Izabela se blíže seznamuje s Rielem, svým nepřívětivým ochráncem a dostává odpovědi na některé své otázky.
Měla jsem pocit, že umírám.
Ležela jsem schoulená na podlaze v ložnici, hned před otevřenýma dveřma na balkón, tak blízko svobody a přesto tak neskutečně daleko. Když přišla další vlna bolesti, bezmocně jsem zalapala po dechu a zaťala pevně zuby, abych nezačala křičet. Bylo to, jako kdyby mi někdo opakovaně vrážel kudlu do břicha. Ne, vlastně to bylo horší. Tvář jsem měla zmáčenou slzama a nechápala jsem, co se to se mnou děje. V ústech jsem cítila trpkou chuť žaludečních šťáv a jen tak tak jsem se ubránila, abych se nepozvracela.
Mlhavě jsem zaregistrovala další bušení na dveře a Rielovo volání, ale v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno. Nekontrolovatelně jsem se třásla, celý tělo jsem měla zlitý potem. Už jsem se jenom modlila, aby to brzo skončilo. V uších jsem slyšela zběsilý tlukot vlastního srdce, tak zoufalý, tak ohlušující...
Ztěžka jsem polkla, když bolest poněkud polevila. Co to mohlo způsobit? Horečně jsem přemýšlela, a tak jsem byla zcela nepřipravená na další záchvat, který přišel nečekaně brzo. Procítěně jsem zařvala a stočila se do ještě těsnějšího klubíčka.
Je možný, že je to slepák? A nebo bylo jídlo, co jsem před chvilkou snědla, otrávený? Ale vždyť to bylo všechno originálně zabalený! Samozřejmě, kdyby do toho někdo vpravil jed injekcí, tak bych si toho určitě nevšimla. Ale není to už dost přehnaný? Riel přece před chvílí říkal, že mě zabít nechce, a Ariel nevypadal na někoho, kdo si rád hraje s jedy, ten spíš dával přednost osobnímu přístupu. Možná že Nikola? Třeba je domluvená s Arielem?
Nová křeč zkroutila mý tělo a já se znova rozkřičela. Copak to nikdy nepřestane? Jak dlouho tu budu takhle ležet? Hodiny? Dny? Ta představa byla děsivá. A já věděla, že nemám na vybranou. Ačkoli mi každý drobný pohyb způsoboval strašlivý utrpení, začala jsem se pomalu plazit ke dveřím.
Slyším blížící se kroky, a tak skrývám popsaný stránky i tužku pod ubohou matraci, která mi má sloužit jako lůžko. Že se vůbec tak namáhali! Beztak si myslí, že jsme horší než zvířata!
Vzpomenu si na tebe, přikovanýho ke stěně a v krku se mi udělá knedlík. Oči pálí a já zuřivě mrkám, abych zahnala slzy, který už už hrozí, že se mi začnou kutálet po tváři. Kolik slz už jsem pro tebe prolila? A na co? Nezmírní to tvou bolest a mně to taky nepomůže.
Stále nerozumím tomu, proč to prostě neukončí. Dala jsem jim víc než jasně najevo, že s nima spolupracovat nehodlám. A přesto nás tu dál nechávají živořit. Ráno jsem dokonce dostala kus syrovýho masa. Zvedl se mi z toho žaludek. To si opravdu myslí, že se krmíme takhle?! Nejdřív jsem ho chtěla ignorovat, ale hlad byl silnější. Hlad a pud sebezáchovy. Popadla jsem tu krvavou hroudu a vyždímala z ní co nejvíc šťávy přímo do krku. Nechtěla jsem tu odpornou chuť cítit na jazyku. S krví je to jako s vínem... Vy byste si snad pochutnali na krabicovým vínu za pár kaček? Jo, žízeň to na nějaký čas zažene, ale požitek z toho mít nebudete.
Zachytila jsem zhnusený výraz jednoho ze strážných a skoro jsem se zastyděla. Skoro. Máma měla pravdu. To oni mě k tomuhle dohnali. Já si víceméně spokojeně žila svůj malý bezvýznamný život a oni mi ho bez varování obrátili celý naruby. Tolik mi chybí. A tolik mě mrzí ty okamžiky, kdy jsem se s ní hádala. Co by asi řekla, kdyby mě takhle spatřila? Věřím, že by pro mě měla pochopení. Ona ano, vždyť tátu i přes jeho původ taky milovala. Usmála by se na mě a nabídla mi svý zápěstí k napití. Vím, že by to byla ta nejčistší krev, jakou bych kdy ochutnala. Slaďoučká, svěží, opojná...
Olíznu si rty a dosud cítím tu nepříjemnou chuť masa. Otřu si je lemem šatů, dlouhých plesových šatů, který jsem na sobě měla ten večer. Mají zelenou barvu a tys mi tehdy pochválil, že mi jdou skvěle k očím. A požádal jsi mě o tanec. Hlaďoučký satén mi hladil nohy, když jsme spolu vířili v kole, snad celý hodiny. Mohla bych tak tančit do skonání světa.
´Izabelo...´ hlesl jsi váhavě. ´Musím ti něco říct...´
´Teď ne...´ zaprotestuju. Připadám si jako v pohádce a nechci se z ní ještě probudit. Chci, aby tahle noc nikdy neskončila... A přitom konec byl tak blizoučko…
Přikývneš a dál nenaléháš, jenom mě k sobě ještě těsněji tiskneš. Pokládám ti hlavu na rameno a spokojeně zavírám oči. Když se první kulka zaryla do tvýho těla, cítila jsem, jak jsi sebou trhnul.
Stejně jako jsi sebou trhnul, když jsem se včera zlehka dotkla tvý tváře.
´Izabel... Nech mě umřít...´ vypravil jsi ze sebe s námahou, těsně předtím, než jsem opět přitiskla svý zakrvácený zápěstí k tvým ústům.
A mně připadalo, jako kdybys mi právě vrazil dýku do břicha.
´Dostaneme se odsud, uvidíš...´ ujišťuju tě, i když oba dobře víme, že je to lež.
Přinutíš se k úsměvu a já jsem ti za to gesto strašně moc vděčná. Je to snad ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. Jemně tě pohladím po tvých zcuchaných vlasech. I přes svůj zbídačený stav vypadáš tak hrdě a majestátně. Asi by mě to nemělo překvapovat. Vždyť jsi můj anděl strážný.
Konečně odešli a nechali mě zas o samotě.
O samotě s mýma rozporuplnýma myšlenkama a krysama, který mě obchází obloukem, jako kdybych měla nějakou nakažlivou nemoc. Vlastně mám. Aspoň tak si to nazýval ty. Ptala jsem se, proč potom nemůžeme dostat nějaký lék. Odpověděl jsi mi, že úplně vyléčit se to nedá. Jsme jako feťáci, který potřebujou pravidelnou dávku, aby přežili. Tak proč ji nemůžeme dostávat? Proč si ji musíme tak těžce a potají obstarávat? Protože to všude řídí oni. A oni nechtějí, abychom přežili. Mají svůj velký úžasný plán, ve kterým ovšem nefigurujeme.
Tolik jich tehdy na tom plese dostali! Byly to jedny velký zatracený jatka... Stále mám před očima, jak ležíš na zemi v kaluži vlastní krve. To, že jsi všechny ty rány přežil, byl hotový zázrak. Ale ani ten tě odsud nedokáže vykoupit.
Vím, proč tě nechávají naživu. Je to kvůli mně. Doufají, že mě s tvou pomocí přinutí změnit názor. Že se přece jen rozhodnu spolupracovat. Ať táhnou k čertu! Doufám, že se jednou budou všichni smažit v pekle! Nedokážu jim v jejich plánu zabránit, ale rozhodně jim odmítám to ulehčovat! Tvrdí, že tohle je moje poslání, že pro tohle jsem se narodila, a já se jim vysmívám, že kdyby nebylo těch, který se tak urputně snaží vyhladit, pak bych už dávno nežila. Tolik jsem se tenkrát bála smrti. A teď bych ji uvítala jako nejdražšího přítele.
Ne, neutěšuju se tím, že až umřu, tak se znova shledám se svýma milovanýma, vím, že to se rozhodně nestane, o to už se postarají. Ani netuším, jestli ještě vůbec bude nějaký potom. Ale pokud ano, pak doufám, že se tam opět setkáme. Tentokrát tě vyzvu k tanci já a pošeptám ti... Proč vlastně kazit takový kouzelný okamžik mluvením?
Doškrábu se až do předsíně a pokouším se vstát. Nejsem přece chromá nebo tak a každá bolest se dá nějak snýst. S obtížema se narovnávám a hned zalapám po dechu. No, možná existujou i výjimky... Polívá mě nový pot a já mám chuť to vzdát. Nadávám si a hecuju se tak dlouho, dokud se mi nepřestane motat hlava a to protivný hučení v uších trochu nepoleví. Skoro v předklonu se šourám do chodby a pomalu začínám s bábou Horáčkovou sympatizovat. Rozhodně tu cestu ke dveřím zvládá rychleji než já.
Oči zalitý slzama upírám na chladivý dlaždice na podlaze a představa, že bych si na chvilku zase lehla, se zdá nanejvýš lákavá. Svaly se mi chvějou, jako kdybych za sebou měla bůhvíjaký maraton, a tváří se, že to co nevidět vzdaj. Navíc se mi někde kolem zátylku usídlila úporná bolest, která vystřeluje do mý hlavy a způsobuje tmavý mžitky před očima, který mi rozhodně na náladě nepřidávají. Tvrdohlavě potlačuju další nutkání na zvracení, i když nemám tušení, proč se vlastně namáhám.
„Izabelo?“
Z neznámýho důvodu mě potěšilo, že to Riel ještě nevzdal. Rozdýchávám další nápor bolesti a když se přese mě přelije poslední vlna, pokouším se promluvit.
„Když otevřu, slibuješ, že mi neublížíš?“ vymiňuju si, ačkoli si nejsem jistá, jestli jeho slovu vůbec můžu věřit.
„Jak se zdá, tak tohle si obstaráš sama!“ reaguje lehce sarkasticky a já zatnu zuby.
„Slibuješ?“ naléhám a ruku mám přitisknutou na dveřích poblíž kliky. Cítím se tak zranitelná a bezmocná! Kdyby mě chtěl fakt zabít, tak by se teď ani moc nenadřel. Zuby mi drkotají zimou, ačkoli celý mý tělo spaluje podivná horečka.
„Nedávám sliby, který nemůžu splnit!“ odsekne mi a já se skoro hystericky rozbrečím.
Co teď? Co si mám počít? Po tomhle ujištění jsem si fakt nevěděla rady. Jasně, je od něho moc hezký, že je tak upřímnej, jenže v tomhle okamžiku bych spíš ocenila, kdyby mi to prostě odsouhlasil, a klidně by mi mohl lhát.
„Ale slibuju, že se ti pokusím pomoct,“ dodává vzápětí a já začínám chápat, že se s tímhle budu muset spokojit.
Vší silou se pokouším zabrat za kliku, abych mu otevřela, jenže ten kus kovu zarputile odolává mý snaze. Krucinál, nikdy jsem si nevšimla, že jde tak ztuha! A nebo jde tak blbě až teď? Skoro se rozbrečím nanovo.
Zoufale s ní lomcuju, pak konečně povoluje a dveře se začínají otevírat. Jenže v tu chvíli mi zase začne hučet v uších, je to jako kdyby kolem mě kroužil obrovský roj vos, a já už nedokážu dýl vzdorovat. Ještě zahlídnu pár černých bot, než se v mdlobách skácím k zemi.
Když jsem se znova probrala, neotevřela jsem hned oči. Místo toho jsem dál ležela bez hnutí a bystřila smysly, abych zjistila co nejvíc o svý současný situaci.
Poznala jsem, že ležím na pohovce, dokonce jsem měla podloženou hlavu nějakým polštářem a přes sebe přehozenou deku. Její hebký povrch mě konejšivě hladil po kůži a já s úlevou zaznamenala, že ta předchozí nevolnost je tatam. Zbyla mi po ní akorát odporná hořko-slaná pachuť v ústech. Brrr! Můj výraz zřejmě prozradil moje pocity, protože jsem zaslechla tlumený zasmání. Znělo nečekaně mile. Na rozdíl od tónu jeho hlasu.
„Svěží a odpočatá?“ rejpnul si do mě a já neochotně otevřela oči. Nemělo smysl dál předstírat spánek.
„Jasně, úplná miss world...“ hlesla jsem a zkoušela se posadit. Mý svaly ale zřejmě ten úmysl nenadchnul, protože proti tomu okamžitě začaly stávkovat. Za mírnýho funění jsem je posléze přiměla ke spolupráci. A byla si přitom bolestně vědoma toho, že se Riel velice dobře baví na můj účet.
„Leda tak záhrobí...“ prohodil posměšně. Byl rozvalený v křesle naproti gauči a očividně se mu od posledního rozhovoru podstatně zlepšila nálada. Jo, holt nic tak nepotěší jako cizí neštěstí!
„Vážně? Asi jich tam pár znáš, co?“ zareagovala jsem naštvaně. Bylo mi jasný, že nevypadám jako nějaká hvězda, zvlášť když jsem se cítila hůř než oživlá mrtvola, ale tu skutečnost přece mohl galantně přejít!
„Měla bys zůstávat při vědomí častěji, je s tebou docela sranda...“ nenechal se vyvést z míry mým výbuchem.
„To máš štěstí, já si s tebou zatím moc srandy neužila! Jestli to třeba nebude tím, že jsi nájemný vrah...“ podotkla jsem ostře, i když jsem tuhle skutečnost nejspíš vytahovat neměla. Ještě by se mohl rozpomenout, že tu má rozdělanej job...
Moje poznámka ho zjevně pobavila. „Už jsem slyšel lecjaký označení, ale tohle je novinka. Dostáváš bod za originalitu.“
„Fakt? A když jich nasbírám hodně, tak mě necháš žít?“
S námahou jsem se postavila na svý vratký nohy a zamířila do kuchyně. Natočila jsem si sklenici vody a žíznivě ji vyprázdnila. A další. A ještě jednu. Ale stále mi to nestačilo.
„Zkoušíš se utopit nebo co?“
Riel se ledabyle opíral o futro a já jen stěží odolala touze po něm tu sklenici hodit. Mrskla jsem po něm aspoň vzteklým pohledem, i když pochybuju, že to zaznamenal, a nenápadně jsem si ho při tý příležitosti prohlídla.
Musím říct, že se mi líbilo, co jsem viděla. Nebudu plýtvat papírem na to, abych se vám ho snažila popsat, stejně byste si určitě každý představil něco jinýho. Stručně řečeno, Riel byl kus pohlednýho, i když poněkud bledýho chlapa, s šedýma očima zastíněnýma dlouhýma řasama, hřívou stříbrných vlasů a lehce arogantním výrazem. Byl oblečený celý v černém, což asi málokoho překvapí, a měl vysokou atletickou postavu. Dost mě znervózňovalo, jak potichu se pohyboval, vůbec jsem ho neslyšela přijít, dokud nepromluvil. Ale to bylo zřejmě v jeho profesi nutností. Což byla ta druhá věc, která mě na něm znervózňovala ještě podstatně víc.
„Co se staráš? Seš snad z pobřežní hlídky?“ odsekla jsem a znova se napila.
„Já jenom aby ti zas nebylo špatně...“
Při tý vzpomínce jsem trochu pobledla. To, že by to mohla způsobit voda, mě ani ve snu nenapadlo. Postavila jsem způlky plnou sklenici na linku a odstrčila ji od sebe. Skoro jsem očekávala další záchvat nevolnosti, ale naštěstí marně.
„Klid, voda ti nic neudělá,“ ubezpečil mě Riel.
Zamračila jsem se na něj. „Ty víš, co to bylo?“
Přikývl, ale žádný vysvětlení neposkytl. Moje frustrace kvapem narůstala a já měla neodolatelnou chuť křičet. Copak mi nikdo nemůže nic říct jen tak?! To všechny informace musím pracně dolovat všude možně i nemožně?
Silou vůle jsem se přinutila ke klidu. „A byl bys tak laskavý a prozradil mi to?“
Pokrčil rameny, jako kdyby mu to bylo úplně fuk, a pak pohodil hlavou směrem k talíři, na kterým dosud koral můj nedojedený sendvič. „Seš alergická,“ oznámil mi a tím to pro něho bylo uzavřený.
„Aha, že mě to hned nenapadlo!“ vyjela jsem na něho a on se znova pousmál tím zvláštním způsobem, který mi rychle začínal lízt na nervy.
„Taky se tomu divím...“
Zaťala jsem zuby, abych mu rázně neodpověděla. Ještě chvíli a snad ho i poprosím, aby mě radši zabil!
Riel se viditelně pásl na mým vzteku a zdálo se, že vyloženě čeká na mou další reakci. Asi u těch holek v záhrobí nemá tolik zábavy, že musí otravovat mě! Jestli si myslí, že se nechám tak snadno vyprovokovat, tak se šeredně plete!
Beze spěchu jsem napustila vodu do rychlovarný konvice a zapnula ji. Pak jsem si připravila do velkýho hrnku pytlík svýho oblíbenýho zelenýho čaje a s příjemným úsměvem jsem se otočila zpátky k Rielovi.
„A copak vlastně děláš, když zrovna nevraždíš malý holky?“ zeptala jsem se ho sladce.
„Tak různě. A díky, taky bych si dal čaj,“ utnul rázem naši konverzaci.
Bez komentáře jsem přichystala ještě jeden hrnek a opřená o linku jsem koukala z okna. Proč se namáhat s otázkama, na který bych stejně nedostala odpověď! Nakonec jsem to ale nevydržela.
„Co teď bude dál?“
„Dál? Jak to myslíš?“ nechápal. A nebo jenom nechtěl chápat.
„Jak?“ zopakovala jsem nevěřícně. Jeho klid byl prostě neskutečný! A moje předsevzetí se nenechat vytočit se zhroutilo rychleji než hrad z písku. „Asi tak, že bych ráda věděla, jestli pro mě bude ještě nějaký zítra! Jestli je moje máma v pořádku! Do čeho se to táta zapletl a proč po tobě chtěl, abys mě zabil! A co je s Petrem?! A kdo je sakra Ariel a proč mě chce zabít?! A kdo seš vůbec ty?!“
Riel si založil ruce na prsou a chvilku si mě mlčky prohlížel. Nezdálo se, že mi hodlá odpovědět.
Potřásla jsem rozčileně hlavou a protože se mezitím dovařila voda, popadla jsem konvici a začala zalívat čaj. Jeden z pytlíků vypadal, že jeho šňůrka co nevidět zahučí pod hladinu, a tak jsem ji pohotově zachytila. A vzápětí zařvala bolestí, protože jsem si nechtěně chrstla nějakou horkou vodu i na svou ruku.
„Máš ráda bolest a nebo seš jenom nešikovná?“ zeptal se Riel nezúčastněným tónem, zatímco jsem sykala a chladila si spáleninu pod proudem ledový vody.
„A ty seš fakt takovej debil a nebo si na něj jenom hraješ?!“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
Zamračil se. „Proč se ptáš? Štve tě, že ti nepofoukám bebí?!“
„Jo, od tebe bych to zrovna čekala! Proč se vůbec staráš?! Jestli mě nehodláš teď kuchnout, tak se odsud koukej hned pakovat! Nebo zavolám policajty!“ pohrozila jsem mu, i když jsem si dobře uvědomovala, jak pošetile to zní.
Riel mou výhrůžku naprosto ignoroval, popadl oba hrnky a odnesl je do obýváku, kde je položil na konferenční stolek. Sám se pak uvelebil na gauči.
„Sedej!“ pobídl mě a poplácal místo vedle sebe.
„To si zkoušej na někoho jinýho!“ zareagovala jsem znechuceně. Nejsem žádnej blbej čokl, aby tu se mnou takhle cvičil!
„Jestli si chceš promluvit, tak se hned posaď!“ zvýšil na mě hlas a já ještě chvíli tvrdošíjně postávala u dveří, než jsem s otráveným povzdechem kapitulovala. Akorát jsem si radši dřepla do křesla.
„Zahrajeme si takovou menší hru na pravdu, co ty na to?“ navrhl vzápětí.
„Možná bychom mohli zvážit i karty, ne? Hraješ poker?“ vystřelila jsem po něm s ušklíbnutím.
„Už ti někdo řekl, že dokážeš být dost otravná? Začínám pomalu Ariela litovat!“
„Fajn, až ho příště potkáš, může se ti vyplakat na rameni!“
Riel obrátil oči v sloup, skoro jako kdyby vzýval všechny svatý, aby mu dali dostatek trpělivosti a síly tohle snášet. „Myslel jsem, že chceš slyšet odpovědi. A nebo se chceš jenom hádat?“ Opatrně upil čaje a nespouštěl ze mě přitom oči.
Rozpačitě jsem si prstama pročísla vlasy a zaznamenala, že je mám rozježený snad do všech stran. Na mě teda musí bejt pohled... Zastrčila jsem si aspoň volný prameny, co mi spadaly do obličeje, za uši, ale pochybovala jsem, že to nějak výrazně pomohlo.
„Tak dobře...“ přikývla jsem a napjatě čekala, co se od něho dozvím.
Riel se nejdřív napil, než znova promluvil. „Protože seš holka, můžeš začít. Ale vždycky jenom jednu otázku.“
Zamyšleně jsem se zahleděla k zemi a váhala, jaký dotaz položit jako první. Co chci vědět ze všeho nejvíc?
„Za chvíli ti vyprší časový limit...“ ozval se Riel varovně a přerušil tak mý zmatený myšlenkový pochody.
„Za chvíli po tobě už fakt něco hodím!“ odsekla jsem naštvaně. „Na co všechno se vlastně můžu ptát? Nerada bych se ptala na něco, o čem nemáš ani páru.“
Samolibě se pousmál. „Takových věcí moc není. Řekněme, že na to, co jsi vyjmenovala, rozsah mých vědomostí bohatě stačí.“
Lehce jsem se zamračila. „Když toho tolik víš, na co se chceš ptát mě?“
„To uvidíš.“
Zachmuřila jsem se ještě víc. Trochu jsem usrkla ze svýho hrnku a opět si prohrábla vlasy, abych nějak zaměstnala ruce. Pod Rielovým zkoumavým pohledem jsem se cítila dost nesvá.
„Nech už je chudinky být, začínáš vypadat, jak kdybys prolezla roštím,“ okomentoval mý počínání šarmantně a já měla těch jeho komplimentů už vážně plný zuby. Jasně, byl to vrah a tudíž by mi na jeho názoru nemělo pranic záležet, jenže to byl zatraceně pěknej vrah, a tak mě to přece jen zamrzelo. Jo, holt čistě ženská ješitnost.
„Proč ses vůbec obtěžoval mě zachraňovat, když mě chceš stejně zabít?“ vyslovila jsem znenadání otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou. Samotnou mě překvapilo, že jsem ji konečně řekla nahlas.
Ani nepotřeboval čas na rozmyšlenou. „Zabít tě nechci, nemám k tomu důvod,“ sdělil mi prostě. „Ale ještě jednou mi zkus ničit motorku a změním názor! Co se týče toho zachraňování, tak řekněme, že to mám v popisu práce. Stačí ti tohle jako odpověď?“
Nespokojeně jsem se zavrtěla. Zdálo se mi, že ani po těchto slovech nejsem o moc moudřejší než předtím. Ale co jsem si vlastně představovala, že řekne? Váhavě jsem přikývla. „Jo.“ Protože jsem tušila, že mi stejně víc neprozradí.
„Takže teď já... Jaká smrt ti připadá nejhorší?“ vypálil na mě bez varování a já sebou trhla.
„Cože?!“ vypravila jsem ze sebe, oči skoro navrch hlavy.
Zopakoval svůj dotaz ještě jednou, tentokrát pomaleji. Jako kdybych snad něco takovýho mohla přeslechnout!
„Nedobrovolná?“ hlesla jsem s nadějí, že se s tím spokojí.
Pobavilo ho to. „S tebou bude ještě zábava, Izabelo. Ale ne. Myslel jsem, jakým způsobem bys nechtěla v žádným případě umřít...“
Natáhla jsem se pro svůj hrnek, ale ruce se mi chvěly tak, že jsem se bála, že na sebe ten čaj vyleju.
„Proč se mě na to ptáš?“
„To je moje věc!“ odbyl mě chladně. „Ty musíš odpovědět. Dlužíš mi to.“
Horečně jsem dumala, co říct. Pokud mi hodlá vyplnit mou nejhorší noční můru, tak bych měla radši lhát... A nebo se ptá z úplně jinýho důvodu?
„No tak...“ popoháněl mě netrpělivě. „To není zas tak těžká otázka. Upozorňuju tě, že přijdou daleko horší. Tohle je jenom takový zahřívací kolo...“
„Nechci se bavit o smrti!“ oznámila jsem mu důrazně. Možná, že to bude znít dost pověrčivě, ale v tu chvíli se mi zdálo, že bavit se o ní by bylo jako ji přivolávat.
Riel okamžitě zvážněl. Nahnul se kupředu a já dostala strach, když jsem spatřila výraz v jeho tváři.
„Opravdu? Tak to bude dost těžký, jestli budeš trvat na všech těch otázkách, cos na mě prve vychrlila. Protože ať se ti to líbí nebo ne, smrt je teď všude kolem tebe...“
Rozhodně mi neříkal nic novýho, ale stejně mě jeho prohlášení nepotěšilo. „A ty máš za úkol mě před ní chránit? Jsi snad můj anděl strážný?“
Rozesmál se, ale nebyl to veselý smích. Nevím proč, ale vybavil se mi zvuk, s jakým dopadají hroudy hlíny na víko rakve. Zamrazilo mě z toho.
„Získáváš další bod, ale jinak tě musím zklamat. Protože já, děvče, patřím k těm druhým.“
Překvapeně jsem zamrkala. „Ti druzí?“ zopakovala jsem nevěřícně. Nemohla jsem si pomoct, ale vzpomněla jsem si na seriál Ztraceni. Tam těch druhých bylo zatraceně hodně. Teď ještě zjistit, koho tím Riel myslel.
Zatím se nezdálo, že by se měl k vysvětlování. „Jo,“ přikývl jenom. „Nekoukáš snad na horory? To bys mě teda zklamala. Úplně jsem si tě představoval uvelebenou na gauči v pohodlný teplákovce a s pikslou vanilkovo-čokoládový zmrzliny na klíně.“
Přejel mi mráz po zádech. Poslední dobou se to stávalo tak často, že se divím, že na nich ještě nemám omrzliny.
„Tys mě šmíroval?!“ vyjela jsem na něho, podrážděná takovým zásahem do soukromí. A on se tím navíc chlubí!
„Sledoval. Tvůj otec mě tím pověřil. Tak nějak tušil, že ti půjde o život. Když jsem tě viděl v kuchyni s tím čajem, tak jsem konečně pochopil proč.“
„Jak dlouho už to děláš?!“ Najednou jsem si připadala jako nahá, a tak jsem se objala pažema, abych se aspoň trochu ochránila před jeho pronikavým pohledem.
„Dlouho ne. Navíc jsi byla skoro měsíc mimo, a tak jsem měl volno,“ konstatoval věcně.
„Mimo?“ hlesla jsem nechápavě. „Co tím myslíš?“
„Hele, teď nejsi na řadě. Ještě jsi nezodpověděla moji otázku!“ pokáral mě škádlivě.
To mě dopálilo. „Pro tebe je tohle všechno jenom hra, co?! Je ti úplně ukradený, že mi jde o život! Fakt se divím, žes tátu neposlal k čertu, když tě požádal, abys mi dělal chůvu!“ křičela jsem na něho skoro nepříčetně.
Pokrčil rameny. „Dlužil jsem mu to.“
„Jo? Ale mně taky něco dlužíš! Tak mi koukej odpovědět!“
„Nic ti nedlužím!“
„Ne? A co ta nehoda v parku, hm? Tos kapku nezvládl! A nebo všichni, co je máš hlídat, skončí s kudlou v břiše?!“
„To jsem napravil!“ ohradil se ostře, ale bylo vidět, že na sebe pro to hrdý není.
„Cos udělal?! A jak to, že nemám žádnou jizvu?! Vím, že to nebyl jenom sen, i když se mi to snažil táta namluvit!“
„Chtěl tě jenom chránit! Všechno by ti řekl později, až by ti bylo líp! Jenže tys musela utýct a všechno zkomplikovat!“
„A co bys dělal ty, kdybys slyšel, že tě chce někdo zabít?! Já už nevím jak dál! Nevím, komu můžu věřit a komu ne! Proč se tohle všechno vlastně děje?“ Zabořila jsem tvář do dlaní a rozbrečela se jako malý dítě. V tu chvíli mi bylo úplně ukradený, co si o mně Riel pomyslí. Beztak už si na mě názor očividně udělal a lichotivý zrovna není!
Když jsem na hlavě ucítila jemný dotyk, nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Ale když se to opakovalo, pochopila jsem, že se Riel postavil vedle mě a něžně mě hladí po vlasech. Připadalo mi to neskutečný. A dojalo mě to ještě víc.
„Nebreč, Izabel, trhá mi to uši!“ napomenul mě, ale znělo to skoro láskyplně.
„Tak běž pryč a nebudeš to muset poslouchat!“ kníkla jsem žalostně. V hloubi duše jsem ale doufala, že neodejde. Jakkoli mi lezl na nervy, s ním jsem se cítila přece jen bezpečněji.
„Obávám se, že musíme pryč oba. Tady by nás brzo našli.“
Hm, tolik k tomu pocitu bezpečí! pomyslela jsem si. Na druhou stranu mě ale poněkud uklidňovalo vědomí, že on ví, co dělat, a že má nějaký plán. Což se o mně říct nedalo.
„Dobře, tak mě vem k tátovi,“ požádala jsem ho a trochu popotáhla.
„To by teď nebylo zrovna moudrý. Nerad ti to říkám, ale Alex je na tebe dost naštvanej. Nehodlám riskovat, že ti ublíží.“
Vyskočila jsem z gauče, jako kdyby mě píchla vosa. „Vážně?! A co jsem mu provedla tak strašnýho?!“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tak táta je na mě naštvanej, jo? Skoro celý můj život na mě kašle, a když si mě konečně začne všímat, tak se jeho zájem projeví tak, že mě nechá sledoval a možná i zabít, ale proč bych si měla stěžovat, že?!
„Ty to nevíš?“ Riel na mě upíral svý šedivý oči a já v nich rozpoznala smutek. A v tu chvíli mi to došlo. Akorát jsem si to nechtěla připustit.
„Ne...“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „To ne!“
Neřekl to nahlas a já mu za to byla vděčná. Jenže stejně to nepomohlo, aby mě okamžitě nezaplavil strašlivý pocit viny.
A já stála na tý opuštěný pláži, nohy jako kdybych měla vrostlý do země. Jenom jsem tam bez hnutí stála a dívala se na blížící se vlny. A pak najednou přišly a padaly na mě, jedna za druhou… Kdybych za ní nechodila, mohla být ještě naživu... Nebo kdybych aspoň odešla dřív, než se tam objevil Ariel... Snažila se mě zachránit a tím si podepsala rozsudek smrti. Jediný, v co jsem mohla doufat, bylo, že moc netrpěla. Jenže s někým jako je Ariel jsem ani tuhle jistotu neměla. Prostě vůbec nic, čím bych se mohla utěšovat.
„Psal jsem ti, aby ses jim vyhýbala…“ prohodil Riel tiše, ale jeho hlas zněl spíš zarmouceně než vyčítavě.
„Jo, jenže jsem nevěděla proč! Ten den jsem četla dost zajímavých zpráv!“ zaprotestovala jsem, i když jsem věděla, že je to hodně chabá výmluva.
„Ariel si dal očividně záležet. I ten nevšední dárek… Musel být na tvou mámu hodně naštvanej.“
„Na mámu? Proč?“ koukala jsem na něho vyjeveně. „Myslela jsem, že tohle všechno je kvůli tátovi! Já už fakt ničemu nerozumím!“
„To chápu. Pokusím se ti to vysvětlit, ale ne tady. Vem si svý věci a pojď!“ vybídl mě a já se rozhlídla, abych zjistila, kde vlastně skončil můj batoh.
„Chytej!“ zavolal na mě už ode dveří Riel a než jsem se stačila ozvat, mrštil s ním po mně. Jen taktak se mi ho podařilo zachytit, ale ten prudký náraz mi poněkud vyrazil dech.
„Musíš trénovat, jinak dlouho nepřežiješ! Já ti věčně stín dělat nebudu!“ poznamenal svým obvyklým lehce uštěpačným tónem a má chvilková náklonnost k němu byla rázem tatam. Nejspíš beztak šlo jen o přechodný pomatení mých ubohých smyslů, jinak si to vysvětlit nedokážu!
„To se mi ulevilo!“ odsekla jsem pohrdavě.
Hodila jsem si batoh na záda a prošla kolem něho nevšímavě ven. V předsíni jsem popadla mámin kabát, jedinou věc, která mi po ní zůstala. Původně jsem ho akorát chtěla vzít s sebou, ale zaváhala jsem. Se slzama v očích jsem si ho pomalu přitiskla k obličeji a nasála její vůni. A srdceryvně se rozbrečela. Ani ne proto, že mi bude chybět jako máma, protože mateřský lásky a péče se mi od ní moc nedostávalo, ale kvůli tomu, že mi připadalo, že svět bude bez ní zas o něco ošklivější. Jo, když jste s ní mluvili, tak jste vždycky měli pocit, že vás plně nevnímá, že je myšlenkama v nějakým úplně jiným světě, ale zároveň na tom bylo cosi magickýho. Když někam vstoupila, zdálo se, jako kdyby se ta místnost okamžitě zaplavila světlem a hudbou. Teď bez ní tu bude ticho a ponuro…
Plakala jsem tak tklivě, až se mi třásla ramena, tak zoufale, že jsem skoro ani nemohla dýchat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že už nikdy nespatřím její poklidnou krásnou tvář, že už nikdy neuslyším její zpěvavý hlas. Že už nikdy neucítím tu kouzelnou vůni barev. Všechno, co mě na ní kdysi tak rozčilovalo, mi teď během chvilky začalo děsně scházet. A já si nadávala, že jsem si těch zdánlivě nedůležitých věcí nikdy doopravdy nevážila.
„Opět je o jednoho skutečného anděla méně…“ poznamenal Riel, ale jinak se mě nepokoušel utěšovat.
„Tys ji znal?“ zeptala jsem se udiveně, zaskočená jeho slovy.
„Potkal jsem ji až dneska. Po tom, co jsem vyřídil Ariela, jsem zašel dovnitř, abych zjistil, co se tam stalo. Jenže bylo už pozdě...“
Ztěžka jsem polkla „Takže ten hajzl je už konečně mrtvej?“ ujišťovala jsem se se špatně skrývanou nadějí. Vím, že mámu mi to nevrátí, ale potěšilo by mě vědomí, že její smrt byla pomstěna.
Riel zasmušile potřásl hlavou. „Kéž by byl. Ale snad nám dá aspoň na pár dní klid.“
„Na pár dní?!“ vyprskla jsem. Ta jiskřička naděje, že Ariel dostal, co si zasloužil, byla definitivně zadupána v prach. „Ty že seš vrah?! Potkal jsi toho zmetka už několikrát a pokaždý jsi ho nechal zdrhnout?!“
Riel po mě seknul rozzlobeným pohledem. „To jsem přece neřekl! Řekl jsem, že není mrtvý, ne, že jsem ho nezabil!“
Koukala jsem na Riela skoro s otevřenou pusou a přemýšlela, jestli se zbláznil on a nebo já. Nakonec jsem potřásla hlavou. „Děláš si srandu?“
„Určitě! Je hrozně zábavný každý den vstávat a říkat si, jestli Ariela zas někde potkám a nebo ne. Naše cesty se kříží na můj vkus moc často…“
„Nechápu to!“ vykřikla jsem rozčileně. „Co je zač?! A co seš zač ty?!“
Bez odpovědi prošel ke dveřím a otevřel je. „Budeš to muset ještě chvíli vydržet. Napětí není jediná věc, co zabíjí.“
Popadla jsem z botníku klíčky od bytu i od auta a následovala ho ven. Když jsem za náma zabouchla a začala zamykat, zasmál se.
„Být tebou nepočítal bych s tím, že se sem ještě někdy vrátím.“
„Tos nemohl říct dřív, vzala bych si víc věcí!“ vyčetla jsem mu podrážděně.
„A právě proto jsem to neřekl. Ale aspoň jsem ti tu nechal klíčky, aby sis mohla sbalit pár nezbytností. Dokonce jsem ti na to dopřál soukromí. Ale že se stihneš i přiotrávit, to jsem fakt netušil!“
„Takže jsi to byl ty… Kdys to stihl?! A jak jsi mohl vědět, že jedu zrovna sem?!“
„Dorazil jsem nějakou dobu před tebou, to je výhoda motorky. A o tom, kam s největší pravděpodobností zamíříš, mi řekla tvoje máma.“
Zalapala jsem po dechu. „Máma? Vždyť jsi říkal…“
Riel zklamaně zavrtěl hlavou. „Zdá se, že máme nějaký problémy s komunikací. Já přece říkal, že jsem přišel pozdě. Už jsem pro ni nemohl nic udělat. Což je nejspíš dobře, protože si nejsem jistej, jak bych se zachoval. Ale ještě chvíli žila, mluvila o tobě… Dokonce mi pro tebe něco dala.“
„A co?“ vyhrkla jsem zvědavě.
Riel mezitím přivolal výtah. „Uvidíš,“ odbyl mě.
Galantně mi přidržel dveře kabinky a já automaticky nastoupila. V naprostým tichu jsme sjeli do přízemí a vyšli před barák. Ale když jsem zamířila k autu, zadržel mě.
„Pojedem na motorce,“ oznámil mi prostě, zatímco z kapsy svý bundy vytáhl sluneční brýle a nasadil si je.
„To ani náhodou!“
„Nebudu se s tebou dohadovat! Buď jedeš se mnou a nebo si tu zůstaň, ale pak se nic nedozvíš! I když vzhledem k tomu, že sama dlouho nepřežiješ, tak tě to nemusí zas tolik trápit!“
Riel vypadal, že už se mnou opravdu ztratil trpělivost. Aniž by mi věnoval další pohled, přistoupil ke svý motorce zaparkovaný poblíž a nasedl na ni.
„Tak jak ses rozhodla?“
Zaťala jsem zuby, abych po něm nehodila nějakou trefnou nadávkou. Jenže měl pravdu. A to mě na tom celým štvalo nejvíc. Zdráhavě jsem se k němu vydala.
„No dobře, ať je po tvým. Máš aspoň rezervní helmu?“
Pobavilo ho to. „Lásko, já nemám ani jednu! Každej den riskuju svůj krk, tak na co se tahat s helmou? Jednou umřít stejně musím. Ale u tebe si až tak jistej nejsem.“
„A tahle poznámka měla znamenat co?“ vyjela jsem na něho. Už mě těma svýma neustálýma narážkama neuvěřitelně dopaloval!
„Zapomeň na to a sedej!“ popohnal mě a nastartoval. Ještě než jsme vyrazili, vrhl letmý pohled na máminý auto. „Máš štěstí, že se toho nedožila, ten zničenej bok by ji asi nepotěšil…“
„Ty…“ nadechla jsem se, abych mu řekla něco ostrýho, ale nedal mi k tomu příležitost.
„Drž se!“ houkl a mně nezbylo nic jinýho, než uposlechnout.
Bylo to poprvý, co jsem jela na motorce, a zprvu jsem měla docela strach, protože Riel se rozhodně nějakým dodržováním rychlosti neobtěžoval, ale po chvíli jsem se trochu uklidnila, když jsem viděla, že to má pod kontrolou. Dokonce se mi to začalo i líbit.
„Kam vlastně jedem?“ zakřičela jsem, aby mě slyšel.
„Do mý soukromý hrobky! Je tam klid a soukromí! Bude se ti tam líbit!“ odvětil a já zalitovala, že jsem se vůbec na něco ptala.
Vůbec netuším, jak dlouho jsme jeli, ale když domy po stranách silnice začaly řídnout a doprava v obou směrech polevovat, pocítila jsem první záchvěv nejistoty. Faktem bylo, že jsem o Rielovi vůbec nic nevěděla, kromě toho, že je pěknej, ale jinak se chová dost podivně a hlavně neomaleně. Pokud mě chtěl odvízt někam, kde bude mít dostatek klidu na to mě zamordovat, tak jsem mu to značně ulehčila.
„Už tam budeme?“ zavolala jsem na něj a nedokázala jsem úplně zamaskovat úzkost ve svým hlase. Možná to mělo i co do činění s tím, že slunce kvapem mizelo za obzorem a šero, který nás najednou obklopovalo, bylo plný číhajících stínů.
„Za chvíli!“
Jo, za chvíli… opakovala jsem si v duchu, když uběhla asi hodina a pořád to nevypadalo, že jsme u cíle naší cesty. Kupodivu krátce nato Riel zpomalil a odbočil k nějakýmu polorozpadlýmu baráku, kde zastavil.
„Konečná!“ oznámil mi skoro vesele.
„Děláš si srandu?!“
„Vypadám snad na to? Tak sesedej.“
Neochotně jsem slezla dolů, nohy jsem měla zpočátku trochu ztuhlý, ale když jsem se rozhlídla kolem sebe, rychle jsem na to zapomněla.
„Kde to jsme?“ hlesla jsem bojácně.
Kromě toho domu nebylo široko daleko nic, jenom pár stromů a silnice, po který jsme sem přijeli. Ideální místo pro masovýho vraha…
„Mám rád klid,“ sdělil mi Riel jako vysvětlení a odtlačil motorku pod malý přístřešek, kde ji zakryl igelitem a pak zamaskoval větvema.
„Čekáš návštěvu?“
„Ani ne, ale není třeba na sebe zbytečně upozorňovat. Nerad bych si musel hledat nový příbytek.“
Kritickým pohledem jsem přejela tu ruinu. „Obávám se, že tomu se stejně nevyhneš! Neuraž se, ale tohle vypadá jako těsně před demolicí…“
„Á, slečna je náročná! Žádný strachy, uvnitř to vypadá o něco líp…“ uklidňoval mě nepříliš přesvědčivým tónem.
„Jasně…“ ušklíbla jsem se skepticky, nicméně jsem ho poslušně následovala po ztrouchnivělých a zprohýbaných dřevěných schodech nahoru.
Riel odemkl zrezavělý zámek, který hlasitě zaskřípěl na protest, a otevřel dveře dokořán.
„Račte do mýho paláce…“
„Dík…“
Váhavě jsem vešla do tmavýho prostoru a skoro očekávala, že se vzápětí propadnu podlahou do sklepa. Teda za předpokladu že tahle barabizna nějaký má. Udělala jsem několik nejistých kroků vpřed a pak zůstala nerozhodně stát. Riel vstoupil hned za mnou a zamknul vchodový dveře. Ta trocha světla, která sem zvenčí dopadala, byla okamžitě pohlcena neproniknutelnou a dusivou tmou.
„Rieli?!“ vykřikla jsem s rostoucí panikou.
„Jo?“
Znenadání jsem ucítila letmý dotyk na noze a leknutím jsem zaječela. „Co to bylo?!“
Zaslechla jsem tlumený smích. „Nejspíš pavouk. Je jich tady spousta.“
„To nebyl žádnej zatracenej pavouk!“
„Tak asi nějaká krysa. Tady se to havětí jenom hemží.“
„Vážně?! Tak na tohle balíš holky?! Proč prostě nemůžeš rozsvítit?!“
„Protože tu žádný světla nejsou. Ty bys snad dávala světla do baráku před demolicí?“
„To tu jako budeme potmě?!“ Vyděšeně jsem se snažila rozpoznat aspoň nějaký obrysy ale marně.
„Jo, není to skvělý? Úplně jako v hrobě, co?“ poznamenal pobaveně Riel a uchopil mě za ruku. „A tos ještě neviděla všechno…“
Riel mě vedl stále hlouběji do útrob domu a já poslepu klopýtala za ním a divila se, jak je možný, že se tu tak bez problémů orientuje i v naprostý tmě. Když jsme konečně po chvíli zastavili, myslela jsem, že už jsme na místě, ať už to bylo kdekoli, ale on jen otevřel nějaký dveře a táhl mě dál.
„Pozor, schody!“ oznámil mi znenadání jen krátce předtím, než jsem je objevila sama. Nebýt jeho pohotový reakce, sbíral by mě nejspíš až pod nima.
„Dík za upozornění!“ zavrčela jsem a úzkostlivě jsem svírala jeho ruku, jako kdyby na tom závisel můj život.
Pomalu jsme scházeli dolů. Tyhle úzký kamenný stupínky na rozdíl od těch venku nevydaly pod našima nohama ani jediný vrznutí a přesto mi připadaly daleko hrozivější. Možná, že Riel nekecal a skutečně tu má pod barákem hrobku. A nebo minimálně sklep se svou rakví. Moje fantazie pracovala na plný obrátky...
Tolik jsem se do těch hororových představ vžila, že když posléze Riel rozsvítil a já se rozhlídla kolem sebe, pocítila jsem zklamání. Žádný rakve, ani mučící nástroje na zdech.
Prostor, ve kterým jsme se nyní nacházeli, připomínal spíš garsonku než doupě nějakýho vraždícího maniaka. V levým předním rohu byla umístěna malá kuchyňka i s lednicí a sporákem a za ní sprchový kout a umyvadlo. Pravou stranu vyplňovaly dvě skříně a rozložený gauč s dosud neustlanýma peřinama, vedle kterýho stál stolek s notebookem. Celou místnost osvětlovalo několik bodových reflektorů, což bylo určitě praktický, protože okna tu opravdu žádný nebyly. Proto ta zmínka o hrobce... došlo mi se zpožděním.
Riel mě nechal, abych si jeho skrýš dle libosti prohlížela, a zatím přešel k notesu, kde nejdříve vypadal, že něco kontroluje, a pak pustil tichou hudbu.
„Tvoje oblíbená, řekl bych,“ poznamenal a já se po pár tónech musela pousmát. Forsaken...
Pomalu jsem shodila batoh ze zad a trochu se protáhla. Musela jsem uznat, že to tu má docela útulný, ale poněkud jsem postrádala nějaký křeslo, do kterýho bych mohla složit svý unavený tělo.
„Většinou tu hosty nemám,“ pokrčil rameny Riel, jako kdyby mi četl myšlenky, a přesunul se do kuchyně, kde z horní skříňky vyndal dva hrnky. „Ale moje postel je ti plně k dispozici.“
„Žádná rakev? Po tom představení nahoře jsi mě docela zklamal.“
Zasmál se a z toho zvuku mě zachvátil lehce blažený pocit. „Nechci se tě dotknout, ale to nebylo kvůli tobě. Opravdu tam žádný světla nejsou a všechny okna jsou zatažený těžkýma závěsama, aby ten barák vypadal fakt opuštěně. Ale kdybych tušil, že to na tebe udělá dojem, přidal bych sem dolů nějakou pilku a krvavý cákance na zeď.“
„Tos mohl.“ Opatrně jsem se posadila na gauč a hned se mě zmocnila touha lehnout si a zavřít oči. Byla jsem už vážně vyčerpaná.
„To jo,“ přikývl Riel a dal vařit vodu. „Ale kdo by s ní plýtval. Můžu ti nabídnout aspoň kafe nebo čaj?“
„Kafe by bodlo. Bez cukru, hodně mlíka,“ dodala jsem hned, abych mu ušetřila otázku.
„Chceš se snad zabít?! Nemůžeš si dát kafe s mlíkem!“
Rielův důrazný hlas mě okamžitě probral. „Proč ne? Piju ho tak odjakživa!“ zaprotestovala jsem zaraženě.
„Teď už ne. Proč myslíš, že ti bylo předtím tak blbě?“
„Protože mám alergii?“ zkusila jsem mu předhodit jeho vlastní slova a nasadila přitom sladký tón.
„Správně. Na mlíko a výrobky z něj. Teda i ten sejra, cos do sebe ládovala k svačině.“
Zamračila jsem se. „Žádnou alergii nemám. A i kdyby jo, jak bys o ní mohl vědět?“
„Protože ji mají ve větší či menší míře všichni od nás. V tobě se zřejmě probudila po tom, co jsem ti dal svou krev.“
„Co žes to udělal? Seš snad doktor nebo co?!“ vyjekla jsem vyjeveně.
„Ne. Ale byla to jediná možnost, jak tě v tom parku zachránit.“
Vyskočila jsem z postele, veškerý myšlenky na spánek docela zapomenuty. „Bezvadný! A čím dalším jsi mě ještě nakazil?!“
„Ničím. Jsme proti většině nemocí imunní. Protože ta nemoc, co ji máme, nepřátelský viry a bakterie bez milosti zabíjí.“
„A co je to za nemoc?“ zeptala jsem se s neblahou předtuchou toho, že se mi jeho odpověď nebude pranic zamlouvat.
„Porfyrie.“