Díl 121-130

Riel se s Izabel uchýlí do honosného domu jejího otce a k jejímu překvapení pro ni nechá připravit skoro slavnostní večeři. Rielovo chování a Marcellova nečekaná návštěva však veškerou romantickou atmosféru nenávratně zničí. Navíc rozhovor těch dvou, jenž ona náhodou vyslechne, ji ani trochu nepotěší...

121. díl

        Po nějaký době jsme zastavili a když Riel vypnul motor a tím mi potvrdil, že už jsme na místě, neochotně jsem otevřela oči.

Stáli jsme na ulici před masivníma kovovýma vratama, který spolu s vysokou betonovou zdí zřejmě měly odradit takový pobudy jako jsme byli my dva, aby se vůbec pokoušeli o vstup. A taky velice efektivně zakrývaly to, co se nacházelo za nima. Já měla ale vzhledem k jejich strohosti dost neblahý tušení.

„Přesun do jiný vojenský jednotky?“ nadhodila jsem otráveně.

„Když myslíš.“

Riel vytáhnul mobil a něco do něj nabušil. „Sezame, otevři se,“ pronesl a vrata se před náma fakt rozevřela a odhalila tak obrovský zelený prostranství, který narušovalo jenom několik šedavě se klikatících cest.

„Myslíš, že už mám dostatečnou průpravu pro nasazení do džungle?“ ozvala jsem se znova a marně hledala aspoň náznak nějaký budovy, kam bych mohla složit hlavu na noc.

„Jasně, když nebude moc vysoká tráva a krtci nebudou mít vražednou náladu.“

Riel opět nastartoval a vyrazil po jedný z těch cest. Vrata se za náma tiše zavřela, asi tak jako tlama velryby za ubohým mořeplavcem, a já se pomalu začínala smiřovat s tím, že dneska prostě budu spát pod širákem.

Nu což, noci byly ještě celkem teplý, i když už bylo ve vzduchu znát, že se pomalu ale nezadržitelně blíží podzim. Ještě štěstí, že o sobě zatím nedal vědět protivnýma dešťovýma přeprškama v kombinaci s nějakým sadistickým vichrem, který naprosto znemožňuje, aby se člověk mohl schovat pod deštník a zůstal tak relativně suchý. Navíc... taková romantická noc pod hvězdama s Rielem... jeden neví, co všechno by se mohlo stát…

Blbý na tom ale bylo, že já si nebyla úplně jistá, co všechno bych chtěla, aby se stalo. Jasně, přitahoval mě a to teda moc, to klidně přiznám, ale nikdy jsem nebyla typ na jednu noc a nevím, proč bych s tím měla zrovna teď začínat. Možná proto, že každý den může být náš poslední, jak trefně poznamenal Riel v mý představě. Dejme tomu. Jenže pak tu zůstával ještě jeden drobný problém a tím bylo, že jsem neměla ani páru o tom, jestli by měl o mě v tomhle ohledu vůbec zájem. Jo, líbali jsme se, ale to zas tak moc neznamená. Navíc jsem pochybovala, že byl od tý události s Erikou docela sám. Nejspíš si našel nějakou sobě rovnou...

Upírku jsem zatím žádnou nepotkala, ale vždycky jsem si je představovala zhruba tak jako Halle Berry. Štíhlounký a přesto s ženskýma křivkama, vysoký jen natolik, aby si chlap vedle nich stále zachoval pocity ochránce, s dokonalou olivovou pletí a mandlovýma očima, který tomu vyvolenýmu slibujou první poslední. Nepovažovala jsem se za úplně beznadějný případ, ale něčemu podobnýmu bych rozhodně konkurovat nemohla. 

Když jsme ovšem sjeli pod kopec a před náma se rozprostřel malebný park, který by si v ničem nezadal s lecjakým zámeckým, a v jeho středu trůnil obrovský bílý barák, jehož přední část podpíraná sloupama mi nápadně připomínala rezidenci O´Harových v Jihu proti severu, všechny pochybnosti jsem na chvíli hodila za hlavu a jenom se kochala tím pohledem.

„Tak co, líbí?“ zeptal se mě Riel, když zastavil přímo před vchodem a otočil se ke mně, zřejmě proto, aby se pobavil mým okouzleným výrazem.

„Ovšem, vždycky jsem měla slabost pro Taru,“ plácla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Jo, Iz, zase boduješ... nadávala jsem si hned v duchu. Byla jsem sice v hloubi srdce děsnej romantik, ale rozhodně jsem netoužila po tom, aby to zrovna Riel věděl. Jenže když jsem spatřila potutelný úsměv, který se mu znenadání objevil na rtech, pochopila jsem, že teď už mu to nejspíš nevymluvím.

„To já přece vím, Scarlett, a proto jsem ji pro tebe koupil,“ poznamenal nenuceně a vrhnul na mě pohled, kterým předčil i Rhetta Butlera.

„Jo, dík,“ zchladila jsem ho radši dřív, než se mi ta představa až moc zalíbí. „Takže... komu jsme se sem vloupali?“

Riel udiveně nadzvedl obočí. „Co máš pořád s tím vloupáváním? To je tvůj obvyklý styl a nebo jsi o tom jenom od dětství snila?“

„Jenom mi to k tobě sedí víc než tenhle palác,“ odsekla jsem rozladěně. Taky by si mohl odpustit svý obvyklý vtípky, když jsem zrovna k smrti unavená. Něžná masáž a dobrý jídlo bylo všechno, co jsem si právě teď přála. Copak to bylo tak moc?

„V tom máš nejspíš pravdu, na podobný snobárny mě fakt neužije. Ale ty by ses tu měla cítit jako doma, koneckonců je to bejvák tvýho papínka.“

122. díl

        Vyvalila jsem oči a ještě jednou jsem se rozhlídla kolem sebe. „Tohle že je táty? To jako myslíš vážně?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Už to tak bude. Není to sice tak útulný jako můj bejvák v podzemí, ale bude to holt muset stačit,“ ušklíbl se Riel nad mým podivem.

Potřásla jsem hlavou. „Táta vydělává dost peněz, ale tolik zas ne. Teda aspoň mám ten pocit...“ Jeden si ale nemohl bejt jistej ničím, když ho vidí akorát tak párkrát do roka, že jo.

„Tak sesedej,“ pošťouchnul mě Riel netrpělivě dolů. „Možná si to nekoupil sám... třeba to dostal jako dárek...“ prohodil, zatímco odtlačil motorku trochu stranou. S naprostou samozřejmostí pak přistoupil k mohutným vstupním dvoukřídlým dveřím a odemknul je.

„Tak račte vstoupit, drahá Scarlett... a nebo tě mám radši přenést přes práh?“

Vrhla jsem na něho nevlídný pohled, než jsem kolem něj prošla do rozlehlý vstupní haly. Podlaha tu byla buď mramorová a nebo to aspoň hodně dobře simulovala a podél zdí, který byly potažený bledě vínovýma látkovýma tapetama se zlatým dekorem nahoře zakončenýma zlacenou ozdobnou lištou, se nacházelo několik prosklených komod z tmavýho dřeva a jedna starobyle vyhlížející pohovka.

„Páni...“ vylítlo ze mě.

Riel mě následoval dovnitř a zmáčknul nenápadný vypínač, který rozzářil obrovský křišťálový lustr nad náma. Buď to dobře maskoval a nebo na něho všechen ten přepych fakt neudělal žádný dojem. Zato já očima dychtivě hltala každou maličkost kolem nás.

Povšimla jsem si, že z haly vedou dvoje dveře, každý na opačnou stranu, a hned proti vchodu se vypíná bělostný schodiště s nádherným sloupovím na zábradlí. Zalítla jsem pohledem nahoru, kde se táhnul prostorný ochoz zakončený balustrádou, a na okamžik jsem skoro čekala, že se tu znenadání opravdu objeví Scarlett ve svých zelených šatech a dokonale upravenýma vlasama stočenýma do ruliček a s nosíkem mírně nahoru začne sestupovat směrem k nám.

Sebekriticky jsem shlídla na okopaný špičky svých bot a vynadala si, že jsem se po svým výcviku zas nepřevlíkla do normálního oblečení. Ba co víc, já byla tak unavená, že jsem po něm ani nevzdechla, a tak zřejmě budu nucena strávit zbytek dnešního dne v tomhle zeleným mundúru. Do nádherných plesových šatů Scarlett to mělo zatraceně daleko a navíc mi připadalo, že už jenom to, že jsem se odvážila sem v něčem takovým vkročit, se blíží skoro svatokrádeži.

To Riel se ve svým černým ohozu a kožený bundě cítil očividně pohodlně a kupodivu vypadal, jako kdyby sem patřil. Úplný aristokrat, co se ujal malý holky, kterou našel na ulici. Jo, jsem teď tak trochu případ pro charitu... Kromě toho, že nemám doklady, mobil ani peníze, tak už nemám ani žádný vlastní oblečení nebo aspoň kartáček na zuby. Blbej život tohleto, vážně...

„Co kdyby sis dopřála dlouhou koupel a já se zatím pokusím sehnat něco k jídlu?“ navrhl Riel a rozsvítil lustry v horním patře. „Koupelna by měla být někde nahoře, budeš muset trochu pátrat, sám jsem tu teprv podruhý, takže nemůžu sloužit. Ale v jednom z pokojů napravo máš svý věci, hádám se ti budou hodit...“ poznamenal a kritickým pohledem mě sjel od hlavy až k patě.

„Jo, díky,“ zamumlala jsem a dumala, jestli se radši nezout už tady. Nedalo se říct, že by se mý botky zrovna skvěly čistotou a nerada bych tu udělala zbytečný bordel. „Je tu teď ještě někdo? Víš... kromě nás,“ otázala jsem se pro jistotu.

„Když nepočítám duchy v podkroví a pár kostlivců ve skříních, tak jsme tu jenom my dva. Děsí tě to snad?“ Riel nasadil nevypočitatelný výraz masovýho vraha, jako kdyby na mě snad chtěl udělat dojem.

„Pche!“ odfrkla jsem si na oko znechuceně. „To by ses musel snažit o hodně víc!“

Pousmál se. „No jo, já zapomněl, že slečna je odchovaná na hororech... Možná bych měl vytáhnout katanu a předvést ti pár kousků...“

Vrhla jsem skeptický pohled na rukojeť jeho zbraně, která mu vykukovala z bundy. Normálně jsem ani nijak zvlášť nevnímala, že vlastně chodí neustále ozbrojený, svůj meč většinou odkládal jenom během našeho výcviku a nebo na noc. Ale možná proto, že jsem ho dosud neviděla použít ho na někoho jinýho než na ten polštář u něho v brlohu, nevzbuzoval ve mně zas až takový respekt, jaký nejspíš zasluhoval.

Vystoupala jsem několik schodů a pak jsem se z bezpečný vzdálenosti otočila zpátky k Rielovi.

„Vytáhni si, co chceš, ale nemyslím si, že mě tím ohromíš...“ prohodila jsem posměšně, než jsem pokračovala dál nahoru.

123. díl

        Tak trochu jsem počítala s tím, že po mně Riel hodí nějakou peprnou poznámkou a nebo se za mnou dokonce rozběhne sám, ale nedočkala jsem se ani jednoho. Trochu mě to zklamalo.

S tichým povzdechem jsem se dovlekla až na ochoz, který měl tvar hranatýho U, a vydala se doprava. Pozotvírala jsem dvoje dveře, který vedly do prostorných místností, ale očividně žádná z nich nebyla určená pro mě. Jedna vypadala jako malý salónek pro pořádání čajových dýchánků a ta druhá jako hudební pokoj, aspoň pokud jsem tak mohla soudit podle piána a obrovský harfy. Veškerý nábytek tu byl přikrytý bílýma plachtama a mě se opět zmocnil neodbytný pocit, jako že tu narušuju něčí soukromí. Další místnost byla docela prázdná, jenom na zdi viselo obrovský zrcadlo, který mi okamžitě připomnělo, že vypadám jako holka, co utekla z domova. To mi fakt zvedlo sebevědomí.

Následující pokoj byl už ovšem o něco zajímavější. A nejenom tím, že vypadal obývaně. Nápadně totiž připomínal tátovu pracovnu... Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela. Nejvíc mě zaujal notebook, který tam trůnil na stole. Pospíšila jsem si k němu a zatímco jsem ho zapínala, vrhala jsem co chvíli nervózní pohled ke dveřím. I když to bylo absurdní, tak se mi zdálo, jako kdybych dělala něco zakázanýho. Rychle jsem se přihlásila na svůj soukromý mail a ke svýmu překvapení jsem ve schránce našla asi tucet nových zpráv.

S našpicovanýma ušima jsem jednu po druhý otevřela. Když pominu milostný vzkazy od Ariela a nebo někoho jemu podobnýho, ve kterých mi sliboval hodně pomalou a bolestivou smrt, pokud se budu dál schovávat, tak tam byly i dva maily od Nikoly. V jednom se mi omlouvala za svý předchozí chování a vysvětlovala mi, že měla prostě jenom špatnej den. Skoro jsem se hystericky rozchechtala.

Ona že měla špatnej den? Nerada bych jí opět dala záminku pro to mě nařknout, že si myslím, že se všechno točí jenom kolem mě, ale vážně jsem pochybovala, že měla horší den než já. Zpráva končila tím, ať se jí ozvu, jestli s ní chci jít ještě na kafe, a že se bude těšit. Druhý mail byl kratší a psala v něm jenom, jestli se ještě zlobím a že je jí to opravdu líto. Odpověděla jsem, že jsem v pohodě a že na to kafe klidně můžeme někdy večer zajít, a zase jsem počítač vypnula.

Potom jsem vyklouzla na chodbu a pokračovala ve svým průzkumu. Posléze se ukázalo, že se můj pokoj nachází ob jednu místnost od tý pracovny. Jak příhodný... Opravdu jsem na to kafe s Nikou chtěla zajít, i když na mě předtím byla taková. Koneckonců nemám zas tolik přátel, abych mohla být vybíravá, a moc jsem už potřebovala z tohohle všeho aspoň na chvilku vypadnout a na pár hodin předstírat, že se nic mimořádnýho nestalo. Rozhodně jsem se jí nehodlala s ničím svěřovat, beztak by mi neuvěřila a akorát by si myslela, že se snažím být zajímavá, ale takový malý pohodový pokec přece nemůže být na škodu, ne?

Vešla jsem do místnosti, kterou mi kdosi přidělil, a dost mě potěšilo, když jsem vedle velký postele s nebesy zahlídla už povědomou tašku od Marcella. Okamžitě mi to vnuklo geniální myšlenku... Rychle jsem očima přejela vybavení pokoje, který tvořilo několik skříní se zlatým kováním na dvířkách a nízký stolek se zrcadlem a taburetkou před ním. Vida, vida... Zvědavě jsem pootevřela jediný šuplík, který to mělo, a skoro vítězoslavně jsem se usmála, když jsem v něm našla šminky a sadu hřebenů. Dneska mi fakt štěstí přeje... Teď už jenom najít tu koupelnu.

Nakonec jsem ji objevila na druhý straně od schodiště a byla, jak se dalo očekávat, fakt luxusní a vybavená snad vším možným, po čem by člověk mohl jen zatoužit. Dopřála jsem si úžasnou koupel, do který jsem si přidala trochu vonnýho oleje, a potom jsem si umyla a vyžehlila vlasy. No vážně, měli tu i žehličku na vlasy! A vana navíc připomínala antický bazének, včetně těch sloupů kolem, a to nemluvím o tý spoustě mramoru na zemi a zdech. Prostě pohádka!

Zabalená jenom do ručníku jsem doťapala zpátky do svýho pokoje. Teď už jsem ho našla bez obtíží, protože příhodně vedle něj stála socha nějaký polonahý antický dámy. Nemohla jsem nedumat, jestli to má něco indikovat a nebo je to jenom náhoda. Každopádně měla rozhodně výstavnější hrudník než já. Mrcha.

Uvnitř jsem shodila ručník a z tašky vytáhla rudý šaty od Marcella. Pro tuhle příležitost mi připadaly naprosto perfektní. Byly dlouhý, se čtvercovým výstřihem a malýma spadlýma rukávkama a pod prsama byly převázaný širokou lesklou stuhou ve stejný barvě. Když jsem si je oblíkla, cítila jsem se skoro, jako kdybych sem fakt patřila. Ještě jsem si pod ně vzala maličký krajkový kalhotky a na nohy obula ty absurdní páskový střevíčky a výsledný dojem byl takový, že i mně samotný vzal dech.

V duchu jsem poděkovala Marcellovi za jeho dobrý vkus a prozíravost, s níž mi tam tu róbu přibalil, a už jsem se nemohla dočkat, co na tuhle moji proměnu řekne Riel. S mimořádnou péčí jsem si na obličeji spáchala make-up a trochu se navoněla jedním z parfémů, který postávaly na desce stolku, a se sebevědomým úsměvem jsem se ho vydala najít.

124. díl

        Kráčela jsem pomalu ke schodišti a snažila se rychle přivyknout na vysoký nestabilní střevíce, který sice vypadaly moc krásně, ale chůze v nich byla poměrně nelehká. A já chtěla působit elegantně a ne si vymknout kotník a nedůstojně se zřítit k zemi.

Jakmile jsem stanula na vrchním schodu, rozhlídla jsem se zoufale kolem, jestli někde náhodou nespatřím Riela. Koneckonců v romantických filmech muž vždycky čeká u úpatí schodiště, ne? Jenže Riel mi chtěl zřejmě dokázat, že jsme v realitě, protože nestál ani tam ani nikde jinde v dohledu. A to by se mi zrovna teď malá opora při scházení hodila.

Nu což, tohle holt patří k emancipaci... Odhodlaně jsem si levou rukou přizvedla sukni a pravou jsem se pro jistotu držela zábradlí. Rychlostí babičky těsně před smrtí jsem bezpečně dospěla až do haly a cítila, jak mi po zádech teče čúreček potu. Brr! Dostala jsem hned vztek na Riela, že tu nebyl, aby mi pomohl. Vím, že to zní absurdně, ale prostě se mě to dotklo. Kdyby mě snesl v náručí dolů, nemusela jsem se tu potit jako prase!

„Rieli?“ houkla jsem a váhavě koukala doprava a doleva na ty zavřený dveře, i když samozřejmě mohl být i kdekoli jinde, barák na to byl dost velký a to ani nemluvím o tý zahradě, co připomínala spíš městský park.

Bylo stejně zvláštní, že se táta o tomhle místě nikdy nezmínil, skoro jako by se za něj styděl. Že by ho dostal jako úplatek? To zřejmě naznačoval Riel. Jenže nějak mi to k němu nesedělo, táta prostě nebyl ten typ. A nebo jsem tomu prostě jenom nechtěla věřit. Jsem tak trochu idealista. Jako když si pořád odmítám připustit, že Riel svoji holku možná skutečně zabil. Po tom, co mi táta říkal, už moje přesvědčení sice vzalo trochu za svý, ale pořád jsem v koutku duše doufala, že se to třeba ještě nějak vysvětlí. Naděje umírá poslední, že jo.

„Rieli?“ zkusila jsem to znova a tentokrát jsem zaslechla nějaký zvuk od těch levých dveří.

Opatrně jsem k nim došla a otevřela je, čímž jsem akorát tak odhalila dlouhou potemnělou chodbu. Bezvadný… Mohla jsem jenom doufat, že se Riel neusadil zase někde ve sklepě, v těhlech botách bych se tam bez újmy na zdraví určitě nedostala.

Statečně jsem postupovala dál až do malý půlkruhový haly, odkud se dalo vyjít prosklenýma dveřma do zadní části zahrady a nebo projít do dalších místností. Dveře do dvou z nich byly zavřený a já se ani nenamáhala zkoumat, co se nachází za nima, a zamířila jsem rovnou k těm posledním. Ty byly pootevřený a slabý proud světla, který se odtamtud plazil ven, mě přímo vybízel k tomu, abych vešla. Nemluvě o tom, že se odtamtud taky linula dost lákavá vůně, která byla ostatně důvodem, proč jsem přidala do kroku a riskovala tak svůj život.

Jakmile jsem vstoupila dovnitř, na okamžik jsem zatajila dech. O tom, že se nalézám v jídelně, nebylo žádných pochyb, už jen kvůli obrovskýmu oválnýmu stolu, který tu tomu vévodil a u něhož by se pohodlně najedlo minimálně dvacet lidí. Zhruba tolik židlí bylo taky rozestaveno kolem, měly vysoký opěradla, který byly stejně jako sedáky čalouněny něčím, co vypadalo jako vínový samet se zlatýma výšivkama. Prostředkem stolu se táhnul zlatavý obdélníkový ubrus, ale byl jenom natolik široký, aby příliš neschovával ozdobný rytiny umělecky vyvedený v tom hnědočerveným dřevu.

Prostřeno bylo jenom na jedný straně a to pro dva. Všechno už bylo připravený, od jednoduchýho sněhobílýho porcelánu po stříbrně se třpytící příbory a broušený poháry na víno. To se ostatně chladilo poblíž v kyblíku. Někdo dokonce zapálil svíčky v pětiramenným svícnu a ty teď vydávaly příjemný měkký světlo, který ovšem v záři dalšího křišťálovýho lustru poněkud zanikalo. Ještě jsem u jedný boční stěny zahlídla nějaký prosklený kabinet a tím vybavení týhle místnosti končilo. Víc toho beztak potřeba nebylo a jenom by to kazilo celkový dojem. A ani už tu nebyl volný prostor, kam by se dal další nábytek umístit. Stěna hned naproti dveřím byla totiž celá prosklená a poskytovala nádherný výhled ven, čehož si byl očividně ten, kdo to tu zařizoval, vědom, protože ji ani nezakryl žádnýma záclonama, pouze v rozích byly nahrnutý těžký zlatohnědý závěsy, nejspíš pro případ, že by si tu chtěl někdo dopřát větší soukromí.

My tu ale dnes měli soukromí víc než dost… A pokud ta pečlivost, se kterou Riel tuhle večeři zařizoval, něco znamenala, pak to bude velice zajímavá noc…

Srdce se mi rozbušilo prudčeji v napjatým očekávání, protože jsem se v tu chvíli konečně rozhodla. Pokud o mě Riel projeví aspoň náznak zájmu, pak mu ochotně vyjdu vstříc. Jak bych taky mohla odmítnout svého Rhetta?

125. díl

        Všechno to bylo prostě neskutečný, skoro jako v nějakým románu. Okouzleně jsem se přibližovala a ve svým uchvácení jsem si docela zapomněla přidržovat dlouhou sukni šatů, a tak jsem o ni samozřejmě klopýtla.

„Chvilku jsem si skoro myslel, že je to někdo docela jinej, ale teď už jsem tě zas poznal podle tý tvý šikovnosti,“ prohodil Riel, který postával v rohu u okna a očividně na mě čekal.

„To já zas očekávala někoho docela jinýho a jsi tu jenom ty!“ odsekla jsem a moje romantický rozpoložení bylo z větší části totam.

Kruci, copak mu nikdo neřekl, že správný gentleman vyzvedává svou partnerku u schodiště? Když jsem ale letmo zhlídla všechny ty dobrůtky, který tam pro nás dva byly přichystaný, už jsem se mu ani nedivila, že se mu odsud nechtělo. Já se taky hrnula ke stolu, jak nejrychlejš jsem mohla, ne jenom kvůli tomu, že jsem měla fakt ukrutný hlad, ale taky proto, že jsem si takhle nastrojená najednou připadala dost hloupě. Nejspíš jsem to s tím slavnostním ohozem poněkud přehnala.

Riel byl pořád v tom samým oblečení, teda aspoň mně to tak připadalo, protože černý kalhoty a k tomu dokonale ladící triko s dlouhým rukávem měl na sobě už předtím. Je ale klidně možný, že si vzal na večeři čistý, nerada bych mu zas křivdila. Rozhodně teda odložil bundu, a tak jsem se teď mohla dle libosti kochat pohledem na jeho široký záda a katanu ukrytou v pouzdru.

„Jo? A koho? Rovnou Rhetta Butlera a nebo by ses spokojila i s Marcellem?“ zeptal se mě Riel posměšně.

K čertu s tím chlapem! „Možná jenom někoho trochu příjemnějšího!“ odvětila jsem ostře a koukala jsem, který z těch dvou míst bude asi to moje.

Riel si mýho zaváhání povšimnul. „Můžeš si vybrat, jed je stejně ve všem,“ poznamenal s takovým úšklebkem, že bych mu to byla ochotná i věřit.

Usadila jsem se na tu bližší židli a při pohledu na všechno to jídlo před sebou jsem div nezačala slintat. Byla tu plná mísa vývaru s knedlíčkama, pak asi tři druhy pečenýho masa obložený krásně žluťounkýma brambůrkama a u toho v samostatný nádobě nějaká zeleninová směs, z oválnýho podnosu se na mě smála kopa špaget politá boloňskou omáčkou a bohatě sypaná sýrem, z velkýho talíře se hrdě vypínal vysoký dort připomínající Sachr a z pár menších podnosů na mě dovádivě vykukovalo několik desítek různých malých zákusků, který přímo žadonily o to, abych si některý z nich vybrala.

„Páni... kolik nás tu bude dneska na večeři?“ vydechla jsem užasle, protože mi nebylo jasný, jak bychom tohle všechno mohli ve dvou spořádat.

„Jenom my. Brečela jsi, že máš hlad, tak doufám, že budeš mít dost,“ řekl Riel a posadil se naproti mně. Zatím ale nezačal jíst, jenom se zcela okatě pásl na mým ohromení.

„A jak jsi to stihl všechno připravit?“ nechápala jsem.

Taky by mě zajímalo, jestli to takhle prostřel on, protože to vypadalo fakt hezky, a on mi zrovna nepřipadal jako typ, který se zajímá o aranžmá. I když na aranžmá samozřejmě strašně záleží, vzpomněla jsem si hned na slova Truffaldina ze Sluhy dvou pánů.

„Ubrouskem prostři se, jak jinak...“ odvětil Riel samolibě. „Co jinýho mi taky zbejvá, když mám na krku tak náročnou ženskou!“

„Dík.“ Dotčeně jsem sevřela rty. Romantickej večer jako prase, fakt!

„Catering služba,“ prozradil mi Riel po chvilce mlčení. „Když už snobárna, tak se vším všudy, ne? Přece si tu nebudem ohřívat zmrzlou pizzu v mikrovlnce, která tu beztak není.“ Vzal z hlubokýho talíře umně složený látkový ubrousek a ledabyle ho pohodil vedle. „Vzali to doslova, jak tak koukám... Ještě že jsem trval na tom, že mají přibalit ty špagety… docela jsem je tím požadavkem pohoršil. Nabízeli i nějaký hudebníky a podobný šaškárny, ale s tím už jsem je hnal.“

Jeho skoro znechucený tón mě připravil i o ty poslední zbytky dobrý nálady, který se ve mně kupodivu až do tohohle okamžiku ještě zuby nehty držely. A i když jsem hlady skoro šilhala, rázně jsem se zvedla od stolu.

„Nemusel ses tak namáhat! Obyčejná pizza by mi fakt stačila!“ pronesla jsem ledově a s hrdě vztyčenou hlavou a hlasitě protestujícím žaludkem, který jsem v duchu proklínala, leč nedokázala nijak kontrolovat, jsem si to namířila ven z místnosti.

Ať se tam tím jídlem klidně udáví! říkala jsem si, ale stejně jsem se musela hodně přemáhat, abych cestou ke dveřím neukořistila aspoň jedno kuřecí stehno. Pýcha nejen že předchází pád, ale člověk si s ní i dost vytrpí. Ale což... malej půst přece ještě nikomu neuškodil, že jo...

Jenže pak došlo i na ten pád.

126. díl

        Tentokrát jsem v tom ale byla zcela nevinně, protože jsem prostě nemohla předpokládat, že se někdo zničehonic zjeví ve dveřích, zvlášť když Riel tvrdil, že jsme tu docela sami. Nabourala jsem do tý osoby a než jsem to stihla vyrovnat, už jsem se se vší parádou válela po zemi.

„Doprčic!“ zaklela jsem a udělala obličej, protože přistání na tvrdým mramoru fakt není žádný med. Ale než jsem se vůbec stačila nadechnout, abych tomu dotyčnýmu vynadala, natáhnul ke mně galantně ruku a já od ní vzhlídla přímo do Marcellových temných očí.

„Zdá se, že se Ariel nemusel tolik namáhat. Stačilo ti dát pěkný boty a ty seš natolik chytrá, že se v nich už zabiješ sama...“ prohodil Riel ze svýho místa a nevypadalo to, že by se chystal vstát, aby mi pomohl se zvednout.

Obrátila jsem radši svou pozornost zpátky k Marcellovi a se skoro oslepujícím úsměvem jsem se chopila nabízený ruky.

„Díky. Aspoň někdo tu má vychování,“ podotkla jsem mile.

„Ten někdo tě právě složil na zem, jestli sis toho nevšimla, drahá Scarlett,“ připomněl mi Riel.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl,“ vmísil se do toho Marcell a vytáhnul mě na nohy. „Jsi v pořádku?“ Starostlivě si mě prohlížel a když jsem přikývla že jo, potěšeně se na mě pousmál. „Vidím, že šaty ti padnou skvěle a také ti moc sluší, Izabelo. Jenom by se hodily pro nějakou...“ Očima zalítl k Rielovi a na okamžik se zamračil. „...mnohem slavnostnější příležitost.“

„Taky si myslím,“ ozval se můj ochránce okamžitě. „Původně jsme chtěli jít do opery, ale pak jsem se doslechl, že ji chce někdo zabít, a tak jsme si radši uspořádali soukromou párty tady.“ Sarkasmus z jeho slov přímo kapal a kdyby si jeden nedal pozor, klidně by na tý zelený kaluži mohl uklouznout.

„Ty šaty jsou moc krásný, Marcelli, jsem ti za ně opravdu vděčná. Ostatně i za to ostatní oblečení,“ chopila jsem se rychle příležitosti poděkovat, než se ti dva pustí do nějaký hádky. Napětí mezi nima by se totiž dalo přímo krájet. „Jak vidíš, tak se zrovna chystáme povečeřet, nedáš si s náma? Je toho opravdu víc než dost pro všechny...“

„Rád bych, Izabelo, ale už jsem jedl. Nebude ti vadit, když ti na chvíli odvedu Riela? Potřebuji s ním jenom krátce hovořit,“ dovoloval se mě Marcell a já přikývla, zklamaná jeho odmítnutím. Byla jsem si jistá, že večeře s ním by byla rozhodně daleko příjemnějším zážitkem!

Užila jsem si aspoň to, že mě pozorně odvedl zpátky ke stolu, i když bych klidně souhlasila i s delší procházkou. Ne až tak kvůli němu, ale proto, abych naštvala Riela. Ten nás totiž po celou tu dobu sledoval přimhouřenýma očima a já se nemohla rozhodnout, jestli na něho žárlí a nebo je na něj jenom naštvaný kvůli těm lžím. Doufala jsem v to první, ale jelikož se snažím zůstávat maximálně v realitě, nedělala jsem si přílišný naděje, že by to tak mohlo bejt.

„Rieli, můžeš?“ vybídl ho hned nato Marcell a oba dva se odebrali do haly, což jsem zjistila jednoduše tím, že jsem si zula ty záludný střevíce a vyplížila se do chodby za nima.

Když jsem tam nakoukla, stáli u schodiště, takže mi nehrozilo, že mě náhodou zahlídnou. Pokud ovšem na sebe neupozorním tím, že mi zas brutálně zakručí v břiše. Radši jsem si na něj přitiskla dlaň, i když jsem pochybovala, že to pomůže.

„Netušil jsem, že o tomhle místě víš,“ prohodil Riel lehce podezíravým tónem. „Posílá tě Alex?“

„Ne. Jenom jsem se přišel ujistit, že je Izabela v pořádku. Vypadá v těch šatech od Valentina úchvatně, že?“ V jeho hlase zaznívala určitá pýcha, kterou jsem nechápala, a už vůbec jsem nerozuměla tomu, proč by mi někdo cizí kupoval šaty od tak věhlasnýho návrháře. Opatrně jsem si je uhladila na bocích a opět zalitovala, že jsem je nenechala v tý tašce.

„Jo, ujde to. Když si ovšem na těch podpatcích nezlomí nohu,“ zhodnotil to Riel kriticky a mít po ruce jednu z těch botek, tak jsem mu ji v tu chvíli hodila na hlavu.

„Jen se nedělej, líbí se ti,“ konstatoval neodbytně Marcell. „Ale teď mě dobře poslouchej. Jestli si k ní něco dovolíš a to bez ohledu na to, jestli s tím bude ona souhlasit a nebo ne, tak si to šeredně odskáčeš, rozumíš?“

„Fakt?“ nehodlal se Riel nechat tak snadno zastrašit. „A co mi uděláš? Zabiješ mě? To bys mi spíš prokázal náramnou službu!“

„Tebe ne...“ pronesl Marcell nezvykle mrazivě. „Ale jestli se o něco pokusíš a tvá sestra je dosud mezi živými, pak si budeš přát, aby tomu tak nebylo. Vyjádřil jsem se nyní dostatečně jasně?“

127. díl

        „Až příliš!“ odsekl Riel podobně ledovým tónem. „A teď poslouchej ty mě! Jestli zjistím, že jsi mý sestře zkřivil jenom jedinej vlásek na hlavě, pak se mi z toho budeš zodpovídat zas ty! Beztak si myslím, že máš v tom jejím zmizení prsty!“

Marcell se pobaveně zasmál a z toho zvuku mi přeběhl mráz po zádech. „Opravdu? Jestli ty nejsi Alexandrův malý bystrý chlapec. Jenom buď i nadále hodný a nikomu se nic nestane.“

„Nech si ty blbý kecy nebo se stane něco tobě, protože ti rozbiju držku!“ osopil se na něho Riel rozzuřeně.

„Vždycky jsem se divil, co na tobě Alexandra tak zaujalo. Nejsi zase tak dobrý, jak si myslíš,“ nenechal se jeho výbuchem vyvést Marcell z míry.

„Vážně? Potom tě ale musí hodně štvát, že svou dceru svěřil mně a ne tobě!“

„Štve mě to hlavně proto, že jsi ji nedokázal před Arielem ochránit. Ještě jedno podobné pochybení a asi ti udělím menší lekci...“

„Jedno si vyjasněme hned tady, Marcelli! Máš moji sestru nebo ne?! Bylo to tvý pátrání po ní jenom nějaký blbý divadýlko?!“ udeřil na něho Riel.

„Nerozčiluj se přece tak, příteli, přece jen nejsi úplně nesmrtelný, aby tě nemohl postihnout infarkt. Tvou sestru nemám. A kdybych ji našel, tak bych ji rozhodně nezavřel někam do sklepa, jak si jistě ve své divoké fantazii představuješ. Nemám něco podobného zapotřebí. Kdybych jí chtěl ublížit, pak by mi v tom nikdo nezabránil, ani ty ne, jenže se naneštěstí zdá, že prozatím není k nalezení. Začínám se obávat, jestli v tom náhodou nemají prsty andělé, protože jinak bych ji již dávno objevil. Tohle je skutečně podezřelé.“

„Tak ji koukej najít, než bude příliš pozdě! Je mi jedno, kdo ji má, ale ty ji dostaneš zpátky! Na oplátku ti slíbím, že nechám tvou drahou Izabelu na pokoji! Je to pro tebe přijatelnej obchod?!“ nabídl mu Riel a v tu chvíli bych po něm s chutí mrskla i druhou botou! A vzápětí taky tou debilní sochou, co stojí vedle mýho pokoje! Další důkaz o tom, jak málo pro něho znamenám, jsem už fakt nepotřebovala!

Po špičkách jsem se odplížila zpátky do jídelny, a tak jsem se už nedozvěděla, co mu na tenhle lákavý návrh Marcell odpověděl. Zřejmě se tomu ale nebránil, protože jsem za sebou nezaslechla žádný zvuky boje. Nasupeně jsem si sedla na židli a ani jsem se nenamáhala nazout si znova ty nepohodlný boty. Pro koho bych se taky měla obtěžovat, že jo!

Náladu jsem měla totálně zkaženou, ale jak jsem tam tak koukala na všechno to jídlo, zjistila jsem, že na můj apetit to žádný vliv nemá. Vytřepla jsem složený ubrousek naaranžovaný v mým talíři a způsobně si ho dala na klín. I když jsem hodlala jíst sama, nebyl důvod, abych si nedopřála trochu kultury. Nandala jsem si několik sběraček vývaru a dychtivě se do něho pustila. Byl moc dobrý a plavala v něm spousta zeleniny. Vážně není nad talíř výborný polívky, když je člověku nanic, ta je nad všechny medicíny. Spořádala jsem ji během krátký chvilky a zrovna jsem si nandávala pár brambor k tomu stehnu, co mi už trůnilo na talíři, když se objevil Riel. Naprosto jsem ho ignorovala a navršila jsem si tam ještě nějakou zeleninu. Kdo ví, kdy se mi zas poštěstí takovýhle hody.

„Necháš mi, doufám, taky něco,“ poznamenal jenom a nadělil si vrchovatý talíř polívky.

Ani jsem se neobtěžovala nějak zareagovat, ať si klidně mele, co chce, já už s ním nemínila prohodit ani slovo. Pomstychtivě jsem se zakousla do toho zlatavoučkýho stehna a na okamžik si představila, že je to jeho krk. Kupodivu to nebyl vůbec špatný pocit. Nejspíš bych si pro jistotu měla dát brzo nějakou čerstvou krev, i když jsem měla podezření, že absťák je v tom teďka docela nevinně.

„Marcell už odjel,“ oznámil mi Riel mezi dvěma sousty polívky.

Dál jsem se soustředila na svý jídlo, jako kdyby na tom závisel můj život, až odložil lžíci a upřeně se na mě zadíval. „Stalo se něco?“

Teď už mi přišlo blbý mlčet, a tak jsem zamumlala odměřený „ne“ a radši jsem si šoupla do pusy další kus masa, který jsem samozřejmě musela důkladně požvýkat.

„Když ženská říká ne, tak je to obvykle skoro stoprocentně naopak…“ zameditoval Riel a jeho ledabylá poznámka mě naštvala tak, že už jsem se neudržela a klidně jsem na něj spustila i s plnou pusou.

„Výborně, takže už se nemusíš na nic ptát! Pokud ti to nevadí, tak bych radši konverzaci vynechala, jsem totiž dost unavená a ráda bych si šla brzo lehnout!“ procedila jsem kysele.

„Konverzovat nemusíš. Jenom nechápu, proč jsi naštvaná.“

„Jak jinak!“

„K tomuhle sis mohla poznámku odpustit, Izabel, nerad bych tě docela vyčerpal!“ uculil se na mě a znova se chopil lžíce.

Vztekle jsem nabodla bramboru a litovala, že to není jeho srdce a moje vidlička pořádnej dřevěnej kůl. Jo, není holt nad romantiku!

128. díl

        „Počkej ještě...“ ozval se Riel znenadání, když jsem dojedla svůj dortík a zvedla se k odchodu, bez ohledu na to, že on se svýma špagetama ještě zdaleka neskončil.

Otočila jsem se k němu a říkala si, že jestli z něho zas vypadne nějaká perla, tak po něm ty boty už vážně mrsknu. Houpaly se mi příhodně za řemínky na prstech, protože jsem odmítla riskovat potupný pád ze schodů jenom proto, abych vypadala chic.

„Co je?“ pronesla jsem ledově a doufala, že můj výraz vypadá taky tak. „Ráda bych si zdřímla aspoň pár hodin, než se mnou začneš zas mlátit o zem!“

„Posaď se. Mám pro tebe ten náhrdelník od Anny,“ oznámil mi stručně Riel a tím si získal mou plnou pozornost.

„Tak mi ho dej!“ dožadovala jsem se podobně, jako by to udělalo malý dítě, a bezděčně jsem popošla směrem k němu.

„Nejdřív se posaď,“ trval na svým.

Chvilku jsme se navzájem probodávali pohledama, než jsem kapitulovala a usadila se na okraj židle. „Tak teď už mi ho dáš?!“

„Proč jsi naštvaná? Protože jsem ti zkazil romantický večer s Marcellem?“ vyzvídal místo toho a já si pomyslela, že chlapi jsou vážně někdy pěkný tupci.

„Ne, protože se mnou zacházíš jako s nějakou věcí! Nejsem tvůj majetek, abys se mnou mohl obchodovat!“

Myslela jsem, že se zatváří aspoň trochu provinile, ale to on ne. „Nemáš poslouchat cizí hovory, když z toho nemáš rozum,“ poznamenal jenom káravě.

Vyskočila jsem vztekle na nohy a založila si ruce v bok. „Tak mě pouč, jestli jsem to špatně pochopila! Normálně ses domlouval s Marcellem, že si mě nebudeš všímat, když najde tu tvou ségru! A nebo jsem jenom špatně slyšela?! Kde vůbec bereš tu drzost si myslet, že bych tvůj zájem vůbec ocenila?! Seš tak namyšlenej, že to snad není ani možný! A ještě máš tu drzost mi tu udělovat nějaký lekce!“ ječela jsem na něho skoro nepříčetně a hned se mi trochu ulevilo. Jo, holt nejsem hodná tichá holka, co si nechá všechno líbit!

„Už ses uklidnila?“ zeptal se Riel mírným tónem, když jsem ztichla.

„Ne!“

„Dobře, tak dokud se neuklidníš, žádný náhrdelník nedostaneš,“ pronesl rezolutně a znova se pustil do špaget.

„Ty jeden...!“ Mít na nohou boty, tak si snad i zlostně dupnu, ale nechtělo se mi omlacovat nohu o ten tvrdý mramor.

„Dej si zatím víno, třeba ti to pomůže,“ prohodil mezi dvěma sousty.

„To bych tě tou lahví musela majznout po hlavě! Řekni mi... chováš se jako zmetek schválně, abys mě přiměl praštit tě bleskem, a nebo si to ani neuvědomuješ?!“

„Sluší ti to, když se zlobíš. Vášeň mě vždycky přitahovala,“ vyhnul se Riel elegantně odpovědi.

„Nemůžeš bejt chvilku vážnej?!“

„Já přece jsem vážnej. To se mi prostě nemůžeš líbit?“ tvářil se, že neví, o čem to mluvím. Měla jsem pocit, že už vzteky asi bouchnu.

„Nech si ty lichotky a dej mi laskavě ten náhrdelník! Máma ti ho dala pro mě a ne, abys ho nosil ty! Pokud máš zálibu ve špercích, tak si pořiď nějakej svůj a už mě dýl nezdržuj!“

Riel se pobaveně zasmál. „Hezký, ale máš to stejně marný. Tak sedej a nezapomeň zhluboka dýchat, prý to pomáhá.“

Sedla jsem si, ale dál jsem ho zuřivě probodávala pohledem. „Víš co? Myslím si, že ho tu nemáš. Jenom blafuješ!“

„Proč bych to dělal? Myslíš si, že tolik prahnu po tvý okouzlující společnosti?“

Na tohle jsem radši ani nereagovala, jenom jsem nevěřícně potřásla hlavou, až se mi vlasy roztančily po částečně obnažených ramenou. Abych se nějak zaměstnala, uchvátila jsem si další dortík a oždibovala z něho mandličky, kterými byl posypán.

„Proč vlastně nehledáš svou sestru sám? Pokud si tak věříš, proč posíláš někoho cizího, aby ji zachránil?“ ozvala jsem se po nějaký době.

Riel už měl porci špaget v sobě a teď si ukrojil velký kus Sachru. S dezertní vidličkou nad svým úlovkem trochu zaváhal.

129. díl

        „Copak? Nevěříš si snad?“ pošťouchla jsem Riela pohotově, jakmile jsem si povšimla jeho zaváhání.

„V tom to není.“ Zatvářil se docela útrpně. „Ať se mi to líbí nebo ne, tak v tomhle Marcella potřebuju. Jako čistokrevný upír se dostane tam, kam já ne.“

„Jo, jenže otázkou je, jestli se tam zrovna kvůli tobě pohrne. Nevěří ti a nemá tě rád, to je jasný. Tak proč by se měl kvůli tobě přetrhnout?“ nadhodila jsem další věc, která mi vrtala hlavou.

Riel se pousmál. „Protože mu záleží na tobě. Očividně jsi mu úplně učarovala.“

„Proč mě teda táta v tom případě nesvěří jemu?“ nechápala jsem.

Dlouze se na mě zadíval. „To je zajímavá otázka, co?“ okomentoval to nakonec pouze a pustil se do dortu.

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Po tomhle posledním rozhovoru už nejspíš Marcellovi došlo, že o jeho podezření víš. A přece mě tu s tebou nechal...“

„Ví, že nebudu riskovat život svý sestry. A pro tvou informaci bych tvůj život neohrozil ani tak.“

„To mě fakt těší,“ prohodila jsem sarkasticky. „Připadá mi to ale stejně dost divný... Táta mě nechal v tvý péči proto, abys neodhalil jejich podezření. Jenže bejt na Marcellově místě, tak mu hned po tom vašem pokecu volám a ptám se ho, jestli by mě neměl pro jistotu odvízt, když už o všem víš. Ale nic z toho neudělal... prostě jenom odešel... A nebo ne?“ dodala jsem podezíravě.

Riel si dopřál další kousek dortu, než se uráčil odpovědět. „Samozřejmě že ne. Urazil mě, a tak teď leží rozsekanej ve sklepě. Proč si o mně neustále myslíš to nejhorší?“

Pokrčila jsem rameny. „Nenaznačovala jsem, že jsi ho zabil, jenom by mě nepřekvapilo, kdybyste svou diskuzi přesunuli ven a pokračovali v ní po chlapským způsobu.“

„A co bych tím podle tebe získal? Řeknu ti novinku... i jako chlapi jsme schopní se domluvit civilizovaně,“ poučil mě Riel blahosklonně a já obrátila oči v sloup.

„No ovšem... Vyhrožovat někomu rozbitím držky je přímo jedinečná ukázka civilizovanosti!“

„To byl jenom takový expresivní obrat... kvůli lepšímu pochopení situace,“ okecával to nepřesvědčivě.

„Jasně. Tak proč seš si tak jistej, že by nedošlo i na praktickou ukázku? Samozřejmě jenom kvůli lepšímu pochopení situace...“ nedala jsem mu pokoj. Prostě se mi líbilo ho pošťuchovat.

„Protože to nebylo zapotřebí. Marcell je poměrně chytrej a navíc bych rád viděl sestru ještě v jednom kusu.“

„Nějak na ní dost lpíš, ne?“ ušklíbla jsem se posměšně, ale udělala jsem to jen proto, že jsem jí ten zájem záviděla. Pěkně blbý, co? Závidět holce, kterou jsem v životě neviděla. A to jen kvůli tý troše pozornosti.

„To nemůžeš pochopit, Izabel, protože seš jedináček,“ sdělil mi Riel skoro soucitně.

„Hm.“ Tenhle samolibý argument jsem vždycky milovala. Jako kdyby člověk tím, že nemá sourozence, nějak ztrácel na ceně.

„Jenže já se o ni po smrti rodičů staral, dokud nedostudovala a nepostavila se na vlastní nohy. Nějakou dobu u mě a Eriky bydlela, než si našetřila dost peněz na koupi bytu. Říkal jsem jí, že jí je klidně půjčím, nevydělával jsem tehdy nijak špatně, ale ona to odmítla. Nechtěla být na nikom závislá, ani na mně. Vždycky říkala, že už jsem toho pro ni udělal až příliš...“

Na tohle jsem neměla co říct. Jenom to potvrzovalo mý podezření, že by Riel nikomu neublížil. Vždyť kolik chlapů se takhle stará o svou mladší ségru a ještě si ji vezmou do podnájmu?

„Radši už půjdu...“ zamumlala jsem po chvíli ticha rozpačitě a začala se zvedat. „Beztak bys tu byl teďka radši s ní a já si tu připadám tak nějak... navíc...“

„Tak to přece není,“ zaprotestoval Riel ihned. „Jsem rád, že seš tu se mnou. Jenom bych si to mohl víc užívat, kdybych věděl, že je Mila v pořádku.“

Znova jsem klesla na židli. „Tak se jmenuje?“ Neubránila jsem se úsměvu. „Riel a Mila... Nevím proč, ale připomíná mi to názvy čisticích prostředků!“

„Protože seš Jezabel!“ pousmál se na mě Riel, ale vzápětí zvážněl. „Izabel... to co jsem slíbil Marcellovi... neber to tak docela vážně... On by mě rozhodně neodradil od toho, abych se o tebe zajímal víc... osobně.“

Nenáviděla jsem se za dychtivost, s jakou jsem hltala jeho váhavý slova, ale nemohla jsem si prostě pomoct. „Snažíš se mi tímhle naznačit, že bys snad něco takovýho chtěl?“ zeptala jsem se přímo, abych už konečně věděla, na čem jsem.

A pak jsem se zatajeným dechem čekala, co mi odpoví.

130. díl

        „Jo, chtěl. Ale to už jsi beztak určitě poznala, ne?“ pousmál se na mě Riel přes stůl. Vzápětí si povzdechnul. „Jenže člověk vždycky nemůže mít to, co chce...“

„Proč ne?“ zeptala jsem se okamžitě. A tak zoufale, že jsem se za to až zastyděla.

„Kvůli spoustě věcí. Nebylo by to... správný, víš? Alex mi tě dal na starost, mám tě chránit... Tímhle bych zcela zradil jeho důvěru.“ Trpce se usmál. „Možná ti to přijde jako směšný argument, protože už se to beztak zřejmě stalo, jenže to bylo něco, co jsem nemohl ovlivnit. Ale tohle můžu, chápeš? A pak... je tu stále ta záležitost s Erikou. Nechci riskovat, že se ti něco stane... že ti ublížím.“

Potřásla jsem hlavou. „Rieli, tohle je přece nesmysl! Táta mi už dávno nemá co mluvit do mýho života! Navíc se to ani nemusí dozvědět. A já se nebojím, že bys mi ublížil. Už jsi k tomu měl několikrát příležitost a neudělal jsi to.“

„Protože jsem nepotřeboval krev... Fakt nevím, co by se přihodilo, kdybych z nějakýho důvodu neměl pravidelný přísun... Stát se může cokoli... Od tý... události s Erikou jsem to zkusil jen jednou... a nemyslím si, že bych měl dost síly se ovládnout. Je to jako šílenství, který se tě zmocní... zatemní ti zdravý rozum... a ty jsi schopná myslet jenom na to jedno... Na horkou rudou krev, která teče v tý nádherně tepající žíle...“ Riel si olízl ret, jako kdyby tam mohl nějakou krůpěj zachytit. „To zvíře ve mně není pod kontrolou, Izabel. Je jenom nakrmený, a tak spokojeně podřimuje. Ale stačí málo, aby se probudilo... a já bych nerad, kdybys u toho byla zrovna ty.“

Lehce jsem se zamračila. „Takže ti na mně záleží, a proto mě odmítáš? To jsou jenom kecy, Rieli! Pokud mě nechceš, tak to řekni, já to unesu! Ale nevyprávěj mi laskavě takovýhle pohádky!“ vyštěkla jsem na něho dotčeně.

„Myslíš si, že je to tak jednoduchý?“ opáčil on. „Měl bych si držet odstup a přitom celý večer myslím na to, jak by bylo fajn tě zas držet a líbat...“

„Jo?! Nevypadalo to tak!“ namítla jsem.

„Snažím se to trochu maskovat, přece tu nad tebou nemůžu otevřeně slintat a zvyšovat ti tak tvý už dost nehorázný sebevědomí!“ mrknul na mě Riel laškovně.

„Bezva...“

Byl to jenom můj soukromej názor a nebo je tenhle upír vážně magor? Na chvíli jsme se odmlčeli.

„Takže kdyby můj táta nebyl tvůj šéf, tak bys takovýhle předsudky neměl?“ ozvala jsem se posléze. Možná jsem to už měla radši nechat být, jenže jsem se odmítala s něčím takovým smířit.

„Nejspíš ne. Jenže Alex je tvůj táta, a tak jsou tyhle diskuze bezpředmětný, ne?“

„Třeba by proti tomu nic nenamítal...“

„Tomu sama nevěříš.“

„Tak teď třeba ne, protože si myslí, žes ho zradil, ale později... Když ti zprvu věřil natolik, že mě svěřil do tvý péče...“

„Řekl bych, že toho doteď trpce lituje...“

Svěsila jsem hlavu. Tohle bylo fakt marný. Bylo načase si přiznat, že nemá cenu se dál snažit. Riel měl svý zásady a tohle by zřejmě šlo naprosto proti nim. Ale jedno jsem ještě udělat musela.

„Chci ti něco říct... něco závažnýho... a chci abys mě dobře poslouchat, ano?“ začala jsem váhavě a Riel se na mě trochu zmateně zadíval.

„O co jde?“

„O tu vidinu, co jsem měla, když jsme byli ve vaně.“

„A co je s ní?“

„Podle táty se tyhle vidiny objeví, když se dotknu něčího čela. Vyjeví mi nebezpečí, který dotyčný osobě hrozí. Rieli... já jsem tam viděla tebe! Byl jsi přikovanej ke stěně a byl jsi na tom už hodně špatně... Musíš si dávat pozor! Nechci, aby se ti něco stalo, rozumíš?“

Riel se pousmál a natáhnul ke mně přes stůl ruku. Bez váhání jsem ji sevřela, jako kdyby se topil a já se ho pokoušela zachránit.

„Děláš si o mě starosti?“ otázal se mě skoro nevěřícně.

„Jo, dělám.“

Palcem mě hladil po hřbetu ruky. Jeho kůže byla příjemně teplá a jeho dotyk neskutečně konejšivý. Jako kdyby se nic zlýho nemohlo přihodit, když jsme tu takhle spolu. Všimla jsem si, že se nadechuje k tomu, aby něco řekl, a zadoufala jsem navzdory veškerý logice, že si to třeba ještě rozmyslel.