Díl 131-140

Riel kamsi zmizel a o Izabel nyní pečuje Marcell. Mimo jiné jí prozradí, že dům, ve kterém nyní přebývá, její táta opravdu dostal... a to přímo od upírů, což ji zrovna moc neuklidní. Konečně se přesvědčuje o své mimořádné schopnosti a poté nahlédne do matčiny minulosti...

131. díl

        „To bys neměla, Izabel. Já za to přece nestojím...“ sdělil mi však místo toho.

„Jak tohle můžeš říct?!“ zhrozila jsem se. „Nechci, aby se ti něco stalo!“

„To mě těší, ale tohle nikdo z nás neovlivní, takže nemá cenu se tím nechat znepokojovat,“ poučil mě Riel a já měla v tu chvíli chuť mu na hlavu narazit zbytek toho Sachru.

„Dostali jsme varování, a tak bychom si aspoň měli dávat pozor, ne?!“ napomenula jsem ho přísně, protože se mi zdálo, že by jeho lehkovážný slova mohly přivolat neštěstí.

„Já si dávám pozor neustále, ale jeden nemůže uhlídat všechno. Například mě dnes večer překvapil Marcell tím, jak tiše se tu objevil. A že se tady vůbec objevil. Alex se tvářil, že je tohle místo naprosto bezpečný a kód ke vstupní bráně zná pouze on.“

„Pak ho sem musel poslat, aby nás zkontroloval,“ konstatovala jsem stručně. Někdy mi připadalo, že dělá Riel záhadu z věcí, který jsou naprosto jasný.

„To ale Marcell popřel. Tvrdil, že sem přišel sám od sebe. Bylo by přece mnohem rozumnější souhlasit s tím, že to byl Alexův nápad...“ dumal dál, jako kdybych nic neřekla, a já musela připustit, že něco divnýho na tom fakt je.

„No, s tímhle rébusem ti nejspíš nepomůžu, takže si půjdu konečně lehnout,“ pronesla jsem rezignovaně a s námahou jsem se zase zvedla. Shrábla jsem střevíce, který jsem prve položila na sedák vedlejší židle, a poněkud neochotně jsem se šinula k východu.

Jo, těšila jsem se do postele jako snad nikdy předtím, jenže jsem vůbec netoužila po tom být v ní sama. Kdyby mě aspoň trochu objal a nebo dal pusu... Jenže žebrat jsem o to nemínila a on se k tomu zas jen těžko odhodlá, když se ode mě snaží držet co nejdál. Tiše jsem si povzdechla.

Možná jenom nechci být docela sama, protože potom mám tendenci o všem moc přemýšlet a většinou to končí tím, že se rozbulím. Když jsem třeba s Rielem, tak se pořád něco děje a já nemám čas se utápět v sebelítosti. Jenže dobře jsem věděla, že netoužím jen tak po něčí společnosti, ale především po tý jeho. Chtěla jsem zas usínat v jeho objetí, protože tehdy mi připadalo, že jsem v bezpečí a nic hroznýho se nemůže stát.

„Rieli...“ chtěla jsem se otočit k němu, abych se ho zeptala, jestli tu někde nenajdu televizi nebo nějakou jinou věc, u který bych se mohla ještě chvíli zabavit, než budu muset nevyhnutelně čelit svým chmurným myšlenkám, ale dál jsem se nedostala, protože jsem namísto dalších slov polekaně vyjekla.

Riel se totiž naprosto nenápadně přesunul od stolu a stál teď těsně u mě. Pokud jsem to mohla posoudit, tak na plížení byl stejnej machr jako Marcell!

„Budu mít z tebe jednou infarkt!“ vyčetla jsem mu ještě kapku roztřeseně a obrátila se čelem k němu. Mezi náma zůstala mezera sotva pár centimetrů, zdála se ovšem víc nepřekonatelná, než kdyby to byla hluboká propast.

„Promiň,“ omluvil se, ale bez potřebný kajícnosti. Na to už jsem si ale u něho mezitím zvykla. „Jenom jsem si vzpomněl, že jsem ti chtěl ještě něco dát.“

„Jo?“ vydechla jsem a automaticky jsem k němu pozvedla hlavu. Ústa jsem měla pootevřený v němým pozvání a srdce mi v hrudi tlouklo natolik zběsile, že jsem měla pocit, že to musí slyšet.

„Jezabel...“ zamumlal Riel vyčítavě. „Ty mi to prostě neulehčíš, viď?“

„Nevím, o čem to mluvíš!“

„Že ne?“

Palcem mi něžně přejel po spodním rtu. Rozhodla jsem se být odvážná a drze jsem ho olízla jazykem. A než se nadál, vzala jsem mu ho do úst a dráždivě ho sála a cucala, jako kdyby to byla docela jiná část jeho anatomie. Z jeho rozšířených očí jsem vyčetla, že na to myslí taky.

„Tohle je hodně špatnej nápad, Izabel,“ bránil se chabě a já se k němu přitiskla boky, abych ho ujistila, že tomu tak není.

I přes svůj odpor mi ihned sjel rukama na zadek a přimáčknul mě k sobě ještě blíž, tak těsně, až jsem cítila, jak moc po mně touží, a div se mi z toho nepodlomily kolena. Potěšeně jsem vzdychla kolem jeho prstu a vsála ho ještě hlouběji. Nepoznávala jsem svý smělý chování a kdybych měla čas se nad ním zamyslet, tak bych se musela hluboce stydět, ale k tomu jsem nedostala příležitost, protože mě Riel zničehonic uchvátil do svý náruče. Střevíce mi překvapením vyklouzly z prstů a s nesouhlasným bouchnutím dopadly na zem, ale já to ani pořádně nevnímala. Nevadilo by mi, ani kdyby ze mě Riel ty jistě drahý šaty serval, hlavně že jsem byla zase v jeho objetí!

Pevně jsem se ho chytila kolem krku a nechala se jím nést chodbou do haly a odtamtud po schodech nahoru. Socha vedle mýho pokoje se na mě povzbudivě a snad i trochu závistivě usmívala. A měla proč.

132. díl

        Píše tohle vůbec člověk do něčeho, co je skoro jako jeho deník? A nebo se tam mají zapisovat jenom ty věci, který se fakt staly? Možná jsem to taky měla psát radši spisovně, jenže by mi to pak přišlo jako nějaká kronika. Kronika mého života... a smrti...

Proti svý vůli jsem se musela uchechtnout a krysa, která mi opatrně rejdila kolem nohy, polekaně zmizela kamsi do tmavýho koutu.

Jo, přiznávám se bez mučení, že jsem se zas nechala trochu unést fantazií. Ale to mi přece nebudete zazlívat, ne? Koneckonců jsem tu už na můj vkus dost dlouho a fantazie je jedna z mála věcí, který mě ještě drží nad hladinou totálního zoufalství. Je to mnohem horší než pobyt u Vikyho, to byl ve srovnání s tímhle poklidný víkend v penzionku. Možná taky proto, že to byl Riel venku a já měla jakous takous naději, že si mě najde. Ale tady?

Když mě za ním občas vezmou a já vidím, v jakým je bezútěšným stavu, ztrácím víru i já. Proč vlastně dál bojovat? Jenže se odmítám podvolit, protože jim prostě nechci dopřát tu radost. Navíc vím, jak by to skončilo. Vím, co nabídli Rielovi... Někdy mi připadá, že v tom jejich veliteli soupeří nenávist k upírům se strachem, co by mohlo být ze mě. Chtějí mě zabít... Jenže to nemůžou udělat tak otevřeně. Ani tenkrát na to nešel Adrian přímo. Je to zbabělec, jenže ti bývají nejnebezpečnější.

Nejhorší na tom je asi skutečnost, že mě nijak netýrají, prostě mi dali na vybranou a teď už jenom čekají, jak se rozhodnu. Jako kdyby vůbec nepochybovali o tom, že nakonec udělám, co chtějí oni. Mají času dost, když jsme tu tak hezky oba dva bezpečně pohromadě. Kdo by nám taky přišel na pomoc? Upíři mají svý starosti, možná ani netuší, že jsme byli uneseni, a pokud jo, pak je jim to zřejmě srdečně jedno. Navíc by beztak nevěděli, kde nás hledat.

A mí noví přátelé... Kupodivu doufám, že je nenapadne taková hloupost jako pokusit se nás osvobodit. Za tu dobu, co jsem je stihla trochu poznat, mi celkem přirostli k srdci a nerada bych se dívala, jak umírají, a navíc kvůli mně. Krom toho znám její osud a o to víc jsem znepokojená. Táta měl pravdu... I když vím, co se stane, beztak s tím vůbec nic nezmůžu. Nenávidím tu bezmoc!

Možná kdybych uměla vrátit čas, tak bych se tehdy osmělila... Udělala bych to, fakt! Jenže to se mi to teď machruje, když už je pozdě. Příliš pozdě na všechno…

Polekaně jsem vyjekla, když jsem zjistila, že Riel stojí těsně za mnou.

„Budu mít z tebe jednou infarkt!“ vyčetla jsem mu ještě kapku roztřeseně a chtěla se k němu obrátit čelem, jenže on mě zadržel.

„Promiň,“ omluvil se, ale bez potřebný kajícnosti. „Jenom jsem si vzpomněl, že jsem ti chtěl ještě něco dát.“

„Jo?“ vydechla jsem a pak jsem jenom okouzleně sledovala, jak mi po částečně obnažený kůži hrudníku sklouznul překrásný kámen spoutaný na stříbrným řetízku, jehož zapínání mi Riel bez dlouhýho zdržování zajistil vzadu na krku.

„Tak co? Odpuštěno?“ zeptal se mě, zatímco jsem si ten náhrdelník bedlivě prohlížela.

„Co je to?“

„Jak to myslíš, co je to? Přece ten šperk od tvý mámy,“ nechápal Riel mou otázku.

Zamračila jsem se. „Jo?“

Vzala jsem ten kámen do ruky a zlehka po něm přejela prstem. „Neříkal jsi, že je ten přívěšek čirej?“ namítla jsem.

„A není snad?“

Riel mi nahlídnul přes rameno a já se podezíravě ohlídla, jestli mi náhodou nezírá spíš do výstřihu. Ale kupodivu fakt koukal na ten šutr. A pěkně udiveně.

„Předtím byl vážně čirej!“ zaprotestoval a natáhnul k němu ruku. Radši jsem s tou svou ucukla a nechala ho, aby ten kámen prozkoumal.

„Začínám mít pocit, žes mi ho dal jenom proto, abys mě mohl osahávat!“ ozvala jsem se, když už mi to připadalo dost přehnaný. Je sice pravda, že tvrdit o krvavě rudým rubínu, že je čirý, je samo o sobě divný, ale čeho je moc, toho je příliš.

„To není jenom ta barva, Izabel. Má i jiný tvar... a je naomak... teplý...“

Zamrkala jsem a musela se držet, abych se nezachichotala. „No... dobře... Tak já a můj teplej rubín jdem spát a ty si tu můžeš dál rozjímat. Ale bejt tebou, tak si zajdu k očnímu!“ popíchla jsem ho a přes veškerý svý obavy jsem zamířila rovnou do ložnice.

„A díky, Rieli!“ zavolala jsem na něj ještě z chodby, ale mám pocit, že mě vůbec nevnímal.

133. díl

        Rychle jsem si smyla make-up, shodila ze sebe šaty a jenom v kalhotkách jsem si zalezla pod peřinu. Dotyk vínovýho saténu na mý holý kůži byl příjemně mazlivý, ale mít nějaký pyžamo, tak bych dvakrát neváhala si ho oblíct. Přece jen bych nerada pohoršila Riela, až mě ráno přijde vzbudit. O tom, že by mě ten sadista nechal pro změnu vyspat, jsem si žádný zvláštní iluze nedělala.

Chvíli jsem zírala do nebes postele a zcela nepatřičně snila o tom, že by si to nakonec přece jen rozmyslel a nečekaně mě přišel navštívit. Že by uznal, že se zachoval jako hlupák a poprosil by mě ještě o jednu šanci. Ach, Rhette...

Vzápětí jsem si vynadala, protože tohle byla fakt jenom ztráta času. Kdyby nám chtěl dát šanci, tak by to udělal už tam dole. Rázně jsem se překulila na bok a rubín od mamky kopíroval můj pohyb a připomenul mi tím lehkým pohlazením, že ho mám dosud na sobě. Zajímavý, předtím jsem ho ani necítila. Možná bych si ho měla sundat, ale nechtělo se mi s ním tak brzo loučit. Navíc mi přišlo tak nádherně dekadentní válet se v takovýhle posteli jenom ve spodním prádle a se šperkem. Jo, nejspíš už začínám být taky snob jako můj táta. Šaty od Valentina... Kdo by to byl řekl...

Vzala jsem ten zvláštní kámen do ruky a jemně ho hladila palcem. Myslela jsem, že mě vzpomínky na mámu, který nevyhnutelně zaútočily na mou mysl rychlostí přívalový vlny, rozbrečí, ale kupodivu na mě působily spíš uklidňujícím dojmem. Tak nějak jsem měla pocit, jako kdyby tu byla teď se mnou. A možná že byla, i když jsem ji neviděla. Vždyť Marcell říkal, že některý anděly nemůžeme spatřit. Ale to neznamená, že tu mezi náma nejsou.

Představa mámy, jak sedí vedle mě a střeží mě, mě naplnila takovým klidem, že jsem v mžiku usnula. A jak předvídal táta, tak se mi zdálo o ní. Nebyl to ale špatný sen. Teda aspoň zprvu ne...

Seděla ve svým malířským pokoji, jak to tak často dělávala, a kreslila cosi uhlem. Já seděla naproti ní a snažila jsem se ji přesvědčit, aby mě nechala se podívat. Ale ona mne neustále s mírným úsměvem odbývala, že to ještě není hotové. Měla k tomu puštěnou nějakou vážnou hudbu a já na chvíli zavřela oči a nechala jsem se jí unášet. Musela jsem usnout, protože když jsem se s trhnutím probrala, byla máma pryč.

Volala jsem ji a hledala ji po celým bytě, ale nikde nebyla. Nakonec jsem se vrátila zpátky do toho pokoje a váhavě přistoupila k malířskýmu stojanu. Byl přes něj přehozený cár plátna, ale nebyla to běloskvoucí látka, jakou máma normálně používala. Tahle byla celá špinavá a místy se dokonce zdálo, že jsou na ní zaschlý stopy krve. Nejistě jsem k ní vztáhla ruku a zas ji nechala klesnout. Jako kdybych tušila, že to, co pod tou látkou najdu, se mi nebude ani trochu líbit. Ještě dvakrát jsem se skoro v hrůze odtáhla, než jsem ji nakonec rázným pohybem strhla a odhodila na zem. A pak jsem se zadívala na ten obraz...

Vzbudila jsem se s hlasitým křikem a hned jsem se prudce posadila. Vytřeštěnýma očima jsem bloudila po pokoji, jako kdybych hledala ten obraz, který mě tolik vystrašil, ale nic mimořádnýho jsem nezaznamenala. Byla jsem dočista sama a všechno bylo tak, jak jsem to před spaním zanechala.

Rychle jsem vyklouzla z postele a natáhla si tričko, protože jsem očekávala, že se sem co nevidět vřítí Riel, aby zjistil, proč tu tak ječím. Jenže nikdo nešel. Což bylo hodně divný, protože podle světla, který se sem dralo přes závěsy nezakrytý okna, bylo už nejmíň devět hodin.

Nasoukala jsem se do džín, nazula si boty a prsty jsem si prohrábla vlasy, než jsem se vydala zjistit, kde se můj drahej učitel zasekl. Prošla jsem nejdřív všechny horní pokoje, kde jsem se zdržela dost tím, že jsem zprvu na každý dveře nejdřív zaklepala, a pak jsem trpělivě čekala na odpověď. Dole už jsem se něčím podobným nezatěžovala, ale výsledek byl v zásadě stejný. Nikde nikdo. Jenom v jídelně stály dosud na stole zbytky naší včerejší neslavný večeře a já dychtivě popadla kus dortu a během svýho dalšího průzkumu ho spořádala. Hlad to sice zahnalo, ale k Rielovi mě to nepřivedlo.

Napadlo mě, jestli si třeba v zahradě neleští motorku nebo něco podobnýho, a tak jsem vzala za masivní kliku hlavních dveří, jen abych s překvapením zjistila, že jsou zamčený. To je teda fakt bomba! Několikrát jsem s ní důkladně zalomcovala, spíš abych nějak ventilovala svou frustraci, než že bych vážně doufala, že povolí. Taky že nepovolila.

Vrátila jsem se zpátky do jídelny a dopřála si ještě jeden malý zákusek a z kohoutku v dolní koupelně, kterou jsem během svý expedice objevila, jsem uhasila i žízeň. Sice to bylo dost barbarský chlemtat v takovýmhle zámku vodu z umyvadla, ale byla jsem sama, a tak jsem se příliš dlouho nerozpakovala.

Takto posilněná jsem se odebrala zas nahoru, kde jsem se uchýlila do pracovny, a tentokrát bez jakýchkoli výčitek zapnula comp. Hodiny na liště mi sdělily, že už je téměř jedenáct. Znepokojeně jsem se zamračila.

Kam se ten Riel jenom poděl?!

134. díl

        Nepředpokládala jsem, že Riela unesli ufouni a nebo andělé, a tak jsem se rozhodla využít jeho nepřítomnosti a trochu poškádlit svůj mail.

Ve schránce jsem našla další zprávu od Niky. Psala, že je ráda, že jsme se zas udobřily, a že když jí dám číslo na svůj nový mobil, tak by mi brnkla ohledně toho srazu na kafe. Odpověděla jsem jí, že musíme zatím zůstat jenom u mailů, protože nový telefon ještě nemám. A že bych se s ní viděla fakt ráda. Odeslala jsem zprávu a chvíli jen tak bloumala po netu a pročítala si, co se za poslední dobu událo.

Nemohla jsem si přitom nevšimnout, že od onoho osudnýho dne, kdy jsem poprvý narazila na Ariela, uplynuly už skoro dva měsíce! Okamžitě se mi vybavila Rielova poznámka o tom, že jsem byla nějaký čas mimo. Tehdy jsem ji nechápala, ale teď už jsem se tomu ani nedivila, když jsem vzala v úvahu, že se mý tělo muselo vzpamatovat z Arielova brutálního útoku a navíc do mě Riel nalil nějakou cizí krev. Každopádně moc příjemný pocit jsem z toho teda neměla.

Když už mě přestalo bavit číst si starý zprávy, otevřela jsem si Spider Solitaire a bezmyšlenkovitě přesouvala karty sem a tam. Díky tomu jsem taky ze čtyř her ani jednu nevyhrála. Otráveně jsem si povzdechla a zas to radši zavřela. Přišlo mi blbý takhle mrhat volným časem, jenže jsem nevěděla, čím se tu zaměstnat. Nejspíš by bylo možný vyjít na zahradu těma prosklenýma dveřma, ale co tam? Přes tu vysokou zeď se stejně nedostanu a navíc jsem pohledem z okna zjistila, že tam hnusně leje. Počasí tak leda na to vzít si nějakou knížku a zalízt si s ní do postele. Až na to, že kromě tlustých svazků, který tu byly vyrovnaný podél stěn v prosklených kabinetech, a jejichž tituly neslibovaly zrovna záživný čtení, tu nic jinýho nebylo. Takovej velkej barák a není tu jediná kloudná kniha, dovedete to pochopit?

Vlezla jsem aspoň na YouTube a pustila si několik písniček, jenže pak jsem se přistihla, že jsou beztak všechny z Královny prokletých, a k tomu jsem ještě neustále špicovala uši, jestli už se Riel náhodou nevrátil, a tak jsem posléze zanechala i toho. Kruci, copak už nejsem ani schopná se nějak zabavit sama? Nejdřív na Riela nadávám, že mi připravil tak šílený trénink, a když mám jeden den volno, tak zjistím, že mi to najednou chybí. Asi jsem vážně cvok.

Znova jsem zkontrolovala mailovou schránku a hned se mi trochu zlepšila nálada, když jsem tam našla odpověď od Niky. Ptala se mě, jestli bychom se mohly sejít už dneska večer. Zaváhala jsem, ale pak jsem jí napsala, že takhle narychlo to fakt nezvládám. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli Riel nebude dělat problémy, a chtěla jsem mít dostatek času ho případně přesvědčit.

Nikol odepsala, že je to škoda, a že se teda domluvíme na jindy. Pak se ještě vyptávala, jak se mám. Prý někde zaslechla, že jsem dala v práci výpověď a dokonce jsem se rozešla s Petrem. Samozřejmě jsem chtěla vědět, od koho takovýhle novinky má, ale záměrně se vyhýbala odpovědi. Nakonec jsem to vzdala a napsala jí, že to slyšela dobře. Že už jsem prostě potřebovala změnu a teď si dopřávám menší prázdniny.

Neubránila jsem se pobavenýmu ušklíbnutí, když jsem to psala. Jo, prázdniny... vojenskej tábor hadr! Jenže... tak nějak to kupodivu nebylo úplně špatný. Pořád se něco dělo a Rielova společnost byla... no, samozřejmě děsně iritující, ale na druhou stranu taky... docela fajn. Bylo mi s ním dobře a začínala jsem se strašně bát toho, co se mnou bude, až se naše cesty rozejdou.

Bliknutí příchozí zprávy mě vytrhlo z mýho rozjímání. Myslí stále částečně někde jinde jsem ji otevřela, ale i když jsem se na ni vzápětí maximálně soustředila a přečetla si ji radši hned dvakrát, abych nabyla jistoty, že za ten divný obsah fakt nemůže má bujná fantazie, stejně jsem tomu nedokázala uvěřit. Nikola se v ní totiž rozplývala nad tím, že právě nedávno na Petra narazila venku, prý čistě náhodou, a tak se dali do řeči a on ji pak pozval na kávu. Povídali si nad dezertem a prý si moc rozuměli. V závěru mě de facto žádala o svolení, jestli s ním může chodit. A neopomněla mi zároveň připomenout, že teď je vlastně stejně řada na ní, když jsem jí ho předtím tak odporným způsobem odloudila.

Ignorovala jsem tuhle nenávistnou poznámku a zeptala se jí, jestli si je jistá, že to byl opravdu on. Protože když jsem ho viděla naposled, tak se mu nedařilo příliš dobře, zřejmě ho sklátil nějaký zákeřný bacil. Jo, zákeřný bacil jménem Ariel…

Nika na to, že vypadal naprosto v pořádku a že se dokonce vyptával na mě. A znova naléhala, jestli si s ním může dát další schůzku. Zdálo se, že už je beztak rozhodnutá a můj souhlas nebo nesouhlas na tom vůbec nic nezmění. A tak jsem jí akorát popřála hodně štěstí, i když jsem vážně netušila, co si o celý týhle záležitosti myslet.

135. díl

        A dumala jsem o tom i následující hodinu, ačkoli jsem se s Nikolou už dávno rozloučila a počítač vypnula. Usadila jsem se opět v jídelně, oždibovala sekaný mandle z dalšího dortíku a snažila se přijít tý záhadě na kloub.

Když se to tak vezme, tak na to, že je Petr mrtvý, jsem měla jenom mámino slovo. A taky Rielovo, jenže to mi nepřipadalo zrovna příliš důvěryhodný. V neposlední řadě něco takovýho naznačoval i Ariel, ale o smrti tehdy nepadlo ani slovo.

Unaveně jsem si promnula svraštěný čelo. Ze všeho toho přemítání mě akorát rozbolela hlava, ale ničeho jsem se stejně nedobrala. Bylo totiž taky klidně docela dobře možný, že mámě tuhle zprávu řekl Ariel a ani to vůbec nemusela být pravda. A ta ji prostě jen tlumočila dál mně. Riel samozřejmě neměl důvod mě přesvědčovat o opaku, proč taky? Na to, že mě Petr podváděl, jsem měla opět pouze jeho slovo. Jasně, dávalo to smysl, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Tehdy se mu to ovšem muselo náramně hodit, když mě potřeboval dostat pryč. A nenápadně leč účinně mě s tátovou pomocí od všech izoloval.

Stísněně jsem se rozhlídla po místnosti. Najednou mi připadalo, jako kdyby se povážlivě zmenšila. Stěny jakoby se posouvaly k sobě a hrozily, že mě mezi sebou rozdrtí. Opět takových pochybností... Komu mám věřit? Komu můžu věřit? Je tu vůbec někdo takový?

A pak jsem jako na zavolanou zaslechla šramocení klíče v zámku. Nejdřív se mi ulevilo, že se Riel konečně vrátil, a dokonce jsem vyběhla do haly, abych ho uvítala, jenže hned nato jsem radši zas couvla zpátky do chodby. Co když to není on? Vytratil se bez jedinýho vzkazu a nebylo úplně vyloučený, že se mu něco přihodilo a jeho vrah si teď přišel i pro mě. Okamžitě se mi vybavila Arielova zlověstná tvář a já cítila, jak mě polívá studený pot.

Koutkem oka jsem sledovala, jak se dveře pomalu otevírají, a radši jsem zadržela dech, abych se náhodou neprozradila. Zahlídla jsem pár černých bot a pak se k mý neskonalý úlevě objevila tvář lemovaná tmavýma po ramena dlouhýma vlasama.

„Marcelli...“ vydechla jsem a popošla k němu.

Mile se na mě usmál. „Rád tě zase vidím, Izabelo,“ poznamenal a podával mi velký proutěný koš, který už od pohledu vypadal jako piknikový, pokud by ten piknik ovšem pořádal slon. „Přinesl jsem ti něco k obědu.“

Vzala jsem si ho od něj a zamrkala nad tou váhou. „A to je pro kolik lidí?“ zeptala jsem se, zatímco jsem nenápadně nasávala vůně, který se z něho linuly. Marcellovi to ovšem neuniklo.

„Pečená krůta s nádivkou a k tomu smetanové brambory a zadělávané fazolky. Máš tam i malý dezert, kdybys měla zrovna mlsnou.“

Když mě viděl, jak s tím košem zápasím, radši mi ho zas vzal z rukou a odnesl ho do jídelny sám. Položil ho na volnou polovinu stolu a poté, co si přes židli přehodil svůj kabát, začal rovnou vykládat věci ven. Už jsem se ani nedivila, že to bylo těžký jako prase, když to tam měl normálně naservírovaný v nerezovým nádobí. S výrazem hrdýho šéfkuchaře mě vybídnul, abych se posadila a pak s patřičně teatrálním gestem sundal poklop. Z talíře, který se pod ním skrýval, se na mě dobrosrdečně zaculila celá dozlatova vypečená krůtička, která voněla tak krásně, že se mi úplně sbíhaly sliny.

„Takže ty teď děláš do cateringu?“ vyzvídala jsem, zatímco Marcell odstraňoval i další poklopy a na závěr přede mě položil prázdný talíř a příbor.

„Ne, jenom mi volal Riel, že musí v urgentní záležitosti na čas pryč, a požádal mě, abych se tu zastavil. Původně jsem tě chtěl vzít na jídlo ven, ale musím ještě něco zařídit pro Alexandra, a tak jsem to raději přivezl sem.“

„A kdy se vrátí?“ vyhrkla jsem, protože se mě náhle zmocnil strach, že už ho nikdy neuvidím.

„To neříkal. Prý ještě zavolá.“

Jasně, že se vůbec ptám... Copak Riela ani na okamžik nenapadlo, že bych si o něj mohla dělat starosti?! Já mu vyjevím, že mu hrozí nebezpečí, a on si krátce nato klidně zmizí! Možná se dokonce vytratil už v noci, když jsem spala. Ta myšlenka mě zabolela, přesto jsem se přinutila usmát.

„V tom případě ale doufám, že si dáš se mnou,“ naléhala jsem a dneska se tomu Marcell nebránil.

„S tím jsem počítal,“ pousmál se a prostřel další talíř a příbor pro sebe. Pak ještě vyndal decentní látkový ubrousky a lahvinku vína.

„Chceš se mě pokusit opít?“ zažertovala jsem a zvědavě ho sledovala, jak se zvedl a namířil si to přímo ke kabinetu.

Aniž by musel nějak pátrat, vylovil odtamtud s naprostou jistotou dvojici skleniček a z příslušný zásuvky i vývrtku. A pak prostě jakoby nic došel zpátky na svý místo a jal se otvírat to víno.

„Jako doma, co?“ poznamenala jsem, protože jsem si domyslela, že ho sem táta nejspíš někdy vzal v rámci nějakýho jednání. Přišlo mi celkem líto, že mně se o tomhle místě ani neobtěžoval říct.

Marcell se na mě upřeně zadíval. „To už dlouho ne.“

136. díl

        Jako první mě napadlo, že jsem mu jenom špatně rozuměla. „Prosím?“ vzhlídla jsem k němu tázavě od svýho talíře, na kterým jsem právě prováděla brutální pitvu krůty.

„Kdysi jsem tu žil,“ osvětlil mi Marcell stručně a jako kdyby náhle ztratil veškerou chuť k jídlu, odložil příbor a otřel si ústa do ubrousku. „Je to už dost dávno...“

„Takže tenhle barák je tvůj?“ zeptala jsem se, i když mi na tom zas až tolik nezáleželo. Jenom bych tím získala aspoň trochu jistoty, že táta nejede v něčem nelegálním, ale to bylo asi tak všechno.

„Ne, patří Alexandrovi,“ odvětil Marcell a dopřál si doušek vína.

Nějak mi připadalo, že mu povídání na tohle téma není zrovna dvakrát příjemný, což mě vzhledem k mý přirozený zvědavosti a nově nabytý podezíravosti zaujalo.

„Takže tu bydlel s mámou, když byli ještě spolu?“

„Ano.“

Pousmála jsem se. „Muselo se jí tu líbit, vždycky milovala krásný věci.“

„To je pravda,“ přisvědčil Marcell skoro zasněně. „Podílela se na zařizování interiérů a také parku. Naplnila to tu jenom samými prvotřídními věcmi. Ale nějak přitom pozapomněla, že domov je také o něčem jiném.“

„Tys tu bydlel s nima?“ vyzvídala jsem dál.

Přikývnul.

„A to už jsem byla na světě? Žila jsem tu taky?“

„Ne, nikdy předtím jsi tu nebyla. Než ses narodila, Alexander koupil ten domek, ve kterém bydlí dosud. Tvrdil, že se tam cítí lépe než v tomhle mauzoleu. A pak… zdálo se mu to bezpečnější. Já tu ještě nějakou dobu zůstal… dokud to bylo vhodné.“

„Proč by to mělo bejt nevhodný?“ nechápala jsem.

Marcell chvilku váhal, ale pak promluvil. „Už jsi slyšela o Nejvyšších?“

„Jo, od Riela. Táta prej patřil k nim.“

„Riel je zřejmě sdílnější než Wikipedie,“ poznamenal nesouhlasně. „Ale hovořil pravdu, Alexander byl opravdu jedním z nich. Pochází z hodně starého a váženého rodu a tohle sídlo dostal k tomu postu. Tudíž když ho tak náhle a zcela nevděčně opustil, pozbyl práva ho užívat.“

„Takže jsme se sem přece jen vloupali?!“ skočila jsem mu netrpělivě do řeči. „Schovává mě před upírama v baráku, kterej patří upírům?!“

Marcell se pousmál. „V tom právě tkví ta genialita. Alexander se tohohle sídla vzdal, ale ostatní Nejvyšší ten dar nikdy nepřijali zpět, protože považovali jeho abdikaci pouze za dočasnou. Tudíž prakticky vzato jsme se sem nevloupali, neboť tu jsme s jeho svolením.“

„No dobrá, takže na nás nikdo nezavolá policajty, ale co když sem ti Nejvyšší pošlou nějaký svý komando?“ nepřestávala jsem se znepokojovat. Tohle tušit, tak jsem v noci oka nezamhouřila!

Podvědomě jsem rukou sjela ke svýmu přívěsku a sevřela ho pevně v dlani, jako kdyby mě mohl nějakým způsobem ochránit.

„Nejvyšší nemají tušení, že se tu někdo zdržuje. Po mnoho let to tu bylo zavřené. Alexander se před nimi tehdy zařekl, že už sem nikdy nevkročí, a on není znám jako někdo, kdo by dával plané sliby.“

„Aha.“ Logiku to bezesporu mělo, ale stejně jsem se tu definitivně přestala cítit bezpečně. „A jak dlouho tady mám jako zůstat?“

„Tak dlouho jak bude zapotřebí,“ odpověděl Marcell vyhýbavě. Zřejmě už ho mý vyptávání přestalo bavit, protože se zvedl a začal si oblíkat kabát.

„Bezva,“ poznamenala jsem.

Přesně, co jsem potřebovala… Být úplně sama v reprezentativním upířím sídle! Už jsem se nemohla dočkat, až nastane noc a z rakví ve sklepení se vynoří nějaký krvelačný potvory! Jenže vzápětí jsem si neochotně připomněla, že já jsem teď jednou z nich.

„A Riel přijde kdy? Přece mě tu nenecháte docela samotnou!“ zaprotestovala jsem a bylo mi naprosto ukradený, že zním jako malý děcko, co se bojí bubáků.

„Nic ti tu nehrozí,“ odbyl mě Marcell a zamířil k východu. Cestou mu tlumeně zazvonil mobil a on ten hovor stručně vyřídil pár slovy, aniž by vůbec zpomalil. Ale stejně mi neušlo, že se mu během něj mihnul na tváři spokojený úsměv.

„Že ne?!“ vyjekla jsem. „A jak si můžeš bejt tak jistej?! Možná je Riel právě teď u Nejvyšších a radí jim, kam si maj pro mě přijít!“

„No, v tom případě bych musel zítra obědvat sám,“ prohodil Marcell nevzrušeně a zas mě zamknul v tom mým přepychovým vězení.

Nenamáhala jsem se odporovat, beztak by to bylo marný. Ale neubránila jsem se tomu, abych si náhle nepřipadala skoro jako v kleci u Viktora.

137. díl

        Nejdřív jsem zvažovala, že si zas pustím comp a zkusím ještě něco vyzvědět od Nikoly, ale než jsem vůbec došla nahoru, zjistila jsem, že na to vlastně nemám náladu.

Možná, že je Petr vážně naživu a že mi ani nebyl nevěrný, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že byl mezi náma dvěma konec. Nemilovala jsem ho, nejspíš ani na začátku našeho vztahu ne, protože jsem nikdy nepociťovala to příjemný rozechvění, jako když jsem s Rielem. Jenže když člověk nemůže porovnávat, netuší, že mu něco chybí. A já byla tehdy ráda, že nejsem docela sama. A nebo jsem s ním byla spíš proto, že se líbil mým rodičům? Už jsem si ani nebyla jistá, ale nepochybně to bylo z naprosto špatných důvodů.

Přitáhla jsem si křesílko do haly až těsně k těm proskleným dveřím a schoulila se v něm. Zamyšleně jsem koukala ven do zahrady na provazce vody, který se jako hadi spouštěly k zemi, a bylo mi smutno. V tu chvíli jsem si až bolestně uvědomovala, jak málo znamená život a osud jednoho člověka v tomhle velkým a bezcitným světě. I kdybych ležela tam venku mrtvá a déšť by bičoval mý bezvládný tělo, stejně by se zeměkoule kvůli tomu nepřestala točit. Všechno by šlo dál, tak jako po sobě následujou roční období, tak jako se střídá den a noc. Nic by se nezměnilo, jenom pro těch pár lidí, kterým na mně záleží. Proč se vůbec člověk tolik strachuje o svůj nicotný život? Vždyť je jenom zrnkem písku na obrovský poušti... a bylo by zapotřebí spousty dalších zrnek, aby se zvedla písečná bouře...

Tohle mi něco připomnělo a já se rázně zvedla z křesla a aniž bych se starala o to, že se zmáčím, odemkla jsem dveře a vyšla ven do zahrady. Okamžitě jsem byla promočená až na kůži a prameny vlasů se mi dotěrně lepily k obličeji, ale ignorovala jsem to a probrouzdala se kapkama ztěžklou trávou kousek od baráku. Tam jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Připadala jsem si trochu absurdně, ale byla jsem odhodlaná to zkusit.

Soustředěně jsem přimhouřila oči a v mysli jsem si představila obrovský rozeklaný blesk. Snažila jsem si ho vybavit do všech detailů... tu energii... tu sílu... To, jak rozčísne oblohu, jako kdyby ji v ten moment roztříštil do několika střepů... Pozvolna jsem otvírala oči a snažila se tu vidinu zhmotnit. Ale ať jsem kolem sebe mávala rukama sebevíc, stejně se nic nepřihodilo.

„Jsem blázen!“ promluvila jsem nahlas a pro útěchu jsem opět sevřela mámin náhrdelník. „Riel si to musel vymyslet! Jak bych něco takovýho udělala?!“

Unaveně jsem se posadila na trávník a kašlala přitom na to, že je nacucaný vodou. Víc mokrá jsem už stejně být nemohla. Zahleděla jsem se do země a s lítostí vzpomínala na tu včerejší večeři. A taky jsem dumala, kdy už se tu objeví Riel. Chyběl mi. A to i přes ty svý tréninkový metody.

Nacházela jsem se zrovna poblíž růžovýho keře a ta omamná vůně mě okouzlila natolik, že jsem bezmyšlenkovitě sáhla po jednom květu a chtěla ho odlomit. Sykla jsem, když se mi díky mý nepozornosti zabodnul jeden z mnoha trnů do prstu, a já radši ihned zanechala svýho barbarskýho záměru a přitiskla jsem na to poraněný místo rty. Jemně jsem vysála těch pár kapek krve, který se vydraly ven, a skoro požitkářsky jsem si je vychutnávala. Pak jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, co to vlastně dělám.

„Jsem vážně blázen!“ potřásla jsem hlavou a rázně jsem se zvedla ze země. „Blázen!“

Rozeběhla jsem se zpátky do domu, ale když už jsem byla jen pár kroků od vchodu, podklouzly mi nohy a já se svalila přímo do náruče nějakýho jehličnanu.

Procítěně jsem zanadávala a byla jsem v tu chvíli ráda, že jsem sama a můj potupný pád se tak obešel beze svědků.

„Blbej strom!“ zamumlala jsem, jakmile jsem se vymanila z jeho láskyplnýho objetí, a vztekle jsem pokračovala dál k baráku. Za chůze jsem si ještě ometala jehličí, který na mě ulpělo.

„Blbej, blbej!“ zasakrovala jsem znova, sotva jsem vpadla dovnitř, a nepříliš šetrně jsem za sebou zabouchla.

Ta rána mě nejdřív úplně ochromila a mám pocit, že se mi leknutím na okamžik snad i zastavilo srdce. Co to...?

Zamračeně jsem se podívala na dveře a překvapením se mi rozšířily oči. Protože jsem přes ně zahlídla ten stromek, se kterým jsem se jen malou chvilku předtím muchlovala. Teda přinejmenším to, co z něj zbylo. Jeho horní polovina byla totiž spálená na uhel!

138. díl

        Koukala jsem vyjeveně ven a připadala si jako zlobivý dítě, který právě podpálilo vánoční stromeček. Ještě z něj chvilku stoupal dým, než ho kapky deště docela uhasily. Ale i potom dál vzpínal svý zčernalý větve vyčítavě k obloze, jako kdyby se odtamtud snad mohl domoct nějaký spravedlnosti.

„Do prdele...“ zamumlala jsem šokovaně a přitiskla jsem obličej skoro až na sklo dveří.

Nedokázala jsem uvěřit tomu, že bych něco takovýho mohla udělat já. Rozechvěle jsem se zadívala na svý ruce, skoro jako kdybych snad čekala, že mi budou z konečků prstů sršet malý blesky, ale samozřejmě, že vypadaly úplně stejně jako jindy.

Možná, že jsem to přece jen nebyla já... zmocnily se mě opět pochyby. Mohl to být úplně klidně normální blesk, přece je venku bouřka, ne? Ale stejně by mě zajímalo, jak budu tohle vysvětlovat!

Znova jsem otevřela dveře, ale ven už jsem se nehrnula, jenom jsem zůstala stát na krytým schodišti. Pekelně jsem se soustředila na ten nebohý jehličnan, pač jsem usoudila, že to bude furt lepší, než kdybych při svým pokusu zlikvidovala další. A tomuhle už beztak nebylo pomoci, tak co?

Ale žádný blesky se nekonaly, a tak jsem se nakonec po aspoň půlhodině marnýho snažení uchýlila zpátky dovnitř. Tak tomu se říká fakt parádní ztráta času! To už jsem si mohla jít rovnou schrupnout! nadávala jsem si v duchu.

Potřásla jsem hlavou nad svou blbostí a došla si radši do koupelny pro ručník, abych si do něj zabalila vlasy. Když už jsem tam byla, zaujal mě velký huňatý vínový župan, který tam ležel složený na jedný polici. Impulzivně jsem ze sebe shodila mokrý oblečení a zabalila se do tý měkkoučký látky. Byla to taková nádhera, že jsem skoro zapředla blahem. Ještě nějaký kafe a už by mi ke spokojenosti snad ani nic nechybělo. Teda kromě Riela.

Zamířila jsem do rozlehlý a kupodivu moderně zařízený kuchyně, kterou jsem prve objevila při svým průzkumu a která ostře kontrastovala se zbytkem vybavení tohohle paláce. Zatímco v koupelnách byly zlatý baterie s kohoutkama, tady bylo všechno chromovaný a bílý a byly tu normální pákovky. Nejvíc mi to tu připomínalo kuchyň nějaký restaurace, už jen kvůli těm třem obrovským troubám a dvěma dřezům. I lednice tu měli dvě, takový ty velký americký, ale nějak mě moc nenadchly, protože už jsem dřív odhalila, že v nich nic kloudnýho není. Co mě však zaujalo, byl profesionálně vyhlížející kávovar na jedný lince.

S rozzářenýma očíčkama jsem se k němu dychtivě vrhla, hned jsem ho taky zapojila do zásuvky a koukala, co dál. Jasně... kafe... Nahoře to mělo průhledný zásobník nejspíš na zrnkovou kávu a tu jsem po troše hledání našla v jedný skříňce. Už jenom z toho zvuku, jak se tam ty zrna sypaly, se mi sbíhaly sliny. Sice byl pech, že tu nebylo žádný sójový mlíko, ale zase si k tomu můžu dát ten dezert od Marcella. Nechal mi ho neodkrytý na stole, a tak jsem zatím ani netušila, co dobrýho mi přinesl. Ještě jsem do příslušnýho oddělení nalila vodu, pro jistotu až po rysku, a pak už jsem jenom čekala, až mi ta životodárná tekutina nakape do připravenýho hrnku. Požitkářsky jsem nasála aroma, no... celkem ušlo, jenom barvou mi to nápadně připomínalo Rielovo smrťácký kafe. A nebo je to jenom tím, že ho prostě nemůžu pustit z hlavy?

Popadla jsem hrnek a radši jsem se usídlila zas v jídelně. Když už nic jinýho, byl odtamtud pěkný výhled ven a navíc, jak jsem si neochotně přiznala, to nebylo zas tak daleko od vchodu, a tudíž bych uslyšela Riela, kdyby se náhodou objevil.

Usrkla jsem opatrně ze svýho výtvoru a udělala jsem kyselý ksicht. Proti tomuhle bylo to Rielovo kafe naprosto neškodný! Ale co, jeden nesmí bejt moc náročnej, když je z něj prakticky homelesák! Přinutila jsem se polknout ještě jeden doušek a pak jsem se za to utrpení odměnila tím, že jsem zvědavě nakoukla pod poklop, jakýpak dortík se tam pro mě skrývá.

No... musím říct, že mě Marcell svým smyslem pro humor překvapil, protože si tam na talířku částečně zabalený v ubrousku hověly dvě ampule s krví. Tfuj! Radši jsem to zas přiklopila, protože jsem si ještě tak docela nepřivykla na myšlenku, že jsem krvechtivý upír. Ale jak jsem tam tak seděla, popíjela to hrozný kafe a zírala před sebe, najednou mě něco napadlo.

139. díl

        Koukala jsem ven na to, co z toho jehličnanu zbylo teďka. Nic než malá hromádka popela na zemi. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.

Jasně, teď už jsem neměla na výběr, ale stejně je těžký něco takovýho akceptovat. Celý život vás vedou k racionalitě, která rozhodně nezahrnuje něčí schopnost metat blesky. A pak během krátký chvíle jste nuceni zcela změnit svůj dosavadní pohled na věc a přijmout nemyslitelný.

Vrátila jsem se zpátky ke stolu a na jeden zátah dopila teď už značně vychladlý kafe. Nevadilo mi to, hůř než předtím beztak chutnat nemohlo. Pak jsem znova sevřela v dlani mámin kámen, jako kdybych s ní tím dotykem mohla nějak navázat spojení a nechat si od ní poradit. Samozřejmě, že se nic takovýho nestalo, ale vnuklo mi to další geniální nápad. Jasně... když půjdu spát a budu předtím myslet na ni, tak ji třeba uvidím...

Namířila jsem si to do svýho pokoje, ale než jsem vůbec došla ke schodišti, změnila jsem názor a uložila se na tu pohovku v síni. Byla pohodlná a nebyla hned proti vchodovým dveřím, takže jsem byla i částečně krytá. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si máminu tvář, jenže k mý hrůze to bylo čím dál tím těžší. Jako kdybych ji viděla v mlze, která neustále houstla. Radši jsem začala myslet na její obrazy... na vůni barev... na její elegantní prsty svírající štětec... na to, s jakou lehkostí se pohybovaly nad plátnem... A než jsem se nadála, fakt jsem usnula.

Sedím u otevřených balkónových dveří ve svém oblíbeném ošoupaném křesle a ve slabém světle lampičky se snažím soustředit na nudný text před sebou. Po chvilce jsem tu tlustou knihu odložila a nepřítomně jsem si zastrčila za ucho dlouhý pramen plavých vlasů, který mi zarputile spadal do tváře. Měla jsem toho pro dnešek už opravdu víc než dost, hloubala jsem nad tou bichlí snad celou věčnost!

Koukla jsem na budík na poličce, abych zjistila, kolik je vlastně hodin, a zrcadlo, které viselo nad malým oprýskaným toaletním stolkem, zachytilo můj odraz a potvrdilo mi, že vypadám vážně jako oživlá mrtvola. Ani jsem se tomu nedivila. Učila jsem se na tu zkoušku už přes týden a téměř jsem během té doby nespala. Ne, že bych byla tak horlivá studentka, ale máma, která si zakládala na vidině toho, že ze mě jednou bude doktorka, nedala jinak. Takže zatímco si ostatní užívali někde na zábavách a randili, ona mě držela doma a nutila se učit. Jako kdyby mi snad hrozilo, že tu pitomou zkoušku neudělám! Jenže jí nestačilo, že projdu, chtěla, abych měla ty nejlepší výsledky v ročníku! A bylo jí přitom úplně jedno, že mně na tom v zásadě nesejde. Ani mě neposlouchala, když jsem jí říkala, že se mi z pohledu na krev dělá špatně! Ji to prostě nezajímalo! Mám prý ruce přímo stvořené k tomu, abych byla chirurgem!

Zhasnula jsem lampičku, z které už mě děsně pálily oči, a na okamžik jsem je zavřela. Kdybych si tak mohla lehnout do postele a prospat aspoň týden! Jak dlouho ještě můžu tohle vydržet? Někdy mi připadalo, že mi po těle koluje víc kafe než krve...

Ozvalo se důrazné zaklepání. Jak jinak...

„Aničko?“ Do pokoje nakoukla máma. Ne, že bych se namáhala tím směrem podívat, ale poznala jsem to podle zvuku otvíraných dveří. „Ty už všechno umíš?“

„Jo. Chceš mě vyzkoušet?“ opáčila jsem lehce bojovně.

„To ne... Ale není ještě ani půlnoc. Možná by ses mohla ještě chvíli učit. Víš, jak je pro mě tvoje studium důležité. Také mě to stojí nemalé peníze ti platit školu. Tvůj otec už se ani neobtěžuje na tebe něco dávat, ale však my mu ještě ukážeme, viď, až dostuduješ! Bude ještě litovat, že nás opustil!“

Znaveně jsem si povzdechla. Tohle jsem už od mámy slyšela aspoň milionkrát! A přece se jí tím pokaždé povedlo vzbudit ve mně pocit viny.

„Mami, takhle nemluv... Proč nemůžu jít pracovat? Mohla bych si najít místo někde v kanceláři a ty bys nemusela po večerech chodit uklízet,“ navrhla jsem mírně, i když jsem dopředu věděla, že to razantně zamítne. A taky že jo…

„Tak to tedy ne!“ vybuchla tak vztekle, jako kdybych navrhovala nějakou nestoudnost. „Nestudovala jsi už tři roky, abys nyní všeho nechala a šla dělat nějaké děvče pro všechno! Ty máš na víc!“

Máma došla až ke mně a znovu rozsvítila. Skoro jsem se rozslzela, jak se mi to světlo bezcitně propalovalo sítnicí.

„Tak... hezky se ještě uč, udělám ti čerstvý čaj...“ řekla mi opět klidně. „A Aničko... s tím uklízením se netrap, já to pro tebe dělám ráda.“

Pro mě a nebo pro sebe? chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. Máma by beztak nepřiznala, že si přese mě chce vyrovnat účty s tátou. I když... s tátou... Byl to chlápek, kterého jsem si vůbec nepamatovala a který o mě podle všeho nejevil sebemenší zájem. Ale i tak dokázal negativně ovlivňovat můj život a já ho za to nenáviděla. Byla to možná jedna z mála věcí, kterou jsem měla s mámou společnou.

Dosud stála nade mnou a já věděla, že mě nenechá na pokoji, dokud jí nevyhovím. Se zdánlivým odhodláním jsem se proto opět chopila té nenáviděné knihy.

140. díl

        Sotva za mámou tiše zaklaply dveře, složila jsem knihu do klína.

Nejradši bych s ní vztekle mrštila o zem, ale to by opět zcela jistě upoutalo její pozornost. Aspoň že chápala, že potřebuju mít na učení klid, a tak mi tolerovala, že tu sedím zavřená. Zůstávala kvůli tomu v kuchyni, aby mě nerušila. Víc pokojů totiž náš vlhký tmavý byteček neměl. Jenom místnost, kde jsem se teď nacházela a kde jsme normálně obě spaly, a malou kuchyňku, ve které jsem se vždy cítila stísněně, zatímco jsem s mámou jedla u campingového stolku a marně se snažila najít nějakou pohodlnou polohu na rozviklaném plastovém křesílku. Koupelna a záchod byly společné na pavlači a na učení jsem si ani nesměla rozsvítit lustr, abych náhodou nespotřebovala moc elektřiny. Copak tohle je nějaký život?

Tolikrát jsem navrhovala, že si najdu aspoň práci na částečný úvazek, abychom měly víc peněz a mohly se tak přestěhovat do něčeho hezčího. Jenže máma mi to zakázala. I přes to jsem si našla brigádu a když jsem nesla domů první výplatu, naivně jsem si myslela, že mě přece jen pochválí. Jenže to jsem se hodně zmýlila! Dostala jsem akorát výprask za to, že jsem neuposlechla, a pod jejím nátlakem jsem byla nucená těžce vydělané peníze roztrhat. Dodnes je mám schované v kapesníku pod matrací, snad pro případ, že bych se konečně odhodlala odsud jednoho dne utéct. Neboť tehdy jsem pochopila, že máma nechce, abych jí s jejím těžkým údělem pomáhala... Líbila se jí role trpitele, do které se sama obsadila, nechtěla, abych byla nezávislá, protože pak bych jí mohla opustit stejně jako předtím můj táta.

Jenže já s ní nehodlala být už ani o minutu déle, než bude nezbytné. Dusila mě svou nenávistí vůči lidem... pořád mi předhazovala, kolik toho pro mě dělá, a tudíž mě nevyhnutelně zatěžovala nepřetržitou vinou, že za náš současný mizerný život můžu jenom já. Kolikrát už jsem si říkala, že odsud uteču... uteču a už se nikdy nevrátím... nějak bych se přece protloukla... Ale pak zas přišly pochybnosti. Viděla jsem sama sebe, jak se choulím hladová a zmrzlá někde pod mostem, bez peněz a místa, kde bych mohla najít nějaké útočiště. Občas mě přepadaly i naprosto absurdní představy o tom, že nakonec ze zoufalství vyhledám tátu a ukáže se, že je to nějaký boháč. Že zcela proti veškeré logice bude rád, že jsem za ním přišla, protože mu máma o mé existenci vůbec neřekla, a on si vždycky tolik přál mít dceru. Směšné, co? Bylo mi dvaadvacet a ztrácela jsem svůj čas takovýmhle sněním!

Někdy, když už to bylo hodně zlý, jsem mívala ještě horší představy.... Stačilo by vzít jeden z těch orezlých nožů v kuchyni a pokud bych nestihla vykrvácet, pak by se o mě postarala otrava krve, kterou bych si tím určitě přivodila. Ale na to jsem byla příliš velký zbabělec. A i přes to, že mě mámina péče ubíjela, nechtěla jsem jí tohle udělat. Nechtěla jsem, aby mě našla v kaluži mé vlastní krve.

Nesmělé zaklepání mě upozornilo, že bych měla zanechat svého dumání a radši zas předstírat nějakou činnost. Náhodně jsem otevřela knihu, zrovna včas, protože máma už vešla a nesla mi slíbený čaj.

„Díky, mami,“ přinutila jsem se na ni pousmát.

Nesčetněkrát jsem jí říkala, že ty její bylinkové čaje nesnáším, ale ona si to nedala vymluvit. Prý mi to pročistí tělo i mysl a jen ona nejlépe ví, co je pro mě dobré. Krucinál, kdyby to fakt věděla, tak mě nechá na pokoji! Už jenom to oblečení, co mě nutí nosit! I jeptiška má odvážnější oděv! Dlouhá sukně, silné punčochy a rolák, to všechno v kouzelné černé a nebo šedé barvě! Žádný div, že o mě na škole žádný kluk ani pohledem nezavadí! Máma mi pořád opakuje, že krása je v nitru, a proto mi zakázala používat make-up. Pamatuju si, že když jsem jednou přišla ze školy namalovaná, drhla mi kůži na obličeji tak dlouho, dokud to všechno nesmyla a já neměla tvář celou rudou a plnou šrámů. Nebyla nějaký náboženský fanatik, jak by se mohlo podle všeho zdát, když už něco, tak nadávala na Boha, že ji stejně jako každý chlap nechal na všechno samotnou.

„Nemáš zač, holčičko. Tak se ještě pěkně uč, ať na tebe můžu být pyšná.“

Láskyplně mě poplácala po hlavě, skoro jako kdybych byla nějaký blbý čokl, a já ten dotyk se zaťatými zuby strpěla. Nač se taky hádat?