Díl 271-280

Izabel ve vzpomínkách vidí, jak se její rodiče dali vlastně dohromady, a vzápětí je nucena přijmout krutou skutečnost, že její otec je mrtev. A jako by to nestačilo, Marcell vzápětí prozradí, že je jejím bratrem, čímž Riela neuvěřitelně vytočí. Po jeho odjezdu se o něm Izabel dozví několik dosti znepokojivých věcí...

271. díl

        Leželi jsme těsně vedle sebe na té úzké posteli – vlastně to ani nebyla postel, jenom matrace položená na roštu z větví, dostatečně vysoko nad zemí, aby nenavlhla – a já netrpělivě čekal, až mi Annino pravidelné oddychování prozradí, že konečně usnula. Jenže události dnešního večera ji zřejmě příliš rozrušily, než aby mohla v klidu odpočívat. Když jsem kradmým pohledem zjistil, že i po hodině stále ještě zírá do stropu, vzdal jsem to a vstal. Okamžitě jsem na sobě ucítil pár ustaraných očí, zkoumající mě s důkladností rentgenových paprsků.

„Je Vám špatně?“

Ani nepočkala na mou odpověď, rovnou se zvedla z lůžka a přistoupila ke mně, aby zkontrolovala, zda skrz nějaký obvaz neprosakuje krev. Strpěl jsem její prohlídku, neboť jsem neměl sílu se s ní dohadovat. Má žízeň se stupňovala, až jsem měl potíže vnímat cokoli jiného. Byla jako nějaká hladová šelma, která lační po kořisti… po krvi… A já si nebyl jistý, jak dlouho ji ještě dokážu udržet pod kontrolou. Normálně bych klidně vydržel až do rána, jenže díky všem těm zraněním se má potřeba notně zesílila. A já nechtěl riskovat, že na mou nezodpovědnost doplatí právě Anna.

„Vypadá to dobře…“ pronesla spokojeně, úlevu v jejím hlase nešlo přeslechnout. „Máte očividně víc štěstí než rozumu,“ dodala ještě káravě. „Ale stejně bych byla klidnější, kdyby to bylo řádně vydezinfikované a zašité. Takhle Vám tam zůstanou dost ošklivé jizvy. A to raději ani nepomýšlím na možnost, že by se Vám to mohlo zanítit.“

„Přestaň se pořád strachovat, tohle přece vůbec nic není! Můžu tě ubezpečit, že my upíři toho sneseme daleko víc!“

„Ano?“ Poněkud nedůvěřivě se na mě zamračila. „Předtím to tak nevypadalo. A po pravdě řečeno mi i teď připadáte dost… přešlý…“

Na tohle už jsem se ani neobtěžoval reagovat. „Radši si běž zase lehnout. Vrátím se za chvíli.“

„A kam jdete?“ vydechla znepokojeně, i když jsem si netroufnul odhadnout, jestli má obavy o mě a nebo o sebe.

„Ven,“ odvětil jsem stručně a když se zatvářila poněkud nešťastně, rozhodl jsem se to aspoň trochu rozvést. „Postarat se o Attilu.“

„Půjdu s Vámi,“ oznámila mi s ohromující samozřejmostí a hned se hrnula ke dveřím, snad abych jí neutekl.

Teď jsem to byl já, kdo se zachmuřil. „Zůstaneš tady!“ nařídil jsem jí nesmlouvavě. „A nehodlám se o tom s tebou dohadovat!“

„Ani já se nechci dohadovat,“ pronesla tiše a prosebně se na mě zadívala. „Ale nechci tu být sama… Co kdyby se Ariel zase objevil? Necítím se tu moc bezpečně…“

„A v temném lese se snad budeš cítit bezpečněji?“ opáčil jsem posměšně ve snaze ji odradit.

„S Vámi ano,“ hlesla s odzbrojující upřímností a já se nemohl nepodivit, kdy ke mně vlastně pojala takovou důvěru. A hlavně proč. Rozhodl jsem se být také upřímný. Už jen proto, aby pochopila, že by si ode mě měla raději udržovat odstup.

„Nemůžeš teď jít se mnou… potřebuju sehnat nějakou krev… co nejrychleji…“ přiznal jsem a očekával, že se ode mě s hrůzou a možná i s odporem odvrátí. Jenže ona místo toho popošla až těsně ke mně.

„A proč byste kvůli tomu chodil někam ven?“ zeptala se a aniž by ze mě spustila své pomněnkové oči, odhrnula zlatavý vodopád svých vlasů a ve výmluvném gestu mi nabídla svůj krk.

Vehementně jsem zavrtěl hlavou, jako kdybych z ní mohl tu lákavou představu dostat. „To ne…“

„Proč? Sám jste říkal, že pouhé kousnutí ze mě upíra neudělá. Navíc… Vám to dlužím.“

„Tohle mi rozhodně nedlužíš!“ odmítl jsem ji úsečně. „Krom toho jsi už dnes o krev přišla… nehodlám ohrozit tvůj život!“

„A když teď odejdete, tak ho snad neohrozíte?“ namítla vcelku rozumně.

„Anno… tohle je…“ odmlčel jsem se, protože jsem nevěděl, co vlastně říct. „Nemůžu to udělat… nebylo by to správné…“

„Co Vám na tom tak vadí? Nejsem pro Vás snad dost dobrá?“ pronesla skoro dotčeně. „Ach ano… já zapomněla…“

Narovnala se a já si oddychl, když její vlasy opět skryly ten úchvatný alabastr bělostného krčku. Jenže má úleva neměla dlouhého trvání. Stačil jediný tah dýkou přes útlé zápěstí a karmín okamžitě zbarvil její světlou kůži. Bez dalšího slova ke mně natáhla svou paži, jako kdyby nabízela oběť pohanským bohům, slabé chvění probíhalo jejím tělem, oči měla tak obrovské, že jsem se téměř ztrácel v jejich hlubinách.

Chtěl jsem tomu pokušení odolat… snažil jsem se… Bojoval jsem proti té šelmě v sobě, jenže některé bitvy prostě nelze vyhrát…

272. díl

        Měkce vzdychla, když jsem se něžně přisál k té krvácející ráně, její volná ruka mě takřka láskyplně pohladila po vlasech. Vychutnával jsem si každou kapku, jako kdyby to bylo to nejvzácnější víno, neboť jsem věděl, že je to poprvé a naposledy, co si ten výjimečný požitek dopřávám. Možná právě proto pro mě bylo tak obtížné se od ní odtrhnout. Zlehka jsem si olízl rty, než jsem váhavě pozvedl svůj zrak k ní. Nevím, co jsem očekával, že naleznu v její tváři, ale rozhodně to nebyl ten uchvácený výraz, s nímž mě pozorovala.

„Už máte dost?“ zeptala se poněkud rozechvěle a já mlčky přikývl. Nevěřil jsem svému hlasu natolik, abych promluvil. Protože v jejích očích jsem rozpoznal tu prostou pravdu… ona mi nenabídla jenom svou krev… ale i sebe…

A já se nenáviděl za slabost, s níž jsem se bez dlouhého rozmýšlení hladově zmocnil jejích úst, mé ruce se neomaleně rozběhly po jejím těle, aby se lépe seznámily s těmi dráždivými křivkami. Nebránila se mému útoku… ani nevyhlížela nějak zvlášť překvapeně či vystrašeně… Nejspíš něco podobného už od samého začátku předvídala. Ta myšlenka mě trochu zchladila.

„Řekni mi, abych přestal, a já to udělám,“ vybídl jsem ji naléhavě, přestože jsem si nebyl tak docela jistý, jestli to skutečně zvládnu.

Kdo by to byl řekl, že se mi jednou stane osudnou andělská nevinnost? Vždyť to bylo naprosto absurdní! Neměla s muži takřka žádné zkušenosti, to jsem poznal už jen z toho polibku… pravděpodobně ani nevěděla, jak nějakého potěšit… Tak proč? Proč jsem pociťoval tu neobyčejně silnou touhu ji uchvátit do náruče, odnést na lože a tam ji osobně zasvětit do všech tajů milování? Nikdy předtím jsem podobné nutkání neměl… ani Atanasia – rozhodně ne Atanasia! – ve mně nic takového neprobouzela. A podvědomě jsem cítil, že pokud mě teď neodmítne, nedokážu ji později nechat odejít… Chtěl jsem být s ní… chránit ji… milovat ji, jak si zasloužila být milována. A nebo se o to přinejmenším pokusit.

Když si bez jediného slova přitáhla mou hlavu pro další polibek, věděl jsem, že jsem ztracen… nebylo již cesty zpět. A možná to tak mělo být. Už od onoho okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil na balkonu, jsem k ní byl podivně přitahován… mohlo to opravdu skončit jinak? Nenalhával jsem si to pouze?

Opatrně jsem ji složil na lůžko, jako kdyby byla křehkou porcelánovou panenkou, kterou by hrubší zacházení mohlo roztříštit na kousky. Pomalu jsem ji zbavil každičkého kousku oblečení, dokud jsem ji úplně neodhalil svému dychtivému zraku. Jemný nach zbarvil její líčka, když čelila mému zkoumavému pohledu, ale odolala pokušení zakrýt se aspoň pažemi. Hladově jsem olíznul poslední krůpěje krve na jejím zápěstí, než jsem se se stejnou dychtivostí zmocnil jedné její bradavky. Tlumeně vyjekla slastí. Dech měla zastřený, tělo napjaté jako strunu na vzácném hudebním nástroji. A já se už nemohl dočkat, až ji učiním svou…

„Izabel!“

Se střípky toho výjevu dosud před očima jsem se s přidušeným výkřikem posadila, aniž bych se starala, že jsem tím prudkým pohybem zlila všechno ve svým nejbližším okolí vodou. Dosti studenou vodou, uvědomila jsem si vzápětí, zatímco jsem se poněkud dezorientovaně rozhlížela po koupelně.

„To tě člověk nemůže nechat ani na minutu samotnou?!“ ozval se znova ten hlas, co mě předtím probudil. Riel…

Okamžitě jsem zajela pod hladinu, abych před ním skryla svou nahotu, i když podle toho lehce pobavenýho výrazu, který se mu objevil ve tváři, jsem zrovna moc neuspěla. Jenže to mi bylo v tu chvíli docela jedno. Zhrozeně jsem si přitiskla dlaň na ústa, abych ztlumila svůj zmučený výkřik, slzy se mi nezadržitelně rozběhly po tvářích. Protože jsem už věděla… Táta…!

„Izabel… co se děje?“ Sklonil se nade mnou a bylo mu očividně fuk, že se zmáčí ještě víc, než se mi to už předtím podařilo. „Jsi v pořádku?“

„Táta…“ vypravila jsem ze sebe ochraptěle. V mysli jsem si znova promítla těch pár momentů z jeho života… a začala jsem řvát ještě víc.

„Izabel, to bude dobrý,“ slyšela jsem Riela, jak se mě pokouší uklidnit, třebaže byl teď určitě ten poslední, kdo by chtěl, aby z toho táta vyvázl živý. „Alexe hned tak někdo nedostane. Uvidíš.“

Oceňovala jsem jeho snahu, naneštěstí jsem viděla příliš, než abych se tím mohla nechat ukonejšit. Přesto jsem se nebránila, když jeho ruka vyhledala tu mou a povzbudivě ji stiskla.

„Táta je mrtvej…“ hlesla jsem zoufale.

Ramena se mi roztřásla v dalším záchvatu pláče a já si – ač se to může zdát v daný situaci naprosto nevhodný, až zvrácený – strašně moc přála, aby mě Riel vytáhnul z vany a sevřel ve svých silných pažích, ve kterých bych možná mohla nalézt nějakou útěchu.

„Izabel…“ nadechl se, ale co se mi chystal říct, jsem se už nedozvěděla, protože ho přerušilo bouchnutí dveří dole v hale.

273. díl

        „Půjdu se tam podívat,“ oznámil mi celkem zbytečně Riel a já nešťastně sledovala, jak se zvedá a míří ke dveřím. Ta narůstající vzdálenost mezi náma mi vehnala nový slzy do očí a já se musela hodně přemáhat, abych ho okamžitě nezavolala zpátky.

„Tady máš nějaký čistý oblečení, nic lepšího se mi takhle narychlo sehnat nepodařilo,“ pohodil ještě hlavou směrem k hromádce khaki šatstva na mramorový desce vedle umyvadla, kam ho prozíravě odložil, než se mě vydal vzbudit. Ani jsem mu nestačila poděkovat a už byl pryč. A já se nemohla zbavit pocitu, že jsem právě definitivně propásla svoji šanci.

Rychle jsem se osušila a vklouzla do poněkud většího vojenskýho mundúru, rukávy a nohavice jsem si nedbale ohrnula a aniž bych se zdržovala česáním, rovnou jsem se vyřítila ven. Riela jsem našla hned pod schody, zabranýho do rozhovoru s Marcellem. Nikdo jiný v hale nebyl. Tušila jsem… ne, věděla jsem, že je táta po smrti, ale když ke mně ti dva zvedli hlavu a já spatřila jejich zachmuřený výraz, udělalo se mi slabo.

„Co se stalo? Jak…?“ vypravila jsem ze sebe, zatímco jsem opatrně sestupovala dolů.

Marcell se nevesele pousmál. Krvavý šrám, který se mu táhnul přes levou tvář, a zaprášený oblek, co měl na sobě, prozrazovaly, že nedorazil na místo boje úplně pozdě. Tak proč teda tátu nezachránil?

„Je mi to líto, Izabelo,“ pronesl tiše. „Odmítal odtamtud odjet, dokud všechny anděly zkázy nezabije… Tvrdil, že je to nanejvýš důležité, že jedině tak budeš mít nějakou šanci… Když došla munice, začalo to tam být dost krušné…“ Lítostivě potřásl hlavou. „Měl jsem ho odvézt i proti jeho vůli! Nechápu, co ho to popadlo… vždyť to bylo čiré bláznovství!“

„Co se teda stalo?“ dožadovala jsem se tvrdohlavě odpovědi. „A… kde je?“

„Jeden ze zkázonošů ho dostal…“ sdělil mi Marcell vyhýbavě. „Umřel mi v náručí… Než vydechl naposledy, přál si, abych se o tebe postaral.“

„Cože?!“ ozval se Riel ostře a já na něj vrhla značně překvapený pohled. Po tom všem bych spíš čekala radost, že se mě konečně zbaví. „Tomu nevěřím! Proč by ji Alex svěřoval právě tobě?!“

Marcell se na něj zamračil. „Co třeba proto, že ty nejsi schopný ji uhlídat?!“ vyjel na něho zlostně. „Co se dnes stalo, je pouze tvá vina! Ostatně před Arielem jsi ji taky neochránil!“

„Riel za nic nemůže, zavinila jsem to já – “ začala jsem ho bránit, ale on mi rázně skočil do řeči, zřejmě v obavě, abych neprozradila, jak se mi od něj vlastně podařilo utéct.

„Pokud vím, tak je teď tady a stále naživu! Takže bych neřekl, že jsem zas až tak selhal!“ sekl po něm nevlídně. „Můžeš ty říct totéž o mý sestře?! Jak dlouho už ji hledáš a bez výsledku?! A nebo jsi to svý hledání jenom předstíral?!“

Na Marcellových rtech se objevil úsměv, který se mi ani trochu nezamlouval. „To ale šlo o tvou sestru… Věř mi, že kdyby šlo o Izabelu, zvolil bych poněkud jiný přístup…“

„Jo?! A čím si to zasloužila?“

„Čím?“ zopakoval po něm Marcell pobaveně. „Jak vidím, nikdo se tě zatím neobtěžoval informovat… což jenom svědčí o důvěře, kterou k tobě Alexander choval…“ prohodil samolibým tónem a já věděla naprosto přesně, kam tím směřuje. Pravda, ani mě se nikdo informovat neobtěžoval, ale díky tátovým vzpomínkám mi to docvaklo. „Izabela je moje nevlastní sestra,“ oznámil mu vzápětí takřka triumfálně.

Koukla jsem na Riela, zvědavá, jak se na tuhle novinu bude tvářit. Výhružně přimhouřil oči a mě se zmocnily obavy, že to nemůže dopadnout dobře. „Tohle sis vymyslel!“ obvinil ho bez váhání.

„A proč bych to dělal?“ opáčil Marcell s neskrývaným výsměchem. „Ostatně jestli tomu věříš nebo ne, je naprosto irelevantní! Tvá služba tady skončila! Můžeš jít!“ sdělil mu tónem, jako kdyby mu uděloval milost.

Riela tím samozřejmě dožral ještě víc, což byl nejspíš taky jeho záměr. „Nepracuju pro tebe, takže mě nemůžeš ani vyhodit! A nehnu se odsud, dokud nedostanu přesvědčivej důkaz o tom, že byl Alex fakt tvůj táta!“

„Já ti nebudu dokazovat vůbec nic!“ pronesl Marcell s hrozivým klidem. „A udělal bys nejlépe, kdyby ses přestal vměšovat do našich rodinných záležitostí! Protože jinak bych si to s tím tvým odchodem mohl ještě rozmyslet… Koneckonců toho víš až příliš mnoho…“

„Dost! To už by stačilo!“ vmísila jsem se rázně do jejich debaty, abych ji uťala, než přeroste v něco daleko horšího. Okamžitě jsem si získala pozornost jich obou, ale byl to Riel, ke komu jsem se hned vzápětí obrátila. „Je to pravda… jsme sourozenci…“ připustila jsem neochotně.

Ani nevím, jakou reakci jsem od něj vlastně očekávala. Ale když mě hrubě popadl za paži a nevlídně se na mě zamračil, dostala jsem docela strach.

274. díl

        „To si snad děláš srandu!“ syknul na mě Riel naštvaně. „Ty celou tu dobu víš, že je Marcell Alexův syn, a ani ses mi to neobtěžovala říct?!“

„Já to nevěděla!“ zaprotestovala jsem ve stejnou chvíli, kdy dotyčný upír přistoupil blíž a výhružně se na něj zamračil.

„Hned ji pusť!“ nařídil mu nesmlouvavě a já byla poprvý ten den ráda, že tam je. Protože kdoví, co by se mnou jinak bylo. Ještě chvilku se přeměřovali vzteklýma pohledama, než posléze Riel rezignoval a k mý úlevě konečně přestal drtit mou ruku ve svým ocelovým sevření.

„Nechápu, jak jsem ti mohl kdy věřit!“ pronesl skoro nenávistně a já rychle zamrkala, abych zahnala slzy, který se mi draly do očí. Už zase.

„Říkám ti, že jsem to nevěděla! Zjistila jsem to až dneska… díky tátovým vzpomínkám!“ bránila jsem se, protože mi fakt vadilo, s jakým opovržením se na mě kouká. Ale podle jeho neměnnýho výrazu jsem hádala, že mi to stejně nevěří. Cítila jsem, jak se moje lítost kvapem mění v zlost. Ať se jde bodnout! Jak upřímnej byl on ke mně, že mi má vůbec co vyčítat?! Jak si jenom dovoluje…?! Hrdě jsem zvedla hlavu a statečně jsem čelila jeho odsuzujícímu pohledu. „A i kdyby… copak by to snad něco změnilo?!“

„Docela dost! Minimálně bych nečekal, že Marcell mou sestru opravdu najde!“ seknul po mně tónem, jako kdyby její zmizení byla nějakým způsobem moje chyba. „Když pomyslím, kolik času jsem ztratil tvým hlídáním, namísto abych ji sám hledal… a proč?! Aby se vaše rodinka dobře bavila tím, jakej jsem blbec?! Jestli se jí něco stalo, bude to i tvoje vina!“

Tahle poznámka zabolela hůř než facka do tváře. Chápala jsem, že o ni má obavy, ale ani to mu nedávalo právo mě z něčeho vinit! Nadechla jsem se, abych mu něco peprnýho odsekla, ovšem Marcell mě předběhl.

„Potom bys tu neměl už déle ztrácet svůj čas a měl by ses ji vydat hledat. Ale hádám, brzy zjistíš, že to není nic snadného… Protože ať tomu věříš nebo ne, já po ní skutečně pátral. Jednak kvůli tomu, že jsi mě o to požádal, a především kvůli Alexandrovi, který mi nařídil ji najít a zajistit.“

„Jo, to už jsem od něj slyšel!“ poznamenal Riel rozlíceně. „A nenapadlo tě, že bys mohl bejt férovej a říct mi o tom?! Koneckonců jsem se staral zase o tvou sestru!“

„O té tvé péči by se dalo dost polemizovat,“ prohodil Marcell přezíravě. „Navíc ani nebyl důvod ti něco říkat. Ty i Alexander jste přece chtěli totéž. A věř mi, že jakmile by byla v našich rukou, dozvěděl by ses o tom.“

„Jo, tomuhle jedinýmu věřím!“ vyštěkl Riel hněvivě, ale docílil akorát toho, že se můj drahej nevlastní bratříček pobaveně zasmál.

„Můžeš být klidný… Teď už se o Izabelu postarám sám, tudíž podobné pojistky nebude zapotřebí. Ostatně mi to připadalo poněkud zbytečné i předtím, ale Alexander na tom trval. A dobře víš, jak dokázal být zatvrzelý, když si vzal něco do hlavy,“ dodal jakoby spiklenecky.

Na tohle Riel jenom cosi zamumlal a podle znechucenýho výrazu, který se vzápětí Marcellovi objevil na tváři, to nejspíš nebylo nic slušnýho.

„Tohle sis mohl odpustit,“ pokáral ho přísně. „Už jen kvůli tomu, že to byl právě on, kdo ti tenkrát zachránil život. A kdo se tě potom ujal. Kde bys bez něho byl?“ připomněl mu a já si okamžitě vybavila, co mi řekl ten den, kdy přivezl Riela z Berlína. Že se pečlivě vybírá, komu se dopřeje ta výsada stát se upírem… že je to pocta, kterou udělují jen málokomu… A já si předsevzala, že zkusím později z Marcella vytáhnout něco víc. Podle všeho ho táta do lecčehos zasvěcoval, takže byla velká šance, že bude informovaný i o událostech oný strašlivý noci. Jeho poznámky tomu přinejmenším nasvědčovaly…

„Alex tu už není a tobě nic nedlužím!“ utnul Riel rázně jeho proslov. „A pokud víš něco o Mile, cos mi dosud neřekl, tak to radši hned udělej! Protože jestli zjistím, že jsi něco zásadního zatajil, tak si to někdo šeredně odskáče!“

Jeho šedý oči se nemilosrdně zabodly do mě a já cítila, jak mi po zádech přeběhl mráz. Fakt z něho šel v tu chvíli strach, tentam byl můj někdejší ochránce, který byl za mě ochotný nasadit i svůj život, přede mnou stál místo něho chladný cizinec s hodně ostrou katanou a se zjevnou chutí někomu hodně ublížit. A jak se zdálo, terčem jeho pozornosti jsem se stala ke svý smůle právě já. Tomu se teda říká fakt výhra…

„Marcelli…“ vypravila jsem ze sebe přes úzkostí stažený hrdlo a samozřejmě jsem se snažila tvářit, jako kdyby vůbec o nic nešlo. Natož pak o můj život. „Víš něco, co by Rielovi mohlo pomoct? Cokoli…“ skoro jsem zaprosila, protože jsem prostě nechtěla, aby to mezi náma skončilo takhle. Abychom se po tom všem, co jsme spolu prožili, rozešli ve zlým. Navíc se mi příčilo, že jsem za tu špatnou, když jsem v tomhle případě vůbec za nic nemohla! Já si snad vymyslela, že mají unést jeho sestru?! Nebo jsem ji snad vlastnoručně unesla?! Tak proč to mám teď za všechny vyžrat já?! Kde je nějaká spravedlnost?

„Je mi líto… ale nevím vůbec nic,“ odvětil Marcell s náznakem spokojenýho úsměvu a já s obavama koukla zase zpátky na Riela, jak na to bude reagovat.

„Zřejmě se ještě uvidíme…“ odtušil pouze odměřeně, než vyšel ven a na svý motorce mi krátce nato zmizel z dohledu.

275. díl

        Svěsila jsem hlavu, aby Marcell neviděl mý slzama zalitý oči, ale buď si jich stačil všimnout už předtím nebo mu to došlo z toho mýho gesta. Každopádně se k žádnýmu utěšování neměl, spíš se zdálo, že ho to naštvalo.

„Doufám, že truchlíš pro Alexandra, protože Riel toho rozhodně hoden není!“ upozornil mě ostře a já se rozhodla být radši zticha, abych ho nenamíchla ještě víc. Přece jen byl teď tím posledním, kdo mi ještě zbyl, a zřejmě taky jediným, kdo byl ochotný se o mě postarat. Aspoň jsem tomu v tu chvíli věřila. Jemu jsem věřila. Protože to byl můj bratr… a jak se říká, krev není voda, že jo?

„Ty jsi to věděla…“ pronesl můj drahý bratříček vzápětí a jeho tón byl krapet podezíravý. „Jak jsi mohla vědět, že to Alexander nezvládl? A o jakých vzpomínkách jsi to hovořila?“

Neviděla jsem důvod, proč mu to tajit, když už jsem se mu stejně k jistým mimořádným schopnostem přiznala. „Vzpomínáš, jak jsme mluvili o tom nahlížení do budoucnosti?“ Po jeho přikývnutí jsem pokračovala. „Podle všeho vidím i do minulosti… pokud… pokud ta dotyčná osoba je… mrtvá.“

„Takže jsi opravdu viděla Alexandrovu minulost?“ vyzvídal Marcell a jeho tón byl natolik zvláštní, že jsem k němu zalítla zkoumavým pohledem.

„Jo, viděla. Část,“ odvětila jsem stručně, neochotná se dělit o ty drahý momenty.

„A co přesně jsi viděla?“ nedal si pokoj.

„Tak…“ pokrčila jsem rameny. „Jak potkal mámu… moji mámu.“ Na okamžik jsem se nevlídně zamračila. „A není pravda, že se jí zmocnil proti její vůli, jak jsi mi předtím tvrdil! Ona ho opravdu milovala! A on ji!“

Marcella můj výbuch nechal klidným, akorát tak nějak rezignovaně přikývl. „Já vím. Jenom pro mě není lehké si to připustit. Má matka je výjimečná žena. A hrdá. Nebylo od něj správné ji po tom všem, co pro něj udělala, opustit!“

„Tohle byl váš domov potom, co jste odešli z Německa, že jo?“ zeptala jsem se a letmo jsem se rozhlídla po skvostně zařízeným interiéru. „Tohle všechno je její práce…“ konstatovala jsem, protože to už jsem od Marcella věděla. Akorát jsem si tehdy myslela, že mluví o mý mámě.

„Ano,“ přisvědčil bez nějakých zvláštních emocí. „Ale mám pocit, že tu nikdy nebyla šťastná. Zřejmě už od začátku tušila, že se něco děje… Když Alexander odešel, vrátila se zpátky do Itálie. Má teď novou rodinu… a zarputile se snaží zapomenout na hanbu, kterou jí svým neuváženým jednáním způsobil.“

Neptala jsem se, o jaký hanbě to mluví, to mi bylo jasný až moc. Moje máma. Krásná a talentovaná… andělská… Mohl mýmu tátovi někdo zazlívat, že dal přednost tak křehkýmu něžnýmu stvoření před tou chladnou upírkou? Určitě ne ten, kdo je obě znal. Což mě přivedlo na mou další otázku.

„Znal jsi mámu osobně? Myslím… Annu?“ zeptala jsem se tiše. Až doteď jsem podle jeho poznámek usuzovala, že jo, ale chtěla jsem si být jistá. Ne teda, že by ji to mohlo přivést zpátky, to už zřejmě nedokáže vůbec nic, ale připadalo mi jako dobrý nápad vyřešit tyhle rodinný záležitosti hned na začátku. Přece jen jsme byli sourozenci… a já doufala, že spolu teď budeme jednat na rovinu. Tajnůstkaření jsem už měla opravdu dost. A pokud mu táta důvěřoval natolik, že mě svěřil do jeho péče, tak proč bych mu neměla taky věřit? Jasně… byla tu určitá možnost, že si Marcel tuhle část vymyslel, ale jelikož jsem netušila, co si teď tak sama počít, rozhodla jsem se o jeho slovech nepochybovat.

„Osobně ne,“ odvětil bez váhání. „Snad sis nemyslela, že nám ji sem Alexander přivezl představit?“ Náznak úsměvu zvlnil jeho rty, ale nebyl to rozhodně projev veselí. „Ostatně s tím, že má dceru, se mi také pochlubil až docela nedávno.“

„Asi usoudil, že není čím se chlubit,“ prohodila jsem hořce.

Kolikrát jsem se snažila být perfektní dcerou… a kolikrát jsem v tomhle svým úsilí pohořela? Nakonec jsem nebyla ani perfektní dcerou, ani sama sebou, nebyla jsem nikým. A tenhle smutný status trval až doteď. Kdy konečně zjistím, co vlastně chci? Kdy konečně najdu sama sebe a budu spokojená s životem, jaký vedu? Stane se to vůbec někdy?

„Že není?“ podivil se Marcell. „Podle toho, co mi vyprávěl, si myslím něco jiného. A ty bys měla také. Proč by pro tebe jinak obětoval svůj život? On věřil, že za to stojíš. A já jeho názor sdílím. Ty tvé schopnosti, to není samo sebou.“

„Já to nechtěla!“ vyhrkla jsem plačtivě. „Nechtěla jsem, aby kvůli mně někdo umíral!“

„Stalo se,“ řekl můj bratr věcně a bez jakýkoli známky výčitek. „Teď se jenom snaž, aby jejich smrt nebyla zbytečná.“

„Ale jak?! Já nevím, proč mám tyhle schopnosti! Všechny ty vidiny… já tomu pořád nerozumím!“ vykřikla jsem rozčileně, protože už jsem z toho všeho byla prostě a jednoduše unavená. Chtěla jsem konečně znát pravdu, chtěla jsem vědět, o co tady vlastně celou tu dobu jde.

Jenže pokud Marcell věděl něco víc než já, pak si to zatím nechával pro sebe.

276. díl

        „Jestli tu máš nějaké věci, které si chceš vzít s sebou, tak si pro ně dojdi. Nerad bych se tu zdržoval moc dlouho,“ oznámil mi Marcell, jako kdybych ani nic neřekla, a já se na něj nepřívětivě zamračila.

„A kam mě chceš vzít?“ zeptala jsem se lehce otráveně, protože představa další migrace nebyla zrovna dvakrát lákavá. Byla jsem unavená… a… nešťastná… A i když se mi to příčilo, tak to nebylo jenom kvůli tátovi…

„Musel ses k němu fakt chovat takhle?“ vyčetla jsem mu dřív, než jsem si to stihla pořádně promyslet. „Dost toho pro mě udělal… tohle si prostě nezasloužil!“

Marcell se tak nějak útrpně pousmál. „Stále tě to dětinské poblouznění neopustilo? Vím, že to asi nechceš slyšet, ale Riel není ten hrdina, za jakého ho považuješ.“

„Nechápu, proč tohle říkáš,“ naježila jsem se okamžitě. A v duchu jsem se sama podivovala, proč vlastně bráním chlápka, který mi krátce předtím vyhrožoval. Že by to bylo nějaký podobně úchylný pouto jako mezi únoscem a jeho obětí? Praštěná jsem na to byla dost!

„Proč? Abych ti konečně otevřel oči! Alexander udělal chybu, když ho vybral za tvého ochránce! A tys udělala chybu, když jsi mu věřila! Hádám, že jsi mu o svých schopnostech řekla docela všechno, že ano?“

„A co má bejt?“ vystrčila jsem vzpurně bradu. Můj drahý bratříček se konečně uráčí ke mně znát a hned mi bude vyčítat, co jsem měla nebo neměla udělat?! Nejradši bych ho poslala do… patřičných mezí, jenže vidina Ariela číhajícího někde tam venku poněkud krotila můj hněv.

„Co?“ zopakoval po mně Marcell a jeho mírně nevěřícný tón naznačoval, že ho má naivita – nebo v jeho očích spíš omezenost – dost zaráží. „Akorát to, že Riel už to nepochybně vyzradil někomu dalšímu… Proč jinak by si domlouval dostaveníčko s jedním z andělů, přesněji řečeno z archandělů, pokud by jim neměl co sdělit?“

„To je nesmysl!“ popřela jsem to vášnivě a zoufale se snažila ignorovat pochybnosti, který se mě nevyhnutelně zmocnily. „To by neudělal!“

„Ne? A jsi si tím tak jistá?“ opáčil posměšně. „Vždyť pro něj vůbec nic neznamenáš, tak proč by měl váhat, kdyby mu andělé výměnou za ty informace navrátili jeho Eriku? Stále jsi přesvědčená o tom, že by podobný obchod odmítl?“

To jsem teda sice nebyla, ale zrovna jemu jsem to přiznat nemínila. „A tys ho snad s nějakým andělem viděl?“ přešla jsem radši do útoku, jenže podle toho, jak se mu pobaveně zvlnily rty, jsem poznala, že se ošálit nenechal.

„Mí lidé ho s ním viděli. Možná si na ten den budeš pamatovat… poslal tě běhat do lesa, aby měl na tu schůzku dostatečné soukromí…“

Hlavou mi probleskla vzpomínka na zážitky onoho dne, včetně mýho nedobrovolnýho pobytu u Viktora. A chtělo se mi brečet. Takhle to teda bylo? Opravdu byl ochotný mě prodat? Klidně si dohadoval podmínky tý výměny, zatímco já hnila v nějakým upířím doupěti? Ale proč potom…?

„Když se dohodnul s andělama, tak jak to, že mě ještě nesebrali?“ namítla jsem. Však to znáte, tonoucí se stébla chytá…

Ovšem Marcella jsem tím nezaskočila. „Tobě ten jejich dnešní zásah snad připadal málo přesvědčivý?“ opáčil skoro užasle.

„Za to ale přece nemohl Riel!“

„Možná...“ připustil velkoryse, třebaže jeho výraz zůstával i nadále skeptický. „A nedumala jsi někdy nad tím, jak tě tehdy u Viktora vůbec našel?“

„Riel mi to vysvětlil!“ oznámila jsem mu, podrážděná jeho shovívavým tónem. Copak jsem malá holka, aby se mnou takhle mluvil?!

„To se vsadím, že ti to vysvětlil!“ Marcellův pobavený úsměv mě popíchl ještě víc. „A byla bys tak hodná a prozradila mi to? Protože já ani mí lidé jsme na to dosud nepřišli.“

„Dal mi do boty čip… podle toho mě potom našel!“ tlumočila jsem mu Rielovo vysvětlení a on se krátce zasmál.

„Ty bys mu patrně věřila, i kdyby ti tvrdil, že tě sleduje přes satelit, co obíhá kolem Země!“

Nasupeně jsem se na něj zamračila. „Tys mi přece taky dal nějaký sledovací zařízení do mobilu, tak v čem je jako rozdíl?!“

„Že já nejsem Riel,“ odtušil odměřeně. „A podle toho, co mi hlásil můj člověk, tak rozhodně žádný signál nesledoval. Prý to spíš vypadalo, jako kdyby s tebou byl v jakémsi spojení. Jako kdyby dokázal následovat tvou mysl, ať už je kdekoli. Občas se prý zastavil, chvíli soustředěně hleděl kamsi do dáli, než opět pokračoval v cestě. Zajímavé, že?“

Žádný velký dojem to na mě neudělalo. „Ty seš přece taky schopnej vycítit přítomnost anděla i nějakou dobu potom, co tam byl. Tak proč tě to překvapuje u Riela?“

„Protože, drahá sestřičko, nejsi úplný anděl a Riel není čistokrevný upír,“ vysvětloval mi stylem, jako kdybych byla na hlavu padlá. „Není možné, aby byl natolik vnímavý! Vždyť já stojím hned vedle tebe a žádnou andělskou podstatu z tebe necítím!“

„No, tak měl možná štěstí,“ odmítla jsem se touhle záhadou zabývat hlouběji. Ale Marcell byl jinýho názoru, nejspíš ho štvalo, že tomu za celou tu dobu ještě nepřišel na kloub.

„Štěstí by mu tenkrát nebylo moc platný,“ odtušil zamyšleně. „Ne na takovou vzdálenost.“

Cosi v tom, jak to vyslovil, mě zaujalo. „Na jakou vzdálenost? Kde mě ten upír vůbec držel?“

Marcell se mírně pousmál, asi ho potěšilo, že konečně upoutal můj zájem. „Jak dobře znáš Rakousko…?“

277. díl

        „Mně ta záležitost s Viktorem pořád nedává smysl…“ vrátila jsem se k nedořešenýmu tématu, jakmile jsem odložila příbor a otřela si ústa do látkovýho ubrousku.

Večeře byla výborná, to se Marcellovi muselo nechat, ostatně soudě podle lidí, kteří ji přivezli a naservírovali, pocházela z nějaký nóbl restaurace. Očividně si ve všem potrpěl jen na to nejlepší. I vybavení jeho obrovskýho bytu bylo nóbl a k mýmu překvapení dokonce moderní, jediná věc, která onu estetičnost kazila, byla má maličkost v nepadnoucím vojenským ohozu sedící naproti tomu elegantně oblečenýmu upírovi. Neušlo mi, že se před jídlem neopomněl umýt a převlíct, takže kdyby nebylo toho šrámu na jeho tváři, ani bych snad nevěřila, že se nějakýho boje kdy zúčastnil.

To já se nějakou úpravou zevnějšku neobtěžovala. Zatvrzela jsem ignorovala hromadu tašek s novou garderobou, která mě očekávala v jednom z pokojů, který měl být ode dneška můj, a na jídlo jsem se dostavila tak, jak jsem byla. Zachytila jsem Marcellův nesouhlasný pohled, když jsem se usazovala ke stolu, a byla jsem připravená mu na jeho kritiku něco ostrýho odseknout, ale on můj neuspokojivý vzhled nakonec přešel bez jediný poznámky. Docela mě to naštvalo, protože mi připadalo, že jsem mu vlastně ukradená.

„A co přesně ti nedává smysl?“ zeptal se mě teď, ale podle jeho výrazu jsem hádala, že ho to moc nezajímá. Že se ptá akorát ze slušnosti.

Lehce jsem se zamračila. „Předtím jsi říkal, že mě Riel nechal unýst schválně, aby si mohl hrát na hrdinu. Jestli fakt uzavřel dohodu s andělama, proč by se něčím takovým zdržoval?“

„Kdoví? Na to by ses musela zeptat přímo jeho,“ zareagoval mírně znuděně. „Nejspíš to zkoušel na obě strany zároveň. Copak sis nevšimla té jeho posedlosti zjistit pravdu o Eričině smrti? Asi si chtěl díky tobě zajistit audienci u Nejvyšších. Když pak zjistil, jak moc jsi výjimečná, což mu nedalo ani moc námahy, když ses mu se vším tak ochotně svěřila, a jak velmi po tobě andělé touží, rozhodl se pro výhodnější obchod. Koneckonců živá přítelkyně je lepší než totožnost jejího vraha, ne? Obzvláště když si nebyl jistý, jestli ji nemá na svědomí on sám…“

Tohle znělo až znepokojivě logicky.

„Proč jsi vůbec nechal Riela sledovat?“ vyzvídala jsem radši rychle dál.

Teď byla řada na Marcellovi, aby se na mě zamračil. „Proč se o něm chceš ještě bavit? Už je přece pryč… už ti od něho nic nehrozí.“

„Proto se neptám. Tak proč jsi ho sledoval?“ nenechala jsem se odbýt a Marcell si dopřál doušek vína, než bez dalšího odporu kapituloval.

„Nevěřil jsem mu. Ostatně mu pořádně nevěřil ani Alexander. A ukázalo se, že mé obavy byly opodstatněné…“ dodal ještě s jistým nádechem samolibosti.

„Když jsi zjistil tohle všechno, proč jsi o tom neřekl tátovi? Nechápu, že sis to klidně nechal pro sebe!“ vyčetla jsem mu rozhořčeně. Jenže mě spíš štvala myšlenka na to, že by Rielovi mohlo jít akorát o jeho vlastní zájmy, než Marcellovo jednání.

„Teď mi křivdíš, Izabelo!“ ohradil se můj bratr proti tomu obvinění. „Já o tom Alexandra informoval. Ale jeho pokyny byly jednoznačné… zatím nezasahovat. Chtěl zjistit, co bude Riel dělat… co je vůbec zač...“ sdělil mi a nesouhlas v jeho hlase nešel přeslechnout. Bylo zjevný, že se mu tátův plán ani trochu nezamlouval. No, aspoň v tomhle jsme byli zajedno. „Navíc…“ pokračoval vzápětí zdráhavě. „… jestli jsem to správně pochopil, pak to byla tvá matka, kdo chtěl, aby tě hlídal právě Riel. Prý že jedině on tě dokáže ochránit! Takový nesmysl! Vždyť není ani čistokrevný upír, jeho schopnosti se s těmi našimi nedají vůbec srovnávat!“ Jeho tón prozrazoval, že si o máminých názorech myslí svý a že to není zrovna lichotivý. Skoro jsem se hned vrhla na její obranu, jenže mě zaujalo ještě něco jinýho…

„Co myslíš tím ´co je vůbec zač´?“ vyptávala jsem se, čelo svraštěný v zamyšlení. „Vždyť jste si ho sami vybrali, ne? Na základě pečlivýho výběru, protože tuhle čest přece neprokazujete kdekomu!“ připomněla jsem mu s posměchem jeho dřívější slova.

„Obvykle to takhle probíhá… Ale s Rielem… s tím to bylo poněkud jinak…“ prozradil mi Marcell a já napětím téměř ani nedýchala. Netrpělivě jsem čekala, až si dopřeje další kousek steaku, a znova se ujme slova. „Přinejmenším Viktor to vždy tvrdil…“ prohodil, jakmile dožvýkal sousto, a když zachytil můj znechucený výraz, tiše se zasmál. „Ano, tvůj starý dobrý známý. Dělal dříve přímo pro Alexandra, tak jsem se s ním sem tam střetnul.“

„A co ti Viktor řekl?“ otázala jsem se pomalu, připravená nevěřit ani jedinýmu slovu toho prolhanýho šmejda. Vždyť jsem na vlastní kůži pocítila, že pravdomluvnost nepatřila mezi jeho silný stránky, a stejně dobře jsem věděla, jak moc nenáviděl Riela. Určitě by řekl cokoli, jen aby ho před ostatníma očernil…

„Že netuší, jak se Riel na jejich seznam dostal. On prý ho tam určitě nedal,“ oznámil mi Marcell prostě a nechal na mně, abych si o tom utvořila svůj vlastní závěr. A abych okamžitě pojala svý vlastní nehezký podezření. Bylo to rozhodně účinnější, než kdyby s nějakými obviněními přišel on sám, protože potom bych určitě cítila nutkání Riela bránit.

Zachmuřila jsem se ještě víc. „A kdo teda? A proč?“

Zdálo se, že ho mý znepokojení potěšilo. Přinejmenším na rtech se mu objevil náznak úsměvu, třebaže ne zrovna veselýho. „Přesně na tohle se Alexander pokoušel najít odpovědi… A podle všeho za svou zvědavost zaplatil životem…“

278. díl

        Už jsem se ani nenamáhala namítnout, že Riel za smrt mýho táty nemůže, že to byla jen a jen moje vina. Radši jsem se rozhodla vytěžit co nejvíc z Marcellovy sdílný nálady.

„Když jste o něm měli pochybnosti, proč jste se ho rovnou… nezbavili?“ zeptala jsem se a musím říct, že se mi to slůvko lehce zadrhlo v hrdle. „Nebylo by to snad bezpečnější?“

Marcell se na mě zkoumavě zadíval, jako kdyby se snažil odhadnout, na čí straně to vlastně jsem. Jo, jasně, že bych měla být na tý jeho, koneckonců mý rozloučení s Rielem nebylo zrovna láskyplný, jenže jsem ho nedokázala tak rychle odepsat. Tolik jsme toho spolu prožili… bylo těžký uvěřit, že by to mohl být takový hajzl. Protože kdyby byl, tak proč by se tak bránil si se mnou něco začít? Klidně to mohl udělat a pak mě předat andělům a já bych do poslední chvíle nic netušila. Namísto toho mě celou tu dobu chránil... a to i dneska, po tom všem, co se od táty dozvěděl…

„Bezpečnější by to bylo, jenže Alexander měl rád výzvy… chtěl té záležitosti přijít na kloub.“ Marcell se krátce odmlčel, jeho oči se zabořily do číše s vínem, jako kdyby tam mohly najít nějaký odpovědi, než je vzápětí opět pozvedl ke mně. „Také mám pocit, že se mu Riela prostě zželelo… kvůli té nehezké smrti jeho přítelkyně… Nepřekvapilo by mě, kdyby si to kladl za vinu. To on mu dal tehdy napít své krve… a udělal z něho upíra…“ Potřásl hlavou, ve tváři mírně znechucený výraz. „Alexander měl až příliš měkké srdce… Což potvrzuje i ta aférka… ten vztah,“ opravil se ihned, „s tvou matkou.“

Přešla jsem tuhle poznámku bez komentáře, protože nic hezkýho bych mu určitě neřekla. A mě teď zajímala stejná věc jako tehdy mámu… „Jak se vůbec z člověka stane upír?“ vyzvídala jsem, třebaže mně už to mohlo být vcelku fuk. Ale kdoví… třeba jednou začnu chodit s klukem, co bude člověk, a pak se mi taková znalost může hodit. Kdyby náhodou chtěl sdílet můj osud... a byl to ten pravý… Rozhodně bych v tomhle ohledu neměla takový zábrany jako táta.

„Copak ti to ještě nikdo neřekl?“ podivil se Marcell, ale nijak nespěchal, aby mi to tajemství odhalil. Jeho pozornost už opět patřila jeho dosti krvavýmu steaku na talíři před ním, ze kterýho si dopřál několik soust.

„A kdo asi tak?“ ušklíbla jsem se trpce, zatímco jsem s mírnou nevolností sledovala, jak hoduje na takřka syrovým masu. „Táta o tomhle… dědictví… nebyl moc sdílnej. A Riel…“ Hlas se mi nepatrně zachvěl, když jsem vyslovila jeho jméno. Přinášelo tolik vzpomínek, že mi skoro zas vyhrkly slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zaplašila, což mýmu drahýmu bráchovi samozřejmě neuniklo. Ten výraz nesouhlasu v jeho tváři rozhodně nešlo přehlídnout. „… ten o tom nejdřív mluvil jako o nemoci…“

„Nemoci!“ zopakoval Marcell s nechutí. „Pokud něco, pak je to lék! Lék na všechny choroby lidstva… včetně smrti! A na takovýto dar si hodlá stěžovat?!“

„Řekla bych, že tohle mu Eriku nevrátí!“ prohodila jsem kousavě. Vím, nebylo to zrovna moudrý, ale nemohla jsem si pomoct. Ostatně Marcell ani nevypadal, že by mou poznámku vzal na vědomí.

„O proměně lidí na upíry se dočteš leccos… ale je jen jeden způsob, který doopravdy funguje…“ spustil svůj výklad a já se zatajeným dechem naslouchala. „A tím je, když upírem kousnutá osoba pozře upíří krev. To je ten nejjistější a také nejlepší způsob. Jakákoli jiná krev – lidská nebo zvířecí - nemusí onu reakci spustit, ta pravděpodobnost je téměř nulová. Leda že by to kousnutí pocházelo od nějakého hodně mocného upíra.“

„Takže nejdřív pokousat a potom mu do krku nalít krev?“ shrnula jsem to věcně.

„Prosté, že?“ pousmál se Marcell pobaveně. „Ostatně obvykle ani není třeba dotyčnou osobu k napití nutit násilím… nějakou dobu po kousnutí totiž sama pociťuje touhu po krvi… Jak silná ta žízeň bude, už záleží na každém jedinci… a taktéž na upírovi, který ji kousnul.“

„Takže je to v zásadě něco jako infekce,“ konstatovala jsem sladce a v duchu jsem si říkala, že se Riel v tomhle ohledu fakt nemýlil. Byla to nemoc, ať už se to Marcell snažil nazvat jakkoli. „A proč je ten způsob nejlepší?“

Marcell se nevlídně zamračil. „Infekce je lidstvo samo! Uvidíš, že se jednou vyhubí navzájem!“

„Možná…“ nehodlala jsem debatovat na tohle apokalyptický téma. Proč taky, když jsem ten názor sdílela?

Můj nedostatek odporu zřejmě Marcella uklidnil, protože se milostivě uráčil mou otázku zodpovědět. „Ten způsob je nejlepší, protože díky upíří krvi získá onen jedinec část jeho schopností. Proto Alexander dával svým vyvoleným svoji krev… chtěl, aby jeho muži za něco stáli, aby byli silní a zdatní v boji. A dá se říct, že ve svém záměru i uspěl… tedy až na Riela…“

„Nepřišlo mi, že by Riel za tátou v boji nějak zaostával!“ vylítlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. V očekávání dalšího pokárání jsem se na Marcella útrpně zahleděla.

Ale ten kupodivu jen vědoucně pokýval hlavou. „Já vím. A v tom je ta potíž… jeho výsledky jsou prostě až příliš dobré… Není možné, aby to všechno získal od Alexandra…“

279. díl

        „Takže?“ Tázavě jsem na Marcella koukala a čekala, že mi k tomu řekne ještě něco víc, ale on už se zase vrátil k pitvě svýho steaku. Teprve když spořádal pár dalších soust a zapil je vínem, byl ochotný zodpovědět mou nevyřčenou otázku.

„Takže můžeš buď věřit, že je přirozený talent, a nebo – a k této možnosti se přikláním já – má spíš talent od andělů…“

Odmítavě jsem potřásla hlavou. „To je blbost! Riel byl normální člověk, než jste si ho vyhlídli a udělali z něho to, co je teď!“

„A tohle víš naprosto jistě?“ zkoušel mě Marcell. „Tak mi vysvětli, jak se dostal na seznam, který byl přísně tajný a ke kterému mělo přístup pouze pár vyvolených! A nepřipadá ti divné, že se tvá matka vrátí jako anděl a za nějakou dobu si ho vybere jako tvého ochránce? Jak o něm mohla vůbec vědět? Alexander před ní o své práci nikdy nemluvil! Když se nad tím vším zamyslíš, tak zjistíš, že tohle vysvětlení jako jediné dává smysl…“

Podezíravě jsem přimhouřila oči. „Proč mi to říkáš teď, když už je Riel pryč? Měl jsi několik příležitostí mi tohle říct už dřív a nikdy jsi to neudělal! Co ta náhlá starost o mý bezpečí?!“

„Já se tě před ním přece pokoušel varovat, ale tys tehdy nechtěla naslouchat,“ vyčetl mi Marcell mírně a já okamžitě zavzpomínala na náš rozhovor v jeho autě, než jsem Riela trefila bleskem. Zdálo se to už neskutečně dávno.

„Možná ses měl snažit víc!“

Marcell takřka lhostejně pokrčil rameny. „Víc jsem ti prozradit nemohl, Alexander si to nepřál. Ostatně i já věřím, že tě tvá nevědomost v jistém ohledu chránila.“

„Tak to je bezva!“ zareagovala jsem prudce na to jeho debilní moudro. „Ty i táta jste si ze mě udělali normální pokusnou krysu a ještě vám mám děkovat za to, že jste se ani neuráčili mi o tom něco říct?! Šlo tátovi vůbec o mý bezpečí a nebo chtěl akorát zjistit, jaký úmysly má Riel?!“

„Už se zase zcela zbytečně rozčiluješ, Izabelo,“ zpražil mě Marcell odměřeně. „Alexander by nikdy neudělal nic, čím by tě vědomě ohrozil. Proč myslíš, že mi nakázal přivést Rielovu sestru?“

„Pokud vím, tak jste ji nenašli, tak jak mě to jako mělo ochránit?!“ vysmála jsem se mu.

„Pravda, chvíli nám to trvalo, ale mýlíš se, když si myslíš, že jsme nakonec neuspěli,“ pronesl Marcell se značným uspokojením. „Jestli se Riel rozhodne dělat potíže, bude toho trpce litovat…“

A do pr…! „Takže jsi mu lhal?! Vy jste vážně jeho sestru unesli?! To snad není možný!“ zavyla jsem nešťastně.

„S Rielem si starosti dělat nemusíš, postarám se o to,“ uklidňoval mě Marcell ihned, jeho ruka s pěstěnými nehty, který jsem mu mohla jenom závidět, vyhledala tu moji, aby ji sevřela v konejšivým gestu. „Postarám se o tebe… přesně tak, jak to mělo být už od začátku…“ dodal a v jeho podání to znělo skoro jako nějaká rytířská přísaha.

„A nemůžete tu holku prostě nechat jít? Jak jsi sám říkal, Riel je pryč, tak proč ji chcete ještě držet?!“ orodovala jsem za tu neznámou, marně.

„S tímhle si hlavu nedělej, Izabelo,“ odbyl mě takřka laskavě, avšak svým tónem dával zároveň jasně najevo, že jakýkoli debaty na tohle téma jsou zcela zbytečný. „Slibuji, že až nám už nebude k užitku, tak ji pustíme. Teď se ale musíme soustředit na mnohem důležitější věci… na tvou budoucnost,“ oznámil mi a v jeho hlase byla znát netrpělivost a také něco jako… radostný očekávání? Že by měl tak rád svatby? dumala jsem. A nebo se už nemůže dočkat, až mě hodí na krk někomu jinýmu! Hádám jsem nebyla zrovna tou sestřičkou, jakou by si přál…

„Nechci se ještě vdávat!“ prohlásila jsem vzdorovitě a úplně mě dostalo, když se Marcell pobaveně zasmál.

„To mi naprosto vyhovuje,“ odvětil k mýmu údivu. „Je totiž načase, aby ses začlenila do naší společnosti… a o tohle se hodlám zasadit osobně.“

„Narážíš na ty testy na porfyrii, co mi nechal táta udělat? Myslíš, že už mají výsledky?“ zeptala jsem se, najednou strašně nervózní z představy, že by mohly být negativní. Co by se mnou pak bylo? Pochybovala jsem, že by to anděly přimělo ještě zvážit mou likvidaci. A odkázaná jen sama na sebe bych jim určitě nedokázala vzdorovat dlouho. Fakt vyhlídky nanic!

„Alexander nechal udělat podstatně více testů než jen na porfyrii, ale tím tě zatěžovat nehodlám. Vše se dozvíš v pravý čas. Ovšem už teď nepochybuji, že výsledky budou mimořádné…“

„Když myslíš…“ nechtěla jsem mu kazit radost. „Já… půjdu si radši už lehnout...“ zamumlala jsem v náhlý touze být konečně o samotě. Nemluvě o tom, že jsem po celým dni byla fakt dobitá.

„To je rozumné,“ schválil mi to, duchem částečně už někde docela jinde. Nejspíš plánoval mou zářnou budoucnost.

Nechtěla jsem ho rušit, ostatně sama jsem se nemohla dočkat, až za mnou zaklapnou dveře mýho pokoje, ale byla tu ještě jedna věc, kterou jsem s ním potřebovala probrat.

„Marcelli… kdy… kdy bude mít táta pohřeb?“ hlesla jsem tiše, jen abych byla vzápětí přišpendlena na místě párem pronikavých temných očí.

„Snad bys tam nechtěla jít?“ otázal se nevěřícně. „To naprosto nepřichází v úvahu! Copak už jsi zapomněla, že tě chtějí naši lidé zabít?! Víš, jak snadný cíl bys tam představovala?!“

„Ale já tam musím jít, vždyť je to můj táta!“ zaprotestovala jsem vášnivě.

„Izabelo, on umřel, abys ty mohla žít! Pokud chceš uctít jeho památku, pak se snaž, aby jeho oběť nebyla zbytečná!“ pronesl Marcell tvrdě.

Nejradši bych ho hned poslala někam, jenže naneštěstí měl pravdu. Nebylo to rozumné. Po pravdě řečeno to byl přímo šílený nápad, ale chtěla jsem se s tátou ještě rozloučit. Chtěla jsem… se mu omluvit… A Marcell to zřejmě poznal z mýho výrazu, protože jeho pohled poněkud zjihnul.

„Vezmu tě za ním později, slibuju,“ řekl mi a já se tím nechala ukonejšit.

Kdo taky mohl tenkrát tušit, že tenhle svůj slib nikdy nesplní?

280. díl

        Tu noc se mi zase zdálo o mámě.

Což nebylo až tak překvapivý, protože jsem na ni těsně před spaním myslela. A snažila se přijít na jediný důvod, proč by mě chtěla svěřit zrovna do Rielovy péče. Jenže ať jsem si hlavu lámala sebevíc, nic kloudnýho mě nenapadlo. Přesto jsem si nedokázala představit, že by to udělala, aby mi ublížila. Vždyť mě chránila před Arielem a dokonce odešla od táty, jen abych byla v bezpečí! Copak by udělala tohle všechno, kdyby měla vůči mně nějaký nekalý úmysly? Kdyby si přála mou smrt? Nevěřila jsem, že by tak andělská bytost, jakou ona bezesporu byla, mohla vůbec spáchat nějaký zlo.

V tom snu jsem ji viděla po Arielově útoku… Nějakou dobu ležela bezvládně na podlaze, zkrvavená hadrová panenka, kterou tam někdo hrubě pohodil. Její duše ještě chvilku setrvávala v tý prázdný schránce, než se pomalu, takřka bojácně zvedla a doširoka rozevřenýma očima, který se podivně leskly, se rozhlížela kolem sebe, jako kdyby vůbec nechápala, co se tam vlastně stalo. Když spatřila svý mrtvý tělo, ústa se jí otevřela v němým výkřiku, její ruce instinktivně sklouzly na nepatrně zvětšený bříško, aby uklidnily tu nevinnou dušičku dosud uvězněnou v ní.

„Varoval jsem tě, Anno… ale ty sis prostě nemohla pomoct, co?!“ ozval se odkudsi poblíž něčí výhružný hlas. Poznala jsem ho okamžitě. Ariel.

„Co jsi to proboha udělal?“ zalkala máma a zdrceně klesla na kolena. „Mé dítě… moje milované dětátko! Jak jsi jen mohl…?! Vždyť bylo nevinné!“

„Nevinné?!“ opáčil Ariel zhnuseně i nevěřícně zároveň. „To tedy rozhodně nebylo! Ty sama jsi ho poskvrnila svým hříchem! Jenom sobě můžeš vyčítat jeho smrt!”

„Jak tohle můžeš říct?“ vydechla máma, dosud v šoku z jeho ohavnýho činu.

„Protože je to pravda, Anno.“

„Co… co bude teď s námi?“ zeptala se natolik přiškrceným hlasem, že jsem jí jen stěží rozuměla. „Co bude dál?“

„To už není má starost, o tom rozhodnou ti nahoře,“ odbyl ji Ariel chladně. „Má práce tady skončila,“ dodal ještě přezíravě, než vykročil ke dveřím.

Mamka tam zůstala sama. Teda… skoro sama. Protože teprve teď jsem si povšimla postavy, která se skrývala v temných stínech v rohu pokoje. Postavy oděný do temně zelených šatů, uvědomila jsem si vzápětí, když měsíc na okamžik zasvítil dovnitř a smaragdový odlesk mi odhalil, s kým mám tu čest. Zase ona…

Dopálilo mě, že se vůbec nesnažila Ariela zastavit. Vždyť vlastně jenom díky ní se máma s tátou dali dohromady, to ona se postarala, aby jim David nestál v cestě, a teď jen tak klidně přihlíží, jak ji Ariel vraždí?! Co je to za stvůru?!

Koukla jsem na mámu, jestli si jí taky povšimla. Doufala jsem, že k ní půjde, zeptá se jí, co tam pohledává, a co je vůbec zač, jenže ta místo toho upřeně hleděla na sloupec světla, který se znenadání objevil nedaleko ní.

Nechoď ještě! chtělo se mi vykřiknout, ale věděla jsem, že by mě neslyšela. A tak jsem jen mlčky sledovala, jak zdráhavě vstupuje do onoho zářivýho proudu a před mýma očima se pozvolna rozplývá.

Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Slzy bezmoci, vzteku a hluboký lítosti. Netrpělivě jsem je setřela hřbetem ruky a znova jsem se zadívala do onoho kouta, kde předtím stála ta neznámá. Ale ten byl docela prázdný.

Nechápala jsem, jak se mohla vytratit z místnosti, aniž by prošla kolem mě. A ještě víc mi vrtalo hlavou, proč stále setrvávám na místě, když máma už odešla pryč. Vždyť to byly její vzpomínky, který jsem viděla, tak proč jsem se už neprobudila a nebo se neodebrala za ní, abych shlídla další část její minulosti?

Proč jsem musela být svědkem toho, jak dovnitř vešel táta a se zděšeným výkřikem se vrhnul k bezvládnýmu tělu svý milovaný Anny? Nechtěla jsem vidět, jak ji zoufale svírá v náručí, jak volá její jméno a skrápí polibky a sem tam dokonce i slzou její bledou tvář. Jedinou útěchou mi bylo vědomí, že se mu ještě vrátí… že se jim ještě naskytne příležitost být spolu, třebaže ne na tak dlouho, jak by si oni i já přáli.

Když se táta posléze zvednul a pátravě se rozhlídnul po pokoji, nervózně jsem ustoupila dál od něj, aby si mě náhodou nepovšimnul. Bylo to spíš instinktivní, protože něco takovýho samozřejmě nebylo pravděpodobný. Nenacházela jsem se tam přece ve formě, kterou by mohl spatřit.

Jenže sotva jsem zachytila odraz v zrcadle na stěně, byla jsem nucena svůj názor poněkud přehodnotit. Protože ta holka s bledou tváří rámovanou záplavou havraních vlasů, jež na mě upírala svý ztrápený zelený oči, jsem byla bezpochyby já. Satén dlouhých plesových šatů dokonale ladících se smaragdem na mým krku mi konejšivě pohladil bosý nohy, když jsem se jako o život rozběhla odtamtud pryč.