Díl 191-200

Riel prozradí Izabel, jakého hrozného činu se v minulosti na Alexův rozkaz dopustil, ale její city k němu to příliš nezmění. Během následujících dní, kdy spolu trénují, je pro oba dost těžké udržovat si nějaký odstup, vždyť podlehnout by bylo tak snadné.

191. díl

        Jo, na nákupy! Kdo z vás tušil, že zase skončíme u Toma, tak je zřejmě bystřejší než já. Mně to došlo, až když jsme se přiblížili k tý dosti povědomý bráně.

„Nemyslím si, že z nás bude mít radost...“ zamumlala jsem skepticky, když se Riel prokázal vojákovi, co měl zrovna hlídku, a vjel do areálu.

„Neměl radost z tebe, proti mně nic nenamítá,“ odvětil galantně a já se neubránila tomu, abych se za jeho zády pekelně nezašklebila. Jo, bylo zřejmý, že už mu je mnohem líp!

A v zásadě se ani nemýlil... když ho Tom spatřil v jeho novým fajnovým ohozu, rozhodně se na žádný námitky nezmohl. Jenom nevěřícně vykulil oči a pak se s mohutným výbuchem smíchu sklátil k zemi.

„Jo, zdar, Tome!“ pronesl Riel, poněkud otrávený jeho reakcí. „Potřeboval bych nějaký hadry.“

„Fakt? Když já...“ Následovala nová salva hurónskýho řevu a já se přistihla, že se uculuju taky. „... asi nebudu mít nic, co by ti k tomu... ladilo!“

„To nevadí, spokojím se s černou!“ snažil se ho Riel zchladit svým mrazivým tónem, kterým dával více než jasně najevo, že už ho to vážně přestává bavit, ale Tom si tím svý veselí zkazit nenechal.

„Pověz mi...“ vypravil ze sebe s námahou. „To tě do toho navlíkla tady tvá slečinka a nebo tě přepadli a tys přišel o svý šaty? I když... v tom případě bych spíš tipoval, že bys sem radši přijel nahej než v tomhle!“

„Já v tom rozhodně prsty nemám!“ bránila jsem se tomu sprostýmu nařčení okamžitě a Tom se znova tázavě zadíval na Riela.

„Tak co se to tu děje?“ vyzvídal a bylo zřejmý, že nedá pokoj, dokud tomu nepřijde na kloub. A Riel si to zřejmě uvědomil taky.

„Šlo o sázku, jasný?“ zabručel a mně ho v tu chvíli bylo skoro líto. „Můžeš mi něco sehnat? Tohle není zrovna moc pohodlný!“

„Jakou sázku?“ nenechal se tak snadno odbýt Tom, ale poslušně zamířil směrem do skladu. „Mně to připadá spíš jako maškarní!“

Vzpomněla jsem si na ta tanga a musela jsem se kousnout do rtu, abych se nerozchechtala nahlas. Kdyby Tom jenom věděl...!

Ale ten už zalezl za svůj pultík a jal se snášet požadovaný věci na hromadu. Riel ho netrpělivě pozoroval s výrazem malýho děcka, který se nemůže dočkat, až si rozbalí svůj vánoční dárek.

„Hoď mi tam taky nějaký spodky, jo?“ prohodil jakoby nic.

„Jako dlouhý zateplený?“

„Ne, stačí obyč,“ odvětil Riel s lehkými rozpaky a Tom na něho vrhnul velmi zvláštní pohled.

„Radši se ani neptám...“

„Já to oceňuju.“

„Což ale neznamená, že nejsem zvědavej...“

„Jo, to je mi jasný,“ pronesl můj společník natolik odměřeně, že to nenechávalo prostor žádným dotazům. Což pochopil i Tom.

„Dobrá... Tak snad už tam máš všechno...“ zavrčel zklamaně a začal nepříliš šetrně cpát všechny věci do báglu.

„S tím se ani nenamáhej, vezmu si to hned na sebe!“ zarazil ho Riel a Tom lhostejně pokrčil rameny.

„Jak chceš.“

„Je tu nějaký místo, kde bych se mohl převlíct?“ rozhlížel se útrpně kolem a bylo na něm patrný, že celkem lituje, že přece jen radši nejel do toho nákupního centra. A já se celkem dobře bavila.

„Nějaký místo?“ opáčil Tom skoro nechápavě. „Nejseš nějakej stydlivej? Jednou se navlečeš do buzerantskýho vohozu a už chceš vlastní kabinku, ne?“

„Jenom jsem nechtěl pohoršovat tady dámu,“ procedil mezi zubama Riel.

„Neboj, dáma se klidně otočí,“ uchichtla jsem se, protože jsem nepochybovala o tom, že jestli na sobě přece jen má ta tanga, tak to vbrzku poznám z Tomovy reakce.

„A to si fakt myslíš, že ti to uvěřím, jo?!“ zavrčel Riel nepřívětivě. „Uhni!“ odsunul svýho známýho z cesty a zalezl za plentu mezi regály. Moc místa tam nejspíš neměl a navíc nás tím připravil o parádní podívanou.

„Doufám, že Vy žádnej mundúr nepotřebujete...“ poznamenal mezitím Tom směrem ke mně a já ho uklidnila záporným potřesením hlavy.

„Fajn.“ Trochu se zamračil. „Určitě v tom nemáte prsty Vy? V životě bych neřekl, že by si něco takovýho vzal na sebe dobrovolně!“

„A já snad vypadám na to, že bych ho k tomu byla schopná přinutit?“ ušklíbla jsem se pobaveně.

„Přinutit? To asi ne, ale ženský používaj rafinovaný fígle, s jejichž pomocí klidně udělaj z jakýhokoli chlapa totálního debila.“

„Sice mi lichotíte, ale v tomhle případě si vystačil docela sám. Asi nechtěl urazit svýho kamaráda, kterej mu tohle ošacení koupil...“ dodala jsem ještě poťouchle a pohled na Toma, jemuž viditelně poklesla čelist, mi poněkud vynahradil ten zuřivý, jenž na mě zpoza něho vrhnul Riel.

Jeho oči slibovaly pomstu... a já si říkala, jestli si tu rovnou nemám nafasovat tepláky. Tohle vypadalo na hodně dlouhý běh lesem...

192. díl

        „Tohle sis mohla odpustit!“ syknul mi Riel zlostně do ucha, než mě popadl za loket a odvlekl ke svý motorce.

„Tak pardon, netušila jsem, že je to tajný!“ zatvářila jsem se zkroušeně. Ne teda, že by to nějak zvlášť zabíralo. K čertu s tím! pomyslela jsem si. To pokušení bylo příliš velký, než abych mu dokázala odolat. „Ty tady to oblečení od Marcella necháš? Bylo celkem fajn vidět tě v něčem jiným než v černý…“ pronesla jsem nevinně, i když hlas se mi trochu chvěl potlačovaným smíchem.

„Víš, že si koleduješ?!“ upozornil mě ostře a já se v zájmu svýho zdraví rozhodla ho radši dál neprovokovat.

„Takže… co bude dál?“ vyzvídala jsem neutrálním tónem, zatímco jsem se za ním pokoušela uvelebit.

Otočil se ke mně a já se na kratičký okamžik bláhově domnívala, že se mě chystá políbit. „Co myslíš?“ zeptal se namísto toho.

„Jestli mě zase hodláš honit po lese a nebo máš se mnou nějaký jiný plány.“

„To záleží na tom, jak dobře dokážeš ovládat ty svý blesky,“ odtušil stroze.

„Moc ne,“ přiznala jsem neochotně. „Tam v hale… chtěla jsem Marcella trefit, jenže mi to vůbec nešlo. Nevím proč…“

„Fajn, tak na tom zapracujeme. Do doby, než budeme znát tvý výsledky, zbývají ještě necelý dva týdny, tak bychom je měli využít co nejlíp. Kdoví, co bude potom…“

„Se mnou a nebo s tebou?“ zajímala jsem se.

„Co bude se mnou, v tom mám poměrně jasno. A co bude s tebou, po tom mi vcelku nic není.“

Tohle se mě dotklo. Jasně, věděla jsem, že nemám právo něco očekávat, ale stejně jsem doufala, že mu na mně mezitím začalo aspoň trochu záležet. Očividně ne.

„Že ti po tom nic není?!“ opáčila jsem kousavě. „Řekni rovnou, že je ti to naprosto ukradený! Stačí, abys mě už neměl na starosti, a bude ti úplně fuk, jestli mě Ariel hned v další chvíli sejme!“

„Tak to není, Izabel,“ povzdechl si útrpně.

„Tak jak to teda je?!“ dožadovala jsem se zarputile odpovědi.

„Tvůj osud mi rozhodně ukradenej není, jenže právě proto se od tebe musím co nejvíc distancovat. Je tu několik věcí, který musím udělat… a navíc by ti ve společnosti jenom uškodilo, kdyby ses stýkala s někým, jako jsem já.“

„Máš na mysli společnost upírů?“

„Jo.“

„Marcell už se galantně zmínil, že i když testy budou pozitivní, tak pro ně nebudu nic víc než póvl. A taky říkal něco divnýho… měla jsem z toho pocit, že ten útok na tebe tehdy v noci nebyl až zase takovou náhodou… Někdo s tebou měl zřejmě plány… ale příchod mýho táty je očividně zhatil…“

„Mně je celkem jasný, že náš drahej Marcellek toho ví víc, než by se mohlo zdát… A já si už najdu způsob, jak ho přimět mluvit… Jen co najdu nějakou páku…“ přislíbil Riel výhružně.

„Myslíš udělat to samý, co dělá on? Fakt věříš, že má tvou sestru?“

„To hodlám zjistit. A taky to, kdo zabil Eriku.“

„Copak se to nesnažíš zjistit od toho dne, co se to stalo? Kolik ze svýho života tomu chceš ještě obětovat? Vždyť víš, že ona by si to nepřála,“ namítla jsem, ale ještě dřív, než jsem to vůbec vyslovila, mi bylo jasný, že je to marný.

„Možná, jenže já jí to dlužím,“ prohlásil Riel prostě. „Nemůžu začít znova, dokud neuzavřu tohle. Koneckonců na to mám celou věčnost.“

„A co z toho? Ji už to stejně zpátky nepřivede! Ostatně já se taky musím smířit s tím, že mámu už nikdy neuvidím!“

„To ti řekl ten David?“ překvapil mne tím, že to jméno tehdy vůbec zaregistroval.

„Jo. Vyprávěl mi, co se tu noc stalo… teda aspoň do toho okamžiku, než se prej přiřítil táta na koni a odvezl mámu někam pryč…“

„Říkáš to nějak skepticky…“ povšimnul si.

„No… to bude asi tím, že si tátu nedovedu představit na koni… Docela ráda bych to viděla… A taky co se dělo potom, když ji zachránil před Arielem…“

„Jestli chceš, tak mu večer zavolám, aby ses ho na to mohla zeptat. Je teď sice trochu zaneprázdněnej, ale na tebe si určitě čas udělá,“ nabídnul mi, ale já odmítavě potřásla hlavou.

„To zas tolik nespěchá, nechci ho rušit od povinností Nejvyššího,“ pronesla jsem s kyselým výrazem. Pořád jsem nemohla uvěřit, že tu funkci opět přijal.

„I tohle ti Marcell prozradil?“ podivil se Riel.

„Jo, měli jsme několik zajímavejch debat, zatímco jsi byl pryč… Třeba o tom, odkud berou upíři krev… Je to dost otřesný…“ svěřila jsem se mu impulzivně a předpokládala, že bude buď stejně znechucený jako já a nebo o tom třeba ani nebude mít tušení. Jeho reakce mě však zaskočila.

„Já vím…“ hlesl natolik provinile, až mě z toho zamrazilo.

„Neříkej, že…“ začala jsem zhrozeně, ale on mě nenechal domluvit.

„Tady ne, Izabel. Vysvětlím ti to pozdějc...“

193. díl

        Pozdějc se ukázalo být asi tak za dvě hodiny, protože jsme se cestou zpátky ještě zastavili na jídlo v čínským bufetu.

Dala jsem si smažený nudle a i když je mám normálně ráda, tentokrát jsem je přežvejkávala se značnou nechutí. To Riel vypadal, že mu požitek z extra ostrýho sečuána vůbec nic nekazí, a mně se dokonce podařilo zkrotit svou zvědavost natolik, že jsem se ho vydržela na nic neptat, dokud jsme nedorazili do tátovýho baráku.

Což ovšem neznamenalo, že mi kolečka v hlavě nešrotovaly jako o závod. A já si zničehonic vzpomněla na Davidovu radu… Že mám věřit jenom sama sobě… Možná věděl líp než já, kým jsem se to vlastně obklopila, a chtěl mi tím naznačit, že si na ně mám dávat dobrý pozor. Jako varování to možná bylo fajn, ale v tom případě mi taky mohl prozradit, co si bez nich počít. Protože mý vyhlídky nebyly zrovna nejlepší… už jenom proto, že kdybych utekla, nemám ani kde přespat. Samozřejmě za předpokladu, že bych se vůbec dožila večera, že jo…

„Dáš si kafe?“ zeptal se mě Riel, sotva odemknul vstupní dveře a nechal mne projít dovnitř.

Když je za náma vzápětí zabouchnul, připadala jsem si docela jako v pasti. Všechny mý smysly byly v pohotovosti, a mý nervy tak napnutý k prasknutí, že mě udivovalo, že kolem mě ještě nesrší malý blesky. Nervózně jsem po Rielovi pošilhávala, skoro jako kdybych očekávala, že se na mě každým okamžikem vrhne, ostatně po tom Marcellově útoku by mě to ani nepřekvapilo…

„Jo, proč ne,“ přinutila jsem se přesto přisvědčit a neochotně jsem ho následovala do kuchyně.

Zatímco se věnoval obsluze kávovaru, vyhoupla jsem se na barovou stoličku, abych mezi nás pro všechny případy postavila nějakou bariéru, a zkoumavě jsem si ho prohlížela. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak málo toho o něm vlastně vím.

Jasně, jistý zlepšení oproti tomu, když jsem s ním poprvý promlouvala tváří v tvář ve svým bytě, tu bylo, přinejmenším v tom, že už jsem ho nepovažovala za nájemnýho vraha. A možná právě v tom tkvěla ta chyba. Že jsem ignorovala svý instinkty… Vždyť zprvu se mi zdál chladný a nelítostný, než jsem teprve po čase odhalila, že je to pouze maska, pod kterou skrývá svou bolest a nejistotu. Jenže… co když to nebyla maska ale jeho pravá tvář? Co když maskou byla celá ta komedie o jeho zájmu a výčitkách a rozpolcenosti a kdoví čem ještě?

Znepokojeně jsem se zamračila a Riel si vybral zrovna tuhle chvíli, aby se náhle otočil a zabořil svý šedý oči přímo do těch mých.

„Bojíš se mě? Zase?“ otázal se prostě.

„Měla bych?“

„Možná… po tom, co jsem ti provedl v koupelně, bych se tomu ani nedivil…“ pronesl sebekriticky a pohodlně se opřel o linku.

„Byl jsi… indisponovanej… nevěděl jsi, co vlastně děláš…“ řekla jsem a sama se podivila, proč ho vlastně omlouvám.

„Jo, asi jo…“ Trochu smutně se pousmál. „Je to těžký, víš? Rodina pro mě vždycky hodně znamenala… a i když rodiče už jsem ztratil, byla tu pořád moje sestra… a Erika a naše dítě… A pak jsem během jednoho večera přišel o všechno… Zbyla mi už jenom Mila… se kterou se ale nesmím stýkat…“

„Kvůli jejímu andělovi?“

„To taky, ale není to ten jediný důvod…“ prohodil Riel a zabořil pohled do země. „Nechci, aby mě takhle viděla… aby odhalila, co se ze mě stalo za zrůdu… a ze všeho nejvíc nechci, aby se dozvěděla ty hrozný věci, kterých jsem se dopustil…“

Ztěžka jsem polkla. „Jaký věci? Cos, Rieli, provedl?“

Krátce zaváhal, než mi odpověděl. „Část těch dívek v kómatu mám na svědomí já…“ přiznal zahanbeně.

„To ne… Chceš tím říct, že jsi jedním z lovců?!“

Na jeho tváři se mihlo překvapení, že o něčem takovém vím, ale hned se zase vytratilo. „Nikdy jsem mezi lovce nepatřil, v tý době jsem ani netušil, že taková skupina vůbec existuje… A taky jsem neměl ponětí, že dělám něco špatnýho. Neříkám to proto, abych svý činy nějak ospravedlnil, říkám to prostě proto, že to tak je…“

„A cos teda udělal?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli to chci fakt slyšet. Na druhou stranu už jsem ho stejně podezírala ze všeho možnýho, takže bude nejspíš nejlepší znát pravdu. „Mluv, prosím…“ vybídla jsem ho rozechvěle a Riel posléze přikývnul.

„Tenkrát jsem teprve začínal… a tohle byl jeden z mých prvních úkolů…“ spustil zdráhavě.

194. díl

        „Alex za mnou tehdy přišel a skoro zářil nadšením. Podařilo se mu získat seznam dívek, který si upíři vybrali jako svý další oběti. Vyhledávají je přes záznamy v počítačích nemocnic, kam mají neomezený přístup, a jejich osobní údaje pak předávají lovcům, aby je prověřili a případně dopravili na předem určený místo. Alexovi se tenhle postup ani trochu nezamlouval a díky svým kontaktům přišel na způsob, jak to zarazit…“

Riel se na chvíli odmlčel a já mu ani tehdy nepřestávala skoro prosebně viset na rtech. Nijak jsem ho však nepopoháněla, chápala jsem, že na tohle vyprávění potřebuje svůj čas.

„Mezi svýma lidma měl i pár chemiků a ti mu připravili látku, která když se vpíchne do žíly, údajně způsobí trvalý změny v krvi. Dotyčnýmu to prý nijak neublíží, ale pro upíry se stane jeho krev naprosto nepoužitelná.“

Začínala jsem tušit, kam tohle všechno spěje, a jenom jsem doufala, že můj otec nic z toho neudělal úmyslně.

„Zdálo se mi to divný, a tak Alex zavolal jednoho z těch chemiků a ten mi to podrobně vysvětlil. Samozřejmě, že jsem z toho výkladu moc nepochytil, ale znělo to vcelku přesvědčivě. Proto jsem už nic nenamítal, popadl jsem kufřík s injekcema a vyrazil ven…“

Riel se opět odmlčel. Ze skříňky vytáhnul sklenici a napustil si do ní z kohoutku vodu, kterou na jeden zátah vypil.

„Tu noc se mi podařilo zastihnout všechny dívky… Po aplikování toho séra upadly do hlubokýho spánku, ale to mě nijak nezneklidňovalo, neboť o tom ten chemik mluvil. Líčil mi to dokonce jako ohromnou výhodu, protože tak budu mít příležitost se zase nepozorovaně vytratit a ty dívky si pak po probuzení nebudou na tu událost vůbec pamatovat…“

Riel odložil sklenici na linku a trpce se pousmál.

„Vlastně se ani tak nemýlil… ty dívky si opravdu na nic nepamatují… Jenom se stala menší chyba… ony se už nikdy neprobudily… To jsem zprvu netušil a když jsem skončil s tou poslední, odjel jsem za Alexem, abych mu oznámil splnění úkolu. On u sebe ale nebyl, a tak jsem čekal…“

Žíznivě jsem si olízla vyschlý rty a žádostivě jsem se zadívala na kohoutek. Taky bych se s chutí napila, jenže se mi nechtělo přibližovat k Rielovi. Nejspíš to vycítil, protože naplnil čistou skleničku a poslal ji přes téměř celou linku ke mně.

„Když se konečně objevil, byl v tváři docela popelavý. Vrhnul se ke mně a zapřísahal mne, abych mu řekl, že jsem ten úkol ještě nesplnil… Nechápal jsem, co se děje, dokud mi otřeseným hlasem nesdělil, že ho ten chemik zradil… A já za jejich pomoci ten večer zmrzačil skoro dvacet dívek…“

Dychtivě jsem vyprázdnila obsah sklenice a po celou tu dobu jsem nespouštěla z Riela oči. Jasně, mohla to být klidně přetvářka, ale přísahala bych, že ho to, co se stalo, upřímně mrzí. A podle tónu hlasu si to dosud neodpustil.

„Naléhal jsem na Alexe, že přece musí být nějaká protilátka, něco, co by ty dívky opět probralo, ale nic takovýho jsme neměli. To, co nám ten chemik dal, byl nový způsob upírů, jak z vybraných jedinců udělat povolný dárce, a my jim v tom nechtěně pomohli… Žádal jsem Alexe aspoň o to, aby mi dovolil ty nebožačky vysvobodit z jejich údělu, jenže to on nepřipustil. Vysvětlil mi, že to, co se přihodilo, je sice strašlivý, ale že zabít by je bylo ještě horší. Necítí bolest a díky svý oběti ušetří životy jiným. Nakonec jsem uznal, že na tom něco bude…“

„Ale podle toho, co říkal Marcell, se to děje stále!“ vyhrkla jsem pobouřeně, když Riel ztichnul.

„Jsem si toho vědom… jenže jak bys proti tomu chtěla bojovat?“

„Já nevím, ale něco se přece udělat musí!“ namítla jsem rázně. „Ta krev… kterou pijeme… ta je od nich?“

„Pravděpodobně.“

„Copak tobě na tom nezáleží?!“ vybuchla jsem zlostně.

„Nezamlouvá se mi to… jenže krev potřebujeme… S tímhle prostě nic nenaděláš.“ S lítostivým pousmáním přede mě postavil hrnek s kafem a sám si hned důkladně přihnul z toho svýho, jako kdyby tím chtěl spláchnout tu trpkou skutečnost.

„Jsou i jiný alternativy, ne? Umělá krev… nebo zvířecí… cokoli!“ skoro jsem ho prosila.

„Ty ti nepomůžou, Izabel. Vím to, protože jsem to zkoušel na sobě… A taky chápu, jak se právě teď cítíš, jenže když se nad tím zamyslíš, tak zjistíš, že tvůj otec má v tomhle pravdu… Díky oběti pár dívek se ty ostatní nemusí ničeho obávat. Je to krutý, to uznávám, ale s tímhle nic nezmůžeš, leda by sis našla někoho, kdo by pro tebe krvácel dobrovolně. Jenže se obávám, že pokud na někoho vyrukuješ s tím, že jsi upír, tak skončíš akorát v blázinci…“

195. díl

        „Ale tohle je strašný!“ vykřikla jsem, tím víc naštvaná, čím jsem byla v tomhle ohledu bezmocnější.

Riel se znova tak nějak smutně pousmál. „Už začínáš rozumět tomu, proč ze svý existence nejsem u vytržení?“ Dopřál si další hlt kafe, zatímco mě upřeně pozoroval.

„Jak vidím, tak už ses s tím celkem smířil!“ obvinila jsem ho ostře. „A nenapadlo tě někdy, že tvoje sestra je třeba taky někde v kómatu?! A nebo že ji má Marcell zavřenou ve sklepě pro svý vlastní potřeby?!“ vyštěkla jsem na něho, abych jím trochu otřásla.

„Všechny nemocnice jsem prohledal, to už jsem ti přece říkal... A on není typ, co by někoho takhle věznil. Má rád krev přímo ze zdroje, ale ne bez vzrušení z lovu. Tohle by neudělal.“

„Jak mu můžeš věřit?!“ nechápala jsem. „Skoro mě tu zabil!“

„Nemyslím si, že by byl ochotný zajít až tak daleko,“ chlácholil mě Riel. „Kvůli tvýmu bezpečí jsem to ale radši nechtěl riskovat.“

„Ty seš tak ohromně ohleduplnej!“ prohodila jsem kousavě.

„Jsem, jakej jsem, Izabel!“ zavrčel nedůtklivě. „Nikdy jsem nepředstíral, že jsem nějaký neviňátko. Víš, že mám na rukou krev... taky jsem tě hned od začátku zrazoval od toho, aby ses na mě příliš upínala. Nejsem ten typ pro sladký dívčí snění, chápeš?!“

Chvilku jsem mlčela a hloubala o všem, s čím se mi právě svěřil. Kupodivu mne ani na okamžik nenapadlo, že by těm dívkám přivodil kóma úmyslně. Smutný ale bylo, že u táty jsem si tak jistá nebyla...

„Jedno mi řekni... s tím sérem... nemyslíš si, že to táta udělal schválně, že ne?“ odvážila jsem se zeptat.

„Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel... Ale vypadal tenkrát fakt zdrceně. Buď je tak dobrý herec a nebo o tom prostě neměl tušení.“

„Teď jsi mi to vážně objasnil...“ ušklíbla jsem se.

„A cos čekala, Izabel? Jestli sis toho ještě nevšimla, tak já jsem v týhle válce jenom druhořadej pěšák! Pokud chceš nějaký odpovědi, musíš se ptát jinde.“

„Myslíš u Nejvyšších?“

Pokrčil rameny. „Třeba.“

„Oprav mě, jestli jsem to blbě pochopila, ale zdálo se mi, že k těm není moc snadný se dostat!“

„Tos pochopila naprosto správně. A pokud se k nim přece jen dostaneš, nejspíš tě nechají hned popravit bez ohledu na dohodu s tvým otcem. Nemají lidi nebo míšence moc v lásce,“ poučil mě Riel a vypadal, že je mu naprosto ukradený, že patří mezi spodinu upíří společnosti.

„Jo, to už mi Marcell taky říkal. Prej bych udělala nejlíp, kdybych se provdala za nějakýho čistokrevnýho upíra... dokonce už si chtěl hrát na seznamku!“ prohodila jsem hořce.

„Nemám ho rád, ale v tomhle má pravdu, měla bys to pak daleko jednodušší,“ přikývl Riel.

„Fakt?! Když je to tak skvělý, proč sis nevzal nějakou upírku ty?!“ obořila jsem se na něho zhurta, protože se mě dotklo, s jakou lehkostí by mě klidně šoupnul do náruče někoho jinýho.

„Má to dva důvody... První, že o takový svazek nestojím, a tím druhým je, že čistokrevný upírky jsou příliš nafrněný, než aby se s někým, jako jsem já, zahazovaly. Do postele s tebou třeba i půjdou, ale tím jejich náklonnost končí.“

Zatvářila jsem se znechuceně. „Jsem ráda, že to neseš tak statečně!“

„Proč mám pocit, že si zase myslíš kdovíco?!“ povzdechl si Riel otráveně.

„Takže ty už umíš číst i myšlenky?! Myslela jsem, že mimořádný schopnosti tu mám jenom já!“ odsekla jsem sarkasticky.

„V jistých ohledech jsi až příliš průhledná, Izabel. A tohle, co tu předvádíš, je obyčejná žárlivost.“

Zamračila jsem se. Jak se jen opovažuje?! „Žárlivost?!“ opáčila jsem s předstíraným výsměchem. „A proč bych měla žárlit?! Vždyť mezi náma vůbec nic není!“

„To mi pověz ty, Izabel. Navíc... nemáš k tomu pražádný důvod. Ať už máš o mně mínění, jaký chceš, nejsem týpek, který by se tahal s kdekým.“

„To jsem si povšimla...“ poznamenala jsem sebekriticky. „Ještě k těm Nejvyšším... to jsi blafoval a nebo jsi mezitím zjistil, kde mají to svý sídlo?“

„Proč se ptáš? Přesvědčil jsem tě snad?“

„Celkem jo,“ přikývla jsem.

„Je mi líto, že tě musím zklamat, ale zatím o tom nemám ani šajna. A je mi to naprosto jedno. Proč bych měl lízt někam, kde se na mě budou koukat jako na nějakýho odpornýho červa a přemýšlet, jestli mě zašlápnout hned a nebo ještě nechat žít? Na rozdíl od andělů my už další šanci nedostaneme, Izabel, tohle je náš jediný život. Tak přestaň dumat nad věcma, který nezměníš, a radši mi pojď ukázat ty svý blesky. Budu klidnější, když budu vědět, že se po mým odchodu o sebe dokážeš postarat...“

196. díl

        Zlikvidovala jsem v pořadí už pátý stromek, i když ten poslední měl relativně štěstí, protože jeho spodní část zůstala skoro netknutá, a plácla jsem sebou na zem.

„Jsem už unavená!“ zabručela jsem k Rielovi, který mý výkony skoro uchváceně sledoval. „Copak tohle nestačí?“

„Pro dnešek jo,“ smiloval se konečně nade mnou. „Zítra tě vezmu někam na louku, kde to budeš moct dál trénovat. Měla by ses pokusit nějak ovládat intenzitu svých blesků.“

„To už mě taky napadlo, ale ještě bys mi mohl třeba poradit, jak to udělat!“

„To bych sice rád, Izabel, ale obávám se, že v tomhle směru nemám žádný zkušenosti. Musíš na to přijít sama.“

„Ty seš vážně učitel na baterky!“ udělala jsem na něho obličej. „To tu vážně není nikdo, kdo by měl podobný schopnosti a mohl mi poradit?“

„Ale jo... o někom bych věděl...“ zatvářil se Riel nevinně a já už čula nějakou bejkárnu.

„No, schválně!“ vybídla jsem ho.

„Andělé zkázy...“ zašklebil se na mě.

„Nad tímhle jsi musel hodně dlouho přemejšlet, co?“ dobírala jsem si ho. „Až na nějakýho anděla zkázy narazím, nebudu se trápit nějakou intenzitou blesku a napálím do něho maximum, co to dá!“

„To asi těžko,“ odtušil Riel a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.

„Proč jako ne?“ dožadovala jsem se odpovědi, zatímco jsem se nechala vytáhnout nahoru.

Avšak ani potom jsme se nepustili. Já tak setrvala, protože to bylo neuvěřitelně příjemný, a on... kdoví? V ten okamžik mi na tom ani moc nezáleželo.

„Jsi prochladlá,“ konstatoval a uvěznil i druhou mou ruku ve svý.

Nejprve jsem se chystala prohodit něco o jeho bystrosti, ale nakonec jsem to neudělala. Nechtěla jsem kazit tak hezkou chvilku.

„To je asi tou ztrátou energie... vždycky je mi pak divně...“ zamumlala jsem a trochu se k němu přitiskla.

Nic proti tomu nenamítal. Bez váhání mě objal a přivinul na svý hřejivý tělo, což jsem si plnýma douškama užívala. Vždyť to bylo možná naposled, co se mi něco podobnýho poštěstilo.

„Rieli?“ ozvala jsem se znenadání, když jsme tam nějakou dobu jen mlčky stáli v těsným objetí.

„Jo?“

„Až budou výsledky těch testů... co se stane, jestli budou pozitivní?“

„Potom tě Alex vezme s sebou... vstoupíš do vyšší společnosti...“ sdělil mi s náznakem trpkosti.

„Já nemyslím, co bude se mnou... ale co bude s náma... To už tě nikdy neuvidím?“

„Možná ano... Život upíra je dost dlouhý,“ odvětil skoro lhostejně.

Příliš mě to neuspokojilo, nicméně jsem se rozhodla nenaléhat. „A když budou negativní?“

Upřeně se mi zadíval do očí. „Pak hádám, že spolu ještě chvíli pobudem.“

„To by tě asi štvalo, co?“

„Už jsem ti přece říkal, že proti tomu nic nemám. Jenom by pro nás oba bylo jednodušší, kdyby se naše cesty rozdělily co nejdřív.“

„No, jasně. Máš ty svý poslání, kterým se chceš věnovat, a já tě od nich akorát tak zdržuju, viď?“ hlesla jsem lítostivě.

Už se mi vážně zajídalo být pořád někomu na obtíž... Jediná blízká osoba, kterou jsem měla, byl můj táta, se kterým jsem si navíc nikdy moc nerozuměla. Tomu se říká suprovej život... fakt není nad to bejt upírem!

„Nezdržuješ mě, Izabel, jenom je těžký s tebou být...“

„Dík!“ procedila jsem mezi zuby.

„A kdybys mě nechala domluvit, tak bych ti vysvětlil, že to nemyslím tak, jak se domníváš.“

„Ty by sis fakt měl otevřít nějakou školu! Většina chlapů ženskejm absolutně nerozumí a ty mi už podruhý jenom za dnešek čteš myšlenky!“ poznamenala jsem jízlivě.

„Víš, co? Ještě štěstí, že máš tak prořízlou pusu... jinak bych měl nutkání udělat něco, čeho bych záhy litoval...“

„Jako mě třeba zabít?“ opáčila jsem ihned.

„Na druhou stranu to možná bude právě ta tvoje prořízlá pusa, která mě tak pokouší...“ prohodil zamyšleně, jako kdyby mě vůbec neslyšel, a oči upíral přímo na mý rty.

„Jo?“ Nervózně jsem si je olízla. „Ještě že si mýho táty tak vážíš, jinak bych se snad už začala pomalu bát!“

„To jistě... Jenže jsou chvíle, kdy i silní jedinci selžou...“ oznámil mi téměř omluvně, než se zarážející drzostí vyhledal mý ústa.

197. díl

        Ještě než jeho jazyk vklouznul do mých úst, byla jsem pevně rozhodnutá ho od sebe hned odstrčit. Přece mám nějakou hrdost, ne? A on na jednu stranu tvrdí, že si spolu nemůžeme nic začít, a na druhou stranu si neodpustí, aby se se mnou občas nepomazlil. Za co mě sakra má?!

Jenomže když svůj polibek prohloubil a rukama mi troufale sjel na zadek, aby si mě k sobě mohl přimáčknout, moje odhodlání poněkud zesláblo. Vždyť nikomu neublíží, když se těm jeho dotykům na chvilku poddám... Pouze na kratičký okamžik...

Riel se ode mě pomalu odtáhnul a zkoumavě si mě prohlížel.

„Hajzle!“ vypravila jsem ze sebe téměř láskyplně.

„Já vím. Zasloužil bych pořádným bleskem,“ pronesl kajícně.

„Jo... ale naštěstí pro tebe na to už nemám dostatek energie,“ přinutila jsem se k pousmání.

Co jen to na Rielovi je, že mě to vždycky přiměje porušit svý zásady a předsevzetí? Můžu se tisíckrát zapřísáhnout, že už jeho kouzlu nepropadnu, že budu ignorovat tu přitažlivost mezi náma, a pak stačí jediný dotyk a já jsem dočista ztracená. Znova a znova... Odsouzená k nenaplněný touze...

Sakra! Vždycky jsem si myslela, že tohle jsou jenom ubohý bláboly z červený knihovny! Ostatně vztah s Petrem mě v tomhle názoru ještě utvrdil. Žádný výbuchy vášně, žádný ohňostroje a chvění při pouhým pohledu. A pak mě něco takovýho zničehonic potká a musí to bejt zrovna s tak rozporuplnou osobou... a navíc upírem! Tenhle svět je fakt padlej na hlavu! A pěkně zlomyslnej!

„Mám za to, že ženský používají na dotěrný chlapy i jiný metody,“ poznamenal Riel a jeho dlaně stále spočívaly na mým pozadí.

„Fajn. Jakmile začneš s tím dotíráním, tak to vyzkouším,“ nadhodila jsem mnohoznačně.

„Tvůj otec by mě zaživa stáhnul z kůže, kdybych se tě jen dotkl.“

„Pochybuju, že můj táta žije v bláhový víře, že jsem dosud panna. A kromě toho... je teď kdoví kde!“

„To mě ale neospravedlňuje, abych porušil pravidla, Izabel,“ trval na svým Riel.

„Copak jsi je právě teď neporušil?“

„To byla jenom obyčejná pusa...“ zlehčoval to.

„Jasně... kdyby to tátovi někdo nahlásil, tak můžeš tvrdit, žes mi jenom dával umělý dýchání, co?! No, jedno bych ti asi měla říct...“

„A to je?“ nadzvedl tázavě obočí.

„Marcell mi prozradil, že tenhle barák je plnej kamer, který někdo neustále monitoruje...“ varovala jsem ho a byla vcelku zvědavá na jeho reakci.

Jenže žádný překvapení z jeho strany se nekonalo. „Já vím, Izabel, a to je jeden z důvodů, proč se držím zpátky. Nepochybuju totiž o tom, že Marcellek by tu nahrávku velice ochotně ukázal Alexovi...“

Zamračila jsem se a koukala se mu co nejrychlejc vytrhnout. „A jak dlouho už to víš?! Proč ses ani neobtěžoval mi to říct?!“

„Protože jsem tušil, že budeš takhle vyvádět,“ odvětil věcně. „Navíc s tím stejně nic nenaděláš, když je to šmírování na příkaz Alexe.“

„To je vážně skvělý...“ zamumlala jsem nasupeně. „A nezmiňoval se ti taky náhodou, kdy se hodlá ukázat osobně?“

„Tipnul bych si, že někdy příští týden.“

Rezignovaně jsem přikývla. „Připadám si, jako když mám domácí vězení,“ poznamenala jsem otráveně.

„To se ti někdy stalo?“

„Ne, rodiče byli moc zaneprázdnění, než aby si všimli, že jsem něco provedla. A pokud jsem dostala špatnou známku ve škole, tak mi táta pouze udělil kázání, že to s tímhle přístupem daleko nedotáhnu. Jeden by si myslel, že na malýho fakana to nemůže zabrat, ale na mě jo, vždycky jsem se hrozně styděla, když mi takhle promlouval do duše. Obdivovala jsem ho, protože věděl snad úplně všechno... Teď už se tomu nedivím, když pomyslím, kolik na svý studia měl času, ale tehdy jsem ho považovala skoro za boha. Směšný, co?“

„Ani ne. Tvůj otec je typ člověka, ke kterýmu se dobře vzhlíží. Vždyť i pro mě je vzorem... a hádám nebylo jednoduchý se mu zavděčit,“ odtušil téměř soucitně.

Pokrčila jsem rameny. „Měla jsem divný dětství... Dřív jsem se domnívala, že to způsobil ten jejich rozvod. Vždycky jsem se cejtila tak nějak... navíc...“

„To určitě nejsi, Izabel,“ pohladil mě Riel konejšivě po vlasech. „Pro mě ne.“

198. díl

        Následující týden uběhl celkem rychle. A rozhodně jsem se nenudila...

„Jak by sis představovala svůj život?“ zeptal se mě zničehonic Riel jednoho odpoledne.

Trochu zaskočeně jsem se na něho zadívala a přestala si na chvíli hrát s brčkem, kterým jsem usrkávala tonik ze sklenice.

„Ani nevím... normálně... Práce... přítel... nějací kamarádi...“ Nerozhodně jsem pokrčila rameny.

Seděli jsme na zahrádce jedný restaurace a já měla za sebou dopolední „bleskový“ trénink na opuštěný louce a vydatný oběd, který jsem si prý zasloužila. Nejspíš za to, že jsem proti těm jeho příkazům nic nenamítala, protože za můj výkon to určitě být nemohlo.

„Tohle všechno přece ještě můžeš mít.“

„Jo?“ Znova jsem se napila vychlazenýho nápoje. „To jsem ráda.“

„Vážně? Tolik se těšíš, až se zas vrátíš do kanclu?“ posmíval se mi Riel.

A oprávněně, protože tohle mě fakt vůbec nelákalo. Dřepět zase před compem nějakých osm hodin a poslouchat řeči někoho, jako je Klára. Brr! To bych tu osobu snad dřív sejmula bleskem, než abych to dál snášela!

„No... co jinýho mi zbejvá?“ prohodila jsem navenek sebekriticky.

„Jestli jsi opravdu jednou z nás tak cokoli... Přece bys nechtěla strávit věčnost takovou nudnou myší prací!“

„A proč ne? Já jsem nudnej jedinec, jestli sis toho ještě nevšiml. Nudný myší práce jsou pro mě jako dělaný!“ ušklíbla jsem se a roztočila stýblem kostky ve sklenici.

„Nesmysl.“ Rielova ruka zabloudila na mou tvář, aby ji krátce pohladila. „Ty máš zcela jistě na víc.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Nemluvils teď někdy s mým tátou? Tohle zní jako něco od něj!“

„Jo?“ zatvářil se pobaveně.

„Jo! Pořád do mě hučel, abych si dodělala vejšku! Měla jsem toho plný zuby!“

„A teď?“

Trochu trpce jsem se pousmála. „Jestli ty testy budou pozitivní, tak ho asi poslechnu... nechci furt někomu dělat poskoka.“

„To udělej, tím nic nezkazíš.“

Ten večer jsem strávila v pracovně s notebookem a prozkoumávala školy, který by mohly připadat v úvahu.

„Pověz mi... Petřík vepřík byl tvůj typ a nebo jsi s ním byla jenom proto, abys nebyla sama?“ vyzvídal Riel hned ten další den opět po obědě.

„Proč tě to zajímá?“ zamračila jsem se na něho lehce. „Už jsme se o něm přece bavili.“

„Jsem prostě zvědavej,“ prohodil nenuceně.

„Fajn...“ Několikrát jsem bodla stýblem mezi kostky ledu, jako kdybych je mohla potrestat za svý blbý rozhodnutí. „Nebyl tak docela můj typ... ale byl tam, když jsem ho potřebovala... zpočátku...“

„Takže stačí, když někdo projeví aspoň náznak zájmu, a jsi jeho?“ shrnul to Riel a napil se svý zázvorový limonády.

„Ty mi teda lichotíš!“ procedila jsem mezi zuby vztekle. „Štvi mě dál a trefím tě bleskem!“

„Nemyslel jsem to nijak zle,“ ubezpečil mě bez známky sebemenších obav. „Jenom jsem chtěl vědět, jaký typ chlápků má u tebe šanci.“

„Chceš mi snad někoho dohodit?!“ vyjela jsem na něho podrážděně. „Ani to nezkoušej, kdybych chtěla využít služeb seznamky, požádala bych o to Marcella!“

„To je mi jasný... Takovej čistokrevnej, aristokratickej upír s vlastním sídlem a hromadou prachů je určitě hezká představa...“

„Když to říkáš... Já ti to přece přeju!“ ušklíbla jsem se na něho, čímž jsem ho přiměla se pousmát.

„Je s tebou fakt sranda,“ ocenil.

„Jo, jako na funusu. Což mi připomíná, žes mi slíbil vyjížďku do přírody...“

„Bezva asociace... radši se ani neptám. Ale jo, klidně můžeme dnes večer, jestli nemáš lepší plány.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Vypadám snad na to?“

„Zatím ne, ale nezapomínej, že se odpoledne zastaví pan Ashley Wilkes, tak abys mi pak nedala košem,“ dělal si ze mě Riel srandu a já se ani nemusela ptát, koho tímhle označením myslí.

„Je téměř ohromující, že sis zapamatoval jméno i někoho jinýho než hlavních hrdinů...“ posmívala jsem se mu.

„Nevím proč, vždycky jsem měl dobrou paměť a tohle je vcelku klíčová postava.“

„Jo, slaboch, kterej neví, co chce! Kdyby Scarlett fakt miloval, tak mu na ničem jiným nezáleží! Jenže on nedokázal bejt ani s ní, ani ji nechat na pokoji!“ vysypala jsem to na něj a v duchu si říkala, že to spíš on je Ashley Wilkes. Tohle chování na něj totiž sedělo dokonale.

„Tak trochu ho v tomhle chápu...“ prohodil Riel a lehce mě políbil na rty. „Scarlett má prostě neodolatelné kouzlo...“

„Když to tak vidíš,“ zamumlala jsem a přitáhla si ho k sobě, abych si ukradla ještě jeden polibek.

Tím jsem zřejmě překročila Rielovu pomyslnou hranici únosnosti a po zbytek dne se ode mě držel radši dál.

199. díl

        „Musíš se víc soustředit!“ poučil mě Riel den nato a nespokojeně zíral na slaměný terč, který jsem právě spálila na troud.

„Třeba se to nedá ovládat! Copak jsem nějakej topinkovač?!“ zaječela jsem na něho naštvaně, protože jsme od rána zkoušeli furt to samý a já už toho měla vážně plný zuby. „Ukaž mi, že se to vůbec dá, a já se budu klidně snažit dál! Do tý doby mi vlez na záda!“ sdělila jsem mu rázně a abych svým slovům dodala ještě patřičný důraz, zničila jsem bleskem slaměnýho panáka, který stál hned vedle něho. Trochu polekaně sebou cuknul, což mě nesmírně potěšilo. Patří mu to!

„Neříkám, že seš topinkovač, ale měla bys s touhle svou schopností trochu víc experimentovat!“

„Jo?! Pokud to někdy použiju na svou obranu, tak se přece s nějakou regulací intenzity trápit nemusím!“ vyštěkla jsem na něho, než jsem se poněkud zarazila. „Kruci... teď si připadám jako nějaký blbý topení!“

Riel se zasmál. „Topení to ale na rozdíl od tebe zvládá!“

„Trhni si!“ odsekla jsem a vydala se pryč.

„Kam to jdeš?!“

„Zaběhat si po lese!“ houkla jsem na něho uštěpačně, aniž bych se zastavila.

„Nezlob nebo dneska nebude žádná vyjížďka!“

Teď už jsem se k němu otočila. A musela se držet, abych ho neposlala k čertu. S kým si myslí, že mluví?! S malým děckem?! Dostanu snad bonbón, když budu hodná?!

„Tak ať! Stejně jsi mi to slíbil už včera a nakonec jsme nikam nejeli, drahý pane Wilkesi!“ připomněla jsem mu dotčeně.

„Potřebovali jsme s Marcellem něco probrat.“

„Jo? Netušila jsem, že jste takoví kámoši! Že si příště rovnou nezajdete na pivko!“

„Teď seš dost nesnesitelná, Izabel!“ upozornil mě chladně a založil si ruce na prsou, nejspíš proto, aby působil autoritativněji.

A díky tomu se mu na pažích, zahalených jenom krátkým rukávem trička, nádherně vyrýsovaly svaly. Byl to fakt krásný pohled, i když jsem na něho byla zrovna naštvaná.

„Pojedeme dneska, vždyť o nic nejde!“ oznámil mi nezúčastněně.

„A dneska nemáš nějakej lepší program? Fakt se spokojíš s mou mizernou společností?!“

„Víš, co, Izabel? Proč mě rovnou netrefíš bleskem, místo toho, abys tu na mě ječela?“ opáčil odměřeně.

„Protože neumím řídit motorku!“

„Štvi mě a půjdeš zpátky stejně pěšky!“ sdělil mi výhružně. „Nechápu, proč seš dneska tak vzteklá. Někdo ti něco udělal?“

„Co se najednou staráš?!“

„Vždycky jsem se staral. Tak o co jde? Vadí ti snad, že jsme si včera s Marcellem chtěli promluvit o samotě?“ hádal a já nemohla neobdivovat jeho na chlapa mimořádně bystrou dedukci.

„Možná...“ mlžila jsem přesto, protože jsem neměla náladu se mu svěřovat. Čímž jsem ho zřejmě připravila o poslední zbytky trpělivosti.

„Hele... jestli tě něco štve, tak mi to řekni na rovinu. A pokud si to chceš nechat pro sebe, aspoň se mi tu laskavě přestaň rozčilovat. Jenom se ti snažím pomoct. Možná ti teď přijde fajn, likvidovat tu slaměný panáky, ale představ si, co bude, až se budeš muset bránit někomu z masa a kostí. Hodláš ho taky spálit na uhel? Upozorňuju tě, že možná pak budeš mít potíže se se svým činem vyrovnat... Nemluvě o tom, že tělo nespálíš docela, a tudíž ho budeš muset ještě odklidit... a já bych neřekl, že se ti něco takovýho bude zamlouvat...“

„Budu likvidovat jenom anděly... a po těch nezůstane ani pírko!“ odvětila jsem prudce a nemohla si přitom nevzpomenout na tu strašlivou vidinu o tátově smrti.

„Jako upír budeš žít dostatečně dlouho, abys narazila i na jiný zmetky než jen anděly. Takže radši využij času, který teď máš.“

„Tohle je ještě horší, než když jsi mě honil po cvičáku!“ zavrčela jsem vztekle. „Už mě z toho bolí hlava. Víc prostě nezvládnu.“

„Tak si dej další dávku krve,“ nabídnul mi hned svý pouzdro, jako kdyby se v něm schovávaly jenom nevinný cigarety.

„Nechci. Brní mě prsty a mám toho dost,“ trvala jsem na svým a lehla si do trávy a zírala na obláčky plující po blankytným nebi. Ať se klidně vztekne!

Riel to vyřešil po svým, prostě nasedl na motorku a odjel.

Objevil se až za tři hodiny, když už jsem byla celá vynervovaná, že se pro mě nevrátí. Po zbytek dne jsme spolu nepromluvili skoro ani slovo.

200. díl

        „Dej mi pokoj, Rieli, mám už toho fakt dost!“ zaječela jsem frustrovaně o čtyři dny později a abych si na něčem vybila svou zlost, kopla jsem vší silou do ohořelých zbytků jednoho terče, až se zuhelnatělý kousíčky rozletěly na všechny strany. Včetně mý maličkosti.

Samozřejmě, že díky tomu se můj vztek nijak nezmírnil, právě naopak. Když jsem ze sebe zuřivě oprašovala popel, který se na mě usadil, a k tomu jsem ještě navíc musela poslouchat Rielův pobavený smích, měla jsem vážně chuť někomu ublížit. Hodně ublížit…

„Možná kdyby ses zkusila trochu uklidnit, tak ti to půjde líp!“ upozornila mě ta osina v zadnici, která měla plnit funkci mýho ochránce, a já zalitovala, že nemám po ruce nic šikovnýho, co bych mu mohla hodit na hlavu.

„Možná kdybys mě nechal aspoň na jeden den bejt, abych si odpočinula, tak by mi to i líp šlo!“ sekla jsem po něm nenávistně. „Vždyť jsi mě ještě ani nevzal na tu zatracenou projížďku, kterou mi tak dlouho slibuješ! Mě tohle prostě nebaví!“

„A ty si myslíš, že já jsem z toho celej odvázanej?“ opáčil Riel a s pažema překříženýma na hrudi si mě zkoumavě přeměřoval. „Beztak si za to můžeš sama, že jsme ještě nikam nejeli.“

„Jo?! Kdybys mě celej den nemořil tady, tak nejsem večer tak urvaná, že ti div nespadnu únavou z motorky!“ vyčetla jsem mu nedůtklivě. „Proč si nemůžeme dát jeden jedinej den voraz?!“

„Protože ses zatím vůbec nic nenaučila!“ sdělil mi chladně.

„Třeba ani není co se naučit!“ vyštěkla jsem. „Jak sakra můžeš vědět, že se tohle dá nějak ovládat?!“

„A podle čeho soudíš, že se to nedá?“

„Předveď mi to a já to budu zkoušet dál!“ vyzvala jsem ho uštěpačně, tenhle týden už podruhý. „Ale dřív ne!“

Riel se zamračil. „Takže seš pevně rozhodnutá se na tohle celý vykašlat, jo?“

„To si piš!“ odsekla jsem.

„Fajn, ať je po tvým. Už tě nebudu nutit dělat další blesky,“ rezignoval s takovým klidem, že jsem hned čula nějakej podraz.

„Nebudeš?“ ujišťovala jsem se.

„Ne. Očividně je tahle tvoje schopnost úplně nanic. Takže se vracíme k našemu původnímu tréninku a ty se připrav na to, že tě bude večer pořádně bolet zadek, protože já se už postarám, abys na něm byla častěji než na nohou.“

„Na to zapomeň, nehodlám se zas nechat otloukat!“

„Ne? Tak to je blbý, protože já mám zrovna chuť tě otloukat,“ prohodil arogantně.

„Je mi ukradený, na co máš zrovna chuť! A opovaž se na mě jenom sáhnout!“

„Včera sis nestěžovala…“ připomněl mi s notnou dávkou samolibosti a já se musela držet, abych ho za tuhle poznámku neodměnila bleskem.

„Tak to dělám dneska! Odmítám bejt nadále tvou hračkou, který se věnuješ, jenom když to na tebe zrovna přijde!“

„Je to pro tvý bezpečí, Izabel, nemůžu se s tebou zaplíst, když tě mám hlídat!“ zdůvodnil mi to pohotově.

„A proč ne?! To se tolik bojíš táty?! A nebo Marcella?!“ Hněvivě jsem potřásla hlavou. „A víš co?! Ani mi nic neříkej, stejně jsou to jenom výmluvy!“

„Jak to můžeš vědět, ještě jsem nic neřekl!“ ohradil se.

Znechuceně jsem se ušklíbla. „Nejspíš je to tak lepší! Nemám náladu poslouchat zas ty kecy o tom, že se mnou nemůžeš bejt, protože jsem Alexova dcera! A nebo že nechceš štvát Marcella, když nevíš, kde je tvoje ségra!“

„A to jsou podle tebe kecy?“

Očividně se ho to dotklo, ale to mě nemohlo zastavit. „Jo, jsou! Protože kdyby tě tyhle dvě věci fakt trápily, tak by ses zdržel toho svýho objímání a pusinkování! Jestli chceš jenom nějakýho příležitostnýho mazlíčka, pořiď si třeba čivavu a mě nech bejt!“

Riel se zatvářil útrpně. „Není to tak jednoduchý, jak si myslíš…“

„Vážně?!“ vyjela jsem na něj. „Tak to je mi novinka! Protože mně to jednoduchý připadá! Buď chceš bejt se mnou a potom k čertu se všema ostatníma a nebo nechceš, ale pak na mě laskavě přestaň něco zkoušet!“

„Je tu ještě jeden důvod, proč si tě držím od těla,“ přiznal Riel neochotně.

„Jo? To jsem teda zvědavá! Hodláš mi tu snad vyprávět, že to děláš jenom kvůli mně, abys mi nezkazil budoucnost s nějakým čistokrevným upírem?!“

Trpce se pousmál. „Příliš mi lichotíš, Izabel, nejsem zas tak nesobeckej. Jenom zbabělej…“