Díl 101-110

Izabel si užívá trénink pod Rielovým vedením a při hádce s ním skoro přijde k úhoně. Později se konečně dostává k tátovi, ale žádnou velkou radost z toho nemá. Jako vždy s ním nedokáže nalézt společnou řeč a navíc jí Riel chybí víc, než by čekala...

101. díl

        Riel podezíravě přimhouřil oči. „To mám jako za to kafe, jo?“ ozval se skoro dotčeně.

„Ne, ale ráda bych to věděla, kdyby mě chtěl zase někdo unýst,“ vysvětlila jsem mu a neodpustila si přitom ironický podtón. Koneckonců za to mohl on. A pokud měl Marcell pravdu, tak to dokonce udělal naschvál. Když jsem si vybavila, čím vším jsem si tam prošla, tak mě popadal vztek. „Není divný, že na mě ten upír vůbec natrefil?“ zeptala jsem se ještě jakoby mimochodem.

„Jo, nad tím už jsem taky přemýšlel. Zatím doufám, že to byla jenom blbá náhoda. Jenže potíž je v tom, že já na náhody moc nevěřím...“

„Fajn!“ uťala jsem jeho meditování. „Takže jak zabiju upíra? Mám po něm házet křížema? Nebo mu uvařit česnečku? Nebo ho odtáhnout někam na sluníčko? No, pověz!“

„Jasně, česnečku a rovnou na ni použij svěcenou vodu!“ ušklíbl se Riel. „Česnek nám dobře nedělá, to je fakt, protože rozpouští krevní barviva. Jakýkoli náboženský pomůcky jsou nám ale fuk. A na slunce jsme citliví, ale maximálně nám způsobí puchýře na kůži.“

„Takže...? Kůl do srdce a uříznout hlavu?“ nenechala jsem se odbýt.

„Nemusíš být hned tak drastická!“ ohradil se znechuceně. „Doteď jsem byl vděčný, že nežiju ve středověku! Ale koukám, že ty mi to bohatě vynahradíš!“

„Tak mi to řekni a budeš mít klid!“

„Ten budu mít teprv až zjistím, jak to tehdy bylo...“ zamumlal si záštiplně jen tak pro sebe. „Však já na to jednou přijdu a pak si to někdo šeredně odskáče!“

„O čem to mluvíš?“ podivila jsem se.

„O sobě... a Erice... Kde byli tehdy naši strážní andělé? Tohle přece neměli dopustit!“ pronesl tak nenávistně, až mě z toho zamrazilo. Jeho zlobu bych teda vzbudit nechtěla!

„Sám jsi říkal, že na ně některý upíři neberou příliš ohledy... Nejspíš je odstranili...“ Já jsem v tom zas tak velkou záhadu neviděla.

„Jo, toho mýho možná. Ale pokud jsem to byl já, kdo... ublížil Erice... pak bych toho jejího musel sejmout já. Jenže já tehdy ani netušil, že vůbec nějací andělé jsou... neměl jsem po ruce žádnou zbraň, kterou bych to mohl provést... Nedává to prostě smysl!“ zvolal hněvivě.

„Jestli jde o to probodnout srdce, tak se vždycky nějaká zbraň najde, ne?“

Mý slova ho namíchla ještě víc. „Hele... strážnej anděl není nějakej kdovíjakej bojovník, na to tam mají jiný, ale taky to není blbeček, co stojí na místě a čeká, až mu do srdce vrazíš nějakou nohu od stolu či co! A já tehdy neovládal žádný bojový umění! Byl jsem jenom obyčejnej kravaťák!“

Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Marcell. „Nedokážu si tě představit jako kancelářskou krysu. Cos vůbec dělal?“

„Analytika, nic zvláštního. Pak se ovšem seběhly všechny ty věci... A já byl obžalovaný z vraždy. Tvůj táta tehdy svědčil u soudu, že jsem byl v tu dobu u něj. Zvláštní... věděl toho o mně spoustu a to i věci, který jsem mu nikdy neřekl. Z práce mě samozřejmě vyhodili. Nakonec jsem skončil u Alexe, který mi všechno vysvětlil a postaral se, abych dostal potřebný výcvik.“

Přikývla jsem. „Takže si myslíš, že tam byl tehdy ještě někdo jinej. A pokud ano... pak je možný, že Eriku vůbec nemáš na svědomí ty,“ konstatovala jsem pouze.

„To je to, v co doufám,“ přiznal Riel spíš rezignovaně. „Napadlo mě to po tom, co jsem se dozvěděl všechny ty fakta o upírech a andělech. Ale možná je to jenom mý zbožný přání. Každopádně je tahle pochybnost jediná věc, která mě tu ještě drží. To a starost o mou sestru.“

Tohle zabolelo, i když jsem věděla, že nemám sebemenší právo dělat si na něj nějaký nároky. „Takže jak chceš zjistit, co se tehdy přihodilo?“ zeptala jsem se ho, abych přišla na jiný myšlenky.

„To zatím netuším,“ odvětil, ale zdálo se mi, že zareagoval až podezřele rychle. Navíc to nebyl typ, který jen tak nečinně čeká, až mu odpovědi samy spadnou do klína. Jistě měl nějaký plán, jenom mi ho nechtěl říct. A pročpak asi? Marcellova divoká teorie o jeho zradě se mi už nezdála tak divoká jako předtím.

„Měli bychom vyrazit,“ sdělil mi Riel, zatímco mě sžíraly ty nejhorší podezření. Je možný, že to všechno dělá jenom proto, aby se dozvěděl pravdu? Že by mě klidně kvůli tomu kdykoli obětoval? Nejvíc mě štvalo, že tímhle jsem si fakt nebyla jistá. A je těžký se spolíhat na někoho, komu absolutně nevěříte.

„Zavoláš dneska tátovi?“ zeptala jsem se, zatímco jsem uklidila svůj hrnek do dřezu a poslušně ho následovala ven před barák. „Chtěla bych s ním taky mluvit,“ dodala jsem na vysvětlení. Nešlo mi zas až tak o pokec s tátou, jako o to si Riela otestovat. Pokud se bude vytáčet a odkládat to, pak to znamená, že jeho úmysly nejsou tak docela čistý. A pokud s tím nebude mít problém, pak...

Napjatě jsem čekala, co mi odpoví.

102. díl

        „Alexe zavolám, jakmile seženu nějaký mobil,“ řekl Riel a otevřel mi dveře Hummeru. „Tak nastupuj, cvičiště už čeká!“

„Však ono neuteče!“ zamumlala jsem otráveně, než jsem se uvelebila na sedadle. „Proč se nejdřív nezastavíme v nějakým obchodu pro novej mobil?“

„Protože nemáme tolik času. Když někdo spí skoro do oběda, tak se pak nesmí divit, že jo.“ Riel nasednul a nastartoval. „Co bys ráda k tý snídani?“

„Nevím,“ zabručela jsem, protože mě štvalo, že jsem svým úžasným, geniálním testem přišla leda tak na velký kulový. „Jídlo.“

„Zahrnuje tvoje představa jídla i brouky?“

Riel vycouval z parkoviště a vyrazil po silnici směrem do kopce. Vůbec jsem netušila, kam jedem, jenom jsem doufala, že ne do lesa sbírat ty brouky.

„Spíš něco jako koláč... rohlík s džemem... prostě nějaký lidský jídlo...“ definovala jsem to tak přesně, jak jsem jen dovedla. Po pravdě řečeno jsem ani moc hlad neměla, spíš jsem se chtěla co nejdýl vyhnout tomu jeho cvičení. Měla jsem totiž pocit, že si na mě zas připravil něco drastickýho.

„Slečna je nějaká vybíravá. No dobrá... takže do pekárny. Brouky ti holt nechám na svačinu.“ Riel jel pořád rovně, a tak jsem usoudila, že buď do tý svý pekárny mířil rovnou a nebo se naštěstí nachází naším směrem.

„Víš, co si můžeš s broukama?“ Udělala jsem na něj zhnusený výraz.

„To říkáš teď. Ale nikdy nevíš, co bys byla schopná pozřít, kdyby ti šlo fakt o život,“ poučil mne tónem zkušenýho broukožrouta.

„Jde teď snad o přežití?“ opáčila jsem nevlídně. Připomnělo mi to totiž můj nedobrovolný pobyt u Vikyho. Kdyby mě odtamtud Riel včas nedostal, zaútočila bych nakonec na tu holku? A nebo bych radši umřela hlady? Možná bych ani neměla časem na výběr... stala by se ze mě šelma, kterou bych nedokázala ovládnout, a ta by to rozhodla za mě. Pokud to teda není jenom výmluva, kterou někteří používají, aby zdůvodnili svý hrozný činy.

„Zatím ne, ale jeden nikdy neví,“ prohodil Riel, čímž mě děsně uklidnil. Na tohle měl bezesporu talent.

Sakra, kdyby radši něco zazpíval, líbil se mi jeho hluboký, lehce zastřený hlas. Bylo to vůbec poprvý v mým životě, co mi nějaký kluk zpíval, a já bych si klidně dala říct zas. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem si pobrukovat melodii tý písně.

„Chceš mě tím přimět šlápnout na plyn?“ ozval se po chvilce Riel útrpně.

Dotčeně jsem semknula rty. Fajn!

V naprostým tichu jsme dojeli až k nějakýmu malýmu krámku, před kterým Riel zastavil. Ani se nenamáhal vytáhnout klíčky ze zapalování, prostě jen vystoupil a zmizel uvnitř. Na okamžik jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se přesunula za volant a ujela, jenže tu lákavou představu poněkud kazil fakt, že jsem neměla kam jít. A sama jsem opravdu neměla šanci přežít. Takže jsem poslušně seděla na svým místě, dokud se Riel zas neobjevil.

„Tu máš.“ Položil mi do klína obrovský igelitový sáček plný různých dobrot. Čekala jsem, že jakmile se usadí, tak si taky nabídne, ale on hned nastartoval a pokračovali jsme dál v cestě.

„Ty si nedáš?“ zeptala jsem se a očima jsem zatím vybírala, do čeho se zakousnu jako první. Bylo tam snad dvacet druhů a všechny vypadaly značně lákavě.

„Až možná pozdějc. Sorry, ale musíš se najíst za jízdy, protože máme u Toma zamluvený plac na desátou hodinu a už takhle jedem pozdě.“

„Jakej plac?“ Zalovila jsem rukou v pytlíku a vytáhla listovou mřížku plněnou borůvkama a pudinkovým krémem. Lahoda...

„Plac pro tvůj trénink. Nejdřív tě budu trochu okopávat a mlátit pěstma a pak tě naučím střílet,“ sdělil mi tónem, jako kdyby mi sliboval modrý z nebe.

„Hm... Co takhle mě nejdřív naučit střílet. A pak si můžeš zkusit to další...“ procedila jsem odměřeně. „Mimochodem pořád jsi mi ještě neřekl, jak zabít upíra. Přece jen jsem částečně taky upír, tak bych ráda věděla, na co si dát bacha.“

„Na všechno. Zabíjí nás totiž naprosto totéž co normální lidi,“ uráčil se mi Riel konečně odpovědět.

No, bezva…

103. díl

        „Copak to, že seš upír, nemá vůbec žádný výhody?“ zeptala jsem se o mnoho hodin později. To už jsme seděli v jedný útulný indický restauraci a můj zadek dost protestoval proti dřevěný lavici, na který byl položen jen tenký sedák.

Jo, trénink podle Riela rozhodně nebyla žádná procházka růžovým sadem. V tý vojenský hale jsme strávili snad celou věčnost, já z toho převážnou část na tvrdý betonový podlaze. Teprve když už jsem byla tak vyřízená z toho neustálýho omlacování, který jsem se marně snažila nějak blokovat, že už jsem se nemohla skoro ani zvednout, tak mi můj skvělý učitel dopřál chvilku oddechu. Vyžahla jsem snad litr vody a snědla na posezení dva koláče, než mě odtáhnul do jiný haly, která sloužila pro výcvik střelby.

Nafasovala jsem klapky na uši a obrovský brejle, který mi zakrývaly snad půlku obličeje. A pak mi Riel prostě strčil do ruky pistoli. Připadala mi nepříjemně těžká a studená a z toho, jak jsem ji držela, jsem neměla vůbec dobrý pocit. On ovšem nedal jinak. Stručně mi vysvětlil, jaký to má části, jak se ta věc nabíjí a nakonec i jak zamířit a vystřelit. Prý že pokud mi to s tím půjde, tak by mi do toho mohl sehnat stříbrný náboje. Ale mám pocit, že poté, co jsem ten cvičný terč minula snad pokaždý, tak změnil názor. Vytrvale mě ale nutil trénovat dál. Prý se to třeba časem poddá. Nevím, jestli tomu fakt věřil, já teda ne.

Když mi paže námahou umdlévaly tak, že už jsem nedokázala pistoli pořádně zvednout, nechal mě Riel být. Nejspíš se bál, že bych ho trefila do nohy. Zhroutila jsem se v rohu na hromadě smotaných lan a doufala, že konec přijde brzo. Když jsem zahlídla svýho mučitele, jak se ke mně opět blíží, snažila jsem se rychle zahrabat, ale bohužel mě viděl. Vrazil mi do ruky PETku s další vodou a já pila tak dychtivě, až jsem se zakuckala. No, kdybych se utopila, tak bych byla aspoň ušetřena poslední části Rielova úžasnýho výcviku.

Vzal mě totiž do kompletně prázdný budovy, která prý příležitostně slouží jako sklad, a chtěl po mně, abych zkusila udělat nějaký blesky. K tomu, abych ho poslala do háje, jsem neměla dost energie, a tak jsem na něj aspoň naštvaně zírala. Načež mě vybídl, abych se o to aspoň pokusila. Frustrovaně jsem na něho zařvala, že bych ráda, kdyby mi ale laskavě nejdřív řekl, jak to mám jako udělat. Ječeli jsme tam na sebe nějakou dobu, teda ječela jsem hlavně já, Riel byl jako vždycky nad věcí a odměřenej. Což mě dožíralo natolik, že umět ty blesky, tak jsem jich do něj naprala aspoň tucet!

Asi mu to nakonec došlo, protože prohlásil, že pro dnešek by to mohlo stačit, a že v tom budeme pokračovat zas zítra. Ta vyhlídka mě potěšila natolik, že jsem si začala přát, abych do tý doby narazila na Ariela a ten zkrátil mý utrpení. Jenže ten zatracenej anděl se asi zrovna někde flákal, a tak jsem musela absolvovat ještě značně náročnou cestu za Rielem na motorce až do restaurace Tai Mahal, kam jsem se vbelhala a vzápětí se zaúpěním zkolabovala na lavici. Snědý muž, co tam obsluhoval, se na mě znepokojeně zadíval, ale Riel, který se držel hned za mnou, mu něco sdělil hatmatilkou, který jsem nerozuměla, a zřejmě ho tím uklidnil, protože o něco později nám podal jídelní lístky a nabídl něco k pití.

Chtěla jsem se Riela zeptat, jestli fakt mluví indicky, ale pak jsem si řekla, že je mi to v zásadě fuk. Hlavně, že nám oběma objednal. Kromě velký sklenice vody jsem dostala i hrnek zelenýho čaje, který mi udělal celkem dobře. Jídlo dorazilo téměř okamžitě. Dvě porce kuřete vindalu v nerezových nádobách zezpoda vyhřívaných svíčkama a k tomu ošatka placek. Po prvním soustu jsem docenila svou zálibu v pálivých pokrmech, protože to byl docela nářez. Ale chutnalo mi to, to zase jo. V rekordně krátký době jsem to do sebe naházela a pak jsem popíjela čajík a koukala na Riela. Vzpomněla jsem si na naši konverzaci v autě a nedalo mi to, abych mu nepoložila další otázku.

S odpovědí si dal načas, až jsem si myslela, že mě snad ani neslyšel. A nebo že je na mě ještě naštvaný, a tak mě úmyslně ignoruje.

„To máš těžký posoudit,“ řekl nakonec. „Máme bystřejší smysly... sluch, čich, zrak... a taky máme rychlejší reakce. Ale tím to tak asi končí.“

„Takže žádný proměny v netopejry a lezení po strmejch zdech?“ Byla jsem celkem zklamaná.

„Proměňovat se v netopýry prý dokázali ti nejmocnější upíři. Jenže žádný z nich už dneska nežije, a tak není možný zjistit, jestli je to jen pověra a nebo to skutečně uměli.“

„A co se s nima stalo?“ nedala jsem pokoj. Už jsem mezitím stihla přijít na to, že když se náhodou poštěstí zastihnout Riela ve sdílný náladě, pak je dobrý se zeptat na co nejvíc věcí.

„Co asi. Byli zabiti.“

„Nejmocnější upíři? Jeden by čekal, že budou odolnější!“

Riel pokrčil rameny. Očividně mu to bylo jedno.

Nechala jsem ho jíst a vychutnávala si to, že jsme tu spolu. I když mi během toho výcviku lezl neskutečně na nervy, byla jsem ráda, že nejsem na to všechno sama.

A pak někomu začal vyzvánět mobil.

104. díl

        Podezíravě jsem přimhouřila oči. Seděli jsme v odlehlým koutku a nikdo jiný v naší blízkosti nebyl. Takže... S rostoucím vztekem jsem sledovala, jak Riel odložil příbor, jakoby se nic mimořádnýho nedělo, a z kapsy svý bundy vytáhnul telefon. Úplně stejný jako ten, co jsem mu ho předtím utopila. Údajně.

„Ano?“ řekl namísto pozdravu.

Poslouchala jsem tu jednostrannou rozmluvu a ani jsem se to nesnažila maskovat. Podle toho, jak najednou hovořil nezvykle spisovně, jsem hádala, že asi volá můj táta. Ten už na lidi holt takhle působil.

„Ještě teď?“

„Dobrá. Ale nemyslím si, že z toho bude mít radost.“

„Ale ovšem že to chápu.“

„To je celkem dobrá zpráva.“

„Ne, to opravdu netuším.“

„Asi za hodinu.“

„Myslím, že tu chvíli to ještě vydrží, ne? Koneckonců jsi k tomu měl příležitost už mnohem dřív.“

„Tak důvody? Hlavně jí je nezapomeň vysvětlit!“

„O to se neboj!“

Zaznamenala jsem vzrůstající intenzitu Rielova hlasu a taky jeho výraz zrovna nevypovídal o nějakým nadšení. Očekávala jsem, že až dotelefonuje, tak mi podá nějaký vysvětlení, ale on jenom zastrčil mobil zpátky a zas se věnoval svýmu jídlu.

„To mi k tomu ani nic neřekneš?!“ vyjela jsem na něho naštvaně. Jak dlouho už sakra ten telefon má?! A přesto se ani neobtěžoval mi o tom říct! Natož mi ho půjčit, abych si mohla promluvit s tátou!

„A k čemu?“ zeptal se a strčil si do pusy další náklad pálivýho kuřete.

„K čemu?!“ opáčila jsem, teď už vytočená na nejvyšší možnou míru. „Třeba k tomu, že ten mobil normálně funguje! Třeba k tomu, žes mi normálně lhal! Třeba k tomu, že jsem taky chtěla mluvit s tátou!“

„Přestaň tu laskavě řvát. Některý lidi se tu chtěj třeba v klidu najíst,“ krotil mě Riel, čímž mě dostal do ještě většího varu. Bejt papiňák, tak už jsem dávno bouchla.

„Jo, to je tak to jediný, o co ti jde, co?!“ sykla jsem na něho nenávistně.

„Kdyby to bylo to jediný, tak bych rozhodně večeřel dřív než za tmy. Nejdřív se uklidni a nech mě laskavě dojíst a pak si promluvíme.“

Vzhledem k tomu, že to nebyl návrh ale prostý oznámení, tak jsem na to ani nijak nereagovala. Jenom jsem ho zamračeně pozorovala, jak se krmí. A ten pohled mě štval okamžik od okamžiku víc.

„Neříkali ti rodiče, že není slušný zírat na lidi, když jí?“ prohodil Riel mezi dvěma sousty. Bylo ale patrný, že ho moje pozornost ani v nejmenším neznepokojuje. Natož pak aby ho přiměla jíst rychleji.

„Ne! Ale jestli mi půjčíš mobil, tak tátovi klidně vytknu, že zanedbal mou péči!“

„Dobrý pokus,“ ohodnotil to Riel, aniž by se přestal cpát.

Opřela jsem si nevychovaně lokty o stůl a dál jsem ho probodávala vzteklýma pohledama. Ne, že by to ovšem k něčemu bylo. Trvalo ještě notnou chvíli, než dojedl, a pak si ještě důkladně otíral ústa ubrouskem.

„Pomalejš by to už nešlo?!“ vypěnila jsem.

„Ty si prostě nedáš pokoj, co?“ poznamenal klidně a napil se minerálky, kterou si předtím objednal.

„Pokoj si dám, až budu mít pokoj od tebe!“ odsekla jsem automaticky, i když jsem to nemyslela tak docela vážně. Jenže někdy z člověka vylítnou ve vzteku věci, který by normálně vůbec neřekl. Většinou si to hned uvědomí, ale to už je pozdě vzít to zpátky. I já jsem nejistě čekala na Rielovu reakci.

Ten se ale kupodivu pouze pousmál. „To se ti vyplní dřív, než si myslíš,“ oznámil mi chladně.

105. díl

        „Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se ho s nepříjemnou předtuchou. Že by nakonec vůbec nemluvil s mým tátou? Třeba mu volal někdo od těch jejich Nejvyšších. Třeba se už dohodli a on mě má co nejdřív předat...

„Chci zavolat tátovi!“ domáhala jsem se hlasitě, až jsem opět přitáhla pozornost obsluhy. Ale to mi bylo v tu chvíli úplně ukradený.

„To je zbytečný,“ sdělil mi Riel a přivolal toho Inda, aby zaplatil. Myslím, že se ten chlápek i přes svou úslužnost nemohl dočkat, až z jeho podniku vypadneme. Riel to zřejmě viděl taky tak, protože mě popadl za loket a vystrkal mě nekompromisně ven.

„Už ti někdo řekl, že tvý chování je značně nesnesitelný?“ poznamenal, zatímco se usazoval na motorku.

„A už to někdo řekl tobě?!“

Riel si útrpně povzdechl. „Tak sedej, je čas jet!“

„Já s tebou nikam nepojedu! Zkus se mě jenom dotknout a budu křičet o pomoc!“ varovala jsem ho a Riel se zatvářil značně překvapeně.

„Hodláš snad jít po svejch? Nevypadáš, že bys dokázala ujít víc než jen pár kroků!“

„O to se nestarej!“

Nevěřícně potřásl hlavou. „Na tohle nemáme čas, už nás očekává! Tak nasedni a nestěžuj mi to!“

„Mě tvý kšefty nezajímaj!“ houkla jsem na něho a pro jistotu o krok ustoupila. „Za cos mě vlastně vyměnil?! Prozradí ti snad pravdu o Erice?! A co hodláš říct tátovi? Že byl Ariel opět o něco rychlejší, než jsi čekal?!“

„Tobě už nejspíš vážně přeskočilo, co? Já tě právě hodlám vzít k Alexovi! Když ovšem přestaneš ječet a laskavě nasedneš!“

„Kecáš!“ obvinila jsem ho.

„Tohle bys neměla říkat, když na to nemáš důkazy. Lidi to, kdoví proč, nemaj moc rádi.“

„Já zas nemám ráda, když mi někdo lže!“

„Jo, to chápu. Taky se mi to moc nezamlouvá,“ sdělil mi Riel ironickým tónem. „A teď pohni nebo si pro tebe dojdu sám!“

„Nech mě bejt, rozumíš?! To fakt tolik toužíš zjistit pravdu, že mě kvůli tomu klidně bez mrknutí oka obětuješ?!“

Riel se na mě chvilku tiše díval a pak sáhnul do bundy. Nejdřív jsem strnula strachy, protože jsem myslela, že sahá pro zbraň, ale on jenom vytáhnul mobil a potom, co ho odemknul, mi ho podal.

„Zavolej Alexovi,“ řekl prostě.

„Hádám bude na druhý straně někdo jinej, kdo se za něj bude vydávat, co?!“

„Tomuhle už se říká paranoia, Izabel.“

Sekla jsem po něm vzteklým pohledem a rychle vyťukala tátovo číslo. Zvedl to skoro okamžitě.

„Nějaký problém, Rieli?“ pronesl značně ostře a ten hlas bych poznala kdykoli. „Jenom jsi ji sem měl přivést. To snad není tak obtížné nebo ano?“

„Tati... to jsem já...“ ozvala jsem se neochotně. Fajn... Riel měl zřejmě pravdu a fakt trpím paranoiou. I když... lepší být paranoidní než mrtvá.

„Izabelo.“ Udivovalo mě, že si táta vůbec pamatuje mý jméno. Moc často ho totiž nepoužíval. „Děje se něco? Riel s tebou není?“ zjišťoval lehce znepokojeně.

„Ale je. Jenom jsem ti chtěla říct, že se trochu zdržíme. Je tu nějaká bouračka, takže jsme tak trochu uvízli v zácpě. Ale dorazíme k tobě, co nejdřív to půjde.“

Vyslechla jsem si ještě tátovu poznámku o tom, že má Riel jet opatrně a ne jako blázen, jako to dělá obvykle, a pak jsme se rozloučili. S provinilým výrazem jsem vrátila mobil zpátky Rielovi a pečlivě jsem se přitom vyhýbala jeho pohledu.

„Promiň,“ hlesla jsem rozpačitě. Opravdu jsem se za svý mírně hysterický chování styděla, jenže jsem netušila co říct, abych to napravila. A tak jsem radši mlčela.

„Tak uvízli, povídáš...“ zopakoval Riel zamyšleně. „To máš docela pravdu. Protože se odsud nehnem, dokud mi neřekneš, od koho máš takovýhle bláznivý nápady!“

„O čem to mluvíš?“ hrála jsem si na nechápavou, ovšem naprosto zbytečně.

„Však ty víš. A taky mi to povíš. A žádný lži... už jsme se přece shodli na tom, že je nemáme rádi, ne?“ pronesl Riel výhružně. „Takže mi teď krásně zazpíváš...“

106. díl

        „Ty ses asi zbláznil!“ vyjekla jsem rozčileně.

Ne, že bych se tolik bránila zpívání, už jen malý příslib, že by mohl Riel pořádně trpět, by mě přiměl zkusit i operu, ale obávala jsem se, že tohle zrovna na mysli neměl, což mi ostatně vzápětí sám potvrdil.

„Možná, ale stejně mi to povíš!“ sdělil mi a tvářil se přitom značně nekompromisně.

„Já ale nemám co!“ rozhodla jsem se dál zatloukat. Aspoň do chvíle, než mě napadne něco lepšího. Což vzhledem k tomu, jak jsem byla unavená, v dohledný době nehrozilo.

„Ale prosím tě! Tohohle mě laskavě ušetři! Prostě se odsud nehneš, dokud mi to všechno nevyklopíš!“ trval Riel na svým.

„A tímhle ve mně jako chceš vzbudit důvěru?!“ pronesla jsem pohrdavě.

„Ne, drahá Izabel! Takhle se jenom chci dozvědět pravdu!“

Jeden druhýho jsme si chvilku mlčky, zato pořádně vztekle přeměřovali.

„Tohle je fakt směšný!“ potřásla jsem posléze hlavou. „Jdu pryč a ty si táhni klidně k čertu!“

Riel se ušklíbnul. „A tímhle mě chceš přesvědčit, že přede mnou nic netajíš?“

„A proč se vůbec najednou tak staráš?! Vezmi mě k tátovi a můžem na celej tenhle incident zapomenout!“ navrhla jsem, i když jsem předem dobře věděla, že se to s kladnou odezvou nesetká.

„Ale ale! Víš, že seš pěkně dětinská?! Rozhazuješ tu urážkama a když po tobě žádám vysvětlení, tak se chceš z toho všeho co nejrychlejc vyvlíknout!“

„To nedělám!“ ohradila jsem se dotčeně.

„Ale jo!“

„To teda ne!“

„Namlouvej si, co chceš. Překvapilo by mě, kdybys aspoň k sobě byla upřímná!“

„Hlavně že ty upřímností překypuješ!“

Po ostrý výměně názorů nevyhnutelně následovala další tichá výměna pohledů. Napětí mezi náma by se dalo krájet, skoro až jiskřilo ve vzduchu. Pokud bych vážně ovládala blesky, pak lepší atmosféru pro jejich vyvolání bych si ani přát nemohla.

„Proč to chceš vlastně slyšet? Není to snad jedno?“ pokusila jsem se o smířlivý přístup.

„Jestli je to jedno, tak mi to můžeš klidně říct,“ naboural Riel mou logiku.

„Copak nemůžu mít jako žena nějaký tajemství?“ zkusila jsem to na něj lehce koketně.

„Ale jo, můžeš. Akorát si pro to budeš muset vybrat něco jinýho.“

„Proč musíš bejt tak tvrdohlavej?!“ zazoufala jsem si.

„Protože seš umíněná!“

„Táta se po mně bude jistě shánět!“ pohrozila jsem chabě.

„To asi jo... ale otázka je za jak dlouho. Já být na jeho místě, tak jsem rád, že tě mám z krku!“

„Já bejt na jeho místě, tak bych se tě ani tenkrát nenamáhala zachraňovat!“ vylítlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

„No vida... Konečně něco upřímnýho...“ okomentoval to Riel chladně.

Zamračila jsem se. „Tak jsem to nemyslela! Teda myslela, ale nechtěla jsem to říct! Jenže ty mě vždycky tak vytočíš, že pak plácnu cokoli!“

„Takže je to moje chyba, že jsi taková milá, jo?!“ prohodil posměšně.

„Sakra, Rieli!“ Měla jsem už chuť začít řvát. „Můžem tu na sebe křičet klidně až do rána, ale nic se tím stejně nezmění! Nemáš mě jak přimět, abych ti to řekla!“

„Vážně?“ protáhl Riel výhrůžně. „To je ale omyl, který tě dost dobře může stát život...“

Chtěla jsem ho opět poslat někam, ale nepočítala jsem s jeho rychlostí. Než jsem vůbec stačila mrknout, natož pak otevřít pusu, už stál u mě a pevně mě svíral za vlasy.

„Tohle je ubohý...“ vypravila jsem ze sebe s námahou a snažila se potlačit strach, který se mě kvapem zmocňoval.

„Vážně?“ opáčil Riel a přitisknul mi hrot jedný ze svých hvězdic na krk. „Doufám, že teď už seš spokojenější. Co nevidět zjistíme, z jak velký části seš vlastně anděl. Pokud víc než upír, pak to zřejmě bude ta poslední věc, kterou se dozvíš...“

107. díl

        Ztěžka jsem polkla. „Blafuješ, že jo?“ ujišťovala jsem se rozechvěle.

Hrot zbraně se mi zabořil hlouběji do kůže. „Vsadíš na to svůj život?“

„Můžu radši ten tvůj?“ odsekla jsem dopáleně.

„Můžeš mi leda přiznat, s kýmpak sis tak hezky popovídala... Byl to Marcell, co?“ hádal Riel.

„Možná...“

„Nepokoušej svý štěstí!“ zavrčel na mě a ještě přitlačil.

„No dobrá...“ Do pr...! Byla jsem si skoro jistá, že by mi fakt neublížil, jenže skoro jistá neznamenalo naprosto jistá. Kdežto naprosto mrtvá byl už docela definitivní stav. „Fajn, řeknu ti to, ale nejdřív dej ten zatracenej krám pryč!“

„Až po tobě, zlato!“

„Jo, řekl mi to Marcell!“ přiznala jsem neochotně. „A nech si ty zlata, ty jeden hnusnej upíre!“ sekla jsem po něm, zatímco jsem sebou nanovo zazmítala v domnění, že teď už se mě konečně uráčí pustit. Neuráčel.

„Možná seš taky upír, takže si nech ty lichotky!“ zpražil mě okamžitě.

„Jestli jo, tak jenom kvůli tobě!“ připomněla jsem mu ostře.

„Takovýho vděku jsem ani nečekal!“

„Pusť mě a ukážu ti, jak přesně jsem ti vděčná!“

„Ne, díky. Nechci mít tvý drápky v obličeji.“ Riel se zatvářil značně nespokojeně, i když tu hvězdici už naštěstí schoval. „Myslel jsem, že teď už se to povede...“ prohodil tiše, spíš jen tak sám pro sebe.

„A co jako? Zabít mě?“ osopila jsem se na něho.

„Ne... ty tvoje blesky.“

Měla jsem pocit, že jsem na chvilku viděla vážně rudě. „Chceš mi říct, že tohle...“ Nejprve jsem hledala výraz, kterým bych to trefně pojmenovala, ale pak jsem to vzdala. „... všechno bylo kvůli tomu?!“

„Jo. Jeden nesmí zaváhat, když se naskytne vhodná záminka.“

Vyčerpáním a tím psychickým vypětím se mi podlomily nohy a Riel najednou neprotestoval a nechal mě, abych si sedla na obrubník.

„Hajzle!“ sykla jsem nenávistně.

Usadil se vedle mě. „Ber to jako odplatu za to, že si od Marcella necháváš hučet do hlavy takový kraviny. Pokud se totiž chce někdo dostat do přízně Nejvyšších, pak je to právě on.“

„A nebo zas zloděj křičí ´Chyťte zloděje´, co?“ připomněla jsem mu jeho vlastní slova.

„Věř si, čemu chceš. Já si o tom budu stejně myslet svý.“

„Tys věděl hned od začátku, že mi to řekl on, že jo?“ konstatovala jsem hořce.

„Jo.“

„Měl jsi bejt hercem. Bezcitný zabijáci by ti šli fakt skvěle!“ sdělila jsem mu a doufala, že z mýho tónu pochopil, jak je mi odpornej. Nemotorně jsem se vyškrábala na nohy.

„Teď už mě vezmeš za tátou?“ zeptala jsem se unaveně.

Riel jenom přikývnul a přesunul se na motorku. Mlčky jsem si sedla za něj a mlčela jsem celou cestu až k tátově baráku. Nejspíš proto, že jsem byla pořádně zklamaná z jeho chování... a taky proto, že jsem si chtěla tuhle jízdu vychutnat. Bylo mi jasný, že je to naše poslední.

Jakmile jsme zastavili na příjezdový cestě, seskočila jsem a ještě jsem se na Riela krátce zadívala.

„Nemusím ti snad říkat, že už tě nechci nikdy vidět...“ pronesla jsem tvrdě, i když mě proti mý vůli okamžitě začaly v očích pálit slzy. Nesmlouvavě jsem je potlačila.

„Tak nějak jsem to předpokládal.“

To, že ho to očividně ani trochu nemrzelo, se mě dotklo ještě víc. Nehodlala jsem se ale snížit k tomu, abych na něj zas ječela. Už takhle jsem si připadala jako prvotřídní hysterka.

„Díky za pomoc...“ zamumlala jsem rozpačitě. „Snad se ti brzo podaří zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo.“

Přikývnul. „Hodím ti sem pak ten náhrdelník.“

„To budu moc ráda. Takže... se měj,“ vypravila jsem ze sebe, což při tom, jak jsem měla náhle stažený hrdlo, nebylo vůbec jednoduchý.

Přinutila jsem se na něho dokonce pousmát a pak jsem se rychle otočila a vyrazila ke vchodu do baráku, který jsem přes mlhavý závoj svých slz skoro ani neviděla. Slyšela jsem, jak nastartoval, a poznala jsem i bez ohlídnutí, kdy sjel zpátky na silnici... a pak ten zvuk motoru slábnul a slábnul, až se vytratil docela. V ten okamžik už jsem se nedokázala dýl přemáhat a rozbrečela jsem se naplno. Protože jsem se najednou cítila strašlivě sama.

108. díl

        Rezignovaně jsem došla až ke dveřím a přinutila se zazvonit. Když mi dlouho nikdo neotvíral, zadoufala jsem proti veškerý logice, že třeba není táta doma. Vůbec by mě to nemrzelo, protože setkání s ním bylo to poslední, po čem jsem zrovna teď toužila. Bylo mi jasný, že mě akorát zas zkritizuje, a já měla už takhle náladu pod psa. Jenže taky tu byl problém, že jsem neměla kam jinam jít. Takže když se nakonec přece jen objevil, trochu se mi ulevilo.

„Máš zpoždění,“ sdělil mi na uvítanou a ustoupil, abych mohla vejít dovnitř.

Zaťala jsem zuby a počítala do pěti. A pak ještě do dalších pěti. Hlavně dýchat...

„Já vím. Vždyť jsem ti volala,“ odvětila jsem nakonec, když jsem si byla jistá, že se dokážu ovládat natolik, abych mu něco ostrýho neodsekla. Postávala jsem nesměle v předsíni a nevěděla, co si počít. Navíc jsem v zrcadle zachytila svůj odraz a nebyl to zrovna moc lichotivý pohled.

Táta se na mě nesouhlasně zamračil, zřejmě si myslel totéž. „Jak to zase vypadáš? To ses válela někde v blátě? A to ti nemohl Riel na sebe sehnat nic lepšího?“

Z kapsy svých dokonale padnoucích oblekových kalhot vytáhnul mobil a zřejmě se mu chystal zavolat, aby si to s ním vyříkal.

„Nech to bejt, tati! To je přece jedno!“ pronesla jsem důrazně, aby mě vzal vůbec na vědomí. Když totiž člověk mluvil normálním tónem, tak měl dost často tendenci ho naprosto ignorovat a dál si dělat to, co uznal sám za vhodný.

„Tak jedno? Vždyť vypadáš jako vandrák!“ namítl, ale mobil naštěstí opět schoval. Aspoň že tak.

„Těžko jsem mohla s Rielem trénovat v kostýmku a...“ Skoro pohrdavě jsem očima přejela jeho dokonale bílou a dokonale vyžehlenou košili, na který nebyl ani jediný záhyb. „... halence.“

„To máš nejspíš pravdu. Tak pojď tedy dál. Ale ty špinavé boty tu laskavě nech.“

Ušklíbla jsem se. Měla jsem v tu chvíli chuť po něm obě ty zaprášený kanady hodit, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem si je poslušně sundala a pak se šourala za tátou do obejváku. I když... nevím, jestli se to dá nazvat obývákem... spíš mi to vždycky připomínalo nějakou místnost v muzeu. Mahagonový naleštěný nábytek, těžký drahý koberec na zemi a křišťálový lustr na stropě. K tomu vitríny plný jistě vzácných serepetiček a velká tmavá kožená sedačka a dvojice křesel kolem mahagonovýho stolku, na jehož desce byly nějaký zvláštní rytiny. Ne, že by mě někdy zajímalo, co znamenají. V tenhle okamžik bych si na něj nejradši položila nohy, ale to by tátu už asi trefil šlak. Proto jsem si jen způsobně sedla do jednoho z křesel a rozpačitě jsem se na něho dívala.

„Chceš něco k jídlu nebo pití?“ zeptal se mě jen proto, aby splnil svou povinnost hostitele. Z jeho výrazu bylo ale jasně patrný, že to považuje za naprostý zdržování.

„Jenom nějakou vodu...“ zamumlala jsem. Dala bych si sice radši čaj, ale nějak jsem se nedokázala přimět si o něj říct.

Táta přikývnul a z malý ledničky, která byla vestavěná v jedný z těch mahagonových skříněk vytáhnul malou láhev vody. Z baru, který se nacházel hned vedle, vyndal sklenici a otvírák a všechno to položil na prostírání přede mě. Jo, táta dovedl i z pití vody udělat snobskou záležitost. Stačilo se mrknout na značku téměř umělecky vyvedenou na tý skleněný láhvi. Uměla jsem si celkem dobře představit, za kolik se jedna taková lahvinka asi prodává. Aniž bych se tím nechala ohromit, ledabyle jsem ji otevřela a nalila si. Správně jsem si měla nalít jenom část, ale já tam vychrstla celý obsah a hned jsem na jeden zátah i půlku sklenice vypila.

Poznala jsem na tátovi, že mým chováním značně trpí, ale kupodivu se zdržel veškerých komentářů. Radši se usadil na pohovku naproti mně a zkoumavě si mě prohlížel. Okamžitě jsem si připadala jako exponát v muzeu... jo, exponát pravěký ženy...

Hrdě jsem zvedla hlavu a vzdorovitě opětovala jeho pohled. Odmítala jsem se nechat tím jeho zíráním vyvést z míry, jenže i když jsem se tomu bránila, stejně se mu to povedlo. Vždycky jsem si v jeho společnosti připadala naprosto nedokonalá a zbytečná. Jako nějaká skvrna na jeho jinak dokonalým životě.

„Jak jste vůbec s Rielem pokročili v tréninku?“ zeptal se znenadání, ačkoli jsem si byla jistá, že ho to až tak nezajímá.

Pokrčila jsem rameny a nepřítomně jsem nahýbala sklenici ze strany na stranu a koukala, jak se zbytek vody v ní přelívá sem a tam.

„Byla bys tak hodná a přestala si s tím hrát?“ napomenul mě trochu nedůtklivě.

Místo odpovědi jsem rázně odložila sklenici na podložku a pak jsem si založila ruce na prsou.

„Proč jsi chtěl, abych sem přišla?“ otázala jsem se přímo, protože jsem nehodlala chodit příliš dlouho kolem horký kaše.

Bolela mě hlava a děsně jsem toužila zalízt do postele a spát aspoň tejden v kuse. S myšlenkou na spánek se nevyhnutelně vynořila i vzpomínka na to, jak jsem Rielovi usnula v náručí, a mě zalila nová vlna smutku. I když jsem to nechápala, tak se mi po něm dost stejskalo. Což jenom dokazovalo, jakej jsem zoufalec.

109. díl

        „Protože si musíme promluvit,“ odpověděl mi táta bez vytáček i obvyklých přednášek o mým nevhodným chování. „Probíral jsem tu tvou záležitost s jedním z Nejvyšších... a on mi osobně přislíbil, že pokud si necháš v nemocnici udělat testy na porfyrii a ty budou pozitivní, pak ti od nich už nic nehrozí. Přijmou tě mezi sebe. Není to skvělá zpráva?“

„Jo, bezvadná,“ souhlasila jsem bezbarvě. Nějak jsem se nemohla přimět k radostnější reakci. Co z toho? Budu patřit k bandě krvelačných upírů... to je fakt výhra! A za zadkem budu mít hordu vražedných andělů, který budou neustále číhat na svou šanci mě odstranit. Možná jsem náročná, ale takovýhle vyhlídky mě nijak netěšily.

„Copak se stalo, Izabelo? V telefonu jsi zněla nějak... rozrušeně...“ optal se táta podezíravě a jeho oči skenovaly mou tvář důkladněji než rentgenový paprsky.

„Jsem jenom unavená,“ odbyla jsem ho. Zrovna jemu budu vyprávět o tom, že jsem nejspíš zblázněná do jeho poskoka! Do poskoka, kterýho on podezírá ze zrady. A nebo nepodezírá?

„Včera jsem měla příležitost si trochu promluvit s Marcellem...“ nadhodila jsem neurčitě.

Jakmile jsem si vybavila toho uhlazenýho upíra, došlo mi najednou, že je úplně stejný jako táta. Dokonalý ve všech ohledech. Lehce jsem se otřásla. Možná na tom, že si dcery vybírají za partnery podobný typy, jako jsou jejich otcové, něco bude.

„Ani jsem netušil, že ho znáš,“ podivil se táta.

„Seznámila jsem se s ním náhodou, když přivezl Rielovi nějaký věci.“ O tom, že to bylo oblečení pro mě, jsem radši pomlčela. Nebo by táta zas vytahoval mobil a chtěl tentokrát spílat Marcellovi, že má ubohý vkus. „Zmínil se taky o tom, že Rielovi tak docela nevěříš...“

Táta se zachmuřil. „Tohle si s ním pak vyřídím, nemá ti co vyprávět takovéhle pohádky!“

„Takže to tak není?“ naléhala jsem.

Zaváhal. „Dobrá, možná je tomu opravdu tak. Ale zatím nemám žádné důkazy o tom, že Riel hraje svou vlastní hru, tudíž od něho nebylo právě moudré ti to říct.“

„Tak moudré?!“ zopakovala jsem značně naštvaně. „Možná mu připadalo slušný mě aspoň varovat! Ty ses neobtěžoval udělat ani to!“

„Dokud jsi nic nevěděla, tak jsi byla přece v relativním bezpečí,“ namítl táta. „Pokud tě chce Riel opravdu využít pro své vlastní cíle, pak by ti rozhodně neublížil, to by byl sám proti sobě. V současné době je prostě jediný, kdo se o tebe dokáže postarat, ať už jsou jeho motivy pro to jakékoli.“

„Tak relativní bezpečí, jo?!“ vyštěkla jsem okamžitě. „Jde ti fakt o mou ochranu a nebo jsem pro tebe jenom nějakou blbou volavkou, na který si testuješ Rielovu věrnost?!“

Nevím, jestli se táty dotkla moje mluva a nebo to, že mě něco takovýho mohlo vůbec napadnout, každopádně se zatvářil značně nedůtklivě.

„Ovšem, že mi šlo především o tvé bezpečí! Rielovi jsem tě svěřil, protože jsem si byl jistý, že by ti neublížil... Po smrti Eriky je na tohle až příliš opatrný. A pak je jedním z mých nejlepších... i když není čistokrevný upír. Myslel jsem si, že mu můžu naprosto věřit... Jenže potom se o tobě dozvěděli Nejvyšší. A on byl jednoduše jedním z mála, kteří o tvé existenci věděli.“

„Jedním z mála? To nezní jako příliš velkej důkaz!“ prohodila jsem pohrdavě.

„Zprvu jsem o tobě věděl pouze já, Anna a on. Stačí ti to podat takhle?“

„A Ariel s tím jeho kumpánem!“ připomněla jsem mu.

„Anděly do toho nepočítám. Ti se starají pouze o své vlastní zájmy,“ zchladil mě ihned táta.

Chvilku jsem mlčela. „Jak jsi vůbec věděl, že po mně andělé půjdou?“ zeptala jsem se znenadání.

„Anna mi volala, byla celá vyděšená... Zastavil se u ní tehdy Ariel, aby se jí pochlubil se svým novým úkolem. Byl prý vybrán, aby tě přivedl... neplánoval tě tam ale dopravit živou, což Anně neopomněl náležitě zdůraznit. Proto jsem nařídil Rielovi, aby tě hlídal.“

„Když jsi mu tolik věřil, tak si určitě nemyslíš, že tehdy Eriku zabil on, že ne?“ otázala jsem se a dopředu jsem předpokládala, že mě táta ujistí o jeho nevinně. Teda aspoň v tomhle případě.

Jenže on kupodivu mlčel.

110. díl

        „Proč se mě na to ptáš?“ ozval se nakonec táta tiše.

„Protože jsi tam tehdy byl! Přímo v jejich bytě!“ vmetla jsem mu do tváře neomaleně. „A taky jsi s Rielem nějakou dobu předtím mluvil... tam venku, když jsi mu zachránil život tím, žes z něho udělal upíra! A svědčil jsi u soudu v jeho prospěch! Proč jinak bys to dělal?“ naléhala jsem, teď už napůl zoufale.

Táta potřásl hlavou a tvářil se skoro lítostivě. „Ano, udělal jsem z něho upíra. A ano, šel jsem do toho bytu. Obával jsem se nejhoršího. A oprávněně. Jenže jsem přišel už příliš pozdě... Rozhodl jsem se ale Riela zachránit před vězením, protože jsem byl přesvědčený o tom, že za normálních okolností by tak zrůdný čin nikdy nespáchal.“

„Není ale vyloučený, že tam byl někdo ještě před tebou, ne? Někdo se tam mohl vloupat!“ Jo, fajn, tohle už bylo fakt hodně ubohý, ale znáte to o tom tonoucím, ne?

„Ne, Izabelo,“ zmařil táta nemilosrdně i tuhle mou naději. „Zámek byl neporušený, dveře zamčené. Já byl nucen vlézt dovnitř oknem.“

Představa táty, jak se k někomu vkrádá podobným způsobem, byla sice značně absurdní, ale rozhodla jsem se to přejít. „Tak to možná udělal její anděl strážný!“ zkusila jsem tu poslední možnost.

„Ale prosím tě! Andělé strážní lidi chrání, nezabíjí je!“ Tátův tón byl lehce pohrdavý. Ale Izabelo... neměla by ses tolik dívat na horory, už docela ztrácíš soudnost. A nejspíš i zdravý rozum.

„Obvykle asi jo! Ale Ariel byl tak trochu výjimka, co?!“ odsekla jsem mu podobně mile. Co to na mě sakra zkouší?! Myslí si, že jsem úplně blbá?!

Nepokoušel se to popřít. Naštěstí pro něho. „To ano. Ale svým způsobem svůj úkol splnil. Jenže u Riela k ničemu takovému nedošlo. Tys tam nebyla, neviděla jsi tu hrůzu.“

„Postel byla celá nacucaná krví, na zdech, nábytku i stropě byly obrovský rudý stříkance. Erika měla krk prokousnutej tak, že i do toho šera svítila její bílá páteř...“ popsala jsem jenom něco málo z toho, co se mi nesmazatelně vrylo do paměti.

Táta se na mě divně zadíval. „Riel ti to snad vyprávěl?“

Potřásla jsem hlavou. „Viděla jsem to... ve svým snu. Viděla jsem i to, jak Riela přepadli... to, jak jsi ho pak zachránil... A taky to, co se tenkrát stalo mámě...“

„Neměl jsem tušení, že máš... takovéto vidiny...“ pronesl ohromeně.

„Měla je máma taky?“ zjišťovala jsem a doufala v kladnou odpověď. Protože pak by to znamenalo, že nejsem až tak divná, jak si připadám.

Jenže táta mě zase zklamal. „Ne, nikdy. Pověz mi... máš ještě nějaké... jiné nezvyklé schopnosti?“

Náhle jsem si nebyla jistá, co mám všechno přiznat. Jestli vůbec něco. A tak jsem radši mlčela.

„Takže máš,“ vyložil si to táta po svým. Bystrej... Co taky jinýho čekat od právníka... „A jaké?“

„Vlastně ani nevím.“

„Izabelo, tohle je důležité! Co tedy umíš?“ nedal se jen tak odbýt. Jo, tuhle tvrdohlavost zřejmě Riel odkoukal od něho.

„Dokážu občas přemisťovat věci... teda jenom malý a v mý bezprostřední blízkosti. To je všechno,“ řekla jsem opatrně.

Netrvalo dlouho a došlo mu to. „Takže máš tu mou dýku?“

Přišlo mi dětinský se tvářit nechápavě. „Ne. Ale řekněme, že vím, kde je.“

„Nevadí, už jsem si mezitím obstaral jinou. Tuhle si můžeš nechat... jako dárek.“

„Bezvadný.“ Opravdu lepší věc mi dát nemohl. Příště mi rovnou může věnovat krabici granátů! Pak mě ale něco napadlo. „Je ze stříbra?“

Vědoucně se pousmál. „Riel už tě konečně zaškolil? Čisté stříbro to není, ale jisté procento ho obsahuje. Ale zpátky k tvým schopnostem... Co dalšího ještě dovedeš? Nevěřím, že by tohle bylo všechno! Vzpomeň si přece... stačí třeba jenom nějaký náznak... nebo něco, co sis nedovedla vysvětlit...“

„Dobrá... Já... viděla jsem ještě něco... ale to jsem nespala. Aspoň si to teda myslím... A ani nevím, co jsem to vlastně viděla. Byla tam tma... a někdo uvězněnej. Dva lidi ho přišli zachránit... A pak se tam objevil někdo další a zavřel je tam taky...“ Uvědomovala jsem si, že blekotám, jako kdyby mi skutečně už hráblo, ale nevěděla jsem, jak jinak ten zážitek popsat.

Táta ale nevypadal překvapeně. Ani že by si myslel, že jsem už naprostej cvok. Místo posměšnýho zasmání jenom přikývnul, skoro jako kdyby přesně tohle očekával.

Ztěžka jsem polkla. „Tati... Co to všechno znamená? Co se to se mnou děje?“