Díl 61-70

Izabela si myslela, že nemůže být nic horšího než trénink pod Rielovým vedením, brzy je ale nucena změnit názor, když je unesena a vězněna. Podaří se jí uniknout? A co znamenají ty podivné sny, které má?

61. díl

        Když jsem se na záchodech u pumpy převlíkla do svýho novýho oblečení a na nohy si natáhla těžký kožený boty, okamžitě jsem zadoufala, že mě v tomhle Riel nebude nutit běhat. Nechápala jsem, jak se v tom dokáže pohybovat přímo s kočičí lehkostí, já si připadala skoro jako Godzila. A to jsem ještě pominula fakt, že mi rukávy i nohavice končily tak asi o dvacet čísel dál, než by bylo vhodný. Ohrnula jsem si je a pak vyšla ven.

Riel postával u svý motorky a jakmile mě spatřil, neubránil se pousmání.

„Tak nástup, vojando!“ zavolal na mě, zatímco si sundával sluneční brýle, a tentokrát už jsem na něj ten jazyk opravdu vyplázla. Nicméně jsem se k němu poslušně došourala a nechala ho, aby si mě důkladně prohlídnul. Narovnal mi můj pracně vysoukaný rukáv a usmál se ještě víc.

„Seš prcek!“ prohlásil a z boty vytáhl kudlu.

„Dobrá, přiznávám! Nemusíš mě kvůli tomu hned zabíjet!“ ušklíbla jsem se na něho a nechala ho, aby mi zkušenými pohyby odřízl přebytečný kusy látky. Jedním zbytkem rukávu jsem si hned stáhla svý dlouhý vlasy do ohonu.

„Máš to zubatý...“ zkritizovala jsem vzápětí jeho práci a nespokojeně zkoumala nerovný lem na triku.

„Buď ráda, že jsem to nevzal i s tvou kůží!“ odsekl Riel a nůž zase schoval.

„Hm... proč já nemám v botě taky takovej?“ ozvala jsem se dotčeně.

„Nebudu riskovat tvý a svý zdraví tím, že ti budu dávat zbraně. A pokud chceš nějakou kudlu, tak si tam dej tu Alexovu, pokud ji teda zpod tý pohovky dostaneš...“

„Tys mě špehoval!“ obvinila jsem ho ostře.

„Jo. Kdo se dívá, leccos se dozví.“

Zamračila jsem se. „Jo, o mně ses toho asi dozvěděl dost, co, když jsi mě šmíroval celý dny?!“

Povytáhl obočí. „Jestli si myslíš, že jsem seděl na tvým parapetu a hlídal tě, zatímco jsi spala, tak tě musím zklamat! Dohlížel jsem na tebe, jenom než ses dostala domů!“

„Hm!“ zamručela jsem. Nejprve jsem chtěla podotknout, že doma jsem přece taky nebyla v bezpečí, ale pak jsem si to rozmyslela. Nepotřebovala jsem další přednášku o tom, že Ariel je jenom normální nájemnej vrah. Ale jak je možný, že jsem si nikdy nevšimla, že mě někdo sleduje? Jenže na druhou stranu proč bych měla? Když člověk nemá podezření, tak se přece neustále nerozhlíží kolem sebe!

„Tak dost diskuze! Přejdeme k akci!“ sdělil mi Riel a tím mě zcela vytrhl z mých myšlenek.

„Teď hned? A co nejdřív... oběd?“

„Před chvílí jsi snídala!“ odbyl mě rázně.

„No jo, ale to už bylo před nějakou dobou. Co aspoň svačinu?“ dožadovala jsem se zarputile. Ne, že bych měla takový hlad, ale byla jsem unavená a poslední, na co jsem měla zrovna náladu, byl nějaký tělocvik.

„Nic. Ještě sis ji nezasloužila!“

„Ty si teďka budeš hrát na diktátora?!“ vyjela jsem na něj.

„Ty si budeš zas hrát na rozmazlenou slečinku?!“ opáčil Riel.

„Upíre zatracenej, panovačnej!“ sekla jsem po něm, ale koutky se mi lehce cukaly potlačovaným smíchem.

„Jezabel umíněná, otravná!“ vrátil mi to bez zaváhání.

„Mám tě plný zuby!“

„Jo, taky tě mám děsně rád!“

Potřásla jsem nevěřícně hlavou. Nemohla jsem pochopit, proč se tam na parkovišti dohadujeme jako dvě malý děti. A nejhorší na tom bylo, že jsem se docela dobře bavila.

„No, dobře. Tak co po mně vlastně chceš?“ rozhodla jsem se pro tentokrát ustoupit. Něco mi totiž říkalo, že se tomu, co pro mě na dnešek Riel naplánoval, stejně nevyhnu a čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.

„Kdys naposled vlastně cvičila?“ otázal se místo odpovědi Riel. „A tím nemyslím to tvý vášnivý skotačení v posteli s Petříkem...“ podotkl vzápětí.

S naštvaným výkřikem jsem se na něj vrhla.

62. díl

        Chtěla jsem Riela pořádně praštit pěstí, ale vůbec jsem se k tomu nedostala. Sotva jsem se k němu přiblížila, pevně mě sevřel pažema a přitiskl k sobě tak, že jsem se nemohla vůbec pohnout. Vztekle jsem sebou zmítala na všechny strany, jenže osvobodit se mi stejně nepodařilo.

„Hned mě pusť, ty zmetku!“ zaječela jsem na něj a upoutala tak pozornost nějakýho chlápka, který právě kráčel ke svýmu autu. Jakmile mě zaslechl, změnil směr a namířil si to rovnou k nám.

„Nedělej problémy!“ syknul mi Riel naštvaně do ucha dřív, než k nám ten muž přistoupil. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky, uhlazený slušňák v kvádru. Docela mě zajímalo, co hodlá dělat.

„Pane, pusťte okamžitě tu slečnu!“

Riel na něj vrhnul zachmuřený pohled. „Nebo co?!“

„Nebo zavolám policii!“ dodal ten muž.

Riel se skoro pobaveně zasmál. „A Vy už jste někdy zažil, že by přijeli včas?!“

Muž se nejistě rozhlídl kolem sebe, jako kdyby odněkud očekával pomoc. Třeba od zásahovýho komanda. Jenže samozřejmě marně. Bylo mi ho skoro líto, protože jsem se před nedávnem cítila úplně stejně.

Nuceně jsem se na něj pousmála. „O nic tu nejde, pane, jenom se tu trochu hádáme. Ale stejně Vám děkuju za Vaši pohotovost.“

Podezíravě si nás oba prohlídl. Bylo zřejmý, že svým vojenským ohozem jsem v jeho očích poněkud klesla. „Takže toho muže znáte?“ ujišťoval se přesto.

„Jo. Je to můj… přítel…“ Původně jsem chtěla říct bratr, ale pochybovala jsem, že by mi něco takovýho uvěřil. Podobnost mezi náma teda rozhodně nebyla. Teda kromě toho, že jsme byli oba dost naštvaný.

„Tak dobrá. Když myslíte, že je všechno v pořádku…“ Muž nás ještě jednou zkoumavě přejel pohledem, skoro jako kdyby se chtěl ubezpečit, že nás později bude schopný identifikovat jako pachatele nějakýho kriminálního činu, a pak se radši odebral ke svýmu vozu.

„Ty si prostě nedáš pokoj, co, Izabel?“ zeptal se mě Riel, ale v jeho hlase nebyla patrná žádná zloba. „Hmm… přítel… Vsadím se, že bych se ti věnoval víc než ten tvůj Petřík vepřík.“ Jeho oči se zavrtávaly do mých a já na oplátku nevrle zírala na něj.

„To má bejt jako nabídka?!“ sekla jsem po něm ostře, ale co mě štvalo nejvíc, bylo to, že se mi ta představa vůbec nepříčila. Ba právě naopak.

Nejspíš to vycítil, protože se pousmál. „Samozřejmě že ne, něco takovýho bych si přece nedovolil! Vidím, že ses z jeho ztráty dosud nevzpamatovala!“

Nejradši bych ho kopla tou těžkou botou do kolena, ale na to mě držel příliš těsně. „A co je tobě do toho?!“ vyjela jsem na něho skoro nenávistně. „Kdys ty vůbec přišel o svou holku?!“

Jeho úsměv okamžitě pohasl. „Tak do tohohle zas není vůbec nic tobě!“ odvětil chladně.

To se mě samozřejmě dotklo. „Jasně, já ti mám o sobě říkat první poslední, ale ty zatím zůstáváš tajemnej jak hrad v Karpatech! Běž do háje, Rieli!“

„Tajemnej? Jenom nevidím důvod, proč některý věci říkat přímo. Kdybys chtěla, dokázala bys dost vyčíst i z náznaků. Ale ty je buď nevidíš a nebo je úmyslně přehlížíš.“

„Hm… Tohle je zřejmě jeden z těch úžasnejch náznaků, co?! Tak buď tak laskavej a řekni mi rovnou, co tak zásadního jsem přehlídla?!“

„A co si zahrát na pravdu? Ty mi prozradíš, co tě na Petříkovi tak zaujalo, a já ti pak řeknu, co vím.“

Trochu povolil svý objetí, ale já se už nesnažila vyprostit. Bezradně jsem na něho koukala. „Bude ti to připadat dost hloupý…“

„Zkus to.“

„Bylo to tím, že o mě jako první projevil nějakej zájem…“ hlesla jsem a s obavama čekala, že se mi Riel vysměje. Ale on trpělivě čekal, až to dokončím. „Máma měla svý malování, táta zas práci…“ pokračovala jsem teda váhavě. „Střídavě jsem žila u nich obou. A zdálo se mi, že vůbec nikam nepatřím… Neměli na mě pořádně čas, ani když jsem si potřebovala o něčem důležitým promluvit. A pak se objevil Petr… Chtěl, abych mu o sobě vyprávěla… říkal mi, jak jsem úžasná… chtěl se mnou trávit svůj čas… Připadala jsem si najednou… já nevím… chtěná… potřebná… Přesvědčil mě, abych se k němu nastěhovala, a nedalo mu to ani moc práce… Jenže to všechno netrvalo dlouho…“

Odmlčela jsem se a raději sklonila hlavu, abych se nemusela Rielovi dívat do tváře. Proto když jsem znenadání ucítila, jak mě zlehka pohladil po vlasech, překvapilo mě to.

„To není vůbec hloupý. Něco takovýho přece potřebuje většina z nás. Jenže sis nevybrala toho správnýho.“

Vzhlídla jsem k němu. „Kdyby byl ještě naživu, tak bychom tu krizi určitě nějak překonali…“ přesvědčovala jsem sebe i jeho. Cokoli, jenom abych si nemusela přiznat, že jsem v tom vztahu pouze marnila svůj čas. „Víc bych se snažila...“

Dodělala bych si vejšku… přestala na něho ječet… byla bych tou oporou, kterou potřeboval… dodala jsem v duchu.

Riel se nevesele pousmál. „A úplně zbytečně. Potíž není jenom v tom, že je mrtvý. Ale v tom, že tě už nějakou dobu podváděl. Opravdu sis ničeho nevšimla?“

63. díl

        „Tak tohle sis vymyslel!“ vybuchla jsem rozčileně a snažila se okamžitě vymanit z Rielova sevření. „Dělá ti to hrozně dobře, že mě takhle tejráš?!“

Nechal mě jít a já od něho ihned poodstoupila, jako kdyby měl nějakou nakažlivou nemoc. „Seš normální hajzl! Tobě se ve vztazích nedaří, a proto to chceš kazit i jinejm?!“

Riel si založil ruce na prsou a skoro útrpně se na mě díval. „Izabel, uklidni se. Nerad ti to připomínám, ale pokud nejsi nekrofil, tak tvůj vztah už skončil. A tu pravdu jsem ti neřekl, že bych tě chtěl zranit, ale proto, aby sis přestala vyčítat, že tě Petrova smrt zas tak moc nesebrala. Nebulíš celý hodiny, nesoužíš se, prostě už jsi to překonala. Kdybys ho opravdu milovala, tak ti to trvá mnohem dýl.“

„Fakt?! A jak dlouho?! Zřejmě to máš přesně stopnutý, co?! Tak pověz, jak dlouho ses trápil pro tu svou Eriku? No?“

Když se na mě vrhnul a silně se mnou zatřásl, zmohla jsem se jenom na šokovaný vyjeknutí. Byl teda zatraceně rychlej!

„Nech už si těch narážek! Co sakra chceš?! Vidět mě krvácet?! Jo, miloval jsem ji! A jo, trápil jsem se pro ni! Pořád mi chybí! Ona byla…“ Kritickým pohledem mě sjel od hlavy až k patě. „… jiná.“ Způsob, jakým to vyslovil, mi právě nezalichotil.

„A zabil jsi ji?!“

„Jo…“ Riel poodešel pár kroků a svezl se na obrubník. Hlavu měl skloněnou, a tak jsem mu neviděla do tváře.

Chvilku jsem zůstala stát na místě, ale když se ani nepohnul, zamířila jsem s povzdechem k němu. Vzhlídl ke mně a já ke svýmu šoku spatřila, jak se mu v očích lesknou slzy.

„Promiň…“ hlesla jsem, protože jsem se prostě cítila provinile.

Ani jsem si už nedokázala pořádně vybavit, proč jsem na něho takhle zaútočila. Vždyť měl pravdu. Petra jsem měla ráda, ale spíš jenom proto, že mě chránil před absolutní samotou. Ale žádná vášnivá láska už mezi náma dvěma dávno nebyla. Prostě se vytratila. Že mě podváděl? Když jsem se nad tím zamyslela, tak mi to nepřišlo tak neuvěřitelný. Spoustu času trávil mimo domov, vracel se unavený a na mě většinou už neměl náladu.

A ten mail… Najednou mi to docvaklo. Jednou se zmínil o tom, že dostali novou šéfovou, komentoval to tehdy, že se na ni kouká sice příjemně, ale o programování bude zřejmě vědět úplný kulový. Tak buď se z oný dámy vyklubal machr na počítače a nebo Petra zaujaly jiný její kvality. Jak hrdě mi několikrát oznamoval, že on jako jediný je schopný stíhat její neskutečně těsný termíny, a jak si ho jako zaměstnance cení… A přitom stíhal leda tak…

Zakryla jsem si ústa rukou, ale stejně jsem cítila, jak se mi do nich nahrnuly kyselý žaludeční šťávy. Pomalu jsem si sedla vedle Riela. Riela, který mě od začátku chránil a ke kterýmu jsem se i přes občasný neshody naučila mít důvěru. Kupodivu větší, než jsem kdy chovala k Petrovi. A kterýmu jsem právě svýma stupidníma řečma evidentně dost ublížila.

„Je mi to fakt líto…“ řekla jsem tiše a lehce se dotkla jeho ramene. Čekala jsem, že mou ruku hned setřese, ale on ji na sobě strpěl. Díval se na mě těma svýma stříbřitýma očima a pak pozvolna přikývl.

„Dobrý,“ pronesl, ale jeho hlas postrádal svou obvyklou ráznost. Přinutil se k úsměvu. „Tak abychom snad radši začali s tím tréninkem…“

„Jo.“

Postavil se jako první a pak mi podal ruku. Bez váhání jsem ji přijala. Jakmile mě vytáhnul na nohy, neubránila jsem se, abych se nezašklebila do sluníčka. Prala ta potvora teda fest!

Riel se zasmál. „Na…“ 

Z kapsy kalhot vytáhl svý sluneční brýle a posadil mi je na nos. Milosrdně ihned ztlumily palčivý sluneční paprsky a já úlevou vydechla.

„Ale co ty?“ starala jsem se, i když jsem se radši sama sebe neptala proč.

„Chvíli to vydržím,“ pokrčil rameny a zamířil k motorce. Vypadal tak… osaměle… Jako nějaký psanec…

„Rieli…“ zavolala jsem za ním. „Vím, že to tak nebylo. Nevěřím, že bys byl něčeho takovýho schopnej.“

Obrátil se ke mně a zvědavě si mě přeměřoval. „Jak to můžeš vědět?“

„Nevím… Prostě mi to říkaj mý instinkty.“

Tlumeně se zasmál. Znělo to skoro výhružně. „Jenže jsou momenty, kdy instinkty zcela selžou…“

64. díl

        „Jak to myslíš?“

Následovala jsem Riela k motorce, ale nespouštěla jsem z něho oči. Je možný, že bych se tak zmýlila i v něm? Jenže jsem si prostě nedokázala představit, jak zabíjí nějakou holku. Možná, že by ji uhodil… Jo, třeba ji praštil a ona upadla na nějakej ostrej roh a rozbila si hlavu… A nebo měli bouračku na motorce a ona to nepřežila? Byla to určitě nějaká nešťastná nehoda, za kterou si on dosud dává vinu. Kdyby to bylo jinak, pak by ho táta určitě nepověřil tím, aby na mě dohlídnul. Jenže proč by potom vedl ty divný řeči, než se začali rvát?

„Nech to plavat, Izabel,“ řekl mi Riel. „Radši se teď soustřeď na cvičení.“

„Jo,“ neprotestovala jsem radši, abych zas neplkla nějakou blbost. „Takže co mám dělat? Kliky nebo co?“

„Ne, běh.“

„Co mám chytat?“ zeptala jsem se automaticky.

Riel se pobaveně zasmál. „Dech.“

„Bezva, to fakt povzbudí. Můžu si na ten běh vzít jiný boty? Tyhle jsou fakt děsný!“ poznamenala jsem a nespokojeně jsem zavrtěla nohou v botě. Už jenom chodit v tom byla celkem makačka.

„Co máš proti Gore-texu? Jestli začne lejt, tak budeš ještě vděčná. A když v tom můžou běhat vojáci, pak můžeš určitě i ty.“

Bylo zřejmý, že si ten šílený nápad nedá vymluvit, a tak jsem rezignovaně přisvědčila. „A kam mám jako běžet?“

Ukázal na malou cestičku v lese. „Běž pořád rovně a neflákej to. Vezmu to po silnici a počkám na tebe.“

„A za jak dlouho to ústí k silnici?“ zeptala jsem se ho podezíravě.

„Asi tak za pět kilometrů. To je jen tak na zahřátí.“

Vykulila jsem na něj oči. „Chceš mě zabít?!“

„Zatím ne. Ale to už jsem ti přece řekl.“

„Jak dlouho tam budeš čekat, než mě půjdeš posbírat?“ zjišťovala jsem pro jistotu. Týjo, pět kiláků… Na běh jsem nikdy nebyla, naposledy mě přinutila běhat učitelka na základce. Od tý doby jsem dávala přednost kolu, když už jsem občas dostala tu zvrácenou potřebu dát si do těla.

„Počkám tam čtyřicet minut a pak pojedu na oběd. Až se najím, tak se tam stavím znova, ale doufám, že to stihneš na to jídlo.“

„Jo, tak to jsme dva… A dá se to vůbec stihnout?“ pochybovala jsem.

„Samozřejmě že jo. Podezříváš mě snad z toho, že mám na tebe přehnaný nároky?“

Trochu jsem se ušklíbla, což mu samozřejmě neušlo. „Radši vyraž…“

Vrhla jsem na něj ublížený pohled, ale zavrtěl hlavou. „Ani to nezkoušej.“ Vyhrnul si rukáv a něco mačkal na svých hodinkách. Bezvadný… on si to vážně stopuje!

„Takže na startovní čáru… ke startu připravit… pozor… teď!“ odstartoval mi to a já neochotně vyběhla směrem, kterým mi ukázal.

Radši jsem se neohlížela, ale byla jsem si jistá, že mě pozoruje, protože jsem neslyšela, že by nastartoval. Jenom jsem doufala, že až se nakonec z toho lesa přece jen někdy vynořím, že tam bude fakt čekat. Ale jak jsem tak zapadla mezi stromy a za chvíli jsem kolem neviděla nic jinýho, začala jsem se cítit jak Mařenka… bez Jeníčka… Radši jsem zrychlila, abych tu rozcvičku měla co nejdřív za sebou.

Klusala jsem po cestě, občas vymetla nějakou pavučinu a sem tam zakopla i o nějaký kořen, ale vcelku to zatím docela šlo. Jenže pak ta rovinka zničehonic přešla do prudkýho stoupáku a mně za chvilku došel dech úplně. Snažila jsem se soustředit na to, abych dýchala pravidelně, ale stejně jsem se zmohla jen na zoufalý sípání. Toliko k mý kondici… A navíc se ze mě pot jenom řinul.

Svlíkla jsem si triko s dlouhým rukávem, teď už teda díky Rielově zásahu s o něco kratším, a uvázala si ho kolem pasu. Nátělník, který jsem měla pod ním, mi bohatě stačil. Znova jsem se rozběhla a snažila se přitom odhadnout, jakou vzdálenost už jsem asi urazila. Buď jsem měla dost blbej odhad a nebo kecal Riel a ta trasa byla o dost delší. Každopádně ani po hodině běhu jsem na žádnou odbočku k silnici nenarazila. A ani na žádnou perníkovou chaloupku.

65. díl

        Kompletně vyřízená jsem klesla na nejbližší pařez a snažila se popadnout dech. Hřbetem ruky jsem si otřela pot z čela, ale zakrátko se tam objevil zas, a tak jsem se na to vykašlala. Dokud mi neteče do očí, tak ať si klidně je, kde chce, beztak jsem pochybovala, že mi na těle zůstalo jediný suchý místo!

Pět kiláků… No, to určitě! blesklo mi hlavou, nicméně jsem byla příliš vyčerpaná, než abych svou zlost nějak ventilovala. Jenže zůstat tu sedět jsem taky nemohla a to mě dost znepokojovalo. Mám se radši vrátit na parkoviště? A nebo zkusit jít ještě o něco dál? Je možný, že jsem těch zatracenejch pět kiláků ještě neuběhla? A nebo jenom Riel našel elegantní způsob, jak se mě zbavit? Jenže tomu jsem sama nevěřila. Proč by mi sháněl to oblečení a tak? Ale kde je pak ta debilní odbočka k silnici?! Je možný, že jsem ji minula? Určitě ne, tak rychle jsem teda rozhodně neběžela!

S obtížema jsem se postavila zas na nohy, který se tou námahou rozechvěly jako tráva ve větru, a vyrazila jsem cestou necestou přímo k silnici. Musela jsem se prodírat pichlavýma křovinama a pak ještě jako bonus překonat kopřivama zarostlý příkop, ale nakonec jsem se úspěšně vydrápala na asfaltku.

Výborně, tak tu odbočku už bychom měli vyřešenou… pomyslela jsem si kysele. A co dál? Koukala jsem vpravo vlevo, na všechny možný strany, ale kromě několika aut, který mě minuly za tu dobu, co jsem tam tak stála a čumákovala kolem, jsem nikoho nezahlídla. Rozhodně nikoho, kdo by připomínal arogantního chlápka na motorce.

Tohle je vážně skvělý… Jestli skálopevně věřím, že už mám těch pět kiláků zmáknutých, tak se směle můžu vydat směrem zpátky. Jenže pokud ne… Znova jsem se podívala před sebe i za sebe a nakonec jsem s povzdechem vyrazila k tý benzínce. Přece jen to byla aspoň nějaká civilizace…

Ušla jsem sotva pár kroků, když u mě zastavilo nějaký černý auto. Raději jsem trochu couvla, ale zase ne moc, protože jsem nechtěla zahučet do příkopu.

Řidič se nahnul a otevřel dveře u spolujezdce. Zahlídla jsem přátelský úsměv a delší černý vlasy.

„Naskoč si, krásko!“ pozval mě dovnitř.

Pohledem jsem skoro toužebně přejela pohodlně vyhlížející sedadlo a začala chápat, jak se asi Adam cítil v ráji.

„Ne, díky,“ odmítla jsem se sebezapřením.

„Proč ne?“ nechápal ten muž. Věkově byl tak asi jako Riel, i když v odhadování jsem nikdy dobrá nebyla. „Vypadáš, že se sotva držíš na nohou. Vezmu tě někam na jídlo a pak tě odvezu domů. A nebo bys radši to jídlo vynechala?“

„Tak domů, jo? A tím myslíš ke mně a nebo k tobě?!“ zeptala jsem se docela ostře.

Tiše se zasmál. „A kam bys radši?“

Hned jsem dala zpátečku. „Díky, ale není třeba. Přítel na mě čeká u pumpy,“ vymluvila jsem se a doufala, že se konečně sebere a odjede.

„Opravdu? Tak přítel? Nejezdí náhodou na motorce?“ Jeho tmavý oči mě skoro svlíkaly a já si v tu chvíli uvědomila, jak je můj nátělník odhalující. Pro jistotu jsem si překřížila ruce na prsou.

„Jo, jezdí. Proč?“ Najednou mě napadlo, že měl třeba nehodu... No jistě! Proto tu na mě nečekal a já -

„Protože mě poslal, abych tě přivezl,“ řekl namísto toho ten chlápek.

„Fakt?“ Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela.

„Jo.“ Znova ten úsměv. „Mám tě vzít k němu, prý dorazí, jakmile bude moct.“

Zaváhala jsem. „A proč nepřijel, jak jsme byli domluvení?“ zjišťovala jsem podezíravě, ale bezděčně jsem přistoupila o kousek blíž.

„Protože do toho Rielovi něco vlezlo. Ale prý se moc omlouvá.“

Připadalo mi, jako kdybych právě dostala ledovou sprchu. Další. Ten chlad se usadil hluboko v mých kostech a já se téměř roztřásla. Tak Riel že se omlouvá...

Ušklíbla jsem se. „Něco takovýho by on nikdy neudělal!“ odsekla jsem a rozběhla se od toho auta pryč, jak nejrychleji to jen šlo.

Jenže ten chlápek byl dost pohotový. A taky dost bezohledný ke svýmu autu, protože okamžitě začal couvat a nabral mě těma otevřenýma dveřma. Pak naštěstí hnedka dupnul na brzdu. S heknutím jsem se složila na zem a téměř bezmocně jsem sledovala, jak vystupuje ven a blíží se ke mně. Když se nade mnou sklonil a hrubě mě popadl za vlasy, pokoušela jsem se ho kopnout ale marně. Ještě než mě hrubě zasáhl pěstí do spánku, zaslechla jsem, jak si něco mumlá.

„Možná ale měl...“

66. díl

        Pozvolna jsem přicházela k sobě a první věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že tentokrát mě určitě nikdo starostlivě nepoložil na gauč. S tlumeným zaúpěním jsem se pohnula, měla jsem pocit, jako kdybych měla zpřelámaný snad všechny kosti v těle.

„No konečně!“ ozval se někde vedle mě vystrašený ženský hlas a já se přinutila kouknout tím směrem.

Přes mříže na mě hleděl pár doširoka rozevřených dívčích očí. A níž... Skoro jsem zalapala po dechu, když jsem spatřila temný šmouhy na její tváři a krku. Vypadaly jako od krve...

Opatrně jsem se posadila a nejistě se rozhlídla kolem sebe. Nacházela jsem se v nějaký velký kleci, stejně jako holka vedle mě, umístěný hned u zdi. Holá cihla, nic moc útulnýho. Okno v týhle místnosti nebylo a kromě stolku a židle u něj ani žádný nábytek. Ze stropu visela holá žárovka, která slabě celý ten nádherný interiér osvětlovala. Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Kde to zase do pr... jsem?!

Vzduch tu byl vlhký a zatuchlý, hádala jsem, že jsme asi v nějakým sklepě. Ale proč? Vrátila jsem se pohledem zpátky k tý holce. Ustrašeně se tiskla ke stěně, která sousedila s mou klecí, a svýma špinavýma rukama pevně svírala kulatý mříže. Napadlo mě, že ať nás tu vězní kdokoli, mohl aspoň na dno klecí dát nějakou matraci a nebo aspoň dřevěnou desku. Byla jsem tu teprve chvíli a můj zadek už protestoval proti pohodlí na kovovým roštu.

„Kde to jsme? A o co tu jde?“ zeptala jsem se chraplavě a nepoznávala svůj vlastní hlas. V ústech jsem měla neuvěřitelně sucho a hlava mě třeštila, jako kdybych s ní mlátila aspoň hodinu do těch mříží.

Ta holka jenom potřásla hlavou. „Musíme odsud zmizet...“

No, jasně. To by mě asi samotnou nenapadlo... Po kolenou jsem se přiblížila k dvířkám mýho vězení a zalomcovala s nima. Na to, abych se postavila, tu dost místa nebylo.

„To je marný, zamknul je. Nemáš nějakou vlásenku nebo tak?“ ozvala se zas ta holka. Začínala mi docela lízt na nervy.

„Ne, nemám nic!“ A to byla skoro pravda, protože ten, kdo mě sem hodil, mi dokonce zul boty a sebral triko, co jsem měla uvázaný kolem pasu. Objala jsem se aspoň pažema, abych se trochu zahřála. A šokovaně vydechla...

Na vnitřní straně levýho předloktí jsem spatřila obrovskou modřinu, která by sama o sobě nebyla tak zajímavá, kdybych uprostřed ní nezpozorovala červenou tečku. Vpich... Zamrazilo mě z toho. Je možný, že jsme u nějakýho maniaka, co obchoduje s lidskýma orgánama? Už jsem četla o spoustě takových případů... I když se dotyčný nešťastník většinou probouzel ve vaně naplněný ledem a ne v kleci...

„Co se to tu zatraceně děje?!“ dožadovala jsem se hlasitě odpovědi a znepokojeně si třela to poraněný místo.

„Ne tak nahlas!“ napomenula mě ta holka a s obavama se dívala k pootevřeným dveřím, který byly hned poblíž toho stolu.

„Tak mi konečně něco řekni!“

Dívka akorát potřásla hlavou, jako kdyby tu všechna slova byla zbytečná.

„Jak dlouho tu vůbec jsem?!“ nedala jsem jí přesto pokoj.

„Nevím... nemám hodinky... a tady čas plyne strašně pomalu...“ hlesla sklesle a pak se schoulila v rohu do klubíčka.

Koukla jsem na svý zápěstí a zjistila, že ani já je nemám. Zatraceně! Pokud mi někdo dal nějaký oblbovák na spaní, pak jsem tu mohla být pár hodin ale možná i dní... Když jsem si k sobě přičichla, začala jsem spíš věřit tomu druhýmu, ale možná to bylo tím, že mý kalhoty byly vlhký a páchly močí. Brr!

Dívka nejspíš zpozorovala můj znechucený výraz, protože se téměř pousmála. „Z toho si nic nedělej. Jsem na tom asi tak stejně...“

„To nás ani jako nepustí nikam na záchod nebo se umejt?“ zeptala jsem se, i když to nebyla ta hlavní věc, která mě právě teď trápila.

„Někdy... Když zrovna dostane žízeň...“

„Cože?“ nechápala jsem.

Připlazila se k mřížím a nahnula hlavu na stranu. V tu chvíli jsem byla vděčná za to slabý světlo, protože i v něm se rány na jejím krku zdály neskutečně hluboký.

„Jsme tu jako jeho potrava...“ prozradila mi a hned nato jsme obě zaslechly tichý kroky blížící se přímo k nám.

67. díl

        Ve dveřích se objevil můj známej z auta, akorát úsměv, se kterým si nás dvě prohlížel, se už rozhodně nedal nazvat přátelským.

„Ale, ale… kdopak se nám to probudil?“ pronesl a z jeho tónu mě zamrazilo. Vím, že takhle to vypadá, jako že mě z něčeho mrazí v jednom kuse, ale tentokrát se mě opravdu zmocnila pořádná hrůza. Jako kdyby říkal ´Jsem smrt a jdu si pro tebe´…

A on si to skutečně namířil k nám, aby vzápětí poklekl u klece tý dívky, která se ihned přitiskla ještě víc ke stěně a začala tiše plakat.

„Neboj se, maličká. Zatím hlad nemám… Ale nevím, jak tvoje kamarádka vedle… Radši se k ní moc nepřibližuj…“ varoval ji skoro starostlivě.

Povšimla jsem si, jak ke mně vystřelila ustrašeným pohledem. Asi tak jako králíček zírá na hada. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.

„Nech si ty řeči a hned mě pusť!“ chtěla jsem na něho zakřičet, ale vyšel z toho spíš zoufalý šepot.

Ten magor se hned přesunul ke mně. „Pustit tě? Ale kdepak! Za tebe, holčičko, dostanu pořádnou odměnu… Víš, jak moc tě mí lidi hledají? Když si pomyslím, že tě Riel celou dobu chránil…!“ Tahle slova skoro zařval. „Už se těším, jak bude vysvětlovat proč!“

„Co ty seš vlastně zač?!“ zasípala jsem.

„Ty nejsi zrovna bystrá, co?! Kolik dní jsi byla s Rielem? Jak jste se tam k sobě tiskli na tom parkovišti, tak to vypadalo, že jste si celkem blízký! Štěstí pro mě, že jsem jel zrovna kolem… a že byl tak hodný a nechal tě v tom lese úplně samotnou… bezbrannou… Chceš mi zkoušet namluvit, že sis za celou tu dobu nevšimla, co je zač?! Že nemáš tušení, co ty jsi zač?!“

„Myslíš tím, že máme porfyrii? O tom mi řekl. Ale –“

Jeho bouřlivý smích mě přerušil. „Porfyrii?! Riel je fakt zábavný týpek! Připadá ti tohle jako známka porfyrie?!“ A než jsem se vůbec stačila nadechnout, přiblížil svou tvář k mřížím a vycenil na mě zuby.

Šokovaně jsem zírala na dva dlouhý špičáky, který se zablýskly ve světle žárovky, a moje reakce ho zřejmě uspokojila, protože ústa zase zavřel a opět se na mě jen potměšile usmíval přes svoje úzký rty.

„Už jsi změnila názor?“

„No… dobrá… tak možná seš upír…“ připustila jsem váhavě. „Ale Riel je jinej! Nemá takovýhle zuby a… nesaje lidi… Má jenom zlou nemoc…“

Ten týpek se znova pobaveně zachechtal. „Jeho holka by s tebou asi nesouhlasila, děvče… Škoda jen, že už spolu nejsou… tolik jim to spolu slušelo… ovšem jí už pak o něco míň, když jí prokousl hrdlo!“

Zavrtěla jsem vehementně hlavou. „Kecáš!“

Znova ten smích, ze kterýho skoro tuhla krev v žilách. „Proč bych to dělal?“

„Riel pije krev z nemocnice! Má ji v lednici v lahvičkách! Není to žádnej zatracenej upír!“

„Z nemocnice? Ty seš ale husa hloupá, co? Necháš si nakecat naprosto cokoli! Tu krev, co je v lahvičkách, si získáváme sami… Z nalovených lidí! Netvrdím, že si je Riel kvůli tomu loví sám, možná to od někoho dostává. Ovšem já jsem lovec… a mám rád teplou krev přímo z tepny…“ Vrhnul hladový pohled na tu holku a téměř žádostivě si olízl rty. Bylo zřejmý, že ji ten zájem nepotěšil.

„Nevěřím ti!“ vyjekla jsem, i když můj tón poněkud postrádal tolik potřebný přesvědčení.

„To je mi úplně jedno.“

Postavil se a uvolnil nějaký páčky na stropě našeho vězení a pak jednoduše vytáhnul mříže, který až dosud dělily naše dvě klece. Ta dívka pozorovala jeho počínání s hrůzou jasně vepsanou ve tváři. Nechápala jsem, proč má ze mě takový strach.

„Nevím, kdy si tě někdo vyzvedne, takže pokud dostaneš hlad, tak se neupejpej. Jenom ji nevysaj docela, nebudu si hledat nový zdroj potravy, rozumíš?!“

Nevěřícně jsem na něho vykulila oči. „Já jí přece nebudu sát krev!“ ohradila jsem se okamžitě.

„Ne? No… tvoje smůla, protože nic jinýho nedostaneš. Až vyhladovíš a přijdou první příznaky, pak si to možná rozmyslíš…“

„Jaký příznaky?!“

„Nech se překvapit… Ale rozhodně nic, co by se ti mohlo líbit…“ přislíbil mi a pak nás tam opět zanechal o samotě.

68. díl

        Jakmile jsme osaměly, zavládlo v místnosti napjatý ticho. Cítila jsem, jak se na mě ta holka vyděšeně kouká, jako kdyby fakt čekala, že se na ni každým okamžikem vrhnu a zakousnu se jí do krku. Jako kdybych měla vůbec čím! Znechuceně jsem zakroutila hlavou.

„Ty mu to fakt věříš?“ zeptala jsem se jí tiše.

Mlčela.

„Kdybych byla taky upírem, tak bych tu přece nedřepěla v kleci s tebou, ne?!“ vyjela jsem na ni prudčeji, než jsem zamýšlela.

Polekaně sebou trhla a přitiskla se ještě těsněji k mřížím, jako kdyby snad doufala, že se skrz ně dokáže protáhnout ven na svobodu.

Pochopila jsem, že to nemá smysl, a radši jsem zmlkla. Opřela jsem se zády o stěnu klece, přitáhla si nohy k tělu a složila hlavu na kolena. V duchu jsem přemýšlela, jestli se odsud ještě někdy dostanu... teda jako živá... Pak jsem naštěstí vysílením usnula.

Když jsem o nějakou dobu později oči zase rozevřela, zjistila jsem, že se tu mezitím vůbec nic nezměnilo. I ta holka ze mě pořád nespouštěla oči. Už mě to fakt nebavilo. A navíc jsem si zřejmě během spánku něco přeležela, protože mě mravenčily obě ruce. Natáhla jsem je před sebe a několikrát zaťala a povolila pěsti, ale nijak to nepomohlo. Nejspíš za to mohl ten nedostatek pohybu. I krk jsem měla zatuhlý, jen hlavu jsem měla podivně lehkou, jako kdyby ani nepatřila k mýmu tělu. Trochu jsem s ní zatřásla, abych se probrala z toho omámení, ale jediným výsledkem bylo, že mi ještě začalo hučet v uších. Napadlo mě, že za to možná může ten sajrajt, kterej do mě ten hajzl upírskej napíchal.

„Haloooooooooo!“ zařvala jsem a olízla si popraskaný rty. Ne, že by to k něčemu bylo, když jsem měla v puse tak sucho, že se mi jazyk skoro lepil na patro.

Holka sebou trhla, ale tentokrát už mě nenapomenula.

„Heeeej!“ křičela jsem dál, i když mé hlasivky se jen stěží daly přemluvit ke spolupráci.

Kopnula jsem nohou do mříží ve snaze udělat randál, ale zjistila jsem, že bez bot to není moc příjemný. A ani účelný.

„Je mi zle! Asi umírám!“ zkusila jsem to jinak a doufala, že to zabere. Koneckonců, kdybych tu zhebla, tak má chlapec upírskej po odměně.

Očividně to zabralo, protože krátce nato se upír fakt objevil a přistoupil k mý kleci.

„Co chceš?!“ zeptal se nevlídně a důkladně si mě přitom prohlížel, jestli jsem na tom opravdu tak špatně.

„Mám žízeň a potřebuju si dojít na záchod!“ hlesla jsem a zatvářila se zkroušeně. Obojí sice byla pravda, ale hlavně jsem doufala, že kdyby mě na chvíli pustil, tak by se mi mohlo podařit nějak uprchnout.

„Nemůžu sloužit,“ odbyl mě lhostejně.

„Stačila by mi aspoň voda!“ smlouvala jsem.

„Voda?! Voda ti nepomůže, děvče!“

Povzdechla jsem si. „Jestli jsem taky upír, tak proč mě tu takhle držíš?! Co jsem provedla?!“

Chladně se pousmál. „Ty to skutečně nevíš?“

„Kdyby jo, tak bych se neptala!“

„Tak to máš smůlu, protože já o tom taky moc nevím. Ale jak se zdá, tak nejsi čistý upír.“

Zhnuseně jsem shlídla na svý oblečení. „Jo, dík za upozornění, to si uvědomuju až příliš dobře!“

Zasmál se. „Začínám chápat, co na tobě Riel viděl! Ale tak jsem to nemyslel! Zdá se, že máš v sobě i něco z těch druhých... A proto jsi pro nás nepřítel.“

Aha... už jsme zas u těch druhých... Jenom jsem doufala, že jsou to ti samí druzí jako Rielovi.

„Nepřítel, jo? To je skvělý, protože ti druzí se mě pokoušeli už taky několikrát zabít!“

„Máš holt pech, děvče. Nepatříš ani k nám, ani k nim. Zbývá ti jenom jedna možnost.“

„Jo?“ Už dopředu jsem tušila, že se mi zamlouvat nebude.

„Umřít!“ zachechtal se ten upír krutě a opět odkráčel.

69. díl

        Venku panovala černočerná tma a já trochu přidala do kroku, abych byla co nejdřív doma. Nebe bylo zatažený tmavýma mrakama, z kterých hrozilo, že se co nevidět začne hustě sypat sníh. Vanul nepříjemně studený vichr, který mi neustále zalízal pod kabát a čechral moje vlasy. Přitáhla jsem si klopy těsněji k sobě a trochu povytáhla šálu. Zpropadený počasí!

Kdybych se v práci tak hloupě nezdržela, tak už jsem mohla být dávno v našem útulným bytě. Jenže šéf trval na tom, že se ta prezentace musí dodělat, a tak jsem samozřejmě neměla na výběr. Aspoň že metro už bylo celkem vylidněný, aby taky ne, kdo by v takovýmhle nečase bloumal venku, zvlášť když už bylo skoro jedenáct večer.

Kráčela jsem mezi barákama a zaznamenala, že ve spoustě oken a na balkónech už svítí vánoční světýlka. Pomyslela jsem si, jak jsou ti lidé netrpěliví. Vždyť do Štědrýho dne zbývaly ještě skoro dva týdny. Pak jsem se tiše zasmála. Proč je vůbec kritizuju? Vždyť i u nás doma je už slavnostně vyzdobeno a pokaždý, když tam vstoupím, udeří mě do nosu omamná vůně vánočního cukroví. Sladká... svádivá...

Ještě jsem zrychlila, najednou jsem se nemohla dočkat, až tam konečně budu. Těšila jsem se na vřelý objetí, kterým mě moje láska přivítá, na tváři bude mít možná šmouhu od mouky a já si ji pro to budu dobírat. Odtáhnu ji z kuchyně od plných plechů a rozehřátý trouby, jistě bude protestovat, ale svýma polibkama ji brzo přesvědčím...

Spěchám, zcela zabraná do svých představ, takže jsem ani nezpozorovala chlápka, který se mi zničehonic postavil do cesty, dokud jsem do něj nevrazila.

„Omlouvám se...“ zamumlám automaticky a chci pokračovat dál, ale on mne popadne za rukáv kabátu.

„Počkej... Nemáš náhodou oheň?“ zeptá se mě a v naoranžovělým světle pouličních lamp se mi zdá podivně bledý.

„Ne, nekouřím,“ odbydu ho a čekám, že mě zase pustí.

„Nevadí... já taky ne...“ zasměje se a pak mě chytne ještě pevněji a vleče mě do malýho parčíku mezi baráky.

Bráním se, ale on je daleko silnější a než se naděju, mrští se mnou o zem a pak se nade mnou skloní. Netuším, co po mně chce, ale vůbec se mi to nezamlouvá. Snažím se mu vytrhnout, jenže marně. Jeho ruce mi netrpělivě strhávají šálu a vzápětí cítím, jak se mi do krku zabodávají nějaký dvě ostrý jehly. Můj bolestný výkřik je zcela utlumen jeho dlaní, mý tělo je přimáčknutý k zasněžený zemi, zcela bezbranný pod tím jeho. Vnímám, jak se přisává k mýmu krku, slyším mlaskavý zvuky a konečně chápu, co to dělá.

Na okamžik zavřu oči. Teplo mě pomalu opouští a zmocňuje se mě strašlivá ospalost. A pak najednou je ta tíha z mých prsou pryč a já zas můžu volně dýchat. Ale nemám sílu se zvednout. Na krku cítím zvláštní horko a uvědomuju si, že je to krev, která prýští z rány, ale nedokážu si k ní ani přitisknout ruku, abych to trochu utlumila. Nevím, jak dlouho tam ležím, zdá se mi to jako celá věčnost. Chlad se postupně zmocňuje celýho mýho těla, začíná v konečcích prstů a rozšiřuje se dál jako nějaká nákaza.

A pak u mě někdo pokleká. S obtížema zaostřím na tu tmavou postavu.

„Chceš žít?“ ptá se mě a já se divím, co je to za blbou otázku. Jasně, že tu nechci zhebnout ve sněhu. Navíc... co nevidět budeme mít rodinu a já už se toho nemůžu dočkat.

Slabě přikyvuju.

Ten muž si přikládá zápěstí k ústům a vzápětí ho tiskne k těm mým. Snažím se uhnout hlavou, ale on je neodbytný.

„Jestli nechceš zemřít, tak pij!“ nakazuje mi panovačně a já nakonec uposlechnu.

Kupodivu to není tak zlý, jak jsem předpokládala. Teplá tekutina mi zvolna stéká do krku a já se přestávám cítit tak promrzlá na kost. Piju, dokud ten muž neusoudí, že by to mohlo stačit.

„Teď půjdeš se mnou,“ oznamuje mi prostě a pomáhá mi na nohy.

„Ne,“ odmítám okamžitě.

„Nic jiného ti nezbývá... Nemůžeš se vrátit domů, je to příliš nebezpečné.“

„Nerozumím Vám...“

„Brzy porozumíš, až bude proměna dokončena. Pak budeš jako my.“

„To ne!“ protestuju. „Nic takovýho nechci!“

„Nemáš na výběr. Už ne.“

„Nechte mě být!“ ustupuju od toho muže a z rozervaný oblohy se znenadání vyvalí záplava sněhových vloček jako peří z roztrhanýho polštáře a téměř mě oslepuje.

„Kam chceš jít?!“ slyším jeho hlas, ale v tý vánici ho už nevidím. „Děláš obrovskou chybu!“

Ignoruju to volání a dávám se do běhu. S jedinou myšlenkou. Dostat se domů.

70. díl

        Konečně nastal Štědrý den. Sedím u slavnostně prostřenýho stolu, osvětlenýho pouze svíčkama, a snažím se ignorovat bolest, která mě bez ustání sužuje. Jako kdyby mi v žilách ani neproudila krev, ale procpávaly se jimi nějaký kuličky, cítím, jak putujou, každý milimetr jejich pouti... Přesto se to pokouším ignorovat.

Usměje se na mě přes stůl a natáhne ke mně ruku. Pevně ji tisknu. Nejspíš se potřebuju ujistit, že zas bude všechno v pořádku. Samozřejmě, že jsem zašla k doktorovi. Vyčistil mi ránu na krku a téměř mě přesvědčil o tom, že mě pouze pokousal pes. Téměř... Prý jsem přepracovaná a měla jsem zřejmě halucinace. K čertu s doktorama!

Pokud to byl jenom pes, tak proč je mi čím dál tím hůř? Šla jsem tam teda znova. Odebrali mi krev a udělali všelijaký testy. Prý mi z těla nadměrně odchází železo, diagnostikovali to jako počínající porfyrii. Skoro jsem tam dostala záchvat smíchu. Dali mi transfúzi a řekli mi, že mám pravidelně chodit na další. Po celý život. Fakt skvělý vyhlídky. Ale aspoň jsem žila... Teda... skoro...

V noci mě budily děsivý sny. Přes den mě trápily výpadky paměti. Ne, že bych omdlívala, ale prostě jsem se najednou koukla na hodinky a zjistila, že je o dvě hodiny víc a já si zaboha nemohla vzpomenout, jak jsem je strávila. Ani kde, či s kým...

Šéf na mě v práci koukal dost namíchnutě, že nepodávám maximální výkony, ale pak mi řekl, ať si vezmu dovolenou. Ať jsem s rodinou a užiju si vánoční svátky. Ale já doma stejně neměla stání. Neustále jsem bloumala po ulicích, zatímco jsem předstírala, že normálně chodím do práce. Nač zbytečně zraňovat ty, který miluju?

„Proč nejíš? Nechutná ti to?“

Zní to tak starostlivě, až mě to bere za srdce. Přinutím se k úsměvu, i když mám pocit, že mi z toho ve tváři naběhly žilky k prasknutí.

„Ovšem že ano, lásko. Akorát... nemám moc chuť k jídlu...“

Pohladí mě po paži a já zatínám zuby, abych tu bolest snesla. Takový lehký dotyk a přesto mi působí takový utrpení. Co se to se mnou jen děje?

„Pořád ti není dobře?“ Pozoruje mě a já jen přikyvuju. Na víc se nezmůžu.

„Nemusíme přece jíst... Proč si na chvilku nelehneš? Udělám ti masáž, chceš?“ nabízí mi a já nedokážu odmítnout.

„Masáž ne. Ale můžeš mě jen tak držet.“

Zasměje se. Je prostě okouzlující, hlavně dnes večer. I když vím, že si to rozhodně nemyslí. Možná proto se to snažím tak často říkat. Přece jen potřebuje v tomhle těžkým období nějakou podporu. Opatrně se zvedá a společně jdeme do ložnice. Cítím omamnou vůni a zhluboka se jí nadechnu.

„Nějaký nový parfém?“ ptám se a znova nasaju. Tak sladká... tak opojná... Co to jen je?

„Ne,“ odpovídá a přitiskne mě k sobě ještě blíž. „Pojď... zdřímneš si a bude ti líp, uvidíš.“

„Kéž by... pomalu tomu přestávám věřit...“ V duchu jsem si vybavila slova toho cizího muže... A neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.

„Možná, že ty léky jen potřebují čas na to, aby zabraly.“

„Možná...“

S úlevou klesám do měkkých peřin a tělo se mi vzápětí zkroutí v křeči. Naštěstí je tu tma, a tak to projde bez povšimnutí. Zavírám oči a doufám, že až se znova probudím, tak mi bude líp. Ještě vnímám, jak uléhá vedle mě a pak už nic. Blažená úleva hlubokého spánku...

Probuzení rozhodně tak blažený není. Někdo se mnou docela hrubě zatřásl.

„Vstávej přece! Musíš hned odsud!“ volá na mě nějaký mužský hlas. Nechápu, kde se ten člověk vzal u nás v ložnici.

Otvírám oči a rychle se podívám vedle sebe. A hrůzou skoro přestanu dýchat... Krk je rozervaný skoro až k páteři... všude spousta krve... I na mně...

„Na to teď není čas, pohni sebou!“ Ten muž mě bere za ruku a skoro mě táhne za sebou. Znám ho, je to ten samý, co se mě tam venku ujal. „Mimochodem, jmenuji se Alex,“ oznámí mi, zatímco mě vleče pryč z ložnice.

Vytrhávám se mu a běžím zpátky.

„Erikoooooooooooooo!“

Nekonečný dlouhý zavytí plný bolesti a děsu. Ukrývám tvář v dlaních, abych se na tu krvavou spoušť nemusela dívat znovu. Klesám na kolena a brečím.

Alex mě bere za rameno. „Pojď. Tady už beztak nic nezmůžeš.“ Jeho hlas je vyrovnaný, jako kdyby ho ten pohled vůbec nezarazil.

Napadá mě jenom jediný vysvětlení. „Ty hnusnej vrahu!“ Vrhnu se na něj a chci z něho vymlátit duši, jenže on mě jedinou ranou skládá na zem.

A pak už se nic z toho neděje mně, nejsem v tom těle, který leží skoro bezvládně na podlaze, stojím opodál, ale ani jeden z nich mě nevidí. Muž na zemi má krátký černý vlasy. Ten druhý... ten druhý je můj otec! Šokovaně sleduju, jak se k němu pomalu sklání.

„Ne, to tys ji zabil! Varoval jsem tě, že se něco takového přihodí, ale tys mé výstrahy nedbal! Její krev je na tvých rukou, či spíše v tvém žaludku! Ale dám ti příležitost si ten čin odsloužit...“

„Kdo jste?“ vypraví ze sebe ten druhý, tvář zbrázděnou slzama. Oči, který na něho upírá, mají neobvyklou šedou barvu.

„Tvůj stvořitel... učitel... pán...“ odpovídá Alex a vyvádí ho ven, tentokrát už se ten mladý muž nebrání.

Zůstávám sama v krví zastříkaný ložnici a taky brečím. Brečím, protože už vím.

Ach, Rieli...!