Díl 381-390

Když se upíři pokusí Izabel s Rielem zabít, jsou to překvapivě andělé, kteří jim v tom zabrání. Ale zatímco k ní se chovají slušně, Riel je spoután a uvrhnut do vězení. Má pro to vůdce andělů nějaký zvláštní důvod?

381. díl

        Na uvítanou jsme dostali sklenku šampaňskýho, což mě mile překvapilo, jelikož jsem s morbidností sobě vlastní očekávala pohár s krví. Ale sotva jsem usrkla, už nás Marcell hnal do zadní části historicky vyzdobený síně, aby mě představil svýmu příbuznýmu.

Jeho jméno jsem uhádla ještě dřív, než bylo vysloveno, protože ten kysele se tvářící stařec s nevlídnou tváří vyhlížel naprosto stejně jako v mých vzpomínkách. I jeho hlas byl stejně pichlavý, když ke mně promluvil.

„Tak tohle je ta malá tulačka? Je mi ctí, že tě konečně poznávám, mladá dámo, už jsem si začínal myslet, že tě přede mnou Alexander snad schovává!“ Jeho slova, ač zdánlivě vyřčený v žertu, byly chladný a já za nimi vycítila náznak… čeho? Nenávisti?

„To by neudělal, Frederico, to přece dobře víš,“ vmísil se do toho Marcell, ale jeho prastrýc ho okamžitě umlčel varovným pozvednutím ruky.

„Teď hovořím s Izabelou, Marcelli. Cožpak nemáš žádné způsoby?“ napomenul ho úsečně.

Nečekala jsem, že se k němu bude chovat takhle, podle toho, jak o něm Marcell mluvil, jsem se domnívala, že mají mezi sebou poměrně dobrý vztahy. Tohle ale hovořilo o něčem docela jiným. Vzbuzovalo to spíš dojem, že je na něj Frederico pořádně naštvaný.

„Jak to tedy doopravdy bylo?“ obrátil se už zase na mě, oči zkoumavě zabodnutý do mý tváře, a já se musela hodně přemáhat, abych pohledem nevyhledala pomoc u Marcella nebo Riela.

„Neutekla jsem,“ spustila jsem pomalu, abych získala dostatek času si to promyslet. „Jenom jsem potřebovala být sama a neřekla jsem tátovi, kde se budu zdržovat, to je celé.“

„Sama?“ zvedl podezíravě obočí. „Bylo mi řečeno, že tě ohrožují andělé, to ti nepřišlo lehkovážné se jen tak vytratit?“

Mohl rovnou říct, že mě považuje za úplně blbou, v závěru by to vyšlo nastejno!

„Ani ne, nebyli to totiž jenom andělé, kteří mi šli po krku!“ odvětila jsem břitce, protože jsem toho uštěpačnýho starce měla tak akorát dost. „Nebo Vám Marcell nevyprávěl, co se mi přihodilo?“

„Ach ano, ono politováníhodné nedorozumění s Viktorem,“ pronesl přezíravě, jako kdyby vůbec o nic nešlo.

„Nedorozumění? Myslím, že jsem tomu porozuměla docela dobře!“

„Opravdu?“ Jeho tmavý neproniknutelný oči si mě se zájmem přeměřovaly. „Viktora jsem požádal, aby byl Alexandrovi nápomocen při pátrání po tobě. Kdo mohl tušit, že k němu chová takovou nenávist, že nebude váhat si ji vylít na tobě. Zřejmě budu muset být příště opatrnější, v koho vložím svou důvěru…“ prohodil ještě s pohledem upřeným na Marcella. To se mi nechtělo ani trochu líbit.

„Prý jsi to byl ty, kdo se postaral o Viktorův rychlý konec?“ zeptal se Frederico Riela, bylo to poprvý od našeho příchodu, co ho vzal vůbec na vědomí.

„Postarám se o rychlý konec každýho, kdo by chtěl Izabele ublížit,“ zazněla Rielova rozhodná odpověď.

Stařec ji ocenil nepříjemně řezavým smíchem. „Jednou ochránce, vždycky ochránce. Jeden by řekl, že se ti to mezitím omrzelo.“

„Věřím, že by ti to tak vyhovovalo,“ odtušil Riel stroze a podle toho, jak se na toho muže mračil, se zdálo, že i on se na něj rozpomenul. A nebo mu šel akorát na nervy jako mně, to byla taky možnost.

„V tom se mýlíš, jsem ti neskonale vděčný, že jsi Izabelu před anděly ochránil. Proto ti také byla udělena ona pocta zúčastnit se dnešního plesu,“ poznamenal Frederico s náznakem úsměvu, který jeho tvář proměnil ve šklebící se lebku smrtky.

Žaludek mi udělal kotrmelec, třebaže si nejsem jistá, jestli za to mohl on a nebo všechna ta krev, co jsem do sebe byla nucena nalít. Každopádně se mi notně ulevilo, když tímhle ten jeho malý výslech skončil, a on nás vybídnul, ať si jdeme s Rielem zatančit.

„Zatančit?“ nechápal Marcell a podle všeho se mu to příliš nezamlouvalo. „Myslel jsem, že si ji budeš chtít prověřit!“

„Vše má svůj čas, Marcelli, přece bys jim nechtěl odepřít veškerou zábavu,“ pokáral ho Frederico, zatímco nám netrpělivě pokynul, ať už se vzdálíme. „Aspoň budeme mít příležitost si spolu pohovořit, posledně jsi měl dosti nachvat.“

Pomyšlení, že bychom tam ty dva měli zanechat o samotě, se mi notně příčilo, ale neměli jsme na vybranou. S těžkým srdcem jsem se nechala odvést mezi těch pár dalších tančících párů a trošku prkenně jsem čekala, až mě Riel vezme do náruče.

„Ani jsem ti předtím nestihl říct, jak ti ty šaty sluší. Jdou ti skvěle k očím,“ prohodil k mýmu překvapení, než mě galantně požádal o tanec.

Nejdřív jsem se obávala, že se totálně znemožním, ostatně už jsem přece líčila, jak jsem ty svý hodiny tance protrpěla, ale s Rielem to bylo něco docela jinýho. Jako kdybychom byli stvořeni jeden pro druhýho.

Žádný div, že jsem vůbec nepostřehla, jak můj bratr klesl bez života k zemi.

382. díl

        Nikdy bych nezjistila, co se Marcellovi přihodilo, kdybych během svýho uvěznění nenahlídla do jeho vzpomínek. Dlouho jsem s tím otálela z obavy, že by se mi to, co zjistím, nemuselo zamlouvat, ale nakonec jsem podlehla, v bláhový naději, že by mi to mohlo pomoct odhalit pravdu. A v jistým ohledu se mi to i vyplnilo…

„Co tímhle sleduješ, Frederico?“ zeptal se můj bratr, sotva jsme se vzdálili mimo doslech. „O co ti jde? A proč jsi chtěl, abych sem přivedl i Riela?“

Ale prastrýc jeho otázky ignoroval, skoro jako kdyby je ani neslyšel. „Ty její šaty a účes… čí to byl nápad? Její, že?“

„Ano,“ připustil Marcell. „Ovšem nechápu, proč tě to tak znepokojuje. Není to snad důkaz, že –“

„A nepovšiml sis na ní v posledních dnech něčeho… zvláštního?“ skočil mu stařec neomaleně do řeči a jeho oči ani na okamžik neopustily tančící pár – mě s Rielem.

„Co máš na mysli?“ svraštil Marcell zmateně obočí. „Už jsem ti přece říkal, že je výjimečná.“

„To ano… ale není tu ještě něco dalšího? Jak se tvářila, když jsi ji sem přivezl?“ Fredericův hlas zněl naléhavě a netrpělivě.

„Vlastně ani nevím,“ přiznal můj bratr. „Je to důležité?“

„Samozřejmě!“

„Proč?“

„Proč?!“ zopakoval po něm Frederico takřka užasle. „Protože přesně takhle vyhlížela oné noci, kdy jsme ji tu zabili!“

„Cože?! Myslel jsem, že to andělé…?!“ Marcell vypadal vážně ohromeně.

„Opravdu věříš, že by se jim sem podařilo vniknout bez našeho vědomí?! Bylo to domluvené!“ Fredericův tón dával jasně najevo znechucení nad tím, že někdo z jeho rodu může být tak zabedněný.

„Ale proč?“ nerozuměl tomu stále Marcell, čímž ho ještě více popudil.

„Jak se můžeš tak hloupě ptát?! Ze stejného důvodu, z jakého jsi ji sem dnes večer přivedl ty! Kvůli moci samozřejmě!“ syknul na něj Frederico zlostně.

„Přivedl jsem ji, protože jsem věřil, že s její pomocí bychom se mohli konečně zbavit útlaku andělů! Jednou provždy!“ prohlásil Marcell rezolutně, ale svého příbuzného stejně nepřesvědčil.

„Tohle zkoušej laskavě na někoho jiného! I když uznávám, že to zní mnohem šlechetněji než fakt, že ti šlo akorát o to dostat se k moci!“

Tentokrát už se s ním nepřel. „Co s ní máš teď v úmyslu?“ otázal se akorát.

Frederico si dal s odpovědí načas a po celou tu dobu zíral na nás. „Upřímně jsem doufal, že ji budeme moct využít proti andělům, ale zdá se, že se už upamatovala na příliš mnoho věcí. Je jen otázkou času, než se rozpomene i na ten zbytek… a potom by rozpoutala hotové peklo. Musíme se jí zbavit! Hned!“

„To ne! Nemůžeš ji přece jen tak zabít! To nedovolím!“ postavil se proti jeho rozhodnutí Marcell.

„Já tě o svolení žádat nebudu, Marcelli! Nemáš ani tušení, jak moc je nebezpečná! A nikdo – ani ty – nad ní nemá kontrolu!“ obořil se na něj stařec a přitom dal nenápadné znamení svým lidem na ochozech, které lemovaly síň.

„Já ano, mě poslechne!“ snažil se ho bratr přesvědčit, zatímco znepokojeně sledoval, jak se Fredericovi muži rozmisťují do palebných pozic, zbraně v pohotovosti.

„Možná dnes… ale pochybuji, že jí ta poslušnost vydrží dlouho. Ostatně… kdyby se náhodou dozvěděla, že máš na rukou krev její matky, myslím, že by s tebou byla hotová velice rychle! Věř mi, že tohle dělám i v tvém zájmu!“

„Já její matku nezabil!“ namítl Marcell ostře, ale ani v tomhle případě neměla jeho slova valný účinek.

„Opět si chceš hrát se slovíčky, Marcelli?! Oba dva dobře víme, že jsi to byl ty, kdo tehdy smazal ochranné znaky na dveřích a umožnil tak tomu šílenému andělovi se k ní dostat. V mých očích je to, jako kdybys ji zabil ty sám.“ Náznak úsměvu. „Nechápej mě špatně, rozhodně dostala, co si zasloužila, ale pochybuji, že by to její dcera viděla stejně.“

„Znovu tě ujišťuji, že ji mám pod kontrolou. Stačí, abychom se zbavili Riela, a ona se ochotně podvolí. Co by taky mohla udělat jiného, vždyť už má jenom mě!“

„Podceňuješ, co je mezi těmi dvěma! A podceňuješ i ji, protože jsi příliš omezený, než aby sis dokázal představit, čeho všeho je schopná!“ Stařec kvapem ztrácel trpělivost.

Ovšem ani Marcellovi se jejich rozhovor nezamlouval. „Takhle se mnou nehovoř! Kdyby nebylo mě, ani bys o její existenci nevěděl!“

„Ale věděl, jenom jsem netušil, kde se schovává! Tvůj otec má štěstí, že už je po smrti, protože jinak bych ho za všechny ty jeho lži vlastnoručně zabil!“

„Nesmysl! Nevěřím, že by sis potřísnil ruce krví někoho z rodiny!“ prohlásil Marcell s posměšným pousmáním nad tak očividným přeháněním.

„Vážně? Být tebou, tak bych raději rychle změnil názor a šel mi z cesty! Jinak bys toho mohl litovat!“

„A teď poslouchej zase ty mě! S Rielem si dělej, co se ti zlíbí, ale Izabelu necháš na pokoji! Teď půjdu za ní a ty nás necháš v klidu odejít! Jinak ji požádám, aby ti předvedla, co umí!“ sdělil mu Marcell svůj protinávrh.

„Kdybych tě neznal, skoro bych si mohl myslet, že ti na ní vážně záleží!“ pronesl stařec s nehezkým úšklebkem. „Ale takhle vím, že se prostě jen nedokážeš vzdát pomyšlení na moc, kterou představuje! Varuji tě – a to naposledy – jdi mi z cesty nebo tenhle bláhový čin bude ta poslední věc, kterou uděláš!“

Odhodlané zavrtění hlavou, kterým zpečetil svůj osud. „Jsi stejný blázen jako tvůj otec a děd, i ti ji chtěli za každou cenu chránit!“ odfrkl si Frederico zhnuseně, než vytáhnul svou dýku a vrazil ji Marcellovi s neomylnou přesností do srdce.

383. díl

        Celý se to seběhlo tak rychle, že bych neměla šanci včas zasáhnout, ani kdybych těm dvěma věnovala nějakou pozornost. Přesto se nemůžu ubránit jistýmu pocitu viny za jeho smrt. Vždyť jsem přece věděla, že se Fredericovi nedá věřit a stejně jsem ho tam s ním nechala o samotě!

Můj původní úmysl z nich ani na chvíli nespustit oči se vytratil v okamžiku, kdy se na mě Riel pátravě zadíval. Jako kdyby v mý tváři usilovně hledal tu, kterou kdysi miloval. Bylo mi líto jeho ztráty a zároveň jsem ho za tu tvrdohlavost, s níž se jí odmítal vzdát, nenáviděla. Proč to nemůže nechat být? Copak bychom nemohli být šťastní spolu?

„Jde ti to podstatně líp, než když jsem tě posledně viděl s Marcellem,“ podotkl se svou obvyklou neomaleností, kterou jsem měla ráda i nesnášela.

„To bude asi tím, že teď tančím s tebou. Připadá mi… jako kdyby to nebylo poprvý…“

Ne, tentokrát jsem na něj nezkoušela žádný triky, v tom, jak jsem vířila ve valčíkovým rytmu po síni v bezpečným zajetí jeho paží, bylo opravdu něco podivně povědomýho. Ale z nějakýho důvodu mě to akorát naplňovalo úzkostí. Přesto jsem si přála, aby ten tanec nikdy neskončil.

„Izabelo…“ pronesl váhavě, to plný oslovení dostatečným náznakem, že má něco vážnýho na srdci. „Musím ti něco říct…“

Vytušila jsem, že chce mluvit o ní, a rozhodně jsem neměla náladu na další odmítnutí. Copak mi nemůže dopřát ani ten jeden tanec?

„Teď ne…“ zaprotestovala jsem a on to s přikývnutím akceptoval. Jenom mě přitisknul těsněji k sobě, proti čemuž jsem samozřejmě námitky neměla. Naopak mě to povzbudilo natolik, že jsem si položila hlavu na jeho rameno a spokojeně jsem zavřela oči. Otevřela jsem je, až když se mnou Riel bez předchozího varování smýknul k zemi a vzápětí syknul bolestí.  

„Co se stalo?“ zeptala jsem se dřív, než jsem se rozhlídla kolem a s hrůzou zaznamenala shluky ozbrojených upírů na ochozech, kteří se nás právě chystali zasypat další dávkou olova. Nemusela jsem ani dlouho dumat, kdo za tímhle útokem stojí, ale kdybych si přece jen nebyla jistá, Fredericovy hlasitý rozkazy, jimiž pobízel svý lidi, aby nás konečně zabili, by byly víc než dostatečným vodítkem.

„Do prdele…“ zaúpěla jsem procítěně a byla neskonale vděčná za Riela, který ani v týhle ošemetný situaci neztratil hlavu a zatímco mě kryl svým tělem, postrkoval mě směrem k řadě stolů při zdi, pod nimiž jsme dočasně nalezli útočiště.

„Neřekl bych, že má smysl se s ním pokoušet vyjednávat,“ odtušil Riel chmurně. „Takže koukej udělat pořádný blesky a pak zdrhej pryč! Budu tě krýt!“

„Čím?“ nechápala jsem, ale to už zpod svýho fraku vytahoval dvě pistole a podle toho, jak s nima zacházel, mu ani tenhle typ zbraně nebyl rozhodně cizí.

„Jak ses k nim dostal?“ podivovala jsem se, protože jsem fakt pochybovala, že by ho Marcell nechal ozbrojenýho.

„Mí bodyguardi mi je po krátký domluvě přenechali, asi usoudili, že je budu potřebovat víc,“ odvětil Riel a já si poněkud opožděně uvědomila, že pokud ho dal Marcell hlídat, pak musel o mý návštěvě vědět od nich. A nejspíš mu řekli i o tom, jak jsem se pro tu příležitost vystrojila. Ne teda, že by na tom v tuhle chvíli ještě záleželo.

„Jak jsi na tom? Trefili tě?“ zeptala jsem se s obavama, ovšem moje otázka částečně zanikla v hluku další střelby, před kterou nás masivní dřevo stolů prozatím ochránilo.

„Ještě žiju,“ ušklíbl se Riel akorát a jelikož nám nebylo dopřáno příliš prostoru k bližšímu prozkoumání jeho případných zranění, byla jsem nucena se s touhle vyhýbavou odpovědí spokojit.

„Nechápu, jak tomu může Marcell nečinně přihlížet! Copak nám ani nezkusí pomoct?!“ vybuchla jsem vztekle, má úzkost na okamžik transformovaná v hněv.

„Možná by i pomohl, ale obávám se, že tuhle možnost si už Frederico pojistil,“ prohodil Riel natolik neurčitě, že mi chvilku trvalo, než mi došel plný význam jeho slov.

„On ho zabil?!“ vykulila jsem nevěřícně oči a nejspíš tehdy jsem si konečně plně uvědomila, že jsme ztraceni. Protože jestli se ten muž nezastavil před vraždou svýho příbuznýho, proč by měl být v našem případě milosrdnější?

„Jo a jestli se nepohnem, tak brzo dopadnem stejně!“ konstatoval Riel suše. „Potřebuješ si ještě loknout krve a nebo jsi připravená?“

„Nepotřebuju a nejsem…“ hlesla jsem zlomeným hlasem a moc jsem si přála, aby mě mohl obejmout a dodat mi tak tolik potřebnou sebejistotu. Ale na to samozřejmě nebyl čas.

„Radši se zuj, ať se na těch podpatcích nezabiješ,“ doporučil mi ještě, než se na mě povzbudivě pousmál. „Už se těším na ten ohňostroj, doufám, že to bude stát za to.“

„Vynasnažím se,“ opětovala jsem jeho úsměv křečovitě. Proč jen jsem měla pocit, že odtamtud ani jeden z nás nevyvázne živý?

384. díl

        Na to, co se přihodilo potom, nikdy nezapomenu, třebaže část mých vzpomínek se mezitím vlivem času změnila v jakousi nejasnou šmouhu. Možná taky díky tomu, že se toho tehdy dělo až příliš mnoho najednou. Všechen ten hluk a oslňující blesky, kterýma jsem zasypávala Fredericovy muže, mě dokonce rozptýlily natolik, že jsem úplně zapomněla, že bych měla začít utíkat. Teprve když mě Riel, který mě kryl nejen střelbou, ale k mý hrůze i vlastním tělem, popadl nevybíravě za rameno a vlekl za sebou, trochu jsem se vzpamatovala.

Mlhavě jsem zaznamenala kulku, která škrábla mou paži, a věděla jsem, že jestli tohle přežiju, tak to později bude pekelně bolet, ale v ten moment jsem ke svý úlevě necítila vůbec nic. Což se naneštěstí nedalo říct o ostatních částech mýho těla.

„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím…“ vydechla jsem zmoženě. Nohy se mi podlamovaly a kdyby mě Riel nepřidržoval, nejspíš bych se o ně přerazila, o tom, jak ukrutně mě brněly ruce, se už ani nezmiňuju. Jo, asi jsem ten trénink notně podcenila, ale nikdo mě nevaroval, že budu muset vybít sál plný upírů!

„Už je to jenom kousek,“ povzbuzoval mě Riel, i když podle toho, jak vypadal, bych to měla být spíš já, kdo by mu měl dodávat sílu. Krvavý rány byly na jeho bělostným ošacení až bolestně patrný, ale nejspíš zatím neschytal žádný vážnější zásah, aspoň pokud se dalo soudit podle vervy, s níž se probojovával směrem k východu.

Na okamžik jsem měla i pocit, že bychom to mohli dokázat, jenže sotva mi svitl tenhle záblesk naděje, rychle zase pohasl, když nám sám Frederico doprovázený svými nohsledy zastoupil cestu.

„Tohle není příliš zdvořilé!“ syknul nenávistně, načež mě popadl a s ohromující silou se mnou mrštil o nejbližší zeď.

S bolestivým vyheknutím jsem se svezla na zem, kde jsem zůstala bez hnutí ležet a jen se snažila popadnout dech. Riel se bez váhání postavil přede mne, stále odhodlaný mě chránit. Překvapovalo mě, že už to dávno nevzdal a nepokusil se zachránit aspoň sebe. Na Frederica to ovšem žádný velký dojem neudělalo.

„Jak patetické!“ zvolal znechuceně. „Stále připravený pro ni zemřít? To ti to nestačilo jednou?!“

„Co ty o tom víš?!“

„Vím, že jsi sem kdysi přišel domáhat se odpovědí a já ti sdělil, že je musíš hledat jinde! Soudě podle toho, kým jsi dnes, jsi je zřejmě nakonec nalezl!“ vysmál se mu stařec.

„Jaký odpovědi?!“ zeptal se Riel, ale Fredericovou odpovědí byl pouze pobavený úšklebek.

„Vidím, že sis ještě nevzpomněl… přesto jsem si jistý, že tě pohled na ni musí bolet! Je tak nicotná! Tak slabá! Ubohá!“ Nemusel se ani zadívat na mě, abych věděla, o kom to mluví. „Učiním jí vlastně laskavost, když ten její zbytečný život teď ukončím!“

„To nedovolím!“

„Jako kdybys mě snad mohl zastavit! Jsem poslední z prapůvodní linie Nejvyšších, nejstarší našeho druhu a ty jsi akorát obtížný hmyz, který co nevidět zašlápnu!“ holedbal se ten muž a jeho sebejistota ve mně vzbuzovala nemalý obavy. Ani jsem radši nechtěla domýšlet, jakýma schopnostma asi disponuje, ostatně Riel se kdysi zmínil, že staří upíři bývali mocní. A já to prostě nehodlala ponechat náhodě.

Pekelně jsem se soustředila, abych ho tím bleskem neminula, ale to jsem značně podcenila jeho rychlost a obratnost, který bych od někoho v jeho věku fakt nečekala. A nečekala jsem ani to, že by mohl vážně umět lézt po zdi. Působilo to natolik bizarně, že jsem se chvilku nezmohla na nic jinýho, než že jsem na něj s vytřeštěnýma očima zírala.

„Tohle je tvůj konec… jednou provždy…“ pronesl záštiplně a já mu to celkem i věřila.

Můj další pokus ho zasáhnout skončil opět neúspěchem, stejně jako ty Rielovy provrtat ho kulkou. Akorát tím vybudil Fredericovy muže k akci a v následný bitce, která se mezi nima strhla, jsem opravdu nemohla doufat, že bude mít čas mě zachraňovat.

„Měla jsi umřít hned napoprvé… ale ty jsi vždy ráda působila potíže, že?“ pokáral mne Frederico takřka přátelsky a jeho kostnatý prsty se pevně obemkly kolem mýho krku.

Instinktivně jsem zaťala nehty do jeho paže v zoufalý snaze to ocelový sevření uvolnit, ale pokud jsem mu tím působila vůbec nějakou bolest, pak jí ani trochu nedbal. Jo, nějaký blesk by se v ten moment hodil, jenže z nedostatku kyslíku jsem ztrácela vědomí, takže o nějakým soustředění, který je na to potřeba, nemohla být ani řeč.

„Izabel!“ zachytila jsem Rielův výkřik a ještě jsem zahlídla, jak se svým protivníkům na okamžik vytrhnul, aby mohl znova vystřelit po Fredericovi. Možná by se tentokrát i trefil, kdyby nebylo jednoho z upírů, který se obětavě vrhnul vpřed a zastavil onu ránu vlastním tělem.

„Můžete se o něj konečně postarat?!“ vyjel Frederico na svý muže vztekle, aniž by byť o píď polevil svůj škrtící stisk. „Já se teď musím věnovat dámě…“

Hádám, že si chtěl mou smrt náležitě vychutnat, jinak si nedokážu vysvětlit, proč mi rovnou nezlomil vaz, a pamatuju si, že mě dokonce napadlo, jak by byl Marcell hrdý, že mě jeden z Nejvyšších označil za dámu.

A ještě něco mi problesklo hlavou, než mě temnota docela pohltila. Vzpomínky na to, jak mě tu kdysi zavraždili.

385. díl

        Nebyla jsem mimo dlouho, když s váma někdo nevybíravě flákne o podlahu, tak vás to totiž poměrně zaručeně probere. Přesto jsem se vstáváním nijak nepospíchala, protože jsem hádala, že přesně na tohle Frederico čeká. Jenže celkem brzo mi došlo, že ten má teď docela jiný starosti.

„Domníval ses, že jsi chytřejší než já, že, Frederico?“ zachytila jsem melodický mužský hlas, z kterýho chlad přímo čišel. „A že když se budeš zbaběle skrývat za ochrannými znaky, tak unikneš osudu svých kompliců… Copak tě nenapadlo, že jsem tě na její existenci upozornil záměrně, abych tě vylákal na toto místo? Věděl jsem, že ji sem přivedeš, abys zjistil, kolik si toho pamatuje…“

„Ale jak jste se sem dostali?!“ nechápal Frederico a podle toho, jak přidušeně zněl, ho ten druhý asi držel pod krkem.

Nenápadně jsem zamžourala jejich směrem. A hned jsem musela svůj původní odhad poopravit, protože ten muž nedržel Frederica pod krkem. Ne, on ho rovnou přibodnul svým obrovským mečem ke stěně, což jsem považovala za úctyhodný výkon, jelikož ty zdi byly postavený ze samých solidních šutrů.

„Cožpak nevíš, že znesvěcené místo již žádné znaky neochrání? Prolil jsi zde krev svého vlastního druhu… a to se mi jeví jako dost velké provinění,“ vysmíval se mu a já usoudila, že bude moudřejší se klidit z jejich blízkosti.

Jenže sotva jsem se vyškrábala na nohy a rozhlídla se kolem ve snaze najít Riela, došlo mi, že jsem se nejspíš ukvapila. Pohled na to, jak spousta dalších andělů nemilosrdně vybíjí veškerý upíry v síni, byl už sám o sobě děsivý, a což teprve, když se několik z nich vydalo s napřaženýma mečema přímo ke mně! Zkusila jsem je zastavit bleskem, ale zřejmě jsem už svou denní dávku vyčerpala, protože se nestalo vůbec nic. Možná kdybych si dala nějakou krev… přemítala jsem horečně. Kde ji ale vzít?!

„Izabel!“ zaslechla jsem znenadání Riela, jak volá mý jméno, a hned vzápětí mi jeho ruka sevřela rameno.

S úlevou jsem se k němu otočila v bláhový víře, že teď, když jsme opět spolu, to bude zas dobrý, ovšem jakmile jsem ho spatřila, uvědomila jsem si, jak naivní to byla představa.

„Ach bože…“ vydechla jsem a zlehka jsem se dotkla jeho zkrvavenýho hrudníku. „Jak je to zlý? Co můžu udělat?“

„Řekl bych, že tady se toho už moc udělat nedá…“ odtušil unaveně, načež se zadíval na anděly, kteří o mě předtím projevovali takový zájem. Stáli teď opodál a upřeně nás sledovali, jako supi, co čekají na svou večeři.

„O co jim jde?!“ sykla jsem ustrašeně.

„Dostali rozkaz zajmout nás oba živý,“ odvětil Riel, zatímco bez sebemenších emocí ve tváři přihlížel probíhajícímu masakru.

Ostrý meče se hrozivě blýskaly ve světle svíček a s neúnavnou precizností kosily nepřátele, odhodlaný nepřestat, dokud i ten poslední nepadne mrtev k zemi. Byly to jedny velký zatracený jatka, ale přesto jsem se ani já nedokázala přinutit cítit nějakou lítost. Vždyť se nás pokusili zabít!

„Co s náma chtějí udělat?“

„To nevím, ale pochybuju, že by se nám to mohlo líbit. A že nás pustí, až dostanou, co chtěj.“

Zalítla jsem pohledem ke dveřím, který byly blokovaný dostatečným počtem andělů, že jsem ani nezauvažovala o tom, že by tudy mohla vést cesta ke svobodě. „Co okna?“ hlesla jsem zoufale.

„Ne. Zeď je natolik hladká, že bychom se na ní neudrželi. A dolů na kamenný nádvoří je to zatraceně hluboko…“

Bylo zřejmý, že Riel už prověřil naše možnosti a podle toho, jak se tvářil, dospěl k jistýmu rozhodnutí. A já věděla, že se mi nebude ani trochu zamlouvat. Přesto jsem se musela zeptat.

„Co chceš dělat?“

Teď se zahleděl přímo na mě. „Je tu jediný východisko… to, který po mně požadoval tvůj táta…“

Ztěžka jsem polkla a byla jsem odhodlaná se proti tak krajnímu řešení ohradit, ale rozmyslela jsem si to v okamžiku, kdy se ozval strašlivý řev a já byla svědkem toho, jak ten anděl Fredericovi pomalu odsekává ruce a nohy, a pak ten zakrvácený meč vrací svýmu poskokovi.

„Řekl bych, že nyní jsme vyrovnáni, Frederico,“ poznamenal s pousmáním, načež vytrhnul svůj meč z torza upírova těla a obrátil se ke mně. „Varoval jsem tě, ale tys byla příliš pyšná, než abys mi tehdy naslouchala. Možná, že nyní budeš naslouchat lépe, zvlášť když mi tvůj milenec ochotně pomůže tě přesvědčit…“

„Ani hovno!“ ucedil Riel, čímž toho anděla moc nepotěšil.

„Ty se prostě nepoučíš, že, Gabrieli? Kolikrát tě budu muset zabít, než se konečně naučíš poslušnosti?“

„Udělej to…“ zašeptala jsem, zcela přesvědčená o tom, že tomuhle muži se do rukou živá dostat nechci. Nejdřív jsem koukala do země, ale když se chvíli nic nedělo, vzhlídla jsem zas k Rielovi. „Na co čekáš? Tak to přece skonči!“

386. díl

        Riel přikývl a zpoza opasku vytáhnul jednu ze svých pistolí. „Poslední kulka… šetřil jsem ji, kdyby došlo na nejhorší…“

„To je… pozorný…“ ocenila jsem to chabě, zatímco jsem s úzkostí hleděla na tu černou zbraň. „Tak už to udělej…“

Bez dechu jsem sledovala, jak ji pozvedá, a nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem si povšimla, že se mu lehce chvěje ruka.

„Udělej to, Rieli, dobře víš, že to jinak udělají oni!“ pobídla jsem ho a připadala si dokonale absurdně. Opravdu ho žádám o to, aby mě zabil? Život je někdy vážně ironický!

S prstem na spoušti krátce zaváhal, ale pak uposlechl. Mířil mi na srdce a nepochybuju o tom, že by trefil přesně, kdyby se do toho ovšem nevmísil onen hlavní anděl. S rychlostí, která byla prostě nemyslitelná, se k nám přihnal a jílcem mečem udeřil Riela tak silně do prsou, že ho odhodil o několik metrů nazad, a to v téže chvíli, kdy ten zrovna vystřelil.

Rána třeskla a nejspíš se zaryla kamsi do dřevěnýho obložení stropu a já tam stála, živá a beze zbraně, zato obklopená nepřáteli. Jak jsi mi to mohl, Rieli, udělat?!

„Postarejte se o něj! Ale chci ho živého, rozumíte?!“ padnul rozkaz a k mýmu zděšení se z hloučku andělů vyloupnul jeden, kterýho jsem znala víc než dobře. Ariel…

„Pokud dovolíte, Nejvyšší, tak si to vezmu na starost…“ Jeho úlisný úsměv nevěstil nic dobrýho a to se taky potvrdilo, jakmile mu to jeho velitel pokynutím ruky schválil.

„Vy dva, podržte ho!“ nařídil svým druhům a ti bez meškání uposlechli.

Nakonec bylo ale zapotřebí pěti andělů, aby byli schopni Riela udržet a Ariel se do něj mohl pustit svýma pěstma. Mířil přímo na jeho zraněný hrudník a po každým úderu byla jeho košile víc rudá a já tomu musela bezmocně přihlížet, protože mi ten zpropadený nejvyšší anděl zkroutil ruce za zády a držel mě tak spolehlivě na místě.

„Zastavte to! Vždyť Vám nic neudělal, tak ho nechte být!“ protestovala jsem a kdyby mě nesvíral tak pevně, zkusila bych se mu vyškubnout. Takhle jsem ale pochybovala, že by se to obešlo bez zlomenin.

„Že nic neudělal? Vždyť si začal s tebou! Ta jeho zpupnost je přímo do nebe volající!“ nehodlal být ten muž nijak smířlivý. A přestože jsem věděla naprosto přesně, kdo to je, a proč má na nás takovou zlost, rozhodla jsem se předstírat, že vůbec nic netuším.

„Mezi náma dvěma nic není. Vlastně jsem tu byla se svým bratrem, který je teď ale už…“

Svý slova jsem zakončila efektním vzlykem, který ani nebylo těžký vyloudit, protože mi Marcella bylo fakt líto. To jsem tehdy ještě nevěděla, že to on zavinil smrt mý mámy. Přesto chci věřit, že mu na mně i přes jeho sobecký úmysly aspoň trochu záleželo.

„Se svým bratrem?“ Jeho nebesky modrý oči se na mě zkoumavě zadívaly. „Jak se jmenuješ?“

„Izabela,“ odvětila jsem tiše. „Já… myslela jsem, že mě znáte, když jste podniknul tohle všechno, abyste mě unesl… I když vážně nevím, co si od toho slibujete. Nejsem nikdo důležitý a už mi ani nezbyl nikdo z rodiny, takže pokud doufáte, že za mě dostanete nějaký výkupný, tak se mýlíte.“

„Já se určitě nemýlím, Izabelo,“ pronesl měkce a konečně uvolnil svý sevření, namísto toho mě teď akorát držel za paži – zřejmě pro jistotu. „A je mi skutečně líto, že jsi musela být svědkem tohohle všeho. Věř mi ale, že kdyby to nebylo nezbytné, tak bych to nenařídil.“

„Věřím Vám, pane…?“ naznačila jsem, že mi dosud nesdělil svý jméno.

„Žádný pán, pro tebe jsem Adrian. Nezní ti to povědomě?“ zkoušel mě, ale já rozhodně zavrtěla hlavou.

„Lituju ale ne.“ Znova jsem pohlídla Rielovým směrem. A zatrnulo ve mně, když jsem zjistila, že leží bezvládně na zemi v kaluži vlastní krve a ten hajzl Ariel toho zbaběle využívá a surově do něj kope. „Přikaž mu, ať ho nechá na pokoji! Vždyť ho zabije!“

„Pokud pro tebe nic neznamená, proč by ti to mělo vadit?“

„Neřekla jsem, že pro mě nic neznamená, jenom že mezi náma nic není! Můj táta ho ustanovil mým ochráncem a když ti někdo opakovaně zachrání život, tak ti na něm i proti tvý vůli začne záležet,“ pronesla jsem a snažila se, abych přitom zněla jako zamilovaná puberťačka. A podle všeho se mi to povedlo, protože se Adrian pobaveně pousmál.

„Copak on neměl zájem?“

„Ne,“ popotáhla jsem lítostivě. A ani jsem to nemusela hrát. „Umřela mu holka a on na ni pořád ještě nedokázal zapomenout.“

„Tak? A prozradil ti její jméno?“

„Jo. Erika,“ odvětila jsem bez zaváhání. V duchu jsem ale myslela na tu, která vypadala jako já, a jejíž jméno jsem stále ještě neznala. „Proč? Je to nějak důležitý?“

„Možná…“ řekl Adrian neurčitě, než k mý úlevě konečně houknul na Ariela, ať přestane Riela bít.

„Pouze jsem ho chtěl přimět k poslušnosti, Nejvyšší!“ ospravedlňoval Ariel svý chování a bylo patrný, že je dost zklamaný. Muselo se mu hodně líbit, že si po všech těch neúspěších může s Rielem srovnat účty.

„Myslím, že v tuto chvíli by to už stačilo!“ nepřipouštěl Adrian žádný odpor. „A teď ty, Izabelo. Spi…“

Očekávala jsem ránu do hlavy nebo nějaký hmat, který mě zbaví vědomí, ale on pouze zlehka přejel konečky svých prstů přes mou tvář. A to stačilo.

387. díl

        Probral mě jemný dotyk něčí chladný ruky na tváři a já zdráhavě otevřela oči, plná obav, zda je Riel ještě vůbec naživu, a taky nejistoty, co s náma teď bude dál. A neváhala jsem se na to Adriana, který se nade mnou skláněl, hned zeptat.

„Zatím tě nemůžu nechat odejít, Izabelo, nejsi v bezpečí,“ odvětil poklidným melodickým hlasem a kdybych nevěděla, čeho se v minulosti dopustil, tak bych vážně uvěřila, že mu nejde o nic jinýho než o mý blaho. Byl tak neskutečně přesvědčivý!

„Že ne? A co mi hrozí?“ opáčila jsem a raději jsem se vyškrábala z postele, do níž mě někdo uložil, a usadila se na jejím okraji.

„Možná bychom to měli probrat později, až si trochu odpočineš. Nemusíš se bát, tady jsi pod mou ochranou.“ Skoro láskyplně mě pohladil po vlasech a já jenom zírala. Fakt je to ten samý anděl, který s takovým gustem zmrzačil Frederica?!

„Pod tvojí ochranou? Potom bych tě měla nejspíš upozornit, že se mě tví lidi už několikrát pokusili zabít! A taky zabili oba mý rodiče!“ neodpustila jsem si kousavou připomínku.

„Tak tomu přece vůbec nebylo. Mohu?“ naznačil, že by se rád posadil vedle mě, a já mu to dovolila.

„Kde to vlastně jsme?“ zajímala jsem se. Je přece dobrý získat co nejvíc informací kvůli případnýmu útěku, že jo.

Jenže Adrian nebyl příliš sdílný. „V mém sídle,“ odvětil stručně. Jako kdybych si tohle nedomyslela i bez něj!

„A kde je Riel?“ riskla jsem další otázku.

„Pod zámkem. Později tě za ním vezmu, pokud si to budeš přát, ale nejprve bych si s tebou rád promluvil.“

„A o čem?“

„O tom, co se stalo. Vím, že to pro tebe bude nejspíš šok a je mi opravdu líto, že jsem nositelem tak špatných zpráv, ale považuji za nutné, aby ses konečně dozvěděla pravdu o tom, co se kolem tebe poslední dobou dělo.“

Tohle rozhodně podnítilo mou zvědavost a taky mě to celkem zaskočilo, protože jsem nečekala, že se se mnou bude tenhle anděl nějak zvlášť vybavovat. „Budu ti vděčná, když mi to povíš, protože mám všech těch náznaků už akorát tak dost. Připadá mi, že všichni něco ví – něco, co se týká mě – ale odmítají mi to říct.“  Samotnou mě překvapilo, že se mu s něčím svěřuju, ale jeho přátelský chování bylo prostě odzbrojující. Byl milý… a tvářil se tak chápavě… soucitně… A když mi konejšivě sevřel ruku, necítila jsem se kupodivu ani v nejmenším ohrožená.

„Ani nevím, kde začít…“ spustil váhavě. „Je to dlouhá historie a obávám se, že budeš mít potíže mi některé z těch věcí uvěřit.“

„Toho bych se nebála, po tom všem, čím jsem si prošla, už uvěřím snad čemukoli,“ prohodila jsem s chabým náznakem úsměvu. „Proč nezačneš třeba tím, proč mě tví muži chtěli zabít? Bylo to na tvůj rozkaz?“

Adrian lítostivě potřásl hlavou. „Já jim pouze rozkázal, aby tě ke mně přivedli. Naneštěstí jsem podcenil moc Ezechiel. To ona je přiměla usilovat ti o život.“

„Ezechiel? Tak ona to je žena?“ podivila jsem se. Proč mi o tom táta ani Marcell nic neřekli?!

„Podle tvé reakce soudím, že jsi o ní již slyšela. A možná ses s ní dokonce i střetla, aniž by sis to uvědomila…“ poznamenal Adrian.

„Bratr tohle jméno jednou zmínil. Prý to byl nejmocnější z upírů. Teda byla,“ opravila jsem se okamžitě. Takže to Ezechiel byla ta žena v zrcadle? Ta, která má stejnou tvář jako já? Jak je to možný? A co to znamená? „Nedávno jsem měla sen… a v něm jsem viděla, jak jsi ji zabil. A upíři ti při tom pomáhali. Je to pravda? Stalo se to tak?“

„Ano. Bylo potřeba ji zastavit a jelikož na to sami nestačili, požádali o pomoc mě.“ Adrian to pronesl natolik sklesle, že se zdálo, jako kdyby ho to ještě dnes mrzelo.

„Ale kvůli čemu jste ji vlastně zabili?“ vyzvídala jsem dál.

„Byla nebezpečná. Vládla upírům a ta moc ji zřejmě zbavila rozumu a ona rozpoutala šílené vraždění. A bylo jí přitom lhostejné, jestli to odnesou lidé, andělé a nebo dokonce její vlastní druh.“ Adrian si tiše povzdechl. „Přál bych si, abychom jí dokázali pomoct jiným způsobem, ale ona už nenaslouchala nikomu, ani mně ne. A to jsem se domníval, že si jsme dost blízcí.“

„Ale jestli jste ji zabili, co tady ještě dělá? Jak je možný, že se mi zjevila v zrcadle? A jak to, že ji doprovázel anděl?“ vychrlila jsem na něj další otázky a on se zatvářil ještě zdrceněji než předtím.

„Předpokládám, že hovoříš o Haniel… Ezechiel ji už docela ovládla a ačkoli jsem vyslal anděly, aby se ji pokusili přivést zpátky, odmítla s nimi jít. Doufám ale, že až se o Ezechiel postaráme, bude Haniel zase v pořádku, nerad bych o ni přišel.“

„Ale jak to, že je Ezechiel stále naživu?“ zeptala jsem se znova.

„Protože nějakým nedopatřením unikla část její podstaty, její duše. Teď bloudí tam venku a hledá si nové tělo. A je odhodlaná udělat cokoli, aby ho získala.“ Adrian pustil mou ruku a místo toho vzal mou tvář do dlaně. „Můžu ti pomoct, Izabelo. Společně ji vrátíme tam, kam patří… Do temnoty…“

388. díl

        Chtěla jsem se ještě zeptat na spoustu dalších věcí, ale Adrian se zničehonic omluvil, že se musí postarat o pár neodkladných záležitostí a že se mi bude věnovat později. Přála jsem si teda aspoň vidět Riela, ovšem bylo mi řečeno, že nyní odpočívá a bude lepší ho prozatím nerušit.

„Jenom mrknu, jak se mu vede, nebudu ho rušit,“ ohradila jsem se celkem zbytečně, protože Adrian svůj názor nezměnil.

„Uvidíš ho po večeři. Proč se zatím nepřevlékneš do něčeho čistého? Šatna je plná oblečení, jsem si jistý, že si tam něco vybereš,“ navrhnul mi, jako kdyby mi tohle snad mohlo zlepšit náladu.

„Dobře,“ přikývla jsem zklamaně.

„A pošlu sem někoho, aby se ti podíval na tu ruku,“ přislíbil mi ještě, než za sebou tiše zaklapnul dveře.

Sotva jsem osaměla, rozhlídla jsem se zkoumavě po svým pokoji. Byl rozlehlý ale zcela bez oken, zařízený zdobeným bílým nábytkem a tyrkysovým textilem. Působilo to vzdušně ovšem taky poněkud chladně. Předpokládala jsem, že Riela ubytovali podobně, ale věděla jsem, že stejně nebudu mít klid, dokud se o tom nepřesvědčím na vlastní oči. A jelikož se mi nechtělo čekat, až se Adrian uráčí mě za ním vzít, rozhodla jsem se ho vyhledat sama.

Po špičkách jsem se vyplížila na chodbu a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že je docela prázdná. Díky bohu, že nebyl Adrian tak paranoidní jako Marcell, aby přede dveře postavil stráže!

A nebo si byl naprosto jistý tím, že nemám jak utéct, poopravila jsem svůj názor o mnoho později, když jsem po dlouhým bezcílným putování spletitýma chodbama opět stanula před svým pokojem. Za celou tu dobu jsem nenarazila na jediný dveře, který by někam vedly, třebaže jsem jich zkusila nespočet. Ale po jejich otevření jsem vždycky narazila pouze na solidní zeď.

Bylo to skoro jako v nějakým hororu… smrtelná past, odkud není úniku… Připadala jsem si jako malá myš ve velkým bludišti, z něhož ovšem nevede žádný východ. Teda aspoň pro mě ne…

Znova jsem se vydala k nejbližším dveřím a rukama jsem přejela po tý stěně za nima. Vsadila bych se, že pro anděly to nepředstavuje žádnou bariéru… vždyť jsem přece sama viděla, jak tehdy u mámy procházel Ariel bez potíží zdí. Možná kdybych to zkusila s rozběhem…?

„Být Vámi tak to nedělám, nejste přece jednou z nás…“ ozval se za mnou jakýsi mužský hlas, který mě spolehlivě přibil k mramorový podlaze. „Přišel jsem Vás ošetřit, nerad bych Vás musel ještě křísit.“

Pomalu jsem se otočila a zadívala se na anděla, který stál na prahu mýho pokoje, kde mě nejspíš hledal. Ani tenhle neměl křídla, což bylo zklamání, protože jsem si anděly vždycky představovala s křídly, a navíc byl i oblečený celkem normálně – v béžových pláťákách, polobotkách a bílým triku s dlouhým rukávem. Vlnitý hnědý vlasy mu sahaly kamsi pod lopatky a rysy jeho tváře byly tak jemný, že kdyby nepromluvil, váhala bych, zda jde o muže či ženu.

Poslušně jsem se vrátila do pokoje a nechala si od něj omýt, vyčistit a zafačovat paži. Bylo to naštěstí jenom škrábnutí, ale i tak v tom nepříjemně škubalo. Přesto jsem odmítla injekci proti bolesti, chtěla jsem mít čistou hlavu.

„Ošetřoval jste taky Riela?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem, zatímco mi tu ránu ovazoval.

„Ne.“

„Ale dostalo se mu nějakýho ošetření, že jo?“ ujišťovala jsem se ustaraně. „Byl na tom docela špatně, schytal několik kulek a možná má i nějaký zlomený žebro. Jenom chci vědět, že je o něj postaráno.“

„To opravdu nevím,“ nebyl ten anděl nijak sdílný.

„Dobře, ale snad byste mě za ním mohl vzít, ne?“ zkoušela jsem se s ním dohodnout. Zatím po dobrým.

„To mi nepřísluší.“

„A co Vám přísluší?“ otázala jsem se netrpělivě. Tohle byla konverzace jak s debilem!

„Mám dohlédnout na to, že budete v pořádku,“ dostalo se mi stručný odpovědi.

„A co se stane, když nebudu? To se na Vás asi bude Adrian zlobit, co?“ prohodila jsem s potutelným pousmáním. „Viděla jsem ho rozhněvanýho a věřte mi, že byste si to nepřál zažít…“

„O čem to mluvíte?“ nechápal ještě ten svatý. Ale dovtípil se poměrně rychle, když jsem z tácu se zdravotnickýma sarapatičkama popadla skalpel a přitiskla si ho ke krku.

„Co to děláte?“ vydechl polekaně a bylo patrný, že mi konečně věnuje svou plnou pozornost.

„Vezmeš mě za Rielem! Hned!“ oznámila jsem mu panovačně a pro jistotu jsem přitlačila na skalpel, abych svůj požadavek zdůraznila.

Ucítila jsem horko, jak se z řezný rány okamžitě vyřinula krev, ale hlavní bylo, že jsem dosáhla svýho. Byť značně neochotně, souhlasil.

389. díl

        V těsným závěsu jsem toho anděla sledovala chodbou až k jedněm dveřím, před kterýma se zastavil, a se zatajeným dechem jsem přihlížela, jak je otvírá. Má naděje okamžitě pohasla, když se za nima objevila ona už dobře známá neproniknutelná zeď, myslela jsem si totiž, že tím to skončilo, že není v jeho moci dostat mne ven. Ale on mě beze slova popadnul za ruku a prostě se mnou prošel skrz.

„To je to takhle snadný? Čekala bych aspoň nějaký zaříkadlo…“ poznamenala jsem překvapeně.

„Snadné? Jak snadné je přesvědčit svou mysl, že tam ve skutečnosti žádná překážka není?“ odvětil anděl dosti úsečně, zřejmě abych pochopila, že se se mnou vybavovat nehodlá.

Další dveře, přes který mě vedl, už byly normální, a ani příkrý, zdánlivě nekonečný točitý schodiště, po kterým jsme scházeli kamsi do podzemí, mě nemohlo odradit. Ještě poslední dveře – tyhle byly ze surovýho dřeva a pobitý kovovýma plátama a jejich otevření doprovázelo hlasitý zavrzání – a ocitli jsme se v jakýmsi tmavým vlhkým sklepení, který osvětlovaly pouze louče na slizkých, mechem porostlých zdech. Anděl mě galantně nechal vstoupit jako první a já se znepokojeně rozhlížela po prostoru, který podle všeho sloužil jako vězení.

„Co je tohle za místo?“ zeptala jsem se i tak, jen abych měla jistotu, a když se mi nedostalo žádný odpovědi, otočila jsem se ke svýmu průvodci. Jenže ten dobrák tam už nestál! A co víc, ačkoli jsem nezaslechla žádný hluk, dveře za mnou byly teď opět zavřený!

Tlumeně jsem zanadávala a vzápětí ještě jednou, podstatně procítěnějš, to když jsem zjistila, že jsou dokonce i zamčený a já jsem dočista v pasti. Fajn…

Soustředěně jsem přimhouřila oči a představila si, že tam vůbec žádný dveře nejsou, a s maximálním odhodláním jsem vykročila vpřed. Ozvala se dutá rána, jak jsem se o to solidní prkno rozplácla, a chvilku mi trvalo, než jsem se z toho nárazu aspoň trochu vzpamatovala.

Neměla jsem dostatek odvahy, abych se o to pokusila znova – buď byla moje vůle příliš slabá nebo tam ty zatracený dveře fakt byly – a raději jsem se vydala na průzkum tý kobky. Nemusela jsem hledat dlouho, Riel byl hned v první cele a když jsem do ní nahlídla zamřížovaným okýnkem a spatřila ho, zkrvavenýho a připoutanýho masivníma okovama ke stěně, srdce se mi sevřelo úzkostí.

Několikrát jsem zavolala jeho jméno, ale on se ani nepohnul, ovšem rudý pruhy, který prosvítaly mezi cárama jeho kdysi bělostný košile, byly víc než výmluvný. Jaký zvíře ho mohlo po tom všem ještě zbičovat?!

„Říkal jsem ti, že potřebuje odpočívat, Izabelo,“ pronesl Adrian za mýma zádama a já se už ani nepodivovala, jak se tam tak zničehonic objevil. A taky jsem se nesnažila chovat rozumně, na to jsem byla až příliš rozzuřená.

Prudce jsem se k němu otočila a kdyby nebyl tak pohotový, zdobil by ten jeho samolibý ksicht ošklivý šrám od skalpelu. Takhle jsem akorát vyjekla bolestí, protože mý zápěstí zachytil v drtivým sevření.

„Proč jsi to udělal?!“ zaútočila jsem na něj aspoň slovně.

„Upokoj se, Izabelo, vždyť se mu nic hrozného nestalo,“ konejšil mě ten anděl a nijak nepospíchal s tím mě pustit, třebaže mi skalpel vyklouznul z bezvládný ruky a s posměšným cinknutím zazvonil o zem.

„Že ne?! Vždyť se na něj podívej! Je vůbec ještě naživu?!“

„Ovšemže ano. Ten má tuhý kořínek,“ zasmál se a mně z toho zvuku přeběhl mráz po zádech.

„Sundej ho dolů, vždyť potřebuje ošetřit!“ domáhala jsem se hlasitě, ale samozřejmě mi to nebylo nic platný.

„Až mi zodpoví veškeré mé otázky, tak o tom budu uvažovat. Do té doby ale zůstane, kde je,“ pronesl Adrian nesmlouvavě. „Ostatně je to především v tvém zájmu, aby promluvil.“

„A to jako proč?!“

„Protože jako milenec Ezechiel má dost pádný důvod jí pomoct vstát z mrtvých. A je pro to připraven udělat cokoli. Musíme za každou cenu zjistit, co ti dva chystali.“

„Pokud jsem v ohrožení, tak to určitě není vinou Riela!“ odmítla jsem Adrianovo nařčení „Celou dobu se mě akorát snažil chránit a nezaslouží si, abyste se k němu chovali takhle!“

„Ale ale, Izabelo… ty ses do něj snad opravdu zamilovala…“ prohodil anděl pobaveně. „Jestli mu na tobě kdy záleželo, tak to bylo jenom kvůli ní. Když pro někoho obětuješ svůj život, pak si můžeš být jistá, že se jedná o cit, který hned tak nepomine.“

„To je možný, ale to přece hned neznamená, že mi chce ublížit!“

„Jsi naivní, Izabelo,“ povzdechl si Adrian. „Vždyť to byl právě on, kdo z tebe udělal jednu z Temných. Přemýšlela jsi někdy o tom proč?“

„Aby mi zachránil život!“ odsekla jsem bez zaváhání.

„Ne,“ potřásl zamítavě hlavou. „Aby ho vdechl Ezechiel. Lidská duše je čistá, nevinná… dokud jsi byla člověkem, byla jsi pro ni nedotknutelná. Ale teď? Pokud ji nezastavíme, je jen otázkou času, než se zmocní tvého těla a znovu rozpoutá na zemi peklo. S Gabrielovou ochotnou pomocí!“

390. díl

        „Lžeš! Tohle by Riel nikdy neudělal!“ ohradila jsem se automaticky, zatímco dotěrný hlas pochybností ve mně sílil a nedal se ani za nic umlčet. Vždyť co o něm vlastně vím? Copak jsem neviděla ve svých vzpomínkách – ne, v Ezechieliných vzpomínkách! – jak silný city k ní chová? Co když byly natolik silný, že by pro ni i zabil? Sám jí přece říkal, že by toho byl schopen…

„Chápu, že je pro tebe obtížné tuhle novou skutečnost přijmout. A je mi upřímně líto, že Gabriel není tím ochráncem, jakého sis vysnila,“ pronesl Adrian a tvářil se u toho tak soucitně, že už jsem vážně nevěděla, co si o něm myslet. Byl opravdu tak špatný? A nebo se jen Ezechiel snažila, abych tomu uvěřila, a zůstala tak sama bez pomoci, jí napospas? Jestli ji opravdu jako jediný dokáže zastavit, tak je přece logický, že by ho chtěla v mých očích očernit, ne?

„Oceňuju tvou starost o mě, ale bez důkazů je to akorát tvoje slovo proti jeho! A to, jak s Rielem teď zacházíš, ve mně zrovna moc důvěry nevzbuzuje!“ sdělila jsem mu nakonec odměřeně, stále nerozhodnutá, na čí stranu se přiklonit.

„Zacházím s ním, jak je v dané situaci nezbytné. Zabil už příliš mých mužů, než abych si mohl dovolit být shovívavý. Mimo to, má lehkovážnost by tě snadno mohla stát život. V současné chvíli prostě není soucit na místě, v sázce je až příliš mnoho,“ konstatoval s náznakem trpkosti a konečně pustil mou ruku. S ublíženým výrazem jsem si okamžitě začala třít pohmožděný zápěstí, abych co nejdřív obnovila krevní oběh.

„A co Frederico? Proč jsi neměl soucit s ním?“ zeptala jsem se, před očima stále živý obraz jeho zohavenýho těla.

„Zabil ti bratra a chtěl zabít i tebe a přesto mi kladeš podobnou otázku?“ Adrian vypadal překvapeně.

„Chci znát tvoje důvody. A nebo je to snad tajný? Možná že ani žádný nemáš… třeba prostě jenom rád zabíjíš…“ nadhodila jsem, aniž bych brala nějaký ohledy na svou bezpečnost. Jestli je to magor, tak po tomhle mu už asi přeskočí úplně…

Ale Adrian zachoval naprostý klid. „Nemám před tebou žádné tajnosti, Izabelo. Frederico byl zrádce a podlý intrikán, který využil Ezechieliny smrti, aby se chopil moci. Původní úmluva zněla, že společně zvolíme nového Nejvyššího pro Temné, ovšem jakmile jsme k tomuto bodu dospěli, najednou obrátil a prohlásil Radu za jedinou oprávněnou vlády a sebe ustanovil do jejího čela. Možná bych mu tuhle opovážlivost i odpustil, ale on se s tímhle nespokojil a s neslýchanou krutostí zaútočil na lidi. Na lidi, za jejichž ochranu jsme my odpovědní! Snad chápeš, že tohle jsme nemohli nechat bez odezvy! A tak začala válka mezi našimi národy…“

„A není možný, že Ezechiel nebyla zlá, že se jen Frederico postaral, aby to tak vypadalo a vy jste mu ji pomohli odklidit z cesty?“ napadlo mě, tahle myšlenka daleko přijatelnější než vědomí, že mi usiluje o život nějaký pomstychtivý duch.

„Naneštěstí ne, sám jsem byl několikrát svědkem jejího běsnění, když jsem se ji marně pokoušel přesvědčit, aby s tím nesmyslným vražděním přestala,“ řekl Adrian tiše a z jeho tváře se dala vyčíst bolest nad oním zavrženíhodným počínáním. „Tolikrát jsme se pokoušeli žít zase s upíry v míru, ale jim se prostě nedá věřit.“

„Jsem si jistá, že nejsou všichni špatný! Třeba můj otec… vždyť mě chtěl akorát chránit… a tvý lidi ho bez milosti zabili!“

„Nerad ti beru iluze, ale Alexander sledoval i své vlastní zájmy, nešlo mu pouze o tvé bezpečí. Navíc ti můžu s naprostou jistotou říct, že naši ho na svědomí nemají.“

„Že ne?! A kdo teda?!“ vyjela jsem na něj zlostně, protože jsem se obávala pravdy. A oprávněně.

„Doporučil bych ti zeptat se Marcella,“ odtušil Adrian cynicky. „Ale jelikož to již není možné, odpovím ti namísto něj. Můj odhad je, že mu šlo o moc a váš otec mu stál v cestě. Měla jsi možnost ho poznat… a myslím, že víš nejlépe, čeho všeho by byl pro naplnění svých záměrů schopen.“

„A táta? O co šlo podle tebe tátovi?“ odvážila jsem se položit další otázku a dopředu jsem trnula, co se dozvím. „O moc jistě ne, vždyť se kvůli mně vzdal i postu Nejvyššího, třebaže jen na čas!“

„To není tak těžké uhádnout, Izabelo, Alexander prahnul po pomstě. Chtěl, aby Frederico zaplatil za smrt jeho otce, neboť to byl on, kdo Marcuse zabil, když se postavil na obranu Ezechiel. Frederico to bral jako vzpouru a tu trestal jediným možným způsobem.“

„Proč by tenhle Marcus bránil Ezechiel, jestli byla opravdu tak strašná?“ nechápala jsem.

Adrian se pobaveně pousmál. „Marcus si na ni vždy myslel… akorát že ona k jeho nelibosti dala přednost Gabrielovi. Přesto byl odhodlán ji ochránit i za cenu vlastního života.“

„Stejně jako Riel…“ pronesla jsem šeptem a znova jsem se zadívala na tu zuboženou postavu bezvládně visící v poutech. „Nevěřím, že je tak špatný, jak se mi snažíš namluvit. Vždyť byl tak zničený ze smrti Eriky, to přece musí něco znamenat!“

„Znamená to leda, že v něm možná ještě zbyl nepatrný kousek svědomí,“ odvětil Adrian nevzrušeně. „Koneckonců je to on, kdo za její smrt nese vinu. Copak se ti s tím nepochlubil?“