledal hodnou jeho další pozornosti, neboť se namísto toho obrátil k Mile.

„Pohovořme si,“ řekl, ale nebyla to nabídka, spíš rozkaz, který doprovodil tím, že k ní vztáhl volnou ruku, aby jí pomohl vstát.

„Nejdřív řekni, co je s mým bratrem!“ vymiňovala si Mila důrazně a okázale přitom ignorovala jeho nabídnutou ruku, čímž ho podle všeho namíchla ještě víc. Bez dalšího slova ji popadl za loket a vytáhnul na nohy, stalo se to tak rychle, že se ani nestihla bránit.

„Toho jsem již pověděl. Nyní o čems jiném promluviti si chci,“ oznámil jí a aniž by povolil svý sevření, vedl ji pryč z místnosti.

Zakrátko jsem osaměla, absolutně bezradná, co bych si měla počít dál, a plná obav o Riela. Že prý odešel! Co jen tím chtěl ten elf říct?! Že je mrtvý? A nebo prohrál ten jejich souboj a byl nucený utéct? Ať už se mu přihodilo cokoli, rozhodně se mi tu nechtělo zůstávat s někým, o kom jsem věděla, že mě nemá nijak zvlášť v lásce. Navíc Mila nepůsobila zrovna dojmem, že by ho byla schopná zastavit, kdyby zničehonic usoudil, že bude lepší se mě definitivně zbavit. Jasně, vždycky jsem ho mohla trefit bleskem, ale mnohem snazší mi připadalo se prostě zdekovat.

Aniž bych se nějak dlouho rozmýšlela – koneckonců jsem netušila, kolik času mu ta jeho rozmluva s Milou zabere – jsem se připlížila po špičkách ke dveřím, jenom abych vzápětí zjistila, že je po svým příchodu neopomněl zase zamknout. Potlačila jsem pár procítěných nadávek na adresu jistýho dlouhouchýho prince a rychle jsem se vrátila zpátky do obýváku, kde jsem hned vylovila mobil a zavolala Vladanovi. Nebo jsem se o to aspoň pokusila, jenže ten to k mýmu údivu tentokrát nezvednul, i když jsem to nechala vyzvánět poměrně dlouho. Co se to tu sakra děje?!

Ze zoufalství jsem otevřela okno a vyklonila se ven, ovšem po důkladným prozkoumání bezprostředního okolí jsem byla nucena zkonstatovat, že tudy cesta pryč taky nevede. Pokud se u mě teda mezitím neprobudily nějaký spider-manský schopnosti, o čemž jsem vážně pochybovala. Zdálo se, že ať se mi to líbí nebo ne, jsem pro tuto chvíli uvězněná v bytě s nakrknutým a ozbrojeným elfem a jediný, na koho můžu spolíhat, že mě před ním ochrání, jsem já sama. Fakt vyhlídky jako kráva!

Abych byla na další setkání s ním náležitě připravená, přesunula jsem se do kuchyně a vyndala z lednice rovnou tři ampule s krví. Dvě jsem si zastrčila pro všechny případy do zadní kapsy kalhot, tu zbylou jsem otevřela a dopřála si důkladný hlt. Pořád mi to chutnalo tak nějak všelijak, ale už mi to nevadilo tolik jako zpočátku, brala jsem to jako lék a léky přece bývají hnusný. I když hádám, že Marcella by tohle přirovnání nejspíš nepotěšilo, neboť jako ostatně ve všem, i v tomhle ohledu si dopřával pouze to nejlepší. Jenže jako bych neocenila nějaký zlatý kaviár, tak i tohle šlo mimo mě.

Znova jsem zvedla ampuli ke rtům, abych to dorazila, a on si jako naschvál musel vybrat přesně tenhle moment a promluvit na mě. Polekaně jsem sebou trhla, díky čemuž jsem na sebe vychrstla část krve a mý triko tak získalo docela neotřelý look.

„Víte, že není slušný se k někomu takhle připlížit?!“ vyjela jsem impulzivně na toho chladně se tvářícího blonďáka. Nebylo to asi moudrý, ale byla jsem na něj naštvaná a způsob, jakým se mi zakrvácená látka lepila na kůži, mi na klidu taky dvakrát nepřidával. Navíc jeho vražedně vyhlížející dýky nebyly nikde v dohledu, a tak jsem se cítila celkem bezpečně, třebaže jsem si uvědomovala, že je to pouze iluze.

„Však jsem se také neplížil,“ informoval mě odměřeně. „A pokud o slušnosti kázati mi chcete, pak bych Vás upozorniti měl, že když Vám kdos chuti dobré popřeje, poděkovati byste jemu měla.“

„To se omlouvám, ale v naší zemi není zvykem přát někomu dobrou chuť, když akorát pije!“ prohodila jsem kousavě a podle toho, jak se na mě zadíval, jsem si ho svou poznámkou moc nenaklonila.

„Ni když o vampýra se jedná?“ pozvedl tázavě obočí.

„To se budete muset zeptat někoho jinýho, nejsem odborník přes upíří etiketu!“

Elf přikývl, jako kdybych mu právě potvrdila něco, co si už dávno myslel. „Já si již dříve povšimnul, že vy lidé etikety příliš dbalí nejste…“ pronesl s náznakem nesouhlasu.

Tak do týhle debaty jsem se teda rozhodně pouštět nemínila, bohatě mi stačily mý hodiny s Herr Filipem. „Jiný kraj, jiný mrav, to jste ještě neslyšel?“ smetla jsem jeho kritiku přezíravě. „Kde je vlastně Mila?“

„Lidianna sobě odpočinouti potřebovala,“ dostalo se mi okamžitý odpovědi, s mimořádným důrazem na ono jméno, a já se znepokojeně zamračila.

„Neudělal jste jí nic, že ne?“ zeptala jsem se podezíravě, protože se mi hned vybavilo, s jakou rázností si ji prve odvedl a jak ho rozhořčila její nedůvěra. Byla to ale spíš řečnická otázka, jelikož jsem fakt nepředpokládala, že by se mi k něčemu přiznával. O to víc mě zaskočila jeho reakce.

„A kdyby ano?“ opáčil, zatímco si mě přeměřoval zkoumavým pohledem. „Čehožpak byste potom učinila?“