Díl 231-240

Riel doráží na místo a podaří se mu Izabel osvobodit ze zajetí andělů, ale vyhráno ještě nemají. Protože je tu Petr, který jim pohotově zablokuje cestu, a také Ariel, který toho ví tolik, že se i Alex nestačí divit...

231. díl

        „Ty ses nechal zabít dobrovolně?!“ vyjekla jsem nevěřícně a bezděčně se přitom zadívala na Ariela, snad v naději, že mi řekne, že to tak nebylo. Ale on se jenom usmíval tím svým chladným způsobem a zdál se být na sebe náležitě pyšný. A upřímně, měl taky proč. Přesvědčit hned několik lidí, že je pro ně lepší být po smrti, to už chce fakt hodně velkou dávku talentu!

„Neměl jsem moc na výběr, když jsem nechtěl skončit jako ty... jedna z Temných... zatracená a pronásledovaná... Navíc být andělem zkázy má spoustu výhod... jakmile mi Ariel prozradil, co všechno budu mít za schopnosti, už jsem déle neváhal. Navíc jsem si říkal, že tak aspoň budu moct ztrestat tvé vrahy... A teď k tomu budu mít konečně dokonalou příležitost!“ Petr se hrozivě zasmál a já se nemohla nepodivit, co jsem na něm vlastně kdy viděla.

A nejvíc mě znepokojovalo vědomí, že povaha andělů by měla zhruba odpovídat tomu, jací byli jako lidé... ještě za života... Jak je potom ale možný, že jsem si nikdy nevšimla, co je Petr vlastně zač? Že je tak... záštiplný... krutý... nemilosrdný...  A nebo ho tak změnila až ta jeho smrt?

„Jestli chceš ztrestat mýho vraha, tak stojí poblíž tebe a je to Ariel!“ sdělila jsem mu důrazně, i když jsem si od toho vůbec nic neslibovala. Jak se zdálo, vraždy jeho rukou byly vždy brány jako součást jeho poslání a tedy nic, co by mělo být potrestáno. A ani teď tomu nebylo jinak.

„Ariel se tě jenom pokoušel zachránit před údělem Temných...“ vysvětloval mi Petr tónem, jako bych byla snad nesvéprávná. „Kdyby tě opravdu zabil, tak bychom to nemuseli dělat teď. Tolik bych si přál, aby tvá duše mohla být ještě očištěna, ale podle všeho už je na to příliš pozdě...“

Zvuk motorky ještě zesílil a Ariel začínal být netrpělivý.

„Petře, už odsud zmiz! A čekejte na můj signál!“ nakázal mu a on se poslušně vytratil kamsi mezi baráky.

Proč by měl taky odporovat svýmu spasiteli, že jo?! Chtělo se mi z toho všeho řvát. A nebo metat blesky... Znova jsem se o to neúspěšně pokusila a v duchu jsem nadávala Nikole, že zničila všechny mý ampule s krví. Kdyby se mi podařilo získat něco málo z ní... dokázala bych nás možná zachránit obě... říkala jsem si s pohledem skoro hladově upřeným na ni. Všimla si toho.

„Iz... o co tady jde? Co jsi vlastně zač?!“ dožadovala se odpovědí, který jsem ani já neznala.

Nenamáhala jsem se na to nějak reagovat, už jen proto, že jsem zrovna skrz hradbu andělů zahlídla Riela... a pohled na něho mi takřka vyrazil dech... Vyhlížel skoro jako nějaký středověký rytíř, akorát místo oře měl motorku a namísto dřevce třímal svou katanu... a aniž by zpomalil, řítil se přímo na nás. Mí strážci se začínali nervózně ošívat a neustále otáčeli hlavy jeho směrem, jenom na Ariela to zřejmě moc velký dojem neudělalo.

„Jenom blafuje! Zůstaňte na svých místech!“ nařídil jim a sám se pro všechny případy odsunul jinam.

A dobře udělal, protože v následujícím okamžiku stočil Riel svou motorku prudce doleva a pravačkou, v níž svíral svou zbraň, máchnul přímo proti našemu malýmu shromáždění. Její ostří se zalesklo, jak naprosto lehce projelo těly čtyř andělů a ti bez jedinýho zvuku, bez jediný kapky krve klesli k zemi. Koukala jsem se, jak z nich vyprchává energie... vypadalo to skoro jako nasvícená mlha, která stoupá vzhůru k nebi... a čím víc jí mizelo, tím míň zřetelný byly ty... jejich ostatky...

„Izabel! Ke mně!“ zařval na mě Riel krátce před tím, než jsem za sebou zaslechla bolestivý výkřik a náhle se ocitla docela volná. Bez váhání jsem uposlechla a pospíšila si k němu, zatímco on té prodlevy využil k tomu, aby vyslal ještě několik dalších hvězdic mezi anděly. Byli z toho stejně nadšení jako ten, co mě prve hlídal, a díky tomu, že si je začali okamžitě vytahovat, se mi podařilo bez větších problémů dostat až do Rielovy blízkosti.

„Dělej, nasedej!“ pobídnul mě celkem zbytečně, protože v tu chvíli jsem se už drápala za něj a sotva jsem ho objala kolem pasu, provedl velkým obloukem obrat, při kterým katanou pocuchal pár dalších andělů, a pak prostě vyrazil pryč dřív, než se na nás mohl zbytek tý sebranky vrhnout.

„Kde je táta?“ houkla jsem mu do ucha a přitiskla se ještě těsněji k jeho zádům.

„Na druhý straně!“ odvětil stručně, ale nevypadalo to, že by se tam chystal v nejbližší době vydat.

„To ho tam necháš samotnýho?!“

„Umí se o sebe postarat! Já tě mám co nejrychlejc dostat do bezpečí!“

„Umí postarat?! Je tam Petr! A má s sebou svý kámoše... anděly zkázy! To taky jako zvládne docela sám?!“

Riel procítěně zaklel.

„Přesně tak!“ sdílela jsem plně jeho názor.

„Fajn, vyhodím tě někde ve městě a pak se sem vrátím!“ rozhodnul se.

„Na to není čas, musíš se vrátit hned! Pomůžu vám... aspoň si vyzkouším bleskování v praxi... jenom potřebuju krev!“

„Tady!“ zalovil Riel bez zdržování v bundě a podával mi svý pouzdro. Zatím to ale neotočil.

Chystala jsem se do něj znova pustit, jenže než jsem se k tomu dostala, objevila se přímo před náma se strašlivým hřmotem ta puklina...

232. díl

        S hrůzou jsem koukala, jak se země před náma prostě rozevřela, jako kdyby byla jenom na zip, ta nemožně široká trhlina se táhla až kam jsem dohlídla a nebyla vůbec žádná šance se jí nějak vyhnout nebo ji dokonce přeskočit.

Riel udělal zřejmě to jediný, co mu v tý situaci zbývalo... prudce uhnul do strany. Netuším, jestli to způsobily otřesy, který zachvátily půdu pod náma, a nebo by se to stalo i tak, ale další, co si vybavuju, je, že jsem sebou tvrdě třískla o zem a ještě pár metrů po ní jela, než jsem zůstala bezvládně ležet.

Nejdřív jsem myslela, že je po mně, jenže to by mě všechno tak strašlivě nebolelo. Zkusmo jsem pohnula rukou a měla jsem pocit, že asi omdlím. Procítěně jsem aspoň zařvala. Když na mě vzápětí padnul něčí stín, ani jsem se nenamáhala otočit hlavu, abych zjistila, kdo to je. Protože to mohl být jedině ten hajzl Ariel, který se přišel popást na mým utrpení a pak mě dorazit. Fakt anděl milosrdenství!

„Jsi celá?“ zaslechla jsem namísto toho Rielův ustaraný hlas a hned nato poklekl u mě a pátravě si mě prohlížel. „Nepraštila ses do hlavy?“

Zaznamenala jsem šrám na jeho tváři a taky to, že je zčásti pokrytý jemným pískem, který tady byl snad docela všude, ale jinak vypadal celkem v pořádku. Aspoň někdo...

„Hlava je dobrá, zbytek je horší,“ zkonstatovala jsem věcně, protože právě teď nebyl čas se litovat, i když mě to k tomu strašlivě svádělo. Prostě si jenom lehnout a na všechno se vykašlat. Jenomže to bych nesměla slyšet ten rámus, který k nám zazníval z místa, kde mě předtím Ariel držel. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo zvuk kulometu... ne teda že bych ho někdy v životě slyšela jinde než ve filmech, ale určitě to byla nějaká střelná zbraň. A to mě dost děsilo.

„Alex se na ně trochu vyzbrojil,“ vysvětloval Riel, zřejmě, aby mě uklidnil, jenže způsob, jakým co chvíli tím směrem koukal, to vyloženě kazil.

„Fajn... tak jdeme za ním!“ pronesla jsem rozhodně, spíš proto, že jsem se potřebovala vybudit k nějaký aktivitě, než že bych se snažila přesvědčit Riela. Ostatně on spolupracoval líp než mý tělo, když mi bez požádání a za občasnýho syknutí z mý strany pomohl na nohy. A tehdy jsem si to uvědomila.

„Doprčic, ztratila jsem ty ampule!“ vyjekla jsem polekaně a zpanikařeně se rozhlížela na všechny strany, jestli to pouzdro náhodou někde neuvidím. „Musely mi vyklouznout z ruky...“ Měla jsem děsnou chuť brečet.

„Nevadí, Alex bude mít nějaký u sebe!“ zarazil mý fňukání ještě v zárodku Riel a rázně mě před sebou postrkoval k motorce. A tam jsme ho spatřili.

S lehkým úsměvem si prohlížel Rielův stroj, který se poněkud ledabyle povaloval na zemi, a pak se zadíval na nás. Jeho chladný oči slibovaly smrt a přestože nedržel v rukou žádnou zbraň, a podle mě neměl ani žádnou u sebe, já tomu příslibu věřila.

„Neměl bys na tom jezdit, když nedokážeš pořádně udržet rovnováhu,“ poučil Riela blahosklonně, skoro jako kdyby byl jeho otcem. „Jeden malý otřes a co to s vámi provede... možná bych vám toho mohl předvést ještě víc... ze staré známosti, co myslíš, Izabelo?“

„To byla tvoje práce?“ zeptala jsem se poměrně zbytečně.

„Ano. Není to úžasné?“ Petrův úsměv se ještě rozšířil, když se znova obrátil na mýho ochránce. „Když jsme se setkali naposledy, byl jsem ve značné nevýhodě... byl jsem živý... ale mezitím jsem ten drobný handicap odstranil... Otázkou ale je, jestli si na mě pořád ještě troufáš...“

„Na tebe kdykoli!“ procedil Riel mezi zuby a tasil svou katanu, což přimělo Petra, aby se burácivě zasmál.

„Tohle proti síle, která dřímá v nitru Země? Nepřipadáš si poněkud směšný?“ poznamenal a pohrdavě si svýho protivníka přeměřoval.

Snad už postý jsem se pokusila aspoň o malý, docela malilinkatý blesk, ale jediný výsledek byl, že mě úporně rozbolela hlava. Skvělý, vážně skvělý...

Bezmocně jsem sledovala, jak Petr soustředěně přimhouřil oči, a zem pod našima nohama se začala povážlivě chvět. Riel neváhal a rovnou se na něj vyřítil, jen aby byl vzápětí zastaven prasklinou, která se znenadání vytvořila těsně před ním. Obratně uskočil a chtěl pokračovat ve svým útoku, ale Petr taky nelenil, takže namísto boje byl nucen opět uhýbat před novou trhlinou.

„Vidím, že sis uměla vybrat, Izabelo, podle toho, co tu předvádí, je opravdu zdatný tanečník!“ smál se Petr škodolibě. „Naneštěstí tohle nejsou taneční závody, ale boj o život...“ upozornil nás, než máchnul rukou a ta puklina se poslušně rozběhla tím směrem, kterým ukázal, což znamenalo přímo proti Rielovi. A nešlo o žádnou vláskovitou prasklinku, tohle byla průrva snad tři metry široká, a jemu pomalu ale jistě docházel prostor, kam by před nima mohl utíkat.

„Ještě mi zatanči!“ zvolal Petr vesele a vyschlá půda pod jeho velením začala pukat hned na několika místech zároveň.

A Riel namísto toho, aby si odtamtud pospíšil co nejrychleji pryč, zasunul katanu zpátky do pouzdra a zastavil se přímo naproti němu.

233. díl

    Dělilo je od sebe jenom pár metrů rozpukaný země, ale stejně tak to mohly být kilometry nebo dokonce i víc. Vzájemně se přeměřovali nenávistnýma pohledama a mně bylo úplně jasný, že pouze jeden z nich odsud odejde živý. Teda… pokud se Petr ještě vůbec mohl počítat mezi živý.

Využila jsem tý chvilky relativního klidu, abych očima prozkoumala nejbližší okolí, jestli náhodou nenajdu někde opodál příhodný šutr nebo jiný šikovný předmět, který bych mohla Petrovi hodit na hlavu, ale naneštěstí jsem nic neobjevila. Krom Rielovy motorky, samozřejmě, jenže vzhledem k tomu, že byla těžká jako prase, se mi s ní i přes mý úsilí nepodařilo pohnout ani o cenťák. A běžet k němu docela beze zbraně se mi zrovna moc nechtělo, už jenom proto, že jsem pochybovala, že bych se dostala kdovíjak daleko. Ovšem zdálo se, že mi nic jinýho nezbude.

Zhluboka jsem se nadechla, připravená vyrazit kupředu, až se k tomu naskytne vhodná příležitost. Neměla jsem ponětí, na co vlastně čekám, protože naše situace mohla být akorát horší, nejspíš zapracoval pud sebezáchovy, který mi radil nehrnout se bezhlavě do náruče smrti. A nebo jenom přirozená zbabělost. Protože já ještě nechtěla umřít, to mi věřte, ale měla jsem blbý tušení, že na tohle nikdo ohledy brát nebude. A ze všech nejmíň Petr, pokud se tak dalo usuzovat z toho hnusnýho šklebu, se kterým si nás přeměřoval.

„Myslel sis, že se mě zbavíš stejně lehce jako Ariela, co?!“ houknul na Riela posměšně a tvář mu přímo zářila triumfem. „Je vidět, že ses dosud nestřetnul s žádným andělem zkázy, jinak by tě ani nenapadlo mi vzdorovat! Pro mě jsi míň než červ... můžu tě zašlápnout, kdykoli se mi zlíbí!“

„Vážně? To mi lichotí! Myslel jsem si, že váš druh likviduje v poněkud větším měřítku!“ odseknul mu Riel podobným tónem a pokoušel se udržet rovnováhu, což vzhledem k silnýmu chvění, který bez ustání probíhalo pod našima nohama, nebylo jednoduchý.

„Obvykle ano... ale když za mnou Ariel přišel s malou žádostí a prozradil mi, že jde tady o Izabelu, nemohl jsem se od toho distancovat a nepomoct. Ze staré známosti, víš?“

„Tvoje péče je fakt dojemná!“ prohodil Riel sarkasticky.

„Však ta tvoje taky! Akorát netuším, jestli se tak angažuješ kvůli ní a nebo jsi to jenom dostal rozkazem! Ať tak či onak, můžu ti z vlastní zkušenosti říct, že ona za to nestojí!“

Prudce jsem sebou trhla, jako kdyby mi Petr vrazil důkladný políček. Tohle nepatřilo mezi věci, který člověk rád slýchá... třebaže to bylo z úst mýho bývalýho a teoreticky by mi to teda mělo být šumák.

„Jo? Možná, žes jí za to nestál akorát ty!“ opáčil můj strážce chladně a já měla sto chutí ho obejmout. Ne, že by tomu bylo jindy jinak.

Petr se potměšile zachechtal. „Takže přece jen máš pro ni slabost... Pozoruhodné... Kdybych měl lidské srdce, skoro by mi krvácelo, že tenhle váš románek nebude mít happy end. Ale asi je to tak pro tebe lepší, Rieli. Aspoň tě ušetřím trpkého zklamání. Jako chlap chlapovi ti můžu prozradit, že jsem měl už daleko lepší, než je naše malá Izabelka. Škoda jen, že si ve své naivitě neuvědomuje, jak velká konkurence je kolem... třeba by se potom víc snažila!“

„Stejně jako je škoda, že tu ve svý nadutosti marníš čas nás všech naprosto zbytečnýma kecama! Mýlíš se v ní. A ve mně ostatně taky!“

„Možná... ale v jednom se nemýlím... že tu dnes oba zemřete... A ty tentokrát nemůžeš udělat vůbec nic, abys tomu zabránil!“ pronesl Petr škodolibě a pomalu pozvedl ruce, aby opět navedl další prasklinu naším směrem... Už poslední...

Napnula jsem veškerý svý síly a soustředila se celou svou myslí na bělavý písek na zemi. Kdyby se mi tak podařilo zvednout ho ve víru a vmést Petrovi do tváře, třeba by to Rielovi poskytlo příležitost k útoku. Kdyby ovšem mý schopnosti nebyly na takhle malý předměty krátký. Docílila jsem akorát toho, že pár větších zrnek trochu nadskočilo, ovšem pak hned proklouzly mezi mýma neviditelnýma prstama a neškodně dopadly zpátky na zem.

„Sakra!“ sykla jsem tlumeně.

Petr mě přes to neutichající hřmění slyšet nemohl, avšak Riel se na mě krátce zadíval a pak lehce kývnul, jako kdyby mi chtěl sdělit, že se mám připravit. Netušila jsem, co má v plánu, ani co očekává ode mě, ale přesto jsem mu to gesto trochu úzkostlivě vrátila.

„Doufám, že jste se stihli rozloučit, protože teď už nám na to čas nezbývá!“ prohodil Petr nechutně zvesela a Riel se na něho nevlídně zamračil.

„Tak už přestaň konečně žvanit, ty zkurvysynu, a ukaž, co dovedeš! A nebo jsou ty tvý ubohý kecy tvou jedinou zbraní?!“ vyjel na něho zostra a Petrova tvář se okamžitě zkřivila do hněvivý grimasy.

„Však budeš své neuváženosti ještě litovat! Přesně celé ty dvě vteřiny, než zemřeš!“ varoval ho, nicméně na Riela to přílišný dojem neudělalo.

„Nevím, jak jsi prováděl tohle svý měření, ale doufám, že počítáš i s jistýma odchylkama!“ vysmál se mu, než oběma rukama hrábnul k opasku.

234. díl

        Stříbrný hvězdice se zaleskly, jak prosvištěly vzduchem, a já si dala zatraceně záležet, abych všem čtyřem dopomohla co nejhloubějc do Petrovy hrudi. Musela jsem kvůli tomu několikrát pozměnit jejich trasu, neboť se jim ten hajzl pokoušel vyhnout, ovšem ani jeho mimořádná obratnost nemohla soutěžit s mýma výjimečnýma schopnostma.

Zprvu si neuvědomoval, že to dělám já, zřejmě Ariel nepovažoval za nutný ho informovat, že jsem tak trochu... jiná. Ale když v jednu chvíli zachytil můj pohled, zdálo se, že mu to došlo. Strnul... a to byl jeho konec. Vrhací hvězdice se krvelačně zabořily do jeho těla, jen několik špiček zůstalo trčet ven, jakoby se mu chtěly vysmívat.

Bylo zřejmý, že to nečekal. Jenom slabě vyheknul a s naprosto užaslým výrazem na ně zíral, zatímco se ztěžka sesul na kolena. Jeho světlo se pozvolna vytrácelo, přesto mi neunikl výraz plný bolesti, který se mu krátce mihl po tváři, než se v obláčku temnýho dýmu rozplynul docela. Poslední, co se mi podařilo zachytit, bylo cosi jako náznak úsměvu. Nechápala jsem, co ho mohlo vyvolat, a nejdřív jsem si naivně myslela, že byl nakonec možná rád, že jsme ho vysvobodili z jeho zlovolný existence. To bylo ale jenom do onoho okamžiku, než jsem se podívala na Riela. Teda lépe řečeno na místo, kde ještě donedávna stál. Protože on už tam nebyl!

„Rieli?!“ vyjekla jsem poplašeně a bez rozmýšlení jsem se rozběhla směrem, kde se prve nacházel.

„Ani se nehni!“ ozval se jeho hlas jakoby odnikud a já poslušně strnula.

Protože jsem se ihned dovtípila, co se přihodilo. Ostatně široká puklina, která hyzdila tvář země jako nějaká hluboká jizva, byla víc než dostatečným vodítkem.

„Jak ti můžu pomoct?!“ vyptávala jsem se a natahovala krk v naději, že z Riela zahlídnu aspoň kousek, jenže to se mi bohužel nepoštěstilo.

„Zůstaň, kde jsi!“ nařídil mi nesmlouvavě. „Není to tu stabilní!“ dodal ještě a můžu říct, že docela zbytečně. To zlověstný dunění sice mezitím utichlo, avšak pořád jsem cítila, jak se půda pod mýma nohama mírně chvěje, což jistě neznamenalo nic dobrýho.

„Dostaneš se nějak ven?“ ubezpečovala jsem se. Přece jsme zdárně nepřežili Petrův útok, jen abych o něj teď přišla! Navíc k nám stále z dáli doléhaly zvuky střelby, což mě na jednu stranu uklidňovalo, jelikož to znamenalo, že je táta dosud naživu, ovšem na druhou mě sužovaly obavy, jak dlouho se tam ještě sám udrží.

„Jo, snad. Drolí se to jako svině,“ vypravil ze sebe Riel poněkud udýchaně, zřejmě nebylo právě jednoduchý viset v nějaký blbý průrvě.

Měla jsem děsný nutkání vydat se neprodleně k němu; kdybych si opatrně klekla na okraj, třeba bych na něj dosáhla, ale předpokládala jsem, že Riel věděl, co dělá, když mi to zakázal. Jenže nečinně čekat, jestli si sám pomůže, se mi taky ani trochu nezamlouvalo.

„Jak jsi na tom?“ zavolala jsem po chvilce, která se mi zdála skoro jako věčnost.

„Zatím ještě visím!“ odsekl lehce nedůtklivě.

„Fajn!“

Podrážděně jsem si založila ruce na prsou a znepokojeně naslouchala občasnýmu zaklení, který se z tý praskliny ozývalo. Podle výrazů a tónu mi nepřipadalo, že by se Rielovi nějak zvlášť dařilo. A zvuk sypajícího se písku taky nebyl zrovna povzbudivý. Posléze už jsem to nevydržela a takřka po špičkách jsem se vypravila na místo Petrova skonu. Nebylo těžký ho najít, protože všechny čtyři hvězdice se dosud povalovaly na zemi, o to obtížnější ale bylo se k nim dostat. Naštěstí mi postačilo být na dohled a ty kousky stříbřitýho kovu se samy poslušně zvedly, aby vzápětí měkce usedly u mých nohou.

Původně jsem je plánovala použít jako oporu pro Riela, jakési stupínky, který by mu usnadnily výstup nahoru, avšak když jsem si je blíže prohlídla a zjistila, že jsou celý zohýbaný, byla jsem nucena od svýho záměru upustit. A beztak byly příliš malý, kdybych je bezpečně uvěznila do stěny z písku, už by z nich nejspíš nečouhalo ven vůbec nic. Zklamaně jsem je zahodila a snažila se vymyslet rychle něco jinýho, když se opět ozval Riel.

„Izabel?“ Jeho hlas zněl natolik zdráhavě, až mě to naplnilo nepříjemnou předtuchou. Jako kdyby se se mnou chystal rozloučit!

„Jo?“ vypravila jsem ze sebe, hrdlo stažený úzkostí a slzy skoro na krajíčku. Takhle to přece nemůže skončit! Nesmí!

„Asi to nezvládnu...“ přiznal neochotně a já měla pocit, že se mi na okamžik docela zastavilo srdce.

„To neříkej! Nějak si přece poradíme!“ přesvědčovala jsem ho horlivě, pomyšlení na to, že bych ho měla ztratit, bylo naprosto nesnesitelný. „A nebo někoho přivedu, jenom se drž!“ zapřísahala jsem ho.

„A koho bys chtěla přivést? Je tu jenom Alex a ten už má takhle dost starostí! Navíc... dlouho tu asi nevydržím... Jenom během týhle chvilky, co spolu mluvíme, jsem sklouznul skoro o dva metry...“

235. díl

        Po těhlech slovech už jsem na nějaký příkazy kašlala a opatrně jsem se přiblížila k okraji průrvy, abych nahlídla dolů.

Pohled na Riela nebyl zrovna moc povzbudivý. Sice prasklina, do který spadnul, nebyla tak široká jako jiný, takže byl zapřený rukama i nohama na obou stranách jako nějaký horolezec, ale na to, aby se bez pomoci dostal ven, by okolní materiál musel být o něco pevnější. Takhle mu dalo už dost zabrat, aby se aspoň jakžtakž udržel na svý současný pozici. Ta byla mimochodem natolik hluboko, že ani nemělo smysl k němu natahovat ruku.

Pomalu jsem klesla na kolena a když ke mně Riel znenadání vzhlídnul, tvář celou pokrytou pískem, chtělo se mi brečet. Nejspíš to na mně poznal, protože se lehce zamračil.

„Jestli hodláš řvát, tak radši zas běž! Víš dobře, jak mi ten zvuk leze na nervy!“ zavrčel na mě nevlídně, ale přišlo mi, že to jenom hraje. Kvůli mně. Což mě samozřejmě dojalo ještě víc. Ale na nějaký slzy teď nebyl čas… musela jsem něco udělat… prostě musela!

„Možná kdybych to tu prohledala a našla nějaký lano…“ zadumala jsem nahlas, i když moc nadějí jsem si nedávala.

„Ani to nezkoušej, ještě na sebe upozorníš zbytek těch hajzlů! Radši se odsud kliď… jestli zvládneš mou motorku, tak je ti plně k dispozici, řekl bych, že se jí tím pádem nic hroznýho nestalo. Hlavně běž někam mezi lidi… tam snad budeš aspoň na chvíli v bezpečí…“ instruoval mě Riel věcně, jeho hlas skoro prost veškerých emocí.

„Nikam nejdu, nenechám tě tady trčet!“ odsekla jsem bez váhání. „Zkus aspoň vylízt o něco vejš! Abych na tebe dosáhla!“ prosila jsem ho.

„Myslíš si snad, že tady dole čekám jenom na to, až mi tohle řekneš?!“ procedil mezi zuby kysele. „Když se budu pokoušet vylízt nahoru, propadnu se akorát hloubějc! Když se nehejbu, tak to celkem jde… sice se to pořád trochu sype, ale zatím ještě držím na jednom místě!“

„To je sice hezký, ale já bych tě radši viděla venku!“ křikla jsem na něj. „No tak… nějak to přece jít musí!“

„No… kdybys měla andělský křídla a slítla sem dolů pro mě, tak bych se tomu ani moc nebránil!“ ušklíbnul se, zřejmě už víceméně smířený se svým osudem. „Moje ego by se s tím sice muselo chvilku vyrovnávat, ale nejspíš bych to nakonec překousl!“ zažertoval nevesele.

„Těší mě, že bys byl až takhle rozumnej, ale stejně je ti to úplně nanic!“ odsekla jsem nevrle, protože mě štvalo, že mě vůbec nic nenapadá, a Riel namísto toho, aby zkusil něco vymyslet sám, mele akorát kraviny.

„To je blbý… chtěl jsem ti dát za svou záchranu pořádnou pusu…“ dobíral si mě dál, zatímco se snažil ještě hlouběji zavrtat špičky nohou, aby získal větší stabilitu.

Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že pramínky písku, který se bez ustání sypaly kamsi do útrob Země, ještě zesílily. Každopádně můj pocit beznaděje zesílil určitě.

„Co kdybych zkusila odhrabat část písku na jedný straně? Třeba bys tam pak dokázal doskočit!“ navrhla jsem skepticky.

„Vypadám snad jako spider-man? Navíc jak rejpneš do horní vrstvy, sesype se to tu na mě úplně,“ namítl Riel a s rezignovaným výrazem se rozhlídnul kolem sebe. „Kdybych měl nějakou oporu pro nohy a nebo ruce… ale jak se o něco pokusím, už klouzám dolů. To udělaly ty zatracený otřesy… ty stěny držej fakt jenom na dobrý slovo!“

„Chtěla jsem použít ty tvoje hvězdice, ale chtělo by to něco solidnějšího…“ Můj pohled bezcílně putoval sem a tam, až se s úžasem zastavil na Rielových zádech. No ovšem!

„Rieli?“

„Hm?“ zamručel.

„Něco zkusím, jo? Ani se nehni! A… drž se!“ upozornila jsem ho.

„Hej, co chceš dělat?!“ houknul na mě znepokojeně. Na týpka, co by měl každým okamžikem spadnout, až příliš. Teprve po jeho dalších slovech mi došlo, že nemá strach o sebe. „Neopovažuj se sem za mnou lízt, slyšíš?!“

„To ani nemám v úmyslu! Chci jenom zabodnout tvoji katanu kus nad tebe, aby ses jí mohl chytit!“ prozradila jsem mu svůj plán a čekala, že mi za to hned vynadá. Ale on mě překvapil tím, že neprotestoval.

„Dobře, to by snad mohlo vyjít. Jenom žádný prudký pohyby, jo?“

Přikývla jsem. „Neboj, budu to mít zcela pod kontrolou,“ uklidňovala jsem ho, ale musím říct, že jsem nemluvila tak docela pravdu. Jo, věcma jsem pohnout uměla, jenže nikdy jsem se tomu nevěnovala natolik, abych se dopracovala k naprostý preciznosti. Teď jsem toho trpce litovala.

236. díl

        Byla jsem celá rozechvělá a na mým výkonu to bylo pořádně znát. Ještě štěstí, že se Riel nekoukal nahoru, takže nemohl vidět, jak se mu přímo nad hlavou pohupuje jeho katana. Nejspíš by ho to vyděsilo natolik, že by se dobrovolně pustil.

„Už to bude…“ informovala jsem ho spěšně, než jsem přesunula jeho zbraň ze svislý polohy do horizontální a začala ji přibližovat ke stěně.

„Jen si dej klidně načas, já tu ještě chvíli vydržím,“ ubezpečil mě Riel přívětivě a já se v duchu pomodlila, aby můj plán vyšel. Už jenom proto, abych si mohla vyzvednout ten slíbený polibek.

Pomalu, centimetr po centimetru jsem zasouvala čepel katany do stěny z písku a očima přitom hypnotizovala neposedný zrnka, aby se ani neopovážily pohnout. Spousta jich na mě kašlala a klidně se rozběhly dolů, ale nakonec se mi přece jen podařilo zabořit celou zbraň až po jílec do tý sypký masy a úlevou jsem vydechla.

„Hotovo,“ oznámila jsem Rielovi s náznakem hrdosti v hlase.

Nechtěla jsem dopředu jásat, ale už takhle bylo fajn, že jsem mohla aspoň něco udělat, než jenom bezmocně přihlížet. Navíc… třeba to vyjde… musí! A podle výrazu Riela, který kritickým pohledem zhodnotil mý dílo, jsem hádala, že si v duchu říká totéž.

„Zvládneš ji přemístit ještě jednou? Tohle mi až nahoru nevystačí,“ ujišťoval se a já ho ubezpečila, že pokud na ní nebude viset on, nebude to problém.

„Dobře. Drž mi palce.“

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak pozvolna uvolnil jednu nohu a ruku, aby se mohl vytáhnout o něco výš, jenže ani tak se mu nepodařilo dosáhnout na ten provizorní stupínek. Sakra, neměla jsem to dávat tak daleko! vynadala jsem si a už jsem se chystala na něho zavolat, ať se zase pevně drží, že to přesunu níž, když se celý jeho tělo napjalo a vymrštilo směrem nahoru. V oblaku prachu, který se zvednul, když se masy písku začaly bortit dovnitř, jsem nejdřív neviděla vůbec nic a jen jsem úpěnlivě doufala, že se Riel stačil zachytit, než se to celý zřítilo. Potom konečně ten zvuk drolícího se písku utichl a vzduch se pozvolna pročistil natolik, abych spatřila, že je Riel dosud naživu. Jednou rukou pevně svíral rukojeť meče, zbylýma končetinama se opět přidržoval po stranách, třebaže se to zrovna nezdálo jako to nejlepší jištění.

„Už jsem se začínala bát!“ vydechla jsem stísněně.

„Neříkej, že bych ti chyběl!“ odvětil chraplavě, než začal opatrně šplhat vzhůru, svou katanu na okamžik použil jako oporu pro nohu, aby vzápětí zakotvil kousek nad ní. Soudě podle toho, jak se stěny kvapem sesouvaly dolů, tam nemohl vydržet dlouho.

„Můžeš to přemístit!“ upozornil mě a já si pospíšila, abych to provedla co nejrychleji, protože jsem hádala, že je jen otázkou několika málo minut, než se celá ta průrva zbortí a pohřbí pod vrstvama písku všechno, co se v ní bude zrovna nacházet.

Riel si to zřejmě uvědomoval stejně dobře, neboť se opět vyhoupnul ke kataně a pokračoval ve svým výstupu. Čím výš se dostával, tím míň byl písek ochotný spolupracovat, a tak jsem pro jistotu bodla jeho zbraň ještě kousek od ústí jámy, aby se měl čeho chytnout, kdyby došlo k nejhoršímu. K mý úlevě to nebylo nakonec zapotřebí, ale aspoň mu to ulehčilo vylejzání ven. Vypadal vcelku nepokořeně, když se posléze objevil na povrchu, a jako kdyby vůbec o nic nešlo, vytáhnul svou katanu a zručným pohybem ji vrátil zpátky do pouzdra, zatímco mě jakoby mimochodem popadl za paži a odváděl do bezpečný vzdálenosti.

„Tohle už mi nikdy nedělej!“ zapřísahala jsem ho dosud rozechvělým hlasem a pevně jsem se k němu tiskla, bez ohledu na to, že byl celý zaprášený a ze všeho nejvíc připomínal zombie, která se po dlouhým spánku vyhrabala ze země.

„To ti můžu klidně slíbit, jednou mi to bohatě stačilo,“ odvětil s náznakem úsměvu a krátce mě přivinul na svou hruď, než svý sevření opět povolil a dál mne vlekl za sebou, dokud jsme se nedostali až k jeho motorce.

„Nejradši bych tě nechal tady, ale kdoví, kdo se tu ještě objeví…“ zamumlal, zatímco zvedal svůj stroj ze země. Šrámů na něm viditelně přibylo, nicméně žádný z nich nevyhlížel fatálně. „Ale až tam dorazíme, drž se někde za mnou, rozumíš?!“ nařídil mi a já povolně přikývla.

Původně jsem se sice chtěla proti podobnýmu jednání ohradit, protože nebýt mě, tak ještě visí v tý díře, ovšem pak jsem si řekla, že se takhle chová možná jen proto, aby opět získal pocit, že má věci pod kontrolou. A proč mu to teď nedopřát, před nadcházejícím bojem jistě nepotřeboval, aby mu někdo připomínal, že měl fakt namále.

„Tak nasedej, ať to máme za sebou… Snad to tam Alex zatím trochu pročistil, protože až zjistí, že jsem se vrátil i s tebou, otočí ten kvér proti mně,“ odtušil Riel bez nadšení a já se rychle vydrápala za něj, abychom mohli vyrazit za tátou.

A hrozně moc jsem si přála, aby všechny ty strašný vidiny, který jsem měla, byly jen výplodem mý fantazie. Jenže… proč jsem tomu ani trochu nevěřila?

237. díl

        Sotva jsme se přiblížili k bojišti, protože jinak se to místo střetu bandy andělů s mým tátou fakt nazvat nedalo, měla jsem dojem, jako kdybych se náhle ocitla uprostřed děje nějakýho akčního filmu, kde zastánce dobra stojí docela sám proti hrozivý přesile… akorát táta vypadal, že je na to pořádně vybavený.

Zatímco se částečně kryl za velkým černým dost bytelně vyhlížejícím autem, jehož střechu používal jako podpěru pro svou zbraň – podle všeho opravdu kulomet – nepřestával zasypávat hordy andělů kolem sebe sprškama střel. Nepřipadalo mi to ale moc účinný, protože ti zmetci byli dost mrštní na to, aby se většině kulek vyhnuli, a taky se jejich počet mezitím dost výrazně zvýšil, takže i když to občas nějaký schytal, celkovou situaci to moc nezměnilo. Ariela jsem nikde nezahlídla a co jsem si tak stihla povšimnout, tak tu nebyl ani žádný z andělů zkázy, což mě aspoň trochu uklidnilo, stejně jako skutečnost, že žádný z andělů netřímal lepší zbraň než meč. A táta už si dával sakra dobrý pozor, aby se k němu nedostali natolik blízko, aby ho mohli použít. Přesto se mi srdce svíralo úzkostí.

Usilovně jsem se snažila vybavit si nějaký detaily z tý svý vidiny, cokoli, co by mi napovědělo, kde k tomu dojde a jak, nicméně ať jsem se rozhlížela sebelíp, žádný záchytný bod jsem neobjevila. Zato jsem si náramně dobře uvědomovala nevlídný pohled, který na mě táta krátce vrhnul, jakmile jsme poblíž něj zastavili. A nejen na mě.

„Copak ses docela zbláznil?! Proč jsi ji přivezl zpátky?!“ houkl na mýho ochránce zlostně, jeho pozornost znova soustředěná na nepřátele kolem.

„Neměl jsem na vybranou, jeden z andělů zkázy nám odříznul cestu,“ vysvětloval Riel poněkud zahanbeně. „Už otravovat nebude, ale stihnul to tam dost zřídit, nedá se tudy projet.“

„Všimnul jsem si, že se zkázonoši někam vytratili, zřejmě dostali za úkol postarat se, aby odsud nikdo neunikl…“ odtušil táta ustaraně. „I tak jsem doufal, že se vám to povede.“

„Můžu nechat Izabelu tady u tebe a jet to obhlídnout na druhou stranu. Třeba se mi to tam povede pročistit,“ navrhnul Riel, i když moc nadšeně to zrovna neznělo.

Ostatně ani já nechtěla, aby se střetnul s dalším zmetkem, jako byl Petr. Vždyť naposled to skoro nepřežil a to by měl tak krátce nato zas pokoušet štěstí?! To se mi ani trochu nelíbilo! K mý úlevě ten divoký nápad nenadchnul ani tátu. Akorát že z úplně jinýho důvodu.

„Třeba ano… a také ti to poskytne dokonalou záminku pro nenápadný ústup, co?!“ obvinil ho chladně a já se k němu radši přitiskla ještě blíž, jako kdybych ho mohla ochránit před tátovým hněvem. Jenže Riel mě jemně odstrčil, čímž mi dal jasně najevo, že tohle si hodlá vyřídit sám.

„Co tímhle chceš říct, Alexi?“ zeptal se podobně ledovým tónem.

„Že je to jenom tvoje vina, že jsme teď tady… a já se nemůžu nepodivit, jestli jsi to neměl hned od začátku v plánu!“

„To si fakt myslíš?! Vážně věříš tomu, že bych tě byl schopnej zradit?!“

„Každý se dá koupit, Rieli… každý. Jenom musíš vědět, co nabídnout,“ pronesl táta cynicky. „Pověz mi… co ti andělé nabídli, že jsi jim Izabelu prodal? Přislíbili ti Eriku? A nebo ti snad pomůžou najít tvou zmizelou sestru? Jen mi to řekni, chci vědět, kolik stojí tvoje loajalita!“

„Moje loajalita není na prodej a ty bys to měl vědět nejlíp, Alexi!“ ohradil se proti tomu Riel ostře. „Uznávám, že jsem při hlídání tvé dcery poněkud pochybil, ale nemyslíš si, že to, že jsem teď tady, dokládá, že stojím při tobě?!“

To neosobní označení mý maličkosti se mě poměrně dotklo, ale radši jsem se k němu nevyjadřovala. Vždyť tohle jsem pro něj celou tu dobu! Akorát dcera jeho nadřízenýho! Břemeno, který s sebou musí všude vláčet! K čertu s ním už!

„Možná,“ připustil táta mírně, než na Riela znova zaútočil. Zatím teda jenom slovně, ale ani tak jsem z toho neměla vůbec dobrý pocit. „A možná je to jenom přetvářka! Marcell se zmiňoval, že jste měli v domě návštěvu andělů… to podle tebe není pochybení?! A že je z mé dcery upír a to jenom kvůli tobě, to také není tvoje pochybení?! Sázel jsem na tebe, Rieli… věřil jsem ti… ale zdá se, že jsem si vsadil na špatného koně!“

„Vážně?“ opáčil Riel odměřeně. „Ať tak či onak, zdá se, že jsem teď jedinej kůň, kterýho tady máš, takže bys udělal líp, kdybys mi ještě chvíli věřil. Stejně jako bys mi měl věřit, že to s Izabelou je mi moc líto. Ale jak už jsem ti řekl předtím, byla to jediná možnost, jak ji zachránit. Navíc… je to tvoje dcera… má tvý geny… a taky různý ne zcela obvyklý schopnosti… přece sis nemyslel, že je to úplně normální holka, a nebo jo?“

„Co ty o tom víš?!“ procedil táta mezi zuby a seknul po Rielovi dalším rozlíceným pohledem.

„Ví to samý co ty!“ vmísila jsem se nezdvořile do jejich debaty, protože už mě neskutečně štvalo, jak se o mně baví, jako kdybych tam vůbec nebyla. A taky se mi nezamlouvalo, jak táta hodil veškerou vinu na Riela, aniž by se obtěžoval nejdřív zjišťovat, jak se věci vůbec měly. „A neřekla bych, že si vedl tak špatně! Určitě ne hůř než ty! Protože tys taky nebyl schopnej mámu ochránit!“ vmetla jsem mu bez rozmýšlení do tváře.

Už si ani nevzpomínám, co jsem si od toho vlastně slibovala, rozhodně jsem ale nečekala, že mě za to táta uhodí. Jenže přesně to se stalo.

238. díl

        Stalo se to tak neskutečně rychle, že jsem neměla šanci ani mrknout, natož pak uhnout, a tak jsem tu pádnou ránu slízla pěkně naplno. Trochu jsem vyjekla a přes slzy, který se mi okamžitě začaly drát z očí, jsem se na tátu vyčítavě zamračila.

„Jen si klidně posluž, ale mámu to stejně zpátky nevrátí!“ vyštěkla jsem na něj a jen s obtížema jsem potlačila nutkání osahat si čelist, jestli ji mám vůbec celou. Bolelo to teda parádně. A když mě táta vzápětí popadl pod krkem a zvednul do vzduchu tak, že jsem špičkama nohou sotva štrejchala zem pod sebou, uvědomila jsem si, že jsem si tuhle rebelskou poznámku měla pro tentokrát radši odpustit.

„Pusť ji, Alexi, teď tu máme poněkud větší problém, než jsou vaše osobní neshody!“ ozval se nečekaně Riel a já k němu zalítla vděčným pohledem, přičemž jsem s lehkým rozechvěním zaregistrovala, že má jednu ruku na jílci svý katany. Jo, chtěla jsem věřit, že je to kvůli mně, jenže vzhledem ke všem těm andělům kolem, který okamžitě využili toho, že je táta přestal kropit kulkama, a hrnuli se k nám, jsem si nemohla být jistá. Ale i tak mě jeho zastání potěšilo. Pokud se proti tomu ovšem neohradil jenom proto, že se bál o svůj vlastní krk, v jeho případě byla určitá míra skepse na místě.

„Osobní neshody?!“ zopakoval to táta znechuceně, ale k mý úlevě mě pustil a chopil se místo toho zas svýho kvéru, aby střelbou opět rozehnal dotírající anděly. „Žádné větší neshody jsme neměli, dokud ses do toho nevmísil ty! Jestli jsi ji proti mně náhodou nepoštval!“

„Náhodou ne, mám dost svých vlastních starostí i bez podobnýho intrikaření!“ odsekl Riel a plynulým pohybem tasil katanu a ladným obloukem rozčísl pár otravných týpků, který se dostali příliš blízko.

„Neměl bys tolik starostí, kdyby ses už dávno odpoutal od svého předchozího života!“ poučil ho táta blahosklonně. „Tvoje minulost je mrtvá, jenom ty to pořád odmítáš přijmout!“

„Moje minulost bude mrtvá teprve tehdy, až ji já sám pohřbím! A k tomu se v nejbližší době nechystám!“ sdělil mu Riel tónem, který dával naprosto jasně najevo, že se o tomhle tématu nehodlá dál bavit, a táta to kupodivu respektoval, i když nejspíš jenom proto, aby se oba mohli soustředit na boj.

A bylo proč, protože namísto toho, aby andělů ubývalo, tak k nám bez ustání proudily nový zástupy chlápků v šedých pláštích, jejich řady byly brzo tak hustý, že skrz ně nebylo vůbec nic vidět, jako kdyby to byl jeden obrovský tmavý mrak, který během chvilky pohltil veškerou modř oblohy. A taky jakoukoli naději na únik. Protože i kdyby se nám nakrásně podařilo dostat z toho těsnýho sevření, ve kterým nás uvěznili, andělé zkázy by nás jistě uniknout nenechali.

„Tati! Máš u sebe nějakou krev?“ vzpomněla jsem si náhle, zatímco jsem se tiskla zády k autu a s úzkostí sledovala dění kolem sebe.

Nemohla jsem si přitom nevšimnout, jak jsou táta a Riel sehraní, andělé, kteří se mrštně vyhnuli sprškám z kulometu, obvykle našli svůj konec na ostří meče, a kdyby se krátce nato nerozplynuli, nejspíš bychom se brzo nacházeli za solidní hradbou z jejich těl. Jo, jednu výhodu ta přesila měla, totiž že i když se člověk nesnažil, vždycky někoho zasáhnul, ale při tom počtu bylo jen otázkou času, než tátovi dojde munice a Rielovi síly. Zatímco u andělů byli padlí ihned nahrazeni někým dalším a nezdálo se, že by se ten příliv měl v dohledný době zastavit.

„Copak nemáš svou?“ zareagoval táta podrážděně, ale bez dalšího otálení mi vtisknul do dlaně svý pouzdro. „Na tohle bys neměla zapomínat! Ani při útěku!“

„Nezapomněla jsem… jenom jsem o ni přišla…“ Chvatně jsem otevřela jednu lahvičku a naráz ji do sebe obrátila. A hned nato pro jistotu ještě jednu. Pouzdro s poslední dávkou jsem si pak strčila do kapsy, abych ho náhodou zas neztratila. „Tak snad se to teď už konečně podaří...“ zamumlala jsem, než jsem se soustředila na jednoho z andělů, který byl poblíž, ale ne zas natolik blízko, aby ho Riel mohl sejmout katanou. Se zadostiučiněním jsem sledovala stříbřitý blesk, který se s tlumeným zasyčením spustil dolů přímo na mou nic netušící oběť, a během okamžiku ji roztříštil na slabě světélkující prach, který ještě chvilku vířil vzduchem, než se rozplynul docela.

„Hezký!“ ocenil to Riel s jemným náznakem úsměvu, pro který bych byla ochotná metat blesky klidně celý den. „Jenom by to chtělo v trochu větším měřítku...“ dodal ještě, čímž mou radost poněkud zkalil.

„Dělám, co můžu!“ zavrčela jsem a pokračovala v bleskování.

Jo, uznávám, že nějaký pořádný rozeklátý blesk by se celkem hodil, jenže ať jsem se snažila sebevíc, nebyla jsem schopná ho vyprodukovat. Ba co víc, po několika desítkách obyčejných blesků už jsem začínala mít dost. Můj dosavadní trénink mě na podobnou zátěž rozhodně nepřipravil, tělo mě brzo brnělo, jako kdyby část těch blesků procházela skrz mě, a hlava se mi motala takovým způsobem, že jsem se bála, abych vzápětí neomdlela.

Přesto mi nemohl uniknout lehký zmatek, který mezi andělama zavládnul. Důvod pro to jsem sice neznala, ale na okamžik to vypadalo, jako kdyby to chtěli vzdát. Aspoň než se objevil Ariel v doprovodu dvou zkázonošů.

239. díl

        „Do prdele!“ zaslechla jsem Rielovo procítěný zaklení a musím říct, že jsem ten sentiment naprosto sdílela. Vzpomínka na kousky, který nám Petr předváděl, byla dosud až příliš živá, než aby mě pohled na hned dva podobný zmetky mohl nechat klidnou. I táta zpozorněl. Jeho kulomet se na čas odmlčel, aby dal prostor k vyjádření jemu.

„Nechápu, že ze všech grázlů pošlou vždycky zpátky tebe!“ zavrčel na něj nenávistně a Ariel se potěšeně pousmál, jako kdyby mu právě složil tu největší poklonu.

„I mně už se po tobě stýskalo, Sášenko. Nějak ses mi poslední dobou vyhýbal. A nebo to bude tím, že už sis na špinavou práci našel dost vlastních lidí a nemusíš ji tak dělat sám?“ pronesl posměšně a pomalu kráčel k nám. Shluk jeho druhů se před ním ochotně rozevřel, skoro jako nějaký biblický moře, a tiše sledoval, co se bude dít dál. Stejně jako já.

„Možná jenom nedělám žádnou špinavou práci!“ odsekl táta a chladně si Ariela přeměřoval.

„Tomu nevěřím!“ zasmál se on. „Vždyť ta ti šla vždycky ze všeho nejlépe! Ale možná, že už stárneš... smůla je, že nemáš vedle sebe nikoho, komu bys mohl věřit, že tě nezradí, když se naskytne vhodná příležitost... Jsi docela sám... a patří ti to! Ty sis taky nebral servítky, když šlo o druhé! Když šlo o prosazení tvých vlastních cílů!“

„Šlo o dobrou věc, což se o tvé motivaci říct nedá!“

„O dobrou věc?!“ uchechtnul se Ariel. „A koho to zajímá?! Jsi stejně bezohledný jako já... my dva se totiž v podstatě v ničem nelišíme, drahý Alexeji. Bereme si, co chceme, a je nám naprosto jedno, jestli při tom někdo trpí!“

„Neříkej, že jsi mě sem vylákal jenom proto, abys mi cpal tohle do hlavy!“

„A kdo říká, že jsem tě sem chtěl vylákat? Šlo mi jenom o Izabelu a toho tvého věrného poskoka Riela! To, že ses dostavil i ty, pro mě bylo příjemným překvapením!“

„Příjemným?!“ zopakoval to táta pohrdavě. „Rozhodně ne na dlouho! Protože odsud teď hned odcházíme a ty nám v tom nebudeš bránit!“

„Opravdu?“ Ariel vykouzlil na svých úzkých rtech další pichlavý úsměv. „Alexeji, Alexeji... ve svém věku už bys mohl mít víc rozumu, než abys doufal v mou shovívavost. Myslíš si, že jsem sem přivedl všechny tyhle anděly jen proto, abych vás teď nechal jít? Nemáš představu, jak dlouho jsem se snažil tu tvou dcerku polapit! A teď ji konečně mám v hrsti, tak proč bych ji měl zase pustit?!“

„Protože tě o to žádám!“ pronesl k mýmu úžasu táta. „Vím, jak moc jsi toužil mě zabít... když ji necháš jít, tak ti to potěšení dopřeju!“

Prudce jsem se nadechla, abych proti podobnýmu obchodu zaprotestovala, ale jediný ostrý pohled od něj mě umlčel dřív, než jsem ze sebe stihla něco vypravit.

„To nepopírám, Alexeji, byly roky, kdy jsem ani na nic jiného nemyslel... Sebral jsi mi Annu... a to byla velká chyba! Ale... ona už není... a jako anděl bych měl být schopen odpouštět...“

„Takže?!“ udeřil na něj táta.

„Takže ti odpouštím... a ze staré známosti tě dnes dokonce nechám jít... Doufám, že mou velkorysost oceňuješ...“ Ariel se tvářil nadmíru spokojeně.

„Mě? A co Izabela?!“ chtěl vědět táta.

A já ostatně taky. Ale byl tu ještě někdo, o koho jsem si dělala starosti. Koutkem oka jsem se podívala na Riela, který stál nedaleko mě, katanu stále pevně sevřenou v rukou. Táta ho při tom svým licitování docela opomněl zmínit... jako kdyby byl jen pouhým vojákem... postradatelnou figurkou, na který nikomu nezáleží. Teda až na mě.

Zachytil můj pohled a koutky úst se mu lehce zvedly v neveselým úsměvu, který prozrazoval, že si je svýho postavení vědom. A že je s tím celkem smířený.

„Izabela?“

Když jsem zaslechla svý jméno, odtrhla jsem oči od Riela, jen abych se střetla s Arielovým chladným pohledem, kterým mě skoro dychtivě hltal.

„Jak bych ji mohl nechat jít? Copak jsi neviděl ty blesky? Ty přece víš, co to znamená... a nebo aspoň tušíš, s kým to má spojitost...“

„To ano... ale... souvislosti mi dosud unikají...“

„K čertu se souvislostmi! Jak dlouho už to o ní víš? Nechápu, že jste se zachovali tak lehkovážně! Jeden by myslel, že ji budete opatrovat lépe!“ podivil se Ariel, jeho hlas plný znechucení.

„O těch blescích jsem se dozvěděl teprve nedávno od Marcella, do té doby jsem si nebyl jistý...“

„I tak jste měli dost času... Udělali jste velkou chybu, Alexeji... a za chyby se platí!“

„Náš rod ji zatím nechce přijmout, není to tak jednoduché, jak si myslíš!“ namítl táta a já nechápala, proč se s tím zmetkem vůbec vybavuje. A hlavně proč mu něco prozrazuje.

„Kvůli dědictví po Anně, že? Já se jim ani nedivím, že k ní nemají důvěru. Ale teď už je to stejně jedno...“ sdělil nám tónem, který napovídal, že mě nic dobrýho nečeká.

„Co po ní vlastně chcete, Arieli?!“ zamračil se na něj táta. „Jestli je to jenom tvoje pomsta kvůli Anně, tak se snad můžeme domluvit i jinak, ne?!“

„Za normálních okolností asi ano. Kdyby o ni ovšem neprojevil zájem náš Nejvyšší. Někdo něco pokazil... a on chce, aby to bylo co nejdříve napraveno... Naneštěstí pro tebe je tím kazem právě Izabela.“

240. díl

        „Arieli, celý tenhle hon na čarodějnici je jeden velký omyl! Kdyby mezi těmi dvěma byla nějaká významnější spojitost, tak by si Izabela aspoň něco pamatovala, ale ona vůbec nic neví! Možná, že tam u vás nahoře došlo jen k nějaké... drobné chybě a nedopatřením má v sobě kus podstaty andělů zkázy, ale za to přece nemůže! Nechte ji na pokoji!“ pronesl táta neochvějně a musím říct, že i když se mi nelíbilo, že o mně mluví skoro jako o nějaký zrůdě, tak mě jeho nebývalý zájem potěšil. Dost to ovšem kazila skutečnost, že nám všem šlo o život...

„K chybě? Alexeji, takhle naivní přece nejsi! Šlo nepochybně o úmysl... Ty dobře víš, že mám k Nejvyššímu docela blízko... a přece mi neprozradil, proč chce Izabelu přivést. Nechal si to pro sebe, což jenom dokládá, jak je situace vážná. Trochu mi to narušilo plány, protože jsem neměl v úmyslu dopravit ji tam živou... ale teď, když jsem viděl, co dokáže, začínám chápat, z jakého důvodu se o ni zajímá.“

Fakt bezvadný, tolik zájmu najednou! ušklíbla jsem se v duchu a znova jsem proklela Nikolu za ten její pitomý podraz. Kdyby nebylo jí, k tomuhle by nikdy nedošlo. A nebo aspoň ne tak brzo. Jasně, byla to i moje blbost, neměla jsem vůbec utíkat, ale kdo mohl tušit, jaký to bude mít důsledky?

Kdybych aspoň nenechávala tu dýku od táty v báglu a strčila si ji do boty, abych ji měla po ruce! Udělala jsem to kvůli Nice, protože jsem nechtěla poslouchat další scény, kdyby to náhodou zjistila, a taky jsem nepočítala s tím, že ji budu potřebovat tak brzo, i když po mých dosavadních zkušenostech jsem to už nejspíš měla předvídat. Takhle jsem byla docela neozbrojená, protože mohutný meče andělů mizely po jejich smrti s nima a navíc beztak nebyly stříbrný, takže i kdybych nakrásně jeden zvedla a nějakýho anděla s ním bodla, asi by to bylo stejně houby platný. Jedinou mou zbraní tak zůstávalo bleskování, jenže z toho už jsem byla vyčerpaná natolik, že jsem si nebyla jistá, kolik jich ještě zvládnu, než totálně zkolabuju. Vážně skvělý vyhlídky!

„Takže opravdu kdysi existoval?“ ujišťoval se mezitím táta a já hádala, že mluví o tom upírovi, co měl taky podobný schopnosti jako já. Jakže se jmenoval...?

„Ezechiel...“ ozval se kdesi poblíž mě nějaký naléhavý šepot. Rychle jsem se kolem sebe rozhlídla, ale jak Riel, tak táta se soustředili zrovna na Ariela. Navíc... jak by mohl některý z nich vědět, o čem přemýšlím?

„Nejspíš ano, i když přímé důkazy jsem nikdy neviděl,“ přisvědčil Ariel zdráhavě. „Odněkud ale ta hmota pocházet musí a andělského původu rozhodně není. Ostatně by to bylo i logické... protože jestli my máme svého Nejvyššího, proč byste ho neměli i vy? Uměle jste si ve své pýše vytvořili jakýsi sněm, nicméně ty přece tušíš, že pravou podstatu Nejvyššího to nesplňuje...“

„Zdá se, že o tom víš poměrně dost...“ okomentoval to táta.

„Jeden si musí najít nějakou zálibu a já měl dost času na to, abych se trochu pídil po minulosti našich rodů,“ pokrčil Ariel rameny, jako kdyby v zásadě o nic nešlo.

„To asi ano, ale zaráží mě, že jsi ohledně toho až takhle sdílný.“

„A proč bych neměl být? Vždyť žádný z vás se už stejně ke svým nedostane, aby jim o tom povyprávěl. Navíc jsem doufal, že tě tím přiměju být ke mně také sdílný, Alexeji.“

„Nedostane?“ pozastavil se nad tím táta. „Znamená to nakonec, že mě nenecháš odejít, jak jsi nabízel prve?“

„Já bych tě nechal, jenže pochybuji, že bys to udělal a Izabelu prostě ponechal jejímu osudu. A nebo jsem se v tobě spletl? Opustíš ji tak, jako jsi opustil svou původní rodinu?“

„To sem přece nepatří!“ přerušil ho táta rázně.

„Že ne?“ Ariel se vědoucně pousmál. „Nemají o tom ani páru, co? I ty jeden tajnůstkáři! Ale ať je po tvém, nebudu tu teď rozebírat hříchy tvé minulosti, tolik času zase nemám.“

„Jako kdybys zrovna ty byl svatý!“

„Jsem, jaký jsem. A nahoře proti tomu zatím nikdo neprotestoval.“

„A kdo náhodou protestoval, nedožil se druhého dne, co?“ odtušil táta.

„Jestli ty nejsi nějaký podezíravý, Alexeji!“ zasmál se Ariel takřka dobrosrdečně. „Skoro je mi až líto, že stojíme na opačných stranách a že to dnes celé skončí. Byl jsi mi důstojným soupeřem... jenom ses obklopil nevhodnými lidmi. Jako kdybys už zapomněl, že náklonnost k někomu nás činí neuvěřitelně slabými a zranitelnými.“

„To nenávist a zášť taky!“

„Možná... ale zároveň jsou dost silnou motivací, nemyslíš?“ pronesl spiklenecky, jako kdyby byli nejlepšími přáteli.

Táta to ignoroval. „Řekni mi ještě... co chcete s Izabelou provést?“

„To se ještě uvidí... mám ji předvést před Nejvyššího... teprve on rozhodne, co s ní bude dál. Ale pochybuji, že by ji nechal žít, bylo by to až příliš nebezpečné...“ dumal nad tou otázkou s lehkostí, za kterou bych mu přála hodně bolestivou smrt. Kdyby ovšem už nebyl mrtvý, což mou případnou pomstu poněkud komplikovalo.

„Ale prosím tě! Jak by vám mohla být nebezpečná?!“ vyjel na něho táta ostře, zřejmě ho tím svým ledabylým přístupem taky dožral. „Tak umí udělat pár blesků! A co má být?! Vaši andělé zkázy to přece dovedou rovněž!“

Ariel se tak nějak divně pousmál. „Jenže naše malá Izabelka toho umí ještě daleko víc, nemám pravdu?“ Jeho oči se neúprosně zabodly do mý tváře. „Tenkrát v noci na té opuštěné silnici... to jsi byla ty, že ano?“