Díl 411-420

Izabel stále váhá komu věřit a podivné sny, které má, jí také příliš klidu nepřidávají. Pomůžou jí Rafael a Michael a nebo i oni - jako tolik jiných předtím - sledují pouze své vlastní cíle? A proč se zdráhají Rielovi pomoct?

411. díl

        Natolik jsem už Ariela od našeho prvního setkání v tý opuštěný uličce stačila poznat, že jsem ani nezapochybovala o tom, že mi podrobně popíše každičký z Marcellových hříchů. A kdyby jich náhodou nebylo dle jeho soudu dost, pak si určitě pohotově vymyslí další. Proto mě taky tolik překvapilo, když kupodivu mlčel a jenom si mě dál přeměřoval tím svým posměšným pohledem.

„No? Čekala jsem, že mi k tomu máš víc co říct!“ pobídla jsem ho po chvilce ticha netrpělivě. Ať už to mám za sebou…

„A ty si myslíš, že ti ty cenný informace naservíruju jen tak? Docela zadarmo? Odkudpak to jsi?“ ušklíbl se nehezky.

„Fajn, co teda za to chceš?“ zeptala jsem se ho podmračeně, zatímco jsem se podivovala, proč se s ním v první řadě vůbec vybavuju. Možná proto, že nevědomost mi připadala horší, než cokoli, co bych se mohla dozvědět.

„Otázkou spíš je, co mi můžeš nabídnout…“ odpověděl mnohoznačně a způsob, jakým mě jeho oči svlíkaly, mě nenechával na pochybách o tom, co by si vzal na oplátku nejradši.

„Nemyslím si, že víš něco natolik zásadního, abys za to mohl požadovat tohle!“ zpražila jsem ho znechuceně a on se pobaveně zasmál.

„Dívala ses teď někdy do zrcadla?! Já jenom že nejsi zrovna ve stavu, abys mohla podobný obchod nabízet! Ne že bych měl jinak zájem…“ podotkl ještě se svým přirozeným šarmem. „Tvoje máma… tu bych si vzal kdykoli… i kdyby vypadala tak mizerně jako teď ty…“

„Ty…!“ vydechla jsem rozlíceně a nebýt pohotovosti mýho strážce, už jsem tomu šmejdovi visela na krku. Takhle jsem se akorát bezmocně zmítala v pevným sevření dvou ocelových paží. „Moje máma je mrtvá! Zabil jsi ji, pamatuješ?!“ zaječela jsem aspoň na Ariela nenávistně, když už jsem se na nic víc nezmohla. „A i kdyby byla ještě naživu, s někým, jako jsi ty, by se stejně nikdy nezahazovala!“

„Vážně?“ Ariela to podle všeho vyloženě bavilo. „Možná kdyby tím mohla zachránit život Alexandrovi… nebo tobě… tak by si to rozmyslela… Škoda, že to už se nikdy nedozvíme.“

Znova jsem se marně pokusila osvobodit. „Pusť…!“ vztekala jsem se, ale bylo mi to houby platný.

„Zato bychom mohli zkusit zjistit, co všechno bys byla ochotná udělat ty, abych neublížil Rielovi…“ dumal Ariel sadisticky dál. „Zajímavý, že jsi z něj pořád ještě tak naměkko, i když už o něm znáš pravdu!“

„A co má být, že je anděl?! Pořád je to muž, který mi zachránil život!“ bránila jsem ho automaticky. A zuřivě se snažila trefit Ariela bleskem. Jenže na ten bych zřejmě potřebovala podstatně víc energie. Skoro s lítostí jsem zavzpomínala na tu krvavou flákotu. Sakra, tušit, do jaký situace se zakrátko dostanu, tak jsem se snad i přemohla!

„Není anděl, je to archanděl, na to pozor, jsou ohledně toho poněkud hákliví,“ zašklebil se Ariel. „A život ti zachránil jenom proto, že to dělalo náramně dobře jeho egu!“

„Zatímco tvýmu egu dělá zas dobře, když ho můžeš mučit, co?!“ vrátila jsem mu to okamžitě. „Chápu, že mlátit spoutanýho chlapa, co je napůl v bezvědomí, vyžaduje mimořádnou dávku odvahy!“ procedila jsem ještě mezi zubama a můj vztek ještě o něco zesílil, vydatně přikrmován mou bezmocí. Jenže na blesk to stejně nestačilo.

Možná kdybych se svýmu nechtěnýmu ochránci zakousla do krku, tak bych nějakou získala… a nebo bych ho aspoň překvapila natolik, že by mě třeba i pustil… ale pořád jsem měla morální zábrany, než abych někoho jen tak napadla… Navíc on byl právě teď tím jediným, co stálo mezi mnou a Arielem. A já si nedělala iluze o tom, že bez jeho dozoru by se Ariel choval podstatně míň zdrženlivě.

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě náramně neuspokojuje ho tak vidět. Škoda, že se ho chce Adrian tak brzo zbavit…“ zatvářil se Ariel lítostivě.

„To se ještě uvidí!“ odmítla jsem brát tu jeho poznámku vážně. Koneckonců podobný plky trousil, co jsem ho znala.

„Opravdu? A kdo myslíš, že vás tady zachrání? Neřekl bych, že na to zbylo moc adeptů… Navíc ty by sis útěkem stejně zrovna dvakrát nepolepšila…“ Znova ten pobavený smích, jako škrábání nehtů o tabuli. „Sám jsem se o to postaral…“

„Jo?“

Tvářil se tak vítězoslavně, že jsem se radši ani nechtěla ptát. Taky to nebylo zapotřebí, protože on byl natolik hrdý na to, co udělal, že se mi ochotně svěřil, jen abych mohla ocenit jeho génia.

„Ani bys nevěřila, jak neuvěřitelně jednoduché je zfalšovat důkazy… nechci tě znepokojovat, ale teď jsi to ty, koho na zemi hledají pro několikanásobnou vraždu…“

„Cože?!“

412. díl

        „Lžeš! Tohle se ti na mě hodit nepodaří!“

„Že ne?“ Ariel vypadal nadmíru spokojený sám se sebou. „Vždyť jsi na všech místech zločinu osobně byla. Nebylo zas tak těžký tam podstrčit pár stop, které vyšetřovatele úspěšně navedli tvým směrem. A nebo snad máš neprůstřelné alibi pro všechny doby smrti? Protože se vsaď, že oni se tě na to zeptají!“

Znepokojeně jsem se kousla do spodního rtu. Tak tohle jsem fakt nečekala! A nejhorší bylo, že měl Ariel pravdu… byla jsem na všech místech činu… Když umřela máma, bylo to krátce po mým odchodu… když umřel Petr, bylo to po hádce se mnou… tátu zabili potom, co mě Riel odvezl z místa střetu s anděly pryč… a Nikola…

Udělalo se mi špatně, když jsem si znova vybavila, jak jí táta podříznul krk, jen aby mi obstaral dostatek krve. Nenáviděla jsem ho za to? Nebo milovala? Dokázala bych na jeho místě udělat něco podobnýho? Ať už se tehdy zachoval správně nebo ne, zdálo se, že následky jeho činu teď ponesu já!

„Už chápeš, jak je to geniální?“ zeptal se Ariel, který se s potěšením pásl na směsici pocitů, která se mi musela odrážet ve tváři. Obdiv vůči jeho genialitě tam ale doufám chyběl.

„Nemáš žádný motiv!“ vybavila jsem si těch pár detektivek, co jsem kdy shlídla, a zoufale se chytala pomyslného stébla.

„Že ne? A co takhle vraždy z vášně? To by se jim mohlo líbit…“ vychutnával si svůj moment Ariel. Protože ať se mi to líbilo nebo ne, v tuhle chvíli měl prostě navrch. A náležitě si to užíval. „Jednoduše ti přeskočilo, když jsi přistihla svého kluka, jak tě podvádí s tvou nejlepší kamarádkou… a rozhodla ses si to s nimi vyřídit. Rodiče zjistili, na co se chystáš, a snažili se tě zastavit, tak jsi je zlikvidovala taky… Je to zkrátka dokonalý…“

„Copak snad vypadám jako nějaký vyšinutý magor? Tohle ti nezbaští!“

„Právě teď moc normálně nevypadáš,“ ušklíbl se Ariel a já mu musela dát nechtě za pravdu. „A to tvoje sebepoškozování se jim bude taky náramně zamlouvat. Myslím, že jim to krásně zapadne do toho profilu, co si na tebe vytvořili!“

Rychle jsem skryla zraněnou ruku, aby na ni tak vědoucně necivěl. Tím, jak jsem se prala s andělem, se mi ta rána zase trochu otevřela a pramínek krve, co se z ní řinul, končil v karmínových kapkách na špinavý kamenný podlaze.

„Tohle ti jen tak neprojde!“ sykla jsem na něj. „Však já jim povím, co jsi zač! A taky co máš na svědomí! Uvidíme, komu pak budou věřit!“

„Je přirozené, že jsi na mě naštvaná… protože jsem to byl já, kdo tě s pomocí kamaráda Riela zneškodnil a odvezl na psychiatrii. Naneštěstí se ti odtamtud podařilo utéct, ale vsadím se, že si tam na vás dva pamatují…“

V duchu jsem zaklela. Jak je možný, že toho tolik ví?! A jak je možný, že se mu to všechno daří tak překroutit, že vážně vypadám jako nějaký vraždící psychopat?!

„Budou chtít mluvit s Rielem! A pochybuju, že ten tu tvoji pohádku potvrdí!“ napadla mě další spásná myšlenka. Aspoň se tak jevila, dokud se k ní nevyjádřil Ariel.

„Bohužel Riel nemůže přijít svědčit… od té doby, co Izabela utekla z blázince, je nezvěstný,“ pronesl lítostivě. „A já mám opodstatněné obavy, jestli mu taky něco neudělala. S její prudkou, nevypočitatelnou povahou a sklonem neodpouštět křivdy, se to takřka rovná jistotě. Přinejmenším policie mi moc vekou naději nedávala … spíš čekají, kde se objeví tělo…“

Jak příhodný… pomyslela jsem si a po zádech mi přeběhl mráz, protože jsem si to hned i proti svý vůli představila. Ne, tohle se prostě nesmí stát! To nemůžu dopustit!

„Nejdřív by mi určitě udělali nějaký psychologický testy a na těch by zjistili, že nejsem schopná nikoho zavraždit!“ spíš jsem zadoufala, než že bych o tom byla vyloženě přesvědčená. Protože já přece zabíjela… a pochybovala jsem, že by policie vzala jako polehčující okolnost fakt, že to byli upíři a andělé a já je trefovala blesky. Spíš by to považovali za pokus vyhnout se odpovědnosti předstíráním šílenství…

„To jim celkem dost fandíš,“ byl skeptický i Ariel. „Oni teď hlavně chtějí co nejdřív usvědčit pachatele a celý případ uzavřít. Znepokojená veřejnost totiž není tou nejlepší vizitkou a obzvláště ne takhle krátce před volbami. Navíc až udělají prohlídku tvého bytu, tak jim moc prostoru pro nějaké pochybnosti nezůstane.“

„Co si od toho všeho vlastně slibuješ? Proč tohle děláš?“ zeptala jsem se, dočasně rezignovaná na situaci, z který jsem v tu chvíli neviděla jediný východisko.

„Proč?“ zopakoval Ariel lakonicky. „Protože chci zničit všechno, co má nějakou spojitost s Annou… což k tvý smůle zahrnuje i tebe…“

„Není snad v povaze andělů odpouštět?“ vystřelila jsem naslepo, aniž bych si od toho vůbec něco slibovala. O to víc mě zaskočila Arielova reakce.

„Vážně?“ opáčil posměšně. „Tak uvidíme, jak rychle odpustí Riel Adrianovi, že mu zabil Eriku!“

413. díl

        V šoku jsem zůstala na Ariela zírat a podle toho, jak se tvářil, tak nejspíš neměl nikdy v úmyslu mi o tom povědět. Nebo aspoň ne zadarmo. Ale rychle se z toho vzpamatoval a znova nasadil ten svůj arogantní výraz.

„Copak? Snad sis vážně nemyslela, že se toho dopustil Riel? Tím bys ho teda moc nepotěšila!“ vysmíval se mi, patrně aby zamaskoval svý chvilkový selhání. „A nebo jsi podezírala tatíka?“

„Proč to Adrian udělal?“ nechápala jsem, jak může anděl spáchat takovou zrůdnost. A to přesto, že už jsem s nima měla dost neblahých zkušeností.

„Asi mu připadal příliš spokojený na to, že měl na zemi trpět za svou zradu,“ odtušil můj hlídač, který až do tý doby mlčel. A překvapilo mě, jak posmutněle to znělo.

„Jestli chce, aby trpěl, tak mu s tím ochotně vypomůžu!“ zasmál se Ariel výhrůžně. „Pokud se teda my dva nedohodneme… potom bych mohl být o trošku mírnější!“

„A co přesně myslíš tou naší dohodou?“ vyzvídala jsem s obavama, třebaže mě předtím přesvědčoval o tom, jak odpudivě na něj působím. Protože to byl Ariel. A ten by si určitě nic neškodnýho nevymyslel. Proto jsem hned pojala podezření, když si řekl o kámen z mýho náhrdelníku.

„Proč zrovna ten?“ chtěla jsem vědět a i když mi trochu otrnulo, že ode mě nežádá nic víc, stejně by mi bylo hodně líto, kdybych se s ním musela rozloučit. Byl přece od mý mámy!

„Do toho ti nic není!“ byl pro tentokrát Ariel nezvykle skoupý na slovo. „Bereš nebo ne? Protože jestli ne, tak tu s tebou nebudu dál marnit čas!“

Zamrzelo mě to, ale byla jsem přesvědčená o tom, že jednám správně. „Dobře… ale necháš Riela na pokoji!“

„Takhle ta dohoda nezněla!“ odmítl Ariel cokoli slíbit. „Říkal jsem, že budu mírnější!“

Byl to blbý obchod, ale nemohla jsem jinak. „Já to beru… ale chci být u toho, abych se o tom ujistila!“

„Pročpak ne, přece bych dámě neupřel tu trochu vzrušení!“ neměl proti tomu námitek. Kupodivu s tím ale nebyl srozuměný můj strážce.

„Dáma s tebou nikam nepůjde a ten náhrdelník si s tvým laskavým dovolením ponechá!“ sdělil Arielovi klidným, přesto důrazným tónem.

Chtěla jsem se okamžitě ohradit, že tohle není jeho věc, a že se do toho nemá plést, ale jak jsem se k němu natočila, krystal v přívěšku zachytil světlo z loučí a jasně se zablýsknul. Dech se mi zatajil, když jsem sklopila zrak a koukala na tu nádhernou smaragdovou barvu, kterou teď měl. Takže můj ochránce je…?

Ariel ale zřejmě neměl o schopnostech toho kamene ponětí a zřejmě ani o identitě archanděla, se kterým se bavil. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit ten naprostý nedostatek respektu z jeho strany.

„Ty se do toho nepleť!“ houknul na něj rozzlobeně, výhrůžně. Ale můj ochránce si z jeho hněvu nic nedělal. Normálně bych ho za to obdivovala, kdybych už ovšem nevěděla, že je něčím víc než obyčejným andělem. Tak proč by se měl bát, že jo.

„Dostal jsem za úkol ji chránit a to taky hodlám splnit,“ prohlásil rezolutně. „S Gabrielem si můžeš dělat, co se ti zlíbí, ohledně něj jsem žádné pokyny nedostal. Akorát bych tě chtěl varovat, aby sis na něj dal pozor… protože až se mu navrátí jeho pravá podoba, tak s tebou zřejmě nebude mít příliš slitování.“

„Kašlu na jeho slitování!“ odsekl Ariel ostře. „A pravá podoba?! Vážně pochybuju, že by to Adrian nechal zajít až tak daleko!“

„Kdoví… jeden nemůže být nikdy dost opatrný…“ poznamenal akorát ten archanděl klidně, jako kdyby věděl něco, co my ostatní ne, načež mě popadl za rameno a nepříliš ohleduplně mě vlekl zpátky do mý cely.

Protestovala jsem a vzpouzela se celou cestu, ale on obojí ignoroval, stejně jako mý urážky, kterýma jsem ho častovala za to, že nechal Riela jen tak napospas tomu hajzlovi. Nechápala jsem, jak to mohl udělat, jak může připustit, aby mu ublížil, vždyť byli stejný hodnosti, neměli by snad držet pospolu? Neříkal snad Adrian, jak velký vliv Gabriel mezi archanděly měl? Tak proč se na něj teď už druhý vykašlal?! Měli vůbec zájem o to, aby se vrátil? Aby byl jako dřív?

Nikdy jsem se o anděly nezajímala, protože jsem nevěřila, že by mohli být skuteční. A do jistý doby se zdálo, že oni se zase nezajímají o mě. Přesto jsem si tak nějak vybavovala, že Michael a Gabriel byli z archandělů ti nejmocnější, což možná vysvětlovalo, proč se nikdo neobtěžuje mu pomoct.

A nebo snad existoval elegantnější způsob, jak se zbavit svýho největšího soupeře, než ho ponechat jeho totálně beznadějnýmu údělu?

414. díl

        „Nyní Michaelovi křivdíš,“ sdělil mi můj společník, jako kdybych snad všechny ty obvinění vyřkla nahlas. „Je možná poněkud ješitný a občas má sklony k panovačnosti, ale nemá špatné srdce. A kdyby nebylo jeho, ty i Gabriel už byste byli dávno ztraceni.“

K mý úlevě mi přestal masírovat rameno, jenže vzhledem k tomu, že zůstal stát kousek před dveřma a tím je víceméně blokoval, tak jsem stejně moc šancí na útěk neměla. Což bylo nejspíš i jeho záměrem, protože k odchodu se rozhodně neměl.

„Možná se mýlím, ale připadá mi, že si stále nejsi jistá, kdo vlastně jsem,“ prohodil, zatímco si mě zamyšleně prohlížel.

Tohle bylo dost podcenění situace, protože já neměla ani to nejmenší tušení. A neviděla jsem důvod, proč se mu pokoušet namluvit něco jinýho. Teda leda snad…

„Pro mě jsi někdo, kdo nechal Riela klidně ve štychu!“ sdělila jsem mu ostře. „Kdoví, co mu ten bastard udělá! Jak to můžeš dopustit?! Tím, že o tom víš, a stejně se tomu nesnažíš zabránit, tak seš stejně vinnej jako Ariel!“

„Upokoj se, Gabriel je dost silný, než aby ho někdo jako Ariel mohl zlomit,“ konejšil mě ten archanděl a jeho poklidný chování mě točilo každým okamžikem víc a víc. „To je jedna z těch jeho lepších vlastností,“ zadumal se. „Nezdolnost… Tolik se Adrian snažil ho zničit… a on stále vzdoruje. Kdyby ovšem nevzdoroval, když jsme mu radili, aby se od Temných držel dál, tak bychom se do téhle situace vůbec nedostali. Copak je člověk, aby nedokázal poručit svému srdci?“

„Možná jenom hledal něco, čeho se mu mezi váma nedostávalo!“ prskla jsem na něj zlostně.

„Co máš právě teď na mysli?“

„Co takhle náklonnost… přátelství… pocit, že někomu na tobě skutečně záleží a je tady pro tebe, když ho potřebuješ?!“

Archanděl zamyšleně pokýval hlavou. „Pokud se mu toho všeho dostalo, tak už se mu nedivím. Přesto měl volit jinou cestu, než konfrontovat Adriana přímo. Kdyby šel nejdřív za námi… svěřil se nám… požádal o pomoc… Ale na to byl vždy příliš pyšný… Nakolik byl nezlomný, tak byl také tvrdohlavý, neochotný připustit – byť jen sobě – že by na něco nemusel stačit sám.“

„A nebyl snad na všechno sám?! Není snad právě teď na všechno sám?!“ vytkla jsem mu nazlobeně.

„To, že právě teď nestojí nikdo po jeho boku, neznamená, že jsme ho docela opustili. Mnohého se v tuhle chvíli děje, o čem nemáš ani tušení. A doufejme, že ani nikdo jiný…“ V jeho hlase jsem zachytila obavy. A to mě přirozeně zaujalo. Co kdybych…?

„Myslíš Adriana?“ opáčila jsem chladně. „Možná by ho mohlo zajímat, že dva z jeho archandělů nejsou tak loajální, jak se navenek tváří… co myslíš, že by s váma udělal?“

„Ty mi vyhrožuješ?“ zamrkal překvapeně a já si v duchu říkala, že taková troufalost se mu nejspíš dosud nestala. Ale zoufalí lidi dělají zoufalé činy a já byla hodně zoufalá.

„Jenom ti chci pomoct, aby ses rozhodl správně,“ poopravila jsem ho povýšeně. Samozřejmě jsem blafovala, protože Adrian se zdál být natolik posedlý myšlenkou zničit Ezechiel, že nebylo moc pravděpodobný, že by mě nechal jít výměnou za takovou informaci. Jinak bych to asi zkusila, ostatně co bych mohla ztratit?

„Mrzí mě, že tohle je ten jediný důvod, i když dokážu pochopit, že vzhledem k tvým dosavadním ne úplně dobrým zkušenostem ti náš druh zřejmě příliš k srdci nepřirostl. Ale dopřej nám čas a poznáš, že ne všichni jsou jako Ariel nebo Adrian, a že jsme víc než hodni tvé důvěry.“

Opět mě napadlo, že tenhle archanděl je zřejmě mistrem v podceňování situací. Ne úplně dobrý zkušenosti?! Jako že něco na tom, že se mě furt někdo od nich pokoušel zabít, bylo snad fajn?!

A pak jsem si to konečně plně uvědomila…

„To mi jako čteš myšlenky?!“

Na archandělových rtech se objevil shovívavý úsměv. „Jmenuji se Rafael a mým posláním je léčit tělo i duši, což bych bez této schopnosti zvládnul jen stěží. Lidé se obvykle zdráhají svěřovat cizím, byť by to byl posel boží.“

„Kdyby tušili, že je ti poslové chtějí vyhladit, tak by tý důvěry měli určitě ještě míň!“ odsekla jsem, zatímco jsem horečně dumala, na co všechno jsem v jeho přítomnosti myslela a nakolik vadí, že toho byl svědkem.

„Nemusíš se znepokojovat, nezjistil jsem o tobě nic, co bych už dávno nevěděl,“ uklidňoval mě ten archanděl s empatií sobě zřejmě vlastní. „I když jsem si nebyl tak docela jistý, jak smýšlíš o Gabrielovi. Přece jen to pro tebe musel být šok, když jsi zjistila, kým ve skutečnosti je.“

Tohle mě zaujalo, protože kdyby mě považoval za Ezechiel, tak by tohle nikdy neřekl, ona přece věděla, že je archanděl.

„Ty víš, kdo jsem?“ zeptala jsem se ho s nadějí, kterou jsem se marně pokoušela skrýt. „Tak víš?“

415. díl

        Chvíli mě jen tiše pozoroval, až jsem se začala bát, že jsem doufala marně, naštěstí mě ale nenechal trápit dlouho.

„Ovšem, Izabela,“ pronesl s náznakem úsměvu a mně se chtělo křičet úlevou. Konečně někdo rozumný! „Výjimečné dítě ze spojení anděla a upíra…s výjimečnými schopnostmi…“ dodal ještě významně.

„Já se o ně neprosila!“ utrhla jsem se na něj, protože jsem nechtěla být žádný výjimečný dítě! Už ne! Chtěla jsem být zase jen Izabelou… obyčejnou… normální… takovou, o kterou se nikdo nebude zajímat a už vůbec ji nebude chtít zabít!

„Jistě že ne,“ přitakal Rafael laskavým hlasem. „Přesto hádám, že by sis teď moc přála, abys je dokázala použít.“

Nechtěla jsem mu dát za pravdu, a tak jsem zarytě mlčela. Což ho ovšem rozhodně neodradilo od pokračování v rozhovoru se mnou.

„I kdybys získala dostatek krve, stejně bys nedokázala Adriana zabít, to je prostě nad tvoje síly,“ zničil v mžiku jednu z mých posledních nadějí.

„A co síla vás archandělů? Kdybyste se spojili, tak byste ho přece zvládli porazit, ne?“ zkoušela jsem to jinak.

„Jeho možná, jenže zapomínáš na jeho armádu… Navíc ne všichni archandělé disponují schopnostmi, které by se daly využít v boji.“ Lítostivě potřásl hlavou. „Pro toto jsme nebyli stvořeni… to Temní andělé byli předurčeni pro války, zkázu a smrt… My máme léčit duše… inspirovat… dodávat naději tam, kde lidé už veškerou ztratili… dávat jim sílu prát se dál s osudem… My jsme život…“

„Tak to jste na rozdíl od Adriana poněkud zaspali dobu, protože ten rozhodně neléčí ani nedává nějakou naději!“ poznamenala jsem uštěpačně. „A jeho andělé taky ne!“

„Jeho andělé mají temnou podstatu… jsou to úlomky z roztříštěné duše Ezechiel, proto také mají schopnosti, které jsi viděla. A jak ses už také určitě přesvědčila, je docela obtížné je zničit.“

„Haniel se zmiňovala, že právě o tohle se tam táta pokoušel… spolu s Marcellem…“ Aspoň jsem v to doufala, protože tu stále zůstávala možnost, že můj drahý bráška využil situace a zbavil se ho, jen aby se dostal ke mně. Zažila jsem, jak dokáže být nelítostný, ale stejně jsem si nedovedla představit, že by byl podobnýho skutku schopen. Vždyť šlo o rodinu!

„Ano, naneštěstí se tehdy Adrian rozhodl, že se chce Alexandra jednou provždy zbavit, dostal se totiž až příliš blízko k odhalení pravdy… a to se mu samozřejmě nezamlouvalo. Alexander neměl nikdy šanci to přežít… ne s tou přesilou, které čelil…“

„Kdybyste jim tehdy přišli na pomoc, tak to mohlo skončit jinak!“ neodpustila jsem si trpkou výtku. Kdo by to byl řekl, že mi jednou budou rodiče tak moc chybět? A nebo mě akorát tížilo vědomí, že teď už jsem na světě docela sama?

„Však se tam také Michael s několika archanděly objevil… Jenže naneštěstí nemohl zasáhnout, aniž by se prozradil. Proto se pouze ujistil, že ses dostala do bezpečí, a opět se stáhnul.“

„Jak hrdinský!“ ohrnula jsem znechuceně ret. „A Marcell?“ zaskočila jsem vzápětí sama sebe otázkou. „Můj bratr? Jak se odtamtud dostal on?“

Chtěla jsem to vůbec vědět? Jenže… mohla bych žít dál, aniž bych znala pravdu? Vždyť jsem ho znala tak krátce… jak jsem si mohla být jistá, že tam tátu prostě nenechal?

„Marcell bojoval po jeho boku až do konce… dokud Alexander nepadl… Teprve pak odtamtud prchnul,“ sdělil mi archanděl a mně se dost ulevilo. Teda aspoň dokud znova nepromluvil.

„Jeho hříchy spočívají v jiných činech… ale raději o nich nehovořme, stejně by to v tuhle chvíli už nikomu nic dobrého nepřineslo.“

„Tak proč jsi o tom vůbec začal?“ nechápala jsem. To je fakt super, takhle něco nakousnout, a pak to nechat nedopovězený! „Týká se to někoho, koho znám? Mámy?“ hádala jsem se zatajeným dechem, ale on se nenechal obměkčit.

„Mluvím o tom proto, abys nechala minulost spát a nepodlehla pokušení do ní nahlížet. Pamatuj si ho, jaký byl, když byl s tebou, jak mu na tobě záleželo, protože to jediné je důležité.“

„A proč mu na mně tolik záleželo, to snad důležitý není?!“ neviděla jsem to tak poeticky. „Vždyť mu nešlo vůbec o mě, to přece víme oba!“

„Marcell se nikdy nepřenesl přes skutečnost, že váš otec opustil jeho matku kvůli lidské ženě,“ připustil Rafael. „Přesto nám připadal jako logická volba… koneckonců mu Alexander věřil, a proto jsi mu důvěřovala i ty. Všechno šlo přesně podle plánu… aspoň jsme si to mysleli.“

Cítila jsem ledový prsty, jak mi přeběhly po zádech, aby se vzápětí pevně omotaly kolem mýho krku. Přesto jsem se musela zeptat.

„Jakýho plánu?“

416. díl

        „Upokoj se, Izabelo, o nic hrozného přece nešlo…“ povšimnul si mýho znepokojení Rafael. „Jen jsme potřebovali, aby tě někdo chránil, když už na to Gabriel podle všeho sám nestačil. A volba padla na Marcella. Proto se ti ho také tenkrát v hale nepodařilo trefit bleskem, Ezechiel to nedovolila. Vzhledem k tomu, jak mnoho věděl, věřila, že nám může být ještě užitečný.“

No, to je vážně výborný! A že se neobtěžovala chránit taky mě, když má o mě takový zájem!

„Ujišťuji tě, že kdyby ti opravdu něco hrozilo, tak jsme samozřejmě včas zasáhli,“ ohradil se archanděl proti mý kritický myšlence, čímž mě vážně dojal.

„A seš si jistý, že byste to poznali dřív, než by mě zabil?“ opáčila jsem uštěpačně, za což mě odměnil poněkud ublíženým pohledem.

„Jak se vám ho vůbec k něčemu takovýmu podařilo přemluvit?“ nechápala jsem.

„Nikoho jsme přemlouvat nemuseli. Stačilo podstrčit do Alexandrovy pracovny kroniku Temných… přesně ten samý díl, který máš teď ty… příhodně otevřený na stránce zobrazující Ezechiel. A zbytek už jsme nechali na něm. A on nezklamal.“

A archanděl se sklonil nad objemným svazkem, který jsem tak ledabyle nechala povalovat na zemi, aby ho po krátkým listování natočil ke mně. Když jsem spatřila obrázek sama sebe v dlouhých zelených šatech a s povědomým šperkem na krku, ani mě to moc nepřekvapilo, jeden si prostě po chvilce zvykne. Navíc to vysvětlovalo Marcellovu reakci, když jsem mu sdělila, že chci zelený šaty. Musel si fakt myslet, že jsem nějaká reinkarnace Ezechiel!

„Jaký je význam těch náhrdelníků? Proč ho měla máma a teď ho mám i já?“ zeptala jsem se, zatímco jsem pracně potlačovala hněv nad zjištěním, že i můj brácha byl akorát obětí jejich hnusný manipulace.

Jenže co by mi zloba – byť naprosto oprávněná – teď přinesla? Marcell byl pryč a nic už ho nemohlo přivést zpátky. Jo, znělo to racionálně… ale dlouho mi ta sebekontrola nevydržela… přesně do Rafaelových dalších slov.

„Anna ho dostala, protože byla vyvolená, bylo to znamením její výjimečnosti,“ pronesl tónem, jako kdyby to byla nějaká kdovíjaká čest.

„Myslíš spíš stigmatem, který ji nakonec stálo život!“ skočila jsem mu neomaleně do řeči. „Cejchem, kterým jste si ji označkovali, aby se vám líp hlídala!“ dodala jsem ještě naštvaně a zároveň jsem tu smaragdovou krůpěj strhla z krku. „Ať si ho Ariel klidně má, stejně nikdy nikomu nic dobrýho nepřinesl! Ani Ezechiel ne!“

„To neznamená, že se tak ještě nestane. Copak jsi tak brzy zapomněla Annina slova, která ti Gabriel tlumočil?“ lehce mě pokáral Rafael, čímž mě ještě víc dopálil.

„Fakt její slova, jo?!“ pochybovala jsem, protože mi připadalo, že snad všichni kolem mě byli nějakým způsobem zmanipulovaní. „A nebo to bylo zase nějaký to vaše vnuknutí?! Jak dlouho už tohle děláte?! Jak si můžete vůbec dovolit takhle zasahovat ostatním do života?! Na to nemáte žádný právo!“

„Nikoho jsme k ničemu nenutili, Izabelo, pouze jsme je nechali, aby jednali dle své povahy,“ bránil se archanděl marně. Protože já mu na to neskočila.

„A ty víš náramně dobře, jaká je jejich povaha, co?! Díky tobě jste věděli naprosto přesně, jak kdo zareaguje, a co musíte udělat, aby se zachovali podle vašich představ!“ vyjela jsem na něj vztekle. „Hráli jste si s náma jako s nějakýma zatracenýma loutkama, tahali za provázky, jen abyste dosáhli svýho! Kdy tohle skončí?! Co ještě chcete?! Co chcete ode mě?!“ Tohle už jsem zařvala Rafaelovi přímo do tváře, teda aspoň co mi to moje výška dovolovala, a jen stěží jsem se ovládla, abych ho taky nepraštila.

„Klidně si posluž, jestli se potom budeš cítit lépe a rychleji se uklidníš,“ ponoukal mě Rafael. „Protože tyhle tvé výbuchy nic neřeší, akorát jimi marníš čas nás obou. A to si v tuhle chvíli nemůžeme dovolit.“

„Jo?! To je mi fakt strašně líto!“ štěkla jsem jízlivě a vážně zvažovala jeho nabídku. Což přirozeně vedlo k tomu, že jsem to neudělala. Do nějakýho uklidnění jsem ale měla taky zatraceně daleko.

„Jediný, kdo tohle celé může ukončit, jsi ty, Izabelo,“ promluvil Rafael po chvilce napjatýho ticha. Aspoň teda z mý strany, on se zdál být naprosto klidný, zřejmě podobným emočním výlevům za ty roky už přivyknul.

„Tohle nabízíš často?“ zeptala jsem se ho znenadání a pokud ho ta náhlá změna tématu rozladila, pak to na sobě rozhodně nedával znát.

„Občas,“ připustil. „Celkem to zabírá, jak sis ostatně mohla povšimnout na sobě.“

Proti svý vůli jsem se pousmála. „A už toho někdo využil?“ vyzvídala jsem dál.

„Párkrát už k tomu došlo,“ zatvářil se Rafael na okamžik útrpně. „Co bych ale pro vás lidi neudělal.“

„Lidi…“ zopakovala jsem s jistou dávkou nostalgie. „A patřím ještě vůbec mezi lidi?“

„Patříš do tohohle světa a to tě činí součástí všeho,“ odvětil archanděl skoro filozoficky.

Mlčky jsem přikývla. Vybroušený hrany drahokamu se mi nepříjemně zarývaly do dlaně a já najednou nevěděla co s ním. Kapsy mý šaty samozřejmě neměly a řetízek byl docela zničený, jak jsem si ho předtím servala.

„Ukaž,“ natáhnul ke mně Rafael ruku a já mu ten náhrdelník dala, zvědavá, co s ním zamýšlí.

Ale on ho jen krátce sevřel v pěsti a vzápětí už mi ho zase vracel, neporušený a zářící snad ještě víc než kdy předtím. Jako kdyby v nitru toho kamene planul nějaký zelený oheň.

Zelená jako naděje… napadlo mě. A nebo jako jed… problesklo mi hlavou hned vzápětí. Škoda jen, že jsem tomu hlasu nenaslouchala pozorněji.

417. díl

        „Komu patří rubínová barva?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem si s jistou dávkou nechuti připínala náhrdelník zpátky na krk, vzpomínky na moment, kdy mi ho Riel dával, najednou tak živý, až mi to vhánělo slzy do očí.

„Urielovi,“ sdělil mi Rafael stručně.

„Takže jste mě de facto pořád sledovali?“ vybavilo se mi, kolikrát v minulosti jsem si všimla, že ten kámen změnil barvu. A co případy, kdy jsem to ani nezaznamenala? Copak mě po celou tu dobu špehovali?

„Pouze jsme na tebe dohlíželi, Izabelo,“ poopravil mě Rafael mírně.

„Vážně? Tak kde jste byli, když jsem zoufale potřebovala pomoc? Když mě naháněl Ariel a chtěl mě zabít… když mě chytil Viktor… když nás skoro zmasakrovali na tom zatraceným plesu?!“ vypočítala jsem ty nejhorší případy, dopálená, že možná byl někdo z nich poblíž a stejně pro mě nehnul ani prstem.

„Vždyť tu byl přece Gabriel, který měl za úkol tě chránit. A později Marcell,“ připomněl mi Rafael s nádechem výtky nad mou, pro něj neoprávněnou, kritikou. „Kdybychom se do toho vmísili pokaždé, když ses dostala do problémů, Adrian by tě nalezl už mnohem dříve. Lepší bylo na tvou existenci vůbec neupozorňovat.“

„Řekla bych, že to se vám teda moc nepovedlo!“ procedila jsem kysele.

„Pořád jsi naživu, takže zas takový neúspěch to také nebyl,“ pousmál se Rafael optimisticky a já měla chuť ho za to pořádně nakopnout. Obzvláště, když jsem si představila, co asi právě teď dělá Ariel Rielovi.

„Jakou barvu má vůbec pro Riela? Chci říct… Gabriela…“ zeptala jsem se a pevně jsem sevřela ten zvláštní krystal v dlani, jako kdyby ho mohl nějakým zázračným způsobem ochránit.

„Čirou jako křišťál,“ odvětil Rafael a přitom mě upřeně sledoval, jestli se dovtípím.

Samozřejmě, že jsem si hned vzpomněla na Rielovy slova o čirým kameni, navíc právě tuhle barvu míval nejčastěji. Protože byl Riel se mnou…

„Takže on je opravdu archanděl… Pořád jsem doufala, že je to třeba jenom nějaký omyl…“ přiznala jsem svý někdejší pochyby.

„Já vím. Teď zrovna moc andělsky nevyhlíží, co?“

To ani ty, problesklo mi hlavou, a když se Rafael pousmál, trochu jsem se za tu myšlenku zastyděla.

„Nevypadám tak impozantně jako Michael, viď?“ poznamenal vědoucně a já mu tu zjevnou skutečnost vyvracet nehodlala.

Vlastně vypadal naprosto obyčejně až fádně. Středně vysoký, ani tlustý ani hubený, světle hnědý vlasy ostříhaný do naprosto tuctovýho účesu. I jeho oblečení bylo nenápadný, jako kdyby na sebe nechtěl vůbec ničím upozorňovat.

„Tohle vážně zabírá?“ uhodla jsem účel, za jakým to všechno bylo pečlivě vybráno.

„Většinou ano. Lidé rychleji pojmou důvěru k někomu, koho nepovažují za hrozbu v aspektech, které jsou pro ně důležité. Navíc nejsou nikomu schopní pořádně popsat, s kým to vlastně hovořili, a moje identita tak zůstává utajena.“

„A co když by ti chtěli poděkovat za pomoc?“

„Pak mi můžou poděkovat ve svých modlitbách. Já to uslyším,“ ujistil mě.

„A to ti stačí?“ zeptala jsem se pochybovačně. Kdybych se měla nechat mlátit, tak bych očekávala přece jen víc než to!

„Nezištně někomu pomáhat je tou největší odměnou, Izabelo,“ poučil mě blahosklonně. „Jak by ostatně dosvědčila i Ezechiel, ačkoli v jejím případě měla ta odměna poněkud hořkosladkou příchuť.“

„Jak to?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti, než že by mě to doopravdy zajímalo.

Hořkosladkou? To dopadla ještě dobře, já měla pokaždý, když někdo vyslovil její jméno, na jazyku daleko odpornější pachuť! Sakra, vědět, jak ji najít, tak dlouho neváhám… její existence byla jako kulka v hlavě, která nejde vyndat, ale kterou neustále cítíte. Tolik jsem si přála se jí zbavit… všech těch vzpomínek, který nebyly mý… a který jsem jí – přinejmenším některý z nich – tolik záviděla.

„Protože úleva jednoho přináší dost často bolest jinému,“ pronesl Rafael tiše a podle toho, jak na mě koukal, si byl mých myšlenek až moc dobře vědom.

„O čem to mluvíš?“ utrhla jsem se na něj netrpělivě, v rozpacích z toho, že do mě tak vidí. Jo, nebyla jsem holt tak svatá jako on, abych uměla každýmu odpouštět! Ale pochybovala jsem, že by si on na mým místě vedl líp! Kdo mu vůbec dal právo mě soudit?!

Povšimla jsem si, jak trochu přimhouřil oči, zřejmě dotčený tím, co se mi honilo hlavou. Ať si trhne!

„Hovořím o smrti,“ pravil tónem, jako kdyby nechápal, proč se na to musím ptát.

„Jo, Adrian se zmiňoval, že ráda zabíjela!“ prohodila jsem znechuceně. „Nechápu ale, jak to můžeš nazývat nezištnou pomocí!“

„Izabelo…“ Rafael zarmouceně zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že musela zabíjet… vždyť byla andělem smrti. Copak jsi to nevěděla?“

418. díl

        „Myslela jsem, že andělem smrti je někdo od vás?“ zamračila jsem se nedůvěřivě.

„Po Ezechielině zmizení se jím stal Azrael, ale jak už jsem říkal prve, tohle není naším posláním, a můžeš mi věřit, že ho ta nová povinnost pranic netěší.“

„Tak jste to měli dát Arielovi, ten by si to patřičně užíval!“ ušklíbla jsem se nevesele.

„To věřím,“ přitakal Rafael. „Naštěstí pro nás všechny by se však nejdřív musel stát archandělem. A i když ho teď Adrian shledává poměrně užitečným, takovou poctu mu nikdy neprokáže.“

Aha, takže ty Arielovy řeči o tom, jak by mohl být archandělem, kdyby o to projevil zájem, byly akorát bohapustý výmysly. Jak typický pro něj!

„A co Riel? Jak se z něj zase stane archanděl?“ zajímala jsem se, i když jsem si nebyla tak docela jistá, jestli bych to vůbec chtěla. Co by pak zbylo z toho neomalenýho týpka, do kterýho jsem se proti svý vůli zakoukala?

Rafael si povzdechl. „To kdybych jen věděl, Izabelo! Mnoho věcí by pak bylo daleko snazších…“

„Doufáte, že tu špinavou práci udělá za vás, co?“ odtušila jsem znechuceně.

„Gabriel je z nás nejsilnější, mocnější i než Michael, pokud má někdo šanci se Adrianovi postavit, pak je to on,“ snažil se Rafael ospravedlnit jejich volbu.

„Potom jsi k němu ale neměl pouštět Ariela! Už takhle byl dost zřízený, kdoví, jak bude vypadat po jeho přátelský návštěvě!“ připomněla jsem mu znova jeho pochybení.

„Však se za ním zajdu podívat, neměj obavy, Izabelo,“ přislíbil archanděl a povzbudivě se na mě pousmál. „Ostatně pokud nic nenamítáš, tak bych tě večer ještě přišel navštívit. Vypadáš, že by se ti celkem hodilo něco na posilnění.“

Zalítla jsem pohledem k netknutýmu tácu s masem. „Cokoli bude lepší než tohle!“

Rafael se zatvářil lítostivě. „Obávám se, že s tímhle ti moc nepomůžu. Krev je životadárná tekutina a jako taková je bedlivě střežena.“

„Nech mě hádat – Adrianovýma lidma, co?“ tipla jsem si.

„Přesně tak. Byl bych ti ochotně dal svoji, jenže by ti k ničemu nebyla, nemá stejné složení jako ta lidská. Nebo zvířecí.“

„Hm.“ Znova jsem se zadívala na tu krvavou flákotu. A stejně tak i Rafael.

„Jsem si jistý, že když překonáš své předsudky, tak svůj hlad aspoň částečně ukojíš. Koneckonců v mnoha kulturách se syrové maso běžně pojídá,“ snažil se mi dodat odvahy.

„Myslíš jako třeba srdce nepřítele?“ zašklebila jsem se na něj. „Dones mi to Arielovo a já ti slibuju, že ho sním celý!“

„Myslím, že na tomhle si pochutnáš přece jen lépe,“ poznamenal Rafael s žertovným nádechem. „Nemluvě o tom, že bych mohl mít potíže ho v jeho hrudi vůbec nalézt!“

„Takových jedinců by se tu našlo i víc!“ podotkla jsem hořce. „Ještě jsi mi ale neřekl, co mám vlastně dělat. Na čí stranu se mám přidat?“

Archanděl se jemně dotknul kamene mýho náhrdelníku. „Tohle rozhodnutí můžeš učinit pouze ty, Izabelo. Spoléhej na svůj instinkt… nahlédni do svého srdce a poznáš, jak by ses měla zachovat.“

Rada to sice byla děsně vznešená, aspoň takhle na poslech, ale ač jsem si po Rafaelově odchodu lámala hlavu sebevíc, stejně jsem k žádnýmu uspokojivýmu závěru nedospěla. Znova jsem prolistovala kronikou, tentokrát až do konce, jenže ani ta mi nic novýho neodhalila. S frustrovaným odfrknutím jsem ji zase zabouchla a strčila zpátky pod matraci.

Bývala bych se zašla podívat na Riela, abych se přesvědčila, že mu Ariel moc neublížil, ovšem to by mě Rafael nesměl – prý pro všechny případy – zamknout v mý cele, absolutně hluchý vůči mým námitkám i prosbám. Utěšovala jsem se aspoň jeho příslibem, že se o Riela kdyžtak postará. Jasně, byl to sice archanděl a těm nebylo radno důvěřovat, ale Rafael působil tak nějak jinak… lidsky, že by mě ani nenapadlo ho z něčeho podezírat.

Když mi později přinesl lahvičku s nějakou čirou tekutinou, bez zaváhání jsem ji do sebe obrátila. Chutnala nasládle a voněla příjemně po ovoci a byla to nepochybně ta nejlepší věc, jakou jsem kdy okusila. A což teprve ten úžasný příliv energie a optimismu, který mě takřka vzápětí zalil!

Připadalo mi, jako kdyby se najednou rozhrnuly temný mračna a paprsky zlatavýho slunce polaskaly mou tvář, konejšivě, hřejivě, jako něžný dotyky milence, jako pohlazení matky, která mi přišla poskytnout útěchu ve svý náruči.

A já se těm pocitům plně poddala. Čas pro mě přestal existovat a já letěla prostorem, který neměl hranic, vzdalovala jsem se od slunce, až blankytnou oblohu náhle vystřídala noční se spoustou hvězd, ale ani tehdy jsem nezpomalila, řítila jsem se pořád dál a dál, dokud mi i ta poslední hvězdička nezmizela z dohledu a kolem mě nebylo nic jiného než černočerná prázdnota. Teprve tehdy jsem se zastavila a nechala Temnotu, aby mě zahalila do svého sametového pláště.

Byla jsem doma.

419. díl

        „Izabelo? Izabelo!“

Tenhle rozčilený hlas patřil definitivně Adrianovi a já semkla víčka ještě o něco pevněji a předstírala dál spánek, jen abych se vyhnula dalšímu rozhovoru s ním. Proč mi nemůže dát chvíli pokoj, vždyť už se mnou dneska mluvil, to si fakt myslí, že mě přesvědčí tím, že bude neustále dotírat?!

Doufala jsem, že bude mít tu slušnost a nechá mě být – aspoň protentokrát, jenže to jsem se v něm zase jednou náramně spletla, protože Adrian rozhodně podobnou trpělivostí nedisponoval. A když jsem nereagovala ani na další jeho volání, prostě mě popadl za ramena a důkladně se mnou zacloumal, až mi zuby zadrkotaly o sebe.

„Tak se přece prober!“ zakřičel na mě a tohle už mým uším znělo kupodivu i znepokojeně.

Co si myslí? Že jsem si snad hodila mašli? bavila jsem se v duchu a jelikož jsem po tomhle budíčku mohla jen stěží pokračoval ve svým divadýlku, neochotně jsem otevřela oči a zadívala se na něj.

„Co je?“ zeptala jsem se a dost mě přitom zaskočilo, jak chraplavě můj hlas zněl. Chtěla jsem působit rozespale, to jo, ale ne jako kdybych den předtím řvala na rockovým koncertu!

Ztěžka jsem polkla, v puse sucho jak na Sahaře, a když jsem si po rozpraskaných rtech přejela jazykem, tak to taky nebylo nic příjemnýho. Že by mi už začaly abstinenční příznaky? Tu odpornou flákotu jsem totiž zatím ignorovala a to i když mi zdravý rozum velel se nakrmit, dokud tu možnost mám. Kdoví, jestli se mi taková šance ještě naskytne, až si Adrian přestane hrát na dobráka a rozhodne se přitvrdit.

„Co je?“ zopakoval po mně poněkud nevěřícně. „To mi pověz ty, co to s tebou zatraceně je!“

Překvapeně jsem zamrkala. „Trochu jsem si zdřímla, to se jako nesmí?!“ hájila jsem se nevlídně.

Kdo by byl taky vlídný po tak hrubým probuzení? Už takhle jsem se cítila mizerně, hlava mě třeštila, oči pálily a sužovala mě neskutečná žízeň a hlad, nepotřebovala jsem k tomu všemu, aby na mě ještě někdo řval!

„Tak zdřímla?!“ papouškoval opět mý slova a tvářil se ještě užasleji než předtím.

A já si rozmrzele pomyslela, že tohle se asi povleče. Kdyby mi aspoň přinesl něco k večeři, tak by se mi ta jeho náladička snášela hned o trochu líp, ale s prázdným žaludkem to prostě hraničilo s týráním. A jelikož mlčel a akorát na mě pořád tak divně zíral, tak jsem tu rovnou i řekla.

„Večeři?“ Adrian vypadal notně zmateně.

„Snídani?“ nadhodila jsem zkusmo, protože bylo fakt nemožný odhadnout, kolik mezitím uplynulo času. „Prostě jakýkoli jídlo, je mi úplně jedno, co to bude, jen když to nebude syrový. Mám už děsný hlad,“ zestručnila jsem to pro jistotu, abychom zase neuvízli v nějaký nesmyslný debatě.

Jenže Adrian, který klečel vedle mý matrace, měl zřejmě úplně jiný starosti, než co mi naservírovat dobrýho. Bez předchozího varování mě najednou uchopil za bradu a pak přiblížil svou tvář až těsně k tý mý, až mě na kratičký okamžik napadlo, jestli se mě nechystá políbit.

„Cos to se sebou prováděla?“ pronesl skoro výhrůžně a očima se vpíjel do těch mých s takovou intenzitou, že jsem musela uhnout pohledem.

„Nevím, o čem to mluvíš! To už se jako nemůžu ani trochu prospat?!“ odsekla jsem, otrávená z tý jeho inkvizice. Hlavně jsem ale absolutně nechápala, o co mu sakra jde!

„Trochu prospat?“ Adrian se zatvářil natolik ohromeně, až to působilo směšně. Kdyby mi teda bylo do smíchu. „Spala jsi víc než týden, aniž by se mi tě podařilo vzbudit! Chceš mi snad namluvit, že tohle se ti stává často?!“

„Cože?“ Teď bylo na mně, abych šokovaně kulila oči. „To je přece nesmysl!“

„Ujišťuji tě, že nikoli! Chodil jsem za tebou každý den a ty jsi vůbec na nic nereagovala! Akorát jsi občas mumlala nějaké nesmysly!“ Adrian se zdál být mým nedostatkem pozornosti pobouřený, ale jeho uražený ego mě trápilo v tu chvíli nejméně.

Podstatně větší starosti mi dělalo, že jsem si nebyla schopná vybavit ani jediný útržek snu, ani jediný zlomek vzpomínky z tý doby. Pokud od Adrianovy poslední návštěvy už fakt uběhlo tolik času, pak ho má mysl zcela vytěsnila a zanechala mou paměť dočista prázdnou.

Kdysi jsem četla, že se něco takovýho stává, když člověk prodělá nějaký hodně velký trauma, se kterým se nedokáže normálně vypořádat. Byl tohle i můj případ? Byla jsem svědkem něčeho natolik strašlivýho, že útěk od reality byl pro mě jediným východiskem? Ale co by to bylo? Vždyť všichni, na kterých mi kdy záleželo, už byli po smrti, tak z čeho bych byla tak otřesená? Leda snad…

Hruď se mi stáhla úzkostí a já se na okamžik nebyla vůbec schopná nadechnout, totálně paralyzovaná hrůzou, že vím naprosto přesně, co se přihodilo.

Riel…!

420. díl

        „Izabelo?!“ Adrian ucedil sprostou nadávku, kterou bych od anděla rozhodně nečekala, a znova se mnou důkladně zatřásl. Zřejmě usoudil, že když se mu to osvědčilo poprvý, zafunguje to i teď. A ono kupodivu i jo, protože když z vás někdo skoro vyklepe duši, tak to člověka celkem probere.

„Riel? Jak… jak je na tom? Je…? Je v pořádku?“ vypravila jsem ze sebe přerývaně a strašně jsem se bála, co mi na to odpoví. Obzvláště když si s tím dával tak načas.

„Takže ty si vůbec na nic nepamatuješ?“ zeptal se místo toho a já jenom bezradně zavrtěla hlavou. „Co se stalo?“

„O ničem mimořádném nevím,“ zklidnil se trochu, když viděl, že jsem na tom podobně jako on.

A mně se poněkud ulevilo, protože kdyby se něco přihodilo Rielovi, tak by to přece mimořádný bylo, ne? Přece by o tom jen tak nepomlčel! Takže to bylo buď něco jinýho a nebo…

Podezíravě jsem se na něj zadívala. Co když je to jenom další jeho trik?! Ale co by mu to přineslo? A proč by potom vyhlížel skoro ustaraně?

„Musíš se mýlit,“ rozhodla jsem se ho diplomaticky neobvinit rovnou ze lži. „To přece není fyzicky možný, tak dlouho člověk bez vody nevydrží,“ namítla jsem poměrně racionálně, na což jsem byla taky náležitě pyšná. Určitě si to Adrian celý vymyslel, utvrzovala jsem se v duchu ve svým přesvědčení. Ale proč? To přece nedávalo smysl!

„Ty ale nejsi obyčejný člověk, jestli sis toho ještě neráčila všimnout!“ sdělil mi nevlídně. „A i když tobě ta doba možná utekla nebývale rychle, jsem si jistý, že pro někoho jiného byla takřka celou věčností a že si bolestivě přesně uvědomoval každičkou nekonečnou minutu. Možná by ti o tom mohl povyprávět… a nebo nevěříš už ani jemu?“

„Jak tohle můžeš dělat?! Jak můžeš jen tak klidně přihlížet, jak trpí?!“ obořila jsem se na něj a co nejrychleji jsem se škrábala na nohy s úmyslem vyrazit okamžitě za Rielem dát mu znova svou krev.

„Pokud trpí, pak vědomím toho, v jakou stvůru se díky Alexandrovi změnil!“ poznamenal Adrian a hrubě mě popadl za paži, čímž můj úprk utnul hned v zárodku. „Já mu dávám možnost očistit se od toho všeho, proč ti to připadá tak špatné? Vždyť to bylo ostatně i jeho přáním… proč by jinak dobrovolně přestal pít krev?“

„Stvůru? To tys ho poslal na zem, aby trpěl za svůj údajný prohřešek! Ale to ti nestačilo, co?! Musel jsi zničit i štěstí, který tam nečekaně našel!“ zaútočila jsem na něj, dopálená tím jeho svatouškovstvím.

„O čem to mluvíš?“ nechápal. A nebo jenom předstíral, že nechápe?

„O Erice! A netvrď mi, že nevíš, kdo to je, protože já vím, žes ji zabil!“ Věděla jsem kulový, bylo taky docela dobře možný, že si to Ariel vymyslel nebo měl špatnou informaci, ale proč to nezkusit, že jo? „Jestli je tu někdo stvůra, tak seš to akorát ty!“

„Zabil ji Gabriel, když se s ní spustil! Pokora a odříkání, to je způsob, jak odčinit své hříchy, ne odporným smilstvem!“ A Adrian se na mě upřeně zadíval s velice nepěkným úsměvem na rtech. „Když ji podle tebe tolik miloval, proč ji nepojal za svou choť? Akorát poskvrnil její duši svým chtíčem, prokázal jsem jí milosrdenství, když jsem ji z toho nečistého svazku vysvobodil!“

„Chceš mi namluvit, že ti šlo jenom o tohle?! Já to místo viděla! Viděla jsem, cos udělal s ní! To nebylo žádný vysvobození, to byla nechutná řezničina!“ křikla jsem na něj a až když se mu podezíravě zúžily oči, došlo mi, že jsem se prořekla.

„Tak viděla, povídáš? A vysvětlila bys mi laskavě, jak jsi to mohla vidět?“ zeptal se tak přívětivým tónem, až jsem dostala strach.

„Viděla jsem to v Ezechieliných vzpomínkách,“ opravila jsem se rychle, ale tu škodu už nešlo napravit.

„To ovšem není to, co jsi prve řekla…“ pronesl Adrian vítězoslavně. „Možná bys mi mohla povyprávět o tom, co všechno jsi viděla…“

„Akorát tohle!“ lhala jsem nepříliš přesvědčivě a když Adrian vzal mou hlavu do dlaní a přitom mě hypnotizoval svým pohledem, bylo mi jasný, že ani on tomu nevěří.

„Izabelo, myslel jsem, že si rozumíme… ty pomůžeš mně a já tobě…“ pokáral mě mírně. „Chci vědět, co všechno jsi viděla… protože v tom může být klíč k nalezení Ezechiel. A ty ji přece chceš odstranit z cesty nebo ne? Přece by se ti nezamlouvalo, kdyby si pro tebe jednoho dne přišla a zabrala si tvoje tělo… a přesně tohle se stane, pokud nebudeš spolupracovat.“

Tlak jeho rukou se stupňoval, až jsem začala mít strach, že mi rozmáčkne hlavu jako nějakej blbej meloun. Zaskočilo mě, že má takovou sílu, další důkaz toho, jak klamavý byl jeho zevnějšek.

„Pusť, to bolí!“ vypravila jsem ze sebe a když posléze svý sevření poněkud povolil, notně se mi ulevilo.

„Jestli mě zradíš, tak ti přísahám, že to udělám!“ přislíbil mi a já mlčky přisvědčila, že rozumím. A v duchu jsem si říkala, že se Rafael určitě zmýlil, proti Adrianovi prostě neměl šanci nikdo. A pokud jsem chtěla přežít, zbývala mi vůbec jiná možnost, než mu vyhovět?

Protože já už tušila, kde Ezechiel najít…