Díl 351-360

Izabela pomáhá Lidianně utéct, čímž Riela pořádně naštve. Chová se k ní teď tak odtažitě, že je pro Izabel těžké uvěřit, že mezi nimi mohlo být někdy v minulosti cosi víc. Nečekané setkání v kavárně jí ale možná leccos objasní...

351. Díl

        Nad sklenicí latté v jedný příhodně zastrčený kavárničce se Lidianna nečekaně rozpovídala. Musím přiznat, že jsem ji zprvu poslouchala jen na půl ucha, zatímco jsem se sebezapřením usrkávala svý espresso a záviděla jedincům, kteří nejsou odkázaný na sójový mlíko, což tady naneštěstí nevedli. Občas jsem pokývala hlavou, aby si nemyslela, že ji nevnímám, na její monolog o princi a jakési říši Eryn Lasgalen se toho beztak moc říct nedalo. Pak jsem ale zachytila něco, co si rázem získalo mou pozornost.

„Cože?!“ S vytřeštěnýma očima jsem se nahnula blíž a doufala, že mě akorát klame sluch. Jenže neklamal.

„Chápu, že se ti moje prosba může zdát divná, ale je to moje jediná šance…“ zdůvodňovala to Lidianna rychle, ovšem to nikterak nepomohlo zmírnit šok, který mi svou žádostí přivodila.

„Co tě to napadlo…?“ vydechla jsem užasle. „A proč zrovna já?“

„Protože zase tolik upírů neznám a Riel to odmítl udělat. Myslela jsem si, že bys aspoň ty mohla mít pochopení…“ vysvětlovala a prosebně na mně visela očima, až mi z toho bylo dost úzko.

„Tak o tohle teda šlo?“ dovtípila jsem se konečně, proč se Riel tak zatvrzele pokoušel držet Lidiannu dál ode mě. „Tys mu snad něco naznačovala?“

„Ano. Řekla jsem mu, že pokud mi nevyhoví, tak požádám tebe,“ přiznala lehce provinilým tónem. „Poslyš… nechtěla jsem mezi vámi způsobit roztržku… jde jen o to, že lidský život je v porovnání s tím elfským strašně krátký… A tohle by to vyřešilo…“

Trpce jsem se zasmála. „To se mýlíš… Tohle by ti akorát přineslo další problémy. Není to nic příjemnýho… zvlášť když nemáš pravidelný přísun krve. Přemýšlela jsi o tomhle vůbec? Jak si tam chceš něco takovýho opatřit? A nebo se ti snad ten tvůj princ velkoryse nabídnul?“

„To ne…“ zamumlala a spěšně uhnula pohledem. Ovšem ne natolik rychle, aby mi to nedošlo.

„Tys s ním o tom nemluvila, že ne?“ odtušila jsem.

„Zatím ne. Ale proč by měl proti tomu něco namítat? Než jsme sem odjeli, vyznal se mi ze svých citů… řekl mi, že by chtěl strávit věčnost se mnou….“ zavzpomínala Lidianna zamilovaně.

„To je hezký,“ utnula jsem to její básnění nemilosrdně. „Ale kdybych z tebe udělala upíra, tak už bys to nebyla ty. Člověk se změní… je to nevyhnutelný… Třebaže si zprvu namlouváš, že se nic takovýho neděje.“

„Takže kdybys byla na mém místě, tak by sis takovou příležitost nechala ujít? Klidně bys zestárla vedle někoho, komu je už několik tisíc let a přesto vypadá tak mladě, a vůbec by ti to nevadilo? Jestli mi chceš tohle tvrdit, tak nejsi nic jiného než pokrytec!“ zakončila Lidianna svůj proslov ostrou výtkou.

Nebylo mi z toho nejlíp, protože jsem se obávala, že na jejím místě bych se zachovala podobně. Ale přiznat to? To by byl začátek konce.

„Rielovi jsi řekla to samý?“ opáčila jsem raději odměřeně, abych ji trochu probrala.

„Víceméně…“ překvapila mne svou odpovědí.

To mě rozhodně zaujalo. „A jak na to reagoval?“

Zlostný záblesk zelenkavých očí. „Že prý vůbec netuším, o co si to vlastně říkám! Že vidím jen tu stránku věci, která se mi hodí, a zbytek schválně přehlížím!“ zopakovala ty slova rozhořčeně. „Vsadím se, že kdyby byla Erika naživu, tak by v jejím případě tak zdrženlivý nebyl!“

„Tohle je ale poněkud zbytečný řešit, ne?“ odmítla jsem jakýkoli spekulace na tohle téma. Kdoví, jak by se Riel v podobný situaci zachoval, možná by to nedovedl říct ani on sám. „Navíc pokud si dobře pamatuju, tak Legolas nemluvil o vampýrech zrovna lichotivě. Takže fakt pochybuju, že by se mu to tvý rozhodnutí líbilo.“

„Nepáchala bych přece žádné strašné činy, jenom chci být s ním…“ hlesla Lidianna žalostně a pohled, který na mě upírala, by přiměl snad i kámen, aby se nad ní ustrnul. A jak Riel předpokládal, ani já jsem vůči jejímu naléhání nedokázala zůstat úplně chladná. Ovšem zas tak snadno jsem podlehnout nemínila.

„Já ti rozumím… ale možná bys to měla přece jen ještě zvážit… Třeba pozdějc potkáš někoho jinýho a uvědomíš si, že Legolas pro tebe není ten pravý. A pak bys svýho rozhodnutí mohla litovat…“ pokoušela jsem se ji přesvědčit, ale její podrážděně semknutý rty mě přiměly toho nechat. Ostatně… copak já bych na podobný kecy byla zvědavá?

„Dobře…“ povzdechla jsem si rezignovaně. „Uděláme to takhle. Nejdřív tě dostaneme do bezpečí a seženeme ten kámen a pak si promluvím s Legolasem, abych zjistila, jak se na to bude tvářit. Pokud nebude mít námitky, jsem ochotná o tom uvažovat. Víc ti v tuhle chvíli slíbit nemůžu.“

Lidianna trochu zklamaně protáhla obličej. „To zní rozumně,“ souhlasila nicméně, nejspíš abych si to ještě nerozmyslela.

„Jo,“ přikývla jsem. „Teď přicházíme k tý míň rozumný části… Uteč!“

352. Díl

        „Cože?“ Lidianna na mě překvapeně vykulila oči. „Jako… teď hned?“

„Ne, za tejden asi!“ odsekla jsem s mírným podrážděním. „Jasně že hned! Nejsi u mýho bráchy v bezpečí! Nevím, co ti Riel napovídal, ale Marcell je dost… cílevědomý… a nemyslím si, že by se dlouho zdráhal ti ublížit, kdyby to prospělo jeho věci!“

„To mi došlo, nejsem úplně blbá!“ zareagovala zlostně a v tu chvíli zněla docela jako normální holka, ne jako manželka elfskýho prince.

„Říkám snad něco takovýho?“ zmírnila jsem trochu svůj tón, koneckonců mi šlo o to jí pomoct, ne ji poštvat proti sobě. „Jenom chci, abys pochopila, že některý věci jsou poněkud jinak, než jak ti je Riel líčí, to je všechno.“

„Věř mi, že to si uvědomuju víc než dobře. Tohle totiž dělá celý můj život,“ poznamenala s povzdechem. „Proto taky vím, že v jeho případě je lepší na tu hru přistoupit a nesnažit se z něj za každou cenu dostat nějaké odpovědi, což se ti stejně s největší pravděpodobností nepodaří.“

„A to ti nevadí? Že před tebou pořád něco skrývá?“ nechápala jsem, jak na to může nahlížet s takovým klidem.

Lehce se pousmála. „A co nadělám? Jako kdybys sama nevěděla, jak tvrdohlavý umí být!“

„To je fakt…“

„Navíc… jak bych mu to mohla doopravdy zazlívat, když vím, že to dělá proto, aby mě ochránil?“ pronesla s laskavostí, za kterou by se nestyděla ani Matka Tereza. „Tím ovšem neříkám, že nejsou chvíle, kdy mě to stále ještě nedokáže naštvat,“ dodala vzápětí rychle, i když její tón byl spíš rozverný než nazlobený.

„Jo, to chápu,“ přikývla jsem. „No, jestli chceš na oplátku ochránit zase ty jeho, tak musíš zmizet. Bez tebe bude mít větší šanci se z toho dostat, věř mi.“

„Ale… kam mám jít?“ Bezradnost z Lidianny úplně čišela. „A co ten náš doprovod? Nemyslím si, že by mě nechali jen tak odejít,“ prohodila ještě pochybovačně.

„To ne, ale tak trochu doufám, že se Legolas nezdržuje daleko,“ přiznala jsem neochotně chatrný základy svýho plánu. „A že ti pomůže jim utýct.“

„A když se to nepovede?“

„Tak se nestane nic horšího, než že tě chytí. Nebála bych se, že by si troufli ti nějak ublížit, na to mají před Marcellem moc velký respekt,“ uklidňovala jsem ji, protože bylo zjevný, že z mýho návrhu moc nadšená není.

„O to nejde… Mám strach, aby neudělali něco Legolasovi. Přece jenom jsou zbraně, na které je zvyklý, o dost primitivnější, než jaké máme my tady. Víš… zase tolik jsem mu o tomhle světě neříkala…“ Lidianna se zatvářila poněkud provinile. „Soustředila jsem se spíš na ty dobré věci… nechci, aby si myslel, že jsme krvežízniví barbaři.“

Tohle mě pobavilo natolik, že jsem se i přes všechny svý starosti neubránila zasmání. „Uvědomuješ si, že děláš přesně totéž co Riel?“

Otevřela pusu, nejspíš aby to kategoricky popřela, ale pak si to zřejmě rozmyslela. „Možná trochu… Ale kdybys prováděla turistu po své zemi, tak bys mu přece také hned nezačala ukazovat a vyprávět ty nejhorší věci, ne?“

„Řekla bych, že po tom nočním přepadení už pochopil, že to tu není tak idylický…“ hádala jsem, protože můj rozhovor s Legolasem mi ukázal, že je to poměrně bystrý jedinec.

„Já jenom nechci, aby se mu něco stalo,“ zopakovala to Lidianna a tentokrát zněla o něco rozhodněji… a odhodlaněji. „Možná ten útěk není nejšťastnější řešení… Co Riel? A co ty? Nechci, aby to někdo z vás odnesl.“

„Bude to dobrý, věř mi,“ pronesla jsem tak přesvědčivě, jak jsem toho byla jen schopna. „A o Riela se neboj, přece by mě Marcell nepřipravil o doprovod na ples.“ Povzbudivě jsem se na ni pousmála.

„Nemám z toho dobrý pocit. Vážně ne, Izabelo…“ krčila Lidianna znepokojeně čelo a její nerozhodnost mě už celkem solidně vytáčela. Že z toho nemá dobrý pocit?! Já nemám dobrý pocit už od toho rána, kdy jsem poprvý narazila na Ariela!

Ale až teprve teď, vedle ní, jsem si začínala uvědomovat, jak moc jsem se od tý doby změnila. Pryč byla moje někdejší nevinnost – nebo mám spíš napsat naivita? – na druhou stranu se mi zdálo, že jsem se stala samostatnější… odolnější… houževnatější… Byla jsem odhodlaná udělat cokoli, abych přežila… a abych ochránila i ty, na kterých mi záleželo… Odmítala jsem si klást otázku, jestli to, co jsem právě dělala, je pro Lidiannu a nebo pro Riela, nač se zdržovat nějakým filozofováním?

„Kašli na nějaký pocity!“ sykla jsem na ni nevlídně. „Tohle je možná tvoje jediná šance! A nebo si snad myslíš, že až bude po tom plesu, že tě Marcell nechá jen tak odejít?! Očitýho svědka?! Tomu přece sama nevěříš!“

Vědoucný pohled posmutnělých zelených očí. „A ty věříš, že nechá odejít tebe?“

353. Díl

        „Ne. Ale já na to taky nehodlám spolíhat,“ prohlásila jsem sebevědomě, ačkoli můj plán útěku byl ještě kdesi ve hvězdách. Ale s tím jsem se Lidianně svěřovat nemínila, stejně jako s faktem, proč zatím vůbec nic konkrétního neplánuju. Kdo mohl v týhle chvíli vědět, jestli ještě nějaký potom po plese bude? Lepší když se nejdřív soustředím na tenhle problém, to ostatní počká.

„Ještě jedna věc… Než se vrátíte do tý elfský říše, drž se radši u Legolase. Měla jsem… cosi jako předtuchu… a nerada bych, kdyby se vyplnila,“ varovala jsem Lidiannu, která se na mě dlouze zadívala, než mlčky přikývla.

Asi za tu dobu, co žila s elfským princem, přivykla lecčemu, a nebo mě měla za cvoka, kterýmu není radno odporovat. Samozřejmě, že jsem si nemohla neklást otázku, jestli můj nynější zásah nějak nepřispěje k jejímu neblahýmu konci, ale utěšovala jsem se vědomím, že s Legolasem bude v dobrých rukách, že by nedovolil, aby se jí něco stalo.

„Do vnitřní kapsy kabátu jsem ti dala nějaký peníze, mělo by vám to na těch pár dní vystačit. A taky tam máš lístek s číslem mýho mobilu… Zkus mi zavolat za týden, to už by mělo být po všem…“ instruovala jsem ji a když jsem zachytila její znepokojený pohled, rychle jsem to upřesnila. „To už bych pro vás měla mít ten kámen.“

„Jo…“ hlesla nepřítomně, ale oči ze mě nespouštěla. „Buď opatrná, Izabelo… hlavně zbytečně neriskuj… Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti kvůli nám něco stalo…“

„Budu v pohodě,“ ujistila jsem ji automaticky. Krátký rozmýšlení, než jsem se nadechla a spustila. „Poslyš… Legolas mi nabídl, že bych možná mohla odejít s váma… co si o tom myslíš? Je to dobrý nápad, že jo?“ Visela jsem jí na rtech a doufala, že mi to odkývne. Protože jsem zoufale potřebovala, aby mi někdo řekl, že nedělám hroznou blbost. Jenže lidi prostě ne vždycky dělají to, co se od nich očekává.

„Pokud se tak rozhodneš, pak budu samozřejmě ráda, když tam s námi budeš žít,“ pousmála se Lidianna lehce. „Ale být tebou tak bych to nedělala… tvoje místo je v tomhle světě… Protože vím zcela určitě, že někomu bys tady moc chyběla.“

„Ne, nechyběla,“ odmítla jsem rázně to její zasněný blábolení. „Pokud jsi teda nemyslela Marcella. Protože tomu budu chybět zaručeně.“

„Třeba budeš ještě příjemně překvapená…“ prohodila Lidianna a tvářila se přitom tak, jako kdyby ji už Riel zaúkoloval organizováním naší svatby.

„Nejsi ty náhodou romantička?“ opáčila jsem kousavě. „Chápu, že když máš za muže prince, tak nahlížíš na věci jinak, ale život není jedna velká pohádka,“ upozornila jsem ji nedůtklivě. Jo, nejspíš to myslela dobře, jenže poslední, co jsem teď potřebovala, bylo, aby někdo přihazoval polínka na skomírající uhlíky mých bláhových snů.

„Nic takového ani netvrdím,“ odvětila Lidianna, její potěšený úsměv nenávratně pryč. „A jenom abys věděla, tak jsem si taky musela lecčíms projít.“

„Jo vážně? Musela ses naučit nosit honosný róby a vyšívat? To musela být hrůza!“ neodpustila jsem si posměšnou poznámku, na kterou ona reagovala pouze tím, že trochu semkla rty. Že by měla až takovou sebekontrolu? Kdoví proč mě tohle její mlčení popouzelo víc, než kdyby něco řekla. „Skoro jsem zapomněla na to mytí v kádi… peklo, co?“ ušklíbla jsem se a čekala, jestli tohle zabere.

Zabralo, ale poněkud jinak, než jsem předpokládala. „Ty o mém životě nevíš vůbec nic, Izabelo. Stejně jako já nevím nic o tom tvém. Jenže já bych si tě na rozdíl od tebe netroufla soudit,“ sdělila mi tiše, její slova ostrý políček do mý tváře. Radši jsem se od ní odvrátila, ale to ji neumlčelo. „Nevím, co přesně se mezi tebou a Rielem stalo… Ale vidím, jak se na tebe dívá… Žila jsem nějakou dobu s ním a Erikou… a i když ji miloval, nikdy neměl při pohledu na ni v očích to, co tam má, když pohlédne na tebe.“

„Blbost!“ odmítla jsem tu špetku naděje, kterou mi nabízela. „Akorát si tohle všechno namlouváš, protože chceš, aby byl Riel šťastný! I já bych mu to přála, záleží mi na něm, ale kvůli tomu tady zůstávat nehodlám! Mám svůj vlastní život, teda měla jsem… a chci v tom zase pokračovat!“

„A Riel to ví, že chceš odejít?“ zeptala se Lidianna s klidem, který se musela naučit od elfů, jinak jsem to nedovedla pochopit. Není přece normální, aby na mě byla pořád tak milá, když já se k ní chovala vyloženě hnusně.

„Jo, ví,“ odvětila jsem stručně. Fakt jsem neměla chuť jí vyprávět, jak na to reagoval. „Měly bychom už jít…“ změnila jsem radši rychle téma. Jenom přikývla.

Beze spěchu jsme se zvedly, oblíkly si kabáty a zamířily ke dveřím. V novým oblečení, který jsme během našich nákupů pořídily, vypadala Lidianna jako úplně obyčejná holka, a já doufala, že jakmile se dostane z dohledu mých strážců, ztratí se bez problémů v davu. Ušly jsme sotva pár kroků, když jsem na ni sykla, že má začít zdrhat.

Poslušně vyrazila, zatímco já se zastavila a sledovala ji pohledem. To jsem ještě netušila, jak moc jsem Marcellovu péči podcenila.

354. Díl

        Původně jsem se do toho neplánovala nějak aktivně zapojit, doufala jsem, že to Lidianna s Legolasovou pomocí zvládne i bez mýho přispění, jenže když jsem spatřila solidní hlouček mužů, který pohotově zablokoval konec uličky, došlo mi, že takový štěstí mít nebudu. Sice jsem pocítila slabou úlevu, když se na scéně objevil jistý plavovlasý elf, podle všeho připravený ochránit svou ženu stůj co stůj, jenže jsem si nedělala iluze, že by tý přesile mohli vzdorovat dlouho.

Zatracený Marcell! Mohla jsem snad předvídat, že se mnou pošle menší armádu? I když… asi jo, mohla, vzhledem k tomu všemu, co pro něj bylo v sázce. Moje blbost, že jsem si to až doteď odmítala připustit. Neochotně jsem se vydala k nim, dopředu zhrozená z toho, co jsem se chystala udělat. Ale copak jsem měla na výběr?

Zaregistrovala jsem, jak Legolas těm mužům cosi říká, zřejmě se s nima pokoušel vyjednávat, ale záhy to vzdal a místo toho tasil ty dlouhý dýky, který jsem už u něj viděla v Marcellově bytě. Mezi jeho nepřáteli to vyvolalo akorát tak pobavení, který mi došlo, jakmile vytáhli svý zbraně – pistole…

„Vzdejte se, jinak se odsud živí nedostanete!“ houknul jeden z těch týpků na Legolase.

„A čehožpak mi jistoty dává, že pokud vzdáme se, pak životů našich ušetříte?“ opáčil elf věcně, aniž by byť na okamžik polevil ve svý ostražitosti. Nevím, ale působilo to na mě dojmem, že není v podobný situaci poprvý.

Mezitím jsem se přiblížila natolik, že jsem zahlídla, jak se na něj ten upír zlověstně pousmál. „Budeš to holt muset risknout!“ prohodil skoro pobaveně.

„Toť pro mne nepřijatelným jest!“ odsekl Legolas na to, dýky připravený k útoku.

V duchu jsem si říkala, jestli se už vůbec někdy předtím se střelnou zbraní setkal… protože jsem nechápala, jak může s takovým klidem čelit všem těm hlavním, co na něj mířily. K tragédii se schylovalo tak rychle, že jsem skoro slyšela tikot hodin odměřující čas, který mu zbýval. Tlumeně jsem zaklela. Jo, tohle byla moje vina… těžko jsem to mohla svádět na někoho jinýho… a i když jsem si říkala, že smrt Legolase by Riela spíš potěšila, já mu tu radost dopřát nemínila.

„Nechte je jít!“ nařídila jsem Marcellovým mužům panovačně, ale jak jsem předpokládala, nehnuli se ani o krok.

„Máme jiné rozkazy, slečno Izabelo,“ informoval mě ten upír, který se předtím bavil s Legolasem, zřejmě jejich velitel. „Ale budu pana Marcella informovat o tom, že jste projevila tohle přání,“ přislíbil mi ještě a pokud jeho tón nebyl přímo výhružný, pak se tomu aspoň hodně přibližoval.

„Pochybuju, že máte rozkazy je zabít! Marcell je chtěl živý!“ argumentovala jsem a i mým vlastním uším to znělo poněkud zoufale.

„Potom si to musel rozmyslet. Protože nám řekl, že pokud budou dělat potíže, pak je máme oba zabít,“ sdělil mi a podle toho, jak se tvářil, tak se mu ty instrukce náramně zamlouvaly.

„To je nesmysl!“ odporovala jsem rozlíceně. „Marcell potřebuje tu holku, aby přinutil Riela udělat to, co po něm chce! Bez ní s ním nehne!“

„Tohle už bych nechal na něm, jak ho znám, tak našel lepší způsob, jak ho přimět poslouchat,“ oznámil mi s takovou arogancí, že nebýt už rozhodnutá sejmout ho bleskem, tak po tomhle bych teda zaručeně byla.

Jo, uvědomuju si moc dobře, že jsem tím vybavováním s ním akorát ztrácela čas, stejně jsem ho nemohla nechat odejít, aby Marcellovi hned zatepla vyklopil, že jsem ho zradila, jenže nejsem přece žádnej vrah… Ovšem když se hlaveň jeho zbraně nemilosrdně zvedla, aby namířila přímo na Legolasovu hlavu, už jsem se dál nerozmýšlela.

Upřímně jsem se bála, co se stane, až ho proud tý energie zasáhne… nebyla jsem si jistá, jestli mám žaludek na to, abych koukala na škvařícího se upíra, ale ke svý úlevě jsem byla takový podívaný ušetřena. Určitě si vybavíte pár filmů, kde z upíra vystavenýho paprskům slunce zbyla jenom hromádka popela, a tomuhle se stalo něco podobnýho. Dosud žhnoucí kousky se pomalu snášely k zemi a já si na okamžik připadala skoro jako v Silent Hillu.

Ohromená tím, co jsem provedla, jsem krátce zaváhala, přestože mi bylo jasný, že teď nesmím polevit… že musím dokončit, co jsem začala… že nesmím nechat nikoho z nich uniknout… Ale moje mysl se proti tomu bouřila… tolik let mi bylo vštěpováno, co se smí a co ne… z těch ocelových pout se člověk nedokáže vymanit hned…

Netušila jsem, proč mi zabití upíra připadalo obtížnější, než když jsem likvidovala anděly, prostě jsem to tak uvnitř cítila… Bylo to snad proto, že jsem byla jednou z nich? Možná… Protože jestli jsem vůbec ještě někam patřila, tak to bylo nejspíš mezi ně.

Až tlumený výstřel mě probral z apatie a palčivá bolest, která zachvátila mý pravý rameno. Mlhavě jsem si uvědomovala, že mě postřelili, ale byla jsem příliš v šoku, než aby mi to došlo naplno. Téměř nechápavě jsem koukala na upíra, kterýho Legolas srazil k zemi, čímž mi pravděpodobně zachránil život. A pak jsem se zadívala na ty zbylý...

Nevím, kolik jich dostal Legolas svýma dýkama a kolik já blesky, akorát vím, že když bylo po všem a rozhostilo se opět ticho, klesla jsem na kolena a rozbrečela se. A ve vzduchu kolem mě poletoval žhavý popel, jako němá obžaloba mýho zločinu.

Existovala pro mě ještě cesta zpět?

355. Díl

        Legolasův jemný dotyk mě navrátil zpátky do neúprosný reality. „Dovolte, bych se na ránu Vaši podíval,“ žádal mě o svolení, ale já jeho ruku, kterou mi zlehka položil na paži, odmítavě smetla.

„Jsem v pohodě!“ prohlásila jsem s předstíranou rozhodností a trochu nemotorně jsem se vyškrábala na nohy. A tehdy jsem je spatřila…

Mrtvý těla upírů ležely kolem nás, některý zkrvavený, jiný zčásti ohořelý, jak jsem je zasáhla bleskem. S ubývajícíma silama mý schopnosti slábly, díky čemuž jsem je zřejmě nebyla schopná spálit docela. Radši jsem se od tý strašlivý podívaný odvrátila, nevěřila jsem totiž svýmu žaludku, že by ten pohled snesl příliš dlouho.

„Vy výběru jste neměla, Izabelo,“ pronesl elf, jako kdyby fakt uměl číst myšlenky. „Leda byste se k nám zády obrátila a údělu našemu nás ponechala.“

„Jo…“ zamumlala jsem, jen abych něco řekla. Zběžně jsem mrkla na svý rameno, ve kterým mi neustále cukalo, neodbytná připomínka toho, že můj plán fakt katastrofálně nevyšel. Teda aspoň pro mě. Protože Lidianna s Legolasem byli volní a o to tu šlo především, ne? Přesto se mi nelíbilo množství krve, co prosáklo rukávem mýho kabátu. Nemluvě o tom, že se mi začínalo dělat mdlo.

„Alespoň nechte mne, bych Vám toho ovázal,“ povšimnul si Legolas mýho stavu. „Toť toho nejmenšího, čeho pro Vás na oplátku učiniti mohu.“

„Bez urážky, ale nepřijdete mi jako někdo, kdo má zkušenost se střelnýma ranama!“ odbyla jsem ho nepřívětivě. „Radši se už odsud kliďte… než se tu někdo objeví!“ odháněla jsem je s netrpělivostí, kterou jsem se neobtěžovala zakrývat. Potřebovala jsem si neprodleně zavolat, což v jejich společnosti šlo jen stěží.

„Nevím, jestli bychom tě tu měli takhle nechat…“ ozvala se Lidianna tiše, její první slova od tý bitky. Kdoví, jestli byla v šoku z boje a nebo mých blesků, ale vyhlížela dosti přepadle. A nešťastně. Vadilo jí snad, že zase viděla svýho manžela zabíjet? Předstírala by raději, že tahle stránka jeho osobnosti neexistuje?

„Budu v pořádku,“ ujistila jsem i ji a snažila se přitom znít přesvědčivě. A v duchu jsem mezitím přemítala, jak dlouho asi potrvá, než sem někdo dorazí. Bylo vůbec s podivem, že jsme tím hlukem ještě nikoho nepřilákali. Lidi asi mají svých starostí dost.

„Dobře,“ nebránila se naštěstí Lidianna, podle toho, jak se tvářila, jsem hádala, že se už nemůže dočkat, až vypadne. Ani jsem se jí nedivila. Pach spálenýho masa nebylo rozhodně něco, bez čeho bych nedokázala žít. „Tak se opatruj,“ rozloučila se se mnou krátce, zato značně odměřeně. Zřejmě nechtěla mít s takovou divnou osobou nic společnýho. Nevím, jak bych se na jejím místě chovala já. A nehodlala jsem marnit svůj čas a dumat nad tím. Teď jsem se hlavně potřebovala dostat do bezpečí.

„Namaarie,“ pronesl Legolas svým melodickým hlasem, na kterým na rozdíl od toho mýho nebyly vůbec patrný známky nějaký únavy z boje. Pochopila jsem, že je to nějaký druh pozdravu v tý jeho řeči, a jelikož jsem netušila, jaká reakce by byla adekvátní, pouze jsem mu kývla v odpověď.

Pro jistotu jsem vyčkala, dokud se mi oba neztratili z dohledu, přičemž to byl kupodivu on, kdo se otočil, aby na mě vrhnul poslední zkoumavý pohled. Zřejmě bylo proti jeho přesvědčení mě za takových okolností opustit, za což bych mu normálně připsala body k dobru, ale jelikož jsem potřebovala být co nejdřív sama, vyvolalo to ve mně spíš podráždění než nějakou vděčnost.

Sotva zašli za roh, vylovila jsem z kapsy mobil a vytočila jedinou osobu, která mi mohla pomoct. A tou byl samozřejmě Marcell. Chápu, že to může být pro některý romantický dušičky hořký zklamání, ale ruku na srdce – jak by mi tady teď prospěl Riel? Leda že by zkrátil mý utrpení, až by se dozvěděl, že jsem jeho drahou nevinnou sestřičku vystavila tak hroznýmu nebezpečí. Ne, pokud mě z týhle patálie mohl někdo dostat, tak to byl jedině můj bratr. Bohužel.

Nemůžu říct, že bych se na nadcházející rozhovor s ním nějak extra těšila, o to víc mě překvapila vlna úlevy, která mě zaplavila, když jsem uslyšela jeho hlas. A to i přesto, že to všechno byla vlastně jeho vina, kdyby mě tak zarputile nehlídal, k ničemu z tohohle by nikdy nedošlo!

„Marcelli?“ vypravila jsem ze sebe a ani jsem se nemusela moc snažit, aby to znělo žalostně. „Potřebuju tvou pomoc…“

„Co se přihodilo, Izabelo? Šaty ti snad nesedí?“ vyptával se s veškerou vážností muže, který doopravdy věří, že největší tragédií pro ženu jsou zpackaný šaty.

„O to nejde! Byli jsme napadeni… všichni tví muži jsou mrtví… a já…“ Můj hlas balancoval mezi hysterií a absolutním zoufalstvím. „Musíš mi pomoct… to krvácení nejde zastavit…“ Nedalo mi zase tolik práce vžít se do svý role, ta rána fakt bolela, nikdy předtím jsem postřelená nebyla, takže jsem měla přirozeně strach, abych z toho neměla nějaký trvalý následky. Už teď mi to rameno připadalo podivně ztuhlý, i když možná to bylo tím, jak jsem se s ním snažila hýbat co nejmíň.

Marcell se ani nevyptával, kde mě najde, pouze přislíbil, že zakrátko dorazí a o všechno se postará. Hned jsem se cítila podstatně líp. A zároveň jsem na něj měla zlost, protože jsem ho strašně moc chtěla nenávidět… jenže jsem to nedokázala.

356. Díl

        Když Marcellovo tmavý auto zastavilo kousek ode mě, pomyslela jsem si s trpkostí, že on se fakt nenechá ničím omezovat. Ať už šlo o vjezd do pěší zóny nebo cokoli jinýho. To jenom já byla pořád svázaná kdysi dávno vštípenými pravidly, který už mezitím pozbyly veškerý smysl.

Možná jsem příliš slabá, než abych dokázala žít sobecky a nespoutaně, bez ohledu na kohokoli jinýho, bez ohledu na následky… Možná jsem příliš zbabělá… jenom ovce, která se slepě nechává vést na porážku. Tohle jsem snad chtěla? Přenechat moc nad sebou někomu jinýmu? Bylo to jednodušší… člověk se zbaví veškerý odpovědnosti a prostě jen existuje… ale copak jsem o sobě nechtěla rozhodovat sama?

Zaregistrovala jsem, že Marcell vystoupil z auta a míří ke mně, ale ještě jsem nezvedla hlavu, zůstávala jsem zatvrzele sedět na zemi, záda opřený o studenou zeď, plná sebelítosti, zlosti a bolesti, který jsem hodlala ventilovat, jakmile se ocitne blíž a promluví na mě. Jenže ono to probíhalo kapánek jinak.

Protože sotva Marcell přistoupil dostatečně blízko, popadl mě s hrozivou silou za krk a doslova mě přišpendlil k cihlový stěně, u který jsem se ještě chvilku předtím choulila. V šoku jsem se nezmohla ani na slovo protestu.

„Izabelo, co se tu sakra přihodilo?!“ dožadoval se neúprosně odpovědi a jeho oči mi slibovaly strašlivý trest, pokud řeknu něco, co se mu nebude zamlouvat. No, nemohla jsem čekat, že nepozná mý dílo v doutnajících pozůstatcích svých lidí, i když tak trochu jsem doufala, že starost o mě převáží nad vším ostatním.

„Hned mě pusť!“ štěkla jsem na něj vztekle. Nač se držet zpátky, že jo? Věděla jsem, že mě nezabije… potřebuje mě… a to vědomí mě naplňovalo nebývalou sebejistotou. „Copak už vám všem přeskočilo?! Nejdřív na mě zaútočí tví vlastní lidi a teď dokonce ty! Co se to s váma děje?! Neměli mě snad chránit?!“

„Tohle na mě nezkoušej! Něco podobného by si nedovolili! Hleď mi okamžitě říct pravdu!“ nenechal se Marcell tak snadno ošálit. No co, tak trochu přitvrdíme…

„Já ti ale říkám pravdu!“ odsekla jsem dotčeně a zoufale zároveň. „Nevím, co se vlastně stalo… Vyšly jsme s Lidiannou před kavárnu a najednou se tam objevil ten elf… Tví muži na něj namířili zbraně, ale on se ani nehnul, jenom na ně upřeně zíral. Potom zaútočili na mě… jako kdyby je nějak ovládal…“ Zatvářila jsem se nešťastně. „Nechtěla jsem je zabít… věř mi… ale nedali mi na výběr… musela jsem se nějak bránit…“

„Tomuhle je dost těžké uvěřit, Izabelo,“ pronesl Marcell, ale k mý úlevě byl jeho tón o něco málo přívětivější a jeho stisk povolil natolik, že jsem dosáhla špičkama nohou na zem. Nic moc opora, ale pořád lepší než viset ve vzduchu.

„Já vím,“ souhlasila jsem s ním. „Ale podívej se na mý rameno… a nebo si snad myslíš, že jsem si to udělala sama?!“

„Dobrá…“ Teď už mě pustil docela a já si s úlevou promnula pohmožděný krk. Fakt není nad něžný zacházení! „Ještě mi ale pověz jednu věc…“ nehodlal se tak snadno vzdát a pokud si všimnul bolestivýho výrazu, který jsem nasadila v naději, že se konečně přestane vyptávat a radši mi sežene nějakou pomoc, tak se ho zjevně rozhodl ignorovat. „Kdyby měl ten elf nad mými lidmi opravdu nějakou moc, proč by je zabíjel? A nebo mi snad chceš namluvit, že jsi to byla ty?“

„Proč bych něco takovýho dělala?!“ otázala jsem se ho naoko nechápavě. „Nevím z jakýho důvodu, ale podle všeho se mu pár lidí ovládnout nepodařilo. Ti se ho snažili zlikvidovat… ale bohužel marně.“

„A pak prostě odešel i s ní?“

„Jo. Byla bych se ho sama pokusila zastavit, ale měla jsem co dělat, aby mě tví muži nedostali. Promiň…“ omlouvala jsem se mu a můj lítostivý výraz ho zřejmě nakonec přesvědčil, protože mě jemně přivinul k sobě. Bezděčně jsem sebou škubla, přece jen jsem po tom škrcení nečekala nějaký projevy něžnosti, ale nezdálo se, že by se ho to dotklo.

„Vezmu tě do nemocnice na ošetření. A už se tím netrap, Izabelo. Hlavně že jsi v pořádku,“ poznamenal skoro láskyplně.

„A co s tímhle…?“ Aby se dovtípil, co mám na mysli, přejela jsem pohledem ty děsivě nehybný těla kolem nás.

„O to se postarají na vnitřním, mají se zametáním nepříjemných incidentů už celkem velkou zkušenost. Viděl bych to na titulky, že v centru města došlo k výbuchu plynu,“ prohodil s pobavením, který mi za daných okolností přišlo dost nemístný. „Rozhodně se neboj, že bys s tím byla jakkoli spojována,“ ujistil mě ještě, když si povšimnul, jak se tvářím, a chybně si to vyložil.

„A co Riel?“ zeptala jsem se, protože mi to prostě nedalo.

„Co je s ním?“ Podezíravý lasery ledových očí se zabodly do mý tváře a já měla pocit, že se pod nima moje kůže roztéká jako vosk.

„No… asi ho teď pustíš, ne? Přece jenom… už nemáš jak ho donutit mi dělat doprovod…“ Jasně že se mi nezamlouvala představa, že už mi nebude nablízku, ale na druhou stranu jsem věřila, že na mě bude moct líp dohlídnout, když bude volný. Teda samozřejmě za předpokladu, že bude ochotný si zopakovat svou roli ochránce.

„S tímhle si starosti nedělej, Izabelo, však já už ho nějak přesvědčím…“ přislíbil Marcell s hrozivým pousmáním. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli se mám bát o Riela a nebo spíš o sebe.

357. Díl

        V okamžiku, kdy jsme vkročili do apartmánu a Riel nás přišel uvítat – nebo přesněji řečeno zkontrolovat – jsem už odpověď znala. Protože kdyby mu Marcell s pobaveným úsměvem nezastoupil cestu, mám pocit, že by se na mě vrhnul, aby ze mě vymlátil informaci, kde že jsem to jeho sestřičku zanechala. Takhle si mě aspoň přeměřoval dost naštvaným pohledem a ani mý zafačovaný rameno ho nijak neobměkčilo.

„Kde je Mila?!“ sekl po mně, hlas ostřejší než břitva projel mou kůží a zranil. Bude vůbec schopný pochopit, že jsem to udělala, abych mu pomohla? V tom stavu, v jakým byl, jsem o tom pochybovala.

„Pryč…“ šetřila jsem slovy, protože teď fakt nebyla vhodná příležitost pro nějaký vysvětlování. Ne s Marcellem, který nezakrytě naslouchal našemu rozhovoru. „Legolas si ji odvedl…“ slitovala jsem se nad ním, neochotná ho nechávat v nejistotě, třebaže on moji dobrou vůli samozřejmě vůbec neocenil.

„Co to má znamenat?!“ obrátil se pro změnu na Marcella. „Ty že bys ji nechal jít?!“

„Ano. Ber to jako splnění mé části úmluvy. Teď je řada na tobě,“ prohlásil můj bráška a já jenom zírala, s jakou elegancí dokázal tu událost překroutit ve svůj prospěch. Jenže k jeho smůle nebyl Riel zas tak naivní, aby si nechal podobný nesmysl namluvit.

„Jo, vážně? A co má tvoje sestra s ramenem? Že by menší nehoda?!“ prohodil jízlivě, zatímco se na mě nevlídně mračil. „Jestli jsi jí něco udělala, tak dopadneš mnohem hůř, to ti slibuju!“

Na chvilku jsem vypadla ze svý role, když jsem si uvědomila, z čeho mě to Riel podezírá. A i když jsem Lidianninu žádost úplně nezavrhla, stejně se mě to dotklo. Vždyť jsem mu pomohla dostat ji z blázince, tak proč je pořád přesvědčený o tom, že bych jí byla schopná ublížit?!

„A co bych jí asi tak měla udělat?!“ odsekla jsem zlostně. „Jenom jsem ji chtěla vzít ven, aby přišla na jiný myšlenky! Kdybych tušila, jak to skončí, tak jsem se na to vybodla, to mi můžeš věřit!“ sdělila jsem mu ostře a taky s dávkou přezíravosti, to kvůli Marcellovi.

„Možná… ale řekl bych, že ti tady ani moc chybět nebude, co?!“ V Rielových slovech jsem zachytila náznak obvinění, který jsem nechápala.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se, třebaže mi bylo jasný, že se nedozvím nic hezkýho. A bohužel jsem se nemýlila.

„Že tě musí těšit, že už ti tady nebude překážet…“ prohodil a já se prudce nadechla, otřesená tím, co naznačoval. Nevěděla jsem, jestli mě víc uráží možnost, že mě považuje za mrchu, která udělá cokoli, jen aby se jeho sestry zbavila, a nebo to, že by o mně mohl smýšlet jako o ubožačce, která se Lidiannou cítí ohrožená. A zaráželo mě, kde se to v něm vůbec vzalo.

„Řekl bych, že je jenom ku prospěchu věci, že je tvoje sestra pryč, Rieli,“ vmísil se do toho Marcell, zřejmě rozhodnutý naši malou debatu raději ukončit. „Alespoň se budeš moct konečně soustředit i na něco jiného, než je její blaho.“

„A co by sis tak představoval?“ opáčil Riel chladně. „Mám se snad dvořit Izabele?“

Posměch v jeho hlase byl urážkou, kterou jsem už skoro ani nevnímala. Jenom jsem si pomyslela, že ten ples bude fakt vykutálená záležitost. Kdepak splnění nějakýho mýho tajnýho snu… to spíš noční můry… A nebo snad někdo z vás touží po společnosti muže, který má o vás tak nízký mínění?

Docela jsem litovala, že jsem neodešla s Lidiannou a Legolasem, když jsem měla tu možnost. Ale slíbila jsem mu ten kámen… a pokud Lidianna nepřeháněla, tak se bez něj prostě neobejdeme. Vzpomínka na Riela, který mi sliboval, že se o mě postará, se teď zdála být akorát výplodem mý bujný fantazie. Jak jinak si vysvětlit, že ten stejný člověk na mě takřka nenávistně zírá a podle toho, jak se tváří, by mě spíš dřív vlastnoručně uškrtil, než že by mě před někým chránil.

Jo, každý dobrý skutek je prý po zásluze potrestán. Jenom jsem doufala, že jsem neudělala chybu a že jsem Lidianninu situaci ještě nezhoršila. Ne, že bych neměla důvěru v Legolasovy schopnosti, co se týkalo boje – během naší potyčky s Marcellovými lidmi mě stačil víc než přesvědčit o svých kvalitách, ale pořád v našem světě existovalo dost nebezpečí, se kterým by si určitě neporadil. Jako třeba střelný zbraně a nemoci, o kterých ani v životě neslyšel…

„Dvořit se jí nemusíš, postačí mi, když se k ní budeš chovat slušně,“ vyjevil Marcell svý přání a Riel se nehezky ušklíbnul.

„A když ne? Zapomínáš, že už nemáš Milu, abys mě přinutil tě poslouchat!“ upozornil ho a teď to byl můj brácha, kdo se potměšile pousmál.

„To nemám. Ale stále je tu Izabela a i když se teď na ni zlobíš, oba dva dobře víme, že to poslední, co bys chtěl, je, aby se jí něco stalo. Tak mě raději nepokoušej…“

Jestli Marcell blafoval, tak v tom byl dost dobrej, jenže cosi mi říkalo, že z jeho strany o žádný trik nejde. Chtěl se za každou cenu dostat k moci… i kdyby měl kvůli tomu jít přes mrtvoly…

Umřel snad táta jenom proto, že mu stál v cestě?

358. Díl

        Lidianna byla sice pryč, ale i tak se mi Riel v rámci možností dál vyhýbal a pokud už byl nucen se mnou hovořit, omezil se na hodně strohý věty. Několikrát jsem ho dokonce přistihla, jak na mě zamyšleně kouká, těžko říct, co se mu přitom honilo hlavou, nejspíš dumal, jestli mě zabít hned a nebo ještě počkat.

Když se Herr Filip rozhodl, že je nejvyšší čas zapracovat na mých tanečních dovednostech, přirozeně jsem očekávala, že se toho Riel zúčastní, koneckonců mi měl dělat doprovod, a proti svý vůli jsem pocítila příjemný rozechvění z pomyšlení, že se zase ocitnu v jeho náruči. Jenže k mýmu zklamání to byl můj drahý bratříček, kdo mi nakonec dělal tanečního partnera, a v některých okamžicích mi lezl na nervy ještě víc než můj učitel. Copak jsem měla tolik let jako on, abych zdokonalila kroky a držení svýho těla? Potila jsem se hrůzou už jen z pomyšlení, že mu zase dupnu na nohu a on opět spustí tu svou litanii o mý nešikovnosti, což se dělo nepříjemně často.

„Nemůžeme si udělat přestávku?“ přerušila jsem jeho poslední přednášku a vysloužila si za to nesouhlasný zamračení obou mužů, který jsem se rozhodla ignorovat. „Už mě bolí rameno…“ vymlouvala jsem se, ovšem pravdou bylo, že rána, kterou jsem utržila, se překvapivě rychle zacelila, nejspíš díky mým upírským genům, a na místě průstřelu byla patrná pouze bledá jizva. A třebaže mi žádný obtíže nezpůsobovala, občas jsem jí využívala ku svýmu prospěchu. Necítila jsem kvůli tomu ani žádný výčitky, což mě na jednu stranu trochu děsilo… jako kdybych už chytala manýry od Marcella.

„Mě zase bolí nohy a také si kvůli tomu nestěžuji,“ upozornil mě brácha nedůtklivě, nejspíš ho dorazila ta elegantní otočka, kterou jsem vykroužila podpatkem na jeho černý lakýrce.

„Já to přece nedělám schválně, jenom mi to prostě nejde!“ bránila jsem se chabě a s povzdechem jsem se opřela o rám okna a toužebně vyhlídla ven.

Tolik jsem si přála vypadnout z tohohle bytu, pryč od Marcella i Herr Filipa! Vzpomínky na společný vyjížďky s Rielem pomalu bledly, až jsem měla pocit, jako kdyby se to stalo někomu docela jinýmu. Několikrát jsem se bráchy zeptala, jestli si můžu vzít auto a někam si vyrazit, ale pokaždý odmítl s tím, že je to teď příliš nebezpečný. Jedinou útěchou mi bylo, že podzimní plískanice stejně výletům příliš nepřály, studený vichr sčesal barevný listí ze stromů a to teď tlelo na chodnících a silnicích, ta zemitá vůně vzbuzující ve mně akorát představu všudypřítomný smrti.

„Raději se soustřeď, již nemáme mnoho času,“ napomenul mě Marcell a pevně sevřel mou paži, čímž odlákal mou pozornost od dění za oknem a přiměl mě se na něj tázavě zadívat.

„Pozítří vyrážíme,“ dodal na vysvětlenou a mně se okamžitě zadrhnul dech v hrdle.

„Už?“ vypravila jsem ze sebe stísněně.

Možná jsem udělala osudovou chybu, že jsem při výuce nedávala větší pozor… možná jsem měla Marcella sama požádat, jestli u nás nemůže Herr Filip zůstávat déle… možná jsem měla být… co? Copak mě zachrání, že budu vědět, jak se správně chovat u stolu? Vážně jsem o tom pochybovala. Mě už nejspíš nezachrání vůbec nic.

„Ano. Kdybys chtěla, můžeme ještě zítra zajet na nákupy, ale myslím, že máš vše, co je pro podobnou společenskou událost zapotřebí. Šaty i doplňky jsem již poslal letadlem, na tobě je, aby sis sbalila to ostatní. Pokud bys ovšem uvítala nějakou pomoc, někoho ti sem pošlu.“

Bylo pro mě stále zarážející, s jakou lehkostí dokázal Marcell hovořit o podobných věcech. Pomoc při balení… jako kdybych snad byla nějaká celebrita, co si nezvládne zabalit sama.

„Jak dlouho se tam asi zdržíme? Já jenom… kolik si toho mám vzít s sebou …“ sondovala jsem a byla vděčná za to, že pro svý vyzvídání mám i praktickou záminku.

„Počítám asi týden… ale není ani vyloučené, že se to poněkud protáhne. To už záleží na dojmu, který na dotyčné uděláš,“ odvětil Marcell lehce, jako kdyby fakt nešlo o nic většího než o obyčejný ples. Nejspíš by mě jeho klid i upokojil, to by ovšem nesměl zavánět čirou lhostejností.

„A kam to vlastně poletíme?“ zeptala jsem se, abych zahnala hořkost, že pro něj nejsem ničím víc než prostředkem k získání moci. Existuje ještě vůbec někdo, komu by na mně záleželo i jako na člověku?

„My nepoletíme nikam, je to příliš nebezpečné,“ oznámil mi Marcell tónem, jako kdyby nedokázal pochopit, jak mě takový nesmysl mohl napadnout. „Kdyby nás andělé odhalili, neměli bychom sebemenší šanci. Proto to vezmeme vozem, ale neměj obavy, o komfort rozhodně připravena nebudeš.“

„A jak dlouho pojedeme?“

„Vyrazíme časně zrána a pokud nenastanou nějaké potíže, do oběda bychom měli být na místě. To ti zatím musí postačit, více se dozvíš, jakmile budeme na cestě.“

„Proč ty tajnosti?“ zamračila jsem se na něj, rozmrzelá, že mi tak málo důvěřuje. Jasně, moc důvodů jsem mu pro to nedala, ale vždyť jsme jedna rodina, ne? „Snad se nebojíš, že bych to někomu vykecala?“

„Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ ukončil Marcell náš rozhovor, načež pokynul Herr Filipovi, že jsme připraveni k dalšímu tanci.

Peklo vážně existuje.

359. Díl

        Druhý den jsem s Marcellem jela na nákupy. Ne, že bych něco vyloženě potřebovala, ostatně sbaleno jsem měla do čtvrt hodiny, ale proč nevyužít svý jediný šance, jak vypadnout z bytu? S předstíraným zájmem jsem poslušně prošla několik obchodů, než jsem rezignovala a zastavila se rovnou uprostřed ulice, která byla podle všeho nákupní Mekkou snobů všech národností.

„Nenecháme už toho? Nerada bych umírala s myšlenkou, že jsem poslední hodiny promrhala takhle…“ posteskla jsem si poněkud nevděčně. Protože to, co jsem ve skutečnosti chtěla, co jsem potřebovala, byla Rielova společnost a možná ještě talíř nějaký indický specialitky. „Nezajdeme si radši na oběd? Do nějaký indický restaurace,“ navrhla jsem spontánně, ale Marcell to okamžitě zavrhnul.

„Nemám rád pálivá jídla. Ale pokud máš opravdu hlad, znám jednu výtečnou francouzskou restauraci.“

To zas nenadchlo mě, a tak jsme po chvilce dohadování skončili v jedný celkem příjemný kavárně. Nebylo tam moc hostů, čehož Marcell pohotově využil k dalšímu motivujícímu proslovu.

„Nechápu, proč pořád myslíš na nějaké umírání. Podle toho, co jsem viděl v té uličce, bys neměla mít sebemenší potíže předvést své dovednosti před Nejvyššími. Tak proč se necháváš dusit zbytečnými obavami?“

„Co já vím… asi jsem od přírody pesimista…“ ušklíbla jsem se a další kousavou poznámku jsem radši spláchla douškem lahodný kávy. „Divím se, že tu mají sójový mlíko. Mě by ani nenapadlo po nich něco takovýho chtít.“

„Chodím tam, kde vím, že dostanu to, co chci. A nebo kde jsou natolik na úrovni, že jim není zatěžko mi vyjít vstříc. Ještě se mi nestalo, aby mě někde odmítli,“ poučil mě Marcell a přezíravost v jeho hlase to jenom potvrzovala. „Musíš se také naučit požadovat víc… a s patřičným sebevědomím. Protože právě sebevědomé vystupování v lidech vzbuzuje pocit, že jsi něčím výjimečná.“

„Nechci být výjimečná,“ zamračila jsem se na něj. „Co mi to až doteď přineslo? Jenom samou bolest a samotu!“

„Nejsi přece sama, jsem tady já, tak se přestaň kabonit. Vždyť už zakrátko ti bude svět ležet u nohou, netvrď mi, že tě netěší vidina takové moci,“ lákal mě Marcell, úlisnější než onen bájný had z ráje.

„Mám asi jiný preference než ty,“ sdělila jsem mu odměřeně.

„A také slovník. Vím, že tě na to neužije, ale snaž se aspoň v těch několika nadcházejících dnech mluvit o trochu spisovněji. Těžko někoho přesvědčíš o své úrovni, když budeš mluvit jako dělník.“

„Bojíš se, že ti před Nejvyššíma udělám ostudu, co?“ opáčila jsem bojovně, bradu umíněně vystrčenou. „V něčem se fakt strašně podobáš tátovi!“

„Budu to brát jako poklonu,“ přešel to Marcell s naprostým klidem. „Ovšem ve tvém vlastním zájmu bych ti radil se chovat rozumně. Koneckonců spolu budeme i v budoucnu trávit poměrně dost času.“

„V to doufám. Chtěla bych si vynahradit všechny ty roky, kdy jsme o sobě ani nevěděli. Dohnat ten ztracený čas…“ pronesla jsem tak pečlivě srdečným tónem, že tomu Marcell nemohl než uvěřit.

Sledovala jsem, jak se mu po tváři rozlil spokojený úsměv, a měla jsem sto chutí mu do ní chrstnout zbytek kafe. Zmetek jeden, co si o sobě vůbec myslí?! Radši jsem se kvapně zvedla, abych tomu nutkání ještě nepodlehla.

Okamžitě se do mě zabodl pár ledových očí. „Kampak máš tak naspěch?“ zajímal se.

„Na záchod,“ oznámila jsem mu suše. „Já vím, že jsi můj brácha, ale takový věci ti snad hlásit nemusím, ne? A neměj strach, zvládnu to i bez doprovodu.“

„Pokud si potřebuješ odskočit, je slušností se nejprve omluvit od stolu, Izabelo,“ pokáral mě a já se na něj omluvně zašklebila.

„Pardon, to mi úplně vypadlo. Tak příště,“ prohodila jsem už cestou na toalety. Snažila jsem se jít normálně, ale s jeho pohledem v zádech se mi to tak docela nepodařilo. O to větší jsem pocítila úlevu, když za mnou konečně zapadly dveře.

Ztěžka jsem se opřela o široký pult s umyvadly a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. A ne poprvý jsem si říkala, jestli vůbec znám tu holku, co na mě z tý lesklý plochy zírá. S unaveným povzdechem jsem nabrala trochu studený vody do dlaně a šplíchla si ji do obličeje, abych se vzpamatovala. Jenže vzápětí jsem se přistihla, jak si znova prohlížím svý rysy, jako kdybych v nich mohla nalézt odpověď na některou ze svých nevyřčených otázek. Kdo vlastně jsem? A… kým jsem to byla? Co se stalo v minulosti mezi mnou a Rielem?

Připadalo mi, že se mi ta tmavovláska v zrcadle snaží něco naznačit, její rty se slabě pohnuly, přestože jsem si byla naprosto jistá, že ty moje ne. Se zatajeným dechem jsem se naklonila blíž, oči rozšířený podivnou úzkostí. Ale ta druhá vypadala zcela klidně, jenom na čele se jí objevila lehká vráska.

A pak ke mně bez varování natáhla ruku.

360. Díl

        Věděla jsem, že bych se odtamtud měla co nejrychleji klidit, teda za předpokladu, že to celý nebyl jen výplod mý fantazie, ale stejně jsem tam stála jako přikovaná a bez dechu čekala, co se bude dít. Teprve když se konečky prstů tý holky přiblížily až k mý tváři, jako kdyby pro ni plocha zrcadla nepředstavovala vůbec žádnou bariéru, trochu jsem zpanikařila a uskočila před tím nevítaným dotykem.

„Máš strach?“ zeptal se mě lehce zastřený hlas a já ho polekaným pohledem následovala až ke kabinkám, před nimiž postávala vysoká štíhlá žena s vlnitýma, na ramena dlouhýma plavýma vlasama. Její pronikavý modrý oči mě upřeně pozorovaly, zkoumaly, jako kdybych byla nějakým broukem pod mikroskopem. Nelíbilo se mi to. A taky jsem nechápala, kde se tam tak zničehonic vzala. Byla jsem si stoprocentně jistá, že když jsem vešla, nikdo další tu nebyl. Takže…

„Ty jsi anděl, co?“ prohodila jsem s předstíranou lhostejností a očima nenápadně měřila vzdálenost ke dveřím. „Víš, kam si můžeš strčit tyhle svý triky?!“ dodala jsem ještě pohrdavě, ale výraz tý ženy se nijak nezměnil. Pokud něco, vyhlížela spíš překvapeně.

„Mé triky? Ty jsi to ještě nepochopila, viď? Jen aby pak nebylo příliš pozdě…“

„Nech si ty výhrůžky pro někoho jinýho!“ skočila jsem jí neomaleně do řeči, má drzost štít, kterým jsem se rozhodla chránit. „Pokud mi chceš něco říct, tak to udělej! Jinak tu marníš čas nás obou!“

„Ale ale… tuhle prudkou povahu už poznávám…“ Na rtech se jí na okamžik objevil lehký úsměv. „Naneštěstí ti nemohu nic prozradit… musíš na to přijít sama… Jinak bys mi nejspíš ani nevěřila.“

„Fajn!“ utnula jsem náš podivný rozhovor a sebevědomě jsem vyrazila ke dveřím. Byla jsem připravená použít svý blesky, kdyby to bylo potřeba, na co jsem ale nebyla připravená, byl ten posmutnělý výraz, se kterým za mnou ta holka v zrcadle koukala.

Co je sakra zač?! A co po mně chce?! Skoro proti svý vůli jsem se zastavila a fascinovaně na ni zírala. Jsem *tohle* vážně já? Ale… jak bych to mohla být já? Copak si odraz v zrcadle může dělat, co chce?

„Vidím, že máš ten kámen. To je dobře,“ poznamenala jakoby mimochodem ta žena a okamžitě tím upoutala mou pozornost.

„Ty ho znáš?“ zeptala jsem se neochotně.

„Ovšem, pochází od nás. Je velice mimořádný… dokáže odhalit andělskou přítomnost… a podle toho změnit barvu. Copak sis toho nikdy nevšimla?“ Zdálo se, že ji má nevědomost trochu irituje.

Mrkla jsem na přívěšek na svým krku. Měl sytě tyrkysovou barvu, jakou jsem u něj nikdy předtím neviděla. Celkem to na mě zapůsobilo, i když navenek jsem to samozřejmě nedala znát. „Jo, hezký. A co s tím?“

Zatvářila se ještě kyseleji. „Nepřipadá ti to snad jako užitečná věc? Když můžeš rozpoznat blízkost archanděla?“

„Takže ty jsi archanděl?“ opáčila jsem skepticky. „To už tam nahoře usoudili, že Ariel na tu práci nestačí a poslali tebe?“

„Nejsem tady, abych tě zabila,“ sdělila mi podrážděně, její trpělivost zřejmě definitivně vyčerpána. „Snažím se ti pomoct. A to už delší dobu…“

„Jo, vážně?“ ušklíbla jsem se. „Že jsem si toho nějak nevšimla!“

„Protože jsi jako hluchá a slepá. Neříkej mi, že si na nic ze své minulosti nevzpomínáš, že občas nemáš jisté záblesky… že nevidíš střípky snů, které ovšem nejsou sny… že necítíš, že jsi někým docela jiným…“ šeptala ta žena naléhavě, skoro hypnoticky a pomalu, krok za krokem přistupovala ke mně blíž.

„Kdo vlastně jsi?“ vydechla jsem přiškrceně, stále nerozhodnutá, jestli utéct a nebo zůstat a pokusit se od ní vyzvědět něco víc. Protože se zdálo, že ona jako jediná je ochotná mi přece jen něco prozradit.

„Copak to nedokážeš poznat sama?“ podivila se. „Jen jeden z archandělů vládne tyrkysovým paprskem… jsem si jistá, že tohle už si zvládneš někde dohledat.“ Zastavila se těsně u mě a zlehka se dotkla mého kamene. „Vypadá navlas jako ten, který dostala Anna… Je to stejně ironické, že ho teď nosíš ty…“

„Proč?! A co víš o mý mámě?!“ vyjela jsem na ni prudce, přesto se mi hlas zachvěl v bolestný agónii. Tolik mi chyběla…

„Pouze to, co jsi mi ty sama vyjevila… Přesněji… co mi vyjevila ona…“ A archanděl pokynul hlavou k zrcadlu, odkud na nás stále hleděla ta tmavovláska. Už to dávno nebyl můj odraz, ale pouze někdo s mou tváří, kdo pozorně sledoval dění v místnosti. V jejích očích jsem zahlídla lítost… a obavy… a… hněv.

„Kdo to je… a co po mně chce?“ špitla jsem ke svý společnici a ona se mírně pousmála, laskavě a chlácholivě, až se mě zmocnil pocit, že jsem opravdu svědkem čehosi nadpozemskýho.

„Chce zpátky svůj život… a jak ji znám, tak i potrestat ty, kteří jí ublížili. Naneštěstí ani její vzpomínky ještě nejsou úplné… příliš mnoho je dosud skryto… Ale ochotně ti vyjeví to, nač si pamatuje. Pokud se ovšem nebojíš to přijmout…“