Izabelin útok na Adriana má strašlivé následky, zcela zdrcená mu přísahá pomstu. Ale bude mít příležitost svůj záměr i uskutečnit?
Bylo to v tom, jak provinile se zatvářil, než jeho slova, co mi prozradilo, čeho se dopustil.
„Tys ho napráskal?!“ vyjela jsem na něj nevěřícně. „Jak jsi to mohl udělat?! Proč?!“
„Porušil pravidla…“ začal Michael svoji obhajobou, ale dvakrát přesvědčivě to neznělo. A to ani mým naivním uším.
„Hezký pokus!“ ušklíbla jsem se na něj znechuceně. „A já myslela, že andělé nelžou!“
„Nikdo není dokonalý,“ pokrčil rezignovaně rameny. „Nejspíš jsem strávil až příliš času mezi lidmi… a pochytil některé jejich nectnosti…“
„Jasně, hoď to všechno na nás! Protože vy jste naprosto bez chyby!“ znechutil mě svou výmluvou ještě víc.
„Neměl jsem v úmyslu nikomu ublížit… prostě se to stalo…“ Zatvářil se dokonale nevinně, jako kdyby to on tu snad byl obětí. „Zaskočilo mě, jak jsem se cítil, když jsem to zjistil… nikdy předtím jsem podobné pocity nezakusil. Popravdě mě to trochu… vystrašilo…“
„A cos cítil?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti, než že by mě to skutečně zajímalo. Copak jsem snad jeho psychiatr?!
„Myslím, že mezi lidmi by se to nazývalo žárlivostí,“ zahloubal se archanděl do rozjímání o svým nitru. „Také jsem pociťoval cosi jako zášť vůči Gabrielovi za jeho zradu. Protože on věděl, jak o Ezechiel smýšlím. A přesto se nedržel zpátky.“
„Proč by to měl dělat, když ty by sis s ní stejně nic nezačal?“ nechápala jsem tu jeho ukřivděnost.
„A neměl si s ní nic začínat ani on! Sama nejlépe vidíš, kam taková rebelie může až zajít!“ zlobil se Michael dál a vypadal v tu chvíli dost impozantně. Celkem jsem byla ráda, že není naštvaný na mě, teda aspoň zatím.
„Citům se nedá poručit!“ pošťourala jsem se s pečlivě bezelstným výrazem v jeho nezhojený ráně.
„Citům?“ Archanděl se pobaveně zasmál. „Gabriel to ale neudělal kvůli svým citům, šlo o sázku!“
„Cože?“ vykulila jsem oči.
„Překvapená? Snad sis nemyslela, že jen já mám své chyby? Nevím, jaký je ten tvůj Riel, ale Gabrielovou slabostí byla vždy ješitnost. Domníval se, že si může dovolit cokoli a projde mu to, jako třeba ta záležitost s Ezechiel. Jen jsem chtěl, aby aspoň jednou dostal lekci.“
„To taky dostal a nebo si snad myslíš, že si to tady dole užívá?! Musíš být se sebou náramně spokojený!“ neměla jsem pochopení pro Michaelovy důvody.
„To nejsem,“ pronesl tiše, zarmouceně. „Věř mi nebo ne, ale nikdy jsem nechtěl, aby to odnesl někdo další. Ani ty.“
„Myslíš ani Ezechiel.“
Přikývl. „Nezazlívám jí, čeho se dopustila. Je to koneckonců jen žena… a ty mají nejrůznější slabosti… Bylo nejspíš přirozené, že tomu svodu podlehla.“
Tak tohle mě pořádně dožralo. „Připadáš si o tolik lepší, protože ty ses zbaběle držel stranou?! A proč si myslíš, že to tak bylo správný?! Co když bylo předurčeno, abyste s Ezechiel byli spolu?! Možná jsi ji měl chránit před Adrianem! A tys ji místo toho zradil!“
Po tomhle se na mě Michael nepřívětivě zamračil. „Pokud měl Adrian tohle všechno dopředu naplánované, pak je přece zcela lhostejné, co jsem já nebo Gabriel udělali!“
Zajímavý, jak to najednou viděl docela jinak, když šlo o něj, předtím se pořád tvářil, že to všechno způsobila Gabrielova vzpurná povaha a Ezechielina ženská slabost! To není ani natolik chlap, aby dokázal přiznat svůj podíl viny?!
„Kdybyste se vy archandělé spojili, tak byste tomu třeba dokázali zabránit!“ předhodila jsem mu zlostně. „Ale vy se radši sázíte!“
„Vsadil jsem se jen proto, že jsem nevěřil, že by Gabriel měl skutečně tu nehoráznou drzost Ezechiel vůbec oslovit!“ hájil se Michael se spravedlivým rozhořčením, který pramenilo kdoví odkud. „Jenže řekni mu, že něco nesmí, nebo že něco nejde provést, a on udělá cokoli, jen aby ti dokázal, že se mýlíš a že pro něj podobná omezení neplatí! Je to arogantní nadutec a kdyby nebylo těch ostatních, kteří na jeho pýchu doplatili, tak bych ti řekl, že dostal, co si zasloužil!“
„Když jsi takový spravedlivý, tak co Adrian a Ariel?! A nebo ti snad nepřipadá, že by taky zasloužili pořádnou lekci pokory?!“ připomněla jsem mu ostře, otrávená tím, jak pořád hází špínu na Gabriela. Jo, asi nebyl bez chyby, ostatně kdo to o sobě může tvrdit, ale jeho arogantní sebejistota mi už párkrát zachránila život, takže jsem byla tou poslední, která by ho za ni kritizovala.
„Vidím, že ať Gabriel nebo Riel, stále se ti z něj podlamují kolena,“ pronesl Michael ne bez výčitky. „Uvědomuješ si ale, že váš vztah je založen pouze na jeho pýše? Vzali mu hračku, která ho ještě bavila, a to se mu nelíbí. A nebo vážně věříš, že je v tom něco víc?“
„Tohle je mezi ním a Ezechiel, mě se to netýká!“ odbyla jsem ho s předstíraným nezájmem. Já se mu tak budu svěřovat, jak moc pro mě Riel znamená, to určitě! Jenže on to ani slyšet nepotřeboval.
„Dáváš mu svou krev, abys ho udržela při životě, a mám ti věřit, že ti na něm nezáleží?“ vysmál se tentokrát on mně. „Obdivuji tvou zarputilost, ale doufám, že si uvědomuješ, jak zbytečné je tohle tvé počínání? Protože Adrian ho nenechá odejít, ne po té urážce, které se dopustil tím, že ho konfrontoval. A až tu nebudeš, aby ses o něj postarala, kdoví, jak dlouho vydrží?“
„Já ale bez něj nehodlám odejít!“ pravila jsem odhodlaně, třebaže uvnitř mě stále zuřily pochybnosti.
Proč se starat o někoho, kdo o vás nestojí? Proč pro něj riskovat život, když ho stejně nemůžete získat? Jistě, tohle byla jedinečná příležitost ukázat, jak nezištná a čistá je moje láska k němu, že i když vím, že nikdy nebude můj, neopustím ho, jenže hlas rozumu mi našeptával něco jinýho a pud sebezáchovy takřka křičel, ať udělám cokoli, jen abych se zachránila, že nic přece není důležitější. Nebyla jsem hrdinkou z románů, která pro svýho milýho vytrpí cokoli, byla jsem jen obyčejná holka, která chtěla vést docela normální život, ne se stát nějakou zatracenou mučednicí kvůli neopětovaný lásce.
„Nemůžeš se pro něj obětovat, musíš dokončit to, pro co jsi byla stvořena, teď nesmíš selhat, rozumíš?!“ udeřil na mne Michael natolik nečekaně, až jsem sebou polekaně trhla.
„A proč bych to měla dělat?!“ vybuchla jsem v odpověď. „Jsou to vaše plány, ne moje! Akorát se mnou neustále manipulujete a přitom vás ani jedenkrát nenapadlo se mě normálně zeptat!“
„Nechtěj mi namluvit, že kdybychom tě požádali, tak bys se vším souhlasila! Pro dosažení vyšších cílů je nutné přinést jisté oběti, tomu se prostě nevyhneš! Jenže na to ty stále ještě nejsi připravená!“ povzdechl si, jako kdyby to všechno byla jenom moje chyba.
„Mám zničit všechno, na čem mi záleželo, jen abych zachránila tenhle svět?!“ mračila jsem se na něj. „Copak bude ještě takový jako předtím?! A co v něm zbyde pro mě?! Proč bych o takový měla stát?!“
„Nejde přece o jednotlivce… o tebe… o tvé rodiče… Gabriela nebo snad mě… my jsme jen figurky v téhle hře… ale v sázce je osud celého lidstva a na to bys měla myslet především,“ snažil se mě opět přesvědčit ke spolupráci.
„Ale lidstvo je přece tvořeno jednotlivci!“ vyvracela jsem mu ten jeho chladný argument. „Kolik jich seš ochotný pro ty zbylý obětovat? Za jakou cenu ti to bude ještě připadat smysluplný?! A proč se mají někteří obětovat, aby ti druzí mohli žít, nemají snad stejný právo na život?!“
„Do podobných debat se s tebou pouštět nebudu,“ přešel archanděl můj vášnivý projev bez většího zájmu. „Věř jen, že konáme, co je pro zachování lidského druhu nevyhnutelné. A ty bys měla dělat totéž.“
„Jo, to mi radíte pořád! Ale zatím mi nikdo z vás nebyl schopný říct, co po mně vlastně chcete!“
„Protože to nevíme. Ovšem jsem si naprosto jistý, že až přijmeš svůj osud, až si uvědomíš, kdo doopravdy jsi a smíříš se s tím, pak budeš vědět, co je potřeba udělat.“
Chvilku jsem si ho mlčky prohlížela, než jsem zatvrzele potřásla hlavou. „To jsou akorát kecy! Možná byste měli přestat spolíhat, že se něco takovýho stane, a radši vymyslet nějaký jiný plán! Třeba ještě není tak docela pozdě postavit se Adrianovi na odpor! A nebo se snad bojíte, že byste mohli přijít k úhoně?! Copak nejste připravení padnout pro záchranu lidstva?!“ popíchla jsem ho.
„Zničení Adriana není jediným problémem, který tu řešíme,“ upozornil mě Michael dotčeně. „V lidském světě musí být opět nastolen řád a k tomu potřebujeme buď jeho a nebo Ezechiel.“
„Myslím, že to bude muset jít i bez nich, protože ani jeden z nich teď zrovna nevypadá, že by byl schopný něco nastolit! Leda Adrian hrůzovládu, ale to je tak asi všechno!“
„To si uvědomujeme lépe než ty, proto se také tolik snažíme, aby se Ezechiel vrátila,“ odvětil archanděl dosti povýšeným tónem.
„A proč si myslíte, že i kdyby se vám to podařilo, tak že bude ochotná vám pomoct?“ nadhodila jsem ve snaze aspoň trochu zchladit jeho ego. „Já na jejím místě bych se na vás vykašlala, stejně jako jste to udělali předtím vy jí! Ostatně pokud se fakt vrátí a zjistí, co jste dopustili, aby se stalo Gabrielovi, tak ji to nejspíš taky moc nepotěší! Možná byste měli začít u něj a dostat ho někam do bezpečí!“
„To se ti lehko řekne!“ zareagoval Michael nepříliš vlídně.
„No jasně, já zapomněla, že vy se o nic pokusit nemůžete, protože se bojíte, že by vám Adrian přistřihl křidýlka!“ sekla jsem po něm zlostně, vytočená těma jeho neustálýma výmluvama na nejvyšší možnou míru. Jenže hned vzápětí ze mě ten vztek zase rychle vyprchal, to když Michael promluvil.
„Adrian není ten problém, to Gabriel,“ zatvářil se nešťastně. „On prostě odmítá utéct a nechat mu tě tady napospas.“
„Tohle ti fakt řekl?“ zeptala jsem se docela pitomě, ohromená tím, co by to mohlo znamenat. Totiž že mu nejsem tak ukradená, jak se mi neustále snaží namluvit. Přece by tu nezůstával uvězněn, kdyby mě měl akorát rád, ne? Jenže ten zatracený archanděl mě příliš dlouho snít nenechal.
„Ovšem,“ přikývl významně. „Protože na rozdíl od tebe si on už vzpomněl a ví, kým ve skutečnosti jsi.“
„Aha,“ zkřivila jsem rty v trpkým úšklebku. „Zajímavý, že já si pořád nemůžu vzpomenout, co? Jestli to třeba nebude tím, že není na co!“
„Ezechielina podstata byla roztříštěna a v tobě je z ní jen malá část, není divu, že se ti to pořád zdá tak neskutečné,“ neotálel Michael s vysvětlením. „Kdybys mohla přijmout ty úlomky, které už byly osvobozeny od andělů, viděla bys vše najednou zcela jinak, to mi věř.“
„Já ti to věřím!“ odsekla jsem břitce; představa, jak se Ezechiel zmocňuje mýho těla a duše přespříliš živá, než abych dokázala zůstat v klidu.
Ostatně kdoví, co se mnou už stihla provést… všechny ty vidiny, vzpomínky a cizí myšlenky… to přece nebylo normální! Připadalo mi, jako kdybych trpěla schizofrenií nebo něčím podobným, a říkala jsem si, že jestli se odsud dostanu, tak že třeba existuje nějaký lék, který by mě toho všeho zbavil. A nebo bych měla spíš než psychiatra vyhledat vymítače?
„Budu už muset jít, povinnosti volají,“ přerušil Michael mý rozjímání s lítostivým pousmáním a já se na něj s pohrdáním zahleděla.
„Copak, zase musíš někoho udat?“ neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku.
„Ne, jenom se postarat o nějaké anděly zkázy,“ odvětil prostě, i když jeho nakrčený čelo mi prozradilo, že se ho to dotklo.
„Bezva, Ezechiel bude nadšená!“ pokračovala jsem stejným tónem jako prve, protože jsem si prostě nemohla pomoct. A neviděla jsem ani jediný důvod, proč se namáhat být k němu slušná. Holt jsem člověk, tak mám svý chyby, a mezi ně patří i to, že nemám ráda lidi, který mi chtějí ublížit! A nebo anděly, to je fuk!
„Tohle dělám i pro tebe, Izabelo, ačkoli to zrovna teď nejsi schopná ocenit,“ rmoutil se archanděl nad nedostatkem mýho nadšení.
„No, pochybuju, že to pozdějš bude o něco lepší,“ utrousila jsem kysele a on to s posmutnělým povzdechem akceptoval.
„Můžu pro tebe ještě něco udělat, než půjdu?“ pokoušel se mě aspoň trochu potěšit a já už se chystala odseknout, že může jít zlikvidovat Adriana, ale pak jsem se rozhodla nebýt dětinská. Navíc mě zrovna napadlo, že by se mi jedna věc celkem hodila.
„Potřebuju nějaký tužky na psaní,“ překvapila jsem ho podle všeho svou odpovědí.
„Komu chceš psát?“ povytáhl tázavě obočí.
„Bohu!“ odtušila jsem stroze a vyzývavě vystrčila bradu. To mě tu jako vážně bude vyslýchat kvůli takový maličkosti?!
„Máš je mít,“ spokojil se Michael naštěstí s mým zdůvodněním a já se zájmem sledovala, jak si vytrhnul pár svých vlasů, položil si je na dlaň a krátce přimhouřil oči v soustředění. Připomínalo mi to nějaký kouzelnický trik a když mi vzápětí podával dvě elegantní propisky ze zlatavýho kovu, který z nich vytvořil, uznale jsem pokývala hlavou.
„Měla jsem si říct o samopal,“ prohodila jsem, jen částečně v žertu.
„Zbraně vyrábí pouze lidi, my ne,“ ozřejmil mi se zřetelným nesouhlasem, než se se mnou stručně rozloučil a zanechal mě opět o samotě.
Pro jistotu jsem ještě chvíli vyčkala, jestli se náhodou neobjeví někdo další, a pak jsem vytáhla kroniku zpod matrace. Přiznávám, že jsem opět zkoušela rozlouskat nějaký text, ale marně. Pokud jsem tuhle řeč fakt někdy ovládala, tak se mi to vykouřilo z hlavy společně s většinou vzpomínek. Ale vzhledem ke spoustě poloprázdných stránek jsem tu knihu hodlala využít aspoň jinak, třebaže uznávám, že to byl poněkud barbarský úmysl. Říkala jsem si ale, že takhle mám větší šanci, že se k mým poznámkám někdo dostane, že si je přečte a možná, když budu mít štěstí, nenechá si je jen pro sebe v domnění, že jsou to akorát nesmyslný výplody jedný bláznivý holky.
Odhodlaně jsem otočila první list, na jehož zadní stranu jsem hodlala začít psát svůj příběh, a chvilku jsem hloubala, co tam všechno zmínit a čím to zahájit. Jo, nejspíš to byla zbytečná práce, ale jednak jsem měla zrovna poměrně dost volnýho času a potom jsem nechtěla, aby jediný svědectví o těch všech událostech bylo to od Adriana a jeho poskoků, protože jsem si dokázala představit, jak by to asi podali.
A byl tu ještě jeden důvod, proč jsem se do něčeho takovýho pustila, a tím byla poměrně znepokojivá skutečnost, že jsem občas úplně ztrácela přehled o čase a nebyla si schopná vzpomenout, co jsem vlastně během tý doby dělala. Jako kdybych nad sebou pozbývala kontroly a to bylo prostě děsivý. Samozřejmě, že jsem měla naprosto jasnou představu o tom, kdo to má na svědomí, akorát jsem zatím netušila, jak jí v tom zabránit. A nejvíc jsem se bála toho, že jednoho dne bych se už nemusela probrat vůbec.
Adrian dodržel slovo a fakt mi dopřál pár dní oddychu, takže jsem na svý psaní měla celkem klid. Kdyby mě teda během něho nerozptylovaly starosti o Riela. Doufala jsem, že to i bez mý krve zvládá, ale jistá jsem si nebyla, protože jsem nechtěla porušit svůj slib a zajít ho zkontrolovat. Přeptala bych se na něj aspoň Michaela, ale ten se jako naschvál neuráčil objevit.
Zato Rafael chodil poměrně pravidelně a pokaždý s malou ampulkou zvířecí krve, kterou jsem vždycky nejdřív ignorovala, dokud se nedostavil hlad a já ji, znechucená sama sebou, žíznivě nevyprázdnila. Pokud tam přimíchával nějaký svý speciální přísady, tak už to dělal opatrněji, protože už jsem žádný brutální okna nezakusila. Ale na slovo byl dost skoupý a mluvit o Rielovi zcela odmítal. Nejspíš ho kvůli němu tížilo svědomí a nepotřeboval to připomínat. A nebo už ho prostě odepsal, kdoví.
Každopádně když se můj věznitel po nějaký době zase objevil, skoro se mi ulevilo, a Riel byl tím prvním, o co jsem se - k jeho zjevnýmu pobavení - zajímala.
„Doufal jsem, že svůj čas o samotě využiješ lépe než sněním o vás dvou, Izabelo,“ pokáral mě sice, ale bylo vidět, že ho moje starost spíš těší. Proč by taky ne, v tuhle chvíli byl Riel vlastně tou jedinou pákou, kterou na mě měl. Teda kromě mýho života, co mi sliboval zachránit, jenže čím dýl jsem v tý kobce hnila, tím míň jsem o něj stála. A čím dál víc jsem si přála, abych už měla konečně od všeho klid.
„Přemýšlela jsi aspoň i o mé nabídce?“ zeptal se, zatímco si mě jeho oči zkoumavě prohlížely, od zcuchanýho hnízda mých nemytých vlasů, přes uválený zašpiněný šaty až po nepříliš čistý špičky mých bosých nohou. „Stačí jediné tvé přikývnutí a tahle noční můra pro tebe v mžiku skončí. Vezmu tě odsud, budeš si moct dopřát koupel a vybrané pokrmy, dostaneš čisté oblečení, jaké si jen budeš přát.“ Tady se na chvilku odmlčel a jeho tvář se rozzářila takřka klukovským úsměvem. „Dám ti cokoli si budeš přát... A kdyby ses náhodou rozhodla zůstat tady se mnou, učiním tě svou královnou. Nestojí snad už tohle za úvahu?“
„Cokoli si budu přát?“ opětovala jsem pohrdavě jeho takřka rozněžnělý pohled. „Tak mi vrať mý rodiče a můžeme se dohodnout!“
Adrian se okamžitě zamračil, rozladěný mou tvrdohlavostí. „Už jsem ti přece říkal, že to není možné! Možná v případě Anny by se dalo ještě něco podniknout, ale nad duší tvého otce nemám sebemenší kontrolu!“
„Pak bys měl nejspíš zkusit najít někoho, kdo má! Teda pokud chceš fakt mou pomoc!“ odsekla jsem a to byla zřejmě poslední kapka, protože v následující moment jsem se ocitla přimáčknutá ke zdi s jeho rukou pevně svírající můj krk a mýma nohama sotva štrejchajícíma palcema o podlahu.
„Tak poslyš, přestaň mě konečně provokovat nebo na to šeredně doplatíš!“ zasyčel na mě záštiplně. „Ještě jsem se zcela nerozhodl, jestli tě vůbec potřebuji, možná bych se tě měl prostě zbavit, bez tebe se Ezechiel stejně na nic nezmůže!“
„Ale jistej si tím nejseš, jinak bys to už dávno udělal!“ zmohla jsem se na poněkud přidušený odpor.
„Tak tohle mám za svou dobrotu vůči tobě?“ zesílil o něco tlak na mým krku. „Pouze drzost a vzdor?! Takhle projevuješ svůj vděk?!“
„A za co ti mám být jako vděčná?!“ odmítala jsem se jím nechat zastrašit.
Jo, mohla jsem dál předstírat, že mu možná vyhovím, jenže já už toho divadýlka měla právě tak dost! Bylo zjevný, že on to nevzdá a já zas čím víc jsem ho poznávala, tím míň jsem byla ochotná mu pomoct. Sice jsem si nebyla jistá, jak velká mrcha ta Ezechiel je, zato o Adrianovi a jeho dobrotě už jsem si přestala dělat jakýkoli iluze. Stejně jako o tom, že by mě snad mohl někdy pustit na svobodu. Všechno to byly akorát lži, kterýma se mě snažil zmanipulovat, a pokud lhal v tomhle, třeba si vymýšlel i o Ezechiel. Ona přece taky odmítla jeho návrhy a dokážu si představit, že když ho to tolik vytočilo v mým případě, v tom jejím ho to muselo vyloženě rozlítit. A jaká lepší odplata za takový ponížení než smrt?
Když Adrian neodpověděl a pouze pokračoval v drcení mýho ohryzku, napadlo mě, že zakrátko budu s Ezechiel sdílet stejný osud a ta myšlenka mi přišla kupodivu celkem uklidňující. Ale ne na dlouho. Pak se totiž cosi uvnitř mě proti takový nespravedlnosti vzbouřilo – ať už to byl pud sebezáchovy nebo její duch, který se odmítal nechat podruhý zabít od stejnýho bastarda, to fakt netuším. A v ten moment, kdy jsem na svý kůži ucítila jemný brnění, mi to bylo celkem i jedno.
Užij si to, šmejde! ušklíbla jsem se těsně předtím, než ho ten blesk zasáhnul a jeho tělo se zazmítalo pod silou energetickýho výboje. Chcípni!
Vychutnávala jsem si každičký okamžik tý chvíle, každičký bolestný sten, který vypustil z úst, a připadala si přitom jako maximální sadista. Bývala bych mu s radostí dopřála ještě jednu dávku, ale na tu už mi bohužel nezbývaly síly. Ještě jsem zaregistrovala, jak se roztřeseně opřel o zeď, tvář bledší než obvykle a v očích, který do mě zabodával, podstatně víc nenávisti než kdy předtím.
„Za tohle zaplatíš!“ slyšela jsem jakoby zdálky jeho rozechvělý hlas, ale než jsem se mohla začít obávat následků svýho činu, pohltila mě milosrdná temnota.
„Otevři oči, teď to přece nesmíš vzdát!“ probral mě Rafaelův důrazný hlas a já skoro zalitovala, že nejsem mrtvá. Jednak bych si jeho pochybnou společnost nechala klidně ujít a potom tu byl Adrianův příslib pomsty, na který jsem se – ke svý smůle - okamžitě rozpomněla.
„Nech mě být!“ odtáhla jsem se dál od jeho nevítanýho dotyku a říkala si, že třeba když ho budu ignorovat, tak se naštve a odejde. Jenže dlouho mi to mý odhodlání nevydrželo.
„Co sis myslela, že děláš?! Na tohle jsi ještě nebyla připravená!“ zlobil se archanděl. „Akorát jsi všechno zkazila! A Gabriel si takový konec také nezasloužil!“
„O čem to mluvíš?“ hlesla jsem, oči najednou navrch hlavy a hrdlo stažený strašlivou úzkostí. To by přece Adrian neudělal! Vždyť dobře věděl, že jen přes něj se mu může podařit mě přimět ke spolupráci! Tak proč…?!
„Je mi to líto, ale nedokázali jsme ho přesvědčit, aby si to ještě rozmyslel, natolik ho ten tvůj útok rozlítil,“ pronesl Rafael tiše a v jeho tváři bylo patrný, že ho to opravdu trápí.
„To ne!“ popřela jsem rázně jeho slova a než mu vůbec došlo, co mám v úmyslu, už jsem byla na nohou a hnala se jako o život do Rielovy kobky.
Má mysl zcela odmítala připustit možnost, že by ten archanděl mluvil pravdu, a o to větší šok jsem zakusila, když jsem nahlídla dovnitř a spatřila tu krvavou spoušť. S nelidským zakvílením jsem klesla na kolena a jenom nevěřícně zírala na krvavý cákance, chomáče vlasů a cáry látky, kterýma byla podlaha posetá. Jen mlhavě jsem zaznamenala, že se ke mně Rafael připojil.
„Neměla bys tu být…“ řekl tiše, ale neudělal nic, aby mě odtamtud dostal. A já sama k tomu neměla v tu chvíli dost sil.
„Co se stalo? Co udělal?“ polykala jsem slzy a jen s obtížema jsem držela obsah žaludku pod kontrolou.
„Zmrskal ho…“ přiznal Rafael s povzdechem. „Gabriel se držel dlouho… ale tak surové bití by prostě nezvládl nikdo…“
„To ne! Řekni, že to tak není! Že je Riel v pořádku! Musí být přece v pořádku!“ trvala jsem nepříčetně na svým.
„Je mi líto,“ zavrtěl archanděl hlavou.
„Ale on přece nemůže umřít, vždyť je jedním z vás! Můžete ho přece zas nějak vzkřísit, ne?! Ne?!“ dožadovala jsem se hlasitě odpovědi, stále neschopná přijmout tu krutou skutečnost, ale Rafaelovo mlčení moc prostoru pro naději nenechávalo.
„Tak přece něco řekni!“ vyjela jsem na něj vztekle, jako kdyby za to všechno mohl on.
„Tohle nikam nevede, Izabelo, jenom se zbytečně trápíš. A jemu to stejně život nevrátí.“
„A co mu ho může vrátit?!“ odmítala jsem to vzdát.
„Už nic.“ Jak prázdně zněly jeho slova! Jenže já jim stále odmítala uvěřit!
„Ne, tohle není pravda! Adrian by určitě mohl, kdyby chtěl! Není to tak snad?! Pověz!“ naléhala jsem zatvrzele.
„Ani Adrian už tu nic nezmůže… sám jeho archandělskou podstatu zničil, aby se ujistil, že ho už nikdo nepřivede zpátky. Je prostě pozdě.“
„A co jeho druhá podstata? Co se stalo s ní?“ napadlo mě takřka okamžitě. „Ezechiel jste přece taky z její podstaty dokázali vzkřísit tak proč ne jeho?“
„Protože on nikdy doopravdy nepatřil mezi Temné, jeho pravý původ byl andělský. A Smrt ho očistila a ukázala v jeho skutečné podobě,“ pravil Rafael tónem, jako kdyby tohle mě snad mělo utěšit.
„Já kašlu na jeho skutečnou podobu, rozumíš?!“ vybuchla jsem téměř hystericky. „Chci ho zpátky! Ať jako člověka, upíra nebo anděla, to je mi jedno! Takhle to přece nemůže skončit!“
„Obávám se, že tady už nic nezmůžeme, Izabelo,“ konstatoval archanděl sklesle. „Nejspíš jsem měl předvídat, co se stane… ale já to prostě neviděl… Kdybych ti nedával tu krev, k tomuhle by nikdy nedošlo…“
„Cože?“ Nechápavě jsem se na něj zadívala. „O čem to mluvíš?“
„Adrian zakázal dávat ti lidskou krev a podle toho, cos mu provedla, začínám jeho důvody chápat,“ zatvářil se Rafael vyloženě nešťastně. „Doufal jsem ale, že když ji budeš dostávat, mohlo by to posílit tvou Temnou podstatu, a ty si dřív vzpomeneš. Proto jsem ti ji po malých dávkách, tak aby si toho nikdo nevšimnul, nosil. Nemusíš mít tedy kvůli Gabrielovi výčitky svědomí, kdyby nebylo mě, byl by dosud naživu.“
To bylo poprvý, co jsem viděla Rafaela fakt zničenýho, do tý doby vždycky působil tak nad věcí, jako kdyby se ho nic nemohlo dotknout a žádná oběť mu nepřišla zbytečná. Tohle jím ale viditelně natolik otřáslo, že veškerý mý bláhový naděje, že by to celý mohl akorát hrát, že nic z toho, co mi řekl nebo co jsem viděla, není skutečný, se kvapem vytrácely.
„Takže je to pravda? Vážně je…?“ visela jsem na něm očima a mlčky ho zapřísahala, ať to popře, ať mi řekne, že mě jen zkoušel, cokoli jen ať to není pravda.
Jeho zarytý mlčení však bylo přesvědčivější nad všechny slova.
Jako bez života jsem se dovlekla zpátky do svý cely, kde jsem se schoulila na matraci a propukla v hořký pláč. Ani nevím, jestli jsem si přála, aby za mnou Rafael přišel a aspoň se mě pokusil utěšit, ale rozhodně mě zklamalo, když se neukázal. Mou jedinou společností mi tak zůstala kronika Temných a já ji po chvíli vytáhla a nalistovala stránku s posledním zápisem.
Riel je mrtvý… já ho zabila… napsala jsem tam a uvnitř se cítila úplně stejně. Prázdná a mrtvá… Je těžký věřit v nebe, když se můžou dít podobný věci, navíc lidem, kteří si to vůbec nezaslouží. Tolik toho pro mě udělal a ať už byly jeho motivy jakýkoli, takhle to prostě skončit nemělo.
Slzy mi znova vstoupily do očí a já je zlostně otřela hřbetem ruky. Ne, nebudu už brečet, to ho stejně zpátky nepřivede, radši jsem je zavřela a doufala, že usnu a bude se mi zdát o něm. Jenže spánek se mi zatvrzele vyhýbal, jako kdyby respektoval jeho přání, že už mě nechce vidět. Trpce jsem se zasmála. Tak jsem mu to nakonec přece jen vyplnila… Jeho poslední přání… A s touhle myšlenkou jsem se rozbrečela nanovo.
Nemohla jsem pořád uvěřit, že je pryč… že už ho nikdy neuvidím… neuslyším… že už se na mě nikdy nezadívá tím svým arogantním pohledem a neutrousí některou ze svých oblíbených kousavých poznámek. Najednou tu prostě nebyl a po něm zůstala v mým životě neuvěřitelná prázdnota. Možná i proto, že byl posledním, kdo mi zbyl, možná proto, že mi na něm tolik záleželo.
„Ale ale, snad bys neplakala?“ ozval se ode dveří dobře známý – a tolik nenáviděný – hlas. „Copak tě tak zarmoutilo? Snad se netrápíš kvůli tomu, co jsi provedla? Pokud ano, pak tě můžu uklidnit, že už jsem ti odpustil…“
„Ty jeden…!“ vyřítila jsem se na něj se zaťatýma pěstma, ale on mě bez větších potíží dokázal zpacifikovat, aniž by přišel k nějaký úhoně, zato mě nijak nenadchlo, když mi nevybíravě zkroutil ruce za zády.
„Jak jsi to mohl udělat?! Proč?!“ ječela jsem na něj aspoň nepříčetně.
„Předpokládám, že nyní hovoříš o Gabrielovi?“ neviděl Adrian důvod, proč si hrát na nechápavýho. „To byla jen taková menší lekce pokory… pro vás oba.“
„Jaká je v tom lekce pro něj, když je mrtvej?!“
„Hm, to máš vlastně pravdu, z toho už se asi moc nepoučí,“ připadalo mu to vcelku zábavný. „Na druhou stranu mi ale můžeš být vděčná, protože tím se elegantně vyřešilo to tvé věčné dilema.“
„Cože?!“
„Už na něj při svém rozhodování nemusíš brát ohledy, můžeš mi konečně pomoct zničit Ezechiel, aniž bys riskovala, že tě za to Gabriel bude nenávidět,“ dokázal i na tak brutální vraždě vidět něco pozitivního. „Jsi teď volná, není to snad úžasný pocit? Už tu není nikdo, koho by se tvoje volba mohla dotknout, můžeš si dělat, co se ti zlíbí. Za tohle bys mi měla spíš poděkovat.“
„Ty fakt nejsi normální!“ prskla jsem na něj zhnuseně.
„Vážně?“ opáčil s nebezpečně chladným leskem v očích. „A ty jsi, když mi stále tak zbytečně vzdoruješ? Pošlu Ezechiel do horoucích pekel s tvou pomocí nebo bez ní, v tom druhém případě tě však budu nucen považovat za neužitečnou a podle toho se k tobě také chovat!“
„No, tak mě zabij, mně už je to jedno!“ křikla jsem na něj nenávistně.
„Zabít tě? Ale kdepak, má drahá Izabelo!“ vysmál se mi a z jeho potěšenýho výrazu mi skoro naskakovala husí kůže. „My dva si spolu užijeme ještě spoustu legrace… V porovnání s níž se bude zdát smrt jako náramně lákavá možnost! Kterou ti ale nedopřeju, tím si můžeš být jistá!“
„Potom se zabiju sama!“
„Opravdu? Tak jen směle do toho!“ vybídl mě bez zaváhání a hned mě i úslužně pustil. „Doufám, že nebude vadit, když ti u toho budu dělat společnost. Koneckonců nikdo by neměl umírat sám.“
Jasně, že mi hrdost velela to udělat, a i rozum mi napovídal, že jiný východisko stejně nemám, pokud teda nehodlám přijmout, co si pro mě připravil Adrian. Jenže jak jsem to měla provést, když jsem neměla k dispozici žádnou zbraň ani jed nebo prostě cokoli, co by se dalo pro ten strašlivý účel použít?
„Doufám, že ta tvá demonstrativní sebevražda nespočívá v čekání na smrt sešlostí věkem!“ bavil se Adrian na můj účet a já litovala, že nemám dostatek sil aspoň na malý blesk, abych se pro změnu pobavila zase já.
„Nebudu ti tady dělat žádný představení, udělám to, až budu chtít já!“ odsekla jsem dosti chabě, ale na nic lepšího jsem se fakt nezmohla.
„Vážně?“ opáčil s rozverným úsměvem. „A já si myslím, že na to prostě nemáš dost kuráže! Lpíš na tom svém životě, jako kdyby to bylo kdovíco mimořádného, a přitom lidský život je tak bezvýznamný!“
„Jo? To se ještě uvidí!“ utrousila jsem a tohle byl přesně ten moment, kdy jsem se rozhodla, že to nevzdám, tu radost prostě Adrianovi neudělám. Chci ho vidět pykat za jeho činy, chci ho vidět totálně na dně a zničenýho a chci, aby věděl, že to já – tak bezvýznamná - jsem jeho pádu napomohla.
Nebyla jsem si jistá, jestli to bude fungovat, ani zda to vůbec k něčemu bude, ale neměla jsem co ztratit a upřímně cokoli bylo lepší, než jen odevzdaně čekat na svůj konec. Navíc mi připadalo, že Rielovi by se můj plán zamlouval, a to mi bylo jistou útěchou.
Pomstím tě… pomstím nás všechny…
„Co že to po mně chceš? Myslíš to vážně?“ nestačil se Rafael divit, když jsem mu řekla, co od něj potřebuju.
„Jo, myslím! Někdo už přece musí něco udělat!“ přitakala jsem poněkud podrážděně, protože se mě dotkl jeho pochybovačný tón. Jako kdyby si normálně myslel, že jsem definitivně přišla o rozum!
No, když se nad tím zamyslím, tak možná nebyl zas tak daleko od pravdy, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo. Ostatně – jistou logiku ten můj plán měl, teď jen neztratit odvahu dotáhnout to až do konce…
„A co chceš dělat? Sama na něj nestačíš, o tom už ses snad mohla přesvědčit při svém posledním pokusu, který byl naprosto k ničemu!“ vyčetl mi nevlídně.
„Proto od tebe potřebuju víc krve!“ odmítala jsem se jeho slovy nechat odradit.
Archanděl se jen trpce zasmál. „Už teď jsem měl potíže sehnat aspoň tu trošku, aniž bych vzbudil podezření! Tady nejsme v krevní bance, pokud sis toho nevšimla!“
„Tak sem přines nějakou ze země, od lidí!“
„Děkuji za radu,“ zareagoval Rafael kousavě. „Možná bys mi mohla i poradit, jak se s ní dostat přes bránu, protože podobné věci se tady prostě hlídají!“
„A nějakého člověka tady náhodou nevězníte?“ nevzdávala jsem to ještě.
„Smrtelník se sem nahoru nedostane, pouze jeho duše. A pokud hodláš namítnout, že jsi tady ty, pak si nejprve uvědom, kolik smrtelného v tobě asi tak je.“
„Fajn, co teda ta zvířecí krev?“ pátrala jsem rychle po další možnosti, protože bez krve můj plán zkrachuje hned na počátku. „Tu mi můžeš obstarat?“
„To byla jen malá pozornost od Adriana. A řekl bych, že další takové se v nejbližší době nedočkáš. Protože ať už je jakýkoli, rozhodně to není masochista, aby riskoval další tvůj útok.“ V jeho hlase zazníval tak silný nesouhlas, že mě to naštvalo.
„No jo, ono je totiž daleko lepší nedělat nic a jenom čekat, co udělá někdo jiný, že jo?! Michael aspoň likviduje anděly, to ty mě akorát nalíváš patokama, který vůbec nefungujou! Hlavně, abys přitom neohrozil svůj život, co?!“ udeřila jsem na něj zlostně.
„A odkdy tobě vadí, že nefungují?“ podivil se Rafael a já jeho zkoumavý pohled mlčky opětovala. To mu stačilo, aby porozuměl. „Přinesu ti něco silnějšího, ale nezaručuji, že to bude příjemné.“
„Na tom nezáleží, hlavně aby to k něčemu bylo!“ hrála jsem si na statečnou, i když musím přiznat, že mý odhodlání po několika dávkách jeho lektvarů poněkud polevilo.
Nejenom že to nebylo ani trochu příjemný, ale ty křeče, nevolnosti a úporná bolest hlavy rozhodně nebyly něčím, co bych si toužila zopakovat. Přesto jsem to pokaždý udělala a myslela přitom na Riela, který toho za svýho života taky hodně zakusil. Částečně jsem to brala jako určitou formu trestu za to, co jsem mu způsobila, i když jsem se spíš snažila si nepřipouštět, že nebýt mne, mohl být možná ještě naživu. Stejně to nakonec nepřežije ani jeden z nás, tím jsem si byla naprosto jistá, navíc on už stejně neměl chuť ani sílu dál bojovat. Možná to takhle bylo lepší…
S bolestným zaskučením jsem vyklopila skrovný obsah svýho žaludku do rohu místnosti a nepřítomně si otřela pusu cípem šatů, který začínaly vypadat už vážně dost odpudivě. Vsadím se, že kdyby mě takhle Riel viděl, neodpustil by si nějakou kousavou poznámku. Tolik mi to chybělo… on mi chyběl… Po něm mi v nitru zůstala strašlivá prázdnota, jako velká rozšklebená krvácející rána, která se už nikdy nezacelí.
Nechápala jsem, čím si mě vlastně získal, když se po většinu času snažil držet si ode mě odstup, ani nevím, jestli bych k němu za normálních okolností něco pocítila, nebyl to vyloženě můj typ, ale proč to řešit, když už na tom beztak nezáleželo? Jenom jsem litovala, že jsem se při svý poslední návštěvě nezdržela o něco dýl, že jsem mu neřekla, jak moc pro mě znamená a že si vážím všeho, co pro mě udělal, jenže kdo mohl tušit, že už ho nikdy neuvidím?
S tichým povzdechem jsem se schoulila na matraci a zavřela oči a nechala temnotu, aby vzala mou mysl do svých konejšivých dlaní a utišila mou bolest. Bylo stejně zvláštní, že už jsem se jí nebála, místo toho mi připadala jako má starší sestra, která na mě dává pozor a chrání mě před celým světem.
Neměj strach… zdálo se mi, že mi šeptá do ucha, ale nejspíš to byla jen další z halucinací, na který jsem v poslední době trpěla. Všechno bude zase dobré…
Bezděčně jsem se pousmála. Bylo příjemný nechat se takhle konejšit, protože co si budeme nalhávat, stále jsem nebyla tak úplně přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. A když jsem měla slabší chvilku, dostala jsem chuť se na to všechno vykašlat a prostě doufat, že mě Adrian nechá naživu, protože já se ještě necítila připravená umřít. Ale zase mi připadalo lepší udělat to ve vlastní režii, než spoléhat na jeho milosrdnost. Měla jsem ostatně možnost vidět, jak milosrdný byl k Rielovi. Ta zakrvácená cela byla něčím, co mě asi nikdy nepřestane pronásledovat, stejně jako poslední pohled, který na mě tehdy vrhnul.
Neztrácej svou víru, dosud není vše ztraceno… zaslechla jsem opět ten hlas, tak podivně známý a přece cizí. Až po chvilce mi došlo, že ty slova vyšly z mých vlastních úst.
Ty to zvládneš…
S povzdechem jsem zaklapla kroniku, kam jsem zaznamenala další část svýho jen těžko uvěřitelnýho příběhu, a znova se zahleděla na několik krys, který šmejdily po podlaze a občas na mě zvědavě koukly. Netušila jsem, odkud přišly, a proč jsem je zaujala zrovna já, ale hádala jsem, že to bude zřejmě nějaká milá pozornost od Adriana.
Nebyly ostatně první, který se tu během posledních dní objevily. Zprvu jsem z nich byla dost nervózní, protože jsem se bála, že když usnu, tak mi okoušou obličej, jenže ať jsem se snažila sebevíc, nenechaly se zahnat na dlouho. A tak jsem se je radši rozhodla zlikvidovat, k čemuž mi celkem dobře posloužila dosud nepoužitá louč, kterou jsem si vypůjčila z chodby.
Když bylo po všem a já zhrozeně zírala na ty malý chladnoucí tělíčka, který najednou vypadaly tak neškodně, bylo mi ze mě samotný špatně a pořádně jsem ani nechápala, jak jsem to mohla udělat. Jenže pak se ozval hlad a já po chvíli váhání a vnitřního boje provedla další věc, kterou jsem – pokud bych o ní vůbec kdy uvažovala – považovala do tý doby za zcela nemyslitelnou.
Moc krve jsem z nich nedostala, zato jsem určitě spolykala hromadu chlupů, přesto jsem se hned cítila o něco líp. Teda po fyzický stránce… psychicky mi bylo nanic z toho, jak hluboko jsem klesla. S každou další zabitou a vysátou krysou to však bylo kupodivu lehčí. Koneckonců jsem to dělala, abych přežila, a potřebovala jsem žít, abych se mohla pomstít. A to ty činy aspoň v mých očích trochu omlouvalo. Adrian to ale viděl jinak a samozřejmě, že mě velkoryse poctil svou návštěvou, aby mi to mohl sdělit.
„Izabelo, Izabelo… donesly se ke mně nějaké dosti znepokojivé zvěsti…“ začal, jakmile vstoupil do mý cely. „Snad neprahneš natolik po krvi, že bys vztáhla ruku na docela nevinného tvora nebo ano?“
„Proč se ptáš, máš s tím snad nějaký problém? Vraždění nevinných tvorů je přece tvoje specialita, ne?“ odsekla jsem sladce a vysloužila si za tu drzost pořádnou facku.
„To ses stále ještě nepoučila?!“ mračil se na mě Adrian nevlídně. „Proti čemu vlastně pořád bojuješ?! Vždyť stejně nemůžeš vyhrát, to se prostě nestane! Tak proč se konečně nevzdáš a nepřijmeš nevyhnutelné?!“
„A proč bych měla? Jsem tu naprosto spokojená!“ odsekla jsem a v duchu si představovala, jak ho trefuju bleskem, a to tak živě, že jsem úplně cítila ono povědomý mravenčení v konečcích prstů. Mít tak jen o trochu víc krve…
„Spokojená?“ koukal na mě Adrian, jako kdybych už docela zešílela. „Vypadáš hrozně a živíš se krysami! A chceš mi namluvit, že ti tu vůbec nic nechybí?!“
Jenom jsem pokrčila rameny, neochotná pouštět se s ním do nějakých debat, jenže jeho to samozřejmě nemohlo odradit.
„Jak dlouho tu ještě hodláš zbytečně trpět? Vždyť už stejně nemáš nikoho, na koho bys tím mohla udělat dojem!“ pokoušel se mě znova přimět změnit názor.
„Třeba chci udělat dojem sama na sebe!“ ušklíbla jsem se, potěšená, jak moc ho mý chování dokáže vytočit. A jestli se mi všechno podaří tak, jak jsem si naplánovala, tak bude vytočený ještě podstatně víc...
Jenže k tomu mi pořád ještě chyběla jedna dost zásadní věc a Rafael nevypadal, že by se mi ji aspoň pokusil v nejbližší době obstarat. Bylo to teda na mně…
„No, něco by se mi přece jen hodilo…“ začala jsem s naprosto nevinným výrazem, i když moc nadějí jsem si po tom všem nedávala. Stačilo mi zaregistrovat Adrianův podezíravý pohled, abych dodatečně toho svýho útoku na něj zalitovala. Jo, v tu chvíli to bylo uspokojivý, o tom žádná, ale Rafael měl pravdu, nic víc než krátkodobý pocit zadostiučinění mi to fakt nepřineslo.
„A copak by sis přála?“ zeptal se Adrian medovým hlasem, který mě už ale naprosto nemohl ošálit.
„Jenom nějakou krev,“ odpověděla jsem bez otálení a on se na mne hned nevraživě zamračil.
„To si opravdu myslíš, že ti po tom posledním zážitku nějakou dám?! Proč bych měl něco takového dělat?!“ vyjel na mě ostře.
„Protože pak ti slíbím, že ti pomůžu najít Ezechiel. A to je přece to, po čem celou tu dobu toužíš nebo ne?“ snažila jsem se ho nalákat, jenže jediným výsledkem bylo, že si mě přeměřoval ještě s větší nedůvěrou než předtím.
„Ty že mi chceš pomoct?! A čemu vděčím za tu náhlou změnu?!“
„Jenom mi došlo, že máš pravdu… nemusím už na nikoho brát ohledy. A s tvou pomocí bych se mohla Ezechiel jednou provždy zbavit a zase si dál žít svůj život. Nebo ne?“
„Ovšem, to je přece to, co ti nabízím už od samého začátku!“ ztrácel se mnou Adrian rychle trpělivost. A já se rozhodla trochu zariskovat…
„Taky jsi mi nabídl Gabriela!“ připomněla jsem mu trpce. „Jak hodláš splnit tuhle část naší úmluvy?“
Chvíli na mě jenom mlčky zíral, jako kdyby nevěděl, co mi na to říct, a já doufala – navzdory všemu, co tvrdil Rafael – že mi ho přislíbí přivést zpátky. Je přece Nejvyšším z andělů, něco takovýho by mělo být v jeho silách! A já byla ochotná udělat cokoli, abych ho přiměla to udělat. Přece musí existovat nějaký způsob… nebo ne?
„Na tohle jsi měla pamatovat dříve, Izabelo,“ řekl Adrian po chvilce mlčení. „Obávám se, že tuhle část už ti splnit nedokážu. Ale můžeš mít místo něj kteréhokoli jiného archanděla. Stačí vyslovit jméno a bude tvůj.“
„Cože?“ zkrabatila jsem zmateně čelo. Tolik jsem věřila, že mi vrátí Riela, a on tohle! To zklamání bylo prostě nesnesitelný!
„Chápu, že je pro tebe těžké si vybrat, když jsi ještě neměla možnost je všechny poznat. Můžu je sem přivolat, jestli chceš,“ nabídl mi s tak milým úsměvem, jako kdyby hovořil o nějaký věci, a přitom se jednalo o živý bytosti, který on hodlal bez váhání obětovat pro svůj účel! „A nebo dáš na mou radu? Co třeba takový Michael? Ten by se ti nezamlouval?“
To jméno ve mně vyvolalo úzkost… protože jsem si nebyla jistá, jestli ho vyslovil jen náhodou a nebo naprosto přesně věděl, co jeho archanděl provádí s jeho anděly zkázy a chtěl ho tak vytrestat za tu zradu. „Možná…“ plácla jsem neurčitě, abych nevzbudila zbytečnou pozornost. „O tom si můžeme promluvit později, nejdřív chci tu krev.“
„Dej mi Ezechiel a budeš mít krve, co jen tvé žíznivé hrdlo ráčí, drahá Izabelo. Je to takhle prosté.“
„Ale já ji potřebuju hned!“ dožadovala jsem se s rostoucím zoufalstvím.
„Teď zníš téměř jako narkoman, který nedostal svou obvyklou dávku, Izabelo. Vzchop se přece trochu! Koneckonců co tě nezabije, to tě posílí!“ dobíral si mě s tím svým obvyklým úsměškem.
„Máš snad ze mě strach?“ zkoušela jsem ho vyprovokovat. „A co když ti slíbím, že ti neublížím? Potom bys mi přece mohl nějakou dát, ne?“
„Nač zbytečně riskovat?“ opáčil, k mý smůle pro jednou naprosto netečný vůči mým slovům.
„Přece abys dostal, co chceš! Nestojí ti to snad za to?“
Zas ten jeho úsměv, ze kterýho skoro běhal mráz po zádech. „Věř mi, že to já nakonec dostanu a to aniž bych musel tohle riziko podstoupit.“
„Vážně?! A jak mě chceš donutit, když už jsi mi všechny blízký zabil?!“ vysmála jsem se mu, i když nutno říct, že jsem se jeho odpovědi bála. A ne neprávem.
„Pořád mi ještě zbýváš ty…“ prohodil významně.
„Co tím myslíš?“ vyzvídala jsem a moc jsem si přála, aby se mi hlas tak nechvěl.
„Dám ti pár dní na rozmyšlenou… a potom mi pomůžeš buď dobrovolně a nebo se tak stane proti tvé vůli. Je to jen a jen na tobě…“
„Jak mě chceš přimět?“ musela jsem se zeptat, i když jsem to vlastně ani vědět nechtěla. Protože potměšilý výraz na jeho tváři rozhodně nevěstil nic dobrýho.
„Nechám tě vyvést na nádvoří a trochu se spolu pobavíme… i když pokud nemáš masochistické sklony, pak se budu zřejmě bavit jen já. Ale jsem si celkem jistý, že tvůj bolestivý křik přivábí Ezechiel spolehlivěji než světlo můru. Bude tě chtít zachránit… a to se stane jejím koncem…“
„To myslíš vážně?“
„Smrtelně, má drahá Izabelo. A část mě si dokonce přeje, aby ses rozhodla nespolupracovat…“ Adrian mě s překvapivou něžností pohladil po tváři. „Zkoušíš mou trpělivost už příliš dlouho, než abych to mohl jen tak přejít. Ale neměj obavy, však já tě zlomím k poslušnosti, ještě budeš žadonit, abys mi směla pomoct. Jenže to už bude pozdě… to už tě totiž nebudu potřebovat…“
Hrozně jsem mu na to chtěla něco pádnýho odseknout, jenže mě jako naschvál nic kloudnýho nenapadlo a pak… nejspíš by to stejně nic nezměnilo. To on tady rozhodoval… o všem… o životě a smrti… i o tom, jestli dostanu krev… A kromě Gabriela, kdo by si troufnul mu otevřeně vzdorovat? Byla jsem na to sama… a právě v tuhle chvíli to na mě strašlivě dolehlo, div že mi nevyhrkly slzy.
Proč se to všechno muselo stát zrovna mně? Co jsem provedla, že jsem si tohle zasloužila? Jo, byly okamžiky, kdy jsem si přála být něčím výjimečná… ale takhle?! Být mučednicí v boji, který ani nebyl můj? Zemřít pro lásku, o který jsem mohla jenom snít? Možná kdybych v minulosti udělala něco jinak, pak to nemuselo dospět až sem… do bodu, odkud už není návratu… do bodu, kdy musím riskovat úplně všechno…
„A co když Michael nebude souhlasit?“ pokusila jsem se navázat na předchozí debatu a potěšilo mě, když se tomu Adrian nebránil.
„On tu není od toho, aby s něčím souhlasil nebo nesouhlasil, jen aby vyplnil má přání,“ konstatoval chladně. „Ostatně jsem si jistý, že už se mu doneslo, jak trestám archanděly, kteří se odváží mi protivit. A ačkoli právě teď nevypadáš zrovna nejlépe, jsem přesvědčen, že ti dá před podobným trestem přednost.“
„Stejně bych se ho radši zeptala, jestli ti to nevadí,“ požádala jsem ho, zatímco v mysli se mi opět vybavila Rielova zakrvácená kobka a to, jak musel před smrtí trpět, a podle Adrianova výrazu bych se vsadila, že to na mně poznal.
„Jak si přeješ, Izabelo,“ neviděl v tom žádný problém. „Pošlu za ním své anděly, aby ti ho přivedli. Doufám, že ho zrovna nevyruší při nějaké bohulibé činnosti, poslední dobou je na zemi dost zaneprázdněný, docela by mě zajímalo, co tam pořád dělá… Nesvěřil se ti náhodou s něčím?“
Když se Michael objevil, kupodivu sám bez Adrianových poskoků, netvářil se příliš nadšeně.
„O co tu jde?“ domáhal se odpovědi, sotva za sebou zavřel dveře. „Co jsi Adrianovi řekla?“
„Vůbec nic!“ ohradila jsem se proti tomu obvinění. „To on sám začal s tím, jak máš teď na zemi spoustu práce! Vyptával se mě, jestli o tom nevím něco víc! Možná něco tuší…“
„A co jsi mu na to odpověděla?“
„Co asi!“ odsekla jsem podrážděně. „Máš snad pocit, že kdybych mu vyprávěla o tom tvým poslání, že bys tu teď se mnou takhle mluvil?!“
Archanděl si mě ještě chvilku přeměřoval podmračeným pohledem, ale nakonec přikývl, že mi teda jako věří. A hned se začal vyptávat na něco jinýho.
„Prý sis mě přála vidět. Proč?“
„Protože jsem si myslela, že bys mi mohl pomoct,“ šla jsem rovnou k věci, protože jsem si nebyla jistá, kolik nám Adrian dopřeje času. „Potřebuju získat krev. Co nejvíc. A co nejdřív.“
„Nejsi zrovna skromná ve svých přáních. Jenom nevím, proč o to žádáš mne, copak Rafael už za tebou nechodí?“ nechápal Michael.
„To jo, ale když jsem ho o ni požádala, tak mi řekl, že to nejde. Myslím, že má prostě strach.“
„Byl u toho, když Adrian potrestal Gabriela, nemůžeš mu zazlívat, že je opatrný,“ odmítl ho archanděl soudit, což mě nemile překvapilo, protože jsem si fakt myslela, že bude jeho zbabělým chováním znechucený.
„Takže já tu můžu nasazovat svůj život pro tu vaši věc, lidi kolem mě pro ni můžou umírat, ale vy se bojíte riskovat?!“ vyjela jsem na něj zlostně.
„Riskovali jsme už víc než dost, Izabelo, to mi věř!“ odvětil Michael rázně. „A dostali jsme se až příliš daleko, než abychom to teď vše zahodili kvůli nějaké maličkosti. Musíš být trpělivá. A hlavně nedělat nic, čím bys vzbudila Adrianovo podezření. Závisí na tom mnoho životů a já jsem přesvědčen, že bys je nechtěla mít na svědomí. Nebo se snad mýlím?“
„Nechci nikoho ohrozit! Jenom vám chci pomoct!“ zkoušela jsem ho přesvědčit, ale on byl v tomhle ohledu neoblomný.
„To je od tebe hezké, ale zrovna teď potřebujeme, abys nedělala nic a pokud možno ani nepokoušela Adrianovu trpělivost. Snad ty Rafaelovy lektvary brzy zaberou… už sis přece na dost věcí vzpomněla, ne?“
„Možná,“ pokrčila jsem neurčitě rameny. Jo, mohla jsem mu povědět o tom, co mám v úmyslu, ale tak nějak jsem si nebyla docela jistá, jestli mu můžu věřit. A pak… pokud by došlo na nejhorší, nechtěla jsem, aby za mý činy nesl nějaký následky. „Jenže nemáme už moc času… Adrian mi dává jenom pár dní, než začne jednat… Vážně mi nemůžeš obstarat nějakou krev? Jenom pro jistotu…“
„Všechno se teď ostražitě hlídá, není způsob, jak sem nějakou pronést,“ zklamal mne i další archanděl. „Kdybych sem tak přes bránu mohl dostat nějakého smrtelníka… jenže sem nahoru projdou pouze duše, tělesná schránka zůstává na zemi.“
„Přece musí existovat nějaký způsob!“ trvala jsem důrazně na svým.
„Pokud ano, pak mě zrovna žádný nenapadá,“ potřásl Michael zamítavě hlavou. „Je tohle důvod, proč jsi pro mě poslala?“
„Jo. Fakt jsem si myslela, že bys to ty mohl zvládnout,“ nenamáhala jsem se skrýt zklamání ve svým hlase.
„Lituji, ale ani archandělé nedokážou zázraky neomezeně,“ odvětil na to suše. „A nebo jsi snad čekala, že pro tebe také obětuji svůj život jako Gabriel?“
„Jasně že ne! Taky jsem po něm nic takovýho nechtěla!“ nezamlouvaly se mi jeho slova. A ani způsob, jakým si mě prohlížel.
„Víš, Adrian mi řekl něco, co mi budeš muset vysvětlit…“ začal znenadání, aniž by ze mě aspoň na okamžik spustil svý pronikavý modrý oči.
„A co jako?“ zamračila jsem se na něj, najednou znepokojená jeho chováním. „Co ti napovídal?“
„Že sis mě prý vybrala…“
„Jo tohle!“ ulevilo se mi, že konečně vím, o co mu jde. „To bylo jen tak… naoko…“
„Adrian si to podle všeho nemyslí. Vlastně mi nařídil, abych se k tobě choval…“ Tady se Michael krátce odmlčel a stále mě hypnotizoval tím svým intenzivním pohledem. „… mile…“
„To je od něj hezký!“ ušklíbla jsem se ironicky. „A cos mu na to řekl?“ zajímala jsem se, stejně jako on předtím.
„Vážně se musíš ptát?“ opáčil, jeho výraz naprosto neproniknutelný. „Víš, vlastně si dovedu představit, že bych pro tebe zemřel… pokud bys ke mně byla stejně vstřícná jako ke Gabrielovi…“
Otevřela jsem ústa, abych mu na tu drzost něco odsekla, jenže to už si mě s ohromující samozřejmostí přitáhl k sobě a rovnou je přikryl těma svýma v hladovým polibku.
Datum | 07.05.2015 |
Vložil | Rezkaaa |
Titulek | Anděl... |
Teda, nikdy bych si nemyslela, že jsou andělé takoví divocí :D :) :)