Díl 141-150

Izabelin sen o mámě pokračuje...

Kdo je ten podivný muž, kterého Anna spatřila pod balkonem? A proč ji její matka vyhodila na ulici? U koho nalezne nové útočiště?

141. díl

        „Učila bych se klidně celou noc, ale to bys neměla kde spát, mami,“ prohodila jsem naoko starostlivě a když se mámina tvář rozjasnila, cítila jsem se ještě mizerněji než předtím. Jsem tak odporný pokrytec! Ale tohle byl jediný způsob, jak se jí aspoň načas zbavit, a já dneska zoufale potřebovala být sama.

„Vyspím se v kuchyni,“ oznámila mi bez zaváhání, přesně tak, jak jsem předpokládala. „Nebudu tě přece rušit teď, když ses do toho tak zabrala!“

„Jo…“ Ne bez lítosti jsem ji očima vyprovodila až ke dveřím, odkud na mě vrhla ještě poslední zkoumavý pohled.

Ta její neustálá potřeba mě kontrolovat a hlídat mne neskutečně ničila. Jako kdyby mi nedopřávala dostatek kyslíku k tomu, abych mohla pořádně dýchat. Znala můj rozvrh nazpaměť a jakmile jsem se někdy jen trochu zpozdila s návratem domů, už obvolávala mé učitele a rodiče mých spolužáků, na které sehnala čísla kdoví odkud. Dřív tohle nedělala, to až od té chvíle, kdy zjistila, že jsem si i přes její nesouhlas našla brigádu. Asi nechtěla, aby se to opakovalo. Samozřejmě, že jsem to zkusila znovu…

Chtěla jsem mít své vlastní peníze, být aspoň trochu nezávislá. Podstrčila jsem jí falešný rozvrh a zbylé hodiny omluvila pobytem v knihovně. Jenže máma pohotově zavolala do školy, aby si ověřila, že se ty přednášky opravdu konají tak, jak jsem se jí pokusila namluvit, a neváhala ani zajít osobně do knihovny, kde se vyptávala, jestli jsem tam opravdu byla. Ten večer to bylo hodně zlý.

Máma působí dojmem, že by neublížila ani mouše, prostě utahaná, životem zklamaná ženská, co lpí na své dceři o něco víc, než by bylo zdrávo. Ale jen málokdo tuší, čeho je schopná, když ji něco rozlítí. Jako se to tehdy podařilo mně. Týrání? To by ji ani ve snu nenapadlo! Ona mě přece bije proto, že to se mnou myslí dobře! A pokaždé nasadí tak usoužený výraz, že nemám to srdce si někde na její zacházení stěžovat. Možná taky proto, že se to neděje často. Pokud se učím a poslouchám ji na slovo, tak by pro mě udělala snad cokoli na světě, pokud to tedy není proti jejímu přesvědčení. Ovšem stačí maličkost, třeba jako když jsem z minulého testu dostala béčko a promění se ve fúrii, která na mě neváhá vzít vařečku, ačkoli už jsem dávno plnoletá. Stydím se za to a tak nějak mám pocit, že si to i zasloužím, protože jinak by to přece nedělala, ne? Je to začarovaný kruh.

Možná bych se měla bránit… jenže kam by to vedlo? Cítím, že kdybych to udělala, znamenalo by to konec… Musela bych odsud odejít… postavit se na vlastní nohy… Mámina péče mě dusí… ale na druhou stranu se obávám, jestli jsem schopná se bez ní obejít. Dělá pro mě první poslední, nepustí mě k praní, vaření ani žehlení. Jenom smím občas umýt nádobí. Tvrdí, že po mně chce jenom jediné, abych dostudovala a stala se lékařkou. Je to opravdu tak nereálné přání? Chce toho po mně tolik? Vždyť jí to přece dlužím! Za to, že se o mě tak stará… Tolik věcí dělá, aniž bych ji o to musela požádat. Jenže já bych si spoustu těch věcí ráda udělala sama. Navíc má ten nepříjemný zvyk, že když někdy dojde k nějaké scéně, neváhá mi začít vypočítávat, co všechno pro mě obětovala. Nechci to… ne takhle… Staví mě do pozice malého retardovaného dítěte, které neustále potřebuje nějakou mimořádnou péči.

Tak třeba to, že jsem si zatím ani jednou nekoupila sama něco na sebe. Máma mi většinu věcí, co nosím, šije doma na stroji. Zbytek je sice z krámů, ale to shání radši ona, protože prý nejsem schopná poznat, co je kvalitní, a určitě by mě i natáhli na ceně. Možná jo, ale já bych to chtěla aspoň někdy zkusit. Kino mám zakázané, jenom když jsme tam šli se školou, tak mi to milostivě dovolila. A to bylo přesně dvakrát, přičemž pokaždé neopomněla detailně zjistit, o čem ten film bude. Televizi doma nemáme, jenom staré rádio, které hraje skoro nepřetržitě. Jediní mí společníci jsou knihy a to navíc jenom učebnice a nebo přinejlepším nějaká klasika, kterou si musím přečíst do školy. Ne nezřídka si tu připadám jako nějaký vězeň. Jako že mě máma za něco trestá, když mě drží takhle zkrátka. Ale pak jsem pochopila, že jenom nechce, abych dopadla jako ona.

Z různých náznaků jsem si dala dohromady, že si ještě na škole začala s nějakým klukem a přišla do jiného stavu. Vzali se, protože se to tehdy slušelo, ale dlouho jim to spolu nevydrželo. Doufala, že ji rodiče vezmou zpátky, jenže ti od ní dali ruce pryč, a tak musela přerušit studium a najít si práci, aby nás dvě uživila. Nikdy však doopravdy nepřestala snít o tom, že se k ní její bývalý vrátí.

A já zas nepřestávám snít o tom, že odsud jednou navždy odejdu. Neubírám jí její zásluhy, ale už teď vím, že až odsud konečně jednou zmizím, tak ji nebudu chtít už nikdy znovu vidět. Jakmile začnu vydělávat, budu jí posílat peníze na přilepšenou, ovšem víc ode mne čekat nemůže. Zabezpečila mi střechu nad hlavou, jídlo a ošacení, nezatěžuje mne žádnou prací nebo povinnostmi, jako to dělávají jiné matky, věřím i tomu, že mě chce svým způsobem chránit, ale ocenit to nemůžu. Ocení snad slavík, že ho chytnete a zavřete do klece? Jistě, můžete si namlouvat, že se v ní má líp, dáváte mu zrní a můžete mu vyprávět o tom, že je s vámi v bezpečí a nesežere ho žádná kočka, ale zkusili jste se někdy zeptat jeho? Protože pravdou je, že on v té kleci chřadne. A já v tomhle plesnivém hnízdě chřadla taky.

142. díl

        Radši jsem ještě chvíli vyčkala, abych měla jistotu, že se tu máma znovu neobjeví, a pak jsem vytáhla jeden ze svých mnoha sešitů do školy. Aspoň podle nápisu na obalu a prvních stránek tak vypadal, zhruba uprostřed ale skrýval mé malé tajemství… Tužkou vyvedené kresby. Byl to takový můj malý únik od reality, protože na psaní jsem talent neměla a nebyly tu žádné knihy, při jejichž četbě bych se mohla přenést daleko odsud.

Začala jsem kreslit to, co většinou… smutnou dívčí tvář s velkýma očima plnýma ještě neprolitých slz. Říkala jsem si, že pokud budu mít někdy děti, pak jim dopřeju veškerou volnost, kterou já nemám… a taky barevné pastelky… Můj svět byl jen černobílý… truchlivý… plný trápení… Tolik jsem si přála začít žít… poznat všechny barvy, které život nabízí… ale jak? Jak z tohohle vězení uniknout?

Ani jsem nedodělala hrubý náčrt a bez zájmu jsem sešit zase zavřela. Dneska jsem na kreslení kupodivu náladu neměla. Potichu jsem se zvedla z křesla a vyšla ven na malý balkónek, kam se stěží vměstnal jeden člověk, a zadívala jsem se na noční oblohu. K mému zklamání bylo pod mrakem, a tak nebyla vidět ani jediná hvězdička. To zjištění mě rozesmutnělo, náhle jsem se cítila strašlivě sama, jako kdyby mě nečekaně opustil poslední přítel, kterého jsem ještě měla. Zimomřivě jsem se objala pažemi, v bílé plátěné noční košili mi nebylo zrovna dvakrát teplo, a pohlédla jsem dolů na ulici pod sebou. Bylo by to tak jednoduché…

Nahnula jsem se trochu kupředu přes nízké zábradlí, ale stále jsem se nedokázala k tak drastickému kroku odhodlat. Možná taky proto, že jsme bydlely ve třetím patře, a tudíž jsem se obávala, že bych skončila pouze s nějakou zlomeninou. A to bych mámě jen stěží vysvětlovala…

Když se znenadání z temných stínů baráku vyloupla nějaká postava, leknutím jsem sebou trhla, div že jsem opravdu nepřepadla. Přitiskla jsem se ke zdi a se zatajeným dechem jsem tu osobu pozorovala. Zdálo se totiž, že se dívá přímo na mě. Nedokázala jsem toho v té tmě příliš rozeznat, ale vsadila bych se, že to byl nějaký muž. Nejdřív jsem si myslela, že asi venčí psa, protože jsem nechápala, co jiného by takhle pozdě pohledával venku, jenže on byl docela sám. Dlouze hleděl mým směrem, teda aspoň mi to tak připadalo, a pak beze spěchu vztáhnul ruku, jako kdyby mě zval, abych se k němu připojila.

Nervózně jsem si olízla rty. Ne, tohle musí být jenom nějaká moje divoká představa! Tolik toužím mít nějakého kluka, že už ho vidím i mezi obyčejnými stíny! Vzpamatuj se, Anno, nebo z tebe bude brzo případ pro psychiatra!

Bez toho, abych se znovu podívala dolů, jsem se vrátila do pokojíku. Nedalo mi to ale, abych za sebou nezavřela dveře. Jeden nikdy neví. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela svůj maskovaný skicák a aniž bych si pořádně uvědomovala, co vlastně hodlám kreslit, rozběhla se mi ruka s tužkou skoro sama po papíru. Teprve po chvilce jsem poznala, co ta moje nová kresba znázorňuje… Dívku v noční košili stojící na balkóně, pod kterým čeká sama Smrt!

Ztěžka jsem polkla a očima jsem se vpíjela do té temné zakuklené postavy, kterou jsem tam vyobrazila. Vypadala hrozivě a nesmiřitelně, až mi z toho naskakovala husí kůže. Rychle jsem tu stránku vytrhla a zmuchlala, i když jsem riskovala, že sem ten hluk opět přivábí mámu.

Uvědomovala jsem si, jak iracionální ta myšlenka je, ale přesto jsem si nemohla pomoct. Možná, že jsem tam dole opravdu viděla Smrt. Uvažovala jsem přece nad sebevraždou… třeba to vycítila a přišla si pro mě. Mohlo to být znamení…

Rezolutně jsem potřásla hlavou, abych se těch bláznivých nápadů zbavila. Určitě se mi to všechno jenom zdálo. Jsem akorát přetažená a potřebuju se konečně pořádně vyspat. To je všechno.

Přesto jsem tu kresbu ještě roztrhala na drobné kousky, jako kdyby mi snad jinak mohla nějak ublížit. S obavami jsem znovu vystoupila na balkón a opatrně jsem shlídla dolů. Nikdo. Mé prudce bušící srdce se trochu zklidnilo a troufla jsem si i nadechnout se. Ještě chvíli jsem tam stála a očima propátrávala okolí. Široko daleko ale nebylo jediného živáčka. Až na mě, bláznivou holku, co mrzne v noční košili na balkóně a honí přízraky!

Znechuceně jsem rozevřela pěst, ve které jsem až dosud pevně svírala útržky své kresby, a zahodila je. Snášely se dolů jako sněhové vločky a já se za nimi trochu znepokojeně dívala. Protože i když vanul slabý vítr, ony nezměnily svůj směr ani o píď. Dopadly přímo na zem, jeden vedle druhého… a já si i z té výšky nemohla nepovšimnout, že se poskládaly tak, že opět vytvořily mou kresbu. Zakuklená tvář na mě hrozivě zírala, skoro jako kdyby mi slibovala, že si pro mě co nevidět přijde.

143. díl

        „Aničko, proč nejíš?“ zeptala se máma znepokojeně a zkoumavě si mě prohlížela přes stůl.

Přinutila jsem se ke slabému pousmání. „Jsem jenom trochu unavená, mami, nic víc.“

Rozhodně jsem jí nehodlala vyprávět o tom, že mě ty noční události vyplašily natolik, že jsem až do rána raději oka nezamhouřila. Hlavou mi totiž neustále vrtala jedna věc... Jestli ta postava tam dole byla opravdu Smrt... Třeba jsem ji přivolala tím, jak jsem neustále myslela na sebevraždu... Třeba si pro mě přišla, protože si nevážím života...

„Že ty ses zase učila celou noc, děvče moje?“ Máma se ke mně natáhla a poplácala mě spokojeně po paži. Připadalo mi to, jako kdyby mě ovíjela nějaká jedovatá liána, a musela jsem se přemáhat, abych se neodtáhla.

Nechápala jsem, že ačkoli máma normálně jí, vypadá tak ztrhaně a sešle. Spíš jako moje babička než máma. Její ruce připomínají dvě ztrouchnivělé větve... pařáty nějaké Smrtky... Neubránila jsem se lehkému zachvění.

Jenže mámě to samozřejmě neuniklo. „Je ti zima? Možná by sis měla vzít ještě jeden svetr. Je tu chladno, ale dobře víš, že si nemůžeme dovolit topit...“ spustila tu svou věčnou litanii a já jsem konejšivě sevřela její prsty ve svých a zlehka jsem je stiskla. Přesto jsem se obávala, že je rozdrtím.

„Je mi dobře, mami, opravdu.“

„Aby na tebe ještě tak lezla nějaká choroba!“ strachovala se přesto. „Nemůžeme si teď dovolit žádné léky! Možná bys měla raději přestat pít kávu! Já to říkám pořád, že je to jed! Radši si dej bylinkový čaj, ten ti udělá dobře!“

„Tak jo,“ vzdala jsem se bez boje a znechuceně jsem sledovala, jak mi máma ihned pohotově nalévá plný hrnek toho svého sajrajtu. „Díky,“ ocenila jsem její péči zdvořile a se sebezapřením jsem usrkla tu odpornou tekutinu.

„Vidíš? Už jsi získala nějakou barvu do tváří,“ pochválila mě máma okamžitě. „Jsi příliš bledá, Aničko. Asi jsi nervózní kvůli té dnešní zkoušce, viď? Ale k tomu přece nemáš důvod, vždyť ses tak pilně učila! Určitě to napíšeš nejlíp ze všech! Musíš se mi pak pochlubit, budu na tebe celý den myslet!“

„Hm...“ zahučela jsem do hrnku a radši jsem si zas usrkla, abych nemusela nijak reagovat. Co taky na to říct? Že jediný důvod, proč jsem bledá, je proto, že mě tu neustále dusí nad knihami? Že jediný důvod, proč bych mohla být nervózní, je kvůli tomu, že má na mě neustále tak přehnané nároky? Bylo mi jasné, že pokud se hned po studiu neodstěhuju, půjde to takhle pořád dokola. Nechtěla jsem už být nejlepší, stálo mě to přespříliš sil. Nechtěla jsem, aby mě učitelé dávali za vzor ostatním, protože mě pak ostatní studenti svorně nenáviděli. A já se jim ani nedivila, já se za to nenáviděla taky. Chtěla jsem být normální... jako oni... občas se jen tak poflakovat... Jenže máma si přece nerozdírá ruce do krve – to je její výraz – abych někde lenošila. Chce pro mě lepší život než má ona, ne abych taky skončila v nějaké fabrice u pásu. Jsem jí za to vděčná. Ale přesto...

„Možná by sis ještě po snídani měla tu látku zopakovat,“ navrhne mi skoro spiklenecky, když nakonec neochotně odložím hrnek.

„Jak to, že dneska nejsi v práci?“ zmohla jsem se konečně na otázku, která mě svrběla na jazyku už od té chvíle, kdy mi máma ráno zaťukala na dveře.

„Vzala jsem si radši na dnešek volno, stejně bych se nemohla vůbec na nic soustředit. Ještě bych si tam provrtala prst! Ale i to bych klidně udělala, jen kdybych věděla, že se pak budeš mít líp než já. Vždyť se podívej kolem sebe... chceš snad takhle skončit?“

Mami, mami... Copak jsem takhle už dávno neskončila? Copak tu snad neživořím s tebou? Nechodím sem přece jen na návštěvy, bydlíme tu spolu, tak proč mi to tu ukazuješ, jako kdyby to bylo nějaké muzeum?! Ne, nebudu tě litovat, dneska ne, protože tohle je tvoje volba! Zavinila sis to sama a nechceš ani přijmout mou pomoc! Dusíš mě v tomhle tmavém vlhkém bytě, dusíš!

Mám chuť na ni tohle všechno zakřičet, ale nemám k tomu dost odvahy. Protože už moc dobře vím, co by následovalo... Ukřivděný výraz a slzy... spousty slz... Máma je totiž hotový mistr v brečení. A já, i když si uvědomuju, že se nechávám citově vydírat, vždycky podlehnu. Poslední dobou už ani nevzdoruju a podřizuju se rovnou. Ušetří mi to dost času a pohled na máminu vrásčitou tvář zmáčenou slzami. Protože je to pořád moje máma a já v sobě nemám dost sil k tomu ji zradit.

Namísto toho radši znovu a znovu zrazuju tu malou holku v sobě, co už odmalička chtěla strašně moc malovat. Zanedbávám ji a pozvolna ve mně narůstá strach, že jednou odejde a nechá mne tu dočista samotnou. Beze snů a iluzí. Bez naděje.

144. díl

        Vyšla jsem ze školy a automaticky jsem si to namířila domů. Ve skutečnosti to ale bylo to poslední místo, kam jsem nyní chtěla jít. Bylo mi jasné, že za béčko mě máma rozhodně nepochválí. A já jí nedokážu vysvětlit, jak se to mohlo stát. Ne, že bych to nevěděla...

Stačil jediný posměšný pohled od Davida a uštěpačná poznámka té fifleny syknutá jeho směrem, po níž se oba bouřlivě rozesmáli, a já jsem úmyslně zkazila jednu otázku. Jenom proto, abych mezi ně zapadla. Nikdo z té zkoušky neměl áčko a já nechtěla opět vyčnívat. Ale tohle by máma nepochopila.

Sklesle jsem se usadila na nízkou zídku u hřiště a pohled jsem upřela na tolikrát fixou začerňovaný špičky svých „lepších“ bot. Proč jsem to vůbec udělala? Mám takovéhle problémy zapotřebí? Už takhle je mezi mnou a mámou dost napjatá atmosféra a tohle tomu příliš nepřidá.

„Zdar, Annie!“ ozval se za mnou náhle něčí hlas a já okamžitě poznala, že je to on. S bušícím srdcem jsem se k němu otočila a snažila se potlačit rozechvění, které se mě zmocňovalo pokaždé, když se ocitl nablízku.

„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe a připadala si jako totální blbec.

„Se ti dneska moc nedařilo, co?“

Postavil se až ke mně a já ho dychtivě hltala pohledem. V tmavých oblekových kalhotách a bílé košili, u které si mezitím vyroloval rukávy a rozepnul první dva knoflíčky, mu to děsně slušelo. Kravatu měl ležérně povolenou a špinavě blond vlasy mu jako vždy nedbale spadaly do obličeje.

„Dějou se i horší věci...“ pokrčila jsem rameny a snažila se působit, že jsem děsně nad věcí.

David byl snad ten největší borec v ročníku, jezdil nablýskaným fárem, co mu koupil jeho zazobaný táta, a nikdy neměl nouzi o parádně oháknuté a pěstěné kočičky. O to víc mě překvapovalo, že tu teď marní čas se mnou. Podezíravě jsem se rozhlédla, jestli nespatřím někde za křovím přikrčenou postavu, která čeká jenom na to, až se nějak ztrapním, aby mohla vyskočit ven a rozesmát se na celé kolo. Andula, Andula...! Jenže jsem nikoho nezahlédla.

„To určitě dějou. A co tě nezabije, to tě posílí, že jo,“ prohodil David nenuceně. Položil si jednu nohu na zídku kousek ode mě a opřel se rukama o ni. „Takže kam teďka pádíš?“

Už už jsem se chystala říct, že domů, ale pak jsem si to rozmyslela. „Ještě nevím. Zatím se jenom... poflakuju...“

V duchu jsem si povzdechla. Jo, máma by na mě byla teď hrdá! Jsem určitě nejlepší, co se týče neschopnosti komunikovat s hezkým klukem! Jenže co jsem si měla počít? Máma mě držela zkrátka a i kdyby o mě nakrásně nějaký kluk projevil zájem, což by byl sám o sobě zázrak, tak by mu nejspíš zpřelámala obě nohy, jen proto, aby nemohl ohrozit mou kariéru doktorky.

„A bereš i společnost a nebo je to čistě soukromý večírek?“ zjišťoval David se zájmem a nahnul se ke mně ještě o něco blíž. Zírala jsem do jeho šedo-modrých očí a připadala si naprosto ztracená.

„Soukromý? Jak to myslíš?“ zablekotala jsem připitoměle.

„Jestli se můžu poflakovat s tebou.“

Oči se mi údivem rozšířily. „Proč bys to dělal? Copak na tebe někdo nečeká? Třeba Lucka?“ plácla jsem jméno té spolužačky, co se předtím tak bavila na můj účet.

„S Luckou je nuda. Ty jsi... zajímavější...“

David natáhnul ruku a zručně mi rozpletl dlouhý cop, do kterého jsem si před odchodem do školy pod máminým dohledem upravila vlasy.

„Měla bys je nechat volný, je to hezčí.“

Trochu jsem se poodtáhla. „Poslyš... nehodlám ti tu dělat nějakého exota! Takže až tě příště chytne zas nějaký záchvat sociálního cítění, tak přispěj na nějakou charitu a mě nech laskavě na pokoji!“

David se vesele zasmál. „To bylo dobrý, líbí se mi tvůj smysl pro humor! Za to, žes mě pobavila, tě zvu na něco k jídlu, bereš?“

„A kam?“ zjišťovala jsem nedůvěřivě. Aniž bych věděla proč, představila jsem si, jak v jeho pokoji jíme z krabice pizzu a jsme přitom jenom ve spodním prádle. Anno, Anno... to tvé staropanenství tě nejspíš brzo připraví docela o rozum...

„Kam budeš chtít. Na čínu... pizzu... a nebo něco honosnějšího? Co třeba nějaká dobrá řecká nebo francouzská restaurace?“

„To asi není moc dobrý nápad...“ zaprotestovala jsem chabě.

„Ale no tak, přece mi nedáš košem!“

„Jasně, to by ti zkazilo skóre, co?!“ prohodila jsem hořce.

„Žádný si nevedu a ani mi nejde o to s tebou zaskórovat. Vypadala jsi smutně, a tak jsem si říkal, že tě trochu rozveselím. Na tom přece není nic špatného, ne?“

„To asi ne.“ V duchu jsem horečně dumala, co si počít. Strašně moc jsem s ním chtěla někam jít, už jen proto, že jsem nikdy žádnou schůzku s klukem neměla. Teda... možná ani o žádnou schůzku nejde, ale stejně by to bylo pěkný. Jenže máma by mě pak nejspíš zabila.

145. díl

        „Tak jak ses rozhodla? Přece i inteligentní holky jako ty musí něco jíst,“ snažil se mě David dál přesvědčit a já ke svému znepokojení zjišťovala, že se mu to celkem i daří. Jenže to nebylo tak jednoduchý.

„Musela bych se nejdřív stavit doma... Zapomněla jsem si tam tašku, a tak s sebou nemám kromě pár drobných na autobus žádné peníze...“ přiznala jsem to oklikou. Rozhodně jsem mu nemínila vyprávět o tom, že kromě několika roztrhaných bankovek nevlastním vůbec nic.

„To přece nevadí, vždyť tě zvu,“ pronesl David s naprostou samozřejmostí. „No tak, musíš se mnou přece oslavit, že jsem touhle zkouškou prolezl, ne?“

„To asi jo...“

„Tak vidíš,“ usmál se na mě a s naprostou samozřejmostí mě vzal za ruku a pomohl mi na nohy. „Auto mám támhle,“ máchnul rukou neurčitým směrem, kterým jsem ho ovšem s naprostou důvěrou následovala, stejně jako jsem se nebránila, když mi galantně otevřel dveře auta. Bylo velký a stříbrný a vypadalo děsně nóbl. Netušila jsem, co je to za značku, a bylo mi to v tu chvíli i docela jedno. Usadila jsem se na sedačce a spokojeně jsem vzdychla. Tohle bylo ještě pohodlnější než moje křeslo!

„Líbí?“ zeptal se mě David, zatímco si zapínal pás. Neohrabaně jsem ho napodobila, ale nějak jsem se nemohla trefit, takže mi musel pomoct. Rozpaky mi zahořela celá tvář a já se radši odvrátila, aby si toho nevšimnul.

„Netrap se tím, Annie. Tak kampak to bude?“ dělal David, jako by se nic zvláštního nestalo a já ho za to měla ještě radši než předtím.

„Znáš tu restauraci v rohu na náměstí? Mají tam takové boxy z tmavého dřeva a vínové čalounění...“ začala jsem nesměle. Připadala jsem si jako pitomec už jen proto, že jsem neznala její název.

„A žlutý tapety na zdech,“ doplnil mě a já přikývla. „Proč ne? Tvoje oblíbená?“

Opět jsem plaše sklonila hlavu. „Ne, nikdy jsem tam nebyla. Jenom jsem párkrát nahlížela přes sklo,“ přiznala jsem tiše.

David se zlehka dotknul mé tváře. „Tak dneska si ji prohlídneš i hezky zevnitř.“

Jemně jsem přitiskla svou dlaň na jeho ruku a očima jsem se zoufale vpíjela do těch jeho. „Proč tohle děláš?“ hlesla jsem skoro nešťastně.

„Protože mám hlad?“ navrhnul a povzbudivě se na mě pousmál. „Moc mi nedůvěřuješ, co?“

„Měla bych? Myslíš si, že jsem tebe a Lucku dneska neslyšela?“

Pokrčil lhostejně rameny. „Asi se jí nelíbilo, že o tebe projevuju víc zájmu než o ni.“

Zlostně jsem přimhouřila oči. „Myslíš si, že se všechno točí jenom kolem tebe?! Já se tě o tvůj zájem neprosila!“

David se krátce zasmál. „No právě! A proto jsem si říkal, že by to tentokrát mohlo vyjít. Jsi upřímná a nezajímají tě takový ty stupidní holčičí věci.“

„Jako co?“

Znovu trhnul rameny. „Nevím... Hadry... šminky... bulvár... Takovýhle věci.“

Skoro uraženě jsem si uhladila šedou tvídovou sukni a vrhla jsem na Davida nepřívětivý pohled. „Takže jsi kompletně změnil strategii? Místo načančaných barbín sis řekl, že zkusíš strašáka do zelí?!“ vzpomněla jsem si na jeden z komplimentů, kterým mě kdysi nějaká holka počastovala.

„Tak zlý to přece není. A stačilo by málo a byla by z tebe fakt kočka. Už jenom ty tvé nekonečně dlouhé nohy přímo svádí ke hříchu...“ A David si je pro jistotu očíhnul znovu, od mých okopaných bot až k mé tváři, která se znovu zarděla ruměncem.

„O tom nic nevím!“ odvětila jsem prudce a v duchu si říkala, že budu za úplného blbečka, jestli mu na tyhle sladké řečičky skočím. Jenže se to poslouchalo fakt hezky. Líp než ty máminy povídačky o kráse v nitru a tak.

„Zato já jo. Už se mi o nich párkrát v noci zdálo...“ nadhodil smyslně a já se znovu topila v rozpacích, protože jsem si je okamžitě představila omotaný kolem jeho pasu.

„Jo?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi.

Bylo mi jasný, že jsem děsná naivka, když mu tohle všechno tak baštím, jenže jsem si nemohla pomoct. Nikdo mi nikdy předtím takovéhle věci neříkal a navíc pohled na Davidovo silné předloktí, které se skoro dotýkalo mého těla, ve mně vzbuzovalo touhu po tom, aby mě pevně objal a už nikdy nepouštěl.

Ach, Anno, jsi naprosto ztracený případ!

146. díl

        Seděli jsme v jednom z těch útulných boxů a já se zrovna smála nějaké Davidově historce. Ne, že by byla zas až tak vtipná, smála jsem se především proto, že jsem byla šťastná.

Oběd byl výborný, bylo to vlastně poprvé, co jsem jedla někde v restauraci, takže jsem si to náležitě užívala. I když mě v hloubi duše pořád hlodaly pochybnosti, jestli tohle všechno není jen součástí nějakého hnusného žertu. Třeba že se pak David omluví, že si musí odskočit, a pak se vypaří a nechá mě tu samotnou s účtem, který nemám jak zaplatit.

„Jaký je dezert?“ přerušil David na chvíli své vyprávění a já se zadívala na svůj zmrzlinový pohár, jako kdybych ho nikdy předtím neviděla.

„Dobrý,“ přikývla jsem a jako na důkaz jsem si vsunula do pusy další sousto té ledové pochoutky.

David chtěl, abych si objednala něco honosnějšího, ale já trvala na tom, že tohle mi bohatě stačí. Hlavní pro mě bylo, že jsem byla s ním, ne nějaké jídlo.

„Zkus můj,“ navrhnul a napíchnul na vidličku kousek jahody, na kterou ještě obratně nakupil směs zmrzliny, šlehačky a likéru. Poslušně jsem otevřela pusu a uchváceně jsem si to sousto vychutnávala.

„Úžasný...“ vydechla jsem a David mi pohotově šoupnul další dávku.

„To ne, nechci ti to sníst celý!“ zaprotestovala jsem okamžitě, ale on jen potřásl hlavou.

„S tím si nedělej starosti, kdyžtak objednáme další.“

Musela jsem se pousmát. Ovšem... jak prosté. Bez dalších námitek jsem se nechala krmit a cítila se spokojeně jako nikdy předtím.

„Dáš si ještě kafe?“ zeptal se mě, když jsem dopila svého turka a odložila šálek na stůl. Bylo to úžasné, protože normálně mě máma už za jeden hrnek peskovala, že si huntuju zdraví. Lehce jsem se zamračila. Tohle je jenom důkaz, že už mi to naše soužití fakt leze na mozek. Sedím tu s hezkým klukem a je mi fajn a neustále myslím na svou mámu!

„No, nevím... Abych pak v noci vůbec spala...“ blebtla jsem, než mi došla jistá dvojsmyslnost mého výroku. Radši jsem se v tom už ale nepitvala.

„Tak si dej nějaký slabší. Třeba cuppuccino?“ navrhnul David a já se rozhodla zaexperimentovat a objednala si ho.

Když přede mě číšník postavil velký šálek s bohatou čepicí hustě našlehaného mléka, uchváceně jsem si ho prohlížela, skoro jako malé dítě, když vidí Ježíška. Zkusmo jsem tu pěnu nabrala lžičkou a ochutnala. Byla lehce posypaná kakaem a moc dobrá. Požitkářsky jsem ji ujídala a přitom bloudila očima po restauraci. Většina hostů se věnovala pouze svému jídlu a konzumovali ho způsobem, jako kdyby jedli obyčejné párky s hořčicí. Pro ně to byl zřejmě naprosto obyčejný oběd, jenom já měla dojem, jako kdyby byl dneska nějaký svátek. Ale pak mi oči náhodou sklouzly na hodiny pověšené na stěně a skoro jsem se zakuckala.

„To už je tak pozdě?!“ vydechla jsem poplašeně. Sice jsem nevěděla úplně přesně, v kolik jsem opouštěla školu, ale teď byly skoro čtyři hodiny! Máma už určitě obvolává, koho jen může, možná, že už zavolala i policii!

„Copak? Máš snad takhle brzo večerku?“ usmál se na mě David.

„Ne... Já... No...“ soukala jsem ze sebe nesouvisle. „Nechci, aby se o mě máma bála.“

„Tak jí zavolej. Támhle je telefon,“ ukázal na barový pult. Znovu mě ohromilo, jak nic nevidí jako problém. Jenže taky zřejmě nežije s někým, jako je moje matka.

„To nepomůže, musím domů, opravdu.“ Rychle jsem vypila to úžasné cappuccino a už jsem se soukala do kabátku.

„Hotová Popelka,“ poznamenal, ale nenechal se dlouho prosit a u baru rychle vyrovnal účet, takže mi stihnul i přidržet vchodové dveře, když jsem se řítila ven.

„Promiň...“ hlesla jsem provinile, když už jsem seděla v jeho autě a vezl mě domů.

„Nemáš se proč omlouvat. Rodiče má každý a člověk si je holt nevybírá. Navíc mi s tebou bylo fakt hezky.“

„To mně taky,“ pousmála jsem se na něho vděčně. Bez debaty ten nejlepší den mého života!

„To jsem rád. Protože bych si to chtěl co nejdřív zopakovat. Co kdybych tě vzal zítra do kina? Film můžeš vybrat ty.“

Lítostivě jsem potřásla hlavou. „To asi nepůjde.“

„Proč ne? Chodíš už s někým nebo tak něco?“

Hořce jsem se zasmála. „Jo, se svou mámou! Pochybuju, že mě zítra pustí, když jsem zvorala tu zkoušku a ještě jdu domů pozdě.“

„Musí být dost přísná,“ ohodnotil to David věcně.

„Jo. Nikoho kromě mě nemá, tak se o mě strachuje.“

„Hm. O dusivý mateřský lásce vím taky svý. Ale pak si máma naštěstí našla milence a dala mi pokoj.“

Rozpačitě jsem se zasmála. „A to ti nevadí?“

„Proč by mělo? Ona je šťastná, táta je spokojený a když si mě nevšímají, tak jsem spokojený i já. A o to víc, když jsem teď s tebou.“

David zastavil před naším barákem a sevřel mou ruku ve své. „A co kdybych zítra přišel s kytkou a čokoládou, neudělalo by to na tvou mámu dojem?“

„Na tu ani kdybys byl šlechtic!“ usmála jsem se na něho vřele. „Uvidíme se na nějaké přednášce... ne?“

David přikývnul, ale neušlo mi, že je zklamaný. „Nesmí to ale být za moc dlouho nebo ti přijdu pod balkón zpívat milostný serenády a já zpívám fakt strašně!“ varoval mě a trochu na mě mrknul.

„Vezmu to v potaz.“

Ještě jednou se naše ruce setkaly a pak už jsem neochotně spěchala zpátky domů.

147. díl

        Sedím na rozvrzané plastové židli v kuchyni a snažím se neuhnout před máminým zkoumavým pohledem. Inkvizitor hadr, fakt!

„Tak mi ještě jednou řekni, kde jsi byla!“ křikne na mě a já se automaticky přikrčím.

„Jenom jsem se trochu procházela venku. Sama jsi mi říkala, že jsem bledá.“

„Tak procházela venku?!“ Mámin hlas zní jako práskání bičem, skoro cítím ty údery na kůži. „A jak jsi dopadla s tím testem?!“

Tady se trochu zarazím. Jasně, bylo by lepší ji nechat ještě chvíli v nevědomosti, bohatě mi stačí už jedno provinění, jenže co když už volala do školy a tam jí sdělili výsledky? Ale to by přece neměli, je to koneckonců důvěrná informace... a nebo ne?

„Tak se mi pochlub, Aničko! A nebo snad není s čím?!“ Mámina tvář se svraštila do nevlídného šklebu. „Ani se nenamáhej zapírat, ty nevděčnice! Všechno vím!“

„O čem to mluvíš, mami?“ zkouším si hrát na nechápavou. V duchu ale horečně dumám, co všechno může doopravdy vědět.

„Vím, že jsi ten test pokazila, a taky vím, že ses pak vůbec nikde neprocházela! Byla jsi v nějakém podniku a nechala si tam hučet do hlavy nesmysly od nějakého výrostka, tak je to!“ Máma zakončila svůj výstup v takové výšce, že by jí záviděla i leckterá operní pěvkyně, a já měla nutkání přikrýt si uši rukama.

„Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se tiše. Nemělo cenu to popírat, očividně byla dostatečně informovaná.

„To přesně nevím... nějaký David nebo jak... Volal sem...“

Ztěžka jsem polkla a snažila se za každou cenu zadržet slzy, které se mi draly do očí. „Jsi si jistá?“

„Není to snad jedno?! Podstatné je, že jsi zklamala mou důvěru! Opět! Jak jsi mi tohle mohla udělat?! Takhle zahodit všechny své šance?!“ Máma spustila svou obvyklou litanii o zkažené budoucnosti, ale já ji poslouchala jen na půl ucha. Protože jsem byla stále v šoku, že by mi David tohle provedl. Vždyť sem ani neznal číslo! V telefonním seznamu jsme nebyly, protože si to máma nepřála, vždycky tvrdila, že by sem beztak akorát volali pobudové a nebo podloudné firmy, co chtějí udat své nekvalitní produkty. Takže jak mohl...?

„Posloucháš mě vůbec?!“ Máma se prudce zvedla a přilítla ke mně, takovouhle hbitost bych od ní rozhodně neočekávala. A taky jsem byla zcela nepřipravená na to, že mi vrazí pořádnou facku. Automaticky jsem si na to místo přitiskla dlaň a ublíženě jsem na ni koukala.

„Seš stejná jako tvůj fotr! Taky se akorát bavit, ale zodpovědnost nechceš nýst žádnou, co?!“ Byla tak rozčilená, že docela zapomněla mluvit spisovně, což byla jedna z mála věcí, na kterých si zakládala. „Zkazila si mi celej život! Měla jsem se tě tehdy zbavit! Jenže já myslela, že se dočkám aspoň nějakýho vděku za to, jak jsem se ti obětovala! Ale to ty ne, co?! Akorát se někde kurvit s kdekým!“

Následovala další facka a kdybych včas neuhnula, schytala bych okamžitě ještě jednu. Rozzlobeně jsem vyskočila na nohy, křivdy všech uplynulých dní a let najednou nešly potlačit, hrnuly se ven jedna přes druhou, srdce mi prudce bilo a já měla pocit, že se v nejbližší chvíli zadusím.

„Nikdo se tě o to neprosil, rozumíš?! Nikdy jsi nechtěla mě, jenom nějakou poslušnou loutku, ale to já nejsem a nikdy nebudu! Nenávidím tě, nenávidím!“ zaječela jsem na ni vášnivě, na což máma reagovala další sérií ran.

„Smrade jeden nevychovanej, tak tohle tě učí v tý tvý škole?!“ řvala na mě skoro nepříčetně. „Za tohle vyhazuju prachy?! Abys pak roztáhla nohy každýmu klukovi, kterej projeví zájem?!“

„Nic takového jsem neudělala!“ bránila jsem se chabě.

„Jenom nezapírej! Někdo vás viděl! Na cos myslela, když ses nechala ojet v autě jako nějaká děvka?! Na tohle nemám nervy!“

Máma s přidušeným vzlykem klesla na židli a tiskla si dlaň k hrudi, jako kdyby ji měl v následujícím okamžiku skolit infarkt. A já musím přiznat, že jsem doufala, že se tak stane.

„Když se chováš jako obyčejná kurva, tak vypadni na ulici, kam patříš! Já už tě dýl živit nebudu!“ pronesla máma ledově, když k tomu nabrala dostatek dechu.

Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Tohle přece nemůže být pravda, určitě se mi to jenom zdá...

„Tak slyšelas mě?! Padej! Kliď se odsud!“ křikla a začala po mně házet vším, co jí přišlo pod ruku.

Sykla jsem bolestí, když mi ostrá hrana nějakého předmětu rozsekla kůži na tváři, a radši jsem couvla ke dveřím.

„Mami...“ hlesla jsem zoufale, ale pak jsem potřásla hlavou a co nejrychleji jsem se odtamtud klidila.

Ještě jsem zaznamenala, jak máma skryla tvář v kolébce paží složených na stole a rozbrečela se, jako kdyby se jí právě zhroutil celičký svět. A možná, že v jejích očích to tak skutečně bylo.

148. díl

        S námahou jsem odlepovala nohy od chodníku a posouvala je víceméně automaticky kupředu. Ani jsem vlastně netušila, kam to jdu. V uších mi ještě zněla ta mámina nenávistná slova a já je zaboha nedokázala vypudit. Jo, už jsme se v minulosti párkrát chytly, ale takhle zlé to nikdy předtím nebylo.

Aniž bych věděla jak, najednou jsem se ocitla dočista sama na ulici. Poměrně vysoká daň za jeden příjemný oběd! Povzdechla jsem si a otřela si slzy, které mi teď už naprosto nekontrolovatelně tekly po obličeji. Na ruce mi ulpělo něco krve z rozseknuté tváře a já jenom doufala, že ji nemám rozmazanou docela všude. I když... záleželo na tom?

Bez toho, abych se rozhlédla, jsem přešla ulici a vlekla se dál. Vůbec jsem nevěděla, co si počít, kam jít. Byla jsem plnoletá, takže máma vlastně nic špatného neprovedla, ale přesto jsem byla dosud v šoku z toho, jak jednoduše se mě zbavila. Jako kdyby jí na mně ani trochu nezáleželo!

I když to byla hloupost, skončila jsem nakonec v tom parku, kde mě oslovil David. Snad v bláhové naději, že se bude historie opakovat. Sedla jsem si na zídku, zabořila tvář do dlaní a usedavě se rozbrečela. Možná proto jsem nezachytila čísi kroky.

„Copak se Vám přihodilo, slečno? Můžu Vám nějak pomoct?“ ozvalo se náhle nade mnou a já sebou polekaně trhla.

Vzhlédla jsem do studených modrých očí nějakého muže a lehce jsem se zachvěla, takový z nich čišel chlad. Jeho slova však byla pronesena nečekaně hřejivě.

„Ne... děkuji Vám...“ zamumlala jsem odmítavě a doufala, že mě nechá na pokoji. Vypadal celkem mile, ale měla jsem z něho přesto divný pocit, který jsem si nedovedla vůbec vysvětlit.

„Ani Vás nemůžu pozvat na šálek dobré kávy?“ naléhal ten muž a já v duchu zalitovala, že tu místo něho není teď David. Od něho bych si dala říct. Vzápětí jsem se zarazila. Vždyť to byl on, kdo mě prásknul mámě a neváhal to vyprávění ještě náležitě přikořenit! A s ním že bych chtěla někam jít?!

„Ne, díky, nepiju kafe,“ odbyla jsem ho a považovala tím náš rozhovor za ukončený. Jenže on zřejmě ne.

„Pak tedy na nějaký dezert a čaj?“ pokračoval vlezle a já se opět vyškrábala na nohy. Pro jistotu.

„Ne, děkuju!“ odvětila jsem důrazně a radši jsem si pospíšila pryč.

Po chvilce rychlé chůze jsem se otočila a s úlevou jsem zaregistrovala, že mě nikdo nepronásleduje. Výborně. Byl sotva večer a už se mi dějou takovéhle věci. Co až nastane noc? Mimoděk jsem si vzpomněla na toho muže včera pod balkónem a přemítala jsem, jestli by to mohl být ten z parku. Pak jsem tu myšlenku ale zavrhla. Tenhle byl blond, zatímco ten ze včerejška vypadal tmavovlase, pokud ovšem neměl na hlavě nějakou kapuci. Která by mu zakrývala lebku Smrtky... pomyslela jsem si ihned poněkud infantilně.

Potulovala jsem se po ulicích a přemítala, kam se poděju, když mě náhle něco napadlo. No jasně... Zajdu za Davidem a přinutím ho, aby přiznal mámě, že si to všechno vymyslel. Ne, že bych tak toužila vrátit se do její milující náruče, obzvláště po téhle poslední scéně, ale bylo to jediné místo, kam jsem mohla jít. Aspoň na pár dní, než si najdu brigádu a seženu nějaké vlastní bydlení. Zdálo se mi to jako celkem dobrý plán, a tak jsem zamířila do snobské čtvrti, kde David bydlel s rodiči. Věděla jsem, který je to dům, protože byl jednou vyfocený v novinách. Davidův táta byl architekt a za tohle dostal nějaké ocenění, i když dodnes nechápu, jak takovou hrůzu mohl někdo ocenit.

Celkem bez úhony jsem se tam dostala, když tedy nepočítám puchýře na nohách, ale co taky jeden může čekat po pár hodinách chůze. Už se smrákalo a já neustále trnula, že začne pršet, protože tak se to většinou ve filmech děje, ne? Navíc ocelově šedá obloha ani nic jiného neslibovala. Ale zřejmě jsem měla pro změnu štěstí, protože mě nic takového nepostihlo a když jsem konečně ostýchavě zazvonila, otevřel mi dokonce sám David.

„Annie?“ Nevěřícně vykulil oči a trochu znepokojeně se zamračil. „Stalo se něco?“

Váhavě natáhnul ruku a zlehka se dotknul mé tváře. „Kdo ti to udělal?“ vydechl naštvaně.

Popuzeně jsem ho odstrčila. „Kdo asi?!“ vyjela jsem na něho vztekle. „Co sis myslel, když jsi volal k nám domů?!“

„K vám?“ David vypadal značně překvapeně. Zdálo se to... opravdové.

„Ale no tak! Od koho jiného by máma věděla o mé zkoušce a o tom, kde jsme byli?!“ zaútočila jsem na něho i tak. „Já jenom chci, abys jí zavolal znova a řekl jí, že sis to jenom vymyslel!“

David na mě chvilku koukal a pak ustoupil od dveří. „Pojď dál, tohle bude asi na dýl.“

„To ne! Já nemám čas! Venku už bude za chvíli noc a já...“ Žalostně jsem popotáhla. „... nemám kvůli tobě kam jít!“

„Nechápu sice proč kvůli mně, ale rozhodně pojď dál.“

David mě bez dlouhých okolků chytil za paži a vtáhnul dovnitř. Sotva za námi zabouchnul dveře, objevila se na chodbě nějaká elegantně oblečená žena, zřejmě jeho matka.

„Davy? Přihodilo se něco?“

„Ne, mami. Tohle je moje... spolužačka.... Anna...“ představil mě trochu váhavě. „Přišla mi pomoct s učením.“

„No ovšem...“ Jeho máma si o tom doučování zřejmě myslela své, protože jemně potřásla hlavou, až se jí krátké kudrnaté vlasy lehce roztančily. „Tak se dobře bavte.“

David měl pravdu, jeho rodiče si nejspíš fakt hleděli svého.

149. díl

        Seděla jsem u Davida v pokoji a přes okraj hrnku s kafem jsem si ho nedůvěřivě přeměřovala.

„Fakt, Annie! Proč bych to dělal?“ snaží se mě přesvědčit už dobrou půlhodinu, že v tom telefonátu neměl prsty. A já se pomalu vzdávám. Buď opravdu nekecá a nebo je neskutečně dobrý lhář.

„Tak jo...“ povzdychla jsem si a znovu se napila. Mám nutkání se ho zeptat, kam mám teď jít, ale cítím, že nemám právo ho tím zatěžovat. On se mě ale zeptal sám.

„Máma tě vážně vyhodila?“ znělo to naprosto užasle a já mlčky přikývla, protože jsem nedůvěřovala svému hlasu natolik, abych to vyslovila nahlas.

„A máš kam jít?“ vyptával se dál a já tentokrát zamítavě potřásla hlavou.

„Tak zůstaneš tady. Rodiče si toho skoro ani nevšimnou,“ rozhodl a zmizel v koupelně, která patřila k jeho pokoji. Připadalo mi neuvěřitelné, že má někdo koupelnu jenom sám pro sebe.

Vrátil se skoro okamžitě s lahvičkou dezinfekce, vatou a náplastí.

„Podívám se ti na tu ránu...“ oznamuje mi a já se nebráním. Trochu syknu, když mě ta dezinfekce zaštípá, ale on mě volnou rukou konejšivě pohladí po rameni.

„Žádné strachy, slečno, jsem lékař,“ mrkne na mě laškovně a já se nemůžu neusmát.

„Spíš šašek,“ poznamenám, ale pak zvážním. „Je to od tebe laskavý, ale já tu přece nemůžu zůstat. Jak by to vypadalo?“

„Annie, ty mě máš nejspíš za děsného zvrhlíka, co? Nemyslel jsem, že si tě nacpu do své postele, i když pokud nemáš námitky, tak ti je plně k dispozici. Měl jsem spíš v úmyslu nabídnout ti některý z volných pokojů.“

„Aha.“ Opět si připadám děsně trapně a určitě jsem rudá i za ušima.

„Máš hlad?“ zeptal se David, zatímco mi tu ranku starostlivě zakrýval náplastí, a pokud zaznamenal nějakou nezvyklou barvu mé tváře, tak to nekomentoval.

„Asi. Trochu.“

„A co by sis dala?“

„Pizzu?“ zkouším to, protože jsem si vzpomněla na tu svou představu.

„Proč ne.“

David se natáhl ke stolu pro telefon a objednal nám dvě velké pizzy.

„Doufám, že nečekáš, že ji sním celou!“ zaprotestuju, jakmile zavěsí.

„Noc je dlouhá,“ pronese významně a než se stihnu ohradit, požádá mě, abych mu řekla něco o sobě.

„Není co,“ snažím se vyhnout tomuhle tématu.

„Ale nepovídej,“ je David skeptický.

„Ne, vážně.“

„Tak to zkus.“

„A co tě vůbec zajímá?“ Pořád nechápu, proč kluk jako on marní čas se mnou.

„Všechno o tobě... Jakou máš ráda hudbu... filmy... Proč chceš být lékařkou... Já nevím... vyber si...“

Potřásla jsem hlavou. „Mám ráda vážnou hudbu... Vivaldiho... Mozarta... Filmů jsem moc neviděla...  A lékařku chtěla mít doma máma.“

„Takže bys chtěla být něčím jiným?“

„Davide... neříkej, že tě zajímá, čím bych chtěla být?“

„Proč by nemohlo?“

„Protože seš kluk.“

„Dík že sis toho všimla,“ ušklíbnul se na mě rozverně.

„Fajn!“ vzdávám to. „Chtěla bych být malířkou. Občas maluju... aby to máma nevěděla...“

„A čemu dáváš přednost?“

Nechápavě povytáhnu obočí a on mi to hned ochotně vysvětluje.

„Ach tak... No, já mám k dispozici jenom obyčejné tužky, takže zatím netuším,“ přiznávám.

„Tak to bychom ti zítra měli nějakou tuš obstarat,“ chytne se toho hned David a já se znovu usmívám. „Křídy... čtvrtky... štětce... akryly... Vypleníme celý obchod a ty mi pak něco pěkného namaluješ, jo?“

Už se ani nepokouším mu to rozmlouvat. „Jo, to by šlo.“

„Kdybys chtěla, tak ti i zapózuju nahý, pro umění cokoli!“ nadhodil s dalším šibalským mrknutím, takže mě ten nemravný návrh ani neznepokojil.

„To nevím, miniatury jsem zatím kreslit nezkoušela!“ zaculím se na něho a je mi najednou moc dobře.

150. díl

        Uplynuly už skoro dva týdny od té mé roztržky s mámou a můj život se docela změnil.

Davidovi rodiče nejen že nic nenamítali proti tomu, abych u nich bydlela, ale jeho táta mi dokonce sehnal u svého známého místo sekretářky a já se těšila, až si našetřím dost peněz na výtvarný kurz. Přes jejich odpor jsem jim taky přispívala na bydlení, i když to byla samozřejmě dost neadekvátní částka vzhledem k pokojům, které mi přenechali. Ale já měla aspoň o něco lepší pocit, než kdybych jim nedávala vůbec nic.

David mě na nákupy sice vzal, ale když jsem viděla, jak jsou ty věci drahé, radši jsem mu to rozmluvila. Jelikož se nedal úplně odbýt, vybrala jsem si aspoň tu nejmenší krabičku pastelek, kterou jsem našla, a ve svém novém domově jsem si ji uložila na bezpečné místo. Chtěla jsem si je schovat na později, ale David to už jednoho večera nevydržel, a tak dlouho hrozil, že mi můj výkres vymaluje sám, že jsem se podvolila a začala je používat.

Jeho mamka si dokonce udělala čas a šla se mnou vybrat nějaké lepší oblečení. Měly jsme toho tehdy plné auto, ale mám pocit, že jsme si to užily obě. Dokonce si jednou povzdechla, že je škoda, že neměla dceru. Já ale za to byla moc ráda, protože jsem se do Davida zakoukávala čím dál tím víc. Ke svému překvapení jsem zjistila, že ten frajírský týpek, který vypadá jako klasický lamač dívčích srdcí, je ve skutečnosti starostlivý a romantický kluk, kterého baví mě neustále něčím překvapovat. Dostala jsem od něj už několik kytic, nádherný náhrdelník a to nemluvím o těch návštěvách restaurací a kin. Bylo to prostě jako v pohádce.

Jenom večer, když jsem ležela sama ve své velké posteli, se mi občas sevřelo srdce úzkostí, že by se to všechno mohlo pokazit. Že bych se mu mohla omrzet. David se mě sice snažil neustále přesvědčovat, že to se mnou myslí upřímně, ale já se přesto nedokázala úplně zbavit pochybností. Byli jsme příliš mladí, než abychom věděli, co skutečně chceme, hlavně David se zdál být značně rozpolcený. Navíc ze mě za celou tu dobu vymámil akorát pár polibků a já se začínala obávat, že mu to brzy přestane stačit. Nemohla jsem se ale přimět k tomu, abych mu dopřála něco víc. Ne, že by líbání s ním nebylo příjemné, jenže mně to zatím takhle stačilo. David se mi občas smál, že si to chci schovávat na naši svatební noc, a já zjistila, že se mi ta vyhlídka poměrně zamlouvá. Nechtěla jsem to uspěchat, už tohle bylo pro mě dost nové…

Zamyšleně jsem se zadívala z okna pokoje do zahrady a bezděčně si přitom pohrávala s náhrdelníkem od Davida. Byl to čirý kámen uvězněný na řetízku z bílého zlata a já ho od té doby, co mi ho daroval, nesundávala z krku s výjimkou toho, když jsem si zrovna dopřávala koupel. To byla další věc, kterou jsem si zamilovala. Dlouhé polehávání ve vaně plné nádherně teplé vody a voňavoučké pěny… Může snad být něco lepšího?

„Zase tu sníš, Aničko sluníčko?“ ozval se za mnou tak dobře známý a drahý hlas a dvojice paží se kolem mě pevně obemkla, skoro jako nějaké brnění, přes které mě nic nemůže zranit.

„Hm…“ zamručela jsem spokojeně a opřela jsem se o Davidovu pevnou hruď. Líbilo se mi, jak má vyrýsované svaly, a to ani nemusel trávit hodiny v posilovně, měli to zřejmě v rodině, protože jeho táta byl taky podobně stavěný. „Už musíš pryč?“

„Bohužel. Ale vrátím se co nejdřív a pak si uděláme hezký večer, jo?“

S úsměvem jsem se k Davidovi otočila. Měl na sobě akorát ručník pevně omotaný kolem úzkých boků, vlasy měl dosud vlhké ze sprchy. „To zní slibně…“

„Taky ti dlužím jedno pořádný vydrbání zad… Bylo to fakt moc příjemný.“ David mě zlehka políbil na rty a pak znovu, tentokrát o něco důkladněji. „A nebo bys radši masáž? Dáme sem nějaký svíčky… pustíme Vivaldiho… hm…?“

Bylo mi jasné, že by to tou masáží neskončilo, ale nechtělo se mi zavrhovat takovýhle romantický návrh. Rozhodla jsem se nechat tomu volný průběh a když k něčemu náhodou dojde, tak se přece nic neděje, ne? Být ve dvaadvaceti ještě pannou přece není tak docela normální.

„Beru…“ vydechla jsem a políbila ho dychtivě na rty.

Pořád mi připadalo naprosto neskutečné, že mám někoho, koho se můžu dotýkat a s kým je mi tak dobře. A když mi někdy bylo smutno, stačilo, aby mě vzal do náruče a veškerá melancholie byla okamžitě tatam.

„Dobře. Vem si na sebe něco… lehkého… Přijedu kolem osmý.“

Trochu jsem se začervenala, protože jsem už naprosto přesně věděla, co si oblíknu… Bylo to kombiné pro jedny pouzdrové šaty, ale spíš než to připomínalo velice rafinovanou noční košilku. Už jsem se nemohla dočkat, jak se na to bude David tvářit!