Díl 331-340

Během Rielovy nepřítomnosti se Izabela zapovídá s Legolasem a je jí nabídnuto, že když mu pomůže získat zpět ukradený krystal, vezme ji s sebou do svého světa. Izabele to přijde jako celkem dobré řešení... ale Riel bude jiného názoru.

331. díl

        Opětovala jsem Legolasův zkoumavý pohled a snažila se přitom působit sebevědomě a nad věcí, i když si nejsem jistá, do jaký míry jsem v tom nelehkým úkolu uspěla.

„Pokud jste jí opravdu ublížil, tak se postarám, abyste toho pořádně litoval! A totéž platí i v případě Riela!“ sdělila jsem mu pomalu a doufala, že to vyznělo aspoň trochu výhružně.

Náznak úsměvu, který se vzápětí objevil na jeho až dosud vážných rtech, mě však rychle vyvedl z omylu. A já se přistihla, že na něho jednoduše zírám, překvapená proměnou, která se s ním udála. Vyhlížel najednou jako někdo docela jiný… bezstarostnější… milejší… přístupnější… Ne jako někdo, kdo by vám mohl v následujícím okamžiku podříznout krk. Jeho slova už ale tak milý nebyly.

„Já potěšen jsem, že choť má si přízně Vaší získala, a třebaže dle soudu mého toho převážně z pocitu odpovědnosti jisté za utrpení její pramení, přec toho v prospěch Váš hovoří, neb naznačuje toho, že Vám osud druhých a bolest jejich lhostejnými nejsou,“ zhodnotil Legolas mý pohnutky a i když nebyl tak úplně vedle, stejně se mě to dotklo.

„Nedělám to z nějakýho pocitu viny, snažím se jí jenom pomoct!“ zareagovala jsem prudce.

„Pokud motivů Vašich vskutku zcela nesobeckých jest, pak obdivu a úcty mé máte,“ pokývnul mi hlavou, zřejmě na znamení oný úcty, a já se okamžitě zastyděla, protože podobný gesto jsem si teda rozhodně nezasloužila.

„Šetřete si je radši pro někoho jinýho,“ zamumlala jsem s lehkým zahanbením. „Protože já to dělala pro Riela… aspoň zezačátku jo, než jsem Milu poznala osobně.“

„Vám na muži tomto podle všeho dosti záleží… jest Vám velmi blízkým?“ zajímal se Legolas, aniž by nějak komentoval mý přiznání. Zato svůj dotaz zakončil značně neelfským kýchnutím.

„Kdysi mi zachránil život… a já bych mu to ráda splatila,“ přiznala jsem aspoň malou část tý pravdy a radši jsem se přesunula ke dřezu, kde jsem si začala čistit triko. Nečekala jsem žádný zázraky, beztak to byla jen chabá záminka pro to, abych skryla svou tvář před pronikavým zrakem toho elfa, takže mě ani moc netrápilo, že ve výsledku to vypadalo snad ještě hůř než předtím.

„Tomu rozumím,“ přijal Legolas mý vysvětlení bez dalších otázek. „A věřím, že ještě příležitosti k tomu míti budete.“

„Je teda v pořádku?“ otočila jsem se k němu s nadějí, který jsem se zoufale bránila, protože jsem byla poslední dobou už tolikrát zklamána. A protože už tolik lidí kolem mě umřelo.

„Když odsud utíkal, pak zcela jistě byl. Stav jeho nynější mi samozřejmě znám není, však pochybností nemám, že on o sebe postarati se dovede.“

Tohle nebylo přesně to, co jsem si přála slyšet, ale zase to mohlo být daleko horší. Hlavně že je naživu!

„Tak jste vyhrál, gratuluju Vám,“ pronesla jsem a snažila se nedat na sobě znát svý zklamání. „Můžete mě teď nechat jít? Nemyslím si, že bych Vám mohla být ještě nějak k užitku.“

„Já obávám se, že by toho nyní moudrým nebylo,“ odvětil Legolas skoro soucitně. „Přec jen zde v bezpečí větším než-li venku jste.“

„V bezpečí před čím?“ nechápala jsem. Ne teda, že by mi musel někdo připomínat, kdo všechno má na mě spadeno, jenom jsem se zdráhala uvěřit, že by byl až tak dobře informován.

„Toho byste snad Vy sama nejlépe věděti měla. Riel každopádně času dosti neměl, by mi toho ozřejmil, tudíž pokud čehos více zvěděti si přejete, návratu jeho vyčkati musiti budete a přímo jej se na to optati,“ oznámil mi ten elf, jako by se nechumelilo.

Chvilku mi trvalo, než jsem jeho slova přelouskala, a hned jsem svraštila čelo, protože mi to stejně nedávalo smysl. „Jeho návratu? Chcete tím říct, že se sem Riel ještě vrátí?“ ujasňovala jsem si to.

„Ovšem. On pouze nepřátel odsud odlákati chtěl a též se pro věcí pár prý zastaviti musí, než-li se k nám opět připojí.“

„Připojí?“ zopakovala jsem po něm poněkud tupě. „Nemohl byste mi prozradit, co se tam venku vlastně stalo? Protože jsem kapku mimo.“

Teď byla řada na Legolasovi, aby se zatvářil zmateně. „Mimo? Čehožpak toho znamená?“

„Že se vůbec nechytám?“

Stále stejný bezradný výraz.

„Že nevím, o čem to tu mluvíte?“

„Ach tak,“ přikývl konečně a mně připadalo, že to znělo nesmírně unaveně.

A to ani nemluvím o tom decentním popotáhnutí, který následovalo krátce nato. Pokud byl tenhle muž fakt z jinýho světa, tak mu ten náš očividně nedělal dobře. A já si nemohla pomoct, abych k němu náhle nepocítila soucit. Koneckonců tu byl až na Milu, která měla právě teď dost starostí sama se sebou, docela opuštěný a i když jsem nebyla tak ctnostná, abych si zasloužila jeho předchozí ocenění, ani jsem nebyla taková mrcha, abych tohle prostě ignorovala.

„Poslyšte… proč se neposadíte a neřeknete mi o tom víc a já Vám zatím udělám hrnek horkýho čaje a jestli máte hlad tak i něco k snědku?“ navrhla jsem celkem přátelským tónem a on to s vděčným pousmáním přijal.

„To byste velice laskava byla,“ ocenil to, než se usadil na jednu ze židlí. Postavila jsem před něj krabičku papírových kapesníků s vysvětlením, že to je na tu jeho rýmu, a šla jsem vařit čaj.

332. díl

        „Nedá si Mila – teda Lidianna – taky?“ zeptala jsem se, zatímco se napouštěla voda do konvice. To pojmenování jsem původně použila, abych Legolase potěšila, ale po jeho vyslovení jsem musela uznat, že to zní mnohem líp než ta Rielova Mila. A i se to k ní tak nějak víc hodilo.

„Lidianna nyní spí,“ odvětil Legolas tiše, jakmile se vysmrkal. „Trochu mi to starostí činí, neb jsem ji ve stavu podobném nikdy předtím nezažil. Možná by se na ni léčitel podívati měl, jakmile toho možným bude.“

„Věřím, že bude v pořádku,“ uklidňovala jsem ho. Připravila jsem na linku dva hrnky a do nich čajový pytlíky a vydala se k lednici prozkoumat její obsah. „To spíš Vy byste potřeboval léčitele,“ prohodila jsem poťouchle přes rameno, protože jsem si hned vybavila, že rýmička je pro muže takřka smrtelná choroba. „Co se u vás vůbec dává na nachlazení?“

„Ničeho. Neb my Eldar k nemocem náchylni nejsme,“ konstatoval lehce huhňavým hlasem.

„Jo, jasně…“ ušklíbla jsem se skepticky. „Mám tu zbytek pečenýho masa ze včerejška, tak bych Vám mohla udělat sendvič. A nebo ještě míchaný vajíčka. Moc velká zásoba jídla tady není, Vladan sem posílal každý den čerstvý potraviny a dnešní várka ještě nedorazila.“

„Nu, zřejmě dosud pronásledováním Riela zaneprázdněn jest,“ odtušil Legolas a mně už to taky začínalo pomalu docházet.

„Vy jste na něj narazili? Takže ta krev… ta není Rielova?“ vydechla jsem úlevou.

„Ovšemže ne. My spolu beze zbraní se bili, neb pouze zjistiti jsme chtěli, kdož z nás bojovníkem lepším jest, nikoliv soupeře svého zabíti. Až tehdy zbraní jsme se chopili, když muži oněmi napadeni jsme byli,“ objasnil mi to a s povděkem ode mě přijal hrnek s čajem, ke kterýmu hned zálibně přivoněl.

„Lipový…“

„No jo, říkala jsem si, že by Vám mohl udělat dobře,“ prohodila jsem, než jsem se vrhla na výrobu dvou poctivých sendvičů. „To jim jste sebral ty dlouhý dýky?“ zajímala jsem se.

„Těch jsem si pouze zpět vzal, neb sebráno mi jich bylo, když oni zajali mne,“ pronesl s naprosto zřetelnou zlostí. „Kdysi dávno mi jich přítel můj věnoval a já jen velice nerad od nich odloučen bych byl.“

„To celkem chápu,“ podotkla jsem, myšlenkama u Riela a jeho katany. Což mi připomnělo… „A jak to vůbec dopadlo? Vyřešili jste ten… svůj spor?“ zalítla jsem k němu tázavým pohledem.

„Prozatím jsme toho odložiti musili, neb záležitostí naléhavějších pozornosti naší vyžadovalo. Jakmile známý Váš nás tam venku zřel, on na nás okamžitě většiny mužů svých poštval, přičemž ti zbylí se k vám dostati měli, by, kterak velitel jejich pravil, situace oné neúnosné konečně vyřešeno bylo,“ prozradil mi a opatrně se napil čaje.

„A jak jste na to reagovali vy?“ zeptala jsem se zvědavě a zatímco jsem naslouchala jeho vyprávění, navršila jsem na plátky masa v rozkrojený bagetě kolečka rajčátek a listy salátu, aby to měl přece jen trošku pestřejší, a zdráhavě jsem přidala i trochu bylinkovýho dresinku. Potom jsem to už jen přiklopila a naservírovala před něj.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu a nejen proto, abych nám lidem poněkud zlepšila reputaci ohledně slušnýho vychování.

„Diola lle,“ ocenil to, než se pustil do jídla.

Po krátkým zaváhání jsem se uvelebila na židli vedle něj, hrnek čaje sevřený v dlaních a stále dumající nad tím, co mi pověděl. Když to převedu do normální řeči a podám stručně, tak se událo zhruba tohle – po svým odchodu se oba přesunuli do haly k výtahům a chvíli se tam omlacovali, než se na ně vyřítil Vladan a jeho lidé. Vladan se chtěl Riela zřejmě jednou provždy zbavit a s tím, jak byl on i Legolas zoufale neozbrojení, by nejspíš zanedlouho i uspěl. Jedinou možností byl ústup, jenže kvůli množství nepřátel všude kolem nebyla šance, že by se Rielovi podařilo dostat zpátky do bytu, jehož bytelný dveře slibovaly aspoň nějakou ochranu. Legolas byl ve výhodnější pozici a také na něj nebyla soustředěna taková pozornost, proto na něj houknul, aby se o nás postaral, než se vrátí, hodil mu klíče a pak otevřeným oknem vyskočil ven. Vladan začal křičet, že nesmí uniknout a většina jeho mužů se poslušně vyřítila za ním, včetně něj. Ty zbylý udolal Legolas cestou k nám a od jednoho z nich získal zpátky svý dýky. No a to je asi tak všechno, co jsem se dozvěděla.

„Být Vámi, tak se o tom boji před Lidiannou radši nezmiňuju. Když jsem s ní mluvila naposled, tak byla ještě špatná z toho zabíjení, ke kterýmu došlo během vašeho přepadení,“ doporučila jsem mu, zatímco jsem popíjela svůj čaj.

„Toť rady dobré, naneštěstí již pozdě jest, bych se jí řídil,“ pronesl Legolas s náznakem lítosti.

„Takže jste jí to řekl?“

„Ano. Ona obávala se, že bych vážně zraněn býti mohl, a když ujistil jsem ji, že krev na ošacení mém mou není, pro změnu zas strachovala se, zda bratr její živ a zdráv jest. Čehožpak jiného jsem jí pověděti měl?“ opáčil s pozoruhodnou naivitou.

„Já nevím… cokoli jinýho!“ trhla jsem podrážděně rameny, protože jsem nechápala, jak může mít chlap potíže vymyslet si nějakou výmluvu. „Třeba že jste se vracel zpátky do bytu a srazil se s upírem, co si zrovna dopřával svačinku!“ navrhla jsem mu s pohledem upřeným na svý zničený triko.

„Já lháti ve zvyku nemám,“ ohradil se Legolas dotčeně. „Navíc mne Lidianna již dříve při kláních viděla, ona vědoma si toho byla, že především bojovníkem jsem. Proč tedy nyní skutečností tou natolik zaskočena jest?“

333. díl

        „Při kláních? Tím myslíte jako cvičné souboje a tak?“ ujišťovala jsem se, abych náhodou neplácla nějakou hovadinu. „Při těch ale obvykle nikdo neumírá, ne?“

„Obvykle nikoliv, třebaže turnajů některých poměrně nebezpečných býti může,“ poznamenal Legolas s jistou dávkou hořkosti, načež vytáhnul další kapesník a s tlumeným povzdechem ho použil. „Kterak možným jest, že hlavy mi třeští, jako kdyby mne do ní trpaslík kladivem svým válečným udeřil?“ nechápal.

„To je normální rýma. Mělo by to po pár dnech odeznít samo,“ uklidňovala jsem ho a dokonce se mi i podařilo tvářit se u toho docela vážně. „Vy jste fakt nikdy předtím nebyl nachlazený?“

„Však jsem Vám toho již prve sdělil, že druh náš nemocí nezná,“ upozornil mě ten elf poněkud nedůtklivě. „Pouze zbraní či smutku nás zabíti může.“

„No, tak teď už jste nějakou poznal… aspoň budete mít o čem vyprávět, až se vrátíte domů,“ neodpustila jsem si poněkud prostořekou poznámku, ale abych řekla pravdu, byla jsem z toho dost znepokojená.

Protože pokud si nevymýšlel, tak jeho imunitní systém po příchodu sem začal selhávat a nebo jeho organismus nebyl prostě na podobný choroby vůbec zvyklý a potom kdoví, jaký komplikace by mu mohla i taková banalita jako nachlazení způsobit. Nemohla jsem si nevzpomenout na to, jak nemoci bělochů dokázaly kdysi zavařit domorodcům, a říkala jsem si, jestli bychom s ním raději neměli co nejdřív zajít k doktorovi. Jenže… jak by se ten asi tvářil na takovýhohle pacienta?

„Věřte mi, že i bez toho já dosti zážitků k vyprávění mám,“ ubezpečil mě Legolas, který podle všeho vzal mý slova vážně. „Lidianna mi lecčehos ve světě tomto ukázala a já uznati musím, že pokroku značného jste během oné doby odloučení učinili.“

Znělo to vyloženě udiveně, jako kdyby bylo zcela nad jeho chápání, že dosud nežijeme v jeskyních a nechodíme oblečení v kůžích.

„Kdybychom tušili, že nám sem pošlou někoho na inspekci, tak bychom se snažili ještě víc!“ prohodila jsem kousavě, čehož jsem hned vzápětí zalitovala, když jsem byla nucena vysvětlovat, co to ta inspekce vlastně je.

„Kde jste se vůbec naučil naši řeč?“ zeptala jsem se, jakmile přisvědčil, že mýmu výkladu porozuměl.

„Já dosti přátel mezi Edain, tedy lidmi, míval,“ zavzpomínal můj společník. „Po boku jejich jsem do bitev mnohých jel a společně jsme proti nepřátelům našim bojovali. Jeden by hluchým býti musel, by se výrazům nejrůznějším nepřiučil. Nutno však podotknouti, že jazyk váš se mezitím značně změnil. A nikoliv k lepšímu.“

Tak tímhle mě potěšil ještě víc. „Poslyšte, tohle je to Vaše slušný vychování? Že vždycky kritizujete úplně všechno? Vy jste musel být jako host náramně oblíbený!“ neodpustila jsem si další sarkastickou poznámku, ale jeho to nechávalo naprosto klidným.

„Pokud odpovědí mých se Vám nezamlouvá, pak netažte se mě. Neb já opaku předstírati nebudu jen proto, bych Vám se zavděčil,“ usadil mě chladně. „Ostatně Vy otázky mé jste dosud nezodpověděla. Té ohledně Lidianny,“ napověděl mi, když viděl můj tupý výraz.

„Jo, tohle. No, to je těžký říct… přece jenom ji sotva znám…. Hádám, že ji šokovalo, že jste schopný někoho zabít. A že je toho schopná i ona. To jí asi otřáslo ještě víc,“ tipovala jsem si. „Proč se na to vlastně ptáte mě a ne jí?“

„Neb Vy též ženou jste a jako taková byste jí porozuměti mohla. A jelikož ona o tomto hovořiti se zdráhá. Pouze toho pravila, že zločinu těžkého spáchala a co nejdříve na to zapomenouti chce,“ svěřil se mi Legolas a tvářil se u toho poněkud zmateně. „Cožpak zločinem jest, pokud Vám kdos jiný o život usiluje a Vy bráníte se?“

Pokrčila jsem rameny. „Tohle posuzuje soudce. A vzhledem k tomu, jak zmáknutý mají upíři celý systém, tak bych se docela bála, že z toho Lidianna nevyjde zrovna nejlíp.“

Legolas mírně pokýval hlavou. „Ona zřejmě téhož se obávala. Povězte mi… čehož blázinec jest?“

Zaskočeně jsem na něj zírala, neochotná pouštět se v tomhle ohledu do nějakýho rozsáhlejšího vyprávění. „Proč se ptáte?“

Chvilku si mě přeměřoval pátravým pohledem, nejspíš ve snaze odhalit, jestli mi může věřit, a podle všeho jsem tím testem prošla, protože posléze znova promluvil.

„Já Lidianny se tázal, pročpak tak usouženou jest. Již jsem ji dříve zarmoucenou zažil… beznadějí zachvácenou dokonce… však ni tehdy takto odevzdaně nevyhlížela,“ dělal si o ni starosti a mně byl hned o něco milejší. A to i přes všechny ty jeho kritický postřehy. „Na toto ona děla, že já též bych podobně vyhlížel, kdybych do blázince zavřen byl. Domníval jsem se, že toho cos jako kobka jest, a znáti jsem chtěl, zač ona uvězněna byla. A ona odvětila mi, že se tam úmyslně odvézti nechala, by nikdo po ní výpovědí dalších stran událostí noci oné požadovati nemohl.“

Pomyslela jsem si, že to byl celkem dobrý plán, až na ten pobyt v blázinci, samozřejmě. Asi nečekala, co všechno ji tam potká. Věděla jsem, že by mi slušnost nikdy nedovolila se jí na to vyptávat, ale jistý zvědavosti jsem se přirozeně ubránit nedokázala. Sice jsem nepředpokládala, že by dostávala elektrošoky nebo něco podobně drastickýho, ale něco se jí tam přihodilo, o tom nebylo těch nejmenších pochyb.

334. díl

        Možná za to mohly ty její léky, kdoví, ale s jistotou můžu říct, že na Lidiannině místě bych si smrt nějakýho zmetka rozhodně nevyčítala. A nebo už jsem prostě otupělá vůči veškerýmu zabíjení. Riel kdysi řekl, že smrt je všude kolem mě, a měl pravdu. Třeba jsem ten blázen já… Protože bez morálních zábran a úcty k cizímu životu jsem se asi jen stěží mohla považovat za normálního jedince…

„Lidianna pravila, že zpočátku pevně věřila, že ji záhy naleznu a osvobodím,“ přerušil znepokojivý tok mých myšlenek Legolas a z tónu jeho hlasu, který se záhy zlomil v záchvatu dusivýho kašle, bylo patrný, že si to domnělý selhání vyčítá.

„Nic si z toho nedělejte, vždyť ji nenašel ani Riel a to tenhle svět zná a má tu kolem sebe lidi, který mu můžou pomoct,“ konejšila jsem ho, třebaže soudě podle jeho hrdě vztyčený hlavy nebyla moje poznámka příliš vítaná. No jo, ta chlapská pýcha… ať elf nebo člověk, tohle zůstává pořád stejný!

„Blázinec je místo, kam se zavírají lidi, kteří jsou nemocní a jsou tak nebezpeční sobě nebo svýmu okolí. Nebo je jejich chování společensky nepřijatelný,“ prozradila jsem mu po krátký úvaze.

„Takovým se dříve podivíni říkalo a nikdo je nikam nezavíral. Nanejvýš se jim druzí vyhýbali,“ poučil mě Legolas káravě, jako kdybych si ty blázince snad vymyslela já. To mě trochu nakrklo.

„No a u nás se jim říká blázni a podstupujou léčbu, aby se jejich choroba potlačila,“ pronesla jsem sladce. „Nevidím na tom nic špatnýho, u vás snad raněný necháváte jen tak bez pomoci a čekáte, jestli se z toho sami dostanou?“ popíchla jsem ho ještě.

Nedokážu přesně říct proč, ale už jsem se nebála, že by mi jen tak bez důvodu ublížil. Nejspíš proto, že obvykle neklábosíte nad čajem s někým, koho se vzápětí chystáte chladnokrevně zabít. Navíc se zdálo, že ho ten rozhovor s Lidiannou poněkud uklidnil, jako kdyby pochopil, že za svůj nezáviděníhodný úděl si mohla z velký části sama a já se na tý záležitosti nijak nepodílela. Proto když se na mě mírně zamračil, příliš mě to neznepokojilo.

„Toť zcela odlišným jest! Neb kterak rozpoznáte, kdož nemocen jest a kdož pouze výstředním? Vždyť Lidianna nemocí žádnou netrpěla a přec na ni tak nahlíženo bylo!“

Vrhla jsem na něj přes okraj hrnku, ze kterýho jsem právě upíjela, lehce pobavený pohled. „Když začnete na veřejnosti vyprávět o tom, že jste manželkou elfského prince, tak už to zavání spíš utkvělou představou než obyčejnou výstředností.“

Teď se zatvářil skoro uraženě. „Tedy ji vskutku pouze proto zavřeli, že pravdy jim pověděla?“ ujišťoval se, zda mě správně pochopil.

„Jo. Ale podle toho, co jste říkal, si velice dobře uvědomovala, co se stane, když začne takhle mluvit,“ upozornila jsem ho jemně.

„To ano. Však prý zaskočena byla, kterak strastiplným pobyt její tam byl.“

„Ona se přes to dostane,“ prohlásila jsem neochvějně. Koneckonců to přece byla Rielova sestra, o kom jsme se tu bavili, a vzhledem k tomu, čím vším si za svůj dosavadní život musel projít on, jsem si nedovedla představit, že by to ona neměla zvládnout taky. Jeden ostatně překoná ledacos, když nemá na výběr.

„Toho si též myslím. Ona nesmírně houževnatou osůbkou jest, třebaže tak nevyhlíží,“ sdílel Legolas můj názor.

Mlčky jsem přisvědčila. „Takže Vy jste opravdu princ?“ přešla jsem na téma, který mi přišlo zajímavější než probírání Lidianniny duševní odolnosti.

„Naneštěstí ano,“ odvětil tiše, než hrábnul po dalším kapesníku a decentně do něj zatroubil.

„Proč naneštěstí?“ nechápala jsem.

„Řekněme, že titulu podobného Vám více povinností než-li výhod přináší,“ zamumlal a na okamžik zavřel oči, jako kdyby byl až příliš unavený, než aby udržel víčka.

„Třeba to, že jste sem byl vyslán pro nějaký kámen?“ nadhodila jsem, protože by stejně, hádám, neocenil, kdybych mu řekla, že by si měl jít radši lehnout. A jelikož byl Riel pryč a Lidianna odpočívala, byl tenhle pohledný elf mou jedinou dostupnou společností. Ne teda, že bych si stěžovala, aspoň jsem tak měla možnost dozvědět se od něj něco víc. Nestává se přece každý den, aby člověk narazil na někoho takovýho… a on mi přišel natolik zajímavý, že jsem si nemohla pomoct, abych se ho pořád na něco nevyptávala. Zatím to snášel celkem trpělivě, vsadím se, že Riel by mě už dávno poslal do háje. Jo, to bude zřejmě to lepší vychování…

„Lidianna Vám i tohoto vyjevila?“ podivil se a já jenom doufala, že jsem ji tím nedostala do potíží. Ale jelikož jsem to teď mohla už jen těžko popřít, neochotně jsem přikývla.

„Já tušení nemám, dle čeho si mě Valar – toť bohů našich jest – vybrali. Však obávám se, že jsem v  poslání tomto selhal, když mi krystal onen během přepadení odcizen byl. Já mužů těch vystopovati se pokoušel, však neúspěšně,“ přiznal Legolas zahanbeně. „Nyní mi ničeho jiného nezbývá, než-li kdes nového sehnati, či se s rukama prázdnýma zpět navrátiti a bezmocně tomu přihlížeti, kterak svět náš postupně zaniká.“

Elfský princ vypadal v tu chvíli tak zdrceně, že jsem bez dlouhýho rozmýšlení hodila za hlavu veškerou opatrnost. „Možná ještě není všechno ztraceno. Víme přece, kdo vás tenkrát přepadl, a já náhodou vyslechla rozhovor, který se týkal jistýho nerostu… Vsadím se, že je to ten Váš! A pokud ano, tak se nám určitě podaří dostat ho zase zpět.“

Dvojice modrých očí se zabodla do mý tváře, záchvěv naděje i lehký úžas, to vše se mísilo ve výrazu, s nímž si mě prohlížel. „Nám?“

335. díl

        Bez mrknutí oka jsem ten jeho zkoumavý pohled snesla, i když příjemný mi to rozhodně nebylo a měla jsem co dělat, abych od něj neodvrátila zrak. Ale zase jsem chápala, že pro něho musí být obtížný mi důvěřovat po tom všem, co se už dozvěděl.

„Povězte… pročpak byste mi vlastně pomáhati chtěla?“ zeptal se, když jsem nereagovala na ten první podnět.

Lehce jsem se ošila. „Protože jste měl pravdu… je to částečně moje vina, i když jsem nevěděla, co se děje. Mohla jsem se víc zajímat… jenže tenkrát jsem měla docela jiný starosti… A možná jsem byla i maličko sobecká…“

Dlouze na mě mlčky hleděl, než nakonec mírně přikývnul. Zřejmě zastával názor, že doznání je polehčující okolnost, a já za to byla ráda. Podstatně míň ráda už jsem ale byla za jeho další otázku.

„Do jakýchpak potíží jste se to vůbec dostala?“ chtěl vědět a tentokrát mi to trvalo o něco dýl, než jsem se rozhoupala k odpovědi.

Nezacházela jsem přitom do žádných velkých detailů, jenom pár faktů, abych nastínila svou současnou situaci. Stejně mi bylo jasný, že by mě za to Riel nepochválil. Ale co… on tu teď není a já zatím nemám jediný důvod, proč tomuhle elfovi nevěřit. Po tom nepříliš slavným začátku se ke mně choval celkem přátelsky a o Lidianně mluvil způsobem, který dokazoval, že mu na ní opravdu záleží. Tak proč bych mu měla lhát? Beztak se tu dlouho nezdrží a po tom všem, co si kvůli mně vytrpěl, si zaslouží aspoň nějaký vysvětlení. A nejen to…

„Věříte tam u vás, že můžou mít někteří jedinci nadpřirozený schopnosti?“ přistihla jsem se, jak se ho ptám, třebaže jsem si dobře uvědomovala, že bych ho tím, co se mu chystám říct, mohla taky pěkně naštvat. Přece jenom tu bylo jistý riziko, že by si mou snahu mohl vyložit docela jinak, než jak byla zamýšlena. Jenže já si ani tak nemohla pomoct.

„Nadpřirozených? Toho nikolivěk,“ potřásl jemně hlavou a nejspíš toho pohybu okamžitě litoval, protože útrpně přimhouřil oči. „Vždyť kdož posouditi může, čeho přirozeným jest a čeho již není? Však pokud na schopnosti mimořádné tážete se, pak ano… v ty my věříme a nikoliv bezdůvodně. Ostatně já sám jsem již pár Eldar výjimečně obdařených střetl.“

„Co se Vám nelíbí na slovu nadpřirozené? Vyjadřuje to akorát fakt, že ty schopnosti nemá úplně každý,“ odmítala jsem se nechat neustále poučovat od toho plavovlasýho cizince, pro kterýho náš jazyk ani nebyl mateřštinou. Tak proč si krucinál myslí, že mě má co opravovat?!

„Že schopností těch každý nemá, z nich ještě nadpřirozených nečiní. Já jist si jsem, že schopností mnohých, jimiž my Eldar disponujeme a za běžné je tudíž považujeme, byste vy lidé nadpřirozenými shledali. Již rozumíte mi?“

„Tak schválně… řekněte mi, jaký máte schopnosti, a já Vám potom řeknu o těch svých a pak si můžeme podebatovat o tom, který z nich jsou nadpřirozený a který mimořádný,“ navrhla jsem mu, neochotná ustoupit.

„Dobrá tedy. Když pominu, že život Eldar mnohem delší než ten lidský jest a smyslů našich bystřejších, pak my mezi sebou beze slov dorozumívati se dovedeme a rovněž řeči zvířat a rostlin rozumíme. Někteří z nás dokonce budoucnosti zříti dokážou,“ svěřil mi Legolas, ne bez notný dávky hrdosti.

„Ještě jste zapomněl na to, že jste odolný vůči nemocem!“ připomněla jsem mu poněkud uštěpačně, protože mi ty jeho slova přišly jako čirý vychloubání. To se mu to kecá, když není žádný způsob, jak by mi to mohl dokázat!

„Vy nevěříte mi,“ konstatoval a soudě podle jeho výrazu to pro něho byla celkem nová zkušenost.

„Jenom mi připadá, že kdybyste uměl tohle všechno, tak byste si tu vedl o něco líp,“ odvětila jsem opatrně, abych se vyhnula sáhodlouhý debatě na tohle téma. Kvůli tomu jsem o tom přece mluvit nezačala! Jenže to jsem značně podcenila hrdost toho elfa, protože považoval za nezbytný mi hned začít vysvětlovat, proč vlastně selhal.

„Já sám tím překvapen byl, však zdá se, že ve světě tomto schopností mých některých se zcela vytratilo. Kdyby toho se nestalo, já jist si jsem, že bych Lidianny v mžiku nalézti schopen byl, neb s ní jsem též pouze myšlenkami rozmlouvati mohl. My Eldar taktéž chlad či teplo nepociťujeme a přec jsem obého zde zakusil, jako kdybych jedním z Edain byl…“ Legolas se odmlčel, ale jeho znepokojený výraz hovořil dosti výmluvně.

„Bojíte se, že jste teď obyčejným smrtelníkem a že to tak zůstane, i když se vrátíte zpátky?“ hádala jsem a podle toho, jak jeho oči potemněly, jsem se zřejmě i trefila.

„Obavou mou největší jest, že mi návratu zapovězeno bude a já zde až do konce dnů svých setrvati nucen budu,“ promluvil tiše a znělo to tak zdrceně, že jsem si pro jednou odpustila připomínku, že existujou i daleko horší místa, kde by mohl zůstat trčet.

„Vidíte to moc černě,“ snažila jsem se ho místo toho povzbudit, protože jeho výraz dával tušit, že se na něm ten pobyt v našem světě stačil dost podepsat. „A navíc Vám není dobře a to je jeden hned pesimističtější, než by jinak za normálních okolností byl.“

Slabý úsměv zvlnil jeho rty. „Prazvláštním jest, že právě Vy utěšujete mne, třebaže sama potíží značných máte. Však ve slovech Vašich moudra nepochybně tkví. A pokud Vy nápomocna mi budete, bych krystalu onoho zpět získal, pak přislíbiti Vám mohu, že já v prospěch Váš s Valar promluvím, by Vám ve světě našem daleko od nepřátel Vašich žíti dovolili.“

Chvilku mi trvalo, než mi došel plný význam jeho nabídky, a i potom jsem se zmohla akorát na to, že jsem na něj mlčky zírala, rozervaná mezi touhou po svobodě a svou náklonností k Rielovi, který jsem se dosud nedokázala zbavit. Nakonec ovšem zvítězil hlas rozumu a já pozvolna přikývla.

336. díl

        Už když jsem tu nabídku přijímala, začínaly se mě zmocňovat pochybnosti, zda jsem udělala dobře. Stačilo se podívat na Legolase, aby mi bylo jasný, že ten jejich svět bude naprosto odlišný od toho našeho, což jsem ostatně tušila už po tom svým rozhovoru s Lidiannou. Ale spíš jsem měla strach, jestli mám vůbec šanci mezi ně zapadnout.

„Žijou tam u vás vůbec nějaký lidi?“ zjišťovala jsem poněkud opožděně.

„Krom Lidianny nikoliv, neb právě toho důvodem pro stvoření světa našeho bylo. Neb s lidmi již déle v míru žíti možno nebylo, jelikož oni touhou po bohatství a moci zcela zaslepeni byli. By krveprolití zbránili, Valar k odloučení tomuto přistoupili,“ odvětil Legolas, ale v jeho slovech nebylo ani stopy po nějaký hořkosti.

No, vida, tak se zdá, že se lidstvo od těch dob příliš nezměnilo. Akorát zdokonalilo způsob boje... rozhodně nic, co bych po případným odchodu odsud postrádala.

„A co bych tam vlastně dělala? Myslím tím, jak bych si vydělávala na jídlo a bydlení?“ zajímala jsem se dál, protože tohle byla jedna z věcí, který jsem si chtěla vyjasnit předem, abych pak nebyla nemile překvapená. Přišlo mi to jako naprosto logická otázka, přesto to Legolase zarazilo.

„Toť pozoruhodným jest…“ pronesl s lehkým údivem. „Neb Lidianna mi krátce po setkání našem dotazu podobného položila.“

„U ní je to možná pozoruhodný, ale mě tam na rozdíl od ní žádná svatba s princem nečeká, a poslední, co bych si přála, je skončit hladová někde na ulici! I když… vy tam asi ani žádný ulice nemáte, co?!“ odsekla jsem mu, podrážděná tím, že mu mý starosti připadají tak malicherný. No jo, to se hned pozná, že on nikdy nic takovýho řešit nemusel!

„Pročpak bychom tvář země naší jizvami šedivými hyzditi měli, když cest plně dostačujících jest?“ nenechal se ten elf mým malým výbuchem vyvést z míry. „Či snad domníváte se, že my tam též v autech jezdíme?“

„Nebojte, je mi naprosto jasný, že já tam budu chodit po svých! Jenom bych nerada spala někde v lese pod stromem!“

„Sic ničeho špatného na tom nevidím, však i tak Vás ujistiti mohu, že pokud přáním Vaším toho nebude, pak Vám čehos podobného nehrozí. My o lid náš a taktéž o hostů našich postarati se dovedeme,“ informoval mě mírně dotčeně, zřejmě mý pochybnosti bral jako urážku svý ctěný královský rodiny. Radši jsem se rozhodla dál nepátrat, aby si to s tou nabídkou ještě nerozmyslel, ale na jednu věc jsem se přece jen ještě zeptat musela.

„A jak to tam bude s krví? Nerada to říkám, ale já ji vážně nutně potřebuju…“ pronesla jsem váhavě, protože si nejspíš nikdy nezvyknu na to, kým vlastně jsem. Nebylo mi ani trochu příjemný o tom mluvit, ale ještě míň se mi chtělo zažít další absťák.

„Kdybych Vás já prve při pití jejím nepřistihl, pak ni tušení bych neměl, že též jednou z nich jste… Neb z Vás čehos zcela jiného vyzařuje… aura Vaše naprosto čistou jest…“ dumal elf namísto toho, aby mi odpověděl, a tak jsem mu poněkud hrubě připomněla, že na tohle jsem se ho fakt neptala.

Vrhnul na mě dosti rozladěný pohled. „Vskutku Vám toho toliko starostí činí? Já spíše pocitu mám, že Vy pouze důvodů, proč zde setrvati, hledáte. Neb záležitostí těch, jichž Vy až dosud jmenovala jste, já coby překážky neshledávám. Pokud Vás zde ovšem cos jiného nedrží…“

Tahle jeho jasnozřivost zas lezla na nervy mně. „Nechápu, kam tím míříte!“ hrála jsem si na blbou.

Chvilku se na mě jen mlčky díval, jako kdyby se mi snažil číst myšlenky. Schválně jsem se tvářila znuděně, ale nejsem si jistá, jestli jsem ho tím oblafla. „Možná byste si toho ještě řádně promysliti měla, byste rozhodnutí svého později nelitovala. Neb zdá se, že já k závěru mylnému jsem dospěl, když domníval jsem se, že Vám zde již nikoho blízkého nezbylo.“

Jeho hlas byl kupodivu vyrovnaný a tichý, třebaže z jeho výrazu se dalo usuzovat, že se k tomu musí nutit. Nejspíš mu naše malá debata tu jeho bolest hlavy příliš nezlepšila a jen jeho slušný vychování mu zabránilo v tom, aby mě rovnou neposlal do háje.

„Jo, budu o tom ještě přemýšlet,“ nepokoušela jsem dál jeho trpělivost, protože jsem podvědomě vycítila, že ani u tohohle muže není úplně bezbřehá. „Ale abych se vrátila k tomu, o čem jsme se bavili předtím… Důvod, proč jsem vůbec začala mluvit o nějakých… výjimečných schopnostech…“ Raději jsem se pro tentokrát vyhnula slovu nadpřirozených, abychom zas nezabředli do podobný diskuze jako předtím, protože na to jsem teda neměla náladu ani náhodou. „… je ten, že i já vidím do budoucnosti… A to, co jsem zahlídla v tý Lidianniný, bylo dost… znepokojivý…“

„Vskutku?“ Znova jsem byla podrobena důkladný prověrce jeho bystrýma očima, který mě zneklidňovaly víc a víc. „A pročpak mi toho říkáte? Jest toho proto, že přesvědčiti mne chcete, bych ji zde zanechal? Toť bratru jejímu nepochybně zamlouvalo by se!“

„To si sakra piš, že jo!“

337. díl

        To si sakra piš, že jo!

Ta hrubá poznámka nepocházela ode mě nýbrž od Riela, který se v bytě objevil jakoby odnikud a rázným krokem si to namířil rovnou k nám.

„Dáš si kafe?“ nabídla jsem mu opatrně, ale on mě snad ani neslyšel. Místo toho si s dosti nevlídným výrazem prohlížel mýho společníka. A já si zas prohlížela jeho.

K mý úlevě vypadal sice poněkud zaprášeně a rozcuchaně, ale jinak v pořádku. I když… poznala bych vůbec pod tím černým oblečením, kdyby byl zraněný a krvácel?

„Toho jsi dosti rychle zvládnul,“ prohodil Legolas s nádechem obdivu, kterým ale nezakryl, že ho jeho příchod zaskočil úplně stejně jako mě. Bystrý elfský sluch, cha!

„Očividně ne dost rychle! Cos tady do ní hučel, zatímco jsem byl pryč?!“ vyjel na něj Riel ostře, až mě to zarazilo.

„Jenom jsme si povídali, o nic nejde!“ pokoušela jsem se ho uklidnit, ale jako předtím, ani teď mě nebral na vědomí.

„Já dívce této nabídnul, by do světa mého s námi odešla. Jest toho tobě snad proti mysli?“ opáčil elf přezíravě a jeho oči se neúprosně střetly s těma jeho.

V duchu jsem zaúpěla. A je to tu zas! Tihle hoši jsou fakt horší než dva kohouti na jednom dvorku! Horečně jsem se snažila vymyslet, jak ten blížící se střet zarazit, ale nic mě nenapadalo. Teda krom toho trefit je bleskem, což by je mohlo uzemnit docela hezky. Ale to jsem viděla až jako tu úplně poslední možnost.

„Ty se chystáš unýst už druhou holku a ještě máš tu drzost se tak blbě ptát?!“ vyštěkl Riel vztekle. „To si tam zřizuješ soukromej harém nebo co?!“

„Čehožpak já kde činím, záležitostí tvou není, však přesto věz, že já ji tímto ochrániti v úmyslu mám!“ zněla Legolasova odměřená odpověď. „Neb ty toho zřejmě nedovedeš!“

„Na to má svýho bráchu, aby se o ni postaral! Nepotřebuje tebe!“ informoval ho Riel zlostně.

„Patrně ano, když ona nabídky mé přijala,“ pronesl Legolas s čímsi blízkým zadostiučinění a nepřátelský pohled, kterým si ho Riel přeměřoval, okázale ignoroval. Nejspíš se už za svůj život setkal s podstatně horšíma oponentama.

„To sis akorát špatně vyložil! Proč by s tebou měla někam jít, když se svým bráchou je v naprostým bezpečí?!“

„Ne, to teda nejsem!“ vložila jsem se do toho důrazně a konečně se mi podařilo upoutat Rielovu pozornost. „Ten ples má být moje zkouška a když jí neprojdu, tak jsem vyřízená! Prostě mě zlikvidujou! A když projdu, tak se stanu akorát zbraní v jejich rukách! A tohle já nechci! Nevěřím, že jsem k tomuhle byla předurčena! A nechci takhle skončit, rozumíš?!“

„Takže jsi fakt souhlasila?!“ nevěřil svým uším Riel.

„Jo! A proč bych jako neměla?! Tady mě přece už nic nedrží, když jsou mí rodiče mrtví!“ vmetla jsem mu do tváře a jako správná naivka jsem doufala, že mi zničehonic řekne, že nesmím odejít, protože beze mě nemůže být. Nevěřila jsem tomu, tak blbá zase nejsem, ale kratičkýmu sladkýmu snění jsem se neubránila. A když nic z toho neřekl, přesně, jak jsem předpokládala, nebyla jsem zklamaná. Teda aspoň ne moc… ale kupodivu to stejně bolelo.

„A co si slibuješ od toho, když teď utečeš?!“ udeřil na mě Riel tvrdě místo onoho vysněnýho vyznání.

„Že začnu znova…“ hlesla jsem rozechvělým hlasem, slzy na krajíčku. „Zapomenu na to, co se stalo… a… budu žít zas normálně…“

Prosím tě, řekni mi, ať nechodím… že nechceš, abych zmizela z tvýho života… řekni, že to všechno spolu nějak překonáme… drmolila jsem si v duchu jako nějakou modlitbu. Ale jako zatím každá má modlitba, i tahle zůstala nevyslyšena. Jo, Bůh je asi hodně zaměstnanej chlápek.

„V nenormálním světě? Jo, to zní jako slibnej začátek!“ vysmál se mi Riel krutě, v jeho tónu ani náznak nějaký lítosti nad tím, že už mě nikdy nespatří. Realita holt stojí za prd!

„Soudů podobných si laskavě pro sebe nech, pokud za urážku onu následků nésti nechceš!“ vmísil se do našeho rozhovoru Legolas a nezněl přitom ani trochu potěšeně. „Či snad schválně takto hovoříš, bys souboje dalšího vyprovokoval a slova svého tak dodržeti nemusel?!“

„Jakýho slova?“ zajímala jsem se okamžitě.

„Po tom ti nic není!“ odsekl Riel, a i když hádám, že byl víc naštvaný na Legolase než na mě, stejně se mě to dotklo.

A jak se ukázalo hned vzápětí, ani elfovi nebylo jeho chování příliš po chuti. „Pokud tohoto způsobu, jakým ty se ženami běžně hovoříš, jest, pak divu není, že o tobě Lidianna nikdy nezmínila se, neb zřejmě zapomenouti si přála, že bratrem jejím vůbec jsi.“

Normálního jedince by Rielův zuřivý pohled přinejmenším znepokojil, ale Legolas nehnul ani brvou, jako kdyby něčemu podobnýmu čelil dnes a denně.

„Navíc pravdy nemáš,“ pokračoval klidně dál. „Neb jí se dohody naší taktéž týkalo, a tudíž by o ní zpravena býti měla. A pokud jí toho ty sám sděliti nemíníš, pak toho já sám učiním. Tak čemužpak ty přednosti dáváš?“

338. díl

        Vrhla jsem na Riela krátký vyčítavý pohled, než jsem radši sklopila oči k zemi, aby si nevšimnul, jak moc mě jeho čin zranil. Jo, měli jsme občas problémy, ale stejně mi připadalo, že tohle jsem si po tom všem, co jsem pro něj udělala, fakt nezasloužila.

„To je dobrý,“ promluvila jsem pečlivě vyrovnaným hlasem k Legolasovi. „Nechci to slyšet.“

Dokázala jsem si totiž až moc dobře představit, jakou dohodu s tím elfem udělal. Cokoli za bezpečí jeho sestry a já ať jdu klidně k čertu! Pokud jsem až doteď váhala, jestli z tohohle světa vypadnout, tak po tomhle už jsem byla skálopevně přesvědčená. Kdekoli to bude lepší… hlavně když tam nebude on…

„Kterak si přejete,“ respektoval mý rozhodnutí Legolas. Celkem příjemná změna po Rielovi, který si vždycky prosazoval svou! „Však věřím, že byste překvapenou byla.“

„To si nemyslím,“ potřásla jsem hlavou.

Cítila jsem, jak se na mě pátravě zadíval, ale nic dalšího k tomu neřekl. Místo toho se obrátil znova k Rielovi.

„Pokud toho nyní již možným jest, pak bychom místa tohoto opustiti měli, než-li mužů oněch navrátí se,“ pronesl věcně.

„Pokud chceš jít sám, tak si klidně posluž!“ odtušil Riel kousavě. „Ale asi bych tě měl varovat, že kolem baráku číhá malá armáda, kterou si Vladan mezitím zavolal na pomoc! Nevím, co mají v úmyslu, ale rozhodně si nemyslím, že by se někomu mohlo podařit dostat se přes ně!“

„A kterakpak ses ty přes ně dostal?“ položil mu elf otázku, která mi taky vrtala hlavou, ale jelikož jsem si předsevzala, že s tím šmejdem už nikdy víckrát nepromluvím, potlačila jsem svou zvědavost.

„Na tom nezáleží, protože tudy to nepůjde!“

„Přec bych toho rád zvěděl, neb pokud jsi způsobu nalezl, pak by ho též nepřítel odhaliti mohl,“ trval Legolas neodbytně na svým.

„Fajn! Skočil jsem z protější střechy na střechu tohohle baráku a pak jsem sešplhal až k oknu do obýváku, který bylo naštěstí pootevřený. Stačí?!“ prozradil mu to konečně Riel, nejspíš aby měl od něj klid.

Celkem mu to vyšlo, protože Legolas záhy odkráčel pryč, hádám, že asi obhlídnout tu trasu, a mě tam nechal o samotě s Rielem. Tvářila jsem se, jako kdyby tam ani nebyl, i když jsem si jeho přítomnost samozřejmě až bolestně dobře uvědomovala. Ale popíjela jsem naoko klidně svůj vystydlý čaj a úpěnlivě doufala, že se ten elf co nejdřív vrátí.

„Ten tvůj odchod… neděláš to jenom proto, že by tě k tomu nějak nutil, nebo jo?“ využil Riel pohotově příležitosti, aby rozlousknul tuhle pro něho stále nepochopitelnou věc.

Chvilku jsem zvažovala, že ho budu dál ignorovat, ale přišlo mi to až moc dětinský, a tak jsem přece jen promluvila. „Ne. Je to moje svobodný rozhodnutí,“ sdělila jsem mu chladně.

„Nelíbí se mi to… Ani trochu se mi to nelíbí…“ pronesl nesouhlasně a když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že se na mě znepokojeně mračí.

„No, tobě se to ani líbit nemusí. A nevím, proč se tu zdržuješ se mnou, je to přece Lidianna, pro kterou ses sem vrátil. Tak běž radši za ní.“ Jo, uznávám, tohle už bylo poněkud dětinský, ale aspoň se mi to podařilo pronést odměřeně a lhostejně, vůbec ne ublíženě a plačtivě, takže to zas takový průšvih nebyl.

„Záleží mi na bezpečí vás obou,“ konstatoval Riel, ale nic dalšího mi nenabídnul.

„Pak musíš být rád, že se mě Legolas ujme. Protože v jeho světě budu v bezpečí.“

„To nemůžeš vědět jistě…“ zpochybňoval to okamžitě.

„Horší než tady to být nemůže.“

„Tam ale budeš na všechno sama,“ připomněl mi nemilosrdně.

„To jsem tady taky.“

„Zase se lituješ?“ posmíval se mi.

„Ne. Jenom říkám, jak to je. Nikdo mi tu nezbyl a až Marcellovi oznámím, že se toho jeho plesu nechci zúčastnit, tak přijdu i o něj. A sama tu moc dlouho nevydržím, to si uvědomuju až příliš dobře.“

Zůstávala jsem věcná a odměřená a snažila se nezatahovat do toho city. Klidně a jasně jsem mu vyložila svý argumenty a doufala, že je bez dalšího vyptávání akceptuje. Jenže to by nebyl Riel, aby se v tom hned nezačal rejpat.

„Jinýma slovama mi říkáš, že to vzdáváš, a že ses rozhodla od všech svých problémů utéct,“ přetlumočil mi to s dost zjevným pohrdáním.

„Jo,“ přitakala jsem. Proč se vůbec zkoušet obhajovat, když bylo jasný, že on už mě odsoudil? Ať si trhne nohou!

„Takže je necháš vyhrát?“ pronesl skoro nevěřícně.

„To ne. Protože oni mě chtěli zabít a to se jim povede jen těžko, když mě nebudou moct najít,“ pousmála jsem se takřka vítězoslavně.

„Tohle nevyjde…“ zavrtěl skepticky hlavou a mě to veselí okamžitě přešlo.

„A proč jako ne?“ nechápala jsem. O tom, že před svým odchodem musím ještě Legolasovi pomoct získat zpátky nějaký krystal, jsem samozřejmě moudře pomlčela. Proto jsem neměla sebemenší tušení, o čem to tu hovoří. A jeho odpověď předčila veškerý mý očekávání.

„Protože tě to prostě nemůžu nechat udělat.“

339. díl

        „Cože?!“ vyjekla jsem nevěřícně. „To mi jako zakazuješ odejít?!“

„Přesně tak. Protože právě teď nejsi ve stavu, abys dělala takovýhle zásadní rozhodnutí,“ prohlásil Riel a jeho shovívavý tón mě vytočil skoro k nepříčetnosti. Nemluvě o tom, co řekl.

„Naznačuješ snad, že jsem nesvéprávná?!“ mračila jsem se na něj tak, že se mi div nerozskočila hlava. Co si to vůbec dovoluje?!

„Ne. Jenom ještě neznáš všechna fakta. Kdyby jo, tak bys tenhle nesmysl pustila hned z hlavy,“ konstatoval s naprostou samozřejmostí.

„Opět mluvíš o tý minulosti, co si na ni vůbec nepamatuju?!“ odtušila jsem poněkud uštěpačně. „A víš co? Mně to ani trochu nevadí, kašlu na ni! Doufám, že si nikdy nevzpomenu! Protože pro mě je teď důležitá jenom přítomnost!“

„Že kašleš na minulost?“ zopakoval po mně Riel, oči varovně přimhouřený, čelist pevně sevřenou, zřejmě aby se neunáhlil a neřekl nic, čeho by mohl vzápětí litovat. „Nevíš, co to vlastně povídáš!“

„Myslím, že vím! A že se ti to nelíbí, to není můj problém!“

„Jo, vážně?“

Než jsem stihla zbystřit, hrábnul po mně a potom se prostě zmocnil mých úst. Bez zaváhání a zcela, skoro jako kdyby na tom závisel jeho život.

Jen silou vůle jsem se přiměla nereagovat, teda aspoň navenek, protože vzrušení, který se mě nevyhnutelně zmocnilo, jsem přirozeně potlačit nedokázala. To bych musela být mrtvá, aby mě ten jeho dotyk nechal docela chladnou. A já se snad nikdy necítila víc živá než právě v onu chvíli…

Dlouhý minuty uběhly a nebo možná jen pár sekund, než se ode mě trochu odtáhnul a já se mohla zase volně nadechnout.

„A na tohle taky kašleš?!“ pronesl samolibě, aniž by mě pustil ze svýho sevření.

„Líbáš hezky, ale rozhodně ne tolik, abych kvůli tomu riskovala svůj život!“ vmetla jsem mu do tváře a zarazilo mě, když na mě užasle vytřeštil oči.

„Zvláštní… přesně tohle už jsi mi kdysi řekla…“ prohodil zadumaně.

„Pak jsi to měl vzít na vědomí a nechat mě na pokoji!“ probrala jsem ho rázně ze vzpomínek a ještě rázněji jsem se mu vytrhla. „Protože na tohle už je poněkud pozdě! A nebo si myslíš, že mě můžeš mít, kdykoli si uráčíš?! Nejdřív ty kecy, že se musíš držet dál kvůli tátovi, potom zas kvůli svý sestře! A teď když ti došly důvody, tak mě hodláš vzít konečně na milost?! Sorry, ale za jakou ubožačku mě to vlastně máš?! Proč si myslíš, že o tebe vůbec ještě stojím?!“

Po mým výbuchu se akorát mírně pousmál. „Proč? Protože kdyby ti to bylo jedno, tak by ses kvůli tomu tak nerozčilovala.“

„Nerozčiluju se kvůli tomu, rozčiluju se kvůli tobě, protože jsi ten nejarogantnější chlap, jakýho jsem kdy poznala!“ vyprskla jsem, vydrážděná na nejvyšší možnou míru. Měla jsem pocit, že ze mě každým okamžikem začnou sršet blesky. A když budu mít štěstí, tak ho aspoň jeden trefí a já budu mít konečně klid!

„Jo, tohle je mi taky povědomý…“ Natáhl ke mně ruku a zlehka přejel prsty po mý tváři. „Vzpomeň si přece…“

Uhnula jsem před tím dotykem. Ne, že by byl vyloženě nevítaný, naopak, bylo to zatraceně příjemný, ale já si teď nemohla dovolit podobnou slabost.

„Táhni k čertu!“ sekla jsem po něm, abych ho vytočila. Protože něžný a citlivý Riel byl pro můj klid až příliš nebezpečný. „Jestli potřebuješ ženskou, tak si nějakou objednej a mě nech laskavě na pokoji!“

„Jsi fakt zábavná,“ ocenil mou poznámku. „Možná by sis mě ale mohla nejdřív vyslechnout a potom mě teprve soudit.“

„Zatím ses toho moc říct nesnažil, pokud vím!“ připomněla jsem mu sarkasticky.

„Protože to není snadný. Na spoustu věcí jsem si ještě nevzpomněl… ale podvědomě je tak nějak cítím…“ svěřoval se mi pomalu a bylo na něm vidět, jak moc je mu tenhle rozhovor nepříjemný. A já mu to nijak ulehčovat nemínila.

„Tak to gratuluju, ty seš úplnej senzibil!“ prohodila jsem posměšně.

„Nech toho!“ zavrčel na mě rozladěně. „Snažím se ti tu říct, že odsud nemusíš utíkat… ochráním tě… přinejmenším tak dlouho, jak to budeš potřebovat.“

„Jo a nebo přinejmenším tak dlouho, než ti zas něco přelítne přes nos a vykašleš se na mě, co?!“ nevěřila jsem mu ani slovo. „Co vůbec ta náhlá změna? Tvoje sestra už tě nepotřebuje?“

„Podle všeho ne.“ V jeho hlase zazníval neurčitý smutek.

„Takže ti její manžel už nevadí?“ podivila jsem se. „Připadalo mi spíš, že se ho chystáš každou chvíli zabít!“

„Protože se mi nelíbilo, jak se kolem tebe motá!“

Tohle vyvolalo na mý tváři nádech úsměvu. Že by nám tu někdo žárlil? „Měla jsem na mysli ten váš souboj kvůli Lidianně…“

„Jo, tohle…“ Snad poprvý jsem na Rielovi zpozorovala cosi jako rozpaky. Byl to ovšem jenom mžik, až jsem si říkala, jestli se mi náhodou akorát nezdálo.

„Nevěřil jsem mu, to je celý!“

„A co tě přimělo změnit názor?“ zeptala jsem se, protože jsem to nechápala. Vždyť bylo víc než zřejmý, že ho nemůže vystát! Že ho radši zabije, než aby mu přenechal svou sestru! Tak jak to, že ho vzal najednou na milost?

„Viděl jsem ho bojovat… a vážně pochybuju, že by se nějaký vůdce sekty dokázal ohánět zbraní jako on. Navíc dodržel svý slovo…“ vysvětloval Riel, ale mně stále připadalo, jako kdyby si něco nechával pro sebe.

„A to je všechno? Tohle ti stačilo, abys mu svěřil svou milovanou mladší sestřičku?“

„Ne tak docela… Měl jsem… vnuknutí…“ přiznal neochotně.

Svraštila jsem čelo. „Vnuknutí? A to má být jako co?“

„Je to způsob, jakým andělé komunikují s pozemskými bytostmi,“ dostalo se mi okamžitý odpovědi.

Jenže problém byl v tom, že od Riela rozhodně nepocházela.

340. díl

        Dech se mi zadrhnul v hrdle, žaludek mi udělal menší přemet a kdybych zrovna neseděla, tak se vsadím, že bych se zřítila k zemi, protože by mi nohy jistě vypověděly leknutím službu. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale hned jsem ji zase zavřela, jelikož jsem netušila, jak na tuhle nečekanou situaci zareagovat. A hlavně jak vysvětlit, že se paktuju s nepřítelem.

Naštěstí můj bratr, neboť to byl on, kdo nás v tý kuchyni přepadnul, si všímal víc Riela než mě a dopřál mi tak čas, abych se aspoň trochu vzpamatovala.

„Tebe se jeden tak snadno nezbaví, co, Rieli?“ pronesl Marcell spíš pobaveně než naštvaně. „A tohle ani nezkoušej, vím dobře, že bys Izabele neublížil a že je po celou tu dobu tvým převelice horlivým komplicem. Možná bys ale mohl být tak laskav a sdělit mi, kam zmizel ten váš cizokrajný společník…“

Došlo mi, že Riel zvažoval možnost vzít si mě zas jako rukojmí a nijak jsem mu to nezazlívala. Protože tohle byla opravdu dost prekérní situace.

„Netušila jsem, že se vrátíš tak brzo…“ vypravila jsem konečně ze sebe, abych odvedla jeho pozornost od Riela a ten mohl vymyslet, jak se z týhle šlamastiky dostat.

Svou katanu už měl opět v pouzdru na zádech, zřejmě využil svůj malý výlet pro to, aby se líp vyzbrojil, ale vzhledem ke všem těm Vladanovým lidem tam venku nebylo stejně příliš pravděpodobný, že by se nám podařilo uniknout, i kdyby nakrásně Marcella zneškodnil.

„Vrátil jsem se dřív, protože jsem obdržel jisté mimořádně zajímavé zprávy,“ informoval mě můj bratr, stále tím znepokojivě klidným tónem, a dokonce přidal i milý úsměv. „Uhádneš jaké, Izabelo?“

V ten moment se mě zmocnila nefalšovaná hrůza. Začala kdesi hluboko v mým nitru, ale během neuvěřitelně krátký doby se rozlila jako nějaký tekutý dusík do celýho mýho těla a docela mě ochromila. Zmohla jsem se jenom na to, že jsem na Marcella zoufale zírala a čekala, s čím vyrukuje dál. A co s náma všema udělá…

Jeden z jeho mužů strčil hlavu do dveří. „Všechno jsme to tady prohledali, ale kromě té holky tu už vůbec nikdo není!“

Marcell pokývnul hlavou. „Tak ji hlídejte, ať se nám ta malá víla také nevypaří,“ instruoval ho a poté se k mý úlevě obrátil znova na Riela.

„Celkem mě překvapuje, že jsem tě tu nalezl, mí lidé mi hlásili, že jsi opustil budovu a že neexistuje způsob, jak by ses přes ně mohl dostat zpátky. Ale taková maličkost tě nejspíš nemůže zastavit, že?“

Na to se mu nedostalo žádný odpovědi, ale to mu příliš nevadilo. „Možná jsi měl další vnuknutí, díky kterému se ti to podařilo… ale jsem si jistý, že teď ti žádný zásah shůry nepomůže. Pro tuto chvíli jsi zcela v mé moci.“

„Co chceš, Marcelli? Jestli mě chceš zabít, tak to konečně udělej a ušetři mě laskavě těch svých keců. A nebo je to nějaká tvoje verze mučení?“ opáčil Riel chladně.

Na to, že jsme mu byli vysloveně vydáni na milost a nemilost, mi přišlo, že si docela troufá. A taky jsem nechápala, jak se mohl nechat tak překvapit. Zrovna od něho bych to teda nečekala.

„Kdybych tě chtěl zabít, Rieli, tak jsem to udělal už dávno,“ mávl Marcell skoro znechuceně rukou. „Ovšem já věřím, že se můžeme rozumně domluvit. Koneckonců snad nechceš, aby se tvojí sestřičce něco stalo, ne?“

„Tohle už začíná být poněkud ohraný, nemyslíš?“ sekl po něm Riel zlostně.

„Možná, ale dokud je to tak účinné, proč vymýšlet něco nového?“ pousmál se můj bratr dobrosrdečně.

„Marcelli… proč je prostě nemůžeš nechat jít?“ rozhodla jsem se radši zakročit. „Nemáš přece důvod je tu držet! Pokud se jim něco stane… pak přísahám, že jsem s tebou nadobro skončila!“

„Opravdu?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, jeho oči však zůstávaly děsivě studený. „Ty ale nejsi v pozici, abys určovala nějaké podmínky, drahá Izabelo. Naopak… ty velmi ochotně uděláš, co po tobě budu požadovat, protože jestli ne, odnesou to tví přátelé.“

„A co když ti na to dám svý slovo? Pak je přece můžeš pustit, ne?“ zkoušela jsem opatrně vyjednávat.

Jenže Marcella jsem akorát tak pobavila. „Ale, ale, Izabelo, máš mě za úplného hlupáka? Oba dva dobře víme, že tvému slovu se věřit nedá. A nebo jsi snad už ráčila pozapomenout, jak jsi mi slíbila, že tu budeš v mé nepřítomnosti hodná?“

„A tys mi zase řekl, že je Rielova sestra v nemocnici!“ vmetla jsem mu do tváře dotčeně. Mě tu jako bude osočovat?! Zrovna on?!

„Také byla v nemocnici, nemůžu přece za to, že začala na potkání vykládat nesmysly,“ pokrčil Marcell lhostejně rameny. „Nic tak hrozného se jí tam ale nedělo. Ovšem jsem si celkem jistý, že jestli se jejímu milému něco přihodí, a to je takřka nevyhnutelné, když se tam venku potuluje docela sám, pak už to tak dobře snášet nebude. Možná se z toho i psychicky zhroutí. A to bys přece nechtěla, ne?“

Mlčky jsem zavrtěla hlavou, jemu to ale stačilo.

„Přesně to jsem si myslel. Tak pověz… kde je ten muž?“ zopakoval svou předchozí otázku, tentokrát ji ovšem namířil na mě. To si ale moc nepomohl, protože já neměla sebemenší tušení, kam se mohl Legolas podít.

„Nevadí,“ vzal to Marcell sportovně. „Pokud nebude dělat potíže, tak mi na tom vlastně ani nesejde. Je to Riel, koho jsem celou tu dobu potřeboval. A ty, má drahá sestřičko, jsi mě k němu neomylně zavedla.“