Díl 421-430

Izabela dává Rielovi slib, který se jí příčí, a stále neví, co si myslet o Rafaelovi a Michaelovi. Dá se některému z nich věřit?

421. díl

        „Jsi v pořádku, Izabelo?“ zeptal se Rafael starostlivě, zatímco ze mě opatrně sundával potrhanou deku, pod kterou jsem našla útočiště, když mě Adrian konečně nechal na pokoji.

„Já nevím…“ zamumlala jsem, stále v šoku z toho, co se tady odehrálo.

Archandělovy ruce jemně přejely po mých pažích, nohou a hrudníku. „Nic zlomeného nemáš, to je dobrá zpráva,“ konstatoval po zběžný prohlídce. I doktor House by mu tu schopnost rychlý diagnostiky nepochybně záviděl!

„Fakt jsem spala tak dlouho?“ nemohla jsem tomu stále uvěřit.

„Asi jsi to potřebovala,“ pokrčil rameny Rafael, jako kdyby o nic mimořádnýho nešlo. „Na, dej si, to tě postaví na nohy,“ přiložil mi k ústům lahvičku s povědomou tekutinou. Jak jsem byla vyprahlá a vyhladovělá, tak mi její vůně přišla ještě opojnější než prve, a já ji do sebe pár loky obrátila, zklamaná, že jí není aspoň o trochu víc.

„Byl jsi za Rielem?“ zajímala jsem se a cítila se provinile, že jsem ho nechala trpět. „Adrian říkal, že je na tom špatně… vezmeš mě k němu?“

„Chceš mu dát zase napít?“ uhádl Rafael a konečky jeho prstů se zlehka dotkly mýho dosud ne úplně zhojenýho zápěstí. „Byl bych ti to dal do pořádku, ale nechtěl jsem Adriana provokovat, poslední dobou je podezíravější než obvykle.“

„To je dobrý,“ zamumlala jsem skoro lhostejně, najednou strašlivě unavená. Přesto jsem byla odhodlaná zajít nejdřív k Rielovi, než si na chvíli lehnu. Ale Rafael to viděl jinak.

„V tomhle stavu mu stejně krev dát nemůžeš, Izabelo,“ sdělil mi nekompromisně. „To prostě nemohu dovolit, jsi na to zatím příliš slabá. Proč si raději trochu neodpočineš? Slibuji, že potom tě za ním vezmu.“

„On ale potřebuje pomoct hned!“ namítla jsem, ale to už se mi oči samy od sebe klížily a když mě Rafael uložil na matraci a pečlivě přikryl, ani jsem se moc nevzpouzela. Možná jsem chytla nějakou virózu, proto se cítím tak mizerně, napadlo mě. A z nějakýho důvodu mě ta myšlenka pobavila.

„Kdybys měla virózu, tak bych tě vyléčil,“ ubezpečil mě Rafael okamžitě. „Tohle je ale celkové vyčerpání, které jsi tou ztrátou krve ještě zhoršila. Na to nic lepšího než vydatný spánek neexistuje,“ prohlásil rezolutně a já nebyla ve stavu, abych se s ním hádala. Navíc to znělo celkem rozumně.

„A Riel?“ hledala jsem u něj ještě ujištění, že na něho mezitím dohlédne, a když jsem ho dostala, s úlevou jsem zavřela oči.

Vše se ponořilo do tmy a já si hned připadala bezpečněji, jako kdyby to byl nějaký druh brnění, díky kterýmu mě nemůže nikdo zranit. Můj dech se pomalu zklidnil, má mysl, tak plná zmatku a starostí, se upokojila, najednou jsem se cítila tak volná, jako kdyby ze mě spadlo strašlivý břímě, okovy, který mě do tý doby spoutávaly. Měla jsem pocit, že kdybych chtěla, tak mohu létat, jako velký noční pták, který brázdí temnou oblohu, sám a přece ne sám, protože noc je jeho spojencem, jeho nerozlučným druhem.

Připravená vrhnout se střemhlav dolů do propasti temnoty jsem nastavila tvář nočnímu vánku, tak slabému, že byl sotva cítit, nejněžnější dotyk, jaký kdy existoval, a opájela jsem se majestátností té noci, tajemné a přece tak známé, plné vůní a zvuků, o kterých smrtelníci většinou nemají ani tušení.

Jen mlhavě jsem zaznamenala, že se k Rafaelovi kdosi připojil. Jejich slova hrubě narušila můj klid, snažila jsem se je ignorovat, vytěsnit je ze své hlavy, ale byla tak neodbytná, že jsem brzy dokázala vnímat pouze je, můj černý svět rozbitý na tisíce kousků, každý ostrým střepem, který drásal mou duši.

„Ale takhle brzy? Jsi si naprosto jistý, že to zvládne?“ ptal se ten příchozí, jeho hlas zněl matně povědomě.

„Nemáme času nazbyt. Adrian byl tady a vypadá to, že něco tuší,“ povzdechl si Rafael v odpověď. „A jak se vedlo tobě?“

„Celkem dobře, jeho armáda je opět o něco chudší,“ pochvaloval si ten druhý samolibě.

No jistě… Michael… vylovila jsem to jméno po krátkém dumání, má víčka příliš těžká, než abych je opět zvedla a zjistila to o něco rychlejším způsobem.

Jenže mně se příčilo navrátit se tak brzy do světla, byla jsem spokojená v té dobře známé temnotě… tak konejšivé… chápavé… Byla mi skutečnou matkou, takovou, která by mě nikdy neopustila. Byla tu vždy pro mě, kdykoli jsem se rozhodla vyhledat její společnost, poskytla mi útočiště, když jsem ho tak zoufale potřebovala, a vytrvale mě chránila před mými nepřáteli.

Jenže dokáže mě ochránit i nyní, když je noc plná zrady a přízraků, které jen číhají na svou příležitost, aby rozervaly, co ze mě ještě zbylo? Může mne úkryt před Adrianovou nenávistí, která už stihla zničit tolik nevinných životů? Proč si osud stanovil tak krutou daň za ten kratičký okamžik štěstí s Gabrielem? A kdybychom měli možnost vrátit se na začátek… byli bychom oba znovu ochotní ji zaplatit? Byl by ji *on* ochoten zaplatit?

422. díl

        Nezaznamenala jsem, jak na to zareagoval Rafael, příliš ztracená v sladkobolné minulosti, ale rozhodně jsem zachytila Michaelovu rozladěnou odpověď.

„Jenže k čemu nám to je, když ten nejdůležitější článek stále chybí?!“

„Trpělivost,“ chlácholil ho okamžitě jeho druh. „Snad ještě na něco přijdeme… a kdyby ne, můžeme to pořád zkusit znovu.“

„To nemůžeš myslet vážně?!“ vyjel na něj Michael ostře. „Vždyť už jsme tak blízko!“

„Já vím. Jenže nám v téhle partii povážlivě dochází figury a v tuhle chvíli jsme, pokud si to náhodou neuvědomuješ, zahnáni do kouta.“

„Možná jsme je obětovávali příliš lehkovážně… aspoň ona si to myslí…“ pronesl Michael a z jeho tónu nešlo poznat, zda ten názor sdílí.

„Ta si tak má na co stěžovat!“ nepotěšila ta poznámka Rafaela. „Děláme jen to, co je nezbytné, abychom nás udrželi ve hře. A nebo ona má snad nějaké jiné, jednodušší řešení?“

„To ne. Ale dnes po mně chtěla, abych jí odpřisáhnul, že kvůli ní nezemřou žádní další nevinní,“ přiznal Michael spíše neochotně.

Rafael se pohrdavě uchechtl. „Nevinní?! Byl snad Alexander nevinný? Nebo Marcell? Nevidím jediný důvod, proč nad jejich ztrátou truchlit!“

„Pokud vím, tak vykonali i dobré skutky,“ nezatracoval je na rozdíl od něj Michael. „Navíc jsem měl spíš na mysli Annu, Eriku a Davida. Tři lidské duše, které jsme měli chránit, a přesto jsme je v jejich nouzi opustili.“

„Ani jeden z nich přece nezemřel naší rukou, tak proč se tím tolik trápíš?“

Zarazilo mne, že i obvykle empatický Rafael má svou stinnou stránku. Že Michael za tou svou povýšenou maskou skrývá dobré srdce a starostlivou duši, jsem oproti tomu odhalila už dávno. A Gabriel… ten mě teprve dokázal překvapit! Obzvláště tenkrát, když se tak znenadání objevil na onom osudném plesu, opilý a oblečený celý v černém. Udělala jsem strašlivou chybu, že jsem ho poslala pryč, nic jsem přitom netušila, že je to naposledy, co ho vidím v jeho pravé formě. Byla ještě nějaká šance to všechno napravit? A chtěl by mě ještě po tom všem, co jsem spáchala?

„Přesto mi připadá, že jsme pro jejich záchranu mohli učinit více,“ nedal se Michael tak lehce uchlácholit.

„Opravdu?“ opáčil Rafael výsměšně. „Vždyť u Anny jsme ani netušili, že se v nějakém nebezpečí nachází! A to samé s Erikou! A s Davidem… nu, neviním z toho Ezechiel, i když tu nehodu způsobila, nemohla přece vědět, že mu Ariel mezitím odepnul pás. Nakonec se to ale celkem hodilo, protože jinak by ho musel odstranit Alexander a to by jeho sblížení s Annou výrazně ohrozilo. A nebo snad věříš, že by ji David nechal pokojně odejít s někým podobným?“

Znovu se mě zmocnila nesmírná lítost nad tím zmařeným životem. Tohle se nemělo stát, nikdy neměla přijít k úhoně čistá duše… ať už lidská nebo temná. A Anna… ten nevinný andílek žijící ve svém vlastním snovém světě… křehká květina, tak hrubě utržená a pak odhozená, ponechaná svému nelítostnému osudu.

Bylo mi jí tolik líto, když tak nečekaně přišla o Davida, který se za tu krátkou dobu, co se znali, stihnul stát středobodem celého jejího malého vesmíru. Ale byl tu místo něho Alexander a já věděla, že i přes jeho občas drsnější způsoby a ne zcela čistou minulost, by právě on mohl být tím mužem, který ji učiní šťastnou, a vedle něhož konečně nalezne vnitřní klid. Jenže jejich štěstí netrvalo dlouho.

Tohle bylo už podruhé, co jsem Frederica hrubě podcenila a já si po tom nešťastném incidentu přísahala, že potřetí se mu to již nepodaří. Jenže to by museli uposlechnout mého varování a vyvarovat se toho plesu, kde se všechno tak strašlivě zvrtlo.

Zpropadená Haniel, proč jen Rielovi – bylo až úsměvné, že jinak jsem o něm dosud smýšlet nedokázala – namluvila, že se rozhodně musí zúčastnit, že je to jediná šance?! Vím, měla příkazy od jiných, ovšem stejně bych předpokládala, že v onu kritickou chvíli projeví přece jen o trochu víc soudnosti. A nebo snad očekávala velkolepý návrat Ezechiel, která všechny nepřátele spálí na prach svým bleskem za vítězoslavného burácení Gabrielovy andělské trouby?!

Bylo stejně ironické, že trik, kterým archandělé přiměli Marcella ke spolupráci, ho zároveň přiměl jednat tak, že během chvilky ohrozil všechno, co do té doby vykonali. Přesto jsem k němu nedokázala cítit nenávist, možná to bylo proto, že jsem všechnu namířila proti Adrianovi… a nebo proto, že už jsem nedokázala cítit vůbec nic. Byl to ostatně jediný způsob, jak moct navštěvovat Riela, pozorovat jeho spokojený život s Erikou, aniž bych podlehla pokušení jí ublížit za to, že ho učinila tak šťastným.

Ano, v tomhle testu jsem obstála, odolala jsem, ovšem tak docela čisté svědomí jsem stejně neměla. Bylo to pro to kratičké zaváhání, když Adrian vtrhnul dovnitř a s naprosto zřejmým úmyslem zamířil k jejímu strážnému andělovi. Měla jsem něco udělat… cokoli… ale já tam jen bez hnutí stála, zaslepená svou žárlivostí, dokud nebylo příliš pozdě.

423. díl

        Na svou obhajobu můžu uvést jen to, že to byla částečně i Rielova vina, protože právě jeho ničím nezkalené štěstí s Erikou Adriana tak rozlítilo, když mu o tom jeho zvědové podali zprávu. Kdoví, co by s ním tehdy provedl, kdyby se o tom Michael včas nedozvěděl a nepostaral se, aby se dostal na Alexandrův seznam kandidátů, čímž ho zachránil a zároveň odsoudil k údělu Temného.

Nezamlouvalo se mi to, neboť jsem si dovedla představit, jak se proti tomu bude jeho andělská část okamžitě vzpouzet, ale neměli jsme tehdy dost času vymyslet jiný plán. Navíc tu vždy existovala možnost, že se díky tomu Riel rozpomene na svou minulost… A ano… že ho po tom… zákroku… odvede Alexander pryč od Eriky, jako předtím všechny své nové služebníky, byla také celkem příjemná vidina. Nikdo ovšem nepočítal s tím, že se Riel vzepře a vrátí se zpět domů…

Jistě… Adrian ho prozatím ušetřil, nadmíru pobaven tím, kým se nakonec stal, aspoň v tomhle jsme uspěli, ovšem nebyl už tak milosrdný v případě Eriky. Hnán touhou způsobit Rielovi co největší bolest, výčitky svědomí a sžíravý pocit viny, které by ho pronásledovaly po zbytek jeho mizerného života, se opravdu nedržel zpátky. A nebo dokonce doufal, že to ukončí sám hned na místě? Kdyby nebylo Alexandera, možná by se tak stalo… už jen proto o něm nemohu smýšlet pouze špatně.

Ovšem stále nerozumím tomu, proč teď Adrian otálí, co si od toho slibuje? Vždyť mu dal Riel dostatečně jasně najevo, že jeho požadavkům nevyhoví, možná si dosud ani neuvědomil, že je to v jeho moci. Vždycky mě dokázal najít, ať jsem se uchýlila kamkoli, což se v případě Viktora ukázalo být poměrně užitečné, ale dříve bývaly i chvíle, kdy mne to spíše zlobilo. Jako kdyby mezi námi existovalo jakési neviditelné pouto… jako kdybychom byli spřízněné duše, předurčené k tomu být spolu… A pokud tomu bylo skutečně tak, kdo jsem byla já, abych se zpěčovala osudu?

„Už bys měl jít,“ ozval se znenadání Rafaelův důrazný hlas, který mě v mžiku vytrhnul z mého rozjímání.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že už neležím na matraci ale komusi v náručí a tatáž osoba mě něžně hladí po vlasech.

„Vyhlíží tak bezbranně…“ pronesl Michael, natolik blízko, že to musel být on, kdo mě držel.

„Také nyní bezbrannou je,“ nedojímal se nad tím Rafael, jeho hlas plný zadostiučinění. „Pověz mi… kdyby ji neoslovil Gabriel jako první, udělal bys to ty?“

„Ty se raději postarej, aby jí Adrian neublížil!“ odsekl archanděl natolik prudce, jako kdyby ho ta otázka přivedla do rozpaků. „A abys jí neublížil ty sám!“

„Takže já jsem teď ten zlý, vážně, Michaeli?“ nezamlouvala se Rafaelovi ta poznámka. „Proč mi tedy neporadíš, co jiného udělat? Protože ten tvůj úžasný nápad s kronikou nebyl vůbec k ničemu!“

„Možná jen potřebuje víc času…“ Archanděl mě opatrně položil zpátky na zem.

„A kde ho chceš získat?! Pokud sis toho nevšiml, tak Adrianovi kvapem dochází trpělivost, a  jestli se rozhodne jednat, nikdo z nás ho nedokáže zastavit!“

„Tohle je tedy tvůj plán? Když půjde do tuhého ponechat ty dva osudu a pokusit se o to později znovu?“ Michaelův hlas hřímal kdesi nade mnou, plný hněvu a trpkosti. „Myslíš si, že je Adrian natolik hloupý, že by to dopustil?! Máme akorát tuhle šanci a pokud ji nedokážeme využít, potom jsme prohráli! A nebo si snad namlouváš něco jiného?!“

„Raději by ses měl věnovat svým úkolům a nemarnit čas tady,“ odtušil Rafael odměřeně. „Poslední věc, co teď potřebujeme, je, aby tě tu Adrian přistihl. A nebo snad máš připravenou nějakou přijatelnou výmluvu?“

„Ovšem, dohlížím na tebe, protože už nad sebou zjevně ztrácíš kontrolu!“ odsekl Michael. „A nebo snad máš ty nějakou přijatelnou výmluvu pro to své poslední fiasko?“

„Fiasko? Ty, který jsi měl hlídat Adriana, aby nás už nezaskočil jako v případě Eriky, a on si během té doby klidně odběhne zmasakrovat Temné do jejich hlavního sídla, aniž bychom něco tušili, zrovna ty mě chceš obviňovat z fiaska?!“ nenechal si to druhý archanděl líbit.

„Měl jsem v tu chvíli povinnosti jinde,“ konstatoval Michael pouze, aniž by nabídl nějaké bližší vysvětlení, což se Rafaelovi samozřejmě nezamlouvalo.

„A jaképak, smím-li se zeptat?!“ Jeho hlas už dávno postrádal byť i sebemenší náznak vlídnosti, pokud něco, tak jsem v něm zachytila náznak nedůvěry. Myslí si snad, že Michael zradil a přidal se na Adrianovu stranu? Nebo že dokonce hraje nějakou svou vlastní hru?

„Smíš, ale já ti nemusím odpovědět,“ odtušil Michael, než se podle všeho vzdálil.

Přinejmenším když se mnou krátce nato Rafael jemně zatřásl, aby mne probudil, a já neochotně otevřela oči, byli jsme v cele jen my dva, a on se na mne vlídně usmíval, jako kdyby se mezitím vůbec nic zvláštního nepřihodilo. Nechápala jsem, že se dokáže tak mistrně přetvařovat, copak se zrovna s Michaelem dost ostře nepohádali? A přece z jeho chování na to nic nepoukazovalo.

„Michael?“ hrábnul Rafael opět drze do mých myšlenek. „S tím už jsem nějakou dobu nehovořil, ovšem pokud si ho přeješ vidět, můžu se ho pokusit vyhledat.“

„Že nehovořil?! Vždyť tady ještě před chvílí byl!“ prskla jsem na něj, naštvaná tou očividnou lží, ale archanděl odmítavě zavrtěl hlavou.

„Bude to již pár dní, co jsem ho viděl naposledy…“

424. díl

        „Co to tu na mě zkoušíš? Byl tady a hádali jste se!“ trvala jsem dost důrazně na svým. Já přece nejsem blázen! Vím, co jsem slyšela!

Proč mi ale pak činí takový potíže si vzpomenout, o čem se ti dva vlastně dohadovali? ozval se v mý hlavě pochybovačný hlásek. Jako kdyby to celý byl jenom sen, mlhavý představy, který se po probuzení rozplynou o to rychleji, čím usilovněji si je člověk snaží vybavit…

„Izabelo… je mi líto…“ zavrtěl Rafael znova odmítavě hlavou. „Muselo se ti jen něco zdát.“

„Ne! Vím naprosto určitě, že to byl on! Mluvil jsi s ním!“ Tohle už jsem vyloženě zaječela, ale ani tím jsem ho podle všeho nepřesvědčila. „Proč mi tohle děláš? Proč to popíráš?“ vyčetla jsem mu a snažila se, aby to znělo aspoň o trochu klidněji. Protože v tomhle měl pravdu, mý výbuchy zlosti ničemu nepomáhaly. Jenže jak může člověk zůstat klidný, když se mu děje tohle?!

„To je jednoduché. Protože se to nestalo,“ zatvářil se archanděl skoro omluvně.

„To není pravda!“ Nechápala jsem, o co mu jde. Nejdřív se chová tak hnusně, připravený nás nechat všechny povraždit, a teď se bude tvářit, jako že jsem si to všechno vymyslela?! To se mě snad pokouší připravit o rozum?!

„Povraždit?“ zopakoval Rafael překvapeně mou myšlenku. „Ty jsi musela mít ale pořádně divoké sny, žádný div, že jsi ještě teď tak rozrušená…“ Jeho tón – konejšivý, jako kdybych byla nějaký malý dítě, který trápí noční můry – mě dopálil ještě víc než skutečnost, že stále zapíral, čeho jsem byla svědkem.

„To nebyly žádný zatracený sny, bylo to skutečný! A ty to moc dobře víš!“ houkla jsem na něj vztekle.

„Některé sny už jsou takové…“ prohodil v odpověď a já se na něj nevlídně zamračila.

Co to má být?! Byla to jen náhoda a nebo schválně zvolil tyhle slova, stejný, jaký použil Riel snad před celou věčností, i když jestli tehdy něco naznačoval a nebo se mi jen posmíval, tím jsem si stále nebyla jistá.

„To je ovšem nedělá o nic reálnější, Izabelo,“ dodal Rafael ještě, když si povšimnul, jak silný účinek na mě ta jeho zdánlivě nevinná poznámka měla.

„Jo, vážně?!“ odmítala jsem se nechat tak snadno ošálit. „Chceš mi namluvit, že to, jak mě Michael objímal, byl taky jenom sen?!“ udeřila jsem na něj, dopálená každým okamžikem víc a víc, stačilo se na něj jen podívat, jak si mě s tím svým shovívavým úsměvem přeměřuje, jako kdyby odhadoval, co všechno si ještě nechám nalhat! To mě má fakt za tak blbou?!

„Michael?“ Rafael se nejprve zatvářil ohromeně, jen aby se hned vzápětí rozesmál. „Hádám, že by mu náramně lichotilo, že o něm takhle sníš! Jenom doufám, že jsi natolik rozumná, že si na něj opravdu nemyslíš.“

„Samozřejmě že ne!“ bránila jsem se. „To on si s tím začal!“

„Skutečně?“ Na archandělově tváři bylo znát jasný pobavení. „Jaký to zvrhlík!“

Sekla jsem po něm naštvaným pohledem. Věčná škoda, že to nebyl blesk, protože pak by to možná mohlo mít i nějaký účinek! „Myslí si, že jsem Ezechiel, a podle toho, jak se choval, mu nebyla tak úplně lhostejná! A nebo chceš i tohle popřít?!“

Rafael okamžitě zvážněl. „Michael ví až moc dobře, že nejsi Ezechiel, Izabelo,“ pronesl dosti pochmurně.

„Když se mnou předtím mluvil, tak to tak nevypadalo!“

„Pouze tě zkoušel, to je celé,“ neviděl na tom ten archanděl nic divnýho.

„Proč by to dělal?!“ vyzvídala jsem nedůvěřivě.

„Není to zřejmé?“ Tady se na chvíli odmlčel, nejspíš abych na to mohla přijít sama, ale já už měla dost hádání, a tak jsem se zeptala znova.

„Přijala jsi část Ezechieliných vzpomínek, proto se chtěl ubezpečit, že ses v nich docela neztratila a nezačala snad věřit, že jsi ona,“ uráčil se mi to tentokrát vysvětlit.

„Ty vzpomínky… viděla jsem další…“ přiznala jsem zdráhavě. Protože mi bylo naprosto jasný, že tohle akorát nahrává těm jeho výmyslům. Ale já zoufale potřebovat zjistit, co se to děje… ujistit, že všechno bude zase v pořádku… že já budu v pořádku. Protože přece není normální, abych viděla tolik věcí, který jsem nikdy vidět nemohla… abych znala tolik věcí… abych zakoušela všechny ty pocity… který ovšem nepatřily mně.

„Netroufám si odhadnout, nakolik to byly skutečně její vzpomínky a nakolik výplody tvé představivosti, ale dá se předpokládat, že se ti v paměti ještě nějaké další vynoří. Nemusíš se ovšem znepokojovat, tohle ti ublížit nemůže,“ pronesl Rafael s nádechem posměchu, teda aspoň mně to tak znělo, je ale možný, že už jsem na něj byla prostě vysazená.

„Co myslíš těma výplodama představivosti?“ chytla jsem ho hned za slovo. „Já si to přece nevymýšlím!“

„Vědomě ne,“ prohodil suše. „Podle mě je tohle způsob, jakým se tvá mysl pokouší s tou nezvyklou zátěží vypořádat.“

„Tím, že vytváří další vzpomínky?“ opáčila jsem s notnýma pochybama. „To si fakt pomůže!“

„Pouze se tomu snaží dát nějaký smysl… propojit ty nově nabyté vzpomínky s těmi tvými... začlenit je…“ Rafael se na mě upřeně zadíval. „A až se tak stane… jak budeš schopná poznat, co je skutečné?“

425. díl

        „Já přece vím, co je skutečný!“ zamračila jsem se na Rafaela, o to víc naštvaná, že ve svých snech jsem si tím až zas tak úplně jistá nebyla. A vlastně ani tím, kým doopravdy jsem. Teda aspoň dokud jsem se neprobudila.

„A jak poznáš, že jsi skutečně vzhůru?“ zeptal se archanděl tiše, přesto měly jeho slova větší účinek, než kdyby je na mě zařval. Protože já odpověď neznala.

„Proto jsem ti říkal, že máš hodně odpočívat, Izabelo,“ připomněl mi s nádechem pokárání. „Všechno se opět srovná, jen tomu musíš dopřát čas.“

„A my ho snad máme?“ namítla jsem podobně jako předtím on. „Adrian zrovna nevypadá, že by trpělivě počkal, až si udělám v hlavě pořádek!“

„V tomhle, obávám se, máš pravdu,“ souhlasil pro jednou se mnou. „Možná by ti pomohlo, kdybys mi o těch svých snech pověděla… Dost toho vím, takže bych měl být schopen posoudit, zda se to někdy stalo a nebo se to odehrálo pouze ve tvé mysli.“

Chvilku jsem tu nabídku zvažovala, ale po tom všem, co jsem si vyslechla – ať už to bylo reálný a nebo jenom v mý hlavě – a i kvůli tomu, jak se choval teď, jsem mu už prostě nedokázala důvěřovat. Jo, asi to myslel dobře, jenže ani tak jsem se nemohla zbavit pochybností, zda v týhle hře stojí na mý straně, spíš jsem si připadala jako figurka, která má být zanedlouho obětována pro vyšší cíle.

Nemusela jsem mu ani nic říkat, buď to poznal z mýho výrazu a nebo se mi zas hrabal v myšlenkách, vlastně mi to bylo celkem jedno. Na jeho city jsem žádný ohledy brát nemínila a jestli se naštve? Tak ať! Ještě pořád mě chce Adrian živou, a proto jsem si byla celkem jistá, že by si netroufnul zkřivit mi byť jen jediný vlásek a ohrozit tím svý úžasný plány! Ostatně jestli něco zkusí, tak ho vždycky můžu udat Adrianovi a ten už si s ním bezpochyby poradí!

„Velmi dobře, Izabelo, vypadá to, že ses mezitím přece jen něčemu přiučila. Už jsem se začínal obávat, že jsi naprosto ztracený případ,“ ocenil Rafael můj nový postoj.

„Vážně?“ opáčila jsem kousavě, protože se mi jeho povýšený chování ani trochu nelíbilo. „Tak mi dones nějakou krev a já ti ochotně ukážu, kolik jsem se toho už naučila!“

„Chápu, že by se ti to zamlouvalo, ale věř mi, že živý ti budu mnohem užitečnější. A Gabrielovi ještě víc,“ odtušil archanděl suše.

„Slíbil jsi, že až si odpočinu, tak mě za ním zavedeš! A nebo to se mi podle tebe taky jenom zdálo?!“ udeřila jsem na něj nemilosrdně, předem připravená, že se mi zas bude pokoušet namluvit, že se to událo akorát v mý hlavě. Ale on se kupodivu nevytáčel.

„Ne, to jsem ti opravdu přislíbil. Ovšem zanedlouho tě přijde navštívit Adrian – jako ostatně každý den v tuto hodinu – a já bych nerad, kdyby tě tam zrovna přistihnul. Nemuselo by se mu to totiž zamlouvat.“

„Bojíš se, že bys měl průšvih?!“ ušklíbla jsem se nad tím jeho hrdinstvím. Jasně, dělat rozsudky nad životy lidí, to by mu šlo, ale jak mu jde o jeho vlastní krk, to se hned dvakrát rozmýšlí!

„Spíš jsem nechtěl zbytečně ohrozit Gabriela, ovšem pokud trváš na tom, že ho chceš vidět hned, pak ti vyhovím. Koneckonců slib je slib, že?“ A Rafael bez dalších průtahů popošel ke dveřím a nadmíru úslužně mi je otevřel.

Ani nevím, jestli by mě vážně nechal projít, já se o to každopádně ani nepokusila, jenom jsem bezradně stála na místě a zírala na chodbu, náhle strašlivě nejistá, jak bych se měla zachovat.

„Rozhodnutí ti podle všeho stále činí obtíže…“ poznamenal Rafael posměšně a já si v duchu říkala, jestli ta výtka patří fakt mně a nebo Ezechiel.

Protože v jistých situacích se ani ona nedokázala rychle rozhodnout. A hlavně správně. I když kdo může objektivně posoudit, který rozhodnutí je dobrý a který špatný? To ukáže až čas a já měla obavy, že lidský život je příliš krátký, než aby mohl posloužit jako měřítko. Tak nicotný oproti osudu lidstva… celého světa…

„Zase filozofuješ?“ hrubě přerušil mý sofistikovaný rozjímání Rafael. „Nemá smysl hloubat nad věcmi, které nelze změnit! Soustřeď se raději na ty, které nějakým způsobem můžeš ovlivnit!“

„A je tu něco takovýho?“ povytáhla jsem skepticky obočí. „Poslední dobou se toho tolik událo… a nad ničím z toho jsem neměla ani tu sebemenší kontrolu…“ posteskla jsem si, čímž jsem ho moc nepotěšila.

„Potom je nejvyšší čas, aby ses jí konečně chopila! Chápu, že je pro tebe pohodlnější jen přihlížet, ale obávám se, že od tebe potřebujeme něco víc!“

„A to přesně co?!“

Archanděl se zatvářil, jako kdyby kousnul do citronu. „Až to zjistím, budeš první, kdo se to dozví! Hlavně zatím nečiň žádná ukvapená rozhodnutí, rozumíš?!“

„Jako třeba co?“ hrála jsem si celkem zbytečně na neviňátko.

„Já vím, že víš, kde je, Izabelo,“ konstatoval Rafael prostě. „Ovšem věř mi, že když pomůžeš Adrianovi, tvou situaci to nijak nezlepší, právě naopak. Protože ať se ti to zamlouvá nebo ne, Ezechiel je v tuto chvíli tvojí jedinou nadějí…“

426. díl

        „Takže podle tebe jí mám prostě přenechat svý tělo a jít k čertu?! Sorry, ale to se mi nezdá jako moc nadějná vyhlídka!“ nesdílela jsem Rafaelův názor.

„Protože stále věříš tomu, co ti Adrian napovídal,“ vytkl mi pohotově. „Dokážu si živě představit všechno to barvité vyprávění, kterým tě krmil. A tys mu nepochybně dychtivě naslouchala, vděčná, že se konečně objevil někdo, kdo ti dá nějaké odpovědi. Co na tom, že jsou to jen bohapusté výmysly, že?!“ dodal ještě příkře, jako kdyby to celý byla jenom moje chyba.

„Jako kdybys mě ty snad krmil něčím jiným!“ odsekla jsem naštvaně. „A Michael to samý! A i teď mi akorát lžeš! Proč mi prostě nemůžete říct pravdu?! Co si myslíte, že bych udělala?! Zabila se?!“

„Na to ani nemysli!“ vyjel na mě Rafael ostře. „Už jednou jsi zemřela, spolu s Annou, a dost se tím všechno zkomplikovalo!“

„Potom by možná druhá smrt všechno vyřešila,“ plácla jsem, aniž bych o tom skutečně uvažovala. A nebo jsem možná už tehdy podvědomě tušila nevyhnutelný?

„Tomu jsme zprvu také věřili,“ prohodil archanděl s nádechem hořkosti, který prozrazoval víc, než si myslel, zvlášť když já už z toho všeho začínala být celkem slušně paranoidní.

„Jak mě tenkrát ráno přepadl Ariel… to nebyla náhoda, že ne?!“ obvinila jsem ho a Rafael neviděl důvod, proč to popřít.

„Doufali jsme, že andělská zbraň by mohla to první selhání napravit. A Ariel se v případě Anny zdál být víc než motivovaný…“

„Takže jste ho na mě poslali?!“ nemohla jsem uvěřit tomu, jak daleko jsou ochotní zajít.

„Ano. Naneštěstí se do toho tehdy vmísil Gabriel, ačkoli dodnes nechápu, jak se tam tak rychle dostal. A přitom Michael udělal všechno pro to, aby to nestihnul,“ dumal nahlas a mý antipatie k oběma archandělům opět o něco vzrostly.

„Stejně jako při tom druhým přepadení, co?! Musela to být pro vás úleva, že tentokrát Ariel uspěl!“ Nevěděla jsem, jestli brečet nebo se smát. A nebo se na toho zmetka před sebou vrhnout a trošku mu vylepšit tu jeho obyčejnou fasádu. Vsadím se, že s monoklem a zlomeným nosem by už tak nenápadně nevypadal!

„Agresí teď nic nevyřešíš, Izabelo,“ nezamlouvaly se Rafaelovi mý myšlenkový pochody. „Měla jsi být dítě člověka a upíra… Netuším, kolik lidské podstaty v tobě dosud zbylo, nějaká nepochybně ano, když Gabrielovi pomáhá tvá krev, ostatně na tom ani nesejde…“

„Řekla bych, že by Riel nesouhlasil!“ sekla jsem po něm nenávistně, ale on můj výbuch zcela ignoroval.

„Potíž je v tom, že když ses vrátila na zem spolu s Annou, jako její součást, získala jsi i andělskou podstatu. Ta podle mě chrání zbytek té lidské… a ať se snažíme sebevíc, nedaří se nám ji zničit…“

„Co jsi vlastně zač?! Doktor Mengele?!“ vyprskla jsem, totálně zhnusená z pomyšlení, že celý můj život byl dopředu naplánován… všechno pečlivě připravený, abych se vůbec narodila.

A potom přijde jeden naštvaný anděl a celý jim to zkazí… vlastně to bylo docela směšný, jak je v tý jejich nabubřelosti podobná možnost ani nenapadla… A já se najednou přistihla, že se tomu nahlas směju.

„Hlavně že se dobře bavíš!“ procedil Rafael nepřívětivě, čímž mý veselí – nebo spíš záchvat hysterie - poněkud zchladil.

„Jedno ale nechápu…“ spustila jsem, jakmile jsem popadla dech. „Pokud vám tak vadilo, že mě Riel chrání, proč jste Anně ten nápad vnukli?“

„Protože bez strážného anděla jsi byla až příliš zranitelná. Navíc hrozilo, že by mohl Frederico něco zjistit. Už předtím byl dost podezíravý a ten debakl s nápoji to akorát zhoršil.“

Vzpomněla jsem si na ty dívky v kómatu, který měl Riel nevědomky na svědomí, a udělalo se mi fyzicky špatně. „Takže to on přiměl tátova chemika, aby je vyměnil?“

„Nikdo nic nevyměnil, Izabelo,“ potřásl Rafael hlavou. „Když jsme zjistili, že se snaží vytvořit nějaké sérum, vycítili jsme šanci a dodali mu náš vlastní roztok, to je vše.“

„Ten samý, kterým mě teď nalíváš?“ zeptala jsem se s nepříjemnou předtuchou.

„Podobný. Není to ale nic jedovatého, pokud ti tohle dělá starosti,“ ubezpečoval mě rychle.

„Proč bych si měla dělat starosti?“ opáčila jsem s přesladkým úsměvem. „Jenom proto, že pár holek po něm skončilo v kómatu?“

„Nemohli jsme tušit, že ho bude chtít nejdřív otestovat na lidech, jejich organismus je pro něco takového příliš slabý!“ bránil se Rafael. Jak jinak, hlavně aby on zůstal bez viny!

„A kdybyste to tušili, změnilo by se tím snad něco?! Vždyť vám na tom stejně nesejde, prostě si je odškrtnete jako povolený ztráty a pokračujete dál! Kolik lidí by muselo zemřít, abyste se rozhodli to vzdát?! Dokáže vás vůbec něco odradit?!“ křičela jsem na něj, zoufalá a nešťastná a zmatená čím dál víc, protože už jsem absolutně nevěděla, komu a čemu vlastně věřit.

A čím dál víc jsem váhala, zda můžu věřit aspoň sobě…

427. díl

        „Ty stále nechápeš, jak mnoho je v sázce!“ zatvářil se Rafael útrpně. „Tady jde o osud celého lidstva, co je v porovnání s tím pár ztracených životů? Nepřipadají ti snad… nicotné?“ použil schválně stejný slovo, jaký předtím napadlo i mě.

„To možná tobě, protože jsi je neznal!“ štěkla jsem po něm ostře.

„Takže o tohle jde?“ povytáhl archanděl tázavě obočí. „Můžeme zabíjet lidi, ale nesmí to být nikdo, na kom ti záleží? Jak můžeš být takový pokrytec?“

„Jsem člověk! Je přirozený, že stavím životy svých blízkých před životy ostatních! Aspoň tohle ses mohl za tu dobu mezi lidma naučit! A není to pokrytectví ale projev náklonnosti! Jenže co ty o tom víš!“ bránila jsem se proti tomu sprostýmu nařčení. Já že jsem pokrytec?! A co je potom on?!

„Upřednostňování pouze pár vyvolených je v našich kruzích nepřijatelné, musíš posuzovat všechny stejně – dle míry jejich zásluh a provinění,“ poučil mě Rafael, opět s tou svou božskou blahosklonností, za kterou jsem měla vždycky chuť ho pořádně nakopnout, aby se už konečně vzpamatoval.

„Takže takhle jste si vybrali moji mámu?!“ vmetla jsem mu do tváře, třebaže mě ta připomínka uvnitř pořádně zabolela. „To musela bejt asi vážně hodná!“

„Tohle byla spíš náhoda… Ona potřebovala muže, který by ji ochránil, a Alexander zase někoho, kdo by ho trochu polidštil. Dalo by se říct, že byli stvořeni jeden pro druhého…“ pronesl archanděl natolik věcně, že i tak romantický slova vyzněly jenom jako chladný kalkul. Ale na tom mi v tu chvíli až tak nezáleželo, mě trápilo něco docela jinýho.

„Co je s nima teď?“ polkla jsem obří knedlík, který mi uvíznul v krku, a doufala, že tý otázky nebudu litovat. „Kde jsou?“

„Pryč,“ pokrčil Rafael neurčitě rameny. „Na světě existuje poměrně dost hmoty – světlé i temné, která dosud zcela nevyprchala, prostě setrvává na místech, která byla něčím mimořádná. Nevím, jestli je tohle i případ tvých rodičů, s určitostí ti mohu pouze říct, že sem se duše Anny nevrátila. A co se Temných týče, někteří věří, že ti ani žádnou duši nemají. Vždyť kam by se po jejich smrti poděla?“

„Stala se opět součástí Temnoty, z níž vzešla. Z níž vzešel veškerý život, neboť Temnota byla na samotném počátku všeho,“ poučila jsem ho a hned vzápětí jsem v šoku strnula. Tohle jsem přece nemohla říct já! Copak o tom něco vím?! Copak takhle normálně mluvím?! Jsem snad posedlá?! A nebo už fakt přicházím o rozum?!

„Musíš mi pomoct!“ vypravila jsem ze sebe stísněně, oči prosebně upřený na Rafaela. „Vždyť ani Ezechiel už si nepřála další ztráty… Nemůžeš se ke mně teď obrátit zády, když jste tohle všechno způsobili!“

„Všechno, co se nyní děje, sis způsobila sama. Nebo sis snad vážně myslela, že se tvé selhání obejde bez následků?“ syknul na mě docela zle.

„Ale ale, přece by ses na ni nezlobil?“ ozval se ode dveří pohotově Adrianův nebezpečně přívětivý hlas. „Však ona se vynasnaží, aby to selhání zase napravila, že Izabelo?“

Něžně mě pohladil po vlasech a já měla co dělat, abych se ovládla a neucukla před tím nevítaným dotykem. „Vynasnažím se…“ zamumlala jsem, protože co jinýho jsem taky mohla říct, když se jeho ruka obratně přesunula dozadu na můj krk a nepříjemně ho sevřela.

„Hodná holka,“ pousmál se potěšeně. „A abys věděla, že to dokážu ocenit, můžeš teď vyslovit jedno přání a já ho vyplním. Na to, že tebe nebo Gabriela pustím, ale rovnou zapomeň, to udělám, až bude po všem.“

„Potom si přeju, abys mi dopřál pár dní klidu… potřebuju si odpočinout, než se pokusím spojit s Ezechiel.“

„Budiž,“ rozhodl se být Adrian podle všeho velkorysý. Na tváři mu ale bylo patrný, že mu to dvakrát po chuti není.

„A ještě něco…“ spustila jsem rychle, dokud byl v přiměřeně přístupný náladě. Což netrvalo dlouho.

„Řekl jsem jedno přání, Izabelo, tak nebuď nenasytná!“ utrhl se na mě a zároveň zesílil svůj stisk na mým krku. Ten měl být masérem někde v base, ne nejvyšším andělem! „Nevíš snad, že je to jeden z hříchů?“

„Chci vidět Riela,“ ignorovala jsem to jeho kázání a snažila se ignorovat i narůstající tlak na svým zátylku. „Chci se ujistit, že je ještě naživu.“

„V tomhle jsi podobná jako tvoje matka… taky se slabostí pro nevhodné muže…“ konstatoval posměšně. „Ji to stálo život… chceš snad dopadnout stejně?“

Už jsem se ani nenamáhala protestovat, že ona – jak to nazýval – slabost ji nezabila a jenom jsem zopakovala svou žádost.

„Potíž není v tom, že bych ti nechtěl vyhovět, Izabelo, koneckonců každý svého štěstí strůjcem, ale obávám se, že musím v tomhle případě respektovat i Gabrielovo přání. A on tě prostě vidět nechce…“

428. díl

        „Cože?!“

Samozřejmě, že mě hned napadlo, že si akorát vymýšlí, jen aby Riela izoloval a mohl si ho týrat dle libosti, ale rozhodla jsem se to nechat být. Jen ať si říká, co chce, jakmile odejde, Rafael mě za ním vezme, přece mi to slíbil!

S čím jsem naprosto nepočítala, byla možnost, že by Adrian mohl pro jednou mluvit pravdu. Už z Rielova pohledu, který na mě vrhnul, když jsem se zlehka dotkla zplihlých háďat jeho vlasů, bylo patrný, že mě u sebe nechce. A jeho hlas nebyl o nic vlídnější.

„Proč ses obtěžovala?!“ obořil se na mě hrubě a já rychle stáhla svou ruku zpět, zcela zaskočená jeho útokem.

„Nechám vás dva raději o samotě… milenecké švitoření mě přivádí do rozpaků,“ prohlásil Rafael, ne bez zjevného pobavení, a milostivě vyklidil pole.

Skoro jsem měla chuť ho následovat, protože Rielovy oči byly jako dva kusy ledu a ze způsobu, jakým je na mne upíral, mě vyloženě mrazilo. Jako kdyby to byl někdo docela cizí! Jenže to by se pak ke mně nechoval tak nenávistně.

„Co tu pohledáváš?! Přece jsme si už všechno řekli!“ syknul natolik záštiplně, že jsem se nemohla nepodivovat, čím jsem si takovou náklonnost zasloužila.

„Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku,“ zamumlala jsem a připadala si jako idiot. Riel měl nejspíš pravdu… všechno už bylo vyřčeno… a teď bylo jen na mně, jak se zachovám…

„Jak milý od tebe! Máš snad strach, že by Adrian nesplnil svou část úmluvy?!“ posmíval se mi a já se radši odvrátila, aby neviděl, že mi do očí vhrkly slzy.

„Žádnou úmluvu jsem s ním neuzavřela,“ bylo všechno, na co jsem se zmohla.

„Ale ani jsi tu nabídku neodmítla!“

„Nechci nikomu ublížit, to přece víš!“ Zdráhavě jsem se na něj zas podívala a mlčky ho prosila, aby se mě snažil pochopit, ale on se tvářil pořád stejně nasupeně a nepřístupně. „To si vážně tolik přeješ mou smrt?“ vypravila jsem ze sebe nešťastně a tentokrát to byl kupodivu on, kdo uhnul pohledem. Jeho další slova ale byly pořád stejně příkrý.

„Dělej si, co chceš, jenom mě do toho nezatahuj! Je mi jedno, co ti Adrian nasliboval, nebudu součástí žádnýho vašeho obchodu, rozumíš?!“

„Ani když se tím zachráníš?“ Nemohla jsem uvěřit, že by to najednou docela vzdal. Možná má nějaký plán a tohle všechno k tomu patří… ta možnost se mi zdála pravděpodobnější a navíc i poměrně uklidňující. Teda aspoň kdybych si mohla být jistá, že ten plán zahrnuje i mě…

„A k čemu?“ Hlas se mu zlomil a jeho oči na okamžik ztratily tvrdý lesk, s nímž se do mě nemilosrdně zavrtávaly. „Kdybychom měli víc času…“ takřka si povzdechl.

„Na co?“ Váhavě jsem přistoupila blíž a dotkla se jeho paže. „Chtěla bych to všechno dát zase do pořádku… jenom nevím jak…“

„To je dobrý, Izabel, kvůli mně se trápit nemusíš,“ řekl tiše a tyhle slova mě zabolely ještě víc než ty předtím. Zněly tak prázdně… beznadějně… odevzdaně…

„Ještě vydrž…“ prosila jsem ho, protože představa, že bych ho měla ztratit, byla příliš nesnesitelná. Vždyť byl posledním, kdo mi tu ještě zbyl. „Třeba na něco přijdu…“

„Pro nás dva už je stejně pozdě, Izabel, a ty to víš,“ konstatoval a já mlčky přikývla, smířená s tou krutou skutečností.

Přesto jsem mu nabídla svý zápěstí, aby ukojil svůj hlad, a on k mý úlevě neodmítnul. Zatímco se jemně přisál k mý kůži, přitiskla jsem se zlehka k němu a užívala si možná naposledy jeho blízkost. Celou tu dobu jsem si připadala jako zloděj, který si bere, na co nemá právo, ale byla jsem příliš slabá, než abych tomu pokušení odolala.

Když posléze pozvedl hlavu a zadíval se na mě, tvář plnou rozporuplných pocitů a oči plný zmatku, skoro mi to lámalo srdce. Protože jsem poznala, že myslí na ni.

„Je mi to líto...“ zašeptala jsem. Bylo mi líto, že vypadám jako ona a neustále mu tak připomínám, že svou lásku ztratil… bylo mi líto, že nevidím jiný východisko, jak přežít, než na její úkor… bylo mi líto, že mu nedokážu pomoct, že jsem ho zklamala, stejně jako všechny ostatní, kteří pro mě obětovali svůj život… protože jsem za to nestála.

„To je dobrý, Izabel,“ řekl a v tu chvíli už nevypadal naštvaně, jenom strašlivě unaveně. „Mám tě rád… to přece víš…“

„Jo?“ popotáhla jsem. Věděla jsem to? Vlastně ano… jenomže já chtěla víc… chtěla jsem to, co měla ona… jeho a neochvějnou lásku, kterou k ní choval… Proč vždycky chceme to, co nemůžeme mít?

„Uděláš pro mě něco?“ zeptal se a já přikývla, i když jsem samozřejmě měla tušit, že se mi to nebude zamlouvat. „Zapomeň na mě… už sem nechoď,“ požádal mě a já mu to po krátkým zaváhání přislíbila.

429. díl

        Samozřejmě, že jsem toho slibu litovala ještě dřív, než jsem ho vůbec dala, ale utěšovala jsem se tím, že ho vždycky můžu porušit, kdyby to bylo zapotřebí. Protože záchrana lidskýho – a nebo jakýhokoli – života je přece přednější než daný slovo, ne?

Daleko víc mě trápilo vědomí, že Riel ani zachránit nechce, že je smířený se svým osudem, rozhodnutý vzdát se svý existence, když nemůže být s Ezechiel. Kdybych s ní mohla jenom promluvit, přesvědčit ji, aby mu řekla, že po něm podobnou oběť nežádá, že má žít dál za ně oba a být šťastný, jenže je dost těžký se dohadovat s někým, kdo chce vaši smrt.

„Netváříš se příliš spokojeně,“ prohodil Michael všímavě, sotva jsem vešla do svý cely, v níž si během mý nepřítomnosti drze zabral mou matraci.

„Udělej si pohodlí!“ vybídla jsem ho jízlivě a on měl aspoň tu slušnost, že se posunul, abych se mohla posadit vedle něj, což jsem neochotně udělala.

„Kde je Rafael?“ zeptala jsem se hned podezíravě, protože mi bylo jasný, že tohle není jen nějaká zdvořilostní návštěva.

„Nemám tušení a celkem mi to tak vyhovuje,“ utrousil archanděl suše. „Poslední dobou s ním není rozumná řeč.“

„Ale!“ ušklíbla jsem se škodolibě. „Že by ty jeho patoky nefungovaly podle vašich představ?“ neviděla jsem jediný důvod proč předstírat, že o ničem nevím. „Chcete mě otrávit, aby Ezechiel dostala mý tělo, že je to tak?!“

„Tohle si vážně myslíš?“ Michael vypadal dotčeně. „Copak sis nečetla v kronice? Copak si stále nic nevybavuješ?“

„Už jsem přece říkala, že tomu cizímu jazyku nerozumím! A nevím, k čemu by mi byly dobrý její vzpomínky!“

„Není žádné její a tvoje…“ skoro si povzdechl. „Proč tomu stále odmítáš věřit? Vy dvě jste jedno tělo… jedna duše… vždycky tomu tak bylo.“

Okamžitě jsem vyskočila na nohy, popíchnutá tou neomalenou lží. „To není pravda!“ zaječela jsem na něj zlostně. „Ona umřela, zatímco já jsem naživu! Ji Riel miluje! A já mu musela slíbit, že ho nechám na pokoji! K čertu s ní! Měla všechno, ale stejně jí to nestačilo! Umí akorát zničit každýho, kdo se jí připlete do cesty! Ale to ty nejspíš víš líp než já!“

„Jen stěží jí můžu zazlívat, že se zamilovala do špatného archanděla,“ pokrčil Michael smířeně rameny. „Pořád na ni nahlížíš jako na ztělesnění zla, přitom to jediné, co kdy chtěla, bylo být milována.“

„Pak může umřít spokojená, protože Riel ji nikdy milovat nepřestal!“ utrhla jsem se na něj.

„Snad bys na ni nežárlila,“ pousmál se v náznaku pobavení. „Vždyť ten ryzí cit patří i tobě.“

„Jo, jasně!“ zůstávala jsem skeptická a notně nabroušená, protože se mi to jeho vymývání mozku ani trochu nezamlouvalo. „A proto mi před chvílí řekl, že mě má akorát rád! Co se mi to tu snažíš namluvit?!“

„Nesnažím se ti nic namluvit, pouze vysvětlit, jak se věci mají,“ ohradil se Michael mírně proti mýmu útoku. „Každá bytost je tvořená celou řadou dalších bytostí, které dohromady tvoří její osobnost. Izabela je jen částí Ezechiel… přirozeně, že ji má Gabriel rád… ale nemůže ji nikdy milovat, protože je pouze střípkem jejího někdejšího já.“

„Ne!“ zavrtěla jsem vehementně hlavou. „Tohle neříkej! Já jsem já, nejsem akorát nějakou její zatracenou součástí!“

„A jak to můžeš s takovou určitostí vědět? Co všechny ty vzpomínky? Co ten neustálý pocit, že něco není správně? Že ti něco chybí?“ nepřestával se snažit mý přesvědčení nahlodat.

„Chyběl mi zájem rodičů, když jsem ještě nechápala, čím vším si museli projít a jak moc si kvůli vám vytrpěli!“ sekla jsem po něm hněvivě. „Tohle se ti prostě nepovede, tak to můžeš rovnou vzdát!“

„Kdyby to tak šlo, Izabelo,“ zatvářil se Michael vyloženě nešťastně. „Jenže tady jde o víc než jen o tebe nebo Gabriela. Nesmíme dopustit, aby Adrian zvítězil, protože jeho odplata na lidech by byla strašlivá.“

„A proč by mě to mělo zajímat? Všichni, na kterých mi záleželo, už jsou stejně mrtví!“ odmítala jsem přijmout ty jeho vyšší cíle. Proč se namáhat kvůli úplně cizím lidem? Jasně, že jsem jim nepřála nic zlýho, ale ani jsem pro ně nehodlala umřít, nejsem přece Ježíš!

„Pak by ses měla vynasnažit, aby jejich smrt nebyla zbytečná,“ zkoušel to Michael, ale tohle na mě neplatilo.

„Vždyť jim už je to jedno! Nic, co udělám, je stejně zpátky nevrátí!“

„Dobře víš, že minimálně Anně by to jedno nebylo.“ Archandělův hlas byl najednou nezvykle tvrdý. „Dlužíš jí to za to, co pro tebe udělala. Za to, že pro tebe umřela.“

430. díl

        „Tohle není fér!“ slyšela jsem sama sebe, jak říkám přiškrceným hlasem, to protože jsem v sobě ze všech sil dusila slzy. Fakt jsem nepotřebovala připomínat, že mám svý rodiče na svědomí! „A nemyslím si, že by po mně chtěla, abych se nechala zabít!“

„Také to od tebe nikdo nežádá,“ konstatoval Michael, zatímco si mě prohlížel. „Vždy jsem si myslel, že nejobtížnější bude dostat části Ezechieliny podstaty z andělů zkázy, kdo mohl tušit, že s tebou to bude ještě o tolik složitější?“ prohodil skoro nepřítomně, aniž by ze mě spustil svý tmavomodrý oči.

Vzpurně jsem jeho pohled opětovala, ale jelikož jsem na tohle neměla co říct, tak jsem radši mlčela. Což mu podle všeho vyhovovalo.

„Začínám chápat, proč tvou podstatu Adrian nikdy nepoužil. Není s tebou zrovna lehké pořízení,“ pronesl zamyšleně. „I když nutno říct, že právě touhle svou tvrdohlavostí sis mě tenkrát získala.“

„Pokud skutečně věříš, že jsem Ezechiel, na který ti tolik záleží, jak můžeš nechat Rafaela, aby mi ubližoval? Proč mi nepomůžeš?“ zkusila jsem svý štěstí, ale samozřejmě jsem neuspěla.

„Doufám, že jednou pochopíš, jak moc jsme toho pro tebe vykonali, a že ne všechna rozhodnutí, která jsme museli učinit, se nám zamlouvala,“ řekl a tvářil se u toho natolik posmutněle, že jsem měla skoro nutkání ho začít utěšovat. „Nechci svalovat odpovědnost na tebe, byli jsme to my, kteří jednali, a nebylo by správné, abys pro to byla zatížena vinou, jenom bych si moc přál, aby to celé mělo smysl.“

„Na co je doopravdy ten Rafaelův nápoj?“ zeptala jsem se, protože v tuhle chvíli mi Michael přišel z nich všech nejdůvěryhodnější. I když jsem se přirozeně – jako už párkrát předtím - mohla mýlit.

„Tohle by ti dovedl nejlépe vysvětlit on sám,“ začal Michael vyhýbavě, ale když spatřil můj výraz, hned zase pokračoval. „Zjednodušeně by to mělo přitlumit tvou andělskou podstatu, aby se ta temná mohla více projevit. Proto se ti v paměti vynořují nové vzpomínky.“

„Který ale nejsou moje!“ zaprotestovala jsem okamžitě.

„Některé z nich ano. Když se Ezechielina podstata roztříštila, Adrian použil jen některé její části, ty nejhorší vzpomínky, ty na zradu a smrt, zůstaly v hmotě, kterou raději bezpečně uschoval, protože nebylo radno si s ní zahrávat. A tu máš nyní v sobě.“

„Kdyby to tak vážně bylo,“ spustila jsem opatrně, stále neochotná uvěřit. „A já jsem jenom částí Ezechiel, kolik takových nás ještě je?“

„Pouze ty. Ostatní části se po zániku andělů zkázy připojily zpět k Ezechiel. Ještě nejsou všechny, ale pokud by se dokázala spojit s tebou, byla by už dostatečně silná, aby Adrianovi čelila.“

„Sama?“ opáčila jsem kousavě, protože jsem jim ještě neodpustila, že tehdy nechali Gabriela na holičkách.

„Copak jsme tě od tvého znovuzrození ponechali někdy docela samotnou?“ pronesl Michael tak upřímně a s tak andělsky čistou láskou, že jsem se v ten moment cítila být opravdu milována.

S povzdechem jsem se opět usadila vedle něj, pohled upřený na podlahu. „Nechci umřít,“ kníkla jsem a bláhově mě potěšilo, když mě vzápětí ochranitelsky přivinul k sobě.

„Nechám se dřív zabít, než bych dopustil, aby ti bylo opět ublíženo, rozumíš?“ přísahal a já tomu chtěla strašlivě věřit, už jen proto, že člověk prostě potřebuje něčemu věřit. Jenže já si takový luxus nemohla dovolit… nemohla jsem riskovat, že mě opět někdo zradí…

„Děláš to proto, že doufáš, že jestli se vrátí, tak tě za tvou oddanost odmění?“ zeptala jsem se přidrzle. Teda přinejmenším mně to připadalo jako naprosto nevhodná otázka. Michaela to ale kupodivu z míry nevyvedlo, třebaže se ode mě odtáhnul, aby mi mohl zpříma pohlédnout do očí.

„Chceš vědět, zda doufám, že si tentokrát vybere místo Gabriela mě?“ odhalil pravou podstatu mýho dotazu a já trochu rozpačitě přikývla.

„Ty bys to snad udělala?“ opáčil prostě.

„Já ale takovou možnost nemám,“ vyhnula jsem se přímý odpovědi, protože jsem ho nechtěla urazit. On se ale obalamutit nedal.

„To je v pořádku, vím, co k němu cítíš,“ pousmál se na mě povzbudivě a mně bylo v tu chvíli vážně líto, že jsem se nezamilovala do něj. Dost věcí by bylo nejspíš daleko jednodušších…

„To se mýlíš,“ opravil mě mírně. „A ne, nečtu ti myšlenky, kdyby ses proti tomu chtěla náhodou ohradit. Všechno se to zrcadlí v tvé tváři.“

„Fajn,“ vzdala jsem to bez hádky. „A v čem se teda mýlím?“

„Ve mně. Protože já bych se nikdy nezachoval jako Gabriel, na to mi chybí ta potřebná dávka neomalenosti a bezohlednosti,“ konstatoval ne zcela bez lítosti. „Měl jsem tolik příležitostí Ezechiel oslovit… nabídnout jí útěchu… ale nikdy jsem tak neučinil… Nikdy jsem nepřekročil tu pomyslnou hranici mezi našimi druhy...“