Díl 161-170

Rozhovor s Marcellem Izabel leccos zajímavého odhalí, ale na oplátku mu musí říct o svých zvláštních schopnostech. Když se jí pak poštěstí zachytit kus jeho hovoru, je poněkud znepokojena, ještě horší ovšem je, že při tom byla přistižena.

Marcellovi se konečně podaří najít Riela, ovšem jeho stav je velmi kritický.

161. díl

        „V kómatu?“ zopakovala jsem zhrozeně a nemohla si přitom nevzpomenout na věci, který Ariel povídal mý mámě. „Takovejch ale přece nemůže bejt zas až tak moc…“

„To by ses divila. Stačí k tomu jedna jediná injekce…“ prozradil mi Marcell skoro spiklenecky a mě najednou napadlo, jestli andělé nakonec nedělají správnou věc, když chtějí upíry vyhladit. Co jsem se za tuhle krátkou chvíli dozvěděla, mi bohatě stačilo k tomu, abych s nima začala skoro sympatizovat.

„To je odporný!“ vyprskla jsem rozhořčeně. „Jak tohle můžete dělat?!“

„Připadá ti snad lepší věznit ty lidi někde ve sklepě? A nebo je přepadávat na ulici? Tohle je… téměř humánní,“ poučil mě Marcell blahosklonně.

„Mně to tak teda nepřipadá! Unášíte je a mrzačíte! To je humánní?! Žádnej div, že vás andělé považujou za ztělesněný zlo!“

„Ti nás mají zrovna co soudit!“ odsekl Marcell pohrdavě. „Jejich andělé zkázy kosí lidi po stovkách… tisících… A to jen pro jejich potěšení! My tohle děláme kvůli přežití!“

„Jistě je i jinej způsob než tohle!“

„Ano? A jaký třeba? Jak by sis obstarávala krev, kdybys byla sama? Nu, pověz!“ vybídl mě Marcell a skepticky si mě prohlížel.

„No…“ zuřivě jsem přemýšlela, abych mu mohla něco vmést do tváře, jenže jako na potvoru mě samozřejmě vůbec nic nenapadalo. „Šla bych za doktorem… třeba by mi předepsal transfúze…“ řekla jsem nakonec, ale samotný mi to znělo dost zoufale.

„Za doktorem? Ale jen si posluž… Myslíš si, že jsi první, koho tohle napadlo? Jenže to nikam nevede a než se naděješ, stane se z tebe oživlá mrtvola s rukama rozpíchanýma od jehel. A navíc… jakmile ti jednou diagnostikují porfyrii, začnou se o tebe andělé náramně zajímat. Mají tam totiž své lidi. V tvém případě na tom ovšem nesejde, neboť se o tebe zajímají už dávno.“

„Já ale stejně pořád nechápu proč! A proč až teď?!“ vyjekla jsem rozčíleně.

„To ti nepovím, protože to nejspíš vědí jen ti nahoře. A teď mě prosím omluv. Jakkoli si tvou milou společnost užívám, povinnosti volají.“

Marcell se pružně zvedl s grácií divoký kočky a lehce vklouzl do svýho kabátu. Nenápadně jsem ho sledovala, protože jsem stále nebyla přesvědčená, že jsem s ním v bezpečí, a jemu samozřejmě nedalo příliš práce mě při tom přistihnout.

„Ať už se ti v té tvé hlavince honí cokoli, věř mi, že bych ti neublížil,“ sdělil mi odměřeně. „Zastavím se tu opět zítra, pokud se Riel mezitím nepřihlásí. Chceš donést něco speciálního?“

„Jako co?“

„Nějaké oblečení… časopisy… jídlo… Co já vím? Řekni si sama.“

Přinutila jsem se k pousmání. Koneckonců se ke mně Marcell zatím nechoval vyloženě nepřátelsky, to jenom ty jeho názory mě tak rozhodily. Ale vzhledem k tomu, že se zdálo, že nikoho kromě něho v nejbližší době asi neuvidím, nepřipadalo mi moudrý se kvůli tomu dál dohadovat.

„Pár věcí by se mi celkem šiklo,“ přikývla jsem.

„Povídej.“

„No… hodil by se mi mobil…“

„Na tom už jsme se přece domluvili. A nebo si přeješ nějaký určitý typ?“

„Ne, nechám to na tobě. Jenom ať není růžový!“

„To by neměl být problém. Co dál?“

„Pyžamo?“ navrhla jsem trochu stydlivě. Ale co, kupoval mi už spodní prádlo, tak proč se vlastně cítím tak trapně? Možná to bylo proto, že mě tak zevrubně sjel pohledem.

„To chápu,“ přisvědčil.

„A pak… sójový mlíko, jestli by to šlo…“ zaprosila jsem.

„Samozřejmě.“

„A čokoládu?“

Marcell se pousmál. „Konečně nějaké ženské přání… Co by sis tak představovala? Pravé belgické pralinky?“

„Ne, bohatě mi stačí nějaká čokoláda na vaření. Jenom něco malýho na nervy.“

„Dobře. Ještě něco jiného? Sypeš to ze sebe, jako kdybys snad očekávala, že si pak za to vezmu tvou duši. A já se obával, že tu strávím přinejmenším další hodinu tím, že mi všechny ty věci budeš vyjmenovávat.“

„Možná ještě nějaký prášky na spaní,“ přišlo mi najednou na mysl.

„Máš potíže se spaním? Naposledy to tak nevypadalo,“ poznamenal skoro starostlivě.

„To asi jo, ale to byla výjimka. Navíc po tom, cos mi řekl, co je tenhle barák zač, už nejspíš neusnu vůbec.“

„Nemáš důvod se znepokojovat. Ale jak myslíš, po něčem se ti podívám,“ přislíbil Marcell a zamířil k východu. „Mimochodem jídlo jsem ti dal do ledničky, akorát si ho musíš pak ohřát.“

Víceméně automaticky jsem ho následovala ke dveřím. „Díky. Bez tebe už bych tu nejspíš dávno umřela hlady.“

„Děkovat mi nemusíš. Kdo ví… třeba si to u tebe jednou vyberu…“ prohodil Marcell, než se za ním zabouchly dveře.

A já na ně ještě hodnou chvíli zamračeně koukala. Protože tohle se mi ani trochu nezamlouvalo.

162. díl

        Zbytek dne jsem zabila, jak se jen dalo. Jako první jsem si dopřála dlouhou koupel a aspoň čtvrt hodiny jsem si čistila zuby, pak jsem si oblíkla čistý oblečení a konečně se cítila o něco líp. S velkým hrnkem čaje jsem se usídlila před compem v pracovně a četla si na netu nějaký milostný román, který mi ještě bolestivěji připomněl, že jsem tu docela sama. Proto jsem po nějaký době radši čtení nechala a místo toho si na YouTube pouštěla písničky. Na maily jsem radši nekoukala, protože jsem neměla náladu na další perly od Nikoly ani na zamilovaný vyznání od Ariela.

Když mi začalo kručet v žaludku, vydala jsem se prozkoumat, co dobrýho mi Marcell přinesl. Vypadalo to jako svíčková a nemělo to fakt chybu. Posilněná jsem spáchala atentát na další stromek v zahradě a spokojeně jsem pak koukala na ty zuhelnatěný zbytky. A přišlo mi líto, že tu není Riel, aby to taky viděl. Tolik se mě snažil k tomuhle přimět a teď, když už to konečně umím, tak je pryč. Zatraceně…

Posmutněle jsem zavzpomínala na ten náš poslední večer, ale ani takhle zpětně jsem na něm neodhalila žádný náznaky, který by mi napověděly, kam to Riel vlastně zmizel. Tolik mi chyběl! Ten jeho lehce skeptický a kritický pohled… jeho tvář lemovaná prameny stříbřitých vlasů… jeho urostlý tělo navlečený do černýho… a ten jeho hlas… lehce zastřený… lehce chraplavý… Jak bych si přála, aby tu zas byl a mluvil se mnou!

Tahle samota už mi fakt začínala lízt na mozek. Proč tu čumím na schodech na ohořelý stromek a soužím se pro někoho, komu jsem lhostejná? I když ne… lhostejná mu tak docela nejsem a o to je to všechno horší. Protože pak se nemůžu ubránit tomu, abych si neříkala co kdyby…

„Sakra, Rieli!“ sykla jsem zlostně a napochodovala zase zpátky do baráku.

Až do večera jsem seděla u compu a hrála snad všechny možný hry, který se mi podařilo najít. Cokoli, jen abych se nějak zabavila. Začínala jsem být tak zoufalá, že bych brala i Marcella, jen abych tu v tomhle obrovským domě nebyla úplně sama. Znova jsem si pustila hudbu a pěkně nahlas, protože to ticho, co tu panovalo, nebylo vůbec příjemný.

Kolem desátý jsem si dala tuňákový sendviče s bylinkovým dresinkem a k tomu zeleninový salát. Jo, co se jídla týkalo, tak jsem si na Marcella nemohla stěžovat. Jenže už jsem toužila po něčí společnosti a taky po tom odsud někdy aspoň na chvíli vypadnout. Protože jsem si pomalu ale jistě připadala jako ty holky v kómatu.

Uvařila jsem si nový čaj a až do rána brouzdala po netu. Ne, že bych byla takovej surfovací maniak, jenom jsem prostě nechtěla jít spát. Bylo mi totiž jasný, že bych zase před spaním myslela na mámu nebo Riela a já neměla sílu na další živý sny.

Když konečně začalo svítat, s úlevou jsem vypnula počítač a promnula si zarudlý oči. Netušila jsem, kdy se tu Marcell objeví, ale hádala jsem, že mám ještě dostatek času na to dopřát si jednu rychlou sprchu a oblíct se do něčeho míň zmačkanýho. Nakonec jsem ani nemusela tak pospíchat, protože se můj pečovatel dostavil až někdy kolem poledne, s omluvou, výborným obědem a všema věcma, který jsem po něm chtěla, plus s nějakýma navíc. Nezapomněl ani na mý doklady, takže jsem jeho zpoždění přešla bez námitek, i když jsem do sebe musela během dopoledne nalít asi pět kafí, abych aspoň trošku uspokojila svůj kručící žaludek.

Marcell si dokonce udělal čas a pojedl se mnou. Měli jsme nějakou zeleninovo-masovou směs, jejíž francouzský název bych po něm ani nedokázala zopakovat, natož pak abych tušila, co to vlastně znamená. Ale chutnalo to dobře a to bylo hlavní.

„Riel se ještě neozval?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si ubrouskem utírala pusu.

„Ne,“ odvětil Marcell stručně. „Stále si o něho děláš starosti?“

„Jo,“ přikývla jsem.

„Já zatím nevidím jediný důvod, proč by ses měla znepokojovat. Počkáme ještě pár dní. Pokud o sobě nedá do té doby vědět, tak se po něm poohlédnu.“

„Fajn,“ přikývla jsem, protože jsem stejně nemohla dělat nic jinýho. Radši jsem změnila téma. „Musíš mě tu pořád zamykat? Připadám si tu jako nějakej chovanec ústavu!“ postěžovala jsem si.

„Je to pro tvé bezpečí.“

„Fakt? A co když se sem někdo od andělů dostane? Jak před ním uteču, když jsem tu docela v pasti?“

„Už jsem ti přece říkal, že je značně nepravděpodobné, že by se sem některý z nich odvážil,“ snažil se mě přesvědčit Marcell.

„To mi ale jaksi nestačí! No tak, co by ti to udělalo, kdybys mi tu nechal klíč a ukázal mi, jak se dostat přes ty vrata?“ zkoušela jsem to na něho.

Původně jsem si myslela, že se z tý části zahrady, ve který barbarsky ničím flóru, dá dostat k hlavní bráně, jenže to jsem byla na omylu, protože byla od zbytku pozemku oddělena hustým živým plotem. Jasně, mohla jsem pár stromků zneškodnit a hned by byla cesta volná, ale přes venkovní zeď bych se beztak nedostala, takže jsem se ani nenamáhala. Dělání blesků je totiž docela náročná činnost, i když to samozřejmě taky závisí na tom, jak velký blesk se mi zrovna povede.

„Co by mi to udělalo? Musel bych tě pak hledat po celém městě!“ odtušil Marcell.

„Vůbec ne! Copak jsem blázen, abych se sama toulala po městě, když je o mě takovej zájem? Jenom bych prostě měla lepší pocit, to je všechno.“

Marcell mý slova zvažoval a nakonec vytáhl z kapsy kabátu svazek klíčů, z nichž dva sundal a podával mi je. Než jsem si je však stačila vzít, sevřel ruku v pěst a lehce potřásl hlavou.

„Dám ti je, ale chci něco za to…“

163. díl

        Zamračila jsem se.

„A to jako co?“ zeptala jsem se podezíravě, zatímco jsem si v duchu nadávala, že jsem si před Marcellovým příchodem nedopřála další dávku krve. Nebyla jsem si jistá, jestli by se mi teď podařilo udělat blesk, kdybych ho potřebovala. Moje zkušenosti s touhle nově objevenou schopností byly ještě značně omezený.

„Jenom pár odpovědí…“ odvětil Marcell a položil klíče na stůl, příliš daleko na to, abych po nich mohla hrábnout. A použít svou další schopnost jsem zatím nechtěla. Proč na sebe takhle zbytečně upozorňovat.

„Dobře, tak se ptej,“ svolila jsem.

„Předtím jsi mi tvrdila, že nemáš žádné mimořádné schopnosti… Zdá se ale, že jsi nebyla zas až tak upřímná, že?“ konstatoval neutrálním tónem.

„Proč si to myslíš?“ hrála jsem si na nechápavou.

„Ale Izabelo…“ pronesl Marcell pomalu, skoro až výhružně. „Tohle si zkoušej na Riela, ale ne na mne, rozumíš? Viděl jsem, co jsi prováděla s těmi stromky tam venku… A nebo to hodláš popřít?“

„Co tím chceš říct, že jsi to viděl?!“ opáčila jsem rozčileně. „Nikdo tu nebyl!“

„Jsou tu kamery,“ prozradil mi prostě, jako kdyby vůbec o nic nešlo. „Kvůli tvému bezpečí.“

„Cože?!“ zařvala jsem.

„Uklidni se, ano?“ nařídil mi chladně. „O nic nejde. Naopak bys to měla ocenit, protože takhle se ti tu nemůže nic stát. Záznamy z kamer jsou neustále někým monitorovány a nedaleko odsud je připravena skupinka mužů, aby v případě potřeby zasáhla. Už se cítíš lépe?“

„Lépe?! Děláš si srandu?!“ vybuchla jsem nepříčetně. „Vy mě tu šmírujete a já se mám cejtit bezpečně?! A chceš mi snad říct, že v mým pokoji jsou ty kamery taky?!“

„Ano. Snažili jsme se pokrýt co největší prostor. Kromě koupelen jsou všude.“

„Proč ti to nevěřím?!“

Marcell si dal načas, než znova promluvil. „Dobrá, tak jsou i v koupelnách, ale věř mi, že to není pro ničí perverzní potěšení, jak si nyní nejspíš myslíš.“

„Jak ty můžeš vědět, co já si myslím?!“ vyštěkla jsem na něho. „Tohle je prostě neskutečný!“

„Klid. Snímáme akorát obraz, nic víc,“ utěšoval mě Marcell, čímž mě ovšem nakrknul ještě víc. Copak nechápe, že tohle je naprosto sprostej zásah do mýho soukromí?!

„A to ti mám jako věřit?!“

„Nemusíš, ale je to pravda.“

Zatímco jsme hovořili, snažila jsem si rychle vybavit, co všechno jsem tu prováděla. Třeba ta večeře s Rielem… nebylo to tak docela nevinný. A i kdyby to bylo fakt bez zvuku, pozornýmu divákovi by stejně došlo, co se tam odehrávalo. Připadalo mi, jako kdybych byla nějakým hercem němý grotesky. Nedobrovolně.

„Riel o tom ví?!“

„Ne, nebyl důvod mu to říkat. Navíc jsme doufali, že udělá něco… neobvyklého, čím nám prozradí, že jeho záměry se tak docela neshodují s našimi.“

V hlavě se mi neustále přehrávaly události, který se tu přihodily… skoro jako záznamy z těch zatracených kamer. A já najednou některý příhody viděla docela jinak…

„Ten tvůj nečekanej příchod tehdy večer… to nebyla náhoda, co? Proč jsi sem tak vpadl?!“ dožadovala jsem se hlasitě odpovědi.

„Můžeš to trochu ztišit, Izabelo? My upíři máme citlivý sluch a tenhle tvůj jekot mu rozhodně nedělá dobře,“ napomenul mne odměřeně.

„Tak mi odpověz nebo ti tu zaječím tak, že ti prasknou bubínky!“ varovala jsem ho ještě hlasitějš.

„Vyhrožováním u mě nepochodíš. Ale když se začneš chovat rozumně, pak ti možná odpovím.“

„Fajn, už jsem naprosto rozumná!“ procedila jsem mezi zuby se špatně potlačovaným vztekem.

Marcell jenom teatrálně obrátil oči v sloup. „Začínám rozumět tomu, proč se Riel tak znenadání vypařil…“

„Hajzle!“ sekla jsem po něm dotčeně, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Okouzlující,“ ocenil mou lichotku. „Ale ani tímhle si mě příliš nezískáš.“

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych se aspoň trochu upokojila. Bylo totiž patrný, že křikem z Marcella stejně nic nedostanu, spíš dřív přijdu o hlas, což by ho nepochybně potěšilo. Čím jsem byla naštvanější, tím byl on chladnější a míň ochotný mi něco sdělit. A právě teď si mě přeměřoval s dost špatně maskovaným znechucením.

„Tehdy večer jsem přijel, protože mi připadalo, že bys mohla potřebovat mou pomoc. Nebylo právě moudré se tak nastrojit… Copak sis nevzala k srdci mé varování ohledně Riela?“

„Riel zatím nic špatnýho neprovedl a já nemám důvod mu nevěřit!!“ odsekla jsem.

„Ovšem…“ prohodil Marcell skoro s porozuměním. „Je to tvůj hrdina, že? Ale rád bych tě upozornil, že teď není zrovna příliš vhodný čas na romantiku… Už jsi přemýšlela o tom, proč se tak najednou vypařil?“

164. díl

        „Ty snad máš nějaký podezření?“ otázala jsem se Marcella a nervózně jsem žmoulala lem svýho trička.

Docela jsem se obávala, co by mi tenhle upír mohl sdělit. Zatím mi moc dobrých zpráv nepřinesl. A navíc jsem stále netušila, co si o něm vlastně myslet. Někdy byl neuvěřitelně chápavý a milý, jindy zase odtažitý až nepřátelský. Tam v bytě Rielovy sestry mi připadalo, že se mu líbím, ale teď už jsem takový pocit neměla. Ale třeba za to mohlo i moje chování, který bylo podstatně míň uctivý a obdivný, s čímž se podle všeho dost těžce smiřoval.

„Možná… První jsem se ovšem ptal já. Na ty stromy, vzpomínáš?“ trval na svým.

„Ale jo… A co chceš vlastně vědět?“ rezignovala jsem, protože jsem tušila, že by to beztak nevzdal.

„Jak jsi to udělala.“

„Normálně.“ Neurčitě jsem trhnula rameny. „Bleskem.“

„Tak normálně…“ zopakoval po mně Marcell poněkud rozladěně. „Připadá ti snad tohle normální?“

„Ani ne,“ připustila jsem. „Ale poslední dobou se kolem mě dějou takový věci, že mě to už ani moc nepřekvapuje. Navíc se táta zmínil, že už tu byl jednou někdo, kdo takovýhle schopnosti měl.“

Marcell přikývnul. „To ano, je to zapsáno v kronikách, jenže žádný svědek už, jak se zdá, nežije, a tudíž se posléze usoudilo, že je to pouze legenda.“

„Táta mi toho moc neřekl, tvrdil, že si nejdřív musí promluvit s Nejvyššíma,“ prozradila jsem mu, protože jsem tomuhle fakt chtěla přijít na kloub. „Co o tom vlastně víš ty?“

„Nic moc. Kroniky našeho druhu jsou natolik rozsáhlé, že se v nich nedá zacházet do přílišných podrobností. A tohle navíc ve své době bylo zřejmě natolik všeobecně známou věcí, že jsem o tom nalezl jen pár zmínek. Možná je to i proto, že jeden svazek v knihovně docela chybí. Knihovník ovšem tvrdí, že se tehdy pouze kronikáři spletli v číslování, protože si nikdo nepamatuje, že by ho vůbec kdy viděl…“

„Něco ale víš…“ konstatovala jsem s netrpělivým výrazem.

„Nu, jak jsem vyrozuměl, kdysi tu žil mocný temný anděl jménem Ezechiel. Byl to zakladatel a první vůdce našeho rodu. Co se s ním ale stalo je obestřeno tajemstvím. Zřejmé nicméně je, že tenhle upír disponoval značnou mocí… Viděl do budoucnosti a dokázal ovládat síly elementů… Jako ty.“ Marcell dokončil své malé vyprávění a zkoumavě se na mě zadíval. „Umíš nahlédnout do budoucnosti?“

„Trochu…“ připustila jsem po krátkým přemítání. „Nejdřív jsi ho nazval temným andělem… proč?“ podivovala jsem se.

„Dřív se tak říkalo upírům, nikdy jsem ale nezjistil proč. Vlastně na tom ani nesejde.“

„Je možný, že byli upíři původně taky andělé? Kteří byli kvůli nějakýmu zločinu odsouzeni k takovýmuhle údělu?“ navrhla jsem a moje fantazie jela v tu chvíli na plný obrátky.

„Kroť trochu svou představivost, Izabelo,“ zchladil mne však okamžitě Marcell. „Tohle není žádný román.“

„Fajn,“ udělala jsem na něho obličej. „Ale řekni mi… jak vlastně ta válka mezi anděly a upíry začala? Čím? Proč?“

Marcell se zatvářil rozpačitě. „To už neví ani zástupci těch nejstarších rodů. Všichni si pamatují, že už trvala, když se narodili. Nikdo nepoznal nic jiného.“

„A co ti Nejvyšší? Ti taky nic neví? Vždyť táta doufal, že od nich něco zjistí!“

„Já už s nimi mluvil. Ale nic nového mi neřekli. A pochybuji, že Alexander pochodí o mnoho lépe.“

„Kde jsi s nima mluvil? V tom jejich sídle?“ zajímala jsem se, protože mě napadlo, že bych se od Marcella konečně mohla dozvědět něco víc o tom, kde leží.

„Ano, před pár dny. Měl jsem štěstí, protože uspořádali mimořádné shromáždění, a tak jsem mohl mluvit se všemi najednou. Obvykle aby jeden procestoval půlku světa, když s nimi chce něco probrat…“ postěžoval si mi.

„Jako třeba Německo a Francii?“ tipla jsem si. „Kde ses s nima teda setkal?“

Pousmál se. „Bystrá… Ale stejně ti to nepovím. Tohle je informace, kterou smí vědět jen čistokrevní upíři. A to ty, bez urážky, nejsi.“

„No, jasně,“ zašklebila jsem se dotčeně. „Víš, že tohle je tak trochu rasistický? Protože když se to tak vezme, tak jsem vlastně míšenec.“

„Lituji, ale taková jsou pravidla. Já si je nevymyslel, jen se jimi řídím.“

Povzdechla jsem si. „Život je o dost jednodušší, když máš někde svý místo, co? Ale já… mám pocit, že i když můj test bude pozitivní, stejně k vám nikdy skutečně patřit nebudu.“

„V tom máš, obávám se, pravdu. I když jeden způsob by tu byl…“

„Jo? A jakej? Mám si snad nechat vypumpovat všechnu svou krev a nahradit ji nějakou od čistokrevnýho upíra?“ prohodila jsem kysele.

„To zní sice zajímavě, ale měl jsem na mysli něco méně drastického. Jako například sňatek.“

165. díl

        „To má bejt nabídka?“ nakrčila jsem nos a podezíravě jsem si Marcella přeměřovala.

Dělá si snad legraci? Já že bych se měla vdávat? A jenom kvůli tomu, aby mě jejich společnost přijala? Připadalo mi to tak trochu jako ze středověku. A nebo z doby Scarlett O´Harový. Tehdy přece domluvený sňatky nebyly ničím výjimečným. Ale v dnešní době? A navíc já?!

„To rozhodně ne,“ ubezpečil mne Marcell neochvějně. „Příliš si cením své nezávislosti, než abych se k něčemu takovému uvolil. Ale pokud budeš souhlasit, pak ti na některém z blížících se plesů představím pár vhodných kandidátů.“

„Myslím, že si vhodnýho partnera dokážu najít sama, ale díky za tvou péči!“ odvětila jsem prudce. Ani nevím, co mě vlastně tak vytočilo. Jestli skutečnost, že mě odmítl a nebo jeho dychtivost zbavit se mě tím, že mě obratně podstrčí někomu jinýmu.

„Tak dokážeš? A kdy s tím hodláš začít, Izabelo? Připadá mi, že si spíš vybíráš samé špatné partie. Nejprve Petra a nyní ses zahleděla dokonce do Riela. To nejsou právě ideální muži pro tebe...“

„Možná ne, ale do toho tobě vůbec nic není!“ vyjela jsem na něj nevlídně.

„Jen jsem se ti snažil říct, co je pro tebe nejlepší. Beztak nejsi schopná andělům dlouho vzdorovat. A nikdy nebudeš. Pokud se však vdáš, pak tuhle starost za tebe převezme tvůj manžel.“

„Já jsem schopná postarat se o sebe sama, díky za důvěru! Dáš mi teď ty klíče?!“ domáhala jsem se jich důrazně, protože jsem mu přece zodpověděla všechno, co chtěl. Na Riela už jsem se radši nevyptávala, nehodlala jsem poslouchat další poznámky o tom, jak jsem do něho zakoukaná.

„Ne tak rychle...“ mírnil mě Marcell „Ještě jednu věc... Říkala jsi, že jsi také schopná vidět do budoucnosti... Na kom už jsi to zkoušela?“

„Na tátovi.“ Jasně, tobě tak určitě budu vyprávět o tom, co se tenkrát přihodilo mezi mnou a Rielem!

„A cos viděla?“

„Nevim. Bylo to příliš nejasný,“ vymlouvala jsem se. „Proč se ptáš? Chceš snad taky znát svou budoucnost?“

Marcell zavrtěl hlavou. „Ne. Já se raději nechám překvapit.“ Bez dalšího otálení přisunul klíče ke mně. „Doufám, že máš dostatek rozumu, abys nepodnikala nějaké neuvážené výlety. Nerad bych se Alexandrovi zodpovídal za to, že se ti něco stalo.“

„Když mluvíš o tátovi...“ začala jsem rozpačitě. „Je mi to blbý, ale... nemohl by mi půjčit nějaký peníze? Nemám ani korunu a podle toho, jak se tváříte, tak se do práce hned tak nedostanu, co?“

„To téměř zní, jako kdyby tě to mrzelo. Na co teď vůbec potřebuješ vlastní finance? Vždyť tu máš veškeré zaopatření a kdybys ještě něco potřebovala, tak mi to můžeš sepsat a já ti to obstarám.“

„Některý věci bych si radši obstarala sama...“ naznačila jsem a doufala, že se Marcell nebude dál vyptávat. Naštěstí pro mě byl až příliš gentlemanem, než aby to udělal. To Riela bych zaručeně takhle rychle neodradila!

„To chápu, ale nejbližší obchodní centrum je odsud několik kilometrů. Nebylo by pro tebe bezpečné se tam vypravit. Ale jestli máš nyní čas, tak tě tam můžu vzít,“ nabídl se vzápětí.

„Fakt?“ Oči se mi rozzářily při pomyšlení, že z tohohle baráku aspoň na chvíli vypadnu. „Já mám čas určitě, jen jestli tebe zase nehoní nějaký úkoly.“

„Zařídím si to,“ uklidňoval mě, ale měl při tom podobně nadšený výraz jako táta, když mě bral do nemocnice. No, co nadělám. Asi bych si měla rychle zvyknout na fakt, že jsem ostatním jenom na obtíž. Takovej malej odpad společnosti. Ale jinak měl Marcell pravdu, moje skvělá práce mi vážně nechyběla. Jenom ta nezávislost, která jde ruku v ruce s tím, že si sama vydělávám peníze. Jediný, k čemu jsem se upínala, bylo, že se tenhle humbuk snad co nejdřív přežene a já zas začnu normálně žít. I když normálně... byla jsem zčásti upír, je na tom něco normálního?

Zatímco Marcell telefonoval a očividně si zařizoval volno, aby mě mohl vyvenčit, skočila jsem si nahoru do pokoje pro bundu. Když jsem se ale vracela, zaujal mě jeho značně podrážděný tón hlasu natolik, že jsem zpomalila a zaposlouchala se do toho jednostrannýho hovoru. Jo, úplná Mata Hari. Jenom jsem doufala, že mě nepotká podobný osud jako ji.

„Cože?“ nevěřil právě Marcell vlastním uším. „Ale on mne naprosto nezajímá! Potřebujeme jenom ji!“

Následovala chvíle ticha, kdy zřejmě osoba na druhý straně něco říkala.

„Ne, příkazy jsou jasné!“ utnul ji Marcell vzápětí. „A varuji vás! Jestli to zkazíte, tak se z toho budete zodpovídat přímo Alexandrovi!“

166. díl

        Nevím, jaký zvuk ho na mě upozornil, ale když se Marcellovy oči zabodly do mý tváře, na okamžik jsem se obávala, že je se mnou ámen.

„Tak můžem vyrazit…“ přinutila jsem se mu sdělit ve snaze přivést ho na jiný myšlenky, než byla brutální vražda mý maličkosti.

Jenom se tak nějak podivně pousmál. „Jednou se ti ta tvá zvědavost nevyplatí, Izabelo...“

„O čem to mluvíš?“ hrála jsem si na blbou.

„O tom, že máš dost nehezký zvyk poslouchat cizí hovory. Nebo to snad chceš popřít?“

Jo, to si piš, že chci… „Náhodou jsem sem teďka přišla, nevěděla jsem, že ještě telefonuješ!“ namítla jsem a tvářila se patřičně dotčeně, že mě vůbec může podezírat z něčeho tak hroznýho, jako je špehování.

„To bych ti možná věřil, kdybys přímo nehořela touhou se mě zeptat, o čem jsem to mluvil a jak je do toho zapletený tvůj otec…“

„Ptám se tě snad na to?“ opáčila jsem lhostejným tónem. „Hele… pokud si chceš ještě povídat, tak fajn, ale myslela jsem, že jdeme na nákupy!“

„Ovšem,“ přisvědčil Marcell. „Až po tobě…“ dal mi galantně přednost ve dveřích a já vyšla ven do pošmournýho uplakanýho dne.

Docela se to hodilo k mý náladě, i když naštěstí jsem neměla šanci promoknout, protože ke mně Marcell hned přispěchal s rozevřeným deštníkem a nabídnul mi rámě. Připadala jsem si dost absurdně, když jsem ho přijímala a nechala se jím vést k jeho autu.

„Je to od tebe fakt hezký, že sis na mě udělal čas…“ prohodila jsem, zatímco jsem si zapínala pás. Nemohla jsem si přitom nevzpomenout na mámu a její první projížďku s Davidem. Co se tehdy vlastně stalo? Umínila jsem si, že musím sebrat dostatek odvahy a pokusit se to zjistit. Což znamenalo další spací orgie.

„Alexander by si to jistě přál,“ odmítl Marcell mý díky a nastartoval.

Pozorovala jsem jeho elegantní ruce položený na volantu a v duchu jsem dumala, jakým způsobem asi vraždí svý oběti. Žádnou zbraň jsem u něho dosud nezahlídla, ale přesto jsem se nemohla zbavit jistýho mrazivýho pocitu, jaký u mě nevzbuzoval ani Riel se svou katanou.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Marcell nečekaně, když jsme opustili rozsáhlý zahrady patřící k tátově rezidenci a vyjeli na ulici.

„Na nic moc. Akorát přemejšlím, co všechno budu potřebovat koupit. A kde na to vezmu. Ještě jsi nezavolal tátovi, jestli mi vůbec něco půjčí…“ vymýšlela jsem si pohotově. Kruci, v tomhle budu za chvíli fakt dobrá!

„Půjčím ti na to já a vracet mi to nemusíš. Kup si prostě vše, co potřebuješ,“ odvětil Marcell velkoryse.

„Zahrnuje to i samopal?“ prohodila jsem lehce sarkasticky.

„Potřebuješ ho snad? Domníval jsem se, že si docela vystačíš s těmi svými blesky…“ vrhnul na mě můj upírský společník tázavý pohled.

„Zatím to s nima ještě moc neumím,“ vymlouvala jsem se. „Co bys mi vůbec doporučil za zbraň? Jakou vlastně používáš ty?“ chopila jsem se příležitosti zjistit o něm v tomhle ohledu něco víc.

Místo odpovědi sáhnul do vnitřní kapsy svýho kabátu a já trnula, s čím se na mě vytasí. Když mi tu věc ale vzápětí podal, s překvapením jsem zjistila, že je to pouze tenký plátek kovu tvarem vzdáleně připomínající nůž.

„Nic víc?“ zamračila jsem se nevěřícně.

„Na co? Tohle na anděly bohatě stačí.“

„Stříbro, co?“ tipovala jsem a dávala si zatraceně pozor, abych se tou ostrou hranou náhodou neřízla.

„O tom nepochybuj.“

„Neříkej, že je vždycky slušně požádáš, aby si tohle zabodli do těla, a oni tě poslechnou!“ nechápala jsem, jak mu může tahle titěrná věcička pomoct v boji. To Rielova katana a vrhací hvězdice budily rozhodně větší respekt.

„Nu, mohl bych to někdy zkusit, ale když se dostanu k této fázi, tak už většinou nejsou ve stavu, aby mohli uposlechnout, i kdyby chtěli,“ sdělil mi Marcell značně samolibým tónem.

„To je hypnotizuješ nebo co?“ zamračila jsem se, protože mě štvalo, že stále nevím, co na svý nepřátele používá.

„Něco takového. Nevěřila bys, kolika způsoby můžeš někoho zabít jen s použitím vlastního těla.“

167. díl

        Nejistě jsem si odkašlala, protože jsem fakt netušila, jak má člověk na podobný prohlášení reagovat. Mám mu pogratulovat a nebo snad obdivně hvízdnout? A nebo si radši hned vystoupit z auta?

„Vypadáš zaskočeně, Izabelo. Očekávala jsi snad něco jiného? Vždyť jsi poslední dny trávila ve společnosti Riela a ten není znám právě tím, že by své zbraně nosil pouze na okrasu…“

Lehce jsem se zamračila. „To já vím! Jenom prostě ještě nejsem zvyklá na to, aby se kolem mě pohybovali zabijáci a umírali lidi!“

„Lidi?“ opáčil Marcell s patrným znechucením. „Stále se o ně tolik staráš? Ty už mezi ně přece nepatříš!“

„To ne, teďka nepatřím vůbec nikam!“

„To se přece zanedlouho změní. Vím, že si teď musíš připadat tak trochu jako v karanténě, ale bude zase lépe, uvidíš,“ uklidňoval mne.

„Jo, když se provdám za nějakýho upíra, co?!“

„To je pouze jedna z možností. Třeba ti ale budou pro vstup do vyšší společnosti stačit Alexandrovy konexe.“

Nenamáhala jsem se s nějakou odpovědí a radši jsem se po zbytek cesty do nákupního centra koukala z okýnka. Nevím, jestli to bylo tím počasím nebo co, ale cítila jsem se strašně unavená. Nějaký lítání po obchodech bylo vlastně to poslední, po čem jsem toužila. Ale co naplat, když už jsem k tomu Marcella přiměla. Navíc pár věcí by se mi vážně hodilo.

Když jsme dorazili na místo, zaskočilo mne, že je podzemní parkoviště tak plný, dokud mi můj čím dál tím míň šarmantní společník nesdělil, že je dneska sobota. Super, lepší den jsem si na nákupy vážně vybrat nemohla! Davy jsem neměla ráda nikdy a od tý doby, co jsem navíc kapku paranoidní a vidím všude anděly, kteří by mě mohli chtít zabít, je to ještě horší.

„Měl jsi mi říct, že už je víkend! Mohli jsme to odložit na jindy!“ postěžovala jsem si a neochotně se vysoukala z auta.

„Víkend nebo běžný den, záleží snad na tom?“ poznamenal Marcell, zatímco mě vedl k výtahům. „Vyřídíme ty tvé nákupy a pak tě zvu na výbornou kávu a zákusek.“

„To zní dobře,“ přikývla jsem a dokonce jsem se na to začala těšit.

Oddělení drogerie, textilu a potravin jsme prolítli téměř rekordní rychlostí a přesto jsme stihli pořídit všechno, co by se mi mohlo hodit, a k tomu ještě spoustu věcí navíc. Stačilo totiž, abych se delším než zběžným pohledem zahleděla na nějaký zboží, a už ho měl Marcell ve vozíku, který dokázal řídit s elegancí sobě vlastní.

„To je moc, Marcelli! Tohle přece nepotřebuju!“ namítla jsem několikrát, ale on to odmítal vzít na vědomí.

Dokonce trval na tom, abychom ještě navštívili pár butiků a drahou francouzskou parfumerii. Připadalo mi lehčí se s ním nedohadovat, a tak se počet našich tašek brzo rozrostl natolik, že jsme si je museli zajít odložit do auta. Už jsem si ani nepamatovala, co všechno v nich vlastně je, nějak jsem během tý nákupní horečky, která zachvátila spíš mýho štědrýho sponzora než mě, ztratila docela přehled. Jediný, co jsem si vybavovala naprosto přesně, byl přehnaně drahý kufr od Vuittona. To jsem nemohla překousnout, ani když už jsme seděli v útulný malý kavárničce a popíjeli vynikající kafe.

„Tohle přece bylo úplně zbytečný! Nesmíš za mě tolik utrácet!“ vyčítala jsem Marcellovi, který upíjel ze svýho šálku presso a tvářil se naprosto nezúčastněně, ačkoli jeho platební karta musela dneska utrpět značnou újmu.

„Radši se pusť do dezertu, než ti zteplá,“ sdělil mi, jako kdyby to byla ta nejzávažnější věc na světě.

„Hm!“ zabručela jsem, protože jsem pochopila, že veškerý diskuze na tohle téma jsou u konce, a protože si ten nehorázně drahý kufr už beztak nějakou dobu hověl v jeho autě.

„Co vůbec děláš za práci, že si můžeš dovolit hrát na samaritána?“ zeptala jsem se neomaleně mezi dvěma sousty svýho krémovýho dortíku.

„Tak různě,“ odbyl mne Marcell a mně bylo jasný, že se od něho víc nedozvím. Možná se zkusím zeptat Riela, až se zase uráčí objevit. Což mi něco připomnělo…

„Myslíš, že bys mi mohl dát na Riela číslo?“ zjišťovala jsem a ze svý nový kabelky, jak jinak než Vuittonky, jsem vytáhla mobil, který mi dneska Marcell přivezl.

„Klidně, ačkoli pochybuji, že ti to zvedne, když ignoruje i mě,“ prohodil skepticky, ale přesto se ke mně naklonil blíž, aby mi ho nadiktoval.

A tehdy se přímo za mnou ozval ten protivný hlas. „Ale kohopak to tu máme?!“

168. díl

        Tak tenhle hlas připomínající sirénu bych poznala kdekoli…

S tváří staženou do šklebu, o kterým jsem snažně doufala, že připomíná zdvořilý úsměv, jsem se obrátila ke svý šéfový. Teda… spíš mý bývalý šéfový, protože jsem vážně pochybovala, že pořád ještě nějaký zaměstnání mám.

„Dobrý den…“ hlesla jsem a pomalu ale jistě mě začínaly brát křeče do mimických svalů. „To je ale náhoda…“ Že mi ze všech lidí na celým světě strčí do cesty právě tebe, ty babo! dodala jsem v duchu procítěně.

„Jsem ráda, že už je ti očividně lépe, Belo!“ poznamenala Klára ne bez sarkasmu. „A rovnou mi můžeš říct, kdy se zase ukážeš v práci!“

„Lépe?“ podivila jsem se.

„No ano!“ odvětila netrpělivě a ještě netrpělivěji podupávala špičkou svý elegantní botky. Měla jsem neodbytnou chuť jí na ni stoupnout tou svou kanadou. „Tvůj otec volal, že jsi vážně ochořela. Co ti vůbec bylo? Podle názvu to znělo strašlivě!“

„Bylo to dost zlý, ale už je to snad za mnou…“ zamumlala jsem.

„Výborně! Takže tě v pondělí mohu očekávat, ano?!“

Ani jsem se nedostala k tomu, abych tuhle možnost vůbec zvážila, protože se do našeho rozhovoru nečekaně vmísil Marcell, na kterýho jsem během týhle slovní výměny poněkud pozapomněla.

„Je mi líto, ale obávám se, že to nebude možné. Izabela dosud není natolik v pořádku, aby se mohla vrátit do práce. Sice už vyhlíží poměrně zdravě, ale věřte mi, že rekonvalescence ještě nějakou dobu potrvá,“ oznámil nesmlouvavě a skoro majetnicky položil svou ruku na mý předloktí.

„Je to pravda, Belo?“ zamračila se na mě Klára podezíravě. „A co Vy jste vůbec zač?“ přesunula vzápětí svůj zkoumavý pohled na Marcella. „Vy nejste Petr!“ obvinila ho ostře.

„To opravdu nejsem, madam, ovšem nevidím jediný důvod, proč bych Vám měl sdělovat své jméno. Řekněme pouze, že jsem Izabelin známý. Velice dobrý známý…“ dodal mnohoznačně a k tomu mě několikrát pohladil palcem po ruce, snad pro případ, že by jeho oznámení nebylo dostatečně srozumitelný.

Kláru to na okamžik docela rozhodilo. Jenom několikrát naprázdno otevřela a hned zase zavřela pusu a já se tím pozoruhodným jevem kochala. Nestávalo se příliš často, aby ji něco takhle odzbrojilo. Naneštěstí to netrvalo dlouho.

„Tedy… musím říct, že jsi mě opravdu překvapila, Belo!“ vymáčkla ze sebe, jakmile se trochu uklidnila. „Jak se tak na tebe dívám, ty už zřejmě ani žádnou práci nepotřebuješ, že?! Nový přítel… značkové hadříky… Zdá se, že už jsi přišla na to, co vlastně od života chceš! Jenom aby se ti to brzy nepřejedlo! Přeji vám oběma pěkný den!“ dokončila svůj malý proslov uštěpačně, obrátila se na jehlovým podpatku s jistotou, kterou jsem jí záviděla, a brzy se mi ztratila z dohledu v proudícím davu koupěchtivých lidiček.

„Příjemná dáma…“ poznamenal Marcell neutrálně. K mý úlevě mě přestal osahávat a radši se zas chopil svýho šálku kafe.

„Jo, vážně?!“ vyprskla jsem znechuceně.

„Ano… Poněkud výřečnější, ale nedá se jí upřít, že má styl a jistou dávku šarmu…“

Nesedět na židli, tak jsem v tuhle chvíli nejspíš padla do mdlob. Jo, bylo fakt, že se Klára uměla oblíkat a měla vždycky dokonalý účes a nehty, bodejť by taky ne, když měla prachy na to, aby si několikrát týdně zašla za některým ze svých mnoha zkrášlovacích guru, ale ta její vlezlá povaha! Copak si Marcell nevšimnul, jak je dotěrná a otravná?!

„Tak sis neměl dělat násilí a vydávat se za mýho přítele a mohl jsi ji klidně někam pozvat! Vy dva byste si určitě měli o čem povídat! I když… mám pocit, že by veškerý povídání obstarala ona sama!“ pronesla jsem znechuceně. Žádný div, že o mě Marcell nemá zájem, když letí na takovýhle pěstěný samičky! Víc než kdy jindy mi teď chyběl Riel. Protože jsem měla pocit, že on by se určitě nad tou megerou Klárou nerozplýval!

„Zavez mě už zpátky, jo? Jsem z těch nákupů dost unavená. To víš… potřebuju na tu svou rekonvalescenci čas a hlavně klid!“ požádala jsem ho a rovnou se zvedla od stolu. Nechtěla jsem tu strávit už ani minutu!

A navíc… jsem strašně moc doufala, že se mezitím Riel vrátil.

169. díl

        Jenže Riel se nevrátil a neobjevil se ani po několik následujících dní. To už jsem se o něho vyloženě bála, protože mi přišlo divný, že by se na tak dlouho prostě vypařil. Občas jsem si dokonce říkala, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím.

Naštěstí se mi konečně podařilo přesvědčit Marcella, že to jeho zmizení není tak docela samo sebou, a on mi přislíbil, že se po něm teda poohlédne, když jinak nedám. Zřejmě ho to dost vytížilo, protože mi později volal, že se ke mně nějakou dobu nedostane a zásoby mi bude prozatím vozit jeho známý Vladan.

Byl to dost podivný týpek, který se mi ani trochu nezamlouval, už jen proto, že na mě neustále tak zvláštním způsobem civěl. Tak… lačně. Radši jsem se vždycky před jeho příchodem naládovala krví, abych ho kdyžtak zpacifikovala, kdyby na mě chtěl něco zkusit. Začínala jsem mít v tom bleskování už celkem slušnou praxi, protože jsem z nudy a v rámci procvičování zničila pár dalších stromků v zahradě. Co tu mám taky celý ty hodiny sama dělat, že jo? Počítač už se mi z duše protivil a i když jsem měla klíče a mohla se odsud tudíž vypařit, stejně jsem se dál než k plotu zatím nevypravila. Proč taky zdrhat? Neměla jsem peníze a ani nikoho, ke komu bych se mohla uchýlit, tak proč se courat venku a riskovat, že natrefím na Ariela a nebo některýho z jeho kumpánů?

Táta se neozval, což mě i přesto, že mě na něco takovýho Marcell připravil, dost zamrzelo. Bylo tu tolik věcí, na který jsem se ho chtěla zeptat, jenže on byl nejspíš natolik vytížený tím svým členstvím v pentagramovým spolku, že si na mě ani nevzpomněl. A na mámu jsem radši zas nemyslela já. Hlavně před spaním jsem se vzpomínkám na ni úzkostlivě vyhýbala. Ne ani tak kvůli tomu, že bych se bála, co se během svýho snění dozvím, ale proto, že mě znepokojovalo, že bych zase mohla na tak dlouhou dobu vytuhnout. Co kdyby zrovna přišel Vladan a já byla v limbu? Ta představa se mi pranic nezamlouvala, a tak jsem se rozhodla s tím radši počkat, až tu se mnou bude někdo, komu můžu aspoň trochu věřit.

A taky s kým bych si mohla popovídat. Vladan na mluvení moc nebyl, což mi ale v jeho případě až tolik nevadilo. Už jen ta chvíle, než došel od vchodových dveří do kuchyně, kde mi vyskládal všechny přivezený věci na stůl, a opět se vzdálil, mi připadala ukrutně dlouhá. Jasně… měla jsem sice telefon a ICQ, ale netušila jsem, komu napsat nebo zavolat. A hlavně… o čem se s těma lidma bavit? Vždyť už jsem ani nemohla mluvit o starostech všedního dne, když pro mě byl teoreticky každý den takovým malým bojem o přežití. Jak by mě mohli chápat? Jak by mi vůbec mohli ten můj naprosto šílený příběh uvěřit?

Občas jsem si sice vyměnila pár slov s Nikolou, ale ani mě nenapadlo, abych ji sem zvala. Nač taky? Abych poslouchala to její básnění o Petrovi? A nebo aby mi zas vmetla do tváře, že jsem sebestředná mrcha, která jí skoro zničila celý život? Povídat si s ní bylo jako kráčet po minovým poli, nikdy jsem netušila, jaký mý slovo nebo poznámka se jí dotknou, a ona hned začne tu svou oblíbenou litanii o tom, že nikdy neměla příležitosti jako já, že jsem ji vždycky jenom srážela namísto toho, abych ji podpořila. Chtělo se mi na ni křiknout, kdy mě podpořila ona, ale nestálo mi to za tu námahu. Už ne. Protože události, který se mi přihodily, mě poněkud přinutily přehodnotit svůj život. A svý přátele.

A já zjistila, že tu vlastně není nikdo, s kým bych si byla opravdu blízká. Kdo by mne znal skoro tak dobře, jako já znám sama sebe. Snad možná až na… Riela. Bylo to absurdní, hodně absurdní, ale s ním jsem se mohla smát i brečet, vztekat se i si ho dobírat, povídat si s ním a nebo si jen užívat jeho společnost. Mohla jsem s ním sdílet svý trápení i smutky, cokoli, co jsem zrovna potřebovala…

Jo, tak tohle teda bylo víc než absurdní. Bylo to přímo šílený! Copak stačí, aby se na mě na pár dní vykašlal, a já ho hned vidím v úplně jiným světle? Že se nemůžu ani dočkat, až toho otravu zase uvidím?! Asi mi už totálně hráblo…

Dopila jsem zbytek svýho vystydlýho kafe a vykoukla z okna v jídelně, kde jsem trávila svou odpolední siestu, abych zjistila, jestli pořád ještě prší. Zdálo se mi, že ještě víc než předtím, a to už lilo dva dny v kuse! Počasí leda tak dobrý na to, aby ho člověk přečkal v posteli s knihou. A nebo s notebookem, když holt nic jinýho k dispozici není.

Jenže dřív, než jsem se vůbec mohla zvednout ze židle a vydat se nahoru do svýho brlohu zavrtat do měkkoučkých peřin, rozezvonil se mi mobil. Mrkla jsem na displej.

Marcell…

170. díl

        Dobrou minutu jsem zírala na mobil a váhala, jestli ten hovor přijmout. Vždyť to, že mi Marcell volá, mohlo znamenat jenom jediný. Že je Riel…

Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych zastavila vzlyk, který se mi z nich dral. Můj Rhett… můj protivný, pochybnostma zmítaný upír… Představa, že bych ho už nikdy neměla spatřit, byla přímo děsivá. Jako kdybych byla docela sama na širým rozbouřeným moři a on byl záchranný člun, který mi kvapem mizí z dohledu… Co bych si tu bez něho počala?

Lehce chvějící se rukou jsem hrábla po mobilu a zmáčkla zelený sluchátko. Pak jsem si ho skoro zoufale přitiskla k uchu.

„Ano?“ hlesla jsem s obavama z toho, co se dozvím.

„Izabelo?“ Hlas Marcella zněl dost netrpělivě.

„Jo…“

„Vzbudil jsem tě?“ podivoval se.

Trochu se mě dotklo, že mě má za někoho, kdo vyspává přes den, i když se v tom samozřejmě nemýlil. „Ovšem že ne!“ popřela jsem to rychle. „Co se děje?“ zeptala jsem se vzápětí a v duchu ho zapřísahala, aby mlčel.

„Našel jsem Riela,“ sdělil mi stručně. A dost bez zájmu. Jako kdyby to byla jen nějaká věc…

Polkla jsem knedlík, který se mi okamžitě utvořil v krku. „Jo? A… ?“

„To je zatím celé. Co u tebe? Všechno v pořádku? Stará se o tebe Vladan?“

Zamračila jsem se. Jako kdyby tu šlo teď o mě! Proč se ke mně Marcell pořád chová jako k nějaký neschopný princezničce?! Už předtím jsem mu přece říkala, že sem Vladan vůbec jezdit nemusí! Bohatě by mi stačila nějaká menší zásoba jídla a krve, vždyť nejsem tak nesvéprávná, abych si něco nedokázala uvařit sama! Radši jsem to ale teď nevytahovala, beztak by si to nenechal vymluvit.

„Jo, stará!“ odvětila jsem krátce. „Ale co je s Rielem? Je…? Kdy ho uvidím?“

Marcell si dal načas, než odpověděl. „Zatím je naživu. Ale nevím, jestli to zvládne, je na tom dost bídně.“

„Cože?!“ vyhrkla jsem polekaně. „Co se mu stalo? Jak je to vážný?“

„To nevím. Možná by se z toho mohl dostat.“

„Z čeho?!“ naléhala jsem dost důrazně. Nechápala jsem, jak může Marcell hovořit tak klidně… a lhostejně. Do háje s ním!

„Z toho, co si svým veskrze idiotským nápadem způsobil!“ odsekl skoro nenávistně.

„O čem to mluvíš? Co udělal?“ V duchu jsem si představovala, že sám vytáhnul proti andělům, aby osvobodil svou sestru, a nebo něco podobně hrdinného, a tak mi Marcellova další slova vyrazila dech.

„Zřejmě se opět pokoušel ovládnout své upírské pudy! Blázen!“ pronesl zhnuseně, jako kdyby prováděl kdovíjaký perverznosti.

„Kdes ho vlastně našel? A kde je teď?“ vyzvídala jsem dál a srdce se mi svíralo úzkostí. Je možný, že to Riel podstoupil kvůli mně? Říkal přece, že si spolu nemůžeme nic začít, protože se obává, aby mi ta šelma v něm neublížila. Takže jestli ve svým malým testu uspěl, pak…?

„Nalezl jsem ho v jednom pronajatém bytě v Berlíně…“ rozpovídal se konečně Marcell. „Byl zesláblý a napůl v bezvědomí... Okamžitě jsem mu dal krev, i když se tomu chabě bránil. Beru ho teď do nemocnice… není to sice nejbezpečnější, protože ti druzí tam mají své poskoky, ale nic víc pro něho udělat nemůžu. Nehodlám marnit svůj čas tím, že si budu hrát na jeho ošetřovatelku. A on nikoho kromě své sestry nemá.“

„A v nemocnici… tam se o něho postarají?“ ujišťovala jsem se.

„Spíš ne. Budou do něho pumpovat úplně zbytečné léky a přitom jediné, co potřebuje, je klid a pravidelný přísun krve. Rozuměj… máme i pár čistě upířích nemocnic, ale tam by ho nepřijali. Protože to, co provedl, se docela vymyká našim zvyklostem. Je to, jako kdyby se někdo z lidí pokusil spáchat sebevraždu. Také snad pro někoho takového uvolníš své nejlepší chirurgy a rezervuješ ty nejmodernější a nejdražší přístroje? Riel se nyní prostě bude muset vypořádat s důsledky svého zcela neuváženého činu!“

„To je dost cynickej pohled, nemyslíš?!“ vytkla jsem mu ostře a už v tom okamžiku jsem dostala přímo geniální nápad. „Pokud seš si jistej, že Riel potřebuje jenom odpočinek a krev, proč ho nevezmeš sem? Postarám se o něho. Dlužím mu to.“

„To ne, Izabelo,“ zamítl to Marcell ihned. „To se nehodí. A nebylo by to pro tebe teď ani bezpečné. Dostal vysoké horečky a blouzní. Ani by tě nepoznal.“

„Na tom přece nesejde! Určitě by mi neublížil!“ pronesla jsem s naivním přesvědčením malýho děcka.

„Tím bych si nebyl až tak jist… Nemá ani ponětí, kdo je on sám… Musel jsem ho svázat, abych ho vůbec dostal do auta.“

„To mě zas tak nepřekvapuje vzhledem k tomu, jak se vy dva máte rádi!“ hájila jsem Riela bez váhání.

„Možná…“ připustil Marcell. „Jenže tys nebyla v tom bytě…“