Díl 21-30

Izabela utíká ke své mámě, ale ani u té nenajde útočiště. Spíš je po rozhovoru s ní ještě více zmatená. A když se vzápětí objeví Ariel, zdá se, že tentokrát už není úniku...

21. díl

        Klusala jsem po rozpáleným chodníku a řeknu vám, že v těch o několik čísel větších botách to byl docela výkon. Několikrát už mi hrozilo, že otisknu obličej do změklýho asfaltu, ale pokaždý jsem to jakžtakž ustála a statečně pokračovala dál. Teprve, když mi tátův barák zcela zmizel z dohledu a mě začalo píchat v boku, tak jsem zpomalila.

S nelibostí jsem zamžourala na dokonale blankytný nebe, po kterým se sem tam proháněly malý bělavý obláčky, a pomyslela si, že dneska bude zas pořádnej hic. Už teď dopoledne slunce nepříjemně pralo, skoro jsem měla pocit, že se pod jeho palčivýma paprskama co nevidět rozteču.

Za chůze jsem prošacovala kapsy svýho nově nabytýho kabátu a v jedný z nich objevila značkový sluneční brejle. Doufala jsem sice, že najdu nějaký drobný na MHD, ale jeden musí být vděčný i za to málo. Bez zaváhání jsem si je nasadila a podivila se, jak je vlastně jednoduchý dát se na dráhu zločinu. Stačila chvilka a stala se ze mě zlodějka, akorát jsem nevěděla, jestli jsem obrala svýho tátu a nebo toho neznámýho muže. Škodolibě jsem doufala, že toho druhýho. Patřilo by mu to za ty jeho blbý kecy!

Ještě nějakou dobu jsem šla neznámo kam, jediný, na čem mi záleželo, bylo dostat se co nejdál od těch dvou. Ovšem jakmile jsem se začala cítit bezpečněji, vkradly se mi do hlavy pochybnosti. Je možný, že jsem to celý jen špatně pochopila? Bylo přece naprosto neuvěřitelný, že by táta domlouval moji smrt. Ne proto, že bych si myslela, že mu na mně bůhvíjak záleží, právě naopak. Většinou se zdálo, že o mý existenci ani neví. Tak proč by se vůbec namáhal? Navíc podle toho rozhovoru to vypadalo, jako kdyby byl zapletený do něčeho nekalýho. Zrovna on, takový seriózní právník! Celý to prostě bylo divný. Možná kdybych se vrátila a zeptala se ho…

Ne, to je blbost. To, co jsem vyslechla, nejde nijak nevinně vysvětlit. Nemohla jsem se mýlit. Tentokrát ne. Navíc… jak bych mu tak asi zdůvodnila ten svůj šílený útěk? Zpátky rozhodně nemůžu. Jenže kam se teda poděju?

Nemůžu si pomoct a musím se během psaní usmát. Jak jsem byla tehdy naivní! Nedůvěřivá k lidem a přesto přesvědčená o tom, že se nemůže nic zlýho stát. Vlastně je to úleva, že znám konečně pravdu. To hledání bylo skoro nekonečný. A přitom jsem ji měla celou tu dobu nadosah. Tolik náznaků… tolik stop, který mě mohly dřív přivést k porozumění. Tolik zmařených životů a to všechno jenom kvůli mně…

Chce se mi strašně brečet. Nejvíc asi pro tátu. Proč jen si myslel, že za to stojím? Z tvých očí jsem vyčetla, že máš tytéž pochybnosti. Jenže jsi dal slib a sliby se mají plnit, že jo? Tak proč jsi ho sakra nesplnil?! Když si pro nás tenkrát v noci přišli… proč jsi to neukončil?! Zaváhal jsi a tím jsi nás oba odsoudil k tomuhle! Co sis vlastně myslel?! Že nás odsud přece jen dokážeš dostat pryč?!

Včera mě za tebou vzali. Chtěli, abych viděla, že dokážou zlomit každýho. Že nemá cenu klást odpor. Ani nevím, jestli jsi mou přítomnost zaznamenal, zdálo se mi, že jsi v bezvědomí. Těžko říct, jestli z hladu a nebo ze ztráty krve. Pohled na tvý polonahý zmlácený tělo připoutaný okovy ke zdi mnou opravdu otřásl. Dokonce víc než cokoli předtím. Ne proto, že by mě překvapilo, že jsou takový krutosti schopni, o jejich činech si už opravdu žádný iluze nedělám. Ale proto, že do tý doby ses zdál tak nedotknutelný. Možná že do tý chvíle jsem vážně věřila, že nás dokážeš osvobodit.

Svoboda… Tak sladký slovo. Jak zatraceně krátce jsem si ji užívala! Celý svůj život jsem byla svázaná přetvářkami a lží, jako kdybych byla nějakým motýlem, ukrytým v kukle. Sotva jsem se dostala ven a konečně roztáhla křídla, vrazili mi do těla špendlík a připíchli mě na stěnu. A tak tu teď chcípám… Fakt si někdo myslí, že je Bůh milosrdný? Kdyby byl, jak by potom mohl připustit tohle?!

Ráno za mnou opět přišli. Tvářili se, že když jim pomůžu, tak mě nechají žít. Skoro jsem se jim vysmála do těch jejich pokryteckých ksichtů. Oni že mě nechají žít?! Vždyť to oni mě jako první chtěli zabít! A teď mi budou dělat milosti?! To oni mě dohnali k tomu, že jsem tím, čím jsem! A teď chtějí, abych se změnila a byla jako oni?!

Vlastně by to nemuselo být tak těžký! Vraždí přece stejně jako vy! I když oni to samozřejmě nazývají jinak. Snažili se mi namluvit, jak jsou jejich důvody vznešený a ušlechtilý! Zajímalo by mě, jestli tomu fakt věří a nebo mi chtěli jenom vymejt mozek. Tak či onak mají smůlu, protože já si o jejich důvodech a metodách myslím svoje! Pořád se tváří, že jsou něco lepšího než vy… Jenže vy aspoň nic nezakrýváte pod rouškou trapných ideálů!

Přísahala jsem si, že mi na tobě už nebude záležet. Nemůžu si přece dovolit takový luxus. Musím se vzchopit a pokusit se zachránit aspoň sebe. Jenže zřejmě nejsem v plnění slibů o nic lepší než ty. Možná ve mně zbylo víc lidskýho, než bych si troufla doufat. Proč jinak bych si včera poranila zápěstí a přitiskla ho k tvým vyprahlým ústům? Když jsem ucítila, jak se k mý kůži přisály tvoje rty, připadalo mi to jako ten nejsladší polibek.

22. díl

        Tak jo, nejspíš to nebyla zrovna geniální myšlenka, ale byla jediná, která mi v tu chvíli připadala použitelná. A jelikož druhá možnost byla strávit noc někde v parku na lavičce, dlouho jsem neváhala. Netoužila jsem po dalším setkání s Arielem, ať už byl skutečný a nebo jen výplodem mých divokých snů.

Beze spěchu jsem se vlekla ulicema, teď, když už jsem znala svůj cíl, přišlo mi zbytečný chvátat. No, dobře, co si budeme nalhávat. Snažila jsem se to setkání co nejvíc oddálit. Protože jsem neměla sebemenší tušení, jakýho se mi dostane přijetí. Náš poslední rozhovor skončil velkou hádkou, dokonce tě dohnal k slzám a já si připadala jako ta největší mrcha na světě.

Proč tě tolik trápím? Ani sama nevím. Snad proto, že tvoje povznesenost nad všechny problémy a křehká krása mě pokaždý rozčílí. Jsi jako nějaká tropická kytka, která musí žít ve skleníku, aby nezchřadla. A já se čas od času neubráním tomu, abych po něm vztekle nehodila kamenem.

Nechci ti ubližovat, mám tě moc ráda, to snad víš. Jenže mi přijde, že jsem pro tebe míň důležitá než sada kvalitních štětců. Kdykoli jsem po tobě požadovala odpovědi na otázky, který ti nebyly příjemný, utíkala jsi ke svýmu umění, do svýho nereálnýho světa vodových barev a voskových pastel. A kde tam bylo místo pro mě?

Dřív jsem si říkala, že kdybys tady vydržela aspoň chvíli s náma, tak jsme stále mohli být jedna rodina… Ale po tom, co jsem si vyslechla od táty, jsem pochopila, že to nebyla jenom tvoje chyba. Možná jsem se opravdu neměla narodit. Vždycky jsem se divila, jak jste se vy dva mohli dát vůbec dohromady. Malířka a právník. Snílek a realista. A mohla bych pokračovat.

Že se protiklady přitahujou? Takový nesmysl! Kolikrát táta nadával, že se všude povalujou tvý barvy a štětce namočený ve skleničkách. Kolikrát si stěžoval, že není doma nic k jídlu. Kolikrát radši zašel do čistírny, než aby spolíhal na to, že mu zajistíš čistý oblečení sama. A ty? Ty ses na něj vždycky jenom zadívala těma svýma modrýma očima, skoro překvapená, že je v místnosti ještě někdo jiný než ty a tvý plátna a čtvrtky. Podívala ses na něj s mírným úsměvem, skoro jako kdybys mu odpouštěla, že tě tak nehorázně vyrušil.

´Omlouvám se, Alexi. Opravdu jsem se do toho úplně zabrala… Podívej se přece… Už je to hotové!´ A s nadšením mu ukazuješ nový obraz.

A táta se kupodivu usmívá. Prohlíží si tvůj výtvor, ze kterýho já mnohdy nerozpoznám víc než změť barevných šmouh, a je unešený.

´Skutečně jsi to dokonale vystihla, Aničko. Je to dojemné... a přitom z toho čiší taková síla…´

A ty přikyvuješ, šťastná, že ti tak rozumí.

Tak proč jste se teda rozvedli? Přestaly mu snad vyhovovat obrazy předkládaný namísto večeří? Že by jednou tvoje dílo plně nepochopil? Kdy to vlastně lidi vzdají a rozhodnou se dál nebojovat? Prostě si řeknou sbohem a jdou si každý svou cestou. Jenže na tomhle vašem rozcestí jsem stála já. Malý dítě, který potřebovalo domov, péči a lásku. Střídavě jsem vyrůstala s váma oběma, skoro jako kdybych byla Černým Petrem, o kterýho si pravidelně losujete.

Asi to pro vás muselo být zklamání. Krásná talentovaná blondýnka a úspěšný charismatický právník a mají dceru jako jsem já. Izabela… Ha! To jste mě teda dost přecenili! Jako kdybyste snad předpokládali, že vaše dítě nemůže být jiný než úžasný. Že to bude někdo, kdo dokáže změnit svět.

A já se tu zatím šourám po ulici v pyžamu a ukradených botách, ze kterých mě čím dál víc bolí nohy. Šourám se a zatínám pěsti, jako kdybych už v nich držela pomyslný kameny. Ať se tvůj skleník klidně roztříští na tisíce kousků, ale tentokrát už se odbýt nenechám! Pořád mi dlužíš všechny ty odpovědi, co jsi mi po celý léta odpírala! A já tě tentokrát nenechám utýct pryč!

Zatínám zuby a snažím se ignorovat puchýře, který se mi během mý vycházky udělaly na chodidlech. Bezděčně přidávám do kroku a podrážky bot pleskají o asfalt v pravidelným rytmu. Skoro jako kdyby se mi pokoušely něco sdělit.

Má-ma! Má-ma! Má-ma!

23. díl

        Ještě před dveřma máminýho mezonetovýho bytu jsem krátce zaváhala, ale pak jsem odhodlaně zmáčkla zvonek. Ani nevím, jakou reakci jsem od ní vlastně očekávala, rozhodně ne to, že jakmile mi otevře, zbledne jako stěna a beze slova se mi pokusí přirazit dveře před nosem!

Tak to teda ne! Pohotově jsem do zmenšující se škvíry vrazila nohu a v tu chvíli byla vděčná za ty obrovský škrpály, co mi tolik hodin rasily chodidla, skoro jako kdyby se mi chtěly pomstít za moji krádež.

„Mami, počkej! Potřebuju s tebou mluvit!“ vyjekla jsem ne bez jistý dávky vzteku.

S obtížema polkla, počáteční úlek se změnil ve strach. „Izabelo... holčičko... Já jsem tě hned nepoznala...“ Ovšem dveře držela stále přivřený.

„Pustíš mě dovnitř?“ Prosebně jsem se na ni zadívala.

A pak už jsem najednou nedokázala být silná. Sesula jsem se na podlahu a rozbrečela se. Připadalo mi, že mě naprosto všichni opustili. A ti, co mě neopustili, mě chtějí pro změnu zabít. Jestli tohle není důvod k pláči, tak teda už vážně nevím co. Tak trochu jsem očekávala, že toho máma využije a zavře se zas v bytě, ale místo toho se ke mně nahnula a zlehka mě pohladila po vlasech.

„Pojď, než tě někdo uvidí,“ sykla naléhavě a pomohla mi na nohy. Než jsem se nadála, vtáhla mě dovnitř a zamkla za náma. Ale její oči přesto neustále těkaly kolem, jako kdyby si nebyla jistá, jestli jsme tu opravdu samy.

„Promiň, že jsem nezavolala, ale tolik se toho stalo...“ začala jsem váhavě a s vděčným povzdechem jsem se zabořila do jednoho z křesel, který stály kolem nízkýho konferenčního stolku.

Jenže máma mě hned přerušila. „Já vím, mluvila jsem s Alexem. Dělal si starosti, když jsi tak nečekaně zmizela.“ Tohle znělo už skoro vyčítavě.

Zamračila jsem se. „On si domlouvá mou vraždu a myslí si, že tam budu sedět na zadku a nechám se jen tak zabít?!“ Podezřívavě jsem si mámu přeměřovala a najednou nevěděla, co od ní vlastně můžu čekat. To, že se mi vyhýbala pohledem rozhodně nebylo dobrý znamení.

„Izabelo... Dám ti nějaké oblečení, můžeš se tu umýt a najíst, ale pak musíš jít! Co nejdřív! Vrať se k otci... Všechno ti vysvětlí... Ke mně už nepatříš...“

„Cože?!“ vykřikla jsem dotčeně. „Takže teď už se na mě jako vykašleš úplně?!“

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Laskavě nezvyšuj hlas, Izabelo. Dělám to pro dobro nás obou. Tady zůstat nemůžeš. Kdyby tě tu našli, znamenalo by to konec pro tebe i pro mě.“

„Oni?! Kdo to jsou oni, mami?! A co vlastně chtějí?!“ začínala jsem už být zoufalá. A taky dost naštvaná. Tak nějak jsem doufala, že tu naleznu nějaký odpovědi, ale zdálo se, že ani tentokrát neuspěju.

Máma se vyděšeně rozhlídla kolem, zdálo se, že úzkostí snad ani nedýchá. „Já o tom nesmím hovořit, Izabelo. Běž za Alexem... dám ti peníze na taxík... Promluv s ním.“

Vyskočila jsem z křesla a dopochodovala až k ní. „Já s ním mluvit nechci! Už nikdy! Copak jsi mě neposlouchala?! Chce mě zabít! Musíš mi to říct ty! Co se to tu děje?! A kdo je Ariel?!“

Pokud to bylo vůbec možný, tak máma zbledla ještě víc a rozechvěla se jí brada. „Izabelo, prosím... Já... udělám ti sendvič, ano? A nebo bys raději něco jiného? Proč se zatím nejdeš vykoupat? Zdá se, že to opravdu potřebuješ.“

Zaťala jsem ruce v pěst. Tak dost! Nenechám tě se z toho zas vyvlíknout! „Zrovna teď mě nějaká koupel trápí ze všeho nejmíň! Ale dokážu si představit, proč mě chceš zahnat do koupelny! Budeš volat tátovi, že jo?! Práskneš mu, že jsem tady!“

„On to ví, Izabelo. Předpokládal, že půjdeš buď domů nebo za mnou.“

Ušklíbla jsem se. Jo, domů! Tam bych mileráda šla, jenže to bylo příliš daleko, než abych se tam zvládla dostat pěšky, a riskovat setkání s revizorem a nebo dokonce policajtem jsem teda rozhodně nehodlala. Navíc jsem ani neměla klíče. Proto jsem se rozhodla pro mámu. Myslela jsem, že u ní najdu útočiště, jenže to jsem se šeredně spletla. Vlastně ani nevím, proč jsem ho tu hledala, vždyť mi nikdy oporou nebyla. Tak proč by to teď mělo být jiný?

„Zavolám si, jo?“ Aniž bych počkala na její reakci, hnala jsem se k telefonu a tak trochu přitom očekávala, že se mi v tom pokusí zabránit. Máma se ale nehnula z místa.

„A komu bys chtěla volat, holčičko?“

„Petrovi!“ odsekla jsem, zatímco jsem rázně vyťukávala dobře známý číslo.

„Vždyť ten je mrtvý...“

24. díl

        Sekla jsem po mámě skoro nenávistným pohledem. „Lžeš!“

Ale moje prsty na krátký okamžik zaváhaly. Pamatovala jsem si až příliš dobře, co mi o Petrovi řekl Ariel. I když třeba mě chtěl jenom potrápit. A nebo skutečně nešlo o nic víc než výplod mý fantazie. Přesto jsem si podvědomě opět přitiskla ruku na břicho, jako kdybych se znova snažila zastavit ten příval krve.

Máma mě pozorně sledovala. „Proč bych to dělala?“ Bezmocně rozhodila rukama. „Věř mi.“

Jo, tobě tak! Nejdřív mě div nevyhodíš a teď ti mám jako najednou věřit?! Proč bych to dělala?! Ignorovala jsem ji a doťukala číslo. Pak jsem si napjatě přitiskla sluchátko k uchu. Zvedni to, zvedni to... Prosím!

„Izabelo, polož to, hned!“ Mámin hlas zněl nezvykle důrazně.

Umíněně jsem zavrtěla hlavou a naslouchala vyzváněcímu tónu. No tak... Jestli to zvedneš, slibuju, že už na tebe nebudu křičet... Budu hodná holka a pošlu si konečně tu přihlášku na vejšku. Fakt! Jenom mě netrap a zvedni to...

„Izabelo, nemá to cenu! Ariel ho eliminoval!“ snažila se mě máma přesvědčit. „Okamžitě zavěs!“

„Zapomeň!“ procedila jsem mezi zuby.

Táta, který mi měl všechno vysvětlit, přece tvrdil, že ta příhoda s Arielem byla jenom zlý sen. A pokud nebylo skutečný tohle, pak je Petr určitě v pořádku. Jenže některý sny jsou přece skutečný... Aspoň tak to tvrdil ten neznámý muž u táty. Můj budoucí vrah... Lze někomu takovýmu vůbec cokoli věřit?

„Tak dost!“

Máma už se odmítla se mnou dál dohadovat a prostě vytrhla kabel ze zásuvky. Zaklela jsem. Proč si nemohla jako ostatní normální lidi pořídit mobil a nebo aspoň bezdrátový telefon?! S prásknutím jsem vrátila sluchátko do vidlice a mračila se na ni.

„O co ti jde?!“ vyjela jsem podrážděně.

„O naše bezpečí! A teď se posaď a já ti udělám něco k jídlu,“ navrhla smířlivě.

„Nemám hlad!“ Můj žaludek mě ovšem zradil a hlasitě se dožadoval pozornosti. „No, možná trochu.“

Máma se pousmála, jako kdyby tím snad bylo všechno urovnaný, a šla mi do kuchyně něco připravit. Nejspíš bych měla dohlídnout, jestli mi do toho něco nesype, ale byla jsem tím vším podezíráním už strašně unavená. Raději jsem shodila ten obrovský kabát a boty a bloumala bosa po bytě.

Ani nevím, proč jsem posléze zamířila k pokoji, který máma využívala jako ateliér. Snad abych se přesvědčila, že aspoň některý věci zůstaly při starým. Že se tam pořád povalujou štětce ve skleničkách a voní tam všechny možný barvy. Že stále existuje ten imaginární svět, do kterýho lze utýct před problémy všedního života... Jenže jakmile jsem otevřela dveře a mý oči padly na plátno opřený o zeď, pochopila jsem, že ten svět už není. Je roztříštěný na tisíce kousků stejně jako ten mámin skleník. Zakryla jsem si ústa, abych potlačila šokovaný vyjeknutí.

Nesměle, skoro bojácně jsem přistoupila blíž a klekla si na zem. Konečky prstů jsem fascinovaně přejížděla po tý malbě. Byla to jedna z mála, ze který jsem dokázala rozpoznat víc než jen pár šmouh. Zírala jsem do těch obrovských zelených očí a na chvíli zapomněla snad i dýchat. V dívce na obrazu jsem totiž poznala sama sebe. Máma dokonale vystihla odstín mých očí i neposlušný vlny mých havraních vlasů, dokonce i ten toužebný a zmatený výraz, který mě občas zdravil v zrcadle. Mistrovsky zachytila mý trochu vzdorovitě našpulený rty a drzý nosík a lehce zašpičatělou bradu.

Jediný, co ten úžasný obraz zcela kazilo, byl rudou barvou vyvedený nápis ve spodní části. ´Brzy zemřeš!´ napsal tam někdo hůlkovým písmem a pak ostrým předmětem prořízl plátno v místech, kde jsem měla namalovaný krk.

„Izabelo,“ ozvalo se nečekaně za mými zády. „Tak teď už to víš...“

25. díl

        Polekaně jsem sebou trhla, jako kdybych byla přistižena při něčem zakázaným, a rychle jsem vyskočila na nohy.

„Mami...“ I mým vlastním uším to znělo žalostně. „Proč?“

Popošla až ke mně a pevně mě objala. Nebránila jsem se. I kdyby mě tam chtěla na místě uškrtit, neměla jsem sílu vzdorovat.

„Doufala jsem, že to nenajdeš...“ hlesla smutně. „Namalovala jsem ho před týdnem, když mi došlo, že už tě nejspíš víckrát nespatřím. Abych měla nějakou památku... Jenže oni na to přišli... a... nepotěšilo je to...“

Její horký slzy mě pálily na holý kůži mýho krku. A já se cítila ještě mizerněji než předtím.

„Co se to tu děje, mami? Pověz mi to! Proč už se nesmíme vídat?!“ vypravila jsem ze sebe zničeně.

„Protože teď už patříš k těm druhým... A to ti nikdy neodpustí. Vzpomínáš na příběh Romea a Julie?“ Její hlas byl tak tichý, a přesto strašlivě zoufalý.

Vymanila jsem se z jejího objetí, abych jí viděla do tváře. Její jindy krásný pomněnkový oči byly zarudlý a plný obav. Mlčky jsem přikývla.

„Alex a já jsme byli jako oni... Nesměli jsme zůstat spolu... Pokud jsme chtěli přežít, museli jsme se vzdát toho druhého. Byla to ta nejtěžší oběť v mém životě. Raději bych přestala malovat, než abych o něho přišla... Jenže s nimi se smlouvat nedá. Stanovili jasné podmínky... Naštěstí tehdy nevěděli o tobě... Pochybuji, že by tě jinak nechali žít.“ Slova plynula o překot z máminých úst, stejně jako slzy z jejích očí. Jako kdyby to všechno potřebovala ze sebe konečně dostat.

„A co jsem udělala tak strašnýho?“ ozvala jsem se, když se na chvíli odmlčela.

„Narodila ses, holčičko! To jsi udělala!“ pronesla, ne bez trpkosti. K mý úlevě jsem ji ovšem tentokrát nevzbudila já. „Jsi důkazem, který oni chtějí odstranit. A nezastaví se před ničím.“

„Ale kdo jsou to oni? Jsou to snad nějací vaši příbuzní? Nikdy jsme se s nikým nestýkali. Bylo to proto, že vaši svatbu neschvalovali?“

Máma si povzdechla. „Ne, je to někdo jiný. Ale já ti nesmím říct víc.“

Pomalu přistoupila ke zničenýmu obrazu a téměř pobožně před ním poklekla. Prsty něžně přejela po tý trhlině v plátně, skoro jako kdyby byla obdařená nadpřirozenými schopnostmi a mohla tu ránu pouhým dotykem zacelit.

„Co mám teď dělat, mami? Co si mám počít?“ vyslovila jsem otázku, která mě už tak dlouho sužovala.

Vzhlédla ke mně. „Moc možností už ti nezbývá, holčičko. Můžeš se vrátit domů a tvářit se, že se nic nestalo. Ale počítej s tím, že oni tě na pokoji nenechají. Dříve či později si tě opět najdou. A tentokrát už tam nebude nikdo, aby tě zachránil. Jestli chceš žít, musíš jít za Alexem. Vysvětlí ti, co dělat, abys přežila. Vysvětlí ti pravidla... Naučí tě postarat se sama o sebe.“

Nechápavě jsem na ni koukala. „Táta se zapletl s mafií nebo co? Proto tohle všechno? Obhajoval někoho nesprávnýho?“

Zavrtěla hlavou. „Tvůj otec už se takhle narodil. Neměl na výběr. Přesto byl ochotný se změnit... kvůli mně. A skoro pro to přišel o život. Přesto našeho vztahu nelituji... Byly to ty nejkrásnější roky mého života. A navíc mi daly tebe...“

„Tak co je táta vlastně zač?“ zeptala jsem se důrazněji, než jsem měla původně v úmyslu. Všechny tyhle náznaky už mi vážně lezly na nervy! Proč mi to prostě nemůže říct?! Chová se, jako kdyby tu snad stěny měly uši a jakmile mi to celý vyzradí, tak se rozevře podlaha a spolkne ji!

O vteřinu později už jsem se jí ovšem nedivila.

„Táta je hodně špatný člověk. A tím, že ho vůbec nazývám člověkem, mu prokazuju obrovskou laskavost...“ pronesl Ariel nenávistně.

Šokovaně jsem na něj zírala. Ne proto, že by mě tak překvapila jeho nenadálá přítomnost, jako způsob, jakým se tam objevil. Normálně prošel zdí!

26. díl

        „Arieli...“ hlesla moje máma tónem, jako kdyby právě spatřila samotnou smrt. Přesto se pružně zvedla ze země a bez zaváhání se postavila mezi něj a mě.

To ochranitelský gesto ho očividně pobavilo. „Ale ale, Anno...“ pokáral ji s výsměšným úsměvem na rtech. „Kdopak ti to přišel na návštěvu? Jestlipak to není tvoje ztracená dcerka...“

Prosebně se na něho zadívala. „Nech ji jít... Vždyť nic neprovedla... Ani o ničem neví!“ žádala ho naléhavě.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Takhle to ale nechodí, Anno, a ty to dobře víš. To ty sama jsi ji odsoudila  k smrti tím, že ses zapletla s tím... tvorem!“

Pochopila jsem, že tímhle označením myslí mýho tátu. Zřejmě nehodlal svou předchozí laskavost opakovat.

„Měla jsi štěstí, že jsme tehdy byli tak... shovívaví... Ale pokud mi neustoupíš z cesty, tak ti můžu slíbit, že tentokrát ho mít nebudeš! Já osobně se o to postarám!“ sdělil jí mrazivě.

Máma se přesto nehnula ani o krok. „Nech ji být, vždyť je to teprve dítě!“

Zaťala jsem zuby. Chápu, že na svůj věk vypadám dost mladě, ale tohle nekonečný omílání už mi lezlo dost na nervy. Do jejich diskuze jsem se ale radši nepletla.

„Na smrt mi přijde stará dost. Vlastně jsem si myslel, že už ji okusila...“ Nato se Ariel otočil ke mně a zamračeně si mě přeměřoval. „Nechápu, žes to přežila... No, tvoje smůla, holka, protože já jsem dost vytrvalý!“ Vzápětí se obrátil zpátky k mámě. „Vzdej to, Anno! Patří k nim, a proto zemře!“

„Ne, Arieli, nedělej to!“ vykřikla zoufale. „Patří k nim jenom díky tobě! Nikdy to rozhodnutí neměla šanci učinit!“

„Ale někdo z nich ji už dvakrát zachránil! Poprvý to byl Riel, ovšem dokážu si úplně živě představit, kdo ho tím asi pověřil... Za tu jizvu mi ještě zaplatí! I za ten zničený kabát!“

Hmm, Riel... Fakt zajímavý jméno. Skoro jako mladší brácha Ariela. Možná, že oba ti chlápci utekli z blázince... A nebo jsem z něho utekla já. Určitě já! řekla jsem si za okamžik, když jsem zničehonic zaslechla mámin hlas. Jenže divný bylo, že vůbec nehýbala pusou, jenom na mě upřeně koukala.

Izabelo, musíš utéct! Hned! Vem si můj kabát, jsou tam klíčky od auta! Najdeš ho před domem! Pospěš si, já ho zatím nějak zdržím! Jeď za Alexem, jenom on tě může zachránit!

„Mami?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně. Je možný, že už mám halucinace? Že by z hladu? A nebo z toho vedra?

Dělej!

A mamka bleskurychle popadla malířský stojan s ještě nedokončeným obrazem a vší silou s ním praštila Ariela přes hlavu. Slyšela jsem jeho vzteklý zařvání a na víc jsem nečekala. Obratně jsem se kolem něho prosmýkla, několika skoky jsem byla v předsíni a soukala se do dalšího cizího kabátu. Už to pomalu začínal být můj zvyk. Botama jsem se tentokrát nezdržovala, protože jsem zahlídla, jak se Ariel vyřítil za mnou. Po mámě nebylo ani stopy.

S polekaným nadechnutím jsem vyběhla z bytu a schody dolů brala snad po pěti najednou. Naštěstí mámino stříbrný BMW stálo přímo proti vchodu, a tak jsem se nemusela zdržovat jeho hledáním. Už za běhu jsem lovila klíčky z kapsy, což byla zřejmě chyba. Samou nervozitou mi totiž vyklouzly z mých rozechvělých prstů a se zlověstným cinknutím dopadly na chodník.

„Do prdele!“ ulevila jsem si procítěně.

Vždycky jsem si myslela, že se takovýhle věci dějou jenom vyvinutým blondýnám, co většinou hned na začátku filmu umřou. Znáte to, honí je vrah a ony zakopávají, ohlíží se, pouští věci z rukou, no prostě totální debilky. Člověk jim ten jejich konec kvůli tý jejich inteligenci vždycky tak trochu přeje. Jenže právě teď jsem zjistila, že nejsem o nic lepší. Protože zatímco jsem se vrhla po těch zatracených klíčích, podívala jsem se přes rameno, abych zjistila, kde je Ariel.

Kupodivu jsem ho nikde neviděla. Že by byl ještě v baráku? Na schodech jsem ho neslyšela, ale pro někoho, kdo prochází zdma, asi není problém běžet potichu. Na okamžik mě napadlo, že bych se tam vrátila... Co když mámě ublížil a ona potřebuje mou pomoc? Jenže pokud tam Ariel dosud je, jakou bych měla proti němu šanci? Navíc ona si přála, abych odsud vypadla. Možná, že tentokrát bych ji měla přece jen poslechnout.

Sevřela jsem klíčky tak pevně, že jsem cítila, jak se mi jejich hrany zarývají do kůže. Ale i kdyby mi tam měly vpálit cejch, už bych je nepustila! Chtěla jsem znova vyrazit k autu, jenže jeden pohled na něj mi stačil, abych strnula na místě.

Protože o jeho stříbrný bok se opíral Ariel a vypadal naprosto nepříčetně. „Na projížďku? Rád Vás svezu, slečno!“

27. díl

        Musím přiznat, že se mi úplně podlomily kolena. Jasně, před chvílí sice prošel zdí, ale stejně mě ohromilo, když jsem ho tak znenadání spatřila u auta.

„Cos udělal mámě, ty hajzle?!“ zakřičela jsem na něj, aniž bych o tom přemýšlela. Jo, je docela dobře možný, že ho to našňupne ještě víc, ale připadalo mi, že na tom beztak už nesejde.

A taky že ne. „Dostala, co si zasloužila, děvka jedna! Už nebude hanobit náš druh svým nemravným chováním! A ty ji budeš brzo následovat!“

„Váš druh?! A co jste za druh?! Magoři nebo co?!“ vypálila jsem na něj bez sebemenšího pudu sebezáchovy.

Prudce mě udeřil a můžu vám říct, že to zatraceně bolelo. Jeho rána mě srazila na zem a na okamžik jsem si myslela, že mi snad zlomil čelist. Zkusmo jsem s ní zahýbala a kupodivu se zdálo, že je vše na svým místě.

„Pozor na pusu, děvče! Ještě jednu takovou urážku a můžu ti slíbit, že tvoje smrt bude hodně dlouhá! A hodně bolestivá!“ pohrozil mi a jeho pichlavý oči mi slibovaly ještě daleko horší věci.

„Jdi k čertu!“ odsekla jsem mu.

Nemělo cenu s ním hrát o čas, to jsem pochopila už tenkrát v tom hájku. Akorát nevím, jak jsem tu jeho ránu mohla přežít. Ovšem na tom teď nezáleželo, on už se postará, abych tentokrát takový štěstí neměla. Pomalu, beze spěchu ke mně zamířil, jako kdyby si byl naprosto jistý, že ho nikdo nemůže zastavit. No, já rozhodně ne.

Ve filmech často vídáte, jak se hrdinka snaží uniknout padouchovi tím, že se od něho pateticky plazí pryč, ale jednak nejsem žádná hrdinka a pak pochybuju, že by to po tom asfaltu bylo dost dobře možný. Jenom jsem bezmocně sledovala, jak se ke mně blíží, a říkala si, že tohle je asi definitivní konec. On si to myslel určitě taky, protože se spokojeným výrazem sáhl pod kabát a vytáhl už dobře známou kudlu.

Hm, kdyby mě rovnou odrovnal tam v tý uličce, mohla jsem si ušetřit otravný den v práci a spoustu zbytečnýho utíkání... blesklo mi hlavou, než mi bolestivě sevřel vlasy a zvrátil ji nazad. Sadisticky mi přejel ostřím po hrdle a mně naskočila husí kůže. Udělalo se mi špatně od žaludku a chtěla jsem na něho zakřičet, aby to konečně udělal, ale nedokázala jsem ze sebe ta slova vypravit. Možná proto, že jsem ještě umřít nechtěla.

„Pozdravuj v pekle...“ procedil mrazivě a přitlačil.

Ucítila jsem, jak mi horká krev stýká po kůži, podobně jako předtím máminy slzy. Odevzdaně jsem zavřela oči a vše se ztratilo v milosrdný tmě. Začínalo mi hučet v uších a já myslela, že je to předzvěst mdlob, jenže to hučení sílilo a sílilo. Když jsem zaslechla Arielovo zaklení, nedalo mi to, abych se nepodívala, co ho tak naštvalo.

Jakmile jsem se rozhlídla, pochopila jsem, co způsobilo to hučení i Arielův hněv. Protože na motorce se k nám blížil jezdec oblečený celý v černým a v pravý ruce držel zbraň, kterou už jsem předtím viděla. Kovový kotouč s mnoha ostrými výstupky... Jeden z nich si zrovna Ariel vytahoval z paže a nevypadal příliš nadšeně.

„Ty bastarde!“ zařval rozzuřeně a vyrazil proti němu rychlostí, ze který se tajil dech.

Využila jsem toho, že si mě nevšímá, a konečně se mi podařilo vlízt do auta. Když jsem se uvnitř zamkla, cítila jsem se hned o něco bezpečněji. Jasně, s chlápkem, který nebere zdi jako překážku, to sice bylo dost iluzivní bezpečí, ale pořád lepší než nic. Strčila jsem klíčky do zapalování a překvapivě jsem to zvládla napoprvý. Nastartovala jsem a odlepila se od obrubníku, ani jsem při tom pořádně nezaznamenala, že jsem kapku pošramotila auto parkující přede mnou.

Než jsem sešlápla plynový pedál skoro až k podlaze, vyhlídla jsem ještě ven.

Výjev přede mnou mi nápadně připomínal bojovou scénu z nějakýho akčního filmu. Ariel se obratně oháněl svým nožem a ten druhý mu nezůstával nic dlužen. Mrštnost, s jakou se pohybovali a útočili, si v ničem nezadala se soubojem Nea a Morphea. Akorát že jestli tohle byl Matrix, tak jsem tu dost postrádala nějakýho klaďase. Protože dlouhý stříbrný vlasy poletující kolem toho černýho jezdce mi nade vší pochybnosti prozradily jeho identitu. Byl to ten hajzl, co ho na mě táta najal! Jasně, jen se klidně poperte o tu čest mě zabít! Ale u toho já být nemusím!

Se zaklením jsem se prohnala kolem nich a odolala silný touze do nich najet. Jenže vím, jak to vždycky ve filmech dopadne. Padouchům se nic nestane, auto je nepojízdný a hrdinka aby pokračovala dál pěšky. A já na další procházku už dneska fakt neměla náladu!

28. díl

        Jestli si myslíte, že jsem jela za tátou, tak vás musím zklamat. Po tom všem jsem k němu prostě nechovala nějakou zvláštní důvěru. Ačkoliv jsem tušila, že dělám velkou blbost, zamířila jsem domů. Už jenom proto, abych se převlíkla do něčeho rozumnějšího než je pyžamo a obula se. Mimochodem řízení bez bot není o nic lepší než běhání v obrovských škrpálech. To jenom abyste věděli, co očekávat, kdyby se vám jednou přihodilo totéž co mně. Já vím, že si určitě říkáte, že zrovna ´vám´ se to stát nemůže, ale nemyslíte si, že já byla přesvědčená přesně o tom samým? A jak jsem skončila! Takže lepší je být připraven, ne?

Během jízdy jsem si v hlavě pomalu dávala dohromady kousíčky týhle zatracený skládačky, ale zatím mi jich ještě spousta chyběla. Nicméně jsem pochopila, že ten týpek na motorce, stejný týpek, kterýho si táta najal, aby mě sejmul, se jmenuje Riel, teda aspoň pokud se dá Arielovi něco věřit. A zatím se zdálo, že mi už dvakrát zachránil život. Jeho motivy mi však stále zůstávaly utajeny. A já si nemohla dovolit uvěřit, že to bylo jenom z lásky k bližnímu. Proč by to dělal? Neznal mě a já neznala jeho. Leda že by ho o to požádal táta, ale pak by mě přece za ním hned to ráno odvezl, ne? Nenechal by mě odejít a projít si celým tímhle peklem!

Byla jsem stále ještě notně zmatená, když jsem ve zpětným zrcátku zahlídla něco, z čeho jsem skoro zapomněla dýchat. Jo, chlápků na černých motorkách určitě jezdí po silnicích spousta, ale ještě předtím, než jsem rozpoznala ty stříbrný vlasy, jsem věděla, že je to on. Můj kat Riel. Možná, že ho táta poslal, aby mě chránil, ale taky mu nařídil, aby mě zabil, až bude mít pocit, že není vyhnutí. A já nehodlala riskovat, že už usoudil, že nastal ten pravý čas.

Když mě dohnal a zaťukal mi na okýnko, jednala jsem zcela instinktivně a prudce strhla volant na jeho stranu. Uslyšela jsem náraz plechu o plech a z toho zvuku mi přeběhl mráz po zádech. Nicméně jsem neustala, dokud i s tou svou mašinou nezmizel přes hranu silnice. Úsek, kde jsme se zrovna nacházeli, měl po levý straně příhodný sráz a já doufala, že se pod ním pořádně pomlátí. Naklonila jsem se, abych zjistila, co se mu stalo, jenže proti mně se s troubením hnal náklaďák a já neměla dost pevný nervy na to, abych se přetlačovala i s ním. Se srdcem bušícím mi až někde v krku jsem se rychle vrátila do svýho pruhu a od dotyčnýho řidiče jsem si ještě vysloužila řadu jednoznačně nelichotivých gest.

Dost roztřesená jsem pokračovala dál a co chvíli jsem kontrolovala silnici za sebou nejenom v zrcátku ale i vlastníma očima, skoro jako kdybych opravdu věřila, že by ho Riel dokázal ošálit. Naštěstí zbytek cesty proběhl bez dalších nemilých překvapení a když jsem parkovala před barákem, kde měl Petr byt, dokonce jsem i trochu věřila, že bych se z toho mohla nakonec dostat živá a zdravá.

Ovšem pak jsem si vzpomněla na to, že stále nemám ty blbý klíče. Tlumeně jsem zanadávala. Což o to, do baráku mě kupodivu pustil soused, co šel zrovna venčit psa, a já se skoro neudržela, abych se ho nezeptala, kde byl ten večer, když mě Ariel v parku vraždil. Hádám, že by na mě asi dost tupě zíral. Radši jsem bez dotazů vyjela do pátýho patra a přistoupila ke dveřím. I když to bylo zbytečný, zkusmo jsem zalomcovala koulí, jestli není třeba otevřeno. Samozřejmě že nebylo. Unaveně jsem si povzdechla. Takže co teď?

Nasadila jsem omluvný úsměv a zazvonila na sousedku. Byla to už důchodkyně, a tak trávila většinu času tím, že vysedávala před televizí. Jestli ji sledovala a nebo tam jenom klimbala, to už si odhadnout netroufám. Po době, která trvala snad celou věčnost, se konečně přišourala ke dveřím. A po dlouhým tichu, během kterýho mě zřejmě bedlivě zkoumala kukátkem, i otevřela.

„Izabelko? Copak tu děláš? Ty nejsi v práci?“

Nemohla jsem jí ten zaražený výraz zazlívat, dost dobře jsem si uvědomovala, že tam stojím v nedopnutým kabátu, který odhaluje mý apartní pyžamo, a podle směru jejího pohledu jsem poznala, že zaregistrovala i moje chudinky nohy, který už rozhodně vypadaly dost jetě.

„Dobrý den, paní Horáčková...“ Jo, se slušností nejdál dojdeš! vysmála jsem se sama sobě v duchu. „Mohla bych si od Vás prosím zavolat? Ztratila jsem klíče a potřebovala bych objednat zámečníka.“

Mile se na mě pousmála. „Ale to nebude potřeba, Izabelko. Já tvoje klíče mám. Přinesl je nedávno nějaký pán... Počkej chviličku...“

Zmateně jsem sledovala, jak se belhá k botníku, kde popadla nějaký svazek, a vydala se zase ke mně. Měla jsem pocit, že jí to celý zabralo aspoň hodinu. Možná že je lepší být mrtvý než starý, napadlo mě, a byla jsem si jistá, že Ariel by mi dal ochotně za pravdu.

„Tady...“ Roztřesenou rukou mi ty klíče podávala a já je skoro hned vzápětí leknutím upustila.

Protože ty klíče patřily Petrovi!

29. díl

        „Paní Horáčková, ten pán, co Vám je dal... Jak vypadal?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, jestli z toho podezírat Ariela nebo Riela.

A nebylo to snad jedno? Rozhodně bych domů jít neměla, co kdyby tam na mě některý z nich čekal? Ale třeba se Rielovi podařilo Ariela zabít a Riela jsem vzápětí shodila ze srázu, takže bych to mohla přece jen risknout... Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi to jako úvahy nějakýho schizofrenika. Paranoidního schizofrenika.

„To opravdu nevím, Izabelko. Neměla jsem zrovna své brýle. Ale měl takový příjemný hlas.“

Jo, díky, to jste mi teda výrazně pomohla...

„A nebyl to Petr?“ zkusila jsem to ještě jednou se špatně skrývanou nadějí v hlase.

„Ale Izabelko, pana Petra přece poznám i bez brýlí!“ zaprotestovala babka dotčeně.

Jo, nejspíš po čuchu! zapochybovala jsem v duchu o jejích schopnostech, ale nahlas jsem to nevyřkla.

Místo toho jsem s nepřítomným poděkováním zamířila k Petrovu bytu a pomalu odemkla horní a posléze i spodní zámek. Napětím jsem skoro ani nedýchala, napůl jsem byla připravená vyrazit okamžitě pryč, kdybych zevnitř zaslechla něco podezřelýho. Opatrně jsem otevřela dveře dokořán a přede mnou se objevila potemnělá chodba. Trochu mi připomínala obrovský chřtán, který mě co nevidět pozře. A stále naprostý ticho. Skoro hrobový.

„Něco se děje, Izabelko?“ ozvala se paní Horáčková od svýho prahu. Nejspíš se musela dost divit, co to tam vyvádím. Potlačila jsem nutkání poprosit ji, jestli by nešla dovnitř se mnou. A nebo by tam mohla jít sama. Jenže tuhle prosbu bych jí asi jen stěží zdůvodnila.

Chabě jsem se na ni pousmála. „Ne, nic, paní Horáčková. Nashledanou.“

Vstoupila jsem do bytu a neochotně za sebou zavřela dveře. Raději jsem je nezamykala, co kdyby tu přece jen někdo číhal za rohem. Se srdcem sevřeným úzkostí jsem prozkoumala všechny místnosti, ale nic nepatřičnýho jsem neobjevila. Ani žádný známky toho, že by tu byl někdo zavražděný, a to mě dost uklidnilo. Jednou z mých největších obav totiž bylo, že tu najdu Petra v kaluži krve. Ale i když už jsem se přesvědčila, že jsem tu docela sama, stejně jsem nechala dveře nezajištěný. Pokud by se tu nečekaně vyloupl Ariel ze zdi, nechtěla jsem se zdržovat zámkama.

Netušila jsem, kolik mám času, než mě tu bude někdo hledat, a proto jsem si radši pospíšila. Nejdřív jsem si dopřála krátkou ale velice osvěžující sprchu a po letmým osušení se nasoukala do čistýho oblečení, ponožek a pohodlných botasek. Chodit po bytě v botách sice není moc hygienický, ale když se vás pokouší někdo neodbytně zabít, tak je to dost praktický. Pak jsem se postavila před zrcadlo, odhrnula si mokrý provazce vlasů z obličeje a prozkoumala ránu na krku. Naštěstí nevypadala moc vážně, dokonce už přestala i krvácet, a tak jsem na ni nastříkala Akutol a víc si jí nevšímala.

Stále v poklusu jsem vlítla do ložnice, ze skříně vytáhla batoh a v rychlosti do něj naházela pár kousků oblečení a nějakou drogerii, co by se mi mohla na mým útěku hodit. Nato jsem se přesunula do kuchyně, kde jsem do sebe naráz obrátila dvě plný sklenice vody, a pak jsem se vrhla do lednice, abych konečně ukojila svůj ukrutný hlad.

Vyházela jsem na linku nenačatý balíček šunky a sejra a ze špajzu vytáhla toastový chleba a během chvilky jsem si vyrobila silný sendvič. Aniž bych si sedla ke stolu, s chutí jsem se do něho zakousla a žvýkala jako o závod. Napadlo mě, že až tohle všechno skončí, pokud to teda přežiju, tak bych se mohla přihlásit do nějaký soutěže jedlíků. Rychlost, s jakou do mě to jídlo padalo, by mi přece musela nějakou tu cenu vyhrát.

Na okamžik jsem zbytek sendviče odložila, abych si do prázdný PETky natočila vodu, nehodlala jsem si už zopakovat dnešní zážitek, kdy jsem neměla nic k pití a ani žádný peníze. Se svou ubohou finanční situací jsem však bohužel moc dělat nemohla. Moje karta byla i s mým mobilem a klíčema neznámo kde a v bytě jsme si nikdy žádnou hotovost nenechávali, protože to Petrovi přišlo lehkovážný. Chvatně jsem nacpala láhev k ostatním věcem do báglu a znova se zakousla do sendviče, když v tom se rozezněl zvonek u dveří.

30. díl

        Skoro jsem Arielovi ušetřila práci, protože mi samým leknutím zaskočilo sousto a já strávila následující okamžiky v předklonu, kašlající a slzící a marně se snažící nadechnout. Když jsem se opět celá zrudlá narovnala, veškerý myšlenky na jídlo mě už docela opustily. Radši jsem se pokoušela vymyslet, jak se odsud nenápadně vytratit. Měla jsem na výběr balkón a nebo okno, ale ani jedna možnost se mi nezamlouvala. Klidně vám to prozradím bez mučení, dost se bojím výšek. A není to strach způsobený nějakým traumatem z dětství, prostě je jenom hodně nemám ráda.

Vzápětí mě napadlo, že by to mohla být paní Horáčková, která mi chce ještě něco sdělit. Možná si vzpomněla na nějakou informaci o tom chlápkovi, co mi u ní nechal klíče. Jo, musí to být ona. Ariel by se totiž určitě neobtěžoval se zvoněním. Téměř přesvědčená o tom, že v kukátku spatřím její vrásčitou tvář, jsem do něho nahlídla. A málem zaječela hrůzou.

No, nejspíš už tušíte, že jsem na svým prahu uviděla stát Riela. A pokud to šlo takhle na dálku posoudit, tak vypadal dost naštvaně. Použila bych i silnější výraz, ale radši si ho schovám na později, třeba se bude ještě hodit. Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych nevydala pokud možno ani hlásku, ale srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet. A taky se mi zdálo, že se na mě upřeně dívá.

Klid, Izabelo... říkala jsem si a potichounku se plížila pryč. Možná že by šlo přes balkón přelízt k sousedům a ti by mě pustili ven...

Když se náhle ozvalo hlasitý zabušení, už jsem se neubránila polekanýmu vyjeknutí. A ani má dlaň ho nedokázala včas zadržet. Doprčic! Strnula jsem na místě a s očima navrch hlavy čekala, co bude dál.

„Izabelo!“ zavolal přes dveře a já ho okamžitě vyloučila jako toho, kdo dal bábě Horáčkový ty klíče. Riel totiž určitě příjemný hlas neměl. A nebo to bylo způsobený tím, že zněl vyloženě rozzuřeně. Nemohla jsem se mu divit, mně by ten zážitek na silnici taky na náladě nepřidal.

Mlčela jsem a v duchu ho zaklínala, aby odešel. Možná jsem si měla vzít na pomoc taky nějakou voodoo figurku, protože Riel mý prosby tvrdošíjně ignoroval.

„Okamžitě otevři!“

Kůzlátka děťátka... Znenadání jsem si vzpomněla na mamku a slzy mi vyhrkly nanovo. Copak se s ní asi stalo? Kdyby kvůli mně neodpojila ten blbej telefon, mohla jsem jí aspoň zkusit zavolat...

„Dělej, vím, že tam jsi!“

Neubránila jsem se ušklíbnutí. Jo, hoch má očividně dobrej postřeh! I nahluchlá bába Horáčková by zaznamenala mý chrchlání a ječení.

„Izabelo, pusť mě dovnitř!“ domáhal se důrazně a znova zabušil na dveře.

„Proč bych měla?! Si projdi zdí jako tvůj kámoš!“ odsekla jsem mu, i když rozum mi velel, abych mlčela. Raději jsem začala opět ustupovat.

„Myslíš snad Ariela?!“ ujišťoval se a já mezitím popadla ze země v kuchyni svůj batoh a hodila si ho na záda. A teď rychle k balkónu...

„Jo!“ souhlasila jsem a doufala, že touhle konverzací získám dostatek času k tomu, co jsem hodlala provést.

„Ariel není můj kámoš! A kdybych uměl procházet zdí, tak už jsem dávno uvnitř a právě bych si tě ohýbal přes koleno!“ oznámil mi Riel podrážděně.

„To mě má jako přesvědčit, abych ti otevřela?! Děláš si srandu?!“

Vstoupila jsem do ložnice a při pohledu na neustlanou postel mě zabolelo u srdce. Možná, že jsem si to jenom namlouvala, ale připadalo mi, že na Petrově polštáři je pořád ještě patrný důlek od jeho hlavy. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Na tohle teďka nemám čas!

„A co čekáš po tom, cos mi skoro zničila motorku?! Už ti úplně přeskočilo nebo co?!“

„Proč se ptáš?! Chceš zjistit, jestli už je čas na mou likvidaci?!“ vyprskla jsem sarkasticky.

Div ne po špičkách jsem došla k balkónu a pomalu odhrnovala záclonu. V duchu jsem litovala, že jsem neposlechla Petra, který ji sem nechtěl dávat, tvrdil, že je to jen lapač prachu. Já ovšem prosadila svou. Tak teď si ji můžu pořádně užít!

„Kdybych tě chtěl zabít, tak jsem to udělal už dávno!“ ozřejmil mi Riel znechuceně. „Vlastně mi seš celkem ukradená, ale Alexovi jsem slíbil, že na tebe dohlídnu! Tak mi to laskavě neztěžuj a otevři!“

Snad po milimetrech jsem otvírala balkónový dveře a když mě ovanul chladný vzduch zvenčí, trochu se mi ulevilo. Mně se to snad vážně podaří!

„A proč bych ti měla věřit?!“ Chtěla jsem na něho ještě křiknout, ale už jsem to nestihla.