Díl 181-190

Pomůže Riel Izabel a nebo bude nucen přistoupit na Marcellův návrh? Izabel má později velice zajímavou návštěvu... i když to, co se od ní dozví, se jí zrovna moc nezamlouvá. A Riel se bude moct na vlastní kůži přesvědčit, jak vytříbený má Marcell vkus na oblečení...

181. díl

        Bezmocně jsem vyhekla a tentokrát skončil na zemi i zbytek toho nákupu.

Tak fajn... asi se tím dotknu Rielova sebevědomí, ale moje ruka už odmítala déle čekat na nějakou záchranu z jeho strany. Navíc Marcell měl pravdu... byl zesláblý a docela neozbrojený... jak mohl doufat, že by ho dokázal porazit?

Znova jsem se soustředila, abych toho neřáda upírskýho smetla bleskem, jak zasluhoval, jenže ať jsem se snažila sebevíc, nestalo se vůbec nic. Po asi pátým pokusu jsem to vzdala.

„Sakra!“ sykla jsem procítěně.

Naprosto jsem nechápala, co se pokazilo. Vždyť ráno se tu stavoval Vladan, takže nedostatkem krve to být nemohlo. Že by to bylo tím, že klečím? Byla sice pravda, že v týhle poloze jsem nikdy bleskovat nezkoušela, ale na druhou stranu, proč by to mělo vadit?

„Doufám, že už jsi na odchodu, Rieli!“ prohodil Marcell ledově jeho směrem. „Už mě totiž začínáš vážně obtěžovat! Ještě chvíli a budu litovat, že jsem tě v tom bytě nenechal shnít... ale možná není příliš pozdě to napravit... co myslíš?!“

Vrhla jsem na Riela zoufalý pohled. A když jsem si povšimla, kam se tak upřeně dívá, svitla mi aspoň malá naděje, že bychom se z toho přece jen mohli dostat ve zdraví. Naneštěstí ani Marcellovi neušlo, co s takovým zájmem sledujeme.

„Na to můžeš rovnou zapomenout, Rieli, nikdy se k ní nedostaneš dřív než já!“ zavrčel na něho výhružně a všichni jsme si byli vědomi toho, že neblafuje.

K pohovce, na který dosud ležela igelitka s katanou, to měl opravdu výrazně blíž než Riel. Navíc byl v tomhle okamžiku v daleko lepší formě, nemluvě o tom, že i jeho čistý upírský původ mu značně nahrával do karet. Jenže zjevně ve svých výpočtech docela zapomněl na jednu drobnost. A tou byly mý telekinetický schopnosti...

„Ale dostane!“ procedila jsem mezi zuby se zadostiučiněním a přenesla jsem katanu přímo do Rielovy připravený ruky. Pevně ji sevřel a znova se zadíval na Marcella.

„Možná bychom teď mohli tu naši dohodu ještě jednou probrat...“ prohodil se svou obvyklou arogancí, třebaže se sotva držel na nohou.

„Já k tomu však stále nevidím důvod. Izabelu mám já a ty jsi pořád dost daleko... Než se ke mně dostaneš, bude už dávno mrtvá... a ty to dobře víš!“ varoval ho a jako na důkaz pustil mou ruku a namísto toho mě dost brutálně popadl za krk. Měla jsem pocit, že by fakt stačilo, aby pohnul byť jen malíčkem, a zlomil by mi vaz.

Riel můj názor zřejmě sdílel, protože se dost zachmuřil. „Byla tu Erika...“ přiznal posléze.

„Tvoje Erika?“ otázal se Marcell nedůvěřivě a trochu povolil svůj stisk, za což jsem mu byla neskonale vděčná.

„Jo.“

„Jak by se sem dostala? A proč by vůbec přišla?“

„Co je ti do toho?!“ opáčil Riel, ale když mi hned nato zvrátil Marcell hlavu do úhlu, který se mi ani trochu nezamlouval, rozmyslel si to.

„Přišla se se mnou rozloučit.“

„Na to měla už dost času! Tak proč nyní?!“ nenechal se Marcell jen tak odbýt.

„To nevím, ale můžeš se zkusit přeptat u andělů!“

„Já se ale ptám tebe!“ odsekl Marcell a zatvrzele pokračoval v lámání mýho krku. Povážlivý zakřupání nakonec rozvázalo Rielovi jazyk, i když jinak, než si to ten upír představoval.

„Do prdele, říkám ti přece, že to nevím! Tak už ji nech na pokoji! Protože i když ji zabiješ, pořád jsem tu já, abych Alexovi řekl, cos udělal!“

„Myslíš, že by ses dostal až k němu? Je teď v sídle spolu s ostatními Nejvyššími. Tam se póvl, jako jsi ty, nedostane!“ prohodil Marcell posměšně. A s notnou dávkou jistoty.

„Riskneš to?!“

„Vždyť ani nevíš, kde se nalézá!“

„To mě ale dost podceňuješ! Aby se ti to nevymstilo!“ poznamenal Riel tónem, jako kdyby věděl i to, jaký spodní prádlo nosí kterej z Nejvyšších.

Ještě chvíli se ti dva přeměřovali nelítostnýma pohledama, než mi Marcell přestal masírovat krk a namísto toho mi galantně pomohl na nohy. Ihned jsem se mu vytrhla a ustoupila do bezpečný vzdálenosti. Co kdyby ho zase chytl nějakej rapl? U něho si člověk nemohl bejt už vůbec ničím jistej!

182. díl

        „Možná je načase, abychom tě zase přesunuli, Izabelo. Nejsi tu v bezpečí, když někdo od andělů zná tvůj úkryt...“ prohodil Marcell ustaraně, což mne vzhledem k tomu, že mě těsně předtím skoro zabil, fakt dostalo.

„To není zapotřebí, Erika by nás neprozradila!“ postavil se hned Riel na obranu svý mrtvý holky. Zároveň popošel blíž ke mně, nejspíš proto, aby mě mohl chránit, kdyby chtěl Marcell ještě něco zkusit.

Ale ten jen lehce pokrčil rameny. „Dobrá, je to však na tvoji zodpovědnost! Pokud se mýlíš a Izabele se kvůli tvému chybnému úsudku něco stane, pak si nepřej vědět, co provedu s tvou drahou sestřičkou...“

„Vždyť jsi ji ještě ani nenašel!“ ušklíbl se Riel skepticky.

„To mě ale dost podceňuješ! Aby se ti to nevymstilo!“ použil Marcell stejný slova, jaký mu před chvílí vmetl do tváře.

„Chceš tím říct, že...“ začal Riel, jenže on už se mezitím otočil k odchodu.

„Zase se brzy zastavím!“ přislíbil, než se za ním definitivně zabouchly dveře.

Přesto jsme nějaký čas zůstali stát na místě, snad jako kdybychom čekali, že se ještě vrátí. Teprve když zvuk motoru, jenž sem zvenčí dolíhal, docela utichl, procitli jsme ze svýho skoro pohádkovýho spánku.

První se pohnul Riel a nebylo to rozhodně nijak daleko. Pouze se dobelhal k pohovce, na kterou se víceméně zhroutil, katanu stále pevně sevřenou v ruce. Pospíšila jsem si k němu.

„Jsi v pořádku?“ starala jsem se, i když jsem tušila, že mi za mou péči vděčný nebude.

„Jo. Jenom se na chvíli natáhnu. Zvládneš to tu sama?“ ujišťoval se.

„Jasně, jsem už velká holka. Uklidím ten nákup a pak zkusím něco uvařit...“ zamumlala jsem, ale pochybovala jsem, že ho něco z toho právě teď zajímá.

„Fajn,“ hlesnul. Šoupnul si pod hlavu igelitku se zbytkem svých věcí a pak prostě zavřel oči.

„Ty hodláš spát tady?“ vydechla jsem překvapeně. Já tam teda taky usnula, ale mně aspoň netrčely nohy přes opěrku a vůbec jsem se tam celkově vměstnala líp.

„Jo.“

„Proč nejdeš nahoru? Budeš tam mít víc pohodlí...“

„Tohle je blíž.“

„Jak chceš...“ rezignovala jsem, neboť bylo zřejmý, že s ním nehnu. „Ještě mi řekni... jak se z toho co nejdřív dostaneš? Já jen, co mám udělat, aby ti bylo brzo líp,“ vysvětlovala jsem spěšně.

„Nejlepší způsob je prej koupel v krvi panen...“ zamumlal Riel, očividně už napůl v říši snů.

„Lituju, ale s tím ti nepomůžu!“ zareagovala jsem prudce, protože jsem si hned vzpomněla na ty panny v kómatu z Marcellova vyprávění. „Ale když slevíš ze svejch nároků a vezmeš zavděk kuřecí polívkou s nudlema, tak s tím už bych něco udělat mohla...“

„To bys byla hodná, Erie...“ vydechl, než vytuhnul úplně.

Jo, Erie... opakovala jsem si v duchu trpce, zatímco jsem sbírala nákup, který se rozkutálel snad po celý hale. A připadala jsem si jako naprostý idiot. Protože jsem fakt věřila, že si Riel vezme její slova k srdci... a dá nám přece jen šanci. Ale proč by měl, že jo? Koneckonců jsem pořád ještě dcerou jeho šéfa, což byla další věc, která mu tak vadila. Nebylo to vůbec fér!

Co možná nejtišeji jsem naskládala veškerý věci zpátky do tašek a přesunula se do kuchyně, kde jsem si za zavřenýma dveřma mohla konečně vybít svou frustraci při uklízení potravin do skříněk a lednice. Když už jsem neměla čím mlátit, odebrala jsem se do jídelny a nad třema hrnkama kafe jsem dumala, proč je ke mně osud tak nepřejícný.

Nevím, jestli za to mohla přemíra kofeinu nebo co, ale během svýho záchvatu sebelítosti jsem si zničehonic vzpomněla na mámu. Na ni a na její bezútěšný život, jak jsem ho viděla v tom svým snu. Ještě mi zbývalo zjistit, jak se vlastně dali dohromady s tátou, jenže jsem si stále nebyla jistá, jestli bych to raději neměla nechat na pokoji. Co když to nebude nic hezkýho? Vždyť čím víc se o upírech od Marcella dozvídám, tím víc chápu motivy andělů pro jejich vyhlazení i Rielův odpor stát se jedním z nich.

Nejlepší by bylo, kdyby mi ten příběh mohla vyprávět přímo ona sama. Sice o svý minulosti nikdy moc nemluvila, čemuž jsem se teď už ani nedivila, ale třeba by se mi ji podařilo přesvědčit. A hlavně… chtěla jsem se s ní rozloučit.

183. díl

        Vybavila jsem si útržky událostí z máminýho života a pro jistotu jsem ještě v pěsti pevně sevřela kámen od ní. Jenže ať jsem se snažila sebevíc, žádný spojení s ní se mi navázat nepodařilo.

Zklamaně jsem popadla prázdný hrnky od kafe a odnesla je do kuchyně. Pak jsem zkontrolovala Riela, který spal tak tvrdě, že se ani nepohnul, když jsem přes něj přehodila deku, co jsem vzala z jednoho pokoje nahoře. Neodolala jsem, abych ho zlehka nepohladila po vlasech. Jak tam tak ležel, připomínal mi strašně moc zraněnýho padlýho anděla. Jasně, toho si nejspíš každý představuje docela jinak, ale pro mě byl prostě ztělesněním všeho toho, jak by měl asi vypadat. Už mu chyběly jen velký černý křídla na zádech, z nichž jedno by bylo zlomený...

Radši jsem se zase rychle vytratila, než se probere a přistihne mne, jak na něho s přiblblým úsměvem zírám, a uchýlila jsem se i se svýma praštěnýma myšlenkama do kuchyně. Říkala jsem si totiž, že nebude vůbec od věci, když konečně začnu vařit tu slibovanou polívku. Oloupala jsem a nakrájela zeleninu, naházela ji do hrnce, přidala nějaký koření a kuřecí stehna a na závěr jsem to všechno zalila vodou, částečně přiklopila pokličkou a dala vařit. Spokojená s tím, že jsem pro změnu na chvíli i soběstačná, jsem se chystala vyhoupnout na barovou stoličku, odkud jsem plánovala hlídat polívku, abych ji stáhla dřív, než mi stihne překypět. Náhle se mě však zmocnil hodně nepříjemný pocit a já strnula uprostřed pohybu. Jako kdyby stál někdo přímo za mnou a upřeně na mě zíral…

Bezděčně jsem zatajila dech a cítila, jak se mi chloupky na krku naježily. Taky se mi zdálo, že se v místnosti najednou ochladilo. A nebo jsem si to jenom namlouvala?

„Rieli?“ zašeptala jsem zkusmo a stále jsem otálela s tím se ohlídnout a odhalit identitu toho návštěvníka. Protože jsem ani trochu nevěřila, že by to mohl být on. Na druhou stranu to taky nemusel být vůbec nikdo, jenom výplod mý bujný fantazie.

Přerývaně jsem se nadechla, abych uspokojila svý protestující plíce, a když jsem vzápětí co možná nejtišeji zase vydechla, skoro jsem očekávala, že mi půjde od úst pára. Ale naštěstí se nic takovýho nestalo. Možná díky tomu jsem sebrala odvahu a vrhla letmý pohled přes rameno směrem ke dveřím. Nikde nikdo.

Povzbuzená tímhle zjištěním jsem se opatrně otočila a důkladně se rozhlídla po kuchyni. Byla jsem tu dočista sama. S úlevou jsem vydechla a srdce se mi přestalo úzkostlivě svírat, jen aby se vzápětí na okamžik zastavilo docela. Dokonce myslím, že jsem polekaně vyjekla, než mi došlo, že ten divný zvuk, který se zničehonic ozval, byla jenom polívka, která úspěšně zdrhla z hrnce a se vzteklým syčením se rozběhla po varný desce.

Ty seš ale magor, Izabelo! ohodnotila jsem hned v duchu svou přehnanou reakci. Už z toho všeho nejspíš vážně šílím. Ale může se mi snad někdo divit? Vždyť mám poslední dobou za společníky jenom samý upíry a nebo anděly, nemluvě o tom, že jsem navíc měla onu pochybnou čest nedobrovolně poskytnout svý tělo k dispozici duchovi zemřelý holky. A jako bonus mě dneska Riel skoro uškrtil a Marcell mi zas více než důkladně promasíroval krční obratle. Myslím, že kvůli tomuhle všemu mám nárok na jistou přecitlivělost, ne?

Přinejmenším tímhle jsem se utěšovala, zatímco jsem pospíchala ke kypícímu hrnci, abych z něho sundala divoce poskakující pokličku. Jenže veškerý mý argumenty vzaly rychle za svý, jakmile jsem ji nadzvedla. Protože v páře, která se zpod ní vyvalila, jsem na okamžik zahlídla nejasný kontury něčí tváře.

Tentokrát jsem se vyděsila tak, že jsem ze sebe nevypravila ani hlásku. Jen poklička mi vyklouzla z hrůzou ochromený ruky a se zařinčením se roztančila po podlaze. Skoro jsem to ani nezaregistrovala, protože jsem vyjeveně zírala na to zjevení před sebou. Trvalo to pouze kratičkou chvilku, jakmile se pára rozplynula, ten obličej se zase ztratil. Ale vážně jsem pochybovala, že ten… přízrak… zmizel taky.

Bojácně jsem couvala směrem ke dveřím a stále jsem upírala pohled tam, kde jsem to prve spatřila. Doufala jsem, že se mi podaří dostat do haly k Rielovi, který i když nebyl zrovna teď ve svý kůži, přece jen pro mě ztělesňoval určitý bezpečí. Jenže daleko jsem se nedostala.

„Nemusíš přede mnou utíkat… Já ti přece neublížím…“ ozval se odněkud poblíž mě tichounký hlas.

Hlas, který mi nebyl tak docela neznámý…

184. díl

        „Proč jsi vůbec tady?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. A přestože mi zdravý rozum radil něco jinýho, zastavila jsem se.

„Zaslechl jsem tvé volání…“ dostalo se mi okamžitý odpovědi.

„Já ale nevolala tebe, vždyť tě ani neznám!“ ohradila jsem se ihned. „Chtěla jsem mluvit s mámou! S Annou,“ dodala jsem pro pořádek.

Následovalo tak dlouhý ticho, že jsem si nejdřív myslela, že se můj nezvaný společník zase vytratil. Proto když se posléze přece jen ozval, opět mě to trochu vylekalo. Asi především proto, že jeho hlas zněl tak zdrceně.

„Annie už přijít nemůže…“

„Co tím chceš říct?“ vypravila jsem ze sebe chvějícím se hlasem.

Tohle přece nemůže bejt pravda… Opravdu stojím uprostřed kuchyně a bavím se s neviditelným bejvalým svý mámy? Copak tu mají dneska ti duchové, či co jsou vlastně zač, rojení?!

„Ariel se o to postaral… už ji nic nedokáže vrátit zpět… Její podstata byla docela rozptýlena…“ hlesnul David nešťastně. „Zůstal jen ten malý kousek, který máš na krku.“

„Cože?“ vydechla jsem užasle a konečky prstů jsem něžně přejela po hladkým kamenu, jehož chladivý dotyk mě prazvláštně uklidňoval. „Co tím myslíš? Tohle je přece ten samý náhrdelník, který jsi jí věnoval. A nebo snad ne?“

„Smím?“ otázal se David namísto odpovědi a než jsem se stačila zeptat, co jako, zjevil se přímo přede mnou.

Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala ze svýho snu. Levou ruku měl napřaženou a dlaň tisknul na můj přívěsek, jako kdyby mu ten kámen dodával energii k tomu, abych ho mohla vidět. Hřbet ruky a předloktí byly nejzřetelnější, skoro k nerozeznání od živýho člověka, zbytek už byl tvořen jakousi mlhovinou.

„Omlouvám se za tu smělost, ale chtěl jsem s tebou hovořit tváří v tvář,“ vysvětloval s trošku provinilým pousmáním. Neměl k tomu ale žádný důvod, protože já jeho dotyk vůbec necítila. Ani jako chlad, ani jako teplo, ani jako závan vzduchu. Prostě nijak.

„Takže…“ začala jsem váhavě. „O čem si chceš vlastně povídat?“

„To záleží jenom na tobě, Izabelo. Měl jsem dojem, že je tu pár věcí, na které by ses ráda zeptala. Jenom dlouho neotálej… mám své povinnosti a navíc… tvůj přítel by nejspíš nebyl potěšený, kdyby mě tu přistihl. A věř mi, že Ariel také ne.“

Při zmínce o tom zmetkovi jsem se zamračila. „Může se sem taky dostat? Tak jako ty a předtím Erika?“ vyzvídala jsem s obavama.

David lehce potřásl hlavou. „Toho se obávat nemusíš. Tento dům je chráněný proti andělům silnou aurou. Jenom pozvání může to zaklínadlo načas zmírnit. Pozvání a pouto s osobou, která v tom domě dlí.“

„Pouto? Jaký my dva sdílíme pouto?“ podivovala jsem se.

„Na tom nyní nezáleží,“ zamumlal David a na okamžik se odvrátil. „Jen bych chtěl, abys věděla, že jsem Annie nikdy neublížil… Že ty věci, které jí tam Ariel vykládal, byly jenom lži.“

„Ty víš, co jí povídal? Jak je to možný?“

„Jednoduše. Ariel lhal, když tvrdil, že má duše už odešla. Celou tu dobu jsem byl s nimi v autě, nechtěl jsem s ním nechat Annie o samotě. Křičel jsem, aby utekla… zapřísahal jsem ji, aby mu nenaslouchala, jenže mě neviděla ani neslyšela. Vrhnul jsem se na něho, abych ji ochránil, jenže jsem neměl šanci uspět. On byl anděl… navíc v hmotné podobě… a já nic víc než jakási zbytková energie…“ sdělil mi David pomalu a bylo zřejmý, že ho to i po těch letech nepřestává trápit.

„Co se stalo potom? Co se stalo s mou mámou?“ vypravila jsem ze sebe napjatě.

„Nebylo by lepší to prožít spolu s ní, než se mě na to vyptávat?“

„Nemám na to zatím odvahu… Co když se jí přihodilo něco hroznýho? Co když ji táta…“ Radši jsem se odmlčela, protože jsem to nedokázala vyslovit nahlas.

„Na tohle ti nedokážu odpovědět, Izabelo. Vím jen, že ji Ariel vytáhnul z auta ven a vlekl ji směrem k okraji mostu. Chtěl ji shodit dolů. Annie se mu vzpouzela a při té šarvátce přišla o svůj náhrdelník. Viděl jsem ještě, jak na něj Ariel nenávistně dupnul, kámen se pod jeho botou docela roztříštil. Naštěstí dřív, než mohl dokonat své dílo zkázy a svrhnout Annie do náruče smrti, objevil se tam někdo další… Tvůj otec… Přihnal se na velkém černém koni, docela jako nějaký rytíř, bodnul Ariela a pak i s Annie odcválal pryč. Zůstal jsem tam dlouhou dobu docela sám, než si pro mě přišli andělé, aby mě doprovodili nahoru. Víc toho skutečně nevím,“ dokončil svý vyprávění, ale já se stále nemohla zbavit pocitu, že mi toho ještě spoustu neřekl…

185. díl

        „Setkal ses pak ještě někdy s mámou?“ zeptala jsem se tiše a v duchu jsem se snažila představit si tátu na koni. Marně.

David se zatvářil děsně zkormouceně. Stále byl tím mladým klukem, který se kdysi zamiloval do mý mámy, a já nemohla nemyslet na to, že s ním byla opravdu šťastná. Pocítila vůbec někdy něco takovýho i s tátou?

„Ne. Tady na zemi byla s někým jiným… a já neměl právo zasahovat jí do života. Také to nebylo dost dobře možné, když ji Ariel všude pronásledoval jako stín… A nárok si na ni činil i po její smrti.“

„Takže… nebyla nikdy v kómatu?“ ujišťovala jsem se, protože představa mámy, jak slouží jako potrava upírům, mě vyloženě děsila.

„Během té doby, co byla se mnou, tak ne. Ona byla… skutečně výjimečná bytost…“ hlesl David pohnutým hlasem.

Skoro jsem až cítila nutkání mu konejšivě stisknout ruku, než jsem si připomněla, že je to jen jakýsi přízrak, který nemá hmotnou podobu.

„Co jsi teď vlastně zač? A o jakejch svejch povinnostech jsi to mluvil?“ vyzvídala jsem zvědavě a snažila se nepodlehnout smutku, který se mě při vzpomínkách na mámu zmocňoval.

„Jsem anděl strážný. Promiň, ale víc ti toho říct nemohu.“

Rezignovaně jsem přikývla. „Dobře. Můžeš mi aspoň říct něco o Arielovi?“

David se lehce zachmuřil. „Možná. Co bys ráda věděla?“

„Jak je možný, že za to, co provedl mámě, ho nikdo pořádně nepotrestal?! Zabil ji a vůbec nic se mu nestalo!“

Jo, fakt jsem byla odhodlaná zůstat klidná, ale jakmile jsem o tom hajzlovi začala mluvit, stoupnul mi tlak i hlasitost mýho projevu. Takže než jsem domluvila, skoro jsem na Davida ječela.

On ale vypadal, že to ani pořádně nevnímá. Jenom na mě tak nějak užasle zíral. „Ariel že ji zabil?“ zopakoval nechápavě.

„Jo! Viděla jsem to na vlastní oči! Normálně jí podřízl krk!“ zakřičela jsem dopáleně. „A za tu odpornou vraždu ho jenom přeložili k andělům zmaru!“

David překvapeně zamrkal. „O to přeložení požádal Ariel sám. Odůvodnil to tím, že selhání, které zapříčinilo její smrt, bylo příliš velké, než aby mohl dál působit jako strážný anděl. Tvrdil, že Annie zabil ten upír, se kterým žila. Jsi si jistá, že tomu tak skutečně nebylo?“ naléhal na mě.

„Táta ji nezabil! Byl to Ariel, to vím naprosto jistě! A udělal to ze žárlivosti! Nejspíš se rozhodl, že když ji nemůže mít on, tak ji nebude mít vůbec nikdo! Copak ho nikdo nikdy nepodezíral?! Vždyť to jeho chování v tom autě… copak se nad tím nikdo nepozastavil?!“

David posmutněle zavrtěl hlavou. „Nebyli tam žádní svědci kromě nás. Navíc… nebyly ani žádné důkazy o tom, že ji chtěl opravdu zabít. Bylo by to jen mé tvrzení proti jeho. A vzhledem k tomu, že se Ariel těší značné důvěře našeho Nejvyššího, nemělo by ani smysl ho z něčeho takového obviňovat. Snažil jsem se zapomenout… a doufal jsem, že je Annie už v bezpečí. Jak jen jsem se mohl tak zmýlit?“

Z jeho zoufalýho tónu jsem poznala, že se obviňuje z její smrti. Že si vyčítá, že tehdy nepromluvil. Jenže bylo by to vůbec k něčemu?

„Davide… netrap se tím… Stejně už na tom nic nezměníme. Kdyby máma tehdy promluvila… jenže když je teď pryč, tak nemáme sebemenší šanci Arielovi něco dokázat. Ale stejně nemůžu uvěřit tomu, že to tomu zmetkovi jen tak projde! Copak to nikdo nezkoumá, když někdo zemře násilnou smrtí?!“

„Ne, protože k tomu není důvod. Anděl sám vždy podává hlášení o tom, co se přihodilo. Pouze se vyhodnocuje, jestli tomu nemohl nějak zabránit. A v Arielově případě pokládali za hrdinský čin už jen to, že Annie neopustil, když ji uchvátil ten upír. Vlastně to považovali pouze za otázku času, než se jí něco zlého přihodí. Já ale věřil, že je tenhle upír jiný než ti ostatní… Tedy přinejmenším do té doby, než došlo k té vraždě…“

„Když se to tak vezme, tak měla vlastně štěstí, že se jí něco nestalo už při tý bouračce. Ariel musel bejt pořádně naštvanej, že tu srážku přežila…“ prohodila jsem a aspoň z tohohle jsem čerpala jakýsi zadostiučinění. Sice dost ubohý, ale nic jinýho jsem k dispozici neměla. „Co vlastně tehdy udělal? Jak tě přiměl to auto takhle nabořit?“

David chvíli mlčel a zamyšleně se na mě díval. Bylo patrný, že zvažuje, kolik mi toho svěřit.

„Ale no tak! Mám přece právo to vědět, vždyť šlo o mou mámu!“ pobídla jsem ho důrazně.

„To ano. Jenže… Ariel to nezavinil… To ty…“

186. díl

        Nejdřív jsem si myslela, že jsem mu jenom špatně rozuměla. Pak zase, že se docela pomátl. A po celou tu dobu, co jsem nad tím dumala, se na mě šíleně smutně koukal.

„Asi jsem ti to neměl říkat...“ povzdechl si lítostivě.

„Cos tím vlastně myslel? Jak bych to mohla zavinit já?“ zaprotestovala jsem ostře, protože se mi ani trochu nezamlouvalo, že mě z něčeho takovýho obviňuje.

„To nevím,“ zatvářil se zmateně. „Najednou jsi stála na silnici, přímo před vozem. Strhnul jsem volant, abych tě nesrazil... A zbytek už znáš. Ještě než jsem... odešel... objevila ses u mého okénka... A upřeně ses na mě dívala. Pak ses prostě rozplynula.“

Okamžitě jsem zuřivě zavrtěla hlavou. „To je nesmysl! V tý době jsem ještě ani nebyla na světě! Nemohl jsi vidět mě! Třeba to byly jenom nějaký halucinace... Pokud vím, tak ses dost ošklivě uhodil...“

„Ne, byla jsi to ty,“ prohlásil s absolutním přesvědčením. „Měla jsi na sobě dlouhé zelené plesové šaty... a byla jsi bosa. A na krku jsi měla přesně tenhle náhrdelník... akorát kámen nebyl modrý jako teď, ale smaragdově zelený.“

Tak tohle prohlášení mě celkem uklidnilo, protože jsem si byla naprosto jistá, že jsem v žádných šatech po silnici neběhala. Zvlášť když ani zelený šaty nemám. Nemluvě o tom, že můj kámen je přece červený. Copak jsou tu všichni docela barvoslepí?!

Jenže sotva jsem sklopila zrak, byla jsem nucená uznat, že přinejmenším v tomhle ohledu je David v pořádku. Protože kámen, který tak nevinně spočíval na mý hrudi, měl opravdu barvu safírů.

„Co jsi s ním provedl?“ vydechla jsem překvapeně. „Ještě ráno to byl rubín, to vím zcela určitě!“

„Já jsem se ti přece pokoušel sdělit, že tohle není žádný obyčejný kámen, Izabelo. Slyšela jsi již někdy o hmotě, ze které andělé světla vytváří nejrůznější věci? Tak tohle je ona. A věř mi, že je cennější nad všechny drahokamy.“

„Máma říkala něco o tom, že mi může splnit jedno přání...“ zavzpomínala jsem posmutněle. „Můžu si přát, aby se vrátila? Protože to bych chtěla ze všeho nejvíc...“

„Jenže takhle to, obávám se, nefunguje. Tahle hmota má přinášet radost a potěšení druhým, ne ti plnit tvoje sny.“

„Ale vždyť jo, táta by byl určitě rád, že je máma zase zpátky!“ odsekla jsem, zklamaná z toho, že mý naděje vzaly tak rychle za svý.

„To nejspíš ano, jenže tohle není hmota určená pro stvoření živých bytostí. Pokud vím, Annie ji používala pro svá díla. Hřeje mě aspoň vědomí, že se nakonec přece jen stala malířkou, jak o tom odmala snila...“ pronesl téměř šťastně a já si povšimla, že se začíná pomalu vytrácet.

„Počkej ještě... ohledně toho kamenu... Co si s ním mám teda počít?“ hlesla jsem tak trochu bezradně.

„Zatím ho dobře opatruj... až nadejde vhodný čas, jistě to poznáš. Jenom pamatuj... tvé schopnosti ti neumožňují z vytvořeného předmětu opět hmotu extrahovat, takže pečlivě rozvaž, než si budeš něco přát.“

„Skvělý...“ zamumlala jsem. „A to stačí si jenom něco přát? Co když budu volat do pizzerie a řeknu, že bych si přála pizzu? Nepromění se ten kámen na Prosciutto nebo Margheritu? Nerada bych to zkazila, víš?“

David se tiše zasmál. „Toho se bát nemusíš. Až dospěješ k rozhodnutí, prostě se té hmoty dotkneš a v duchu budeš usilovně myslet na to, co si přeješ vytvořit. To je celé.“

Ovšem, jak prostý! Jenže mě by stejně nepřekvapilo, kdyby z toho nakonec byla ta pizza! Při mý šikovnosti...

„Měj v sebe víru, Izabelo. To je jediná rada, kterou ti můžu dát. Cítím, že tohle všechno se nepřihodilo pouze náhodou... Má to svůj účel... stejně jako ty. A jednou se nepochybně dozvíš jaký.“

David se mezitím stal zase o něco průhlednějším a mě najednou napadala spousta otázek, který bych mu chtěla položit. Vždyť on byl jediný, kdo mi mohl říct víc o mámě a andělech. Jenže podle toho, jak reagoval, když jsem vyzvídala ohledně jeho povinností, by mi toho nejspíš stejně moc neprozradil.

„Uvidím tě ještě někdy? Když na tebe budu myslet?“ vyzvídala jsem a kupodivu mi bylo líto, že už musí jít. Tak ráda bych si s ním ještě chvíli povídala!

„Obávám se že ne, Izabelo. To, že se naše cesty v určité fázi protnuly, mi umožnilo tě dnes navštívit. To lze ale pouze jednou... a můj čas již naneštěstí vypršel... Opatruj se... a věř pouze sobě...“ poradil mi ještě David, než se rozplynul docela.

187. díl

        Po Davidově odchodu mě zachvátil podivný smutek.

Jasně... vůbec jsem ho neznala, ale bylo příjemný setkat se pro změnu s někým, kdo mě nechce zmrzačit ani zabít. Kdo se mi naopak snaží pomoct, i když jsem po rozhovoru s ním měla v hlavě snad ještě větší zmatek než předtím. A ten můj kámen...

Zadívala jsem se na něj, abych se ujistila, že opět nezměnil barvu, a čekalo mě další překvapení. Protože jeho původně safírový odstín se změnil do docela světlounkýho modravýho a místy byl dokonce naprosto bezbarvý. Tohle už bylo příliš bláznivý, než aby to mohla být pouhá náhoda, a tak jsem důkladně zamíchala polívku a začala nad tím dumat.

Když mi ho Riel dával, tvrdil, že je čirý, ale oba jsme se pak shodli na tom, že je červený. Až do dnešního dne jsem žádnou změnu nezpozorovala, což ovšem neznamenalo, že k žádný nedošlo. Za přítomnosti Davida měl modrou barvu a nyní byl průhledný. Trochu mi to připomínalo takový ten šutr, jak je v prstenech, a který údajně mění barvu podle nálady toho, kdo ho má na prstu. Sice mi to připadalo pitomý, ale rozhodla jsem se to okamžitě vyzkoušet.

Po špičkách jsem se odplížila do haly a sehnula se nad dosud spícím Rielem. Už jen pohled na něho mi zrychloval tep, takže jsem nepochybovala o tom, že to musí nevyhnutelně ovlivňovat i mou náladu. A třebaže vypadal tak zuboženě, měla jsem děsnou chuť ho políbit. Hm... jakou barvou se asi na kameni ukazuje, že jsem naprosto zvrácená osoba, která by nejradši využila toho, že je objekt jejího zájmu takřka v bezvědomí? Téměř proti svý vůli jsem se naklonila ještě níž, mý rty byly jen malý kousek od těch jeho.

O chvilku později jsem už mohla přemítat o tom, jakou barvou by se asi znázornily obrovský rozpaky, protože v okamžiku, kdy Riel otevřel oči a upřel je přímo na mě, jsem nic jinýho nepociťovala.

„Eh... ahoj...“ zamumlala jsem a v duchu si nadávala, že jsem se nechala takhle blbě přistihnout. Schválně jsem mrkla na svůj přívěsek, protože když už mě to zkoumání stálo takřka mou důstojnost, chtěla jsem mít aspoň nějaký výsledky. Jenže ten potměšilý šutr byl pořád čirý. Tomu se říká udělat ze sebe pitomce pro nic za nic!

„Ahoj,“ pousmál se na mě Riel, ačkoli bylo zřejmý, že ho to stojí dost sil. „Děje se něco?“

„Ne, jenom jsem kontrolovala, jestli seš v pořádku. Ležel jsi tak strnule, že mi to dělalo starosti,“ vymlouvala jsem se, seč to jen šlo, a měla jsem pocit, že teď už musím být v obličeji rudá kompletně.

Riel se zlehka protáhnul a já se urychleně narovnala, abych od něj náhodou nějakou neschytala.

„To si dělat nemusíš, budu v pořádku,“ ubezpečil mne. „I když si nejsem úplně jistej, jestli to vlastně chci. Ale s tím množstvím krve, co do mě Marcell nalil, nemám stejně na výběr.“

„Potřebuješ novou dávku?“ zajímala jsem se ihned a byla jsem tomu snobáckýmu upírovi vděčná, že kromě jídla a oblečení pro Riela, o kterým jsem nade vší pochybnosti věděla, že se mu nebude ani trochu líbit, přibalil i velkou zásobu krve.

„Zatím ne. Věř mi, že on byl víc než štědrej.“

Z Rielova tónu jsem nabyla dojmu, že mu snad Marcell klečel na hrudi a lil mu do krku jednu ampuli za druhou, ale možná jenom přeháněl. Koneckonců, proč by se vůbec namáhal, aby ho udržel při životě? Jelikož jsem dost zvědavá, nedalo mi to, abych se ho na to rovnou nezeptala.

„Těžko říct. Mlel sice něco o tom, že svým závazkům tak snadno neuniknu, ale potom mi nabídl, že jestli budu mít ještě někdy sebevražedný úmysly, ať zajdu za ním, že se o mě postará osobně.“

„Milej...“ ocenila jsem s ušklíbnutím.

„Ten vždycky. Ale v tomhle případě mu vděčím za svůj život.“

Musela jsem zatnout zuby, abych nevyhrkla, že to jen díky mně ho začal Marcell hledat. Kdybych ho k tomu nepřemluvila, kdoví, v jakým stavu by byl teď. Pokud by byl vůbec naživu. Snažila jsem se sama sobě namluvit, že na tom přece nezáleží, hlavně že je v pořádku, jenže tak docela to nezabralo.

„Stalo se něco zásadního, zatímco jsem byl pryč?“ vyptával se Riel, ale postřehla jsem, že už se mu oči zase klíží, a tak jsem jenom zamítavě zavrtěla hlavou.

„Vůbec nic.“

188. díl

        Když se Riel na druhý den časně zrána objevil v salonku a promluvil na mě, myslela jsem, že z něho budu mít infarkt. Možná ode dveří to mohlo vypadat, že ležím na gauči a dělám něco na notebooku, ale ve skutečnosti jsem jenom podřimovala.

„Sorry, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se hned, i když se mi zdálo, že ho mý zaječení notně pobavilo.

„V pohodě,“ přinutila jsem se pousmát a předstírala jsem, že ten notes jsem do vzduchu vyhodila zcela úmyslně. Naštěstí nejsem žádný velký sportovec, a tak skončil o chvilku později a bez jakýkoli úhony zase zpátky na mým klíně. „Děje se něco? Mám ti už naservírovat polívku?“

„Ne, díky, nemám zatím hlad,“ odmítl Riel sice slušně, ale stejně jsem měla chuť ho za to nakopnout. Proč jsem se s tím teda vůbec vařila?!

„Spíš bych ocenil nějaký oblečení, v tom županu si připadám... dost nesvůj...“

„Tak předstírej, že je to kimono!“ odsekla jsem mu ne bez dávky škodolibosti. „No, Marcell sice něco nakoupil, ale...“ Radši jsem to ani nedořekla.

„Cokoli bude lepší než tohle!“ prohlásil Riel skálopevně a já se nemohla nezaculit.

„Jsem ráda, že to tak vidíš!“ vyprskla jsem smíchy, což ho přimělo, aby se na mě podezíravě zadíval a znepokojeně svraštil čelo.

„To je to tak hrozný?“ zjišťoval skoro bojácně.

Teď už jsem se chechtala tak, že jsem radši odložila notes na stolek, aby přece jen ještě neskončil na zemi. „No... pokud bys šel na golf do nějakýho gay klubu, tak by to bylo asi perfektní!“ vypravila jsem ze sebe s obtížema, protože jsem sotva popadala dech.

Mý veselí nezpůsobilo ani tak to ošacení, který Marcell nakoupil, jako spíš Rielův výraz. Jako kdyby mu konečně docházelo, že existujou i horší věci než ten jeho vínový župan...

„Fajn, já to risknu!“ oznámil nicméně odhodlaně a hned se pídil, kde ten skvost od Marcella najít.  Se stále cukajícíma koutkama jsem ho poslala do kuchyně, kde jsem ty igelitky zanechala. Netušila jsem totiž, kam s nima, a navíc kdyby to s Rielem přece jen seklo, pak jsem měla poblíž i vodu, abych ho mohla křísit.

Ani nevím, jakou reakci jsem vlastně očekávala, ale když Riel odkráčel a ani po čase jsem neslyšela nepříčetný řev, radši jsem se vydala za ním, abych zkontrolovala, že je všechno v pořádku.

Očividně mezitím stihnul všechno vybalit, protože teď měl veškerý kusy rozložený po lince a jenom na ně zamračeně zíral. Při pohledu na jeho tvář jsem dostala další záchvat smíchu. A ještě jeden při důkladný obhlídce jeho novýho šatníku. Předtím jsem do těch tašek jenom zběžně nakoukla, ale teď jsem mohla jaksepatří obdivovat růžový polo-tričko s krokodýlem, převážně bílý a naprosto ujetý botky, tříčtvrteční růžovo-šedý kostkovaný kalhoty a šedou pletenou vestičku. A k tomu ještě...

Znova jsem se začala dusit, jak jsem se marně pokoušela krotit svý veselí. Měla jsem pocit, že mi buď už každým okamžikem praskne nějaká žilka a nebo jsem si během těhlech pár minut prodloužila svůj život aspoň o sto let.

„Můžu doufat, že tohle je Marcellovo a jenom to nějak popletl s mýma věcma?“ otázal se Riel s poslední jiskřičkou naděje a na špici katany, kterou měl až do tý doby opřenou o linku, nabral onu věc, která mě dostala snad nejvíc. Meruňkový a velice miniaturní tanga...

„Řekla bych, že tohle by si na sebe nevzal ani on. V každým případě to nehodlám zkoumat,“ poznamenala jsem, když jsem se poněkud zklidnila. „Hele... když si vezmeš ty kalhoty a triko a přes to si hodíš tu svou bundu, tak to docela půjde. Aspoň do nejbližšího obchodu bys to přežít mohl.“

„Jo. Zůstává jenom jedna zásadní otázka. Jestli si vzít tohle...“ A Riel se znova zadíval na ten okouzlující kousek spodního prádla. „... a nebo jít naostro.“

„Mohl jsi dopadnout ještě mnohem hůř,“ snažila jsem se ho utěšit. „Taky ti mohl pořídit takovej ten latexovej obleček se šněrováním na hrudi a vykrojenýma kolečkama na zadku!“

Riela ta vidina nijak zvlášť nepotěšila. „Tak tebe na nákupy nikdy nepošlu!“ prohlásil a mrštil tím meruňkovým trojúhelníčkem látky kamsi ke dveřím. „Už se nedivím, že mi Marcell zachránil život... Už předem totiž plánoval tohle mučení!“

Na tohle jsem nemohla reagovat jinak, než se zas zlomit v pase a doufat, že mě z toho nebude bolet břicho ještě zítra.

189. díl

        Když se Riel objevil v kuchyni znova, tentokrát už s vlasama staženýma do culíku a převlečený do věcí od Marcella, už to taková sranda nebyla. Protože on kupodivu i v tom absurdním ošacení dokázal vypadat mužně, za což zřejmě vděčil především tý svý bundě. Přesto jsem si nemohla pomoct, abych ho trochu nepoškádlila.

„Dáš si teď tu polívku, Kene?“ zazubila jsem se na něho z barový stoličky, odkud jsem si ho pobaveně prohlížela.

„Pozdějc, jo?“ zamumlal, zatímco z ledničky vytáhnul ampuli krve a na jeden zátah ji do sebe obrátil. „Jedu teď na menší nákup.“

„Ale... seš si jistej, že je to rozumnej nápad? Vždyť jsi ještě před chvílí sotva chodil!“ zaprotestovala jsem, ale samozřejmě, že to na jeho rozhodnutí nemělo vůbec žádný vliv.

„Proto tě taky hodlám vzít s sebou, Barbie. Tak pohni. Tyhle kalhoty neničí jen mou důstojnost, ale taky jistý partie, který mám celkem rád,“ poznamenal a já si nemohla pomoct, abych se na tu ohroženou část jeho těla okamžitě nezadívala.

Jo, Marcell to s tou velikostí spodků nějak nezvládl, i když otázkou bylo, jestli to neudělal schválně. Jediný Rielovo štěstí spočívalo v tom, že během těch posledních dnů dost zhubnul, jinak by ho ta látka obepínala více než nestoudně. I takhle ale ponechávala docela málo představivosti a to si radši ani nezastrkával triko dovnitř.

„To, co právě děláš, je nezákonný, víš to?“ zavrčel na mě Riel podrážděně.

„Fakt? Vy to ale ženskejm děláte neustále, tak co má bejt?“ odsekla jsem a znova se na něho zaculila. „Vypadáš už o dost líp, než když tě sem Marcell přivezl,“ pronesla jsem s úlevou, protože to, jak předtím vyhlížel ve vaně, mě opravdu vyděsilo. Jasně, nebyl ještě úplně ve svý původní formě, ale když pominu ty dosud lehce propadlý tváře, tak už se jí zdárně přibližoval.

„Jo, už je mi líp. Když máš pravidelnej přísun krve a vydatnej spánek, tak regenerace probíhá celkem rychle.“

„To vidím. A jak by teprv musela probíhat, kdybys měl tu svou krvavou koupel.“

„Asi jsem mluvil trochu z cesty, co?“ zatvářil se Riel útrpně. „Dokonce jsem měl pocit, že...“ Rozpačitě potřásl hlavou. „Radši toho nechme. Jedeš teda se mnou?“

„Počkej, to bylo zajímavý!“ brzdila jsem ho okamžitě. „Cos měl za pocit?“

„Je to hloupý...“ zhodnotil to, jako kdyby snad vážně věřil, že mě tím odradí.

„To nevadí.“

„Fajn.“ Ještě malý zaváhání, než konečně spustil. „Měl jsem pocit, že za mnou přišla Erika... Uhozený, co?“

„Ani ne,“ řekla jsem mu a lehce jsem se na něho pousmála. „Já ti věřím.“

Podezíravě si mě přeměřoval. „Myslíš si, že už mi přeskočilo, že jo?“

„Vůbec ne!“ ohradila jsem se ihned. „Zatímco jsi spal, tak za mnou přišel David. Bejval to mámin přítel… teď je strážným andělem. Povídali jsme si...“

„Takže je možný, že... tu opravdu byla?“ ubezpečoval se dychtivě, to o Davidovi snad ani neslyšel. Jeho smůla.

„Proč by ne? Láska je pouto, který ani smrt nedokáže přerušit.“

„To zní dost kýčovitě, Izabel. Ale asi je to jediný vysvětlení, jak se sem mohla dostat. Tohle místo je totiž... no... nemělo by bejt andělům tak docela přístupný...“ sdělil mi Riel svým obvyklým stylem, kdy spíš mlží, než aby něco fakt vysvětlil.

Neviděla jsem důvod, proč mu prozradit, že o tomhle už něco vím od Davida, stejně jako se mi nechtělo prve přiznat, že jsem byla více než očitým svědkem jeho setkání s Erikou.

„Pokud to zabrání ve vstupu Arielovi, tak mi to plně postačí,“ prohodila jsem a následovala ho do haly. „Jak se chceš vůbec do toho obchodu dostat? Má tenhle barák snad i vozovej park?“

„To ne, ale mám tu v přístavku zaparkovanou motorku. Připadalo mi bezpečnější nechat ji tady než tam, kde jsem přebejval. Nebyla to zrovna nejlepší čtvrť.“

„Jo, to už mi došlo,“ prohodila jsem a snažila se přitom nemyslet na tu rozsápanou kočku.

Riel se o ní zatím ani slůvkem nezmínil a já doufala, že na ten incident třeba docela zapomněl. A vzhledem k tomu, že jakmile jsme vyšli do zahrady, zamířil rovnou k místu, který jsem využívala pro svůj trénink, nepředpokládala jsem, že by ho v nejbližší době zajímalo něco jinýho než ohořelý stromky.

190. díl

        „Tos udělala ty?“ zeptal se Riel udiveně a bedlivě zkoumal hromádky popela a pár kousků zuhelnatělýho dřeva, který zbyly z kdysi vysokých stromků.

„Když ti řeknu, že tu zuřila děsná bouřka a uhodil sem blesk, budeš mi to věřit?“ vrhla jsem na něho docela nevinný pohled.

„Ne,“ odvětil nesmlouvavě a i v tom svým absurdním ošacení dokázal vypadat jako někdo, s kým není radno si příliš zahrávat. Teda... kdybych si zrovna v tu chvíli nevzpomněla na ta tanga...

„Fajn, tak jsem to udělala já,“ připustila jsem se špatně potlačovaným smíchem.

„A ukážeš mi to?“

A ukážeš se mi ty v tom svým svůdným prádélku? napadlo mě a měla jsem co dělat, abych nešla do kolen.

„Teď hned?“ vypravila jsem ze sebe a snažila se udržet vážnou tvář.

„Jo,“ přikývl Riel rozhodně a zdálo se, že naštěstí nechápe, proč jsem tak vytlemená.

„Nebylo by to lepší až po těch nákupech? Přece jen je to dost namáhavý a nejspíš si předtím budu muset dát novou dávku krve.“

„Dobrá, ale ne že se pak budeš vymlouvat, že seš unavená z nákupů. Ostatně mám v úmyslu si pořídit jenom jedno jediný použitelný a především černý oblečení,“ prohlásil a radši si zazipnul bundu, aby z jeho růžovoučkýho trička bylo vidět co nejmíň.

„To znamená i nový spodní prádlo?“ uchechtla jsem se potměšile. I když po pravdě řečeno bych dala nevím co, kdybych ho mohla v tý meruňkový vidět...

„Především nový spodní prádlo!“ zavrčel a z malý místnůstky, která očividně sloužila jako skladiště zahradnickýho vybavení, vytáhnul motorku. Neušlo mi, že ji měl pečlivě přikrytou plachtou.

„Copak? To od Marcella ti nesedí?“ optala jsem se a musela se brutálně kousnout do rtu, abych neřvala nahlas.

„To bys ráda věděla, co?“ ušklíbnul se na mě a s útrpným povzdechem nasedl. „Tak polez, ať se toho co nejdřív zbavím. Nejsem útlocitnej, ale nerad bych zrovna takhle navlečenej potkal Ariela!“

„Proč ne? Třeba bys ho svým zjevem okouzlil natolik, že by se nechal i dobrovolně uškrtit tvýma tangama!“ zavtipkovala jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„Nejseš ty těma mýma spodkama nějak posedlá, drahá Jezabel? Copak tě tu Marcell zanedbával?“ odvětil Riel pohotově a já se radši rychle vyšplhala za něj, aby mi neviděl do tváře.

„K čertu s ním!“ vyhrkla jsem vášnivě. „Copak nevíš, Rhette, že tobě se vyrovnat nemůže?!“

„To mi lichotí, Scarlett...“ chytil se toho okamžitě. „Ale i tak jsem příliš velký gentleman, než abych si s tebou povídal o svém spodním prádle!“

„Oh, nebuď přece tak prudérní!“ vyhrkla jsem afektovaně jako ta největší koketa.

„Prudérní? Ale kdepak, drahá Scarlett, pouze mi připadá zajímavější hovořit o tvém spodním prádle!“ odsekl s nádechem samolibýho frajera.

„To je přímo skandální, Rhette!“ předstírala jsem, že předstírám naprostý zděšení, jak se na slušně vychovanou jižanskou krasavici sluší. „Ale když jinak nedáš... Pokud ti ukážu krajku svého prádélka, ukážeš mi ty pak to své?“ 

„Což o to, Scarlett... nabídka je to sice více než lákavá, ale nejsem zase takový zloduch, abych tě tu nechal vysvléci se donaha a pak tě musel zklamat!“

„Pak se musíš vynasnažit, abych zklamaná nebyla, Rhette. Nepochybuji o tom, že ty už si najdeš způsob, jak to provést!“

„Drahá Scarlett, tento neuvěřitelně lákavý obchod má jednu potíž... že ti nemám co nabídnout... Už to ta tvá hezoučká hlavinka pochopila a nebo ji máš pouze na klobouky?“ dobíral si mě Riel a vyrazil směrem k bráně.

Ujeli jsme dobrých pár metrů, než mi ta jeho poznámka konečně došla.

„Chceš tím říct, že...?!“ vyhrkla jsem už svým normálním hlasem, i když trochu rozrušeným z představy, že je Riel fakt naostro.

„Dáma se neptá a gentleman neprozrazuje!“ odsekl potměšile. „A zavři už pusu nebo ti tam nalítaj mouchy!“