Izabel má u táty další znepokojivou vidinu, tentokrát o něm. Druhý den ji vezme do nemocnice na odběr krve a potom už ji opět přenechá jejímu oblíbenému ochránci. Což pro ni znamená další úmorný výcvik... ale možná také i nějakou tu romantiku, včetně milostného vyznání...
„Nejsem si jistý...“ odpověděl táta vyhýbavě, ale bylo mi naprosto jasný, že už nějaký podezření má. Protože si mě přeměřoval fakt divným pohledem. Kdyby to nebylo tak absurdní, tak bych řekla, že skoro s úctou.
„Kdy jsi měla tu vidinu?“ vyzvídal dál. „S kým jsi v tu chvíli byla? Co jsi dělala?“ chrlil ze sebe otázky snad ještě rychleji, než to kdy dokázala Klára.
Doufala jsem, že jsem po tomhle jeho dotazu nezrudla, ale ruku do ohně bych za to nedala. Bylo totiž dost těžký si nevybavit, v jaký pozici jsem se zrovna nacházela.
„Byla jsem s Rielem. My jsme... trénovali...“ řekla jsem nakonec. Ostatně tak daleko od pravdy to zas nebylo. Furt lepší, než kdybych na tátu vybalila, že se mě Riel snažil utopit, a o jiných věcech, o který se pokoušel, radši ani nemluvě...
„Takže ses ho dotkla,“ konstatoval táta vědoucně.
„Jo... nejspíš... to se během tréninku stává, ne?“ bránila jsem se chabě, protože mi připadalo, jako kdyby mě právě obvinil ze sexuálního obtěžování.
„Sahala jsi mu na čelo?“ nenechal se odradit táta.
Zamračila jsem se. Jako kdybych si tohle snad zapisovala! Můj milý deníčku... dneska byl úplně úžasný den! Potkala jsem upíra a sáhnula jsem mu na čelo! Och... bylo tak... mužné! Nemohu se dočkat, až to udělám znovu!
„Nevím. Co to s tím má společnýho?“
Místo odpovědi se táta zvednul a přistoupil ke mně. „Dotkni se mého čela,“ vybídl mě prostě.
„Ale proč? Co to jako má bejt?“ Tohle už bylo vážně směšný!
„To ti povím, až to uděláš,“ řekl táta a vypadal, že o tom nehodlá diskutovat.
S otráveným úšklebkem a ještě otrávenějším odfrknutím jsem se postavila na nohy. Byla to teda fuška, protože mezitím nejspíš usoudily, že už mají padla, a odmítaly se zas zapojit do pracovního procesu. Něco jako já po obědě. No, aspoň jednu výhodu ten můj současný život měl a to, že jsem nemusela vstávat každý ráno do práce a poslouchat pak celý den ty Klářiny plky. Brr!
„Co teď?“ zeptala jsem se ho bezradně. Asi jako medik u prvního pacienta.
„Přitiskni mi dlaň na čelo,“ instruoval mě táta. Připadalo mi to... skoro úchylný. Ale poslechla jsem ho.
Sotva jsem se ho dotkla, proběhla mi před očima vidina, ze který se mi podlomily nohy už úplně. Aniž bych ze sebe vypravila jediný slovo, zřítila jsem se na tátův drahý koberec. Byl fakt měkoučký, ale to bylo asi tak to jediný, co jsem si uvědomila.
Nejspíš jsem musela na chvíli ztratit vědomí, protože když jsem otevřela oči, ležela jsem na pohovce a táta se nade mnou ustaraně skláněl. Ani jsem nezaznamenala, že by mě tam pokládal.
„Jak ti je?“ vyptával se okamžitě.
„Nanic,“ zachraptěla jsem a toužebně se zadívala na sklenici s vodou.
Táta zachytil můj pohled. „Dám ti něco lepšího.“
Znovu se vydal k ledničce a tentokrát z ní vyndal lahvičku, kterou jsem už dobře znala od Riela.
„Já to nechci!“ zaprotestovala jsem slabě, ale na víc mi síly nestačily. Cítila jsem se, jako kdyby mě nejdřív skolil zákeřnej chřipkovej virus a vzápětí ještě přejel náklaďák.
Ani mě nepřekvapilo, že mě táta naprosto ignoroval a prostě mi celý ten obsah nalil do krku. I když jsem se za to styděla, udělalo se mi hned o něco líp. V tu chvíli jsem byla sama sobě naprosto odporná.
„Už je to lepší?“ zajímal se.
„Jo,“ zabručela jsem neochotně. Takže jsem fakt jako upír? A k tomu ještě divnej? Vždycky jsem tak trochu snila o tom, jak by bylo super, kdybych byla něčím výjimečná. Jenže takhle jsem si to zrovna nepředstavovala!
Táta se mezitím usadil do křesla a bedlivě mě sledoval. Skoro jako entomolog kuklu vzácnýho motýla. Vůbec jsem nevěděla, jak se tvářit. Tolik zájmu o mě neprojevil snad ani za celý můj dosavadní život dohromady.
Zřejmě jen čekal, až se trochu vzpamatuju, protože jakmile jsem se vyškrábala do sedu, hned na mě vypálil další otázku, přesně tu, který jsem se tolik obávala.
„Pověz mi... co jsi viděla?“
Radši jsem se zadívala na podlahu, abych se vyhnula tátovým pronikavým očím.
„Nevím... byla tam tma...“ zamumlala jsem neochotně. „Co to vůbec mělo znamenat?“
Táta nejdřív mlčel, jako kdyby se rozmýšlel, kolik mi toho říct. Ale pak zřejmě usoudil, že nastal čas, aby mi prozradil aspoň něco.
„Ty zvláštní sny, které jsi měla, by měly představovat minulost...“
„To už jsem taky pochopila!“ odsekla jsem nevrle. Má mě za debila nebo co?! „Ale proč se mi o tom zdálo?“
„Zřejmě jsi na ty lidi krátce před usnutím intenzivně myslela,“ vysvětloval mi táta klidně a naštěstí přešel můj výbuch bez komentáře.
„Takže když na někoho budu těsně před tím, než usnu, myslet, tak se mi o něm bude zdát?“ snažila jsem si to ujasnit.
„Pokud jsi toho člověka osobně znala a je už mrtvý, tak ano.“
„Chceš říct, že Riel...“ Radši jsem to ani nedořekla. Místo toho jsem po tátovi vyčítavě loupla očima.
Tvářil se naprosto nezúčastněně. „Byla to jeho jediná šance. Ale tehdy v noci zemřel... ten, kým je dnes, je někdo docela jiný.“
„Fajn.“ Vzhledem k tomu, že už se s ním nejspíš nikdy znova nesetkám, by mi to mělo být vlastně úplně jedno. Ale nebylo… ani trochu ne…
„Ty druhé vidiny by se měly objevit, jakmile někomu sáhneš na čelo. Tehdy by se ti mělo vyjevit, jak dotyčný zemře, a nebo nějaké bezprostřední nebezpečí, které mu v dohledné době hrozí.“
Tak tohle se mi nelíbilo už vůbec. Protože podle všeho by to znamenalo, že ten vězeň v mých představách byl Riel. Kdybych aspoň věděla, kdy se to všechno stane, abych ho mohla varovat, jenže takhle by si leda myslel, že už mi totálně hráblo. Ani bych mu to nemohla zazlívat. Párkrát už jsem o svým zdravým rozumu taky pochybovala.
„A tohle funguje nějak nahodile? Zkoušela jsem to pak znova s Rielem vyvolat, ale už se mi to nepodařilo,“ prohodila jsem skoro lhostejně. Nechtěla jsem, aby táta pojal podezření, že mi na Rielovi nějak zvlášť záleží.
Táta o tom chvíli dumal. „Je to už tak strašně dávno...“ pronesl nepřítomně. „A navíc jsem vždy myslel, že jde zčásti jen o legendu. Kdybych tušil, že je to pravda, pak bych své úsilí zaměřil zcela jiným směrem. Jestli se nemýlím, jsi ještě daleko cennější, než jsem se zprvu domníval... Žádný div, že tě andělé chtějí za každou cenu dostat zpátky.“
Díky, tati, taky tě mám moc ráda! pomyslela jsem si trpce. Přišlo mi smutný, že po mně musí jít upíři i andělé, aby se o mě táta konečně začal zajímat.
„Jo, bezvadný,“ uťala jsem to jeho filozofování. „Ale mohl bys mi laskavě říct, o jaký legendě to mluvíš? A jak je to teda s těma vidinama? Proč je vůbec vidím? Mám ty lidi snad zachránit? Jsem nějakej druh strážnýho anděla?“
„Ne, Izabelo, to nejsi. Kdysi dávno tu byl jeden… upír... Měl podobné schopnosti jako ty... A ještě další... Mnoho toho ale nevím, musím si nejprve promluvit s Nejvyššími, než ti řeknu víc. Co se těch vidin týče, napadá mě, že jsi možná schopná vidět jen ty události, ke kterým má bezprostředně dojít. A teprve až se tak stane, uvidíš možná i dál. Je to něco jako cesta plná zákrut, kdy můžeš spatřit jen to, co je přímo před tebou…“
„A jak poznám, kdy se to má stát? Můžu tomu nějak zabránit?“ vyptávala jsem se ho naléhavě a snažila se potlačit narůstající paniku.
Teď už jsem to nepotřebovala vědět jenom kvůli Rielovi, ale taky kvůli tátovi. Protože to, co jsem zahlídla, bylo až příliš strašný, než abych to mohla dopustit. Musela jsem něco udělat, abych to zvrátila!
„Osud každého je dán... A ty nemáš právo do něho zasahovat,“ oznámil mi táta rezignovaně. Nejspíš z mýho chování pochopil, že nemá zrovna nejlepší vyhlídky. „Navíc kdo by chtěl žít věčně.“
„Takhle to určitě není!“ vybuchla jsem rozčileně. Štvalo mě, že to vzdává bez boje. „Tys taky zachránil Riela před smrtí! Proč bych já neměla mít právo udělat totéž?!“
„Rielův čas dosud nenadešel... až se tak stane, pak ho už nikdo nezachrání. Ani ty ne.“
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle jsem odmítala přijmout! „Kdyby to tak bylo, proč bych měla tuhle schopnost?“
„Abys věděla, co se stane. Protože ten, kdo to ví, má moc. A ten, od koho tyhle schopnosti zřejmě máš, disponoval značnou mocí...“
„Jo? A kde je teď?!“ odsekla jsem podrážděně. „Já tomuhle nevěřím! Už jenom tím, že žijeme, měníme něčí osudy!“
„To samozřejmě můžeš... pokud se ti ovšem podaří být náhodou v ten správný čas na správném místě. Ale vzhledem k tomu, že tohle ze svých vidin nepoznáš, pak můžeš pouze spoléhat na osud, že tě tam včas zavede.“
Celou noc jsem pořádně nespala, jak jsem neustále musela dumat o tátových slovech. Nemohla jsem se prostě smířit s tím, že bych o něho měla přijít. Sice jsme si nikdy nebyli extra blízcí a to už teď jenom těžko doženeme, ale i tak to byl můj táta a jinýho mít nebudu.
Než jsem si šla lehnout, zeptala jsem se ho, jestli chce opravdu vědět, co jsem viděla. Nechtěl. Značně se mi ulevilo, protože jsem stejně netušila, co bych mu řekla. Mý vidiny nebyly příliš detailní ani dlouhý. Byl to jen takový záblesk. Jako když zapnete a hned zase vypnete televizi. Stihnete snad během tý krátký chvilky zjistit, o čem je film, který tam právě běží? Kdybych aspoň tu vizi dokázala udržet o něco dýl, ale tohle bylo zatím mimo mou kontrolu.
Znepokojeně jsem se převrátila na druhý bok. A Riel... I jemu něco hrozí a já ani nejsem schopná poznat co. Tyhle náhledy do budoucnosti nejsou darem ale prokletím! Jasně, vždycky si můžu nechat svý pracky pro sebe a nesahat nikomu na čelo, ale copak se člověk nechce u svých blízkých ujistit, že budou v pořádku? Tak trochu mi moje situace připomínala film Nezvratný osud. Kdyby se mi nakrásně podařilo je zachránit, nestane se jim vzápětí něco jinýho a mnohem horšího?
Na druhou stranu mě tohle třeba nebude trápit dlouho, možná jsou mý dny už taky definitivně sečtený. Ruku na čelo jsem si radši nedávala, pochybovala jsem sice, že by se mi něco vyjevilo, ale pokoušet jsem to nehodlala. Zajímalo by mě, jak se s touhle schopností vypořádával ten upír, který ji měl přede mnou. Táta mi o něm zatím odmítl prozradit víc, prý se to dozvím, až přijde vhodný čas. Jako kdyby on mohl určit, kdy to bude!
Zítra mě chce vzít do nemocnice na ten test porfyrie. Jsem z toho docela nervózní. Nejspíš bych si měla přát, aby byl pozitivní, aspoň bych měla o pár nepřátel míň, ale nějak mě neláká patřit mezi upíry. Nejsem jako oni. Teda přinejmenším mi to tak připadalo. Jo, krev jsem potřebovala, to už jsem mezitím stihla zjistit, ale jinak jsem žádný mimořádně vyvinutý smysly neměla. Leda tak značně vyvinutou schopnost přitahovat průšvihy.
Znenadání mě napadlo, co teď asi dělá Riel. Možná jsem tam nemusela ztropit takovou scénu, jenže jsem impulzivní cholerik, a tak všeho lituju až opožděně. Pokud vůbec. A navíc on se taky mohl chovat líp! Bylo mi líto, že už ho pravděpodobně nikdy nespatřím, ale pro můj duševní klid to tak bylo lepší. Týpci, jako je on, lámou srdce na počkání. A i kdyby to se mnou nakrásně myslel vážně, pak není zrovna moudrý randit s někým, kdo si ani není jistý, jestli brutálně nezabil svou předchozí holku. Je to nevypočitatelnej, hádavej, nesnesitelnej, arogantní a děsně pěknej chlap. Hrozná kombinace.
Táta měl pravdu... Už to nebyl ten stejný člověk, jakýho jsem viděla ve svý představě. Byl chladnější... nepřístupnější... a nebezpečnější. Ale zrovna tohle byly kvality, který mu v mých očích přidávaly výrazně na přitažlivosti. Jo, holky holt nechtějí hodný kluky, a nebo aspoň já ne. A Riel se svou katanou, zálibou v černý barvě, motorkou a nádechem tajemna zcela splňoval většinu mých snů. Až na to, že pro mě byl naprosto nedostupný.
Zklamaně jsem si povzdechla. Stejně to bylo zajímavý, že jsem k němu za tu krátkou dobu, co jsem ho znala, zahořela hlubšíma citama, než jaký ve mně kdy vzbudil Petr. Což jen dokazuje, jak jsem pitomá. A nebo jsem jenom potřebovala někoho, na koho bych se mohla upnout? Bylo o tolik příjemnější usínat v Rielově silný náruči a nechat se ukolébávat jeho teplem, než tu mrznout sama v posteli!
Jenže bych si na to měla asi hodně rychle zvyknout. Koneckonců, pokud to přežiju, pak stejně jen těžko najdu nějakýho použitelnýho chlapa. Už živě vidím, jak by se tvářil na lahvičky s krví v lednici, a o těch mých snech a vidinách ani nemluvě. Nejspíš by mě po pár dnech poslal expresem do Bohnic. Pokud bych se teda nedala dohromady s upírem, ten by takový záliby jistě chápal. Jenže po mým zážitku s Vikym jsem neměla příliš chuť se s nějakým podobným magorem sbližovat. Riel byl aspoň kdysi normální člověk... a ještě se na to občas dokázal rozpomenout. Jestlipak bude někdy vzpomínat i na mě?
Když mě druhý den ráno táta vzbudil, byla jsem z toho všeho převalování unavená a na hlavě jsem měla něco, co nazývat vrabčím hnízdem by byla ještě lichotka. Neochotně jsem se vymotala z dokonale zmačkaný ale konečně aspoň trochu vyhřátý peřiny a spustila nohy na podlahu.
„Pospěš si, Izabelo,“ popoháněl mě táta a položil přede mě na zem nějakou velkou tašku. „Tohle si obleč, odmítám se s tebou ukazovat na veřejnosti, pokud budeš mít na sobě ty zelené hadry.“
Chtěla jsem mu odseknout, že já si je přece nevybírala, ale pak jsem si řekla, že mi to za tu námahu nestojí. Radši jsem rozepnula zip a začala vyndávat ty věci na postel. Už po pár kouscích mi bylo jasný, že tohle je od někoho jinýho než od Toma. Byly tam dvoje značkový džíny, stylová bundička, pár svršků s dlouhým a krátkým rukávem, pak nějaký sáčko a dokonce i jedny večerní šaty v rudý barvě. Malá igelitka skrývala tři sady krajkovýho prádýlka a několik párů silonových ponožek. Úplně na dně tašky byly dvě krabice, který v sobě skrývaly boty. Jedny byly celkem jednoduchý černý lodičky na rozumně vysokým podpatku, i když na běžný nošení bych si je teda nevybrala. Jenže ty druhý už vůbec ne, protože to byly červený páskový střevíčky na jehlách. Vzhlídla jsem k tátovi, který mě během toho vybalování pozoroval.
„Bezva výběr. Komu za to vděčím?“ Nějak jsem si nedokázala představit, že by vstával brzo ráno, aby mi nakoupil oblečení, vždyť si nekupoval ani to svoje. Měl na to lidi a navíc si většinu věcí beztak nechával šít na míru.
„Marcellovi,“ odvětil stručně a zamířil ke dveřím. „Jakmile budeš hotová, zavezu tě do té nemocnice, ano? Mám ještě nějaké další zařizování, tak se příliš nezdržuj.“
„Možná by bylo lepší, kdybych si tam došla sama, nerada bych tě zdržovala od něčeho důležitějšího!“ navrhla jsem mu ostře. Nemusel mi zrovna připomínat, jak děsně jsem mu na obtíž!
„To by sice bylo lepší, ale pochybuji, že by ses dokázala sama ubránit, kdyby na tebe zase někdo zaútočil. Půjdeme spolu,“ uzavřel tuhle malou diskuzi táta, načež mě zanechal o samotě.
Naštvaně jsem odsupěla do koupelny, kde jsem si dala krátkou sprchu, během který jsem si stihla umýt i vlasy. Táta sice bude muset čekat o něco dýl, ale já odmítala lízt do čistýho oblečení s těma mastnýma háďátkama, který se mi udělaly na hlavě. Už jenom to následný rozčesání mi zabralo nejmíň deset minut. Zuby jsem si vyčistila jenom ledabyle, beztak mi nehrozilo, že budu v nejbližší době někoho líbat tak co.
Pak jsem se přesunula zpátky do pokoje, kde jsem na sebe hodila bílý spodní prádlo a nasoukala se do světlemodrých džín, který mi kupodivu ani nebyly moc dlouhý. K tomu jsem si oblíkla starorůžový polotričko s krátkým zapínáním na knoflíky, jehož výšivka prozrazovala, že se jedná o značkový kousek. Jo, Marcell měl holt styl! A zřejmě i dost dobrý odhad na velikosti, protože když jsem v silonkách vklouzla do těch lodiček, padly mi jako ulitý.
Vyšla jsem do předsíně a sebekriticky se shlídla v zrcadle. Na to, že jsem neměla žádný make-up a vlasy jsem měla ještě mokrý, to nebyla zas taková hrůza. Vypadala jsem celkem... elegantně... Znechuceně jsem semkla rty do přísný linky. Jo, přesně tak, jak by si asi táta přál, abych vypadala. V náhlým záchvatu rebelie jsem skopla lodičky z nohou a místo nich si navlíkla kanady od Riela, čímž celá má předchozí elegance značně utrpěla. Ale já se okamžitě cítila líp.
„Tak můžem vyrazit!“ houkla jsem směrem k obejváku, kam jsem tušila, že se táta uchýlil. I já jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou, už jen proto, abych se mohla najíst. Ještě že jsem včera měla k večeři to kuře, jinak bych cestou nejspíš padla hlady. Navíc jsem měla strašnou chuť na hrnek zelenýho čaje, ale tak nějak jsem pochybovala, že by tu táta nějaký měl, pokud už pil čaj pak jedině černý.
Dle mýho předpokladu se vynořil ze dveří obejváku, za chůze si zastrkával mobil do kapsy a ještě mě stihnul sjet zkoumavým pohledem. Zprvu se tvářil celkem spokojeně, než se jeho zrak dostal až k mým botám.
„Copak nemáš něco... lepšího? Co máš proti těm lodičkám?“ zahlídnul táta ty dvě osiřelý chudinky v rohu.
„Bolí mě z nich nohy!“ odbyla jsem ho nevrle. „Navíc co kdybych potřebovala utíkat? Poslední dobou se mi to stává poměrně často!“
Táta jenom zakroutil hlavou, ale už se dál neptal. Místo toho vyšel před barák, kde mi galantně otevřel dveře svýho Bavoráka, co stál na příjezdový cestě. Bez řečí jsem se zabořila do sedadla a zavřela oči. Pohodlíčko tam bylo, to se muselo tátovi nechat, ovšem já bych mnohem radši seděla za Rielem na jeho motorce a uháněla kamsi do neznáma.
V nemocnici to probíhalo celkem rychle, což mě mile překvapilo, protože tam byla neskutečná spousta lidí, a tak jsem samozřejmě trnula, že tam strávíme celý hodiny. Jako kdyby nebyly daleko příjemnější činnosti, než se courat po špitálech!
Táta mě dovedl až na oddělení hematologie, kde u okýnka kartotéky vysvětloval, proč mě sem vůbec vzal. Ženská na druhý straně se nejdřív čílila, že nejsme objednaný, ale když na ni nasadil omluvný tón a ještě svůj neodolatelný úsměv, tak baba roztála rychlejc než lecjaká puberťačka. Slíbila, že udělá, co bude v jejích silách, a fakt nekecala, protože se mě pak skoro okamžitě ujala nějaká sestra.
Zavedla mě do vykachlíkovaný místnosti, která připomínala pitevnu, a tak jsem se tam zrovna bezpečně necítila. Vévodily jí dvě polohovatelný křesla, skoro jako u zubaře, a jedno lůžko. Kromě toho tam bylo několik skříněk s lékama a jehlama, umyvadlo a malý stolek, na kterým trůnil comp a před ním nějaká matrona, která do něj dvěma prstama cosi bušila. Zřejmě byla zvyklá spíš na mechanický psací stroj, protože razance, se kterou to do tý klávesnice prala, byla dost ďábelská.
Usadila jsem se do jednoho z křesel a zatímco jsem tý sestře u stolku diktovala svý osobní údaje, ta druhá si na mě připravovala mučicí nástroje. Pak se mě zeptala, jestli se mi dělá špatně, a já zamítavě potřásla hlavou, i když tak docela jistá jsem si nebyla, a odevzdaně jsem nastavila levou paži.
„Vy jste byla teď někdy na odběrech?“ zeptala se mě vzápětí a já ji začala ujišťovat že ne, než mě napadlo mrknout se na ruku. Ta modřina od Viktorovy jehly fakt nešla přehlídnout a to ani při troše dobrý vůle.
Spěšně jsem jí teda odvyprávěla pohádku, že teda jako jo, ale že to bylo jenom u praktickýho lékaře, který mi doporučil, abych si zašla na hematologii na další vyšetření. Následoval údiv, jak to že teda nemám žádanku od svýho doktora, a já se zkroušeným hlasem přiznala k fiktivní ztrátě. Načež po mně chtěla kartičku pojištěnce... Vzhledem k tomu, že veškerý svý doklady jsem naposled viděla při setkání s Arielem v parku, tak jsem ani s tímhle nemohla sloužit a s nešťastným výrazem jsem jí sdělila, že tu taky nemám, protože mi v centru ukradli kabelku, kde byla právě i ta žádanka, a přidala jsem osobní poznámku o tom, jaká je to otrava obíhat úřady a shánět si nový papíry.
„No to víte, kriminalita je teď čím dál horší,“ poučila mě ta baba u compu. „Dneska se lidi přepadávají na ulici za bílého dne!“
Jako kdybych to nevěděla i bez tebe... pomyslela jsem si trpce. Ale navenek jsem se tvářila patřičně zděšeně a nastavila jsem sestře druhou ruku. Zatímco mi gumovým škrtidlem skoro přerušila krevní oběh, dohadovala se se svou kolegyní, jaký všechny testy mi udělat, ale z těch jejich zkratek už jsem rozuměla naprostý kulový. Jediný, co jsem vnímala až příliš dobře, byla velká jehla, kterou mi vzápětí ta sadistka zabodla do paže, a pak množství zkumavek, který naplnila mou krví. Bylo jich aspoň deset! A pak kdo je tu upír... ušklíbla jsem se v duchu a radši jsem koukala na podlahu.
„Teče to hezky, za chvilku to budete mít za sebou,“ uklidňovala mě ta mladší sestra přátelsky a já ji za její empatii nenáviděla.
Ale nějak jsem to přetrpěla a pak jsem si ještě chvilku poseděla a tiskla si na vpich čtvereček buničiny, prý aby se mi tam neudělala tak hrozná modřina jako na tý druhý ruce. Už jsem viděla ten nekrolog... Zemřela, ale na pravé ruce neměla jedinou poskvrnku!
Když mě konečně propustily s náplastí a instrukcí, že se mám pro výsledky zastavit za čtyři týdny, s ulehčením jsem se vypakovala na chodbu, kde na mě táta už netrpělivě čekal.
„Tak jak to dopadlo?“ zajímal se hned.
Trochu neohrabaně jsem se sesula na nepohodlnou plastovou lavičku a tlumočila mu, co jsem se dozvěděla.
„Hm,“ zamručel, zřejmě takový průtahy nepředvídal. „Dobrá, nějak ty čtyři týdny ještě přečkáme. Musím nyní už jet, ale brzy se zase uvidíme. Zatím na sebe dávej pozor,“ loučil se se mnou skoro neosobně a já na něho jenom nevěřícně zírala.
„To mě tu jako necháš samotnou?“ vypravila jsem ze sebe udiveně. Ta nenadálá svoboda byla sice úžasná, ale s parkama hemžícíma se vražednýma andělama a podobnou havětí, mi zas až tak přitažlivá nepřipadala.
„Ne, s tvým strážným andělem,“ sdělil mi táta a já sledovala jeho pohled ke vchodu, kde se právě nezjevil nikdo jiný než Riel. Samozřejmě celý v černým a tvářící se značně nepřístupně.
„To si děláš srandu, ne?“ vydechla jsem tiše, aby mě náhodou nezaslechl. „Přece mě s ním nenecháš samotnou!“ zaprotestovala jsem, i když jsem o tom ještě před ne tak dlouhou dobou snila.
„Riel tě ochrání před anděly. A Marcell se zase postará, abys byla chráněná před Rielem. Neboj se, Izabelo, mám to všechno pod kontrolou,“ ujistil mě táta, než se obrátil k odchodu.
S těžkým srdcem jsem se za ním dívala, dokud mi nezmizel za rohem, a ve svý mysli jsem náhle viděla něco docela jinýho… Viděla jsem ho, jak padá zkrvavený na prašnou zem, těžce a bez života... jenom vzduchem se ještě chvilku vznášelo malý bílý peříčko, než pozvolna dopadlo na jeho nehybný tělo.
Zamrkala jsem, abych tu děsivou představu zahnala.
Dveře, kterýma táta vyšel ven, se ještě komíhaly, a tak mezitím nemohlo uběhnout zas tolik času. Jenom Riel teď stál těsně u mě a s neproniknutelným výrazem na mě shlížel.
„Poslyš...“ začala jsem nejistě a připadala si neskutečně trapně. Je fakt blbý se s někým navždycky rozloučit a hned druhý den se s ním zase střetnout. „Já s tebou nechci bejt a ty se mnou taky ne. Tak proč mě prostě nezavezeš k tátovi a tím to neuzavřeme? Klidně ti slíbím, že zůstanu v baráku a nehnu se ani na krok, pokud chceš.“
„V tom se ale mýlíš, protože já jsem s tebou rád,“ prohlásil Riel. „Jak bych taky mohl odolat tvýmu šarmu!“ Sjel mě pohledem od hlavy až ke špičkám mých okopaných bot a když je spatřil, pousmál se. „Už jsem se o tebe začínal bát,“ poznamenal ledabyle. „Tak se zvedej, je čas na snídani.“
Zamračila jsem se. Poslední dobou jsem se mračila tak často, že asi budu muset brzo zainvestovat do nějakýho dobrýho krému proti vráskám. A nebo se upírům vrásky nedělají?
„Rieli, tohle nemá cenu! Vždyť se nesnášíme! Není den, abychom se nehádali! Nevěřím ti... a ty si zas o mně myslíš to nejhorší! Navíc... chci bejt radši s tátou... dokud můžu.“
Něco v mým tónu ho zaujalo natolik, že se posadil vedle mě. „Co se stalo, Izabel?“
Potřásla jsem hlavou. „Já ani nevím.“ Nechtělo se mi všechno prozrazovat Rielovi, bála jsem se, aby to nechtěl nějak zneužít proti mně. Navíc jsem měla pocit, že o mých schopnostech dávno všechno ví a právě kvůli tomu se o mě tak zajímá.
„Buď tak laskavá a radši mi na rovinu řekni, že mi do toho nic není, než abys mě krmila takovýma kecama,“ ohradil se Riel okamžitě.
„Fajn, tak ti do toho nic není!“ odsekla jsem ostře a pak jsem vyčerpaně svěsila hlavu. Začínalo mi být hlady blbě a navíc jsem potřebovala někoho, s kým bych si mohla o tom svým vidění promluvit. A moc kandidátů tu zrovna nebylo. Rychle jsem se rozhodla.
„Pamatuješ si na to, co se stalo v tý vaně?“ začala jsem opatrně.
Riel se zatvářil tak nějak samolibě. „Myslíš ten polibek?“
Nejradši bych ho hned vzala něčím po hlavě. Ale naneštěstí jsem neměla nic po ruce a pak by mě to stálo strašně energie, kterou jsem v tuhle chvíli neměla. „Ne, ty osle! Jak jsem měla tu vidinu!“
„Jo. Ale nikdy jsi mi neřekla, cos vlastně viděla.“
„Protože jsem to nevěděla. Ale pak jsem měla další vidinu, když jsem sáhla tátovi na čelo. A on mi vysvětlil, že to, co vidím, je budoucnost. Prý tu byl kdysi nějakej upír, kterej tyhle schopnosti měl taky.“
„Zajímavý... o tom jsem nikdy neslyšel. Oni ovšem Nejvyšší leccos skrývají.“
„Zřejmě ne tak úplně, když o tom táta ví,“ oponovala jsem. „Možná bys mohl zkusit zjistit něco víc.“
„Tvůj táta o tom ví, protože byl kdysi jedním z nich. Copak se ti nepochlubil? Odešel kvůli tvý mámě a najednou chtěl všechno měnit. U nich ale moc pochopení nenašel, už jenom proto, že ti, který chtěl odstranit jako nezvladatelný, byli především potomci Nejvyšších. To víš... moc opájí.“
„Kdo jsou vlastně ti Nejvyšší?“ zeptala jsem se konečně na to, co mi už nějakou dobu vrtalo hlavou.
„Bývalo to pět nejstarších upírů z čistý rodový linie,“ odvětil mi Riel bez vytáček. „V opevněným sídle, kde se občas schází a kde se projednávají různý záležitosti, je prý na kamenný podlaze vyobrazen pentagram, na jehož každým cípu se nachází křeslo pro jednoho z nich, a uprostřed je stůl, který věrně kopíruje vnitřek pentagramu. S odchodem tvýho otce je to jedno křeslo prázdný.“
„Takže můj táta žije už dlouho?“ riskla jsem další otázku.
„Jo. Už několik století, ale přesný údaj nevím, protože o tomhle nikdy nemluví.“
„Kde je vůbec to jejich sídlo? Někde v Transylvánii?“ zajímala jsem se dál. Jeden nikdy neví, kdy se mu může takováhle informace hodit. Ani by mě nijak zvlášť nepřekvapilo, kdybych byla jednoho dne nucená ťapat odtamtud pěšky celou cestu zpátky až do Prahy. Pokud bych teda neměla za zadkem Riela, to bych to jinak musela nejspíš brát poklusem.
„Zřejmě ne, to by bylo moc profláklý,“ dumal zatím. „Ale fakt netuším, kde je. Lidi mýho druhu mezi nima nejsou příliš vítaný, mají nás tak trochu za odpad. Ovšem vzhledem k tomu, že každý Nejvyšší je z jiný země, pak to asi bude někde na neutrální půdě.“
„A předpokládám, že nevíš, odkud který je?“ tipla jsem si.
„Nikdy mě to nijak zvlášť nezajímalo. Můžeš se ale zkusit zeptat táty, i když nevím, jestli uspěješ. Jak jsem vyrozuměl, tak ten jeho odchod nebyl zrovna jednoduchý.“
„Co tím myslíš, že nebyl jednoduchý?“ zeptala jsem se Riela a přimhouřenýma očima jsem si ho přeměřovala. Ne, že bych tím laserovým pohledem zkoumala, jestli mi náhodou nekecá, beztak bych to na něm nepoznala, jenom jsem využívala příležitosti, abych si ho zas jednou důkladně prohlídla.
„Řekněme, že se to neobešlo bez boje,“ odvětil vyhýbavě. „Nejvyšším nevadilo, že si začal s obyčejnou ženou, ale že byl pro ni ochotný zradit všechno, v co věřili. Mysleli si, že se po její smrti vrátí zase k nim. Netušili ale, že ona nikdy doopravdy neumřela.“
Radši jsem si ty řeči o mámině smrti nepřipouštěla, jinak bych se zas určitě rozbulela a tím by zřejmě mý vyzvídání skončilo.
„A proč si na jeho místo mezitím nenašli někoho jinýho?“ podivila jsem se radši. „Poloprázdnej pentagram není zrovna moc stylovej.“
„Nejspíš nemají dostatek vhodných kandidátů. Alex jim je tak trochu likviduje. Za pomoci spolku, samozřejmě.“
„Kolik upírů má vůbec v tom svým spolku? Muselo bejt přece těžký je k tomu přemluvit. Pokud by byli odhaleni, pak by z toho měli problémy, ne?“
„Byli by bez milosti popraveni. Ale zatím se žádný důkazy nikdy nenašly, na to jsme až moc opatrní. Ale kolik nás je, to ti opravdu nepovím. Úkoly mi dává výhradně Alex a až na pár výjimek pracuju zásadně sám. Takže jich může být tisíc ale třeba i jenom pár. Ale pouze jeden tě právě zve na snídani, takže dlouho neotálej nebo si to rozmyslím.“
„Tak jo.“ Ani mně se tu nechtělo zůstávat moc dlouho, nemocniční prostředí není nic pro mě, znám rozhodně i romantičtější místa. „A na co mě zveš?“ V duchu jsem se modlila, aby nezačal zas něco o broucích. Měla jsem totiž už takový hlad, že bych možná chroustala i chrousty.
„Jak ti zní čerstvý vdolky a kafe se sójovým mlíkem?“ navrhnul Riel a já měla pocit, že mi v životě nikdo neřekl nic tak krásnýho.
„Úžasně... a jsou ty vdolky s povidlama?“ zjišťovala jsem ještě a neohrabaně jsem se zvedla. Nebýt Riela, který mě pohotově zachytil, tak bych se hned poroučela zas dolů.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se starostlivě. Hmm... možná bych měla omdlívat častěji... Být v jeho objetí totiž nebylo vůbec špatný.
„Jo. Jenom už trochu padám hlady...“ zavtipkovala jsem chabě.
„Tak s tím něco uděláme.“
Bez varování mě popadl do náruče a jako kdybych vůbec nic nevážila, mě nesl pryč. Zachytila jsem závistivý pohled nějaký slečny a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi neudělal dobře. Objala jsem Riela kolem krku a prostě si to užívala. Jo, romantická hrdinka Isabella opět v akci... rozbouřený hormony a představivost běžící na plný obrátky...
*Ach... kam mě to neseš, ty násilníku?*
*Někam, kde budeme docela sami, holubičko!*
Vyděšené zamrkání. *To přece nesmíš! Okamžitě mě pusť!*
*Ani náhodou. Teď jsi moje! *
*Nikdy! To bych raději zemřela!*
Téměř výhružné zasmání. *Však já už znám způsob, jak tě přimět změnit názor!*
*Skutečně? A jaký?*
„… povidlama a tvarohem.“
Svraštila jsem čelo. „Cože?“ hlesla jsem nechápavě.
„Říkám, že ty vdolky jsou s povidlama a tvarohem,“ zopakoval mi to Riel a to už mě z mýho snění probralo docela.
„Hm… jo…“ zamumlala jsem poněkud rozladěně. To už jsme vycházeli na parkoviště a široko daleko jsem byla jediná, která z nemocnice nešla po svých.
„Co se děje? Měla jsi snad další vidinu?“ zeptal se mě Riel, zatímco si to rázoval ke svý motorce.
„Ne… jenom jsem se… zamyslela. A to můžem normálně jíst tvaroh? Na něj se ta alergie snad nevztahuje?“
„Je ze sójovýho mlíka. Bojíš se snad, že tě chci otrávit?“ zasmál se skoro tak výhružně jako předtím v mý představě. Akorát v tý by mě nejspíš hodil přes hřbet koně a nepostavil by mě opatrně na nohy vedle svý motorky.
„Tak naskoč,“ pobídl mě, když se sám usadil, a já ho bez váhání uposlechla. „A radši se pevně drž, jestli tě cestou ztratím, tak se tě vydám hledat až po snídani,“ zažertoval ještě, než jsme se rozjeli.
Nutno říct, že to byla dost zbytečná výzva, protože jakmile jsem dosedla, ovinula jsem mu paže kolem pasu a přitiskla se k jeho zádům.
Můj strážný anděl… Na chvilku jsem zalitovala, že jím opravdu není, pak bych s ním mohla být napořád.
Seděli jsme v útulným boxu jedný kavárničky a já se cpala už asi pátým vdolečkem. Riel naproti mně pokojně popíjel kafe a mlčel.
Jídlo tu měli vážně dobrý, ale pravý důvod mýho přecpávání se bylo, že jsem chtěla co nejvíc oddálit náš nadcházející rozhovor. Rielovi to zřejmě po chvilce došlo, protože mi sebral talířek se zbývajícím vdolkem a odsunul ho do bezpečný vzdálenosti.
„Surovče!“ zaprotestovala jsem, ale nestálo mi to za to, abych se ho snažila vybojovat zpátky.
„Je to pro tvý dobro. Snad sis nemyslela, že tě dneska ušetřím tréninku?“
„Spíš jsem doufala, že už jsi mezitím pochopil, že je to marný.“ Udělala jsem na něho obličej.
Zatvářil se jako trpitel, jenom ho přibít někam na kůl. „To jsem tušil hned od začátku, ale mám svý příkazy.“
„Tak to se mi vážně ulevilo,“ poznamenala jsem kysele.
„Trochu víc nadšení, Izabel. Na večer mám pro tebe přichystaný příjemný překvapení. Ale musíš být přes den hodná nebo nedostaneš nic,“ zkoušel to na mě s pozitivní motivací.
Jestli on si během volnýho večera nepřečetl příručku Stávám se matkou, jinak fakt netuším, odkud by podobný metody pochytil. Musím nicméně přiznat, že při slově překvapení jsem div nestříhala ušima zvědavostí, ovšem snažila jsem se tvářit, že to se mnou ani nehnulo. Přece se sebou nenechám manipulovat jako malý dítě!
„Pokud to není soukromej masér, tak to neberu,“ předstírala jsem nezájem a doufala, že rozpoutám nějakou diskuzi, která by mohla ten zatracený trénink aspoň o něco pozdržet.
Mimoděk jsem si vzpomněla na video k jedný písni od Captain Jack a skoro jsem se poprskala kafem, když jsem si představila, že by náš výcvik probíhal takhle. Musela jsem ocenit, že se mě Riel zatím nesnažil narvat do maskáčový minisukně a trička v tak asi kojenecký velikosti. Ale to bylo asi tak všechno, za co jsem mohla být vděčná.
„Myslím, že i ta masáž by se dala zařídit,“ odvětil Riel stručně a tím zas jednou naprosto zhatil mý plány. „Ale teď už dopij a jedem.“
Aniž by počkal na mou reakci, vyrovnal účet a zvedl se k odchodu. S procítěným povzdechnutím jsem ho následovala k motorce.
„A co mě čeká dneska?“ dotazovala jsem se, zatímco jsem se uvelebovala za ním.
„To samý co včera. Až na to kuře,“ prozradil mi Riel milostivě.
„To má bejt to příjemný překvapení, jo?“ ohrnula jsem znechuceně ret. „Doufám, že tentokrát aspoň vynecháš nějaký svý debilní pokusy!“
Mý označení ho zřejmě nepotěšilo, ale rozhodl se to nekomentovat. „Možná,“ odbyl mě pouze a rychle nastartoval, nejspíš aby se vyhnul dalším postřehům z mý strany.
Následující hodiny se odvíjely úplně stejně jako den předtím, akorát jsem nejdřív musela nafasovat u Toma nový mundúr. To už se začínal lehce čílit, jestli si myslím, že ty hadry v mý velikosti snad krade nebo co. Díky tomu jsem taky dostala oblečení o minimálně dvě čísla větší, ale Riel mi ho ihned ochotně přizpůsobil na míru svým nožem.
Když už jsem byla dle jeho názoru dostatečně omlácená a mý výkony na střelnici ho zřejmě uspokojily a nebo naopak přivedly do takovýho stavu zoufalství, že se rozhodl to pro dnešek vzdát, tak se ze mě opět pokoušel vyloudit nějaký blesky. Tentokrát mi to ani tolik nevadilo, prostě jsem se posadila vyčerpaně na beton a asi půl hodiny jsme na sebe koukali. Tomu se říká parádní terapie!
„Ty se vůbec nesnažíš!“ nařknul mě Riel, zatímco si mě shora přeměřoval zamračeným pohledem.
„Ale jo,“ zamumlala jsem a snažila se potlačit zívání. „Ale je těžký se soustředit na něco, o čem nejsem přesvědčená, že to umím.“
„Neštvi mě nebo budeš dneska v noci spát na ulici!“
„Hm.“ Nebýt ta zem tak studená, schoulila bych se do klubíčka a usnula už tam. Byla jsem fakt hotová. Znova jsem zazívala a jelikož se mi to teď nepodařilo zamaskovat, vysloužila jsem si za to od Riela ještě nedůtklivější pohled než prve.
„A co jako čekáš? V noci jsem blbě spala a k obědu jsi mi šoupnul jenom nějakej ubohej sendvič. Mám toho dost. Po krk. Končím,“ prohlásila jsem a svalila jsem se na záda a na protest zavřela oči.
„Fajn.“
Riel se nejspíš posadil vedle mě, protože jak teď promluvil, tak to znělo podstatně blíž než předtím.
„Je tu něco, co by tě přimělo změnit názor?“
„No, za hubičku bych možná ještě jednou otevřela oči,“ odsekla jsem uštěpačně a neodpustila si ani malý ušklíbnutí.
„Výborně, to je vážně pokrok...“ poznamenal lehce sarkasticky.
Že jo... chtěla jsem ještě poznamenat, ale k tomu už jsem se nedostala, protože jsem na svých rtech náhle ucítila příjemně měkký a teplý dotyk těch Rielových a o chviličku později mi jeho jazyk drze vklouzl do úst a zbavil mě tak nejen řeči ale i jakýkoli souvislý myšlenky.
Prudce jsem se od Riela odtáhla a přeměřovala si ho zkoumavým pohledem.
„Dělala jsem si jenom srandu. Tohle jsi fakt nemusel…“ zamumlala jsem a snažila se nedat najevo, jak moc na mě ten jeho polibek zapůsobil.
„Ale musel,“ odpověděl Riel rázně a palcem mi přejel po spodním rtu. „A rád bych to udělal zas.“
Potřásla jsem hlavou. „Nejsem holka, se kterou si můžeš pohrávat, rozumíš? Na to si najdi někoho jinýho!“ zaprotestovala jsem, protože jsem tušila, že po další puse už nebudu mít sílu vzdorovat. Radši jsem taky vyskočila na nohy, i když mě to stálo dost námahy, jenom abych od něho byla trochu dál. Stříbrnovlasý pokušení s očima jako nebe před bouřkou… Ve vzduchu teď bylo cítit skoro úplně stejný napětí… elektrizující… nabitý energií… vášní…
„Myslíš si, že je to jenom hra?“ zeptal se mě Riel pomalu a beze spěchu se taky zvedl. A postavil se těsně ke mně. Měla jsem pocit, že mý srdce v tu chvíli nejspíš zešílelo, protože začalo bušit zuřivějš než bubeník rockový kapely.
„A ne snad?! Pro tebe je všechno hra!“ odvětila jsem prudce, protože se mi nelíbila atmosféra, která mezi náma tak nečekaně zavládla. I když… nečekaně… Napětí mezi náma bylo téměř od začátku… Možná že tohle bylo prostě nevyhnutelný…
Potlačila jsem nutkání aspoň o krok ustoupit a podezíravě jsem ho sledovala, co hodlá udělat dál.
„Izabel…“ hlesl jenom, zatímco jeho ruka mi zajela do vlasů a obratně stáhla gumičku, která je až doteď svazovala. „Víš, jak je to těžký? Být neustále s tebou a přitom se muset držet zpátky? Myslel jsem, že po Erice… no… že už radši zůstanu sám… Ale pak jsem potkal tebe… A i když jsem se tomu bránil, přiměla jsi mě změnit názor…“
Poslouchala jsem jeho váhavý přiznání a připadala si jako v pohádce. Páni! Kdo by to do toho chladnýho upíra řekl!
Natáhl ruku a zlehka se dotkl mý tváře. „Řekni přece taky něco… Začínám si připadat jako děsnej pitomec…“ zaprosil a v jeho očích bylo najednou něco zranitelnýho.
„Myslíš to vážně?“ ujišťovala jsem se dřív, než ze sebe pro změnu udělám naprostýho blbce já, tím, že mu přiznám, jak mi na něm záleží.
„Jo. Proč mi nevěříš?“
Pokrčila jsem rameny a připadala si stejně jako blbec. „Protože týpci, jako seš ty, většinou nestojí o holky, jako jsem já,“ svěřila jsem mu sebekriticky.
„Ale ale…“ pronesl káravě a pohladil mě po vlasech. „A co přesně myslíš těma holkama, jako seš ty?“
„Však víš,“ odbyla jsem ho.
Udělal na mě psí oči a v kombinaci s pramenem vlasů, který mu spadal do tváře, tomu nešlo odolat.
„Prostě šedý myši,“ upřesnila jsem to nakonec neochotně a pro jistotu jsem se hned odvrátila, protože jsem si byla jistá, že jsem rudá až za ušima.
Zasmál se. „Ty a šedá myš? To teda těžko! Spíš mi připomínáš zelenookou kočku!“
Popadnul mě něžně za bradu a přinutil mě se na něho znova podívat.
„Můžu strávit večer tím, že ti budu skládat lichotky, a nebo můžem dělat něco…“ Žádostivě si mě prohlížel a jeho smyslný výraz mě nenechával na pochybách, co přesně má na mysli. „… dospělejšího…“
Krátce jsem se zasmála, protože jsem netušila, jak jinak na to reagovat. „To jako tady?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně.
„Klidně… ale měl jsem v úmyslu tě vzít na hezčí místo.“
„A myslíš si, že je to vůbec dobrej nápad?“ zapochybovala jsem na okamžik, než si mě přitáhl do svý náruče.
„Znáš nějaký lepší? Každý den může být náš poslední, tak proč ještě čekat?“ zeptal se a jakmile mě opět začal hladově líbat, musela jsem mu dát za pravdu. Kdybych měla dneska zemřít, tak chci nejdřív zakusit milování s ním.
Mlhavě jsem vnímala, jak mě bere do náruče a nese ven. Nevěděla jsem kam a bylo mi to srdečně jedno, hlavně že jsme byli spolu...
„Přestaň si konečně hrát na Šípkovou Růženku a koukej se postavit na nohy nebo s tebou praštím o zem a nechám tě tady!“ ozval se Rielův otrávený hlas a já se neochotně probrala ze svýho snění.
Ha! Naletěli jste mi, co? Je vidět, že jste stejný beznadějně romantický duše jako já. Jenže naneštěstí objekt mýho pobláznění na tohle očividně netrpěl. Takže abychom se vrátili zas do reality, stalo se akorát to, že na mě Riel zavrčel, že je to teda pokrok, a pak mě prostě bez další diskuze popadl a přehodil si mě přes rameno. Nebylo to vůbec romantický, spíš jsem si připadala jako nějaká skolená zvěř. Dokráčel se mnou až k motorce a po tom něžným upozornění mě nešetrně postavil na zem.
„Auto by nebylo?“ zakvílela jsem procítěně. Svaly se chudinky ještě po tom včerejšku nestačily vzpamatovat a hned dostaly dneska další nakládačku. Žádný div že se klepaly jako v posledním tažení.
„Můžeš ještě klusat za mnou, jestli ti to přijde pohodlnější,“ zavrčel Riel, který se mezitím už usadil, a teď mě sledoval, zřejmě aby zjistil, co si teda vyberu.
„Fajn nabídka,“ ušklíbla jsem se znechuceně, ale dlouho jsem neváhala. Umístila jsem svůj omlácený zadek za něj a automaticky ho objala kolem pasu. „Mám hlad,“ postěžovala jsem si a jako na důkaz mi hlasitě zakručelo v břiše. Bodejť by taky ne, když mě dneska nikdo nezásoboval koláčema.
„To máš blbý.“
„Stavíme se někde na jídlo?“ nenechala jsem se odradit.
„Ne.“
Povzdechla jsem si. To bude teda zas příjemnej večer...
Riel vyrazil k výjezdu a já se přestala pokoušet o nějaký rozhovor. Před závorama ještě zastavil, protože na něj zuřivě mával Tom.
„Co se děje?“ zeptal se ho.
„Zejtra tu máme návštěvu od hlavounů, tak radši nejezděte, fakt netuším, jak dlouho tu budou,“ oznámil mu Tom, zatímco si mě se zájmem prohlížel.
Přikrčila jsem se ještě víc za Rielovýma širokýma zádama a doufala, že jsem takřka neviditelná. Nepotřebovala jsem, aby mi zas vynadal, že ničím jeho drahej maskáč. Jako kdybych za to snad mohla já!
„Fajn,“ řekl Riel, nezdálo se, že by s tím měl sebemenší problém. Což mi zabránilo začít jásat, že budu mít konečně nějaký den voraz. Jak už jsem ho mezitím stihla poznat, tak si bez obtíží připraví náhradní program, jenom aby mě zabavil.
„Tak buďte zatím hodný, děti,“ loučil se s náma Tom. „Ty, dámo, zkus trochu omezit spotřebu oblečení, a Rieli, ty se laskavě už nesprchuj s mobilem. Dalo mi celkem fušku sehnat ti úplně stejnej a to radši ani nemluvím o tom, jaký fígle jsem musel použít, abych z toho utopenýho zachránil tvý data!“ Po týhle svý přednášce nám celkem zvesela zamával, zřejmě byl dost rád, že nás vidí odjíždět.
A já zas byla ráda, že mi teď Riel nevidí do tváře, protože mi bylo fakt trapně. Když jsem si vybavila, jak jsem ho obvinila, že ohledně svýho mobilu kecal a že během tý naší společný koupele neutrpěl žádnou újmu, tak jsem si říkala, jestli bych se mu neměla omluvit. Ale ne. Radši to nebudu vytahovat, jemu na tom beztak nejspíš vůbec nesejde. Navíc se už stejně stručně rozloučil s Tomem a znova nastartoval.
Přitiskla jsem se k jeho zádům a na chvíli zavřela oči. Vnímala jsem, že už jsme zas vyrazili, ale bylo mi celkem jedno, kam má Riel namířeno. Teď mě trápily docela jiný starosti. A to, že doba, kterou s ním ještě strávím, se pomalu ale jistě chýlí ke konci… Když budou výsledky těch testů pozitivní, pak jeho péči už zřejmě nebudu potřebovat. A pokud ne… no, pak už mi asi nepomůže vůbec nic.
Sakra, kdybych se aspoň dokázala rozhodnout, co vlastně k Rielovi cítím. Jenže chvíli mi leze na nervy a mám pocit, že ho fakt nenávidím, a pak jsou zas okamžiky, kdy je mi s ním opravdu moc hezky. A to líbání a objímání s ním byla ta nejúžasnější věc, kterou jsem až doteď zažila. Jenže vypovídá to něco? A nebo to jenom prozrazuje, jak moc potřebuju něčí pozornost a blízkost? Jsem jenom zoufalá a nebo doopravdy zamilovaná? A záleží na tom vůbec, když jsem Rielovi naprosto ale dočista ukradená?
Datum | 22.01.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | xxx |
Wau, dobře ses rozjela... Hodím očko a další díly na světě :)
—————
Datum | 22.01.2012 |
Vložil | Nienna |
Titulek | Re: xxx |
To víš... když nemám energii na nové psaní, tak aspoň oprašuji staré díly ;-) Navíc... se hrozně moc těším na psaní nových dílů 4saken...