Díl 151-160

Zdá se, že štěstí se opět k Anně otočilo zády - nejdříve je v domě svědkem nevysvětlitelných a velice znepokojivých jevů a vzápětí mají s Davidem bouračku. Když se na scéně objevuje její "známý" z parku, který jí vypraví velice divokou historku, neví už, čemu vlastně věřit.

Izabela na tom není o mnoho lépe, protože Riel je stále ještě pryč a od Marcella, jenž ji poctil další návštěvou, se dozvídá věci, které by snad radši ani nevěděla...

151. díl

        Postávala jsem před zrcadlem a nejistě si uhlazovala kombiné na bocích. Bylo to spíš proto, abych si otřela nervozitou zvlhlé dlaně, než že by na něm byly nějaké strašlivé záhyby. Natočila jsem se doprava a doleva a pořád jsem nevěděla, jestli se nemám radši převléct. Rozhodně mé postavě lichotilo, ale taky skoro křičelo ´Sveď mě!´, což možná nebyl zrovna ten signál, který jsem si přála vysílat.

Nerozhodně jsem se podívala na hodiny a pak zpátky do zrcadla. A polekaně jsem vyjekla. Nejdřív proto, že jsem měla pocit, jako kdybych v něm kromě sebe zahlédla ještě někoho, a vzápětí kvůli tomu, že se to zrcadlo samo od sebe roztříštilo na malé kousíčky. Dala jsem si ruce před sebe, abych si před těmi ostrými střepy ochránila obličej, ale těsně předtím jsem si ještě stihla povšimnout něčeho, co mi nešlo na rozum. Protože to zrcadlo vypadalo, jako kdyby ho někdo rozbil zpoza něj!

Když všechno utichlo, sundala jsem si opatrně ruce z tváře a zírala na střepy válející se všude po podlaze. A musela jsem si hned přitisknout dlaň na ústa, abych nevykřikla znovu. Namísto toho, aby se zbytky zrcadla válely hned pod rámem, byly pravidelně rozprostřené kolem mě v dokonalém kruhu.

„To není možný!“ hlesla jsem zhrozeně a spěšně jsem se prohlížela, jestli nejsem pořezaná. Nikde jsem nic nenašla, ale příliš mě to neuklidnilo, jelikož jsem pořád ještě stála bosá uprostřed střepů. Pomalu jsem si sedla na bobek a opatrně jich pár odstrčila stranou, abych mohla ten zbytek bezpečně překročit.

„Je to jenom náhoda… nic víc…“

Potřásla jsem odmítavě hlavou, když v tom se odněkud z chodby ozvaly hlasité rány a lomoz, jako když někdo štípe nábytek. Nerozhodně a spíš proti svému přesvědčení jsem ten zvuk následovala, až mě dovedl před Davidův pokoj. Nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe, jako kdybych hledala někoho, kdo by se tam šel podívat místo mě, ale to bylo celkem zbytečné, neboť jsem dobře věděla, že tu dnes Davidovi rodiče nejsou. Mezitím ten hluk ještě zesílil a já s prudce bušícím srdcem vzala za kliku a pozvolna pootevřela dveře. Jako na povel vše utichlo a já bez dechu zírala na tu spoušť uvnitř.

Měla jsem pocit, že nic nezůstalo na svém místě. Dřevěné kusy nábytku byly rozštípané na třísky, železná konstrukce postele zohýbaná, jako kdyby si s ní pohrálo nějaké tornádo, počítač, přehrávač i televize se změnily ve změť střepů a pokrouceného plastu, po zemi se povalovaly rozlámané desky a cáry textilií a nad tím vším se vznášela malá bílá pírka. Dokonalá zkáza.

Koukala jsem na to a stále nedokázala pochopit, jak se to mohlo stát. Kdo to udělal? A jak? Proč? Bylo mi jasné, že teď už se žádný romantický večer konat nebude, a tak jsem se odebrala zpátky do svého pokoje a rychle se převlékla do kalhotového kostýmku. Znovu jsem zkontrolovala čas. Bylo něco před osmou.

Pospíšila jsem si před barák, abych Davida připravila na to, co ho uvnitř čeká. Akorát včas, protože zrovna přicházel po cestě ke vchodu. Když mě zahlédnul, potěšeně se usmál a já se k němu bez váhání rozběhla. Sevřel mě pevně v náruči a vtisknul mi sladkou pusu na rty.

„Tak jakpak ses měla, vílo?“ zajímal se. „Tohle nevypadá jako pohodlné oblečení na masáž….“

Přinutila jsem se usmát. „Já… napadlo mě, že bychom si nejdřív mohli zajít někam na jídlo, co ty na to?“

Pokrčil rameny. „Proč ne. Ale nemysli si, že se z té masáže vykroutíš!“ varoval mě laškovně.

„To by mě ani nenapadlo,“ uklidňovala jsem ho.

„Fajn. Vezmu auto, ať jsme zpátky dřív. Dneska máme barák celý pro sebe a to by přece byla škoda nevyužít, ne?“

„To určitě jo…“ zamumlala jsem a snažila se nemyslet na ten jeho zdemolovaný pokoj. Co když ten, kdo to udělal, je ještě uvnitř? Z té myšlenky mě zamrazilo. Nejspíš jsem měla zavolat policajty. A nebo to aspoň říct Davidovi, aby je mohl zavolat on…

„Tak pojď, Annie,“ pobídnul mě David už od otevřených dveří u spolujezdce. „Někdy mi připadá, že seš v nějakém docela jiném světě…“ poznamenal s milým úsměvem.

„Samozřejmě… ve světě víl přece!“ vrátila jsem mu to a poslušně nasedla.

Pás jsem zvládala už zcela bez pomoci, a tak jsem ho zaklapla a čekala, až se David usadí vedle mě a nastartuje. Obratně otočil auto na příjezdové cestě, aniž by nějak poškodil stromky, které ji lemovaly, a vyrazil na silnici.

Se zalíbením jsem pozorovala jeho ruce na volantu, byly silné a přesto tak krásně tvarované… dokonalé ruce chirurga… napadlo mě a hořce jsem se pousmála. I když by mě zajímalo, co je s mámou, nezkoušela jsem ji nijak kontaktovat, ta rána, kterou mi způsobila, byla dosud až příliš živá. Možná později…

Na chvíli jsem odlepila oči od Davidových rukou a vyhlédla místo toho z okna. Čtvrť, ve které jsme bydleli, byla na samém okraji města, a já jsem automaticky předpokládala, že zamíříme do centra. David ale namísto toho opustil město docela a zanedlouho sjel na nějakou málo frekventovanou silnici, která vedla bůhví kam.

„Nezabloudili jsme, že ne?“ špitla jsem trochu nervózně.

„Určitě ne. Kousek odsud je jedna vesnická hospůdka, kde dobře vaří a navíc je tam příjemná atmosféra. Bude se ti tam líbit, uvidíš,“ sliboval David a já mu věřila.

Spokojeně jsem se zabořila do měkkého polstrování a zavřela oči. V duchu jsem se snažila vymyslet, jak mu sdělím, že je z jeho pokoje z neznámého důvodu kůlnička na dříví, ovšem pak mě přemohla únava. Ještě jsem mlhavě vnímala, jak přese mě David přehazuje svou bundu, a pak už jsem nevěděla vůbec o ničem.

Tedy aspoň do onoho okamžiku, kdy prudce strhnul volant vpravo, a já byla za ohlušujícího třesku vržena kamsi dopředu.

152. díl

        Nejspíš jsem musela ztratit vědomí, protože když jsem konečně otevřela oči, panovalo kolem naprosté ticho. A taky tma... jenom jedno přední světlo chvíli bojovalo proti černotě uvnitř, než to s konečnou platností vzdalo.

Ta chvíle mi ale bohatě stačila na to, abych se nechápavě rozhlédla kolem sebe. Zaznamenala jsem, že se naše auto nachází na nějakém mostě, jehož zábradlí jsme částečně prorazili, a teď předkem visí nad propastí, jež hrozila, že nás co nevidět pohltí docela. I když David vypadal, že už je mu to jedno. Hlavu měl celou ztmavlou krví a nejevil nejmenší známky života. S obtížemi jsem polykala slzy.

„Davide!“

Neohrabaně jsem si odepnula pás a zlehka jsem se dotkla jeho ramena. Žádná odezva. Zatraceně! Bylo mi jasné, že potřebuje co nejrychleji lékařskou pomoc, jenže jak jsem tak koukala, nebyli jsme zrovna na příliš frekventovaném úseku silnice. Ať jsem se snažila sebevíc, nezahlédla jsem ani jedno projíždějící auto, natož pak nějaký domek nebo pumpu, prostě cokoli, co by slibovalo aspoň náznak civilizace. Po obou stranách silnice se akorát rozprostíraly černé lesy a nesvítit na nebi měsíc, tak možná nerozpoznám ani ty, protože lampy tu žádné nebyly.

„Davide?“ hlesla jsem znovu, tentokrát skoro prosebně. A jak jsem se v té tmě mezitím trošku rozkoukala, všimla jsem si, že nemá zapnutý pás. Znepokojeně jsem svraštila čelo. Jak je to možný? Věděla jsem naprosto přesně, že si ho zapínal!

Ještě chvilku jsem tam naprosto nečinně seděla a jen se pokoušela vzpamatovat. Nejspíš jsem byla částečně v šoku, protože jsem měla chuť si prostě lehnout a usnout. Kvůli Davidovi jsem se ale vybičovala k nějaké činnosti a opatrně jsem otevřela dveře. Až mě zamrazilo, když jsem před sebou namísto pevného asfaltu spatřila jen prázdný prostor končící o několik metrů níž v  polovyschlém korytu. Tak tudy to rozhodně nepůjde...

Další možnost byla přelézt přes Davida a zkusit to u něho. S autem jsme nabourali našikmo, a tak byla šance, že tam bych snad ještě na kus silnice dosáhla. Jenže bych zas riskovala, že mu nechtěně ublížím ještě víc, a to jsem nechtěla. Zoufale jsem se zadívala na zadní sedačky. Kdybych se dostala tam, měla bych vyhráno, napadlo mě a radši jsem se rozhodla zkusit to hned, než zase upadnu do té strašlivé letargie. Pomalu jsem se začala posouvat do mezery mezi sedadly a po nějaké době se mi skutečně podařilo doplazit se až dozadu. Ulehčením jsem vydechla.

Hned se mě zmocnil lehký optimismus, že co nevidět budu venku a budu moct zavolat sanitku. Zatím jsem sice netušila odkud, ale to už byl jen takový malý detail. Přesvědčovala jsem se a posléze jsem tomu snad i uvěřila, že David je jenom v bezvědomí a pokud to nevzdám, tak ho určitě zachráním. Odhodlaně jsem se natáhla, abych si otevřela dveře za řidičem, ale než jsem to stihla udělat, samy se nečekaně rozevřely dokořán a nabídly mi tak lákavý výhled ven na svobodu, aspoň jak jsem ho mohla ve svitu měsíce rozpoznat.

„Je tam někdo?“ zavolala jsem naléhavě, protože nevěřím na zázraky a dveře, co se takhle příhodně otevírají bez cizí pomoci.

„Jste v pořádku?“ ozval se odněkud starostlivý hlas a vzápětí dovnitř někdo nahlédl.

„Vy?!“ vyjekla jsem polekaně, protože ty podivné pichlavé modré oči jsem kupodivu nepřehlídla ani v tom šeru. Byl to ten muž z hřiště! „Co tu děláte?!“

Přišlo mi podivné, že se opět setkáváme a k tomu na takovémhle opuštěném místě. Ztěžka jsem polkla, když mi náhle plně došlo, v jak nepříznivé situaci se nacházím. Co když mi ten muž chce ublížit? Co když mě sledoval? David nevypadal, že se v nejbližší době probere, a já neměla po ruce nic, čím bych se mohla v případě potřeby bránit. Sakra!

„Přišel jsem ti pomoct… Vždycky ti přece pomáhám…“ sdělil mi ten muž a já se znepokojením zaznamenala, že bez dlouhého otálení klidně přešel na tykání. Nepřipadalo mi to jako dobré znamení.

„No… to je od Vás hezké… Jestli Vás tedy můžu poprosit… Můj přítel je zraněný a potřebuje okamžitou pomoc. Je tu nějaké místo, odkud bych mohla zavolat záchranku?“

Muž se pousmál. „Já ale nepřišel pomoct jemu. Navíc už pro něho beztak nemůžeš nic udělat… jeho duch dávno odešel, zatímco jsi byla mimo…“

153. díl

        Odmítavě jsem potřásla hlavou.

„Ne! Bude určitě v pořádku!“ trvala jsem na svém a přemítala jsem v duchu, jestli se nemám pokusit utéct z auta druhou stranou. Ten muž se mi totiž vůbec nezamlouval. Jenže se mi ani nezamlouvala představa, že bych tu s ním nechala Davida samotného. Sakra!

„Je mrtvý!“ procedil ten člověk chladně a s něčím, co nápadně znělo jako zadostiučinění.

„Vy jste snad lékař?“ opáčila jsem podrážděně, protože tuhle možnost jsem si dosud odmítala připustit.

„Skoro.“

„Odkud se tu dá zavolat?“ zeptala jsem se znova a zcela ignorovala jeho předchozí prohlášení.

„Nedá.“

„A Vy tu jste autem?“

Vůbec mě nelákalo, že bych s tímhle mužem měla někam jet, ale kvůli Davidovi bych byla ochotná to risknout. Byl pro mě vším… to on vytvořil ten malý svět, ve kterém jsem tak krátce bezpečně žila. Bez něho bych opět přišla o všechno… Netroufala jsem si zkoumat, jestli ho mám ráda pro něho samotného a nebo právě kvůli tomu, co pro mě udělal, ale ráda jsem ho měla. Záleželo na tom proč?

„Ne,“ odvětil ten muž a natáhnul ke mně ruku. Samozřejmě že jsem před ní polekaně uhnula.

„Tak tu někde bydlíte?“ zeptala jsem se znovu a pro jistotu jsem se ještě trochu odtáhla.

„Ne.“

„Ale jste to Vy! Ten, co mě zval na kafe!“ řekla jsem, snad proto, abych ho slyšela říct taky něco jiného než ne.

„To ano. Jsem rád, že si na to vzpomínáš,“ obdaroval mě trochu delší odpovědí. Ale tón, s jakým to pronesl, mě znepokojil ještě víc než jeho jednoslovné odpovědi předtím.

„To není náhoda, že ne?“ zeptala jsem se ho, i když jsem vlastně ani pravdu znát nechtěla. Protože jsem tušila, že se mi líbit nebude a že jakmile se ji dozvím, nebude již návratu. Jenže jsem neměla sílu hrát s ním dál tuhle hru… Nejistota je tak strašná věc… možná ještě horší než pravda. „To, že tu teď jste,“ upřesnila jsem se srdcem tlukoucím mi až někde v krku.

„Ne,“ potvrdil mé obavy a já úplně cítila, jak mě polévá ledový pot. Protože jsem najednou měla až moc jasnou představu, kdo tenhle člověk v šedém kabátu je. Postava z mé kresby… Smrt...

„Co po mně vlastně chcete? Chcete mě zabít?“ hlesla jsem roztřeseně.

„Já? Ale kdepak! Ovšem musíš být rozumná… Už kvůli tobě zemřelo dost lidí, nemyslíš? Tvoje máma… teď David… Nenosíš lidem štěstí, Anno...“ sdělil mi káravě.

„Moje máma? Co je s ní?“ vyrazila jsem ze sebe prudce. Ani nevím, proč jsem si o ni vlastně dělala starosti, když mě tak drsně vykopla z bytu, možná proto, že mi jí bylo líto.

„Předávkovala se prášky… už se prostě neprobudila… Ale možná je to tak lepší, ne? Moc jsi ji zarmoutila, Annie… Měla by sis lépe vybírat lidi, se kterými se stýkáš… i se kterými si třeba jen vyrazíš na oběd… Nikdy totiž nevíš, kdo tě sleduje.“

„To Vy…?“ vydechla jsem nevěřícně. „Vy jste jí tenkrát volal?! Ale proč?! A jak to myslíte s těma práškama?! Máma nikdy žádné prášky nebrala! Tvrdila, že jsou to jen drahé jedy! Vždycky spoléhala akorát na bylinky!“

Ten muž se tak nějak divně pousmál. „Nejspíš ji zdrtila zpráva o tom, že tě našli polomrtvou a znásilněnou v nějaké opuštěné uličce. Mámy tohle obvykle špatně snáší. Doktor, co doprovázel policisty k ní, jí ukázal pár fotek… kvůli identifikaci… Zhroutila se… Dal jí injekci na uklidnění a pak jí tam nechal nějaké prášky na spaní. Jenom jí asi pozapomněl říct, že by se neměly kombinovat…“

Ztěžka jsem polkla a vzápětí jsem vehementně potřásla hlavou. „Ne! Vy jenom žertujete, že jo?! Tohle je… absurdní!“

„Absurdní? Takové slovo neznám. Bylo to nevyhnutelné… A nebo sis snad myslela, že ti to tvé cukrování s tím mladíčkem projde?!“ Nyní byl jeho hlas plný nenávisti a zloby. Až jsem očekávala, že mě popadne za vlasy a vytáhne ven, kde mě taky zamorduje. Ale to zřejmě zatím neměl v úmyslu.

„Co chcete?!“ zašeptala jsem zdrceně. „Co po mně chcete?!“

„Chci tě chránit, Anno. Nikdy jsem přece nic jiného nedělal. Ale teď už musíme jít… není tu bezpečno…“ dodal naléhavě.

„Jak to myslíte? Co mi hrozí?“ nechápala jsem.

„Zatracení…“

154. díl

        „Zatracení?“ zopakovala jsem užasle. „Co jste vlastně zač? Nějaký náboženský fanatik?!“

„Dalo by se to tak asi říct,“ připustil ten chlápek s dalším nepříjemným uchechtnutím. „Ale s nějakým desaterem to na mě nezkoušej, to jsou pravidla jenom pro vás lidi.“

„Co tím naznačujete?“ svraštila jsem nechápavě obočí. „Že Vy snad člověk nejste?“

„Teď jsi to trefila. Ale nemáme čas to tu teď probírat. Tedy pokud nechceš skončit jako oběť krvelačného upíra!“

Zamračila jsem se ještě víc. „Vám přeskočilo, že jo? Vážně si o sobě myslíte, že jste upír?“

„Ne já, ty hloupá!“ vyjel na mě vztekle. „Ten druhý… cos ho zahlédla tehdy v noci pod balkónem! To, žes ho od té doby už neviděla, neznamená, že tě přestal sledovat! A kdyby nebylo mě, už dávno by se ti zakousnul do krku! Já jsem jediný, kdo tě před ním může ochránit!“

„Jo? A proč byste to dělal?“ zjišťovala jsem podezíravě. Tenhle člověk musí být fakt naprostý blázen! Přijde sem s tím, že můžu za smrt dvou lidí a že on je boží posel, a pak chce, abych mu věřila, že mě chce jenom chránit! Magor!

„Protože je to mé poslání,“ odpověděl se zarážející samozřejmostí. „Byl jsem tu od tvého narození, abych tě hlídal.“

„Vážně? Na mého tátu vypadáte dost mladě!“ neodpustila jsem si poněkud nerozvážnou poznámku. Snažila jsem se udržet aspoň nějakou konverzaci, abych získala trochu času. I když co jsem si od toho slibovala, to vlastně ani nevím.

„Protože nejsem tvůj táta!“ vyštěkl na mě nevlídně. „A teď si pospěš nebo tě tu nechám!“

„To mi naprosto vyhovuje!“ odsekla jsem podobným tónem. „Víte, co si myslím? Že si jenom prachsprostě vymýšlíte! Ale já Vám na to neskočím!“

Ten muž se zatvářil značně rozzlobeně. „Půjdeš se mnou, beztak nemáš na výběr! Kam jinam bys chtěla jít? Nikdo o tebe kromě mě nestojí, pro ostatní jsi docela mrtvá!“

Z jeho slov mě zamrazilo. Ne proto, že by mě tu mohl klidně oddělat a nikdo by mu v tom nezabránil, ale proto, že měl vlastně pravdu. Kromě mámy, pro kterou jsem byla pouze prostředkem, jak se vypořádat se svým zpackaným životem, a Davida tu nebyl nikdo, kdo by mě příliš postrádal, kdybych náhle beze stopy zmizela. Pokud by si toho vůbec někdo povšimnul.

Občas jsem si připadala skoro neviditelná. Ne... hůř než to... Protože kdybych byla neviditelná, bylo by mi jedno, že mě lidi ignorují, ale takhle?

„V tom případě tu můžu docela dobře zůstat, ne?“

„To nepřipustím! Mým úkolem je tě chránit!“ trval na svém ten cvok.

„Proč?“ chtěla jsem vědět.

„Co proč?“ nerozuměl.

„Proč mě?“

„Přidělili mi tě,“ odvětil stručně.

„Kdo?“

„Ti nahoře.“

Obrátila jsem oči v sloup a vzápětí jsem doufala, že to v té tmě nezpozoroval. Nač ho zbytečně dráždit.

„Takže ty jsi taky zeshora? Anděl?“ otázala jsem se a snažila se, aby to neznělo příliš posměšně.

„Ano. Ale nemám rád tohle označení... Lidi si pak představují nějaké bytosti v dlouhých bílých hábitech s křídly na zádech. Říkej mi prostě Ariel.“

„Ariel?“ Bylo mi ho skoro líto. Někdo mu měl rozhodně říct, že tohle jméno mu moc dobrou službu neudělá. Ale ať je po jeho. Nehodlala jsem mu jeho utkvělou představu, že je strážný anděl nijak rozmlouvat, ba právě naopak. Možná bych to mohla využít ve svůj prospěch. „Fajn. Takže Arieli… Ráda jsem tě poznala, ale jelikož zrovna teď chránit nepotřebuju, možná bys mi mohl pomoct jinak, ne? Co kdybys sehnal nějakou záchranku pro Davida? To by od tebe bylo opravdu laskavé.“

Ariel se zatvářil kysele. „Nejsem tu proto, abych byl laskavý a nebo abych se staral o někoho jiného! Navíc i když si to odmítáš připustit, tak jemu už stejně pomoci není!“

„Jasně…“ zamumlala jsem a v duchu jsem přemítala, jak bych ho mohla přesvědčit, aby změnil názor.

„Nevěříš mi snad?“ zeptal se mě Ariel dotčeně a bleskurychle se natáhl a sevřel mou paži v ocelovém sevření. „My přece nikdy nelžeme, to nevíš?“

„Vážně?!“ vypěnila jsem. „A co ty povídačky, které jsi navykládal mé mámě?! Nejdřív o milování v autě a pak o tom, že jsem skoro mrtvá! To snad nebyly lži?!“

Ariel se tak nějak smutně pousmál. „Naneštěstí pro tebe ne. Tohle teď není skutečnost… Ve skutečnosti ležíš v hlubokém kómatu na přístrojích…“

155. díl

        „Cože?!“ vyrazila jsem ze sebe. „Co to tu na mě zkoušíš?!“

Ariel si útrpně povzdechl. „Copak ti to ještě nedošlo, Anno? Nikdy sis s Davidem neměla nic začínat! Tehdy po tom obědě tě nezavezl zpátky domů… Místo toho tě vzal na opuštěné místo… užil si s tebou a pak se tě pokusil zabít. Myslel si, že se mu to podařilo, protože jsi nejevila sebemenší známky života, a tak tě vyhodil z auta v jedné temné uličce. Copak si nevzpomínáš? Všechno, co se přihodilo potom, se odehrálo pouze v tvých představách.“

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Ne! To není vůbec žádná pravda!“

„Je mi to líto… Jsi vlastně klinicky mrtvá. Říká se to tak, ne? Lékařka jsi tu přece ty…“

Zamrazilo mě tak, že jsem se celá rozklepala. Už jsem se i docela přestala pokoušet se mu vytrhnout. „To je nesmysl!“

„Skutečně? S matkou jsi měla neshody, ale copak si opravdu myslíš, že by tě tak hrubě vyhodila z bytu? A David… Věříš snad, že by se ten bohatý hejsek o tebe vážně zajímal? Nastěhoval si tě do domu svých rodičů? Chodil s tebou?“

Arielův vemlouvavý hlas neodbytně pronikal do mé otupělé mysli a já jsem se nejistě zadívala na sedadlo řidiče, kde dosud nehybně spočívalo Davidovo tělo.

„A co je potom s ním?“

„Je mrtvý, vždyť už jsem ti to několikrát říkal. Dostal, co si zasloužil. Vzal jsem tě sem, abys u toho byla. Abys konečně nalezla klid.“

„Ne! Ne, ne, ne!“ popírala jsem důrazně jeho neúprosná slova.

„Je čas, Anno. Ty už se neprobudíš a já tě nedokážu ohlídat navěky. Tvé tělo je teď tak zranitelné… odpoutej se od něho a já tě zavedu tam, kde už ti nikdo nebude moci ublížit… Bude zase dobře…“

„Nech mě bejt! Běž ode mě!“ zaječela jsem vyděšeně. „Jsi šílený! Naprosto šílený! Nemáš jediný důkaz o tom, že to, co říkáš, je pravda!“

„Důkaz?“ Ariel si opět povzdechl. „Myslel jsem, že jsi rozumnější. Ale dobrá…“

Volnou rukou sáhnul pod kabát a já ztuhla hrůzou, protože jsem čekala, že až ji znovu vytáhne, bude v ní svírat zbraň. K mé úlevě však držel jen nějaké papíry.

„Policejní hlášení… fotky z místa činu… Lékařské zprávy… Klidně se podívej…“

Nabídl mi ta lejstra a já je rozechvěle přijala. Pomalu jsem si je prohlížela a ačkoli jsem v bledém svitu měsíce nedokázala rozpoznat úplně všechno, bylo mi čím dál mizerněji. Když jsem narazila na obrázek svého polonahého a zbitého těla, už jsem se neudržela a začala jsem hlasitě brečet.

„Tohle jsem nechtěl…“ řekl Ariel skoro nešťastně.

Usadil se vedle mě a sevřel mě jemně v náručí. Nebránila jsem se. Jenom jsem zírala na tu fotku a vnímala, jak ze mě pomalu vyprchává veškeré teplo.

„Už mi věříš?“

„Já nevím...“ hlesla jsem žalostně. „Nevím...“

„Popíráním faktů nic nezískáš, Anno. Viděla jsi přece tu spoušť v Davidově pokoji... Kdyby to byla realita, jak bys to vysvětlila? Nikdo by nedokázal zohýbat konstrukci té postele bez jakýchkoli nástrojů a vůbec stihnout tam všechno tak rychle zničit. Stalo se to pouze v tvých představách...“

„To není pravda! Já přece nejsem blázen! Viděla jsem to! Viděla!“ trvala jsem na svém, ale můj rázný tón pramenil z čirého zoufalství nikoli z přesvědčení.

„Viděla jsi to, co jsi vidět chtěla…“ poznamenal Ariel věcně a přivinul mě k sobě ještě blíž. „Spasím tě, ale musíš mi věřit, rozumíš? Naprosto věřit…“

„Já ale nevím, čemu mám věřit!“ zaštkala jsem zoufale.

Starostlivě mi otřel slzy, které se bez přestání valily z protržených hrází mých očí.

„Pak věř mně. Jsem tu, abych tě chránil… jsem tu jenom pro tebe… A ty patříš pouze mně…“ pronášel natolik hypnotizujícím tónem, že mě téměř ukolébal k povolnosti. Tedy aspoň do oné chvíle, než vyřkl ta poslední slova.

Pomalu ale rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to ne!“ odmítla jsem to jeho samolibé konstatování a začala jsem sebou zmítat, abych se vyprostila z jeho sevření.

„Hned mě pusť!“ domáhala jsem se svobody, zatímco jsem sebou marně svíjela v jeho neskutečně silných pažích.

„Pustit tě?!“ Pohrdavě se zasmál. „Ale kdepak, děvče!“

Veškerý jeho soucit a trpělivost byly nyní tytam a ta náhlá změna mě opravdu polekala. Jako kdyby se najednou proměnil z laskavého Jekylla na strašlivého Hyda a já mohla jenom s úzkostí trnout, jaký osud si pro mě přichystal.

156. díl

        „Izabelo?“

Někdo se mnou jemně zatřásl a já neochotně rozlepila oči. A hned jsem je zase s procítěným zaskřehotáním zavřela, protože ostrý světlo, který pronikalo do místnosti, mi fakt nedělalo moc dobře.

„Jsi v pořádku?“

Chtěla jsem odpovědět, ale nějak mi ty potřebný slova uvízly mezi rozpraskanými rty. O tom, jakou pachuť jsem měla v puse, se už radši ani zmiňovat nebudu. Zkusmo jsem si odkašlala a s bolestí staženou tváří jsem polkla. Hrůza. Připadalo mi, že mám v krku asi tak tunu kamení a co se nevešlo tam, tak zjevně někdo rozemlel na štěrk a nasypal mi to do očí. Možná, že jsem byla zaživa pohřbená a právě mě vytáhli… To, jak jsem se cítila, by tomu odpovídalo.

„Chceš napít?“

Pomalu jsem přikývla a škvírkama mezi víčkama jsem zamžourala na Marcella, který seděl na okraji postele a s ustaraným výrazem mě sledoval.

„Dobře. Tak vydrž.“

Otupěle jsem sledovala, jak mizí ve dveřích, aby se o chvilku později zase objevil se sklenicí vody, kterou mi opatrně přitiskl ke rtům.

„Pomalu...“ nabádal mě a já s obtížema polkla pár doušků. Byla to učiněná lahoda. A konečně se mi jazyk přestal tak protivně lepit na patro.

„Vypadáš, jako kdybys měla chřipku nebo něco podobného...“ prohodil mezitím Marcell a já si pomyslela, že na mě musí být asi fakt strašný pohled, když i on se snížil k takový poznámce.

„Hm...“ zachroptěla jsem a on mi dal opět napít.

Pak mi pomohl se posadit a já si teprve v tu chvíli uvědomila, že se nacházíme v mý ložnici. Což bylo divný, protože jsem si jasně vybavovala, že jsem se uvelebovala na pohovce dole v hale. I když oblečená jsem byla pořád ještě do županu, který kupodivu dosud zakrýval vše, co měl, a to mě aspoň trochu uklidnilo.

„Máš hlad?“ zajímal se Marcell a s nechutí mi odhrnul dotěrný prameny vlasů, který mi sklouzávaly do tváře. I když... prameny zní až moc honosně na ten chuchvalec zacuchaných a nepříliš čistých vlasů, který jsem měla na hlavě. A mý svaly a klouby protestovaly proti jakýmukoli pohybu s takovou vervou, jako kdybych přinejmenším několik století hibernovala.

„Mě unesli ufoni?“ vypravila jsem ze sebe připitoměle a značně nesrozumitelně, takže jsem považovala za úspěch, že to Marcell přesto zachytil. Holt asi ten upírskej sluch...

„O tom nic nevím. Stavil jsem se tu předevčírem, abych tě zase zásobil čerstvým jídlem. Našel jsem tě spící u vchodu a jelikož jsi vypadala značně zmoženě, ani jsem tě nebudil a jen jsem tě odnesl sem nahoru. V jídelně jsem ti zanechal vzkaz, že přijedu až dnes. Ale tys ho očividně nečetla... a ani ses nedotkla žádného z pokrmů...“ sděloval mi Marcell znepokojeně.

Docela jsem jeho pocity sdílela, protože jsem si vážně nevzpomínala na to, co se dělo od chvíle, kdy jsem se natáhla na ten gauč, až doteď. Zato jsem si začala uvědomovat, že se mi chce děsně na záchod.

„Ehm.... Omluv mě na okamžik...“ zamumlala jsem rozpačitě a začala se hrabat z postele. Jenže mý svaly byly jako ochrnutý, ne a ne spolupracovat. Nakonec mě musel Marcell do tý koupelny skoro donést. Bylo to dost potupný, ale on se přitom choval natolik nenuceně a mile, že jsem to kupodivu i přežila.

Když jsem se osvěžila tím, že jsem si do obličeje nastříkala asi tak hektolitr ledový vody a opakovaně si vykloktala ústní vodou, pomohl mi Marcell do jídelny, kde mi naservíroval čerstvý kafe a nějaký croissanty. Skoro jsem z tý vůně slintala. Hrnek jsem vyprázdnila na jeden zátah, přičemž jsem s povděkem zaznamenala, že se to i bez mlíka dá pít, a Marcell mi ho okamžitě pozorně doplnil. I to sladký pečivo ve mně mizelo skoro nadsvětelnou rychlostí, a to jsem se ještě dost krotila, abych před Marcellem nehltala jako prase. Přece jen jeho uhlazený zjev působil značně moralizujícím dojmem. To s Rielem jsem mohla být víc sama sebou...

Myšlenka na něho mě přinutila se zamračit. Podle toho, co Marcell říkal, se zdálo, že se ještě nevrátil. Že by se přece jen pokoušel najít svou sestru sám? A nebo ho snad někde dostal Ariel?

Samozřejmě, existovala i spousta naprosto nevinných věcí, který ho mohly zdržet, jenže při vzpomínce na ten obraz z mýho snu, jsem se nedokázala ubránit neblahýmu tušení.

157. díl

        Nechtěla jsem zbytečně hysterčit, ale ani podcenit případný nebezpečí, který by Rielovi mohlo hrozit, a tak jsem zuřivě dumala, jak se ujistit, že je v pořádku. Jediná cesta vedla přes Marcella, jenže zrovna tomu se mi nějak nechtělo vyprávět, že jsem měla divný sen, ve kterým jsem viděla Riela na kresbě mý mámy, jak leží v kaluži krve. Opravdu senzační tyhle vidiny... Sice člověk nemusí sledovat televizi, ale někdy bych taky ráda snila, aniž bych při tom viděla někoho těsně před a nebo rovnou po smrti.

Poočku jsem se zadívala na Marcella, který nenuceně popíjel svý kafe, a přemítala jsem, jak začít. Vzhledem k tomu, že jsem věděla o averzi, kterou tihle dva upíři vůči sobě chovají, připadalo mi to dost těžký. Naštěstí pro mě byl můj výraz asi dost výmluvný, protože se na mě Marcell přívětivě pousmál a zeptal se, co se děje.

„No, jenom mi přišlo celkem divný, že se Riel ještě neobjevil... Už ti říkal, kdy se vrátí?“ plácla jsem s předstíranou lhostejností.

„Zatím ne,“ odvětil stručně.

„Ale mluvili jste spolu, ne? Volal ti?“ vyzvídala jsem dál.

„Vlastně ne. Asi mu do toho něco přišlo,“ konstatoval Marcell bez zájmu. „Ale my také nemáme ve zvyku hlásit si každý pohyb.“

„A co když se mu něco stalo?“

„Jako co?“

„Nevím... cokoli... Třeba nějaký potíže s Arielem...“ navrhla jsem s neurčitým pokrčením rameny.

„To by těch Arielů muselo být přinejmenším tucet, aby Riela nějak ohrozili. Na to, že není čistokrevný upír, se tou svou katanou ohání až nepříjemně hbitě...“ uklidňoval mě Marcell a já mu radši ani nepřipomínala, že jen před pár dny tvrdil tomu samýmu Rielovi, že je naprosto neschopnej.

„Tak třeba mohl mít bouračku na motorce, co já vím. Mám prostě jenom blbej pocit. Nemůžeš mu zavolat? Prosím?“

Marcell si mě chvilku pátravě prohlížel, než pomalu přikývnul. „Pokud tě to uklidní...“ Odložil hrnek a z vnitřní kapsy kabátu vytáhnul tenký černý mobil.

Netrpělivě jsem čekala, až se mu Riel ozve, ale zřejmě marně, protože po chvilce to Marcell vzdal.

„Asi zrovna nemá čas,“ sdělil mi a znovu se napil kafe, mobil přitom položil na stůl.

„Třeba to jenom neslyšel...  zkus to znova!“ nabádala jsem ho úzkostlivě.

„Třeba má zrovna nějakou návštěvu...“ nadhodil mnohoznačně. „Když mi nezavolá zpátky, tak se s ním zkusím spojit večer, slibuji.“

„Ale dej mi pak vědět, jo?“ vymiňovala jsem si.

Přisvědčil. „Máš nějaké číslo, kam ti můžu zavolat?“

„Ne,“ zamračila jsem se na něho. „Nemám mobil ani doklady a ani už mě nebaví bejt tady zavřená!“ vyjela jsem na něho, i když jsem si uvědomovala, že není zrovna fér vinit ho za mou současnou mizernou situaci.

„Pak ti nějaký telefon opatříme. A o doklady se nestrachuj, do zítřejšího dne ti je seženu,“ informoval mě věcně.

„Ale jak dlouho tady mám ještě trčet?! Nelíbí se mi to tu! Mám divný sny a... nechci tu bejt pořád sama! Copak nemůžu aspoň na čas zůstat u táty? Aspoň než se Riel vrátí?“

Marcell zamítavě potřásl hlavou. „To by teď nebylo příliš moudré, Izabelo. Lepší bude, když se budeš ještě nějaký čas držet v ústraní. Tedy přinejmenším do té doby, než budou hotové rozbory tvé krve. Podle nich se pak rozhodneme, jak budeme postupovat dál.“

„A mohla bych tátovi aspoň zavolat? Potřebovala bych s ním něco probrat...“ požádala jsem ho a v duchu jsem si znova promítala, co všechno se mi v mým snu vyjevilo.

Chudák máma, pomyslela jsem si, neměla vůbec lehkej život... Překvapilo mě, že byla v mládí úplně stejně nejistá jako já teď. A doufala jsem, že se mi ještě poštěstí vidět, jak se vlastně seznámila s tátou. Rodiče o tom nikdy nemluvili a na mý dotěrný dotazy vždycky odpovídali, že se jednoho dne prostě potkali venku.

Jo, narušovala jsem takhle poněkud jejich soukromí, ale nikomu jsem tím přece neubližovala, takže mě kvůli tomu ani žádný výčitky svědomí netrápily. A díky těm představám jsem aspoň měla možnost být zas s mámou... konečně ji poznat... Ačkoli to bylo dost absurdní, měla jsem pocit, jako kdybychom byly kamarádky.

„To asi nepůjde, Izabelo,“ oznámil mi Marcell a tvářil se tak nějak posmutněle. „Alexander se znovu ujal svých povinností Nejvyššího, a tudíž by nebylo bezpečné, abyste vy dva byli v jakémkoli kontaktu…“

158. díl

        „Jakejch povinností?“ zamračila jsem se na Marcella znepokojeně. „A proč by se k nim vůbec vracel?“

Marcell chvilku mlčel, skoro jako kdyby přemítal, jestli mi to říct a nebo ne. Nakonec v něm ale zřejmě zvítězil smysl pro upřímnost. „Bylo to v rámci dohody... Oni počkají, dokud jim nepředloží důkaz, že jsi jednou z nás, a on se navrátí na svůj post...“

„A s tímhle souhlasil?!“ nedokázala jsem tomu uvěřit. To, že by pro mě obětoval svůj dosavadní způsob života, který si kvůli mámě zvolil, mi přišlo prostě neuvěřitelný. A taky mě to dost zarmoutilo. Protože jsem věděla, že by se jí to ani trochu nezamlouvalo.

„Ano.“

Marcell si nalil ještě trochu kafe a beze spěchu si ho vychutnával, jako kdyby se nic mimořádnýho nedělo. Když mu ale vzápětí začal zvonit mobil, vyskočil na nohy s pohotovostí, která svědčila o tom, že na ten telefonát netrpělivě čekal.

„Je to Riel?“ dotazovala jsem se okamžitě a zvědavě jsem natahovala krk, jako kdybych na tom prťavým displeji snad mohla rozpoznat, kdo to volá.

„Není. Omluv mě, prosím, na okamžik...“

Marcell se spěšně přesunul do chodby, než ten hovor přijal.

„Ano?“ zaslechla jsem matně jeho hlas a napínala jsem uši, aby mi z tý jednostranný konverzace neuniklo ani slovo. Je přece docela dobře možný, že v tom Rielově zmizení má prsty on... Nejdřív unesl jeho sestru a když mu na to Riel přišel, tak se zmocnil i jeho. A nebo ho rovnou odstranil. Ta myšlenka mě zrovna moc neuklidnila, a tak jsem se začala hned zuřivě přesvědčovat, že mám jenom příliš bujnou fantazii. Riel je přece určitě v pořádku. Musí být!

„Výborně! Sledujte je, ale zatím nezasahujte! A kdyby se dělo něco neobvyklého, tak mi to neprodleně hlaste!“ nařizoval Marcell tý osobě na druhý straně a mě zaskočil panovačný a hlavně až děsivě nelítostný tón jeho hlasu. Takhle jsem ho ještě nezažila. Zajímalo by mě, jaký vlastně ve skutečnosti je, protože se mi najednou zdálo, že to, jak se chová ke mně, je jenom hodně dobrá přetvářka.

Když se o chvilku později vrátil zpátky do jídelny, měl už opět ve tváři nádech lehkýho úsměvu, který se tam tak často objevoval. Výraz člověka, nebo v jeho případě upíra, kterýho vůbec nic netrápí a je se vším maximálně spokojený.

„Nějaký problémy?“ vyzvídala jsem, jakmile se posadil.

„Ale kdepak. Jenom pár andělů se rozhodlo zlobit. Nic velkého.“

„Pro tebe nejspíš ne, ale co když se mě některý z nich rozhodne poctít svou návštěvou? Co tu mám jako sama dělat? Říct mu, aby přišel znova, až tu budeš ty nebo Riel?“

„Sem by se žádný z jejich pěšáků neodvážil,“ uklidňoval mě Marcell.

„Žádnej z pěšáků? Takže nějakej Nejvyšší od andělů se sem klidně dostat může?“ vyložila jsem si to jeho ujištění po svým.

„Asi ano, ale pochybuji, že by to udělal,“ zatvářil se Marcell skepticky.

„Fajn! Tvoje jistota je vážně skvělá věc! Ještě mi řekni... s tou tátovou dohodou... co se mnou bude dál, jestli ty testy nebudou pozitivní?“ zajímala jsem se.

„Pak je Alexander povinen dodat Nejvyšším důkaz o tvé eliminaci.“

„Takže jsem tu teď vlastně zavřená a čekám buď na milost a nebo na svou popravu?“

„Nepodal bych to sice takhle dramaticky ale teoreticky je to zhruba tak,“ připustil Marcell.

„A prakticky?“

„Prakticky pochybuji, že by Alexander jejich přání vyplnil. Koneckonců jsi to jediné, co mu po tvé matce zůstalo.“

„Ještě má přece vzpomínky...“

„Vzpomínky!“ Marcell se trochu pohrdavě ušklíbnul. „Vzpomínky nemají pro upíra valný význam. Nač vzpomínat, když máš celý dlouhý život před sebou? Kdo odešel, ten je pryč a nic už ho nevrátí, tak proč se tím zabývat?“

„Máma se ale vrátila!“ bránila jsem ji okamžitě, protože se mi ani v nejmenším nezamlouvala představa, že na ni táta už třeba dočista zapomněl.

„To ano... A to byla velká chyba.“

159. díl

        „Tak chyba?!“ procedila jsem mezi zubama vztekle a ještě vzteklejš jsem se na Marcella zamračila. „Asi bys měl radši jít, přece se tu nebudeš zahazovat s někým, jako jsem já!“ vyjela jsem na něho a prudce jsem se zvedla, abych opustila místnost.

Marcell si útrpně povzdechnul. „Omlouvám se, neměl jsem to říkat. Ale sama vidíš, kam takové míšení druhů vede. Alexander přece nemohl očekávat, že mu to u Nejvyšších projde. Nejprve si něco začne s lidskou ženou a potom s andělem... takové věci se nepromíjí.“

Zastavila jsem se u dveří a sekla po něm nevlídným pohledem. „Však si pro to taky jistě vytrpěl svý!“

„On? Ale kdepak... Víc si vytrpěli ti, kterým na něm záleželo. Jenže on na ně nikdy nebral ohledy. Nebral ohledy ani na to, že ho tvá matka zprvu odmítala. Ale on byl vždycky takový... Šel si tvrdě za svým, aniž by se staral o to, jak na to nahlíží ostatní,“ sdělil mi Marcell a v jeho hlase zaznívala hořkost.

„Pokud máš proti němu nějaký výhrady, tak si to proberte spolu, já s tím nemám nic společnýho!“ oznámila jsem mu, ale jeho poznámka o tom, že máma tátu vlastně nechtěla, mi ve spojení s mým snem skoro naháněla husí kůži. Jenom jsem doufala, že táta tehdy neprovedl nic… drastickýho... nerada bych ve svých snech byla svědkem toho, jak jí ubližuje.

„Být tebou, tak bych se od toho všeho tak nedistancoval. To, že se Alexander nakonec uvolil se vrátit, je jen tvá zásluha,“ připomněl mi ne bez výčitky. „A nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť těšilo.“

„Bylo to jeho rozhodnutí!“ odsekla jsem, protože už takhle jsem se obviňovala dost i bez Marcellových blbých připomínek.

A v duchu jsem jenom žasla, co se stalo s tím šarmantním upírem, kterýho jsem znala. Tenhle chladný, odměřený a hněvem naplněný muž se mu příliš nepodobal. A já se v jeho společnosti už rozhodně necítila bezpečně. Očima jsem přelítla místnost, abych zjistila, jestli by se tu v případě nouze dalo něco použít jako zbraň. Kromě nějakýho kovovýho nádobí jsem toho ale moc neobjevila. A vážně jsem pochybovala, že by se Marcell nechal umlátit nerezovou mísou. Sice dosud působil značně uhlazeným dojmem, ale něco mi říkalo, že i to by se mohlo brzo změnit. Zašilhala jsem po jeho kabátě, jestli na něm nespatřím něco podezřelýho, co by mi prozradilo, že se v něm ukrývá pistole a nebo něco podobnýho, ale na nic jsem nepřišla. Zato jsem tím svým malým průzkumem očividně vzbudila v Marcellovi podezření, protože se na mě dost upřeně zadíval.

„Hledáš něco?“

„Ne.“

„Jsi si jistá?“

Tón, kterým to pronesl, mi příliš klidu nepřidal, a já se v ten okamžik rozhodla.

„Jenom jsem se chtěla na něco zeptat... ale je mi to trochu trapný...“ začala jsem naoko váhavě a opět jsem se posadila na svý místo.

V duchu jsem si totiž mezitím vyhodnotila, že utíkat by stejně nemělo cenu. Nepochybovala jsem o tom, že by mě Marcell v mžiku dohnal, a i kdyby ne, pak jsem se tu stejně neměla kde skrýt vzhledem k tomu, že tu žádný dveře nebyly opatřený zámkem. Vyjma teda těch vchodových, což celou tuhle záležitost s prcháním příliš neulehčovalo.

„Klidně se ptej, Izabelo. Já před tebou nemám žádné tajnosti. Na rozdíl od jiných...“

Tohle jsem radši ignorovala a hned jsem přešla k věci. „Já jenom jestli jsi mi zase nepřinesl nějakou krev...“

„Už jsi tomu přišla na chuť?“ pousmál se Marcell potěšeně, zatímco přede mě položil pouzdro ne nepodobné tomu, jaké jsem viděla u Riela. „Nabyl jsem dojmu, že ti Riel musí téměř každou dávku nalít rovnou do krku.“

„Protože se u toho vždycky tváří, jako kdyby to bylo něco zvrácenýho a nechutnýho. Ale já si myslím, že na tom nic špatnýho není, ne? Je to, jako kdybych si píchala inzulín.“

„Chytré děvče,“ pochválil mě Marcell a jeho nepřístupný výraz na okamžik poněkud roztál. „Možná to také bude tím, že ti nosím tu nejlepší...“

„Nejlepší?“ Trochu křečovitě jsem se zachichotala. „Podle čeho to posuzujete? Podle stáří jako víno?“

Marcell se zasmál. „Copak jsi nikdy neslyšela o tom, že nejlepší je krev nevinných panen?“

Rozpačitě jsem si odkašlala. „Ještě mi řekni, že si to osobně kontroluješ!“

Marcell se zatvářil ještě pobavenějš. „To by mi lovci asi dlouho netrpěli. Nejsem takový asketa jako je Riel a sehnat v dnešní době pannu je celkem obtížný úkol...“

Začínalo se mi pomalu ale jistě dělat špatně. „Ukrást malou holku rodičům mi nepřipadá zas tak těžký!“ pronesla jsem pohrdavě.

„To asi ne, ale dětská krev není moc chutná. Lepší je mladá netknutá žena, jako byla třeba tvoje matka. Pokud by se ovšem Alexander dokázal ovládnout…“

160. díl

        V duchu jsem zaúpěla. A to jsem si myslela, že když nespím, tak jsem v relativním bezpečí! Ale zdálo se, že Marcell je odhodlaný způsobit mi psychickou újmu i v bdělým stavu!

„Co tím naznačuješ? Ty o tom snad víš něco víc?!“ domáhala jsem se důrazně, i když jsem si nebyla vůbec jistá, jestli zrovna tohle chci vědět.

Jelikož jsem asi fakt blázen, tak jsem si představovala, že byl táta tehdy pod máminým balkónem jen proto, že šel náhodou kolem a ona ho prostě na první pohled uchvátila. Jo, klidně mě za to můžete kamenovat, ale nepředstavuje si snad každý, že se jeho rodiče seznámili nějakým naprosto romantickým způsobem? A co je romantičtějšího než posmutnělá blondýnka v noční košili na balkóně? Úplná Julie, co čeká na svýho Romea! Jenže tahle moje pohádka pomalu dostávala povážlivý trhliny...

„Náhodou vím. Ale nemyslím si, že je to něco, co bys opravdu chtěla slyšet. Nerad bych ti kazil tvé iluze o Alexandrovi.“

„Jen spusť...“ vybídla jsem ho a z pouzdra na stole jsem si nabídla jednu ampulku. Když jsem do sebe co nejrychleji lila její obsah, snažila jsem se nemyslet na to, odkud pochází.

Marcell lhostejně pokrčil rameny. „Není toho mnoho. Tvůj otec měl kdysi také funkci lovce. Jak název napovídá, tihle upíři vyhledávají vhodné dárce krve pro dlouhodobou spolupráci. Dostanou tip a adresu a jdou prověřit, zda je vybraná osoba vyhovující. Některým upírům nezáleží na tom, jakou krev to vlastně pijí, ale ti čistokrevní a starší dávají přednost kvalitě. Proto byla zřízena elitní skupina upírů, která pro ně obstarává vhodné zdroje. Alexander patřil mezi ty nejlepší...“

Marcell se na chvíli odmlčel a já zamyšleně koukala na zbylý ampulky s krví, jestli si pro jistotu nemám dopřát ještě jednu. Pokud na mě ten zmetek něco zkusí, hodlala jsem ho bez jakýchkoli výčitek seškvařit bleskem. A k tomu jsem chtěla mít v zásobě dostatek energie. Na druhou stranu jsem se ovšem netoužila předávkovat. I když... je to u krve vůbec možný?

Zachytila jsem Marcellův zvědavý pohled, a tak jsem se radši zadívala kamsi za něj na zeď.

„Pokračuj,“ pronesla jsem s předstíraným klidem.

„Nejde jen o to dostat dotyčnou osobu na vhodné místo,“ zacházel Marcell do detailů, který jsem ani netoužila znát. „Je také zapotřebí zabít anděla, který ji obvykle chrání. A to uměl Alexander dokonale, měl ostatně dost století na to, aby se v tomhle ohledu dopracoval k naprosté preciznosti. Proto nás tehdy všechny překvapilo, když se jednu noc vrátil z výpravy sám. Tvrdil, že neměl příležitost tu dívku prověřit a že za ní zajde ještě jindy. O nějakou dobu později ohlásil, že je naprosto nevyhovující, a tím byla vyřazena z evidence potencionálních kandidátů. Nikdo ovšem netušil, že s ní má nějaké vlastní záměry...“

„Kandidáti... spolupráce... Mluvíš o tom, jako kdyby to byl nějaký registr uchazečů o zaměstnání!“ odfrkla jsem si znechuceně. „Co se s takovou osobou vůbec děje? Má ještě nějakou šanci na normální život?“

Marcell se na mě zadíval ještě upřenějš. „Určitě to chceš vědět?“ ubezpečoval se a mně z toho přejel mráz po zádech, neboť jeho tón nevěstil nic dobrýho.

„Ovšem! Jinak bych se neptala, ne?!“

„Dobrá...“ uvolil se Marcell. „Ale pak si nestěžuj, když se ti to třeba nebude zamlouvat... Naši dárci žijí tak dlouho, dokud jsou užiteční. Jakmile kvalita jejich krve přestane být vyhovující, jsou eliminováni. Nepřichází v úvahu, aby byli propuštěni na svobodu, protože by nás mohli vyzradit. To, jaký život tito lidé v zajetí vedou, závisí především na tom, kde a u koho se nachází. Ve Francii se k nim většinou chovají poměrně slušně, i když ne nezřídka jsou tam uvězněné dívky využívány i jako milenky...“

„Tam snobácky netrvaj na panenský krvi?“ ušklíbla jsem se opovržlivě.

„Ale ano. Ovšem jsou i jiné způsoby, jak se pobavit a neohrozit přitom neposkvrněnost ženy. Mám snad pokračovat a nebo už ses dovtípila?“

„Myslím, že už jsem to pochopila naprosto dokonale...“ ujistila jsem ho rychle, aby mi náhodou nechtěl začít vysvětlovat, kolik tělesných otvorů ženy se dá v praxi použít.

„Výborně... Nejhorší podmínky mají asi v Německu... Ostatně to jejich zakládání koncentračních táborů, v nichž získávali krev ve velkém, hovoří samo za sebe. V současné době od toho sice upustili, ale situace dárců se tam příliš nezlepšila. Nejčastěji jsou drženi pohromadě ve velkých betonových halách zbudovaných v podzemí. Pokaždé, když tam jedu, beru si raději zásobu krve s sebou, protože tam bych se opravdu bál něco pít.“

„Počkej… Chceš tím naznačit, že byl Hitler upír?“ vykulila jsem na něho oči a Marcell se zatvářil značně nevlídně. Bylo zřejmý, že jsem ho touhle svou otázkou příliš nepotěšila.

„To nebyl. I když nepopírám, že pár se jich za jeho vlády dostalo na velice významné posty. Jejich jména si ale raději nechám pro sebe.“

„A tady? Jak jsou dárci drženi u nás?“ zajímala jsem se dál.

Marcell se na okamžik zahleděl ven z okna, než obrátil svůj pohled zpátky na mě. „Nejčastěji v nemocnicích.“

„Tam je ale přece nemůžete držet moc dlouho, vždyť by to bylo podezřelý!“ namítla jsem.

„Podezřelý?“ Marcell se tak nějak temně pousmál, bylo na něm patrný, že se dobře baví. „Co je podezřelého na dívkách v kómatu?“