Díl 171-180

Izabel přesvědčí Marcella, aby Riela přivezl k ní. To ovšem netušila, v jak strašném bude stavu... a jakou hrozbu pro ni představuje. Když se na scéně objevuje Erika, jeho mrtvá přítelkyně, která se bez okolků zmocní jejího těla, zdá se, že už jí není pomoci...

171. díl

        Marcellův tón byl natolik ponurý, že jsem se až bála zeptat. Znělo to totiž, jako kdyby to, co v tom bytě spatřil, otřáslo dokonce i jím. Opravdu to chci slyšet?

„Izabelo… Pusť tuhle absurdní myšlenku z hlavy!“ pokračoval, když jsem nějakou dobu zarytě mlčela. „Ty mu přece vůbec nic nedlužíš. Všechno, co pro tebe dělal, bylo pouze součástí jeho práce. Stejně by ji odvedl kterýkoli jiný upír, jenom Alexander pro to z nějakého neznámého důvodu vybral právě Riela. Nemíchej do toho ale nějaké sentimenty. Byl pouze tvým najatým strážcem, ničím víc!“

Hlavou mi proběhlo pár okamžiků, který rozhodně nebyly Rielovou pracovní náplní, jak to Marcell tak útlocitně nazval, a já věděla, že ho nesmím zklamat. Připadal mi jako nějaký zanedbaný starý pes, kterýho chtěj uspat, protože je každýmu jenom na obtíž. Jenže já ho potřebovala…

„Co bylo v tom bytě?“ otázala jsem se dost sebevědomým hlasem. Uvnitř jsem ale byla pěkně roztřesená.

„Nic pěkného,“ odbyl mne Marcell. „A jenom mi to potvrdilo, že nad sebou Riel nemá žádnou kontrolu!“ dodal s jistou dávkou samolibosti.

„Co tam bylo?!“ zaječela jsem na něho popuzeně.

„Tak tohle si vyprošuji!“ ohradil se Marcell okamžitě. „Udělám pro tebe laskavost a ty na mne akorát tak křičíš. Žádný vděk, žádná slova díků, ale proč se vůbec divím, že? Jen začínám litovat, že jsem tam Riela nenechal pojít!“

Chtěla jsem mu něco pořádně ostrýho odseknout, ale tím bych nejspíš Rielovi moc dobrou službu neprokázala, a tak jsem se přemohla a vysoukala ze sebe mdlou omluvu. Marcell se s tím zřejmě spokojil, protože se poněkud uklidnil.

„Určitě to chceš vědět? Věř mi, nebyl to příliš pěkný pohled…“ varoval mě ještě.

Zhluboka jsem se nadechla, abych na něho nezačala řvát nanovo. „Ano, chci,“ pronesla jsem nakonec se zaťatýma zubama.

„Dobrá…“ uvolil se Marcell a udělal dramatickou odmlku. „Byla tam kočka…“ pronesl vzápětí s dramatičností, která mi k těm slovům vůbec neseděla.

„Kočka?“ zopakovala jsem nechápavě.

„Ano. Roztrhaná na kusy… Zbyly z ní akorát kosti a kusy kůže. Náš drahý hoch se opět vyznamenal… jako v případě Eriky.“

Zamrazilo mne. „Ale to přece… Chceš tím říct, že ji docela snědl? Vždyť je to upír, ne nějaký kanibal!“

Marcell si útrpně povzdechl. „Izabelo, já rozumím tvým slangovým výrazům, ale kdybych měl na mysli nějakou ženu, pak řeknu žena a ne kočka. Ostatně myslíš si snad, že bych mohl její vzhled podle těch zbytků vůbec posoudit? Měl jsem samozřejmě na mysli Felis Catus… kočku domácí…“

Nejdřív se mi ulevilo, že nešlo o žádnýho člověka, ale pak jsem si uvědomila, že to pro Riela nebude hrát až zas tak velkou roli. Určitě mi bude tvrdit, že kdybych tam namísto tý Felis Catus byla já, tak bych skončila stejně. Zatraceně!

„Stejně ho sem přivez! Můžeme ho přinejhorším držet první dny přivázanýho k posteli, aby nikomu neublížil!“ trvala jsem tvrdohlavě na svým.

„To neudělám, Izabelo! Alexander by si to jistě nepřál! Navíc… na Riela teď není zrovna příjemný pohled. Nemluvě o tom, že moc nevoní. Radši se ho zbavím dřív, než mne zastaví policisté a budou se vyptávat, proč vezu v autě rozkládající se mrtvolu. A tak daleko od pravdy by nebyli!“

„O důvod víc, abys ho dopravil sem, Marcelli! Postarám se o něho!“

„Já chápu, že ti to nejspíš připadá ohromně romantické, Izabelo, ale věř mi, že kdybych ti ho tam opravdu přivezl, pak by tě ty nesmyslné představy okamžitě pustily!“

„A ty mi zase věř, že to zvládnu!“ pokoušela jsem se ho přesvědčit, i když z jeho slov jsem moc dobrý pocit neměla. Radši jsem si ani nezkoušela představit, jak teď asi Riel vypadá. Snažila jsem se sama sobě namluvit, že na tom přece nezáleží… vždyť je to pořád on… a hlavně je naživu… Ale určitý malý pochybnosti ve mně přesto přetrvávaly.

„Ne. A to je mé poslední slovo, Izabelo,“ oznámil mi Marcell nekompromisně. „Nezdá se ti, že už máš i tak dost potíží?“

„Tomu se říká život!“ odvětila jsem s neskrývaným pohrdáním. „A poslední slovo budu mít já! Protože jestli mi sem Riela hned nepřivezeš, tak řeknu tátovi, že ho máš na svědomí!“

172. díl

        „Co tím míníš, Izabelo?“ otázal se mne Marcell a jeho hlas zněl dost výhružně. Přímo mě nabádal, aby mě ani nenapadlo si s ním zahrávat. Ale k čertu s tím vším! Co jsem vlastně ještě mohla ztratit?! Jedině Riela... a o něho jsem byla odhodlaná bojovat!

„Jenom to, že se táta dozví, že ses na Riela vykašlal! Kdoví... možná už ti pak nebude tolik věřit!“ pronesla jsem jízlivě.

„Ale prosím tě! Myslíš si snad, že mu na Rielově životě sejde?!“ zasmál se, jako kdybych právě řekla nějaký báječný vtip. Já se tím však nenechala zviklat.

„Pokud ne, pak je všechno v pořádku! Odvez si ho, kam chceš! Možná ale ani ty netušíš, jak moc pro tátu Riel znamená... Protože jsi neviděl co já...“ dodala jsem tajuplně.

Musela jsem sama sebe pochválit za to, jak ho nenápadně zpracovávám. Teď jen aby mi to zbaštil.

„A co jsi viděla?“ zeptal se Marcell skoro okamžitě.

„Promiň, ale nesmím o tom mluvit. Táta mi to prozatím zakázal. Ale věř mi, že bys byl sám dost překvapenej... já teda rozhodně byla!“ mlžila jsem dál.

„Vymýšlíš si!“ obvinil mne znenadání s důrazností, která mě měla zřejmě přimět padnout na kolena a chvějícím se hlasem doznat k hanebný lži. Smůla ale pro něho, že ani na mě nějaký desatero neplatilo. Natož pak ty jeho namachrovaný řeči!

„Nemusíš mi věřit... to je ostatně tvoje věc. Jenom si pak nestěžuj, že jsem tě nevarovala,“ sdělila jsem mu s notnou dávkou samolibosti. Drzá a sebevědomá, to byl můj klíč k úspěchu. A nebo aspoň vstupenka do říše mrtvých…

„A ty si myslíš, že až se Alexander dozví, že jsem tě nechal docela samotnou s pološíleným upírem, o kterém měl už předtím své pochybnosti, že mě za to pochválí?“

„Jak by se mohl dozvědět, že měl Riel nějaký potíže, když o tom my oba pomlčíme?“ navrhla jsem spiklenecky.

„To je sice hezké, ale pokud mu budu muset vysvětlovat, proč jsi mrtvá, pak pochybuji, že s podobným přístupem uspěji!“ namítl Marcell, ale připadalo mi, že už trochu měkne. Jen tak dál...

„Já se o sebe dokážu postarat, neboj! A nebo jsi už zapomněl...? Kdyby se náhodou o něco pokoušel, tak ho zchladím bleskem!“ uklidňovala jsem ho siláckýma řečma.

„Zchladíš? Leda tak uškvaříš!“ opravil mě, ale bylo patrný, že mý slova fakt zvažuje. Horečně jsem dumala, jestli ještě rychle něco plesknout a nebo radši mlčet, abych v něm nevzbudila zbytečný podezření, a nakonec jsem radši zvolila tu druhou možnost.

„Dobrá...“ rezignoval Marcell po delší odmlce. „Vsadím se, že až ho uvidíš, sama si to rozmyslíš!“

Něco nesrozumitelnýho jsem zamumlala a i přes starosti o Riela jsem se neubránila širokýmu vítězoslavnýmu úsměvu. Jo!

Nemohla jsem se dočkat, až zase Riela spatřím, a bylo mi naprosto ukradený, v jakým bude stavu. Hlavně, že je naživu! A já se už postarám o to, aby mu bylo co nejdřív zas líp.

Rychle jsem ukončila hovor a pospíšila si, abych pro něho připravila ložnici. Podle všeho se totiž zdálo, že se během naší první noci tady ani nenamáhal někde zabydlet. Vybrala jsem pokoj co nejblíž tomu svýmu a během rekordně krátký doby jsem měla odklizený veškerý prostěradla chránící nábytek proti prachu, vyvětráno a povlečeno do čistýho. Jediný, co tu ještě chybělo, byl můj pacient.

Sešla jsem zase do přízemí a prozkoumala zbytky zásob v lednici, jenže jsem mezi nima neshledala nic, co by mi připadalo aspoň trochu vhodný pro nemocnýho upíra. Nejlepší by byl pořádný vývar... Až se tu objeví Marcell, musím ho přesvědčit, aby mi zajel pro nějaký maso a zeleninu. V náhlý inspiraci jsem si sedla a sepsala poměrně dlouhý seznam věcí, který bych během péče o Riela mohla potřebovat. Radši toho mít víc, než aby něco chybělo, no ne?

Spokojená s tím, jak mám všechno nachystáno a promyšleno, jsem se i s notebookem přemístila dolů do salonku, to byly ty dveře z haly napravo, který jsem pro všechny případy nechala radši otevřený, abych nepropásla jejich příjezd. Taky jsem se mohla Marcella zeptat, kdy sem asi tak dorazí, abych měla představu, kolik mám do tý doby času. Ale volat jsem mu nechtěla, ještě by si to třeba mohl rozmyslet.

Pohodlně jsem se uvelebila na pohovce, notes na kolenou, a pak už jenom vím, že mě probralo bouchnutí dveří.

173. díl

        Vymrštila jsem se do sedu tak prudce, že jsem div neshodila notebook na zem. Rychle a dost nešetrně jsem ho odložila na stolek vedle sebe a pospíšila si do haly, kde Marcell právě opatrně pokládal svůj kabát přes opěradlo pohovky.

„Kde je?“ vyhrkla jsem impulzivně a lehce ustrašeně jsem se rozhlížela kolem sebe, skoro jako kdybych čekala, že spatřím Riela ležet v kaluži krve někde v koutě. Jako na tom obrazu…

„Také tě rád vidím, Izabelo,“ pozdravil mne Marcell káravě.

Věděla jsem už, že nemá rád, když se opomíjí dobré způsoby, jenže já na ty jeho snobárny zrovna teď neměla náladu.

„Jo, ahoj! Tak kde ho máš?!“ dotírala jsem dál.

„Zatím ještě v autě,“ sdělil mi s rezignovaným povzdechem, jako kdyby rozhovor se mnou byl pro něho hotovým utrpením.

„A proč jsi ho sem rovnou nepřivedl? Jak je vůbec teďka na tom?“ dělala jsem si starosti, zatímco on se na mě tak nějak znuděně koukal.

„To netuším, zatím jsem se do zavazadlového prostoru nedíval. A omlouvám se, že to tak zdržuji, ale ujišťuji tě, že kdybych ho sem měl přivést, tak se nejspíš nedočkáš,“ poznamenal sarkasticky. „Jsem celkem smířen s tím, že ho sem budu muset donést, ale odmítám kvůli tomu odepsat kabát!“

„To ti víc záleží na kusu hadru než na něčím životě?!“ zamračila jsem se na něho, hluboce zklamaná a znechucená jeho postojem.

„Kabát od Armaniho bych nenazýval zrovna hadrem, ale jinak máš v zásadě pravdu. Přinejmenším v Rielově případě. A říkám předem, že ho sem pouze donesu a tím má úloha hodné kmotřičky víly končí, rozumíš? Chtěla sis hrát na ošetřovatelku, tak budeš mít příležitost! A obávám se, že budeš muset začít důkladnou koupelí!“

„Fajn, já s tím problém nemám!“ sdělila jsem mu odměřeně. V duchu jsem si ale velice živě představila hned několik věcí, který si s tím svým kabátem může.

„Chtěl jsem ti to ulehčit a najmout ti někoho k ruce, ale takhle v neděli je takřka nemožné kohokoli zastihnout. Nemluvě o tom, že ošetřování nečistokrevného upíra nepatří zrovna mezi činnosti, o které by se někdo pral. A to ani lidi, kteří nám obvykle velice ochotně přisluhují.“

Trochu mě zamrazilo z tý zmínky o neděli, protože to znamenalo, že od našich společných nákupů už uběhl celý týden. Týden, který jsem naprosto neúčelně proflákala. Jestli to takhle půjde dál, tak můj život uběhne dřív, než se naděju! Teda pokud nejsem upír a nebyl mi dopřán věčný život. Ne že bych o něj vyloženě stála. Vyhlídka toho, jak trávím den za dnem tím, že se snažím uniknout andělům, a jediným mým společníkem bude leda tak tenhleten nafrněný upír, mě nijak nelákala. Jak si na tohle mohl Riel zvyknout? Mezi upíry je takřka spodinou a mezi lidi už taky nepatří. Žádný div, že je nejradši sám. A pak mi to najednou došlo…

„Cože?!“ zařvala jsem takřka nepříčetně. „Chceš říct, žes ho strčil do kufru auta?!“

Marcell nezúčastněně pokrčil rameny. „A jak myslíš, že bych ho jinak dovezl až sem? Když pominu skutečnost, že by nejspíš budil dost velkou pozornost, pak jsem nehodlal po celou cestu snášet ten děsivý zápach! Už takhle budu muset nechat celý vůz vyčistit a vydezinfikovat!“

„Ty seš neskutečnej!“ křikla jsem na něho. „Klidně nacpeš raněnýho do kufru?! Co kdyby se tam udusil?!“

„Udusil bych se jedině já, kdybych ho měl mít uvnitř. Víš, jak smrdí bezdomovec?“

Váhavě jsem přikývla.

„Tak tohle je ještě mnohonásobně horší. A ubezpečuji tě, že nepřeháním. Nemáš ponětí, co udělá krev po pár dnech… A to není to jediné, co na něm ulpělo…“

„Ale stejně!“ namítla jsem, i když teď trochu mírněji.

„Stejně co? On přece není raněný, jenom podvyživený. A může si za to úplně sám!“

„Sám?! On se přece neprosil o to bejt upírem! Nikdo se ho tenkrát neptal! Přišel o svou rodinu a stalo se z něj něco, co se mu vůbec nezamlouvá! A ty ho budeš soudit?!“

„Něco?!“ syknul Marcell dotčeně. „Být upírem je pocta! Není to nějaká odporná nakažlivá choroba, za kterou to někteří slaboduší jedinci považují! Pokud je z něho upír, pak proto, že byl k tomu předurčen, pečlivě vybrán! Protože věř tomu nebo ne, my tuhle výsadu nedopřáváme jen tak leckomu!“

174. díl

        Podezíravě jsem se na Marcella zamračila. „Chceš tím říct, že tehdy v noci… že ten útok na něho nebyla náhoda?!“

„Já neříkám vůbec nic. A pokud si dobře pamatuji, tak jsi měla ještě před chvilkou velké obavy o Rielovo zdraví. Ostatně… prostoru tam má sice poměrně dost, ale s tím pohodlím to bude dosti sporné...“ varoval mne s nehezkým úsměvem na rtech. Zřejmě ho těšilo vidět Riela v takovýmhle stavu..

„Fajn. Tak ho vem, prosím, nahoru do koupelny. A pak bych ještě potřebovala přivézt pár věcí… a nejspíš i nějaký čistý oblečení…“ nainstruovala jsem ho a teprve tehdy jsem si povšimla igelitky, která ležela na pohovce a ze který trčel jílec meče. Téměř s bázní jsem kolem něho omotala svý prsty.

„To jsou všechny jeho věci,“ ozřejmil mi Marcell dřív, než jsem se stihla zeptat. „Katana, telefon, bunda, vrhací hvězdice. Nic víc tam u sebe neměl.“

Rychle jsem stáhla ruku, jako kdybych byla právě přistižena při něčem nepřístojným.

„Půjdu zatím nahoru připravit koupel,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Nechci se ti do toho plést, ale možná bys měla začít sprchou…“

„Dobře,“ přikývla jsem a radši jsem se odtamtud klidila, než mě ty jeho řečí rozhodí ještě víc.

I přes jeho varování jsem do vany napustila aspoň trochu teplý vody, aby Riel neležel na studeným, a připravila jsem si nějaký žínky, ručníky a sprchový gel. Podle toho, jak se Marcell tvářil, bych nejspíš potřebovala i gumový rukavice a igelitovou zástěru, ale stále jsem se domnívala, že dost přehání.

Když ale o pár minut později vyšel nahoru za mnou a v náruči držel cosi, co na první pohled vypadalo jako hromada tmavých a značně zapáchajících hadrů pevně převázaných provazem, změnila jsem názor. Položil „to“ do vany a já zhrozeně zírala do Rielovy strhaný a krví zamazaný tváře.

„Proboha…“ uniklo mi a Marcell se posměšně zasmál.

„Nevím kvůli komu, ale tady ho máš v celé té jeho pochybné kráse. Ještě ti připadá tak neodolatelný?“ zeptal se mě a se zadostiučiněním se popásal na mým šokovaným výrazu.

„Nemůžeš ho rozvázat?“ vypravila jsem ze sebe posléze.

„Raději bych to nedělal. Teď se to nezdá, ale je poměrně agresivní.“

Znova jsem se zadívala na Riela. Ležel zcela bez hnutí, vlasy mu ve slepených chuchvalcích rámovaly našedlou tvář, voda kolem něho se pomalu zbarvovala doruda. Zabalený byl do nějaký tmavý deky, co měl na sobě pod ní jsem zatím ani netroufala hádat.

„Nevypadá agresivně.“

„Protože jsem mu dal nějaká sedativa, než jsem ho sem vzal.“

„Sedativa?! Nemůže mu to nějak uškodit?! Vždyť jsi říkal, že v nemocnici –“ chtěla jsem namítnout, ale Marcell mne hned zarazil.

„Dostal pěstí do brady. Asi ho to nepotěšilo, ale aspoň ho to zklidnilo.“

„Tys ho praštil?!“

„Ano. Ale můžu tě ubezpečit, že jsem z toho žádnou zvláštní radost neměl. Nerad si špiním ruce s něčím takovým!“

„Jo, to už jsem pochopila!“ vyštěkla jsem na něj. „Poslyš… proč zatím nesjedeš do obchodu? Dole v salonku jsem na stolku nechala seznam nákupu. A nezapomeň taky na nějaký oblečení. Nejlíp asi černý.“

„Neboj, znám Rielovy preference lépe než ty. Ale nejsem si jistý, jestli je rozumné tě tu s ním nechávat o samotě. Sice dostal dávku krve, avšak stejně se mi to příliš nezamlouvá. Je nebezpečný.“

„Budu v pořádku, Marcelli! Jeď už!“ pobídla jsem ho netrpělivě, protože jsem chtěla Riela co nejdřív očistit. Jemu to teď bylo nejspíš jedno, když byl v bezvědomí, ale ten děsivý puch mi div nevháněl slzy do očí. Nemluvě o tom, že se mi z toho zvedal žaludek.

Marcell ještě chvíli váhal, ale nakonec přikývnul. Vsadila bych se, že se mu dokonce ulevilo, že odsud může zmizet.

„Vrátím se co nejdříve,“ oznámil mi, snad proto, abych se cítila bezpečněji. „Kdyby se něco dělo, tak mi zavolej.“

Přikývla jsem. Mlčky jsem ho sledovala, jak si důkladně umývá ruce a pak sbíhá po schodech dolů. O chvilku později za ním zaklaply vchodový dveře a já s Rielem osaměla.

175. díl

        Seběhla jsem do haly a vyhlídla ven právě včas, abych spatřila, jak se Marcellovo velký černý auto vzdaluje od domu.

Cayenne Turbo, rozpoznala jsem ještě nápis na zadních dveřích, než mi zcela zmizelo z dohledu. No, i přes tu spoustu nectností se Marcellovi nedalo jedno upřít… že si umí vybírat pěkný vozítka. Na druhou stranu mít takových peněz co on, tak to nepochybně umím taky.

´Dobrý den, mám spoustu milionů a ráda bych si za ně koupila nějaký pořádný snobácký fáro.´

´Tak to jste u nás na správné adrese. Jen si račte vybrat…´

Jak snadný! Rozhodně jednodušší než Rielova očista, kterou jsem měla před sebou. Skočila jsem si jenom do kuchyně pro nůž, abych ho mohla zbavit pout, a už jsem zase běžela nahoru. Chtěla jsem být se vším hotová, než se Marcell vrátí, protože se mi pranic nezamlouvala představa, že bych to měla provádět za jeho dohledu. A byla jsem si jistá, že by se to nezamlouvalo ani Rielovi.

Svýho zuboženýho ochránce jsem našla přesně v tý samý zkroucený poloze, ve který byl, když jsem odcházela. Vypadal tak… zlomeně… Asi jako divoký panter, když ho necháte strádat v kleci. A mě se zcela nečekaně zmocnil vztek nad tím, že to nechal dojít takhle daleko. Na co sakra myslel?! Jak ještě mohl věřit, že to dokáže přemoct?! Mně osobně bohatě stačila ta zkušenost u Viktora… znova bych takový muka rozhodně dobrovolně zakoušet nechtěla!

„Rieli…“ zašeptala jsem a zlehka se dotkla jeho zamazaný tváře. A pak jsem s obavama sjela níž, dokud jsem na jeho krku nenahmatala slabý puls. Trochu mě to uklidnilo. A povzbudilo k další činnosti.

Nejdřív jsem opatrně přeřezala jeho pouta a pak ho s obtížema vymotala ze zašpiněný deky. Za celou tu dobu se ani nepohnul. Teď jsem ale aspoň byla schopná sledovat pravidelný zdvíhání jeho tričkem zahalenýho hrudníku. Pár pohyby nožem jsem tu látku odstranila a naskytnul se mi celkem děsivý pohled na jeho pohublý tělo a našedivělou kůži, přes kterou se div neprodíraly žebra. Nedokázala jsem pochopit, jak se z něho za tak krátký čas mohla stát takováhle troska. Vždyť muž, ke kterýmu jsem se docela nedávno tulila, byl velice dobře stavěný, zatímco tenhle nápadně připomínal víc než cokoli jinýho mumii.

Jenom ta zarostlá tvář, i když nesla stopy prožitýho utrpení, mi stále připadala povědomá. A já jsem strašně moc toužila po tom, aby konečně otevřel oči a promluvil na mě. Jenže Marcell ho zřejmě uspal dost důkladně, protože se neprobral ani tehdy, když jsem mu zouvala boty a s tlumeným klením ho vyklepávala z odporně páchnoucích nohavic. Veškerý hadry jsem pak urychleně popadla a vyhodila z okna ven, aby tu dál nezamořovaly vzduch. Nejradši bych ani nezavírala, ale obávala jsem se, aby se Riel, který měl na sobě už jenom černý boxerky, nenachladil.

Lítostivě jsem si povzdechla. Ve vaně už jsem ho jednou měla, ale tehdy vypadal docela jinak. Ne jako někdo, kdo prošel koncentrákem. Copak je vůbec přirozený, aby takhle rychle zchátral?

Vypustila jsem špinavou vodu, pak jsem vanu znova zašpuntovala a začala Riela opatrně sprchovat příjemně teplou vodou. Nejdřív jsem mu důkladně omyla tvář a vlasy a postupně i zbytek těla. S výjimkou oblasti schovaný pod těma jeho spodkama. Stále jsem se totiž nemohla odhodlat k tomu, abych mu je sundala. Jasně, dokud to neudělám, tak ho nebudu moct pořádně očistit, jenže mi přišlo blbý svlíkat a osahávat nahýho chlápka v bezvědomí. Možná, že se mu fakt líbím, ale ani to mi nedává právo lízt mu do spodků.

Nerozhodně jsem si skousla spodní ret. Kruci… Proč jsem na tohle nepomyslela dřív? Byla jsem tak odhodlaná se o něj postarat, dokonce jsem ho zvládla zbavit těch zasviněných hadrů, aniž bych veřejně prezentovala obsah svýho žaludku, a teď se zaseknu na tomhle. No tak… hraju si přece na zdravotní sestru… a nahýho chlapa jsem už taky viděla, nejsem přece hrdinka z nějakýho viktoriánskýho románu! Jenom ho svlíknu a umeju. Bez zbytečnýho zdržování. Jo.

S novým odhodláním jsem natáhla ruku ke gumě jeho boxerek a bezmocně vnímala, jak mě okamžitě polívá horko. Fakt super… Já zrudnu i před chlápkem v bezvědomí! Co teprve, až se mu budu muset podívat do očí? Ale třeba ani nezjistí, že jsem to byla já, kdo ho myl. A navíc… nic jinýho mi ostatně ani nezbývá. Po Marcellovi to chtít nemůžu a nikdo jiný se sem v nejbližší době nedostane.

Takže…

176. díl

        Napjatě jsem zadržela dech a oběma rukama jsem uchopila lem Rielových boxerek.

Tohle není správný! říkala jsem si, ale přesto jsem je se sebezapřením začala stahovat dolů. Uchváceně jsem sledovala tenký proužek chloupků, který se mu táhnul od podbřišku kamsi níže, a nemohla jsem uvěřit, že tohle skutečně dělám. Pokud si někteří z vás myslí, že jsem v tu chvíli pociťovala vzrušení, tak se hluboce mýlíte. Spíš jsem si připadala jako nekrofil. Jenže jsem neměla na výběr, a tak jsem zatvrzele pokračovala dál.

Jakmile jsem dorazila až k zřetelný bouli dosud zakrytý mýmu zraku, krátce jsem se nadechla a na okamžik zalítla pohledem k Rielově tváři, abych se ujistila, že je stále ještě v bezvědomí. A polekaně jsem vyjekla. Už ani nevím, jestli to bylo kvůli tý dvojici krví podlitých očí, který se na mě téměř nelítostně upíraly, a nebo kvůli jeho ruce, jež se s neuvěřitelnou rychlostí vymrštila a obtočila svý kostnatý prsty kolem mýho krku.

„Rieli!“ vypravila jsem ze sebe nesrozumitelně a zoufale jsem se snažila procpat do plic aspoň trochu životodárnýho vzduchu.

Gumu spodků jsem samozřejmě nechala okamžitě na pokoji a namísto toho jsem se snažila uvolnit Rielovo smrtící sevření. Marně. Bylo až s podivem, kolik síly v sobě ještě měl, i když vypadal jako těsně před smrtí. Rozhodla jsem se neotálet a trochu ho zklidnit bleskem, než kvůli nedostatku kyslíku ztratím vědomí. Už teď mi před očima tančily tmavý kola a já se bála, že mě co nevidět pohltí.

Jenže dřív, než jsem to vůbec stihla udělat, jsem si uvědomila jeden zásadní problém. A tím bylo, že Riel byl dosud z větší části ponořený ve vodě. Takže pokud do něho teď pustím blesk, pak není vůbec jistý, jestli to přežije… Jasně… kdybych mu dala jenom malou ránu, tak by ho to nejspíš neohrozilo a efekt by byl tentýž, jenže tenhle skvělý plán měl jednu droboulinkou vadu. Že jsem dosud neuměla sílu svých blesků nijak mistrně ovládat…

Do prdele! zanadávala jsem v duchu a nejspíš bych to i procítěně pronesla nahlas, jen kdyby mě nějaký maniak právě neškrtil. Tohle byla teda pěkně svízelná situace! Blesky jsem použít nemohla, nůž, který příhodně ležel na zemi hned vedle mě, jsem zase použít nechtěla a na to, abych Rielovi dopřála další dávku Marcellových sedativ podávaných pěstí do brady, jsem zase neměla dostatek sil a koneckonců ani příležitost, protože si mě prozíravě držel v bezpečný vzdálenosti od svýho těla. Jediný, na co jsem se zatím zmohla, bylo zatínat mu nehty do ruky, kterou tak zarputile drtil můj ohryzek, ale nezdálo se, že by to mělo valný účinek.

Radši jsem proto změnila strategii a zkusila využít svý telekinetický schopnosti na několik lahviček šamponů. Ale i když všechny s dokonalou přesností skončily Rielovi na hlavě, nijak to na něho nezapůsobilo.

Začínalo mi docházet, že mám jenom dvě možnosti… buď zranit Riela tak, aby mě konečně pustil, a nebo se nechat zabít… Sakra… nedá se říct, že by se mi aspoň jedna z nich zamlouvala… A ani jsem si nebyla jistá, jestli bych mu vůbec dokázala ublížit. Nemohla jsem to přece udělat… Ne jemu… Pevně jsem semkla víčka k sobě, i když pár slaných perel tu chabou bariéru stejně překonalo.

Takhle teda zemřu? Rukou toho, kdo mě měl chránit? To je teda hodně blbá ironie! problesklo mi hlavou. Měla jsem pocit, jako kdybych měla krk uvězněný ve svěráku, který někdo hodně pomalu a sadisticky utahuje. Plíce mě pálily z nedostatku kyslíku, ale pomalu jsem to přestávala vnímat.

Jenom mi na okamžik bylo líto Marcella… Nejspíš se z toho zblázní, až mě tu najde tuhou na podlaze. Přesně před tímhle mě přece varoval. Proč jsem ho jenom neposlouchala? Zase jsem se domnívala, že vím něco líp než ostatní. Byla jsem tak neochvějně přesvědčená o tom, že by mi Riel nikdy neublížil. Jenže je to vůbec ještě on, tenhle strašlivý cizinec? Co se to s ním jenom stalo?! Tolik jsem se snažila, aby se mu nic zlýho nepřihodilo, a on pak provede takovouhle pitomost!

V posledním záchvěvu zoufalství jsem zašátrala po zemi a chvějící se rukou jsem se zmocnila toho nože. Příčila se mi představa, že mám Riela bodnout, ale očividně to byl jediný způsob, jak se zachránit. A taky jeho, protože zpráva o mý smrti by ho nejspíš dorazila. Už takhle se trápil kvůli Erice a i když jsem pro něho neznamenala ani zdaleka tolik co ona, lhostejné by mu to určitě nebylo.

Miluju tě… pronesla jsem mlčky, než jsem otevřela oči a zaútočila.

177. díl

        „Erikoooo!“ zařval znenadání Riel strašlivě zmučeným hlasem a stáhnul svou ruku dřív, než jsem mu do ní stihla zabodnout nůž. „Ach, můj bože… Myslel jsem si, že jsem tě zabil!“

Užasle jsem na něho hleděla a dokonce jsem letmo mrkla i vedle sebe, abych se ujistila, že tam nikdo nestojí. Protože Riel zíral přímo na mě a ve tváři měl výraz, jako kdyby právě spatřil nějaký zjevení.

Že by mu už totálně hráblo? blesklo mi hlavou, než se přihodilo něco, co mě přinutilo pochybovat i o mým zdravým rozumu.

„Ovšem že ne, ty můj blázínku,“ ozval se totiž v odpověď melodický ženský hlas a nejdivnější na tom všem bylo, že vycházel přímo z mejch úst! „Nikdy bys mi přece neublížil a oba dva to víme.“

Co to má znamenat! chtěla jsem vykřiknout, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Namísto toho jsem sledovala, jak s odporem pokládám nůž zpátky na podlahu a pak láskyplně hladím Rielovu tvář. A to vše bez mýho vědomí!

Pokoušela jsem se pohnout, ale bez úspěchu. Byla jsem zajatcem ve svým vlastním těle! Roztřásla bych se možná i hrůzou, kdybych ovšem ovládala svý svaly, takhle jsem mohla jen přihlížet, jak se ta vetřelkyně natahuje a něžně líbá Riela na rty.

Zvedla se ve mně vlna hněvu. Tohle bylo přece tak nefér! Vždyť i já jsem toužila po jeho polibcích a teď jsem tu akorát jako nezúčastněnej divák! Jako někdo, kdo šmíruje zamilovanou dvojici! V návalu vzteku jsem se soustředila na nůž poblíž sebe, jenže sotva jsem ucítila, jak se poslušně pohnul, vynořily se mi v mysli nějaký nový myšlenky, který mou koncentraci narušily. A který rozhodně nepatřily mně! Bylo to skoro, jako kdybych mluvila se svým druhým já!

*Co chceš dělat s tím nožem, Izabelo? Přece bys mu neublížila!* pronesla ta cizí holka v mý hlavě prosebně.

*Vypadni z mýho těla a to hned! Nebo to vážně udělám!* blafovala jsem a doufala, že to zabere.

*Chápu, že musíš být nyní dost vystrašená, ale tohle vážně není nutné. Omlouvám se, že jsem si bez dovolení zabrala tvé tělo, ale byla to jediná možnost….*

Zaklela jsem. A hodně sprostě. Protože mě okamžitě napadlo, co ta mrcha chce s mým tělem dělat. Ona zemřela, ale její duše tu zůstala a potřebuje nový útočiště. A ona si ze všech lidí vybrala zrovna mě! Jestli tohle není parádní výhra! Můžu se teď v přímým přenosu koukat, jak si to rozdává s Rielem a je s ním šťastná a já… já budu akorát jako malej nádor v její hlavě!

*Tohle od tebe nebylo moc hezké, Izabelo,* napomenula mne Erika. *A ujišťuji tě, že to není ani pravda. Nechci tvé tělo a ani tu nemůžu zůstat příliš dlouho. Jsem anděl světla a nepřísluší mi, abych zasahovala do práce strážným andělům, ovšem v tomhle případě jsem musela… Protože ani ty ani on svého strážného anděla nemáte. A on se už příliš dlouho trápí mou smrtí… nemohla jsem ho nechat trpět dál.*

*Takže ho celou tu dobu sleduješ?! A klidně si lezeš do cizích těl, jak se ti zamane?!* vyhrkla jsem podrážděně, i když mě přece jen trochu upokojilo vědomí, že tohle uspořádání není natrvalo. Teda pokud se jí ovšem dá věřit!

*Ovšem, že mi můžeš věřit, Izabelo. Nemám důvod ti lhát. A ne, nesleduji ani jeho ani tebe. Sama jsi mne přivolala…*

*Já?! A jak?!*

*Před chvílí jsi na mě myslela. A to mne sem zavedlo,* vysvětlovala Erika ochotně. A já, ačkoli jsem si strašně moc přála, abych ji mohla považovat za prvotřídní potvoru, protože pak bych se necítila tak provinile, že pasu po jejím příteli, jsem pomalu propadala jejímu kouzlu.

*Nevadí mi, že ho miluješ, Izabelo. Jsem tomu naopak ráda, nikdy jsem nechtěla, aby zůstal docela sám.*

*No… ehm… to mě těší, ale tohle je pro anděly normální? Myslím jako okupovat něčí tělo a promlouvat s ním?*

*Ne. A ani si nejsem vědoma, že by to bylo možné. Ovšem ty jsi jiná… Připadá mi, jako kdybys byla mou součástí… nebo já tvojí… Vím, zní to dost hloupě… ale opravdu mám dojem, jako kdybychom byly nějak propojeny.*

*My dvě?!* podivila jsem se. *To je přece naprostej nesmysl, vždyť jsme se ani nikdy nepotkaly!*

*To není tak docela pravda, Izabelo,* sdělila mi Erika váhavě. *Já už jsem tě viděla… Tehdy v noci, když jsem umřela…*

178. díl

        *Cože?!* vyjekla jsem v duchu a připadala si akorát tak zralá pro blázinec. *To byl přece jenom sen, nemohla jsi mě vidět!* protestovala jsem, protože tohle bylo už i na mě fakt příliš.

*Stála jsi u dveří a brečela. Nebo se snad pletu?* trvala Erika na svým.

* Ale to přece není možný!*

*Je to možná dost neskutečné, ale věř mi, že možné to je. Nemůžeš to popřít jen proto, že to nemá logické vysvětlení. Stačí přece, že to mělo logický důvod, ne? A já musím říct, že jsem byla ráda, že jsi tam tenkrát byla. Když jsem tě spatřila, myslela jsem si nejdřív, že jsi anděl. A to vědomí mě uklidnilo. Zářila jsi takovým zvláštním světlem a byla jsi celá stříbřitá a průhledná…*

*Eriko… pověz mi jedno… Kdo tě tehdy zabil? Že to nebyl Riel?*

Obě jsme se na něj podívaly. Dosud mě pevně svíral v náručí a tiše plakal.

*Ty přece v hloubi svého srdce víš, že to nebyl on. A opět potřebuješ logické zdůvodnění? Důkazy? Někdy je zapotřebí akorát nezvratná víra, Izabelo.*

*Já… měla jsem stejně živej sen i o mámě… Myslíš, že se dokážu spojit i s ní?* napadlo mne náhle, zatímco jsem dumala o Eričiných slovech.

*Pokud se nachází na zemi, pak by se to mohlo podařit,* přisvědčila Erika. *Ale nyní si už musím pospíšit… tvůj společník se zanedlouho vrátí a nebylo by zrovna dobré, kdyby mne tu přistihl. Navíc… mít znovu fyzickou formu je dosti únavné. A já chci ještě něco probrat s ním…*

Znovu přitiskla mý ústa na jeho a ačkoli jsem ten polibek nemohla cítit, už jen z pohledu na tu vášeň v něm mě jímal smutek.

*Eriko… připadám si tu děsně… navíc…* zaprotestovala jsem, protože jsem ani nemohla zavřít oči.

*Nejsi tu navíc, Izabelo. Nyní patříš k němu, on tě moc potřebuje. A ty zase potřebuješ jeho. Všechno bude dobré, uvidíš…* ujišťovala mne, zatímco se dál hladově líbala s Rielem.

*A nevíš náhodou, jaký je vlastně mý poslání?* zkusila jsem se jí zeptat. *Proč mám ty divný schopnosti?*

*To opravdu netuším, Izabelo. Ale jistě to má svůj důvod. A jednou se ho nepochybně dozvíš.*

Pomalu se odtáhla od Riela, i když ho dál objímala kolem krku.

„Miluji tě, strašně moc…“ vydechla a její vyznání mu vehnalo nový slzy do očí. „Ale ty víš, že s tebou nemůžu zůstat, i když bych to chtěla víc než cokoli jiného na světě. Musíš být silný… a šťastný… kvůli mně…“

„Nechci, abys odešla, Erie!“ zavyl jako raněný zvíře a v tu chvíli jsem zapochybovala, jestli tenhle Eričin nápad s rozloučením byl zrovna dobrý. Pohled na jeho utrpení mě fakt ničil.

„Ve svém srdci budu navždy s tebou, lásko, a věz, že s tebou jsem byla nesmírně šťastná. Ale nyní nastal čas, abys na mne zapomněl a byl šťastný beze mě, rozumíš? Protože je tu někdo, komu na tobě skutečně hodně záleží. Tak tu šanci nepromarni…“

Riel chtěl něco namítnout, avšak ona ho pohotově umlčela dalším láskyplným polibkem. A pak, bez jedinýho varování, opustila mý tělo a náhle jsem to byla já, kdo se s ním líbal. Musím ale říct, že moc dlouho jsem to nevydržela. Sice jsem se snažila, nicméně skutečnost, že si Riel nejspíš poměrně dlouho nečistil zuby, se nedala tak snadno ignorovat.

Jemně jsem odlepila svý rty od jeho a mlčky jsem čekala, co se bude dít teď. Jenom jsem doufala, že mi zas neskočí po krku, ještě teď jsem měla pocit, že nemůžu pořádně dýchat.

„Izabel…“ vypravil ze sebe a v jeho hlase zaznívalo nezměrný zklamání.

„Jo, už jsem to zas jenom já,“ přikývla jsem skoro provinile.

„Ona byla mým andělem… už tenkrát…“ vydechl, stále dost v šoku z toho nečekanýho shledání se svou láskou.

„Já vím,“ přisvědčila jsem rozpačitě, neboť mi připadalo, jako kdybych se jim vtírala do jejich soukromí.

„Řekla mi, že jsem ji nezabil…“ pronesl s jistou dávkou úlevy, spíš sám pro sebe než ke mně.

„Ano.“

Riel natáhnul ruku a já podvědomě ztuhla. Vzápětí jsem se cítila jako hlupák, protože on si pouze promnul zatuhlý zátylek. A pak tak nějak zmateně koukal, co vlastně dělá skoro nahý ve vaně.

„Marcell tě sem přivezl… našel tě v Berlíně…“ napověděla jsem mu a když mu oči potemněly a radost z nich se vytratila, poznala jsem, že si vzpomněl.

„Rieli, mně na tom přece nezáleží,“ ujišťovala jsem ho kvapně. „Jenom už se o nic takovýho nepokoušej, prosím!“

„Já to ale nedělal kvůli tobě,“ oznámil mi odtažitě. „A teď… jestli už ses dostatečně pobavila, tak bych byl rád sám!“

179. díl

        Zamračila jsem se na něho. „Pobavila?! Myslíš si snad, že mě baví vidět tě v takovýmhle stavu?! Za koho mě máš?!“

„Izabelo, teď ne! Vážně nemám náladu se s tebou hádat!“ ohradil se Riel a jednou rukou si trochu povytáhnul boxerky. Věčná škoda.

„Ale já…“ chtěla jsem ještě něco namítnout, ale nakonec jsem rezignovaně potřásla hlavou. „Fajn, nechám tě tu samotnýho. Dáš si aspoň kafe? Mně by teda rozhodně jedno bodlo!“ dodala jsem rychle, aby si snad nemyslel, že bych ho vařila speciálně jenom pro něho.

V duchu jsem si nešťastně povzdechla. Nejen že mu nikdo neřekl, jak se chová gentleman, ale očividně ani to, jak se má chovat správný pacient. Já se ho tu pomalu s nasazením vlastního života snažím umejt a tohle mám za odměnu. Na druhou stranu jsem ovšem chápala, že ho ten rozhovor s Erikou musel dost sebrat. Když se náhodou snažím, dokážu být totiž děsně empatická bytost.

„Jo, kafe by bylo fajn,“ hlesl Riel teď už o poznání klidněji.

Přikývla jsem a otočila se k odchodu.

„Izabel?“ zavolal za mnou ještě a zarazilo mě, že to znělo dost nesměle.

„Hm?“ Ani jsem se radši neotáčela, protože pohled na něho mě vyloženě bolel. A protože jsem dobře věděla, že na můj soucit zvysoka kašle.

„Ten tvůj krk… Je mi to fakt moc líto… nechtěl jsem…“ vypravil ze sebe váhavě.

„Myslím, že to přežiju,“ ujistila jsem ho. „Dáš si i něco k jídlu? Třeba sendvič? Marcell jel pro zásoby, tak ti pak můžu uvařit něco výživnějšího, třeba nudlovou polívku.“

Uvědomovala jsem si, že melu kraviny, který ho nejspíš právě teď vůbec nezajímají, ale nemohla jsem si pomoct. Byl to takový můj obranný mechanismus. Když budu mluvit o podobně povrchních věcech, tak nepřijde řeč na nás dva a tím pádem nebudu muset poslouchat další důvody, proč my dva nemůžeme být spolu.

„To zní moc dobře. Vypadám jako kus hovna, co?“ ohodnotil se sebekriticky a já se k němu přece jen obrátila.

„To jo. Ale teď už voníš o dost líp,“ odvětila jsem a nemohla se nepousmát.

I on se trochu nuceně zasmál. „Uvidíme se potom dole…?“ spíš se zeptal než konstatoval.

„A zvládneš to ze schodů?“ dělala jsem si starosti.

„Dolů ze schodů určitě, nahoru by to bylo horší,“ ušklíbnul se na mě s náznakem toho starýho dobrýho protivnýho Riela a já mu za ten jeho blbej plk byla neskutečně vděčná.

„Bezva, já si tě tam kdyžtak posbírám,“ ubezpečila jsem ho ještě mezi futry a pak už jsem ho tam zanechala o samotě.

Ten nůž jsem si ale pro jistotu odnesla, aby ho náhodou nenapadlo udělat nějakou volovinu. Už takhle jsem měla dost tísnivý pocit z toho, že ho opouštím. Co kdyby potřeboval pomoct? Nebyl přece jen v nejlepším stavu. Jenže zase to byl dospělý chlap a já ho nemohla neustále hlídat jako malý děcko. I když dospělý… za ten kousek, co vyvedl v Německu, by zasloužil pořádně seřezat!

Plná rozporuplných pocitů jsem došla do kuchyně a připravila tři hrnky kafe, jeden taky pro Marcella. Sice jsem netušila, jestli si dá, ale připadalo mi neslušný ho docela opominout. Všechny jsem pak přenesla do jídelny a usadila se s tím svým hned poblíž okna, abych se mohla dívat ven.

Dlouho jsem si tam ale nehověla, protože sotva jsem dvakrát usrkla mlíkem vylepšenou kávu, zaslechla jsem zvenku motor auta. Položila jsem hrnek na stůl a vyrazila ke dveřím, abych pomohla Marcellovi s nákladem, kdyby to bylo zapotřebí.

„Tak jak se má tvůj pacient, Izabelo?“ otázal se, sotva mě v hale zahlídnul.

„V rámci možností dobře,“ přikývla jsem a sledovala ho, jak z kufru auta vynáší několik napěchovaných tašek.

„Sehnal jsi všechno?“ zajímala jsem se a hned jsem dvě igelitky popadla a odnesla do kuchyně.

„Ovšem. Ale příště už na mě tuhle větu nezkoušej, ano?“ požádal mě, zatímco jsem se kolem něho mihla, abych se zmocnila další části jeho úlovku.

„Co je na tý otázce tak hroznýho?“ nechápala jsem.

Marcell však neodpověděl. Stál uprostřed haly a vypadalo to, jako kdyby větřil. V tu chvíli docela připomínal nějakou divokou šelmu.

„Marcelli?“ zavolala jsem na něho, protože se mi pranic nezamlouval výraz v jeho tváři. „Děje se něco?“

180. díl

        „Zdá se, že tu byl někdo od nich!“ podrážděně syknul Marcell, ne nepodobně kočce, který někdo šlápnul na ocas.

„Od nich? Jako od andělů?“ vyptávala jsem se a snažila se vypadat aspoň trochu překvapeně. V duchu jsem zatím přemítala, jestli mu o Eričině návštěvě říct nebo ne. Zatím jsem se rozhodla o tom pomlčet. „Jak to poznáš?“

„Je to cítit ve vzduchu…“ pronesl tajuplně.

„To máš štěstí, já mám ještě nos plnej Rielovy kolínský Eau de tchoř!“ zlehčovala jsem to a zmocnila jsem se dalších tašek, abych je odnesla k ostatním do kuchyně. Marcell mě ale nečekaně popadl za paži.

„Neměla bys používat cizí slova, když je neumíš správně vyslovit, Izabelo. Působíš pak leda nevzdělaně,“ poučil mě a já odolávala pokušení obrátit oči v sloup.

„Zkusím na tom zapracovat,“ přislíbila jsem neurčitě. „Nedáš si se mnou kafe? Uvařila jsem jedno i pro tebe.“

„Kafe?! Ty myslíš na kávu poté, co ti sdělím, že se sem do domu dostal nějaký anděl?!“ otázal se ostře a ještě víc zaťal prsty do mý ruky.

Tohle je fakt den! pomyslela jsem si. Než nastane večer, budu mít od těhle dvou upírů nejspíš tělo samou modřinu!

Zcela zbytečně jsem se mu pokusila vyškubnout, ale docílila jsem akorát toho, že mi část věcí navršených v igelitkách spadla na zem.

„Pusť mě, sakra!“ ohradila jsem se dopáleně. „Proč vůbec tak vyvádíš? Třeba jsi cejtil mě, jsem přece taky zčásti anděl!“

„Proč vyvádím?“ zopakoval Marcell odměřeně a s naprosto neproniknutelným výrazem si mě prohlížel. „Spíše se divím, proč nevyvádíš ty! Předtím ses tak bála, že se sem někdo od nich dostane, a nyní se vůbec nevzrušuješ!“

„Není k tomu přece důvod, ne? Vždyť seš tu ty a Riel a všechny ty kamery, tak proč bych měla mít strach?“ pokoušela jsem se ho zmást a oči jsem přitom upírala na podlahu, kde se povalovalo několik cibulí a citronů.

„Protože ti to lhaní příliš dobře nejde, Izabelo! A protože já chci znát pravdu!“ pronesl Marcell pomalu a jeho hlas byl přitom prostý jakýhokoli citu. Znělo to skoro jako od nějakýho zabijáckýho robota...

„Já ti ale přece nelžu!“ ohradila jsem se a přemýšlela, jak dlouho ještě moje ruka vydrží s omezeným krevním oběhem. Už teď mě začínaly brnět všechny prsty.

„To je od tebe jenom rozumné! A nyní pověz... kdo tu byl? Tvoje matka?“ hádal Marcell.

„Nech toho, jo?! Tátovi by se nelíbilo, že se mnou takhle hrubě zacházíš!“ odsekla jsem s pohledem zabodnutým přímo do jeho chladných očí.

Avšak jedinou jeho reakcí bylo, že mi chudinku mou paži zmáčknul ještě víc. „A proč jsi tak pevně přesvědčená o tom, že budeš mít příležitost si mu stěžovat? A teď mluv... nebo ti tu ruku zlomím!“

Fajn... ať je po tvým! zavrčela jsem v duchu vztekle. Jen ochutnej pár blesků, šmejde!

Přimhouřila jsem oči v koncentraci, ale vzápětí jsem je opět doširoka rozevřela a zahleděla se ke schodům, odkud se ozval Rielův slabý leč přesto odhodlaný hlas.

„Nech ji bejt nebo budeš mít co do činění se mnou!“ procedil sice s patřičnou výhrůžkou, ale ta se zcela vytratila ve světle jeho nepříliš hrozivýho vzezření.

V huňatým vínovým županu, ze kterýho mu koukaly holý nohy, prostě příliš drsně nevyhlížel. Navíc se zdálo, že kdyby jen na chvíli přestal drtit zábradlí ve svý pěsti, tak by se bezmocně zřítil k zemi.

„Ale, ale... Princeznička se nám už vyspinkala?“ ušklíbl se na něho Marcell posměšně a zřejmě tím narážel na hřívu jeho vlasů, kterou obyčejně nosil staženou do gumičky, ale nyní se mu rozprostírala po ramenou v celý svý kráse. Normálně mu na jeho mužnosti nijak neubírala, ale v kombinaci s tím županem to prostě vypadalo poněkud absurdně.

„Jo a teď je připravená nakopat ti prdel!“ odvětil Riel neochvějně.

„A jak bys to chtěl asi tak udělat? Zbraň žádnou nemáš a ten tvůj půst ti také příliš energie nepřidal. Uděláme dohodu, ano? Ty se přestaneš plést do mého malého rozhovoru s Izabelou a já tě nechám žít. To je přece seriózní nabídka, ne?“ dobíral si ho Marcell, aniž by aspoň na okamžik o něco povolil svý sevření a já tak mohla vyklouznout.

„A co takhle radši mou nabídku? Okamžitě pustíš Izabelu a pak vypadneš!“

„To se mi příliš nezamlouvá! Navíc nemáš jak mě k tomu přimět!“ pousmál se Marcell skoro mile. „Proč si raději nejdeš lehnout? Vypadáš, že bys to potřeboval. A taky další dávku krve... jsi na ní dokonale závislý... jako my. Tak proč bojuješ tam, kde nemůžeš nikdy vyhrát, hm?“ otázal se ho lakonicky, než mi zkroutil ruku tak, že jsem byla nucena padnout na kolena, aby mi ji vážně nezlomil.