Díl 201-210

Izabela se snaží vyřešit svůj vztah/nevztah s Rielem, ale nikam to nevede. Rozhodne se proto bez jeho vědomí odejít. Jenže u Nikoly se jí nedostane přijetí, ve které doufala. Ba co víc, zdá se, že její někdejší kamarádka naprosto uvěřila Petrovým lžím a myslí si o ní jen to nejhorší.

201. Díl

        „Zbabělej?“ zamrkala jsem překvapeně. „Tak tohle by mě ve spojení s tebou v životě nenapadlo...“

Trochu hořce se tomu zasmál. „Protože seš beznadějná romantička!“ obvinil mě, ne ostatně poprvý, a pohodlně se natáhnul na trávu. „Za koho mě vlastně máš? Nějakýho Supermana? A nebo novodobýho rytíře? Ujišťuju tě, že jsem přese všechno pořád jenom člověk z masa a kostí. A jako takový mám prostě svý mouchy. I když to je zřejmě něco, co odmítáš vidět.“

„Já je přece vidím. A co má bejt? Každej má nějaký chyby.“ Lehla jsem si vedle něho. „Já si zase připadám jako coura,“ povzdechla jsem si, znechucená sama sebou. „Nikdy předtím jsem chlapa neuháněla... a ani nevím, proč s tím začínám zrovna u někoho, kdo ani neví, jestli mě chce. Kdybys mi normálně řekl, že nemáš zájem... jenže ty mi to vůbec neulehčuješ. Vždycky, když už jsem rozhodnutá poslat tě ke všem čertům, tak uděláš něco milýho...“

„To je mi líto... nedělám to naschvál,“ prohodil a ledabyle sevřel mou ruku ve svý. „Pojď ke mně, jsi celá zmrzlá.“

„To je přesně to, o čem mluvím!“ vyjekla jsem dotčeně. „Objímáš mě, líbáš mě, hladíš mě, zpíváš mi a celou tu dobu tvrdíš, že mezi náma nemůže nic bejt! To tě tak baví si se mnou pohrávat?“ obvinila jsem ho a navzdory svým slovům jsem se k němu přitulila. To pokušení bylo prostě příliš silný, než abych mu mohla odolat.

„Vždyť víš, že mi na tobě záleží...“ zamumlal neochotně a pevně mě objal, což jsem přijala s povděkem.

„Jo? A jak asi? Copak jsem nějakej jasnovidec?!“

„Myslel jsem, že vy ženský na to máte nějakej šestej smysl...“

Útrpně jsem se ušklíbla. „Promiň, ale mně příslušný tykadla asi nenarostly. A můj odhad na lidi nestojí za nic.“

„Nech mě hádat... ty budeš jedna z těch, který musí slyšet ono Miluju tě, než jí to konečně docvakne,“ dobíral si mě Riel docela vážným tónem.

„Jo, to budu já...“ přiznala jsem beze studu a protože jsem ta beznadějná romantička, tak jsem napjatě čekala, jestli mi něco takovýho neřekne. Samozřejmě marně.

„Hádám taky patříš mezi ty, který potřebujou mít na každej vztah nějakou nálepku. Aby věděli, na čem jsou...“ pokračoval namísto toho.

„To by bylo celkem fajn. Takže jakou můžu dát na ten náš vztah? Destined to be doomed?“ pronesla jsem žertem, ale to mělo pouze zakrýt mý úzkostlivý očekávání.

„Doomed? Řekl bych, že to jsme oba. Co takhle radši Put on hold?“ navrhnul Riel a zabořil svý tmavý oči tázavě do mých.

„To záleží na jak dlouho,“ polkla jsem s obtížema a snažila se nezírat příliš toužebně na jeho rty.

„Dokud se tenhle zmatek nevyřeší. Dokud nebudeš vědět, kam patříš... a že chceš bejt fakt se mnou,“ sdělil mi bez rozmýšlení, jako kdyby si to někdy předtím nacvičoval, a zlehka mě políbil.

Trochu jsem se zamračila. „Proč chceš čekat? To si myslíš, že se na tebe vykašlu? Nevěříš mi snad?“ vyptávala jsem se napůl uraženě.

„To ne... jenom chci mít jistotu, že náš vztah má taky nějakou budoucnost. Už jsem pohřbil jednu svou přítelkyni… a nerad bych si ten zážitek zopakoval.“

Zaškaredila jsem se na něj. „Já se zatím umřít nechystám, jestli ti to neva!“ upozornila jsem ho ostře.

„Z toho tě ani nepodezírám, Izabel, jenže to ses nechystala ani to ráno, kdy tě Ariel překvapil v tý uličce… ani v tom parku… Jsem srab, já vím, ale nedokážu prostě zapomenout na to, jak jsi mi celá zkrvavená ležela v náruči. Zachránil jsem tě tehdy jen taktak… Co když se to stane znova a tentokrát nepřijdu včas?“ dělal si Riel starosti a já nevěděla, jestli být proto dojatá a nebo ho praštit za to, že se chová jako hlupák.

„Pak bychom si měli užívat každýho dne, nemyslíš?“ vypravila jsem ze sebe rozpačitě. Normálně jsem celkem výřečná, ale jak mi o něco jde, nebo spíš o někoho, stává se ze mě hromádka nervů a k mýmu zahanbení se i dost často přeřeknu. Toho jsem teď byla naštěstí ušetřena, bohatě mi stačil ten zuřivý ruměnec, který se mi rozlil po tváři.

„Zní to sice hezky, ale radši bych s tím počkal, dokud mě Alex nezprostí toho tvýho hlídání. Možná pak zjistíš, že jediný, co tě na mě přitahovalo, bylo akorát to, že jsem byl nablízku,“ nadhodil Riel s posmutnělým úsměvem.

V duchu jsem procítěně zaúpěla. To je přece kus vola! Proč je pro něho tak těžký uvěřit, že bych o něho mohla mít skutečný zájem? A jak je možný, že i když jsme si o našem vztahu právě tak úžasně promluvili, tak stejně nemám sebemenší tušení, na čem s ním vlastně jsem?!

202. Díl

        „Je tu nádherně...“ vzdychla jsem uchváceně a vděčně jsem se na Riela pousmála. „Díky, žes mě sem vzal.“

„Co mi taky zbejvalo jinýho,“ poznamenal stroze, ale z výrazu na jeho tváři jsem nabyla dojmu, že je tady taky rád. „Je ti jasný, že teď už se nálepky beznadějný romantičky nezbavíš? Koukání na západ slunce je snad ta nejkýčovitější věc, která jen existuje...“

„Tak ať...“ Znova jsem se zadívala na hořící kotouč slunce, jenž se pozvolna chýlil k obzoru a zapaloval vše ve svým dosahu. „Když už jsem se takhle prozradila, co si dát ještě společnou koupel se spoustou pěny při svíčkách?“

„Šampus a jahody nepožaduješ? Skromná holka...“ pronesl lehce nepřítomně, aniž by se na mě obtěžoval podívat. „Ale máš smůlu, tohle je prostě maximum, co ze mě v týhle chvíli vyrazíš.“

„Tohle“ označovalo večeři a pak onu slibovanou vyjížďku do přírody a taky to tím, jak se zdálo, zřejmě končilo. Ale i tak to bylo moc fajn. Seděli jsme vedle sebe na jednom travnatým vršku, město se rýsovalo kdesi hluboko pod náma a ta skutečnost mě naplňovala prazvláštním klidem. Jako kdybych tam dole zanechala všechny svý problémy a starosti. Jako kdybych to opět byla jenom já... obyčejná Izabela, která má nesnesitelnou šéfovou a rodiče, se kterýma si nerozumí. Jako kdyby se vůbec nic mimořádnýho nestalo. Teda kromě toho, že na dosah ode mě se nachází jeden zatraceně pohlednej upír...

Neubránila jsem se, abych se přiblble nezaculila. Vlastně to byl docela pohodovej den... Riel nejspíš z tý včerejší debaty konečně pochopil, že nejsem stroj na blesky, a tak mě dneska celkem šetřil. A pak si pro mě ještě připravil překvapení v podobě tohohle malýho výletu. Milovala jsem tu jeho spontánnost, ale praktický to moc nebylo, protože teplota během večera povážlivě klesla a mně začínala být v mým tričku a tenkým svetříku poměrně zima. Jelikož jsem ale romantička, byla jsem kvůli Rielově společnosti ochotná takovou maličkost ignorovat, pouze jsem se objala pažema, abych se aspoň trochu zahřála.

„Já jsem spokojená i tak...“ zamumlala jsem přes lehce drkotající zuby.

„To mě těší, ale stejně už bychom se měli vrátit. Nechci, aby ses nastydla.“

„Ještě chvilku...“ udělala jsem na něho psí oči a on nejen že mi bez protestů vyhověl, ale dokonce mi přes ramena přehodil svou bundu.

Sice by bylo lepší, kdyby mě vzal do náruče, nicméně i tohle se mi zdálo jako dobrý znamení. Okouzleně jsem nasála tu vzrušující kombinaci kůže a jeho vůně a hned jsem si ke svýmu zahanbení představovala, jaký by bylo milování s ním...

„Izabel?“ vyrušil mě Riel bezohledně z mýho snění.

„Hm?“

„Včera jsem mluvil s Alexem...“

„Hm,“ zabručela jsem bez zájmu a snažila se ještě udržet pohromadě střípky mý smyslný představy. Jenže to bylo stejně marný jako pokoušet se v dlaních udržet vodu.

„Za pár dní přijede, aby tě vzal do nemocnice... kvůli těm výsledkům,“ pokračoval Riel, který se nedostatkem mýho zájmu nenechal odradit.

„Nemůžeš mě tam vzít ty?“ zeptala jsem se, protože jsem byla přece jen nervózní, jak ty testy asi dopadnou. Co když budou negativní a táta mě hned někde venku oddělá? A vadilo by Rielovi, kdyby byly negativní? Možná by se pak zdráhal se mnou být, aby mě nějak neohrozil či co... u něho je možný leccos. A co bych si vlastně přála já? Být zas normální holkou?

Trochu jsem se zamračila. Normální? Je normální, když někdo dokáže vyvolávat blesky? Dneska jsem je nějaký čas zas trénovala na louce a přestože se mi je pořád nedařilo ovládat tak, jak by se Rielovi líbilo, já přinejmenším zpozorovala, že už nejsem potom tolik vyčerpaná. Bylo to skoro jako se sportováním... jakmile si patřičný svaly zvyknou na nějaký pohyb, přestanou bolet. I když kdoví, jaký části těla se vlastně zapojujou u tohohle.

„Asi bych mohl, ale Alex to chtěl udělat osobně,“ odpověděl Riel a zkoumavě se na mě zahleděl. „Myslel jsem si, že budeš mít z jeho příjezdu radost.“

„Přidal se zas k Nejvyšším... jak mám vědět, co od něho očekávat?“ trhla jsem bezradně rameny.

„Jestli si to budeš přát, tak vás tam doprovodím, ale nevěřím, že by ti od něj hrozilo nějaký nebezpečí. Koneckonců je to pořád tvůj táta,“ připomněl mi a konejšivě mě pohladil po vlasech. „Bude to dobrý...“

Přitiskla jsem se k jeho ruce a na okamžik zavřela oči. „To doufám... ale stejně mám z toho všeho takovej blbej pocit... Ta nejistota mi prostě nedělá dobře.“

„Máš radši celý svůj život jasně nalajnovaný?“ otázal se mě a zlehka mě objal kolem pasu, což mi umožnilo mu celkem nevinně složit hlavu na rameno.

„Ráda si věci plánuju. A co ty?“

„Já od jistý doby radši nic neplánuju. Na co taky? Už jednou byly veškerý mý plány a sny zadupaný do země, a tak nevidím důvod, proč se znova namáhat.“

„Hm...“ vzala jsem to na vědomí a cítila, jak mě moje dobrá nálada nenávratně opouští. Klidně mohl rovnou říct, že jsem to já, kdo mu za tu námahu nestojí!

203. Díl

        „Děje se něco, Izabel?“ otázal se Riel mezi dvěma sousty pizzy, kterou jedl rovnou z krabice. Ostatně já taky, i když rozhodně ne s takovou záviděníhodnou chutí.

„Co by se jako mělo dít?“ zamračila jsem se na něho.

„To nevím, právě proto se ptám.“

„Nic se neděje, jsem jenom unavená. Půjdu si asi lehnout...“ zamumlala jsem, ale zatím jsem se ze židle nezvedla. Možná v bláhový naději, že mě bude přemlouvat, abych s ním ještě chvíli zůstala. Jenže to ho ani nenapadlo.

„Dobrej nápad, vypadáš docela přešle,“ přisvědčil a odtrhnul si další dílek pizzy. „Navíc seš nějaká zamlklá, to se u tebe nevidí zrovna často... teda ne, že bych si stěžoval…“

Rozmrzele jsem přimhouřila oči. „Snažíš se mi takhle taktně naznačit, že vypadám děsně a ještě k tomu jsem normálně užvaněná?!“

„Takhle to fakt vyznělo?“ Riel se na mě celkem nevinně pousmál, než se zakousnul do tenoučkýho bohatě obloženýho těsta.

„A nebyl to snad tvůj záměr?“ Odložila jsem nedojedený kousek a rázně krabici zavřela. „Má tohle vůbec cenu?“

„Co jako?“

„Tohle celý... my dva... Řekni mi upřímně, jestli fakt uvažuješ o tom, že by sis se mnou výhledově něco začal. Protože jestli ne, pak nevidím zas já důvod, proč se namáhat!“ sdělila jsem mu odměřeně, ale jestli zachytil narážku na svý předchozí slova, nedal to ani mrknutím oka najevo.

Namísto toho se zatvářil zmateně. „Copak ti zas přelítlo přes nos, Jezabel? Já myslel, že už jsme si tohle vyjasnili. Navíc ani nechci, abys kvůli mně zůstávala sama. Jen se rozhlížej... poznávej nový lidi... a jestli ti někdo padne do oka, já budu jenom rád, že seš konečně šťastná.“

„Ty seš tak úžasně velkorysej!“ procedila jsem vztekle mezi zubama. „Klidně bych se mohla dát dohromady s Arielem a tobě by to bylo naprosto ukradený, co?!“

Lehce svraštil čelo. „Jenom se snažím bejt férovej!“

„Ale moc ti to nejde, co?!“ odsekla jsem dopáleně a jen s obtížema jsem spolkla poznámku o tom, kam si může tu svou férovost strčit. Za poslední dobu by se mu tam vytvořila už docela slušná sbírka…

„Ne? Takže bys byla radši, kdybych ti nasliboval všechno možný a udržoval tě neustále v bláhový naději? Sorry, ale takovej nejsem. A nepřipadá mi správný si tě usurpovat pro sebe, když zrovna teď nejsem v situaci, abych mohl začít nějaký vztah. Ale jestli tě to uklidní, tak kdybych si mohl dovolit s někým chodit, pak bych byl strašně rád, kdybys to byla právě ty. I když seš mnohdy tak protivná a zrovna teď na mě koukáš, jako kdybys do mě nejradši napálila hned několik blesků po sobě,“ zavtipkoval Riel, ale bylo patrný, že mu to nejde od srdce.

„Tímhle jsi mě fakt uklidnil!“ zavrčela jsem vztekle. „Máš vždycky x důvodů, proč si mě držet od těla! Máš takovýhle výhrady proti každý ženský a nebo mám to štěstí jenom já?!“

Riel se na mě zkoumavě zadíval. „Nejspíš tomu nebudeš věřit, ale po dlouhý době jsi první, která mě něčím zaujala... takže by se dalo říct, že to štěstí máš jenom ty. Jenže taky ne každá je zrovna dcerou mýho šéfa.“

„Jo, tohle už tu dlouho nebylo!“ ušklíbla jsem se znechuceně. „Furt ta stejná písnička!“

„Netušil jsem, že už chceš nový šlágr!“ odvětil chladně. „Co třeba tohle... v současný době jsem de facto nájemný zabiják, nemám žádný domov ani trvalý místo k bydlení a rozhodně se nedá říct, že by bylo v mý blízkosti bezpečno, když po mně pase hned několik andělů. Nemluvě o pár upírech, který mi nemůžou přijít na jméno, a který, kdyby zjistili, co pro Alexe dělám, by mě s radostí roztrhali na kousky. Už ti to začíná být trochu jasnější, drahá Scarlett?!“

Pomalu jsem se zvedla ze židle a založila si ruce na prsou. „Dokonale jasný! Jenže tohle všechno víš už dávno... tak proč ses tvářil, jako kdybys o tom fakt uvažoval?! Copak tohle bude někdy jinak?!“

„Tvářil jsem se tak, protože nikdo nechce být sám, Izabel, ani já ne. Jenže předtím musím definitivně uzavřít několik záležitostí. A ta s mojí sestrou je jenom jednou z nich. A pak... uvažoval jsem o tom, že bych koupil domek... nebo možná statek... na nějakým klidným místě... a pokračoval zas v normálním životě... s někým...“ svěřoval se mi zdráhavě a já si hned představila, že bych tam žila s ním... bylo by to krásný... kdyby to nebyla jenom pouhá utopie.

„Víš, co mi tohle tvý povídání připomíná?!“ opáčila jsem pečlivě vyrovnaným hlasem.

Proč se před ním taky rozčilovat, že jo. Stejně si žije v tý svý stupidní představě, že se chová maximálně čestně, a já tudíž nemám nárok na nějaký stížnosti. Takže jsem si usmyslela, že budu náležitě milá. Jo… výjimečně hodná, vysloveně milá, vřelá, ohleduplná, ale ze všeho nejvíc hodná…

„Co?“ otázal se s náznakem zvědavosti a já se na něho přesladce usmála.

„Listera a jeho sen o farmě na Fidži! Takže jestli dovolíš, tak já si teď skáknu do ponorky na nákup a tobě přeju dobrou noc!“

204. Díl

        Já jsem takovej debil! mumlala jsem si v duchu, zatímco jsem si to rázovala do svýho pokoje, a musím přiznat, že nezabouchnout za sebou vší silou dveře mě stálo značnou dávku sebeovládání.

Jak jsem jenom mohla být takhle slepá?! A blbá jakbysmet! Copak jsem ten typ, co naletí na sladký řečičky a planý sliby?! No, podle všeho asi jo! Ačkoli sebevědomí mi tohle nepříjemný zjištění rozhodně nezvedlo!

Tak fajn, Iz, říkala jsem si, když jsem sebou práskla i v botech na postel. Čas se na to celý vykašlat. Sice to byla hezká představa, že bys mohla randit s někým, jako je Riel, ale jak je vidět, tak i celkem nereálná. Vzpamatuj se přece trochu! Copak jsi vážně věřila, že by o tebe mohl mít zájem?!

Jo… ozval se kdesi v hloubi mý mysli ostýchavý hlásek. Mohl patřit tak sedmiletýmu děvčátku, protože nikdo jiný by takovýmu romantickýmu nesmyslu nejspíš neuvěřil!

A romantický nesmysl to teda rozhodně byl. Zakázaná láska mezi čarodějkou a černým mstitelem s katanou… Námět jako na nějakej slaďák. Proč jen mě tohle nevarovalo? Vždyť sama přece nejlíp vím, že život nemá s románem pranic společnýho. Jenže se to všechno zdálo tak přirozený… Už jen proto, že já Riela potřebovala a on očividně taky někoho potřeboval. A kdyby nebylo těch jeho neustálých výmluv a lží, mohlo nám spolu být krásně. Možná…

Nešťastně jsem popotáhla a krátce podumala, jestli nemohl mít Riel pravdu. Jestli mě fakt nepřitahuje jenom proto, že je zrovna po ruce. Třeba kdyby mě táta svěřil Arielovi, tak bych se zabouchla do něj… Ale ne, to nebylo v tom. Líbil se mi sice pocit bezpečí, který mi dopřával, avšak to nebyl ten jediný důvod pro mý okouzlení. Bylo v tom mnohem víc, včetně neuvěřitelně silný tělesný přitažlivosti, která způsobovala, že mě někdy až brněly prsty, skoro jako po tom mým bleskování, tak silná byla má touha se ho dotýkat.

S žalostným zaúpěním jsem se převalila na břicho a zabořila tvář do polštáře. Moc dobře se mi nedýchalo, takže jsem se brzo zas překulila na bok. Udusit se v ložnici jsem fakt zatím neplánovala. I když, kdo ví… lidi z nešťastný lásky dělají nejrůznější blbosti…

Pokud to teda láska je… Krátce jsem zvážila všechna fakta a přidala i malý porovnání zážitků s Rielem oproti soužití s Petrem a nemohla jsem si pomoct, abych opět nedošla k závěru, že mi na tom upírským parchantovi až nezdravě záleží. K čertu s ním! Copak si nemůžu najít nějakýho hodnýho, slušnýho kluka, který by byl upřímný a měl mě rád?! Klidně by mohl mít ustupující vlasy, brejle a počátek pivního mozolu, jenom kdyby se mnou jednal na rovinu a já věděla, na čem s ním jsem…

Jenže i když jsem značně slevila ze svých nároků, stejně jsem netušila, kde takovýho zázraka schrastit. Kór se svým drahým bodyguardem za zadkem! Pravdou ale bylo, že jsem někoho přímo zoufale potřebovala. Už jenom proto, abych konečně na toho zmetka zapomněla. A jak nejlíp to udělat, než si najít novou známost?

Vedená tímhle pitomoučkým impulzem jsem se takřka po špičkách přesunula do pracovny ke compu a když se na mě rozzářilo modrý oko pracovní plochy, připadala jsem si skoro jako na prvním schodu ke spáse svý duše. O srdci ani nemluvě. No, možná to nebyl tak docela schod, spíš vratká, červotočem prožraná příčka starýho žebříku, ale když je člověk pohřbený v jámě plný sraček, tak se nad něčím takovým nepozastavuje. To teprve až tehdy, když ta příčka rupne a on skončí zas na dně, navíc ošklivě pomlácený. Ale upřímně jsem doufala, že podobná nehoda se mi vyhne.

Plná odhodlání jsem spustila internet a vrhla se na seznamku, abych v ní objevila svýho prince bez bázně a hany a pokud možno natolik tolerantního, že by mu nevadila ani má záliba v pití krve. Vždyť když se to tak vezme, tak spousta ženskejch pije chlapům krev… napadlo mě a pobaveně jsem se zachichotala. No, možná to byla počínající hysterie. O důvod víc, proč si najít chlapa…

Jenže jak jsem tak pročítala inzeráty, připadala mi polovina lidí v nich jako zvrhlíci a ta druhá jako maximální zoufalci. Do tý jsem se nejspíš řadila i já, když mě vůbec kdy napadla takováhle blbost. To jsem se rovnou mohla domluvit s Marcellem, aby mi někoho dohodil! Sice by to byl s největší pravděpodobností upír, ale aspoň by byl od něho už prověřený. A kdyby se přesto vyskytl nějaký problém, nepochybovala jsem o tom, že by se ochotně postaral o rychlou nápravu. Jo… to by vcelku šlo…

Spřádajíc smělý plány o šarmantních upírech, který by mi Marcell mohl představit, kdybych ho o to požádala, jsem ještě zkontrolovala mailovou schránku. Ariela už zřejmě přestalo bavit psát mi zprávy, když jsem se je ani neobtěžovala otvírat, a tak tam až na jeden e-mail od Niky panovalo pusto prázdno. Ne, že bych si stěžovala.

Rychle jsem přelouskala těch pár řádků, jež mi tam zanechala, a bezděčně jsem se pousmála. No, vlastně proč ne… Tohle bude stát zato už jen kvůli tomu, že se to Rielovi nebude ani trochu líbit…

205. Díl

        „Není ti nic?“ otázal se mě Riel o dva dny později nad obědem.

„Ne, proč?“ hrála jsem si na neviňátko, i když jsem samozřejmě tušila, co má na mysli. Ale proč kazit veškerou srandu?

„Protože mi připadá, že musíš mít horečku... chováš se naprosto... atypicky.“

„Jo?“ Rychle jsem na vidličku nabodla kus knedlíku, opatlala ho v guláši, který jsme si dopřávali, a šoupla si ho do pusy, abych zamaskovala, že mi začínají cukat koutky.

„Jo. Už se se mnou ani nedohaduješ. Posloucháš mě na slovo a nečílila ses, ani když jsem ti nařídil půlhodinu běhu.“

„A to mi zazlíváš?“ zatvářila jsem se udiveně. A lehce ublíženě.

„Ne, to ne... ale rozhodně se ti to nepodobá... Co tě přimělo k takovýhle radikální změně postoje?“

„No... trochu jsem o tom přemejšlela... a uvědomila si, že se chovám jako spratek... Navíc... myslíš to se mnou dobře a já ti to jenom ztěžuju. Tak jsem se rozhodla bejt uznalejší... a rozumnější...“ zdůvodnila jsem mu to a když podezřívavě přimhouřil oči, na okamžik jsem se obávala, jestli jsem to s tou kajícností nepřehnala.

„Uznalejší a rozumnější, jo? Má to nějakou souvislost s Fidži?“

Chvilku mi trvalo, než mi docvaklo, o čem to vlastně mluví. „Jo, Fidži... to byl jenom takovej žert... Ráda jsem koukala na Červenýho trpaslíka...“ přiznala jsem.

„Fakt? Tak fajn. Za to, že seš poslední dobou taková hodná, skončíme dneska dřív a pustíme si Trpaslíka. Míval jsem ho taky rád... akorát už je to nějaký čas, co jsem na něj naposled koukal...“ pronesl s nádechem nostalgie a měl přitom natolik zranitelný výraz, že by mě to hnedle oblblo a přesvědčilo, abych se s ním vážně koukala. Jenže já mu už nemínila znova propadnout.

„Díky za nabídku, ale možná bys mě mohl odměnit nějak jinak...“ navrhla jsem.

„A co by sis tak představovala? Další vyjížďku? To není problém.“

V duchu jsem zaklela. Tohle je fakt bezvadný! Celou dobu ho uháním o malý kousíček pozornosti a ve chvíli, kdy se na to vykašlu a víceméně ho ignoruju, sám vyhledává mou společnost. Kdybych na to šla takhle hned od začátku, nemusela jsem se zbytečně ztrapňovat a třeba bych se dostala i dál. Ne že by na tom teď záleželo.

„Vyjížďku ne, už ses mi dneska věnoval víc než dost. Máš přece taky nárok na nějakej čas sám pro sebe, nemusíme bejt na sebe neustále nalepený jako siamský dvojčata. Spíš jsem myslela, že bych si udělala vlastní program…“

Jestli předtím vyhlížel Riel podezíravě, tak teď už si byl očividně naprosto jistý, že chystám nějakou kulišárnu. A že se mu to nebude ani trochu zamlouvat.

„Vlastní program? Chceš si snad udělat babskej večer?“

„Tak trochu…“

„No, pokud se toho nebudu muset zúčastnit, tak pro mě za mě,“ povolil mi to kupodivu bez námitek. A já očekávala takovej boj! „Ale moc to neprotáhněte. Nespolíhej na to, že tě kvůli tomu budu zítra šetřit,“ dodal ještě.

„To by mě ani nenapadlo!“ poznamenala jsem dřív, než jsem se stihla opanovat.

„Tohle zní skoro jako náznak mý starý dobrý Jezabel…“ povšimnul si toho i Riel.

„Myslela jsem to tak, že by mě ani nenapadlo něco takovýho po tobě žádat…“ snažila jsem se rychle napravit škodu, kterou jsem svou impulzivností napáchala. „Seš už takhle strašně hodnej, že mě vůbec někam pustíš…“

„Že tě někam pustím?“ zopakoval nedůvěřivě. „O čem to mluvíš?! Zatím jsi mě informovala akorát o nějakým babským dejchánku! Hodláš toho snad podnikat víc?!“

„Ne… jenom jsem ten dejchánek plánovala venku... potřebuju konečně na vzduch...“ sdělila jsem mu a když se nevlídně zachmuřil, pochopila jsem, že jeho předchozí benevolence byla způsobena pouze nedorozuměním z jeho strany. Takhle už jsem ho dokonale poznávala...

„Zapomeň na to, že bys někam šla bez mýho doprovodu! Nehodlám Alexovi vysvětlovat, proč je jeho jediná dcera mrtvá!“ oznámil mi důrazně a zcela nekompromisně.

„Ale no tak... nic se přece nestane... jenom na jedno kafe...“ ukecávala jsem ho, i když jsem dopředu tušila, že si tím nijak nepomůžu.

„Kafe si můžete dát i tady! Tohle si fakt na triko nevezmu!“

„Fajn,“ povzdechla jsem si. „Tak nic...“

„Pozvi si je do domu, jestli ti na tom tak záleží. Proti tomu nic nemám… teda nebudu mít, až si je prověřím.“

„Chceš prověřovat mý kamarádky?!“ Trochu jsem se zamračila. Tohle už se prostě přejít nedalo!

„Jo. Jistota je jistota, nikdy nevíš, kde můžou mít andělé svý lidi.“

„Bezva... Víš, co? Nech to plavat... dám si to kafe holt jindy...“ řekla jsem, zatímco v mysli se mi už rýsoval velice konkrétní plán, jak přimět Riela, aby mě pustil ven.

206. Díl

        „Konečně se chováš dospěle,“ prohodil den nato Riel, když jsem sklidila ze stolu talíře od večeře a udělala nám oběma kafe.

„Vážně? To mě těší...“ zamumlala jsem a snažila se zdržet jakýchkoli neuctivých poznámek, který se mi zarputile draly na jazyk.

Dospěle?! To, že ho poslouchám na slovo jako nějakej čokl a pak ho ještě obskakuju, je podle něho dospělý chování?! S tím ať jde někam... zmetek jeden šovinistickej! Jenom stačí, aby otevřel pusu, a hned mě to utvrdí v přesvědčení, že mý rozhodnutí odsud vypadnout je naprosto správný.

Jo, přesně tohle byl můj plán... Prostě jsem hodlala těch posledních pár dnů, než budou hotový výsledky, strávit někde jinde... Konkrétně u Nikoly, která mi to více než ochotně nabídla, když jsem se jí stručně zmínila, že by se mi hodil nějaký azyl. Neplánovala jsem jí říct nic bližšího... žádný pohádky o upírech a andělech, protože by mi to jednak stejně nevěřila a navíc čím míň toho ví, tím menší nebezpečí jí hrozí. Teda aspoň jsem v to doufala.

Jenže k tomu, abych se mohla zdekovat a nepozorovaně přesunout k ní, jsem se nejdřív potřebovala zbavit toho svýho hlídacího psa. Jak jsem se přesvědčila včera, malou lstí to očividně nepůjde... takže jsem hodlala trochu přitvrdit... Jo, není nad dávku kofeinu před spaním... a nebo spíš na spaní?

Radši jsem se k Rielovi otočila zády, aby si nepovšimnul mýho potutelnýho úsměvu. Docela jsem litovala, že neuvidím, jak se bude vztekat, až se probudí. Na druhou stranu to takhle bylo bezpečnější. A to v každým ohledu. Protože ať si říkal on i Marcell co chtěli, stejně jsem nepovažovala za moudrý jen tak tu čekat, jestli mě táta náhodou neodkrouhne, pokud výsledky testů nebudou podle jeho představ. Já chtěla žít... a bez ohledu na to, jak dopadnou, se mi zdálo, že když tu zůstanu, nebudu svobodná nikdy. Buď se budu muset skrývat a dál poslouchat Rielovy příkazy či ještě hůř příkazy někoho cizího, koho mi táta zrovna přidělí jako ochránce, a nebo se dostanu do společnosti upírů, který na mě budou kvůli mýmu původu koukat skrz prsty. Fakt jedna možnost lepší než druhá...

A tak jsem se rozhodla, že si tajně vytvořím svou vlastní variantu. Takovou, ve který nebude figurovat Riel ani můj táta. Takovou, ve který začnu zase žít jako normální holka, i když to znamenalo chodit do práce, což byla činnost, po který se mi teda ani náhodou nestejskalo. A ve který se, doufejme, dostanu ze spárů andělů i upírů, a kdoví... možná se ještě někdy zamiluju...

Posadila jsem se na židli naproti Rielovi, abych se pravděpodobně naposled pokochala pohledem na jeho pohlednou tvář a ke svýmu znechucení jsem zjistila, že už teď se mi po něm stejská. Sakra... vzchop se přece, Iz, tohle si teď nesmíš dovolit! přikazovala jsem si nesmlouvavě, zatímco jsem s lehkýma výčitkama svědomí sledovala, jak popíjí svý kafe. Snažila jsem se na něm neviset očima, aby nepojal nějaký podezření, ale stejně mi připadalo, že musím být děsně průhledná.

„Jsem rád, že tě to těší...“ prohodil, když na chvíli odlepil rty od okraje hrnku. „Ale stejně mi chybí ta původní Izabel... S touhle novou je totiž děsná nuda...“

„Netušila jsem, že tu mám sloužit jako klaun pro tvý osobní obveselení...“ ušklíbla jsem se na něho. „Co kdybychom si dneska pustili toho Trpaslíka?“ dodala jsem v náhlým impulzu.

„Jo, proč ne. Celkem rád se na chvíli natáhnu na gauč...“ zamumlal Riel a přitiskl si pěst na ústa, aby zamaskoval zazívání.

„Vypadáš na to,“ přisvědčila jsem a dumala, jestli jsem mu tam těch prášků nedala moc.

Chtěla jsem si bejt jistá, že bude fakt tuhej, ale zabít jsem ho teda rozhodně nemínila. Je možný, že by účinkovaly takhle rychle? Osobně jsem s nima žádný zkušenosti k porovnání neměla, protože potom, co mi je Marcell přinesl, jsem na ně zdárně pozapomněla a po trénincích s Rielem jsem už žádný potíže se spaním neměla.

Co když jsou upíři na podobný oblbováky citlivější než normální lidi? Nezamlouvala se mi představa, že se odsud vytratím a zanechám ho tu docela bez pomoci. Co kdyby se mu kvůli těm práškům udělalo zle a potřeboval zavolat záchranku? Nechtěla jsem ho mít na svědomí...

„Natáhneš se vedle mě?“ otázal se zničehonic Riel. „Rád bych tě zas držel...“ přiznal, než do sebe obrátil zbytek kafe.

Zdálo se mi, že během tý už od pohledu zřejmě děsně náročný činnosti sotva drží oči otevřený a jeho řeč byla navíc podivně zabarvená, jako kdyby měl potíže ze sebe vypravit jednotlivý slova.

„Fakt? A proč si myslíš, že se od tebe nechám držet?“ pošťouchla jsem ho, zatímco si znaveně položil hlavu na stůl.

„Protože patříš ke mně...“ vydechl a to bylo to poslední, co se mu podařilo vyslovit, než tvrdě usnul.

207. Díl

        Chvíli jsem na něho užasle zírala.

Stydím se to přiznat, ale ta ledabylá poznámka mi takřka vehnala slzy do očí. A skoro mě přesvědčila, abych nikam nechodila... než jsem si uvědomila, že tak nejspíš blábolil kvůli těm práškům, prý takový efekt na některý jedince mají. A jelikož jsem neplánovala udržovat ho pod jejich vlivem permanentně, nemělo smysl tu déle zůstávat.

Položila jsem na stůl dopis na rozloučenou, který jsem měla přichystaný v kapse, a pak jsem si pospíšila do svýho pokoje, abych vyzvedla tašku, co jsem si den předtím sbalila. Než jsem z toho baráku definitivně vypadla, zaskočila jsem se ještě jednou mrknout na Riela. Za tu dobu, co jsem byla pryč, se očividně vůbec nepohnul, ale když jsem se na to soustředila, rozpoznala jsem ke svý úlevě, že dýchá. Navíc jsem se mu beztak chystala asi za dvě hodiny zavolat, abych zjistila, jak je na tom, a na oplátku ho ujistila, že jsem v naprostým pořádku. Trochu mě mrzelo, že se mi ho předtím, než definitivně vytuhnul, nepodařilo odlákat na pohovku, kde by měl větší pohodlí, ale na druhou stranu jsem si říkala, že během svýho upírskýho života byl nepochybně již nucen snášet větší útrapy, než je otlačený čelo.

Jeho zdánlivá bezbrannost vysloveně vybízela, abych sobecky využila situace a zneužila ty jeho smyslný rty, který by se mýmu útoku neměly šanci ubránit, ale moje svědomí mě naštěstí včas zarazilo. A třebaže jsem se za ty morální zábrany proklínala, aspoň mi zůstala nějaká sebeúcta. A když jsem za sebou vzápětí zabouchla vchodový dveře a po několika minutách chůze zdolala i hlavní bránu a ocitla se docela sama na chodníku, přidala se k ní ještě svoboda. Stejně zvláštní, jak málo jednomu stačí, když jde do tuhýho...

Například to, že na mě Nikola fakt čekala na smluveným místě, jsem brala jako znamení osudu, že je mi konečně pro změnu zas jednou nakloněný. A hned jsem zadoufala, že to tak aspoň nějaký čas vydrží.

„Nemáš moc věcí na to, že se stěhuješ od svýho boyfrienda,“ pronesla suše namísto pozdravu a tím můj nově nabytý optimismus trochu nabourala.

„Byl to jenom známej, nic víc,“ zdůraznila jsem, i když jsem měla silný pochybnosti, že mi to uvěří. „Bydlela jsem u něj v podnájmu.“

„Když to říkáš...“ utnula mý vysvětlování bez zájmu. „Hodíme ke mně tvý věci a zajdem si někam na jídlo, ne? Nevím, jak ty, ale já mám děsnej hlad.“

„Já už jedla... Nezlob se, ale necháme to na jindy, jo? Radši bych si šla lehnout,“ pokoušela jsem se jí ten nápad rozmluvit.

Co taky říct jinýho? Že se bojím, abych nenarazila na Ariela? Už takhle jsem cítila, že si o mně myslí ledacos, tak proč to ještě zhoršovat? Taky by mě místo u sebe doma mohla ubytovat v nějakým vypolstrovaným pokojíku a to bych teda fakt nerada.

„Tak nejez, ale aspoň společnost bys mi dělat mohla!“ zamračila se na mě Nikola rozmrzele. „Já si na tebe udělám takhle narychlo čas a ty se pak na mě sprostě vykašleš! Copak ti nic neříká slovo vděčnost?!“

„Ale jo, já ti přece jsem vděčná a slibuju, že si brzo někam na jídlo zajdeme, jenom na to dneska prostě nemám náladu,“ pronesla jsem omluvně a když jsem si povšimla, že se tváří ještě naštvanějš, radši jsem rychle změnila taktiku. „No dobře… nemýlila ses… něco málo mezi náma bylo…“ spustila jsem naoko zdráhavě. „Jenže by to nefungovalo… proto jsem se rozhodla zmizet.“

„Aha…“ Nikola si mě přeměřovala s podivným výrazem, jaký jsem u ní nikdy předtím nezaznamenala. „A on o tom ví?“

„Ne tak docela… ale nechala jsem mu tam dopis,“ přiznala jsem výjimečně podle pravdy.

„Dopis? To je dost krutý, ne? Ale proč se vlastně divím… když si vzpomenu, jak jsi odkopla Petra…!“ vytkla mi skoro nenávistně.

„Ale tak to přece nebylo! A s Rielem jsem ani jinou možnost neměla! Vždyť mě samotnou nechtěl pustit ani do kavárny!“

„Asi proto, abys mu taky nepláchla! Poslyš… co to je vůbec za divný jméno? On je to nějakej cizinec? Jestli je to Ital nebo Španěl, tak už se ani nedivím, že je tak majetnickej!“ podělila se se mnou ochotně o svou geniální úvahu.

„Jo, něco takovýho,“ přikývla jsem, protože to bylo mnohem snazší, než jí to vymlouvat. „Jestli ti to neva, tak bych se o něm radši nebavila… pořád mě to bolí, víš?“ dodala jsem ještě.

A ke svýmu znepokojení jsem si uvědomila, že to není jen pouhý výmysl pro odrazení Nikoly. Mně se po něm fakt děsně stejskalo. Bez něj jsem si připadala ztracená… a naprosto zbytečná…

208. Díl

        „Pořád se ještě vídáš s Petrem?“ zmohla jsem se konečně na otázku, která mi už chvíli vrtala hlavou.

Seděly jsme u Nikoly na malým gauči a popíjely kafe, přičemž jsem občas zachytila její zkoumavý pohled. Prozatím jsem se ho ale rozhodla ignorovat. Neměla jsem náladu na nějaký konfrontace, navíc s Nikolou si jeden mohl být takřka jistý, že se dozví věci, který se mu nebudou ani trochu zamlouvat.

„Jo! Je nám spolu krásně, tak proč bych neměla?!“ odvětila vzpurně, jako kdyby si snad myslela, že jí ho plánuju přebrat.

A kdybych tohle téma nakousla, nepochybně by mi hned s gustem připomněla, že by to nebylo poprvý. Proto jsem radši jen mlčky přikývla a opět usrkla kafe z otřískanýho hrnku. Bez jakýhokoli mlíka se skoro nedalo pít, mělo takovou odpornou nakyslou chuť. Nejspíš se to projevilo i na mým výrazu, protože si toho Nikola povšimla.

„Co je?“ skoro na mě vyštěkla. „To už ti není dost dobrý ani mý kafe? Seš asi zvyklá na lepší, co?! Jenže já nemám prachatýho tátu, aby mě štědře sponzoroval!“

V duchu jsem zaúpěla. A už je to tu zas... Copak mi musí neustále předhazovat, že má můj táta nějaký peníze?! Vždyť jsou to jeho peníze, ne moje, a až donedávna jsem byla hrdá na to, že si vydělávám na živobytí sama. Jenže tohle bylo něco, co Nikola nedokázala pochopit. A co mi ani nejspíš nevěřila. Přesto jsem to zkusila...

„Nikdo mě přece nesponzoruje, vždyť víš, že chodím normálně do práce!“ namítla jsem mírně a snažila se nemyslet na těch pár bankovek, který jsem před svým odchodem z domu sebrala Rielovi z bundy, abych měla něco do začátku. Však mu je vrátím, jakmile budu moct, je to vlastně takový druh půjčky, nic víc.

„Jo?! A kdys tam byla naposled?!“

„Ty mě snad kontroluješ?“ zamrkala jsem překvapeně. „Dopřála jsem si jenom menší prázdniny, na tom přece není nic špatnýho. Hodlám si zas co nevidět něco najít.“

„Vážně? Práci nebo novýho sponzora?“ opáčila Nikola kysele. „Neodešla jsi jenom proto, že už tě táta odmítl dál finančně podporovat?“

„To rozhodně ne. A nevím, proč to omíláš pořád dokola, je to už docela trapný.“

„Takže já ti připadám trapná, jo?! Fajn, aspoň vím, co si o mně myslíš! Jenže já nejsem zas taková chudinka, za jakou mě máš!“ upozornila mě a položila hrnek na konferenční stolek tak prudce, až jeho obsah vyšplíchl ven.

„Nic takovýho si o tobě přece nemyslím, Niko,“ ubezpečila jsem ji a jen s obtížema potlačovala nutkání prásknout do ní bleskem. Jenže jsem pochybovala, že bych si tím u ní zlepšila reputaci.

„Že ne? Tak proč ses mě ptala na Petra?! Myslela sis, že už se na mě dávno vykašlal, co?!“

„To ne... spíš že sis mezitím našla někoho lepšího...“

„Lepšího?! Tak takhle ty škatulkuješ lidi?! Na lepší a horší?! A kam v tomhle tvým úžasným řazení zapadám já?!“ vztekala se Nikola dál.

„Nikam, protože nic takovýho nedělám! Poslyš... já se přece nechci hádat...“ zamumlala jsem smířlivě, čímž jsem ji zřejmě ještě víc dopálila.

„A ty snad čekáš, že všechno bude vždycky jenom tak, jak si to ty přeješ?!“ vyjela na mě posměšně.

V ten okamžik se ve mně cosi zlomilo. Protože poslední dobou rozhodně nic nebylo tak, jak bych si to já přála. Naopak... řítila se na mě jedna katastrofa za druhou, jako mohutný vlny nějakýho podělanýho tsunami a já už ani neměla dostatek sil k tomu, abych se pokoušela udržet hlavu nad hladinou. Jedině moje částečná otupělost mě dosud chránila před tím, abych si naplno uvědomila všechny ty strašlivý věci, kterých jsem byla svědkem.

Když mě k sobě Nikola pozvala, naivně jsem se domnívala, že bude takovou mou malou bójkou v tý bouři, která se kolem mě rozpoutala, jenže ona mě namísto toho klidně stáhla do hlubin. Občas jsem měla pocit, že mě vyloženě nesnáší, a nebýt toho, že jsem byla ve srabu, nikdy by mě po tom jejím přivítání nenapadlo sem lízt. A i když jsem toho teď trpce litovala, přespávat na ulici se mi taky dvakrát nechtělo. Proto jsem radši pro jednou svou hrdost spolkla.

„Nic takovýho samozřejmě nečekám, jenom prostě nemám na podobný debaty dost energie. Potřebuju se pořádně vyspat.“ A zavolat Rielovi... dodala jsem ještě v duchu.

„Jo? No, to je skvělý! A z toho se mám jako posadit na zadek?! Já myslela, že jsem tvoje kamarádka ne hodinovej hotel!“

„Tak se chovej jako kamarádka a nech mě prosím tě vyspat...“ hlesla jsem vyčerpaně.

Pomalu jsem začínala mít dojem, že mi taky někdo dal do kafe prášky na spaní. Udržet oči otevřený bylo čím dál tím náročnější... Přinejmenším do chvíle, než Nikola znova promluvila.

„Ani se ti nedivím, že chceš spát... musí bejt těžký žít s vědomím, žes zabila svou vlastní mámu!“

209. Díl

        „Co tím sakra myslíš?!“ vykřikla jsem rozčileně. „A kdo ti vůbec řekl, co se jí stalo?!“

„Ty sama! To už si to nepamatuješ?“ odvětila Nikola s náznakem úsměvu, který prozrazoval, že se tímhle celkem dobře baví. „Možná, žes to zapomněla schválně… ve snaze uniknout tomu všemu… Ten pocit viny tě musí neuvěřitelným způsobem sžírat…“

Prudce jsem vyskočila na nohy. „Jsem si naprosto jistá, že jsem před tebou o svý mámě nemluvila! Tak odkud to víš, povídej!“ domáhala jsem se důrazně odpovědi.

„Vždyť už jsem ti řekla, že od tebe! Copak už ani nevíš, o čem jsme si spolu psaly?“ vytkla mi ublíženě. „Ale proč se vlastně divím? Nejsem přece pro tebe natolik důležitá, aby ses to namáhala zapamatovat, že?!“

Bezvládně jsem klesla zpátky na pohovku, jako hadrová panenka, kterou někdo upustil na zem. „Vždycky jsi pro mě byla důležitá, Niko… Já… prostě nechápu, jak jsme se jedna druhý mohly takhle odcizit… Copak jsme nebyly skoro jako dvě sestry? Pořád jsem doufala, že se to ještě spraví…“ vypravila jsem ze sebe zlomeně, zarmoucená z toho, že člověk, kterýho jsem počítala mezi svý nejbližší, mě ve skutečnosti nenávidí.

Co tak hroznýho jsem jí provedla? To jsem natolik příšerná osoba, že už si ani neuvědomuju, když někomu ubližuju? Nikola ve mně neustále vyvolávala pocit, že jsem prvotřídní mrcha, která jí akorát ničí život. Jenže… můžu snad za to, že si Petr vybral mě? Měla jsem ho odmítnout z nějaký falešný solidarity? Vždyť já taky strašně moc někoho potřebovala… A oni spolu ani nechodili, aby mi mohla vyčítat, že jsem jí ho přebrala. Přesto mi to nikdy nepřestala předhazovat… jako nějaký smrtelný hřích, který ani čas nemůže smazat.

„Spraví?“ Nikola se pohrdavě ušklíbla. „A jak jsi čekala, že by se to mohlo asi tak spravit?! Změnila ses… Jen se podívej na ty svý značkový hadry! Dělá ti to dobře přitáhnout sem s taškou od Vuittona?! Vysmívat se mi tím, že já si něco takovýho nebudu moct nikdy dovolit?! Možná nemám tolik prachů jako ty, ale zato mám Petra… a svou hrdost, víš?! Beztak ses na něho vykašlala jenom proto, že pro tebe nebyl dost dobrej, co?!“

„Niko… proč si to všechno vykládáš tím nejhorším možným způsobem? Já se ti přece nevysmívám a jestli chceš, tak si tu pitomou tašku klidně vem, já si do ní sbalila, protože jsem žádnou jinou neměla po ruce, to je celý.“

„Chudinko…“ ušklíbla se znechuceně. „To pro tebe muselo bejt hotový utrpení!“

„Krucinál, co po mně vlastně chceš?!“ vyjekla jsem podrážděně. „Proč jsi mě sem vlastně zvala, když od chvíle, co jsme se setkaly, na mě pořád jenom útočíš?! Tos mě rovnou mohla poslat do prdele po mailu a ušetřit nás obě podobnejch scén!“

„Proč?“ opáčila Nikola a zatvářila se užasle. „Protože seš moje kámoška! A na rozdíl od tebe, já nekašlu na lidi kolem sebe jenom proto, že jsem si našla nějakou novou známost!“

„To přece nebylo jenom kvůli nějaký známosti!“ ohradila jsem se rázně. „Přišla jsem o mámu, jestli sis to ještě neuvědomila! Jak tě vůbec mohlo napadnout říct ty hrozný věci, jako že jsem zavinila její smrt?! Co ti kdo nakukal?!“

„Nakukal? Mně nemusí nikdo nic nakukávat, mám přece vlastní oči a uši, ne?“ ušklíbla se Nikola nehezky. „To tys ji po celou dobu trápila výčitkama a svým nesnesitelným chováním! Jako ostatně všechny ve svý blízkosti… včetně Petra!“

V okamžiku, kdy jsem tohle uslyšela, jsem byla doma. Teda… stále jsem nechápala, proč by mi takovouhle sviňárnu provedl, ale aspoň už jsem nemusela tápat, odkud Nika tyhle nesmysly pobrala. A usmyslela jsem si, že jestli je ten zmetek fakt ještě naživu, pak toho bude co nevidět pořádně litovat…

„Když už jste si s Petrem tak hezky pokecali, pochlubil se ti taky, že mi byl nevěrnej se svou šéfovou?!“ poznamenala jsem se zadostiučiněním dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„To ne… ale varoval mě, že se mi zřejmě pokusíš něco podobnýho namluvit! Copak těch lží nemáš pořád dost, Izabelo?! Kolika lidem chceš ještě ublížit?! Budeš se pak snad cejtit líp?!“ odsekla Nikola a v jejím hlase jsem poprvý zachytila cosi jako náznak soucitu. „Možná kdyby ses šla někam léčit…“ navrhla váhavě.

„Léčit?!“ trpce jsem se zasmála. „Neuvědomila jsem si, že jsem nemocná!“

„Samozřejmě že ne… Jinak by tě nenapadlo Petra sprostě podvádět a pak ho ještě navrch obviňovat! Tohle byla další věc, která tvou mámu trápila… že ses chovala jako nějaká děvka!“

Sevřela jsem ruce v pěst, až mi klouby zbělely, a pocítila silný nutkání přinejmenším jednu z nich zabořit do Nikolinýho obličeje. Jakým právem mi tu sakra nadává?! To jí stačí nějaký debilní řečičky od Petra?! Copak sama nedokáže posoudit, jaká ve skutečnosti jsem?!

I když… vím to ještě aspoň já sama?

210. Díl

        „Takovýmuhle nesmyslu přece nemůžeš věřit! Nikoho jsem po Petrovi neměla! A ani nikoho jinýho, když jsme byli ještě spolu!“ snažila jsem se kdovíproč obhajovat, ale neměnný Nikolin výraz dával tušit, že jsem ji nepřesvědčila.

„Pokud je to tak, proč by mi to Petr říkal? Prej jste se rozešli, protože sis našla někoho jinýho!“ trvala zarputile na svým a mně už docházely síly se s ní dohadovat… a ostatně i argumenty.

„Nikdo jinej tu nebyl!“

„Tak proč ses na něj teda vykašlala?!“ chtěla vědět Nika a na tohle jsem fakt odpověď neměla. Přinejmenším ne takovou, která by zněla věrohodně.

Sorry, já se na něj nechtěla vykašlat, ale Riel, to je týpek, co ho táta najal, aby mě hlídal, mi tvrdil, že je Petr mrtvý. Proč bych si něco takovýho měla myslet? No… protože já jsem de facto taky mrtvá… I Riel… Všichni jsou mrtví, Dave… napadlo mne v ten okamžik a já se neubránila, abych se trochu nepousmála. Což mi u Nikoly samozřejmě příliš přízně nezískalo.

„Jo, tak tobě to připadá zábavný?! Můžu ti říct, že Petr z toho byl celej špatnej!“ vmetla mi do tváře záštiplně.

„To mě mrzí… ale měli jsme problémy už delší dobu… a takhle to prostě samo vyústilo…“ zakecávala jsem to, seč to jen šlo.

Jak jsem předpokládala, Nikole se to nijak zvlášť nezamlouvalo. „Vyústilo to tak, že sis sbalila věci a odjela se svým milencem? Jaký štěstí, žes ho měla, jinak bys zřejmě musela jít pěšky!“ poznamenala uštěpačně a já zvažovala, jestli jí fakt už jednu neubalit a nebo jenom nepopadnout tašku a nevypadnout.

Jenže kam bych šla? K tátovi? Pokud byl fakt pryč, tak bych mohla leda tak spát na schodech, protože klíče od jeho baráku jsem neměla. A zpátky k Rielovi se mi nechtělo. Stejně jako jsem neměla zájem přespávat na lavičce někde na nádraží. Takhle v noci jsem tu prostě byla v pasti. Čehož Nikola náležitě využívala.

„Byl to jenom známej,“ zamumlala jsem a už jsem se ani nepokoušela zjistit, odkud se o něm vůbec dozvěděla. Dneska by mě neudivilo, ani kdyby mi někdo řekl, že mě s Petrem sledujou přes družici.

„Jasně, ty máš vždycky někde nějakýho známýho, když to zrovna potřebuješ, co?!“ ušklíbla se Nikola. „Divím se, žes teď vzala zavděk i mnou. Copak? Chlapi došli?“

Přitiskla jsem si prsty na spánky, abych ten její protivný hlas vytěsnila, a zalitovala, že jsem se nenaučila regulovat intenzitu svých blesků. I když s každou další minutou mi na tom záleželo míň a míň…

„Víš, Petr by se zlobil, kdyby věděl, že jsem ti tohle všechno řekla, ale já musela,“ přiznala mi znenadání a tím mě přiměla se na ni znova podívat. „Bejvalas fajn holka, měla jsem tě ráda, ale děsně ses změnila…“

„To ty taky, Niko,“ povzdechla jsem si, ale ona mě snad ani nevnímala.

„Doufala jsem, že to s tebou ještě není tak zlý… že když si spolu promluvíme, tak mi třeba poskytneš nějaký vysvětlení… Nechtělo se mi Petrovi věřit, když mi vyprávěl, jak hluboko jsi klesla. Ale teď vidím, že fakt nekecal…“ pronášela nepřítomně, spíš jenom sama pro sebe.

„Hluboko klesla? O čem to mluvíš? Jenom jsem se odstěhovala od Petra ke svýmu známýmu. A i když se mi líbil, vůbec nic mezi náma nebylo. Tak s čím máš pořád takovej problém?!“

„To ti klidně povím…“ uvolila se Nikola blahosklonně. „Můžu?“ ukázala tázavě na mou tašku.

„Jo,“ souhlasila jsem, nevědouc o co jí vlastně jde. Myslela jsem, že si ji chce jenom prohlídnout, o to víc mě zaskočilo, když rázně rozevřela zip a nešetrně vysypala celý její obsah na zem.

Otevřela jsem pusu, abych se proti tomu ohradila, ale to už z tý ubohý změti mýho šatstva něco vylovila a triumfálně mi to přistrčila k obličeji.

„Přesně jak říkal…“ pronesla s opovržením a já trochu provinile zírala na svý pouzdro na ampule s krví. „Nehodláš mi, doufám, tvrdit, že je to na tampóny?!“

„To ne, jsou to mý léky,“ zmohla jsem se na chabý vysvětlení a Nikola se znechuceně ušklíbla.

„Už se ani nedivím, že střídáš jednoho chlapa za druhým, když potřebuješ prachy na tenhle sajrajt! A žádnej div, že tě táta vykopnul z baráku! Asi by mu jako právníkovi neudělalo nejlepší reklamu, že je jeho jediná dcera feťačka a šlapka!“ vmetla mi do tváře bez obalu a otevřela schránku, čímž odhalila čtveřici tmavých tub, ve kterých se viditelně přelívala nějaká kapalina.

„Tohle přece nejsou žádný drogy!“ namítla jsem chabě a dopředu věděla, že nemám šanci ji přesvědčit.

„Že ne?! A co to teda je?!“ dožadovala se Nikola odpovědi. „Tohle rozhodně nevypadá na nějaký léky na předpis! Seš fakt ubohá, Izabelo! Kdyby sis to aspoň přiznala… jenže ty nejseš ani schopná vidět, že máš nějakej problém!“

„Já přece žádnej nemám, tohle je jenom krev… jsem chudokrevná, víš?“

„Nenamáhej se!“ utnula mě rázně. „Petr mi už řekl, co to je… Prej to u tebe náhodou našel, a tak to dal na rozbor. Copak si neuvědomuješ, v jakým seš průšvihu?! Tahle sračka ti sežere mozek a ještě budeš mít při tom příjemný halucinace! Aspoň po tu krátkou dobu, než umřeš!“