Díl 451-459

A jdeme do finále... Pomůže Izabel Adrianovi nebo Ezechiel? A přežije to?

451. díl

        Netuším, jak jsme se k rozvalinám Chillonu dostali, já se probrala, až když mi jeden z andělů zkázy přicvakával ke kotníku okov, zatímco Adrian tomu s viditelným pobavením přihlížel. David seděl na ohněm zčernalý zemi jen malý kousek ode mě, na noze podobný kus kovu, řetěz, který nás k sobě poutal, mohl mít na dýlku tak metr, víc ne. Což dosti komplikovalo můj plán.

„Myslela jsem, že si děláš legraci!“ zadívala jsem se dotčeně na Adriana.

„Naprosto nechápu, z čeho jsi tak mohla usuzovat, Izabelo. Když jde o bezpečnost, nerad ponechávám věci náhodě. Vyhnu se pak tomu, že by se třeba mohly chtít vymknout kontrole…“ poučil mě s tak výmluvným pohledem, že nemohlo být pochyb o tom, koho tím má na mysli. Ostatně když jsem se rozhlídla kolem a viděla všechny ty anděly zkázy a zmaru, připadalo mi, že je dokonale připravený na cokoli. Včetně rozpoutání války s Temnými.

„A nepřijde ti to trochu zbytečný?“ mračila jsem se nespokojeně na ty pouta a v duchu spěšně přemítala, jak se za těchhle okolností zachovat.

Není důvod váhat, Izabelo. Ty to prostě musíš udělat… měla v tom Ezechiel jasno.

Ale to přece nejde! Nechci mu ublížit! To by nebylo správný!

Nemáš na vybranou! Jeden život může zachránit tisíce… kdyby se k tomu mohl vyjádřit, pak by nepochybně souhlasil!

Přesto mi to přijde jako neúnosně vysoká cena!

„Zbytečné?“ zopakoval po mně Adrian. „Možná, ale třeba to pomůže vám dvěma se sblížit. Zatím mi nepřipadalo, že byste k sobě chovali nějakou zvláštní náklonnost…“

„To se ti jenom zdá, je nám spolu fajn!“ odsekla jsem, i když vzápětí jsem si za tu zbrklou reakci vynadala.

Nebylo by snad lepší tvrdit, že Davida nemůžu vystát, ať mi kouká táhnout z očí? Jenže já byla příliš vystresovaná, než abych dokázala rozumně uvažovat. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem se vůbec zvládla vyškrábat na nohy, a to mi při tom ještě David galantně pomohl.

„Připravená mě ohromit?“ dobíral si mě Adrian, jako kdyby naprosto dokonale vědět, že ho celou tu dobu akorát vodím za nos. A dokonce se tím bavil.

„To já nevím, ale pokusím se…“ zamumlala jsem, stále nerozhodnutá, zda mám dost kuráže to udělat. Možná by bylo přece jen lepší trefit ho bleskem a doufat, že to bude stačit. Koneckonců krve jsem si dopřála víc než dosytosti…

O tom ani neuvažuj! varovala mne Ezechiel se značnou nelibostí. Chceš snad všechno ohrozit?!

To ne, ale nechci při tom ani zařvat! Můžeš mi slíbit, že je to bezpečný?

Bezpečný? Tohle ji skoro rozesmálo. Máš snad pocit, že jsem tohle prováděla pravidelně?

No bezva… zasténala jsem v duchu.

Jestli tě to uklidní, pak nejsi jediná, která má co ztratit! okřikla mě dotčeně. Pokud prohraješ ty, prohraji i já, naše osudy jsou úzce spjaté. Vím, že toho od tebe žádám mnoho. Ale také vím, že pokud to neuděláš, pak nemáš už vůbec žádnou šanci na přežití. Ne s Adrianem…

Já si to přece uvědomuju! Jenom se bojím, co se mnou bude, jestli se to povede…

To ti v tuhle chvíli nedokážu říct… ale věci se opět navrátí do původního stavu a to by ti mělo být útěchou. Tedy přinejmenším některé…

Copak nezvládneš napravit i ty ostatní? Aspoň něco z toho…

Máš nyní na mysli něco konkrétního?

Jo, tátu… nezasloužil si kvůli mně zemřít… nikdo z nich si to nezasloužil!

Mým posláním je ukončovat životy, Izabelo, ne křísit mrtvé. Na to mé síly nestačí, jakkoli moc bych si to mnohdy přála...

„Tak na co ještě čekáš, Izabelo?“ pobídl mne Adrian netrpělivě a já se na něj zadívala, hrubě vytržená ze svýho rozjímání, jen abych zjistila, že si mě upřeně prohlíží. „Pokud s tím máš potíže, pak ti milerád pomůžu!“

„Já…“ začala jsem, ale dál jsem se nedostala, protože na jeho pokyn ke mně přistoupili dva andělé, jeden aby mě držel, zatímco mi ten druhý surově zkroutil paži do dost nepřirozenýho úhlu. Zalapala jsem po dechu a vzápětí zařvala bolestí, to když s potěšeným úsměvem ještě přitlačil. Úplně jsem cítila, jak se kost v ní napíná, bylo jen otázkou času, kdy už to nevydrží a povolí, a ačkoli nejsem lékař, hádala jsem, že to nebude moc hezká zlomenina.

„Nech ji být! Neubližuj jí!“ bouřil se vedle mě David a já ho za to nenáviděla, protože právě teď jsem se vůči němu potřebovala naprosto zatvrdit, a to jde jenom těžko, když se mě pokouší s takovou srdnatostí bránit. „Pokud chceš někoho trestat, vyber si mě, ale ji pusť! Vždyť vůbec nic neví, je docela neškodná! Copak jsi ji už netrápil dost?!“

„Zatím ne!“ zasmál se Adrian a s klidem pokynul svýmu poskokovi, aby pokračoval. Mezi řvaním jsem ho počastovala několika procítěnýma nadávkama, ale samozřejmě se mi tím nijak výrazně neulevilo.

Nač ještě čekáš, Izabelo?! Udělej to! Dělej! pobízela mě Ezechiel naléhavě a když jsem se slzama zalitýma očima podívala na Davida, mlčky přikývl, abych neváhala.

„Jen zpívej dál, Izabelo, tvůj křik je pro mě takřka rajskou hudbou!“ zvolal Adrian rozjařeně, v tu chvíli vypadal jako zcela smyslů zbavený.

A já křičela… Křičela jsem, zatímco jsem vztáhla volnou ruku k nebi a taky když mnou projel mohutný blesk, který jsem na sebe přivolala. Jeho bělostný světlo mě zcela oslepilo, ale vnímala jsem sílu toho výboje, celý mý tělo pulzovalo jeho nesmírnou energií, natolik mocnou, že by její zásah nemohl žádný živý tvor přežít. A právě o to tu šlo…

452. díl

        Kupodivu jsem necítila žádnou bolest, jenom zvláštní teplo a chlad zároveň, kůže mě slabě brněla a celý mý tělo zářilo intenzivním bledým světlem, jako kdybych byla od hlavy až k patě zalitá měsíčním svitem. Andělé, kteří mě drželi, a k mý lítosti i David se rozplynuli v explozi jasnýho světla, ale zatímco z něj nezbylo vůbec nic, z nitra těch dvou se vyvalil jakýsi temný kouř a já fascinovaně sledovala, jak se ke mně přibližuje, jak se mi omotává kolem hlavy a utahuje kolem krku, až jsem začala mít obavu, že mě zadusí.

V náhlý panice jsem zalapala po dechu a on toho využil a vklouznul mi do úst a tehdy jsem to ucítila… její přítomnost… tak hmotnou a skutečnou, jako kdyby stála hned vedle mě, dotýkala se mě… A já pochopila, že jsem se právě spojila s kusem Ezechieliny podstaty. Konečně…

Matně jsem zaznamenala, jak Adrian křičí, a když jsem se zadívala jeho směrem, zjistila jsem ke svýmu znepokojení, že překotně srocuje svý anděly k útoku na mě. Ne!

Vztáhla jsem k nim ruce a vyslala další blesk, kterým se mi podařilo zničit většinu zkázonošů, a tentokrát jsem už ani nezaváhala a rychle jsem nasála uvolněnou temnou podstatu, než bude mít Adrian příležitost mi v tom zabránit. Právě teď se tvářil docela naštvaně, že jeho řady prořídly, ale stále měl anděly zmaru, kteří předtím zřejmě stáli příliš daleko, než abych jim ublížila, a nyní chvatně napínali svý světelný luky k výstřelu.

Rozhodla jsem se zariskovat a místo na ně jsem další výboj poslala přímo na Adriana, jenže tenhle blesk už byl příliš slabý, moje energie podle všeho takřka vyčerpaná, a navíc ho celkem obratně odrazil obrovským mečem, který se mu zničehonic zhmotnil v rukou. Poznala jsem ho okamžitě, tohle byla zbraň, kterou tehdy zabil Ezechiel. A k mý hrůze si to teď namířil rovnou ke mně…

Zoufale jsem se pokusila o nový blesk, ale tentokrát už jsem se nezmohla vůbec na nic, a tak jsem jenom bezmocně sledovala, jak se ke mně blíží. A pak jsem to zaslechla… ten dobře známý hlas, který odkudsi za mnou zašeptal mý jméno. Otočila jsem hlavu a skoro zaječela úlekem, protože ona stála jen malý kousek ode mě… temný přízrak s pronikavýma očima, ze kterých nenávist jen čišela!

„Ezechiel…“ vypravila jsem ze sebe, celá ustrašená, co mi chce udělat, a ona se na mě tak nějak posmutněle pousmála.

Neměj strach…

Stejně jako tenkrát v zrcadle ke mně napřáhla ruce a já váhavě přitiskla svý dlaně na její a radši jsem se zadívala na zem, protože jsem nechtěla vidět, co bude následovat. Už se šeřilo a všude v prachu se válely nějaký stíny a ona byla jedním z nich. Jenže na rozdíl od těch ostatních se tenhle začal najednou zmenšovat, až se nakonec vytratil docela. Zmateně jsem zamrkala a rozhlídla se kolem sebe, ale nikde jsem ji nespatřila.

Zato Adrian byl už nebezpečně blízko a přeměřoval si mě dost nepřátelským pohledem. „Vítej zpět, Ezechiel! Těší mě, že ses vrátila, abych tě mohl opět zabít! A tentokrát navždy!“

„Tak jednoduché to mít nebudeš, Adriane!“

Okamžitě jsem poznala Michaelův hlas a zakrátko už se objevil i on v záplavě modravýho světla, a rozhodně nebyl sám. Celý šik andělů se postavil po jeho boku mezi mne a Adriana jako nějaký živý štít, dokonce jsem mezi nima zahlídla i Rafaela, což mě celkem překvapilo, protože mi nikdy nepřipadal jako vyložený bojovník. A pak jsem spatřila ještě někoho…

„Legolasi! Lidianno! Co vy dva tady děláte?!“ zavolala jsem na ně a oni se ke mně připojili, oba vyzbrojení luky a odhodlaným výrazem, třebaže elfský princ vyhlížel poněkud pobledle.

Vzhledem k množství krve, o kterou jsem ho připravila, to ale nebylo zas tak překvapivý, bylo spíš s podivem, že se tak rychle vzchopil, protože předtím v tý cele jsem se fakt obávala nejhoršího. Doprovázel je ten samý anděl, který s ním byl prve, a když si Lidianna povšimla, jak se na něj dívám, dodala stručný vysvětlení.

„Možná se ti to bude zdát zvláštní, ale tohle je můj anděl strážný.“ Načež se na mě i přes vypjatost situace pousmála. „Ráda tě zase vidím, Izabelo.“

„Mae govannen, Isabela,“ pozdravil mě také Legolas a já je neopravovala.

Protože pro ně budu vždycky Izabelou, i když uvnitř už jsem se tak necítila. Ale bylo s podivem, že jsem si nepřipadala zas o tolik jiná, bylo to jenom, jako kdybych si konečně vybavila vzpomínky, který dlouho ležely kdesi na dně mý paměti, zaprášený a zapomenutý, a který jsem teď znenadání objevila. Bylo tam všechno… Všechny ty střípky, co jsem předtím postupně nalézala, se poskládaly do jedný velký skládačky, kterou byl můj život, všechno to najednou dávalo dokonalý smysl. Vzpomněla jsem si i na všechny ty chvíle strávený s Gabrielem… a znova mě strašlivě zabolelo, k jakýmu konci ho jeho cit ke mně dohnal. Ale jak předtím pravil David, teď nebyl čas na lítost… na tu bude dost času, až bude po všem. Pokud ovšem dnešek ve zdraví přečkáme…

„Měli byste zmizet, nesnesla bych, kdyby se vám něco stalo!“ zadívala jsem se na svý přátele, ale ti odmítli uposlechnout.

„Nenecháme tě v tom samotnou!“ vyjádřila se Lidianna za ně oba a já to s vděčným přikývnutím akceptovala. Jenom jsem doufala, že jsem je tím neodsoudila k záhubě.

453. díl

        Ani pořádně nevím, co tu bitvu vlastně spustilo. V jednu chvíli jsme jen stáli proti sobě a přeměřovali se nevraživýma pohledama a v tu další už se rozpoutalo hotový peklo. Luky a meče byly zvolenou zbraní na obou stranách, což bylo jistou úlevou, protože by mě nepřekvapilo, kdyby Adrian vybavil svý muže něčím důraznějším. Ale hádám, že mohli používat jenom zbraně, který si vyrobili sami, a jak mě předtím tak mile poučil Michael, podobný vynálezy byly doménou lidí.

Zatím se nedalo určit, kdo si vede líp, početný ztráty byly na obou stranách, přičemž většinu těch našich měl na svědomí Adrian, který se rozhodně nedržel zpátky a jeho obrovský meč planoucí jasným plamenem kosil anděly s děsivou účinností. Já oproti tomu se nezmohla vůbec na nic, bez krve jsem byla vyřízená, a tak jsem jen přihlížela, zatímco mí dva přátelé neúnavně napínali tětivy a bojovali mou bitvu místo mě. Opět.

„Michaele, potřebuju nějakou krev!“ houkla jsem na archanděla, když se v jednu chvíli octnul v dostatečný blízkosti. Neodpověděl, ale směr, kterým se zadíval, hovořil až příliš jasně. „To ne!“

„Co se děje?“ zaslechla mě Lidianna a posadila se vedle mě, zřejmě vděčná, že si může trochu odpočinout. „Co kdybys udělala ještě nějaké blesky?“ navrhla, zatímco si procvičovala lukostřelbou ztuhlý prsty. „Jestli potřebuješ další dávku krve, tak ti dám klidně svou. Takhle budu aspoň užitečnější než s lukem, s ním mi to pořád ještě moc nejde.“

Nepřipadalo mi, že by si vedla zas tak špatně, ale vymlouvat jsem jí to nehodlala. A vzhledem k situaci, která se pro nás díky Adrianovu řádění nevyvíjela zrovna nejlíp, jsem její nabídku vážně zvažovala. Jenže Legolas, který to zaslechl, s tím nebyl srozuměn.

„Toho nedovolím, Lidianno! Pro tebe coby člověka by toho příliš nebezpečným býti mohlo!“ pronesl hlasem nepřipouštějícím odpor. Ale ona se o to stejně pokusila.

„Máš pocit, že tohle snad nebezpečné není?! Vždyť prohráváme! Potřebujeme ji a ty to dobře víš! Bez ní nemáme šanci!“ dohadovala se s ním a podle jeho nespokojenýho výrazu jsem usuzovala, že se to nestává příliš často.

„Nechť si tedy krve mé vezme, však tebe nedotkne se!“ rozhodl po krátkým uvážení.

„To ne! Vždyť jsi jí dával nedávno a ještě ses z toho úplně nevzpamatoval!“ nezamlouval se jí jeho návrh. „Bude lepší, když to udělám já! Vždyť tu jde o život mého bratra, kdežto tebe se tohle všechno vlastně netýká!“

„Kterak tohoto praviti můžeš?“ dotkla se ho viditelně její slova. „Cožpak život choti mé v ohrožení snad není? Já s tímto pouze kvůli tobě souhlasil, neb pochopení pro obavy tvé o bratra mám, však tohoto já již připustiti nehodlám!“

„Chceš mi to snad zakázat?!“ vyjela na něj zlostně a já překvapeně zamrkala, že ona něžná princeznička má taky nějaký temperament. Ne teda že by jí při jednání s princem byl nějak zvlášť platný.

„Já tobě na vybranou dávám; buď se toho za podmínek mých stane nebo nestane se toho vůbec!“ zareagoval Legolas odměřeně, zatímco ji probodával chladným pohledem.

„Proč jsi tak zatraceně tvrdohlavý?!“ zamračila se na něj naštvaně. „To budeš radši riskovat svůj vlastní život?! Copak už jsi zapomněl, že v tomhle světě nejsi tak neohrožený jako tam u vás?! Já o tebe nechci přijít!“

„Však se toho též nestane, Lidianno,“ zmírnil trochu svůj tón, když viděl, jaký má o něj obavy. „Cožpak domníváš se, že bych poslání svého vědomě ohrozil? Životů všech, kdož v Edheldoru dlí a v návrat můj věří? Ty strachovati se nemusíš, já jist si jsem, že toho zvládnu.“

„Pokud k tomu můžu taky něco říct, tak si myslím, že pro Lidiannu by to bylo menší riziko. A slibuju, že se napiju jenom trochu, rozhodně ji nechci ohrozit,“ vložila jsem se do debaty a cítila se dost mizerně, že Lidianně zatajuju, co je s jejím bratrem, jenže jak by jí to v tuhle chvíli pomohlo? Buď by se rozbrečela a nebo naštvala, v každým případě by si tu svou nabídku nejspíš rozmyslela. A to jsem prostě nemohla potřebovat, na to bylo až příliš mnoho v sázce…

„O tomto já s Vámi dohadovati se nebudu, Isabelo, neb svého jsem již řekl a názoru měniti nehodlám!“ probodnul mne princ párem ledových modrých očí a já na něj chvíli zírala zpátky, jestli se mi ho třeba ještě nepodaří přesvědčit. Ale v zatvrzelosti by se mohl směle měřit s Gabrielem, protože jak šlo o ochranu jeho milovaných, nic jím nemohlo pohnout.

„Dobrá,“ rezignovala jsem posléze, neochotná ztrácet déle drahocenný čas. Ostatně kdo jiný než on by měl nejlépe vědět, zda to zvládne? Akorát Lidiannu jsem tím příliš nepotěšila.

„To nemůžeš udělat!“ vyjela na mě naštvaně. „Copak nevidíš, že se sotva drží na nohou?! To ho chceš snad zabít?!“

„Ne, chci se jenom postarat, aby nás nezabili všechny!“ odsekla jsem, protože počet andělů na naší straně se povážlivě snižoval a já si nedělala iluze, že bychom se bez nich zvládli udržet dýl než pár vteřin. Nezamlouvalo se mi, co jsem se chystala udělat, to ani náhodou, ale nebylo to poprvý v mým životě, co jsem stála před podobně obtížným rozhodnutím, a z vlastní zkušenosti jsem věděla, že zbytečným otálením se to nijak nezlepší.

„Radši se posaďte,“ doporučila jsem Legolasovi, než jsem se mu i přes Lidianniny hlasitý protesty zakousla do krku.

454. díl

        Nějakou dobu jsme zůstali v tom podivným objetí, zatímco já lačně hltala horký rudý mok přímo ze zdroje, a nevzpomínám si, že by mi někdy něco chutnalo lépe. Možná to bylo tím, že jsem strávila tak dlouhý čas jako přízrak, plížící se mezi stíny, balancující na hranici mezi životem a smrtí, a teď jsem se toužila ujistit, že jsem opravdu živá.

Legolas se nebránil, jako kdyby tý mý potřebě rozuměl, a já mu za to byla vděčná. Upřímně jsem byla i ráda, že na tomhle trval, protože ačkoli už Riel nebyl mezi náma, mrzelo by mě zradit jeho důvěru tím, že bych podobným způsobem využila jeho sestru. Navíc… pochybovala jsem, že by se její krev mohla vyrovnat tý princově. Nejspíš to bylo jeho původem, jinak si nedokážu vysvětlit tu lahodnou chuť, bylo to jako pít z křišťálově čistýho pramene, tak svěžího, tak čerstvýho…

Probrala jsem se, až když mě Lidianna náhle popadla za rameno a pořádně se mnou trhla. „Už dost! Vždyť ho zabiješ!“ zaječela na mě a já se rychle odtáhla, jako kdybych byla přistižena při něčem špatným.

S obavama jsem se zahleděla do princovy tváře; oči měl poněkud rozostřený a jeho rty mezitím nabraly nepěkný šedavý odstín, ale jeho dech se zdál být pravidelný a když jsem ho zavolala jménem, pomalu ke mně otočil hlavu.

„Omlouvám se…“ zašeptala jsem provinile a zatímco on vypadal, že mi ten nedostatek kontroly nezazlívá, Lidianna byla mým chováním pořádně rozčílená.

„Na co jsi sakra myslela?!“ mračila se na mě a její zelený oči metaly blesky. „Říkala jsem ti, že není docela v pořádku a ty uděláš tohle?!“

Na tohle jsem neměla co říct, a tak jsem radši byla zticha. Ale ji to neuklidnilo, spíš zuřila ještě víc. „Podívej se na sebe! Jsi nastrojená jako na nějaký zatracený večírek! Zajímala ses taky, co je s Rielem, a nebo ses starala akorát o svůj vzhled?!“

Přimhouřila jsem oči v bolestný vzpomínce. „Je mi to líto, Lidianno… vážně moc líto…“ vypravila jsem ze sebe. „Nevěděla jsem, že to takhle skončí…“

„Vážně?! Máš jediný štěstí, že mu na tobě tolik záleží, protože jinak bych se na tebe vykašlala!“ vyštěkla na mě, než poklekla u prince a láskyplně ho objala. Neodpustila si ale, aby na mě ještě nevrhla nevraživý pohled. „Své už jsi dostala, tak koukej být užitečná a zkus zabít taky někoho jiného než Legolase!“

Mlčky jsem přisvědčila a spěšně se rozhlídla kolem sebe, abych našla svůj cíl… Adriana… A nemusela jsem věru hledat dlouho, protože ten bastard byl celkem nedaleko a zarputile si mečem klestil cestu přímo ke mně. Viděla jsem, jak se mu v tom Rafael pokouší zabránit, ale vůči jeho brutální síle byl naprosto bezbranný a já s lítostí sledovala, jak jeho světlo vzápětí mizí vzhůru k nebesům.

Adrian zachytil můj pohled a vítězoslavně se usmál, ale ten spokojený výraz se rychle vytratil, jakmile jsem na něj vypálila další blesk. I tenhle se mu z větší části podařilo odrazit mečem, ovšem bylo patrný, že ho to tentokrát stálo podstatně víc námahy, a navíc mu ten náraz skoro vyrazil zbraň z ruky. Potěšená, že není tak neporazitelný, jak se původně zdálo, jsem se chystala k dalšímu útoku, jenže k tomu už nedošlo.

„Zadrž, Ezechiel!“ zavolal na mě Adrian a cosi v jeho hlase mě přimělo uposlechnout, třebaže jsem si v duchu nadávala, proč ho prostě neignoruju. „Přece bys nechtěla zopakovat tu samou chybu!“

„O čem to mluvíš?!“

„Ne o čem, ale o kom…“ prohodil, najednou opět dokonale nad věcí, zato já se zmohla jen na šokovaný zalapání po dechu, to když se na jeho pokyn objevili dva andělé a já rozpoznala spoutanou osobu, kterou mezi sebou vlekli.

„To není možný…“ hlesla jsem, oči najednou zalitý slzama a moje mysl zcela otupělá a bezradná, co si o tom celým myslet. „Co to na mě zkoušíš, Adriane?! Tohle má být nějaká tvoje hra?!“

„Tohle, má drahá Ezechiel, je celou dobu moje pojistka. A nebo sis vážně myslela, že bych ho jen tak zabil?“ bavil se na můj účet. „Neříkám, že to s radostí neudělám, ale dáma má přednost a tohle ti prostě dlužím!“

„Gabrieli…“ zašeptala jsem a srdce se mi skoro zastavilo, když ztěžka pozvedl hlavu a zadíval se přímo na mě.

„Už si vzpomínáš…“ vypravil ze sebe a ačkoli byl strašlivě zubožený – což nedokázalo skrýt ani čistý černý oblečení, který měl na sobě - tohle na jeho rtech vykouzlilo náznak úsměvu. „Doufal jsem, že si jednou vzpomeneš, Izabel.“

„Chceš říct Ezechiel…“ opravila jsem ho bez rozmýšlení a on přikývl. „Jen jsem tě zkoušel.“

Bylo to tak absurdní, že jsem se neubránila zasmání. „Nemůžu tomu uvěřit… bála jsem se, že jsem tě nadobro ztratila!“

„Tohle je tak dojemné!“ vmísil se do toho Adrian hrubě. „Škoda jen, že nejsem natolik romanticky založený, abych to ocenil! Protože, drahá Ezechiel, já ho sem nepřivedl proto, abyste se mohli dát zase dohromady… ale protože chci zjistit, nakolik ti na něm opravdu záleží…“

A s tímhle popadl řetěz, kterým měl Riel spoutaný zápěstí, a trhnutím si ho přitáhnul k sobě jako živý štít. Svůj plamenný meč nyní svíral pouze pravačkou, ale kupodivu i jen tou jednou rukou s ním dokázal vládnout více než obratně, když se sveřepým výrazem vyrazil opět ke mně.

455. díl

        „Na co čekáš?! Dokonči to!“ dolehl ke mně odkudsi Michaelův rozčilený hlas a já věděla, že má pravdu, že bych skutečně neměla otálet, jenže jsem to prostě nedokázala.

Jenom jsem na ty dva bez hnutí zírala, stále ohromená skutečností, že je Riel naživu, že to předtím byly akorát lži, kterýma se mě Adrian pokoušel zmanipulovat, a v tu chvíli jsem ani nepociťovala strach, jenom neskutečnou úlevu. Ta však naneštěstí neměla dlouhýho trvání.

„Ezechiel, musíš to udělat!“ ozval se teď i sám Gabriel, což Adriana rozesmálo.

„Vy dva byste mě vážně rozbrečeli! Škoda jen, že si Izabela nenechala vnutit Michaela, pak by tohle setkání bylo ještě o něco zábavnější!“

„Opovaž se mu ublížit!“ zaječela za mnou Lidianna a já se probrala aspoň natolik, že jsem se začala rozhlížet po jiným cíli. Celkem mě zaujala skupinka andělů zmaru, která chránila Adriana, jenže v zuřícím boji bych zlikvidovala i naše a to jsem nechtěla.

„Uvědomuješ si, Ezechiel, že právě tahle tvá nerozhodnost tě kdysi stála život a byla příčinou záhuby tvých blízkých?“ bavil se tím Adrian a k mýmu znepokojení se zatím nikomu nepodařilo ho zastavit, byl skoro jako nějaká lavina, která se řítí vpřed a smete všechno, co se jí postaví do cesty. A na konci tý cesty jsem byla já, Lidianna a Legolas…

Vrhla jsem na ně letmý pohled; Legolas vyhlížel, že snad ani není při vědomí, Lidianna, která ho držela v náručí, se dívala mým směrem a vypadala pořádně zoufale. Nejspíš si i ona uvědomovala, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale stejně jako já se zdráhala obětovat Riela a zachránit si tak vlastní krk.

Jenže ona si to mohla dovolit, protože nenesla tu odpovědnost za životy jiných. Ale byla jsem já připravena nechat vše padnout pro jeden jediný život, byť mně tolik drahý? Měla jsem právo být tak sobecká? Navíc by bylo značně naivní věřit, že by Adrian nechal někoho z nás naživu, stačilo vidět jeho nenávistný výraz, aby mi bylo jasný, že tohle si náležitě vychutná…

„Ezechiel, udělej to! Beztak nemáš na výběr!“ pobídl mě znova Gabriel a já odmítavě zavrtěla hlavou.

Tohle přece nejde! Copak jsem zjistila, že je naživu, jen abych ho vzápětí vlastnoručně zabila?! Protože taková už byla moje schopnost, že jsem andělskou podstatu dokázala nenávratně zničit. Měla jsem tehdy vlastně ohromný štěstí, že jsem Rielovi zas až tolik neublížila, když jsem ho nedopatřením trefila, nejspíš proto, že jsem byla ještě příliš slabá. Jenže teď už jsem to byla zase já… a abych Adrianovi ublížila, musela bych použít veškerou svou energii… a ani potom by nebylo jistý, že to zabere… zato Gabriela by to zabilo nad vší pochybnosti…

„Izabelo!“ Lidiannin zmučený výkřik dokonale odrážel mý pocity a já k ní na okamžik zalítla pohledem. Možná jsem doufala, že mi poradí, co bych měla udělat, jak se zachovat, jenže ona byla příliš rozrušená, než aby ze sebe vůbec dokázala vypravit něco dalšího.

Bylo to prostě beznadějný… Adrian se k nám nezadržitelně blížil, bezpečně krytý svými anděly a Rielem, a od Lidianny s Legolasem jsem ani žádnou pomoc nečekala, ostatně on stále vypadal víc mrtvý než živý, až jsem měla obavy, jestli se mu to jeho rozhodnutí neukáže být osudným. Ale jestli tady teď zařveme všichni, tak na tom už vlastně ani nesejde…

„Mohla jsi mít všechno, Ezechiel, nebýt tvé slabosti! A kdybys bývala přijala mou nabídku, nechal bych tě dokonce naživu! Ale tys mě musela potupit tím, že sis vybrala Gabriela!“ prohodil Adrian znechuceně, stále ještě rozezlen mou někdejší opovážlivostí. „Ta tvoje zatracená pýcha! A kde je teď?! Jen se na sebe podívej, jak ubohá a patetická jsi! Raději se necháš zase zabít, než abys zabila jeho!“

„Co vlastně chceš, Adriane?! Mou smrt?! Smrt Temných?! Smrt lidí?! Komu tu chceš pak vládnout, když tu nikdo nezbude?!“ vypálila jsem na něj v odpověď.

„To už tě nemusí trápit!“ uchechtl se zle. „I když by mě celkem zajímalo, jestli bys mi dobrovolně předala vládu nad Temnými, kdybych ti daroval Gabrielův život! Ne, že bych to v tuhle chvíli potřeboval, mám více než dostatek sil si je podrobit a pokud se budou zpěčovat, rozdrtím je jako odporný hmyz, kterým de facto jsou!“

Skoro jsem zalitovala, že tu nikdo z mých lidí není, nějaká podpora by se dost hodila. Jenže jsem po všech těch událostech pořádně netušila, komu ještě můžu důvěřovat. Ostatně ten masakr na plese byl dost výmluvným odrazem jejich náklonnosti ke mně, až jsem se sama sobě divila, proč mi na jejich osudu vlastně záleží. Copak se oni starají, co je se mnou? Vždyť to byli andělé, kdo se vůbec zapříčinili, že jsem se mohla vrátit. A nač? Abych bojovala za svět, kterýmu jsem lhostejná? Abych zničila toho, kdo za mě celou tu dobu bojoval? Nebylo by snad lepší, kdybych se tohohle nedožila?

Zadívala jsem se přímo do Adrianových blankytných očí a viděla tam odraz těch stejných myšlenek. A předzvěst svýho konce. Protože on už to věděl… věděl to ostatně od samýho začátku… že nedokážu být natolik chladnokrevná…

„Nech aspoň jít ty dva… nemají s tímhle nic společnýho… a ani ti nemohou nijak uškodit…“ zaprosila jsem, ty slova měly neuvěřitelně trpkou chuť ponížení. Ale jak Adrian pravil prve, už jsem nebyla tak pyšná jako kdysi. A pokud je moje pokora může zachránit, pak jsem byla ochotná ji projevit.

„Přítel mého nepřítele je můj nepřítel,“ prohodil Adrian suše. „Je mi líto, Ezechiel, ale vybrali si špatnou stranu… to už se tak někdy stává…“

Vítězoslavný úsměv se mu objevil na rtech, když surově mrštil Rielem o zem a pozvednul svůj meč v obou rukách, aby jím mohl vší silou udeřit a dokončit tak, co tehdy v noci započal. Odevzdaně jsem se přikrčila a čekala na svůj konec.

„Prach jsi a v prach se obrátíš…“

456. díl

        Všechno se to seběhlo tak strašně rychle, že než jsem se stihla vzpamatovat, bylo už vlastně po všem. Ani nevím, jestli si Adrian vůbec povšimnul, jak se Lidianna zvedá a napíná svůj luk, já zachytila až bělostný šíp, který prolítl vzduchem a zabodnul se mu přímo do paže. S bolestivým zaklením upustil svůj plamenný meč a Riel po něm s překvapivou pohotovostí skočil a s malou pomocí ode mě ho zachytil spoutanýma rukama.

Nejsem si jistá, jestli tušil, co se stane, ale když ho plameny na okamžik docela pohltily, vážně jsem se obávala nejhoršího. V duchu jsem si vyčítala, proč jsem namísto telekineze radši netrefila Adriana bleskem, jednala jsem naprosto instinktivně, aniž bych měla čas si to rozmyslet, a tohle byl výsledek!

Zaslechla jsem Lidiannin zhrozený výkřik a ani jsem se jí nedivila, protože na Rielovu bolestí zkřivenou tvář a tělo zachvácený v bledě zářícím ohni nebyl zrovna příjemný pohled. Prach jsi a v prach se obrátíš… vybavila se mi Adrianova slova a já se neubránila, aby mi nevyhrkly slzy. Rychle jsem tu lítost ale zaplašila, protože tu byla jedna záležitost, kterou jsem musela vyřídit, než si budu moct dovolit truchlit. Pomsta…

S nenávistným výrazem jsem se obrátila k Adrianovi, jenž se stále ještě držel za zraněnou ruku a dost nevěřícně na ni zíral. Nebo spíš na rudou krev, která mu z tý rány crčela. Ve tváři se mu zračilo čirý zděšení a zároveň cosi jako úžas.

„Já přece nemůžu krvácet… já ne…“ blábolil, natolik v šoku, že když jsem na něj seslala blesk, ani se nepokusil uhnout. K mýmu zklamání se však nerozplynul, pouze se zřítil k zemi, kde se jeho tělo několikrát zkroutilo v křeči, aby nakonec zůstalo nehybně ležet. Něco mi ale říkalo, že to ještě není konec…

„Izabelo, podívej!“ upoutalo mou pozornost Lidiannino zvolání a já se otočila zpátky k Rielovi, plná obav, jak na tom je, jestli je vůbec ještě naživu, a když jsem ho spatřila, skoro jsem se rozbrečela nanovo. Tentokrát ale radostí, protože muž, který se poněkud rozechvěle zvednul z prachu, byl nade vší pochybnosti Gabriel… archanděl Gabriel… můj Gabriel…

Vypadal skoro stejně jako v den, kdy jsme se poprvý setkali, tatam byla jeho zranění, jeho nezdravá pohublost a oči plný zmatku. Přede mnou stál muž, který naprosto přesně věděl, kým je, a co chce. A když sevřel meč v obou rukách a pozvedl ho vysoko nad hlavu, myslela jsem si, že je to proto, aby Adriana dorazil. Oděn stále do černýho vypadal spíš jako anděl pomsty… posel smrti… a zatvrzelý výraz v jeho tváři měl v sobě pramálo z andělský velkorysosti a dotyku boží lásky…

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak vší silou bodnul směrem k zemi, ale kupodivu nemířil na dosud nehybnýho Adriana, ne, on ten meč zabořil do země nedaleko něj. A tak mocná byla rána, kterou zasadil, že půda v jeho okolí docela popraskala a ty praskliny se začaly s děsivou rychlostí šířit a co mě polekalo ze všeho nejvíc, byly podivný žhnoucí výhonky nebo snad chapadla, který se z nich draly na povrch.

„Co je to?!“ vyjekla Lidianna, která stále ještě svírala svůj luk, a nyní ho napjala, aby na tu… věc… vystřelila další běloskvoucí šíp.

Gabriel byl v odpovědi rychlejší. „Poslední soud…“ pronesl s jistou pochmurností a ona k mý úlevě svou zbraň zase sklonila.

„A koho budou soudit? Jeho?“ ujišťovala se rychle, ale on na to potřásl hlavou.

„Nás všechny, Milo. Tohle je strážce, který má opět nastolit ve světě rovnováhu. A nikdo předem neví, koho shledá hodným a koho zatratí, neboť jeho záměry jsou nám skryty,“ vysvětlil jí to, co já naneštěstí dobře věděla. A právě proto jsem měla obavy… neboť jsem netušila, jak budu souzena za svý jednání… za svý selhání… a za svou nevhodnou náklonnost k archandělovi…

„Takže je možný, že nás všechny zabije?! To se mi tu snažíš říct?!“ vyšilovala a když přisvědčil, zatvářila se ještě ohromeněji. „Tak proč jsi ho přivolával?! Copak ti nestačil Adrian?! Jak jsi to mohl udělat?!“

„Protože věřím, že vy dva obstojíte,“ pousmál se na ni Gabriel povzbudivě. „Já a Ezechiel… nu, to už je na jeho posouzení…“

„Co jsi zač?!“ kulila na něj Lidianna oči. „A co se stalo s mým bratrem?! Cos mu provedl?!“

„Pořád jsem tvým bratrem, a i právě proto jsem neměl na vybranou,“ prohlásil Gabriel s naprostou neochvějností. „I kdybychom se dokázali zbavit Adriana, jeho andělé zmaru jsou příliš početní, než abychom nad nimi mohli zvítězit. Jakmile jsem sevřel jeho meč, spatřil jsem naši zhoubu… viděl jsem nás všechny padnout... zatímco jeho služebníci triumfovali. A pak jsem uslyšel ten hlas… radil mi, co udělat, abych tomu zabránil… a já ho uposlechl…“

„Ty slyšíš nějaké hlasy?“ zeptala se Lidianna a její tón byl dost výmluvný. „Ještě jsi mi neřekl, kdo vlastně jsi! Co se to tady děje?!“

Jenže než mohl Gabriel odpovědět, ozval se náhle Adrianův příšerný řev a my už jen bezmocně sledovali, jak ho jedno z těch chapadel stáhlo do nitra země. I ty další měly podle všeho napilno, když s chladnou efektivitou třídily anděly kolem nás.

Bylo jen otázkou času, než nastane i náš soud…

457. díl

        Lidianna se divoce rozhlížela kolem sebe a s každým dalším andělem, který zmizel pod zemí, byla bledší a bledší. Doufala jsem, že vyhlížím o něco víc nad věcí, jako královna Temných bych přinejmenším měla být, ale ani mně nebylo zrovna do zpěvu, i když mě samozřejmě těšilo, že viníci budou konečně potrestáni. Potíž byla v tom, že já byla jedním z nich. Tolik se toho stalo… a tolik špatných věcí jsem měla na svědomí… můžu vůbec doufat v nějakou shovívavost?

„To tady budeme jen tak stát?!“ neudržela se už Lidianna. „Měli bychom utéct, dokud je ještě čas! Tohle přece není žádný soud ale zatracená poprava!“

„Před posledním soudem není kam utéct, Milo,“ poučil ji Gabriel tiše, takřka omluvně.

„Jestli je to soud, tak proč neslyším žádné verdikty?!“

„Neměj obavy, každému odsouzenému se ho dostane, ale je určen pouze jemu.“

„Stejně mi to přijde šílený!“ nezamlouvalo se jí to o nic víc, ale zřejmě si ten útěk rozmyslela, protože se opět přesunula k Legolasovi, jako kdyby u něj mohla nalézt nějakou ochranu. A nebo aby s ním mohla strávit poslední společný chvilky…

„Ty mi to taky zazlíváš?“ zeptal se Gabriel znenadání a já se na něj posmutněle pousmála.

„Jak bych mohla?“ odvětila jsem, zatímco jsem si ho upřeně prohlížela, jako kdybych ho viděla poprvý. Byl jiný… jako by v něm zůstalo i něco z Riela… a nebo jsem si to akorát přála vidět, protože jsem k němu měla tehdy tak blízko… zažila s ním věci, který jsem jako Ezechiel nepoznala… a teď mi to podivný pouto, který jsme spolu sdíleli, chybělo.

„Díky, že jsi to se mnou nevzdal…“ pronesla jsem a hrozně moc jsem toužila, aby mě objal, ale neodvažovala jsem se k němu přiblížit… to pro případ, že bych byla shledána vinnou. Po tom všem už jsem opravdu nehodlala riskovat jeho život. „Připadám si… tak nějak jinak než předtím… co ty?“

Souhlasně přikývnul. „Byla to celkem jízda…“ pousmál se lehce nostalgicky.

„Jízda?“ opáčila jsem s předstíraným podrážděním. „Ty ses možná vezl, ale mě jsi nutil běhat! A nemysli si, že si to nepamatuju!“

„Občas jsem tě i poponášel, to mi musíš uznat!“ odsekl naoko dotčeně a oba jsme se pak zasmáli. Skoro mi to připadalo jako starý dobrý časy… teda až na ten tragický konec, samozřejmě.

„Možná bych ti to mohl někdy vynahradit… pokud bys měla zájem…“ nadhodil, aniž by ze mě spustil oči. „Co bys řekla na projížďku na motorce?“

„To bych moc ráda,“ nemusela jsem si to dlouho rozmýšlet. „Jen si nejsem jistá, jestli k tomu budeme mít ještě příležitost…“

„Jo,“ přikývnul, podle všeho plně sdílející mý obavy. „Radši ale o nás smýšlím tak, jako že máme ještě nějakou budoucnost…“

„Doufám, že strážce ke mně bude taky tak shovívavý jako ty,“ byla jsem mu vděčná za jeho laskavý slova, což ho poněkud zmátlo.

„Nemyslím si, že by sis musela dělat obavy, Ezechiel, vždyť ses ničeho špatnýho nedopustila. To já.“

„To ne!“ potřásla jsem hlavou. „Pokud jsi něco spáchal, tak to bylo jenom kvůli mně! To přece musí vědět!“

„Nejsem si jistý, jestli ho zajímají i motivy a nebo pouze činy. V takovým případě bych byl ztracen. Ale to už jsem stejně od okamžiku, kdy jsem tě poprvý spatřil,“ překvapil mě nečekaně romantickou poznámkou.

„Chápu, kdo by taky odolal miss záhrobí!“ připomněla jsem mu Rielovu někdejší lichotku, abych trochu odlehčila náladu, a potěšilo mě, když se tomu zasmál.

„Tak rád bych tě ještě objal!“ skoro si posteskl a mně v tu chvíli došlo, že se ode mě drží dál ze stejnýho důvodu jako já od něj. Neboť se obával, aby mě s sebou nestáhnul dolů.

Jenže… po tom všem, co jsme si vytrpěli… po tý nekonečně dlouhý době, kdy jsme od sebe byli odloučeni… vážně by to bylo to nejhorší, co by se nám mohlo přihodit? Protože nevím jak on, ale já si už život bez něj nedokázala – a ani nechtěla – představit.

„A co ti v tom brání?“ opáčila jsem a sama mu vyšla vstříc, tak jsem se nemohla dočkat, až mě zase sevře ve svý náruči, a schoulená v bezpečí jeho silných paží jsem docela zapomněla na svůj strach.

„Mrzí mě, čím sis musela projít… a že jsem tady nebyl, abych tě ochránil,“ zalitoval, ale já mu přitiskla prst na ústa, abych ho umlčela.

„Vždycky jsi tady pro mě byl,“ ujistila jsem ho, než jsem se drze přisála k jeho rtům, a v okamžiku, kdy můj polibek opětoval, mě zaplavila tak mocná vlna štěstí, že se mi z toho až podlomila kolena.

Celý svět kolem nás se chvěl a hřměl, skoro jako kdyby umíral, ale vprostřed vší tý zkázy pod pláštěm tmy se znovu zrodila naše láska, jediný čistý cit, který jsem kdy poznala, a pro který bych se bez váhání nechala zatratit.

Spojeni v zoufalým, vášnivým polibku, o to nádhernějším, že mohl být tím posledním, jsme spolu vzdorovali osudu… a když posléze vše utichlo a zvířený prach se pomalu sedal zpátky na zem, nemohla jsem stále uvěřit tomu, že jsme opět spolu… a že náš vztah byl vzat na milost.

458. díl

        „Už je po všem? Jsme v bezpečí?“ ozval se za náma Lidiannin nejistý hlas a já se neubránila zasmání. Ne kvůli jejím slovům, jen proto, že jsem byla naprosto šťastná, až se mi skoro chtělo brečet. Tolikrát jsem snila o tom, že jsem v jeho náručí, že mě miluje, a teď byl tady… a já věděla, že o mě opravdu stojí. Vždyť pro mě položil svůj život… mohla jsem snad doufat ve větší důkaz lásky, než byl tento?

„Ano, Milo, už jsme v bezpečí,“ usmál se na ni Gabriel a na okamžik mě pustil ze svých paží, aby ji mohl obejmout. „Jak je na tom Legolas?“

„Už o něco líp,“ odvětila a já za to byla moc vděčná.

„Škoda, že tu není Rafael, ten by se o něj dovedl postarat,“ povzdechla jsem si, náhle posmutněla z toho, že už toho archanděla nikdy neuvidím. „Tvrdil mi, že viděl Adriana, jak tě…“ Radši jsem to nechala nedokončený. „Proč to říkal? Jak mohl být tak bezcitný?“

„Nemyslím si, že lhal, Ezechiel,“ pohladil mě Gabriel konejšivě po holý paži. „Jen zřejmě nebyl schopný prohlídnout Adrianovy intriky a iluze, který dokázal vyvolat. Není ale důvod se pro něj rmoutit, jsem si jistý, že nahoře už se postarají, aby se opět navrátil.“

„To nepochybně,“ přitakal Michael, který se k nám rozhodl připojit. „Jen bude zřejmě rozmrzlý, že přišel o veškerou zábavu.“

Bylo dobrý ho znova vidět, i když mou radost poněkud kalilo vědomí, že chová ke Gabrielovi takovou zášť. V tuhle chvíli ale vypadal celkem potěšeně, že nás oba vidí v pořádku, a jak se ukázalo hned vzápětí, nebylo to bez důvodu.

„Měla bys za ním jít, Ezechiel,“ pravil a krátký pohled, který vrhnul Legolasovým směrem, mě nenechal na pochybách, o kom to mluví. „Dlužíš mu to.“

„Já vím,“ přisvědčila jsem. „Ještě jsem mu ani nestihla pořádně poděkovat. Tolik toho pro mě udělal a já nemám, jak mu to oplatit.“

„Nepochybuji, že ty už na něco přijdeš,“ pousmál se na mě laskavě a já, povzbuzena jeho slovy, jsem se vypravila splatit svůj závazek, nebo se o to přinejmenším pokusit.

„Princi Legolasi,“ pozdravila jsem, jakmile jsem došla až k němu, a když vypadal, že se hodlá pokusit zvednout, rychle jsem poklekla vedle něj. „Prosím ne… radši ještě odpočívejte… máte toho hodně za sebou…“

Chvíli vypadal, že hodlá něco namítnout, ale nakonec s mírným přikývnutím rezignoval. „Já v bitvě této mnoho užitečným nebyl,“ pravil zarmouceně, jako kdyby snad nějakým způsobem selhal, a já se mohla jen podivovat, jak si po tom všem může něco vyčítat.

„Pomohl jste víc než dost, Legolasi. Nebýt Vás, byli bychom teď nejspíš všichni mrtví,“ pokoušela jsem se ho uklidnit, ale on si to tak snadno vymluvit nedal.

„Já doufal, že ještě příležitosti naskytne se mi, bych s Nejvyšším andělů pohovořil… neb čehos od něj požadovati jsem chtěl… však nyní na to již pozdě jest…“

„S Adrianem?“ užasla jsem. „A co jste po něm chtěl?“

„Vzpomínáte na krystal onen vzácný, jenž nám zcizen byl?“ zeptal se Legolas celkem zbytečně. „Mně se jej až sem vystopovati podařilo, však během útoku andělů, již místa tohoto zcela zničili, i krystal onen konce svého doznal, když žárem ve dví puknul. Proto jsem od Nejvyššího nového požadovati chtěl.“

„Nemyslím si, že by byl Adrian natolik vstřícný, aby Vám v tomhle vyhověl,“ poznamenala jsem skepticky a on přikývl, zřejmě o tom smýšlel podobně.

„Bez něj se však já navrátiti nesmím, neb on spásu jedinou pro národ náš představuje, a já ni tušení nemám, kde podobného nalézti se dá. Možná však, že kdos z přátel Vašich by mi v tomto nápomocen býti mohl?“ otázal se mě s posledním záchvěvem naděje a já se musela usmát, protože už jsem naprosto přesně věděla, co udělat.

„Počkejte, něco zkusím…“ sundala jsem si z krku náhrdelník od Anny a konečky prstů jemně pohladila drahý kámen v přívěsku.

Na okamžik jsem pocítila lítost, že o něj přijdu, ale útěchou mi bylo, že skončí ve správných rukou a bude o něj dobře postaráno. Soustředěně jsem přimhouřila oči a myslela na velký čistý krystal, jedinečný a dokonalý, bez jedinýho kazu, a když jsem je po chvilce opět otevřela, seděl mi přesně takový v dlani. „Bude to stačit?“ zadívala jsem se tázavě na prince, který od toho nerostu viditelně nemohl odtrhnout zrak.

„Vy čarodějkou jste…“ pronesl obdivně a s vřelým poděkováním můj dar přijal.

„Jsem ráda, že Vám můžu aspoň takhle splatit Vaši pomoc. A omlouvám se, že jsem se předtím nechala tak unést,“ zamumlala jsem, tváře zrudlý rozpaky, ale on mě hned uklidňoval, ať se tím už netrápím.

Z náhlýho popudu jsem k němu natáhla ruku. „Smím?“ dovolila jsem se nejdřív, protože on vyhlížel natolik… královsky… že mi přišlo nepatřičný na něj sahat bez jeho svolení. S lehkým podivem souhlasil a já se dotkla jeho čela.

A okamžitě jsem toho litovala.

459. díl

        „Co to děláš?!“ ozval se nad náma Lidiannin nepřívětivý hlas a já prudce stáhla svou ruku zpět, příliš rozrušená tím, co jsem spatřila, než abych jí dokázala čelit.

„Nic,“ zamumlala jsem a aniž bych se na ni podívala, klidila jsem se odtamtud. Daleko jsem se ale nedostala, protože mi někdo bez varování zastoupil cestu. Michael…

„Nahlédla jsi do jeho budoucnosti?“ vyzvídal tichým hlasem, aby ho náhodou nezaslechli.

Mlčky jsem přikývla, vážně se mi o tom nechtělo hovořit. Jenže jeho to neodradilo.

„Nahlédla jsi i do té její?“ pokračoval ve svým výslechu a já opět přisvědčila.

„Podle toho, jak se tváříš, tak to zřejmě nebylo nic příznivého…“

Došlo mi, že se ho nezbavím, dokud nebude znát pravdu, a tak jsem mu šeptem sdělila, co mi bylo vyjeveno. Pochopitelně jsem ho tím příliš nepotěšila.

„Není možné, že se mýlíš?“ zeptal se a jelikož bylo patrný, že se chytá stébélka naděje, rozhodla jsem se mu tu otázku nezazlívat.

„Nikdy se nemýlím, Michaeli.“

„A jak hodláš s touhle znalostí naložit?“ zajímal se ještě.

„Nejspíš nijak,“ přiznala jsem zahanbeně, zklamaná sama sebou. „Tohle je záležitostí strážných andělů, víš dobře, že já se do osudů smrtelníků vměšovat nesmím. A i kdybych se tomu řádu chtěla protivit, tak beztak nevím, kdy ty události nastanou, abych tomu mohla zabránit.“

„Stejně, nepřipadá ti kruté tomu jen tak přihlížet?“ nezamlouvalo se mu to, čemuž jsem se ani nedivila. I mně zarmoutilo, když jsem viděla, jaký útrapy je očekávají, ale nezbývalo mi než doufat, že tím jejich cesta neskončí.

Víra… to je to jediný, co je může udržet nad propastí zoufalství… co je přiměje pokračovat, kde by to jiní vzdali… I já ji téměř ztratila, když mi nepřízeň osudu zasazovala jednu ránu za druhou, když se cena za přežití stávala vyšší a vyšší… a já přišla o všechny, na kterých mi záleželo. Teda… skoro o všechny… opravila jsem se, s pohledem upřeným na Gabriela.

„Pokud zůstanou spolu, věřím, že to dokážou překonat, protože láska je silnější než smrt,“ pronesla jsem a ačkoli to i mým uším znělo poněkud kýčovitě, přinejmenším v případě mě a Gabriela to byla pravda.

„Zkusím s nimi promluvit,“ rozhodl se Michael a já to pokývnutím hlavy vzala na vědomí.

„Už jsem se Legolasovi snažila něco naznačit, jenže mě podezíral, že jsem si to vymyslela jenom proto, abych ho přiměla nechat Lidiannu tady,“ svěřila jsem mu s povzdechem, pro jednou opět naprosto bezmocná. A ten pocit jsem nenáviděla víc než cokoli jinýho.

„Potom budu muset být o něco přesvědčivější,“ nevzdával to, možná i proto, že netušil, jak ošidný ty mý vidiny bývají.

„Kdybych aspoň věděla, jestli budou ve větším bezpečí tady a nebo v tom druhým světě… Jestli se něco změní, když vyhovím Lidianninu přání a udělám z ní jednu z Temných…“ posteskla jsem si a Michael se na mě konejšivě pousmál, viditelně potěšený mou starostí o ně.

„Neměj obavy, Ezechiel, tady je ochráníme my a díky tvému daru by jim v jeho světě také nemělo nic hrozit,“ pokoušel se mě uchlácholit a já se tomu nebránila, třebaže jsem dobře věděla, že tak prostý to nebude. „Mimochodem dobrá práce s tím krystalem, jsem rád, že ses rozhodla takhle,“ pochválil mě ještě.

„Myslím, že i Anně by se to líbilo,“ prohodila jsem, myšlenkama teď u ní a Alexandra a jejich vztahu, který byl součástí našeho plánu, a přesto se vyvinul tak odlišným způsobem, než jsme čekali.

Znova jsem se zadívala na Gabriela a v duchu jsem si říkala, jestli náš vztah vznikl docela spontánně a nebo byl taky součástí nějakýho plánu. Jestli jsme opravdu svobodní a nebo jen hrajeme něčí hru, bezduchý figurky, který si ani neuvědomujou, že je s nima manipulováno. Vždyť není snad s podivem, že tu Gabriel byl vždycky někde nablízku, ať už jako anděl, člověk a nebo Temný? Že mě chránil a nikdy se pro mě neváhal obětovat, ačkoli nevěděl, kým je a kdo jsem ve skutečnosti já? Že mě vždycky dokázal najít, ať jsem byla kdekoli a v jakýkoli podobě? Jako kdyby…

„Copak je?“ neuniklo Michaelovi mý rostoucí znepokojení. „Měla bys slavit a ne se tu takhle kabonit. Vždyť jsi zpět… a Gabriel je nyní naším novým Nejvyšším… mohla bys snad doufat v lepší konec?“

„Ne… asi ne…“ nepotřebovala jsem nad tím déle hloubat.

Možná, že tohle všechno bylo opravdu kdysi dávno předurčeno a my jen kráčeli po cestě, kterou nám kdosi vytyčil, chce se mi ale věřit, že teď, když je opět nastolen pořádek, tvoříme si svůj vlastní osud. A když se podívám na Gabriela, který se právě chopil plamennýho meče, jen aby ho vzápětí vhodil do jedný z průrev, vím, že i kdyby tomu tak nebylo a my měli být znovu odloučeni, postará se, aby to nebylo navždy, protože my dva patříme k sobě.

Vždyť je to můj anděl strážný.

Konec