Díl 211-220

Nikola zničila Izabel její zásoby krve a ta si kvůli rozbitému mobilu ani nemůže obstarat další. Navíc je znepokojená vidinou, v níž pila krev z kamarádčina proříznutého hrdla. Druhý den neprozřetelně souhlasí se snídaní venku, ovšem už cestou zjistí, že nejsou tak docela samy..

211. díl

        Chvilku jsem na Nikolu jenom nevěřícně třeštila oči, než jsem se konečně zmohla na nějakou reakci.

„Já přece nejsem žádná feťačka! V životě jsem nevykouřila ani jedinou cigaretu!“ ohradila jsem se posléze, ale mý slova postrádaly potřebný důraz. Na ten jsem už fakt sílu neměla.

Nejspíš taky proto, že když se to tak vezme, mohlo být v těch ampulích vlastně cokoli. Jasně, bylo mi sice řečeno, že je v tom krev, ale nikdy jsem to nezkoumala... takže pokud by někdo namixoval nějakou šikovnou směs a obarvil ji načerveno, důvěřivě bych ji vyžahla.

„Cigaretu možná ne, ale očividně si to vynahrazuješ jinak. Je na tebe dost děsnej pohled, to mi věř.“

„Potřebuju se jenom vyspat, to je celý,“ trvala jsem na svým.

„Jenom vyspat? Takže tohle jsi neužívala?“ zatřepala významně pouzdrem.

„Užívala, ale je to docela neškodný... fakt je to jenom krev.“

„Jenom krev? Posloucháš se vůbec? Pokud seš chudokrevná, tak se to určitě léčí jinak než tím, že piješ něčí krev! Odkud to vůbec máš?! To přijdeš jen tak do nemocnice a tohle si tam nafasuješ v lékárně?! To asi těžko!“ vysmívala se mi Nikola.

„Mám to od známýho...“ přiznala jsem sklesle.

„Ještě že máš všechny ty svý známý, co?! Možná by sis měla dávat větší pozor, jak si svý kamarády vybíráš!“

„Já jim věřím,“ pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe.

„Jo, jasně... nejsou náhodou tak trochu gothic? Nehrajou si na nějaký blbý upíry? Tahat s sebou krev už je fakt dost ujetý, nemyslíš?!“

Tak v tomhle jsem jí výjimečně musela dát za pravdu, i když jenom v duchu. „Podle mě jsou v pohodě,“ oznámila jsem jí nahlas. „Hele... jenom tu dneska přespím a ráno hned vypadnu, jo? Těch pár hodin to se mnou vydržíš, ne?“

„Fajn, ale nejdřív tohle vyleješ do záchodu!“ sdělila mi Nikola nekompromisně. „A zítra ráno si zajdeme na snídani! A bez vytáček, rozumíš?! Petr se zmiňoval, že trpíš stihomamem... prej máš utkvělou představou, že tě někdo sleduje a pokouší se tě zabít... ale to je všechno jenom kvůli tomuhle sajrajtu! Když se tím přestaneš ládovat, bude všechno zase dobrý,“ utěšovala mě, ale příliš upřímně to neznělo.

„Všechno bude zase dobrý?! To jako vážně?! Bude máma zas naživu?!“ vyjela jsem na ni zlostně. „Přestaň mi tu laskavě dělat přednášky o mým životě! Víš o něm úplný kulový!“

„To máš pravdu a víš co?! Naprosto mi to tak vyhovuje! Nechci ani vědět, do čeho všeho ses namočila! Byla jsem ochotná ti pomoct a pořád jsem, ale to si nejdřív musíš přiznat, žes to všechno podělala! Musíš se vzchopit a začít odznova... přestat brát tohle svinstvo, najít si práci, začít zas normálně žít! Protože to, co děláš teď, je nejkratší cesta do pekel!“

Trpce jsem se zasmála. „Ani netušíš, jak blízko seš pravdě, Niko... A ani nevíš, jak strašně moc bych si přála, aby to všechno šlo vrátit... ale z tohohle se vyhrabat nemůžu...“

„Dlužíš někomu velký prachy, že je to tak?“

„Ne, nedlužím. O prachy tu vůbec nejde...“

Jenže o co v týhle blbý hře, kde jeden mohl tak snadno přijít k úhoně, vlastně šlo, jsem zatím netušila ani já sama. Byla jsem jiná... a měla jsem divný schopnosti... tohle jsem věděla nad vší pochybnosti. Ale proč tomu tak bylo, to se mi dosud zjistit nepodařilo. A přitom jsem měla neodbytný pocit, že právě tohle je klíčem k mýmu přežití.

„Můžu?“ otázala jsem se Niky v náhlým impulzu a než mohla odpovědět, přiložila jsem jí dlaň na čelo a soustředěně přimhouřila oči.

„Jestli tímhle naznačuješ, že mám horečku, tak si podobný trapný gesta nech pro někoho jinýho!“ vyštěkla na mě nedůtklivě a prudce trhla hlavou, aby setřásla mou ruku.

Ale mně ta krátká chvíle bohatě stačila. I tak jsem toho spatřila víc, než bych si přála. A ten obraz se mi nesmazatelně vryl do paměti. Pevně jsem semkla rty a propletla prsty na rukou, abych zamaskovala, jak strašlivě se mi třesou, nicméně můj žaludek si dál dělal, co se mu zlíbilo.

„Je ti něco?“ slyšela jsem jakoby z dáli Nikolin ustaraný hlas. „Seš ve tváři bílá jako smrt!“

Nebýt toho, že jsem se zoufale snažila udržet svou večeři, nejspíš bych se její poznámce i zasmála. Ne, že by mě tak pobavila... to spíš naopak.

Protože ve svý vizi jsem zahlídla Nikolu, jak leží bezvládně na zemi v kaluži vlastní krve. A já klečela u ní... a lačně se napájela přímo z jejího proříznutýho hrdla.

212. díl

        „Tak co ti je?! Děsíš mě!“ zvolala Nikola a váhavě položila svou ruku na ty mý, křečovitě sepjatý.

„Nech mě bejt! Nech mě sakra bejt!“ rozkřikla jsem se na ni a prudce jsem vyskočila z pohovky, ne nepodobně kočce, který někdo šlápnul na ocas. „Běž ode mě!“ vyjekla jsem ještě, než jsem couvla do kouta a tam se pozvolna svezla na podlahu. Kolena jsem si přitáhla až k bradě a objala je pevně pažema, jako kdybych se tak mohla ubránit tomu příšernýmu osudu, který mě očekával. Třeba ta vidina vůbec nic neznamenala... namlouvala jsem si nepřesvědčivě. Vždyť zatím se ani jedna z nich nevyplnila. A já přece nehodlám kvůli krvi nikoho vraždit, tím jsem si byla naprosto jistá.

Jenže to zřejmě neplánoval ani Riel, když se zavřel v tom berlínským bytě... uvědomila jsem si s hrůzou. Možná jenom odhodlání nestačí...

„Vidíš a přesně o tomhle jsem mluvila! Copak si neuvědomuješ, že už ani nejseš schopná se ovládat? Tohle vypadá jako klasickej absťák!“ ozval se opět Nikolin kousavý hlas a neodbytně pronikl až do mýho otupělýho mozku.

„Fakt?! A kolika absťáků už jsi byla svědkem, že to můžeš posoudit?!“ vypravila jsem ze sebe posměšně.

„Dobře, tak žádnýho, ale v pořádku nejseš, to poznám i já!“

„Ještě že tě mám!“ poznamenala jsem s jízlivostí, kterou mě do týhle chvíle častovala ona. Jenže v mým případě to samozřejmě bylo jen dalším důkazem o mý labilitě.

„Máš pocit, že se proti tobě všichni spikli a že nemáš nikoho, komu bys mohla věřit, co?“ vyzvídala a podle toho, jak to pronášela, bych hádala, že to byla definice magora z nějaký poučný knížky. A vzhledem k tomu, že psychologii nestudovala, celkem mi zalichotilo, že si kvůli mně dala tu práci. Celkem...

„Jo, tohle tak zhruba shrnuje mou současnou situaci...“ přikývla jsem, protože nemělo smysl to popírat. „A co geniálního mi radíš?“

„Jenom dvě věci... přestat brát tohle svinstvo a vyhledat pomoc psychiatra. Já toho pro tebe moc udělat nemůžu...“

Hořce jsem se zasmála. „To je skvělý, takže mi vlastně navrhuješ, abych se nechala zavřít do blázince, jo?“

„Do léčebny,“ opravila mě Nikola mírně. „A jo, řekla bych, že by to bylo to nejlepší řešení. Aspoň bys tak nemohla už nikomu ublížit!“

„Fakt nádhera!“ ocenila jsem její péči ironicky. „Takže když jsi mi nabídla, abych u tebe nějakou dobu zůstala, ve skutečnosti jsi plánovala, že na mě hned zavoláš lapiduchy, co?“

„To ne!“ popřela to rázně a zatvářila se náležitě ukřivděně. „Oba se ti s Petrem snažíme akorát pomoct!“

„Jo, vy dva jste takoví lidumilové...“ procedila jsem nevlídně mezi zuby a se sebezapřením se vrátila zpátky na pohovku.

„Buď rozumná, Izabelo. Jak dlouho chceš v tomhle ještě pokračovat? Copak nevidíš, jak tě to ničí?“ domlouvala mi Nikola tónem, jako kdyby mluvila s někým dočista nesvéprávným.

„A co mám jako dělat? Skočit z mostu, protože vám dvěma překážím?! Sorry, ale takovou radost vám fakt neudělám!“

„A kdo říkal co o mostu?! Co teď vůbec chceš dělat? Ale upřímně! Zas si najít nějakýho novýho šamstra, co si tě bude vydržovat?!“

„Zmínila už jsi to tolikrát, že začínám mít pocit, že to je tvůj tajnej sen!“ zatvářila jsem se kysele. „A ne že by ti do toho něco bylo, ale hodlám udělat přesně to, co už jsem ti dneska říkala. Najít si práci, nějakej podnájem... a rozhodně sama! Chlapů mám teď na nějakej čas plný zuby!“

„Možná proto, že si vybíráš špatný typy!“ poučila mne Nika pohotově. „Vzdala ses solidního chlapa jenom kvůli nějakýmu frajírkovi! Co vůbec dělá za práci? Opraváře?! A nebo je dokonce nezaměstnanej?!“

„To by mě fakt zajímalo, podle čeho takhle usuzuješ!“ ušklíbla jsem se a zároveň si pomyslela, že od člověka, který mě krátce předtím nařknul ze škatulkování lidí, to opravdu sedí.

„Viděla jsem vás v jedný restauraci! Vypadalo to, že se zrovna kvůli něčemu dohadujete...“ svěřila se mi Nikola s dost pohoršeným výrazem.

„To je možný, debaty nám vždycky šly...“ utnula jsem ji naoko bez zájmu, ale uvnitř mě sevřel hluboký stesk po Rielovi.

Krucinál... musím mu co nejdřív zavolat... samozřejmě jenom kvůli tomu, abych se ujistila, že je naživu... Pouhý pomyšlení na to, že brzo zas uslyším jeho hlas, mi trochu zvedlo náladu. Ale ne moc, protože jsem se zatím nezbavila svý otravný ošetřovatelky a před ní jsem mu rozhodně volat nechtěla.

„No tak co měl teda za práci?“ dožadovala se znova odpovědi a bylo zřejmý, že nedá pokoj, dokud se to nedozví. A mně už definitivně došla trpělivost.

Sladce jsem se na ni usmála. „Nic zvláštního... dělal nájemnýho vraha!“

213. díl

        „Fakt vtipný!“ vyprskla Nikola pohoršeně. „Jen si klidně dělej srandičky, však on tě humor brzo přejde!“ oznámila mi odměřeně a uhladila si svý na mikádo ostříhaný a na platinovou blond odbarvený vlasy, který si každý ráno pečlivě žehlila a díky tomu byly celý přesušený a krepatý, což ji neuvěřitelným způsobem vytáčelo. „Člověk se ti snaží pomoct a tohle má za to!“ vyčetla mi a hluboká vráska na jejím čele prozrazovala, jak moc jí lezu na nervy.

Na okamžik mě to zmátlo natolik, že jsem se za svý chování i trochu zastyděla, protože ona se fakt tvářila, jako kdyby jí nešlo o nic jinýho než o mý blaho. Jenže vzápětí jsem si vybavila ty její kecy o prachách a značkových věcech, který by přece nezmiňovala, kdyby se fakt ujala toho náročnýho úkolu spasit mou hříšnou a drogám zaprodanou duši. Takže to bylo jako jindy… akorát předstírala zájem, aby mě jen tak mezi řečí mohla seknout nějakou jedovatou poznámkou. A nutno podotknout, že dneska se mimořádně překonávala, tohle na mě vybalit za jiných okolností, tak ji párkrát majznu po hlavě tou Vuittonkou, co jí byla takovým trnem v oku, a než by se vzpamatovala, už bych za sebou práskla dveřma.

Ani pořádně nevím, proč jsem to vlastně neudělala. Nejspíš proto, že jsem nechtěla být sama. Vím, je to dost blbý argument, ale copak jsem s Petrem nezůstávala ze stejnýho důvodu? Potřebovala jsem někoho, s kým si můžu občas popovídat. Ne teda, že by to teď s Nikolou šlo. A to nejen kvůli tomu, že na mě zatím akorát tak ječela, ale i proto, že kdybych na ni vysypala celý ten svůj neuvěřitelný příběh, už bych jí asi nezabránila v tom, aby na mě nepoštvala zřízence se svěrací kazajkou.

Nicméně mi připadalo, že blbá společnost je pořád lepší než žádná, a navíc jsem doufala, že se mi podaří zjistit něco víc o Petrovi a důvodech pro ty jeho nehorázný lži. Jasně, mohl být jenom naštvaný, že jsem od něho zdrhla, jenže nebylo poměrně divný, že toho o mně tolik ví? Jak třeba mohl tušit, že budu mít u sebe nějaký ampule? Čím víc jsem nad tím přemítala, tím míň se mi to zamlouvalo. Asi bych se měla co nejrychlejc sebrat a ztratit se, aspoň to mi napovídal můj zdravý rozum. Ta šílenější část mýho já zas chtěla konfrontovat Petra přímo a vyzvědět od něho veškerý odpovědi na otázky, který mě už nějakou dobu trápily. Pokud by je ovšem znal.

„Ty spíš?“ hlesla Nikola lehce rozpačitě a já přisvědčila.

„Tak trochu…“ zamumlala jsem a doufala, že mě konečně nechá na pokoji.

Byla jsem úplně vyřízená… což byl ostatně další z důvodů, proč jsem krotila svý vášně a nechala si od ní sypat popel na hlavu. Protože jsem fakt už neměla energii na to, abych zkoumala, kde složím hlavu na noc a co prodám do zastavárny, abych na ten nocleh měla vůbec peníze. Mým původním plánem bylo zůstat u Nikoly, dokud si nenajdu novou práci a nezačnu zas vydělávat, jenže to se teď zdálo naprosto nereálný.

Což ale zanechávalo dost palčivou otázku, kam se ráno, až se s ní rozloučím, vrtnu. Můj dosavadní život mě prostě na podobnou situaci nepřipravil. Jedinou naději jsem spatřovala v úsporách na mým účtu, teda za předpokladu, že se mi k nim podaří dostat… Občanku jsem díky Marcellovi měla, takže jsem doufala, že s tím nebude žádný problém. Kolik vlastně může stát podnájem v nějaký garsonce? dumala jsem a v duchu si vypočítávala, co všechno budu muset zítra zařídit…

„Fajn, tak si teda spi!“ přerušila mý poněkud líný myšlenkový pochody Nikola. „Doufám, že ráno s tebou bude lepší řeč! Nehodlám si tvejma náladama nechat zkazit i snídani!“ varovala mě ještě, než odkráčela.

S úlevou jsem vydechla a stočila se do malýho klubíčka, jednak jsem se tak cítila bezpečnějš a pak ta malá pohovka zrovna přehršel prostoru nenabízela. Dlouho jsem se na ní stejně nerozvalovala. V okamžiku, kdy mý uši zachytily zvuk splachování na záchodě, jsem se vyřítila ven takovou rychlostí, že jsem ještě spatřila narůžovělou vodu v míse, než v divokým víru, který mi připadal dost zlomyslný, zmizela z dohledu. A nad tou zkázou stála Nikola s vítězoslavným úsměvem a teď už prázdnýma ampulkama v ruce.

„Jak jsi jen mohla?!“ zavyla jsem nešťastně, protože jsem si okamžitě uvědomila, že sehnat novou krev bude nejspíš velký problém.

Dost dobře jsem nemohla jít do nemocnice a tam se pokoušet něco vyžebrat a na to, abych někoho vysávala na ulici, jsem neměla ani nervy ani potřebnou sílu. Třeba právě proto došlo k tomu, co jsem zahlídla ve svý vidině… Ale ne... i kdybych chtěla použít Nikolu jako svou potravu, rozhodně bych ji kvůli tomu předtím nezabíjela. Tím jsem si byla naprosto jistá. Teda… spíš skoro jistá… opravila jsem se, když jsem si vzpomněla na ten strašlivý zážitek u Viktora.

„Máš nějakej problém?“ Nika po mně sekla nevlídným pohledem a mě se opět zmocnila touha jí jednu ubalit. „Říkala jsem ti přece, že to svinstvo půjde pryč!“

To sice slibovala, to byla pravda, ale bláhově jsem se domnívala, že na to pozapomněla. Nepočítala jsem holt s tím, že je tak činorodá. A jak moc, to jsem se měla teprve dozvědět…

214. díl

        „Měla jsi mě nechat, abych to udělala sama!“ namítla jsem chabě a Nikola se posměšně ušklíbla.

„A ty by ses snad přiměla vyhodit svý úžasný léky?!“

„No… jo… když ti tak vadily…“ Hned potom, co bych si jednu dávku dopřála… Aspoň by mi to na nějakou dobu vydrželo. Ale takhle? Kolik mám vlastně času na to, abych si nějakou krev sehnala? A kde ji sakra vzít?!

„A tohle ti mám jako věřit?!“ opáčila Nika skepticky, hotový můj anděl strážný. „Vždyť už nemáš vůbec žádnou vlastní vůli! Seš otrokem drog a svejch pochybnejch známejch! Běž si radši lehnout… ráno si dáme dobrou snídani a jistě pak všechno uvidíš o něco veselejš.“

„Jo, už teďka se za břicho popadám!“ zamumlala jsem kysele a radši zapadla zpátky do obýváku.

A celou cestu tam jsem Nikolu v duchu procítěně proklínala. Zdálo se, že můj zprvu tak geniální plán na osamostatnění dostává povážlivý trhliny hned na svým počátku. Jenže jak jsem mohla tušit, že ji Petr naočkoval tak strašnýma výmyslama? Po mailech se chovala v rámci možností normálně a všechny ty pikantní obvinění si nechala až na doma, když už bylo příliš pozdě, než abych se mohla zase sebrat a vypadnout. Velká škoda, že žádná banka nemá otevřeno aspoň do jedenácti, to bych tu bývala nezůstala ani minutu a nemusela jsem tak přijít o drahocennou krev!

Zatracená Nikola! Bylo vidět, jak ji vyloženě těší udělovat mi lekce! Měla jsem sto chutí ji pokousat a udělat z ní taky upíra, jen aby poznala, jaký to je, když se pravidelně nedostane k něčí krvi! Jenže taková svině jsem zatím nebyla. Vlastně jsem si za svou nynější svízelnou situaci mohla docela sama. Protože jsem dobře věděla, že na Niku spolíhat nemůžu.

Ostatně jak se říká, v nouzi poznáš přítele… a já při plánování svýho útěku zjistila, že vůbec žádný přátele nemám. Nikola byla jediným člověkem, od kterýho jsem mohla očekávat pomoc. A nebo taky cokoli jinýho. Což jenom svědčí o tom, jaký jsem loser. Ale jak si má jeden najít dobrý přátele? S tím neustálým pendlováním mezi domem mýho táty a bytem mámy jsem neměla čas někoho blíž poznat, už jen proto, že rodiče mě vždycky drželi tak trochu stranou a nikdy nedovolili, abych si k nim přivedla nějakou kamarádku. Teď už jsem chápala, proč to tak bylo, ale tehdy mi to hodně ublížilo. No a po škole jsem začala chodit do práce… a přestože pár lidiček tam bylo celkem fajn, vždycky mi tak nějak stačilo vídat se s nima pouze během pracovní doby. Nejspíš v tom sehrál svou roli i strach… že kdyby mě poznali blíž, přišli by na to, že jsem vcelku nudná a k ničemu.

A pak se objevil Petr… můj rytíř na bílým koni… kterýmu jsem připadala zajímavá a atraktivní. Aspoň to tehdy tvrdil. A já s ním zůstávala, i když jsem občas pociťovala, že v našem vztahu cosi chybí… odmítala jsem si to po celou dobu našeho soužití přiznat, abych se nemusela rozhodovat, zda to celý radši neukončit. Abych si nemusela přiznat, že jsem s ním pouze proto, že se bojím být zas sama. Protože takovouhle ránu by mý křehký ego už fakt neuneslo.

Doprčic! Nesnáším podobný toulky po svý duši a přehrabování se tou obrovskou škatulí ve svý hlavě, ve který mám schovaný všechny nepříjemný vzpomínky jako nějaký černobílý fotky. Jsou tam uskladněný i události, jež bych chtěla zapomenout a o nichž dopředu vím, že se jich nikdy nezbavím, jsou jako velký kotouče filmu, který si někdy pouštím a který zachycuje zpackaný momenty mýho zpackanýho života.

A někde na dně tý krabice mám i Riela… Toho tvrdohlavýho upíra s přímo obsesivní snahou o čestný chování a plnýho komplexů… Nejspíš právě těma mě tak dostal… Zjištění, že pod tou drsnou chladnou slupkou skrývá citlivý zraněný nitro, pro mě bylo přímo osudným. Neboť jsem díky tomu měla pocit, že mě potřebuje… že se potřebujeme navzájem… A na krátký čas jsem se opájela i naprosto nechutně romantickou představou, že nám bylo souzeno se poznat… a zamilovat… až na to, že očividně jedinou zamilovanou jsem byla v tomhle případě já.

S tichým povzdechem jsem rozsvítila stojací lampu a klekla si na zem, abych posbírala svý věci. Nemělo smysl pokračovat v tomhle bezúčelným snění. Teď byl čas na realitu, čas se zase postavit na vlastní nohy… I když s malou pomocí… Protože mě právě napadlo, kdo by mě mohl vytáhnout z tý lapálie s krví. Marcell, můj dvorní zásobovač věcí všeho druhu… Když budu mít štěstí, podaří se mi mu namluvit, že to táta trval na mým přesunu a on mi dodá ampule dřív, než odhalí mou malou lež. Musím ale jednat rychle, než se s ním spojí Riel a nebo mě dokonce začne postrádat on sám…

Nenápadně jsem vykoukla do chodby, jestli tam náhodou nehlídkuje Nikola, ale podle všeho šla už konečně spát, přinejmenším dveře do jejího pokoje byly zavřený. Mrkla jsem na hodinky… jo, bylo dost pozdě, ale upíři nejspíš nechodí spát se slepicema, takže jsem si s tím těžkou hlavu nedělala. Potichu jsem přivřela dveře a rychle popadla mobil, abych zavolala Marcellovi. Jenže to by ten křáp musel nejdřív fungovat!

215. díl

        Tlumeně jsem zaklela a s maximálním pocitem bezmoci jsem ten nespolupracující šmejd otáčela v rukou. Displej měl dočista černý a i když jsem mačkala tlačítko pro zapnutí/vypnutí jako o život, neboť o ten tu šlo především, ani tehdy se nenechal přemluvit.

Netušila jsem, jestli je jenom vybitý a nebo se porouchal při tom pádu na zem, a vlastně mi to v tuhle chvíli bylo celkem jedno. Protože tak jako tak jsem neměla šanci dovolat se ani Marcellovi ani Rielovi. Leda že by mi Nikola půjčila svůj mobil a já vyměnila simky, ale vážně jsem pochybovala, že by projevila v tomhle ohledu nějakou vstřícnost. Možná že mý věci dokonce vysypala z tašky úmyslně, aby ten mobil rozbila... a nebo jsem už prostě jenom paranoidní, přesně jak říkala.

Zhluboka jsem se nadechla a uvelebila se v rámci možností zase na gauči. Vždyť vlastně o nic hroznýho nejde... utěšovala jsem se. Hned zítra ráno si vyberu peníze v bance a pořídím nový mobil. Sice v tu dobu už bude Marcell o mým malým útěku nejspíš vědět, ale třeba mu na tom ani nesejde. Navíc mi postačí, když mi dá svůj kontakt na lidi v nemocnici.

Znova jsem si vzpomněla na ty ubohý dívky v kómatu, který slouží jako zásobárny krve, a bylo mi z toho všeho do pláče. Možná Nika nebyla zas tak daleko od pravdy, když mi nadávala do feťáků, copak jsem snad něco jinýho? Už teď se tu třesu strachem, že neseženu včas další dávku... a tohle má být nějaký život? Proč se nemůže všechno vrátit do starých kolejí a já být zas tou holkou, co otráveně chodí každý den do práce a z práce a doma se dusí stereotypem se svým nudným přítelem? Chtěla bych být zas tou obyčejnou Izabelou, která se neustále o něčem dohaduje s rodičema a trpí komplexama, protože nedokáže naplnit jejich nesmyslný představy.

Kéž by to jen šlo... Jenže máma je mrtvá... a táta... kdoví, kolik tomu ještě zbývá času... Tolik bych si s ním chtěla promluvit... o všem... ale kdy? Všichni kolem mě umírají, jako kdybych byla nositelem nějakýho strašlivýho viru... nebo dokonce samotnou Smrtkou... a já se nemohla zbavit pocitu, že je to všechno moje vina. Měla bych to nejspíš ukončit... co nejdřív, abych neublížila dalším lidem, jenže sakra, já ještě nechtěla umřít! Protože pro mě jako upíra by to znamenalo konečnou... žádný další život... žádný znovuzrození... ani žádná služba jako některý z andělů... prostě dočista nic. A tak jsem si tuhle možnost zatím nechávala jako tu úplně poslední...

I když co mě tu dosud drželo, to fakt nedokážu říct. Snad víra, že bude líp. A nebo bláhová naděje, že je tohle všechno jenom nějaký hodně blbý sen, ze kterýho se musím zákonitě jednou probudit. Jenže pokud se tak nestane, bude to pak ještě sen, když by to byla jediná realita, která by mi zůstala?

Možná jsem jednou z těch dívek... ležím na nemocničním lůžku v kómatu, napojená na přístroje a s hadičkama všude možně, co mě mají jakžtakž udržovat při životě... Fakt děsivá představa... jenže docela vyloučit jsem ji nemohla. A do jistý míry by to dávalo větší smysl než většina těch věcí, co se mi poslední dobou děla. Mý bleskování... pohledy do minulosti a budoucnosti... copak tohle je normální? Není snad větší šance, že mám jenom halucinace způsobený nějakýma lékama? Třeba jsem měla nehodu a teď mě udržujou v umělým spánku, než se mý tělo dá zase do pořádku...

A nebo mi hráblo a jsem v blázinci pod silnýma sedativama, ušklíbla jsem se sebekriticky a vzápětí usoudila, že pokud se tak zatím nestalo, pak mě to zřejmě co nevidět čeká. Zvlášť jestli se brzo nevymaním z Nikoliny úžasný péče.

S povzdechem jsem zhasla lampu a schoulila se zas do klubíčka. Jenže usnout se mi pořád nedařilo. Namísto toho jsem úzkostlivě zírala na všechny ty stíny, který se tu za pomoci pouličních lamp a projíždějících aut mihotaly po stěnách a stropu, a proti svý vůli jsem si představila, jak se z jednoho takovýho šedivýho fleku pomalu vynořuje Ariel s tím svým posměšným úšklebkem na tváři a pořádným žabikuchem v ruce a beze spěchu kráčí přímo ke mně, protože dobře ví, že jsem proti němu zcela bezmocná. Napřahá se a...

Bezděčně jsem si přitiskla dlaně na břicho, jako tehdy v parku, když mě do něj Ariel bodnul, a na okamžik se mi zdálo, jako kdybych pocítila záchvěv tý strašlivý bolesti. Jenže tentokrát tu nebyl Riel, aby mi pomohl… teď jsem na všechno byla docela sama.

S tichým vzlyknutím jsem hrábla do svý tašky a poslepu z ní vytáhla tričko, který jsem pro všechny případy nechala hned navrchu. Nepatřilo mi, ale nemohla jsem si pomoct, abych ho tam během svýho balení v náhlým impulzu nepřihodila. A jak se zdálo, tak jsem udělala dobře.

I když jsem se za svý chování styděla, protože jsem si připadala jako puberťačka zabouchnutá do člena nějaký chlapecký kapely, stejně jsem neodolala, abych dychtivě nenasála vůni, která v tom kusu tmavý látky dosud přetrvávala. Rielovu vůni…

Kdyby tu tak teď mohl být se mnou… a držel mě ve svý náruči… zalitovala jsem, než jsem s tváří zabořenou do jeho trička a očima lehce zvlhlýma vzpomínkama na něj konečně usnula.

216. díl

        „Budíček!“ ozvalo se kousek od mýho ucha a já polekaně rozhodila rukama.

Matně jsem zaznamenala, jak má pravačka zkolidovala s něčím měkkým, a když jsem vzápětí zaslechla procítěný zaúpění, neubránila jsem se jistýmu pocitu zadostiučinění.

„Doprčic, Iz, vždyť jsi mi skoro vypíchla oko!“ nadávala Nikola bolestí zkresleným hlasem.

Zpod přivřených víček jsem na ni lehce nepříčetně zamžourala a zjistila, že už je oblečená a zřejmě připravená k odchodu. A za okny byla dosud parádní tma...

„Šílíš?! Vždyť je ještě noc!“ zavrčela jsem na ni a otočila se na druhý bok. Rielovo tričko jsem si připlácla na obličej, aby mě do očí nebodalo světlo z lampy, kterou rozsvítila a nemilosrdně na mě namířila, jako kdyby mě chtěla podrobit nějakýmu drsnýmu výslechu.

„Není noc, ale ty už sis jaksi odvykla vstávat brzo, co?! Zřejmě ses celý dny jenom poflakovala!“ obvinila mě nevraživě a já byla nucena zkonstatovat, že její nálada se bohužel od včerejšího večera nijak nezlepšila.

Neříká se snad, že šťastně zamilovaný ženy bývají příjemný a přejícný? Podle tohohle jsem měla dojem, jako kdyby ten její úžasný vztah s Petrem nebyl zas až natolik idylický, jak se mi snažila namluvit. No, jestli je vážně tuhej, tak žádnej div, že je k ní poněkud chladnej... ušklíbla jsem se v duchu. Někdy mám holt sklony ke kapku černějšímu humoru.

Taky jsem se chystala hned zaprotestovat, že jsem se rozhodně neflákala, jenže co bych jí řekla, kdyby se mě zeptala, co jsem teda dělala tak úžasnýho? Nalívala se krví a trefovala se bleskama do terčů? Dokázala jsem si až příliš živě představit, jak by se na takovýhle program tvářila. Ale nechat ji při tom, že jsem se furt jenom válela, se mi taky nechtělo.

„Neflákala jsem se...“ zabručela jsem na ni, aniž bych se namáhala vyhrabat zpod toho krásně vonícího trika. „Absolvovala jsem rekvalifikační kurz, abys věděla.“

„Fakt? A na co?“ vyzvídala Nikola skepticky.

Dobrá otázka... „Na cvičitelku... aerobiku...“ pleskla jsem první věc, která mě napadla, protože jsem nechtěla dlouho otálet s odpovědí a vzbuzovat tak ještě větší podezření, že kecám.

„Ty? A aerobik? Vždyť jsi stěží kdy vlezla aspoň na kolo!“

„Právě proto... Už jsem potřebovala nějakej pohyb. A u tohohle si vždycky úžasně pročistím hlavu...“ Teď jsem ani tolik nelhala...

„Cvičitelka...“ Skoro jsem Nikolu viděla, jak nevěřícně kroutí hlavou. „Tak se koukej zberchat a hoď sebou, ať můžem vyrazit! Mám už ukrutnej hlad!“

„Hm...“ Ještě jednou jsem vdechla tu příjemnou vůni a neochotně jsem se začala zvedat.

„Co to vůbec máš?“ zeptala se Nika a než jsem pochopila její záměr, už držela Rielovo triko v ruce. „To je toho tvýho chlapa?“

„Ne, to je moje! Měla jsem ho místo polštáře, protože ses neobtěžovala mi sem nějakej hodit!“ sdělila jsem jí nevrle, zatímco jsem se opatrně protahovala.

„O žádnej sis neřekla! Sorry, ale číst myšlenky fakt neumím!“ odsekla a hodila mi to tričko div ne na hlavu. „A dělej, už teď máme určitě zpoždění!“

„Zpoždění?“ Podezíravě jsem přimhouřila oči. „Myslela jsem, že jdem na snídani... Ona to má bejt nějaká schůzka?“

„To ne, ale taky bych se ráda ještě dostala dneska do práce! Nemůžu se ti věnovat celej den!“

„Aha...“ Konečně jsem se zvedla z gauče a za Nikolinýho dohledu jsem vyměnila svý zmačkaný tričko za jiný svršek. U kalhot jsem nějaký ten faldík neřešila, takže když jsem nastrkala pár zbylých věcí do tašky a oblíkla si kabátek, byla jsem jakžtakž hotová. Nika to aspoň tak brala, protože hned vystartovala ke dveřím.

Moje tempo, kterým jsem ji následovala, bylo o poznání pomalejší, navíc jsem cestou kolem koupelny ještě zaplachtila dovnitř, abych si rychle omyla tvář a dlaněma uhladila vlasy. Toliko k mý ranní hygieně...

„Poslyš...“ obrátila jsem se na Nikolu váhavě, když už jsme stály na chodbě a čekaly na výtah. „Nepůjčila bys mi na chvilku mobil? Ten můj je asi vybitej a já bych chtěla zavolat tátovi, abych mu řekla, že jsem v pořádku...“ zkoušela jsem to na ni se zodpovědným přístupem, o kterým jsem doufala, že by mohl zabrat.

„To počká, po snídani času dost!“ odbyla mne stroze a já naštvaně semkla rty. Nicméně překvapená jsem její reakcí nebyla.

V lehce napjatým tichu jsme sjely výtahem do přízemí a teprve, když jsme vylezly na ulici, kde aspoň sem tam procházel nějaký živáček, zhluboka jsem se nadechla a ten divný tísnivý pocit, který se mě předtím zmocnil, poněkud polevil. Teda přinejmenším do doby, než Nikola zamířila ke svýmu malýmu Fiátku.

„My někam jedem?“ zeptala jsem se znepokojeně.

„No a vidíš tady snad nějaký místo, kde bychom se mohly najíst?“ opáčila Nika kousavě. „Ale neboj, kousek odsud znám jednu skvělou restauraci... bude se ti tam líbit, věř mi...“

217. díl

        „Možná bychom to měly nechat na jindy...“ začala jsem váhavě, stále ještě v bezpečný vzdálenosti od Nikolinýho auta, a nemohla jsem si v tu chvíli nevzpomenout na mámu a její osudnou vyjížďku s Davidem.

A taky na jeho slova, že se ta bouračka stala kvůli mně. Pořád mě nenapadalo, jak by něco takovýho mohlo být možný, ale po pravdě řečeno bych se ani moc nedivila, kdyby nakonec vyšlo najevo, že jsem tam tehdy přece jen byla. Sice jsem si na to vůbec nevzpomínala, ale to na smrt Eriky před tím snem taky ne a přesto mi tvrdila, že mě u nich v noci viděla. Jestli to takhle půjde dál, budu za chvíli považována za nějakou celebritu, aniž bych si toho byla vědoma.

I když podle toho pohledu, který na mě Nikola vrhla, se toho nejspíš nedožiju...

„Jaký jindy?! Byly jsme domluvený na dnešek! A já už nám i zamluvila stůl, tak se snad můžeš přemoct!“ vyjela na mě nabroušeně.

„Promiň, ale já… nemám u sebe skoro žádný peníze. Musím nejdřív do banky...“ vymlouvala jsem se, protože se mi nechtělo utrácet Rielovy prachy, dokud se nepřesvědčím, že nemám zablokovaný účet.

„No jasně... seš zvyklá, že za tebe chlapi cálujou, co? No, jestli jde jenom o tohle, tak to za tebe výjimečně zatáhnu, ale rozhodně si na to nezvykej!“ překvapila mne Nika svou neobvyklou štědrostí.

„Hele... to je blbý... Víš, co? Proč si radši nezajdem někam večer? Do tý doby vyberu a pozvu tě já!“ navrhla jsem s přesvědčivým úsměvem.

Teda aspoň jsem doufala, že je přesvědčivý, protože byl ten křečovitý škleb zatraceně vyčerpávající! Ale musela jsem se přemoct, aby mi to Nikola zbaštila. Samozřejmě, že jakmile by se naše cesty jednou rozdělily, něco by mi do toho vlezlo a já bych jí do večera poslala zprávu, že se nemůžu utrhnout... Jenže ona to nejspíš poznala, protože se tak lehce obalamutit nedala.

„To je bezva nápad,“ přikývla nejdřív, ale než jsem se stihla zaradovat a zmizet za rohem, pokračovala. „Takže snídaně je na mě a večeře na tebe. A už nastupuj nebo ti tu padnu hlady.“

V duchu jsem zaklela. Jasně, mohla jsem ji poslat někam a prostě odejít, jenže jsem si nebyla jistá, jak to dopadne s tím mým výběrem v bance, a tak jsem si chtěla nechat aspoň maličkou pojistku pro všechny případy. Sice jištění v podobě Nikoly nepůsobilo zrovna moc lákavě, ale nebyla jsem v situaci, abych si mohla vybírat. To je holt ta smůla, když člověk nemá takřka žádný kamarády, vůbec žádný sourozence, máma je mrtvá a můj vlastní otec mě chce možná zabít. Kdybych měla aspoň vlastní byt, hned by to bylo o něco veselejší, ale takhle jsem si připadala jako maximální houmlesák. Když pomyslím na to, jak jsem Rielovi zkritizovala tu jeho útulnou skrýš... teďka bych ji brala všema deseti!

„Budu na tebe čekat ještě hodně dlouho?!“ houkla na mě Nikola, zatímco se usazovala na místo řidiče, a tím hrubě přerušila slibný začátek mýho snění o Rielovi, ke kterýmu jsem od toho jeho doupěte mimoděk sklouzla. Protože právě tam jsem ho poprvý viděla polonahýho... a líbali jsme se... a... Dost už! Musím se konečně smířit s tím, že už do mýho života nepatří... což se ovšem snáze řekne, než udělá, to vás ujišťuju.

Každopádně jsem usoudila, že asi nebude na škodu, když pro tentokrát dám svý paranoie pohov a dopřeju si jednu malou snídani. Přece jen s plným žaludkem jde všechno líp, že jo.

A tak jsem nakonec neochotně otevřela dveře a nastoupila. Pás už jsem si musela zapínat za jízdy, neboť sotva jsem za sebou zabouchla, Nikola se odlepila od obrubníku a aniž by se nějak moc rozhlížela, vyřítila se z malýho parkovišťátka rovnou na silnici.

„Nesnažíš se mě zabít, že ne?“ zamračila jsem se a rychle jsem se připoutala, abych tuhle jízdu přežila ve zdraví. Tašku jsem si hodila k nohám, jednak by se mi na zadní sedačky cpala teď dost blbě, a taky jsem ji chtěla mít radši po ruce, kdybych byla náhodou nucena spěšně vystupovat…

„Zabít tě?“ podivila se Nika, aniž by přestala sledovat dění před sebou. „Tohle si obstaráš docela dobře sama! Jak tě vůbec mohlo napadnout začínat si něco s drogama?! Krucinál, takhle pitomá nejsem ani já!“

Cosi nesrozumitelnýho jsem zamumlala a radši jsem koukala, kudy to jedeme. Byla jsem fakt zvědavá, kam až nás to hodlá kvůli jednomu blbýmu žvanci táhnout. Jako kdybychom si nemohly někde v krámě koupit rohlíky a džem. Mně by to teda bohatě stačilo.

Rezignovaně jsem se svezla trochu níž, abych se mohla pohodlnějš opřít, a právě tehdy jsem v postranním zrcátku zachytila koutkem oka nějaký pohyb. Zamrazilo mě, když mi došlo, co to znamená…

Někdo seděl přímo za mnou!

218. díl

        Strach mě na okamžik zcela ochromil, a tak jediný, na co jsem se zmohla, bylo zírat do zrcátka na odraz toho muže za mnou. A kupodivu čím dýl jsem si jeho tvář rámovanou plavýma vlasama prohlížela, tím menší obavy jsem měla. Nebylo zas tak těžký poznat, kdo to je, přímo to z něho čišelo... a na rozdíl od Ariela nevyhlížel, že by mi chtěl ublížit...

Trochu jsem se pousmála, abych mu dala najevo, že o něm vím, avšak jedinou jeho reakcí bylo, že jeho tvář poněkud potemněla. Vím, takhle to zní hloupě, ale on byl jakoby vyplněn světlem, který mu prosvítalo skrz kůži a vytvářelo kolem něho jakousi zářivou auru. Když částečně pohasla, pocítila jsem záchvěv nezměrnýho smutku.

„Co je?“ povšimla si Nikola mýho divnýho chování.

Jo, uznávám, že zírat bez hnutí delší dobu na jedno místo není moc nenápadný, ale já si prostě nemohla pomoct. Byl krásný... klasicky krásný... vystouplý lícní kosti, úzký rty, ostrý nos... Připomínal spíš hrdinu z antických bájí... teda až na to, že mu mohlo být tak asi patnáct let. 

„Nic...“ zamumlala jsem a riskla jsem pohled přes rameno, kterým jsem sice Niku zřejmě moc neuklidnila, ale díky tomu jsem odhalila, že ten kluk má na sobě jakýsi volný bílý kalhoty a sněhobílý nátělník s dlouhým rukávem. Ne teda, že by tohle zjištění bylo pro mě zas až tak důležitý, spíš jsem byla zvědavá, v čem takoví andělé strážní chodí.

„Hledáš něco?“ zeptala se zas Nikola a já vehementně potřásla hlavou.

„Jsem jenom nějaká zatuhlá...“ vymlouvala jsem se a pro větší věrohodnost jsem párkrát otočila hlavou a pak si s hraným útrpným výrazem ještě promnula krk. „Ta tvoje pohovka je zabiják.“

„Tak si příště spi na lavičce v parku!“ odsekla bez náznaku empatie a já si povšimla, jak se ten anděl lehce zachmuřil.

Dokonce se mi zdálo, že jsem v jeho modrých očích zahlídla cosi jako zlobu, a zamrazilo mě, když jsem si vzápětí uvědomila, že tu jsem v něm vzbudila právě já. A to si vážně nenamlouvám, řekl mi to.

*Měla by ses od ní držet dál... nepotřebuje společnost někoho, jako jsi ty...* sdělil mi, aniž by se jeho rty byť jedinkrát pohnuly.

Překvapeně jsem zamrkala. Že by se mnou komunikoval jenom myšlenkama? Je to vůbec možný? A uslyší on mne, když zkusím to samý?

*Ovšem, že tě slyším. Co po ní vlastně chceš? Nemáš na ni vůbec dobrý vliv!* obvinil mne.

Tak to je fakt super, poprvý, co mi tohle někdo řekl! Aniž by to teda řekl... tohle je naprosto absurdní! zaplítala jsem se do svých vlastních zmatených úvah.

*Možná by sis měla trochu urovnat myšlenky, není zrovna snadné je sledovat,* vyčetl mi ten anděl mírně.

Tak jo... omlouvám se, nemám s tímhle žádný zkušenosti... Jak se vlastně jmenuješ?

*Martin. A radím ti, abys co nejdříve vystoupila a šla si zase svou cestou.*

Chceš říct, že bys mě nechal jen tak jít? Žádnej zběsilej hon na mou maličkost? To už jste o mě tam nahoře ztratili zájem? vyptávala jsem se a strašně moc jsem doufala, že tomu tak skutečně je. Protože by mi to všechno dost ulehčilo.

*O tom já nic nevím, můj úkol je tady na zemi a je jím Nikola. A já prostě cítím, že pokud s ní zůstaneš ještě nějaký čas, stane se něco hrozného. Navíc... jsi od těch druhých... Temných...*

Neprovedla jsem nic špatnýho! ohradila jsem se dotčeně. Přišlo mi líto, že o mně má tahle čistá bytost tak nízký mínění. A ani nechci nikomu ublížit, chci jenom žít! sdělila jsem mu ještě v duchu.

*Tím, že piješ krev nevinných lidí? Jak v noci můžeš vůbec spát, to nemáš žádné svědomí?* otázal se mě a tentokrát to vyznělo spíše jako údiv než výtka. Taková špatnost byla prostě nad jeho chápání a já se nemohla nepousmát nad jeho naivitou.

A co mám dělat jinýho? Komár se nějakýma výčitkama svědomí taky určitě netrápí!

*Ty ale nejsi komár.*

Lichotí mi, že sis toho povšimnul! neodpustila jsem si ironickou poznámku, neboť mě Martin něčím děsně iritoval. Nejspíš tou svou nevinností, kterou dával tak okázale najevo, jako kdyby ostatní byli v porovnání s ním jen nějaký podřadný odpad, a nejhorší na tom bylo, že si toho podle všeho ani nebyl vědom.

A svýma dalšíma slovama ten dojem ještě umocnil, neboť odmítnul zabřednout do osobních urážek a osočování a namísto toho elegantně změnil téma. *Proč se nevrátíš mezi své?* zeptal se mě, jeho tón skoro prosebný. *Tohle nemůže dělat dobrotu.*

Mezi své? opáčila jsem v duchu zlostně. A koho máš teď na mysli?! Z rodiny mi toho moc nezbylo a to jenom díky vám!

*Asi to tak bylo předurčeno. Proč si lidi vždycky myslí, že budou žít navěky? A proč po tom vůbec touží? Vždyť je o tolik lepší být andělem,* pronesl s blaženým výrazem na svý andělský tváři, který mě skoro přiměl zalitovat, že já už tuhle možnost nemám.

I když… chtěla bych ji vůbec mít?

219. díl

        Martin se pousmál a v tom výrazu bylo cosi neuvěřitelně milýho a uklidňujícího. Skoro jako nějaký dotyk shůry...

*Pokud se očistíš od svých hříchů, pak ani tobě není království nebeské zapovězeno,* ujistil mne blahosklonně.

Očistím? Doufám, že tím nemáš na mysli koupel v kyselině? ušklíbla jsem se v duchu.

*Ovšem, že ne. Musíš jenom zničit zlo, kterým ses nakazila… pak tvoje duše dojde spásy,* vysvětloval mi stále s tím přívětivým úsměvem na rtech.

Zničit zlo? Co tím myslíš? otázala jsem se ho, i když jsem začínala mít sakra silný pocit, že vím naprosto přesně, kam tímhle směřuje. Jenom jsem pořád doufala, že se mýlím. Vždyť je to anděl… něco takovýho by přece nenavrhoval, určitě se mýlím… ujišťovala jsem sama sebe v návalu paniky.

*A ty si snad nemyslíš, že by mělo být zlo potrestáno?* zeptal se Martin na oplátku mě. *Osvoboď se od něho, dokud je ještě čas a tvá duše není zatím nenávratně poskvrněna.*

To je od tebe hezký, že máš o mě najednou takovou starost! Copak jsi mě ještě před chvílí neposílal zpátky mezi to údajný zlo?! opáčila jsem posměšně.

*To bylo předtím, než jsi vyjevila své přání stát se jednou z nás a ukázala tak, že nejsi dosud úplně zatracena.*

No ale co bych teda měla udělat, abych se očistila? Přestaň konečně mluvit v těch svých nevinných náznacích a řekni mi to na rovinu!

*To je přece jednoduché… jenom musíš zahubit toho, kdo ten jed do tvého těla vpustil. Žít dál v této formě by bylo kacířství, neboť lidi byli stvořeni k Jeho obrazu a toto rozhodně není on!*

Zahubit? Takže myslíš zabít… zkonstatovala jsem chladně.

*Ano… ale prokážeš jim tím službu, protože ani oni nechtějí v této podobě žít… jsou však příliš slabí, než aby s tím hříchem skoncovali sami,* sdělil mi Martin s přesvědčením a já se neubránila myšlence, že mu zjevně někdo hodně důkladně vymyl mozek. Samozřejmě, že tímhle názorem jsem si ho zrovna moc nenaklonila.

*Pokud láska k Pánu je podle tebe vymytím mozku, pak je tvá mysl zakalenější, než jsem se prve domníval. Začni konat dobré skutky… a pros o odpuštění… a pokud tvá víra bude pevná, možná se ti ho nakonec dostane.*

Poslyš, Martine… a ty tomuhle všemu fakt věříš? Co jsi vlastně zač? Jsi anděl od narození a nebo jsi taky někdy byl člověkem?

*Býval jsem člověkem,* přiznal neochotně po krátkým zaváhání. *Pak jsem ale došel na scestí a nevěděl, kudy dál. A tehdy se objevil on… můj spasitel… ukázal mi novou cestu… a pomohl mi najít víru…*

Co se ti vlastně stalo? Jak jsi umřel? vyzvídala jsem zvědavě.

*Umřel jsem díky němu… osvobodil mou duši a já zanechal svou někdejší ubohou schránku tam dole. Nic už mě tam nedrželo. Ne, když ona…* Martin se na okamžik zarazil, než sebral sílu to doříct. *Umírala… a nebo spíš už byla mrtvá… A všechno to byla jenom moje vina!*

Po tváři mu přeběhnul temný stín, který nakrátko docela pohltil veškerý jeho světlo, a já mlčky čekala, jestli mi k tomu neřekne ještě něco víc. A on posléze pokračoval, jako kdyby to sám potřeboval ze sebe dostat.

*Jeli jsme tehdy na výlet na kolech… a ona spadla… Odřela si koleno, ale jinak se zdálo, že jí vůbec nic není. Přesto jsme radši pro jistotu zašli do nemocnice… šlo jenom o pár testů… avšak během té doby Lenka omdlela a pak už jen vím, že mi lékař s lítostí oznámil, že se její stav rapidně zhoršil a ona upadla do kómatu. Prý krvácení do mozku…*

Při slově kóma se mi v hlavě skoro rozsvítila červená kontrolka, ale zatím jsem se přinutila o tom nijak nedumat. Netoužila jsem sdílet svý tajemství s Martinem, navíc on svý vyprávění dosud nedokončil.

*Nějakou dobu byla na přístrojích… nebyla příliš velká šance, že by se mohla ještě probrat, přestože jsem u ní proseděl každý den celé hodiny a úpěnlivě ji prosil, aby se probudila… aby mě tu nenechávala tak strašně samotného… chtěli jsme se jednou vzít, víš? Plánovali jsme společný život, rodinu a všechny ty věci kolem… a takhle to dopadlo… V ten můj poslední den mi Lenčin lékař sdělil, že její stav už je naprosto bezvýchodný. Její mozková aktivita byla takřka nulová a její rodiče i přes mé prosby nakonec souhlasili, aby ji odpojili. Zapřísahal jsem je, aby jí dopřáli ještě nějaký čas, jenže oni už byli rozhodnutí. Přesto jsem to nevzdával. A zatímco jsme se hned vedle jejího nehybného těla dohadovali, vstoupil do pokoje doktor…*

220. díl

        Bez dechu jsem naslouchala Martinovu téměř hypnotickýmu hlasu, kterým mi zdráhavě vyprávěl svůj smutný příběh, a natolik mě to pohltilo, že jsem ani nevnímala, jak dlouho už vlastně jedeme. A příliš jsem nevnímala ani Nikolu, ačkoli mi neušlo, že sem tam na mě vrhla zkoumavý pohled.

No, jestli mě vážně považovala za feťačku, nemohla jsem jí to ani moc zazlívat... spíš jsem i přes to její nemožný chování musela ocenit, že mě vůbec nechala u sebe přespat. Ale dýl jsem svý štěstí vážně pokoušet nehodlala, jedna noc tam mi bohatě stačila.

*Ten doktor přišel, aby ji odpojil...* pokračoval zatím Martin a mně ho v tu chvíli bylo děsně líto. *Snažil jsem se mu v tom zabránit, až nakonec zavolal zřízence, kteří mě i přes můj odpor vyvlekli na chodbu. Ani nevím, jak dlouho jsem se s nima pral... přestal jsem, až když se dveře opět otevřely a další zřízenec z nich vyvezl ven nemocniční lůžko... bílé prostěradlo halilo dočista vše, přesto jsem pod ním dokázal rozpoznat Lenčino drobné tělo... Chtěl jsem se k ní vrhnout... ukrást si ještě okamžik s ní, ale nedovolili mi to. Doktor mi něco píchnul, prý na uklidnění, a za dohledu zdravotníka mě nechal sedět na chodbě... když usoudil, že už jsem se dal do kupy, poslal mě domů... Už když jsem vyšel před nemocnici, byl jsem pevně rozhodnutý skoncovat se svým životem. Jenom jsem ještě přemýšlel o vhodném způsobu. A jak jsem procházel nemocničním areálem, narazil jsem na něho...*

Martin si dopřál další pauzu, v níž jsem měla čas si pomyslet, že jsou naše životy opravdu křehký... a nevyzpytatelný. Ale dlouho jsem o tom nerozjímala.

*Požádal mě, abych si k němu sednul na lavičku, a já ho samozřejmě odmítnul. Řekl mi, že to chápe, když jsem právě ztratil přítelkyni... ohromilo mě, že o tom ví. Ptal jsem se ho, jestli taky dělá v nemocnici, ale on na to, že dělá ještě výš. Netušil jsem, co tím myslí. A jelikož jsem stejně nikam nepospíchal, posadil jsem se a zeptal se, co je vlastně zač. A on mi to pověděl. Samozřejmě, že jsem se mu vysmál... kdo by v dnešní době také věřil na anděly... ale čím déle jsem s ním hovořil, tím byly mé pochybnosti menší. Věděl tolik věcí... o mně a Lence... které by žádný smrtelník nemohl znát... A pak přišel se svou nabídkou... že mě zbaví mého utrpení a přitom nepřijdu o možnost dostat se do nebe, jak by se stalo, kdybych spáchal sebevraždu. Ptal jsem se ho, jak by to chtěl provést a jestli to nebude bolet. Řekl, že prostě jen usnu. A tak jsem na to kývnul a ještě se zeptal, kdy to udělá. Třeba hned, usmál se na mě a pak mi přejel rukou přes obličej... a já prostě opustil své tělo... bylo to skoro jako když se zvedneš z postele... a já se cítil neskutečně svobodný a šťastný...*

Pousmála jsem se, protože nadšení v jeho „hlase“ nešlo ani dnes přeslechnout. A setkali jste se tam nahoře? otázala jsem se ho. Jste zase spolu?

*Ne... a ani toho nelituji. Málokterý anděl zatouží po vztahu, je to ve způsobu života, který vedeme. Je tak naplňující... tak dokonalý... že v porovnání s ním veškeré radosti, které ti soužití s někým dalším může přinést, blednou.*

Teď jsi mě teda ranil... chceš tím říct, že příběh z Města andělů by v realitě neobstál?

Martin se lehce usmál. Neviděla jsem to, ale kupodivu jsem to cítila ve svý mysli. *A odkdy je některý z romantických příběhů ve skutečnosti možný? Když už se anděl občas s někým sblíží, tak pouze s jiným svého druhu, nikdy s člověkem. A už vůbec by se kvůli němu nevzdával své nesmrtelnosti.*

Jo? A tímhle seš si stoprocentně jistej?! vyjela jsem na něho poněkud dopáleně, to pro ten jeho lehce pohrdavý tón. Já zas naprosto jistě vím, že minimálně jednomu od vás tahle skutečnost zas až tolik nevadila! Byl to taky jeden ze strážných andělů... akorát že se do svý chráněnky zakoukal! A to tak hodně, že ji radši zabil, než aby ji dostal někdo jiný!

*Tomuhle nevěřím! Každý anděl ctí své poslání a snaží se ho plnit za každou cenu!* ohradil se proti tomu nařčení Martin prudce. Překvapilo mě, že k tomu v sobě našel dostatek energie a možná i odvahy, protože jinak působil trochu jako neslanej nemastnej, takovej ten týpek, co má na rtech neustále náznak úsměvu, všechno vidí pozitivně a všechny kolem sebe má rád. Zlatej Riel s tím svým bručounstvím! Tohohle anděla bych vedle sebe teda dlouhodobě nesnesla! Ne, že by mi tolik vadilo cizí štěstí a spokojenost, ale čeho je moc, toho je příliš!

No, právě, že za každou cenu! Prej to udělal proto, aby ji ochránil před... upírem... prozradila jsem mu neochotně. Takhle trénujou vás strážný anděly?! Že když je vidět, že svýho člověka nemůžete ochránit, tak ho máte aspoň zabít sami?!

*To je přece nesmysl, u nás nahoře jsem o takovém případu nikdy neslyšel...* oponoval Martin a podle jeho tónu o tom vážně neměl ani tušení.

Až zas tolik mě to nepřekvapilo, vždyť David taky nic nevěděl. Žádný div, že Ariel nebyl nikdy potrestaný, když se ten jeho odporný skutek očividně docela ututlal! No, však já už se postarám o to, abych mezi těma nanicovatýma andílkama trošku šířila osvětu a vytrhla je tak z toho jejich zasněnýho stavu blaženosti! usmyslela jsem si.