Rozhovor s Rielem Izabele leccos objasní. Ale co měl znamenat ten divný sen? A nebo to nebyl sen?
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Fakt vtipný! Takže já jsem jako upír, jo? To aby ses pomalu začal bát, že tě pokoušu!“ vyjela jsem na Riela podrážděně a v duchu si říkala, že bych odsud měla co nejdřív zmizet, protože je to očividně blázen.
I když… jak jsem vlastně očekávala, že mi vysvětlí všechny ty divný věci, který jsem v posledních dnech zažila? Akorát jsem si myslela, že to způsobil nějakej tátův průšvih, ne že v tom hraju hlavní roli já. A navíc tak ubohou!
„To tě navedl Petr, že jo?“ pokračovala jsem ve svým slovním útoku. „Vždycky si ze mě dělal srandu kvůli tomu česneku… Takže co teď? Mám se vyhýbat křížům a kostelům?“ otázala jsem se ho tónem, ze kterýho sarkasmus přímo čišel.
„Teď si sedni, dej si kafe a vyslechni mě!“ poradil mi Riel důrazně. Vlastně to byl spíš rozkaz.
Ignorovala jsem ho. „Nemůžu si dát kafe, protože jsi mi zakázal mlíko! Což je pěkná blbost! Nikdy jsem neslyšela o tom, že by upírům vadilo mlíko!“
„Neříkám, že seš upír! A pokud nechceš to zatracený kafe, tak ho nepij! Hlavně na chvíli zmlkni a poslouchej! Chtělas přece odpovědi, tak teď je dostaneš!“
„Ale já –“
Sledovala jsem ho, jak ze sebe vztekle strhnul černou koženou bundu a hodil ji mým směrem. Nemířil na mě, ale stejně jsem polekaně uskočila.
„Hajzle!“ vyjekla jsem a mrštila po něm nejbližším polštářem, který jsem hbitě popadla z postele.
Zahlídla jsem jenom černý záblesk a vzápětí nechápavě sledovala, jak se bílý peříčka pomalu snášejí k zemi. A Riel stál nad tím vším s katanou v ruce a zamračeně si mě přeměřoval.
„Vidím, že jsem konečně získal tvou pozornost!“ prohodil, zatímco si zasouval svou zbraň zpátky do pouzdra na zádech.
„Hraješ si na Bladea nebo co?!“ vydechla jsem, příliš v šoku, než abych byla ještě rozzlobená.
„Tak trochu. Ale zapomeň už na filmy, tohle je realita, děvče. A pokud se nenaučíš jistý pravidla, pak tu nemáš šanci přežít.“
Mlčky jsem přikývla.
„Dobrá. Jak chceš to kafe?“
„Jak si ho dáváš ty?“
„S vodou,“ ušklíbl se na mě.
„Tak jo.“
Zalil hrnky a pak mi jeden z nich podal. „Nespal se.“
„Díky.“
Postavila jsem hrnek na stolek a zadívala se na něj. Jo, zapomeň na filmy… Určitě dobrá rada, ale on vypadal, jako kdyby z jednoho z nich vystoupil. Na sobě černý džíny, přiléhavý černý triko a na nohou těžký boty… připomínal mi spíš týpka, co upíry zabíjí, než že by jim pomáhal. Ale když na okamžik naklonil hlavu a já zahlídla jeho ucho, už jsem si to nemyslela. Protože bylo lehce zašpičatělý…
S obavama jsem se mu zadívala do tváře, skoro jsem očekávala, že na mě vycení upíří tesáky a s tlumeným zavrčením se mi zakousne do krční tepny. Riel můj pohled zachytil.
„Začíná to bejt už dost otravný, Izabel,“ pronesl znechuceně.
„A co?“ nechápala jsem.
„To tvoje očumování.“
Začervenala jsem se. „Nemůžeš mi zazlívat trochu zájmu, ne? Koneckonců jsi to ty, kdo ze mě udělal upíra.“
Povzdechl si. „Škoda, že nemám ostrý zuby, hned bych ti je zabořil do hrdla, už jenom proto, abych nemusel neustále poslouchat ty tvoje kraviny! Myslíš si, že je to zábavný? Jako kdyby nestačila tahle nemoc! Ještě snášet všechny ty trapný narážky! A mimochodem, jestli chceš hovořit se svým upířím stvořitelem, tak si promluv s Alexem. To on ti dal do vínku tenhle skvělej dar!“
„Táta? Ale táta je normální!“ ozvala jsem se hned dotčeně.
„Jo?“ Úsměv, který mi věnoval, se rozhodně nedal označit jako milý. „Tak se ho zkus zeptat, jak umřela tvoje máma. A nemyslím teď. Ale tenkrát před tvým narozením!“
„Tobě už normálně hráblo, ne?“ zeptala jsem se ho naštvaně, ale ta nečekaná zmínka o mámě mě tak vyvedla z míry, že jsem klesla zpátky na postel.
„Zatím ne, ale pokud s tebou budu muset strávit delší dobu, tak to vyloučený není!“ odsekl Riel otráveně.
„A ty si snad myslíš, že já jsem z tvý společnosti odvázaná?!“
„Můžu tě ubezpečit, žes mohla mít i horší! Tvoje současná situace není zrovna dobrá!“ oznámil mi a na jeden zátah do sebe obrátil skoro půlku kafe.
Já si opatrně ucucla a hned jsem udělala kyselý obličej. „S tím mlíkem seš si fakt jistej?“
„To ti nestačil ten poslední zážitek?“ Nevěřícně potřásl hlavou. „Jasně, nezabije tě to, ale moc příjemný to není. Jenom magor by byl ochotnej trpět tolik pro hrnek latté. Ovšem je to tvoje volba.“
„Fajn!“ křikla jsem na něj. „Ty asi nemáš moc rád ženský, co?!“
Riskla jsem další srk kávy. Brrr! Taky to mohl udělat slabší! Tenhle lak na rakve mě nejspíš zabije. Jestli mu právě o to nešlo.
Riel mi věnoval skoro zhnusený pohled. „Ženský mi nevadí, pokud se nechovaj jako naprostý krávy!“
„Bezvadný. Jsem ráda, že vím, na čem s tebou jsem!“
„O tom pochybuju.“
Zaťala jsem zuby. Má tohle cenu? Hádáme se tu jako dvě malý děti! Jenže to prostě nešlo vydržet!
„Ach, já zapomněla. Ty přece víš úplně všechno!“ hodila jsem po něm další sarkastickou poznámku.
„Ne, úplně všechno ne. Ještě jsem se nerozhodl, jestli tě zabiju sám a nebo tě vyhodím ven, aby tu špinavou práci odvedli oni. Co ode mě vlastně čekáš? Mám tě ochránit, ale to je všechno, rozumíš?“
Unaveně jsem si povzdechla. „Takže co bude teď dál?“
Riel pokrčil rameny. „To záleží na tobě. Můžeme se dál hádat, můžeš odejít a nebo můžeš zmlknout a poslechnout si jeden zajímavý příběh.“
Zachytil moje zívnutí rychle schovaný v dlani mý ruky. „Promiň,“ řekla jsem mu a opravdu jsem to tak myslela.
„Taky si můžeš lehnout a trochu se prospat,“ navrhnul mi s chápavým pousmáním. „Beztak mám ještě něco na práci... A vyprávění může počkat.“
Vrhla jsem kradmý pohled na měkce vypadající polštáře v čele jeho provizorního lůžka a neměla jsem sílu vzdorovat. Shodila jsem boty i s ponožkama a oblečená jsem si tam lehla a zachumlala se pod peřinu.
„Ty normálně spíš v šatech? To nevypadá moc pohodlně...“ ozval se zase Riel. Dopil svůj hrnek a odnesl ho i s tím mým do dřezu.
„Představ si, že normálně ne! Ale normálně taky nespím u úplně cizího člověka v jeho posteli!“
„Bojíš se snad, že na tebe skočím?“ prohodil kousavě. „Promiň, ale tak zoufalej zas nejsem.“
Obrátila jsem oči v sloup. Jo, tenhle týpek fakt ví, jak polechtat mý ego! „Ne, jenom chci bejt připravená, kdybychom se museli nečekaně přesouvat.“
„Dneska v noci už nikam nepojedeme, tady je to bezpečný,“ ujistil mě, než se posadil k notebooku a začal něco psát.
„Fakt? A co Ariel?“ starala jsem se přesto dál.
„Co je s ním? Chceš ho snad pozvat na kafe?“ zamručel, aniž by odlepil oči od monitoru.
„S tím, jaký vaříš, by to zřejmě bylo jeho poslední…“ neodpustila jsem si do něho rejpnout. „Ale spíš mi šlo o to, aby se na něj nezastavil i bez pozvání.“
Riel se sebevědomě ušklíbl. „Tak s tím bych nepočítal. Tyhle zdi jsou vyztužený kovem, takže se sem nedostane ani takovej parchant jako je on. Navíc to bude chvilku trvat, než se zase objeví.“
„Jo?“ zeptala jsem se rozespale.
Mlhavě jsem vnímala, že pustil nějakou hudbu. Melodie mi připadala povědomá a já se soustředila, abych rozeznala i slova. Když se mi to nakonec podařilo, spokojeně jsem se usmála. Další moje oblíbená z Královny prokletých. A tak nějak mi přišlo, že dokonale vystihuje mou současnou situaci.
... I'm trapped in this world lonely and fading heartbroke and waiting for you to come… We are stuck in this world that's not meant for me. For me…
„Spi, Izabel.“
„Rieli?“ zamumlala jsem, takřka už bloudící v říši snů. Na to, abych úplně otevřela oči, jsem byla příliš unavená.
Přesto jsem zaregistrovala, že se na mě tázavě zadíval. „Co?“
„Nech můj krk na pokoji!“ zamumlala jsem s poťouchlým výrazem.
„Jak jsem řekl, tak zoufalej nejsem!“ zavrčel, ale tentokrát to znělo mile.
Když jsem se někdy uprostřed noci probudila do naprosté temnoty, okamžitě jsem vycítila něčí přítomnost. Cizí přítomnost… Zoufale jsem se snažila v té černotě kolem něco rozpoznat, ale marně. Byla jako utkaná z pavučin, lepila se mi na tvář a já se jí za nic na světě nedokázala zbavit.
„Haló?“ vyjekla jsem, můj hlas zabarvený rychle rostoucí panikou. Vyštrachala jsem se z postele a došla doprostřed místnosti. Podlaha mě nepříjemně studila do bosých nohou.
„Je tu někdo?“ zavolala jsem znovu, i když tohle byla docela zbytečná otázka. Já přece věděla, že tu nejsem sama!
Stále žádná odpověď. Ale když jsem zbystřila smysly, zachytila jsem lehké kroky. A pak přišel ten strašlivý zvuk… Jako když někdo skřípe kovem o kov…
Přitiskla jsem si ruce na uši, ale stejně mi připadalo, že ten zvuk rezonuje celou mou hlavou.
„Dost! Prosím!“ zaúpěla jsem a jako bez vůle klesla na kolena.
„Prosíš? Teď už prosíš? Ale teď už je pozdě…“ ozvalo se někde za mnou záštiplným hlasem.
Zaslechla jsem další kroky a najednou nasála ten nezvyklý pach. Okamžitě jsem ho poznala.
„Zase ty?“
„Ovšem. Doufala jsi snad, že už se neuvidíme? Takhle bych tě přece nemohl zklamat!“
„Co ode mě vlastně chceš?!“ vykřikla jsem, hrdlo stažené strachy.
„Teď už nic, holčičko… Dostala jsi svou šanci… Ale tys ji zbůhdarma promrhala! A novou nedostaneš! Je konec, rozumíš? Úplný konec…“
Chtěla jsem vyskočit na nohy, ale on mne pevně popadl zezadu za krk a přimáčkl zase k zemi.
„Nech mě být! Na tohle nemáš právo! Dej nám už konečně pokoj!“ bránila jsem se aspoň slovně.
„Nám?“ Hrozivě se zasmál. „Tady už není žádný my… Jsi tu docela sama… samotinká… Bojíš se? Ve tmě se skrývají hrozivý stíny… A já jsem jeden z nich… Nikdy se mě nezbavíš… Nikdy, rozumíš?!“
Po jeho slovech mne zamrazilo. „Co tím chceš říct?! Udělal jsi mu snad něco?! Ne, to jistě ne… Na to nemáš dost sil ani kuráže!“
Ucítila jsem chladný kov na své tváři. „A vsadila bys na to svůj život? Smiř se s tím, že už ho nikdy neuvidíš… Beztak je to zrůda… Ty jsi něco lepšího než on… A mohla jsi mít všechno… Jenom kdybys dokázala být rozumná… Ale to ty nejsi, že?“
„Zabil jsi ho?“ Ani jsem nevěděla, proč mě to najednou zajímá víc než můj vlastní osud. Možná proto, že pokud je tomu skutečně tak, pak už není žádná naděje. Pak už opravdu nemám proč žít.
„Co na tom záleží?!“ prohodil znechuceně. „Byla by to rána z milosti, beztak umírá! A ani ty ho nedokážeš zachránit!“
„Možná že umírá! Ale není na tom ještě tak zle, aby si tě nenašel! Za tohle mu zaplatíš!“ vykřikla jsem pomstychtivě. Jasně, bylo to hodně prázdné gesto, ale udělalo mi docela dobře.
„Výhružky, výhružky… Co proti mně zmůžou obyčejní smrtelníci?! Nic! Vůbec nic! Ať si mě klidně zabije, zase se vrátím! Ať si mě zabije tisíckrát, stejně mu to nebude nic platný! Jeho boj je marný stejně jako tvůj odpor!“
Cítila jsem jeho ledové ruce na své kůži a byl to jako dotyk samotné smrti. A já pochopila, že tentokrát už mě nejspíš nikdo nezachrání. Kolem bylo naprosté ticho. Ticho jako v hrobě…
„Děláš špatnou věc…“ pronesla jsem nepřesvědčivě, můj poslední pokus ho zastavit. A nutno říct, že dost ubohý.
„Jo, to už se tak někdy přihodí…“ odvětil lhostejně.
„Co jim řekneš, až se budou ptát?“
„Že to byla nehoda…“
„A co řekneš mně, až se zase potkáme?“
„Že sis vybrala toho špatnýho.“
„Takže proto to všechno?“ hlesla jsem skoro nevěřícně.
„Jo. Žárlivost je holt svině.“
„Smíš vůbec říkat takové věci?“ podivila jsem se.
„Nejspíš ne. Ale jako tvůj anděl strážný bych neměl udělat ani tohle…“ prohodil chladně, než mi svou dýkou prořízl hrdlo.
Arieli…
Posadila jsem se a rozkřičela se hrůzou. Uvědomovala jsem si, že mám úplně mokrý obličej od slz, ale absolutně jsem nechápala, kde se tam vzaly. Copak jsem brečela? Snažila jsem se vzpomenout, kde to vlastně jsem, když jsem znenadání ucítila na svým rameni nějaký dotyk. Ohnala jsem se slepě tím směrem, má mysl stále ještě plná démonů.
Až procítěný zaúpění mě trochu probralo. „Jen si klidně posluž, Izabel! Ale řeknu ti, že se pereš jako holka!“
Riel!
Zadívala jsem se na něho. Seděl na okraji pohovky a s bolestivou grimasou mhouřil oko.
„Promiň… Musíme odsud hned zmizet… Ariel…“ blekotala jsem nesouvisle, ale on mě nenechal domluvit.
„Všechno je v pořádku, Izabel,“ konejšil mě. „Jsme tu akorát my dva. Byl to jenom sen.“
„Jenom sen?!“ zopakovala jsem nevěřícně. „Neříkal jsi ty sám, že některý sny jsou skoro živý?“
„Možná…“
„Tak tenhle byl! Třeba to bylo varování, že odsud máme vypadnout!“ trvala jsem tvrdošíjně na svým. Normálně snům moc velkou váhu nepřikládám, ale tenhle byl... jiný...
„Třeba by ses mohla nejdřív uklidnit a říct mi, co se ti vlastně zdálo,“ navrhl Riel. Zaznamenala jsem, že je dosud plně oblečený, a rychlý pohled k jeho notebooku mi prozradil, že zřejmě ještě na něčem pracuje. A nebo spíš s někým chatuje, poopravila jsem svůj odhad po dalším, ještě nenápadnějším zašilhání tím směrem.
„Víš, že zvědavost zabíjí?“ podotkl Riel a rázně notebook zaklapl. Tolik k mýmu talentu špiónky…
„Nevědomost taky!“ odsekla jsem, dotčená, že má přede mnou nějaký tajnosti.
„Mohla ses už něco dozvědět, kdybys tu nevytuhla.“
Naštvaně jsem přimhouřila oči. „Slib mi něco, Rieli! Že budeš vždycky takhle šarmantní!“
„Šarmantní nebo ne, aspoň už jsi zapomněla na ten svůj sen...“ prohodil s úšklebkem.
„Jo, takže lék na všechno je dotyčnýho naštvat?“ zamumlala jsem a začala se drápat z pelechu.
„Na všechno ne, ale u tebe to očividně funguje.“
„Jsem ráda, že tak rozumíš ženský duši! S tebou musí být nějaká hodně šťastná!“ sekla jsem po něm kousavě, zatímco jsem si natahovala ponožky, a očekávala nějakou podobně ostrou odpověď.
Ačkoli bych to nahlas nikdy nepřiznala, dohadování s ním mě celkem bavilo. Petr pro mě nikdy nebyl důstojným soupeřem, obzvláště od tý doby, co podobný handrkování považoval za naprostou ztrátu času. Stejně zajímavý, jak málo jsem si na něho během těch posledních hodin vzpomněla. Copak pro mě nikdy nic neznamenal? Jsem skutečně tak povrchní?
Zašněrovala jsem si tkaničky bot a pak se zadívala na Riela, zmatená tím, že dosud nic neřekl. Měl lokty opřený o stehna a tvář zabořenou v dlaních, takže jsem mu do ní přes závoj jeho vlasů neviděla. Přesto mi přišlo, že je něco v nepořádku.
„Děje se něco, Rieli?“
„Nic, Izabel. Nech to být.“ Jeho hlas zněl... nevím... prostě divně. Nebylo v něm ani stopy po jeho předchozí aroganci a nebo nějakým sarkasmu. Což bylo dost nezvyklý.
„Takže se něco děje,“ vydedukovala jsem z toho poměrně rychle.
„To je jedno,“ odbyl mě znova a tím samozřejmě ještě umocnil mou zvědavost.
„Nechceš se mi svěřit?“
„Kdybych chtěl, tak jsem to udělal rovnou. Nechci o tom mluvit.“
Zapátrala jsem v paměti, o čem jsme to vlastně mluvili naposled. Ahaaa... „Seš smutnej, protože na tebe holky neletí? Dala ti nějaká nedávno košem?“ vystřelila jsem naslepo.
„Sklapni, Izabelo. Do toho ti vůbec nic není.“
„Třeba by se ti ulevilo, kdybys mi to pověděl.“
„Jo, vážně?“ Tohle už znělo skoro ironicky. Považovala jsem to za pokrok.
„No, říká se to.“
„A seš si jistá, že to platí i u vrahů?“
„U vrahů?“ zopakovala jsem nechápavě. „Jako žes ji zabil?“ Vsadila bych se, že jsem měla oči jako dva talíře. Dva talíře na pizzu.
„Když řeknu že jo, dáš mi už pokoj?“ Riel ke mně vzhlídl, v jeho tváři nebyl patrný sebemenší náznak toho, že je něco v nepořádku.
Zamračila jsem se. „Stačilo říct, že mi do toho nic není, nemusíš si ze mě dělat takhle blbou srandu!“
Rezignovaně rozhodil rukama. „Ale Izabelo, o nic jinýho jsem se přece od začátku nepokoušel!“
„Fajn. Ještě jsi mi neřekl... co je s Petrem?“ přinutila jsem se zeptat. Sice jsem odpověď už předem tušila, ale chtěla jsem mít jistotu. K čemu vlastně? Že jsem volná a můžu se pokusit svést jednoho arogantního porfyrika? Jako kdybych u něho měla vůbec šanci!
Riel zavrtěl hlavou. „Je mrtvý.“
„A jak jsi získal jeho klíče?“ Tohle byla otázka, která mi už nějakou dobu vrtala hlavou.
„Našel jsem je u něj ten večer, kdy tě Ariel napadl v parku.“
„Byl ještě...?“ Raději jsem nedokončila.
„Ne.“
„Seš si jistej?“
„Jo.“
„Zajímavý, že se vždycky vyskytuješ tam, kde někdo umírá. Petr... mamka... já...“ vypočítávala jsem zdrceně.
„Ty ještě žiješ,“ připomněl mi chladně.
„Jo. To tě musí dost štvát, co?“
„Nenechávám se vytáčet každou maličkostí,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Jasně...“ Na krátkou dobu jsem se odmlčela. „Takže... Proč máma nemohla být s tátou a proč ji Ariel zabil?“
Rielovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Alex je nemocný. Proto si Ariel a další mysleli, že pro ni není dost dobrý. Když je nedokázali rozdělit, radši ji nakonec zabili.“
„Jenom tohle?“ nezdálo se mi to.
„Jo.“
„A Ariel je teda kdo?“
„Řekněme, že patří k jistý skupině... lidí... kteří nenávidí náš druh. Myslím porfyriky. Chovají se k nám, jako kdybychom byli fakt nějací upíři. A proto nás taky vraždí.“
„A máma?“
„Představ si to asi takhle. Tvoje máma byla dcerou jednoho vlivnýho mafiána. Zapletla se s někým, koho její lidi neschvalovali. Když nedokázali zabít jeho, tak obětovali aspoň ji. A teď chtějí zabít i tebe, protože jsi poslední důkaz jejich svazku. Už je ti to jasnější?“
Pomalu jsem všechny ty nový informace zpracovávala. A pro jistotu ještě jednou. Ale stále mi tam něco nesedělo...
„A k jaký skupině lidí Ariel vlastně patří? Těm, co dokážou procházet zdí?“ opáčila jsem zlostně. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem měla dojem, že mě vodí za nos. Jasně, o mafii jsem toho moc nevěděla, ale přišlo mi dost absurdní vraždit někoho jenom proto, že je porfyrik.
„Ariel je nájemný vrah. Nic víc, nic míň.“
„Trénovanej k tomu, aby uměl procházet zdí!“ připomněla jsem mu ten zásadní fakt.
„A proč si něco takovýho vlastně myslíš?“
„Proč?!“ Měla jsem pocit, že asi brzo přijdu o rozum. Pokud už se tak mezitím nestalo. „Protože jsem ho viděla! U mámy! Normálně vyšel ze zdi!“
„Byly tam tajný dveře,“ rázně zchladil mý vzrušení Riel.
„Kecy!“
„Co je pravděpodobnější? Že tam byly tajný dveře a nebo že někdo umí procházet zdma?“ snažil se mě Riel uchlácholit logikou.
„Co je pravděpodobnější? Že mi kecáš a nebo se mi jenom snažíš namluvit kraviny?!“ odsekla jsem mu okamžitě.
„Proč bych to dělal?“
„Sám jsi mi říkal, že jsou tu zdi vyztužený kovem! Tak proč, pokud Ariel nic takovýho neumí?!“ trvala jsem zarputile na svým.
„Abych tě uklidnil, ne? Tušil jsem, že nebudeš schopná přijmout jednoduchý fakta. Jsi totiž beznadějný romantik. Andělé... upíři... Co ještě víc bys chtěla? Nemám se za úplňku taky měnit na vlkodlaka?“
Raději jsem jeho ironickou poznámku ignorovala. „A co ty tvoje průpovídky o tom, že je jedno kolikrát Ariela zabiješ, že se vždycky vrátí? To je taky normální? Viděla jsem ho mrtvýho na zemi v tý uličce! A pak na mě vyskočil u mámy a v parku!“
„V tý uličce nebyl mrtvý. A nepovídej, žes to kontrolovala. Je prostě... odolnej. Nosí něco jako neprůstřelnou vestu. A i kdybych ho zabil, ta mafie má tolik lidí, že se objeví zas někdo jiný. Je to nikdy nekončící válka.“
„Takže to je všechno?“ Nedůvěřivě jsem potřásla hlavou. „A co ty řeči o mámině první smrti?“ vzpomněla jsem si najednou a se zadostiučiněním si vychutnávala Rielův výraz plný paniky. Nemohla bych se cítit líp, ani kdybych byla lovcem upírů a právě mu do srdce vrazila dřevěný kůl.
Konečná, chlapče...
„No tak... povídej!“ vybídla jsem ho se samolibým úsměvem na rtech. „Čím dýl ti trvá si něco vymyslet, tím menší šance, že ti to zbaštím!“
Riel se ušklíbl. „Vtipný. Akorát že si nepotřebuju nic vymejšlet.“
„Jo? Tak jak tu svou poznámku vysvětlíš?“ naléhala jsem na něj, rozhodnutá nedopřát mu dostatek času pro nějakou další lež.
Jenže buď byl Riel pohotovější, než jsem si myslela, a nebo prostě aspoň pro tentokrát mluvil pravdu. „Neslyšelas nikdy o klinický smrti?“ zeptal se mě tiše. „Obdržela výstrahu od svý rodiny... aby byla poslušná. Nějakou dobu byla mimo. Ale dostala se z toho.“
Ztěžka jsem polkla, události tý noční můry byly v mý mysli najednou víc než živý. „Kdo jí to udělal? Byl to... Ariel?“
„Možná. Jestli chceš vědět víc, musíš se zeptat Alexe.“
„Jasně! To už mi říkala máma!“ zabručela jsem nevrle. Ale byla jsem ráda, že jsem z Riela dostala aspoň nějaký odpovědi. Sice jsem o pravdivosti některých z nich dost pochybovala, jenže jsem neměla žádný argument, na základě kterýho bych ho mohla usvědčit ze lži. Zatím.
„Tak to měla pravdu.“
„Proč jsi vlastně říkal, žes byl rád, žes jí nemohl pomoct?“ vytáhla jsem další střípek týhle složitý skládačky.
„Protože patří k nim.“ Ovšem. Jak prostý.
„Nejspíš ne, když ji nechali zabít,“ zaprotestovala jsem hned.
„Má to v krvi, s tím nikdo nic nezmůže.“
„A co máš v krvi ty? Hm?“
„Já?“ Nuceně se pousmál. „Leda nedostatek barviva,“ prohodil trpce. „Což mi připomíná...“
A Riel přešel k lednici, z níž vyndal nějaký dvě tmavý lahvičky. Jednu z nich mi podal.
„Na zdraví.“ Aniž by čekal na mě, odšrouboval uzávěr a důkladně si přihnul. Když lahvičku opět sklonil, na rtech mu zůstala lpět malá karmínová kapka.
„Je to to, co si myslím?“ zeptala jsem se a zmocnila se mě mírná nevolnost. Dívala jsem se na lahvičku ve svý ruce, jako kdyby to bylo něco hodně odpornýho.
„Jak mám vědět, co si myslíš?“ odbyl mě Riel a dopil svůj příděl. Pak si otřel ústa do rukávu.
„Hm... začínám chápat tvou zálibu v černý...“ poznamenala jsem a udělala na něho obličej. „Jak vůbec poznáš, že už je čas? Máš nějaký příznaky nebo tak?“
„Podle hodinek,“ odvětil Riel stručně. A když spatřil můj skoro uražený výraz, radši hned pokračoval. „Už jsem vysledoval, jak dlouho mi asi vydrží jedna dávka. A tak to mám nastavený na hodinkách. Dřív jsem to několikrát propásl a nechtěl bych si tím už projít.“
„Aha.“ Nedůvěřivě jsem si přeměřovala svou lahvičku. „Myslela jsem, že se porfyrie léčí transfúzí? Jak můžeš vůbec vědět, že tohle je správná skupina?“
„Nemám rád jehly. A když to užíváš takhle, tak na skupině nezáleží.“
„Třeba to ještě nepotřebuju...“ zaprotestovala jsem chabě. Z představy, že bych měla pít něčí krev, se mi dělalo špatně. „Odkud to vůbec bereš?“
„Od známých. Z nemocnice.“
„Takže oni pro tebe kradou krev?“
„Proč mě neustále podezříváš z něčeho nelegálního? Nejdřív vrah a teď ještě zloděj krve. Skoro se bojím, co přijde dál. Třeba vykradač hrobek?“
„Tak promiň. Nepotkávám často lidi, co maj něco podobnýho v ledničce...“ Otevřela jsem ji a tu lahvičku tam zase vrátila. Stálo jich tam na poličce ještě asi dva tucty. Radši jsem ty dveře zas zabouchla.
„Normálně ji dostáváme. Jako každej jinej lék.“
„Dobře.“ Pomalu jsem došla k posteli a posadila se. Ale stejně jsem se nedokázala zbavit jistýho napětí. Možná jsem se měla přece jen napít. Co když přijde podobný záchvat jako ten u Petra doma?
„Jak dlouho už to... užíváš?“
„Několik let.“
„A jak to chutná?“ Nemohla jsem si pomoct, ale při tomhle dotazu jsem se trochu znechuceně zašklebila.
„To záleží na druhu.“
„Říkal jsi, žes mi dal svou krev, tam v parku... Jak mi to mohlo pomoct, když jsme oba porfyrici?“ vzpomněla jsem si na další nesrovnalost.
„Řekl jsem svoji krev, ale samozřejmě jsem myslel jednu z těhlech lahviček. Když někam jedu, vždycky jich pár beru s sebou. Jeden nikdy neví, kdy se mu to může hodit.“
„Aha.“
Přišlo mi podezřelý, jak má Riel úplně na všechno odpověď. A nebo prostě jenom nemá co skrývat? Ale to byla blbost, každý přece něco skrývá. I já.
„Co je? Zas se ti něco nezdá, Izabel?“ zeptal se Riel a vypadal, že očekává další mý šťouravý dotazy.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. „Dala bych si sprchu, jestli můžu,“ požádala jsem ho. Cítila jsem se nějaká ulepená a upocená a to jsem naštěstí ještě netušila, jak vypadají moje vlasy a make-up. Nejradši bych zalezla zpátky pod ten kámen, zpod kterýho jsem se vyhrabala.
„Jo, klidně,“ přikývl Riel a zase se posadil k notebooku. Koho mi to jen připomínalo?! Chvilku tam něco bušil, ale když jsem se nehýbala z místa, vzhlédl ke mně.
„Copak? Zabloudila jsi snad?“ houkl na mě.
„Ne. Jenom... nemám ručník... a... taky bych ocenila víc soukromí...“ hlesla jsem trochu rozpačitě.
„Mrkni do těch skříní v rohu, něco by tam mělo bejt. Se soukromím posloužit nemůžu. Ale slibuju, že se nebudu koukat.“
„Mohl bys jít na chvilku ven…“ navrhla jsem nesměle.
„Ani náhodou! Nevíš, že jsou tam krysy a kdoví jaká ještě jiná havěť?! Nebudu tam s nima potmě ani minutu!“ odsekl Riel, ale z jeho tónu bylo zřejmý, že si ze mě dělá legraci. Už zase.
„Fajn!“ vyjekla jsem naštvaně. Rázným krokem jsem došla k umyvadlu a když jsem se spatřila v zrcadle, skoro jsem se sama sebe lekla. Vlasy se mi v divokých vlnách kroutily kolem obličeje jako klubko hadů a řasenku jsem měla snad přes půl tváře.
„No, potěš…“ vydechla jsem znechuceně a začala si ten nepořádek umývat pod tekoucí vodou.
„Taky si myslím,“ poznamenal Riel a já jen s obtížema odolala nutkání po něm hodit hroudou mýdla. Raději jsem se dál věnovala odličování a pak se snažila mokrýma rukama aspoň trochu uhladit ty nezkrotný kudrny.
„Dej si radši tu sprchu, bude to rychlejší a nevytopíš mi tu půlku místnosti. Otočím se ke zdi, ale víc ode mě nečekej,“ ozval se znenadání Riel a hned to i provedl. Pohled na jeho široký záda s katanou v pouzdře mě ale taky příliš neuklidnil. Jenže co mi zbývalo.
Spěšně jsem proštrachala obě jeho skříně a zjistila přitom, že nic než černou Riel zřejmě nenosí. Taky jsem našla celkem slušnou zásobu těch šikovných vrhacích věciček. Jednu jsem vzala do ruky a se zájmem si ji prohlížela.
„To není ručník,“ zavrčel na mě Riel. „A dej bacha, je to ostrý!“
„Ano, mami!“ odsekla jsem, ale poslušně jsem to vrátila na svý místo. Po chvilce pátrání jsem se nakonec dopídila i těch ručníků, který byly jak jinak než černý a měly na sobě podivný rudý znaky připomínající čínský písmo.
„Prozraď mi něco… Ta černá barva je tvoje image a nebo jsi to jednou nezvládl s praním prádla?“ otázala jsem se ho s pobaveným pousmáním.
„Prozraď mi taky něco… Na tu stydlivku si hraješ a nebo taková fakt seš?“
Uraženě jsem vysunula bradu. „Nejsem stydlivka, ale nehodlám se ti tu promenádovat nahá, pokud narážíš na tohle!“
„A Petrovi ses promenádovala?“ zajímal se pohotově.
„Co je ti sakra do toho?!“ vybuchla jsem rozčileně. Jak ten mě vždycky dokáže zaručeně vytočit!
„Jenom abych věděl, na čem s tebou jsem.“
„Se mnou vůbec na ničem! Jen co se táta uklidní, tak mě k němu odvezeš, a budeme mít klid oba dva!“
„Tak s tím bych, holka, bejt tebou, nepočítal. Před chvílí jsem si s ním psal. A zdá se, že jsme oba dva nahraní…“ konstatoval Riel rezignovaně.
„Jo?“ Popadla jsem dva ručníky a dopochodovala až k němu. „Co tím chceš jako říct?!“
„Alex si přeje, abych se o tebe ještě na nějakou dobu postaral. Má teď moc práce.“
Vykulila jsem nevěřícně oči. „To si děláš srandu!“
„Tak černej můj smysl pro humor zas není!“
„Ne? Škoda, dobře by k tobě ladil!“
„Já doufám, že mě budeš mít ráda i tak!“ ušklíbl se na mě. „Hlavně až se líp poznáme!“
„S tím nepočítej! Ani s tím prvním, ani s tím druhým!“ usadila jsem ho okamžitě.
„Aby ses ještě nedivila. Alex mi s tebou dal naprosto volnou ruku.“
„A to má znamenat co?“ vyjela jsem na něho dopáleně, i když se mě pomalu ale jistě začínaly zmocňovat obavy.
„Že ti dám, děvče, pěkně do těla!“
„Co tím jako myslíš?“ zeptala jsem se ho podezíravě. Fakt jsem neměla tušení, co si pod tímhle jeho slovním obratem představit. Jenže vzápětí mi došlo, že to zřejmě až zas takový slovní obrat nebyl.
„Trénink, co jinýho,“ prozradil mi Riel bez vytáček. „Potřebuješ se naučit bránit.“
„Hm.“ Že bych se přece jen dostala k těm fíglům s deštníkem? Tomu se mi nechtělo snad ani věřit!
„Nic víc?“ přeměřoval si mě Riel pátravě. „Tolik nadšení jsem ani neočekával!“
„A cos čekal? Že tu budu radostí skákat do stropu?“ zamračila jsem se na něho.
„Spíš že na mě něco zaječíš a pak se na mě vrhneš, abys mi ukázala, že už se bránit umíš,“ odvětil klidně.
„To by se ti hodilo, co?“ ušklíbla jsem se. Bylo mi naprosto jasný, že bych brzo skončila pod ním na podlaze, a ke svýmu zahanbení jsem si říkala, že by to nemuselo být zas až tak špatný. To jeho odměřený chování a nevšední vzhled mě přitahovaly skoro jako žárovka můru. A nebo už jsem byla fakt hodně přetažená. Hodlám tu šílet kvůli chlápkovi, co si mě všímá jenom proto, že musí?
„Co pro tebe vlastně táta udělal, že seš mu tak zavázanej?“ zeptala jsem se zvědavě.
„A proč tě to zajímá?“
„Jsem ženská, ne? Ty přece bejvaj zvědavý!“ vymlouvala jsem se. I když to rozhodně nebyl můj pravý důvod. Spíš mě zajímalo, jak moc mu Riel dluží, že je ochotný se mnou ztrácet svůj drahocenný čas. Pokud to byla jen nějaká maličkost, tak by to pak znamenalo, že je se mnou i přes ty svý řeči aspoň trochu rád. Ach jo, seš fakt beznadějný případ, Iz...
„Tak se zeptej Alexe. Třeba ti to řekne,“ odbyl mne Riel rázně, aby mi dal najevo, že se o tom nehodlá dál bavit. „A měla by ses konečně umejt a zalehnout. Nečekej, že tě budu zítra šetřit jenom proto, že ses špatně vyspala.“
„Něco takovýho bych si ani nedovolila očekávat, pane!“ odsekla jsem popuzeně.
„Riel stačí. Zas to tak nepřeháněj. Po pár minutách se mnou budeš mít problém vyslovit i to.“
„Jo... to už se mi párkrát stalo...“ prohodila jsem kousavě. „Co je to vlastně za jméno? Dal sis ho kvůli nějakýmu soupeření s Arielem? A nebo to má nějakej jinej význam?“
„Je to prostě jenom jméno, Izabel. Musíš fakt neustále do něčeho šťourat?“ Zdálo se, že už začíná být lehce netrpělivý, a tak jsem se rozhodla radši nepokoušet svý štěstí.
„Jenom se zajímám. Tak sorry.“
„Tak se nezajímej. Od toho tu nejsme.“
„Fajn.“
„Musíš mít vždycky poslední slovo?“ Upřeně mě pozoroval.
„Možná.“
„Jo? A myslíš, že se ti to povede i se mnou?“
„Ženy jsou prý lepší v argumentaci. Nemáš šanci.“ Skoro jsem na něho i vyplázla jazyk. Ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, nechtěla jsem zas vypadat dětinsky.
„Tohle má být argumentace?“ opáčil Riel naoko znechuceně. „To se budeš muset ještě hodně zlepšit.“
„Na tebe talentem plýtvat nebudu. Jdu si radši dát tu sprchu.“
Krátce se zasmál. „Dobrá.“
„A ty koukáš do zdi!“ upozornila jsem ho důrazně.
„Fajn.“
Neubránila jsem se pousmání. „Doufám, že se můžu spolehnout na to, že se neotočíš!“
„Možná...“
„Seš fakt hroznej!“
„Já vím.“
Povzdechla jsem si. Zdálo se, že s ním opravdu poslední slovo mít nebudu. A tak jsem to prostě vzdala a místo dalšího dohadování zamířila i s ulovenýma ručníkama ke sprše. Přehodila jsem si je přes vršek prosklený kabinky a jakmile jsem se zbavila bot a ponožek, zalezla jsem dovnitř, protože před ním jsem se teda rozhodně svlíkat nehodlala, ať už byl otočený kamkoli. Mikina, džíny i tričko se brzy ocitly vedle ručníků a po chvilce zápolení i spodní prádlo.
Přes lehce průhledný dvířka jsem se zadívala Rielovým směrem. Zdálo se, že je ke mně stále obrácený zády, ale pro jistotu jsem se stejně postavila čelem ke zdi. Popadla jsem sprchovou hadici a pustila vodu naplno, abych tu očistnou proceduru měla co nejdřív za sebou, přece jen jsem se bez oblečení cítila dost zranitelně. Ovšem k tomu mytí už jsem se nedostala, místo toho jsem se rozkřičela z plných plic.
„Jestli se snažíš upoutat mou pozornost, Izabel, tak stačilo zavolat! Když budeš dál takhle řvát, tak nám ten barák brzo spadne na hlavu!“ zahalekal na mě Riel a i přes zvuk proudící vody – naprosto ledový vody! – jsem slyšela jeho škodolibý smích.
Nebýt nahá, tak otevřu dveře a taky mu dopřeju tu osvěžující sprchu, i kdybych mu přitom měla zlejt celý to jeho doupě, ale jak řekl předtím, jsem stydlivka, a tak jsem se omezila jenom na to, že jsem procítěně klela. Ne, že by mě to ale uspokojovalo tolik jako ta první možnost.
„Musíš chvíli počkat! Jsou to starý trubky, než přiteče teplá, tak to nějakou dobu trvá!“ poučil mě Riel a znova se zasmál.
„Děsná sranda, viď?! Tos nemohl říct laskavě dřív?!“ obořila jsem se na něho. Tekoucí sprchu jsem držela co nejdál od sebe a přešlapovala z nohy na nohu, abych je v tý studený vodě musela máčet co nejmíň.
„Laskavě možná jo, ale já laskavej nejsem! Myslel jsem si, že tohle už ti došlo!“
„Tak jo! Netrvám na tom, abys byl laskavej, bohatě by mi stačilo, kdybys byl aspoň slušnej! A slušnej člověk na něco takovýho upozorní!“
„Máš to marný, Izabel. Já nejsem ani slušnej.“
„Že se tu s tebou vůbec bavím!“ vyjekla jsem naštvaně. Proč se ke mně musí chovat takhle… nepříjemně? Co jsem mu udělala tak strašnýho, teda kromě toho, že jsem se mu pověsila na krk? Ale v tomhle jsem přece neměla vůbec na výběr!
„Tomu se taky divím. Pořád doufám, že tě to přestane bavit.“
Zaťala jsem zuby. Takhle nesnesitelnýho chlapa jsem v životě nepotkala! A zrovna u někoho takovýho musím teďka bejt! To mi snad táta udělal naschvál! I když k němu se Riel chovat takřka s úctou, takže jsem pochybovala, že ví, jak okouzlující dokáže jinak být.
Netrpělivě jsem čekala, než začne týct teplá, a pak jsem se v rychlosti umyla sprchovým gelem, který jsem našla na okraji vaničky. Voněl moc hezky a mě na okamžik napadlo, jak asi voní na Rielově kůži. Nebyla jsem nikdy natolik blízko, abych to zjistila. Teda přinejmenším ne při vědomí…
Našla jsem dokonce lahvičku šamponu, a tak jsem toho využila a umyla si i vlasy. Kdo ví, kdy budu mít další příležitost. A kde se vůbec octnu příště. Už jsem skoro zavolala na Riela, abych se ho zeptala, jak dlouho tu zůstaneme, ale pak jsem si to rozmyslela. Když si se mnou nechce povídat, tak já to klidně přežiju. Však se to ostatně jistě brzo dozvím i tak. Sice bych to radši věděla hned, abych se na to mohla připravit, ale doprošovat se ho kvůli tomu nebudu.
Hlasitý kručení v mým žaludku mě vytrhlo z rozjímání. Ani jsem se tomu nedivila. Toho sendviče jsem moc nesnědla a od tý doby jsem měla akorát pár hltů Rielova zabijáckýho kafe. Jenže co si počnu? S sebou nic nemám a i kdybych se vypravila ven a nakrásně našla nějaký obchod, o čemž jsem v tomhle téměř bohem zapomenutým koutě vážně pochybovala, tak bych byla stejně nahraná, protože jsem úplně švorc. A co jsem si tak stačila všimnout, tak tady v ledničce kromě těch strašnejch lahviček snad vůbec nic není. Že by se Riel živil jenom krví? To mi přišlo dost nepravděpodobný. Spíš tady nepobývá tak často, aby si tu dělal zásoby něčeho jinýho než svých léků.
Další zakručení provázelo tentokrát i docela bolestivý sevření žaludku a já na okamžik v ústech ucítila natrpklý žaludeční šťávy. Brrr! Snížila jsem teplotu vody a rovnou ze sprchy se důkladně napila. Ne že bych měla žízeň, ale doufala jsem, že tak na čas žaludek oklamu. Příliš to teda nepomohlo. Vzápětí mě to ale přestalo trápit, protože jsem měla daleko horší starosti. Kabinka jako kdyby byla najednou plná páry, připadalo mi, že přes ni skoro nevidím, a k tomu se přidalo již tak dobře známý hučení v uších.
To ne! Přece tu teď neomdlím! Vždyť jsem neměla už žádný zatracený mlíko ani nic z něj, tak proč je mi tak mizerně?!
S námahou jsem se natáhla pro ručník a pomalu, beze spěchu, abych svůj stav ještě nezhoršila, jsem se do něj zabalila. Nebyl nijak extra velkej, ale aspoň ty nejchoulostivější partie zakrýval. Ačkoli na mě stále dopadaly vlažný kapky vody, v mžiku jsem byla zlitá potem, a svaly se mi chvěly, jako kdyby se mezitím proměnily v rosol. Chtěla jsem vypnout sprchu, jenže jsem nedokázala vyvinout tolik síly, abych tou zatracenou pákovkou pohnula.
Sakra!
Cítím, jak se mi krev vytrácí z obličeje, rty jako kdyby mi snad ochrnuly. Když jsem se pokusila zavolat na Riela, vyšel z toho jen přidušený šepot, který přes tekoucí vodu nebyl vůbec slyšet. Téměř bez vlády se sesouvám na dno vaničky a nehybně tam ležím. Ručník se okamžitě nasákl vodou a nepříjemně studí a v uších slyším tlukot vlastního srdce, tak ohlušující a všepohlcující. Tisknu lepkavý čelo na hladký povrch dvířek a ty se znenadání otvírají a já napůl vypadávám ven.
„Izabel!“ slyším Rielův ustaraný výkřik a téměř se pousměju. Drží mě ve svých pažích a já si říkám, že teď bych mohla konečně ucítit vůni jeho kůže, jenže vzápětí už nevnímám vůbec nic.
Probírá mě dotyk čehosi chladnýho na rtech a na kratičký bláhový okamžik mě napadne, že jsou to Rielovy rty.
„No tak… Musíš se napít…“
Jeho slova mě nesmlouvavě vrací zpátky do reality. Cítím, jak mi do pootevřených úst lije nějakou tekutinu a je mi hned jasný, že je to obsah jedný z těch jeho tmavých lahviček. Krev… Očekávám odpornou chuť, ale k mýmu překvapení to není vyloženě hnusný. Lehce slaný, ale ne moc, s jemným sladkým dozvukem. Nebráním se, protože na to stejně nemám sílu, a poslušně polykám.
„Hodná holka,“ pochválí mě Riel.
Pomalu rozevírám oči a upřeně si ho prohlížím. Hmm… Takhle zblízka jsou jeho oči ještě pozoruhodnější. Nejsou čistě šedý, ale se zvláštníma modrýma tečkama. A jeho rty…
„Je ti už líp?“
Riel odkládá lahvičku vedle sebe a já se konečně zorientovávám. Jsme stále před sprchou, i když voda už je zjevně zavřená, Riel klečí na podlaze a já spočívám v jeho náruči. Skoro se neubráním spokojenýmu úsměvu. Vnímám teplo sálající z jeho těla a je mi krásně. Trochu natočím hlavu a téměř bezděčně si olíznu rty. Je nade mnou skloněný a kdyby mě chtěl políbit, stačilo by jen…
„Co sis sakra myslela?! Říkal jsem ti přece, že si to máš dát!“ osopí se na mě Riel místo toho a má nálada v mžiku klesá na bod mrazu. Ale zatím mě ze sebe neshodil, takže pořád tak nějak naivně doufám, že se to ještě zlepší.
„Měl jsi bejt přesvědčivější…“ hlesnu smířlivě. Copak nevidí, že se nechci hádat? Copak ho taky nenapadlo, jak by se tahle situace dala využít?
„Jsi svéprávná, ne? Tak máš sama vědět, co je pro tebe dobrý!“
Možná, že je tak rozčílenej jenom proto, že měl o mě obavy… bleskne mi hlavou, než to rázně zavrhnu. Jo, to určitě! Zlatý voči! Ten je leda tak naštvanej, že ho pořád něčím otravuju!
„No, něco mě kdysi učili. Jako že mám jíst hodně zeleniny, chodit včas spát a pravidelně cvičit.“
„Jak jsem tě tak sledoval, tak sis z toho moc příklad nevzala.“
„Rozhodně mě neučili, že mám pít krev. Nic proti tobě… ale radši bych nejdřív navštívila doktora, aby mě prohlídl a tak. Třeba je to jenom nějaká viróza.“
„Myslím, že s tím, že mi tu nějakou dobu budeš pít krev, se už nějak vyrovnám,“ prohodil dvousmyslně Riel.
„Díky za tvou laskavost, ale nerada bych tě tak strašně obtěžovala!“ odsekla jsem, naštvaná na něj, že je tak děsně nemožnej, i na sebe, že jsem tak blbá a dělala si nějaký naděje.
Radši jsem se koukala zvednout, abych se neztrapnila ještě víc. Riel mi v tom nebránil, ale když jsem se vydrápala na nohy a hned zakolísala, pohotově vyskočil a zachytil mě.
„Měla by sis teď odpočinout,“ konstatuje a aniž by čekal na můj názor, nese mě k pohovce.
Rozhodně se s ním neperu, nehodlám riskovat, že mi ten proradný ručník sklouzne, a já se před ním ocitnu dočista nahá. A navíc mi jeho blízkost není tak nepříjemná, jak bych si přála. Když mě nakonec postaví na předložku, pocítím dokonce záchvěv zklamání, který se ovšem bleskurychle změní v rozčilení, když ze mě bez jakýhokoli varování ten ručník strhne.
„Ty…!“ nadechnu se, abych mu sdělila, co si o něm myslím, jenže on vzápětí popadl deku, která se válela v nohách pohovky, a pečlivě mě do ní zabalil.
„Neboj, měl jsem oči zavřený!“ dělá si ze mě legraci, ale mně to samozřejmě příliš srandovní nepřijde.
Pro jistotu si přidržuju tu měkoučkou látku na těle a metám na něho blesky. „To sis mohl odpustit!“ spouštím dopáleně.
„Fakt? Tak přiznávám, že jsem se trošku koukal. Ale jenom škvírkou jednoho oka…“ vysvětluje si moji poznámku úmyslně špatně a podle všeho se dobře baví. Jako ostatně skoro vždycky.
Jeho slova udělala svý a já zaznamenávám, jak se mi krev hrne do tváří. Připadám si jako nějaká poblázněná patnáctka na prvním rande. A ten pocit se mi vůbec nelíbí.
„Abych se pak nechtěla koukat zas já!“ pronáším odměřeně a snažím se rychle vzpamatovat z toho šoku, který mi připravil.
Jenže Riel očividně ještě neskončil. „Klidně si posluž,“ prohodil nenuceně a před mýma očima odložil pouzdro s katanou a vzápětí i svoje tričko.