Díl 251-260

Rielovi s Izabel se po jistých nesnázích podařilo uniknout, ale ona se obává, jestli její otec bude mít podobné štěstí. Klidu jí nepřidá ani zjištění, že když ji tenkrát unesl Viktor, měl Riel zrovna jakousi schůzku, o které jí odmítá říct víc.

Flashback ukáže, jak se Anna seznámila s Alexandrem a jak probíhalo jejich sbližování.

251. díl

        Vzteklý řev andělů byl natolik hlasitý, že jsem ho zaregistrovala i přes hluk motorky a štěkot tátovýho kulometu, kterým pohotově kryl náš útěk. Měla jsem děsný nutkání přitisknout si dlaně na uši, abych všechny ty nepříjemný zvuky aspoň trochu utlumila, ale to samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Kompenzovala jsem to aspoň tím, že jsem se co chvíli ohlížela, abych se přesvědčila, že nás nikdo nepronásleduje. Možná jsem kapku paranoidní - kdo by ostatně v podobný situaci nebyl? - ale s nechráněnýma zádama jsem si prostě připadala maximálně zranitelná a ani Rielova blízkost na tom nedokázala nic změnit.

Naštěstí pro nás se zdálo, že nepřítel je zcela zaskočen novým vývojem událostí, aspoň tak jsem si zdůvodnila, proč se na nás ani po pár minutách nikdo nevrhnul. Jenže sotva jsme měli zrezivělý pokřivený plot, kterým byla tahle část areálu obehnaná, na dohled, došlo mi, že andělé spíš neviděli důvod, proč se obtěžovat s nějakým pronásledováním, když nám cestu ven blokuje jejich kámoš. A ten rozhodně čas nemarnil. Jakmile nás spatřil přijíždět, prudce máchnul rukama naším směrem a já se znepokojením koukala, jak se na jeho povel začíná přímo před náma tvořit větrný vír. Zprvu to nevyhlíželo nijak hrozivě, prostě jen trocha rozfoukanýho prachu z cesty, ale než jsem se nadála, nasávalo to do sebe i kusy betonu a pořád to sílilo, až ta smršť zabrala celou uličku mezi polorozpadlýma budovama a potom si to namířila proti nám.

„Možná jsem měl zvolit jiný východ!“ procedil Riel, který se zatím ani nenamáhal zpomalit.

Dostala jsem strach, jestli to nechce zkusit projet skrz, a proto se mi nemálo ulevilo, když na poslední chvíli uhnul a vjel raději do přízemí jednoho z těch baráků. Na zemi tam ležela spousta suti, takže jsme byli nuceni celkem kličkovat, hlavně jsem ale nechápala, co má v plánu. Dle mýho názoru byla tahle cesta dokonale uzavřená a jedinou naší nadějí bylo vrátit se zpátky a zkusit to jinudy. A doufat, že anděl, který to střeží tam, je o něco míň schopný. Ale to jsem Riela hrubě podcenila. Protože ten se tak snadno odradit nenechal.

„Co chceš dělat?“ houkla jsem mu do ucha. Držela jsem se ho tak pevně, že už mi paže pomalu umdlévaly, ale pud sebezáchovy byl zatím silnější než únava. Přesto jsem se obávala, jak dlouho mi to ještě vydrží.

„Co půjde!“ křiknul na mě Riel v odpověď. „Pořádně se drž a až toho hajzla budeme míjet, pokus se ho trefit!“

Radši jsem spolkla otázku, co si jako myslí, že jsem dělala až dosud, a ukázalo se to být poměrně prozíravý, protože Riel se bez dalšího varování rozjel k částečně zborcenýmu schodišti do prvního patra a já v ten moment ani nedokázala říct, co mě děsí víc. Jestli pohled na chatrný a místy dost děravý podlaží, kam nás hodlal vyvízt, a nebo na tornádo, který na zkázonošův pokyn vyrazilo jako věrný pes za náma, aby nás zahubilo. Při svým pronásledování rvalo obrovský kusy zdí, jako kdyby byly jen z papíru, celá budova se třásla a vrzala, až jsem se obávala, že nás co nevidět pohřbí pod svýma troskama.

Na okamžik jsem pevně semkla víčka a zabořila tvář do Rielových zad a snažila si namluvit, že tohle není zas tak špatná smrt. Že aspoň nejsem sama… ale moc velkou útěchu mi to neposkytlo. Takhle to přece nemůže skončit… takhle ne…

Odhodlaně jsem otevřela oči, zrovna včas, abych byla svědkem toho, jak Riel obratně zdolal poslední obtížný úsek schodiště, který nebyl takřka nic jinýho než změť pokroucených ocelových prutů, a my konečně stanuli na patře. Ale tím jsme samozřejmě neměli ani zdaleka vyhráno. Vír se za náma sice nevypravil, ale s o to větší zuřivostí pokračoval v ničení přízemku. Cítila jsem, jak se podlaha silně chvěje, a věděla jsem, že nebude trvat dlouho a rozpadne se docela.

A Riel si to uvědomoval taky. Spěšně stočil motorku ve směru, kterým ležel onen plot oddělující nás od svobody, a pak se prostě vyřítil kupředu. Pohled na rozlehlou zchátralou halu zakončenou řadou z větší části vysklených oken nebyl ani trochu povzbudivý. Srdce mi bilo až někde v krku a kdybych nevěděla, že ode mě Riel očekává pomoc, nejradši bych oči zas zavřela. Je to šílený, šílený! chtělo se mi řvát, ale bylo příliš pozdě, než abychom mohli zastavit.

Když se to tak vezme, tak ať už to dopadne jakkoli, Riel splní slib, který mýmu tátovi dal. Buď mě odsud dostane a nebo mě zabije. Na adrenalinový zážitky jsem nikdy moc nebyla a když jsme vylítli ven a já pohlídla na anděla pod náma, tak zatraceně hluboko pod náma, měla jsem pocit, že se mi dřív podaří ho pozvracet než ho trefit bleskem. Přesto jsem se soustředila a ke svýmu vlastnímu úžasu jsem cosi podobnýho blesku i vytvořila a i když jsem toho hajzla netrefila – byl by ostatně čirý zázrak, kdyby jo – přerušila jsem aspoň jeho koncentraci a on na chvíli docela zapomněl na svý malý tornádo a koukal, co se to děje. Pocítila jsem krátkou škodolibou radost.

A pak došlo na zatraceně tvrdý přistání.

252. díl

        Náraz při dopadu na zem mi docela vyrazil dech, o to víc jsem musela obdivovat Riela, který bez sebemenší známky otřesu a aniž by zpomalil, ihned nasměroval svůj stroj k silnici, co vedla z toho pekla. Napadlo mě, že to nejspíš nebude poprvý, co takový kousek provedl, a zalitovala jsem, že jsem to netušila dřív, protože potom bych se tak nenervovala.

Vrhla jsem rychlý pohled přes rameno, abych zjistila, jak se na náš smělý útěk tváří ten anděl, ale krom toho, že nás s dost zamračeným výrazem pozoroval, tak se zatím na žádný nový tornádo nezmohl. Aspoň že tak. Zvažovala jsem, jestli po něm nehodit další blesk, ale nakonec jsem to zavrhla. Co kdybychom cestou do města ještě narazili na nějakou společnost… pak by se mi podobný plýtvání mohlo vymstít. Navíc tu byla jedna věc, která mě začala fakt hodně znepokojovat… a to že jsem pořád, i když čím dál tím míň zřetelně, jak jsme se vzdalovali, slyšela řev tátovýho kulometu. Co to kruci…? Vždyť měl akorát krýt náš ústup a až získáme dostatečný náskok, tak odtamtud taky vypadnout!

„Rieli!“ zahalekala jsem, abych upoutala pozornost svýho ochránce. „Co tam táta ještě dělá?!“

Neobtěžoval se mi odpovědět a to potvrdilo mý neblahý tušení, že skutečný plán byl poněkud jiný, než jak mi ho táta popsal. O co se to tam sakra pokouší? To tam chce snad zařvat?!

„Rieli, musíme se vrátit! Nemůžeme ho tam přece nechat!“ naléhala jsem hlasitě a konečně se mi z něj podařilo vydolovat nějakou reakci. I když ne takovou, která by mě potěšila.

„Alex chtěl, abych tě dostal pryč! Prý je to priorita, o něj se starat nemám!“ odvětil hlasem, který nepřipouštěl námitky. Jenže nebyla bych to já, abych se tímhle nechala odbýt.

„A co bude s ním?“ otravovala jsem dál.

„To je mi naprosto ukradený!“ odsekl a já mu ten nedostatek zájmu o blaho mýho táty nemohla po tom všem, co se od něj dozvěděl, zazlívat. Ale smířit jsem se s tím taky nehodlala.

„Rieli, prosím! Otoč to! Musíme mu přece pomoct!“ snažila jsem se ho ukecat, ale on se ani neuráčil na to něco říct.

„Sakra, nemůžeš mě takhle ignorovat!“ zanadávala jsem frustrovaně. Jazyk mě svrběl, abych mu pohrozila, že jestli to neobrátí, tak skočím, ale pochybovala jsem, že by mi to uvěřil, a já nebyla připravená to demonstrovat. „Chtěl jsi přece odpovědi a on ti je může dát!“ zkusila jsem na to jít jinak.

„Řekl bych, že už toho vím víc než dost! Pokud tam dneska zhebne, tak mu to jenom patří! A aspoň mi to ušetří práci!“ pronesl tak nenávistným tónem, až mě z toho zamrazilo.

„Já tomu nevěřím! Táta by nic takovýho neudělal! Určitě jsi to jenom špatně pochopil!“ ohradila jsem se chabě, slzy na krajíčku.

„Jo, vážně?!“ vysmál se mi a tím pro něho ta debata skončila.

„Rieli! Prosím! Tohle mi nemůžeš udělat! Vždyť už mám jenom jeho! Nechci ho ztratit! Nechci mít jeho krev na svých rukou!“ hučela jsem do něho neodbytně, zoufalá a bezradná a tak bezmocná, až mi z toho bylo špatně. „Vím, že ho teď nenávidíš… ale udělej to… kvůli mně…“ zaprosila jsem žalostně, ale jeho zarytý mlčení dávalo tušit, že ani tohle fungovat nebude. Protože jsem mu byla docela ukradená… přesně, jak jsem se celou tu dobu obávala.

Před očima mi znova vyvstal obraz táty, jak leží zkrvavený na zemi a k němu dolů se pomalu snáší malý bílý peříčko, aby nakonec usedlo na jeho nehybnou tvář. Bylo už příliš pozdě na to ho zachránit? Naplnil se už ten zlověstný osud? Dostala jsem varování… mohla jsem tomu zabránit… a co jsem udělala? Lehkovážně jsem utekla pryč a zpečetila tak jeho osud…

V krku se mi najednou udělal knedlík a já hlasitě vzlykla a definitivně se přestala pokoušet zadržet svý slzy. Bylo mi naprosto jedno, co si o tom bude myslet Riel, ať si mě má klidně za hysterku, ale já prostě nedokázala snést pomyšlení, že jsme tam tátu nechali umřít! Ať už udělal v minulosti cokoli, takovýhle konec si nezasloužil!

„Neřvi, pokud vím, Marcell se tam chystal s posilama. Když si Alex nebude hrát zbytečně na hrdinu, mohl by tam do tý doby vydržet!“ oznámil mi Riel nečekaně, zřejmě už měl dost toho, jak mu bulím za krkem.

„Proč jsi mi to neřekl hned?!“ vyjela jsem na něj dopáleně. Nejradši bych ho za to i praštila, ale nechtěla jsem riskovat, že se vyflákáme.

„Neptala ses,“ odtušil chladně.

Spolkla jsem nadávku, kterou jsem ho toužila počastovat, a místo toho jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Ale chuť ho zabít jsem měla pořád.

„A proč jsme tam teda nepočkali s ním?!“ nechápala jsem. Celý ten náš krkolomný útěk se mi teď zdál úplně zbytečný. Riskovali jsme při něm svý životy, ohrozili i ten tátův a nač to všechno?!

„Protože andělé by určitě nepočkali, až se tam Marcell objeví! Už takhle byli dost netrpěliví!“ odvětil Riel tónem, jako kdyby mluvil s nějakým retardem. „Navíc… zřejmě mu to chvíli zabere, než sežene dostatek lidí, kteří budou ochotný tam s ním jít.“

„Jak to? Nemáte snad dost lidí v tom vašem spolku?“ zamračila jsem se znepokojeně, protože tohle mi zrovna neznělo jako nějaká extra rychlá pomoc.

„Pár jich tam asi bude… ale ne každej se žene do střetu hned s několika anděly zkázy naráz jenom kvůli jedný pitomý holce!“

253. díl

        V naprostý tichosti jsme dojeli k tátově rezidenci. Ani jsem nepočkala, až mě Riel vybídne, sama jsem seskočila z motorky skoro ještě za jízdy, jen abych už od něho byla dál. Potupný bylo, že jsem pak stejně musela čekat, až ten stroj uklidí a laskavě odemkne vstupní dveře. Přezíravě jsem kolem něj prošla, jako kdyby byl neviditelný, a zamířila jsem do kuchyně, abych si udělala hrnek kafe. Nepočítala jsem ovšem s tím, že tak snadno se ho nezbavím.

„Taky bych si jedno dal,“ pronesl už ode dveří. S iritující samozřejmostí odložil bundu na jednu z barových stoliček a vzápětí se uvelebil na tý vedlejší a trpělivě čekal na svý kafe. Ta nehoráznost byla prostě neskutečná!

„Tak si ho udělej!“ odsekla jsem prudce, vztek mnou takřka cloumal, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem se při umísťování zásobníku s vodou parádně zlila. Moje chyba, měla jsem ho tam dávat s trochu větším citem, ale zoufale jsem si potřebovala na něčem vybít svůj hněv.

„Myslím, že to nechám přece jen na tobě, ale udělej mi ho slabší než posledně…“ odtušil Riel, který se tou podívanou očividně dobře bavil. „Navíc mi něco dlužíš.“

„Jo, vážně?!“ Popuzeně jsem hrábla do kapsy kalhot a hodila na linku jeho peníze. „Tady to máš! Neutratila jsem z toho vůbec nic! Takže bych řekla, že jsme vyrovnaný!“

Nevěnoval bankovkám před sebou pražádnou pozornost, místo toho si mě zkoumavě prohlížel. „A ty myslíš, že mi šlo jenom o ty prachy?“ zeptal se a znělo to dost vyčítavě. Že zrovna on mi má co vyčítat!

„Co já vím?! Beztak jsi to všechno dělal akorát na tátův příkaz! Takže hádám, že teď už se namáhat nemusíš! Vlastně ani nechápu, proč jsi ještě tady!“ vmetla jsem mu do tváře, načež jsem se k němu otočila zády a věnovala se radši obsluze kávovaru.

„Jsem tu, abych na tebe dával pozor, na tom se nic nezměnilo,“ konstatoval věcně. „A ty bys měla vědět nejlíp, že jsem dělal víc, než jen plnil Alexovy rozkazy!“

„A jak to mám asi tak vědět, když se mi ani nikdo neobtěžoval říct, jaký máš vlastně rozkazy?!“ vybuchla jsem, protože už jsem se fakt nedokázala dýl ovládat. „Pořád přede mnou něco tajíte! Ty i táta! Mám toho dost, nejsem žádnou vaší zatracenou loutkou! Chci, abyste se mnou konečně jednali narovinu! Chci o sobě zas rozhodovat sama!“

„Fakt? To ti nestačilo, k čemu dneska došlo?!“ zeptal se Riel, jeho hlas až nebezpečně klidný. „Tohle přece není trvalý řešení, jde jen o to, aby se ti nic nestalo, než budeme znát výsledky těch testů! Alex zcela určitě neplánoval, že tě po zbytek života bude někdo hlídat!“

„Kdoví, co vlastně plánoval! Protože já už nevím, čemu mám vlastně věřit! A hlavně komu můžu věřit!“ pronesla jsem trpce a i přes svý předchozí námitky jsem k Rielovi přistrčila jeden hrnek kafe. Mlíkem jsem se výjimečně nezdržovala, prostě jsem se rovnou napila, jako kdybych tím hořkým nápojem mohla přebít hořkost nad svou současnou situací.

Tak trochu jsem očekávala, že mě Riel začne hned přesvědčovat, že jemu můžu natuty věřit, a proto mě poněkud překvapilo, když se namísto toho chopil svýho hrnku a dopřál si pořádný hlt kávy. Teprve po chvilce na mě znova upřel svý oči a přišpendlil mě jima k lince, o kterou jsem se opírala.

„Důvěra je dost vzácná věc… stačí málo, aby se vytratila… Třeba jedno blbý kafe…“ prohodil ledabyle, ale bylo na něm patrný, jak moc ho to ještě žere.

„To s tím kafem je mi líto… ale neviděla jsem jiný východisko…“ zamumlala jsem lehce kajícně. Nemohla jsem si pomoct. Přece jenom nebylo mým zvykem trávit lidi kafetem, i když některý by si to vyloženě zasloužili! „Ovšem řekla bych, že v porovnání s tebou jsem se nedopustila ničeho tak strašnýho!“

„A co jsem podle tebe udělal tak strašnýho?“ zeptal se Riel zvědavě. Působilo to na mě dojmem, že chce akorát zjistit, o jakých jeho proviněních vím.

Krátce jsem se zamyslela. Pominula jsem ty jeho lži o mých rodičích, Arielovi a porfyrii, zřejmě to na mě tehdy nechtěl vybalit všechno naráz, beztak jsem mu nevěřila ani to málo, co mi řekl. Ne, byly tu závažnější věci, který mi už nějakou dobu vrtaly hlavou, jenom jsem zatím nenašla vhodnou příležitost a způsob, jak se na ně zeptat. Až doteď.

„Tvrdil jsi, že je Petr mrtvý…“ začala jsem zdráhavě, i když tohle mě zas až tolik netrápilo.

„Taky že byl. Nemohl jsem ale tušit, že s Arielem uzavřel dohodu a zas se tu objeví jako anděl zkázy,“ odvětil Riel bez zaváhání.

„A odkud ses znal s Viktorem?“ vypálila jsem svou další otázku. „Mluvil o tobě… a věděl toho poměrně dost…“ Radši jsem se už nezmínila, že věděl i o Erice. To mi samo o sobě přišlo hodně divný…

„Viktor byl dřív Alexovou pravou rukou, než ho Alex z nějakýho důvodu nahradil mnou. To mi nikdy neodpustil.“

Přikývla jsem, to znělo celkem věrohodně. „Proč jsi mě poslal běhat do toho lesa?“ pokračovala jsem neúnavně, skoro jako kdybych prováděla výslech zatčenýho. A v duchu jsem si říkala, jak dlouho mi to ještě Riel bude trpět. „Marcell říkal, že to bylo schválně… aby ses přese mě dostal mezi Nejvyšší. Celou tu dobu předtím i potom ses ode mě nehnul skoro ani na krok… tak proč jsi tehdy udělal výjimku?“

Čekala jsem, že dostanu okamžitě nějakou odpověď, jenže Riel mlčel.

254. díl

        „Měl jsem s někým schůzku. Víc ti ale říct nemůžu,“ vypadlo z něj posléze a to se na to ještě posilnil dalším douškem kávy.

„Uvědomuješ si, že tohle zrovna důvěru nevzbuzuje?“ upozornila jsem ho sarkasticky.

„Nemám v tobě vzbuzovat důvěru ale chránit tě,“ upozornil mě na oplátku.

„Potom mi snad můžeš aspoň říct, jak jsi mě u Viktora našel.“

„Nechal jsem ti do boty dát čip… pro všechny případy…“ přiznal a podle toho, jak se tvářil, zřejmě očekával, že ho za to patřičně sjedu. Ale to se spletl. Protože mě namíchla docela jiná věc.

„Tak proč jsi mě tam nechal hnít skoro týden?!“ zeptala jsem se a snažila se přitom zůstat v klidu, i když při vzpomínce na tu upírovu pohostinnost to nebylo zrovna snadný.

„Protože je Viktor podezíravej bastard a tvý boty vyhodil cestou do svýho doupěte,“ ozřejmil mi to Riel a já si unaveně povzdychla. Jak je možný, že s každou jeho odpovědí mě napadají akorát další otázky?

„Takže jak jsi mě nakonec našel?“

„Vystopoval,“ odvětil s dokonale kamennou tváří a vysloužil si za to ode mě pořádný zamračení.

„Fajn! Mám štěstí, že jsi tak skvělý stopař!“ ocenila jsem jeho kvality jízlivě.

Tenhle kompliment přešel mlčením a já pocítila nutkání něčím po něm hodit. Byla jsem naštvaná… a frustrovaná… a čím dál zmatenější. A taky… unavená. Adrenalin vyprchal a já zatoužila někam zalízt a aspoň trochu se prospat, protože během tý noci u Nikoly jsem si zrovna moc neodpočinula. A zjevně to na mně bylo dost vidět.

„Proč se nejdeš nahoru natáhnout?“ navrhnul Riel mírně. „Kdyby se objevil Alex nebo Marcell, tak pro tebe dojdu.“

„Počkám na ně tady,“ odvětila jsem umíněně.

„Proč? Bojíš se snad, že bych jim mohl přichystat nějaký nemilý přivítání?“ ušklíbnul se a obrátil do sebe zbytek hrnku. „Asi mi to nebudeš věřit, ale i já mám pro dnešek dost. Mám v úmyslu si lehnout na pohovku v hale a počkat na jejich příjezd. To je vše.“

Ještě chvíli jsem váhala, než únava zvítězila a já rezignovaně přikývla. „Dobře…“

Uklidila jsem hrnky do myčky a s vidinou horký koupele a měkký postele jsem zamířila ke dveřím. Než jsem si ještě na něco vzpomněla. „Ehm… nemáš náhodou nějaký náhradní tričko? Obávám se, že všechny mý věci zůstaly v Nikoliným autě. Včetně tátovy dýky,“ přiznala jsem neochotně a připadala si jako neschopný hlupák.

„Tý dýky?“ ujišťoval se Riel. „Netušil jsem, že ti ji dal.“

„Našla jsem ji v tašce s oblečením, když jsme se přesunuli sem. Myslela jsem, že to ty…“ Radši jsem už nepřiznala, že mě ten nečekaný dárek polekal natolik, že jsem ho zahrabala až na dno a teprve po těch událostech s andělama a Marcellem v síni jsem ji vytáhla a začala nosit při sobě. Jenže namísto, abych se cítila bezpečnějš, jsem měla pocit, že na mě zákonitě musí hned za rohem někdo skočit.

Riel zamítavě zavrtěl hlavou. „Zajel jsem pro ni, když jsi byla u Alexe, a potom jsem mu ji v nemocnici předal.“

„Neptal se, kdes k ní přišel?“ podivila jsem se. „Proč jsi mu ji vůbec vozil?“

„Kvůli tobě… neřeklas mu o svých schopnostech… a já usoudil, že bude lepší, když tě nebude podezírat…“ Nerozhodně pokrčil rameny. „I když hádám, že mi tu historku o tom, že ji nejspíš vytrousil na schodech, taky nezbaštil.“

„Protože jsem se mu mezitím přiznala…“ hlesla jsem a nemohla se ubránit dojetí nad tím, že se mě Riel snažil chránit. A nebo jenom hájil nějaký vlastní zájmy? Koneckonců mi o tý svý schůzce odmítl cokoli bližšího říct, proč by to dělal, kdyby se netýkala mě? Měl snad Marcell pravdu, když mě před ním varoval?

„Každopádně tě musím zklamat, protože mám akorát tohle triko…“ a Riel dvěma prsty odchlípl zaprášenou látku od svýho těla, aby docela zbytečně upřesnil, který má na mysli. „… a i když ti ho milerád přenechám, pochybuju, že by se ti zamlouvalo víc než to tvoje.“

Hm, byla jsem si naprosto jistá, že to jeho by se mi zamlouvalo o dost víc… ale můj problém to nijak neřešilo. No co, tak se holt vykoupu, oblečení vyklepu a třeba to nebude tak hrozný, jak to vypadá. Jistá skepse však na mně musela být patrná, protože se Riel poněkud nevěřícně zasmál.

„Přece jen jsi slečinka… tady jde některým o krk a ty se staráš o čistý oblečení!“

„To sedí od někoho, kdo se tu uškliboval nad tím krásným kompletečkem od Marcella!“ nenechala jsem si tu kritickou poznámku líbit.

„To je fakt. Ale jestli máš ještě zájem, tak ty tanga najdeš v koši,“ nabídnul mi velkoryse. „Pokud si pamatuju, dost se ti líbily!“

„To jo, ale nerada bych urazila Marcellovy city, koupil je přece tobě!“ udělala jsem na něj obličej a vyrazila rychle ke dveřím, abych se vyhnula dalšímu pokračování týhle nesmyslný debaty.

255. díl

        Těžko říct, jak dlouho jsem se v tý vaně vlastně válela, každopádně šupiny mi nenarostly a ani jsem nepřišla na nic geniálního, jak tátovi pomoct. Jasně, mohla jsem v tý kuchyni udělat další scénu a dožadovat se toho, abychom jeli zpátky a nebo aby se tam vydal aspoň Riel, jenže jelikož už jsem ho poněkud znala, věděla jsem, že by to nikam nevedlo. Byl stále ochotný mě chránit, přesně jak si to táta přál, ale život už pro něj podle všeho nasazovat nemínil.

Bylo to pochopitelný, to jo, ale přesto mě to strašlivě mrzelo, protože bylo očividný, že to celý spěje k hodně rychlýmu konci… jako já… a Riel… my dva… Tolik jsem doufala, že to třeba ještě vyjde… ale teď už jsem si nic nalhávat nemohla. Bylo mi jasný, že až se táta objeví – jestli se vůbec objeví – tak Riel odjede a já už ho nikdy neuvidím. Teda… pokud to bude takhle jednoduchý, o čemž jsem vážně pochybovala. Protože Riel chtěl odpovědi… a svou odplatu… A já neměla nejmenší tušení, jak jejich blížící se konfrontaci zabránit.

Znepokojeně jsem svraštila čelo a přitiskla si prsty na spánky. Táta Riela nezabije… to bych jinak neměla tu svou vidinu… Možná ho akorát zajme a uvězní, přesně tak, jak jsem to viděla… Což by znamenalo, že to táta dneska přežije… A k týhle myšlence jsem upínala veškerý svý naděje.

Ponořila jsem se pod vodu, abych si opláchla vlasy, a pak jsem se znova natáhla, hlavu zvrácenou nazad přes okraj vany, oči zavřený.

Je mi jedno, jaký táta je a čeho se v minulosti dopustil, i tak ho miluju… a chci, aby byl v pořádku… panebože, jen ať je v pořádku… modlila jsem se v duchu, než si únava vybrala svou daň a já usnula.

„Slyšel jsem, že jsi měl s tou poslední várkou jisté potíže… co se přihodilo?“

Dívá se na mě a já mám pocit, že se mi ty jeho tmavé oči zavrtávají až pod kůži. Vím, že na sobě nesmím dát nic znát, pokud nechci ohrozit její život. Proč mi ale na jejím životě vůbec sejde, to zatím netuším.

„Měla společnost. Provedu to jindy,“ odpovídám skálopevně a když posléze přikývne, trochu se mi uleví. Tenhle upír rozhodně nepatří mezi jedince, které bych si chtěl znepřátelit. Má velký vliv a když se mu někdo znelíbí, dokáže mu hodně znepříjemnit další existenci. Pokud ho nenechá rovnou odstranit…

„Jsem s tvou dosavadní prací velice spokojen, Alexandře… Jsi ještě zdatnější, než býval tvůj otec… a velice oddaný naší věci…“ pochválí mě a já mám chuť mu plivnout do tváře. Byla to jeho výprava, v níž můj otec nalezl svůj konec v rukou andělů! A dodnes se mi nikdo neobtěžoval sdělit, co se vlastně pokazilo.

„Hodlám tě na dalším shromáždění navrhnout na post Nejvyššího…“ prozrazuje mi s náznakem úsměvu. „To místo bylo už přespříliš dlouho prázdné… a domnívám se, že tys již dospěl natolik, aby ses této povinnosti mohl ujmout se ctí a zodpovědností, které k tomu náleží.“

„Vážím si Vaší důvěry, Frederico,“ ubezpečím ho.

„To mne těší.“ Znovu ten úsměv, jeho ruka v přátelském gestu sevřela mé rameno, kostnaté prsty se zabořily bolestivě hluboko do svalu. „Hleď, nechť ji nezklameš. Dokonči svůj úkol a pak se dostav do Sídla, abys byl přítomen projednání tvého přijetí.“

Mlčky přisvědčím.

Dívám se na ni, jak se svěšenou hlavou jde po chodníku, krok těžký, jako kdyby měla na nohou závaží, na tváři, kterou jen občas pozvedne, aby se rozhlédla kolem, dosud patrné stopy slz. Vidím i jeho… jejího strážného anděla, jak na mě výhružně civí, ale z něho si nic nedělám, není pro mě žádným soupeřem.

Bylo by to tak snadné… uchvátit ji hned tady… splnit úkol, který jsem dostal… Jenže cosi na ní mě drží zpátky. Poprvé za celou tu dobu mám pocit, že to není správné. Její pomněnkové oči mi připomínají denní oblohu… obličej lemovaný světlými vlasy zase tvář anděla… Už jsem zahubil mnoho andělů… mužů i žen… ale žádný z nich mě nepřiměl zapochybovat… Nedokázal jsem si představit, že bych ji měl odsoudit k onomu údělu Vyvolených. Aby sloužila jako něčí potrava… a možná i něco horšího… Ta myšlenka byla prostě nepřijatelná.

Nenápadně jsem ji sledoval až k velkému domu. Namlouval jsem si, že proto, abych se jí zmocnil, ale pravdou bylo, že jsem chtěl mít pouze jistotu, že se jí cestou nic zlého nepřihodí. Když za ní zapadly dveře, znepokojeně jsem svraštil čelo. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě, neboť jsem opět selhal. A věděl jsem, že tentokrát by mi to Frederico neodpustil.

„Co tu pohledáváš, upíre?!“ obořil se na mě najednou čísi záštiplný hlas. Její strážný anděl. Překvapila mne jeho smělost a stejně tak nenávist v jeho bledých modrých očích. Překvapily, ale neznepokojily. Na to by tu těch andělů muselo být o mnoho víc.

„Dávej na ni dobrý pozor!“ nařídil jsem mu, než jsem se vydal pryč.

Tušit, jak přeochotně vyplní můj příkaz, zabil jsem ho tam tehdy na místě.

256. díl

        Když jsem vešel do salonku, ani se neobtěžovala zvednout hlavu od knihy. Havraní vlasy jí splývaly po obnažených ramenou a spolu s temně rudou róbou vyzdvihovaly bezchybnou bledost její pokožky.

„Již se ti podařilo chytit to hloupé děvče?“ zeptala se namísto pozdravu.

Nepřekvapilo mě, že o mém nezdaru ví, ale ani se nedalo říct, že by mě to potěšilo. „Nakonec nebyl důvod, nevyhovovala,“ odvětil jsem stručně.

„Ano, Frederico něco takového zmiňoval…“ pronesla chladně a milostivě mi nabídla svou ruku k políbení.

Kdo vymyslel tu hloupost s vášnivostí Italů, zřejmě nepoznal mou drahou choť. Každé setkání s ní bylo horší než ledová koupel. Přesto jsem jako poslušný manžel přitiskl své rty na její jemnou kůži a pak jsem se zase rychle napřímil.

„A jak to šlo na shromáždění?“ vyzvídala dál. „Můžu ti gratulovat?“

Netušil jsem, proč se uchýlila k tomuhle rozhovoru, když už předem všechno věděla, poznal jsem jí to na očích. Akorát jsem si nebyl jistý, zda jí to vyzradil Frederico a nebo náš syn, který byl u něho v učení. Rozhodl jsem se ale přistoupit na její malou hru.

„Byl jsem přijat.“

Konečně se na mě podívala, na tváři strojený úsměv. „Potom bychom ovšem měli oslavovat! Vzkážu strýci, aby přijel i s Marcellem… Uspořádáme na tvou počest ohromný bál!“

Teprve nyní se jí oči zablýskly v něčem ne nepodobném vzrušení, protože jestli Atanasia něco milovala, pak to byly nejrůznější večírky a plesy, kde se mohla předvést jako dokonalá a pozorná hostitelka. A já tyhle sešlosti z duše nenáviděl.

„Na oslavy bude čas později… až se přestěhujeme…“ prohodil jsem ledabyle a s uspokojením jsem zaznamenal, jak se přes Atanasiinu jindy vyrovnanou tvář mihnul záblesk zájmu. Tak o tohle jí tedy šlo…

„Ach ano… Už jsem skoro zapomněla, že k místu Nejvyššího patří též nějaká usedlost…“ řekla takřka znuděně, ale mě tím svým vystoupením neošálila. „Už jsi rozmýšlel, kde by to mělo být? Frederico mi nedávno vyprávěl o velice reprezentativním sídle nedaleko Říma. Nebylo by to úžasné?“

Už jen to pomyšlení způsobilo, že se jí prsa v hlubokém výstřihu divoce dmula, a i když mě znechutilo, že na mne takto dychtivě nikdy nereagovala, přesto jsem nemohl neocenit ten krásný výhled. Impulzivně jsem ji popadl za paži a vytáhnul k sobě. Zadívala se na mě lhostejně, téměř opovržlivě, jako kdybych ji urazil tím, že dávám přednost tělesnému potěšení před krásami staveb. Přesto si nedovolila mne odmítnout, na to byla Fredericem až příliš přísně vychována. Nikdy mi neodporovala, nikdy mne nekritizovala, na veřejnosti nemluvila, dokud nebyla tázána… ideální choť podle leckterých měřítek… Tak proč mi tolik vadilo, že jí na mně vůbec nezáleží?

Mimoděk jsem si vybavil jemnou andělskou tvář rámovanou světlými vlasy… vybavil jsem si ten něžný melodický hlas… a sžíralo mě pomyšlení, že ji nemůžu mít... tedy pokud ji nechci docela zničit. Mohl jsem snad dostat přesvědčivější důkaz o svém zatracení?

V návalu hněvu jsem se vrhnul na ta hrdá ústa před sebou, zmocnil jsem se jich zcela, stejně jako jsem se jen o chvilku později zmocnil toho poddajného těla, které se sice nebránilo, ale ani mi neposkytlo to, po čem jsem toužil. Znechucen sám sebou jsem se chvatně sebral a bez jediného slůvka vysvětlení jsem opustil dům.

Temnota venku mě přijala do své náruče jako ztraceného syna, o tolik přívětivější, než kdy bylo objetí od Atanasie. Chladný vánek mi zchladil rozpálenou tvář, ale chmury z mého čela odvát nedokázal. A pak jsem koutkem oka zachytil něčí pohyb. Bylo to poblíž okna do salonku a mě napadlo, že nás možná někdo špehoval. Rozezlen jsem se vyřítil, abych ztrestal toho opovážlivce za jeho nestoudnost, avšak dříve, než jsem mohl rozpoznat, kdo se to tam ve stínu skrývá, zastavil mě tichý ženský hlas. Nebyl hlasitější než závan větru, proto jsem měl pochybnosti, jestli je to vůbec něco víc. Možná šlo pouze o mou představivost… jenže pak se to ozvalo znovu.

„Anna… je v nebezpečí…“

„A proč by mě to mělo zajímat?“ Znepokojeně jsem se zachmuřil. Mohl někdo zjistit, že jsem ji nechal jít? Prověřoval si to snad někdo? Nebo je tohle nějaký druh testu?

„Starý most poblíž Mittenwaldu… pospěš si, než bude pozdě…“ pokračoval ten hlas naléhavě, ale další vysvětlení mi nenabídnul. Ve světle měsíce se krátce zalesknul šperk, který měla ta osoba na krku, a potom byla najednou pryč.

Prozkoumal jsem místo, kde předtím stála, i přilehlé okolí, ale nenašel jsem sebemenší důkaz o tom, že to nebyl akorát výplod mé zjitřené mysli. Žádné stopy, ohnutá stébla, polámané větvičky, prostě nic. Přesto jsem se nedlouho nato přistihl, jak sedlám svého vraníka, abych vzápětí tryskem vyrazil k Mittenwaldu.

257. díl

        Celou cestu jsem si říkal, že to byl jistě jenom něčí hodně nepovedený žert, ale v okamžiku, kdy jsem v dáli zahlédnul nabouraný automobil a nebezpečně blízko okraje mostu rozpoznal siluetu zápasící dvojice, už jsem nepochyboval. Pobídnul jsem Attilu, kterému povážlivě docházely síly, a ještě za jízdy jsem vytáhnul zbraň. Ani jsem nečekal, až se ke mně ten bídák, co ohrožoval Annu, otočí čelem a jakmile jsem byl dostatečně blízko, rovnou jsem po něm tou dýkou mrštil. Jeho bolestivé zařvání mě nemálo uspokojilo, stejně jako fakt, že okamžitě pustil onu nebohou dívku a spěšně si vytahoval ten kus kovu z ramene. A tehdy jsem zahlédl jeho tvář. Byl to ten strážný anděl! Co se to tu sakra děje?!

Přitáhnul jsem otěže a s taseným mečem v ruce jsem sklouznul na zem; schválně jsem se postavil tak, abych byl mezi těmi dvěma. Letmý pohled do automobilu mi prozradil, že jeho řidiči už není pomoci. Poznal jsem toho hocha, ujal se tenkrát Anny a já mu za to byl vděčný. A teď byl mrtev.

„Co se tu stalo?“ zeptal jsem se pomalu. Neušlo mi, jak sebou ta dívka polekaně trhla. Těkala očima mezi mnou a svým andělem a zjevně si nemohla vybrat, komu z nás věřit.

„Můj přítel měl nehodu…“ vypravila ze sebe tenkým hláskem, hrdlo sevřené, jako kdyby ji někdo škrtil. „Potřebuje doktora. Mohl byste prosím…“

Zamítavě jsem zavrtěl hlavou. „Ten už doktora nepotřebuje,“ zkonstatoval jsem věcně a s čímsi podobným lítosti jsem zaznamenal, jak se Anna kousla do spodního rtu, nejspíš aby zadržela vzlyknutí. Ale slzy jí z očí tekly stejně.

Došlo mi, že z ní toho asi moc nedostanu, a proto jsem se radši obrátil na jejího anděla. „Můžeš mi vysvětlit, o co ses to na tom mostě pokoušel?!“

„Jenom jsem ji chránil!“ sdělil mi ten strážce bez zaváhání.

„Vážně? Nevypadalo to tak!“ Vytrhnul jsem mu svou dýku z ruky, v níž ji dosud svíral, a zručně jsem ji vrátil zpátky do boty. „Neřekl jsem ti, abys na ni dával pozor?! Tak co má tohle znamenat?!“ Tady už jsem poněkud zvýšil hlas, protože jsem neschvátil svého koně jenom proto, abychom se tu na sebe všichni usmáli a popřáli si dobrou noc.

Anna se lehce zachvěla a její anděl se skoro pobaveně pousmál. „Vždyť jsem dával. Byla tak zničená ze smrti svého přítele, že chtěla skočit dolů. Jenom jsem se jí v tom snažil zabránit.“

Jeho studené oči mi připomínaly oči hada a kdoví proč jsem mu ani trochu nevěřil. Možná kvůli tomu náhrdelníku, jenž ležel na silnici, kámen přívěsku rozdrcený na prach, jako kdyby na něj někdo s hodně velkou zuřivostí dupnul. A Anna rozhodně takovou sílu neměla…

„Tak to nebylo, chtěl mě shodit!“ ozvala se ta dívka chabě, i když jestli byla v šoku a nebo měla takový strach ze mě, těžko říct.

„To je nesmysl! Jsem její strážný anděl, nemohl bych jí ublížit, ani kdybych chtěl!“ ohradil se proti tomu nařčení anděl.

„To jsem rád!“ procedil jsem mezi zuby a v duchu jsem si říkal, čím se Anna provinila, že dostala za strážce někoho takového. Dlouho jsem nad tím ale nedumal, na to jsem opravdu náladu neměl. Místo toho jsem pevněji sevřel jílec meče a napřáhnul se, abych toho blonďáka zabil.

„Ne!“ Annin polekaný výkřik mě nezaskočil natolik, jako když se mi znenadání pověsila na paži. „To nesmíte!“

„Že nesmím?“ zopakoval jsem po ní nevěřícně. „Ten bastard se tě pokusil zabít a ty ho ještě bráníš?!“

„Já… no… třeba to bylo jenom nedorozumění… Měli bychom to nechat na policii, aby to vyšetřila…“ navrhla přerývaně a já potlačil nutkání jí vrazit pár facek. Je opravdu tak pitomá?

„Tak nedorozumění?“ pronesl jsem znechuceně. „Potom ti asi nebude vadit, když vás tu zase zanechám o samotě. Ale žádné strachy, jen co dorazím do města, oznámím to na policii.“

Dívala se na mě ublíženě, dotčená mým sarkasmem. Je možné, že je někdo až takhle nevinný? Téměř mi připadalo, jako kdyby do tohohle světa ani nepatřila. A proč mám zatraceně zase to nutkání ji chránit? Radši jsem zamířil zpátky k Attilovi.

„Počkejte, pane, prosím…“ zavolala za mnou nesměle. Brada se jí mírně třásla a já se zařekl, že jestli začne zase bulet, tak už jí opravdu jednu natáhnu. Nesnášel jsem ženské slzy! „Vzal byste mě prosím do města? Ohlásím to sama… aspoň se tím nebudete muset zdržovat.“

„To nedovolím!“ Anděl se k ní chystal přidružit, ale jakmile jsem potěžkal v ruce meč, rozmyslel si to. „A co chceš udělat?!“ vyštěkl na mě nevlídně. „Nemůžeš ji vzít mezi své, aniž bys z ní neudělal stejnou zrůdu, jako jsi ty! Už jednou jsi ji nechal jít… zjevně máš pro ni jistou slabost… tak proč neodjedeš pryč a nenecháš mne, abych se o ni postaral?!“

„Protože se obávám, co bys z ní udělal ty!“ odsekl jsem mu, než jsem se vyhoupnul do sedla.

Bedlivě sledoval každičký můj pohyb, ve chvíli, kdy jsem skryl meč v pouzdru, to dokonce vypadalo, že se na mě vrhne. Ale já pobídnul Attilu kupředu, popadl jsem Annu kolem pasu a usadil ji před sebe a než se ten anděl nadál, už jsme uháněli k městu.

258. díl

        Vzal jsem ji do Berlína, do svého bytu, protože mě nenapadlo nic lepšího. Cestou mlčela, což mi plně vyhovovalo, dokonce myslím, že na nějakou dobu i usnula, patrně vyčerpaná všemi těmi událostmi. Její hlava spočívala důvěřivě na mých prsou a já zmírnil Attilův běh, abych si tu chvíli vychutnal o něco déle. Navíc můj hřebec začínal být dost unavený, takže i jemu volnější tempo prospělo. Bylo to silné zvíře, ale bylo mi jasné, že mu musím dopřát nějaký odpočinek, než ho poženu zase zpátky domů. Aspoň jsem měl důvod setrvat ještě chvíli v její společnosti.

„Kde to jsme?“ zašeptala poplašeně, když jsem zastavil na dvorku u starého domu.

„V Berlíně,“ odvětil jsem stručně a jakmile jsem sklouznul s koně, stáhnul jsem ji bez varování do své náruče. A rovnou jsem se vydal po úzkých schodech do prvního patra.

„Kam… kam mě to nesete?!“ Panika v jejím hlase nešla přeslechnout, přesto jsem se rozhodl nijak nereagovat. A to ani když sebou začala divoce zmítat.

„Pusťte mě!“ protestovala a pro zdůraznění svého požadavku do mě začala bušit svými drobnými pěstmi. Nemůžu říct, že by to bylo nějak zvlášť příjemné.

„Nech toho!“ zavrčel jsem na ni nevlídně. „Nemám v úmyslu ti ublížit, ale jestli v tom budeš pokračovat, možná ještě změním názor!“

Zaregistroval jsem její ostré nadechnutí a pro jistotu jsem jí přitiskl ruku na ústa. „Neopovažuj se křičet!“ varoval jsem ji a můj tón ji zřejmě přesvědčil, že její odpor nemá smysl, protože se se mnou přestala prát.

„Hodná holka,“ ocenil jsem to a konečně jsem stanul přede dveřmi do mého malého mládeneckého bytu. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo vylovit klíč a odemknout, ale k mé úlevě se Anna nepokusila využít toho, že jsem dal svou ruku zase pryč, a volat o pomoc. Nejspíš ze strachu, aby mě ještě více nerozzlobila.

Vešel jsem dovnitř, kde jsem ji nepříliš šetrně postavil na zem. Ustrašeně se rozhlížela kolem sebe, i když v té tmě toho asi moc rozpoznat nedokázala. Jediné okno vedlo do dvorku a tam se žádné světlo lamp nedostalo.

„Jako doma,“ ušklíbnul jsem se jejímu nešťastnému výrazu, který mému zraku nezůstal skryt. „Na lince by měla být petrolejka a zápalky, jestli ti vadí tma, tak si posluž,“ řekl jsem jí, než jsem zamířil zase ven.

„Kam to jdete?“ vyhrkla znepokojeně, což mě překvapilo, protože bych spíš očekával, že ji můj odchod potěší.

„Postarat se o koně a sehnat něco k jídlu! Ale neboj, za chvíli jsem zpátky, tak tu hleď být rozumná!“ sdělil jsem jí, ale jelikož jsem nevěřil, že by mě poslechla, radši jsem za sebou zamknul. Neměl jsem náladu nahánět ji tu po městě.

Zavedl jsem Attilu pod dřevěný přístřešek, odsedlal ho a vytřel do sucha a donesl mu vodu a seno. Teprve potom jsem zamířil k jedné známé, jejíž společnost jsem občas vyhledal, když jsem byl náhodou v Berlíně.

„Alexandře…“ Její oči se radostně rozzářily, sotva otevřela dveře a uviděla mne stát na prahu. „Už jsem si myslela, že jsi na mě docela zapomněl!“

Postavila se na špičky, aby mi mohla vtisknout vroucí polibek, a pak mě nadšeně objala. Opětoval jsem její objetí a spokojeně se nadýchl růžové vůně jejích rusých vlasů.

„Jak bych mohl, Adéle, vždyť ty jsi jediný důvod, proč se sem tak rád vracím!“ polichotil jsem jí a musel jsem se usmát, když se potěšeně rozesmála. Nikdy jsem těm zvonkům nedokázal odolat. A ani jí. Byla prostě rozkošná!

„Tak pojď přece dál!“ vybídla mne netrpělivě a ještě netrpělivěji mi pomáhala z kabátu. „Chceš nejdřív večeři a potom mě a nebo naopak?“ zeptala se mě s úsměvem a dychtivost v její tváři mi dala zapomenout na Atanasiino chladné přijetí.

„Tebe… a večeři mi zabal s sebou,“ odvětil jsem a neušlo mi, že ohníčky v jejích očích trochu pohasly.

„Tolik máš na spěch? Škoda…“ povzdechla si lítostivě. „Určitě tě nepřesvědčím, abys zůstal až do rána?“ Jazýček, který vyzývavě obkreslil linii jejího vrchního plného rtu, mě ujišťoval, že určitě nebudu litovat, a za jiných okolností bych tomu pokušení neodolal. Jenže tu byla Anna…

„Mám jisté neodkladné povinnosti…“ oznámil jsem jí neurčitě a ona to bez dalšího vyptávání akceptovala. To byla další vlastnost, které jsem si na ní cenil.

„Pak tedy neztrácejme ani okamžik…“ pronesla tím svým lehce chraplavým hlasem a jen o chvilku později jsem ucítil její horká ústa ve svém rozkroku.

Hříšná Adéle… Kolik nocí jsem už u ní strávil a přece se mi ještě neomrzela. Ani jsem vlastně neznal její pravé jméno… Byla barovou zpěvačkou, kterou jsem kdysi zachránil ze spárů několika jejích neodbytných a dosti opilých obdivovatelů. A ona mi za to ochotně nabídla své tělo a svou krev. Ano, byla teď upírkou jako já, přesně, jak si to přála… Proč to všechno? Líbil se mi její zpěv… někdo s tak nádherným hlasem by přece měl žít věčně. Ale ani tak jsem se neubránil, abych si během její slastné árie na loži nevzpomněl krátce na Annu. A nepřál si ji mít pod sebou namísto Adéle.

259. díl

        Vešel jsem tak potichu, že se ani neprobudila. Seděla u stolu, hlavu zabořenou do polštáře svých složených paží, přikrytá závojem vlasů, které bledě zářily ve světle petrolejky. Dokázal jsem si představit, proč si raději nelehla do postele, ale stejně se mě to trochu dotklo. Opravdu si myslí, že bych se na ni vrhnul a zmocnil se jí? Nikdy jsem žádnou ženu neznásilnil a rozhodně jsem s tím nehodlal začít právě s ní!

Odložil jsem potraviny od Adéle na linku a s kýblem jsem seběhnul dolů, abych ho u pumpy naplnil vodou. Když jsem se vrátil, byla už Anna vzhůru a zkoumavě si mě prohlížela. Zdála se smířená se svým osudem, ať už měl být jakýkoli, a třebaže měla zarudlé opuchlé oči, aspoň nebrečela.

„Pokud chceš být užitečná, nalij vodu do konve a nakrájej chleba,“ řekl jsem jí stroze a ona poslušně sklouzla ze židle.

Ačkoli jsem zrovna zapaloval hraničku dřívek v kamnech, neušlo mi, jak si žíznivě olízla okoralé rty, když sběračkou opatrně plnila cínovou konvici. Pokáral jsem se za to, že Attilu jsem zaopatřil, ale na ni jsem poněkud pozapomněl. Stačilo malé pobídnutí a ona si dychtivě nabrala plný plecháček a pár hlty ho vyprázdnila. Rychle si dopřála ještě jeden a potom už zase pokračovala v předchozí činnosti, skoro jakoby se bála, že ji jinak potrestám za lelkování.

V tichosti jsme povečeřeli chléb se studeným uzeným a zatímco ona usrkávala bylinkový čaj, já si nalil pohár červeného vína, které mi Adéle tak pozorně přibalila. Vnímal jsem její kradmé pohledy, třebaže jsem předstíral, že ne, a po chvilce mě ta šaráda přestala bavit. Protože to vůbec nikam nevedlo.

„Máš ještě nějaké příbuzné kromě své matky?“ zeptal jsem se, oči upřené do její tváře.

Váhavě ke mně vzhlédla. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nakonec jenom zamítavě zavrtěla hlavou.

„Co je?“ zamračil jsem se. „Upadl ti snad jazyk?“

„Ariel říkal, že je moje máma mrtvá… ale to… to není pravda, že ne?“ vypravila ze sebe nesouvisle.

Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv, a tak jsem její otázku ignoroval. „Kdo je Ariel? To je ten tvůj anděl?“

Lehce se zamračila. „Aspoň to tvrdil. Proč Vás vlastně nazval zrůdou?“ neubránila se zvědavosti, i když její tón dával tušit, že se obává mé reakce.

„Protože jsem upír,“ sdělil jsem jí bez vytáček.

Trhla sebou, jako kdybych ji udeřil. „Potom jste to asi Vy, o kom mluvil… to Vy jste byl tehdy v noci pod mým balkónem?“

Neviděl jsem důvod, proč to popírat.

„Chcete mě zabít? Proč? Co jsem udělala?“ hlesla nechápavě, hrnek s čajem svírala v rukou tak pevně, až jsem se bál, že ho rozmačká.

„Nechci tě zabít, kdyby ano, nechal bych tě s Arielem!“ odvětil jsem poněkud důrazněji, než jsem zamýšlel.

Tentokrát sebou už netrhla. „Já tomu nevěřím,“ řekla, hlas nezvykle rozhodný. „Nejsem malá holka, abych ještě věřila na anděly a upíry. Studuju medicínu. A pokud jste doufal, že za mě dostanete nějaké peníze, pak Vás musím zklamat. Protože na to jste si vybral špatnou osobu!“

Došlo mi, že mě má díky tomu nuznému krcálku za dost pochybnou existenci, ale nijak zvlášť mě to netrápilo. Víc mě znepokojil fakt, že stále odmítá uvěřit… protože to bylo pro její přežití klíčové.

„Mám se ti snad zakousnout do krku, abys uvěřila?“ prohodil jsem zachmuřeně a na okamžik jsem skutečně zvažoval, jestli to nemám udělat. Vyřešilo by to spoustu problémů včetně jednoho otravného anděla. Jenže se mi do toho nechtělo… zdráhal jsem se zničit tu nevinnost před sebou… Urvat bělostnou růži, abych ji pak někde pohozenou nechal schnout.

„Stačí, když se proměníte v netopýra!“ navrhla mi a já se nevlídně zakabonil nad tou drzostí.

„Náš druh už tohle nedovede, pokud to vůbec kdy uměl! Musí ti postačit tohle!“ Bez varování jsem se naklonil kupředu a vycenil své zuby. Podle všeho na ni mé protáhlé špičáky zapůsobily, protože se chvatně napřímila, aby se dostala z jejich dosahu.

„Dejme tomu, že jste upír… co chcete po mně? Krev?“ vydechla nejistě.

„Možná… sám jsem se ještě nerozhodl…“ zamručel jsem, než jsem sklopil zrak, jako kdybych v letité dřevěné desce stolu mohl najít řešení této ošemetné situace. A nebo jsem už prostě nevydržel déle hledět na ten její ustrašený výraz. Každopádně to byla chyba, to mi došlo hned, jak jsem na tváři ucítil první kapky horké tekutiny. Ta proradná mrcha!

Prázdný plechový hrnek zařinčel o podlahu, následován židlí. Nepotřeboval jsem se ani podívat, abych pochopil, že se Anna dala na útěk. Dveře s protestem vrzly, ale ona už jimi neproběhla. Visela přišpendlená k futru, špičky bot dobrých dvacet čísel nad zemí, hrdlo neúprosně sevřené mou rukou.

„Tak tohle jsi vážně dělat neměla!“

260. díl

        Položil jsem ji na lůžko a dlaní ji trochu poplácal po tváři. „Anno, prober se!“

Její víčka zakončená dlouhými řasami se lehce zachvěla, jako křídla motýla, který chce uletět, a pak se rozevřela, aby mi odhalila její utrápené modré oči.

Musím říct, že se mi ulevilo. Nejspíš jsem na ni ve svém hněvu nebyl zrovna jemný, vzpamatoval jsem se až tehdy, když náhle přestala smýkat nohama v zoufalé snaze najít oporu a zůstala bezvládně viset v mém sevření jako nějaká hadrová panenka. Ještě teď byl na jejím krku patrný otisk mých prstů, rudá značka hanobící tu hedvábnou kůži. To já na tom byl o poznání lépe, protože její čaj nebyl naštěstí pro mě až natolik horký, aby mi způsobil nějakou újmu. Asi i proto jsem se rozhodl být k ní pro tentokrát výjimečně shovívavý.

Jenže když jsem viděl, jak si rukou znepokojeně ohmatává krk, skoro jsem si to zase rozmyslel.

„Nekousnul jsem tě,“ oznámil jsem jí podrážděně, ale vlastně jsem se jí ani moc nedivil. Zatím jsem jí příliš důvodů pro to mi věřit nedal. „Promluvme si.“

Sledoval jsem její toužebný pohled ke dveřím a zpátky ke mně, mírné přikývnutí. „Potřebuju se nejdřív napít…“ vypravila ze sebe a já jí úslužně přinesl hrnek vody.

Pila pomalu, nevím, jestli proto, že ji to hrdlo tolik bolelo, nebo aby náš rozhovor co nejvíc oddálila. Když konečně hrnek odložila na zem a upřela na mě tázavě své velké oči, zjistil jsem, že stále netuším, co jí vlastně říct. A co si s ní počít.

Jak jsem ji měl ochránit před upíry i tím andělem? Navíc… domů jsem ji vzít nemohl… pochyboval jsem, že by ji Atanasia přijala jako mou chráněnku, spíš bych se vsadil, že by se jí hned za dveřmi zakousla do krku. Zbývalo jediné… zlikvidovat co nejdříve Ariela a Annu někam ukrýt, aspoň na nějaký čas, než se vše uklidní. Ale ne tady… v jejím rodném městě, kde ji přece jen pár lidí zná, a má pomoc by mohla vzbudit nechtěnou pozornost.

„Proč tvůj přítel naboural?“ zeptal jsem se ledabyle, jako kdybych konverzoval o něčem tak triviálním, jako je počasí. „Byl to přehledný úsek silnice…“

„Já nevím… spala jsem…“ zamumlala nešťastně, patrně si to kladla za vinu.

„Myslíš, že to způsobil Ariel?“ pokračoval jsem ve svém výslechu, aniž bych bral ohledy na její city.

„Možná… já nevím… Říkal spoustu věcí… že mi David ublížil a já jsem v kómatu… a taky… že prý patřím jenom jemu… Připadal mi… jako posedlý…“

Přikývl jsem. Toho podivného chování jsem si také povšimnul. „Nejsi v kómatu. A já se postarám, aby tě už Ariel nechal na pokoji, ano?“

Sevřela spodní ret zoubky, čelo svraštěné v zamyšlení. „Proč to děláte? Proč… proč jste tam vůbec byl? Jak jste nás našel?“

„Dostal jsem tip. A proč to dělám? Řekněme, že si chci u Boha trochu vylepšit reputaci, stačí ti to jako důvod?“

„Ne, ale Vy mi stejně asi jiný nenabídnete,“ odtušila rezignovaně.

„Chytrá.“ Mírně jsem se na ni pousmál. „Musíme tě odsud dostat… z Berlína… a raději i z Německa… jeden nikdy neví.“

„Proč?“ chtěla vědět. Zdálo se, že se trochu uklidnila, přinejmenším už na mě nekoukala, jako kdybych ji měl v následujícím okamžiku zardousit.

„Protože tě upíři mají na svém seznamu a i když jsem tě označil jako nevhodnou pro čistý odběr, pořád máš skupinu AB, která je vzácná a tím pádem žádaná. S tím už naneštěstí nic udělat nemůžu.“

„Co je to čistý odběr?“ zeptala se, její tvář dokonalé zrcadlo jejích pocitů. Bylo zjevné, že se bojí, co jí na to odpovím, ale zvědavost byla silnější.

„Krev panen.“

„Ach…“ zajíkla se a k mému úžasu zčervenala. „Takže tohle máte na starosti? Lovíte lidi?“

„Tebe jsem nechal jít,“ vyhnul jsem se raději odpovědi. Pochyboval jsem, že bych si získal její důvěru vyprávěním o tom, jak se plížím po domech a unáším z nich nevinné dívky. Jenže ona byla neodbytná, jako kdyby ji celá ta záležitost fascinovala.

„A jak prověřujete, která je vhodná pro čistý odběr?“ vyzvídala dál a její obličej ještě více znachověl. Patrně si představovala, že se v noci vkrádám do dívčích ložnic a nahlížím jim pod peřinu. Nemohl jsem se nezasmát.

„Podle chuti krve. Stačí k tomu jediná kapka. Ovšem ne každý upír je schopný to rozpoznat,“ dodal jsem ještě, protože jsem byl na tuhle schopnost poměrně pyšný.

„Opravdu?“ Skepticky přimhouřila oči a potom ke mně k mému překvapení natáhla ruku dlaní vzhůru. „Tak schválně…“