Díl 11-20

Izabela dostává další divnou zprávu. A jako by to nestačilo, i její přítel a kamarádka se chovají podezřele. Jsou za tím vším snad oni? A koho měla to štěstí potkat v parku?

11. díl

        Když začala další písnička, byla jsem už o poznání klidnější. Spíš mě přepadl takový neurčitý smutek. Jo, svěřit se kamarádce... Fakt díky za radu, Petře. Jako kdybych potřebovala připomínat, že zrovna tohle je u mě dost nedostatkový zboží. Nejspíš je chyba ve mně, protože mám problém s tím pustit si někoho blíž k tělu. Mám ráda svý soukromí a málokomu dovolím do něho nahlídnout.

Asi se teď divíte, proč se vám v tom případě vůbec svěřuju, ale tak nějak nemám na výběr. Na místě, kde se právě nacházím, není nikdo kromě nich a s nima se teda rozhodně bavit nehodlám. Beztak o mně ví skoro všechno... Pokud mám zanedlouho skutečně umřít, pak chci, aby po mně zůstal tenhle příběh... Aby aspoň někdo věděl, jak to tehdy doopravdy bylo. Aby aspoň někdo věděl, že já je nezabila...

Sedím tu na zemi a klepu se, i když kdo ví, jestli je to zimou. Možná mám jen hlad. Jenže z krys, který tu lezou po studených kamenných dlaždicích, moc krve nedostanete. Potom, co jsem to zkusila se dvěma, mě docela přešla chuť.

Co se to ze mě stalo? To jsem opravdu klesla tak hluboko, že už se živím havětí? Co jsi to ze mě zatraceně udělal? V tu chvíli jsem ti nedokázala být vděčná, i když vím, že ses tolik snažil mě zachránit. Ale bylo to opravdu to nejlepší pro mě? Nebylo by lepší, kdybys mě prostě nechal zemřít? Tam v té opuštěné uličce, toho pondělního rána... Tehdy to všechno začalo... A nebýt tebe, tak to tam mohlo také skončit.

Tehdy ti nešlo o mě... Vím to, nesnaž se to popírat... Šlo jen o tvou pýchu... vždycky sis dělal, co se ti zlíbilo... A mně to tak imponovalo... Tvá síla... rozhodnost... hrdost... Vždycky sis věděl rady. A teď tu hniješ taky... Jen o pár cel dál než já. Jaký je to pocit, když víš, že mám moc tě zabít? Že stačí jediný mý slovo a tvůj temný život jednou provždy skončí? Možná že bys konečně nalezl ten klid, po kterým jsi tolik toužil. Zasloužíš si vůbec takový vysvobození? Zasloužím si ho já?

Chvěje se mi ruka, a tak je písmo trochu nečitelný. Doufám, že mi to prominete. Doufám, že si vůbec někdo dá práci s tím tohle číst. Protože... to pro mě moc znamená... Nikdy předtím jsem nic nenapsala, nemám umělecký sklony a přesto je to nyní možná to jediný, co mě ještě udržuje při životě. Ta naděje... A vzpomínky, který neúnavně vtiskávám do lhostejný bělostný tváře papíru. Proč se vůbec namáhám? Nemám už ani dost sil, abych se zvedla z podlahy, a přesto neúnavně plním stránku za stránkou...

A i kdybych měla spoustu kamarádek, tak co z toho? Pomůže mi snad některá pochopit, co se to sakra děje? Se mnou... s mým životem... Najednou mám pocit, že už nikdy nic nebude jako dřív. Vím, co si myslíte. Že takhle to cítíme všichni... Tolik se snažíme a vůbec si neuvědomujeme, že naše životy jsou akorát zrnkem písku na obrovský poušti a neštěstí jednoho je zbytku světa naprosto lhostejný. Vím i to, že zatímco se tu trápím nad tím, že mě chce někdo zabít, tak kdesi jinde lidi skutečně umírají. Jenže to je mi v tuhle chvíli úplně jedno.

Asi jsem docela sobec, ale jednoduše nemám dost energie, abych se starala o každýho, kdo to potřebuje. Ha! A to jsem ráno nadávala tomu neznámýmu člověku, že by mě tam byl ochotný nechat zemřít! Přitom kdybych na tý střeše byla já, udělala bych to samý? Proč se plést do něčeho, co není můj boj? Možná je to tím, že si myslím, že nedokážu ve skutečnosti nic změnit. Jsem tak nicotná, tak bezmocná... Nedokázala jsem ani to, aby na mě rodiče mohli být pyšní! Jasně, tak nějak mě akceptují, ale pokaždý, když s nima mluvím, úplně z nich sálá to zklamání. Měla jsi na víc, Izabelo... Jo, díky! A pro vaši informaci pořád ještě mám! Akorát je mi to ukradený! Vy jste mi ukradený! Pořád mě o něčem poučujete a copak jste dokázali vy? Nepřipadá mi, že rozvod je něco, čím byste se mohli chlubit!

Hřbetem ruky nemilosrdně zastavím slzu, která mi už už chtěla vyklouznout z oka. Tak to ne, kvůli tomuhle už jsem se nabrečela v minulosti dost, teď už to nedovolím. Abych přišla na jiný myšlenky, rozhodla jsem se uposlechnout Petrovy rady a přece jen zavolat kamarádce. Je to snad jediná osoba, na kterou můžu tohle označení napasovat, a přesto neustále znova zjišťuju, že jí neříkám všechno. Ačkoliv se známe už od školy, nevidím důvod, proč se jí s něčím svěřovat. Ani teď s ní nechci mluvit, abych jí vylíčila ty hrůzy dnešního dne, jenom prostě potřebuju s někým hovořit.

Vyhrabu z kabelky mobil a bez rozmýšlení ho rozevřu. Elegantní stříbrný véčko, který jsem si kdysi zamilovala na první pohled, se mi v ten okamžik totálně zhnusilo.

12. díl

        Odolala jsem chvilkovýmu nutkání s ním mrštit o zeď a místo toho jsem si znovu a znovu četla tu zprávu. Tu zatracenou zprávu, kterou jsem považovala za reklamu od operátora... Che, koho se tu vlastně snažím balamutit? Někde úplně na dně svýho žaludku jsem cítila, že to nebude jen tak obyčejná SMS. A taky že ne.

´Drž se stranou od těch, na nichž ti záleží´

Jenom tohle, nic víc nic míň. Samozřejmě že ani žádný číslo toho, kdo mi to poslal, ani žádný podpis. Tohle jsou teda hodně blbý vtipy! chtělo se mi zaječet, jenže nějak se mi na to nedostávalo dechu.

Navíc... šlo tu skutečně ještě o nějaký hloupý žert? Co má vůbec znamenat tahle zpráva? Má mě snad varovat? A proč se mám stranit svých blízkých? Hrozí mi od nich něco? V myšlenkách jsem se opět vrátila k Petrovi. Je možný, že něco skrývá? A nebo už normálně trpím stihomamem? Ruku na srdce, jak byste se po tom všem chovali vy?

Ztěžka jsem polkla. Najednou se mi hrozně potily dlaně a já si je otřela o kalhoty. A pak jsem tu zprávu prostě vymazala. Předpokládala jsem, že bude klást odpor jako prve ten e-mail, ale k mýmu překvapení se mi to podařilo hned napoprvý. Znamená to něco?

Už fakticky blázníš, Izabelo! vynadala jsem si ostře. Potřebuješ se akorát trochu odreagovat... Stále lehce otřesená jsem vyťukala číslo svý kamarádky. Nikola... jedině ta mě teď může svým optimismem zachránit. Naslouchala jsem vyzváněcímu tónu a najednou se začala bát, že to nezvedne. Možná že už ani nemůže... Třeba ji taky –

„Jo? Nazdar Iz!“ ozvalo se najednou a mně spadl kámen ze srdce.

„Čau Niko... Jak se máš?“ zeptala jsem se trochu neohrabaně. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem se s ní bavit. Jako kdybych byla najednou válečným veteránem, který si má povídat s kadetama. Jak jim vylíčit všechny ty hrůzy?

„Jo, ujde to. Co se děje?“ Její hlas zněl poněkud netrpělivě.

„Nic. Proč? Jenom jsem... třeba bychom mohly teď někdy zajít na kafe...“ navrhla jsem nesměle. Zatraceně, připadala jsem si jako kluk, co zve poprvý holku na rande.

„Jo, to bychom asi mohly.“ Dlouhý ticho. „Poslyš... proč vlastně voláš? Máš trable s Petrem? A nebo ses zase pohádala s rodičema?“

Aha, zdá se, že někdo tu už do mýho soukromí nakoukl... Jako kdyby se můj život snad dal shrnout těmahle dvěma možnostma.

„Ne, nic takovýho. Teda jo, s Petrem... trochu...“ připustila jsem neochotně. „Ale proto ti nevolám...“ ubezpečila jsem ji hned vzápětí.

Opět to dlouhý ticho.

„No, chtěla jsem se zeptat, co děláš. Teď večer...“ pokračovala jsem rozpačitě. Tenhle rozhovor byl čím dál tím míň příjemný.

„Celkem nic. Válím se doma a čekám, jestli se neozveš. Co taky můžu dělat jinýho, když nemám kluka...“

Ta jedovatá poznámka mě zastihla zcela nepřipravenou. Věděla jsem, že se Niky Petr dřív líbil, ale on si tenkrát vybral mě. Myslela jsem, že tohle už je dávno za náma, ovšem zřejmě jsem se hrubě zmýlila.

„To je mi líto,“ hlesla jsem jenom.

Nikolu to zřejmě vytočilo. „Jo? A víš co? Je mi to úplně ukradený! Věděla jsi, že po něm jdu, že ho chci někam pozvat! Nemělas právo mi ho přebrat!“ vyjela na mě nenávistně.

„Já jsem ti ho nepřebrala, vůbec o tebe nestál!“ zaprotestovala jsem dotčeně. „Niko, já přece nevolám, abych se s tebou hádala...“

„To je mi jasný! A o čempak chce naše kráska mluvit tentokrát?! Hodláš mi zas bulet na rameni a stěžovat si, jak je na tebe svět zlej?!“

„Niko, poslyš...“ chtěla jsem ji přerušit, ale ona se nenechala.

„Ne, Izabelo, ty poslouchej! Máš všechno a vůbec si toho nevážíš! Uvidíme, jak ti bude, až nebudeš mít vůbec nic!“

Nikola už dávno bez rozloučení zavěsila a mně pořád ještě v uších zněl její záštiplný hlas.

13. díl

        Když jsem se po nějaký době opět odhodlala vylízt z ložnice, Petr už u počítače neseděl. Zvuk proudící vody mi prozradil, že se zrovna sprchuje, a já byla ráda, že mám aspoň příležitost se trochu vzpamatovat.

Musím přiznat, že mnou rozhovor s Nikolou dost otřásl, hlavně její poslední slova. Měla to být snad výhružka? Ví snad něco, co já ne? A nebo v tom všem má dokonce prsty? Nakolik jí záleží na Petrovi a kam až by byla ochotná zajít, aby ho získala pro sebe?

Z těch všech podezření už mě strašlivě třeštila hlava. Přitiskla jsem si prsty na spánky a přála si, aby to všechno byly jen mý divoký představy. Možná, že ještě spím... Třeba se za chvíli probudím, obléknu si absurdní nepohodlný kostýmek a půjdu do práce. Pokud to tak skutečně bude, pak se můžete klidně vsadit, že si cestu rozhodně nebudu zkracovat přes jednu opuštěnou uličku...

Povzdechla jsem si. Takže brzy zemřu... Ta vyhlídka mě kupodivu neděsila tolik jako to, že jsem netušila, kolik času mi vlastně zbývá. Brzo... Co to znamená? Ještě dnes? Zítra? Za týden? Za rok? Jak mám žít svůj život dál s vědomím toho, že může kdykoli velice nečekaně skončit?

Sedla jsem si k počítači a pohupovala se lehce v křesle, abych se uklidnila. Ticho v místnosti narušované jen tekoucí sprchou mě z neznámýho důvodu znervózňovalo. Není to snad obvyklá scéna z hororu? Zatímco se jeden sprchuje, ten druhý, co zůstane sám v pokoji, je brutálně zavražděn... I když jsou samozřejmě taky případy, kdy je zabit ten ve sprše. A nebo postupně oba dva... Ani jeden z těch scénářů se mi nicméně příliš nezamlouval.

Rozhodla jsem se pustit si nějakou hudbu, ale jakmile jsem pohnula myší a spořič obrazovky zmizel, úplně jsem zapomněla, co jsem to vlastně chtěla. Vím, že jsem to neměla dělat, ale ten rozepsaný mail mě podivně přitahoval, a já se nahnula dopředu, abych si ho přečetla.

´Celý jsi to zvoral a já už opravdu nemám náladu neustále řešit tvý průšvihy. Mám chuť jí o všem říct! Myslím, že oba víme, jak by na to reagovala. Ale neudělám to. Ještě tentokrát ti s tím pomůžu. Ale až bude po všem, tak´

Tady zpráva končila a já stísněně polkla. Očima jsem znova přelítla těch pár řádek a v hlavě se mi začaly rojit samý divný myšlenky. Jasně, nic z toho přímo nepoukazovalo na to, že se to týká mně, jenže po všech těch dnešních zážitcích jsem to nemohla ani jednoznačně vyloučit. Možná, že je Petr dokonce nějak domluvený s Nikolou. Proč jinak by se najednou chovala tak divně? Chtějí se mě zbavit, aby... Aby co? Nevím o ničem, co by mou smrtí získali. Vzpomněla jsem si na tu tajemnou SMS. Mám se vyhýbat těm, na kterých mi záleží... Zdá se, že pisatel rozhodně ví víc než já.

Znova jsem se zaposlouchala a s ulehčením zaregistrovala, že je Petr stále ve sprše. Horečně jsem přemýšlela, co dělat. Mám ho konfrontovat? Ale co bych tím získala? I když to popře, tak stejně nezískám jistotu, že mluví pravdu. A pokud je opravdu vinen, tak pochybuju, že mě odsud nechá jen tak odejít. Jediná moje možnost byla odsud okamžitě vypadnout. Jenže kam? Nechtělo se mi jít ani k jednomu z rodičů a než přespat u Nikoly, to bych si radši ustlala někde na nádraží.

Potřebovala jsem víc času, abych si promyslela, co si počít dál, jenže toho bylo zoufale málo. Nakonec jsem se rozhodla jednat impulzivně. Kam se poděju, si můžu přece promyslet až venku, ne? Popadla jsem kabelku, vklouzla do bot a pospíšila si ke dveřím. Teprve tam jsem si uvědomila, že jsem nechala mobil v ložnici na posteli, a tak jsem ztratila několik drahocenných vteřin tím, že jsem se pro něj vracela. Jasně, možná, že to byla blbost, ale já jsem nechtěla bloumat sama po setmělých ulicích bez možnosti se s někým spojit. Jestli jste si toho náhodou nepovšimli, tak funkčních telefonních budek už je teda zatraceně málo.

Ve chvíli, kdy jsem dospěla ke dveřím podruhý, jsem svýho ukvapenýho rozhodnutí litovala. Protože Petr stál přímo před nima, jenom s ručníkem omotaným kolem pasu, a zamračeně se na mě díval.

14. díl

        „Jdeš někam?“ zeptal se mě. Jeho hlas mi neodbytně připomínal zvonění umíráčku. Ne, že bych ho už někdy předtím slyšela, jenom se vám pokouším přiblížit tu příjemnou atmosféru.

Srdce mi bušilo jako splašený a já si nadávala, jak jsem mohla nezaznamenat, že přestala téct voda. Vypadalo to skoro jako další klasická scéna z hororu. Hlavní hrdinka se pokouší utéct padouchovi, ale ten ji překvapí... a nejčastěji jí vrazí dýku do břicha... nebo ji rovnou zastřelí... Letmo jsem si Petra prohlídla. Kromě toho ručníku a zamračenýho výrazu nic neměl, ale jeden nikdy neví.

„Jo, ven...“ hlesla jsem dost rozklepaně. Začala jsem litovat, že jsem si místo do práce nezašla radši na ten kurz sebeobrany. Dneska už to bylo podruhý, co by se mi hodil. „Za kamarádkou...“ dodala jsem nepřesvědčivě a připadalo mi, jako kdyby mi na čele svítil nápis ´Lhář´.

„Jo?“ Petr ze mě nespouštěl oči.

„Přece jsi mi sám řekl, ať si promluvím s kamarádkou. Tak jdeme na kafe. A cestou ti koupím něco k večeři, co ty na to?“ Uvědomila jsem si, že moc mluvím, jako ostatně vždycky, když jsem nervózní. Ví o tomhle i Petr?

„S Nikolou?“ zjišťoval tónem, který nedokážu popsat jinak než jako podezíravý.

A kruci... Pokud je s Nikolou nějak domluvený, tak nebude zrovna chytrý předstírat, že s ní jdu na holčičí pokec... Ale jestli není... No, to riziko jsem nehodlala podstoupit.

„Ne, jdu s jednou kolegyní. Aspoň podrbem Kláru...“ pronesla jsem s úšklebkem a i mně samotný to znělo poměrně věrohodně.

„Bezvadný, zlato. Ale na něco jsi zapomněla...“ oznámil mi chladně.

V ten okamžik jsem měla pocit, že se mi srdce zastavilo docela...

Když takhle vzpomínám na ty starý časy, říkám si, že bych se dnes rozhodně zachovala jinak. I když možná na tom vůbec nezáleží, možná že bych stejně skončila tady. Nejspíš to byl můj osud...

Normálně na takovýhle nesmysly nevěřím, jenže to jsem nevěřila ani na spoustu dalších věcí, který se později ukázaly být víc než pravdivý. A tak, ačkoli bych strašně moc chtěla věřit, že si svůj osud utváříme sami, někde v hloubi duše mi hlodá červíček pochybností. Třeba je úplně jedno, co děláme... Naše životy už jsou předem daný, jako role nějaký pochybný hry, ve který musíme hrát, ať se nám to líbí nebo ne. Teď už vím, co je můj osud, a taky vím, proč se mi všechny ty hrozný věci děly... Znám všechny odpovědi na otázky, dokonce i na ty, který jsem si dosud ani neodvážila položit. A přesto stále váhám, jak se rozhodnout.

Víš... strašně jsi mi ublížil... Když mi včera přednesli svou žádost, měla jsem chuť okamžitě souhlasit. Ne pro to, co mi nabízeli, ale jen abych tě ranila. Jenže tebe asi zranit nejde, co? Vždyť jsi dávno mrtvý. Cítíš vůbec něco? Cítil jsi ke mně někdy něco? Připadá mi, že jsi mě jen využil... Jasně, bylo to asi pro dobrou věc, ale sakra, zeptal ses mě aspoň jedinkrát, jestli s tím souhlasím? Zajímal tě vůbec kdy můj názor?! Pohrával sis se mnou jako s nějakou panenkou, vedl jsi mě, jako kdybych byla jen loutkou na provázcích, kterými ty hýbáš. Neponechal jsi mi žádnou svobodnou vůli, bezohledně jsi mi vnutil tu svou, jako kdyby ses bál, že jinak všechno pokazím.

A přece stále otálím. Nemůžu tě ještě zatratit. Pořád se snažím pochopit, co je vlastně správný. I když... zdá se mi, že už to všechno splývá... V tomhle zatraceným boji, kdo dokáže ještě rozpoznat, co je dobro a co zlo? Každý hájí svou stranu a háže špínu na tu druhou. Jenže... já mám tu smůlu, že patřím k oběma... Ti, jež mě měli chránit, neboť to je jejich podstata, se mě báli a chtěli mě zabít... A ti, od nichž by to nikdo neočekával, se mě ujali. A někdy mezi všemi těmi spory a boji jsem ztratila svý srdce. Ani si nejsem jistá, jestli sis toho byl vědom. Jestli to pro tebe vůbec něco znamenalo.

Za chvíli si přijdou pro mou odpověď a já ji stále neznám. Nedokážu to... Vím, co mě čeká, když je odmítnu. Když nad tím tak uvažuju, tak jedna otázka mi dosud zůstává nezodpovězena. Dokážeš mě zabít?

15. díl

        Mlčky jsem zírala na Petra. A on se upřeně díval na mě. Mohlo uběhnout sotva pár vteřin, ovšem mně to připadalo jako celá věčnost.

„Co tím myslíš?“ vypravila jsem ze sebe nakonec, spíš abych rozbila to hrozivý ticho, než že bych byla vyloženě zvědavá.

V ruce jsem svírala mobil tak pevně, že se divím, že jsem ho nerozdrtila. A v duchu jsem horečně dumala, co udělat. Nechtělo se mi umřít. Sakra! Mám ho nabrat kolenem do rozkroku? A nebo mu pořádně dupnout na nohu? Škoda, že nemám ty jehlový podpatky, teď by se zatraceně hodily...

Strnule jsem stála na místě, skoro jako kdyby byl Medúzou a jeho jediný pohled mě proměnil v kámen. A pak se na mě zničehonic usmál. Způsobem, ze kterýho mě okamžitě polil studený pot. Jako když se někdo dívá na svýho oblíbenýho psa, kterýho musí dát utratit. Poslední sbohem... Měl jsem tě fakt rád... Budeš mi chybět...

Cítila jsem, jak mě v očích štípou slzy. Proč? Proč proč proč?! Proč já?! Co jsem provedla? Spodní ret se mi zachvěl a já ho okamžitě pevně stiskla mezi zuby, abych mu v tom zabránila. V ústech jsem ucítila kovovou pachuť svý krve. Najednou jsem neměla sílu se bránit. Jenom jsem chtěla, aby to už skončilo. Strašně moc jsem toužila si lehnout a spát. S hořkostí jsem si pomyslela, že právě to mi Petr co nevidět vyplní. Tak proč ještě otálí? Chce si to snad vychutnat?!

„Izabelo... Copak je to s tebou?“ povzdechl si téměř utrápeně.

Jasně. Je to jenom moje vina, co? Ty mě tolik miluješ a já tě vlastně k tomu všemu donutila! Kdybys měla jen trochu víc shovívavosti, Izabelo... Kdyby ses pořád nechtěla hádat, Izabelo... Kdyby sis mě víc vážila, Izabelo... Izabelo... Izabelo...

Odolala jsem nutkání přitisknout si dlaně na uši, abych ten vtíravý hlásek umlčela.

Proč ses ráno nenechala zabít, Izabelo? Proč mi to tolik stěžuješ? Proč? Proč?

„Petře...“ hlesla jsem sklesle. Chtěla jsem žadonit, aby mě ušetřil, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit potřebný slova. Navíc... pokud si na vás někdo objedná zabijáky, jakou máte šanci, že mu to rozmluvíte? Další možnost byla na něj začít řvát, poslat ho prostě k čertu, jenže na to jsem zase neměla dostatek energie. Jenom jsem tam odevzdaně čekala, až se konečně uráčí to skončit.

„Opravdu mě to mrzí...“ zamumlal rozpačitě a já přikývla.

Jo, mě to taky mrzí. Mrzí mě, že mě nenávidíš tak, že mě chceš zabít. Lidi se normálně rozchází, ale ne, ty to musíš řešit takhle. Fajn.

„Vím, že to tak někdy nevypadá, ale fakt mi na tobě moc záleží, Izabelo.“

Opět jsem přikývla. Zdálo se, že už se někam dopracovává. Ještě mi sdělí, že mu nedávám na vybranou, a pak už to přijde...

„Nechci o tebe přijít.“

Cože?! Skoro jsem to vykřikla nahlas. On o mě nechce přijít? To je něco novýho! Vzápětí jsem si ale vzpomněla na Normana Batese... Že by mě chtěl zabít a pak si mě vycpat, aby se mnou mohl být napořád? To jsou všichni programátoři takhle vyšinutý? Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla?

Olízla jsem si rty a znova pocítila chuť krve na jazyku. Jo, jako poslední jídlo to teda není nic moc. Aspoň mohl být stylovější a připravit nějakou romantickou večeři pro dva se svíčkama a vínem. Možná bych mu to mohla navrhnout. Beztak měl předtím hlad, ne? Pojíme, pokecáme... pak mu nastavím krček... Asi mi už vážně začíná hrabat...

„Jenom jsem chtěl, abys to věděla... Připadá mi... no… že už to mezi náma není jako dřív.“

Díky za postřeh, detektive! To máš teda zatraceně pravdu! Dřív se mi rozhodně nestávalo, aby mě někdo ohrožoval nožem a posílal mi hnusný zprávy a dárky! A víš co?! Nevadilo mi to! Jsem skromná holka, nevyžaduju zas tolik pozornosti! Místo dvou nájemných vrahů by mi bohatě stačilo pár růží! A nebo nějaký pralinky! Ale ne... pán musí vymyslet něco originálního...

Pak mě zničehonic napadla podivná myšlenka. Co když to celý Petr zinscenoval, aby se mohl blýsknout jako můj zachránce? Je možný, aby ten muž na střeše, který mi ráno zachránil život, byl skutečně on?

16. díl

        „Izabelo?”

Petrův hlas mě vytrhnul z mých absurdních představ. Jasně, příště si můžu zkusit namluvit, že je to Peter Parker. No co, i s tím se dá přece docela dobře žít… jenom mu nevymetat jeho pavučinky a nevyhazovat chlupatý kámoše z okna…

„Jo?” ozvu se skoro nepřítomně.

„Ani mi na to nic neřekneš?”

Cosi zamumlám a doufám, že mu to jako odpověď postačí. Co ode mě chce krucinál? Vyběhne tu na mě s vražednýma úmyslama a pak si chce povídat?

„Víš co?” nadhodí a já zatajím dech. A zlatým hřebem večera je… „Běž na to kafe a až se vrátíš, tak tě vezmu někam na večeři, co ty na to? Už jsme dlouho nikde nebyli.”

„Na večeři?” zopakuju nevěřícně a umím si představit, že mám v tu chvíli dost oduševnělý výraz. „Ty mě zveš na večeři?”

Pobaveně se zasmál. „Ale no tak, Izabelko. Sice jsem tě teď trochu zanedbával, ale přece jen nemusíš reagovat takhle šokovaně.”

„Myslela jsem, že máš moc práce…” podotkla jsem a znova si vybavila obsah jeho mailu.

Pokrčí lhostejně rameny. „To stihnu dodělat, než se vrátíš. Než vy ženský všechno proberete… Jenom nezapomeň, že většina restaurací zavírá v jedenáct!” dodá ještě šibalsky.

„Jako kdybyste vy chlapi byli jiný!” odseknu hned. Starý zlatý časy… Tolik se mi po nich stýská. Časy, kdy jsme se špičkovali, dělali si ze sebe navzájem srandu, a bylo nám spolu tak krásně. Kdy se to vlastně všechno tak zvrtlo?

Ušklíbne se na mě. „Musíme se přece nějak mezitím zabavit.”

To určitě… Třeba plánováním, jak někoho odstranit… Nicméně přikývnu. „Dobře.”

Jenom mě teď nech konečně odejít... zaprosila jsem v duchu.

Byla jsem z toho všeho tak zmatená. Pokud jsem si to špatně vyložila a neprávem jsem si o Petrovi myslela, že by mi byl schopen ublížit, co to vypovídá o mně a našem vztahu? Připadalo mi, že jsem ho strašně zradila. Skoro jsem si až přála, aby měl opravdu nějaký vražedný plány, protože pak bych se necítila tak mizerně.

A on jako naschvál neudělá vůbec nic, aby mě toho pocitu viny zbavil! Místo toho, aby třeba něco plácl a já se s ním mohla začít hádat a aspoň na chvíli ho trochu nenávidět, tak se ke mně nahnul a letmo mě políbil na tvář. Teda původně chtěl na pusu, jenže jak jsem sebou polekaně trhla, tak jeho pusa skončila o kousek vedle.

„Takže později, Izabelo…” loučí se se mnou a já znova přikyvuju. Na víc se opravdu nezmůžu. Zamyšleně mířím ke dveřím a když už sahám po klice, opět mě zastavuje.

„Něco jsi zapomněla…” sdělí mi a než se stačím opět zeptat, co tím míní, bere mě za ruku. Potlačím okamžitý nutkání se mu vytrhnout. Ne, už ho z ničeho nepodezírám… ale přece jen… člověk by neměl předčasně polevit v ostražitosti… že jo?

Když mi do dlaně vtiskne moje klíče, který jsem po příchodu domů odložila na botník, připadám si už jako totální blbka. Aspoň se přinutím ke křečovitýmu úsměvu.

„Díky…” vypravím ze sebe a spěšně se pakuju z bytu.

Zdá se mi, že moje šílenství dnes opravdu nabylo nevídaných rozměrů. Co se to se mnou děje, když svýho přítele považuju za nějakýho vraha? Pravda, úplně normální asi být nemůže, když chodí se mnou, ale copak bych mu právě tohle mohla zazlívat?

Opouštím zatuchlý prostory paneláku a rychlou chůzí mířím pryč. Nemám nejmenší tušení, kam jít, ale vím, že potřebuju být sama, abych si svý zmatený myšlenky trochu urovnala. V tomhle stavu nemůžu s Petrem nikam vyrazit, vždyť jsem nebyla daleko od toho, abych ho obvinila z pokusu o vraždu!

Tiše zaúpím, jen když si na to vzpomenu. Řekla bych, že moje alergie na česnek je v porovnání s tímhle ještě relativně stravitelná. To, že všude kolem sebe vidím samý násilníky a spiknutí, je ovšem už případ pro Chocholouška. Už to úplně jasně vidím… Moje máma v slzách: Vždyť jsme jí dali všechno! Tak proč se tohle stalo? Otec zamračený: Už od začátku mi přišla nějaká divná. Petr lítostivě: Dobře, tak si tu vysokou doděláš později, ano?

To jsou teda vyhlídky! Možná si někteří z vás říkají, že jsem měla hned zavolat policii, jenže si dokážu živě představit, jak by se na to celý tvářili. Někdo Vám poslal divné zprávy? Můžete nám je ukázat? Ne? Někdo Vás napadl? A máte nějaké důkazy? Aspoň nějaké poranění, když už na to nejsou svědci? Že byl někdo zabit? A kde máte tělo? Máte vůbec něco? Víte, možná, že jste měla jenom divný sen… Nemáte trochu bujnější fantazii? Ha! A jsme zas u doktora Chocholouška!

Jenže když jsem míjela vzrostlý strom rostoucí na okraji parku a najednou ucítila chladný dotyk kovu na svým krku, ten nápad s policií se mi začal zdát dost lákavý. A taky naprosto neproveditelný. Protože ze stínu se nevynořil nikdo jiný než Ariel a jeho modrý oči mě probodávaly stejně nenávistně jako ráno.

„Neviděli jsme se už někde, slečno?”

17. díl

        Na chvíli odkládám tužku a procvičuju si zatuhlý prsty. Připadám si jako právě oživlá mrtvola. Mít zrcátko, tak nepochybuju, že by mi tenhle dojem potvrdilo. Ani nevím, kdy jsem se neposledy myla, ale zplihlý prameny vlasů, který mi spadají do obličeje, napovídají, že to už nějakou dobu bude. Bůhví, jak dlouho tu vlastně jsem...

Vzápětí se zhnuseně zašklebím. K čertu s Bohem, vždyť ten mě už dávno zatratil! Jasně, všichni jsme jeho děti... Akorát někdo zapomněl zmínit, že některý ze svých dětí nemá zrovna v lásce! Přitom jsem neudělala vůbec nic, čím bych se mu mohla znelíbit. Nevybírala jsem si to, čím jsem.

A pokud jde o mou loajalitu... tak s tou jsem ani moc na výběr neměla. Vydala jsem se cestou, která jako jediná nekončila hned za ohybem smrtí. Máte pochybnosti o tom, čeho byste byli schopní, abyste přežili? Věřte mi, že všeho. Teda přinejmenším já byla. A čím dál jsem zacházela, tím míň jsem váhala. Říká se, že nejhorší je první krok. A je to pravda. Jakmile jsem vykročila, už jsem se neohlížela. Až doteď.

Nebudu se vymlouvat, že jsem to všechno dělala kvůli tobě. Nedělala. Dělala jsem to jenom kvůli sobě. Abych přežila. Akorát mě nikdo nevaroval, že se ze mě časem může stát někdo, s kým rozhodně nechci mít nic do činění. Tak proč to sama neukončím, ptáte se? Protože už tuhle svobodnou volbu nemám. Jsem jako zvíře hnaný svými pudy. Potřebuju jíst a čím déle hladovím, tím víc nad sebou ztrácím kontrolu. Kousám se do rtů, ale ani sladká chuť mý vlastní krve nedokáže ukojit mou touhu.

Dívám se na svý ruce, vypadají tak nevinně, tak bíle. Skoro jako čerstvě napadlý sníh. A přitom byly schopný tak hrozných činů... Skoro ještě vidím tu krev, která je pokrývala. Některý skvrny se nedají smýt...

Radši se znova chopím tužky a zamyšleně s ní kroužím po papíru. Má tohle vůbec smysl? Proč si raději nelehnu a neodpočívám? Beztak tohle všechno zničí, až se mnou skončí. Vím přece, jak jsou důslední. Nikdy nenechávají žádný stopy. Jenže já musím pokračovat. Je to jako tichá obžaloba světa, že je tak strašně nespravedlivý. A je to taky jediný způsob, jak v sobě ještě uchovat poslední zbytky lidskosti. A tak píšu dál...

Nevěřícně zírám na Ariela a dumám, jestli mi někdo něco nenasypal do pití. Tohle už přece musí být halucinace!

„Vždyť jste mrtvý!“ hlesnu připitoměle.

„Hmm... To od tebe není moc hezké, ale každopádně je to dobrý postřeh, děvče!“ zachechtá se výhrůžně, aniž by ze mě byť na okamžik spustil svý oči.

Zato já těma svýma zoufale těkám po okolí a hledám někoho, kdo by mě zachránil. Netrvám na Batmanovi ani Spidermanovi, stačil by mi klidně i nějaký rázný důchodce s holí, ale zřejmě už všichni sedí doma před televizníma obrazovkama a jedinej blbec, co se tu potuluje po okolí, jsem já.

„To Vás poslal Petr? A nebo snad Nikola?“ zjišťuju a doufám, že svým vyptáváním získám nějaký čas.

Znova ten temný smích. Je asi tak příjemný, jako když někdo přejíždí dlouhýma nehtama po školní tabuli. Bezděčně se zachvěju.

„Snad sis nemyslela, že se nás tak snadno zbavíš? A nebo ano?“

Jeho překvapivě zkažený dech mi ovane obličej a mně se okamžitě zvedne žaludek. Brr! Neslyšel nikdy o ústní hygieně?!

„Líbil se ti můj dárek?“ pokračuje dál a je mu naprosto jedno, že neodpovídám. „Chtěl jsem, abys věděla, jaký věnec položím na tvůj hrob...“

„Proč tohle děláte?“ vypravím ze sebe dokonce s nádechem kuráže. „O co Vám zatraceně jde?!“

„Přece o tebe, Izabelo... Zdá se, že ses špatně narodila... Takže to teď napravíme...“

18. díl

        Ariel už tentokrát dlouho neotálel, nejspíš opravdu nesnášel nedokončenou práci. Bez dalších slov mě hrubě popadl a táhl hlouběji do zšeřelýho parku. I když tohle označení zní možná trochu moc honosně, jednalo se spíš o obyčejný lesík s asi dvacítkou mohutných stromů, jejichž druh bych nedokázala určit, ani kdyby na tom závisel můj život. Naštěstí Ariel nebyl tak krutý, aby po mně takový znalosti požadoval. Stačilo mu, že jsem se špatně narodila. To mi teda neříkal nic novýho, podobný myšlenky jsem občas mívala taky. Hlavně potom, co se rodiče rozvedli. Ale že by to byla až taková katastrofa, že by mě kvůli tomu musel zabíjet?

Bez většího odporu jsem sebou nechala smýkat po úzký cestičce a stále doufala, že na někoho narazíme. Kde jsou všichni pejskaři, když jde o život?! Jasně, mohla jsem zkusit ječet a modlit se, aby to někdo uslyšel, jenže vzhledem k tomu, že široko daleko nebylo ani živáčka, mi to přišlo dost pitomý. Navíc Arielův nůž neodbytně poletující kolem mýho krku mi lehce svazoval hlasivky.

„Tady to stačí!“ oznámil mi můj průvodce a trhnutím mě zastavil.

Z místa, kde jsme se nyní nacházeli, už nebylo na chodníky lemující tento hájek, vůbec vidět. Navíc tu rostla neskutečně vysoká tráva, která moji mrtvolu určitě spolehlivě aspoň na nějakou dobu skryje. Úzkostí jsem skoro ani nedýchala. Přišlo mi naprosto neskutečný, že by můj život měl skončit tady a takhle. Některý věci si prostě nepřipouštíte. Samozřejmě, že jsem nepředpokládala, že budu žít věčně, ale takhle brzo jsem to taky zabalit neplánovala.

Jenže naneštěstí mě Ariel držel až příliš pevně, než abych se mohla o něco pokusit. Zřejmě v tom měl už značnou praxi. Někoho by to možná uklidnilo, přece jen je lepší být v rukou odborníka, ale obávám se, že jsem to ocenit nedokázala. Rozechvěle jsem očekávala, co se bude dít dál.

Zatím se zdálo, že si to hodlá náležitě vychutnat, protože teď už tolik nespěchal.

„Víš, když mi o tobě řekli, představoval jsem si tě docela jinak...“ prohodil a zlehka mě ostřím nože pohladil po tváři. Přinutila jsem se k naprostýmu klidu, aby mě neřízl. Asi to zní směšně, když mě stejně co nevidět zamorduje, ovšem chtěla jsem si tu bolest co nejvíc oddálit. Nejsem žádná masochistka!

„Taky jsem předpokládal, že bude daleko těžší se k tobě dostat... Hlavně po tom ránu jsem si myslel, že už jim to došlo...“ pokračoval Ariel ve svý samomluvě. Asi mu chybějí kamarádi. A nebo mi hodlá vykecat díru do hlavy. To bude hodně brutální a pomalá smrt...

„Jenže zřejmě nepochopili, jak velký význam máš...“ Pobaveně se zasmál, znělo to jako štěkot hyeny.

A pak mi zničehonic bodl ten nůž do břicha.

Vyhekla jsem a nevěřícně se zadívala dolů. Z toho pohledu se mi ihned udělalo špatně, přesto jsem nedokázala odtrhnout oči. Vyhrkly mi slzy, ale nekřičela jsem, protože to bolelo tak, že jsem nemohla skoro ani popadnout dech.

Ariel pomalu pomaličku tu čepel opět vytáhl a s výrazem, který by se dal klidně nazvat jako zalíbení, mě pozoroval. Cítila jsem, jak se mi z rány valí krev, a automaticky jsem na ni přitiskla ruku, jenže ona se mi tvrdohlavě prodírala mezi prsty a crčela na zem. Některý kapky se zachytily na dlouhých stéblech trávy a připomínaly rosu. Rudou rosu...

Zvolna jsem se sesula na kolena. Všechno kolem mě se začalo rozmazávat, hlava se mi motala a já stále bojovala o každý nadechnutí. Zamrkala jsem, abych rozehnala mlhu, která mě obestírala, ale marně. Víčka se mi slepovala a já neměla dost sil, abych je pořád znova rozevírala. Nakonec jsem to vzdala a nechala je zavřený.

Kdesi v tý tmě nad sebou jsem uslyšela Arielův hlas. Zněl zklamaně. A děsivě daleko.

„A já si myslel, že s tebou bude těžší pořízení, děvče! Možná, že se přece jen zmýlili... Ty přece nemůžeš být ta, za kterou jsme tě považovali! Jinak bys tu teď nechcípala na zemi jako vykuchané prase! To s tvým frajerem byla daleko větší zábava!“

Připadalo mi, že do mě kopnul, ale jistá si nejsem. A vzápětí všechno pohltila prázdnota.

19. díl

        Pomalu jsem rozevřela oči a už jen tahle činnost mě zcela vyčerpala. Zdálo se mi, že mám víčka snad obetkaný pavučinama, a já s námahou zvedla ruce, abych si je promnula. Bolest, která mi okamžitě vystřelila do hlavy, mě přinutila procítěně zaúpět.

„Á, Šípková Růženka se nám konečně probudila!“ ozval se dobře známý hlas a já za tím zvukem otočila hlavu.

„Tati…“ hlesla jsem překvapeně. A taky ochraptěle. Ústa jsem měla vyschlý, skoro jako kdybych šla aspoň týden pouští, navíc s otevřenou pusou. Polkla jsem, ale nijak výrazně to nepomohlo.

„Tady.“ Táta přistoupil a podával mi hrnek. „Napij se.“

Pomohl mi se posadit, což nebylo zrovna jednoduchý, neboť všechny mý svaly řvaly dost hlasitě na protest. Ignorovala jsem je a na jeden zátah vyprázdnila obsah hrnku. Ani jsem přitom nezaregistrovala, co to vlastně piju. Jakmile jsem uhasila žízeň, opět jsem se zaměřila na tátu, kterýho jsem viděla naposled asi před půl rokem.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se nechápavě. Pak jsem se konečně rozhlídla kolem sebe a došlo mi, že asi nejsem v Petrově bytě. „Co tu dělám já?“ opravila jsem se.

„Přišla jsi za mnou na návštěvu. Copak si to nepamatuješ? Byla jsi nějaká skleslá a potřebovala jsi společnost…“ vysvětloval mi a v jeho hlase byla patrná starost.

Zamračila jsem se. „To je možný, ale proč bych potom chodila za tebou?“

Chtěla jsem se zvednout z postele, ale nohy mě odmítaly poslouchat. Cítila jsem se, jako kdybych prodělala nějakou drsnou chřipku. Nebo mor.

„Co je to se mnou?“ zamumlala jsem znepokojeně.

Než mi stačil táta odpovědět, najednou jsem si na něco vzpomněla. Ten park… Ariel… dýka a krev… S poděšeným nadechnutím jsem si začala vyhrnovat triko pyžama, který jsem měla na sobě, a bedlivě prozkoumávala každý centimetr svý kůže. Nic. Žádná rána, žádná jizva, vůbec nic. Vzhlídla jsem do otcových tmavých očí.

„Myslela jsem… Že mě někdo pobodal…“ vypravila jsem ze sebe nesouvisle a připadala si hrozně pitomě.

Táta se shovívavě pousmál. „Asi jsi měla jen špatný sen. Trochu jsi tu stonala, mladá dámo. Měla bys o sebe víc dbát…“

„Sen?“ Zamyšleně jsem zkrabatila čelo. „Ale bylo to tak… skutečný…“ Znova jsem si prohlídla břicho, ale nic novýho jsem neobjevila. „Přísahala bych, že se to opravdu stalo!“ vyjekla jsem dotčeně, neboť si mě táta přeměřoval dost soucitným pohledem.

„Některé sny už jsou takové…“

Tak tenhle mužský hlas jsem určitě nikdy předtím neslyšela. Byl hluboký… podivně zastřený… Zadívala jsem se směrem, odkud zazněl, ale jediný, co jsem dokázala rozpoznat, byla silueta nějaký osoby stojící poblíž dveří. Venku už byla tma a místnost ozařovala pouze malá lampička na nočním stolku vedle postele, která neposkytovala dost světla na to, abych si toho neznámýho mohla líp prohlídnout.

„To nebyl sen!“ odsekla jsem důrazně, abych mu naznačila, že mu do toho vůbec nic není. Kdo se ho o jeho názory prosil?! A kdo to vůbec je?!

„Izabelo, nebuď hrubá!“ napomenul mě táta mírně. Jeho tón byl však spíš lhostejný. Stejně jako jeho celoživotní přístup ke mně. A k němu, že bych šla, kdybych potřebovala společnost? Proč bych to dělala?!

Nedůvěřivě jsem ho sledovala, jak míří k tomu druhýmu muži. Připadalo mi, že se za ty roky vůbec nezměnil. Vlnitý vlasy mu spadaly na ramena a jejich černou barvu nenarušovala jediná šedina, stejně jako jeho tvář dosud nepoznamenala ani jediná vráska. Postavu měl vysokou, atletickou a pohyboval se s obdivuhodnou, skoro kočičí pružností. Chvíli s tím neznámým cosi probíral a během toho rozhovoru ke mně několikrát zalítl očima.

To se jako baví o mně nebo co?! Okamžitě mě zalila vlna nevole. Ačkoli mě to stálo značný úsilí, vyškrábala jsem se na nohy a vypravila se k nim. Musela jsem se přitom přidržovat zdi, abych se hned nesložila na podlahu, a tak mi trvalo snad celou věčnost, než jsem se tam došourala. Mezitím se ten neznámý otočil k odchodu a já stihla akorát zjistit, že je oblečený celý v černým a má dlouhý rovný stříbřitý vlasy, který mu sahají někam pod lopatky.

„Izabelo, neměla by ses ještě přepínat,“ pronesl táta nesouhlasně a postavil se mezi mě a toho cizince.

Chtěla jsem ho ubezpečit, že je mi dobře, ale dřív, než se mi podařilo zformulovat potřebný slova, zamotala se mi hlava a já ztratila vědomí.

20. díl

        Když jsem se probrala podruhý, bylo mi ještě hůř než předtím. Připadalo mi, že se mi hlava co nevidět rozskočí, v krku mě škrábalo, jako kdybych se tam drbala vidlema, a navíc jsem měla přímo úděsnou žízeň. Vymotala jsem se z peřiny, do který mě někdo pečlivě zabalil, a zaregistrovala, že mám úplně propocený pyžamo. Očividně ta nemoc, o který táta mluvil, ještě docela nepolevila.

Bosa jsem se vypravila do koupelny napít. Naštěstí jsou v tátově baráku dvě koupelny – jedna v přízemí a druhá v prvním patře, kde jsem se nacházela i já, a tak jsem aspoň nemusela jít daleko. Odtočila jsem vodu a nejdřív si důkladně vypláchla pusu. K mýmu překvapení tekutina, kterou jsem prskla do umyvadla, byla s nádechem do červena.

Co to sakra? Zuřivě jsem si před zrcadlem prozkoumala ústní dutinu s důkladností, kterou by mi záviděl i leckterý stomatolog, ale nic mimořádnýho jsem neodhalila. Pak mě napadlo, že to bude zřejmě jen nějaký zbytek sirupu proti kašli, a už jsem se tím nezabývala. Několikrát jsem se důkladně napila, opláchla si obličej a pak zamířila ke schodům vedoucím dolů. Chtěla jsem mluvit s tátou a taky jsem měla strašný hlad. Jenže jakmile jsem sestoupila do přízemí a zachytila svý jméno, na oboje jsem okamžitě zapomněla.

Pokradmu jsem se připlížila blíž, abych lépe rozuměla, a nenápadně nahlídla do místnosti, která sloužila jako pracovna. Tátu jsem spatřila hned. Přecházel sem a tam, skoro jako panter zavřený v kleci, něco ho zřejmě dost rozčílilo. Jeho společník stál u okna zády ke mně a podle jeho nápadných vlasů jsem ho okamžitě poznala. Hádáte správně, byl to ten neznámý chlápek. Ani tentokrát jsem mu ale neviděla do obličeje, což mě bůhvíproč zamrzelo.

„Co když se z toho nedostane?“ strachoval se táta.

„Nebyla jiná možnost,“ odvětil ten druhý klidně. „Takhle má aspoň nějakou šanci.“

„Tomu bych rád věřil... Jenže víš, jak je tahle naše hra nebezpečná... Kdyby na to přišli...“

„Nemáme na výběr. A ona ostatně taky ne.“

Táta zas chvíli pochodoval, než se zastavil přímo před oním neznámým. „Slib mi něco...“

„Jo?“

„Kdyby se něco pokazilo... postaráš se o Izabelu...“

„Alexi...“ zaprotestoval ten druhý.

„Slib mi to! Kdyby nebylo jiné východisko... radši ji odrovnej ty. Lepší než kdyby skončila v jejich rukou.“

„Zabít malou holku?“ Nevole v jeho hlase byla patrná.

A já se zamračila. Kdo je u něho malá holka?! Pravda, můj metr pětašedesát není zrovna úctyhodná výška, ale to neznamená, že jsem nějaký dítě! Vzápětí jsem se probrala. Krucinál! Já tu řeším, že mě nezval malou holkou, a on mě chce přitom zamordovat! A můj vlastní táta ho o to požádal! Na okamžik jsem zadoufala, že mám třeba jen halucinace z vysoký teploty, jenže když jsem si sáhla na čelo, bylo úplně chladný.

„Myslíš si snad, že je by tohle trápilo? Ty aspoň odvedeš čistou práci.“ Můj táta byl neoblomný. Jo, pak po kom mám tu tvrdohlavost!

Napjatě jsem očekávala odpověď. A modlila se, aby ho ten druhý poslal k čertu a řekl mu, že se docela zbláznil, protože jinak by to znamenalo, že už jsem se nejspíš docela zbláznila já. Jenže dneska zřejmě nebyl můj šťastný den.

„Dobře.“

Debile! ocenila jsem jeho ochotu v duchu.

Táta přikývl. „Vím, že od tebe žádám hodně, a že tě to může dostat do problémů –“

„To je v pořádku, Alexi. Udělám to.“

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“

Ten neznámý k němu otočil hlavu. „Stejně nechápu, jak se ti to podařilo tak dlouho utajit.“

Táta se hořce zasmál. „Poměr s Annou není právě něco, čím by se jeden chlubil...“

Zaťala jsem ruce v pěst. Anna byla moje máma, krásná a talentovaná malířka. A on, že se stydí za jejich vztah?! Usoudila jsem, že už jsem slyšela víc než dost. Rozhodně by nebylo moudrý zůstávat tu ani o minutu dýl. Musím odsud co nejdřív zmizet. Jenže jsem stále byla jen v pyžamu. A bosa.

Zvažovala jsem, jestli mám dost času vydat se znova nahoru a pokusit se najít nějaký vhodnější oblečení, ale vzápětí jsem to zavrhla, když jsem si vzpomněla, jak to dopadlo u Petra. Raději jsem se po špičkách vypravila do předsíně. Na věšácích tam visely kabáty, popadla jsem hned ten první zkraje, skoro jsem se v něm ztrácela, utáhla jsem pevně pásek, abych ho udržela na místě, vklouzla do prostorných pánských bot a padala odtamtud.