Díl 311-320

Izabela přijímá Milinu nabídku přátelství a když Riel odmítá uvěřit sestřinu vyprávění, je to právě ona, kdo se snaží dokázat, že je to pravda. S Vladanovou pomocí chce Mile navrátit jejího ztraceného manžela a zároveň tak Rielovi ukázat, jak hrubě jí křivdil, když ji považoval za pomatenou.

311. díl

        Jasně, že jsem si už předtím povšimla, že má Mila zelený oči, ale až teď, když se naše tváře octly těsně vedle sebe v zrcadle, jsem si uvědomila, že tím ta podobnost nekončí. Protože naše oči byly totožný. A tím nemyslím jenom barvou ale i tvarem, prostě vším. I když ty moje byly teď namalovaný a kolem těch Miliných byly jen tmavý kruhy z nevyspání, bylo to až příliš nápadný, než aby se to dalo přehlídnout. A příliš nepravděpodobný, než aby to mohla být jenom náhoda.

Vzpomněla jsem si na Marcella, který se kdysi zmiňoval, že má Rielova sestra podobný oči jako já a že to pro Riela musí být těžký se na mě koukat a nestrachovat se o ni, a říkala jsem si, jestli si je vědom toho, že nejsou jen podobný, ale navlas stejný.

„V naší rodině nikdo nikdy zelené oči neměl… jenom já…“ prozradila mi Mila tiše a stále nespouštěla oči z našeho odrazu.

„V naší taky ne,“ hlesla jsem, na čele znepokojenou vrásku. Proto mi připadalo, že je pro mě tahle holka tak důležitá? Jsou snad její oči tím vodítkem? Jsme snad nějakým způsobem propojeny? 

Nevím, jak dlouho bychom tam ještě stály, kdyby nás znenadání nevyrušilo zaklepání na dveře. „Tak jak to vypadá?“ ozval se Rielův netrpělivý hlas. „Zabere vám to ještě dlouho?“

„Ne, už jsme skončily,“ odvětila jsem rychle a jako první jsem vyšla z místnosti, těsně následovaná Milou, která za sebou pečlivě zavřela dveře. Ovšem ten obraz, který jsem spatřila v zrcadle, jsem si ve svý mysli odnášela s sebou, stejně jako obavy, jaký by to mohlo mít význam.

„Nechceš se ještě převlíknout, než vyrazíme?“ zeptal se Riel Mily, jakmile zaznamenal, že je stále v ústavním. Jasně, nebyl to žádný nápadný ohoz, který by upoutával nežádoucí pozornost, jednalo se vlastně o tepláky a delší triko přes to, oboje ve světle šedý barvě, ale já bych to na jejím místě ze sebe už dávno shodila a to i kdybych zatím neměla čas na koupel.

„To je dobrý, převléknu se až potom,“ odbyla ho Mila. Když ji ale vzápětí vybídl, ať ho nechá nést jí tašku, už ho neodmítla.

„To budeš hodný,“ přenechala mu ji s vděčným úsměvem, až jsem se cítila provinile, že jsem jí to taky nenabídla. Ne, že by mě to nenapadlo, ale příčilo se mi dělat z ní zase nesvéprávnou. Přece kdyby potřebovala pomoc, tak by si řekla, ne? Teda aspoň jsem doufala, že by to udělala.

Mlčky jsme se znova naskládali do auta, já s Rielem dopředu, Mila se svou taškou dozadu a vyrazili jsme k Marcellovi – teda jako do jeho bytu, samozřejmě. Provoz byl celkem slušný, andělé ani upíři nikde v dohledu, a tak jsme se tam dostali bez jakýchkoli potíží. Teprve když jsem lovila klíče, uvědomila jsem si, že jistá potíž nás čeká uvnitř…

„Rieli? Můžu si s tebou na okamžik mluvit?“ požádala jsem ho a Miliným směrem jsem hodila cosi, o čem jsem doufala, že je uklidňující pousmání.

„O co jde?“ zamračil se na mě Riel, sotva jsme zašli za roh. „Hlavně mi neříkej, že se Marcell vrátil dřív, protože ti prostě neuvěřím, že je to jenom náhoda!“

„Ne, Marcell ne. Ale ten učitel, o kterým jsem ti už povídala. Úplně jsem zapomněla, že bude ještě tady. Promiň,“ pronesla jsem kajícně. „Půjdu napřed a pošlu ho pryč, ano?“ navrhla jsem, přestože jsem ani náhodou netušila, jak bych takovou věc provedla.

„Ten učitel…?“ ujišťoval se Riel a pohled, který upřel na můj krk, hovořil naprosto jasně, koho má na mysli.

„Jo, ten,“ přikývla jsem.

„Tak s tím bych si docela rád promluvil osobně. Dej mi klíče.“ Nevím, jak to Riel dělá, ale i takováhle prostá žádost vyzněla v jeho podání výhružně.

„Co? Na to zapomeň! Vždyť tě vůbec nezná! Co když na tebe zavolá policajty, to tě vůbec nenapadlo?!“ snažila jsem se ho od toho odradit. „Půjdu tam sama a vyřídím to s ním.“

„Jo, vážně? Promiň, ale tvůj krk nevypadá, že bys s tím chlápkem dovedla přesvědčivě jednat,“ prohodil Riel sarkasticky. „Pokud tě to ale uklidní, tak mě můžeš doprovodit.“

Chtěla jsem odmítnout, protože jsem se obávala, co by Riel mohl Filipovi udělat, ale nakonec jsem usoudila, že vlastně nemám na výběr. Vážně jsem totiž pochybovala, že by ten člověk odešel jen proto, že ho o to hezky požádám.

„Fajn,“ kapitulovala jsem a předala mu požadovaný svazek klíčů.

Milu i s její taškou jsme zanechali poblíž vchodu, že se pro ni hned vrátíme, a my s Rielem jsme vstoupili dovnitř. Sotva jsem zahlídla svýho učitele v obýváku, jak si čte nějaký magazín, udělalo se mi lehce nevolno. A taky jsem dostala vztek, za to, jak se ke mně choval.

„Chceš ho uškvařit?“ zeptal se pobaveně Riel, kterýmu to očividně neušlo. „Pokud jo, tak si klidně posluž, akorát tý pohovky bude trochu škoda.“

„Čekala bych spíš, že mě budeš brzdit!“ vyčetla jsem mu.

„Pokud to chceš doopravdy udělat, tak to uděláš, ať už řeknu cokoli. A pokud ne, tak bych tě stejně nepřiměl změnit názor. Znám tě,“ konstatoval a s podivným výrazem ve tváři si mě prohlížel.

„Nelíbí se mi podobný řeči, Rieli! Jako kdybys toho o mně věděl víc než já sama!“ zaprotestovala jsem o něco hlasitěji, než bylo v daný situaci vhodný.

A potom už jsem jenom s rostoucí hrůzou sledovala, jak se Herr Filip zvedá ze sedačky a míří přímo k nám.

312. díl

        Jo, uznávám, bylo to zbabělý, ale v tu chvíli mě fakt nenapadlo nic lepšího, než se schovat za Riela. Bylo to… instinktivní. Jo, přesně takhle bych to nazvala.

„Hádám si s ním už nechceš promluvit sama a nebo si tam vzadu připravuješ projev?“ syknul Riel posměšně.

„Radši to vyřiď ty… stejně sis s ním chtěl promluvit,“ zamumlala jsem a popravdě řečeno jsem ani nepředpokládala, že by se Riel k mluvení vůbec dostal. A v ten moment jsem si uvědomila jednu věc… že na jeho zádech chybí tak dobře známá katana. Zřejmě s ní nechtěl strašit sestru a budit v blázinci přílišnou pozornost, ale já si nemohla pomoct, abych nepocítila mírný znepokojení. Samozřejmě že jsem si mezitím stihla povšimnout, že Riel je schopný zneškodnit nepřítele i bez ní, ale když jste ve válce, tak se každá zbraň počítá…

„Slečno Izabelo, jsem neskutečně rád, že jste se obtěžovala nakonec dostavit,“ přivítal mě můj učitel ledově. „Budete tak laskavá a představíte mě pánovi?“

„Raději se představím sám, Izabela je teď poněkud rozrušená,“ pronesl Riel přátelsky k tomu muži. „Ulrich Schwarz, její přítel a pokud odpoví na mou dnešní nabídku ano, pak také vbrzku její manžel,“ představil se hrdě a já se skoro zajíkla. Co to s ním dneska jenom je?! Nejdřív se vydává za mýho snoubence a teď už dokonce za nastávajícího chotě?! To se docela zbláznil?! A proč proboha dráždí Herr Filipa německým jménem? To si nemohl vymyslet něco českýho?!

„Filip Jung,“ odvětil můj učitel a oba muži si potřásli rukama. „Pocházíte z Německa?“

„Ano, z Berlína,“ zněla Rielova odpověď a o mě se takřka pokoušely mrákoty. „A Vy?“

„Ich komme aus Düsseldorf,“ přešel Filip plynule na němčinu a já se obávala nejhoršího. 

„Und wie lange leben Sie schon in Tschechien?“ zajímal se Riel upřímně. „Fällt es Ihnen nicht schwer sich hier einzugewöhnen?“

„Ja, aber nur am Anfang…“ chytil se toho Filip a pak podle všeho přidal ještě nějaký vtip, který už jsem sice nezachytila, ale který Riel ocenil tlumeným zasmáním.

„Das kann ich mir sehr gut vorstellen!“ poznamenal a já se ze slušnosti taky pousmála, i když jsem si v tu chvíli přála být kdekoli jinde, než v místnosti, kde spolu Riel a Herr Filip klábosí jako ti nejlepší přátelé. Pardon, myslím samozřejmě Herr Ulrich a ne Riel. Protože jako Riel se tenhle chlápek opravdu nechoval.

Zdálo se mi to jako celá věčnost, co se ti dva oddávali družný konverzaci, ale po nějaký době se Filip s Rielem srdečně rozloučil, se mnou o poznání chladněji, oblékl si kabát a klobouk a zanechal nás konečně o samotě.

„Nechceš mi něco vysvětlit, Ulrichu?!“ zeptala jsem se Riela zamračeně.

„Moment, jenom ještě vyřídím jednu maličkost,“ prohodil, zatímco z kapsy bundy vytáhnul mobil. „Můžeš mezitím skočit pro Milu?“

„Aber selbstverständlich, Herr Schwarz!“ odsekla jsem podrážděně, nicméně jsem poslušně zamířila ke dveřím.

„Kdyžtak ji tady zatím proveď,“ houkl ještě za mnou. „A kdybys jí mohla rovnou ukázat její pokoj, tak ti budu moc vděčný. Je tady, doufám, dost místností, aby měla na dnešní noc vlastní pokoj? O mě si starosti nedělej, klidně se vyspím tady.“

„Tohle apartmá má pět ložnic, takže myslím, že to nebude nutný!“ ubezpečila jsem ho mírně kousavě.

„Konečně bydlení podle tvýho gusta, co?“ utrousil Riel a já radši zaťala zuby, abych odolala pokušení na to odpovědět.

Bez zbytečných průtahů jsem Mile ukázala všechny místnosti a přidělila jí pokoj hned vedle toho, který jsem vyčlenila pro Riela. Nejvíc ji samozřejmě zajímala koupelna, a tak jsem jí ukázala, jak obsluhovat masážní panel ve sprše, a zanechala jsem ji o samotě. Aspoň jsem tak získala čas promluvit si s Rielem.

Našla jsem ho v horizontální poloze na sedačce a na chvilku jsem si dokonce myslela, jestli neusnul. Jenže sotva jsem popošla blíž, otočil ke mně hlavu a probodnul mě zkoumavým pohledem.

„Všechno v pořádku?“ staral se.

Přitáhla jsem si jeden z taburetů a usadila se u jeho hlavy. „Pokud myslíš Milu, tak ta jo. Užívá si vymožeností zdejší koupelny.“

„Je tu jenom jedna koupelna? To je teda ostuda,“ prohodil s předstíraným znechucením.

„Pokud tě to fakt zajímá, tak jsou tu tři koupelny, ale tahle je nejlíp vybavená.“

„Jasně, koupelna pána domu.“

„Jsi nemožný!“ vyčetla jsem mu příkře.

„Toho sis všimla až teď?“ nebral si mou kritiku nikterak k srdci. „Proč seš vůbec tak naježená? A neříkej, že kvůli těm koupelnám. Zas tak malicherná nejsi. Teda aspoň doufám!“

„Díky za poklonu! A pro tvou informaci je to kvůli Filipovi!“

„A co je s ním?“ zeptal se Riel nevinně.

„Právě že nic! To je to! Choval ses k němu jako ke svýmu nejlepšímu kámošovi!“

„A cos čekala? Že ho na místě zabiju?“ Riel se pomalu posadil a s nečitelným výrazem si mě prohlížel. „To sis fakt myslela?“

313. díl

        Jo, myslela… A jistá zvrácená část mýho já se na to dokonce i těšila. Vždyť mě ten hajzl skoro zabil, nebylo by snad správný, aby ochutnal svou vlastní medicínu?! Aby zažil podobný strach jako tehdy já?! Ale nahlas jsem to přiznat nedokázala.           

„Já… já nevím… ale on mi ublížil! A ty se tu s ním pak klidně vybavuješ!“ obviňovala jsem Riela dál, naštvaná, že mě takhle zradil.

„Pokud vím, tak bylo potřeba dostat ho z bytu. A to jsem udělal,“ pronesl s naprostým klidem. „Nevím, jak o mně vlastně smýšlíš, Izabelo, a je mi to celkem jedno, ale jen pro tvou informaci nezabíjím lidi jen tak z rozmaru. Pokud jsi chtěla pomstu, mohla ses o to postarat sama. Ale tatínkova holčička si s něčím takovým nechce špinit ruce, co?“

„V tom to není! Já… dostala jsem strach… nikdy předtím jsem člověka nezabila… Nejsem si jistá, jestli jsem toho vůbec schopná…“ hlesla jsem poněkud zahanbeně, protože jsem musela uznat, že opravdu nebylo správný očekávat, že bude bránit mou čest a život jako nějaký bájný rytíř z pohádek. Ostatně ani neměl důvod se namáhat, vždyť už mě nechránil, už jsem pro něj zhola nic neznamenala. To pomyšlení mě roztesknilo. Protože mi konečně došlo, že teď už jsem na všechno zase docela sama.

„Tohle na mě ani nezkoušej, Izabel!“ zavrčel Riel nevlídně, přičemž ze mě nespouštěl oči.

„A co jako?“

„Bulet mi tu.“

„Nechystala jsem se bulet,“ ohradila jsem se, protože mám přece jen nějakou hrdost.

„Že ne? To by byla celkem příjemná změna. Že bys nám konečně aspoň trochu dospěla?“

„Říkáš, že jsem dětinská?!“ osopila jsem se na něj.

„Slyšelas dobře, co jsem říkal, tak proč bych ti to měl opakovat?“ opáčil netečně. „Ale možná bys mohla říct pro změnu něco ty mně…“

Zjevně si mý mlčení vyložil jako souhlas, protože hned pokračoval. „Kdybychom toho chlápka fakt zabili – ať už ty nebo já – jak by ses tady chtěla zbavit těla? Přemýšlela jsi o tom vůbec? Ven bys ho teď ve dne přes balkon nedostala a přede dveřma stála Mila. Takže jediná možnost by byla schovat ho v jednom z pokojů, než by se naskytla příležitost propašovat ho do podzemních garáží a nacpat do auta. Předpokládám, že dole má Vladan pár svých lidí na hlídce, takže by to pozornosti nejspíš stejně neuniklo. Nemluvě o tom, že se mi příčí skladovat mrtvoly ve stejným bytě, ve kterým se nalézá moje sestra.“

„Potom nechápu, jak jsi mě mohl povzbuzovat, abych ho trefila bleskem!“ vyjekla jsem naštvaně, i když vztek jsem měla spíš na sebe, protože tohle jsem fakt nedomyslela.

„Věděl jsem, že na to nemáš. Ještě ne,“ konstatoval Riel.

„A co kdyby ses spletl?“

„Potom bychom ho zřejmě museli propašovat do garáží,“ odtušil nevzrušeně. „Izabel… chápu, že jsi na toho člověka naštvaná, ale to, že máš schopnost někoho zabít, ti ještě nedává právo to udělat, rozumíš? Musíš pro to mít nejdřív zatraceně dobrý důvod. Máš ho?“

Mlčela jsem, neboť se mi nechtělo přiznat, že tohle jsem fakt zvorala. Ale bylo to snad řešení? Mlčet kdykoli se dostanu do nějaký nepříjemný situace? Bylo to snad chování dospělýho jedince? Riel měl pravdu, byl nejvyšší čas, abych konečně dospěla. A proč s tím nezačít hned teď?

„Ne,“ vypravila jsem ze sebe poněkud nejistým hlasem. „Nemám.“

„A máš pocit, že chování Herr Junga vůči tobě bylo natolik nepřípustný, že si za to zaslouží zemřít?“ pokračoval Riel ve svým malým výslechu.

„Ne.“

„Fajn, jsem rád, že se na tomhle shodneme. A neboj, požádal jsem o jeho prověření, pokud se dopustil nějakýho zločinu, bude potrestán,“ sdělil mi ještě, nejspíš aby mě potěšil.

Místo toho mě namíchnul. „Myslím, že to, co provedl mně, se nazývá napadení a je to čistě náhodou trestný čin!“ informovala jsem ho kousavě.

„Možná,“ připustil, ovšem tvářil se přitom celkem lhostejně. „Na to ale potřebuješ mít svědky. A taky lékařskou zprávu popisující tvoje zranění. Takhle je to pouze tvý tvrzení proti jeho.“

„Nejseš ty náhodou právník?!“ procedila jsem sarkasticky.

„Ne, jenom realista. A mimochodem Herr Jung se mi za tu hrubost, který se vůči tobě dopustil, omluvil. Prý mu ruply nervy, což mě v tvým případě ani moc nepřekvapuje.“

Ignorovala jsem tu hnusnou poznámku a radši se zaměřila na Herr Junga. „Ještě jsem si tu jeho etiketu úplně neosvojila, ale neměl by se snad omlouvat mně?!“

„Ne, protože svýho činu nelituje.“

„Tak co teda říkal tobě?!“ nechápala jsem.

„Že se omlouvá, ale prý jsi mu nedala příliš na výběr. A že pokud by se podobná situace měla opakovat, pokusí se být kvůli mně o něco jemnější.“

Znechuceně jsem si odfrkla. „Ještě že už je ten magor pryč!“

„Moc se neraduj, však ho máš zítra po obědě zpátky,“ krotil mý nadšení Riel. „A být tebou, tak si do tý doby připravím věrohodný příběh o tom, jak jsem tě unesl a vyhrožoval ti smrtí.“

„Počkej… a kde budeš v tu chvíli ty?“ otázala jsem se ho s nepříjemnou předtuchou.

A ticho, který zavládlo v místnosti, mi ji vzápětí potvrdilo.

314. díl

        „Chceš zmizet takhle brzo? A co Mila? Neměl bys jí dopřát víc času na odpočinek?“ chytala jsem se zoufale stébélek a moje panika kvapem sílila. Měla jsem chuť Riela pevně obejmout a nikdy už ho nepustit, ale dobře jsem věděla, že by ho to nezadrželo.

„Mila to zvládne, bude muset,“ odvětil Riel a podle tónu byl už definitivně rozhodnutý. „Protože čím dýl tu s tebou zůstáváme, tím je to podezřelejší. Kdyby jí nebylo tak špatně, tak bych s pobytem tady v životě nesouhlasil. Je to až příliš velký risk!“

„Kdyby šlo do tuhýho, tak mě přece zas můžeš použít jako rukojmí, ne?“ nechápala jsem, co má vlastně za problém.

„Jenže právě tomu bych se rád vyhnul, Izabel!“ sdělil mi Riel důrazně. „Nechci tě ohrozit svou přítomností. Jestli se Marcell dozví, žes mi pomáhala dobrovolně, nebude z toho asi moc nadšený. A já mám obavy, čeho všeho by mohl být ve svým hněvu schopen.“

„Marcell by mi neublížil,“ pronesla jsem s předstíranou sebejistotou, jenom abych ho přiměla ještě zůstat. „Hodlá mě na tom plese předvíst jako svůj malý zázrak a pochybuju, že by si ten moment nechal z jakýhokoli důvodu zkazit.“

„O čem to mluvíš?“ zamračil se lehce Riel. „Jaký zázrak?“

„Chce, abych jim pomohla zničit pár andělů, když mám ty mimořádný schopnosti,“ odpověděla jsem vyhýbavě, protože se mi teď fakt nechtělo mluvit o genocidě andělů. Už jenom kvůli tomu, že jeho Erika patřila mezi ně.

„To není úplně blbej nápad, na to, že je od něj,“ ušklíbl se Riel. „Myslím, že když bude na světě o pár andělů zkázy a zmaru míň, bude to jenom dobře. Slib mi ale, že budeš opatrná.“

„Pokusím se…“ zamumlala jsem a jen s obtížema jsem spolkla poznámku, že když má o mě takovou starost, tak by mi mohl krýt záda. „Je tu ale ještě jedna věc…“

„Jo?“ povytáhl tázavě obočí.

„Myslím, že tvoje sestra s tebou stejně nebude chtít nikam odcestovat. Přijela sem z ciziny s manželem… a jakmile se jí ho podaří najít, tak s ním zase odjede,“ informovala jsem ho stručně. „Akorát by potřebovala menší pomoc s tím hledáním, protože v hotelu už ho nezastihla a mobil u sebe ten člověk nemá, takže vůbec netuší, kde teď je,“ uzavřela jsem svý vyprávění.

„Nejspíš v její hlavě…“ zamumlal Riel skepticky. „Proč se s ní vůbec o podobných věcech bavíš? Mělas jí pomoct a ne utvrzovat v jejích bludech!“

„A proč by to nemohla být pravda?“ zeptala jsem se ostře, popuzená jeho výtkou. „Lidi se normálně berou, pokud sis toho ještě nevšimnul!“

„To asi jo, ale jak často si berou vílí krále?“ prohodil posměšně.

„Však taky netvrdila, že má za muže vílího krále!“ zastala jsem se jí okamžitě.

„A koho teda?“

„To nevím, trvala na tom, že to řekne nejdřív tobě. Tak si s ní promluv… a buď na ni milej!“ nakázala jsem mu ještě.

„Tebe si moje sestřička nějak získala!“ povšimnul si.

„No a? Je prostě těžký říct jí ne, když se na tebe kouká těma svýma velkýma smutnýma očima.“

„To mi povídej…“ skoro si povzdechl Riel a podle toho, jak upřeně mi koukal do očí, neměl nejspíš na mysli jenom svou sestru. Teda aspoň mi to tak připadalo, samozřejmě to mohlo být akorát mý zbožný přání.

„Rieli… co uděláš, jestli je Mila opravdu vdaná? Myslím jako… co budeš dělat dál?“ vyptávala jsem se opatrně.

„Ještě jsem se úplně nerozhodl. Alexander mi sice podle všeho přenechal vedení svý organizace, ale nemůžu říct, že by se mi chtělo pokračovat v jeho práci. Asi počkám, jak se to vyvrbí… a pak se uvidí.“

„Jak se vyvrbí co?“ nechápala jsem.

„Budoucnost,“ zněla Rielova strohá odpověď.

Bylo mi jasný, že víc z něho teď nedostanu, a tak jsem přešla k jiný záležitosti.

„Pověz mi… v čem vlastně spočívala tátova práce?“ zajímala jsem se.

„Že se na tvoji matku snažil udělat dobrý dojem?“ nadhodil Riel s nádechem úsměvu, který ovšem rychle pohasl. „Alexova organizace se stará o eliminaci těch jedinců, kteří se domnívají, že když jsou upíry, žádný zákony pro ně neplatí a že si můžou dovolit naprosto cokoli.“

„To zní jako celkem dobrý poslání,“ zhodnotila jsem to tiše. „Škoda jen, že táta získával lidi tak… nevhodným způsobem.“

„Jak se to vezme,“ nesouhlasil se mnou Riel a musím říct, že mě tím dost překvapil. „Většina z nich byli životní ztroskotanci bez sebemenší perspektivy. Lidi, kteří zabředli tak hluboko do svých problémů, že už se z nich nedokázali sami vyhrabat. Alex jim dal naději… a postaral se o ně v začátcích… Bydlení, výcvik, peníze… to všechno jim zajistil. Myslím, že mezi těma, co se rozhodli zůstat a pracovat pro něj, bys nenašla ani jednoho, co by nebyl ochotný za něj kdykoli položit svůj život.“

„A co ti, kteří se rozhodli od něj odejít? Co se stalo s nima?“ zeptala jsem se podezíravě.

Riel na mě chvíli koukal, než znova promluvil. „Od Alexe se neodcházelo…“

315. díl

        Jeho prostá odpověď mě na krátký čas doslova paralyzovala. Hlavou mi probleskly příšerný obrazy lidí stojících u zdi, tak jako tomu bývalo za války, aby byli vzápětí na tátův povel postříleni. Přitiskla jsem si dlaň na ústa a snažila jsem se potlačit nevolnost, která mě tak podle přepadla.

„Jak…?“ vypravila jsem ze sebe stísněným hlasem a očima jsem zoufale visela na Rielových rtech, zatímco jsem trnula v obavách, co mi na to řekne.

„Nikdy jsem se na to neptal. Proč taky,“ odvětil překvapivě lhostejným hlasem.

„Cože? Oni tam vraždili lidi a tobě to bylo fuk?!“ vyjekla jsem nevěřícně.

„Dostali na výběr jako já,“ konstatoval chladně. „A kdyby měli pud sebezáchovy, tak by to přijali. Jenže oni si mysleli, že jsou snad polobohové… že jim nikdo nemá právo rozkazovat. Že jsou to oni, kdo by měli poroučet… Dovedeš si představit, jak by to venku vypadalo, kdyby je Alex nechal odejít?“

„Kdyby si je nevybral pro tu svou organizaci, tak by takoví nebyli!“ postavila jsem se z nějakýho neznámýho důvodu na jejich obranu. „To táta z nich tohle udělal! A když s nima nebyl spokojený, tak se jich jednoduše zbavil! Pokud si někdo hrál na boha, tak to byl jedině on!“

„Izabel…“ Riel vyhlížel unaveně. „Zase soudíš, aniž bys znala všechna fakta? Proměna na upíra nezmění tvoji osobnost, pouze zesílí některý tvý povahový rysy. Naneštěstí se nikdy nedá předem přesně určit, jak to ve výsledku dopadne.“

„Ale stejně…“ brblala jsem nespokojeně, zatímco jsem se pomalu vzpamatovávala ze svýho šoku.

Riel se poněkud trpce pousmál. „A ty si snad myslíš, že když jsem tam přišel, tak jsem byl v pozici s tím něco provést? Šlo mi akorát o to, abych přežil… abych mohl dokázat, že jsem Eriku nezabil, a zjistil, kdo to má na svědomí.“

Jak jinak… pomyslela jsem si kysele.

„Jedno ale nechápu… když byl táta takhle…“ Rychle jsem se snažila najít nějaký slušný slovo a po chvilce jsem i uspěla. „… opatrný, jak mohl nechat Viktora jen tak v klidu odejít?!“

„Protože mu vlastně nic jinýho nezbývalo,“ pronesl Riel s náznakem lítosti. „Frederico, Marcellův prastrýc věděl až příliš dobře, že pro něj Viktor pracuje, a v tu dobu se dost zajímal o to, co vlastně Alex dělá. Bylo by mnohem podezřelejší, kdyby zničehonic zmizel, než když ho Alex nechal jít. Beztak byl natolik zapletený do jeho aktivit, že by sám trestu neušel, kdyby o nich začal někomu vyprávět. A on si to plně uvědomoval.“

„Hm,“ zabručela jsem mírně zklamaně.

„Koukejme, kdo by najednou zabíjel upíry, když jen malou chvilku předtím jsi je tak vehementně bránila!“ vysmál se mi Riel.

„Protože tamto byly nevinný oběti!“ namítla jsem.

„A myslíš si, že když se někdo narodí jako upír, tak je snad vinen? Ostatně Nejvyšší nahlíží na zabíjení čistokrevných upírů dost přísně, nejspíš taky proto, že jich je už tak málo. Kdežto ti ostatní jsou pro ně něco jako spotřební zboží. Naprosto nahraditelní a proto bezcenní.“

„Jak se vůbec od sebe dají rozeznat?“

„Pokud jsi upír, tak to prostě vycítíš. Jinak si musíš všímat maličkostí. Dříve to bylo jednodušší, protože čistokrevní upíři měli výrazný špičáky, ale dneska si je skoro všichni nechávají zbrousit, aby nebudili přílišnou pozornost. Zpravidla jsou ale bledší a pohybují se… jak bych to nejlíp popsal… s kočičí elegancí? A když se jim zadíváš do očí… poznáš, že jsou mnohem starší, než na kolik vypadají.“

„Není snad dlouhověkost společným rysem pro všechny upíry?“

„Ne tak docela. Když se staneš upírem, tak se tvý stárnutí zpomalí, ale ne tak výrazně, jako je tomu u čistokrevných upírů. Navíc oni se obvykle dostanou ke kvalitnější krvi, což má na ten proces taky jistý vliv.“

„Takže ti je teď vlastně kolik?“ zeptala jsem se drze a klidně bych se vsadila, že slyšet mě Herr Filip, tak by ho z toho kleplo. Když se nad tím tak zamyslím, tak je celkem škoda, že u toho nebyl…

„Kolik bys mi hádala?“

Zkoumavě jsem si ho prohlídla, než jsem se odvážila tipnout. „Šestadvacet?“

Zamítavě potřásl hlavou. „Šestadvacet bude příští rok Mile, mně už táhne na třicetdva.“

„A kolik myslíš, že ti ještě zbývá času?“ troufla jsem si na další všetečnou otázku.

„Pár set, pokud mě dřív někdo nezabije,“ odvětil Riel ledabyle, jako kdyby mu na tom vlastně ani nezáleželo. Tu bezstarostnost jsem mu záviděla.

„Zajímalo by mě, jak jsem na tom já…“ hlesla jsem váhavě, protože jsem to zároveň vědět nechtěla. Ne, kdyby to mělo být špatný.

„Proč? Žij každý den, jako by to měl být tvůj poslední, a potom ti to může být srdečně jedno.“

„To je sice hezká rada, ale myslím, že některým lidem v mým okolí by se to nemuselo zamlouvat,“ ušklíbla jsem se skepticky.

„Pokud se přitom nedostaneš do rozporu se zákonem, tak si nemaj co stěžovat,“ usmál se na mě povzbudivě. A já se spontánně rozhodla řídit jeho radou.

Nevím, jestli to čekal, ale když jsem ho objala kolem krku a bez dlouhýho otálení – neboť jsem se obávala, že bych jinak ztratila odvahu - jsem se přisála k jeho rtům, rozhodně se nebránil. Naopak si mě přitáhnul blíž a náš polibek ještě prohloubil. Celý svět pro mě přestal v tu chvíli existovat a já se ztrácela ve svých bláznivých fantaziích, dokud je krutě neroztříštil Milin nevítaný hlas.

„Rieli, mohla bych s tebou…“ spustila, než zřejmě zpozorovala, že její bratr není tak docela sám, jelikož se vzápětí zadrhla. „Oh… nechtěla jsem vás rušit… já… stavím se později…“ vysypala ze sebe poněkud rozpačitě a pak už jsem jen zachytila zvuk spěšně se vzdalujících kroků. Ale bylo příliš pozdě… to kouzlo už bylo nenávratně zničeno a já s lítostí zaznamenala, jak se ode mě Riel opět odtahuje.

„Půjdu si s ní promluvit,“ informoval mě celkem zbytečně a já rezignovaně přikývla. Přesto jsem si nemohla pomoct, abych ho dál nehltala toužebným pohledem.

„Jezabel…“ vydechl tiše, zatímco jeho palec přejel po mým spodním rtu, poslední pohlazení předtím, než mě tam zanechal samotnou.

316. díl

        Chvíli jsem ještě zírala směrem, kterým Riel odešel, jako kdybych fakt věřila, že se hned zase vrátí. Pak se naštěstí probudilo mý realistický já, jež mě přimělo vytáhnout mobil a zavolat Vladanovi. Zvednul to okamžitě.

„Izabelo, jste v pořádku?“ staral se.

„Jo, celkem jo. Akorát potřebuju, abys nám zajistil o dvě večeře navíc,“ instruovala jsem ho tónem, o kterým jsem doufala, že zní utrápeně.

„Hm. Toho by se dalo využít…“ pronesl zamyšleně a já si už živě představovala, jak nás všechny do jednoho otráví.

„Riel ti ještě vzkazuje, ať se neopovažuješ zkoušet na něj nějaký hloupý triky,“ zaimprovizovala jsem pohotově. Kdybych už neměla jistotu, že nepřijdu do nebe kvůli tomu, že jsem upír, tak bych se o tu možnost určitě připravila vším tím lhaním.

Vycítila jsem jeho váhání, a tak jsem rychle pokračovala. „Vladane… Riel je naštvaný…. hodně naštvaný. Ublížili jste jeho sestře a navíc jste mu lhali…“ Tady jsem se schválně zajíkla, abych tomu dodala patřičnou šťávu. „Mám pocit, že když jde o ni, tak je schopný všeho. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě to jídlo nechal nejdřív ochutnat. Tak radši nic nepodnikej nebo si to odskáčeme všichni.“

Vladan o mých slovech krátce přemítal, než se zas ozval. „A kdy Vás vůbec hodlá pustit?“

„Doufejme už zítra,“ zašeptala jsem, jako kdybych se to bála vyslovit nahlas, abych to tím nezakřikla.

„Fajn,“ vzal to prostě na vědomí.

„A Vladane…“ snížila jsem hlas, aby to působilo spiklenecky. „Volal jsi Marcellovi?“

„Kdyby ano, tak si pište, že už by se tady dávno objevil!“ prohodil Vladan skoro bojácně. „Pokud nic nenamítáte, tak bych se pak akorát zmínil, že se Rielovi podařilo osvobodit jeho sestru, a o tom ostatním bych pomlčel,“ nadhodil s náznakem naděje v hlase.

„Určitě. Nemá smysl ho zbytečně zatěžovat, když už bude po všem,“ nebránila jsem se jeho návrhu.

„Jste rozumná žena, Izabelo. Děkuji.“

„Nemáš vůbec zač, Vladane. Nebyla to přece tvoje chyba, že mě dostal. Jeho útok byl až příliš náhlý,“ utěšovala jsem ho a celkem dobře jsem se přitom bavila.

„Jo. Nechápu, jak může být tak zatraceně rychlý,“ zavrčel Vladan nespokojeně.

„To asi nikdo,“ odtušila jsem. „Zase se ozvu, tentokrát snad už s lepšíma zprávama.“

„Dobře. Držte se,“ ukončil Vladan stručně náš rozhovor.

Schovala jsem mobil zase do kapsy a chtěla tu chvilku klidu využít ještě k tomu, abych si odskočila, jenže daleko jsem se nedostala. Znenadání se totiž rozlítly dveře Milinýho pokoje a ona zelenooká víla se vyřítila ven a namířila si to rovnou k východu. Ohromeně jsem ji sledovala, natolik zaskočená tímhle novým vývojem událostí, že jsem se vůbec na nic nezmohla. Zato Riel věděl naprosto přesně, co dělat, když ji pár skoky dostihnul a uvěznil v ocelovým sevření svých paží.

„Ještě jsme spolu nedomluvili, Milo!“ oznámil jí nesmlouvavě a bylo na něm vidět, že jen s obtížema zachovává klid.

„Ale ano! Pokud se ke mně hodláš chovat takhle, tak už ti nemám co říct!“ odporovala mu zlostně a musím říct, že mě její vzdor překvapil. Předtím vypadala tak odevzdaně a mírně...

„Copak si neuvědomuješ, jak šíleně ten tvůj příběh zní?!“ ztrácel Riel pomalu ale jistě trpělivost.

„Šíleně?!“ Mila se hořce zasmála. „Jestli si to vážně myslíš, pak jsi mě měl radši nechat v tom blázinci!“

„Já přece netvrdím, že jsi blázen! Ale tohle…“ Riel frustrovaně potřásl hlavou. „Musí to být tím úrazem hlavy, to je jediný logický vysvětlení!“

Mila po něm šlehla nevlídným pohledem a já si nemohla nepovšimnout, že má tvář zmáčenou slzama. „Když mi nechceš pomoct, tak mě nech aspoň odejít! Zvládnu to i bez tebe!“

„Milo… zkus se prosím uklidnit,“ konejšil ji Riel, ale podle toho, jak se tvářila, ji zrovna moc nepřesvědčil. „Teď večer tě rozhodně nikam nepustím, vždyť se sotva držíš na nohou. Měla bys odpočívat… A já ti slibuju, že si o tom všem ještě zítra promluvíme. Ano?“

„A k čemu to bude?! Řekla jsem ti už všechno, co vím, a ty mě máš akorát za blázna!“ vyjela na něj ostře.

Riel ji pomalu pustil. „Dejme tomu, že to, cos mi vyprávěla, je pravda. Potom máš určitě někoho, kdo by ti to mohl potvrdit…“

„Samozřejmě! Svého muže!“ odvětila Mila bez rozmýšlení a Riel na mě okamžitě vrhnul vyčítavý pohled, jako kdyby chtěl říct, že tohle všechno je jenom moje vina.

Zamračila jsem se, ale mlčela, protože se mi do toho nechtělo vměšovat.

„A ještě někoho jinýho?“ vyzvídal Riel dál.

„No…“ zaváhala krátce. „Kamaráda, u kterého jsme tady bydleli. Ale on říkal, že bude muset teď na čas odjet, takže nám bohužel nepomůže.“

„Jasně, další, co taky zmizel neznámo kam,“ zhodnotil to Riel věcně. „A na žádnýho z nich nemáš kontakt.“

„Ne…“ přiznala Mila tichounkým hláskem a nešťastně svěsila hlavu.

A ona bezmoc, ukrytá v tom drobným gestu, nakonec rozhodla.

317. díl

        „Počkej, Rieli…“ začala jsem lehce nesměle a když se do mě okamžitě zabodly dva páry očí – jeden posmutnělý, ten druhý podrážděný – znejistěla jsem ještě víc. „Já… něco jsem před časem zaslechla,“ dořekla jsem přesto srdnatě, ale Riela jsem si tím nezískala.

„Marně jsem doufal, že budeš taktní a zase se vzdálíš, Izabelo! Herr Junga s tebou podle všeho čeká ještě hodně práce!“ prohodil kousavě a já skoro zalitovala, že jsem vůbec otevřela pusu. Skoro. Protože slabý záblesk naděje, jež se mihnul přes Milinu tvář, mě utvrdil v tom, že dělám správnou věc.

„Mohl by sis mě nejdřív aspoň vyslechnout!“ ohradila jsem se dotčeně.

„Dobrá, tak povídej!“ vybídl mě, ovšem podle toho, jak nadšeně se tvářil, to bylo zjevně to poslední, co by si přál.

Trhni si! ocenila jsem ten jeho zájem v duchu.

„Zaslechla jsem Marcella, jak s někým telefonuje…“ zavzpomínala jsem. „Nejdřív říkal, aby je sledovali, ale nezasahovali. A potom, že potřebují jenom ji, o něho že zájem nemají.“

„To je sice zajímavý, ale jak můžeš vědět, že mluvil o Mile?“ měl pochybnosti Riel.

„Tak dává to smysl, ne? A jak jsem vyrozuměla, tak to bylo na... Alexandrův příkaz.“ Radši jsem před Milou pomlčela, že ten, kdo má nejspíš na svědomí její únos, byl můj táta, protože… Protože jsem prostě nechtěla, aby mě kvůli tomu nenáviděla. A Riel kupodivu neviděl důvod, proč to uvést na pravou míru.

„Smysl to dává, ale to mi nestačí,“ trval zatvrzele na svým.

„Mám snad zavolat Marcellovi a zeptat se ho?!“ procedila jsem otráveně. A jako správná žena činu jsem se hned jala lovit mobil.

„Zešílelas?!“ nechápal Riel, co se to jako chystám udělat.

„Jasně že jo, my jsme tu totiž všichni blázni!“ ušklíbla jsem se, než jsem znova vytočila Vladana. Stejně jako předtím, mi to zvednul hned na první zazvonění. Měla jsem z toho dojem, že snad leží na pohovce, mokrý hadr na hlavě a telefon hned vedle sebe pro případ, že bych se ozvala s nějakýma novinkama.

„To jsem zase já. Máme tu menší problém,“ spustila jsem bez dlouhýho úvodu.

„A jaký?“

„S Rielovou sestrou,“ ozřejmila jsem mu s pohledem upřeným na ni. Tvářila se poněkud zmateně a já si říkala, co si tak asi myslí. „Nechce se odsud hnout, dokud jí prý nepřivedete zpátky jejího manžela. Víš o tom, prosím tě, něco? Protože Riel bez ní samozřejmě neodejde, takže jsme teď tak trochu ve slepý uličce.“

„Manžela? O nikom takovém jsem neslyšel. Ale prověřím to a ozvu se Vám,“ přislíbil mi a vzápětí zavěsil.

„Máš pocit, že tohle bylo moudrý?“ zamračil se na mě Riel a já se tentokrát už ani neobtěžovala s odpovědí. Bez toho, abych mu věnovala jediný pohled, jsem si došla do kuchyně pro hrnek kafe a potom jsem se s ním uvelebila v obýváku na sedačce. Mila se ke mně zanedlouho připojila.

„S kým jsi to mluvila?“ vyzvídala znepokojeně. „A jak by ten člověk mohl něco vědět?“

„Je to jeden známý,“ odbyla jsem ji. Upřímnost je sice hezká věc, ale kvůli Rielovi jsem se rozhodla zůstat u polopravd a náznaků. A pak taky u totálních lží. „Dělá u policajtů… byl mezi těma, kteří vyšetřovali ten útok.“

„Pak ale musí mít svědky, kteří vypověděli, že jsem tam v tu dobu nebyla sama!“ vyhrkla Mila nadšeně.

„Pár ano, i když většina zmizela dřív, než vůbec dorazili. Lidi jsou dneska hrozně lhostejný. Ale slíbil mi, že je zkusí kontaktovat a zjistit od nich víc.“

„Díky,“ řekla prostě.

Usmála jsem se na ni. „Nemáš vůbec zač.“

Chvilku jsme mlčky seděly, než mě napadlo, že bych se měla ujmout role hostitelky a nabídnout jí taky kafe nebo něco k snědku. Oboje odmítla, ale poprosila mě o hrnek čaje, a tak jsem se znova vydala do kuchyně. A samozřejmě, Riel tam seděl na barový stoličce, dopřával si dávku kofeinu a jakmile mě zmerčil, zatvářil se jako kakabus.

„Je ti jasný, že hazarduješ s našima životama?“

„Pouze se řídím tvou radou a zatím jsem se, pokud vím, ničeho protizákonnýho nedopustila!“ pronesla jsem nevinně.

„To se ale pleteš! Protože to, cos předtím předváděla v obýváku, by se dalo klidně označit za sexuální obtěžování!“

Koutky úst mi zacukaly pobavením nad tím jeho vtípkem, jenže když zůstával i nadále vážný, rychle mě to veselí přešlo.

„Nevšimla jsem si, že by ti to nějak zvlášť vadilo!“ sekla jsem po něm.

„Taky že ne. Ale zato mi vadí, že mou sestru podporuješ v těch jejích nesmyslech!“ Tohle už znělo hooodně vyčítavě…

„Snažím se jí jenom pomoct!“ bránila jsem se. „A dokud nám Vladan neřekne, že toho dne byla docela sama, tak nevidím důvod, proč bychom jí neměli věřit!“

„Kdybys slyšela tu její báchorku, tak bys tomu taky nevěřila, o tom tě můžu ujistit!“ zavrčel na mě Riel nepřívětivě.

„A zkusil jsi jí říct na oplátku náš příběh?!“ otázala jsem se sladce. „Možná by se jí to mohlo líbit! Boj mezi upíry a anděly… a nezapomeň se taky zmínit o tom, že umím dělat blesky! Chceš se vsadit, koho z vás by potom strčili do blázince?!“

318. díl

        „Říkala jsem ti, že mi nebude věřit…“ poznamenala Mila, když jsem se znova objevila a postavila na stolek vedle ní hrnek horkýho čaje.

„Cos mu vůbec povídala?“ zeptala jsem se zvědavě, načež jsem do sebe obrátila zbytek teď už vlažnýho kafe.

„Že můj manžel není odsud, ale je dobře situovaný a já jsem s ním šťastná,“ odpověděla vyhýbavě.

„A když říkáš, že není odsud, co přesně tím máš na mysli?“ vyzvídala jsem opatrně, abych ji neurazila.

„Že je z jiné země. Co bych tím podle tebe měla asi myslet jiného?“ nechápala.

Lehce jsem pokrčila rameny. „Co já vím… Podle toho, jak se Riel choval, bych si klidně tipla i na nějakýho mimozemšťana.“ Pousmála jsem se, aby pochopila, že si dělám jenom legraci – i když tu jsem si ve skutečnosti dělala jenom zčásti – a ona mi ten úsměv vrátila. Příliš vesele to ale nepůsobilo.

„Mám pocit, že toho by ještě skousnul. Tohle už na něj bylo ale moc,“ povzdechla si sklesle a opatrně upila z hrnku. „Doufám, že budu mít příležitost mu dokázat, že jsem si to nevymyslela. A že nejsem ani blázen.“ Její oči mě zničehonic přišpendlily na místě. „Jak je možné, že ty mi věříš? Vždyť jsi to ještě ani neslyšela… a viděla jsi, jak na to Riel reagoval… Proč teda stojíš na mé straně?“

„Poslední dobou jsem zažila dost neobvyklých věcí, abych pochopila, že skutečnost může být někdy opravdu… k neuvěření,“ dokončila jsem to po krátký odmlce. Původně jsem chtěla říct šílená.

„Tak takhle nazýváš to, čeho jsem byla svědkem?“ zasmála se Mila a na můj nechápavý pohled to ještě rozvedla. „Přece jak ses líbala s mým bratrem!“

„Jo, tohle…“ zamumlala jsem, topící se v rozpacích. „To bylo jen takový…“ A tady jsem se zadrhla, protože jsem fakt netušila, jak to vlastně nazvat.

„Kamarádský pošťuchování?“ doplnila mě Mila a ani se nenamáhala skrýt svý pobavení.

„Přesně,“ přisvědčila jsem rychle, rudá určitě až za ušima.

„To budete asi hodně velcí kamarádi,“ utrousila prostořece. Ne, že bych jí to nějak zvlášť zazlívala, já byla celkem ráda, že se mi za tu důvěrnost k Rielovi nechystá vyškrábat oči. „Poslyš… vážně mě mrzí, že jsem tam tak vpadla…“ omlouvala se vzápětí, i když vlastně vůbec neměla proč.

„To je v pořádku. Už jsem ti přece říkala, že jsme jen kamarádi,“ uklidňovala jsem ji okamžitě, protože vypadala, že je z toho pořád dost nesvá. „Přiznávám, že bych se nebránila, kdybychom byli i něco víc, ale jelikož Riel nemá zájem, tak mám holt smůlu.“

„Hm!“ našpulila Mila zamyšleně rty. „Podle toho, co jsem zahlédla, to nevypadalo, že nemá zájem.“

„To jsem si taky v jistou chvíli myslela, ale pak jsme si o tom promluvili a on mi řekl, že by to nebylo… správný,“ přiznala jsem jí s menším zahanbením, protože nikdy není příjemný vyprávět o tom, jak vás někdo odmítnul.

„Myslím, že si s ním asi taky brzo promluvím!“ prohodila Mila poněkud podrážděně. „Místo aby byl rád, že o něj stojí někdo, jako jsi ty, tak bude ještě dělat drahoty! Oni jsou asi opravdu z jiné planety!“

Jo, tohle mi polichotilo, ale představa, jak ho sestřička kvůli mně péruje, se mi zrovna dvakrát nezamlouvala. Navíc jsem pochybovala, že by dal na její slova, obzvláště když si o ní teď myslí, že není při smyslech.

„Radši to nech být,“ krotila jsem ji rychle. „Riel mi nepřipadá jako někdo, kdo by si v podobných věcech nechal radit. Mohlo by to napáchat víc škody než užitku.“

„Asi máš pravdu… přece jenom už ho tolik neznám…“ rezignovala Mila a rázný tón jejího hlasu se změnil v zádumčivý. „Dřív býval docela jiný, než je teď…“

„Myslíš, když byl ještě s Erikou?“

„Ano,“ přisvědčila posmutněle. „Nejspíš se přes to ještě úplně nedostal. Pokud je tedy vůbec možné se přes něco podobného někdy dostat. Tolik ji miloval… byla to jeho vysokoškolská láska, víš?“

„Proč si ji teda nevzal?“ položila jsem jí otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou, třebaže Riela bych se na to samozřejmě v životě nezeptala.

Mila se pousmála. „Taky jsem se ho na to jednou ptala. Řekl mi, že to prý tak necítí. A víc se o tom odmítl bavit.“

„Tak to se zas tolik nezměnil, tohle zní přesně jako on!“ udělala jsem na ni obličej, abych ji trochu rozveselila. A kupodivu to zabralo.

„No, tak mu aspoň řeknu, že kdybych na vás dva zase někdy narazila, tak ať mě jednoduše ignoruje a věnuje se dál tobě!“ mrkla na mě spiklenecky.

„Řekla bych, že by ani podobnou poznámku neocenil,“ odtušila jsem suše.

„Očividně se z něj mezitím stal značně nudný patron!“ okomentovala to Mila a já si říkala, že by se asi dost divila, co se z něj doopravdy stalo.

No a kdoví… třeba se to ještě předtím, než odjede, dozví…

319. díl

        „Taky jsem byla jednou přistižena v choulostivé situaci…“ zavzpomínala Mila a já se na ni užasle zadívala.

Manželka vílího krále nebo nějakýho cizince, stejně mi přišlo divný, že je ke mně tak přátelská a sdílná. Vždyť mě poznala teprve dneska a už se mě snaží dát dohromady s Rielem a vypráví mi o jeho minulosti? Tohle mi prostě hlava nebrala. Leda, že by to způsobovaly ty léky… a nebo jí v tom blázinci zoufale chyběla něčí normální společnost. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázala.

Jako kdyby poznala, na co právě myslím, poněkud rozpačitě se pousmála. „Pokud moc mluvím, tak mi to řekni. To jen… že jsem v té cizině strávila už docela dost času… a nemám tam kolem sebe zrovna moc jedinců, se kterými bych si mohla popovídat.“

„To je v pohodě,“ uklidňovala jsem ji hned. „Taky jich teď moc nemám. Mě jenom překvapilo, no… Vždyť mě vlastně vůbec neznáš a přesto se mnou probíráš docela důvěrný věci…“

„Vadí ti to?“ Mila jemně nakrčila čelo. „Jsi přece Rielova kamarádka… pokud ti důvěřuje on, proč bych neměla i já? Navíc jsi mu pomohla mě najít… a pomáháš mi i teď… a i když je mi jasné, že to děláš kvůli němu, přesto mám pocit…“ Nakrátko se odmlčela, než se to odhodlala doříct. „…že bychom mohly být přítelkyně.“

Tak tohle mě zaskočilo ještě víc, než její nezvyklá družnost, ale pak jsem si řekla, proč vlastně ne… Beztak tu nezůstane natolik dlouho, aby ji přátelství se mnou mohlo ohrozit, a žádný pádný důvod, proč tu nabídku nepřijmout, jsem taky neměla.

„To určitě mohly, budu za to moc ráda,“ sdělila jsem jí a ona se okamžitě rozzářila. Vsadím se, že kdyby jen tušila, jak skončila moje poslední kamarádka, tak nadšená by nebyla. Rychle jsem tu nevítanou vzpomínku na Nikolu zahnala.

„Tak povídej, co se stalo?“ pobídla jsem ji, aby pokračovala v tom svým vyprávění. Ne, že by mě to až tolik zajímalo, ale doufala jsem, že mě to přivede na jiný myšlenky. „Kdo tě přistihl? Byl to Riel?“

„To by nebylo tak zlé… teda aspoň myslím… Ne, byl to můj budoucí tchán. A jelikož je poměrně staromódní, moc se mu nelíbilo, čeho byl svědkem…“

„Jo, to mohl být docela trapas,“ souhlasila jsem s ní. „Jak jste se vůbec seznámili? Myslím ty a tvůj manžel. Jak se vůbec jmenuje?“

„Však on se ti představí sám, až ho najdeme,“ odbyla mne Mila s náznakem úsměvu, který se ovšem rychle vytratil, stejně jako barva z jejích tváří.

Pospíšila jsem si k ní a z chvějící se ruky jsem jí vzala hrnek s čajem, abych ho bezpečně odložila zpátky na stolek. Nebránila se tomu, jenom apaticky zírala do zdi, rty pevně sevřený.

„Jsi v pořádku?“ starala jsem se. „Nepotřebuješ něco přinýst? Nebo mám zavolat Riela?“ Sakra, připadala jsem si tak neschopná! A hlavně nezodpovědná, protože jsem ji měla už dávno poslat do pokoje, aby si odpočinula, místo toho, abych se tu s ní vybavovala.

„Ne… to není třeba… díky…“ vypravila ze sebe přerývaně, zřejmě jak bojovala s další vlnou nevolnosti. „Myslela jsem, že už to odeznělo… předtím mi už bylo celkem dobře…“ zalkala tiše a já ji nešťastně sledovala.

„Aspoň se natáhni, ať máš větší pohodlí,“ doporučila jsem jí, ačkoli jsem netušila, jestli jí potom nebude ještě hůř. „Donesu ti nějakou deku.“

„Není mi chladno… spíš naopak…“ vydechla a podle krůpějí potu, který jí zdobily čelo, si nevymýšlela.

Automaticky jsem jí na něj přitiskla dlaň, abych zjistila, zda nemá horečku, a vzápětí jsem ji polekaně stáhla zase zpět. Protože vize, která mi rychlostí blesku prolítla hlavou, nebyla zrovna z těch nejpříjemnějších. V duchu jsem zaklela.

Nechápala jsem nic z toho, co jsem viděla… jako ostatně vždy. A jako pokaždý to trvalo až příliš krátce, než abych z toho obrazu dokázala něco kloudnýho vyčíst. Rozeznala jsem jen ostří nějaký zbraně… a spoustu krve na zemi… což mohlo v zásadě znamenat cokoli. Ale jelikož se to mělo týkat Mily, tak se dalo usuzovat, že ta krev je její. A i když nejsem doktorka, přišlo mi, že jí tam bylo strašně moc, než aby ten útok mohla přežít. Ale kdo…? Kdo jí to mohl udělat? Upíři? Nebo snad andělé? Zabijou ji kvůli mně? Nebo to možná mohlo být zcela jinak… Třeba to udělal ten její nezvěstný manžel… ze žárlivosti… nebo z jakýhokoli jinýho důvodu… A nebo to mohl být obyčejný zloděj, který se vkradl do jejich domu v cizině, a ona ho tam překvapila…

Existovalo tolik nejrůznějších možností… jak jsem měla proboha poznat, co se doopravdy stane? Jak bych tomu mohla zabránit? U táty jsem naprosto selhala… A teď? Teď se zdá, že to dopadne úplně stejně. Asi bych se s tím měla svěřit Rielovi… jenže jak mu sakra podobnou věc sdělit?! A co mu vlastně říct, když dohromady vůbec nic nevím?

Mila mezitím dala na mou radu a opatrně se schoulila na sedačce, jednu paži pod hlavou namísto polštáře. Vyhlížela v tu chvíli víc než kdy jindy jako malá víla, která se ztratila ve světě lidí a teď tu chřadne. Konejšivě jsem ji pohladila po vlasech.

„Bude to zase dobrý, uvidíš,“ chlácholila jsem ji, i když vidina, kterou jsem prve měla, hovořila o něčem docela jiným. Proč se tím ale teď znepokojovat, vždyť je tu Riel, aby ji v případě potřeby ochránil… A než Mila odjede, najdu způsob, jak ji varovat…

320. díl

        Jakmile mi její pravidelný dech prozradil, že spí, vyplížila jsem se z místnosti a i přes drobný pochybnosti jsem se vrátila zpátky do kuchyně. Přesně, jak jsem předpokládala, Riel tam stále ještě dřepěl, třebaže jeho výraz byl už o něco mírumilovnější. Možná za to mohl velký talíř sendvičů před ním, který ke mně přisunul v němý nabídce, sotva jsem vedle něj usedla. Podle prázdných míst na něm jsem usoudila, že on už zřejmě pojedl.

„Díky…“ zamumlala jsem a abych neurazila, jeden sendvič jsem si vzala. Teprve když jsem se do něj zakousla, uvědomila jsem si, že mám vlastně ukrutný hlad, a tak do mě ten zbytek padnul v docela rekordní rychlosti.

„Už se ozval Vladan?“ zeptal se Riel, zatímco mě sledoval, jak se cpu.

„Ne,“ odvětila jsem stručně a sáhla po dalším sendviči. Byl podmazaný hořčicí a obložený šunkou a salámem a pár kolečky zeleniny a já měla pocit, že jsem dlouho nic tak dobrýho nejedla.

„A co Mila? Už se uklidnila?“

„Teď usnula,“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

„To je dobře.“

Vyčítavě jsem po něm loupla očima. „Neměl bys na ni být tak hrubý… Zdá se být celkem milá a po tom všem, čím si během těch posledních dní prošla, by si zasloužila aspoň trochu ohledů!“

„Zase ten ochranitelský pud?“ vysmál se mi Riel. „Zajímalo by mě, co tě k tomu vede? Že by pocit viny, hm?“

„Docela jsme se spřátelily, tak je snad normální, že mám o ni starost, ne?!“ odsekla jsem mu a rychle jsem do sebe nasoukala zbytek chleba, než mě definitivně přejde chuť.

„Jo, toho jsem si všiml…“ konstatoval Riel, ale nijak nadšeně to neznělo. Ostatně jeho další slova mi to podezření hned potvrdily. „Ještě štěstí, že zítra odjíždíme, jinak bych se snad začal bát, že mi ji zkazíš.“

„Nejsem tak hrozná osoba!“ ohradila jsem se proti tomu nařčení ostře.

„Já vím, že ne. Ale nezapomínej, že tohle všechno, čím si během těch posledních dní prošla, se dělo jenom kvůli tobě,“ připomněl mi bez obalu ten smutný fakt.

„Děláš, jako kdybych to celý naplánovala! A já o tom přitom ani nevěděla!“ protestovala jsem, dotčená, že mi to teď předhazuje. Copak jsem mu ji nepomohla najít? Co mám podle něj ještě udělat, abych to cizí provinění jednou provždy odčinila?!

„Vždyť já tě z ničeho neviním, Izabel. Jenom se ti tu snažím říct, aby ses od Mily držela radši dál. Ona teď nepotřebuje tvý problémy, rozumíš? Má dost svých vlastních!“

„Cože?!“ vyjekla jsem nevěřícně. To mi tu jako zakazuje mluvit se svou sestrou?! To už si snad vážně dělá srandu!

„Když Vladan mluvil o… o jejím duševním zdraví, nebral jsem ho samozřejmě vážně,“ snažil se mi to Riel vysvětlit. „Jenže po tom rozhovoru s ní si už nejsem tak jistý …“ přiznal, načež sprostě zaklel.

„Mně Mila připadá naprosto v pořádku,“ hájila jsem ji okamžitě.

„Jo. To mně zprvu taky. Než na mě vybalila tu svou historku!“

„O tom jejím manželovi?“ sondovala jsem a snažila se přitom nepůsobit příliš dychtivě.

„Jo,“ přisvědčil Riel s tak nadšeným výrazem, že vidět ho ten manžel, nejspíš se dá rovnou na útěk. A nebo omdlí. Podle toho, jak citlivá je to osoba.

„A co je na tom tak neuvěřitelnýho?“

„Co ti pověděla?“

„Nic moc… že je to cizinec… a jeli sem na dovolenou či co… že je celkem bohatý…“ Soustředěně jsem svraštila čelo, jak jsem se pokoušela vybavit další informace. Ne teda, že by jich bylo tolik.

„Nebyla to dovolená, spíš něco jako služební cesta,“ opravil mě Riel. „I když vedle toho ostatního, o čem před tebou má drahá sestřička zřejmě zatím radši pomlčela, je to dost nepodstatný detail.“

„Tak bys to možná mohl napravit…“ vybídl jsem ho, vážně už docela naštvaná vším tím tajnůstkařením. Jenže ani Riel se nade mnou nehodlal slitovat.

„Jestli ti to Mila schválně neřekla, tak asi dobře věděla proč, a já bych při tom zatím i zůstal,“ pronesl rozhodným tónem. „Ostatně ani jí jsem neřekl, jakou roli jsi v tom jejím přepadení sehrála, a to je moje sestra. Tak proč bych měl tobě prozrazovat její tajemství? Jestli jste takový kamarádky, jak ses mě před chvílí snažila přesvědčit, tak si to vyříkáte i beze mě.“

Tohle už byl čirý posměch a já zrovinka otvírala pusu, abych mu sdělila, že pokud na to ráčil pozapomenout, tak i on má pár věcí, který by před svou sestrou nepochybně rád udržel v tajnosti, když v tom se rozezněl můj mobil.

Rychle jsem to vzala, aby to zvonění nevzbudilo Milu, a taky proto, že to byl Vladan a já přímo hořela nedočkavostí zvědět, co má pro mě za zprávy. S rostoucím zájmem jsem naslouchala jeho hlasu a už jsem se těšila, až to budu tlumočit Rielovi.

„Výborně. To ráda slyším,“ ocenila jsem tu novinu. „A víte, kde je teď?“

Vladanova odpověď byla více než potěšující a já jen stěží potlačila triumfální úsměv. „Tak ho co nejdřív doprav sem. A přidej ještě jednu porci jídla, ať si trochu zlepšíme reputaci o pohostinnosti v Čechách.“

S poděkováním jsem zavěsila a s andělsky nevinným výrazem – nebo aspoň natolik nevinným, jak jsem toho byla schopná – jsem se zadívala na Riela.

„Hádej, kdo se k nám připojí na večeři…?“