Díl 341-350

Marcell trvá na tom, aby Riel doprovodil Izabelu na ples, a on posléze souhlasí. Podstatně méně se mu však zamlouvá, když je nucen zanechat svou sestru s Izabel o samotě. Proč už jí nevěří?

341. díl

        Vehementně jsem potřásla hlavou, abych tu odpornou lež popřela.

„Ale jdi, já přece neříkám, že jsi to udělala úmyslně, ostatně tomu by Riel ani nevěřil, nebo snad ano?“ prohodil Marcell pobaveně a vrhnul na něj zkoumavý pohled. „Nu, jeden nikdy neví…“ usoudil posléze. „Každopádně tě můžu ujistit, že v tomhle je Izabela docela nevinně. Jenom jsem využil její naivity…“

Ani na tohle Riel nic neřekl, a tak se Marcell obrátil zase ke mně. „Vyhlížíš docela pobledle… snad se mě najednou nebojíš?“

„Měla bych?“ zmohla jsem se na ubohou otázku.

„Pokud budeš hodná tak ne,“ uculil se na mě. No, není to skvělý mít bráchu?!

„Budu hodná, když pro mě nejdřív něco uděláš. Je to jenom taková maličkost…“ upřesňovala jsem, když jsem spatřila jeho nepříliš vstřícný výraz.

„Nepřipadá ti snad, že jsem toho pro tebe udělal už dost?“

„Pro mě? Ale běž… myslím, žes to dělal hlavně pro sebe, Marcelli,“ odtušila jsem chladně, můj strach najednou docela pryč. Aspoň pro ten moment. „Navíc když mi nevyhovíš, tak zapomeň na to, že bych s tebou šla na ten ples!“

„Vydírání?“ vypadal překvapeně, ale starosti mu to očividně nečinilo. „A jsi si vědoma toho, že by to někoho mohlo stát život?“

Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Každý musí jednou umřít,“ prohodila jsem bez valnýho zájmu a kupodivu jsem to tak i cítila. A zřejmě to přesvědčilo i Marcella.

„Máš štěstí, že jsem dnes v poměrně dobrém rozmaru… Pověz tedy… po čem tvoje marnivá ženská dušička touží?“

„Po krystalu, kterej tvý lidi ukradli jedný noci jistý dvojici… už víš?“ prohodila jsem nenuceně a potěšilo mě, když se jeho přezíravý postoj aspoň trochu změnil.

„A co bys s ním chtěla dělat?“ zajímal se.

„Vrátit ho jeho právoplatným majitelům!“ odvětila jsem bez zaváhání.

„Tak to budeš muset zavítat k andělům, protože ten nerost byl vytvořen jimi. V přírodě bys podobný druh této velikosti nenašla,“ poučil mě Marcell samolibě. Usoudila jsem, že je to jeho oblíbená kratochvíle. Ten by mohl z gruntu dělat učitele!

„To je jedno, váš nebyl!“ odsekla jsem zlostně. „A podle toho, co jsem slyšela, vám stejně k ničemu není!“

„Jednou díky tomu svému špehování přijdeš k úrazu…“ prorokoval můj brácha temně. „Ale dobrá… dostaneš ten kámen. Ovšem až po plesu.“

„To ne, dáš mi ho hned!“ dohadovala jsem se s ním, ale docela zbytečně.

„To asi nepůjde, protože ho nemám u sebe,“ setřel mě s viditelným potěšením. „V tuto chvíli se nachází v budově, kde se koná onen ples. A já ti dávám své slovo, že než odtamtud odjedeme, dostaneš ho. Spokojená?“

Spokojená jsem teda rozhodně nebyla a taky jsem měla nutkání se ho zeptat, proč si myslí, že jeho slovo má na rozdíl od toho mýho nějakou váhu, ale nač ho zbytečně provokovat?

„Jo,“ přitakala jsem proto. „Ale ještě mi řekni, jaký máš plány s Rielem. A s jeho sestrou.“ Protože jestli se jim opovážíš něco udělat, tak už tě namouduši trefím bleskem, ať jsi z rodiny nebo ne!

„Plány?“ usmál se Marcell nevinně. „Myslím, že o nějakých plánech se tu ani hovořit nedá. Prostě jen potřebuji, aby tě Riel doprovodil na ples, protože já už partnerku mám a nerad bych, aby ses kvůli tomu cítila… odstrčená?“ navrhnul a koukal na mě tak mile, že pro mě bylo těžký si byť jen představit, že by mu mohlo jít i o něco jinýho, než abych na ten ples měla nějakýho partnera.

Podívala jsem se na Riela, jak se na to tváří, a ani mě moc nepřekvapilo, když jsem zjistila, že si Marcella dost nedůvěřivě přeměřuje.

„To je jako celý?“ zeptal se ho, oči výhružně přimhouřený.

„Ovšem,“ ujistil ho Marcell. „Jakmile ples skončí, můžeš jít. I se svou sestrou samozřejmě. Ona je jen taková malá pojistka, aby sis to mezitím nerozmyslel… Koneckonců jsi minule na Izabelu nebyl zrovna moc milý a já potřebuji, aby ses během toho večera choval… civilizovaně.“

„Ale proč já? Nejsem zrovna z těch, kteří by byli na podobných snobských akcích vítaní,“ odtušil Riel chladně.

„To ne, ale Nejvyšší byli ochotni udělat výjimku, když jsem jim vyprávěl, jak výborně ses o Izabelu staral. Chtějí ti poděkovat… to si přece nemůžeš nechat ujít…“ lákal ho.

„To je od nich milý,“ okomentoval to Riel takovým tónem, že bylo nad slunce jasný, že to nemyslí upřímně. „A co ty? Tobě nebude vadit, když mě ostatní uvidí s tvou ségrou? Čekal bych, že pro ni vybereš někoho nóbl!“ neodpustil si příležitost do něj rejpnout.

Marcell se zatvářil rezignovaně. „Samozřejmě, že bych ji raději viděl s někým… vhodnějším, ale Izabela má pro tebe kdoví proč slabost a já ji tím chtěl potěšit. Už takhle je z toho večera dost nervózní, tak doufám, že s tebou po svém boku se bude cítit přece jen o něco sebejistěji.“

„Počkej…“ zamračila jsem se na něj nedůtklivě. „Chceš tím říct, že tohle všechno… bylo jenom kvůli nějakýmu doprovodu na ples?“

„Nu ano,“ neviděl na tom můj bratr nic zvláštního.

„A nepřipadá ti náhodou, že někdy to už kapánek přeháníš?! Možná by příště stačilo, kdyby ses Riela normálně zeptal!“ vyjela jsem na něj naštvaně, protože mi fakt přišlo, že už mu definitivně přeskočilo! Copak mě považuje za tak příšernou, že musí podnikat takovýhle kroky, abych vůbec sehnala partnera na ples?!

„Opravdu? Pokud si pamatuji, tak ti Riel naposledy vyhrožoval a nezdálo se, že by si přál mít s tebou ještě co do činění,“ upozornil mě Marcell laskavě. „Jsem si jistý, že kdybychom neměli v držení jeho sestru, už bys o něm v životě neslyšela. A nebo se snad mýlím, Rieli?“

342. díl

        Riel ho akorát sjel vražedným pohledem, ale jinak se neobtěžoval nějak reagovat. Ostatně mně to bylo jasný i tak. A byla jsem pořádně naštvaná, ne na něj, ale na svýho drahýho brášku. Jo, samozřejmě, že měl v tomhle ohledu naprostou pravdu, po tom všem taky nemohl od Riela nic jinýho očekávat, ale sakra tohle bylo tak ponižující!

„Radši bych tam šla sama než s někým, kdo k tomu byl donucen!“ vyštěkla jsem na Marcella nevlídně.

„Sama tam rozhodně jít nemůžeš, to by bylo společensky nepřijatelné,“ poučil mě blahosklonně. „A Riel bude mít aspoň důvod se jednou slušně obléct.“

„No, hlavně mu to oblečení nevybírej ty, protože posledně to za moc nestálo!“ upozornila jsem ho důrazně.

„Opravdu? Myslel jsem, že ho ráda uvidíš i v něčem jiném než v té depresivní černé…“ pousmál se Marcell potěšeně při vzpomínce na ten krásný kompleteček.

„Poslyš, nejsem tvůj mladší brácha, abych po tobě dědil oblečení, zvlášť když ty seš navíc menší než já!“ procedil Riel mezi zuby, jeho mužská ješitnost zřejmě silnější než jeho očividný rozhodnutí ignorovat Marcella za všech okolností.

„Ale běž, zas o tolik větší nejsi!“ ušklíbl se Marcell posměšně. „A rovnou zapomeň na to, že bys tam nakráčel oblečený takto!“

„Promiň, ale nedostal jsem pozvánku, takže nic předepsanýho nemám!“ odfrknul si Riel znechuceně, patrně se mu nezamlouvala představa, že by měl opět odložit svý osvědčený černý hadry. Ovšem za sebe musím říct, že jsem byla docela zvědavá, jak bude vypadat v obleku. Nedokázala jsem si to totiž představit.

„Jenom barbar by to nezvládl i bez pozvánky, ale když si chceš na jednoho hrát, budiž! Dress code je white tie, doufám, že ti nemusím vysvětlovat, co to znamená!“ neměl Marcell trpělivost na podobný hrátky.

„Asi tě to překvapí, ale frak od jistý doby nevedu.“

„S tím jsem počítal,“ pronesl Marcell s despektem. „Proto až Izabela pojede na další zkoušku šatů, doprovodíš ji a rovnou si tam pořídíš vhodný oděv. Platím to já, tudíž si v tomhle ohledu nemusíš dělat žádné starosti.“

„Já si je taky nedělám,“ prohodil Riel nenuceně. „Doufám, že na tom plese bude i nějaký jídlo, abych z toho taky něco měl,“ poznamenal ještě a já se musela hodně snažit, abych potlačila pobavený úsměv.

Marcell to ovšem vzal vážně a zdálo se, že mu chvilku trvalo, než tuhle křupanskou poznámku rozdýchal. „Raut tam samozřejmě bude, ale být tebou, raději bych se zdržel konzumace a stejně tak i konverzace, pokud tedy nebudeš přímo osloven některým z Nejvyšších. Izabelo…“ obrátil se vzápětí na mě. „Ty budeš až do odjezdu pokračovat ve svých lekcích vybraného chování. Rielovi by to nepochybně prospělo také, ale nejsem si jistý, jak by se na něj Filip tvářil…“

„Určitě by mu to nevadilo, už se s ním seznámil a připadalo mi, že si spolu dost rozumí…“ pronesla jsem prostořece, protože jsem odmítala být s tím magorem opět o samotě. A taky proč bych si to měla vyžrat jenom já, že jo?

Ve zdraví jsem přestála Rielův natěšený pohled a když Marcell přikývl, že se to teda může zkusit, trochu se mi ulevilo. S ním budou ty lekce přece jen výrazně snesitelnější. A hlavně bezpečnější… Stejně jako ten zatracený ples. Ale i tak jsem se už nemohla dočkat, až bude po všem, já dostanu ten zatracenej šutr a pak se prostě zdejchnu. To byla představa, ke který jsem se upínala ve svých myšlenkách, to byla jediná moje naděje…

Když se ohlídnu zpátky, nemůžu uvěřit tomu, že jsem mohla být tak naivní. S Rielem vedle sebe jsem se cítila… nezranitelná… nepřemožitelná… a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mohl existovat nepřítel, na kterýho by byl i on krátký. Vždycky mi připadalo, že ví, co dělat… že si nikdy nezoufá… že se nikdy nevzdává… Je jako solidní skála, kterou žádná nepřízeň nemůže nahlodat. Déšť na ni může padat, vlna za vlnou se o ni tříštit, slunce na ni pražit, ale ona zůstane pořád stejně nezdolná, vzdorující času i osudu. Proto je pro mě tak těžký vidět tě teď na kolenou.

Vím, třebaže o tom nemluvíš, že se ti všechny ty starý vzpomínky vrátily… poznám to podle výrazu v tvý tváři… podle toho, jak se na mě díváš… A vím, že je jen otázkou času, než se i já docela rozpomenu.

Dost se mi toho vybavilo oný strašlivý noci… A i když jsi mi to nikdy nepotvrdil, vím, že to byl taky důvod, proč jsme na ten ples vůbec šli. Mohli jsme včas utéct… ale ty sis vybral tuhle možnost… Chtěl jsi, abych konečně prozřela… abych poznala pravdu… Jenže potíž byla v tom, že ani tys ji tehdy neznal, přinejmenším ne celou…

Když jsi ležel zkrvavený v mých pažích, bylo mi jasný, že tohle jsi ani náhodou nečekal. A já nenáviděla toho anděla, který ti to poradil. A přísahala jsem si, že jestli se mi někdy dostane do rukou, odskáče si to za nás oba. Ne, nemyslím si, že za tím byl nějaký špatný úmysl, toho by Haniel schopná nebyla, je to prostě jenom nenapravitelná romantička. Ale ani to ji neomlouvá!

Měla ti už na počátku toho všeho říct, ať na mě zapomeneš, že za to riziko nestojím, jenže ona tě v tom bláznovství místo toho podporovala. A tys jí, kdoví proč, naslouchal, jako kdybys sám nejlíp nevěděl, jaký pověsti se těší. Proč jen jsem byla tak slabá a neučinila tomu přítrž sama, dokud to bylo ještě možný? Dokud jsem nadobro nepodlehla tvýmu kouzlu… dokud mě nezlákala touha okusit konečně ten sladký cit lidmi nazývaný láska…

Cítila jsem se tenkrát strašlivě sama… Ztracená… zdrcená… nešťastná… odsuzovaná… a pak ses jednoho večera objevil ty a obrátil jsi celý můj svět vzhůru nohama. Chtěla bych tě za to nenávidět… jenže copak to jde? Když jsi mě držel v náručí, poprvý v životě jsem měla pocit, že mě Bůh dosud nezatratil… že i přes krutost svýho poslání mám stále jeho náklonnost… škoda jen, že mě krátce nato zavraždili.

343. díl

        Sotva se Riel vzdálil, aby svou sestru uklidnil a vysvětlil jí nastalou situaci - což mu Marcell velkoryse dovolil, zřejmě přesvědčený o tom, že se jim nemůže podařit utéct - rozhostilo se v kuchyni dusivý ticho.

Zarytě jsem zírala do svýho teď už prázdnýho hrnku a zoufale jsem si přála, aby Marcell taky vypadnul, protože se mi s ním ani za nic nechtělo zůstávat o samotě. On měl ale naneštěstí pro mě jiný plány, když mrštným pohybem vklouznul na místo, který předtím okupoval Legolas, a zadíval se na mě zkoumavým pohledem.

„Zajímalo by mě, co má v úmyslu…“ nadhodil lehkým konverzačním tónem, přesto jsem se neubránila pocitu, že ho ta nevědomost znepokojuje. Nechápala jsem proč.

„Riel? Plní přece akorát to, cos po něm chtěl!“ odsekla jsem nevlídně, stále ještě dopálená tím, jak bezohledně se mnou manipuloval.

I kdyby fakt nešlo o nic víc než o blbej doprovod na ples, stejně se mě měl předem zeptat, zda si právě tohle přeju! Jenže to byl celý Marcell… proč by se měl něčím takovým zdržovat, když ví beztak nejlíp, co je pro koho nejlepší? Přesně jako můj táta… Ta myšlenka mě trochu rozesmutněla, ale moji zlost nijak nezmírnila. A nejvíc mě krkalo to, že si můj drahý bráška ani neuvědomoval, že se dopustil něčeho nepatřičnýho, a pokud mou špatnou náladu vzal vůbec na vědomí, nebylo to na něm rozhodně znát.

„Já vím, že plní. A to mě právě na celé té záležitosti zaráží,“ pronesl Marcell zamyšleně. „Měl možnost se odsud vytratit… a místo toho tu dřepí a nechá se tak hloupě chytit. To mi na něj prostě nesedí…“

Jo, to mně taky ne, ale svěřovat jsem se mu s tím nehodlala. Místo toho jsem lhostejně trhla rameny.

„Asi tu nechtěl nechat svou sestru napospas tobě! A já se mu ani nedivím! Spíš se divím, že po tobě neskočil hned, jak tě uviděl! Patřilo by ti to za to, cos jí provedl!“

„A co jsem jí provedl, pověz? Byla to snad moje vina, že skončila v ústavu? Kdyby si nepouštěla pusu na špacír, mohla celou tu dobu odpočívat v nemocnici, dokonce tam měla vlastní pokoj.“ Marcellovy rty se zkřivily v nehezkým úsměvu. „Ostatně v tom ústavu také. Tak z čeho mě tu vlastně obviňuješ?“

„A co ty léky, co do ní cpali?!“ nemínila jsem se tak rychle vzdát.

Lidianna se sice zasadila o to, aby v tom blázinci skončila, ale za ten zbytek byl zodpovědný Marcell a to mi nikdo nevymluví. A byla jsem si naprosto jistá, že kdyby jí udělali pořádný testy, tak by ji určitě nikam neumístili, maximálně by došli k závěru, že má poněkud bujnější fantazii. Jenže jemu se to náramně hodilo, že ji může někam uklidit, tak proč nevyužít tý lákavý příležitosti, když se mu sama nabízela?!

„Pokud je mi známo, tak to většinou bylo pouze placebo… akorát párkrát dostala něco slabého na zklidnění, když s ní nebylo k vydržení,“ vysvětloval Marcell přezíravě. Jasně, vždyť vlastně o nic nejde, ne? Pár dní v blázinci to je přece skoro jako dovolená snů s all inclusive!

„Když jsem ji viděla poprvý, tak rozhodně nebyla na placebu! A taky to nevypadalo, že by dostala něco slabšího!“ sdělila jsem mu rázně, aby si pro příště rozmyslel věšet mi bulíky na nos. Ale on se kupodivu potěšeně pousmál.

„To ovšem byla součást plánu…“ sdělil mi skoro spiklenecky. „Kdyby byla docela v pořádku, Riela by ani nenapadlo využít tvé milé pohostinnosti. Kdepak. Touhle dobou už by byli oba dávno pryč. A i když mám schopné lidi, pochybuji, že by se jim podařilo ho do plesu vystopovat. Tak jsem se prostě rozhodl proti podobným komplikacím pojistit.“

Chvilku mi trvalo, než jsem tu informaci zpracovala. A ani pak jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsem tomu správně porozuměla. Nebo jsem spíš doufala, že jsem si to vyložila jinak, než jak to Marcell myslel, třebaže mě další výklad zatím nenapadal.

„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ale běž, Izabelo, nesnaž se mi namluvit, že ti na té malé holce skutečně záleží!“ vyjel na mě podrážděně namísto odpovědi. „Je přece zcela očividné, že jí pomáháš jen proto, aby sis naklonila Riela. Tak proč si raději neužíváš jeho přítomnosti a nepřestaneš konečně řešit ta svá věčná morální dilemata? Protože já osobně si myslím, že bys udělala cokoli, jen abys s ním mohla být… Ovšem ty jsi takový pokrytec, že teď budeš nepochybně tvrdit, že bys nikdy nešla přes mrtvoly, a nebo se snad mýlím?“

„Proč máš o Riela najednou takový zájem? A netvrď mi, že jenom kvůli mně!“ ignorovala jsem raději jeho otázku, protože se samozřejmě nemýlil. A jeho samolibý pousmání dokazovalo, že si je toho dobře vědom.

„A proč by to nemohlo být kvůli tobě?“ opáčil, ale bylo patrný, že si mě akorát dobírá. „Já jsem v jádru duše romantik.“

„To jako vážně? A jak se to projevuje?“ ušklíbla jsem se posměšně.

„Opravdu se musíš ptát?“ podivil se Marcell upřímně. „Zvláštní… to bude asi tou moderní dobou, že už dívkám nestačí ples ve společnosti jejich vysněného prince a krásné šaty…“

„Jsem snad Popelka?!“ utrhla jsem se na něj, ale v duchu jsem si říkala, že jsem asi děsně nemoderní, protože mně by to teda stačilo zcela určitě. Jenom bych si přála, aby ten ples trval věčně…

„Jak myslíš,“ zatvářil se Marcell poněkud kysele, nejspíš dotčen nedostatkem mý vděčnosti. „Potom ten večer budeš muset holt nějak přetrpět…“ Jeho výraz se docela změnil, když se ke mně bez varování nahnul blíž a hypnotizoval mě svýma tmavýma studenýma očima. „Ovšem jsem si jistý, že až spolu budete tančit během zahajovacího valčíku, budeš o tom smýšlet úplně jinak. A radím ti, aby sis to náležitě vychutnala, sestřičko, protože to bude váš poslední tanec, to mi věř!“

344. díl

        S odstupem času nechápu, jak mi to mohlo nedojít, vždyť ten náznak tam byl víc než zřetelný, jenže já si akorát myslela, že se Marcell hodlá do budoucna postarat, abych se s Rielem už nesetkala. A jelikož jsem byla v tý době stále ještě rozhodnutá odejít, zas tolik mě to netrápilo. A nebo aspoň ne tolik, abych to na sobě dala znát.

„Klidně ten tanec oželím úplně, jestli ti to udělá radost!“ sdělila jsem mu odměřeně a šla jsem si udělat další hrnek čaje.

Ne teda, že bych měla zas až takovou žízeň, ale potřebovala jsem se nějak zaměstnat. A taky se aspoň na chvíli dostat z jeho blízkosti. Celou tu dobu, než se mi voda uvařila, jsem stála u linky, zády k Marcellovi, ale stejně jsem cítila jeho upřený pohled. Nepromluvil však, dokud jsem se zase neochotně neposadila na svý místo.

„Největší radost mi uděláš, když konečně pochopíš vážnost situace a přestaneš se zabývat malichernostmi,“ oznámil mi chladně a jeho prsty se nepříjemně pevně obemkly kolem mýho zápěstí. „Zapomínáš, že jsme ve válce a v té se obětem nevyhneš. A pokud se budeš neustále pokoušet zachraňovat všechny kolem sebe, může se docela snadno stát, že na to jednou doplatíš vlastním životem.“

„Zajímavý, že si na to stěžuješ zrovna ty! Copak se ti to snad nehodilo do těch tvých plánů?!“ osopila jsem se na něj nevlídně. Kdo je sakra zvědavej na ty jeho věčný přednášky? Moje válka to není a čím dřív před ní uteču tím líp!

„Do mých plánů?“ opáčil Marcell s obzvláštním důrazem na tom zájmenu. K mý úlevě už ale aspoň pustil mou ruku. „Můj plán byl původně docela jiný, tím si můžeš být jistá.“

„Jo? A jaký?“

„Docela jednoduchý. Chtěl jsem pohrozit Rielovi, že pokud s námi nepojede na ten ples, už svou sestru nikdy neuvidí. Elegantní a prosté. Po rozhovoru s tebou jsem ovšem pojal podezření, že využiješ mé nepřítomnosti a začneš se do toho vměšovat.“ Tohle byla jasná výčitka.  „A tak jsem vytvořil alternativní plán, abych tuto možnost pokryl. A jak je patrné, dobře jsem udělal.“

„A co přesně byl ten tvůj alternativní plán? Protože mně připadá, že jsi měl spíš štěstí než cokoli jinýho! A proč tvoji muži Riela napadli, když ho, jak tvrdíš, potřebuješ živýho kvůli tomu plesu?“

Marcell se zatvářil lehce rozpačitě. „Nerad to přiznávám, ale pár chyb se tam vloudilo. To se stává, když máš mezi svými lidmi neschopného jedince. Ale nakonec to dopadlo vcelku příznivě.“ Samolibý úsměv se vrátil na jeho rty a moje chuť ho praštit okamžitě zesílila.

„Máš na mysli Vladana?“ hádala jsem, protože nikoho jinýho z jeho partičky jsem neznala. A protože v souvislosti s Marcellovými slovy mi skutečnost, že mi předtím nebral telefon, připadala najednou dost… hrozivá…

„Ano,“ přisvědčil brácha se skoro útrpným povzdechem. „I když jsem toho hlupáka před svým odjezdem ujišťoval, že by ti Riel nikdy neublížil a že jakmile ho uvidí, mají ho rovnou zajmout, nabyl podle všeho jiný dojem a raději přistoupil na jeho podmínky. Kdybych se tu neobjevil, kdoví, jaké škody by ještě napáchal! Už jen skutečnost, že nařídil Riela i s tím druhým zabít, aby zamaskoval vlastní neschopnost, je prostě neomluvitelná! I když on se o to samozřejmě pokoušel!“

Ke konci tohohle proslovu plnýho rádoby spravedlivýho rozhořčení jsem začínala mít pocit, jako kdyby mě někdo kopnul do břicha. Protože se mě zmocňovalo neblahý tušení, že Vladana už asi nikdy neuvidím. Přesto jsem to riskla a zeptala se na něj.

„Nemusíš mít obavy, s tím hlupákem už nikdy do styku nepřijdeš!“ ubezpečil mě Marcell, jako kdyby tohle snad byla jediná moje starost.

Ztěžka jsem polkla. „Co je s ním?“

„Dostal výpověď,“ zazněla jeho strohá odpověď, která mě zrovna dvakrát neuklidnila.

„Jo? A jinak je… v pořádku?“ Vím, že to někomu může připadat asi divný, ale fakt by mě zamrzelo, kdyby ten upír přišel kvůli mně k nějaký úhoně. Vždyť nebyl zas tak špatný… aspoň ke mně se choval i přes mou počáteční nedůvěru slušně a Marcellovy rozkazy taky porušil jen proto, že mě chtěl zachránit. A za tohle by měl pykat? To prostě nebylo správný!

„Už se zase staráš o ostatní, Izabelo?“ pokáral mne Marcell nepříliš přívětivě. „Začínám mít pocit, že trpíš nějakým syndromem Matky Terezy!“

„Jenom chci vědět, jestli je v pořádku!“ odsekla jsem popuzeně.

„Je snad nějaký důvod, proč by sis měla myslet, že není?“

„Možná… Táta prý měl jistý pravidlo týkající se odchodu jeho lidí…“ nadhodila jsem a se zatajeným dechem jsem čekala, jestli se chytí.

Jenže Marcell se pouze pobaveně pousmál. „Tuhle perlu máš od Riela, že ano?“

„A kdyby jo?“

„Pak bych tě musel upozornit, že se zřejmě jen pokoušel zjistit, co všechno si necháš namluvit.“

„To si nemyslím, tvářil se přitom dost vážně!“ odmítala jsem se nechat obalamutit tak očividnou lží.

„Zdá se, že mu docela dost věříš,“ konstatoval Marcell nesouhlasně. „Proč se ho tedy nezeptáš, co má za lubem? A nebo si netroufáš? Bojíš se, co by ti mohl odpovědět?“

Hrdě jsem vztyčila hlavu. „Ne, jenom si nemyslím, že má v úmyslu něco jinýho než ochránit svou sestru! A pokud tě to tak zajímá, tak se ho zeptej sám!“

Jeho ruka se bleskurychle vymrštila a tentokrát to byl můj krk, který sevřela v nepříliš něžným objetí. „Ale, ale… jen pár dní tě tu nechám bez dozoru a už mi tu vlčíš… Rielova blízkost má na tebe opravdu mimořádný vliv!“ prohodil Marcell posměšně. „Jen nerozumím tomu proč. Vždyť mu na tobě vůbec nezáleží. Klidně šel za svou sestrou a tebe tu nechal se mnou… třebaže jsi pro něho tolik riskovala.“

„To nic nedokazuje! Ona ho teď prostě jen potřebuje víc než já!“ odsekla jsem nedůtklivě, protože bych lhala, kdybych tvrdila, že mi to ani trochu nevadilo. A v následující chvíli mi to vadilo ještě o něco víc, když Marcell znenadání zesílil svůj stisk na mým hrdle.

„Řekl bych, že teď už tomu tak není… Proč ho tedy nezkusíš zavolat? Uvidíme, jestli ti přispěchá na pomoc…“

345. díl

        Umíněně jsem mlčela, i když všechny mý smysly řvaly na poplach a nedostatek kyslíku způsoboval, že mi před očima tančily drobný světýlka. Ale vydržela jsem a po chvilce to Marcella přestalo bavit a milostivě mě zase pustil.

„Jsi zbabělec,“ oznámil mi s jistou dávkou znechucení.

„Cože?“ zaskřehotala jsem nevěřícně, krk ještě bolavý od jeho hrubýho zacházení. „A co seš ty, když si troufáš leda na holku?!“

„Jsem tvůj bratr, který se ti pouze snaží pomoct,“ zchladil mě rychle. „Pro začátek tím, že si uvědomíš, že Riel není žádný tvůj rytíř na bílém koni ale obyčejný žoldák. A jelikož už ho nikdo za tvou ochranu neplatí, je mu naprosto lhostejné, co s tebou bude.“

„Když o něm smýšlíš takhle, proč ho nutíš jít se mnou na ten ples?!“ nechápala jsem.

„Protože tvůj drahý Petr je mrtvý a žádný jiný muž, který by přicházel v úvahu, se v tvém životě nevyskytuje. A pokud ano, pak jedině imaginární,“ dodal ještě s úsměškem.

„Tohle bylo hnusný!“ ohradila jsem se proti tý uštěpačný poznámce.

„Pravda není vždy příjemná,“ podělil se se mnou Marcell o další z jeho mouder. „Já jen chci, abys byla silná… a nezávislá… A hlavně abys nedůvěřovala každému na potkání.“

„Takže ani tobě?“ neodpustila jsem si drzou otázku.

„Nezačnu tě teď přemlouvat, že mi máš slepě důvěřovat, jestli na tohle čekáš, Izabelo,“ pronesl a tvářil se u toho najednou docela vážně. Jako kdyby mu na tom fakt záleželo. „To si musíš v hlavě srovnat sama. Myslím, že už jsi měla dost času, abys poznala, kdo to s tebou myslí dobře a kdo sleduje pouze své vlastní zájmy.“

„Někdy je to celkem těžký poznat…“ prohodila jsem neurčitě, ale o to upřeněji jsem se na něj zadívala. A on se dovtípil.

„Upřímně, Izabelo… kdybys nebyla moje sestra, vůbec bych se nenamáhal. Ale rodina je pro mě velice důležitá, a tak se snažím pokračovat v tom, o co náš otec usiloval. Je to ostatně jediný způsob, jak ti zajistit nějakou budoucnost.“

Znělo to tak… opravdově, že bych mu to snad i věřila. Kdyby na mě ovšem předtím nevybalil tu historku o tom, že jsem vyvolená a musím naplnit svůj osud. Navenek jsem ale na sobě nedala nic znát, když mě má za naivku, proč ho v tom nenechat? O to lehčí pak aspoň pro mě bude uprchnout. Nemluvě o tom, že jsem si ho po tý svý malý zradě potřebovala zase trochu naklonit. Nepřátel jsem měla už takhle víc než dost.

„Já vím… a jsem ti za to opravdu vděčná,“ pustila jsem se do svýho malýho divadýlka a doufala, že to Marcell neprohlídne. „To jenom že… Rielova sestra nemá s ničím z tohohle nic společnýho. A mně prostě nepřišlo správný, aby trpěla. To je celý.“

„Chceš mi říct, že jsi to nedělala kvůli Rielovi?“ pozvedl Marcell nedůvěřivě jedno obočí. „Protože to by mi dávalo přinejmenším nějaký smysl. Ale zachraňovat někoho, koho ani neznáš? Začínám mít strach, že jsi prostě beznadějný případ…“

„Znamená to, že už nevěříš, že bych mohla váš rod spasit?“ zkusila jsem se zeptat, i když odpověď jsem už předem tušila. I proto jsem to radši podala s laškovným úsměvem, abych to kdyžtak mohla zamluvit jako nepovedený žert.

Marcell ale zůstával stále vážný. „Nic, čeho se dopustíš, nemůže tuhle mou víru zviklat, Izabelo. Pouze mě utvrzuješ v přesvědčení, že potřebuješ, aby na tebe někdo dohlédnul. A dokud ti nenajdeme vhodného manžela, je tato zodpovědnost na mně.“

„To je od tebe hezký.“ Jen s obtížema se mi podařilo vyvarovat se sarkasmu. Moje současná situace mi podobný luxus nedovolovala, a tak mi holt nezbývalo nic jinýho než zatnout zuby a být v rámci možností slušná. I když dlouho mi to nevydrželo.

„Až bude po tom plesu… doopravdy necháš ty dva jít, jak jsi slíbil? Nemáš s nima, doufám, žádný další plány?“ přistihla jsem se najednou, jak se ho ptám, ale Marcell to naštěstí výjimečně nebral osobně.

„Ne, nemám. Budou volní,“ sdělil mi bez sebemenšího zaváhání. „Raději by ses ale měla soustředit na docela jiný problém a tím je tvůj výkon před Nejvyššími. Zatím příliš sebejistě nepůsobíš a už ti nezbývá mnoho času to zlepšit. Tak jím laskavě neplýtvej, protože já bych nerad přišel i o tebe.“

Upřela jsem na něj zkoumavý pohled. „Kdyby se něco pokazilo… a já neuspěla… fakt jim dovolíš, aby mi ublížili?“ vypravila jsem ze sebe zdráhavě.

Krucinál, kdyby měl Marcell ten blbej šutr u sebe, mohla jsem se na celej ten slavnej ples vykašlat, ale co mi takhle zbývalo jinýho než v tý šílenosti pokračovat? Trochu mě uklidňovalo vědomí, že tam se mnou bude Riel, ale zase ne tolik, jak bych si přála, protože jsem byla realista a bylo mi jasný, že proti všem těm upírům – navíc čistokrevným – toho v případě nějakýho problému moc nezmůže.

Nevím, co přesně jsem od svýho bráchy očekávala za reakci, ale rozhodně aspoň něco podobnýho ujištění. Jenže on se na mě jen dost divně koukal a dlouhou dobu vůbec nic neřekl.

„Marcelli?“ svraštila jsem znepokojeně čelo. „Tak dovolil bys jim to?“

„Obávám se, že na můj názor nikdo zvědavý nebude, Izabelo,“ promluvil konečně a v jeho hlase jsem rozpoznala náznak obav. „Pokud selžeš, budou mě považovat za zrádce a pro ty mají pouze jediný trest… smrt.“

346. díl

        „Cože?“ vydechla jsem nevěřícně. „Chceš tím říct, že…“

Marcell se mýmu ohromení trochu hořce zasmál. „Ty sis vážně myslela, že pro mě je to celé bez rizika? Že můžu kdykoli nakráčet k Nejvyšším a sdělit jim, že ty jsi vyvolená, a oni se nebudou ani na okamžik cítit ohroženi? Když prokážeš své schopnosti, náš lid potom bude následovat tebe… a já si dovedu živě představit, že některým jedincům to nebude zrovna dvakrát po chuti. Ale to není nic v porovnání s tím, jaký hněv se na mě snese, jestli selžeš. Budou mě pokládat za podvodníka, který se je pokoušel připravit o jejich výsostné postavení. Budu obviněn z velezrady a nejspíš na místě popraven.“

„To je… povzbudivý…“ vypravila jsem ze sebe stísněně. „Takže když to pokazím, tak mám na svědomí ještě tebe, jo?“

„Ty to ale nepokazíš!“ pronesl Marcell nesmlouvavě a pevně mě uchopil za bradu, aby mě přiměl pohlédnout mu do očí. „Tuhle možnost si vůbec nepřipouštěj!“

Uhnula jsem před jeho hypnotizujícím pohledem. „A nebylo by lepší se na to vykašlat? Odjet někam pryč… přece musí existovat místo, kde bychom byli v bezpečí!“

Zaznamenala jsem, že jeho sevření o něco zesílilo. Jo, zřejmě jsem ho těma kecama vyloženě potěšila. „Výběr tvých slov se mi příliš nezamlouvá, Izabelo. A ani tvůj návrh. Nejsme krysy, abychom zalezli někam do úkrytu. Tohle je naše šance… a já ji nehodlám promarnit!“ prohlásil tvrdě, veškerý předchozí předstírání o tom, že mu jde o mě a mý bezpečí či o blaho upířího národa tatam.

Tohle byla manifestace sobce, který chce konečně získat nějakou moc, ať to stojí, co to stojí. Muselo ho vyloženě frustrovat, že po celý ty roky dlel ve stínu našeho táty a o nějakým významnějším postu si mohl nechat akorát tak zdát. Nejspíš očekával, že po jeho smrti zaujme jeho místo Nejvyššího, ale podle toho, jak se choval, se tak zřejmě nestalo. A já se dost bála, kam až je ochotný zajít.

„Takže je to celý jenom o tobě, co?“ vykašlala jsem se na veškerou diplomacii i opatrnost a musím říct, že se mi celkem ulevilo, když mě po tomhle pustil a nerozhodl se mi místo toho zlomit čelist. „Nikdy ti nešlo o mě, jsem pro tebe akorát… akorát…“ tápala jsem po vhodným slovu, který by vystihovalo moji roli v tomhle zatraceným mocenským boji. Ale nakonec jsem jen bezmocně potřásla hlavou, aniž bych nějaký nalezla.

„Jsi pro mě dost důležitou investicí, Izabelo,“ konstatoval Marcell, úplný zosobnění bratrský lásky. „A neměj obavy, profitovat z toho budeme oba,“ dodal ještě, asi aby mě uklidnil. Nechápala jsem, jak si může myslet, že mi na něčem takovým záleží!

„Já chci akorát přežít!“ ohradila jsem se trpce.

„Potom máme stejný cíl,“ pousmál se, ale jeho oči zůstaly jako dva kusy ledu.

Raději jsem se odvrátila, tohle fakt nikam nevedlo. „Chci si promluvit s Rielem. O samotě. A žádný šmírování, rozumíš?“ vymiňovala jsem si nekompromisně. Vyprávějte mi něco o paranoie… Proto mě taky znepokojilo, když proti tomu Marcell nic nenamítal.

„Můžete si promluvit venku. Ale sestřičku si tu nechám… kdyby náhodou někdo dostal pošetilý nápad a chtěl ho mermomocí uskutečnit. A drobné upozornění… jsem hodně podezíravý, tak buďte obezřetní, ať ta malá nepřijde k úhoně.“

Nechápala jsem, jak ty svý výhružky může pronášet s tak milým úsměvem, z toho kontrastu přímo mrazilo. A ještě hůř mi bylo z vědomí, že nejspíš nebude vůbec jednoduchý mu utéct. Jak dlouho už asi plánoval využít mě pro svý cíle? Je možný, že tam tehdy nechal tátu umřít schválně?

„Neškareď se na mě, Izabelo,“ povšimnul si Marcell mýho výrazu. „Slíbil jsem ti přece, že se o tebe postarám. Je opravdu tak trestuhodné, že za to chci něco na oplátku? V porovnání s tím, co jsi dala Rielovi výměnou za jeho služby, to není špatný obchod. Rozhodně ode mě získáš mnohem víc, než co ti nabídl on. Pokud se vůbec s něčím takovým obtěžoval.“

Cynismus z jeho slov přímo čišel, bylo zjevný, že si o Rielovi žádný iluze nedělá. A i když mým prvním impulzem bylo vyhrknout, že k ničemu mezi náma dvěma nedošlo, nakonec jsem to neudělala. Jen ať si myslí, co chce!

„No, to víš, jak bych svýmu princi mohla něco odepřít!“ prohodila jsem kousavě, bradu bojovně vystrčenou. Zatvářil se lehce zmateně, čehož jsem pohotově využila a tak rychle, jak jen to šlo, aby to pořád ještě vypadalo důstojně, jsem se klidila z místnosti.

Ani jsem svýho prince nemusela hledat, opíral se v chodbě o zeď, ve tváři nečitelný výraz. A jakmile jsem se přiblížila, popadl mě za paži a aniž by něco řekl, zatáhnul mě do mýho pokoje a tiše za náma zavřel dveře.

„Jak je na tom Lidianna?“ zeptala jsem se rozpačitě, zatímco jsem se pokoušela vybavit, o čem všem jsem s Marcellem mluvila a jestli vadí, že Riel patrně část z toho rozhovoru vyslechl.

„Líp než ty,“ odtušil suše. „Řekl bych, že máš dost velkej problém…“

347. díl

        „Snad si vážně nemyslíš, že v tom jedu s Marcellem?“ zamračila jsem se na Riela. „Tohle jsem fakt nechtěla, snažila jsem se ti akorát pomoct!“

„Tak docela to ale nevyšlo, co?“ poznamenal tónem, který zrovna nesvědčil o tom, že by ve mě měl nějakou zvláštní důvěru. Což mě přirozeně nakrklo.

„A co ty?! Klidně sis tam jen tak seděl a nechal ses Marcellem překvapit!“ vyjela jsem na něj, jako kdyby mě štípla vosa. Co vosa, aspoň sršáň! „To se ti vůbec nepodobá!“

„Co na to říct… asi už stárnu…“ prohodil s nenuceným pokrčením rameny a jeho výraz byl přímo provokativně nevinný.

„Jo, to určitě! Spíš bych řekla, že máš něco za lubem!“ obvinila jsem ho a v ten moment mi bylo naprosto ukradený, jestli nás můj brácha odposlouchává nebo ne.

„A co by to podle tebe mělo být?“ zajímal se Riel, zatímco se pohodlně opřel zády o zeď a založil si paže na prsou.

„Jak to mám vědět?! Jenom mi přijde divný, že ses vůbec nepokusil o útěk! A nebo s ním aspoň nebojoval!“

„Třeba jsem tě tu s ním nechtěl nechat samotnou, to tě nenapadlo?“ zeptal se a zkoumavě si mě přitom prohlížel. „Navíc tu má dost lidí, takže i kdybych se zbavil jeho, útěk by byl stejně dost obtížný.“

„Legolasovi se podle všeho podařil,“ připomněla jsem mu kriticky.

„Ale ten taky odešel sám, pokud sis toho nevšimla.“

„Fajn… i tak tu ale byly další možnosti… Třeba přemoct Marcella a vynutit si bezpečný odchod!“ navrhla jsem a v duchu jsem si říkala, že jestli se tohle brácha dozví, tak si mě už nejspíš podá.

„To zní sice dobře, ale jakmile bychom ho nechali jít, tak by udělal cokoli, jen aby tě získal zpátky. A nebo máš snad pocit, že by se tě tak lehce vzdal?“ vyhmátnul Riel slabinu v mým plánu. „Jediná možnost by byla ho pak odstranit. Ale nevěřím, že bys s něčím takovým souhlasila.“

„Já… nevím…“ zavrtěla jsem nerozhodně hlavou. „Je jako… posedlý… Fakt se bojím, co s náma všema bude…“

„Jo, všiml jsem si, že jsi mu náramně přirostla k srdci. Proto jsem taky říkal, že máš dost velkej problém.“

„A nějaký spásný nápad náhodou nemáš?“ Zadívala jsem se na něho s nadějí, že mě jako už tolikrát předtím zachrání. Jenže podle všeho mu spásný nápady došly.

„Zúčastníme se toho plesu a pak se uvidí,“ pronesl neurčitě. „Třeba to bude nakonec zábava.“

„Tomu přece sám nevěříš!“ odfrkla jsem si znechuceně. „Navíc jestli to zvořu, promění se to tam v hotový masakr!“

„Proč to hned vidíš tak černě? Pokud to chápu správně, tak máš předvíst svý schopnosti, ne? A tys při tom střetu s andělama používala celkem přesvědčivě.“ Tohle znělo skoro jako pochvala a mě to až znepokojivě zahřálo u srdíčka.

„Já nevím… jsem z toho nervózní…“ zamumlala jsem a dala bych v tu chvíli cokoli, jen kdyby mi řekl, že to bude určitě dobrý a objal mě. Ale on se k mýmu zklamání nehnul z místa.

„Bude tam spousta lidí, pochybuju, že by se tě před nima pokusil někdo zlikvidovat. Krom toho je Marcell dost chytrý, aby měl nějakou pojistku pro případ, že se něco pokazí.“

„Jo?“ hlesla jsem, dychtivá po dalším ujištění. „On se ale tak netvářil. Vlastně mi řekl, že pokud selžu, tak ho taky zabijou.“

„To je dost dobře možný,“ připustil Riel, ale nevypadal, že by ho to vyloženě trápilo.

„Fajn, tak půjdeme na ten ples a co pak? Nechci strávit celý svůj život tím, že budu sloužit Marcellovi! Chci… já ani nevím co, ale rozhodně ne tohle!“ zamluvila jsem to rychle, abych náhodou nezačala zase snít o společný budoucnosti s Rielem. „Předtím ses tvářil, že mi pomůžeš… ještě pořád to platí a nebo se hodláš nejdřív postarat o svou sestru?“ Snažila jsem se, aby to znělo neutrálně, ale hádám, že se mi to tak úplně nepodařilo. Zřejmě jsem hodně špatný člověk, když jsem schopná žárlit na někoho takovýho. A nebo jsem prostě jenom zoufalá.

„Třeba mě už po tom plese ani nebudeš potřebovat…“ prohodil Riel tajemně, což mě přimělo se na něj pozorněji zadívat.

„Už hledáš výmluvy, proč se na mě vykašlat?“ otázala jsem se nevlídně. „Co teda měly znamenat všechny ty řeči předtím?“

„Neříkám, že se na tebe hodlám vykašlat, Izabel, jenom to, že ty už možná nebudeš ochotná mou pomoc přijmout. Pokud si to pamatuju dobře, tak jsi s tím vždycky měla trochu potíže.“

Hádala jsem, že už zase mluví o tý mý dávný minulosti, protože co mi paměť sahala, tak jsem na něm byla až nezdravě závislá. Ne že bych občas nezkusila bojovat o nějakou samostatnost, ale pokaždý to skončilo katastrofálně. Takže mi v týhle situaci připadalo rozumnější se rovnou svěřit do jeho rukou. Aspoň dočasně, než se znova objeví Legolas… jestli se teda ještě někdy objeví…

„Lidi se mění, Rieli,“ sdělila jsem mu s trpkým pousmáním a pokorou, ke který jsem se musela přinutit. „Ať už jsem bývala jakákoli, teď jsem jen tím, co vidíš před sebou. A opravdu ocením tvoji pomoc.“

„Pak ji máš mít.“

348. díl

        Následující dny uběhly nepříjemně rychle a to i přesto, že jsem se s Herr Filipem trápila docela sama. Nevím, jak to Riel dokázal, nejspíš mu pohrozil strašlivou smrtí, ale ten chlápek normálně prohlásil, že už ho nemá co učit, protože na jeho chování neshledává žádné nedostatky.

Marcell to hodnocení přijal vcelku lhostejně a bez námitky ho nechal, aby trávil většinu svýho času s Lidiannou, zřejmě byl rád, že se o ni někdo postará. Párkrát jsme spolu všichni čtyři povečeřeli ve stylu jedný velký šťastný rodiny a podle toho, jak zdrchaně vypadala, tak jeho společnost asi dost zoufale potřebovala. Muselo ji hodně zasáhnout, že její sotva naleznutý manžel zmizel zase neznámo kam, i když kdoví, co jí Riel vlastně napovídal.

Chtěla jsem si s ní taky promluvit, ujistit ji, že udělám maximum, abych pro ně ten kámen získala, jenže s tím, jak ji hlídal jako ostříž, to bylo takřka nemožný. Tak okatě ji přede mnou chránil, že to bylo až trapný. A tak, když se naskytla příležitost, ani jsem se neobtěžovala s ním předem něco probírat.

„Finální zkouška šatů? Doufala jsem, že to už jsem si odbyla posledně,“ povzdechla jsem si naoko, když mi Marcell oznámil, že musím ještě jednou navštívit Domenicův salón.

To Riel to měl nakonec podstatně jednodušší, kvůli němu dorazil krejčí až do bytu, vzal mu míry a do dvou dnů se vrátil s rozpracovaným oblekem, který na něm ještě doladil. Teda aspoň tak jsem to chápala, tu čest přihlížet jsem samozřejmě neměla. Ovšem jakkoli jsem nebyla uchvácená z představy dalšího setkání s mistrem Domenicem, nemohla jsem neocenit možnosti, který ten malý výlet skýtal. Teď jen aby Marcell nepojal žádný podezření…

„To ano, ale podle všeho sis ještě nevybrala vhodné šperky, které by ten celek dovedly k dokonalosti,“ připomněl mi brácha laskavě mý opomenutí. „Navíc tě tam dnes čeká vizážista a hair stylista, aby se postarali i o ten zbytek. Budeš na tom plese vyhlížet úchvatně, věř mi.“

„Když myslíš…“ nehádala jsem se s ním. „Poslyš… teď mě tak napadlo… nemohla by jet Lidianna se mnou? Potřebovala bych s tím vybíráním šperků pomoct a ona vypadá, že by jí podobný rozptýlení jenom prospělo.“

Nepřekvapilo mě, když se na mne Marcell podezíravě zadíval. „Rielova sestra? Netušil jsem, že jste si až tak blízké.“

„To ani ne. Ale celkem mi chybí ženská společnost, jestli mě chápeš,“ prohodila jsem lehce spiklenecky ve snaze získat si ho na svou stranu. „Vyřídily bychom ten salón, došly si na kafe, pokecaly… aspoň bych na chvíli přišla na jiný myšlenky…“ přemlouvala jsem ho a doufala, že z toho získá dojem, že jsem jen obyčejná holka, co touží podrbat s jinou příslušnicí něžnýho pohlaví. Tohle přece děláme, ne? Aspoň chlapi si to o nás myslí, tak proč toho jednou nevyužít ve svůj prospěch?

„Když ti to udělá radost,“ nebránil se tomu Marcell dlouho. „Ale udělejte si čas i na manikúru, tvé ruce přímo volají po ošetření. A také po novém laku…“ dodal kriticky a i já se na okamžik zadívala na svý lehce poničený nehty.

„Neboj, zvládneme to všechno,“ přislíbila jsem mu s vděčným úsměvem.

„Výborně. Pošlu s vámi pár mužů, aby vám dělali doprovod,“ oznámil mi a když zachytil můj otrávený výraz, hned pokračoval. „To kdyby se andělé rozhodli dělat potíže. A pro případ, že bys chtěla dělat potíže ty, bych tě rád upozornil, že mi tu pořád zůstane Riel, abych si na něm svou případnou zlost vybil…“

Nelíbila se mi jasná hrozba v jeho slovech, ale radši jsem to nechala být, už takhle mi připadal dost nedůvěřivý. „To je od tebe moc hezký,“ ocenila jsem jeho péči naoko. „Aspoň budu moct být klidná a nebudu se muset neustále ohlížet přes rameno, jestli se ke mně náhodou někdo neplíží.“

„Těší mě, že jsi konečně rozumná, Izabelo,“ poznamenal Marcell, i když nakolik to myslel upřímně, to fakt nedokážu odhadnout. „Půjdu ti to domluvit, ty se zatím můžeš připravit k odchodu.“

Ani teď jsem neprotestovala, dokonce jsem se poslušně odebrala do svýho pokoje, kde jsem se převlíkla do elegantního šatovýho kostýmku, vlasy si vyčesala do nedbalýho drdolu a rty jsem oživila leskem. A celou dobu jsem se za to podlízání bráchovi nenáviděla. Ale účel světí prostředky a když se to tak vezme, tak jsem dělala totéž, co předtím s tátou. Tomu jsem se taky snažila zavděčit, přinejmenším dokud jsem nepochopila, že v tomhle ohledu nemám šanci uspět a nerezignovala jsem.

Jedinou otázkou zůstávalo, co si od toho všeho vlastně slibuju.

349. díl

        Ještě než jsem vůbec otevřela dveře, zaslechla jsem ten hluk a došlo mi, jak moc jsem Riela svým nápadem potěšila. Nasadila jsem nezúčastněný výraz a s hlavou sebevědomě vztyčenou jsem proplula chodbou k oběma mužům a poněkud nejistě se tvářící Lidianně.

„Já jsem připravená,“ oznámila jsem Marcellovi s milým úsměvem. „Nějaké potíže?“ zajímala jsem se a podle toho, jak po mně Riel nasupeně šlehnul pohledem, ho můj lehce zmatený tón, který jsem úmyslně nasadila, vážně zmátl. Bod pro mě.

„To bych řekl! Nedovolím, aby s tebou má sestra někam šla! Je to jasný?! Jestli ti chybí kamarádky, tak si je hledej jinde a Milu z toho laskavě vynech!“ doporučil mi důrazně. Nemohla jsem se nedivit, čím jsem se mu od našeho posledního rozhovoru tak znelíbila.

„Myslím, že Lidianna je svéprávná a schopná se sama rozhodnout, jestli si se mnou chce vyrazit nebo ne,“ prohodila jsem s nádechem opovržení, který mělo za následek, že Riel pevně zaťal zuby, až mu v čelisti zacukal sval. Uvědomovala jsem si, že není zrovna moudrý ho provokovat, ale Marcellova blízkost mě celkem uklidňovala, takže jsem se zpátky rozhodně nedržela.

„Co, Lidianno, nemáš chuť si se mnou zajet na menší nákupy, kosmetiku a nějaký dobrý jídlo? Bude to fajn, uvidíš,“ lákala jsem ji a doufala, že mou nabídku neodmítne. Tohle jsem trochu podcenila, nějak mě nenapadlo, že by se jí ten návrh nemusel zamlouvat. Ale ona už zřejmě měla Rielovy péče dost, protože zdráhavě přisvědčila, že by se jí to líbilo.

„To v žádným případě!“ prohlásil Riel kategoricky a očima na mě metal blesky skoro stejně dobře, jako jsem to dovedla já.

„Tohle vyřešíme poměrně rychle!“ vložil se do naší debaty Marcell a já ho nenáviděla za ten potěšený výraz, s nímž si nás přeměřoval. Jako by mu dělalo vyloženě radost, že je na mě Riel naštvaný. „Jestli ti na tvé sestře skutečně záleží, pak ji necháš jít. Nebo ji nechám jít já…“ pronesl takovým tónem, že jsem neměla pochyb, co to tu naznačuje. A podle vražednýho pohledu, který po něm Riel seknul, to pochopil úplně stejně.

„Nedělej to, Izabel,“ zapřisáhl mne a jeho oči mě skoro prosily, abych svůj záměr ještě přehodnotila.

„Ale no tak, ujišťuju tě, že je se mnou Lidianna v naprostým bezpečí! A nebo si snad myslíš, že jen co zajdeme za roh, tak se jí zakousnu do krku?“ prohodila jsem s předstíraným veselím, ale i to mě záhy přešlo, když jsem zaregistrovala, jak se Riel zachmuřil. Tak o tohle mu celou tu dobu jde?! Bojí se, že bych jeho sestře provedla takovouhle věc?! Za koho mě to jako má?!

„Jestli tomuhle fakt věříš, tak už ti nemám co říct!“ sdělila jsem mu odměřeně, i když k mý nelibosti se mi hlas přece jen trochu chvěl. Namlouvala jsem si aspoň, že nenávistí.

„Rád bych ti věřil, ale v tomhle prostě nemůžu, na to tě až příliš dobře znám,“ skoro si povzdechl Riel.

Cítila jsem, jak se ve mně vzdouvá mocná vlna vzteku, kvůli který jsem takřka nemohla popadnout dech. „A teď mluvíš o kterým mým životě?! Protože pokud si to dobře pamatuju, tak zas tak blízcí si nejsme, abys mohl něco podobnýho tvrdit! Natož pak mě soudit!“

„Je mi jedno co si myslíš, Izabel. Ubliž jí a přísahám, že tě to bude zatraceně hodně mrzet. O to se postarám,“ přislíbil mi odhodlaně.

„To je jediný, na co se zmůžeš?!“ opáčila jsem pohrdavě. „Vyhrožovat holce?! Ty seš vážně nějakej hrdina!“¨

„Téměř mi ta slova bereš z úst, Izabelo,“ zasmál se Marcell krátce. „Ale abych tě uklidnil, Rieli, tak ona nemá něco takového zapotřebí. Má pravidelný přísun té nejlepší krve. Na rozdíl od tebe. Kolik ti ještě zbývá dávek? Pověz… možná by to tvou sestru mohlo zajímat…“

„Riel by mi nikdy neublížil!“ pochopila Lidianna jeho narážku a ohradila se proti ní s razancí, kterou bych do ní v tu chvíli neřekla.

„A jsi si tím vážně tak jistá, maličká?“ otázal se Marcell s chladným úsměvem na rtech, to něžný oslovení nic víc než krutý poškádlení. „Jeho přítelkyně Erika si to myslela také… a všichni víme, jak skončila!“

„Riel Erice nic neudělal!“ Tentokrát jsem to byla já, kdo se ho zastal, a když se na mě brácha s nevěřícně nadzdvihnutým obočím zadíval, pochopila jsem, že to byla chyba. Rychle jsem se obrátila na Lidiannu, abych to aspoň zamluvila. „Poslyš, máme celkem nabitý program a jestli nevyrazíme hned, tak to všechno nestihneme. A nebo se stejně jako Riel bojíš, že prahnu po tvý krvi?“

„Nic takovýho jsem neřekl!“ zavrčel na mě dotyčný, kterýmu se očividně nezamlouvalo, že byl vyloučen z konverzace. Ani jsem se nenamáhala na to reagovat. Když pochopil, že od svýho záměru nehodlám ustoupit, zaměřil se opět na svou sestru. „Milo… rozmysli si to ještě… děláš strašnou chybu…“ snažil se ji přesvědčit, ale ona se na něj jen posmutněle pousmála.

„Promiň… ale já nemůžu jinak…“ pronesla omluvným tónem a jemně sevřela jeho paži, zatímco její oči žadonily o pochopení. Nedočkaly se ho.

„Věř mi, že ti to nic dobrýho nepřinese!“ prorokoval Riel zlověstně.

Její jedinou reakcí bylo, že ho zlehka políbila na tvář a bez jedinýho ohlídnutí zamířila ke dveřím. I on mlčel. Ale ten výraz plný zoufalství, s nímž ji vyprovázel, se mi nesmazatelně vryl do paměti. Protože nad veškerý pochybnosti ukazoval, jak o mně doopravdy smýšlí.

350. díl

        Během cesty do Domenicova království mlčela Lidianna jako zařezaná, i když kradmý pohledy, který občas vrhala mým směrem, spolu s jejím výrazem prozrazovaly, že si chce o něčem naléhavě promluvit. Akorát zřejmě nevěděla, jak začít. A jelikož jsem tušila, že se mi to téma nebude ani trochu zamlouvat, nesnažila jsem se jí nikterak pomoct.

Přetrpěla jsem poslední zkoušku šatů, kdy Domenico neopomněl útrpně prohlásit, že kdybych byla o něco štíhlejší, vypadalo by na mně jeho mistrovský dílo podstatně líp. Ale přes jeho kritický podmračený pohled, kterým si mě přeměřoval, a přes skoro bolestivý výraz v jeho tváři, s nímž klouzal po mých bocích – který bylo podle něho zločinem mít – jsem byla přinejmenším já s výsledkem svý proměny nadmíru spokojená.

Vyčesaný účes, z něhož mi na ramena spadaly ruličky stočených pramínků, mě činil trochu vyšší, pouzdro smaragdově zelených šatů lichotivě zdůraznilo můj pas, zatímco řasení živůtku přidalo na objemu mýmu ničím pozoruhodnýmu hrudníku, a dlouhá linie tý róby příjemně protáhla siluetu mý postavy. Výrazný make-up, který zdůraznil mý oči, ještě přidával na dramatičnosti. Takhle už jsem si vůbec nepřipadala jako šedá myška. Spíš jako nějaká šlechtična… Před popravou…

„Vypadáš nádherně,“ zhodnotila můj nový vzhled Lidianna. Ona sama postávala po celou dobu mýho zkrášlování opodál a zarputile odolávala všem mým nabídkám – ať už se jednalo o make-up nebo účes nebo dárek v podobě jednoho ze šperků, na vše jen zamítavě potřásla hlavou.

„Díky. Jenom je mi líto, že ty si to moc neužíváš,“ poznamenala jsem poněkud zklamaně a nechala jsem Domenicovu asistentku, aby mi z šíje sňala složitý, z černých kamínků ručně vyrobený náhrdelník a vzápětí opatrně odepnula k tomu ladící visací náušnice z mých lalůčků.

„Ty za to nemůžeš, to jen že jsem si podobných věcí užila v minulosti víc než do sytosti,“ chlácholila mě Lidianna. „Ale můžu tě ujistit, že až tě v tomhle uvidí Riel, určitě ti neodolá.“

„Jo, to určitě…“ ušklíbla jsem se skepticky, v živý paměti ještě pořád ten náš poslední výstup. „Nechci se tě nějak dotknout, ale po tom, co mi dneska řekl, bych ho nejradši už nikdy neviděla!“

„Nemyslel to nijak zle, Izabelo,“ zastávala se ho Lidianna ihned. Jak jinak… Ten by mohl udělat fakt cokoli a ona by pro to vždycky našla nějakou omluvu! To jede na nějakým zázračným elfským kvítí a nebo je vážně tak naivní?!

„Navíc je to vlastně moje vina…“ hlesla skoro nepřítomně, než jsem se stihla ozvat.

„Jak to?“

S pomocí asistentky jsem si sundala nové šaty a pak jsem – už bez pomoci – vklouzla zpátky do svýho původního oblečení. Ale vlasy jsem si nechala tak, jak byly, třebaže k tomu kostýmku to vypadalo poněkud absurdně. Mezitím dorazila manikérka a já se beze slova protestu odevzdala do jejích rukou, i když musím říct, že úprava nehtů mi byla stále značně protivná. Nemohla jsem si na to zvyknout a ani se mi nezdálo, že by se ke mně něco takovýho hodilo.

„Tak jak to?“ zopakovala jsem svou otázku, když se Lidianna zdráhala odpovědět. Místo toho s nepřirozeným zaujetím zkoumala svý vlastní nehty.

„Povím ti o tom později… až budeme samy…“ zamumlala vyhýbavě, aniž by ke mně vzhlídla.

„Fajn,“ nenaléhala jsem už. „Co ti vůbec Riel řekl ohledně toho plesu?“ zajímala jsem se pro změnu. Bylo docela nešikovný, že jsem neměla ponětí, kolik toho Lidianna vlastně ví, takhle abych se pořád bála, jestli jí nechtěně něco neprozradím. Jo, měla sice právo znát pravdu, ale tohle jsem hodlala nechat na Rielovi, nač si zbytečně komplikovat život? Stejně bylo jasný, že kdyby došlo na rozhodování, komu věřit, vyhrál by to na celý čáře její bratříček.

„Moc ne. Jenom že se ho máš zúčastnit a on má sloužit jako tvůj doprovod. Nejdřív se mu do toho nechtělo, ale tvůj bratr mu za tu službu přislíbil pomoc se získáním našeho krystalu, a tak nakonec souhlasil.“

Jasně, starý dobrák Riel… já na tom zatraceným plesu budu riskovat svůj krk a on za to shrábne veškerý zásluhy! Je tohle vůbec možný?!

„A co ti řekl o zmizení tvýho manžela?“ zeptala jsem se zvědavě. Jak se zdálo, Riel se bez problémů dokázal vykecat z jakýkoli situace a ještě z toho vyjít naprosto nevinně. Mohla jsem fakt jenom zírat a tiše závidět!

„Riel ho poslal pryč… pro jistotu, kdyby se něco zvrtlo… Říkal, že tvůj bratr se stýká s pár špatnými lidmi, kteří jsou prý dost nevypočitatelní v jednání. Proto chtěl mít někoho v záloze.“

Teď už jsem se neubránila pobavenýmu uchechtnutí. „Riel zřejmě myslí na všechno…“

„To ano,“ přikývla Lidianna nepříliš přesvědčeně a když zachytila můj tázavý pohled, neváhala to rozvést. „Mám obavy o Legolasův život… přece jen je pro něj tenhle svět naprosto cizí… Vždyť si vem, jak byl špatný z toho svého nachlazení. Co v takovém stavu zmůže?“

„Já bych se toho nebála, mužský vždycky skuhraj, když chytí rýmičku,“ uklidňovala jsem ji. „Ale pokud je takový bojovník, jak jsi ho vylíčila – a já upřímně doufám, že je – tak se určitě vzchopí k nějaký akci. A snad to bude už brzo…“ utrousila jsem významně, jenže Lidianna se nedovtípila. Jak by taky mohla, když ji Riel v dobrý víře udržoval v nevědomosti? Zbývala mi jen naděje, že její elfský choť se tak snadno oklamat nenechá.