Alex chce Annu co nejdříve dostat z Berlína někam do ústraní, ovšem ukáže se, že její strážný anděl pro ně představuje větší nebezpečí než samotní upíři. Zraněn a bez zásob krve se ocitá Alex i se svou chráněnkou v opuštěném srubu...
Zamračil jsem se na ni. „Proč to chceš? Změní to snad něco, pokud odpovím správně?“
„Už o sobě pochybujete?“ prohodila provokativně, ale jemné chvění, které probíhalo její rukou, prozrazovalo, že zas tak sebejistá není. „S krví jsem během svého studia pracovala. Není možné, abyste podle chuti zjistil, jestli… no, však víte.“
„Řekl bych, že leccos napovídá už ten tvůj ruměnec,“ dobíral jsem si ji.
„Možná… Ale nezapomínejte, že jsem s Davidem nějakou dobu bydlela… kdoví, k čemu všemu tam došlo…“
Zachytil jsem v jejím hlase náznak lítosti a pro mě to bylo takřka jako doznání. Byla stále nevinná… jako v onen večer, kdy v té své průsvitné košilce hleděla z balkonu na hvězdy. Přišla mi tehdy jako nějaké zjevení, anděl seslaný shůry, aby mne spasil… A přitom jsem to já, kdo se ji snaží spasit a hrozí mu pro to zatracení…
„Dobře, ale teď mi řekni, proč bych to měl udělat?“
„Abyste mě přesvědčil, že jste skutečně upír… a abyste mi předvedl, jak jste v tomhle dobrý,“ odvětila a mě zaskočilo, jak rychle mne prohlédla. „Proč neuzavřeme sázku, když si tak věříte?“
„Protože nemáš co nabídnout,“ smetl jsem její výzvu rázně.
„Třeba mám.“ Zkusila svůdně našpulit rty, ale výsledkem byla podivná grimasa, která příliš přitažlivě nepůsobila. Ta by se měla od Adéle hodně co učit!
„Nemáš nic, co bych si nemohl vzít, kdybych to opravdu chtěl,“ upřesnil jsem své předchozí konstatování a ona k mé úlevě přestala dělat ty příšerné obličeje.
„A když Vám slíbím, že Vás budu poslouchat a nebudu se už pokoušet utéct?“ zkusila to jinak a já docela obdivoval tu její zatvrzelost.
„Tys měla v plánu opět něco takového zkusit? Nezapomínej, že tam venku na tebe číhá Ariel. To jeho by ses měla bát především!“ upozornil jsem ji, ale nezdálo se, že by si to vzala příliš k srdci.
„Tak berete?“ dožadovala se odpovědi.
Vzhledem k přesunům, které nás nevyhnutelně čekaly, to byla poměrně lákavá nabídka. Sice jsem ji mohl vždycky svázat a nacpat do nějakého kufru, ovšem tohle mi připadalo jako elegantnější a hlavně méně namáhavé řešení.
„A co požaduješ výměnou?“ zeptal jsem se zvědavě, i když jsem si nepřipouštěl, že by vůbec mohla vyhrát.
„Svobodu,“ pronesla neochvějně. „Necháte mě jít a už se mě nikdy nepokusíte vyhledat.“
„To zní férově, já to beru,“ přijal jsem bez dlouhého rozmýšlení její podmínky.
„Ano?“ Očividně ji překvapilo, že jsem na to přistoupil. „Nechystáte na mě nějaký podraz, že ne?“
„Jako co?“
„Jako že za mnou hned někoho pošlete.“
Rozhodl jsem se být velkorysý a nebrat to příliš osobně. „Ne, máš mé slovo.“
Vypadalo to, že chvíli rozjímá, jestli má mé slovo vůbec nějakou váhu, ale nakonec přikývla. „Věřím Vám.“
Spolknul jsem sarkastickou poznámku a radši jsem z kapsy vesty vylovil pouzdro s nástroji. V malých kapsičkách byla zastrkána krátká dutá perka, jejichž jedna strana byla seříznutá do ostré špičky, a já jedno z nich vytáhnul a chystal se hrotem propíchnout Anninu kůži na palci, když ona náhle ucukla.
„Co je zase?!“ otázal jsem se netrpělivě.
„Je to sterilní? Nerada bych chytila žloutenku nebo ještě něco horšího!“ strachovala se a já se na ni pátravě zadíval, jestli si ze mě náhodou neutahuje. Ale ne… podle jejího výrazu to opravdu mínila vážně. Neuvěřitelné…
„Neboj, jsou na jedno použití,“ ubezpečil jsem ji a natáhl k ní levou ruku v jasném gestu. Po krátkém zaváhání do ní vložila tu svou.
Rychle jsem zabodnul hrot perka do jejího prstu a než se vůbec stihla nadechnout, už jsem k té malé rance tisknul druhý konec, abych nasál kapku krve, která se tam objevila.
„Máte šikovné ruce…“ poznamenala s nádechem obdivu a já se na ni znovu upřeně zahleděl. Očekával jsem, že si bude stěžovat, jak to bylo nepříjemné, nebo sykne bolestí… rozhodně jsem nečekal lichotky! V téhle dívce aby se čert vyznal!
Vložil jsem perko do úst a nechal si tu rudou krůpěj skanout na jazyk. Byla sladká… opojná… jako nic, co jsem kdy předtím okusil. Pocítil jsem skoro nezvladatelnou touhu zabořit zuby do té svůdně tepající žíly na krku a dopřát si víc toho božského moku…
„Tak?“ ozvala se Anna, nervózní z mého otálení. „Nechci Vás popohánět, ale nerada bych tu strávila celou noc!“
„To chápu… pro nevinnou dívku to musí být strašlivá představa!“ vysmál jsem se jí a s pocitem zadostiučinění jsem sledoval, jak jí poklesla brada.
„Mýlíte se!“ pronesla přesto srdnatě. „Protože David –“
„Protože David byl zamilovaný hoch, který se vůbec na nic nezmohl!“ přerušil jsem nemilosrdně ty její lži. „A pokud chceš tvrdit něco jiného, dovolím si tě upozornit, že existuje i jiný způsob, jak zjistit pravdu. Studuješ medicínu, tak ti, hádám, nemusím upřesňovat jaký!“
Ještě chvíli na mě upírala ta svá nebeská kukadla, než to konečně vzdala a s rezignovaným povzdechem svěsila hlavu.
„Takže… co se mnou teď bude?“ zeptala se zdráhavě.
„Teď se vyspíš. A ráno se dozvíš víc,“ odvětil jsem stručně, protože v hlavě jsem měl zatím akorát hrubé obrysy jakéhosi plánu… a potřeboval jsem si vše promyslet do detailů, abych neudělal nějakou chybu.
„Spát? Vy opravdu věříte, že bych tu mohla usnout?“ pronesla nevěřícným tónem.
„Tak nespi, stačí, když budeš zticha a nebudeš mě rušit,“ odsekl jsem jí nevlídně, aby pochopila, že se s ní už dál vybavovat nehodlám.
Vrhla na mě ukřivděný pohled, ale aspoň zmlkla. I když ne na dlouho.
„Musím na záchod…“ hlesla rozpačitě.
Podezíravě jsem si ji přeměřil, ale tvářila se tak nešťastně, že jsem se rozhodl jí věřit.
„Dole na dvoře… A nezapomeň, co jsi slíbila…“ připomněl jsem jí pro jistotu.
Přikývla a pospíšila si, aby už byla z mého bytu pryč. Nebál jsem se, že by jí Ariel mohl něco udělat, přinejmenším ne, pokud Anna dodrží své slovo a nepokusí se utéct. Zdi domu i nízký dřevěný plot byly opatřeny upírskými ochrannými znaky a přes ty se dosud žádný obyčejný anděl nedostal.
S tlumeným povzdechem jsem si nalil další číši vína, abych spláchnul tu opojnou chuť Anniny krve. Bude zatraceně těžké tomu pokušení odolat… ale byl jsem odhodlaný nepodlehnout. Aspoň pro jednou jsem se chtěl zachovat správně. I když… kdoví co je vlastně správné…
Po době, která se zdála skoro nekonečná, se opět objevila ve dveřích. Její dosud vlhká tvář prozrazovala, že tu chvilku svobody využila i k malé očistě. Sledoval jsem ji, jak mlčky přešla k té vzdálenější straně postele, zula si boty a ulehla. Stočená do klubíčka připomínala malé naježené kotě a její kostýmek zřejmě neposkytoval moc dobrou ochranu proti nočnímu chladu, který pronikal do místnosti netěsnostmi kolem okna. Tedy aspoň jsem tak usuzoval podle husí kůže na jejích předloktích. Naneštěstí pro ni jsem se nikdy neobtěžoval přinést si sem peřinu nebo aspoň deku, a tak se musela spokojit s mým kabátem, který jsem přes ni po krátkém zaváhání přehodil. Napůl jsem čekal, že mi ho hodí na hlavu, a proto mě celkem mile překvapilo, když mi tiše poděkovala a pak se do něj zimomřivě zachumlala.
Počkal jsem, dokud mi její pravidelné oddychování neprozradilo, že i přes své prvotní pochybnosti usnula, a pak jsem se natáhnul vedle ní. Přece se nebudu celou noc hrbit na židli, vždyť mi tam velkoryse nechala ještě dost místa!
Zíral jsem do stropu a plánoval další kroky. Někdy během té doby se bezděčně přitulila ke mně, nejspíš přivábena teplem mého těla. Nechal jsem ji tak, už jen proto, že to bylo až nebezpečně příjemné. Když malým oknem nahlédly do místnosti skrz potrhaný závěs první paprsky vycházejícího slunce, už jsem věděl naprosto přesně, co podniknout. Přesto jsem ještě zůstal ležet. Namlouval jsem si, že kvůli tomu, aby si Anna před další cestou trochu odpočinula, ale nebyl to můj hlavní důvod, natolik nesobecký jsem nebyl.
Přesně jsem rozpoznal okamžik, kdy se probudila a uvědomila si, kde se to nachází. A hlavně vedle koho. Její úlekem rozšířené oči a naprosto strnulé tělo by možná byly pochopitelné u jeptišky, která se nečekaně ocitla s mužem, ale u ní mi to připadalo dosti směšné. To mě má opravdu za takového zoufalce, že si myslí, že jsem se k ní vloudil jen proto, abych ji mohl potají osahávat?! Tohle už prostě hraničilo s urážkou!
„Dobré ráno i tobě,“ pronesl jsem chladně a aniž bych počkal na její reakci, rovnou jsem vstal.
Na rozdíl od ní jsem se předtím nějakým zouváním neobtěžoval, a tak jsem, zatímco ona lovila boty pod postelí, sešel dolů, abych napojil Attilu a dal mu čerstvé seno. Když jsem se vrátil, klečela před kamny a pokoušela se v nich zatopit. Potěšilo mě, že není úplně pasivní, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že se o to raději postarám sám. Vděčně mi přenechala své místo a mlčky naplnila konvici a potom nakrájela zbytek chleba. V tichosti jsme dojedli skrovné zbytky od večeře a Anna je pro jistotu spláchla dvěma hrnky čaje. Ale ani to nepomohlo, aby se netřásla jako osika. Mezi věci, které bylo před odjezdem potřeba zařídit, jsem v duchu přidal i nějaký teplejší oděv pro ni. Přece jen podzim pomalu ale jistě končil a rána a večery již byly poměrně chladné.
„Obleč si můj kabát, ať tu nezmrzneš,“ nařídil jsem jí, spíše než nabídnul, ale místo toho, aby si ho vděčně navlékla, oznámila mi, že potřebuje jít ven.
Dovolil jsem jí to a dopřál jí nějaký čas o samotě, během kterého jsem poklidil věci, uhasil oheň zbytkem vody a poté, co jsem za sebou zamknul, sešel jsem úmyslně hlučně dolů. Nechtěl jsem ji překvapit polonahou, kdyby se náhodou rozhodla po ránu opláchnout, měl jsem pocit, že to už by asi nerozdýchala.
Jenže mě čekalo menší překvapení. Protože ona tam prostě nebyla!
S procítěným zaklením jsem vyběhnul na ulici, která vedla před barákem, ale široko daleko jsem nespatřil živou duši. Tohle byla stará zástavba, většina domů zde byla v neobyvatelném stavu, prostě dokonalý úkryt pro někoho, jako jsem byl já, ale očividně to nebylo příliš dokonalé, když se snažíte někoho najít.
Znovu jsem zaklel a rychlým krokem jsem zamířil k Attilovi, abych ho osedlal a vyrazil po Annině stopě, když v tom jsem ji spatřil! Přicházela po horní prašné cestě, s vlasy jemně vlajícími ve větru a s kabátkem zmuchlaným v náruči. Vypadala tak nevinně… a bezstarostně. Vzedmula se ve mně nová vlna hněvu.
Bez jediného slova jsem k ní přiskočil a hrubě ji popadl za paži. „Tak poslouchej…!“ spustil jsem na ni rozlíceně, ale dál jsem se nedostal.
Kabátek i malá rudá jablíčka, která do něj nasbírala, skončily u našich nohou, polekaný trylek výkřiku se zadrhnul v jejím hrdle. A oči, ty její prokleté oči se naplnily slzami.
„Nesmíš nikam chodit sama, aspoň zatím ne, je to příliš nebezpečné,“ dořekl jsem podstatně mírnější tónem, přesto na mě hleděla, jako kdybych jí chtěl ukousnout hlavu.
„Byla jsem jenom v tom malém sadu tam nahoře… myslela jsem, že se nám na cestu budou hodit…“ vysvětlovala zdráhavě, vyčítavě.
Nepotřeboval jsem se podívat, kam ukazovala, těch obsypaných stromků jsem si všimnul už včera v noci, akorát jsem nepředpokládal, že se bude škrábat do toho strmého kopřivami lemovaného svahu jen pro pár pláňat. Zaznamenal jsem šmouhu a drobný škrábanec na její tváři, kam ji zřejmě sekla větévka, a těch pár kapiček krve na mě působilo téměř magicky.
„Běž si omýt obličej, ať vypadáš trochu k světu, vezmu tě k někomu na návštěvu!“ oznámil jsem jí a ona spěšně sebrala svůj kabátek a bez jediné námitky se vydala k pumpě. Chvíli zápolila se zrezivělým ramenem, ale posléze se jí ho podařilo rozhýbat. Rychle se opláchla tou ledovou vodou, stáhla si vlasy do uzlu a dooblékla se. Přesto k světu moc nevypadala. Spíš jako malá holka bez domova.
A když na ní o něco později spočinul Adélin poněkud užaslý zrak, bylo mi jasné, že si myslí totéž.
„To je… milé překvapení… Pojďte dál,“ pozvala nás dovnitř se svou obvyklou šarmantností, nicméně jsem cítil, že jí dlužím jisté vysvětlení.
„Adéle, tohle je Anna… Umřela jí matka a její otec mě požádal, jestli bych ji za ním nepřivezl.“
„Ale ona je člověk…“ podivila se ta dobrá duše.
„Ano. A rád bych, aby to tak zůstalo, rozumíš?“ zdůraznil jsem.
Zvonky pobaveného smíchu. „Ach Alexandře, snad mě nepodezíráš, že bych se jí zakousla do krku!“ Přistoupila ke mně a přejela mi prstem po rtech. „Nemám ráda ženskou krev… je na mě moc sladká… Já dávám přednost…“ Její prst mi sklouznul po bradě na krk, dlouhý rudým lakem dekorovaný nehet polaskal mou krční žílu. „… něčemu pikantnějšímu…“
Zaregistroval jsem, jak se Anna prudce nadechla, a raději jsem trochu poodstoupil.
„To mě těší, Adéle. Protože bych ji potřeboval na pár hodin pohlídat,“ sdělil jsem jí a přidal prosebný úsměv, kterému ona nikdy nedokázala odolat.
„Vyhlížím snad jako chůva?“ zaprotestovala s nádechem humoru, ale já věděl, že mi pomůže.
„Kdyby ano, tak bych tě tak často nenavštěvoval,“ mrknul jsem na ni a ona se znovu zasmála.
„Dobrá tedy, ale jenom že jsi to ty!“
„Jsi poklad, Adéle,“ ocenil jsem její ochotu. „Koupím ti za to něco pěkného…“
„Kup raději něco jí…“ Ladným krokem popošla k Anně, aby zblízka prozkoumala její oblečení. „Jako z nedělní školy…“ potřásla nesouhlasně hlavou. „Možná bych ji mohla zkusit maličko… zkrášlit… co říkáš?“
„Je mi naprosto lhostejno, jak se tu vy dvě mezitím zabavíte, jenom ji neber ven,“ nakázal jsem jí, než jsem se obrátil k odchodu.
Dvojice drobných rukou sevřela pevně můj rukáv a odmítala ho pustit. „Já tu nechci zůstat!“ zaprotestoval můj andílek hlasitě. „Půjdu s Vámi!“
„To nepřichází v úvahu, akorát bys mě zdržovala!“ odbyl jsem ji a netrpělivě jsem se vymanil z jejího sevření. „Tady budeš v bezpečí.“
Hleděla na mě, slzy na krajíčku. Nechápal jsem, co jí zase vadí. Domníval jsem se, že uvítá ženskou společnost, byť jen přechodnou. „Tak co je?“ vyštěkl jsem na ni rozladěně.
„Vy… Vy už se pro mě nevrátíte, že ne? Vzal jste mě sem, abych… abych Vám vydělávala peníze, je to tak?“ vypravila ze sebe nesouvisle, hlas se jí tak chvěl, že jsem jí skoro ani nerozuměl.
Zato Adéle jí porozuměla až příliš dobře. „Jsem umělkyně ne bordelmamá, drahoušku. A Alexander má dost peněz, nepotřebuje lehké dívky, aby mu je vydělávaly. Nemluvě o tom, že na tobě, jak se tak koukám, by nejspíš moc nezbohatl.“
Usoudil jsem, že bude moudřejší neplést se děvčatům do jejich seznamování, a raději jsem zamířil ven, abych obstaral nějaké nákupy a vyřídil pár telefonátů.
Když jsem se k Adéle po pár hodinách vrátil, panovalo u ní v bytě podezřelé ticho. Otevřela mi, usměvavá jako vždy, a přivítala mě velice vřelým polibkem. Trochu jsem se ošil, nechtěl jsem, aby nás Anna takhle viděla, a jí to neušlo.
„Maličká spí… chůva má teď čas i na jiné věci…“ prohodila svůdně, ale sotva spatřila můj vážný výraz, pochopila, že já čas nemám.
„Dělo se tu něco mimořádného, zatímco jsem byl pryč?“ zeptal jsem se, stále na prahu.
„Nic. Tvá schovanka je totiž mimořádně nudná bytůstka. Za celou tu dobu řekla sotva pět slov. Tři z nich byly děkuji.“
Tlumeně jsem se zasmál. „To máš štěstí, u mě je zpravidla hovorná až moc.“
„No, nejprve se zkusila vyptávat na tebe, ale když pochopila, že se nic nedozví, zase zmlkla. Pak něco málo pojedla, vykoupala se a teď spí na divanu. Očividně toho v noci moc nenaspala…“ poznamenala Adéle významně.
„To tím zármutkem,“ odvětil jsem pohotově, ale ji jsem samozřejmě neoklamal.
„Jak jinak,“ přikývla přesto.
Podal jsem jí tašky s ošacením pro Annu a požádal ji, jestli ji může vzbudit, aby se oblékla, a pak ji poslat dolů, kde na ni budu čekat.
„Až takhle spěcháte?“ podivila se, ale nic nenamítala. Jenom se potěšeně pousmála, když jsem jí ještě předal kazetu flakonků s parfémy. „Ty mě rozmazluješ, Alexandře!“
„Však si to také zasloužíš!“
Letmo jsem ji políbil na rozloučenou a poté jsem se vydal zpět k Attilovi, abych počkal na svou chráněnku. Dorazila poměrně brzy, tvář ještě pomačkanou spánkem, v koutcích očí dosud zbytky snů. A na sobě hnědé tvídové cestovní šaty s dlouhou sukní, k nim ladící kabátek, pár kotníkových šněrovacích botek a kolem krku hedvábnou šálku. Vlasy měla spletené do jednoho silného copu, v prstech nervózně mačkala kozinkové rukavičky.
„Všechno ti sedí?“ zeptal jsem se, protože jsem nechtěl, aby si během cesty začala stěžovat, že ji něco škrtí nebo tlačí nebo kdovíco.
„Ano… děkuji…“ hlesla. Váhavě ke mně zvedla oči. „Kdo to vybíral?“
„Já. A můžu tě ujistit, že je to z věhlasného salonu.“
„O tom nepochybuji. Já jenom… to jste vybíral úplně všechno?“
Pobaveně jsem se zasmál. „Ano, i ty punčochy.“
Ztěžka polkla, líčka jí opět poněkud zčervenala.
„Znepokojuje tě, že vím, jaké prádlo máš na sobě?“ dobíral jsem si ji, ale jí to kupodivu zábavné nepřišlo. Pokud mě zrak nešálil, tak se jí v očích dokonce zaleskly slzy.
„Ano…“ špitla. „Protože já oproti tomu znám stěží Vaše jméno a to ještě pouze díky Vaší přítelkyni.“
„Také není zapotřebí, abys o mně něco víc věděla. Jakmile ti najdu bezpečné místo k bydlení a zaopatřím tě, tak se naše cesty zase rozejdou.“
Vyhoupnul jsem se na hřebcův hřbet a natáhnul k ní ruku, abych jí pomohl za sebe. Neohrabaně se usadila a aniž bych ji musel vybídnout, sama mě objala kolem pasu.
„Co myslíte tím zaopatřením?“ vyzvídala nedůvěřivě, zatímco jsem pobídnul Attilu do klusu.
„To se zavčas dozvíš,“ odbyl jsem ji stroze. Nechtěl jsem si s ní povídat, protože každá konverzace nevyhnutelně směřuje k jistému stupni sblížení a toho jsem se chtěl rozhodně vyvarovat. Jenže naneštěstí Anna byla zřejmě odlišného názoru.
„Když jsem Vám tak na obtíž, proč mě prostě nenecháte jít?“ zeptala se, její tón dotčený, vyčítavý. „Proč Vás tolik zajímá, co se mnou bude? A nezatahujte do toho tentokrát Boha, protože dobře vím, že ten je Vám naprosto ukradený!“
To jsem popřít nemohl, ale odpovídat se mi také moc nechtělo. Vždyť co jí na to říct, když jsem ten důvod sám neznal?
„Místo toho věčného vyptávání bys radši mohla zkusit projevit trochu vděčnosti!“ odvětil jsem nepřívětivým tónem, abych ji odradil od dalších otázek. „Koneckonců jsem ti na tom mostu zachránil život!“
„Za to jsem Vám vděčná, ale ani to Vám nedává právo chovat se ke mně jako k nějaké věci! Nejsem Váš majetek, nejsem žádná panenka na hraní, kterou si můžete oblékat a vozit na koníčkovi!“ zaprotestovala s vášní, jakou bych v ní po těch posledních hodinách nehledal. A která mě přiměla zastavit a nepříliš šetrně ji sundat z Attilova hřbetu na zem.
„Nechceš se vézt? Tak jdi po svých, ale moc se necourej nebo tě tu nechám!“ pohrozil jsem jí a třebaže na ní bylo jasně vidět, jak ráda by mi vmetla něco hodně peprného do tváře, nakonec to neudělala.
Nejspíš to bylo díky tomu, že už padal soumrak a my se právě nacházeli na dost opuštěném místě, což mé výhrůžce dodalo patřičnou váhu. A nebo, v což jsem doufal, pomalu dostávala rozum. Ať tak či onak, když jsem vzápětí pobídl Attilu do kroku, beze slova mne následovala.
Nepředpokládal jsem, že jí to nadšení pro chůzi vydrží dlouho, a ani bych od ní něco takového nevyžadoval, měla to být pouze malá lekce. Ale lekci jsem dostal spíš já, když hodina uplynula a Anna stále ještě mlčky kráčela vedle mého koně. Hlavu už sice nedržela tak hrdě vztyčenou jako na začátku a byly na ní patrné známky únavy, přesto si nestěžovala ani neprosila. Její paličatost mě popuzovala. A ještě víc mě popuzovalo, že na mě tou svou zarputilostí udělala i proti mé vůli dojem. Zdálo se, že raději dřív padne k zemi vyčerpáním, než aby se mě o něco doprošovala. Ovšem tak daleko jsem to nehodlal nechat zajít.
S rezignovaným povzdechem jsem se pro ni sehnul a vytáhl ji před sebe do sedla. Neprotestovala, nepoděkovala a když jsem se jí zahleděl do tváře, nemohly mi uniknout slzy, které se slabě třpytily ve světle měsíce. Aniž bych si uvědomil, co to vlastně dělám, natáhnul jsem ruku a jemně ty krůpěje otřel. Překvapeně se na mě zadívala, ale neucukla. Kůži měla jemnou jako okvětní plátky růže a podobně i voněla, zřejmě po Adélině kosmetice. Ovšem když vzápětí zavřela oči a přitiskla se důvěřivě k mé ruce, Adéle byla rázem zapomenuta a já nemohl jinak, než s čímsi podobným údivu zírat na tu dokonale nevinnou bytost ve svém náručí.
Prohlížel jsem si její něžné rysy, pikantně zvednutý nosík nad krásně vykrojenými rty, které mě lákaly svou plností, tu umíněnou bradičku a dlouhé řasy, jež se mírně třepotaly jako vějíře šlechtičen dávno zašlých dob. Dob, které jsem já zažil. A v nichž bych si ji dokázal lépe představit než v tomto uspěchaném chladném století. Nepatřila sem… jako jsem sem nepatřil ani já… Jenže kdo umí vrátit čas?
Její tělo se poddajně opřelo o to mé a já si uvědomil, že nemá daleko ke spánku. Sevřel jsem ji pevněji, aby nespadla, a užíval si její blízkost. Aspoň pro tuhle chvíli byla Anna pouze má…
Zbytek cesty uběhl na můj vkus až nepříjemně rychle a do hodiny jsem spatřil světla hostince, kde jsem měl v plánu nocovat. Anna se probrala, až když jsem kousek od vchodu zastavil Attilu, a hned se poněkud polekaně rozhlížela kolem sebe. Pomohl jsem jí dolů a poslal dovnitř, aby si objednala něco k jídlu a pití, já zatím zavedl hřebce do stájí, kde už pro něj bylo připraveno stání, přesně jak jsem to po telefonu domlouval. Majitel krom pohostinství provozoval i vyjížďky na koních, a tak tu Attila mezi jeho zvířaty až na tu svou velikost příliš nevyčníval.
Ještě jsem mu ani nestihnul sundat sedlo, když se přihnal mladý hoch a nabízel mi svou pomoc. Nechal jsem ho, aby Attilovi nasypal do žlabu a přinesl mu čerstvou vodu, ale zbytek jsem si obstaral sám. Přesto na tom ten mladík netratil a jakmile v kapse kalhot schoval bankovku ode mě, obdivně si mého vraníka obhlížel.
„To je Andalusan? Nikdy předtím jsem neviděl černýho… je to nádherný zvíře.“
„Je přímo ze Španělska z chovu Cartujano,“ prozradil jsem mu, protože pokud jsem měl pro něco slabost, byli to právě koně, a na svého Attilu jsem byl obzvláště hrdý. A těžce jsem nesl, že ta nemoc zvaná automobilismus nenávratně zatlačila všechna ta ušlechtilá zvířata kamsi do pozadí. Připadalo mi urážkou, že jsou nyní využívána především pro víkendová ježdění, něco takového si přece za ta staletí věrných služeb nezasloužila!
S nostalgickou náladou jsem se připojil k Anně, která seděla u malého stolku v rohu a hřála si ruce o hrnek s nějakým horkým nápojem. Ještě jsem ani nedosedl a už na mě upírala ten svůj lehce bázlivý pohled.
„Jak dlouho se tu zdržíme?“ zeptala se tiše. Přestože se prospala u Adéle a navíc podřimovala i cestou, vyhlížela, že jen stěží drží oči otevřené. Zmocnily se mě obavy, jestli se tu první noc nenachladila, její pobledlá tvář se mi ani trochu nezamlouvala. Nemohl jsem teď potřebovat, aby marodila!
„Už sis objednala něco k jídlu?“ zjišťoval jsem a zamračil se, když slabě zavrtěla hlavou.
„Nemám hlad.“
„Něco jíst musíš!“ prohlásil jsem kategoricky a rychle jsem prolistoval jídelní lístek, abych jí vzápětí u poněkud nevrlé obsluhy objednal porci husté zeleninové polévky. Pro sebe jsem vybral steak s bramborem.
„Proč mi nikdy neodpovíte?“ ozvala se Anna po chvíli mlčení. „Mám pocit, jako bych byla neviditelná… Možná měl Ariel pravdu… a já jsem opravdu v kómatu… Rozhodně je to pravděpodobnější, než že na koni cestuju kdovíkam s upírem!“
„Nejsi neviditelná ani v kómatu!“ utnul jsem rázně to její blábolení. „Ale jestli nesníš svou večeři, tak si budeš přát, abys byla!“
Něco nesrozumitelného zamumlala, nicméně jakmile před ní přistál talíř s polévkou, odevzdaně do ní ponořila lžíci. A kdybych ji pohotově nezachytil, tak by ji tam hned následovala.
Opatrně jsem ji složil na postel v našem skrovném pokojíku a znepokojeně jsem zkrabatil čelo. Tohle se mi nechtělo ani trochu líbit! A podle podezíravých pohledů, které na nás dole vrhali ostatní hosté a lidé z obsluhy, ani jim se stav mé společnice nezamlouval. Svedl jsem to na virózu, ale nebyl jsem si vůbec jistý, co to vlastně může být.
S tlumeným zaklením jsem odmotal šálku z Annina labutího krčku a navlhčil ji v malé koupelně studenou vodou. Potom jsem si pospíšil zpátky a jemně jsem otíral její bledou tvář. K mé úlevě se krátce nato motýlí křídla jejích očí zachvěla a ona na mne upřela svůj usoužený zrak.
„Co se stalo?“ hlesla s námahou.
„Jenom se ti udělalo špatně… to bude asi únavou…“ zamlouval jsem to, protože jsem ji nechtěl vystrašit. A protože jiné vysvětlení mě zatím nenapadalo.
Tedy přinejmenším do chvíle, než jsem jí pomohl z kabátku a zahlédl tu zaschlou krvavou skvrnku na rukávu jejího smetanového svetříku. Jat zlou předtuchou jsem ho rychle vyhrnul a potom už jen s narůstajícím hněvem zíral na temnou modřinu na její paži.
„Co to je?“ zamračila se Anna, která zachytila můj pohled.
Došlo mi, že o ničem neví, a chtěl jsem, aby to tak raději zůstalo. „Nic, zřejmě ses jenom někde uhodila…“ zalhal jsem jí, ale bez úspěchu.
„To vypadá jako vpich!“ vyjekla polekaně a já v tu chvíli nevěděl, co na to říct.
Samozřejmě, že jsem si té drobné ranky od injekční stříkačky okamžitě povšimnul, ale doufal jsem, že její pozornosti to unikne. Měl jsem sto chutí vrátit se do Berlína a přetrhnout Adéle za tenhle ošklivý kousek jako hada, jenže to, co udělala, by to už stejně neodčinilo. Navíc… byla ta moje chyba, protože jsem stanovil jediné pravidlo a to ona dodržela. O tom, že by nesměla Annu uspat a odsát jí nějakou krev, nepadlo ani slovo. Znovu jsem zaklel.
„Poslyš… je mi to líto…“ pronesl jsem k tomu zraněnému andílkovi, co si s ublíženým výrazem právě přivinul bolavou paži k hrudníku. „Tohle jsem opravdu nechtěl…“
Vrhla na mě vyčítavý pohled. „To Vy jste mne k ní vzal! A nechal tam samotnou!“ připomněla mi více než ochotně mé pochybení.
„Já vím. A jak už jsem řekl, je mi to líto,“ zopakoval jsem, i když se nezdálo, že by mě vůbec vnímala.
„Kde mě odložíte příště? Rovnou v upírské vesnici?! Hlavně že jste se Vy a Vaše přítelkyně pobavili!“ vmetla mi do tváře zlostně a já potlačil nutkání popadnout jí za ta drobná ramínka a pořádně s ní zatřást.
„Nevěděl jsem o tom, stačí?!“ aspoň jsem na ni zavrčel, ale tentokrát ji to neumlčelo.
„Samozřejmě, že stačí! Holce, jako jsem já, přece stačí málo!“ odsekla, její hlas nyní tak pronikavý, že jsem se obával, aby sem někoho nepřilákal. „A kdybys náhodou v noci dostal hlad, tak se neupejpej a klidně se mi zakousni do krku, nač si brát nějaké servítky, že jo?!“
„Přestaň říkat takové nesmysly!“ osopil jsem se na ni nevlídně. Nevytočilo mne to její nečekané tykání, ale že vážně věřila, že bych byl něčeho podobného schopen. „Nikdo tě nepokousal, když se to tak vezme, tak se žádná velká tragédie nestala! Teď lež a odpočívej, donesu ti něco k pití, abys doplnila tekutiny.“
Ignorovala mne a já, jelikož jsem netušil, co ještě dodat, jsem se radši vydal do přízemí pro nějaký bylinkový čaj a džbán s vodou. A taky zavolat Adéle. Zvedla to až na páté zazvonění a zněla dosti rozjařeně.
„Halo?“ Její svůdný hlas ve mně okamžitě vyvolal vzpomínky na minulou noc a společné chvilky v její ložnici. „Kdo je tam?“
„Adéle, to jsem já, Alexander…“ začal jsem, ale daleko jsem se nedostal.
„Ach, jak milé od tebe, že voláš!“ výskla potěšeně. „Před chvílí jsem se vrátila z vystoupení… Bylo to jednoduše ú-žas-né! A tak milí lidé… Škoda, že jsi tam nebyl… věnovala bych ti píseň!“
„Adéle, dost!“ utnul jsem to její nadšené štěbetání. „Nevolám kvůli tvému vystoupení! Ale kvůli tomu, co jsi udělala Anně! Jak jsi jen mohla?! Takhle zradit mou důvěru!“
„Zradit tvou důvěru?“ Adéle se pobaveně zasmála. „Ale Alexandře, drahoušku, já ji přece nezradila. Řídila jsem se přesně tvými pokyny. A ta maličká ani o ničem nevěděla. Tak v čem je problém? Stejně ji vezeš do jednoho z center, ne? Nakrmí ještě spoustu upírů, než její život přestane být užitečný, tak proč bys mi měl zazlívat těch pár kapek, co jsem si vzala?“
„Myslel jsem, že nemáš ráda krev od žen!“ připomněl jsem jí její vlastní slova.
„Také že ne. Byla jsem pouze zvědavá, jak chutná ona výběrová krev… a řeknu ti, že bych si na to dovedla zvyknout…“
„Mýlíš se, Adéle. Ona není na seznamu,“ pronesl jsem skálopevně. „Opravdu ji jenom doprovázím do jejího nového domova. A tys mi to teď dost zkomplikovala!“
Zase ty rozpustilé zvonky. Začínal jsem je pomalu ale jistě nenávidět. Stejně jako ji.
„Snad se na tebe ta maličká nezlobí? Neboj, určitě jí to nevydrží dlouho,“ utěšovala mne vědoucně a já se nemohl nepodivit, kde bere takovou jistotu.
„Copak sis nevšiml, jak se na tebe dívá?“ zeptala se Adéle a když jsem zarytě mlčel, znovu se zasmála, tentokrát poněkud nevěřícně. „Ach, vy muži! Co se vám neřekne přímo…“
„Co tím naznačuješ, Adéle?“
„Akorát to, že se ta maličká do tebe poněkud zakoukala,“ odvětila bez dalších vytáček. „To se dalo ostatně čekat… Mě spíš zaráží skutečnost, že tobě podle všeho také není tak docela lhostejná. Dej si pozor, Alexandře. Protože tahle nevinně vyhlížející dívenka by konečně mohla být tou, co ti zlomí to tvé kamenné srdce!“
Ještě chvíli poté, co jsem rozhovor s Adéle až nezdvořile rychle ukončil, jsem zůstal stát na místě a hloubal o jejích slovech. A připadala mi naprosto absurdní. Jednak jsem Anně nezavdal jedinou příčinu, proč by mě měla mít ráda, to spíše naopak, a hlavně jsem na ní žádné známky zamilovanosti nespatřoval. Vždyť kdyby to záviselo pouze na ní, už dávno by ode mě byla na míle daleko! Adéle se prostě musela mýlit!
Vešel jsem zpátky do jídelny a požádal servírku o čaj a vodu. Mezitím jsem si dopřál číši červeného. Nebylo vyloženě špatné, i když s kousky z mého sklepa se samozřejmě ani náhodou srovnávat nedalo. Jenže na cestách si holt jeden vybírat nemůže.
Připraven na další boj jsem se vrátil do pokoje, jen abych zjistil, že je Anna až po bradu zachumlaná pod duchnou a sotva mne uviděla ve dveřích, zavrtala se snad ještě hlouběji. Nejprve mne napadlo, že má možná zimnici, až letmý pohled na křeslo, kam pečlivě poskládala většinu svého ošacení, mi prozradil pravý důvod její náhlé náklonnosti k peřině. A tohle že by měla být ona zamilovaná dívka? Takový nesmysl!
Postavil jsem tác s nápoji na noční stolek poblíž toho stydlivého andílka a aniž bych se zeptal, rovnou jsem nalil vodu do skleničky a podával jí to. Chvíli si mě přeměřovala zkoumavým pohledem, než se odhodlala posadit a vzít si ji ode mě. A samozřejmě, že po celou tu dobu si druhou rukou úzkostlivě tiskla přikrývku k tělu. Bylo to až směšné!
„Nemusíš se bát, já nekoušu,“ poznamenal jsem pečlivě neutrálním tónem, v jakési snaze ji uklidnit. Akorát jsem neodhadnul, jak to v mém podání vyzní.
Anna přestala pít a lehce se zamračila. „Tomu se dá jenom dost těžko uvěřit!“
Její sarkastický tón mě připravil o poslední zbytky trpělivosti. „Poslyš, ať se ti to líbí nebo ne, nějaký čas si teď budeme vzájemně dělat společnost! Tudíž si myslím, že by bylo záhodno si pár věcí vyjasnit hned na místě! Tou první je, že nemám ve zvyku brát si ženy proti jejich vůli, a proto mě to tvé chování poněkud uráží, a zadruhé už je to pár desítek let, kdy jsem naposledy pil krev přímo ze zdroje, a rozhodně se k tomu nehodlám vracet!“
„Že Vás mé chování uráží?!“ zopakovala po mně ta drobná dívenka užasle. A taky pořádně dopáleně. „A napadlo Vás někdy, že by Vaše chování mohlo zase urážet mě?!“
„Nemyslím si, že máš důvod ke stížnostem!“ prohodil jsem přezíravě, čímž jsem ji očividně popudil ještě víc.
„Že ne?!“ vybuchla vztekle, veškerá její předchozí slabost tatam. „Vaše přítelkyně ze mě dneska skoro udělala upíra a já mám být spokojená?! Tak to pardon!“
„Opět přeháníš, Anno!“ syknul jsem podrážděně. „I kdyby tě Adéle kousla, nestal by se z tebe upír, to je pouhá pověra! Kdyby stačilo jen tohle, tak už by lidstvo dávno vyhynulo!“
Vypadala, že o mých slovech přemýšlí. Zřejmě ji to téma zaujalo, protože se dokonce přestala rozčilovat. „A jak jste se stal upírem Vy?“ vyzvídala a já se snažil pamatovat na to, že o našem rodu toho příliš neví. Jinak by se mě její dotaz notně dotknul.
„Já se jím narodil. Jsem z čisté rodové linie upírů.“
„Netušila jsem, že upíři můžou mít děti,“ podivila se a já spolknul jízlivou poznámku, že toho netuší ještě mnoho.
„Proč bychom je nemohli mít? Jsme přece živí tvorové,“ konstatoval jsem, ale svou rodinou jsem se jí nepochlubil.
Pochybovačně se na mě zadívala. „Slyšela jsem už i jiné názory…“
„Jenže tohle je skutečnost a ne nějaké smyšlené strašidelné příběhy! Ano, potřebujeme krev k životu a ano, poněkud se odlišujeme od vás lidí, ale ten zbytek? Taková snůška nesmyslů a babských pověr!“ zvolal jsem se spravedlivým rozhořčením. Kolik už jsem toho za celý svůj život vyslechl! A jen máloco z toho byla pravda! Lidé z nás udělali netvory… noční zabijáky… odporné bytosti, které přespávají v rakvích a na hřbitovech číhají na nebohé oběti. A přitom skutečnost byla o poznání fádnější a méně děsivá…
„Takže se z člověka nemůže stát upír?“ ubezpečovala se Anna a já měl na okamžik nutkání jí to odkývat. Ale z nějakého neznámého důvodu se mi příčilo jí lhát.
„Může, ale jenom za určitých podmínek,“ přiznal jsem po krátkém zaváhání.
„A za jakých?“ nedala si pokoj.
„To si necháváme pro sebe. Stejně jako ti nebudu vyprávět o tom, jaké věci nám upírům skutečně vadí.“
„Bojíte se, že bych to mohla použít proti Vám?“ pošťouchla mě, nejspíš doufala, že mě tím přiměje mluvit. „Tolik Vás štvou všechny ty výmysly… tak proč mi neřeknete, jak to doopravdy je?“
„Protože ti do toho nic není. A teď už bys měla spát,“ odbyl jsem ji chladně. „Zítra musíme pokračovat v cestě a já bych tě nerad zase někde křísil!“
„To přece nebyla moje chyba!“ ohradila se dotčeně, ale když jsem na to nijak nereagoval, ublíženě popotáhla a raději si zase dopřála pár doušků chladné vody.
I já v ten moment pociťoval palčivou žízeň, jenže tu mohlo uhasit jen jedno… Koneckonců už to bylo pár dní… Bez jediného slova jsem opustil pokoj a vydal se před hostinec, abych si tam nikým nepozorován dopřál dávku krve. Ovšem sotva jsem otevřel malou lahvičku a přiblížil ji k ústům, pročísl noční ticho Annin poděšený výkřik.
Zareagoval jsem okamžitě. Pustil jsem otevřenou lahvičku i ty zbylé v pouzdru z rukou a místo nich jsem se chopil meče. Schody jsem se nezdržoval, radši jsem to vzal po nízkém přístavku až k oknu do našeho pokoje, které jsem bez dlouhých cavyků rozrazil, abych mohl skočit dovnitř. A právě včas. Protože Ariel, neboť to byl on, kdo se rozhodl poctít nás svou návštěvou, právě táhnul zoufale se bránící Annu ke dveřím, nůž přitisknutý k jejímu krku, zřejmě pro případ, že by se rozhodla znovu křičet.
„Nech ji být!“ zavrčel jsem na něj varovně a z boty jsem pro jistotu ještě vytáhnul svou dýku, připraven ji po něm vrhnout, kdyby odmítal být rozumný.
Sprostě zaklel, což mne vzhledem k jeho původu poněkud překvapilo, ale nevyhlížel, že by se hodlal tak snadno vzdát.
„Odstup nebo ji zabiju! A věř mi, že to udělám!“ pronesl výhružně a já mu věřil.
A právě proto jsem ho nemohl nechat odejít i s ní. V předstírané rezignaci jsem odhodil meč na zem a ten pohyb pochopitelně upoutal jeho pozornost, přesně, jak jsem zamýšlel. V ten samý okamžik jsem se na něj vrhnul. Bylo patrné, že ho to zaskočilo, nejspíš nepředpokládal, že bych si troufnul riskovat Annin život, jenže já neměl na vybranou. Má zbraň zařinčela o podlahu a jen krátce nato jsme na ní skončili i my, v jednom klubku jako pár pouličních psů, bojujících o převahu, o život. Nůž zvonil o nůž a naše pěsti také nezahálely, když jsme se snažili z toho druhého vymlátit duši.
Koutkem oka jsem zachytil svého anděla… Oči dosud rozšířené hrůzou, opírala se pobledlá o zeď, dlaň přitisknutou k ráně na krku, kterou tam zanechal Arielův nůž. A mně se zdálo, že nikdy nevypadala půvabněji. V bílém kombiné a s plavými vlasy volně splývajícími přes ramena působila nesmírně křehce. A já věděl, že jsem ztracen… že ten obraz už nikdy nedostanu z hlavy…
Syknul jsem, když mě Arielova pěst zasáhla do brady, až příliš tvrdá daň za tu vteřinu nepozornosti, a já se raději opět plně soustředil na boj s ním. Po chvilce zápolení se mi podařilo vymanit z jeho škrtícího sevření a postavit se na nohy dřív, než mě stačil znovu přimáčknout k zemi. Jakmile jsem byl volný, mohl jsem konečně naplno využít svých bleskurychlých útoků, během kterých jsem svému protivníkovi uštědřil několik ošklivých ran nožem. Ale ani Ariel se nenechal zahanbit, a tak záhy i mé tělo ozdobilo pár krvácejících šrámů. Nemile mne překvapilo, jak zdatný je to soupeř, něco podobného jsem rozhodně nečekal. Dosud jsem nepotkal strážného anděla, jenž by uměl bojovat jako on.
Patrně i Anna usoudila, že jsou naše síly až příliš vyrovnané, neboť se odlepila od zdi a sklonila se pro můj meč, pevně odhodlaná neponechat nic náhodě. Ale třebaže ho sevřela do obou rukou, stejně byl na ni moc těžký, dokázala ho sice pozvednout, ovšem to bylo asi tak všechno. Naštěstí pro mě i Ariela ona drobná postava vláčející obrovskou zbraň zaujala a já mu tak mohl uštědřit další bodnutí, tentokrát dost blízko jeho srdce, aby mu to bylo opravdu nepříjemné.
Vztekle zasyčel a upřel na mě záštiplný pohled svých bledých modrých očí. „Ještě to neskončilo, upíre! Potkáme se znovu… a tehdy už tě pošlu do horoucích pekel, kam patříš!“
„Budu se těšit!“ procedil jsem mezi zuby a ač bych to nikdy nepřiznal nahlas, byla to úleva, co jsem pociťoval, když jsem sledoval, jak ten zmetek prošel zdí a zmizel mi z dohledu.
„Jak je tohle možné…“ vydechla Anna nevěřícně.
„Je to anděl,“ odvětil jsem stručně, zatímco jsem jí jemně odebral meč z rukou a schoval obě zbraně do pouzder. „Pro ně je možné skoro všechno!“
Odmítavě zavrtěla hlavou, zřejmě dosud v šoku z toho pozdního hosta. Jenže pokud mě sluch nešálil, nebyl nyní čas na nějaké otálení.
„Obleč se, rychle!“ nařídil jsem jí ostře, abych ji přiměl se hnout.
Sám jsem si pospíšil ke dveřím, abych je bezpečně zamknul, než se nám dovnitř nahrnou další návštěvníci. Slyšel jsem je, jak se na chodbě domlouvají, přilákáni a znepokojeni zvuky zápasu, ale zatím neučinili žádný pokus vpadnout do místnosti. Jejich zbabělost se mi hnusila, ovšem v tomhle případě mi přišla celkem vhod.
„Osedlám koně a počkám na tebe pod oknem!“ pronesl jsem tiše k Anně a ona slabě přikývla.
Nebyl jsem si jistý, jestli to zvládne, ale už jsem se tam déle zdržovat nemohl, jinak bychom byli ztraceni oba. Stejným způsobem, jako jsem se předtím dostal do pokoje, jsem se zase vykradl ven a neslyšně jsem pronikl až do stájí. Attila vycítil naléhavost situace a jakmile byl osedlán, potichu mne následoval k přístavku. Na zemi se tam ve svitu měsíce třpytily skleněné střepy v malé kaluži krve. To nebylo dobré… ani trochu ne. Sebral jsem aspoň to pouzdro a zastrčil ho do kapsy kabátu. Po mé chráněnce stále nebylo ani vidu ani slechu.
„Anno!“ zavolal jsem tlumeně.
Na ten signál se objevila v okně, bledý přízrak štvaný démony, oči plné zmatku a strachu. Přesto se srdnatě vyhoupla na rám a opatrně seskočila na šikmou střechu asi o dva metry níže. Měl jsem chuť ji popohnat, ale z vlastní zkušenosti jsem věděl, jak ty tašky kloužou, a tak jsem jen mlčky sledoval, jak ke mně pomalinku krůček po krůčku sestupuje. Hluk přicházející zevnitř pokoje mi prozradil, že se ti dobří lidé už konečně odhodlali vstoupit, a věděl jsem, že nebude trvat dlouho a odhalí nás. S podrážděným mlasknutím jsem se vyhoupl na Attilu a zajel těsně pod okraj střechy. Jednak jsem se tak částečně skryl před pátravými zraky, ale hlavně jsem nechtěl, aby se Anně něco stalo.
„Poběž ke mně, chytím tě!“ ujistil jsem ji a v ten moment se zrovna jeden z těch chrabrých mužů nahnul z okna a spatřil ji.
„Tady je! Počkejte, slečno, hned Vás dostaneme do bezpečí!“ houknul na ni povzbudivě.
Nikdy jsem vlastně nepochopil, proč tam tehdy nezůstala, nejspíš doufala, že ji před Arielem dokážu ochránit. S důvěrou se mi vrhla do náruče a já ji sevřel ve svých pažích a přivinul těsně k sobě, vděčný za chladivý dotyk jejích malých dlaní na mé rozpálené kůži. Kopyta hřebce zvířila prach, jak odtamtud vyrazil pryč, a zakrátko nás okolní temnota docela pohltila.
Nebyla to náhoda, že jsme na ten opuštěný srub v lesích narazili. Během svého života jsem stihnul prozkoumat dost velkou část Německa a podobně příhodná místa jsem si pečlivě zapamatoval. Jeden nikdy nevěděl, kdy se mu to může hodit.
Anna byla celou cestu docela potichu, až jsem se obával, jestli zase brzy neomdlí. Pokud jsem to ve světle měsíce mohl objektivně posoudit, vyhlížela stále dosti pobledle a můj nos mi prozradil, že její rána na krku dosud slabě krvácí. Proto se mi ulevilo, když jsme posléze opustili širokou cestu a vnořili se mezi stromy, abychom zanedlouho dorazili k naší nové skrýši. Tentokrát jsem se rozhodl postarat nejprve o svou svěřenku a Attila to nejspíš vycítil, protože sotva jsme sesedli, poodešel stranou a pustil se do jemné trávy, která tam rostla.
Řekl jsem Anně, ať u něho počká, a já se zatím vydal na obhlídku srubu. Uvnitř to vypadalo naprosto stejně jako při mé poslední návštěvě, dokonce i hranička dříví, kterou jsem tehdy nasbíral, ležela dosud na svém místě. Rychle jsem rozdělal oheň v krbu, díky němuž ten nevelký prostor vypadal hned trochu útulněji, a hlavně už nehrozilo, že se tam Anna v té tmě o něco přerazí. Když jsem na ni zavolal, že se ke mně může připojit, dlouho se nerozpakovala. Chvatně vešla a s povděkem zamířila rovnou k ohni, aby se ohřála. Ani jsem se jí nedivil, vzduch venku už byl opravdu poměrně chladný.
„Podívám se ti na ten krk a potom seženu nějakou vodu na čaj,“ oznámil jsem jí, ale ona se ani nepohnula. Jenom mlčky zírala do plamenů, zcela ztracená ve svých myšlenkách.
Přistoupil jsem proto blíž a jemně jí odhrnul vlasy, abych prozkoumal její ránu. Bez odporu můj dotyk strpěla, zato mně činilo nezvyklé obtíže odolat tomu karmínovému pokušení, které pro mě onen krvácející šrám představoval.
„Raději ti to zavážu…“ pronesl jsem a horečně přemítal, co by se dalo použít jako provizorní obinadlo. Ne, že bych ten škrábanec považoval za natolik vážný, to jen má žízeň mě děsila. A také mě začínala dost bolet zranění, která jsem od Ariela utržil. Potřeboval jsem krev, aby se urychlil hojící proces. Jenže tu jsem předtím poněkud pošetile zahodil. Kdo mohl tušit, že bude ten anděl tak zdatným protivníkem? Vědět to, co teď, tak jsem si nejprve dopřál dávku a teprve poté bych si to s ním šel vyřídit. A nepochyboval jsem, že v tom případě by byl průběh našeho boje docela odlišný!
Znovu jsem vrhnul dychtivý pohled na Annin zakrvácený krk a od něho to už nebylo příliš daleko k jejím ustaraným modrým očím, kterýma si mě zkoumavě prohlížela. V duchu jsem zanadával. Jak jsem se mohl nechat tak hloupě přistihnout?!
„Na co myslíte?“ zeptala se tiše, i když jsem měl pocit, že to ví až moc dobře. Přesto nevyhlížela ustrašeně.
„Na to, že je tvůj strážný anděl až přespříliš horlivý!“ zavrčel jsem nepřívětivě. Nenáviděl jsem situaci, do níž jsme se dostali. Tolik jsem se staral, abych Annu ochránil před našimi lidmi, že mě ani ve snu nenapadlo, že by ten její ochránce mohl činit nějaké větší potíže.
„Přemýšlela jsem…“ spustila ta dívka zdráhavě. „… jestli by nebylo nejlepší…. kdybyste ze mě také udělal upíra… Nemůžete mě pořád hlídat… A Ariel nevypadal, že to jen tak vzdá…“
Lehce jsem se zamračil. „To neudělám. Navíc by sis tím stejně moc nepomohla. Vyřešíme to jinak. Ale teď potřebuješ zavázat tu ránu.“
„Ne, nepotřebuju,“ konstatovala s nezvyklou rozhodností. „Pokud tu někdo potřebuje ošetřit, tak jste to Vy. Nejsem sice ještě doktorka, ale myslím, že bych to mohla zvládnout. Ale jestli to bude na šití, tak budeme muset do nemocnice, protože pochybuju, že byste tu měl potřebné vybavení a žíněmi z Vašeho koně to opravdu šít nehodlám.“
„Vážím si té nabídky, ale ne! Jsem v pořádku!“ odmítl jsem ji rázně. Podle jejího výrazu bylo patrné, že se jí to dotklo. A nejen podle něho.
„Dobře, tak si tu klidně dál krvácejte na zem a tvařte se, že jste v pořádku!“ prohlásila odměřeným tónem. „Ale neřekla bych do Vás, že jste natolik stydlivý, že budete radši riskovat svůj život, než abyste si svléknul košili!“
„Stydlivý?“ Trochu nevěřícně jsem si toho andílka přeměřoval. „Já pouze beru ohled na tvou klášterní výchovu!“
Mírně svraštila čelo ve zjevné nevoli. „Možná nejsem tak zkušená jako Vaše drahá přítelkyně, ale ubezpečuji Vás, že jsem nahého muže už párkrát viděla!“ Nádech úsměvu se jí mihnul na rtech, když vzápětí dodala: „Na pitevně!“
Neubránil jsem se, abych pobaveně nepovytáhnul obočí. Zdálo se, že ta maličká je samé překvapení. A jelikož jsem nenašel žádný pádný důvod, proč se nesvěřit do jejích rukou, postupně jsem odložil všechny svršky a těšil se na její obdivnou reakci. Koneckonců ženy vždy obdivovaly mé urostlé tělo a já nepředpokládal, že by tahle nedotčená květinka mohla být výjimkou. Jenže její zalapání po dechu kupodivu neznělo zrovna obdivně. Spíš zhrozeně.
Nechápavě jsem se na tu dívku zadíval. Byla dosud nevinná, to ano, ale stejně bych nečekal, že na ni polonahý muž tak silně zapůsobí. Jistým způsobem mi to lichotilo, třebaže jsem doufal v poněkud jinou reakci. Jenže sotva promluvila, došlo mi, jak hrubě jsem se v ní zmýlil.
„Musíme do nemocnice… ihned!“ vydechla Anna naléhavě, oči plné obav upřené na můj hrudník. Sklonil jsem hlavu, abych zjistil, co ji tak znepokojilo, a musel jsem – byť nerad - uznat, že těch pár hlubokých ran opravdu nevyhlíží příliš dobře. Ale nemocnice…? Ani za nic! Vždyť by to mohlo zhatit všechny mé plány!
„Nepotřebuju do nemocnice! Vypadá to hůř, než to ve skutečnosti je! Stačí to akorát zavázat!“ pronesl jsem odměřeně, aby ji ani nenapadlo trvat na tom nesmyslu. To jsem ovšem podcenil zatvrzelost některých mediků.
„Zavázat?!“ zopakoval po mně ten andílek užasle, jako kdyby nevěřil vlastním uším. „Dala bych Vám na to náplast, ale bohužel nemám zrovna žádnou po ruce! Jste vůbec normální?!“
„Tohle si vyprošuju!“ zavrčel jsem na ni nevlídně a hrábnul jsem po své košili, abych si ji oblékl.
„Ať Vás to ani nenapadne!“ sykla a s nebývalou rázností mi ten svršek vytrhla z ruky. „Musíme to nejdřív něčím stáhnout, jinak tu vykrvácíte!“
„Dej už pokoj, děvče!“ snažil jsem se ji zklidnit, protože mi ta její starostlivost lezla na nervy. „Jsem dost starý, abych poznal, kdy potřebuju lékaře! A teď to rozhodně není!“
„A Vy jste snad lékař, abyste to uměl posoudit?! Já Vám říkám, že je potřeba to zašít!“ nemínila se nechat tak snadno odradit.
„Dovol mi tě upozornit, že ani ty nejsi lékař! A i když oceňuji tvé zkušenosti z pitevny, nehodlám se úplně zbytečně vláčet do nemocnice!“ oznámil jsem jí ostře a vzápětí jsem toho zalitoval. To pro ten zraněný výraz, který se jí objevil ve tváři.
„Tak promiňte, že si o Vás dělám starosti!“ prskla po mně nazlobeně jako malé vzteklé kotě. „Zachránil jste mě před Arielem… je pro Vás tak těžké pochopit, že bych Vám tu službu chtěla nějak oplatit?!“
Chvíli jsem si ji přeměřoval zkoumavým pohledem, než jsem zvolna přikývnul. „Dobrá. Jestli mi to chceš oplatit, tak mi pomož zavázat ty rány. Akorát se obávám, že si budeme muset vystačit s mou košilí, protože nic lepšího tu asi nenajdeme.“
Skepticky potřásla hlavou. „Vaši dýku…“ požádala mne a rovnou ke mně natáhla ruku.
Po krátkém zaváhání jsem jí svou zbraň svěřil. Tak trochu ze zvědavosti, co hodlá dělat. A pak také proto, že už jsem ztratil poměrně dost krve a nebyl jsem si jistý, jak dlouho bych ještě vydržel se s ní dohadovat. Potřeboval jsem se co nejdříve ztratit… a najít nějaký zdroj krve… Jistě… nemocnice se pro to zdála jako ideální místo, ale já se nechtěl později zpovídat svým nadřízeným, kdo mě takhle zřídit. A o tom, že by se to dozvěděli, jsem ani náhodou nepochyboval.
Fascinovaně jsem sledoval, jak Anna popošla k židli a opřela se o ni jednou nohou. Hbité ruce vykasaly dlouhou sukni a vzápětí se chopily bělostné látky spodničky a za pomoci nože ji zkrátily natolik, že jsem mohl obdivovat její krásně tvarované stehno zahalené jen poloprůsvitnou punčoškou. V jejím chování nebylo ani stopy po nějaké svádivosti, byla plně soustředěna na své lékařské poslání, ale snad právě proto to na mě tolik zapůsobilo. Bylo to… svěží… nové… tak nevinné…
Pocítil jsem zklamání, když se Anna opět narovnala, aby dýkou rozřezala pás toho pláténka na široké pruhy. Ošetření bylo to poslední, na co jsem teď byl schopen myslet. Zahleděl jsem se na její křehký krček… na dmoucí se ňadra… ten útlý pas… a touha, která se mě zmocnila, takřka hraničila s bolestí.
Nechal jsem si od ní zafačovat krvácející šrámy, jemné dotyky chladivých dlaní mě takřka připravovaly o rozum, stejně jako její opojná vůně, které jsem měl během chvilky plnou hlavu. Nepamatoval jsem si, že by na mě někdy nějaká žena takhle silně zapůsobila. A nechápal jsem, jak je to vůbec možné. Takový něžný nevinný andílek… Je to snad právě ta nevinnost, která mě tolik vzrušuje? Touha okusit ji… podmanit si ji… zničit ji… Vždyť v tomhle světě už není místo pro nevinnost…
Uvítal jsem, když se rozhodla dojít pro vodu a vyzbrojena mými instrukcemi a dvěma čutorami mě ponechala odpočívat na lůžku. Aspoň jsem měl čas se vzchopit a obrnit proti tomu pokušení, které pro mě představovala. Uklidňoval jsem se, že za ten můj nedostatek kontroly může pouze ztráta krve, ale hluboko uvnitř jsem o tom tak docela přesvědčen nebyl. Proto jsem raději v duchu přehodnotil své plány, pevně rozhodnut zkrátit dobu, kterou ještě s Annou strávím, jen na nezbytné minimum nutné pro její přežití.
Akorát jsem ve svých plánech zapomněl počítat s tím, že i nevinní andílci mají svou vlastní hlavu.
Datum | 17.03.2012 |
Vložil | Aeryn |
Titulek | Forsaken |
Tento týden jsem měla úplné hody - taková nálož nových dílů forsaken :D Už se těším na další, flashback zatím suprový, užívám se příběh z pohledu Alexe jak jen to jde :) Tak jen tak dál samozřejmě i v dalších dílech.
—————
Datum | 17.03.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: Forsaken |
Díky, měla jsem teď dovču, tak se mi psalo moc dobře.
A jsem ráda, že se flashback líbí, já si ho taky užívám ;-)
—————
Datum | 23.03.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | Re: Re: Forsaken |
Kam se hrabe Oli? Šarmantní Alex strčí všechny hrdiny s přehledem do kapsy... Tedy až na Riela, samozřejmě ;)
—————
Datum | 24.03.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: Re: Re: Forsaken |
Myslím, že chudák Thranduil si bude muset zajít k Elrondovi pro antidepresiva ;-D
—————
Datum | 24.03.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Forsaken |
Nj, Riel je jiná liga :D Thranduila mám ráda, ale Riel = láska mého života ;)
PS. Asi sedím u těch povídek moc dlouho :)
—————
Datum | 24.03.2012 |
Vložil | Aeryn |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Forsaken |
Mám úplně stejné příznaky... založíme klub? ;)
—————
Datum | 24.03.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Re: Forsaken |
Nezní vůbec špatně - i když jeden fanklub už Riel má (měl?), pokud se nepletu... Ale opakování matka moudrosti, že? Takže jaký dáme název? Co třeba fanklub Rielových meruňkových tang? :D
—————
Datum | 25.03.2012 |
Vložil | Aeryn |
Titulek | Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Forsaken |
Tak o předchozích klubech jsem nevěděla, ale to nevadí-s novým rokem nový klub! Akorát ten název se mi zdá trochu dlouhý, chce to něco úderného! I když meruňková tanga nikdy nevyjdou z módy... :P
—————
Datum | 24.03.2012 |
Vložil | Tammy |
Titulek | Re: Re: Re: Forsaken |
Alex je bručoun :D Já už se těším na Riela... no a na druhém místě je pochopitelně Tranduil, na toho nezapomínám :D