Alex se utká s Arielem, ale i když vyhraje, zdá se, že se tím mnoho nevyřešilo, protože andělé zkázy jsou i nadále pevně odhodláni odvést Izabelu k jejich Nejvyššímu. Riel se dozvídá o Alexových intrikách a je tím dost vyveden z míry. Přesto se zdá, že i tak mu chce pomoct dostat Izabel do bezpečí.
„O čem to mluvíš, Arieli?“ Táta na něj nechápavě koukal a já zprvu taky, protože mi hned nedošlo, co má na mysli. Dokud ovšem nepokračoval.
„Zprvu jsem si to nedal dohromady... vždyť už se to přihodilo tak dávno... Navíc jsem netušil, že je Izabela něčím víc než jen dcerou upíra a anděla, což mi zas až tak pozoruhodné nepřipadalo, třebaže okolnosti kolem jejího narození byly poměrně neobvyklé. Viděl jsem v ní jenom odporný důkaz vašeho odporného svazku, který by měl být co nejdříve odstraněn. Ale teď...“ Mírně pokýval hlavou, jako kdyby mu bylo už naprosto všechno jasný.
Celkem jsem mu to záviděla, protože mně poslední dobou nebylo jasný už vůbec nic. Kromě toho, že se kolem mě dějou hodně divný věci. „Vždycky jsem si říkal, proč ten hoch vlastně naboural... zrovna jsem se chystal jim to milostné dostaveníčko překazit, ale tys mě předběhla, co?“ syknul na mě potměšile.
„Cože?“ vydechla jsem, i když v tu chvíli už jsem věděla. David...
„Měla jsi vyčesané vlasy a na sobě zelené večerní šaty jako na ples. Pořád ti to nic neříká?“ zkoušel mě Ariel.
Radši jsem odvrátila zrak, abych nemusela čelit jeho zkoumavýmu pohledu. „O tom nic nevím.“
„Vážně? A co to rozbité zrcadlo? Musela jsi být hodně frustrovaná, že se věci nevyvíjí podle tvých plánů!“
„Arieli! O čem to sakra mluvíš?!“ ozval se zas můj táta, jeho pozornost teď byla taky soustředěná na mě. Jasně, jen se podívejte na magora, co ničí věci a běhá v noci po lesích v plesových šatech a vůbec si to nepamatuje!
„Vzpomínáš na tu noc, kdy ses přihnal na koni a odvezl si Annu s sebou?“ napověděl mu Ariel.
„Jak bych mohl zapomenout!“ skoro zasněně si povzdechl táta, zřejmě měl na ten den příjemnější vzpomínky než mnozí jiní. Radši jsem ani nechtěla domýšlet proč asi.
Povšimla jsem si, že Arielovi v čelisti zacukal sval, ale ovládl se. „Nějakou dobu předtím, než jsi tam dorazil a tak hrubě jsi přerušil můj pokus udělat z Anny lepší bytost, se tam objevila Izabela. To ona byla důvodem, proč ten její nýmand strhnul volant a nabořil to do zábradlí. Zahlédl jsem ji jenom letmo, když se zkoumavě zadívala dovnitř auta. Pak se zase vytratila.“
„To nedává smysl,“ pronesl táta, čelo zamyšleně svraštěný.
„Možná dává... Akorát že my toho víme příliš málo, než abychom v tom ten smysl viděli.“
Táta se upřeně zahleděl na mě. „Co k tomu můžeš říct, Izabelo?“
„Vůbec nic,“ sdělila jsem mu bez váhání.
„Nic?“
„Ne! Prostě si na nic takovýho nevzpomínám!“
„Zajímavé...“ poznamenal táta. „Protože je zřejmé, že jsi to teď neslyšela poprvé...“
„Záleží na tom? Tak tam byla nějaká holka, co mi byla trochu podobná! A co z toho? Dostane nás to snad odsud?!“
„Proč jsi tak přesvědčená o tom, že jsi to nebyla ty?“ promluvil opět Ariel. „To, že si na to nevzpomínáš, přece neznamená, že se to nemohlo stát.“
„Proč jsem o tom přesvědčená?!“ zopakovala jsem po něm posměšně. „Co takhle třeba kvůli tomu, že jsem v tý době ještě ani nebyla na světě?!“
„Říká kdo?“ nevzdával to Ariel. „Mohla jsi někdy potom umřít a tvá podstata mohla být dána do nového těla, aby ses později narodila jako Izabela.“
„A co jsem podle tebe dělala v noci na silnici? Jen tak stopovala?“ ušklíbla jsem se skepticky. „Navíc je tu tohle...“ Hrábla jsem rukou za lem trička a vytáhla přívěsek od mámy. Měl černou barvu. Napadlo mě, že je to vzhledem k naší situaci docela příhodný. „Je ti povědomej?“
„Připomíná to ten kámen, co nosila Anna na krku,“ identifikoval to Ariel. „Ale ten jsem tenkrát zničil! Navíc byl čirý!“
„Taky to není ten samej. Tenhle mi dala máma... ale podle toho, co mi...“ Tady jsem se na okamžik zarazila, protože jsem v žádným případě nechtěla Davidovi působit potíže, a tak jsem to radši rychle přeformulovala. „Podle toho, co jsem se dozvěděla, ta osoba, kterou jsi viděl, měla podobnej náhrdelník ten večer na sobě. Akorát byl smaragdovej.“
„Tři skoro stejné náhrdelníky? To nemůže být náhoda,“ dumal Ariel nahlas. „Musí to mít nějaký význam... Ten, co máš teď, zřejmě vytvořila Anna podle toho svého. Ale jak bys ho mohla mít na krku už tehdy v noci?“
„Já ho na krku neměla, protože jsem tam nebyla, jasný?“ sdělila jsem mu o něco důrazněji, neboť se mi zdálo, že tenhle fakt zatím docela ignoruje.
„Něco mi říká, že kdybych přišel na to, jak se to s těmi náhrdelníky má, pochopil bych i ten zbytek... je to jako díl skládanky... Ale třeba to náš Nejvyšší už dávno všechno ví...“ zakončil Ariel nepřítomně svý rozjímání a lehce zmateně se rozhlídnul kolem sebe, jako kdyby na okamžik docela zapomněl, že není sám. Znova se zaměřil na tátu, jeho oči do něj div nepropalovaly díry. „Akorát ty a Riel už se to nedozvíte... protože pozvánka do našeho sídla se vztahuje jenom na Izabelu...“
„Já o takovou čest nestojím!“ vyjekla jsem naštvaně a zamračeně jsem opětovala Arielův pohled. „Ne pokud nenecháš tátu a Riela odejít! A žádný podrazy!“
Ariel se zasmál. „Učíš se, jak se zdá, rychle. Ale pověz mi... proč bych neměl nařídit svým andělům, aby zaútočili? Zbavím se tak tvých dvou ochránců a tebe si pak bez obtíží odvedu a nebo během toho střetu zemřeš s nimi a ocitneš se u nás nahoře ještě rychleji!“
„Hezkej plán, ale má jednu slabinu... Nezapomínej, že jsem taky zčásti upír! A takoví se k vám přece nedostanou, to už dobře vím!“
Uznale pokýval hlavou. „Vidím, že ses svůj úkol naučila dobře. A zdá se, že na rozdíl od některých máš i co nabídnout...“
„Takže je necháš jít?“ ubezpečovala jsem se.
„A kde mám jistotu, že se při první příležitosti nepokusíš o útěk? Teď, když už vím, jak jsi cenná, si nemůžu dovolit poslat na tebe anděly zkázy. Ostatně podle všeho nebyl Petr stejně moc úspěšný, když jste oba dva přežili...“
„A když ti dám svý slovo?“ zkoušela jsem to, ale Ariel nebyl natolik naivní, aby mi na to skočil.
„Uděláme dohodu. Půjdeš se mnou a jeden z tvých ochránců tě doprovodí,“ sdělil mi nesmlouvavě. „Až tě budu mít bezpečně pod zámkem, nechám ho odejít. A že jsi to ty, můžeš si dokonce vybrat, který z nich to bude.“
„Cože?“ Nešťastně jsem zamrkala, protože podobná volba se mi ani trochu nezamlouvala. Měla jsem vážný pochybnosti o tom, že by Ariel opravdu nechal dotyčnýho jít, kdyby už mě měl v hrsti, a nechtěla jsem do takovýho nebezpečí uvrhnout ani jednoho z nich. Ale Ariel byl v tomhle neoblomný.
„Vyber si, buď Alexej nebo Riel! Jinou možnost beztak nemáš... pokud ovšem nechceš, aby tu zemřeli hned teď oba!“
Nejistě jsem se na ty dva zadívala, dosud nerozhodnutá, co bych měla udělat. Naštěstí zasáhnul táta.
„Podobný obchod nepřipadá v úvahu! Nenechám tě Izabelu kamkoli odvést! To ji radši zabiju sám, beztak by se u vás ničeho jiného nedočkala!“ prohlásil chladně a já se bezděčně přesunula trochu blíž k Rielovi, který až dosud zarytě mlčel. Ani jsem se mu nedivila, vedle táty se jeden prosazoval jenom stěží.
„Zabiješ ji?“ Ariel se pousmál. „Zabiješ jen tak naději, kterou pro váš rod představuje?“
„Svého rodu jsem se už dávno zřekl!“ pronesl táta přezíravě.
„To ano... ale podle toho, co jsem slyšel, ses k nim opět navrátil. Hádám to bylo kvůli ní, že?“ neodpustil si Ariel uštěpačnou poznámku.
„Do toho tobě nic není!“
„Zřejmě jsi je ale dosud nepřesvědčil o její výjimečnosti...“ pokračoval stejně. „Protože jinak byste se na její záchranu nevypravili jen vy dva...“
„Není jednoduché je o něčem přesvědčit,“ skoro si postěžoval táta.
„Ovšem, že ne. Protože příchod někoho, jako byl třeba právě Ezechiel, by ohrozil jejich postavení... a výrazně omezil jejich moc. A to oni nehodlají dopustit, třebaže by tím nad námi získali výhodu.“
„Nerad to přiznávám, ale v tomhle ohledu máš pravdu. Moc se už kdysi dávno rozdrobila mezi pár vyvolených a ten, kdo by si ji chtěl uzurpovat celou pro sebe, to nebude mít vůbec lehké. V minulosti už tu pár takových pokusů bylo... a všechny skončily nezdarem.“
„A ty ses o to také pokoušel, Alexeji, příteli?“ usmál se Ariel vědoucně.
„Řekněme, že jsem to zvažoval...“
„Než přišla Anna,“ konstatoval anděl prostě.
Táta přisvědčil. „A co ty? Zdáš se být dosti ambiciózní... neříkej, že ti stačí být pouhým andělem zmaru.“
„Ta pozice, ač poněkud postrádá lesk, skýtá mnoho možností... Znáš to... takhle se dostanu k informacím, které by přede mnou byly jinak pečlivě utajeny. Není to snad lepší, než být archandělem a nemít vůbec tušení, co se kolem tebe děje?“
Táta přikývl. „Jedno ale nechápu... proč jsi čekal tak dlouho, než ses o Izabelu začal zajímat?“
„Tohle je trochu citlivé téma, ale což, povím ti to!“ uvolil se Ariel milostivě. „Zprvu jsem nevěděl, že Annu poslali na Zem jako anděla světla, a o tom, že to dítě, které jsem s ní občas vídal, je vaše, jsem se vlastně dozvěděl až od Nejvyššího, když hledal někoho, kdo by tu holku diskrétně dopravil k němu. Tvrdil, že se nikdy neměla narodit, že to byl omyl, a já s ním musím částečně souhlasit. Narodit se jistě neměla, ale omyl to nebyl ani náhodou... někdo to celé pečlivě připravil. Otázkou zatím zůstává kdo a za jakým účelem. Proč by někdo z našich pomáhal nepříteli?“
„Proč? Co třeba proto, že se někomu nezamlouvá způsob, jakým váš Nejvyšší vše řídí?“ pronesl táta odměřeně. „Umřelo už příliš slušných lidí. A nač vlastně? Kvůli jeho rozmaru a pro pobavení jeho nohsledů?!“
„A odkdy se zrovna ty zajímáš o blaho lidí, Alexeji? Copak vám neslouží jenom jako potrava? Copak neopovrhujete jejich malostí? Jejich strachem?“ posmíval se mu Ariel. „Možná, že zabíjíme víc lidí než dřív, ale pořád vám jich necháváme víc než dost! A smrt od nás je aspoň dopředu nezatracuje!“
„Ne, zatraceni jsou, až když se vám znelíbí, co?! Nemáte právo brát životy těch, kterým to nebylo předurčeno!“
„A jak můžeš vědět, že jim to nebylo předurčeno, drahý Alexeji? Ty do našich seznamů nevidíš. Naším úkolem je udržet na Zemi pořádek a přesně to děláme. Tak proč váš druh nemůže konečně vymřít a přestat špinit její povrch jako nějaká odporná plíseň?!“ syknul záštiplně.
„Máme právo tu být... stejně jako vy!“
„Opravdu? A k čemu? Neděláte nic jiného, než že parazitujete na lidském pokolení! Jste jako mšice živící se na rostlině, ale na rozdíl od nich už nejste nikomu nijak prospěšní! Váš zánik je nevyhnutelný... je to součást evoluce... a ani váš ubohý vzdor na tom nic nezmění!“ prohlásil Ariel s odporem.
„To se ještě uvidí!“ utnul jeho nenávistný proslov táta. „Každopádně se zdá, že tu máme menší problém! Ty odmítáš nechat Izabelu jít a já zase nedovolím, abys ji s sebou odvedl! Navrhuji souboj... jenom my dva... tak jako tehdy v noci... ať zvítězí ten lepší!“
„Natolik si věříš, Alexeji? Jako upír stárneš pomaleji než lidé, ale přece jen stárneš! Na rozdíl ode mne!“ dodal sebevědomě.
„Na tebe ještě stačím!“ odseknul táta a nesmlouvavě se zadíval na jednoho z andělů v přední řadě. „Meč!“
„Dobrá tedy...“ přijal Ariel jeho výzvu a poté, co odhodil svůj kabát, vytrhnul nejbližšímu z andělů zbraň z ruky. „Překvapuje mě sice, že se k tomu stavíš sám, když jsi poslední dobou pro podobné účely využíval Riela nebo Marcella, ale budiž, já s tím potíže nemám!“ řekl pevně a gestem naznačil tomu andělovi, kterýho si táta vybral, aby mu předal svůj meč.
„Než začneme, rád bych si ještě něco vyjasnil!“ ozval se znova táta, zatímco se seznamoval se svou novou zbraní. Byl to bohatě zdobený kousek, který už od pohledu vypadal dost těžce, ale on s ním kupodivu mával, jako kdyby nevážil skoro nic. A taky se zručností, která prozrazovala, že podobnou zbraň rozhodně netřímá v ruce poprvý.
„Copak mezi námi dvěma není už dávno ve všem jasno, Alexeji?“ otázal se Ariel poněkud znuděně, meč zatím držel hrotem k zemi.
„Chci se jenom ujistit, že pokud vyhraji, bude nám třem umožněn bezpečný odchod z tohoto místa!“
„Domníval jsem se, že to se rozumí samo sebou!“ podotkl Ariel a v jeho hlase zazníval náznak rozhořčení.
„Jenom jsem si chtěl být jistý, to mi nemůžeš zazlívat!“
„Já ti toho můžu zazlívat mnoho, Alexeji, především to, že jsi mne připravil o Annu, ale myslím, že tvoje smrt ten prohřešek smaže a já nebudu usilovat o naprosté vyhlazení tvé rodiny, třebaže by to byla zasloužená odplata!“ hrál si Ariel na milosrdnýho.
Táta na to zareagoval tak, že namířil hrot meče na jeho prsa. „Má smrt?“ pousmál se, jakoby pobaven tím nápadem. „Zatím jsem ještě naživu a hodlám tak také zůstat! Spíše si dělám starosti o tebe… Kolikrát už jsme tě zabili? Proč to konečně nevzdáš a pořád se vracíš? Co si od toho vlastně slibuješ?“
„Že tě jednou uvidím zhebnout!“ vztekle procedil mezi zuby Ariel a bez varování na něj zaútočil.
Tátu tím ale nepřekvapil. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak ten mocný úder obratně vykryl a rovnou začal zasypávat svýho soka nijak mírnýma ranama. Andělé se jim klidili z cesty a vytvořili kolem nich jakýsi půlkruh, který jsem uzavírala já s Rielem, k němuž jsem se ihned pohotově přidružila.
„Zvládne to?“ vydechla jsem úzkostlivě, aniž bych z těch dvou spustila oči.
„Měl by. Pokud ale Ariel nechystá nějaký podraz,“ odvětil prostě a ani se nenamáhal skrývat svý obavy. Stejně jako se neobtěžoval skrýt svou katanu.
„Je mi to strašně líto… tohle jsem fakt nechtěla…“ hlesla jsem nešťastně, avšak jeho mlčení dávalo tušit, že moje omluva nebyla přijata.
Ani jsem se mu nedivila, jestli tu dnes kvůli mně někdo umře, sama si to nikdy neodpustím. I když… budu žít vůbec tak dlouho, abych toho stihla litovat?
Nevím, jak dlouho ten jejich souboj vlastně trval, mně to připadalo přinejmenším jako celá věčnost, a po celou tu dobu jsem skoro ani nedýchala, jako kdybych tím snad mohla tátu vyrušit z koncentrace a on by kvůli mně prohrál. Několikrát jsem si sice pohrávala s myšlenkou, že bych do Ariela naprala pořádný blesk a tím to celý velmi rychle ukončila, jenže něco mi říkalo, že by táta podobnou pomoc neocenil, a tak jsem jenom bez hnutí přihlížela, jak se ti dva řežou.
„Proboha, Iz, co se to tu děje?!“ ozval se znenadání Nikolin ukňouraný hlásek, který se mi okamžitě z duše protivil.
Už jsem téměř zapomněla, že je tu má drahá kamarádka taky, rozhodně se mi po ní nijak výrazně nestýskalo. Zřejmě si povšimla, že válka mezi upíry a anděly se na chvíli pozastavila, a využila toho, aby vylezla ze svýho úkrytu a rychle se přichomýtla k nám. Konkrétně k Rielovi, jak jsem si povšimla, když se mu div nepověsila na krk. Nemůžu říct, že by mě ten pohled potěšil.
„Dostaneme se odsud, že jo?“ žadonila a ani ve svým strachu neopomněla zuřivě mrkat očima. Moc by mě neudivilo, kdyby tím průvanem odvála půlku andělů někam pryč, naštěstí se zdálo, že na Riela tím dojem neudělala, protože ji celkem rázně odstrčil od sebe.
„To se ještě uvidí!“ pronesl chladně a zamračil se na mě, jako kdyby mi chtěl říct, že je to všechno jenom moje chyba. Fajn, tak je, a co s tím mám jako teď dělat?! odsekla jsem mu hrdě vztyčenou hlavou a vzdorovitýma očima, který se odmítaly pokořit a uhnout před těma jeho obviňujícíma.
„Ale oni přece chtějí jenom ji, ne?“ pokračovala Nika a mě se zmocnilo nepříjemný tušení, že vím, kam tím míří. Nicméně jsem doufala, že se v ní mýlím, přece nemůže být zas až taková mrcha!
„V zásadě ano,“ přisvědčil Riel stroze a jeho tón naznačoval, že se s ní nehodlá dál vybavovat. Jenže ona to buď ignorovala a nebo to nepostřehla, protože hned pokračovala.
„Tak proč ji tu nenecháme a neodjedeme? Tohle přece není naše věc!“ navrhla naléhavě a já v hněvu zaťala ruce v pěst.
To, abych jednou z nich hned nepohladila její obličej, mě stálo nemalý úsilí. Tak ona nás sem dostane a teď by chtěla jen tak zmizet?! To snad není ani možný! projelo mi hlavou, skoro jako nějaká kulka z pistole. Čistý průstřel... napadlo mě a na malou chvilku jsem trnula, jakým způsobem mě asi andělé plánujou zlikvidovat. Chtěla bych doufat v jejich milosrdnost, ale jak už jsem mezitím stihla pochopit, podobná ušlechtilá hnutí jim jsou asi docela cizí.
Bezděčně jsem si vzpomněla na rozhovor táty a Riela... tenkrát v tátově baráku, když jsem je poslouchala za dveřma a on ho žádal, aby mě radši zabil, než aby mě nechal v jejich spárech. Zdálo se to už tak neskutečně dávno... jako kdyby se to stalo v úplně jiným životě... a nutno říct, že teď už jsem tátovu žádost chápala o něco líp. Jasně, pořád jsem z ní nadšená nebyla, ale aspoň už jsem mu to vyloženě nezazlívala.
„Nechat ji tu?“ zopakoval Riel tónem, jako kdyby o tom fakt uvažoval. Pak se ale znova zadíval na mě a mně došlo, že je jenom neskutečně vytočený. „Když už nejseš schopná domyslet následky svých stupidních rozhodnutí, mohla by sis aspoň líp vybírat kamarády!“ prohodil mým směrem a já zahanbeně sklonila hlavu.
„Potřebovala jsem prostě vypadnout,“ hlesla jsem.
„Pokud tě omrzel život, mohla jsi to říct mně a já už bych s tím něco udělal! Rozhodně nebylo třeba nás všechny takhle ohrozit!“ vyčetl mi ostře.
„Já přece tohle neplánovala!“ ohradila jsem se chabě. „Navíc ses nemusel obtěžovat!“
„Jako kdybys mi snad dala na výběr!“
„No, ovšem, skoro jsem zapomněla, že mě máš na povel! Mohl jsi ale tátovi říct, že na to kašleš! Pochybuju, že by tě sem táhnul násilím!“
„Ne, on by mě rovnou zabil! A jestli se ti něco stane, tak k tomu nejspíš dojde stejně!“
„Najednou máš takovej strach o svůj život? Já myslela, že se smrti směješ do tváře!“ neodpustila jsem si sarkastickou poznámku, jakkoli to nebylo moudrý.
„To ale neznamená, že se nechám dobrovolně zabít od takovýho sráče jako je Ariel!“ sdělil mi Riel s despektem. „A ještě k tomu kvůli jedný malý Jezabel!“
„Oba dva víme, pro koho tohle děláš, a já to rozhodně nejsem!“ odsekla jsem dotčeně. „Tak si podobný dramatický kecy ušetři!“
„Nemáš ráda drama? To je škoda, protože teď by sis určitě přišla na svý!“
„To bych si spíš přišla, kdybych tě nechala viset v tý díře!“ zamumlala jsem si jen tak pro sebe, ale když mě Riel vzápětí hrubě popadl za paži, došlo mi, že to nejspíš zaslechl. Blbej upírskej sluch!
„My dva si musíme konečně jednu věc vyjasnit...!“ zavrčel na mě výhružně.
Byla jsem celkem zvědavá, co mi hodlá sdělit, a proto jsem, třebaže to může znít poněkud absurdně, pocítila záchvěv zklamání, když mě zničehonic pustil a zadíval se kamsi za mě. A přesně v ten samý okamžik jsem si uvědomila jednu věc... že už neslyším žádný zlověstný řinčení mečů...
Naplněná obavama a úzkostí, která mi téměř neumožňovala dýchat, jsem se otočila stejným směrem jako Riel a trnula jsem, že spatřím na zemi ležet tátu... přesně tak, jak jsem to viděla v tý svý vizi. Ale k mý neskonalý úlevě byl táta živ a zdráv a právě s posměšným úsměvem na rtech sledoval, jak se z Arielovýho těla, který leželo bez hnutí na zemi, přišpendlený jako nějaký podivný motýl tím obrovským mečem, pozvolna vytrácí energie.
Pohledem jsem přelítla nejbližší řady andělů, abych zjistila, jak na to zareagujou. Někteří vyhlíželi překvapeně, jiní nahněvaně, avšak u nikoho z nich jsem nezaznamenala známky emocí, co by se daly označit jako lítost. Na druhou stranu se zatím ani nezdálo, že by se na nás chystali v následujícím okamžiku všichni vrhnout, za což jsem byla nemálo vděčná. Táta jim ale v tomhle ohledu nejspíš moc nevěřil, protože se opět pomalu přesunul ke svýmu kvéru.
„Co tu ještě pohledáváte?!“ obořil se odtamtud na shluk andělů. „Neslyšeli jste snad, na čem jsme se s Arielem dohodli?!“
Ozvalo se souhlasný zamručení, třebaže nijak nadšený. Bylo zřejmý, že s porážkou nepočítali. Ovšem těžkou hlavu si z toho nedělali, to zase ne.
„Když ji nedostaneme dnes, dostaneme ji jindy, my máme času dost, upíre!“ syknul jeden z nich opovržlivě. „Náš Nejvyšší ji chce, a tak ji taky bude mít! A ani ty tomu nemůžeš zabránit!“
„Dnes se mi to kupříkladu podařilo!“ vysmál se mu táta.
Náznak škodolibýho úšklebku. „Možná...“ odvětil ten anděl tajuplně.
Jeho tělo náhle zprůhlednělo, až skrz něj bylo vidět, a během pár vteřin se vytratil docela. Ostatní to nejspíš brali jako signál k odchodu, protože beze slova následovali jeho příkladu, a tak jsme celkem rychle osiřeli. Teda... skoro osiřeli...
Ti dva andělé zkázy, kteří prve dorazili s Arielem, totiž zůstali na svých místech a sledovali nás s výrazem, jaký člověk obvykle má, když se kouká na nějakou hodně odpornou havěť. A rozhodně nevypadali, že by se chystali hned tak odejít.
„Pro vás to snad neplatí?!“ vyjel na ně táta zhurta a já se bezděčně trochu přikrčila. Jeho hlas budil respekt, to se mu nedalo upřít, jenže na tu dvojici to na rozdíl ode mě valný účinek nemělo.
„Ne,“ řekl jeden z nich prostě. „Nejsme podřízeni Arielovi a tudíž jakékoli vaše úmluvy se na nás nevztahují. Přišli jsme, abychom Izabelu odvedli, a hodláme tenhle úkol splnit. Za každou cenu.“
V duchu jsem si útrpně povzdechla. A jsme zase tam, kde jsme byli předtím... Pravda, snížení hordy andělů na pouhý dva byl určitě úspěch, jenže to bych nesměla vědět, co jsou zač...
„Očekáváte, že vám ji snad vydáme dobrovolně?“ opáčil táta kousavě, ale mně neušlo, že mu přes tvář přelétnul stín znepokojení.
„Vydáme?“ zopakoval ten, který až dosud mlčel. „Jsi jediný, kdo ji tu bude bránit, Alexandře. To děvče tamhle naproti nevyhlíží, že by ji její osud kdovíjak zajímal... a tvůj přisluhovač Riel, kterého sis stvořil takřka k obrazu svému, si to také rozmyslí, až se dozví, jak to tenkrát všechno doopravdy bylo. Myslíš si, že nám nahoře podobné věci uniknou? Proč se mu nepochlubíš a neotestuješ si tak jeho věrnost? A nebo spíš naivitu?“
Tohle už Riela zaujalo natolik, že popošel o pár kroků blíž k tátovi. „Co tím myslí, Alexi?! Ty snad víš o Eričině smrti něco, cos mi ještě neřekl?!“
Očekávala jsem... ne! *Počítala jsem* jistojistě s tím, že ho táta hned ubezpečí, že nic neví a že nás andělé jenom zkouší poštvat proti sobě, jenže on zaváhal. A nejen to... když konečně promluvil, nebylo to rozhodně proto, aby Riela uchlácholil.
„A jestli ano? Změnilo by to snad něco? Obětoval bys Izabelin život jenom proto, aby ses mi pomstil?!“
Riel jeho otázku zcela ignoroval, namísto toho pozvedl svou katanu v jasným gestu. „Tak víš?!“ zopakoval výhružně.
„Samozřejmě že ví!“ zvolal první z andělů pobaveně. „Ale tys to přece celou tu dobu tušil a nebo ne?! A jsem si jist, že když se ho zeptáš na svou sestru, poví ti také leccos zajímavého...“
„Je to pravda?!“ zavrčel Riel na tátu a jeho oči div nemetaly blesky. „Kde je?! Co jsi s ní provedl?!“
„Nevím, kde teď je! Ti, co měli za úkol ji zajistit, fatálně selhali!“ přiznal otec a já se zmohla jenom na nevěřícný zavrtění hlavou. No to snad ne...
„Cože?!“ zařval Riel skoro jako smyslů zbavený a než jsem se nadála, stál u táty a pevně ho svíral pod krkem. „Cos jí sakra udělal?!“ dožadoval se razantně odpovědi a bylo mu v tu chvíli naprosto jedno, že opodál postávají dva andělé zkázy a náramně se tou podívanou baví. A já jenom doufala, že se k tý zábavě nerozhodnou taky přispět svou troškou.
„Nechte toho, tohle si přece můžete vyříkat jindy!“ snažila jsem se je přivést k rozumu, ale jediný výsledek byl, že po mně Riel hněvivě loupnul očima.
„Když dovolíš, tak si to vyřídíme hned teď! Už jsem čekal dost dlouho! A ještě dýl jsem poslouchal všechny ty lži, kterýma mě Alex velkoryse krmil! Ale s tím už je konec!“ vyštěkl mým směrem a pro důraz hrubě zacloumal tátou, který se proti jeho útoku kupodivu dosud nebránil.
V ten okamžik mě napadla strašlivá myšlenka... Jestli to nebude právě Riel, kdo mýho tátu zabije... Naštvaný byl na to rozhodně dost. Jenže ani tak jsem si nebyla jistá, jestli bych ho dokázala znova trefit bleskem. Záleželo mi na něm... a i když se mi nezamlouvalo, co dělá, nemohla jsem se mu divit...
„A co tu chceš vyřizovat?!“ opáčil táta natolik chladně, až mě z toho zamrazilo. Podobný tón jsem u něj dosud neslyšela. „Pomoz mi dostat Izabelu odsud a pak ti řeknu všechno, co vím. Ale dřív ne!“
„Jo?! A jak ti můžu po tom všem věřit?! Víš, jak dlouho už svou sestru hledám?! Jaký mám o ni strach?! A teď se jen tak mimochodem dozvím, že ses na jejím zmizení podílel?!“
„V jejím zmizení jsem prsty neměl! Vypátrali jsme ji docela nedávno, kdoví, kde po celou tu dobu byla!“
„Ale proč?! Proč jste ji vůbec hledali?! Jaký pro vás má význam?!“ chtěl vědět Riel.
„Měla být naší pojistkou.“
„Co?!“
„Kdyby ses rozhodl dělat hlouposti, třeba uzavřít dohodu s těmi druhými ohledně mé dcery, chtěl jsem mít způsob, jak tě rychle přivést k rozumu,“ vysvětloval mu táta, jakoby se nechumelilo.
„Myslíš k poslušnosti!“ opravil ho Riel ostře.
Bylo mi z toho do breku. Jednak kvůli tomu, že to byl můj vlastní otec, který se dopustil takovýhle sviňárny, a pak... bylo dost nepravděpodobný, že by se na mě Riel ještě někdy podíval jinak než na holku, kvůli který se jeho sestra ocitla v ohrožení. Něco takovýho mi odpustí jen stěží!
„Říkej si tomu, jak chceš!“ ztrácel s ním táta kvapem trpělivost, nejspíš proto, že si na rozdíl od něho uvědomoval, že by andělé mohli každým okamžikem udeřit. „Teď chci jenom vědět, na jaké straně vlastně stojíš!“
„Tím si ale právě teď nejsem vůbec jistej!“ zavrčel na něj Riel nevlídně. „Věřil jsem ti, Alexi! Riskoval jsem pro tebe bezpočtukrát svůj krk! A proč vlastně, když tys ve mně po celou tu dobu viděl akorát potencionálního zrádce! Je tu vůbec někdo, komu bezmezně věříš?!“
„Anna...“ To jméno splynulo z tátových rtů s něžností, jako když krůpěj rosy sklouzne z hebkýho okvětního plátku růže.
Riel jenom znechuceně zavrtěl hlavou. „Anna je minulostí... kterou jsi měl už dávno pohřbít!“ připomněl mu cynicky jeho předchozí slova, čímž rázem rozbil to křehký kouzlo, který tátu na krátký okamžik omámilo.
„Očividně sis už vybral!“ procedil mezi zuby, než se obrátil na mě. „Vlez do auta... rychle! Klíčky jsou v zapalování, tak hleď, ať jsi odsud co nejdřív pryč! Budu tě krýt!“
„Jo?“ Riel se nepříliš vesele pousmál. „A to myslíš před těmahle dvěma a nebo před těma dalšíma třema, který se tu určitě ještě někde poflakujou? Jak je chceš zlikvidovat? Vyzveš je snad všechny na souboj?!“
„Každý se dá zabít!“ zarazil táta jeho sarkastický projev. Ne ovšem na dlouho.
„To je fakt! Ale tihle se k umírání zrovna moc nemaj! Navíc když bude Izabel v autě, nebude moct použít svý schopnosti...“
„Když si pospíší, tak ani nebude muset!“
„Tomuhle nevěříš, Alexi, to na tobě poznám! Jenom nevím, jestli se snažíš přesvědčit sám sebe, a ospravedlnit si tak fakt, že posíláš Izabel na jistou smrt, a nebo obalamutit jenom ji! Vím, čeho jsou andělé zkázy schopni... stejně jako ty! A taky vím, že v tom zatraceným autě se jí nikdy nemůže podařit zmizet!“
„Co tedy navrhuješ?“
„Abys mi pro jednou věřil. Dostanu ji odsud... a nebo se postarám o to, aby ji nedostali oni... Přesně tak, jak jsi to po mně chtěl!“
„Najednou jsi ochotný mi pomoct?! Jak milé od tebe!“ zareagoval táta sarkasticky. „A obtěžoval by ses mi také sdělit, proč jsi tak náhle změnil názor?!“
„Záleží snad na tom?! Stejně nemáš jinou možnost! A nebo snad věříš, že se Izabel dokáže přes všechny ty anděly probojovat sama?!“
Musím říct, že ta představa nebyla nikterak lákavá, ale to, že tu o mně podobným způsobem debatovali, aniž by se mě – byť jedinkrát! – zeptali na můj názor, mě přimělo skočit jim nevybíravě do řeči.
„Nemyslím si, že tím, že se rozdělíme, budeme mít větší šanci! Měli bychom zůstat pohromadě... a pokusit se je zlikvidovat! Dva snad dáme, ne? Kdybych zas pomohla s těma hvězdicema...“ Zadívala jsem se na Riela a očima ho prosila, aby můj návrh podpořil. Váhal.
„Možná na tom něco je... Koneckonců Petra jsme zlikvidovali...“ pronesl zdráhavě, ale nezdálo se, že by tenhle argument na tátu zabral.
„Petra?!“ zopakoval znechuceně. „Ten byl andělem příliš krátce, byl slabý a neschopný, protože se dosud úplně neodpoutal od svého pozemského bytí! Byl ještě svázaný zákony, které tu pro obyčejné smrtelníky platí! Ale s tím *tihle* dva potíže nemají!“ ubezpečil nás a jemným kývnutím hlavou směrem k andělům upřesnil – i když zcela zbytečně, koho má na mysli.
„Svázaný?! To bych ani neřekla! Vždyť lámal zemi jako... jako kdyby to byl bochník chleba!“ namítla jsem. Znělo to hodně pitomě, ale lepší přirovnání mě v tu chvíli fakt nenapadlo.
„A to je celé?!“ opáčil táta posměšně. „Asi jsi ještě nepochopila, co jsou andělé zkázy vlastně zač! Já je viděl už několikrát v akci! A věř mi, že u nějakého lámání země to rozhodně neskončilo! Obyvatelé toho místa by mohli vyprávět... kdyby je ovšem nepohřbila silná vrstva lávy, která se v mocných gejzírech vyvalila z puklin ven!“
„Tak je prostě musíme zastavit, než se k něčemu takovýmu dostanou!“ prohlásila jsem s předstíranou rozhodností a obrátila do sebe poslední lahvičku krve. Trochu energie mi to dodalo, ale stejně jsem se cítila děsně vyčerpaná a rozechvělá.
Kdybych si mohla na chvíli odpočinout... jenže podobný luxus nám andělé určitě nedopřejou... už takhle byl div, že se na nás dávno nevrhli. Zřejmě si byli dostatečně jistí svou převahou, a tak si mohli dovolit s náma trochu pohrát. A nebo jenom čekali, že táta pochopí bezvýchodnost naší situace a vydá mě bez odporu? Hádám, že to by Nikolu potěšilo nejvíc, hlavně proto, že by pak měla Riela jenom sama pro sebe. Stačilo se podívat, jak ho dychtivě hltá očima, aby mi bylo jasný, že na svýho drahýho Petra už dávno zapomněla a našla si jiný objekt zájmu. A vsadím se, že by se jejímu nadbíhání nebránil tak zarputile jako v mým případě! Život je fakt nespravedlivej!
„To je hezká myšlenka, Izabelo, ale pověz mi, jak bys to chtěla udělat?“ přerušil mý neveselý úvahy táta. „Munice za chvíli dojde a mám vážné pochybnosti o tom, že by ty tvé blesky mohly něco změnit. Jsou příliš slabé, než aby jim vážně ublížily...“
„Já vím...“ zamumlala jsem zahanbeně, protože mě v tu chvíli sžíral dost silný pocit viny. Možná kdybych víc trénovala, všechno mohlo být teďka jinak, jenže na nějakou lítost bylo už poněkud pozdě. „Zkusím se víc soustředit... třeba to pomůže...“ přislíbila jsem nejistě, obavy z toho, zda se vůbec dokážu udržet na nohou, příliš velký, než abych mohla působit dostatečně přesvědčivě. Pokud jsem vůbec kdy měla na to, abych tátu o něčem přesvědčila... zdálo se mi, že jsem ho během svýho zatím nepříliš dlouhýho života zklamala snad ve všech ohledech. Už jen ten jeho zkoumavý pohled mi stačil, abych se zas cítila jako malá hloupá holka, která je akorát tak na obtíž. Ostatně... do týhle podělaný situace jsme se dostali jenom kvůli mně... a mý blbosti... Tak proč si nalhávat něco jinýho?
„Ty dávky krve normálně vystačí na několik dní... ale tys je spotřebovala všechny najednou...“ prohodil táta neutrálním tónem.
„Když dělám blesky, vždycky jí potřebuju hodně. Bez ní mi to nejde,“ vysvětlovala jsem automaticky. Proč mám při hovorech s ním vždycky pocit, že se musím hájit?
„Zajímavé... a myslím, že vím, proč tomu tak je...“
„Jo?“ Tázavě jsem se na něj zadívala a koutkem oka jsem zaznamenala, že to Riela taky zaujalo. „Proč teda?“
Ale táta odmítavě potřásl hlavou. „To tu teď nebudeme probírat... Musíme tě nejdřív dostat do bezpečí... Rieli... myslíš, že to dokážeš?“
„Jestli nám v cestě bude stát jenom jeden anděl, tak máme velkou šanci...“ odvětil Riel věcně. „S Izabelinou pomocí to snad vyjde.“
„Dobrá, spoléhám na tebe...“ přikývnul táta, kterýho ta neurčitá odpověď kupodivu uspokojila. „Vyrazíte jako první. Já vezmu auto a dám se jiným směrem než vy, doufám, že to aspoň část z nich odláká. Sejdeme se později v domě.“
Riel mlčky přikývnul a já, jelikož jsem pochopila, že nemá smysl se s nima dál dohadovat, jsem ho trochu nejistým krokem následovala k motorce. Ostatně vzhledem k tomu, že dost nevybíravě svíral mou paži, mi ani nic jinýho nezbývalo. Se znechucením jsem si ještě stihla povšimnout, že se Nikola nový situaci přizpůsobila celkem elegantně, když se bez sebemenšího zaváhání přilepila na mýho tátu, s neochvějným přesvědčením, že ji bude chránit. Bezděčně jsem se ušklíbla. Mrcha jedna! prolítlo mi krátce hlavou, než jsem se k nim úplně otočila zády.
A tím jsem zřejmě zpečetila její osud...
Nikola ze sebe nevydala ani hlásku, tou dobou už nejspíš ani nemohla. Ne, byl to potměšilý smích jednoho z andělů, který mě přiměl se otočit, a jakmile jsem tak udělala, už jsem od tý strašlivý podívaný nedokázala odtrhnout zrak, třebaže se Riel dost snažil, aby mi svou urostlou postavou co možná nejvíc zablokoval výhled.
„Alexandře, hochu, vidím, že už zase sklouzáváš ke svým starým způsobům... Ostatně zvyk je železná košile, co?“ pronesl jeden z andělů, ani netuším, jestli to byl ten samý, co se prve smál, protože já stále zírala na svou někdejší kamarádku.
Působilo to skoro... romanticky... jak ji táta takřka něžně svíral v náruči, i když si přitom dával dobrý pozor, aby mu krev prýštící z jejího proříznutýho hrdla nepotřísnila oblečení. Pomalu ji položil na zem, jako kdyby jenom ukládal svou spící milenku na lůžko, a pak se zadíval na mě.
„To ne...“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou a zadoufala, že je to jenom nějaká hodně blbá halucinace. Že třeba jenom spím... a nic z toho není reálný... Můj táta přece není vrah! Jenže jak jinak si vysvětlit, že stojí nad zakrvácenou Nikolou a na jeho tváři se nezračí ani stín nějaký lítosti nebo šoku? Navíc tohle už jsem přece viděla... ve svým snu...
Nejistě jsem si olízla rty, když jsem si vybavila, jak jsem z tý hluboký rány pila. Dychtivě... žíznivě... Ale to přece neudělám! Nebo ano?
„Nedívej se tak, Izabelo, bylo to prostě nevyhnutelné! Vždyť se sotva držíš na nohou! Potřebuješ krev a jiný zdroj tady naneštěstí pro tuhle dívku není!“ syknul táta mým směrem.
Přestože jsem v jeho rukou nezahlídla žádnou zbraň, tohle bylo skoro to samý jako doznání. Udělal to. Normálně a hlavně naprosto chladnokrevně někoho zabil. A kvůli mně...
Krk se mi bez jakýhokoli varování stáhnul a v ústech jsem ucítila kyselý žaludeční šťávy. Několikrát jsem naprázdno polkla, abych se tý odporný pachutě zbavila, ale tím se akorát moje nevolnost ještě zhoršila. Nejasně jsem vnímala, jak se Riel ptá, jestli jsem v pořádku, ovšem to už jsem vyprazdňovala obsah svýho žaludku k našim nohám.
„Není nad poklidnou rodinnou idylku...“ zasmál se stejný anděl, který předtím promlouval k tátovi. „A opravdu nerad ji narušuju, ale čas se nám dosti krátí. Musíš se rozhodnout, Alexandře. Buď nám svou dceru vydáš dobrovolně a nebo o ni můžeme bojovat... Ale vzhledem k tomu, že také není zcela bezmocná, ti nezaručím, že tu naši malou šarvátku přežije. Co ti ovšem můžu s naprostou jistotou zaručit, je, že ty a tvůj věrný nohsled to nepřežijete...“
Jestli jeho slova měly být vtipný, tak jsme to krutě nedocenili, zato on a jeho společník to shledali nadmíru zábavným. Zřejmě se nudili a byli zvědaví, co táta vymyslí. Proč jinak by nám dopřávali tolik času a dokonce nás nechali se spolu normálně bavit? Netušila jsem, jestli něco z našich debat zaslechli, ale hádala bych, že ne, jinak by už nejspíš zasáhli. Navíc jsem pochybovala, že by před nima táta něco plánoval, kdyby měli nějaký mimořádně vyvinutý sluch.
„Uznávám, že tyhle argumenty zní dosti přesvědčivě!“ připustil mezitím táta s nádechem neochoty a já zachytila kradmý pohled, který vrhnul na Riela. Došlo mi, že se spolu beze slov na čemsi domlouvají. A ani trochu se mi to nelíbilo. „Jenže vy zase musíte chápat, že se mi nechce odevzdat svou jedinou dceru do vašich spárů!“
„Myslím, že ona nechce být ani v těch tvých, Alexandře...“ odtušil jeden z andělů sarkasticky. „Nebylo tohle zabíjení poněkud zbytečné?“ zeptal se ještě, ovšem v jeho očích, kterýma si Nikolinu nehybnou postavu prohlížel, nebyl ani náznak lítosti. Namísto toho jsem v nich rozpoznala cosi jako obdiv. Jako kdyby šlo spíš o nějaký umělecký dílo hodno pozornosti než o zmařený život.
Andělé, fakt že jo... Už mi dávno přestalo vadit, že se do nebe zcela určitě nedostanu. Podle všeho to bylo místo obývaný vyloženýma magorama a psychopatama s násilnickýma sklonama. Kam se jen poděl onen zaslíbený ráj?
„Zbytečné?“ opáčil táta chladně. „Chtěl jsem mít jenom jistotu, že se Izabela důkladně napije, než půjde s vámi. Kdoví, co ji u vás čeká!“
„Takže ses nakonec umoudřil a rozhodl se přijmout nevyhnutelné?“ zeptal se anděl nedůvěřivě.
„Zdá se, že nemám na výběr, jste tu poněkud v přesile. Ale to neznamená, že se za vámi nevypravím později... Za tohle mi draze zaplatíte!“
„A opět sám, Alexandře? To nezní jako příliš dobrý plán! I když chápu, že vzhledem k Izabelinýmu původu nemůžeš požádat svůj druh o nějakou pomoc! Raději na celou tuhle událost zapomeň... užívej si přece svou pozici Nejvyššího... dokud ještě můžeš!“
„Jak velkorysé od vás! Ale proč?! Co sledujete tím, že nás dva necháte žít?“
„Co?“ Ten vysmátý anděl se znova zaculil. Chladným, krutým úsměvem. Zřejmě na to měli nějaký speciální kurzy, protože ten Arielův působil úplně stejně vřele. „Nevěříš snad, že si ceníme každého života, tedy i těch vašich, a snažíme se je pokud možno chránit?“
Tátova odpověď byla jednoznačná a okamžitá. „Ne.“
„Dobrá, pak věz, že náš úkol je pouze přivést Izabelu a ten také hodláme splnit. S tebou žádný osobní spor nemáme, tak proč připravit Ariela o tu zábavu, až se tě bude opět pokoušet zabít? Pokud to ovšem neudělá dřív ten tvůj přisluhovač. Zdá se, že mu toho máš dost co vysvětlovat, a jsem si jist, že se mu některé odpovědi nebudou ani trochu zamlouvat.“
Krátce jsem se zadívala na Riela. Podle jeho výrazu si myslel naprosto totéž. A mohl se mu někdo divit? Kdoví, co dalšího můj otec v minulosti spáchal. Chladnokrevnost, s jakou Nikolu zabil, prozrazovala, že to zřejmě není jeho první vražda.
Ani na chvíli jsem nevěřila, že by se mě táta doopravdy chystal vydat do rukou andělů, i když odkud tahle moje jistota pramenila, fakt nedokážu říct. Možná to mělo co do činění s tím, jak zarputile sevřenou měl čelist nebo jak nezúčastněně se Riel tvářil. To druhý teda bylo spíš mý zbožný přání, protože bylo taky dost dobře možný, že mu byl můj úděl naprosto ukradený. Oko za oko, zub za zub... Tak proč by se měl starat?
„Izabelo.“
Cítila jsem na sobě tátův upřený pohled a věděla jsem naprosto přesně, co po mně chce. Proto jsem se tak důsledně vyhýbala tomu, aby se naše oči střetly. Protože já to přece nemohla udělat, i kdyby mi to mělo zachránit život! Vždyť bych tak vlastně její smrt ospravedlnila a stala se tím největším viníkem!
„Možná nemá hlad!“ poznamenal jeden z andělů netrpělivě. „A my nemáme času nazbyt! Náš Nejvyšší už čekal přespříliš dlouho! Kdyby ten úkol svěřil rovnou nám, namísto aby tím pověřil toho neschopného Ariela, dávno by měl Izabelu u sebe!“
„Že si pro ni rovnou nepřišel sám, celkem rád bych se s ním setkal! Jsem si jistý, že bychom si měli o čem povídat!“ pronesl táta odměřeně.
„To nepochybně, ovšem proč by se měl náš Nejvyšší zahazovat zrovna s tebou?! Vybavoval by ses ty snad se švábem?!“ ušklíbnul se ten druhý anděl. Jeho hlas byl hrubší a nezněl zrovna přátelsky. Zřejmě ho celá ta záležitost znechucovala a chtěl to mít co nejdřív za sebou, čemuž nasvědčovalo i to, že si to náhle bez jakýhokoli varování namířil rovnou ke mně. Reakce táty a Riela byly bezprostřední; oba dva na něj namířili svý zbraně ve zcela jasným gestu a Riel mu navíc velice pohotově zastoupil cestu.
„Ne tak rychle!“ varoval ho a já si nemohla nepomyslet, že i když je můj de facto nedobrovolný ochránce často nevrlý a ke galantnosti má někdy zatraceně daleko, za nikoho jinýho bych ho nevyměnila. Anděl ale jeho zásah až tolik neocenil.
„Radši se mi kliď z cesty, upíre!“ zavrčel na něj výhružně a pomalu pozvedl svý ruce, nejspíš proto, aby provedl nějaký hnusný kouzlo. Do toho se ale už zase vložil táta.
„Klid! Chceme jenom, aby se Izabela ještě před odchodem najedla, to je celé! Tu chvilku snad vydržíte, ne?!“ sdělil jim rázným tónem, který nepřipouštěl odpor, a vzápětí se oči všech přítomných upřely na mě.
„Dobrá, ale ať si pospíší!“ přikývnul nakonec ten ukecanější anděl a táta mě jemně, leč nekompromisně postrčil směrem k Nikolinýmu tělu.
„Já nechci!“ zašeptala jsem naléhavě, žaludek sevřený novou nevolností.
„Musíš, Izabelo! Jde tu o tvůj život! A jí ho už stejně nic nevrátí!“ syknul na mě táta přísně. „Krom toho... přece nechceš, abychom tu dnes všichni kvůli tobě umřeli?! A nebo si to snad vezmeš na svědomí?! Uneseš takové břímě?! Protože věz, že žít s něčím takovým není vůbec jednoduché!“
„Samozřejmě, ty to musíš vědět nejlíp, co?!“ sekla jsem po něm, ale posléze jsem rezignovaně popošla až k Nikole.
Než jsem u ní poklekla, zalítla jsem ještě pohledem k Rielovi. Dopředu jsem trnula, že v jeho tváři spatřím známky znechucení, a napůl jsem očekávala, že mě jeho šedý oči zatratí, jenže namísto toho mě pozorovaly takřka soucitně, a nádech úsměvu, který se mu krátce mihnul na rtech, byl víc než povzbudivý. Jenom díky němu jsem se nakonec přece jen sklonila nad tím děsivě nehybným tělem, abych se z něho napila. Zprvu jsem se obávala, že jakmile ucítím silný pach krve, který z něj čpěl, udělá se mi opět špatně, ale ke svýmu zděšení to ve mně probouzelo docela jiný pocity. Hlad...
Ovládána primitivními pudy zvířete, který se potřebuje nakrmit, jsem přitiskla svý rty k široký ráně na Nikoliným krku a lačně jsem začala chlemtat vazkou rudou tekutinu, která z ní prýštila. Byla jsem sama sobě odporná, ale v tu chvíli jsem nedokázala přestat, dokud jsem svou žízeň zcela neuhasila. Když jsem pak poněkud nejistě povstala a hřbetem chvějící se ruky si otírala ústa, má slabost byla už docela pryč, nahradila ji hluboká nenávist k tý krvežíznivý zrůdě, která se ze mě stala.
„V pořádku?“ zeptal se táta a já mechanicky přikývla, přestože jsem v pořádku rozhodně nebyla.
Jak bych taky mohla? Když jsem na jeho pobídnutí přistoupila blíž, aby mě mohl na rozloučenou obejmout, doufala jsem, že v jeho pažích najdu aspoň jakous útěchu, ale on nic takovýho nenabízel. Namísto toho mi do ucha spěšně zašeptal nějaký další instrukce, tak, aby to ten anděl, co stál skoro u nás, neslyšel.
Koutkem oka jsem zachytila, že Riel mezitím ledabyle přešel ke svý motorce a zvedl ji, jako kdyby se už chystal odjet. Hádám, že to tak bylo domluvený, ale stejně mě ten pohled zabolel. Co bude, až mě jednoho dne opustí nadobro?
„Měla by ses s ním rozloučit...“ připomněl mi táta potichu a já se vymanila z jeho náruče, abych splnila svou část plánu.
„Rieli, počkej přece!“ zavolala jsem na něj a on se na mě zadíval, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že tam ještě jsem. A já snažně doufala, že ta jeho lhostejnost je akorát hodně dobře hraná. „Ráda bych ti za všechno poděkovala...“ slyšela jsem sama sebe říkat, když jsem k němu pomalu kráčela. A v duchu jsem přemítala o tom, zda jsou tohle slova, který zvolím i tehdy, až se budeme loučit doopravdy. Teda pokud se odsud vůbec dostaneme živí.
Měla jsem to předvídat, jasně že jo, jenže já si radši nechala namluvit, že všechno může být zas dobrý. Vždyť bylo o tolik pohodlnější nechat druhý, aby převzali veškerou zodpovědnost a napravili to, co jsem já za těch pár hodin stihla pokazit.
Možná, že kdybych si tehdy postavila hlavu a odmítla s Rielem odjet, dopadlo by to líp. A nebo bychom tam zařvali všichni, těžko říct. Jistý je, že tohle už nikdy nezjistím. Přesto se občas neubráním, abych o tom nepodumala. Vyložená ztráta času, já vím. Ale co... času mám teď poměrně dost. Spoustu času na přemýšlení a zpytování svýho svědomí... Jenže tehdy se nám času nedostávalo... nemohla jsem si dopřát ten luxus a pořádně všechno rozvážit, bylo zapotřebí jednat rychle. A tak jsem se prostě podvolila a udělala to, co po mně chtěli, protože jsem byla přesvědčená, že ví, co dělají.
V tom jsem se ostatně nemýlila. Jenom jsem nebyla připravená na to, že to může zajít až tak daleko...
Stála jsem těsně u Riela a jediný, na co jsem v ten okamžik dokázala myslet, bylo, jak moc ho nechci ztratit. Ani jsem pořádně nevnímala, co mi říká, nezáleželo na tom, byla to jen show pro naše malý obecenstvo, a já si nepřipouštěla, že by ten chladný neosobní tón mohl fakt mínit vážně. Už jen proto, že jeho oči, do kterých jsem takřka zhypnotizovaně zírala, rozhodně chladný nebyly. Naopak, zdálo se mi, že jsou plný příslibů, a já se do nich vpíjela se stejnou dychtivostí, s jakou jsem předtím sála krev z Nikolina krku, poháněná strachem a zoufalstvím a dalšíma emocema, který jsem radši ani nezkoušela pojmenovat.
A po celou tu dobu jsem si strašně moc přála být kdekoli jinde než tady. Na místě, ze kterýho smrt přímo čpí, skoro jako kdyby z lehce rozpukaný země pod našima nohama unikal nějaký jedovatý plyn, který zabije každýho, kdo se tu zdrží přespříliš dlouho. Leda, že bych se z tohohle zlýho snu včas probudila. Nic jinýho to přece být nemohlo, ne? Jenom noční můra, která zákonitě musí jednou skončit. Tahle varianta byla rozhodně o dost pravděpodobnější než ta, ve který já, obyčejná, nudná Izabela prožívám něco víc vzrušujícího než dohadování se s Klárou v práci.
Jenže... divný na tom všem bylo, že už jsem vůbec netoužila vrátit se do svýho původního života. I kdyby byl Petr naživu, nechtěla bych se znova utápět v tom beznadějně šedivým vztahu, který jsme spolu sdíleli. Jasně, být ohrožovaná nějakýma andělskýma pošukama taky nebylo zrovna ideální, ale aspoň jsem přitom měla pocit, že ještě žiju. A třebaže podle jejich scénáře neměl mít tenhle stav dlouhýho trvání, aspoň to stálo zato…
„Izabel!“
Rielovo tlumený syknutí mě okamžitě vytrhlo z letargie a nemilosrdně navrátilo zpátky do reality. A zpátky k našemu riskantnímu plánu. Srdce se mi divoce rozbušilo, tak zběsile, že mi připadalo, že to určitě přehluší i řev nastartovaný motorky. Na zlomek sekundy se mě zmocnily pochybnosti, jestli to vůbec může vyjít. Jestli má vůbec smysl se o to pokoušet. Jenže mý otálení, jakkoli krátký, nezůstalo bez povšimnutí.
„Co vám tam trvá tak dlouho?!“ vyštěkl bližší z andělů nevlídně a já se jenom modlila, aby si to nenamířil rovnou k nám. Zatím naštěstí setrvával na místě, zřejmě ho ještě nenapadlo, že bychom si mohli dovolit jim vzdorovat.
V obavách, aby z mý tváře náhodou nevyčetl nějaký podraz, jsem se radši zase rychle obrátila k Rielovi. Z jeho výrazu čišela silná netrpělivost a já tušila, že jestli tohle přežijeme, určitě mi za to mý váhání pořádně vynadá. A právem. Jenže… nebylo to vůbec tak snadný, jak jsem se zprvu domnívala. Nebyla jsem žádná herečka a už vůbec jsem neměla sílu na nějaký hysterický výstupy. K mý smůle jsme ale přesně tohle teď potřebovali.
Kdyby mi aspoň trochu pomohl… zadoufala jsem v duchu, i když jsem si od toho nic neslibovala. Vím dobře, co se říká. Že mužský nedovedou vycítit potřeby a touhy slabšího pohlaví. Že se jim všechno musí říkat jednoduše a na rovinu. Ale ať už existujou světlý výjimky a nebo Riel prostě jen ztratil trpělivost docela, faktem bylo, že znenadání pevně sevřel mou paži a se zjevným znechucením na mě zíral.
„Koukej konečně padat, holka! Už jsem s tebou promarnil až příliš svýho času! A můžu ti říct, že se mi ta role ochránce, do který mě tvůj papínek pasoval, už pořádně zajídá!“ vyštěkl na mě nevlídně, jeho úsečný tón přesně tím nakopnutím, který jsem tak zoufale potřebovala.
Už ani nevím, co jsem na něho zaječela, než jsem se vrhla kupředu, abych ho za ty jeho hnusný řeči ztrestala. Samozřejmě to bylo jenom naoko, ale podle pobavenýho chechtotu andělů jsem usoudila, že naše malý divadýlko bylo zřejmě poměrně přesvědčivý. Tak přesvědčivý, že mně samotný se stáhlo hrdlo úzkostí. Co když Riel nic z toho nehraje, co když to všechno myslí smrtelně vážně? Co když pro něho přece jen nejsem ničím víc než otravnou holkou, kterou ke svý smůle dostal na hlídání? Je ode mě fakt tak naivní doufat, že by se jeho postoj ke mně mohl někdy změnit?
Nejspíš za to mohly právě tyhle pochybnosti, díky kterým jsem se nedostatečně soustředila… A nebo snad jakási skrytá touha pomstít se mu za všechny dosavadní příkoří… Nebo jsem prostě jenom děsně nešikovná. Jediný, co můžu říct na svou obhajobu, je to, že ani v okamžiku, kdy má levačka nepříliš mazlivě zkolidovala s Rielovou spodní čelistí, jsem neztratila znova hlavu a hbitě jsem vklouzla na motorku za něj.
Okamžitě jsem se k němu pevně přitiskla, snad ze strachu, že by si to mohl ještě rozmyslet a nechat mě těm andělům napospas, hlavně ale proto, že to bylo tak neskutečně příjemný. A taky zatraceně prozíravý, jak se ukázalo hned vzápětí, když Riel bez jakýhokoli varování přidal plyn a my se v oblaku zvířenýho prachu vyřítili vstříc značně nejistý svobodě.
Datum | 21.03.2012 |
Vložil | odettka |
Titulek | :) |
Prokousání ke kapitole 242 - musím si přece něco nechat i na zítřek :D