Snídaně se zvrhne v soukromý dýchánek na dost opuštěném místě, zato ve velice vybrané společnosti, která zahrnuje i Petra a Ariela. Zatímco Martina stojí jeho naivita život, zdá se, že Izabela ještě není docela ztracená, neboť se k nim blíží Riel, aby ji zachránil.
No, jestli chceš vidět toho dobráka na vlastní oči, tak se mě chvíli drž! Protože jak ho znám, tak se co nevidět objeví, a pokud ještě nezměnil svý plány, nepochybně se mě zas pokusí zabít! sdělila jsem Martinovi a řekla bych, že už jsem ho trochu nahlodala.
*Co je zač? Znáš aspoň jeho jméno?* zeptal se mě tónem, který by se při troše dobrý vůle dal i označit jako ustaraný.
Jasně že jo! Je to Ariel! Měl chránit mou mámu a namísto toho ji zabil! pronesla jsem nenávistně. A to dokonce dvakrát! dodala jsem ještě s důrazem.
*Ariel?* opáčil Martin a ta jeho ustaranost byla v mžiku tatam. *Pak jistě hovoříš o Anně...*
Na to dej svý křídla, že jo! Teda pokud nějaký máš! poznamenala jsem kousavě.
*Křídla mají pouze prvorození andělé... to jsou ti, kteří nikdy nebyli lidmi...* poučil mne shovívavě. *A co se Ariela týče, pak jsi tomu všemu zřejmě jenom špatně porozuměla. On neprovedl nic strašného… je to jeden z nejschopnějších andělů vůbec… a byl to právě on, kdo mne tenkrát zachránil před tou nemocnicí!* postavil se Martin na jeho obranu a moje naděje na to, že se snad konečně u někoho domůžu spravedlnosti, vzaly notně za svý.
Zachránil?! Já bych spíš řekla, že tě zabil! A to je to samý, co udělal mámě a co se pokouší provést mně! Je to hajzl! stála jsem si za svým.
*Takhle o něm nemluv! Tohle si opravdu nezaslouží!* napomenul mne s náznakem hněvu, který však rychle potlačil. *Já si přál odejít z pozemského života... a on mi pouze vyhověl. A Annu také nezabil... tedy aspoň poprvé ne... to ji zahubil ten její upír! On ji pouze zneškodnil, když už byla andělem a hrozilo, že vyzradí druhé straně veškerá naše tajemství! Samotného ho to mrzelo, ale nebylo zbytí! A s tebou... nu, zřejmě je to tvůj osud a on jako anděl zmaru se musí akorát postarat o to, aby byl naplněn, není to tak, že by on sám rozhodoval nad životem a smrtí.*
To říkáš ty! Ale já viděla na vlastní oči, že mámu zabil on! A to i poprvý!
*Viděla?* podivil se Martin.
Jo, viděla! vyštěkla jsem na něj, naštvaná, že mi nevěří.
*Pak ses musela zmýlit. On nic takového neudělal. Naopak! Byl tak zdrcený z toho, že nedokázal její smrti zabránit, že už nechtěl být dál strážným andělem... Proč by se stal andělem zmaru, kdyby Annu zabil sám? Uznej, že je to naprostý nesmysl.*
Nic neuznám! Je to proradnej zmetek a na tom trvám! Ale mileráda ti řeknu, proč se stal andělem zmaru! Třeba proto, že zjistil, že se mu zabíjení líbí! A nebo proto, aby mohl sehrát to svý divadýlko o zkroušeným andělovi!
*S tebou je to těžké,* povzdechl si Martin. *Jak se chceš stát jednou z nás, když máš o andělech takovéhle smýšlení?*
Ne o všech, jenom o těch, co jsou proradný zmetci! odsekla jsem. Navíc jsem neříkala, že toužím bejt jednou z vás, jenom mě zajímalo, jestli je to možný! A můžu ti rovnou říct, že za tuhle cenu bych to nechtěla!
*Za jakou cenu?* nechápal.
No, říkal jsi přece, že bych musela zabít toho, kterej ze mě udělal to, co jsem teď…
*Ano,* přisvědčil Martin, jako kdyby šlo jen o takovou maličkost jako zabít dotěrnou mouchu.
Copak si neuvědomuje, že všichni upíři nejsou úplně zkažení?! Že někteří z nich nejsou o nic horší než ostatní lidé? Jak je může s takovým klidem odsoudit k smrti?! Neměl by s nima mít spíš soucit?
Jenže toho v jejich případě nebyl zjevně schopen. *Párkrát už jsem byl svědkem toho, co dokážou… a věř mi, že to nebyl pěkný pohled. Jsou jako nákaza… a pokud jim nezabráníme v tom se šířit, zamoří zanedlouho celé lidstvo… To přece nesmíme dopustit!*
Jenže všichni nejsou stejní! Jsou i takoví, kteří se tý nemoci snaží vzdorovat… a kterým nečiní potěšení někomu ubližovat!
*S takovými jsem se dosud nesetkal, i když nevylučuji, že můžeš mít pravdu… Ale vezmi si ty nesmyslné války, které neustále někde zuří… umírají tam nevinní lidé… civilisté… A co vojáci, kteří byli vycvičeni k tomu bránit svou vlast, a jsou vysíláni někam daleko od domova, aby bojovali a umírali pro věc, která se jich netýká a které mnohdy ani nerozumí? Jaká je v tom spravedlnost? Koho během boje zajímá, jaký ten člověk je a co se skrývá v jeho srdci?*
Takže takhle to vnímáš? Jako normální válku? A co všechny ty řeči o milování bližního svýho a podobně?!
*Očekávala bys snad od matky, které někdo zabil její dítě, že toho člověka obejme a odpustí mu?* opáčil Martin nezvykle tvrdě. *Nebyla to náhoda, že Lenka zkolabovala… a nebylo to ani žádné pochybení lékařů… Ariel mi tehdy všechno řekl… udělali to ti upíři! To oni ji přivedli do kómatu! Aby z ní mohli vysávat krev! To kvůli nim zemřela!*
To vášnivý obvinění mě zaskočilo natolik, že jsem nebyla schopná hned zareagovat. Ba co hůř… já nebyla ani schopná včas zablokovat směr, kterým se mý zrádný myšlenky jako o život rozběhly, a tak se Martin dozvěděl všechno o Rielově nepovedený akci a jejích následcích dřív, než byste řekli amen. A nebylo pochyb o tom, že to, co se dozvěděl, se mu ani trochu nelíbí. Já se mu teda nedivila, ale zase by měl brát v potaz, že to Riel neudělal se zlým úmyslem, ne? Vždyť on riskoval svůj krk, aby ty dívky před jejich krušným osudem zachránil… nemohl přece za to, že se to tak strašně zvrtlo!
*Ještě ho braň!* osopil se na mě Martin nenávistně. Od něho jsem to fakt nečekala. Vždyť ještě před chvílí vyhlížel naprosto spokojeně a vyrovnaně, jako kdyby už se dávno se vším smířil… a teď?
*Smířit?!* zopakoval s odporem. *Jak se mám smířit s tím, že ten… zmetek… který zabil mou holku je dosud naživu?! Jak se ho vůbec můžeš zastávat?! Vždyť je to parazit!* vyrazil ze sebe a já měla pocit, že nebýt jeho povolání, klidně by použil i silnější slova.
Zastávám se ho, protože mi zachránil život! vysvětlovala jsem mu, přestože jsem pochybovala, že by ho to mohlo přesvědčit. A ty bys ho neměl odsuzovat, když ho vůbec neznáš.
*Zabil mi holku, myslím, že o něm vím víc než dost! A nebyl to náhodou on, kdo z tebe udělal upíra?!*
No jo, ale on musel! Kdyby nebylo Ariela, kterej se rozhodl, že mě zabije…
Martin mě ani nenechal domluvit. *Nech už toho! Ariel není žádný vrah! Tohle je prostě jeho poslání! Někdo nahoře rozhodne, kdo má zemřít, a on to prostě jen vykoná! Není v tom nic osobního!*
Že ne?! Tos ho ale neviděl, s jakou radostí se toho úkolu ujal!
*Mýlíš se v něm! Stejně jako se mýlíš v tom svém Rielovi! Měla bys toho odporného tvora zabít, dokud je ještě čas! Někdo ho přece musí zastavit! Pomstít ty, které zabil!*
Pomstít? Můžeš jako anděl vůbec hovořit o pomstě? Měla jsem za to, že máte vždy nastavit druhou tvář a nikoho nezatracovat!
*On se zatratil sám! Jeho duši už není pomoci!* trval Martin na svým. Toliko k velkorysosti andělů!
Možná, že není, ale já to stejně neudělám! Záleží mi na něm… a jen pro tvou informaci, není tak špatnej, jak si myslíš! Měl jenom v životě smůlu, stejně jako ty! Akorát že on se rozhodl to nevzdat… A za to snad zaslouží smrt?!
*Měla bys tohle zkusit vysvětlit těm dívkám, které má na svědomí!* pronesl Martin hořce. *Jsem si jistý, že by mu to hned odpustily!*
Takhle jednoduchý to přece není! Vždyť on byl taky kdysi normálním člověkem, měl přítelkyni a čekal s ní dítě! A pak o to všechno během jedný noci přišel! Nemyslíš si, že toho máte společnýho víc, než by sis chtěl přiznat?!
*Ne, to si opravdu nemyslím! Je to vrah! A pokud o někoho přišel, pak mu to jenom patří! Ale je to stejně zvláštní, jak nevyzpytatelné jsou cesty spravedlnosti!* Ten konec zněl rozhodně potěšeně… zlomyslně... A já začala mít pocit, že nebe je místo plný pošuků… Krucinál, jestli všichni tihle týpci, který jsem za poslední dobu potkala, patří do nebe, jak potom vypadá peklo?!
Pověz mi něco… chopila jsem se hbitě příležitosti zjistit něco víc. To udělal někdo od vás? Protože ta dívka… Erika… tvrdila s naprostou jistotou, že ji Riel nezabil… A nikdo jinej tam v tu dobu nebyl!
Teda kromě mě… napadlo mě vzápětí a radši jsem se hned přinutila myslet na něco jinýho. Já přece nejsem žádnej vrah! A Riela jsem poznala teprve až u táty! Jenže podle toho, co mi tu kdekdo tvrdí, tak se promenáduju všude možně i nemožně a vyskytuju se u toho, když někdo umírá. Fakt skvělý koníček! Až na to, že já si nic z toho nepamatuju!
*To ale neznamená, že někdo nemohl přijít, ne?* oponoval Martin, který naštěstí mý zběsilý myšlenky nezachytil. *Nevím, proč se automaticky domníváš, že to musel být jeden z nás… Být tebou, ptám se spíš ve svém okolí…*
Co? A koho? svraštila jsem nechápavě čelo.
*Některého z upírů… ale musíš zamířit dostatečně vysoko, tam, kde se o podobných věcech rozhoduje… Tam se třeba dozvíš, jak si upíři vybírají nové členy do své rozsáhlé rodiny. A jak přesně je přesvědčují, aby se k nim přidali…*
Naznačuješ tím, že… začala jsem pomalu, i když musím přiznat, že tohle nebyla možnost, která by mě už někdy předtím nenapadla. Jenže jsem ji zatím ignorovala… kvůli tátovi.
Hlavou mi nevyhnutelně probleskla vzpomínka na to, jak odváděl Riela pryč, zatímco já tam zůstala a v šoku zírala na Eričino zmrzačený tělo… A Martin se na to díval se mnou.
*Pak by ses ho měla nejspíš zeptat, jak se tam tak rychle ocitnul…* sdělil mi tiše. *Ale varuji tě… může se stát, že na své otázky dostaneš odpovědi, které se ti nebudou ani trochu zamlouvat…*
Chtěla jsem od Martina vyzvědět ještě něco víc, ale on už mě ignoroval. Bez hnutí hleděl kamsi dopředu a na jeho pohledný tváři se nepohnul jediný sval. Fajn!
Přestala jsem se snažit a radši jsem se podívala ven, abych zjistila, kde to vůbec jsme. Ale místo, kterým jsme právě projížděli, mi nebylo ani trochu povědomý. Navíc se zdálo, že se nacházíme v nějaký průmyslový zóně, protože všude kolem byly jen samý nízký budovy, co nápadně připomínaly výrobní haly. Teda aspoň kdysi to mohly být výrobní haly, než na nich zapracoval zub času a proměnil jejich kdysi jistě novotou zářící zdi v šedivou drolící se masu betonu. Vymlácený okna na mě slepě zíraly jako prázdný oční důlky a já z toho všeho začínala mít dost divný pocit. Něco nebylo v pořádku...
„Poslyš, Niko, nezabloudila jsi náhodou?“ zeptala jsem se s těžce předstíraným nádechem humoru, který mě ale přešel, když na mě vrhla letmý pohled.
„Neboj, vím naprosto přesně, kam jedu,“ ubezpečila mě. Samozřejmě, že tohle ujištění mě nijak zvlášť neuklidnilo.
„Ale tady to nevypadá, že by tu servírovali snídani!“ namítla jsem chabě a zvažovala, jestli nemám raději z jejího auta hned vyskočit. Jenže k čemu by to bylo? Tím bych akorát riskovala, že se při pádu na zem zraním, a i kdyby se tak nestalo, stejně bych nedokázala být natolik rychlá, abych Nikole unikla.
„Snídaně bude... ale nejdřív si trochu popovídáme,“ oznámila mi chladně. Jako kdyby už to ani nebyla živá bytost, ale nějaký pečlivě naprogramovaný stroj.
„Popovídáme? Vždyť jsme si povídaly už včera... co chceš ještě probírat?“ tvářila jsem se schválně bezelstně.
„My dvě jsme si popovídaly, ale je tu ještě někdo, kdo si s tebou chce promluvit...“
„Fakt?“
S obavama jsem těkala očima mezi troskama budov a doufala, že ta osoba, kterou má Nikola na mysli, není zrovna Ariel. Jenže na druhou stranu, kdo jiný by to asi tak mohl být? Kromě Riela, Marcella a táty tu přece nebyl nikdo další, kdo by se o mě nějak zvlášť zajímal!
„Niko... o co tu jde? Proč tohle děláš?“
„Chci ti jenom pomoct!“ sdělila mi tónem, jakoby se jí dotklo, že jsem to sama nepoznala.
„Pomoct?!“ opáčila jsem trpce. „Tím, že mě předhodíš Arielovi?! Jak mi tohle má pomoct?!“
Zachytila jsem v zrcátku pohyb, jak Martin nesouhlasně potřásl hlavou. Nejspíš se mu nezamlouvalo, že na jeho svěřenkyni ječím, ale na to jsem mu kašlala! A pokud mi to zachrání život, byla jsem odhodlaná řvát klidně ještě daleko víc!
„Iz, co to sakra meleš?! Jakej Ariel?!“ vytřeštila na mě Nikola nechápavě oči. „Copak ti už docela přeskočilo?!“
„Mně že přeskočilo?! Vyvezeš mě na místo, který vypadá jako mafiánský popraviště, a ještě se mi budeš divit?!“
„Mafiánský popraviště?!“ Nika se ušklíbla. „To už přeháníš! Možná je to tady trochu zanedbaný, ale Petr mi řekl, že tu pracuje, a jestli bych tě sem mohla vzít, abychom si všichni tři v klidu promluvili. Je to přece pro tvý dobro!“
„Petr?“ vykulila jsem na ni oči. „Tohle ti nakázal Petr?!“
„Nenakázal, normálně mě slušně požádal!“ opravila mě dotčeně. „Co se ti na tom tak nezdá? Má o tebe jenom strach, to je celý! My oba ho máme!“
„Věř mi, že to já o sebe taky!“ odvětila jsem tiše, zatímco jsem si v duchu pokoušela namluvit, že třeba o nic hroznýho nejde. Možná Petr nikdy neumřel a s celým tím peklem, který se kolem mě poté rozpoutalo, nemá vůbec nic společnýho. Pak by bylo přece jen přirozený, že si dělá starosti, když jsem tak nečekaně zmizela, ne?
„A proč si musíme dávat sraz zrovna tady?! Nemůžem si promluvit v nějaký restauraci jako normální civilizovaní lidi? A nebo proč nepřišel do tvýho bytu?“ chytala jsem se stébel, seč to jen šlo, ale stejně jsem cítila, jak nezadržitelně klesám ke dnu.
„Má prostě moc práce, to je celý!“ sdělila mi Nikola poněkud podrážděně. „Říkal, že tu musí ještě něco dodělat, tak jestli ho tu můžem vyzvednout. Proč seš tak neuvěřitelně podezíravá? To si snad myslíš, že tu na tebe číhá někdo s bouchačkou?!“
„Ne... spíš s nožem...“ vyklouzlo mi, než jsem se stihla včas zarazit.
„Ty seš vážně magor!“ prohlásila Nikola a čelo se jí ustaraně svraštilo.
Asi se začala bát, abych po ní najednou neskočila. A nutno říct, že její strach nebyl zas až tak bezdůvodný, protože mě to už taky napadlo. Kdyby se mi podařilo dostat ji ven z auta a ujet... jenže vzpomínka na to, jak leží na zemi v kaluži krve a já se na ní krmím, mě držela zpátky. Aspoň prozatím.
Nikola zastavila před jednou budovou, která dle mýho soudu vypadala úplně stejně jako ty zbylý kolem, ale to bylo nejspíš jenom proto, že jsem nevěděla něco, co Nikola jo.
„A jsme tu! Vystupovat!“ oznámila mi takřka radostně, jako kdyby se jednalo pouze o nějaký blbý výlet a my měly být po zdlouhavý cestě konečně odměněny nějakým úžasným zážitkem. Jenže já o podobný překvapení ani v nejmenším nestála!
„Proč nemůžem počkat uvnitř? Jenom zatrub, aby věděl, že jsme tady!“ navrhla jsem, připravená bránit se zuby nehty, kdyby se mě někdo snažil dostat z auta.
Ale Nikola pro můj záchvat paniky neměla pochopení. „Prosím tě, nebuď dětinská! Co si myslíš, že ti venku hrozí? Vždyť Petra znáš! Připadá ti snad jako někdo, kdo by ti byl schopnej ublížit?! Navíc proč by to vůbec dělal?!“
„Co já vím?! Poslední dobou už si tuhle otázku ani nepokládám!“ podotkla jsem trpce.
„Tak bys možná měla začít! Nemůžeš přece na potkání obviňovat lidi z toho, že tě chtěj zamordovat!“
„Ani když je to pravda?!“
Nikola si útrpně povzdechla. „V tom případě se asi jedná o dost nešikovný zabijáky, když seš furt naživu. Takže bych se bejt tebou nebála!“
„Věř mi, že bejt mnou, tak radši ani nevylejzáš z bytu!“ odsekla jsem jí, naštvaná že tak zlehčuje mou nelehkou situaci.
„Poslyš, jestli tě někdo sleduje a chce ti ublížit, tak to můžou bejt leda vymahači! Nebrala sis náhodou nějakou pochybnou půjčku?“
„To teda určitě ne!“
„Tak potom zbejvá ještě možnost, že si tě s někým spletli! Jestli ses teda nespletla ty a neděje se to všechno akorát v tvý hlavě!“
„Když už na mě zkoušíš tu psychologii, tak bys měla aspoň vědět, že bys magorovi neměla říkat, že je magor!“
„Jenže jak jinak si to uvědomí?!“
Podrážděně jsem sykla. „Hele... co takhle kompromis? Zavezeš mě hned teď do nějaký léčebny a já ti slíbím, že si s těma doktorama promluvím! To zní férově, ne?“ nabídla jsem jí, protože cokoli mi přišlo lepší, než tu trčet a čekat, až se objeví můj popravčí.
„To zní. A právě proto se mi to zdá podezřelý,“ odvětila Nikola nedůvěřivě. „Navíc Petr mi říkal, že jednoho vynikajícího doktora zná... přimluví se, aby tě vzal...“
„Jo, leda tak do nebe...“ zamumlala jsem kysele, čímž jsem ji zřejmě definitivně vytočila.
„Sakra, přestaň s tím už! Za koho mě vlastně máš?! To si fakt myslíš, že jsem tě sem vzala, aby tě mohl někdo zabít?! Mysli přece!“
„Ne, tys mě sem vzala, protože tě o to Petr požádal! Jenže ty víš úplný kulový o tom, proč to po tobě vlastně chtěl!“ křikla jsem na ni v zoufalý naději, že ji tím přivedu k rozumu. „Necháš si od něj nakecat naprosto cokoli!“
„A proč bych mu neměla věřit?! Co je tak divnýho na tom, že má o tebe starost?!“ rozčilovala se Nikola. „Nechápu, kde se v tobě bere všechna ta nenávist! Copak nevidíš, že tímhle negativním přístupem ubližuješ hlavně sama sobě?!“
„Já se tu akorát snažím o logickej přístup, Niko! A řekni mi jedinej důvod, proč by se měl Petr najednou zajímat o mý blaho?! Je to blbost!“ houkla jsem na ni a přitom jsem mrkla do zrcátka, jak se na tohle naše hlasitý dohadování tváří Martin. Jenže on už vzadu neseděl. Netušila jsem, jestli to jeho náhlý zmizení něco neznačí, na klidu mi to teda rozhodně nepřidalo...
„Fajn, tak mu to můžeš říct, až ho uvidíš!“ vyštěkla na mě Nikola, než vytáhla klíčky ze zapalování a vylezla z auta.
Nepřipadalo mi, že tím, že zůstanu uvnitř, si nějak výrazně pomůžu, a tak jsem se posléze vysoukala ven taky. S očima navrch hlavy a prudce bušícím srdcem. Pokoušela jsem se aspoň uklidnit vědomím, že kdyby šlo do tuhýho, můžu použít svý blesky, jenže vzhledem k tomu, že už jsem nějakou dobu nedostala svou dávku krve, nebyla jsem si tak docela jistá, jestli se na tohle můžu spolíhat.
Hlavou mi znova probleskla vzpomínka na nehybný Nikolino tělo. A na mě, jak dychtivě hltám její krev... Ne, tohle se nesmí stát! bránila jsem se zarputile tý vidině. Pořád ještě rozhoduju o svých činech a něčeho podobnýho se nedopustím, ani kdyby na tom závisel můj život! zapřísahala jsem se v duchu.
Ovšem to jsem ještě nevěděla, že tu nepůjde jenom o můj život...
Jako paralyzovaná jsem stála na místě a zírala na postavu, která se vynořila odkudsi z útrob toho polorozpadlýho domu a beze spěchu kráčela k nám. Matně jsem zaznamenala, jak Nikola vedle mě radostně vyjekla a vyběhla tý osobě vstříc, aby ji láskyplně objala, zatímco já si v duchu říkala, že jsem nejspíš v hodně velkým průšvihu.
Jo, uznávám, že ten muž v džínách a tričku fakt vypadal jako Petr, ale zároveň to nebyl on. Čišel z něj neskutečný chlad a jeho oči byly dočista mrtvý. A já věděla, že u nich to ani zdaleka nekončí...
Zavěšeni do sebe jako docela obyčejný milenecký pár došli oba až ke mně a já bázlivě o krok ustoupila. Ne teda, že by mi těch pár cenťáků navíc mezi náma dopřálo větší pocit bezpečí, protože to bylo v těhlech zapomenutých končinách asi nedostatkový zboží, jednalo se pouze o podvědomou reakci. Škoda jen, že mý podvědomí nebylo přesvědčivější, když jsem se nechala Nikou ukecat k týhle debilní vyjížďce…
„Ahoj, Izabelo... dlouho jsme se neviděli...“ pozdravil mne Petr a ačkoli se mu přitom na rtech objevilo cosi jako náznak úsměvu, nepůsobil příliš potěšeně, spíš zlověstně.
„Jo, ahoj,“ zareagovala jsem víceméně automaticky a v duchu se nemohla nepodivit, že jsem ze sebe vůbec dokázala vypravit nějakou hlásku, protože hrdlo jsem měla úzkostí stažený tak, že to až fyzicky bolelo.
„Nebylo od tebe moc hezké utéct bez jediného slůvka na rozloučenou…“ vytknul mi stále s tím podivným úšklebkem na tváři. „Zlobil jsem se… ale už jsem ti to odpustil… musela jsi být dost vyděšená… a zmatená…“
„Vážně? Jsem ráda, že seš takovej chápavej…“ ocenila jsem to a podařilo se mi přitom omezit hladinu sarkasmu na minimum.
„Pořád vyhlížíš dost vyděšeně… a přitom ti už vůbec nic nehrozí…“ oznámil mi tu skvělou novinu. Jenom jsem se jí, ani nevím proč, zdráhala uvěřit. Nejspíš kvůli tomu, že skvělý noviny se nesdělujou na místech, co vypadají jako mafiánský popraviště.
„A tohle je všechno, cos mi chtěl říct?“
„Skoro… Ještě jsem chtěl, abys věděla, že mi chybíš…“
Matně jsem zaznamenala, jak se Nikola prudce nadechla, očividně šokovaná tím ledabylým prohlášením, a já se neubránila tomu, abych nepocítila krátkodobou škodolibou radost. Tady má toho svýho dokonalýho Petříčka, který ji údajně tak miluje! Jenže pak jsem si uvědomila, že ten jeho zájem o mou maličkost pro mě není žádnou výhrou, a to veselí mě zas rázem přešlo.
„Fakt?“ vydechla jsem nervózně, obavy z toho, abych neplácla nějakou hovadinu, co by ho mohla vytočit, mi skoro svazovaly jazyk.
„Ovšem…“
Téměř hrubě se vymanil z Nikolinýho objetí a popošel ke mně blíž. Teda aspoň se o to snažil, ale já současně začala couvat z jeho dosahu. I přesto se vzdálenost mezi náma k mýmu znepokojení s každým krokem zmenšovala.
„Mně stejně neutečeš…“ prohlásil samolibě a bez jakýhokoli varování po mně skočil, zřejmě už unavený tou naší malou hrou na kočku a myš.
Zaječela jsem, když se jeho prsty bolestivě zabořily do mý kůže, a znova pak, když jsem ztěžka dopadla k zemi, sražena jeho vahou, ale to už bylo spíš jenom žalostný kníknutí, protože jsem si při pádu poněkud vyrazila dech.
„Petře?“ Nikola si k nám pospíšila a trochu užasle zírala na to, jak mě její skvělý přítel drtí pod sebou. „Co to proboha děláš?! Vždyť jí ublížíš!“
„Ale kdepak, tohle nemá šanci jí nějak výrazně ublížit… Vždyť ji nezastavil ani nůž, co jsem jí vrazil do břicha!“ ozval se kdesi kousek od nás povědomý hlas… Jasně, že nepatřil nikomu jinýmu než dobrákovi Arielovi. Jeho příchod jsem očekávala od chvíle, co jsme se ocitly na tomhle opuštěným místě, ale stejně mě dokázal nemile překvapit.
Petr se pomalu zvednul, zřejmě přesvědčený o tom, že teď už stejně nemám kam zdrhnout, když tu má svýho velkýho kámoše.
„Arieli… právě včas…“ usmál se na něho.
„Vím, kdy se mám objevit…“ zchladil ho ihned Ariel. „Ale pověz mi… to… válení po zemi… to jsi chtěl jenom okusit, jaké to bude, a nebo jsi ztratil odvahu použít na ni své schopnosti?“
„Řekněme, že to byla taková lehká nostalgie…“ přiznal Petr s nenuceným pokrčením ramen.
„Nostalgii ponech lidem… spolu s jejich pošetilými sny a bláhovými nadějemi!“ pronesl Ariel ostře a při tomhle se upřeně zahleděl na Nikolu, která celou tu naši malou reality show sledovala s nevěřícně vytřeštěnýma očima. Byla patrně v šoku a já ji nemohla nelitovat, přestože jsme se v tý ošemetný situaci ocitly jenom kvůli ní. Kdyby mě poslouchala… věřila mi… jenže teď už bylo na nějaký kdyby příliš pozdě.
„Tady tvá pouť končí, děvče…“ oznámil mi Ariel se zjevným zadostiučiněním a já o tom ani na okamžik nepochybovala.
Ne ani tak kvůli němu jako kvůli množství andělů, který se náhle zhmotnili jakoby z čistýho vzduchu a utvořili kolem nás natolik těsný kruh, že by mezi nima neproběhla snad ani myš. Šach – mat, pomyslela jsem si a Arielovy pichlavý oči mi dávaly jednoznačně za pravdu.
Fakt blbej den na umírání…
„Musím přiznat, že jsem nečekal, že to s tebou bude až takhle těžké…“ prohodil Ariel a jeho hlas zněl káravě a zarmouceně zároveň.
Jako kdybych ho moc zklamala tím, že jsem se nenechala zabít hned napoprvý. Krucinál, kdyby to šlo, tak bych ho nejradši zklamala zas, jenže ať jsem se kolem sebe rozhlížela sebevíc, nenapadal mě vůbec žádný způsob, jak se z týhle šlamastiky dostat. Kdyby mi třeba pomohla Nikola… ale ta na mě jenom tumpachově zírala a nezmohla se najednou ani na slovo. Káča jedna!
„Takže sis to rozhodl dneska pojistit?!“ vyjela jsem na Ariela s kuráží, kterou jsem musela zatraceně hodně předstírat, protože jinak ve mně byla docela malá dušička. Ale říkala jsem si, že u něho bych s prosíkem stejně neuspěla, takže mi vylučovací metodou zbývala trochu sebevražedná možnost ho naštvat. A vzhledem k tomu, že zabít už mě beztak chtěl, neměla jsem ani co ztratit.
„Jak to myslíš?“ Ariel kupodivu vyhlížel spíš pobaveně než naštvaně. „Narážíš snad na mé společníky, anděly zmaru? Ti tu ale nejsou kvůli tobě…“
„Že ne?“ Znepokojeně jsem se zamračila. „A kvůli komu teda?“
„To zatím nevím… Ale někdo se určitě objeví… a nebo o tom snad pochybuješ?“
„Já?“ Rychle jsem dumala, jak na to zareagovat. Mám radši předstírat, že jsem nikdy neutekla a tudíž je Riel někde v dohledu? Co já bych za to jen dala! Takhle jsem mohla akorát doufat, že mu mý speciálně upravený kafe neublížilo a že ho táta nezabije za to, že mě ztratil z dohledu.
„Opravdu jsi věřila, že by ses jim tak lehce ztratila? Neměla bys je podceňovat, Izabelo, protože oni také znají pár užitečných triků…“
„Oni? To jako upíři?“ ujišťovala jsem se a upřímně si přála, aby se Ariel nemýlil. Protože již známá kudla, kterou vytáhnul zpod svýho pláště, mě zrovna moc nepotěšila.
„Samozřejmě. Sledují tě přes tvůj mobil, ale určitě netuší, jak výjimečně jsem na ně připravený… Dnes bude dobrý den… zabiju hned několik upírů takřka jednou ranou…“ prohlásil a zase nasadil ten svůj křivý úsměv, ze kterýho mi přebíhal mráz po zádech.
„Přes mobil?“ Bezděčně jsem zaletěla pohledem k autu, v jehož útrobách se skrývala má taška i s tím převzácným přístrojem, který jsem ještě včera tak proklínala. Jo, představa toho, jak se někdo přiřítí na mou záchranu, byla dost lákavá, ale výrazně míň se mi zamlouvalo to uvítací komando. Vždyť kdokoli by se sem pro mě vydal, by akorát padnul do jejich pasti! A já bych prostě nesnesla, kdyby to byl Riel! Copak si zasloužil pykat za mou blbost?!
„Proč jsme vlastně tady?“ zeptala jsem se zvědavě. A taky abych hrála o čas. „Už tě to přestalo bavit v parcích?“
„Protože tohle je naše území, sem se žádný upír neodváží. Pokud má ovšem všech pět pohromadě,“ ušklíbnul se Ariel.
„Vaše území? Fakt útulný místečko...“
„A brzy se ti bude zamlouvat ještě víc, že, Petře?“ odtušil.
„To bez pochyb,“ přisvědčil můj bývalý úslužně. Mezi všema těma panákama v béžovo-šedých kabátech působil poněkud nepatřičně, ale horlivě to doháněl svým mrazivým pohledem. „Izabela měla vždy ráda horory... a teď se ocitne přímo v dění jednoho z nich... Boj mezi anděly, upíry a lidmi... může být snad něco působivějšího?“
„Mezi lidmi?“ ozvalo se znenadání zpoza tý živý hradby, která mi blokovala cestu, a já i bez koukání poznala, že je to Martin. A proti veškerý logice jsem zadoufala, že nás třeba nějak zachrání, ačkoli co by zmohl proti tak obrovský přesile, mi zatím nebylo úplně jasný.
„Petr se jenom přeřekl, Martine,“ konejšil strážnýho anděla Ariel. „Tvé svěřenkyni se vůbec nic nestane, o tu nám přece nejde.“
„Možná...“ pronesl Petr chladně a mě překvapilo, že si najednou dovolil oponovat. „Ale viděla toho až příliš... A to není dobré pro nikoho z nás...“
„Nebylo by ani dobré, kdyby přišla nahoru a vyprávěla o tom!“ upozornil ho Ariel důrazně. „Však já už se postarám, aby se dostala na klidné místečko, kde nebude moct nikomu škodit... znám pár příhodných ústavů, kam odkládám podobné případy...“ Krutý úsměv zkřivil jeho tenký rty, až vypadaly jako had, který se právě chystá k útoku.
A Petr jeho veselí sdílel. „Dám na tvé zkušenosti, přece jen už jsi tu déle než já...“
Martin s tím však srozuměn nebyl. „Ústav?“ opáčil a nezněl přitom právě nadšeně. „A není nějaká jiná možnost?“
„Ne!“ odseknul Ariel. „Copak ona sama nevyhrožovala něčím podobným Izabele? Nyní okusí svou vlastní medicínu! A pak že neexistuje spravedlnost!“ Ošklivě se zasmál a já zaznamenala, jak se na něho Nikola vyděšeně zadívala.
„Tys měla pravdu...“ hlesla, stále omámená tím nenadálým vývojem událostí.
„Jo,“ přitakala jsem stroze. „Ale život si za to asi nekoupíme.“
„Jak dojemné...“ pronesl Ariel sarkasticky. „Škoda jen, že na utužování svého přátelství nemáte víc času! Protože jestli, dámy, dovolíte, tak teď se s Izabelou definitivně rozloučíme...“
S hrdlem staženým úzkostí jsem sledovala, jak pevněji sevřel nůž a vykročil směrem ke mně, celá ta situace se zdála být natolik absurdní, že jsem několikrát po sobě zamrkala, jestli se mi to fakt jenom nezdá. Samozřejmě, že nezdálo.
Zoufale jsem se pokoušela zastavit jeho postup bleskem, jenže se stalo přesně to, čeho jsem se obávala. Totiž vůbec nic. S rostoucí panikou jsem to zkusila ještě párkrát, než jsem byla nucena uznat, že to opravdu nemá cenu. A na to, abych mu na hlavu hodila některý z obrovských kusů rozmlácenýho betonu, co se povalovaly kolem, jsem naneštěstí neměla dost sil. Prostě den blbec jak vyšitej! Jasně, mohla jsem se ještě vrhnout na Nikolu a loknout si od ní krve, to by určitě pomohlo, ale na to se ode mě nacházela až příliš daleko a já se dosud zdráhala sáhnout k něčemu tak drastickýmu.
„Myslela jsem, že ještě na někoho čekáme,“ polkla jsem ztěžka a ustoupila o krok dozadu, čímž mý putování skončilo, protože jsem narazila na jednoho z těch andělů. A přestože by mě nepřekvapilo, kdyby měl u sebe taky nůž, stejně jsem se k němu tiskla, jako kdyby mě mohl před Arielem ochránit.
„My počkáme raději bez tebe, Izabelo. Svůj účel tady jsi už splnila… není důvod to déle protahovat.“
Pomalu se ke mně blížil, oči se mu leskly vražednou touhou. A já horlivě přemítala, co říct, abych si zachránila krk. Protože tohle přece nemohl být konec… Kdyby byl, pak bych neměla tu vidinu, jak vysávám Nikolu! A nebo se to mělo už dávno stát a kvůli tomu, že jsem znala budoucnost a vzepřela jsem se jí, jsem všechno změnila? Je možný, že jsem zachránila Niku a sebe odsoudila k smrti? To by byl teda náramně výhodnej kšeft! Leda, že bych to zkusila trochu usmlouvat…
„Copak už jste mě docela zatratili? Chtěla bych se… očistit… nechci umřít jako jedna z nich… poskvrněná a nehodná… Chci svůj hřích odčinit!“ vyblekotala jsem ze sebe nepříliš přesvědčivě, inspirovaná Martinovýma slovama.
„Odčinit?“ Ariel se zasmál. „Já tu nejsem kvůli tvým hříchům, Izabelo, já tě přišel zabít a to také udělám!“
„Ale co má duše?“ vyjekla jsem vyděšeně, ne proto, že by mě její osud tak trápil, ale proto, že mě ten hajzl zničehonic popadl dost hrubě pod krkem a bylo mu úplně ukradený, že mi drtí ohryzek na kaši.
„Do pekel s tvou duší, to je také jediné místo, kam patří!“ zasyčel na mě záštiplně a ještě víc zesílil svůj stisk. Chtěla jsem na něho zaútočit nehty a zadrápnout mu je někam hodně hluboko do toho jeho odpornýho ksichtu, jenže ten anděl, ke kterýmu jsem se dosud poměrně důvěrně tulila, zareagoval pohotově a uvěznil mý paže v ocelovým sevření svých rukou.
„Pusť!“ pokoušela jsem se celkem zbytečně osvobodit a Ariel se mým marným úsilím docela dobře bavil.
„Přesně jako tvoje matka…“ pronesl posměšně a já sebou zazmítala ještě zuřivěji, i když s úplně stejným výsledkem.
„Seš hajzl!“ plivla jsem po něm aspoň nenávistně. „Ubožák, kterej si ani neumí najít holku normálním způsobem! Muselo tě dost naštvat, když se tam tenkrát v tý pustině objevil můj táta a zkazil ti to tvý malý rendezvous! Tolik sis dal záležet na všech těch svých lžích a jediný, co se ti povedlo, bylo, žes mámu vehnal do náruče Davidovi a pak jemu! Možná jsi měl spíš dělat Amorka, zřejmě máš talent na sbližování lidí!“ dodala jsem ještě kousavě a škodolibě jsem se ušklíbla.
Dlouho mi ten výraz ale na tváři nevydržel, protože Ariel neváhal a rovnou mi jednu ubalil. A řeknu vám, že nedržet mě ten jeho kumpán, tak jsem se válela po zemi. Takhle jsem jenom opatrně zahýbala čelistí, abych zjistila, že nemám nic zlomenýho, a snažila se co nejrychlejc zahnat mžitky, který se mi míhaly před očima. Zatímco jsem se vzpamatovávala, napřáhnul se Ariel k dalšímu úderu a já radši pevně semkla víčka, protože jsem stejně neměla šanci někam uhnout. Jenže ta rána nikdy nepřišla.
„Už se blíží!“ oznámil někdo takřka radostně a já prudce otevřela oči, i když mi bylo jasný, že přes tu svou popravčí četu nic neuvidím.
Bylo mi aspoň útěchou, že si mě Ariel přestal všímat a radši zamířil k andělovi, který přinášel tu zvěst. Kruh se na okamžik rozevřel, aby mohl vyjít ven a hned se za ním zase takřka neprodyšně semknul. Jejich hlasy jsem však slyšela až příliš zřetelně.
„A kdopak si rozhodl hrát na zachránce Izabely?“ tázal se Ariel v napjatým očekávání.
„Riel.“
„Jak předvídatelné!“ odfrknul si pohrdavě, ale jeho druh mu musel ještě něco tiše sdělit, protože se bujaře rozchechtal. Znělo to jako smích samotnýho ďábla. „Doufal jsem, že se objeví, ale nepředpokládal jsem, že by se mi to mohlo vyplnit! Dnes je skutečně můj šťastný den!“
Ztuhla jsem hrůzou, protože jsem tušila, o kom to mluví. O tátovi...
Odkládám tužku a unavenýma očima se rozhlížím po svý nehostinný tmavý cele.
Už se mi ani nechce psát dál... jaký to má vůbec smysl? Copak se odsud někdy dostanu? Navíc nemám chuť vzpomínat na události toho dne... je to stále někde hluboko ve mně... ten pocit viny... má svý trnitý šlahouny omotaný kolem mýho srdce a když si nedávám pozor, dokážou ty ostny zajet pěkně hluboko...
Nevím, jak se s tím vypořádat... copak to vůbec jde? Zavinila jsem smrt dvou lidí a na to neexistuje žádná omluva. Pravda, neměla jsem tehdy na výběr, tenhle luxus mi byl sebrán bez jakýkoli debaty, ale za to se moc schovávat nemůžu. Protože kdybych neměla ten blbej nápad, že od Riela uteču, k ničemu z toho by nedošlo. Udělala jsem chybu. Stejně jako tenkrát, když jsem utekla od táty. Nebýt mě, mohli být mí rodiče ještě naživu a kdo ví, třeba by našli způsob, jak být spolu. Strašně bych chtěla věřit, že jsou spolu i tak, ale nejsem už malá holka, co si plete pohádky s realitou.
A i kdybych byla, při pohledu na špinavý zdi, který mne obklopujou, a olezlou matraci na zemi, by mě to hodně rychle přešlo. Protože princezny se přece zavírají do věží, ne někam do podzemí, a jejich potencionální zachránci většinou nedlí jenom pár metrů od nich v okovech víc mrtví než živí…
Tentokrát už se Riel nepřiřítí na svý motorce, aby nás odvezl někam daleko pryč… do bezpečí…
„Arieli, trvám na tom, že ať tu chystáte cokoli, Nikole se nesmí nic stát! Nechte mě ji odvést pryč!“ ozval se Martin s důrazností, kterou bych od něj nečekala, a nic mu přitom nevadilo, že mu skočil do řeči. Jenže Ariel měl v tu chvíli očividně docela jiný starosti, než aby ho její úděl zajímal.
„Nikola počká!“ odsekl mu bez dlouhýho rozmýšlení a zavolal si k sobě Petra, nepochybně aby spolu domluvili nějaký hnusný trik.
A mně z toho všeho bylo čím dál tím víc úzko. Pravda, skupinka andělů, která mě obklopovala, nebyla ničím, co by táta s Rielem, pokud budou spolupracovat, nezvládli, ale měla jsem neblahý tušení, že to není to jediný, co si na ně Ariel připravil. Naneštěstí nebyl způsob, jak je varovat, mohla jsem pouze doufat, že ví, co je tohle místo zač, a hlavně s kým mají co do činění… Nebo že by přece jen…?
Martine? promluvila jsem v duchu k Nikolinýmu ochránci a trochu se mi ulevilo, když jsem ve svý hlavě zachytila jeho znepokojený hlas.
*Tohle se nemělo stát…*
Já vím, ale pořád je způsob, jak to celý zastavit… jak Niku zachránit…
*Jak? Oni mi nedovolí ji odsud teď dostat… a kdoví, jaké peklo tu zanedlouho vypukne…* dělal si starosti a mně se to náramně hodilo, protože tím spíš se mi ho podaří přesvědčit, aby mi pomohl. On byl mou poslední nadějí, a tak jsem to nemínila zvorat.
I kdyby se jí tady nic nestalo, stejně skončí v blázinci. Copak tohle chceš? Hodláš tomu jen tak přihlížet a nebo uděláš něco, čím ji před tím hrozným osudem ochráníš? To je přece tvoje práce… povinnost! zpracovávala jsem ho dál. Sice jsem dost pokoušela štěstí tím, jak jsem na něho tlačila, ale netušila jsem, kolik mi ještě zbývá času. Samozřejmě, že ta nenadálá péče připadala Martinovi podezřelá.
*Proč tě najednou zajímá, co s ní bude? Vy dvě se přece nemáte nijak zvlášť v oblibě.*
To je pravda, nejde mi zas až tak o ni, jako o Riela. Na tom ale vlastně nezáleží, protože když pomůžeš jemu, pomůžeš zároveň i Nikole. Musíš ho jenom vyhledat a varovat, že tu na něj Ariel čeká…
*Zradit svůj druh, abych zachránil někoho z Temných?!* Martin se tou myšlenkou zdál být upřímně zděšený. Jo, to mi ještě scházelo… čistá neposkvrněná duše v okamžiku, kdy jsem došla k závěru, že většina andělů jsou prachsprostý gauneři!
A ty si snad myslíš, že to, co tu chystají, je správný? Vždyť mají v plánu normální popravu!
*Nedělají nic špatného, jejich úkolem je potírání těch druhých… a ty mezi ně prý patříš také…*
Prý?! opáčila jsem podrážděně. Ty nevíš o mým původu vůbec nic, co?! Můj otec je možná upír, ale moje máma byla anděl a to z nás dvou činí skoro sourozence! Takže by sis laskavě mohl načechrat křídla a zkusit pro mě něco udělat!
*Takže to jsi ty?* vydechl Martin užasle. *Zaslechl jsem u nás nahoře zvěsti o dítěti, které je zčásti upír a zčásti anděl… i když jsem netušil, že se s tou prazvláštní bytostí kdy střetnu…*
Fajn, tak se ti to poštěstilo, potěšení na mý straně! pokoušela jsem se ho vybudit k nějaký činnosti. Musíš vyhledat Riela a říct mu, ať sem za žádnou cenu nejezdí sám! Slyšíš?!
*Vždycky jsem si myslel, že jsou to jenom povídačky… Nikdy se o tom nemluvilo nahlas… vždy jen vskrytu… šeptem… A ty jsi přitom skutečná…* blekotal dál a mně kvapem docházela trpělivost.
To jsem, ale jestli konečně něco neuděláš, tak už dlouho nebudu! zařvala jsem na něho ze všech sil.
*Dobrá… já… udělám to…* přislíbil Martin zdráhavě, zřejmě dosud v šoku z toho odhalení.
Tak běž! Pospěš si! vybídla jsem ho a snažně jsem doufala, že není příliš pozdě.
„Ale, ale, kampak sis to namířil?! Najednou se už o život své svěřenky neobáváš?“ ozval se Arielův posměšný hlas a mně se sevřelo srdce úzkostí, protože pokud se Martinovi nepodaří ho něčím uklidnit, můžu na jeho pomoc zapomenout. Jenže… může jako anděl vůbec lhát?
Už o chvilku pozdějc jsem ale zjistila, že jsem spíš měla dumat, jestli ze sebe vůbec dokáže vypravit aspoň dvě slova za sebou, aniž by se zadrhnul.
„Já… vždyť jsi slíbil, že… no… že se Nikole nic nestane… a tak… jsem si říkal… že tu nebudu už… překážet…“ lezlo to z toho strážnýho anděla jako z chlupatý deky a já útrpně protáhla obličej. Je tohle možný?! To už nemělo s čistotou duše nic společnýho, to zavánělo normální natvrdlostí! Mít toho zoufalce ve svým dosahu, snad bych ho i nakopla, aby se trochu vzpamatoval!
„To jsem slíbil,“ připustil Ariel takovým tónem, že jsem si úplně živě představila ten jeho nepěkný úsměv. „Ale ty bys jako dobrý pastýř stejně neměl opouštět své ovečky. A nebo snad věříš vlkovi, že ti tvou ovečku pohlídá?“
Zaslechla jsem několik pobavených uchechnutí a pomalu jsem začínala pochybovat, že mají andělé zmaru s andělama vůbec něco společnýho. Jeden by přece čekal přívětivý a dobrotivý bytosti… ne takovou bandu hajzlů, se kterou jsem měla tu spornou čest se setkat. A nebo že by tak okouzlující byli jen Arielovi kumpáni? Ani by mě to nepřekvapilo, svůj k svýmu, že jo...
„Arieli, já...“ Martin se odmlčel, zřejmě jak se zuřivě snažil vymyslet nějakou důvěryhodnou výmluvu, a já svěsila hlavu, mý naděje tytam ještě dřív, než to odpískal sám Ariel.
„Ty co?! No?!“ vyjel na něho znenadání, jeho předchozí laškování rychle ustoupilo rostoucímu hněvu. „Copak máš za lubem? Jít na nás snad žalovat?! Myslel jsem, že jsi chytřejší... ale očividně je pravda to, co se říká... že vy strážní jste moc rozumu nepobrali!“ Neochotně jsem s ním musela v tomhle bodu výjimečně souhlasit.
„Však o vás se taky leccos povídá!“ odsekl mu Martin odbojně.
„Vážně?“ Ariel to jediný slovo výhružně protáhnul a já v duchu vzývala svýho spojence, aby držel jazyk za zubama a radši už nic neříkal, jenže on mě pro tentokrát docela ignoroval.
„Nechtěl jsem tomu věřit... vždycky jsem tě považoval za svého přítele... ale když se rozhlédnu kolem a vidím, kým ses obklopil, nemůžu nepřemýšlet, jestli na tom náhodou něco není...“
„Není na čem?“
„Že andělé zmaru nebyli za svého pozemského života dobrými lidmi... že to byli... kriminálníci... vrazi...“ Martin zněl celkem vyděšeně, ne asi z pomyšlení, že je ve společnosti takové sebranky, jako spíš proto, že ta představa pro něho byla až doposud naprosto nemyslitelná. A přece...
„Ale takoví přece do nebe nepatří, ne?“ odtušil Ariel se smíchem.
„To ne... Já nevím, jak se to mohlo stát... nejspíš nějaký omyl... musím to nahlásit... tohle přece nemůže dál pokračovat...“ chrlil ze sebe Martin a já si říkala, že ten mladý neopeřený chlapec má zřejmě ještě menší pud sebezáchovy než já. Jak jinak si vysvětlit, že takhle otevřeně Arielovi vyhrožuje?
„Musíš to nahlásit? A komupak bys to chtěl hlásit?“ nenechal se tím Ariel vyvést z míry. Očividně ho ta vidina ani trochu neznepokojovala. Což nevyhnutelně znepokojovalo mě.
„Archandělu Azraelovi... a také našemu Nejvyššímu...“
Petr se bujaře rozesmál. „Ta nevinnost mě takřka dojímá!“
„Jo? To máš štěstí!“ odvětil mu Ariel znechuceně. „Mně se z toho chce spíš zvracet!“
Zaregistrovala jsem, jak Martin tlumeně vykřiknul, a obávala jsem se nejhoršího.
„Když jsem se tě tehdy před tou nemocnicí ujal, myslel jsem si, že budeš co k čemu! Že budeš chtít pomstít smrt své přítelkyně a přidáš se k nám! Ale ty jsi naprosto neschopný imbecil! Strážný andílek... pche!“ vysmíval se mu Ariel krutě. „Měl jsem tě tehdy nechat, aby ses zabil sám... to bych se s tebou aspoň nemusel obtěžovat!“
„Chtěl jsem jenom ochránit další dívky před podobným osudem, co je na tom špatného?!“ vypravil ze sebe Martin a podle toho, jak přiškrceně jeho hlas zněl, ho nejspíš Ariel držel hodně pevně pod krkem.
„Před podobným osudem?! Hochu, ty jsi neskutečně naivní... Obávám se, že pro někoho takového už nebudu mít další využití... a měl jsem to s tebou skoncovat už dávno...“ povzdechl si ten zmetek tak útrpně, že by ho jeden snad i litoval.
„Já ti nerozumím, Arieli...“ Rozpoznala jsem v Martinově tónu stopy paniky a podle toho jsem usoudila, že tomu naopak začíná rozumět až příliš dobře. Na rozdíl ode mě.
„Tvou holku jsem zabil já, žádní upíři. Je to poměrně osvědčený způsob, jak rozšiřovat naše řady,“ oznámil mu Ariel prostě, jako kdyby vlastně o nic zásadního nešlo. Jasně, úplná personální agentura Anděl & Co. s.r.o.
„A to mi říkáš jen tak? Přede všemi?“ zalapal Martin po dechu. „Nemáš obavy, že bys je tím mohl rozzlobit? Jestli také o někoho přišli...“
„Dost už!“ utnul ho Ariel rázně. „Máš pravdu v tom, že většina z nich o někoho přišla... ale protože to bylo nejčastěji jejich vlastní rukou, nemají mi co zazlívat... Jsou přesně takoví, jak jsi říkal... akorát v jednom ses zmýlil... Ty už to nikomu nepovíš!“
Pevně jsem semkla víčka a hořce litovala, že nemám volný ruce, abych si je mohla přitisknout na uši a ztlumit tak Martinův zmučený výkřik. Tušila jsem, co teď asi prožívá, protože já už jednou měla tu čest pocítit v sobě Arielův nůž a vzhledem k tomu, že se v tom ten parchant dost vyžíval, to byl hodně hnusný zážitek. Ne teda že bych si představovala, že by to za jiných okolností byla paráda...
„Oni ho snad zabili!“ vyjekla Nikola vyděšeně a já jenom nepřítomně přisvědčila.
Neslyšela jsem sice, že by jeho tělo dopadlo na zem, ale jelikož byl anděl, tak jsem to ani nečekala. Předpokládám, že se prostě rozplynul. A s ním i veškerý mý naděje. Tudíž když se znenadání objevil Ariel přímo přede mnou, v ruce stále tu svou kudlu, už jsem se ani nijak zvlášť nevzpouzela. Jenom jedenkrát jsem ho zkusila trefit bleskem a když se opět vůbec nic nestalo, poddala jsem se svýmu osudu.
„Neměla jsi s tím jeho podivným chováním náhodou něco společného, že ne?“ zeptal se mě ten hajzl podezíravě a hrotem nože mi pomalu kreslil ornamenty na tvář. Naštěstí jenom po povrchu kůže, ale ani tak nemůžu říct, že by ten dotyk chladný oceli byl dvakrát příjemný.
„Záleží na tom? Vždyť už jsi ho stejně zabil!“ odsekla jsem.
„Já že ho zabil? Ale kdepak... zabili ho upíři... jako ostatně už tolik andělů a lidí před ním... právě proto je musíme vyhladit... protože jsou to nelítostní vrazi...“ sdělil mi Ariel a k mýmu úžasu se mu dokonce podařilo, že jeho hlas zněl patřičně rozhořčeně.
A mně docházelo, že jsem se ocitla mezi dvěma stranama, který si nejsou až zas tak nepodobný. A taky proč jsou upíři tak nenávidění a pronásledovaní. Jestli se Ariel a jeho kumpáni náležitě činí a pokaždý to svedou na ně, pak není divu, že mají tolik fandů.
„A co s ní?“ zeptal se ten anděl, který mě držel, dychtivě. „Můžu se o ni postarat?“
Ariel na něho vrhnul nevlídný pohled, za který jsem mu byla poměrně vděčná. „Kdyby už něco, tak se o ni postarám sám, ale ten čas zatím nenadešel!“
„Ale vždyť jsi prve říkal–“
„Pokud sis toho nevšiml, tak se situace mezitím poněkud změnila! Může se nám ještě hodit!“
„K čemu? Vždyť ti dva už jsou na cestě sem! A nikoho dalšího s sebou nemají...“ pronesl ten dobrák za mnou natěšeně a kdyby mě k sobě netisknul tak pevně, s chutí bych ho kopla někam.
„Ty ses očividně ještě s nikým z nich nesetkal, co, jinak bys takhle nemluvil!“ poznamenal Ariel s despektem. „Prostě ji chci mít naživu pro případ, že by se něco zvrtlo!“
„Co by se asi tak zvrtlo?!“ odsekl anděl nevlídně, zřejmě dotčený, že ho jeho společník kárá. „Vždyť Petr přivedl pět svých druhů... to je celkem šest andělů zkázy... Kdyby chtěli, srovnali by celé tohle místo se zemí. Co se zemí! Klidně by ho nechali propadnout až do samotného nitra Země!“
A do prdele! zaklela jsem v duchu. Jak se zdálo, tak jsem sama Ariela dost podcenila. Neměla jsem ponětí, co všechno takový anděl zkázy dovede, ale stejně mě z toho zamrazilo. A pak jsem to zaslechla... zvuk, který jsem tak dobře znala... A očividně jsem nebyla jediná, kdo věděl, co to znamená, protože po Arielově tváři se rozlil nehezký úsměv.
„Já oceňuji, že se tak staráš, ale tohle nech laskavě na mně! Radši hlídej spolu s ostatníma Izabelu. Však oni si rozmyslí něco na nás zkoušet, když ji máme v hrsti!“ nakázal tomu andělovi a ten neochotně přikývnul.
„Co máš v plánu?“ vyzvídal Petr, který postával poblíž nás, akorát vně kruhu. „Máme se do toho hned dát?“
„Zatím ne. Zůstaňte stranou, dokud vám neřeknu. Myslím, že s Izabelou máme velkou šanci, že se vzdají dobrovolně. Oba pro ni přece už několikrát riskovali... naposledy teď, když se odvážili až sem... Neudělali by nic, čím by ji mohli ohrozit...“
„Dobře,“ souhlasil Petr povolně.
Ten zvuk, co jsem prve zachytila, mezitím zesílil. Klidně se přiznám, že žádný odborník na motorky nejsem, ale s Rielem jsem na tý jeho jela už tolikrát, že jsem nepochybovala o tom, že je to vážně on. Část mýho já měla radost, že je v pořádku a že ho zas uvidím, a ta druhá se proklínala, protože to kvůli mně mířil rovnou do Arielových nemilosrdných spárů.
„Jak mu můžeš pomáhat, když to on tě zabil?!“ houkla jsem naštvaně Petrovým směrem, protože tohle mi fakt nešlo na rozum.
Čekala jsem, že mě začne horlivě ujišťovat, že to neudělal Ariel ale někdo z upírů, jenže on mě docela zaskočil tím, že se o to vůbec nepokusil.
„To máš pravdu, ale já to po něm sám chtěl,“ sdělil mi prostě. „Vyprávěl mi o tom, co se ti stalo... že tě jeden z Temných dostal v parku... a že podobný osud brzy čeká i mě... pokud nepřijmu jeho nabídku... Nebral jsem ho zprvu moc vážně, ale pak se objevil on... ten bastard Riel! Tvářil se dost nasupeně a já pochopil, že nemám na výběr... a tak jsem souhlasil...“
Datum | 26.02.2012 |
Vložil | Rezkaaa |
Titulek | A ou... |
Trochu nám začíná přituhovat... Hlavně ať se Iz, Rielovi ani Izabelinýmu taťkovi nic nestane!! A Ariel ať shnije v pekle! ( :D těším na další díl)