Díl 1-10

Izabela je obyčejná šestadvacetiletá holka, která chodí normálně do práce, bydlí se svým přítelem a její život není vůbec ničím výjimečný. Aspoň až do onoho pondělka, kdy zjistila, že ji chce někdo zabít...

1. díl   

        Když jsem onoho rána vystupovala z metra, ani náhodou jsem nepředpokládala, že by se ten den mohl nějak zásadně lišit od těch předchozích. Co by taky člověk očekával od pondělí, bezpochyby toho nejotravnějšího dne v týdnu!

Nevraživě jsem zamžourala do vycházejícího slunce, jsem totiž trochu světloplachá, a v duchu jsem zanadávala, že jsem si zas zapomněla vzít sluneční brýle. No co, ten kousek to nějak vydržím a pak stejně budu celý den dřepět v klimatizovaným kanclu a prohrabávat se fakturama! Pomalu ale jistě jsem svou práci asistentky účetní začínala nenávidět. Věčně dobře naložená a upovídaná šéfová mi už lezla značně na nervy a ani se zbytkem osazenstva jsem si nijak zvlášť do oka nepadla. Jako kdyby byli z jiný planety. A nebo jsem z ní byla spíš já…

Ne, že bych se nesnažila zapadnout, ale nějak se mi to nikdy doopravdy nezdařilo. A tak jsem se na to po čase vykašlala úplně. Prostě jsem si odpracovala svých osm hodin a padala domů. Tam jsem aspoň měla pocit, že můžu být sama sebou a nikdo mě pro to nebude odsuzovat. Rozhodně ne můj dlouholetý přítel, který mý výstřelky v oblíkání, hudbě a chování víceméně toleroval. Nejspíš nikdy nepochopím, co na mně vlastně viděl, ale na tom teď už stejně nezáleží, protože je mrtvý. Ale to už moc předbíhám...

Zatím se nic mimořádnýho neděje a já si to neochotně šinu do práce, na sobě absurdní a nepohodlný kostýmek, který se ovšem Petrovi, tak se ten můj přítel jmenuje, hrozně líbí. Jediný, co mě uklidňuje, je, že má šedou barvu, což je jedna z mých oblíbených. Kromě ní mám ještě ráda červenou a černou.

Ha, teď si určitě myslíte, že jsem nějaká divná holka, co má ráda ponurou hudbu, horory a hřbitovy a pokud není v práci, tak chodí oblečená v rubáši, ale to byste mě přeceňovali! Normálně nosím džíny a trička, ale nemám ráda moc výrazný barvy, už takhle si připadám jako dost velkej exot, než abych na sebe ještě zbytečně upozorňovala.

Jo, asi mám malý sebevědomí, ale každej je nějakej. A já opravdu nemám důvod, abych si připadala jako nějaká hvězda. Mám průměrný vzdělání, průměrnou práci, za kterou beru průměrný plat. I můj vzhled je asi průměrný, i když Petr mi občas říká, jak jsem nádherná. Někdy mám pocit, že snad existujou dvě Izabely: jedna z nich je ta okouzlující bytost s dlouhýma černýma vlasama a velkýma zelenýma očima, kterou vidí jen Petr a kterou zřejmě očekávali i mí rodiče, jinak by mi nemohli dát tak absurdní jméno! No a ta druhá jsem já... Těší mě, třeba bychom mohli někdy zajít na kafe!

Skloním hlavu, aby mi vlasy aspoň trochu kryly obličej, a v lodičkách, který bytostně nenávidím, se snažím překonat kočičí hlavy bez újmy na zdraví. Fakt obdivuju holky, co dokážou elegantně chodit na jehlových podpatcích! To bych určitě zařadila někam mezi deset divů světa...

Míjím pekařství a vůně, která se z něho line, mě přivábí spolehlivěji než světlo můry. Zajdu dovnitř a koupím si nějaký plněný šáteček, aspoň budu mít co zakousnout ke kávě, když jsem se zase nestihla najíst doma. No jo, jsem trochu lempl a vstávání časně ráno není můj styl. Jsem spíš noční živel, teprve když se obloha zakryje sametem noci a vše ztichne, připadá mi, že můžu konečně volně dýchat. Ne, nejsem ani žádná neustále zdeprimovaná bytost, co fušuje do poezie, prostě mi to jen přišlo výstižný. Já nevím, že lidi tak rádi škatulkují druhé!

Zahnula jsem za roh a skoro se srazila s nějakým chlapem. Blbec, ani nezabučí! Neví snad, že se po chodníku chodí po pravý straně?! A nebo možná něco říkal, těžko říct, když mám v uších sluchátka a snažím se ještě rychle nahustit do hlavy nějakou dobrou hudbu, abych přežila aspoň pár hodin.

Hm, to je přehnaně optimistický, protože už po pár minutách od příchodu šéfový mám vždycky chuť začít řvát z frustrace. Kdyby to šlo, tak ji snad umlátím šanonem! Nechápu, proč si myslí, že ráda poslouchám všechny ty její plky. Opravdu mě nezajímá, co dělá její úžasný manžílek, který je podle mýho názoru dost pod pantoflem, ani to, co dělá její úžasný synek a už vůbec ne, co úžasného si zase koupila a za kolik, a co úžasného podnikala přes víkend. Jo, její život je očividně naprosto úžasný! A nebo jenom na něčem ujíždí... nikdo normální přece nemůže být neustále takhle happy. Pak se mě vždy obligátně zeptá, co je nového u mě. Krucinál! Proč by mělo být pořád něco novýho? Mně to celkem vyhovuje při starým, nemám moc ráda změny. Jenže osud většinou nezajímá, co má člověk rád a co ne. A změny, který měly vbrzku v mým životě nastat, se neúprosně blížily…

Stejně jako chlápek, co kráčel proti mně. Měl na sobě dlouhý šedý kabát a zdálo se mi, že si mě důkladně prohlíží. No co, jen si čum! Pro jistotu jsem ale přidala do kroku, protože ulička, kterou jsem si pravidelně zkracovala cestu do práce, nepatřila zrovna k nejfrekventovanějším.

Když jsem najednou ucítila něčí dotyk na rameni, skoro jsem leknutím nadskočila. Prudce jsem se otočila a zaregistrovala, že je to ten týpek, co mě předtím skoro srazil. Chce se mi snad opožděně omluvit nebo co? Spíš asi zabloudil, řekla jsem si vzápětí, když jsem viděla, jak se rozhlíží kolem, jako kdyby něco hledal. Sundala jsem si sluchátka, abych ho slyšela, až se bude ptát na cestu, ale to bylo asi to poslední, co ho v tu chvíli trápilo. Místo toho se smutně pousmál a zpod svýho kabátu vytáhl dost nebezpečně vyhlížející nůž.

A do pr...! Netušila jsem, že takovýhle magoři vstávaj tak brzo ráno! A přitom vypadal celkem neškodně, rozhodně bych od něj něco podobnýho nečekala!

Zoufale jsem se ohlídla, jestli je ten druhý muž ještě poblíž, doufala jsem totiž, že by mi mohl pomoct. Já vím, že láska k bližnímu už je pasé a každý se stará jen o sebe, ale snad existujou i výjimky, ne? Pravda, jako dlouhonohá plavovláska bych měla na takovouhle výjimku asi větší kliku, ale víte, co se říká - naděje umírá poslední!

No, když jsem toho druhýho spatřila, došlo mi, že naděje už asi dávno umřela. A možná to nebude to jediný, co dnes umře. Protože ten druhej týpek stál přímo za mnou a v ruce svíral úplně stejnou kudlu...

2. díl

        Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat, musím přiznat, že se mi nestává každý den, aby na mě vyskočili hned dva chlápci s nožema. A ani mi to nijak zvlášť nechybělo, nejsem zrovna adrenalinový typ. Takže jsem na ně nejdřív šokovaně zírala, nějak mě ani nenapadlo, abych zkusila ječet o pomoc. A potom jsem pitomě hlesla: „Pokud jde o peníze, tak vám je klidně dám.“

„Ne, o to tu skutečně nejde,“ odpověděl jeden z nich.

Jak jsem si je tak prohlížela, za což jsem si hned vzápětí vynadala, protože mi přišlo, jako bych si tím rovnou říkala o to, aby mě fakt zabili, tak jsem zjistila, že jsou si dost podobní. Měli stejný oblečení, stejně nedbalý účes, stejný pichlavý modrý oči. Jinak na nich nebylo nic mimořádnýho, rozhodně nic, co by mi tenkrát mohlo napovědět, co jsou vlastně zač. Ale i kdybych to tehdy věděla, stejně bych tomu nevěřila. Byla jsem přece racionálně uvažující šestadvacetiletá holka! No, od tý doby jsem musela svůj pohled na svět kapánek poopravit, neboť racionalita se z něj už jaksi vytratila...

„A o co teda jde?“ zeptala jsem se dřív, než jsem se nad tím stihla pořádně zamyslet. Jasně, to je ta nejlepší věc, jakou jsem mohla vypustit z úst! Příště se jich rovnou můžu zeptat, jestli nepatří k módní policii! Pánové, omlouvám se, kostýmky opravdu nejsou můj styl... Ale co nadělám, když to firemní politika vyžaduje? Prosím, prosím, nechte mě jít...

Podezřívavě jsem sledovala, jak si vyměnili pohledy. Ale ani se neobtěžovali mi odpovědět. Nevadí, pokud mají v úmyslu mě rozřezat na kousky, tak to stejně nemusím vědět dopředu.

„Arieli, měli bychom pohnout... Co kdyby se tu zas objevili...“ zamumlal netrpělivě ten, co šel původně proti mně.

Ariel? opakovala jsem si v duchu. To zní opravdu... drsně? Nebýt situace tak vážná, tak i vyprsknu smíchy. Odhadovala jsem, že ten druhý by se mohl jmenovat králíček Azurit...

Ariel očividně nebyl tak nervózní jako Azurit, i když jsem se ještě nedokázala rozhodnout, jestli je to pro mě dobře nebo ne. Každopádně jsem byla zvědavá, kdo se tu má jako objevit.

„Kdyby se tu objevili, tak už by dávno jednali. Možná o tom neví. A nebo o tom ví, ale rozhodli se, že tahle jim za to nestojí...“ ujišťoval ho Ariel.

Došlo mi, že to označení patří asi mně. No, pořád lepší než ´tohle´, aspoň mě zatím berou jako živou bytost. Ale stejně jsem měla vztek, že by se někdo mohl rozhodnout mě nechat v týhle kaši.

„Já nevím, přijde mi to divný, tobě ne? Jsi si jistý, že máme správný cíl?“ pochyboval Azurit.

Napadlo mě, že bych je začala ujišťovat, že určitě nemají, ale připadalo mi, že tím bych je asi moc nepřesvědčila. Navíc nový označení mý maličkosti neskrývalo zrovna velký naděje. Cíl... No, proč ne. Na škole jsem byla cílem blbých poznámek... v práci jsem cílem otravných keců mý šéfový... Sama nemám cíle žádný, snad jenom přežít každý nový den bez úhony... A jak se zdá, tak i tenhle nicotný cíl se ukázal být nad mý síly...

„Určitě, musí to být ona.“ Ariel pomalu přibližovat nůž k mýmu krku. „Uděláš to ty nebo já?“

Teď bych se asi měla projevit jako drsná hrdinka a vytáhnout pepřový sprej, nastříkat jim ho do očí, a pak natrénovanými chvaty zneškodnit oba útočníky, protože jako moderní žena jsem samozřejmě absolvovala kurz sebeobrany. Až na to, že ke svý smůle zas tak moderní nejsem. A tak jsem jenom nevěřícně zamrkala a doufala, že to celý je jenom zlý sen, ze kterýho se musím zákonitě probudit.

Po mostě, který vedl souběžně s touhle zatracenou ulicí, s hlasitým řinčením projel vlak, ale jinak tu vládlo celkem hrozivý ticho. A ať jsem se dívala sebelíp, neviděla jsem nikde ani živáčka. Jasně, to se může stát jenom mně! Vlastně je to celkem umění najít v Praze v centru opuštěnou uličku a nechat se tam za bílýho dne zamordovat. Akorát že mi to nepřišlo jako něco, na co bych mohla být hrdá.

Azurit se lehce zamračil a stále ze mě nespouštěl oči. „Nevypadá, jako kdyby patřila mezi ně.“

„Taky ještě nepatří. Ale je to potencionální nepřítel...“ vysvětloval mu Ariel. Podle tónu se zdálo, že podobný protesty slýchá poměrně často. „A je lepší je zneškodnit dřív, než se projeví naplno...“

Projeví naplno? Nechápala jsem, o čem to mluví. Mám snad vzteklinu a za chvíli mi začne odkapávat pěna od pusy a pak se na ně vrhnu? A nebo pánové prostě jen nemají rádi účetní? Co s tím nadělám, já taky nerada platím daně! Možná bych je měla pozvat na pivo, kde bychom to mohli probrat a společně zanadávat na politiky, který nás tak odírají... Jenže oni nevypadali, že by se dali něčím ukecat, natož pak opít, zdálo se, že berou svůj úkol, ať už je jakýkoli, zatraceně vážně!

„Dobrá,“ připustil Azurit a já ho za to nenáviděla ještě víc než předtím. „Ale udělej to ty.“

„No jo, nováček...“ rýpnul si Ariel skoro znechuceně.

Zadoufala jsem, že mu Azurit něco odsekne a pak by se mohli třeba poprat, čehož bych hrdinně využila a nenápadně zdrhla, ale Azurit neprotestoval.

„Promiň...“ pronesl místo toho omluvně. „Příští je můj, ale tuhle si vem radši na starost ty.“

Zkusila jsem na něho udělat psí oči, ale vzhledem k tomu, že to nikdy nefungovalo ani za normálních okolností, tak jsem si od toho nic neslibovala ani teď. A taky že mi to bylo houby platný.

Ariel krátce přikývl a bez dalších řečí mě popadl za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu, nejspíš aby se mi líp dostal na krk. Jak jsem tak bezmocně koukala někam směrem k nebi a slunce mě protivně bodalo do očí, najednou jsem něco zahlídla.

3.díl

        Asi za to mohly jen sluneční paprsky, který mě nemilosrdně oslepovaly, ale na okamžik se mi fakt zdálo, jako kdyby na jedný z vysokých administrativních budov rozesetých kolem někdo stál. Jenže pak jsem se z toho ostrýho světla rozslzela jako želva a ten obrys postavy se proměnil v tmavou šmouhu a má naděje opět pohasla. Leda že by ty dva zmetky obměkčil pohled na brečící holku. Zkusmo jsem popotáhla, ale Ariel nevypadal, že by mou snahu aspoň zaregistroval. Místo toho se kochal pohledem na můj krk, skoro jako kdyby si vybíral místo, kam říznout.

„Pomozte mi!“ vyjekla jsem směrem k tý šmouze, která mohla být cokoli. Ne, že bych očekávala nějaký zázrak shůry, ale doufala jsem, že budu mít štěstí a oni se tam zadívají. Co bych udělala potom, o tom jsem zatím příliš jasnou představu neměla, ale byla jsem zoufalá, a tak jsem o tom ani moc nepřemýšlela.

Samozřejmě, že jsem v minulosti četla všelijaký rady o tom, jak se bránit útočníkovi, třeba za pomoci deštníku, ale bohužel na dnešek žádný přeháňky nehlásili, a tak jsem měla pouze lehkou plátěnou kabelku a igelitový sáček z pekárny. A ačkoliv se mi už několikrát podařilo koupit si tam otvrdlý pečivo, pochybovala jsem, že by se dalo použít jako zbraň.

Ariel se mým výkřikem vůbec nenechal vytrhnout ze svýho soustředění, ale Azurit očima zkoumavě přejel vršky budov a zřejmě taky něco spatřil.

„Arieli... Asi máme problém...“ pronesl znepokojeně a ten konečně přestal slintat nad mým krkem a zahleděl se stejným směrem.

„Zpropadeně...“ okomentoval to a vypadal, že přemýšlí, co dál.

Přimhouřenýma očima jsem mžourala nahoru a dumala, kdo to asi je. Jasně, nejspíš Batman! vysmála jsem se sama sobě. Spíš bych to tipovala na kominíka, jenže co by tam nahoře dělal? Leda se opaloval. Každopádně hlavní bylo, že mě Ariel přestal tahat za vlasy a taky sklonil svou dýku. Konečně jsem se mohla aspoň trochu nadechnout.

„Je tam sám?“ zeptal se Azurit a zrovna teď opravdu připomínal ustrašenýho králíčka.

„Nevím... To je fuk... Musíme splnit úkol... A pokud přitom dostaneme i jeho, tak to pro mě bude bonus navíc!“

Azurit se ustaraně zamračil. „Slyšel jsem, že o to už se jich pár pokoušelo... A bez úspěchu...“

Ariel se ušklíbl. „Protože ještě nepotkal mě! Mít křídla, tak mu je přistřihnu!“

„Arieli... Proč se radši nevrátíme jindy? Tohle můžeme dodělat kdykoli... Hele... kdyby šlo o někoho jiného, tak na to kašlu... Ale s ním nechci mít nic do činění, vážně ne!“ přemlouval ho Azurit.

V duchu jsem mu pro jeho zbabělost hrozně fandila. Bohužel pro mě byl ale Ariel zatvrzelý.

„Ne! Neodcházím od rozdělané práce! Jestli chceš, tak si běž, ale počítej s tím, že to na divizi ohlásím! Tady jsi skončil!“

Azurit potřásl hlavou. „Lepší být vyhozený než mrtvý!“ vyhrkl a začal ustupovat.

„Jako bys zapomněl, že ty už mrtvý jsi!“ vysmál se mu Ariel, zatímco Azurit se rozběhl pryč.

No, ačkoli se moje situace poněkud zlepšila, pořád nebyla nic moc. Ariel mě dosud pevně držel, a i když už byl sám, netroufala jsem si doufat, že bych ho mohla přemoct.

Zjevně si myslel totéž. „Mně neunikneš, malá! Ať se klidně kouká, jak ti teď podříznu krk!“ sykl nenávistně a já se nemohla nedivit, co jsem mu kdy tak hroznýho udělala.

Radši jsem zavřela oči, abych už nic neviděla, a očekávala strašnou bolest. Ale ta nepřicházela. Pak jsem zaslechla divný zvuk a vzápětí ucítila, jak mě Ariel stahuje k zemi. Rychle jsem je zase otevřela a hned vytřeštila, neboť pohled, který se mi naskytl, mě vážně šokoval. Ještě jsem se stihla vymanit z Arielova sevření, než jeho bezvládný tělo sklouzlo na chodník a zůstalo tam nehybně ležet.

Jak jsem na něho nevěřícně zírala, nemohla jsem si nevšimnout podivný zbraně, která mu trčela z hrudníku. Byla kovová a kolem dokola měla ostrý výstupky podobný čepelím nožů. Část z nich byla zabořená do jeho prsou, někde tam, kde jsem laicky tušila srdce. Na jeho šedým plášti se znenadání objevila temně rudá skvrna a rychle se zvětšovala. S odporem jsem poodstoupila o kousek dál a rozhlídla se. Kupodivu jsem tu byla stále sama. Pak mě napadlo zadívat se i na střechu, kde jsem předtím zahlídla toho Batmana.

Jenže ta byla prázdná.

4. díl

        Ani nevím, jak jsem se vlastně dostala do kanceláře, ale rozhodně jsem věděla, že dneska toho moc neudělám. Myšlenkama jsem byla pořád u toho mrtvýho muže a hlavně jsem se snažila přijít na to, co po mně ti dva vlastně chtěli. V hlavě jsem si znova a znova přehrávala jejich slova, ale nedávala mi o nic větší smysl než tam na ulici. S tlumeným povzdechem jsem do sebe obrátila v pořadí už třetí kafe a přesto - a nebo spíš právě proto - se mi stále třásly ruce.

„Copak je to dneska s tebou, Belo?“ zeptala se mě má „oblíbená“ šéfová Klára a aspoň na chvíli tak přerušila svůj jednolitý monolog bůhví o čem.

Belo… Tohle oslovení fakt nesnáším, je to jako volání na psa! Brrr! Už jenom její hlas stačil, aby mi skoro naskočila husí kůže. Proč se vlastně zajímá? Určitě je to jenom proto, že si všimla, že ji neposlouchám!

„Trochu mě bolí hlava… Asi na mě něco leze…“ zamumlala jsem omluvně.

No jasně, zrovna tobě budu vykládat o tom, co se mi ráno přihodilo! Trochu jsem měla výčitky svědomí, že jsem nezavolala policii, ale můj první popud byl dostat se odtamtud co nejrychleji pryč. A jak se říká, první reakce bývá většinou správná. Poslední, co jsem potřebovala, bylo strávit hodiny někde na výslechu! Stejně co bych jim asi tak řekla? Ať si chytnou Azurita nebo Batmana, ti jim o tom jistě povypráví líp! Ale stejně jsem se nemohla zbavit nepříjemnýho pocitu, že se co nevidět ve dveřích zjeví uniformovaní strážci zákona a odvlečou mě pryč. Jaký je asi postih za to, že jsem neohlásila vraždu?

„Že by nějaká letní viróza?“ dumala mezitím Klára. „Ani by mě to u tebe nepřekvapilo. Co jsi přišla, tak se tu akorát napájíš kávou a nesnědla jsi zatím ani sousto! Musíš se přece stravovat pravidelně, vyváženě. A taky sportovat. No? Kdy jsi naposled potýrala svoje tělo?“

No, naposled ho skoro potýral Ariel dneska ráno, stačí ty krávo? odsekla jsem v duchu, ale navenek jsem nasadila lítostivý výraz. Jo, já měla jít radši k divadlu, tady je mě teda určitě škoda!

„Nějak teď nestíhám… Ale o víkendu se s Petrem chystáme na kolo…“ pleskla jsem neurčitě, ale jí to zřejmě stačilo, protože se vrátila ke svýmu původnímu povídání.

„Tak tedy jsme šli do té pojišťovny. Byl tam takový mladý finanční poradce, no, už od pohledu vypadal, že tomu moc nerozumí…“

Zabořila jsem nos do šanonu a přestala Kláru vnímat. Přinejmenším jednotlivý slova, protože jinak měla tak pronikavý hlas, že úplně vytěsnit nešel. Už kolikrát jsem zvažovala, že bych si nasadila sluchátka, jenže to by mi nejspíš neprošlo. V nepravidelných intervalech jsem přeskládávala faktury z jedný hromádky na druhou a pak zase zpátky a občas s nima významně zašustila.

„Můžeš mi vyhledat všechny faktury od těchto dodavatelů?“ požádala mě najednou Klára a já sebou polekaně trhla.

Kruci, ani jsem si nevšimla, že už dokončila svý vyprávění a přesunula se přímo za mě. Podávala mi list papíru, který byl způlky popsaný. No nazdar… Neochotně jsem ho popadla a ještě nadšeněji do něho zamžourala.

„Za jaké období?“ zjišťovala jsem s nepříjemnou předtuchou.

„Hmm… Víš co? Vezmi to za celý tenhle rok. Udělej z nich kopie a dej je na zákaznické. A mně vytvoř tabulku, kde bude seznam všech faktur od každé z těch firem včetně částek a variabilních symbolů a datumů, kdy byly uhrazeny, a jakým výpisem.“

Bla bla bla… Jako by si to nemohla najít sama!

„Proč si nevyjedete saldo?“ optala jsem se s nadějí, že se týhle záživný činnosti přece jen vyhnu.

„Potřebuji to mít v Excelu,“ odpověděla ihned.

„Ale náš účetní software přece umí i exporty do Excelu!“ ujistila jsem ji. Trhni si nohou, přece po mně nemůžeš chtít, abych všechny tyhle data přeťukávala do Excelu ručně, když jsem je předtím zadávala do počítače už jednou!

„To nejspíš ano, ale člověk nemůže mít nikdy jistotu, co mu z toho exportu vyjede. Potřebuji si být těmi údaji naprosto jistá.“ pronesla Klára, jako kdyby mi svěřovala nějaký velký tajemství.

Jasně, určitě na tom závisí tvůj život! ušklíbla jsem tak, aby to neviděla, a téměř zalitovala, že nemám číslo na Batmana. Na týhle babě by si mohl trénovat svý hazečský schopnosti kdykoliv!

„Dobře, ale chvilku to zabere…“ zabručela jsem a říkala si, že možná i ten výslech na policajtech by byl v porovnání s tímhle zábavnější.

5. díl

        Znechuceně jsem založila poslední fakturu zpátky, rázně šanon zaklapla a ještě rázněji ho vrátila do police. Letmo jsem mrkla na hodinky.

Bezvadný, už je půl druhý... takže jsem zase zmeškala kolektivní oběd. I když dneska to ani tak nebylo z nedostatku času jako díky tomu, že jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Ale prosedět tu půlhodinku volna tady jsem taky nemínila. Spěšně jsem poslala požadovanou tabulku šéfový a s nenápadným hlesnutím „Jdu na chvíli ven“ jejím směrem jsem vypadla z kanclu. Zdálo se mi, že můj odchod ani nikdo nezaregistroval. Někdy mi připadalo, jako bych byla snad neviditelná.

Aniž bych to plánovala, jakmile jsem vyšla z budovy do výhně letního dne, mý kroky se automaticky stočily do tý nešťastný uličky. Nevím, proč jsem tam vlastně zamířila, jenom jsem tím riskovala, že na sebe zbytečně upozorním, jenže jsem si nemohla pomoct. Tak trochu jsem očekávala, že tam narazím na tlupu policajtů a novinářů, kteří pročesávají okolí a fotí si všechno možný, ale to jsem se zmýlila. Uličkou jen občas prošel nějaký člověk, nicméně vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se tu ráno odehrálo něco mimořádnýho.

Je možný, že už to vyšetřili a tělo odvezli? Času na to rozhodně měli víc než dost. Ale přišlo mi divný, že by tu nezůstala jediná stopa... prostě nic, co by prozrazovalo, že tu byl někdo zabit. Že by se Azurit vrátil a svýho kumpána odstranil? O tom jsem vážně pochybovala, ten vypadal, že už s ním nechce mít nic společnýho.

Lehce jsem se zamračila. Jasně, Izabelo... Rodiče tě spíš měli pojmenovat Nancy Drew... Už zase hledáš záhady tam, kde žádný nejsou. Jo, tvůj život je kapku nudný a stereotypní, ale co naděláš!

Znechucená sama sebou jsem znova zašla do pekárny, protože ten ranní koláč jsem hned po příchodu do práce vyhodila do koše. Asi jsem dost paranoidní, ale přišel mi... no, prostě nepoživatelný. Pak jsem se ještě chvíli potulovala po ulicích, i když jsem si dávala dobrý pozor, abych se držela těch hlavnějších. Nehodlala jsem riskovat podobný zážitek jako ráno!

Přesto jsem se přistihla, jak si podezřívavě přeměřuju všechny chlápky v šedých kabátech. Jeden z nich můj pohled zachytil a přívětivě se na mě pousmál. Když si to namířil rovnou ke mně, pro jistotu jsem se dala na ústup. Po týhle zkušenosti už mě chuť na procházku docela přešla a radši jsem se vrátila do relativního bezpečí kanceláře.

Jen co jsem dorazila ke svýmu stolu, který bohužel sousedí hned s Klářiným, šéfová se na mě fakt divně zadívala. Až mě z toho trochu zamrazilo. Že by tu přece jen byla policie? Srdce se mi prudce rozbušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi, a já jen s obtížema polkla.

„Děje se něco?“ zeptala jsem naoko ledabyle.

„Někdo tě tu hledal. Nějaký pán... A byl opravdu... zvláštní...“ sdělovala mi Klára nesouvisle, což byla u ní opravdu rarita, většinou ze sebe vyrážela slova rychleji než kulomet. Oči měla přitom jako dva talíře.

„Pán? A co chtěl?“ Tentokrát už se mi hlas lehce zachvěl.

„To neřekl. Jenom ti vzkazuje, že si tě najde později. A... nechal ti něco na stole...“ Tohle znělo téměř ustrašeně.

S rostoucíma obavama jsem se tam koukla. A hned zalitovala, že jsem utrácela prachy za další koláč. Neboť když jsem ten dárek spatřila, docela mě na něj přešla chuť. Zakryla jsem si ústa rukou a chvíli na to jen tupě zírala.

„Belo? Jsi v pořádku? Nemám zavolat ostrahu?“ zjišťovala Klára a tentokrát mi kupodivu její starostlivost nebyla na obtíž.

Otřeseně jsem klesla na židli, ale nedokázala jsem z toho spustit oči. Kdo by mi něco takovýho posílal? A proč? Nebylo pochyb o tom, že ten, kdo to sem přinesl, to mínil jako výhružku.

Teda pokud uschlý pohřební věnce nejsou zrovna posledním hitem mezi romantickýma dárkama...

6. díl

        „Belo? Vnímáš mě vůbec?“ Pronikavý hlas Kláry se zařízl do mý otupělý mysli s neodbytností motorový pily.

Jasně že jo, to bych musela bejt mrtvá, abych tě neslyšela! zavrčela jsem v duchu.

„Jo, vnímám. A ne, nikoho nevolejte. To je... dobrý...“ zamumlala jsem nepřesvědčivě.

Opatrně jsem si prohlížela ten nevšední dárek. Růže na věnci byly kdysi zřejmě rudý, ale nyní byly zčernalý, stejně jako listy, který se uschnutím stočily do malých ruliček. Černá stuha se zlatým lemováním zdobila tento skvost a já se jí štítivě dotkla, abych zjistila, jaký nese nápis. Jakmile jsem ho spatřila, neubránila jsem se polekanýmu vyjeknutí.

Izabela... Kruci, ten parchant, co mi tohle přinesl, dokonce ví, jak se jmenuju! Jenže ke svý smůle já neměla sebemenší tušení, kdo je on a co tímhle sleduje.

Počkat… Ariel přece hovořil o nějaký divizi… Takže jich je očividně víc… Nebýt mýho jména na tom věnci, myslela bych si, že si mě jenom s někým spletli. Vždyť jsem úplně obyčejná holka, proč by mě najednou chtěl někdo zabít?! Že by Petr přece jen nebyl tak tolerantní, jak se mi vždycky jevil? Ta představa byla natolik absurdní, že jsem se neubránila pobavenýmu ušklíbnutí. Jasně, můj vždy seriózní Petr, který pracuje u jedný firmy jako hlavní programátor, si na mě najal vrahy, protože jsem mu už děsně lezla na nervy…

„Belo?“ Klára začínala být očividně netrpělivá. „Můžeš mi tohle vysvětlit?!“

Ani ne... Neupřímně jsem se pousmála. „Je to jenom vtip od kamaráda.“

Klára si mě nedůvěřivě přeměřovala. „Opravdu? Přijde mi to... no, dost nevkusné...“

Přinutila jsem se k ještě většímu úsměvu, i když mý mimický svaly řvaly na protest. „No jo, to je přesně jeho styl...“

Její počáteční ohromení přerostlo v hněv. „Ano?! Potom bych ocenila, kdybyste si podobné dárky vyměňovali příště jinde!“

„Jistě, omlouvám se...“ Spěšně jsem popadla věnec dvěma prsty za okraj stuhy a s odporem s ním mrštila do koše. Brrr! Tohle je teda fakt den blbec!

Přisunula jsem se na židli ke stolu a nerozhodně položila prsty na klávesnici. Koutkem oka jsem občas zašilhala směrem ke koši, jako kdybych se obávala, že ta ohavnost vyskočí ven a zaútočí na mě. Zároveň jsem nervózně bubnovala palcem do mezerníku, až jsem si za to vysloužila Klářin rozzlobený pohled.

„Pokud již nemáš žádné další dárky, pak bys mi mohla konečně laskavě poslat tu tabulku! Čekám tu na ni už nejméně dvě hodiny!“ vyštěkla na mě.

„Vždyť jsem Vám ji posílala, než jsem šla na oběd!“ zaprotestovala jsem dotčeně. To jo, to mi ještě chybělo ke štěstí, nechat se tu od tebe jebat za něco, co ani není pravda!

„Nevím, komu jsi ji poslala, ale mně tedy rozhodně ne!“

S nasupeným syknutím jsem se přihlásila do počítače, rozhodnutá dokázat tý babě, že jsem jí ten seznam opravdu poslala. Jenže sotva se objevila pracovní plocha, zůstala jsem na ni s otevřenou pusou zírat. No co, vy byste taky určitě čuměli, kdyby na vás z monitoru najednou vykoukla vaše vlastní fotka na černým pozadí s červenýma šmouhama přes obrázek, který nápadně připomínaly stékající krev! Na okamžik jsem zavřela oči, ale když jsem je vzápětí zas otevřela, ta tapeta tam byla pořád.

„Tak Belo, co s tím bude? Mám na to snad čekat celý den?!“

Zhluboka jsem se nadechla. No tak klid... tohle se přece musí nějak rozumně vysvětlit... Jasně... Určitě je to nějaký nejapný vtípek od kolegů... Jen co vyřídím Kláru, tak jim to půjdu spočítat!

Otevřela jsem Outlook a radši zvětšila okno na maximum, aby zakrylo celou plochu. Najela jsem na Odeslanou poštu a zažila další překvapení, protože v tý složce nebylo vůbec nic. Rychlým kliknutím jsem otevřela Přijatou poštu a našla tam jediný mail, označený jako dosud nepřečtený. Adresát i předmět zprávy chyběly. S prstem chvějícím se nad Enterem jsem zaváhala.

7. díl

        Chvíli jsem jako hypnotizovaná zírala do monitoru a přemýšlela, jestli tu zprávu otevřít a nebo radši ne. Nakonec jsem se rozhodla, že pro dnešek už jsem měla překvapení víc než dost, a zmačkla jsem příslušný klávesy, abych ji vymazala. Jenže ono se nestalo vůbec nic. Zkusila jsem to ještě dvakrát, pokaždý o něco důrazněji, ale s úplně stejným výsledkem. Zatraceně! Zrestartovala jsem počítač, ovšem ani to nepomohlo. Ta zpráva pořád tvrdošíjně odolávala mý snaze ji zničit. No dobrá...

Shodila jsem Outlook na lištu a vyhledala soubor pro Kláru. Pro jistotu jsem ho otevřela, abych se ujistila, že je v něm opravdu to, co jsem vytvořila. Naštěstí bylo a já se aspoň trochu uklidnila. Vyvolala jsem Outlook a klikla na Novou zprávu, abych jí tu tabulku poslala, ale brzo jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. Z monitoru se na mě totiž zuřivě rozblikala hláška, že dokud nemám přečtený všechny přijaté zprávy, tak nemůžu nic odeslat.

Ty hajzle! zanadávala jsem v duchu procítěně. Dost mě frustrovalo, že jsem nevěděla, kdo ten zmetek ve skutečnosti je. Jak chceš!

Se zatvrzelým výrazem a pevně stisknutýma zubama jsem tu zprávu otevřela. Byla poměrně krátká. A dost jasná.

´Brzy zemřeš´

Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Kdo mi tohle sakra dělá?! Nenápadně jsem se rozhlídla po kanceláři. Firma, ve který pracuju, obývá jednadvacátý patro jedný administrativní budovy a samozřejmě je vysoce moderní, takže žádný malý kanclíky ani kóje tam nenajdete. Naštěstí v tomhle šíleným open-spacu sedím až na konci a navíc zády ke zdi, takže mám aspoň trošku soukromí. Ale ani moje krátká inspekce kolegů neodhalila nic mimořádného. Tak jsem se zahleděla zpátky na monitor a k mýmu překvapení byla ta zpráva dočista pryč! Rychle jsem prolítla Poštu a zkontrolovala Plochu a nevěřícně zamrkala, když jsem zjistila, že je vše jako předtím, než jsem odešla na oběd. Asi mi už vážně hrabe! Jenom věnec, který na mě téměř výhružně vykukoval z koše, dokazoval, že přinejmenším tohle nebyla žádná halucinace. 

Vlezla jsem do Odeslané pošty, ale žádný mail adresovaný Kláře tam skutečně nebyl. A to bych se vsadila o cokoli, že jsem ho opravdu posílala! S rezignovaným povzdechem jsem vytvořila novou zprávu a hned po odeslání zkontrolovala, že se mi objevila mezi odeslanými maily.

„Už Vám to přišlo?“ zeptala jsem se pro jistotu Kláry.

Po chvilce klikání mi odpověděla že jo. „Ovšem příště bych ocenila trochu aktivnější přístup, Belo! Co kdybych ty údaje potřebovala pro nějaké jednání? Tak tu na tebe budeme čekat do večera, až se uráčíš je připravit?!“ napomínala mě dotčeným tónem.

Pevně jsem sevřela rty, abych ji neposlala do háje, a počítala do pěti, než jsem znova promluvila. „Je mi to líto. Zdá se, že tu byl nějaký problém s poštou...“

„No ovšem...“

Z jejího hlasu bylo patrný, že mi to vůbec nevěří. No, co nadělám! Už kolikrát jsem měla chuť jí říct, co si o ní myslím, ale nějak se mi zatím nechtělo hledat si novou práci. Jo, taky bych brala bejt finanční manažerkou... Akorát se celej den vykecávat, maximálně tak hodinku něco dělat, přičemž bych na to zaúkolovala aspoň tři lidi jako ona, a pak jít na dvě hodiny na oběd a po návratu se zase vykecávat. Hlavně mě bavily její řeči o tom, jak jsou nejlepší kostýmky od Armaniho a kabelky od Vuittona. Jasně, kdybych měla ty prachy co ona, tak si to možná myslím taky. I když spíš ne. Neviděla jsem jediný důvod, proč vyhazovat majlant za nějaký hadříky, co jdou jinde sehnat levněji. K čertu se značkou! A k čertu s ní! A k čertu s tím debilem, co se mi hrabal v compu!

Naštvaně jsem se zvedla ze svýho místa a namířila si to k našemu ajťákovi. Můj rázný příchod ho očividně vyděsil.

„Ano, Belo?“ hlesl nesměle.

Zamračila jsem se ještě víc a jeho očíčka nervózně zamrkala za tlustýma sklama jeho brýlí. Už jsem mu několikrát předtím vynadala, když mě oslovil tou směšnou zkráceninou.

„Promiň... Ehm... Izabelo...“

„Hele Pájo, já mám smysl pro humor, ale tohle mi moc vtipný nepřišlo!“ spustila jsem na něj ostře. „Šéfka mě sprdla a to jenom kvůli tobě!“

„Jak to?“ zeptal se nechápavě.

„Vrtal ses mi v počítači, když jsem tady nebyla, že jo?“

Vehementně zavrtěl hlavou. „To určitě ne, proč bych něco takovýho dělal?“ Jeho tumpachový výraz mu dával za pravdu.

Ovšem já se nehodlala tak snadno vzdát. „Ale no tak, přiznej se!“ udeřila jsem na něj. „To tě navedly ty kačeny z obchodního, viď?!“

„Izabelo... Nikdo mě k ničemu nenavedl a i kdyby, tak jsem teď na nic neměl čas...“ vysvětloval mi skoro vyčítavě. „Připravoval jsem prezentaci pro ten zítřejší meeting. Co se ti vlastně přihodilo? Vypadáš nějak... hm... přepadle...“ dokončil starostlivě.

„Zapomeň na to...“ zamumlala jsem a vrátila se zpátky ke svýmu stolu.

Opatrně jsem zkontrolovala Plochu i Poštu, ale nic nezvyklýho jsem tam už nenašla.

8. díl

        Pracovní doba se neskutečně vlekla a já si hrozně moc přála, aby už byly čtyři hodiny a já mohla jít konečně domů. Snad každý dvě minuty jsem kontrolovala čas na liště v počítači, ale ani to ho nijak nepopohnalo. V jednu chvíli mě napadlo, že by třeba mohla být na netu nějaká zpráva o tý vraždě, a tak jsem strávila skoro půl hodiny tím, že jsem prohlížela všechny možný zpravodajský stránky, avšak bez výsledku. Zklamaně jsem Internet zase zavřela a nepřítomně koukala na klávesnici před sebou, jako kdybych na ní snad mohla najít odpovědi na svý otázky.

Když se zničehonic rozdrnčel můj telefon na stole, leknutím jsem skoro vyskočila ze židle. Nestávalo se zrovna často, aby mi na něj někdo volal. Mrkla jsem na displej a znepokojeně zaznamenala, že číslo volajícího je utajený. Teda... utajený... jak se to vezme. Ono na tom displeji totiž nebylo vůbec nic. Sledovala jsem ten přístroj tak ostražitě, jako kdyby to byl stočený had, jenž může každou chvíli zaútočit. Zvonění, který jsem si kdysi sama vybrala, mi najednou připadalo dost zlověstný. Doufala jsem, že ať je to kdokoli, tak to brzo vzdá, ale zřejmě ta osoba byla dost vytrvalá. A neodbytná jako smrt... Z toho pomyšlení mě zamrazilo.

„Belo, ty to snad nevezmeš?!“ ozvala se šéfová pohoršeně.

„Ale jo...“

Zvedla jsem sluchátko asi tak centimetr nad aparát a okamžitě ho zase položila. Tak a máš to! Jenže ten blbej přístroj začal vzápětí zvonit zase! A opět žádný číslo na displeji...

Tak to ne, tuhle hru s váma hrát nebudu! Očima jsem pátravě těkala po kanceláři, ale zdálo se, že se všichni usilovně věnujou práci. Rozhodně jsem si nevšimla, že by někdo zrovna telefonoval.

A dost! Naštvaně jsem vytáhla kabel z přístroje a ten okamžitě ztichl. Šach mat, blbečku! ušklíbla jsem se, i když jsem po něm ještě chvilku pokukovala, jestli se přece jen znova nerozezní. Vím, že je to absurdní, ale jako někdo, kdo má rád horory, jsem už párkrát byla svědkem toho, že i vypojený telefon může fungovat. Samozřejmě jen ve filmech, jenže mý nervy už byly dneska tak pocuchaný, že by mě to nepřekvapilo ani v reálu. Potemnělý telefon však mlčel.

Místo toho se ozval můj mobil. Mám na něm pro přijatý zprávy takový hezký zvuk, zní to skoro jako když někdo upustí krabici s hrncema na zem.

Klid, Izabelo, jen klid, říkala jsem si. To je určitě zas jenom další reklama od operátora. Poslední dobou mi posílá snad tři denně. No jo, ale když jsem tak přesvědčená o tom, že je to jenom obyčejná informační zpráva, tak proč si ji nepřečtu? Nerozhodně jsem hleděla na kontejner pod stolem, kam jsem si do toho největšího šuplíku dávala kabelku. No tak se podívej, mobil tě přece nezabije! ujišťovala jsem se, ale přesto jsem se ani nepohnula.

Zřejmě to neušlo ani Kláře. „Co tady tak strnule sedíš? Nemáš snad nic na práci? Kdo to vůbec volal?“ vychrlila ze sebe jedním dechem.

„Jenom nějaký omyl...“ zodpověděla jsem poslední dotaz, na víc moje mozková kapacita právě teď nestačila.

„Omyl?“ zopakovala nedůvěřivě. „A jak ten člověk mohl vědět, že volá špatně, když jsi do telefonu vůbec nic neřekla?“

Týhle logice se dalo jen těžko něco vytknout. Pak mě ale něco napadlo. „Protože to byl fax, víte? Někdo omylem místo faxovýho čísla vyťukal moji linku.“

„No dobrá...“ Klára mě ještě obdařila jedním ze svých káravých pohledů, ale pak ten incident rychle pustila z hlavy. „Představ si, co se mi včera přihodilo...“

S bezhlesným zaúpěním jsem na krátký okamžik zavřela oči. Nejradši bych začala mlátit hlavou o desku stolu, jen abych nemusela poslouchat další z jejích historek. A nebo bych o ten stůl měla spíš omlátit hlavu jí. To by mohlo taky zabrat a mě by z toho pak nebolela hlava...

Znova jsem zkontrolovala čas na počítači. Půl čtvrtý... Tohle je teda zatraceně dlouhej den!

9. díl

        Když jsem se konečně kolem pátý dohrabala domů, Petr už tam byl. Seděl u počítače, jak bylo ostatně jeho častým zvykem, a aniž by odlepil oči od monitoru, zamumlal cosi na pozdrav.

„Jo, ahoj…“ hlesla jsem a nepřítomně pověsila kabát na věšák v předsíni. Lodičky jsem se ani nenamáhala uklízet do botníku, nechala jsem je ledabyle pohozený v chodbě. Bosá jsem vstoupila do obýváku a unaveně klesla do pohodlnýho křesla. Mlčela jsem, protože jsem ještě nebyla úplně rozhodnutá, jestli mu o svých zážitcích něco říkat. Petr měl jistě spoustu kladných vlastností, ale jako posluchač stál za starou belu. Na druhou stranu komu jinýmu bych se měla svěřit?

„Představ si, co se mi – “ začala jsem váhavě, ale on mne hned po pár slovech přerušil.

„Koupila jsi něco k večeři? Tady už není vůbec nic k jídlu!“ pronesl vyčítavě a pak jakoby mimochodem dodal. „Promiň, chtěla jsi něco říct?“

Zamračila jsem se. Tak tohle přesně byl náš problém. Od tý doby, co jsem se nastěhovala k němu do bytu, se ke mně choval, jako kdybych už nebyla jeho partnerka, ale spíš hospodyně! Jasně, od ženský se tak nějak očekává, že bude vařit, prát a žehlit, a já, když jsem zrovna nerelaxovala v rakvi ve svým rubáši, tak jsem všechny tyhle činnosti víceméně z donucení dělala, ale jako samozřejmost by to rozhodně brát nemusel!

Nebojte, to s tou rakví a rubášem nemyslím doslova, to je jen takový Petrův obrat pro moje občasný víkendový lenošení. Jednou za čas si prostě večer obleču vytahaný oblečení, uvelebím se na gauči před televizi a pouštím si horory. K tomu si samozřejmě ještě připravím nějakou dobrou baštu a takhle si užívám klidně až do rána. Což je Petrovi trochu trnem v oku, protože nechápe, co mě na tom může bavit. Co zas jeho baví na tom, čučet od rána do večera do počítače?

„Ne, nic jsem nekoupila. Nějak jsem na to dneska ani nevzdechla…“ nadhodila jsem a doufala, že se zeptá, co se dělo tak mimořádnýho. Já vím, že chlapi nemají šestý smysl, někdy se mi dokonce zdá, že jich Petr postrádá i víc, ovšem trochu empatie bych sem tam ocenila.

„Aha,“ zareagoval místo toho stručně a už si mě víc nevšímal. Jako kdybych pro něj bez plnýho talíře v rukou neměla žádnou hodnotu.

Chvilku jsem čekala, jestli z něho ještě něco nevyleze, ale on vypadal, že na mou přítomnost v pokoji už úplně zapomněl.

Decentně jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila. „Víš, co se mi přihodilo ráno?“

Ani neotočil hlavu mým směrem. „Jak bych to mohl vědět? Ale teď opravdu nemám čas si to vyslechnout, i když nepochybuju, že je to opravdu zajímavý.“

„No, to rozhodně je!“ nenechala jsem se odbýt. „Byla jsem svědkem vraždy…“ Jestli si myslíte, že tohle upoutalo jeho pozornost, pak budete stejně zklamaní jako já. Jeho prsty na klávesnici ani na okamžik nezaváhaly, bez ustání něco bušily a mně ten zvuk už pomalu začínal lízt na nervy.

„Ano? To je… zajímavý…“

Zamračila jsem se, protože bylo zřejmý, že mě téměř vůbec neposlouchá.

„Petře, mohl bys s tou prací na chvíli přestat? Opravdu bych si s tebou potřebovala promluvit…“ zkoušela jsem to ještě relativně klidným tónem. I když to, že se musím vlastně doprošovat jeho pozornosti, mě neuvěřitelně vytáčelo. Kde jsou ty časy, kdy se mý společnosti nemohl nabažit?

„Teď ne, zlato, musím tohle dodělat. Možná později…“

„Ale tohle nepočká!“ vyjekla jsem naštvaně.

„Hoří snad?“ zeptal se mě odměřeně. Takhle na mý hněvivý výbuchy většinou reagoval a zaručeně mě tím dostával do ještě většího varu.

„To ne, jenom byl zavražděný jeden člověk a mně někdo vyhrožoval!“ vychrlila jsem ze sebe rychlostí, jakou by i Klára musela obdivovat.

„Koho zavraždili?“

„Bezvadný, tak tebe zajímá, koho zavraždili?! Víc než to, kdo mi vyhrožuje?!“ Možná jsem se chovala v tu chvíli absurdně, ale dost se mě to dotklo.

„No, ty jsi zatím naživu, ne? A nebo právě hovořím s duchem?“ Teď už se na mě zadíval a já toho skoro zalitovala, neboť jeho pobavený úsměv mi zrovna náladu nezlepšil. „Vážně, Izabelo, měla bys nechat těch svých béčkových hororů a spíš se věnovat studiu. Slíbila jsi mi, že si doděláš vysokou…“

„Ne, neslíbila! Slíbila jsem ti jenom, že se o to pokusím!“ zavrčela jsem na něho. Jo, to zrovna teďka potřebuju, aby mi připomínal, že nemám tak dobrý vzdělání jako on!

„To zní, jako kdybys to už dopředu vzdávala…“ pokáral mě.

„Petře…“ Přinutila jsem se nezvýšit hlas, ale vyžadovalo to zatraceně úsilí. „Já oceňuju, že máš starost o mý vzdělání, ale právě teď mě tohle netrápí.“

„Pokud tě něco trápí, tak zavolej některý ze svých kamarádek, od toho přece jsou, ne?“ Tím byl pro něho problém očividně vyřešený a on se otočil zpátky k počítači. Jeho prsty opět začaly svůj neúnavný tanec po klávesách.

„Ale já jsem to chtěla říct tobě!“ sdělila jsem mu důrazně.

Nevím, jestli tenhle pocit zažívám jenom já, ale chtělo se mi ječet i brečet zároveň. Asi si po tomhle říkáte, proč jsem s někým tak lhostejným jako je Petr, ale on dřív takový skutečně nebýval. I teď občas míváme hezký chvilky, ačkoli se mi zdá, že jich je čím dál tím míň. Rozjíždějí v práci nějaký nový projekt, a tak chodí domů dost unavený a ještě po nocích něco tvoří. Občas mi vytkne, že pro něho nemám dostatek pochopení, a já se v takových chvílích opravdu zastydím. Jo, možná bych mohla být chápavější, ale jak dlouho mám ještě tohle snášet? Aniž bych věděla, jak k tomu vlastně došlo, odsunul mě na vedlejší kolej. Někdy mi připadá, že by ani nezaznamenal, kdybych jednoho krásnýho dne prostě nepřišla domů.

A nebo by něco takovýho dokonce uvítal?

10. díl

        Zrovna jsem zvažovala, že mu to vmetu do tváře, když se ke mně znova otočil.

„Izabelo, promiň...“ pronesl upřímným tónem a s naprosto odzbrojujícím úsměvem na tváři. „Chápu, žes asi měla těžkej den, jenže pokud tohle nedodělám...“ A rukou velkoryse máchnul směrem k monitoru, aby mi ozřejmil, co přesně pod pojmem ´tohle´ míní. „...tak mě šéf nejspíš vyhodí.“

„A proč to musíš dělat zrovna ty?“ zeptala jsem se se zatvrzelostí malýho dítěte.

Jeho úsměv se rozšířil. „Protože jsem nejlepší...“

Tahle slova jsem slyšela už párkrát předtím, ale nikdy mě z nich nezamrazilo jako teď.

„Fakt nejlepší? Dokázal by ses třeba někomu na dálku nabourat do compu a něco mu tam změnit?“

Zasmál se. „Izabelo, jsem programátor, ne hacker. Proč se vůbec ptáš?“

Bolestivě jsem zaznamenala, že mi vlastně přímo neodpověděl. Ale co jsem taky čekala? Že se přizná, že se mě pokoušel vystrašit a možná i zabít? Proč by to dělal? Už mi z toho všeho nejspíš úplně hrabe!

„Jen tak, zapomeň na to...“ Pomalu jsem se zvedla a přinutila k úsměvu. „Udělám ti aspoň topinky, chceš?“ navrhla jsem smířlivě, i když čert ví, proč jsem měla pocit, že bych se měla za něco omlouvat.

„Ne, dík, Izabelo. Bez česneku to není ono. Nevím, proč nemůžeš koupit aspoň pár stroužků pro mě.“

„Protože si stejně nikdy sám nic neuvaříš! A jestli jsi zapomněl, tak mám na něj alergii!“ Moje smířlivá nálada byla tatam. To hodlá zase probírat tu aféru s česnekem?

„Tak to jsi asi jediná, kdo má na něj alergii...“ okomentoval to výsměšně a já si v duchu povzdechla. Jo, očividně hodlá... „A nebo to předstíráš jen kvůli svý upíří image?“

Měla jsem neskutečnou chuť ho poslat do... jo, přesně tam! To se kvůli němu musím nacpat česnekem, aby se pán na vlastní oči přesvědčil, že mi nedělá dobře?! Děkuju pěkně, ale jednou mi ten hnusnej zážitek naprosto stačil!

„Krucinál, já přece nic nepředstírám! Prostě ho nesnáším... otéká mi po něm obličej a jazyk! Copak je to tak neuvěřitelný?!“ zakřičela jsem na něj vztekle. Mít po ruce pánvičku na ty jeho zatracený topinky, tak ho s ní nejspíš vezmu po hlavě! Nevěděla jsem, jestli je to jen Petrova schopnost a nebo to dokážou všichni chlapi, ale ať jsem se předtím zapřísahala sebevíc, že mě tentokrát ničím nevyvede z míry, stejně mě vždycky znova dokázal rozpálit do běla.

„Uklidni se přece, Izabelo. Není důvod, abys tu ječela jako nějaká furie.“ A chladně se vrátil ke svý rozdělaný práci.

„Jasně že není! Pro tebe totiž není nikdy!“ sekla jsem po něm cestou do ložnice.

„A tímhle chceš říct co?“ ozvalo se ještě za mnou, než jsem důrazně zabouchla dveře a vyčerpaně klesla na postel.

Ani jsem nepočítala s tím, že by mě následoval. Nikdy to totiž nedělal. Vždycky čekal, až se uklidním a sama za ním přijdu. Někdy jsem mu řekla, že je mi líto, že jsem na něj byla tak zlá, někdy jsem se k tomu už radši nevracela. Ať tak či onak, věci, kvůli kterým jsem tak vypěnila, vždycky zůstaly nedořešený. Mělo vůbec smysl se kvůli nim hádat? I když se to může zdát jinak, nejsem člověk, který si libuje v konfliktech. Jenže ani se jim mermomocí nevyhýbám.

Po paměti jsem hrábla po ovladači na věž a pustila jedno z CD. Když se místností rozezněly první tóny, uvědomila jsem si, že je to soundtrack z Královny prokletých. Moje oblíbený. Petrovo ne. Schválně jsem přidala volume, ať si chlapec taky užije. Polohlasně jsem si přitom pobrukovala text jedný z písní...

My fear is fading, I can´t speak it. Or else you will dig my grave. We feel them finding, always winding, take my hand now be alive!

You see I cannot be forsaken, because I'm not the only one. We walk amongst you, feeding, raping. Must we hide from everyone?

V tu chvíli jsem si říkala, že být upírem by vlastně nemuselo být vůbec špatný. Pochybovala jsem, že bych se mohla cítit ještě víc osamělá než právě teď.