Díl 391-400

Adrian se snaží získat Izabelu na svou stranu. Bude ochotná mu pomoct?

391. díl

        „To je lež! Vždyť sama Erika říkala, že ji nezabil!“ vybuchla jsem, naštvaná, že se opovážil nařknout Riela z něčeho podobnýho, a zároveň jsem pociťovala ulehčení, protože teď už bylo naprosto zřejmý, že si nepochybně vymyslel i ty další věci. A já hloupá mu na to skoro skočila!

„Nezamlouvá se mi, že mě obviňuješ ze lži, Izabelo, když jediné, o co se snažím, je ti pomoci,“ ohradil se Adrian odměřeně. „Navíc jsem přece neřekl ani slovo o tom, že by ji zabil, pouze jsem zmínil, že na tom nese jistý podíl viny.“

„A to proč?!“

„Protože kdyby si s ní nic nezačal, kdyby navíc nečekala jeho dítě, pak by se Ezechiel nerozzuřila natolik, že ji v záchvatu žárlivosti brutálně zabila,“ vysvětloval Adrian zarmouceně. „Byl jsem tam té noci… a viděl ji, jak se skrývá v tmavém rohu místnosti a potměšile čeká, až se Gabriel vzbudí. Byla to její lekce… aby pochopil, že se o něj nehodlá dělit.“

„A cos tam dělal ty?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Tušil jsem, že se chystá provést něco strašlivého a chtěl jsem ji zastavit, naneštěstí jsem dorazil příliš pozdě,“ přiznal a podle toho, jak to znělo, tak si to dosud neodpustil. „Už jsem mohl akorát doprovodit jejich duše k nám.“

Mlčela jsem, protože jsem dobře věděla, že tam Ezechiel oný noci byla. Opravdu Rielovu holku zabila? A věděl Riel, že to udělala ona? A nebo tu skutečnost odmítal přijmout? A bylo to skutečně tak? Trochu se mi ulevilo, že to nemá na svědomí můj táta, ale zároveň mě děsilo pomyšlení, že po mně jde někdo, komu nečiní potíže spáchat tak ohavný čin.

„Proč chce Ezechiel zrovna mě?“ hlesla jsem tiše, oči upřený na Riela, jako kdybych snad mohla z jeho šedavý tváře vyčíst něco víc, než že na tom není vůbec dobře. Vydrž ještě… vzývala jsem ho v duchu, neschopná ho zatratit, neochotná uvěřit, že by mu na mně ani trochu nezáleželo.

„Vysvětlím ti to, ale ne tady. Proč mě nedoprovodíš k večeři, musíš být už nepochybně hladová. Během ní ti vše povím,“ navrhnul Adrian a můj proradný žaludek se okamžitě souhlasně ozval.

„A co Riel?“ zdráhala jsem se ho opustit.

„Co s ním? Snad nečekáš, že ho také přizvu ke stolu?“ nechápal úmyslně Adrian. „Beztak teď není ve stavu, aby mohl podobnou pohostinnost ocenit.“

„Potřebuje aspoň dostat krev,“ řekla jsem prosebně.

„A ty si myslíš, že tu skladujeme zásoby krve pro případné upírské návštěvy?“ Pobavený zasmání. „Obávám se, že pro něj v tomhle ohledu nemůžu momentálně nic udělat.“

„Určitě má nějakou u sebe. Kdybys mě k němu pustil…“ žadonila jsem dál.

„Když si to přeješ,“ nebránil se tomu k mý úlevě Adrian a pouhým mávnutím ruky otevřel dveře do Rielovy cely. Bez zaváhání jsem pospíšila dovnitř, to kdyby si to náhodou chtěl ještě rozmyslet.

Očima jsem přelítla množství ošklivých zranění, než jsem opatrně zapátrala v jeho ošacení po pouzdru s ampulema. K mýmu zklamání byly uvnitř jenom dvě, ale naštěstí nepoškozený. Nejradši bych mu dala obě, ale nebyla jsem si jistá, za jak dlouho se dostanu k další krvi, a tak jsem nakonec vpravila do jeho úst obsah pouze jedný. Riel zrovna moc nespolupracoval, hádám, že to byl pouze reflex, díky němuž aspoň část krve skončila v něm namísto na jeho košili.

„Víš, doufám, že je tohle tvé počínání celkem zbytečné?“ prohodil Adrian, když jsem opět vyšla na chodbu.

„Protože ho stejně zabiješ?“ hádala jsem.

„Možná ho ušetřím… když mi k tomu dá dobrý důvod…“ odvětil s náznakem chladnýho úsměvu. „Ale to by musel spolupracovat.“

„A co máš v plánu se mnou?“

„Prozatím se postarat, že tě Ezechiel nezabije,“ odtušil suše. „Až tohle nebezpečí pomine, pak už bude jen na tobě, jak se zbytkem svého života naložíš. Nehodlám tě tu držet, pokud se obáváš tohohle.“

„A to už napořád zůstanu upírem? Není nějaký způsob, jak se toho zbavit?“

„Copak? Nezamlouvá se ti život Temných?“ posmíval se mi Adrian, jako kdybych si tenhle život snad vybrala sama.

„Spíš se mi nezamlouvá, že mě chtějí Temní zabít!“ odsekla jsem břitce. „A pití krve taky není něco, z čeho bych byla odvařená!“

„Tomu celkem rozumím,“ přikývl chápavě. „Nepochybně by sis velmi přála patřit opět mezi lidi… sdílet jejich každodenní starosti… žít ten jejich obyčejný malý život…“

Ignorovala jsem, jak povýšeně ten jeho popis zní. „Jo, přála.“ Taky bych si přála mít svý rodiče zpátky… bez ohledu na to, jak málo jsme si rozuměli… Což jsem mu taky hned řekla.

„S tím naneštěstí nemohu nic udělat, Izabelo. Ale pokud si přeješ stát se opět člověkem, je tu jeden způsob…“

„Ano?“  Už dopředu jsem tušila, že se mi nebude zamlouvat. To podle toho, jak se na mě díval.

„Když vlastnoručně zabiješ toho, kdo z tebe učinil jednu z Temných…“

392. díl

        „Chceš tím říct…?!“ zhrozeně jsem na něj zírala, neschopná tu myšlenku pobrat. Naznačuje snad…?!

„Domnívám se, že ti je naprosto zřejmé, co jsem tím chtěl říct. Aspoň soudě podle tvé reakce,“ podotkl Adrian suše. „Je to pro tebe skutečně tak nepřijatelné? Sebral ti přece tvůj život… a tímhle by sis ho akorát vzala zase zpět.“

„Ale někoho zabít?!“

„Pokud se nemýlím, nebylo by to poprvé.“ Pouhé konstatování bez sebemenší známky kritiky. Celkem překvapivý od anděla.

„Ale to bylo v sebeobraně!“ ohradila jsem se stejně.

„A copak jde v tomhle případě o něco jiného?“ pozvedl tázavě obočí.

Jak může s tak nevinným výrazem mluvit o podobných věcech? nechápala jsem. Vždyť se jedná o vraždu, ať už by důvody pro ni byly sebelepší!

„Vidím, že jsem tě rozrušil, to jsem opravdu nechtěl, Izabelo,“ pohladil mě Adrian konejšivě po paži. „Přál bych si ti dát lepší odpověď, avšak tohle je jediný možný způsob.“

„Riel mi několikrát zachránil život, nedokázala bych mu ublížit, to by prostě nebylo správný!“ trvala jsem na svým a jen s přemáháním jsem ten jeho dotyk strpěla.

Koneckonců bylo v mým i Rielovým zájmu se s ním pokusit nějak vyjít. Kdoví, třeba se mi ho ještě podaří přesvědčit, aby nás oba pustil, teda aspoň jsem v to doufala. Protože bych ho tu prostě nemohla nechat andělům napospas.

„Doufám, že si Gabriel tuhle tvou náklonnost skutečně zaslouží,“ poznamenal Adrian skepticky, jako kdyby snad četl mý myšlenky, načež bez dalšího otálení a aniž by se jich musel dotknout, otevřel dveře vedoucí ven a já ho zdráhavě následovala. Příčilo se mi opustit Riela, když byl v tak zbědovaným stavu, ale nevěděla jsem, co dalšího pro něj v tuhle chvíli udělat. A samozřejmě jsem měla v úmyslu se ještě pokusit Adriana během společný večeře přemluvit, aby svolil k jeho ošetření.

Toho ovšem stav jeho zajatce ani v nejmenším netrápil. To spíš ten můj.

„Předpokládal jsem, že se k večeři převlékneš…“ poznamenal jakoby mimochodem, než nepatrným pohybem ruky rozevřel obě křídla bílých, zlatem zdobených dveří vedoucích do mně ne neznámýho sálu. Tady se tehdy konal onen ples…

„Copak je, Izabelo? Poznáváš to tu?“ povšimnul si Adrian, podle všeho stále pátrající po důkazu, že jsem předtím lhala a že mám k Ezechiel blíž, než jsem mu přiznala.

Nevěděla jsem, nakolik jsem s tou holkou spojená, a po pravdě se mi to ani nechtělo zkoumat, obzvlášť když se ji chystal zabít. Už zase. Což mě přivedlo na jistou nesrovnalost.

„Proč by Ezechiel přiměla tvý lidi, aby mi šli po krku? Vždyť jestli potřebuje mý tělo, tak by se spíš měla snažit mě chránit, ne?“ zeptala jsem se, sotva jsme usedli k bohatě prostřenýmu stolu. Co se jídla týkalo, tak se Adrianovi coby hostiteli nedalo nic vytknout. Teda aspoň z mý strany, jsem si ale celkem jistá, že Riel by se mnou souhlasit nemohl.

„Je to o něco složitější, Izabelo,“ řekl Adrian a jako kdyby ho docela přešla chuť, odložil způsobně svůj příbor a věnoval mi svou plnou pozornost. Což byla poměrně příjemná změna oproti Rielovi, který měl v oblibě trousit svý poznámky, aniž by se na mě uráčil aspoň podívat. „Kolik toho víš o podstatách bytostí?“

Nechápavě jsem zamrkala a to mu postačilo, aby hned pokračoval. „Lidé, andělé i upíři mají svou podstatu, pro zjednodušení řekněme duši. Lidská podstata je neutrální, andělská je světlá a upíří temná. Obvykle nelze míchat světlou a temnou a lidská podstata na tu temnou také příliš dobře nereaguje, přinejmenším ne děti, neboť jejich duše jsou dosud nevinné, neposkvrněné.“

„A co má tohle všechno do činění se mnou?“

„Copak to není zjevné?“ Adrian vypadal rozmrzele. „Jako dítě člověka a upíra jsi byla dokonalou nádobou pro temnou podstatu Ezechiel, jejíž zbytek jsem ukrýval, aby se už nikdy nemohla znovu objevit. Předpokládám, že to byla Haniel, kdo ji sebral a vložil do nově stvořeného života. Tebe,“ dodal hned pro pořádek. „Nejsem si jistý, jestli se postarala i o to, že se tví rodiče dali vůbec dohromady, není zrovna obvyklé, aby upír cítil k člověku nějakou náklonnost, povětšinou na něj nahlíží jen jako na svou potravu. Skutečností však zůstává, že nebýt zákroku Ariela, vše by jim vyšlo podle plánu a po tvém narození by Ezechiel nic nebránilo v tom zmocnit se tvého těla a pokračovat ve svém běsnění.“

„Tím zákrokem asi myslíš, jak zabil mou mámu, že jo?!“ sekla jsem zlostně a nijak šetrně jsem hodila příbor na talíř, až se vidlička odrazila od jeho povrchu a spadla na zem. „To ti připadá jako dobrý řešení?! Vraždit nevinný lidi?!“

„Pokud to zachrání další životy pak ano. Navíc to byl jediný způsob, jak spasit duši Anny,“ odvětil Adrian a fakt to dokázal říct tak, že to vyznělo jako milosrdný skutek.

„Jenže Ariel to udělal, protože na tátu žárlil, ne proto, že by se staral o máminu duši nebo Ezechiel!“ odmítala jsem uvěřit, že by byl Ariel něco jinýho než ohavný vrah. „Proč by ji jinak zabil i podruhý, když byla andělem a s tátou se vůbec nestýkala, než z prachobyčejný pomsty?!“

Jemný zavrtění hlavou na znamení nesouhlasu. „A proč jsi tak přesvědčená o tom, že ji má na svědomí Ariel? Pokud vím, nebyl jediným, kdo se tam toho dne objevil…“

393. díl

        „Jestli naznačuješ, že ji zabil Riel, tak jsi úplně vedle! Byla už skoro mrtvá, když tam dorazil a mluvil s ní! A dokonce mu pro mě něco dala, což by určitě neudělala, kdyby byl jejím vrahem!“ vrhla jsem se do obhajoby Riela, aniž bych o něm byť jen na okamžik zapochybovala. Ne, něčeho takovýho on prostě schopen nebyl!

„Předpokládám, že takhle ti to vylíčil on,“ konstatoval Adrian shovívavě. „Já mám ovšem od Ariela úplně jiné informace.“

„Potom ti lže!“

„To by si nedovolil,“ prohlásil s neochvějnou sebejistotou. „Ostatně nech mě hádat… nebyl to náhodou jeden velice výjimečný náhrdelník, který ti Gabriel dal, údajně od tvé matky? Copak se s ním vlastně stalo? Nelíbil se ti snad? Možná ti vadilo, že ho dal Ezechiel na důkaz své lásky?“

Nechtělo se mi prozrazovat, že jsem ho nechala na hotelu, protože by mohl Frederica zbytečně popudit. „Ztratila jsem ho, když jsme s Rielem utíkali před tvýma andělama zkázy,“ plácla jsem místo toho první věc, která mě napadla.

„Už jsem ti přece říkal, že mí andělé tě měli akorát přivést ke mně, ne ti ublížit. To byla Ezechielina práce,“ pronesl Adrian, takřka uražený, že si dovoluju o jeho slovu pochybovat.

„To jsi říkal, ale zatím jsi mi nevysvětlil, proč by to dělala!“ připomněla jsem mu.

„Neměj strach, však se k tomu dostávám, není to ovšem snadné, když mě neustále z něčeho obviňuješ. Existuje vůbec něco, čím bych tě mohl přesvědčit, že mám vůči tobě jen ty nejlepší úmysly? A nebo tě tvá náklonnost ke Gabrielovi zaslepila natolik, že uvěříš naprosto čemukoli, co ti napovídá?“

Jeho upřímný tón způsobil, že jsem se začala cítit lehce provinile. Protože měl pravdu, nebyl tu jediný reálný důvod, proč Rielovi věřit a jemu ne, kromě skutečnosti, že jsem mu prostě věřit chtěla. Ráda bych tvrdila, že jsme spolu strávili tolik času, že jsem ho mezitím stihla dobře poznat, jenže tomu tak nebylo, věděla jsem o něm vlastně jen o něco málo víc, než když jsme se seznámili. Kolik toho přede mnou ještě tajil? Vždyť ani o Ezechiel mi nic neřekl, kdybych neměla ony vidiny, tak bych vůbec netušila, co mezi nima bylo.

„Omlouvám se… to jenom že jsem ho považovala za svýho přítele… pořád ho za něj považuju… a je pro mě těžký poslouchat podobný obvinění…“ přiznala jsem nesouvisle a z nějakýho důvodu mě potěšilo, když se na mě Adrian chápavě pousmál.

„Tomu rozumím, ale pro mě je zase těžké pomáhat někomu, kdo má o mně už od samého začátku jen špatné mínění,“ sdělil mi s posmutnělým výrazem. „Vím, že ti Gabriel několikrát zachránil život, a proto k němu cítíš jistou… loajalitu… ale copak jsem tě také nezachránil, když tě chtěl Frederico zabít? Tak proč o mně pořád smýšlíš jako o nějakém zlosynovi? Vždyť se pouze snažím napravit křivdy, které se staly… zabránit dalšímu krveprolití… Copak to není i tvým přáním?“

„Jo… asi jo…“ zamumlala jsem víceméně jen proto, že nějakou odpověď očekával. Ale jeho to podle všeho příliš neuspokojilo.

„Izabelo, pokud mi nedůvěřuješ, pak se obávám, že toho pro tebe nemohu mnoho udělat,“ pravil, zatímco se svýma neuvěřitelně modrýma očima vpíjel do těch mých. „Možná bys měla raději odejít… vrátit se ke svým blízkým… k někomu, kdo by tě dokázal ochránit, až dojde k nejhoršímu…“

„Já už ale nikoho takovýho nemám…“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet, a jako kdyby to k mýmu ponížení nestačilo, tak se mi ještě několik proradných slz rozběhlo po tváři. Rychle jsem sklonila hlavu.

„To je mi skutečně líto, Izabelo.“ Ani jsem si nevšimla, že se zvedl, dokud nepoklekl u mě a nesevřel mý chvějící se ruce ve svých dlaních. „I já jsem přišel o mnoho mně drahých… proto jsem také odhodlán dovést tuhle bitvu až do konce… zabránit Ezechiel, aby ničila další životy… aby vraždila, jak se jí zlíbí. Snad tímhle napravím, že jsem tak hanebně selhal a neodhalil včas, co se chystá.“

Pátravě jsem se zadívala do jeho tváře. Zdál se být… slušný… a vypadalo to, že ho doopravdy mrzí, k čemu všemu došlo. A i když jsem ani na chvilku nevěřila, že je Ariel bez viny, u něj jsem si tím jistá nebyla. Vždyť tu byla vždycky možnost, že nemá sebemenší ponětí, co je ten jeho anděl zač. A nebylo by přece fér soudit ho za činy někoho jinýho.

„Jak ji chceš zastavit?“ zeptala jsem se s vědomím, že všechno, co jsem o něm dopředu věděla, pocházelo od Ezechiel. A ta rozhodně neměla důvod ho milovat.

„Stejně jako předtím. Akorát je teď podstatně obtížnější ji najít,“ skoro si povzdechl Adrian. „Zatím je jen přízrakem, který se skrývá kdesi ve stínech… a čeká na svou příležitost…“

„Ale tu už přece měla… zjevila se mi v zrcadle a dokonce se mě dotkla. Proč se teda tehdy nezmocnila mýho těla, pokud ho tolik chce?“

„Protože jsi zemřela dřív, než ses vůbec stačila narodit, a máš v sobě díky tomu částečně i andělskou podstatu. Ta jí prozatím brání ti ublížit,“ vysvětloval Adrian trpělivě. „Tohle je také důvod, proč proti tobě štve anděly, existuje totiž možnost, že naše zbraně by tě mohly této podstaty zbavit.“

No paráda…

394. díl

        Po večeři mě Adrian doprovodil zpátky do pokoje – nevím, jestli byl tak galantní a nebo jenom nechtěl, abych se mu tam potulovala po chodbách, já byla tak znavená, že mi na tom vlastně ani nezáleželo. Vděčně jsem svírala jeho paži, kterou mi nabídnul jako oporu, a ztěžka jsem následovala jeho lehký kroky až ke dveřím.

„Dnes to pro tebe musel být velice náročný den, Izabelo,“ řekl ustaraně, když si mě jemně otočil tváří k sobě. „Neměl jsem trvat na té večeři, raději jsem tě měl nechat vyspat.“

„Ne, bylo to fajn,“ pospíšila jsem si ho ujistit. „Vezmeš mě teď za Rielem?“

„Vezmu tě za ním, až si trochu odpočineš. Vždyť sotva vlečeš nohy za sebou. Kdy ses naposledy pořádně vyspala?“

„Ani nevím…“ Na víc jsem se nezmohla, na to jsem byla až moc vyčerpaná.

„Tak vidíš. Prospíš se a pak tě k němu zavedu, slibuji.“ Adrianovy modrý oči nemohly být upřímnější.

„To ošetření…“ připomněla jsem mu ještě.

„Postarám se o to, neměj obavy,“ ujistil mne s chápavým pousmáním. „Nejdřív se ale postarám o tebe…“

Než jsem vůbec mohla začít dumat, co tím chtěl říct, otevřel dveře do pokoje a já jen překvapeně zamrkala nad nádherou, která se před mýma očima objevila. Ani předtím ten pokoj nebyl vyloženě špatný, ale teď byl zařízený v kouzelně pestrým orientálním stylu, včetně obrovský postele s nebesy a spoustou polštářků, která přímo sváděla k romantickýmu snění. V rohu místnosti za zdobenou zástěnou už byla připravená koupel v prostorný vaně se zlatýma nožičkama, jemný bublinky na hladině lákaly, abych se do ní ponořila, a nevtíravá vůně jakýhosi exotickýho oleje příjemně konejšila mý napjatý nervy.

„Spokojená? Můžu to ještě předělat, pokud se ti to nezamlouvá…“ promluvil Adrian a já se odvrátila od toho rajskýho pohledu a zadívala se znova na něj.

„Je to úžasný. Ale tos vážně nemusel. Myslím, že bych dneska usnula kdekoli.“ I v cele… doplnila jsem si pro sebe a snažila se potlačit výčitky svědomí kvůli Rielovi.

„Udělal jsem to rád. Po všech těch potížích, které ti mí lidé způsobili, je to to nejmenší.“

Zatvářil se tak nešťastně, že jsem si nemohla pomoct, aby mi ho nebylo líto. „Vždyť to nebyla tvoje vina, nemáš si co vyčítat.“

„To, že je Ezechiel stále naživu, je moje vina. A já si neodpustím, že jsem tě svým pochybením ohrozil.“ Pomalu natáhnul ruku a něžně mě pohladil po tváři. Bylo to tak příjemný, že jsem se nedokázala přinutit uhnout. Asi to bylo tím, že už mi strašně moc chyběl nějaký lidský dotyk. A i když se Adrian nedal považovat za člověka, pořád to byl velmi přitažlivý muž, vůči jehož šarmu jsem nebyla úplně imunní.

„Jsi opravdu krásná…“ pronesl obdivně a já bych lhala, kdybych tvrdila, že mě ta poznámka nepotěšila.

„A to i když vypadám jako ona?“ zeptala jsem se, abych jeho lichotku poněkud zlehčila, a zároveň jsem se za to nenáviděla. Copak je tak špatný užívat si tu trošku pozornosti?

„Nikdy jsem neřekl, že by nebyla krásná. Jen že byla v nitru zkažená. Ale ty…“ Jeho ruka sklouzla na mou bradu a pozvedla mi hlavu, kterou jsem v návalu stydlivosti sklonila. „Tebe bych mohl milovat…“

„Pokud byla zkažená, tak proč ses o ni ucházel?“ plácla jsem, v rozpacích nad jeho slovy.

„Protože jsem doufal, že když budeme spolu, mohla by se změnit,“ odvětil bez zaváhání. Udělalo na mě dojem, že se svůj zájem o ni nepokoušel popřít.

„Lidi nezměníš,“ potřásla jsem skepticky hlavou.

„Však si také uvědomuji, jak naivní byla má představa,“ pousmál se Adrian posmutněle. „Vážně jsem věřil, že by mohla být mou spřízněnou duší… ale jedinci, jako je ona, nevěří na lásku, považují ji leda za slabost, která jim umožňuje ovládat druhé. Byl jsem v jejím případě neodpustitelně zaslepený.“

„Ale byla přece s Rielem… copak ani k němu nic necítila?“ Tohle bylo nad mý chápání.

„Byla s ním, protože to bylo zapovězené… a co je zapovězené, to je vzrušující… Věř mi, že by se ho brzy nabažila a odkopla ho jako tolik jiných před ním.“

Takže i tyhle vzpomínky byly lživý? Vždyť to působilo tak skutečně! Nechtělo se mi uvěřit, že to pro ni vůbec nic neznamenalo. Ne, odmítala jsem to přijmout, dokud si nepromluvím s Rielem, protože pokud někdo zná pravdu, pak je to – samozřejmě když nepočítám Ezechiel – právě on.

„Tvá nedůvěra mě zraňuje, Izabelo,“ sdělil mi Adrian znenadání a já si v duchu říkala, jestli snad umí číst myšlenky.

„Ovšemže ano,“ skoro se mi vysmál. „Domníval jsem se, že jsi na mé straně, ale zřejmě tě Ezechiel až příliš ovládá, než abys dokázala rozpoznat, co je správné. Je mi líto, ale nedáváš mi na výběr…“

395. díl

        Probuzení do reality byl pořádný šok, o to větší, že jsem nejdřív vůbec nechápala, co se děje a kde to vlastně jsem. I když vlhký zatuchlý stěny kolem mě byly nepříjemně povědomý… stejně jako jemný náznak úsměvu na Adrianově andělský tváři.

„Co to…?!“ vypravila jsem ze sebe, ústa vyprahlý, jako kdybych nepila aspoň týden, přestože jsem před chvílí večeřela. A nebo ne…?

Žaludek sevřený hlady a pohled na zakrvácenou paži, která mi dosud pulzovala bolestí, svědčily o něčem docela jiným, a já na ni zůstala zírat, příliš otupělá, než abych si nejdřív uvědomila tu prostou pravdu. Totiž že se to všechno událo akorát v mých představách!

„Prospala ses dobře?“ staral se Adrian a kdoví, jak dokázal, že ten zájem zněl tak opravdově! „Doufal jsem, že tohle nebude potřeba… že se spolu rozumně domluvíme…“ Jeho lítostivý tón ve mně vzbuzoval čím dál větší vztek. Jako kdyby to všechno byla snad moje vina! „Potřebuji, abys mi pomohla, Izabelo. A věř, že mi nakonec pomůžeš. Po dobrém… či po zlém, pokud nebude zbytí…“

„Co tím chceš říct?!“ Na víc jsem se nezmohla.

„Že jsem připraven udělat cokoli, abych tě přiměl ke spolupráci,“ odvětil s ledabylostí, z níž se mi dělalo špatně. „Jak už jsem řekl předtím, tato záležitost je až příliš důležitá, než abych si mohl dovolit brát ohledy na jedince. Myslel jsem, že to chápeš… že se chceš také konečně osvobodit… Tohle je pro mě opravdu velké zklamání, Izabelo.“

„Jdi k čertu!“ ulevila jsem si, zoufalá a zmatená a naprosto bezradná, jak bych se měla zachovat. Co ode mě vlastně chce?!

„Ale ale… taková slova v tvé současné pozici nejsou zrovna moudrá…“ prohodil s lehkým pobavením a já si okamžitě vybavila, co kdysi řekl Ezechiel.

„Protože moje pozice není natolik silná, abych si mohla dovolit tě znepřátelit? Tohle jsi měl na mysli?!“ vpálila jsem mu bez rozmýšlení, v jakýsi šílený snaze ho vyvést z rovnováhy a to se mi asi i povedlo, protože jeho úsměv se vzápětí vytratil.

„Teď hovoříš jako ona,“ konstatoval s nechutí. „Copak ti stihla našeptat? Copak si neuvědomuješ, že její slova jsou jako jed, který akorát otravuje tvou mysl? Musíš se od ní očistit… musíš mi dovolit ti pomoct…“

V ten moment, kdy se jeho oči vpíjely do těch mých, jsem začala mít doopravdy strach. Působil jako posedlý… jako nějaký vymítač ďábla. A já mohla jen trnout, jaký metody si pro to svý vymítání připravil. Tohle že byla andělská bytost?!

„Nech mě na pokoji!“ sykla jsem, ale potřebná rozhodnost tomu požadavku naneštěstí chyběla. Spíš to znělo prosebně.

„Já? Já ti ale přece nic nedělám, Izabelo!“ ohradil se Adrian. „Jsem ten poslední, kdo by ti chtěl ublížit. Ovšem pokud tím spasím tvou duši, pak nezaváhám.“

Pomalu jsem zavrtěla hlavou, tak trochu v úžasu, jak se to všechno mohlo během tak krátký doby totálně zvrtnout. Kdo mohl předvídat, že jednou skončím v rukou nějakýho psychopata?! Že všichni mí blízcí zemřou násilnou smrtí? A že možná i já… Rychle jsem tu myšlenku zaplašila, na tohle je přece vždycky dost času!

„Co bych měla udělat?“ překvapila jsem sama sebe tichým dotazem. Ne, nehodlala jsem mu zatím vyhovět, ale chtěla jsem zjistit, co po mně vlastně požaduje. Třeba to bude něco neškodnýho…

„Potřebuji, abys sem přilákala Ezechiel.“

No jistě, jak prosté! ušklíbla jsem se v duchu. „A to jako jak?“

„To už nechám na tobě.“

„A proč si myslíš, že jsem s ní v nějakým spojení? Navíc i kdyby jo, tak fakt pochybuju o tom, že by sem lezla! Vždyť jsi ji zabil, to by musela bejt úplně padlá na hlavu!“ vysmála jsem se mu do obličeje a podle toho, jak mu v čelisti zacukal sval, jsem se ho tím celkem dotkla.

„Už tě v minulosti kontaktovala a jak ji znám, tak tě nikdy doopravdy nespustila z očí, na to jsi pro ni až příliš cenná. Však ty už na nějaký způsob přijdeš, jen když se budeš trochu snažit,“ prohlásil nesmlouvavě.

„Tak to tu budeme asi hodně dlouho!“ neodpustila jsem si kousavou poznámku, která ale kupodivu vykouzlila další potěšený úsměv na jeho rtech.

„Což o to, já mám času dost, a pokud tě nenechám zemřít hlady, pak i ty. Ale chudákovi Gabrielovi se času už moc nedostává… přece jen byl dost těžce raněn… a tolik krve, co už ztratil… Vlastně je to zázrak, že je dosud naživu…“

„A proč mi to říkáš?“ snažila jsem se předstírat, že mi na tom nezáleží. Ve skutečnosti se mi ale srdce svíralo úzkostí. Jestli vypadá fakt tak špatně, jako v tý mý představě…

„Protože jsem měl dojem, že by tě to mohlo zajímat,“ pokrčil Adrian takřka lhostejně rameny. „Vezmu tě za ním, jestli chceš… ale na oplátku budu chtít něco od tebe.“

„Už jsem ti říkala, že nevím, jak Ezechiel kontaktovat!“ vyjekla jsem, dopálená tou jeho bezcitnou hrou. „Ale třeba to ví Riel! Proč se ho nezkusíš zeptat?!“ dodala jsem ještě potměšile.

„A co kdyby ses ho zeptala ty?“

396. díl

        „Já? A proč bych to dělala?“ pokoušela jsem tvrdohlavě Adrianovu už tak limitovanou trpělivost.

Potutelný pousmání, kterým mi dal jasně najevo, že moje hraná lhostejnost ho ani náhodou neoklamala. „Napadají mě hned dva důvody… buď proto, abys mi dokázala, že jeho život není úplně bezcenný, a tak ho zachránila… a nebo proto, že se chceš zbavit svého prokletí… a to se ti nepodaří, pokud teď umře na následky svých zranění.“

„A co když je mi naprosto ukradený, co se s ním stane? Třeba mi zas tolik nevadí být upírem… přece jen to má jistý výhody…“

Tentokrát už se Adrian pobaveně zasmál. „Takže se ho snažíš zachránit… pozoruhodné…“

Na tohle jsem odmítala reagovat. Beztak mě nenapadalo nic, čím bych Adrianův závěr dokázala změnit, tak proč se namáhat?

„Předpokládám, že si uvědomuješ, že dokud je Ezechiel naživu, tak u něj nemáš tu sebemenší šanci,“ pronesl soucitným tónem, který se mě dotkl víc než posměch. „Pokud ti někdy věnoval nějakou pozornost, pak to bylo jenom kvůli ní, protože si tě vybrala. A nebo jsi opravdu tak naivní, že jsi to považovala za něco víc?“

„Co bylo nebo je mezi náma dvěma, je jenom naše věc! A tobě do toho vůbec nic není!“ sekla jsem po něm popuzeně. Tolik k mýmu odhodlání chovat se rozumně…

„Pouze se tě před ním snažím ochránit, Izabelo. Nerad bych, aby ti ublížil.“

Teď byla řada na mně, abych se zasmála, ale žádný veselí v tom nebylo, jenom trpkost. „Ty mi vyhrožuješ mučením a zároveň se staráš, jestli mi někdo nezlomí srdce?!“

„Mučením?“ zopakoval po mně a tvářil se u toho takřka dotčeně. „Nehodlám tě mučit, Izabelo. Ale pokud se nám nepodaří Ezechiel brzy dopadnout, budu nucen ti ublížit… abych ji přiměl se ukázat. Samozřejmě se ale vynasnažím být co nejšetrnější.“

„A to znamená co?!“

„Klid, Izabelo, musíme doufat, že až na tohle nedojde,“ chlácholil mě Adrian. „Snad se ti podaří dostat nějaké informace z Gabriela.“

Z toho tak! ušklíbla jsem se v duchu. Pokud jí fakt pomáhal uskutečnit její plán, pak by ji tak lehce nezradil. Copak pro ni už předtím neumřel? Proč by se tentokrát rozhodl zachránit si radši svou vlastní kůži? Leda že by si mezitím uvědomil, že ho akorát využívá, že jí na něm nikdy doopravdy nezáleželo. Pokud si to ovšem Adrian nevymyslel…

„Dobře, tak mě za ním zaveď,“ přistihla jsem se najednou, jak ho žádám, a samotnou mě to poněkud zaskočilo.

Nebyla jsem ještě připravená se s ním setkat… ne, dokud si všechno nesrovnám v hlavě… dokud se nerozhodnu, jestli mu můžu věřit… dokud nezjistím, na čem s ním vlastně jsem… Jenže na to naneštěstí nebyl čas. Mohla jsem akorát doufat, že to poznám, až se s ním střetnu tváří v tvář… Ale co když to nepoznám?

„Neměj obavy, budu tam s tebou,“ uklidňoval mě Adrian, který si mou úzkost mylně vyložil. A nebo si ze mě jenom dělal srandu?

„Já s ním ale chci mluvit o samotě. Jinak to nemá smysl,“ oznámila jsem mu nesmlouvavě a on to bez námitky přijal.

„Je spoutaný a zesláblý, ale stejně se od něj raději drž v bezpečné vzdálenosti,“ doporučil mi pouze.

„Proč? Myslíš si snad, že by mi chtěl ublížit? Tím by Ezechiel nejspíš moc nepotěšil!“ vysmála jsem se jeho varování.

„Zoufalí lidé dělají zoufalé věci… ale to ti, hádám, nemusím připomínat,“ poznamenal, načež mi galantně nabídnul rámě.

Krátce jsem zaváhala, než jsem přijala, protože jsem samozřejmě čekala nějaký podraz, ale on mě kupodivu fakt zavedl před Rielovu celu.

„Hodně štěstí,“ popřál mi, jakmile otevřel těžký dveře a ustoupil, abych mohla vejít dovnitř.

Nutno říct, že jsem s tím zrovna nespěchala. „Kolik mám času?“ vyzvídala jsem místo toho.

„Kolik jen potřebuješ,“ odvětil Adrian s dalším ze svých drobných úsměvů. „Ach, málem bych zapomněl…“ Vsunul ruku do kapsy a když ji zase vytáhnul a já spatřila, co se mu to pohupuje na prstech, skoro jsem zalapala po dechu.

„Řekl bych, že tohle je tvoje, aspoň to mí lidé našli v tvém hotelovém pokoji…“ prohodil s naprosto nevinným výrazem. „Napadlo mě, že bys ho možná chtěla mít u sebe. Pokud opravdu věříš, že je od tvé matky, potom by ti mohl přinést jistou útěchu.“

„Děkuju,“ přinutila jsem se ke křečovitýmu úsměvu.

Dokonce jsem mu dovolila, aby mi ten náhrdelník připnul na krk. Jindy třpytivý kámen byl podivně slepý, mrtvý a bezbarvý, jako kdyby mi chtěl naznačit, že už nemám žádnou naději.

397. díl

        Počkala jsem, dokud Adrian neodešel, a teprve potom jsem zdráhavě vstoupila do Rielovy cely. Nebo spíš kobky – protože tohle označení líp vystihuje tu nevelkou chladnou kamennou místnost se slizkýma zdma a věčně kapající vodou ze stropu. Můžu říct, že v reálu to bylo ještě odpornější místo, než jak jsem ho viděla ve svých představách, v porovnání s ním byla moje cela poměrně útulným pokojíčkem.

Hniloba, která visela ve vzduchu, mi okamžitě ucpala nos a ze vší tý sychravosti a bezútěšnosti mi úplně naskakovala husí kůže. Sem se zamykali lidi, aby se tu nechali shnít zaživa…

A Riel…!

Pevně jsem semkla rty, totálně zhrozená stavem, ve kterým byl. Jo, i tady byl Adrian milosrdný a ušetřil mě předtím evidentních známek toho, že ho kdosi krutě mučil. Horní část jeho těla, kterou rozervaná špinavá košile zakrývala jen minimálně, byla plná tmavých podlitin, hlubokých krvácejících šrámů a ošklivých stop po pálení. Tohle bylo tisíckrát horší než pruhy po bičování, co mu Adrian přikreslil pro efekt v tý svý iluzi.

Ztěžka jsem polkla, oči najednou plný slz, který jsem samozřejmě v duchu sváděla na tu dráždivou plíseň kolem. Jenže faktem bylo, že i když jsem si nebyla v tu chvíli vůbec jistá, jaký city k Rielovi vlastně chovám, zda bych měla být vůbec ráda, že je dosud naživu, pohled na něj mě vyloženě fyzicky bolel. Bylo to prostě… nesprávný… vidět ho takhle… zlomenýho a přikovanýho ke zdi… týranýho a takřka bez života… a naprosto bezmocnýho…

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že jsem přes všechny ty Adrianovy řeči stále doufala, že nás odsud dostane. Vždyť si až doteď uměl vždycky poradit… ochránit mě… Opravdu to dělal jenom kvůli Ezechiel?

Váhavě jsem přistoupila blíž a opatrně jsem se dotkla jeho krku, abych se ujistila, že je ještě živý. Slabý ale celkem pravidelný pulz mě poněkud uklidnil, stejně jako když vzápětí ztěžka pozvedl hlavu a zadíval se mi přímo do očí.

„Je mi to líto…“ vypravil ze sebe chraplavě, skoro bych jeho hlas ani nepoznala. Rty měl žalostně vyprahlý a rozpraskaný a jeho popelavá kůže dávala tušit, že potřebuje víc než jen vodu. Krev…

Aniž bych ho požádala o svolení, zalovila jsem v jeho kapsách po pouzdru s ampulema, ale na rozdíl od mýho snovýho pátrání jsem nebyla úspěšná. Pokud u sebe fakt nějakou krev měl, tak se už kdosi postaral, abych mu ji nemohla dát.

„Rieli…“ vydechla jsem zoufale, bezradná, jak bych mu mohla jinak pomoct. Na druhou stranu… měla bych mu vůbec chtít pomoct? Co když mě celou tu dobu akorát využíval, aby vzkřísil svou mrtvou milenku? Co když všechno, co pro mě kdy udělal, dělal ve skutečnosti pro ni?

„Rieli… Adrian slíbil, že nás nechá jít… jenom mu musíme pomoct…“ začala jsem naléhavě, stále v naději, že mu na mně aspoň trochu záleží. Jenže bylo těžký tu víru udržet, když jedinou jeho reakcí bylo, že zavřel oči a křečovitě zaťal zuby, jako kdyby mu snad mý slova působily nějakou hroznou bolest. Přesto jsem statečně pokračovala.

„Chce vědět, kde je Ezechiel… Já vím, že ti na ní záleží… ale tohle je naše jediná šance… Přece se kvůli ní nenecháme zabít… Já nechci umřít, Rieli…“ Tohle už jsem řekla vyloženě prosebně, protože ať se mi to zamlouvalo nebo ne, ať už byly Rielovy pravý úmysly v minulosti jakýkoli, v tenhle moment můj život závisel na jeho rozhodnutí… na jeho loajalitě vůči Ezechiel… na jeho slepý lásce k ní. „Nenech mě prosím umřít…“

„Izabel…“ Znova se na mě zahleděl, jako kdyby mi chtěl říct něco důležitýho… něco naléhavýho… ale pak si to rozmyslel. „Nemůžu ti pomoct…“

„Tolik ji miluješ?“

Jeho zarytý mlčení mi jako odpověď postačilo. A stačilo mi to i k tomu, abych se vykašlala na diplomacii a prosby a přešla do útoku.

„A to i když ti zabila Eriku?! Tu jsi přece taky miloval! Tolik ses trápil, že jsi o ni přišel! O ni i o vaše dítě! A přesto jsi pořád ochotný ji chránit?!“ vyčetla jsem mu hněvivě.

„Tohle máš od Adriana?“ odtušil Riel a já se to nepokoušela popřít. „Nesmíš mu věřit, Izabel… nemáš ani ponětí, co je doopravdy zač…“

„A ty ano?!“

„Možná.“ Jeho svraštěný čelo prozrazovalo, že se urputně snaží si vzpomenout… vybavit si, co se v minulosti mezi ním a Adrianem přihodilo, ale podle všeho marně, protože to po chvilce soustředění vzdal. „Rozhodně vím, že tě nenechá jen tak odejít.“

„To se ještě uvidí!“ odsekla jsem popuzeně.

Pár minut jsem mlčela a jenom jsem si ho prohlížela… snažila jsem se odhadnout, co se skrývá za tou jeho chladnou maskou… co skrývá přede mnou… Ale já nikdy nebyla dobrým čtenářem lidských povah. A tak jsem se nakonec radši zeptala přímo.

„Pokud bys tím pomohl Ezechiel… ublížil bys mi? Zabil bys mě?“

„Nedokázal jsem tě zabít, ani když jsi to ode mě žádala,“ ohradil se chabě.

„A co kdyby to po tobě chtěla ona?“

Na tohle už odpověď neměl.

398. díl

        Ještě chvilku jsem tam postávala jako pitomec a naivně doufala, že mi přece jen něco řekne… že si to třeba rozmyslí… ale on jen svěsil hlavu a svým mlčením mě dost jasně vybízel k odchodu. Jestli jsem si někdy někde připadala naprosto nevítaná, tak to bylo právě teď tady.

Nechápala jsem, jak mi to mohl udělat… jak se může najednou chovat, jako kdybych byla někým docela cizím! Všechny ty společný chvíle náhle neznamenaly vůbec nic, byly jen jakýmsi výsměchem hozeným mi do tváře! A všechny ty věci, který mi Adrian říkal, se v tomhle novým světle zdály až bolestně pravděpodobný, to jen já byla tak blbá a myslela si, že by mu na mně mohlo skutečně záležet.

I když… v jistým ohledu tomu tak asi bylo… Protože se sakra snažil, aby mě udržel naživu! A proč?! Jen aby se zavděčil svý někdejší milence! Ze vzpomínky na to, jak jsem se od něj nechala ohmatávat a líbat, se mi skoro udělalo špatně. Protože teď už bylo naprosto jasný, že to z jeho strany byl jen chladný kalkul, způsob, jak mě udržet u sebe. A já kráva jsem se mu ještě sama nabízela, jako kdybych neměla vůbec žádnou sebeúctu!

Jo, když vás rodiče nechtějí, tak jste holt vděční za každý kousek pozornosti, který se vám dostane… díky, tati, že jsi ze mě svou neustálou kritikou udělal ideální oběť! A nebo to byl úmysl? Možná jsi to celý naplánoval… domluvil se s Rielem… on bude mít zpátky svou drahou Ezechiel a ty svoji pomstu… jak prosté…

Zaťala jsem vztekle zuby, abych se neponížila ještě víc tím, že se uchýlím ke sprostým nadávkám. Ale nadávat se mi chtělo strašně. A taky Rielovi pořádně ublížit. S jistým pocitem zadostiučinění jsem se pásla na jeho zraněních, jako upír jsem sála jeho bolest a tišila tak tu svou. Možná, že kdybych k tomu dostala příležitost, dokázala bych mu sama ublížit, tak moc mě svou zradou rozlítil.

Jo, Marcell měl pravdu, když mě před ním varoval… aspoň v tomhle ohledu jsem mu měla víc naslouchat… A nebo jsem měla včas utéct, vykašlat se na celý ten zatracený ples! V duchu jsem samozřejmě použila o něco silnější výraz, ale zůstaňme aspoň na papíře v nějakých mezích slušnosti.

„Teď už bys mi snad mohl laskavě říct, proč jsi zůstal a souhlasil, že mě doprovodíš na ten ples! Co tím Ezechiel sledovala, proč to po tobě chtěla?!“ Snažila jsem se, aby to znělo odměřeně, ale mým vlastním uším to pořád připadalo jako kňourání. Ublížená malá holčička, která právě zjistila, že svět je ošklivý místo… K čertu s tím vším! Odmítala jsem skončit takhle! Odmítala jsem být nadále tou poslušnou hodnou Izabelou, která se tolik snaží, aby ji lidi měli rádi! K čertu s Rielem a Ezechiel a jejich společnými plány!

„Ani k tomuhle mi nic neřekneš?! Fajn!“ sekla jsem po něm, můj vztek vydatně přikrmován tím, jak okázale mě ignoroval. Štěstí pro mě, že byl přikovaný a nemohl si arogantně odkráčet, jak bylo jeho dobrým zvykem! „Jenom chci, abys věděl, že hodlám Adrianovi pomoct! Udělám cokoli, aby se mu podařilo tvou milou najít a zabít! A ty mě nemůžeš zastavit! Jaký je to pocit?!“

Nečitelný pohled jeho šedých očí můj nenávistný výbuch poněkud přidusil. „Je mi líto, že ses rozhodla takhle,“ konstatoval pouze a já pochopila, že nic víc z něj nedostanu.

Ta bezmoc pramenící z vědomí, že nic, co řeknu nebo udělám, jím nedokáže pohnout, mě zbavovala posledních zbytků sebekontroly. Měla jsem radši hned odejít, ale já místo toho dál zírala na tu jeho lhostejnou fasádu s dokonale neprostupným výrazem bez jedinýho kousku zájmu, emoce ve mně bublaly a vřely, až už se nedaly dýl potlačovat a já prostě vybuchla.

„Doufám, že tady shniješ, ty hajzle!“ zaječela jsem na něj takřka nepříčetně a pak jsem si pospíšila ven, aby si nevšimnul, jak se mi oči zalily slzama.

Ani vlastně nevím, jestli jsem to aspoň v ten okamžik myslela vážně a nebo jsem akorát toužila ho zranit. Ale nikdy nezapomenu na triumfální úsměv na Adrianově tváři, když jsem se vyřítila na chodbu a vší silou za sebou třískla dveřma.

„Podařilo se ti ho přimět ke spolupráci?“ zeptal se naprosto zbytečně, samolibost kapající z každičkýho jeho slova. „Už jsi, doufám, procitla ze svého romantického snu a uvědomila si, že Gabrielovi na tvé budoucnosti pranic nezáleží. Je teď jen na tobě, jak se rozhodneš… jestli se chopíš příležitosti a začneš konečně řídit svůj život a nebo sebou necháš dál takhle manipulovat. Kdo vlastně jsi, Izabelo? Víš to aspoň ty sama?“

Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct. Protože tuhle otázku jsem si už v duchu položila mockrát, aniž bych se dostala nějak blíž odpovědi. Jako kdyby mi četl myšlenky a ty potvrdily jeho podezření, Adrian chápavě pokýval hlavou.

„Co takhle se zbavit démonů své minulosti a začít úplně znovu? Pokud si to budeš přát, dokážu vymazat tvou paměť… odstranit tíživé vzpomínky, staré chyby a křivdy, aby ti nic nebránilo v tom být konečně šťastná. A já bych si moc přál vidět tě pro změnu šťastnou.“

„Zní to hezky,“ přinutila jsem se k poněkud křečovitýmu pousmání.

Vidina toho, že už bych se nikdy nemusela trápit výčitkama za smrt svých blízkých, byla dosti lákavá, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem ochotná vzdát se i těch hezkých vzpomínek. Co by pak zbylo z mýho života? Co by zbylo ze mě?

399. díl

        Tu noc, zatímco jsem se zimomřivě choulila na starý, tenký matraci, se mi zdálo o Rielovi. O tom, jaký byl dřív… o tom, jak moc mu na mně záleží… Byl to krásný sen, který mě naplnil falešným optimismem, a já se dokonce probouzela s mírným úsměvem na rtech. Ale ten hned pohasnul, když jsem si naplno uvědomila realitu.

Že tu kvůli němu akorát trčím v cele a že ten krásný sen byl jen další z Ezechieliných vzpomínek, který sužovaly mou mysl jako nějaký zhoubný nádor. Litovala jsem, že jsem kdy souhlasila a přijala je, protože nebyly nic než hořkou připomínkou toho, jak moc je pro mě Riel nedostupný. Byl její… a já byla jen nedobrovolným svědkem jejich utajovanýho vztahu.

Ztěžka jsem se posadila a zabořila tvář do dlaní, konečky prstů přitisklý na spánky, jako kdybych tím tlakem mohla z hlavy vypudit všechny cizí vzpomínky. A tehdy jsem si to uvědomila.

To poznání bylo zprvu mlhavý… jen jakási otravná malá muška, která se mihla kolem mě, jen aby se vzápětí vrátila, dotěrnější a neodbytnější. Snažila jsem se to ignorovat, ale nešlo to. A čím dýl jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to znepokojovalo. Přesto jsem se před Adrianem, který mi přišel o něco později popřát dobré jitro a dokonce mi sám přinesl tác se snídaní, tvářila, že se nic mimořádnýho neděje. Stejně jako jsem předstírala, že nevidím dychtivost, s jakou očekává mý vyjádření.

Jo, je to divný, ale i když mě den předtím Riel tak naštval, stejně jsem Adrianovi řekla, že si to všechno musím ještě promyslet. Tak nějak jsem cítila, že je to příliš velký krok, než abych ho udělala v takovým emocionálně nestabilním rozpoložení. Zatvářil se dost rozmrzele, podle všeho po mým výstupu u Riela předpokládal, že už mě má jistou, a dokonce si myslel, že mě přiměje se rozhodnout hned, když mi pohrozí, že v tom případě budu muset strávit noc v cele. Ta představa mě sice nijak nenadchla, ale zase mi to nepřišlo tak hrozný, abych se tím nechala vydírat. A tak jsem v tý vlhký studený místnosti strávila několik hodin neklidnýho spánku.

„Jakpak ses vyspala?“ zeptal se Adrian, jako kdyby mi četl myšlenky, nebo snad z mýho výrazu dokázal poznat, jak moc mě z toho ležení na zemi bolí záda. „Uvědomuješ si, že se trápíš úplně zbytečně?“

„Hm,“ broukla jsem neurčitě a rychle jsem si do pusy nacpala kus slanýho pečiva, abych získala nějaký čas, než mu budu muset odpovědět. „Je to dobrý…“ zahuhlala jsem a i přes mou blbou situaci mě pobavilo, když se Adrian zatvářil znechuceně. Ano, mami, vím, že s plnými ústy se nemluví… uchechtla jsem se v duchu.

„Jsem rád, že ti chutná. Proto bych tě měl asi varovat, že pokud se nedomluvíme, bude tvá další strava vypadat poněkud jinak…“ zkusil na mě lehký nátlak, který jsem se prozatím rozhodla ignorovat.

„Nedáš si se mnou? Nerada jím sama,“ prohodila jsem, než jsem se znova hladově zakousla do rohlíku. Pár drobků mi přistálo na zašpiněný sukni a já je ledabyle smetla na podlahu. „Tohle ubytování má svý výhody!“ zaculila jsem se na Adriana nevinně.

Podezíravě přimhouřil oči. „Jsi dnes ráno nějaká veselá…“

„Myslela jsem, že to si přeješ nebo ne?“ Nalila jsem si z konvice horký čaj a opatrně usrkla. „Navíc mám pro to celkem dobrý důvody.“

„A ty jsou?“ zvedl tázavě obočí.

„Že jsem tu v bezpečí a Riel dostal, co zasloužil?“ navrhla jsem s náznakem vděčnýho úsměvu. „A to všechno díky tobě.“

„Těší mě, že si to uvědomuješ, Izabelo,“ ocenil mou lichotku. „Znamená to tedy, že mohu počítat s tvou pomocí?“

„Opravdu o tý záležitosti musíme mluvit teď u snídaně?“ protáhla jsem nespokojeně obličej. „Potřebuju ještě trochu času… koneckonců to není tak úplně bez rizika, že jo.“

„O jakém riziku to hovoříš?“ nechápal Adrian.

„Že někdo tak mocný, jako byla Ezechiel, má určitě svý přívržence. A pokud se dozví, že jsem ti pomohla ji definitivně zlikvidovat, tak se jim to asi nebude moc zamlouvat. Prostě nechci strávit zbytek života tím, že se budu ohlížet přes rameno. Rozumíš mi?“

„Můžu tě ujistit, že pokud se o ni nepostaráme, tak ani nebudeš mít příležitost se moc dlouho přes to rameno ohlížet, protože bez mé ochrany tě dostane velice brzo,“ konstatoval Adrian s neskrývanou samolibostí. „Navíc si děláš zbytečné starosti. Mezi upíry není už nikoho, kdo by ji pamatoval, Frederico byl poslední.“

„Možná. Ale o někom tak důležitým určitě existujou písemný záznamy. Stačí, aby si je někdo přečetl a začal se šťourat v minulosti…“ namítla jsem, třebaže jsem nepochybovala, že o tohle se už Adrian v minulosti postaral. Stačilo si vybavit Marcellova slova o chybějícím dílu kroniky… a Rielův postřeh o tom, jak se Adrian během plesu ochomýtal kolem knihovny, a dát si dvě a dvě dohromady.

A kdybych náhodou nebyla dost bystrá, abych na tu spojitost přišla sama, pak si to kdosi pojistil tím, že mi onen ukradený svazek nacpal pod matraci.

400. díl

        Zatím jsem si z tý kroniky nic nepřečetla, protože chabý světlo dohořívajících loučí z chodby stačilo stěží na rozluštění zlatem vykládanýho titulu, ale na zažloutlý stránky textu plnýho ozdobných kliček, co byl navíc podle všeho psaný brkem, už ne.

Netušila jsem kdo a za jakým účelem mi tu kroniku během spánku přinesl a nebyla jsem si ani jistá, jestli to chci vědět. Navíc mě znepokojovalo, že jsem tu cizí návštěvu zaspala. To jsem byla tak unavená a nebo za tím bylo něco jinýho? A nebo je možný, že tam ten svazek ležel už delší dobu? Možná vůbec nebyl určený mně…

„Můžu tě ujistit, že ani předtím bys v chillonské knihovně nenašla o Ezechiel podrobnější zmínku, natožpak teď, když byl hrad vypálen do základů. Věř mi, důkazy o její existenci byly už zničeny… teď už jen zbývá zničit i ji,“ prohlásil Adrian sebevědomě a jeho úsměv nenechával prostor pochybnostem o jeho odhodlání svůj úmysl uskutečnit. A taky to dokazovalo, že on mi tam tu knihu rozhodně nenechal.

„Chci mluvit s Rielem,“ změnila jsem bez varování téma hovoru a odložila hrnek na tác ve znamení, že už jsem se snídaní skončila. A abych svý přání ještě zdůraznila, rovnou jsem se vydrápala na nohy a zamířila ke dveřím, který se Adrian ani nenamáhal za sebou zavřít.

„Proč? Stále doufáš, že se ti ho podaří přesvědčit?“

Jeho posměšný tón mě nemohl zastavit, i když musím říct, že mě celkem překvapilo, že se o to nepokusil on sám. Asi si byl natolik jistý Rielovou oddaností Ezechiel a nebo příliš pyšný, než aby se k něčemu takovýmu snížil. V každým případě jsem tím získala možnost zeptat se Riela na pár otázek, aniž bych se musela obávat, že tím vzbudím Adrianovo podezření.

Ani tentokrát hned nezareagoval na mou přítomnost, teprve když jsem se jemně dotkla jeho ruky, pozvedl trochu hlavu, aby na mě zamžoural zpod zcuchaný hřívy svých vlasů.

„Jak ti je?“ plácla jsem bez rozmýšlení a poněkud v rozpacích. Nechápala jsem, proč se v jeho společnosti cítím tak provinile, a nenáviděla jsem se za tu slabost, přesto jsem si nemohla pomoct. Nedokázala jsem se prostě zbavit pocitu, že mu něco dlužím.

Trpký ušklíbnutí zkřivilo na okamžik jeho rysy. „Jak asi…“

„Zkusím poprosit Adriana, aby ti dal nějakou krev,“ pokoušela jsem se ho povzbudit. A nebo to bylo jenom moje svědomí, který jsem se snažila uchlácholit?

„To nemusíš.“

„Chci to udělat,“ odvětila jsem s důrazem na prvním slově a snažila se nedat najevo, jak moc mě jeho chlad zraňuje.

Odpovědí mi bylo akorát mlčení. A jeho upřený pohled, kterým si mě přeměřoval, a který jsem zatvrzele opětovala.

„Co tu vlastně pohledáváš? To on tě za mnou zas poslal?“ promluvil nakonec neochotně.

„Ne. Potřebuju něco vědět… Pravdu…“ přiznala jsem bez vytáček, protože jsem netušila, kolik času mi Adrian dopřeje, než si pro mě přijde.

„O čem?“

„O tobě… A Ezechiel…“ Jen s přemáháním a značnou dávkou maskovanýho znechucení jsem byla schopná vyslovit nahlas její jméno. Kdoví proč mělo tak divnou příchuť na mým jazyku.

„Proč?“

„Protože se chci rozhodnout správně.“

„Měl jsem za to, že už ses rozhodla.“

Odmítavě jsem potřásla hlavou. „Byla jsem… naštvaná…“ Pokusila jsem se, aby to vyznělo omluvně, ale nevím, jestli jsem uspěla. Každopádně dál jsem zajít nehodlala, protože ani on v tom přece nebyl bez viny. Tak proč bych měla být ta jediná, která se omlouvá? Proč jsem sakra vůbec cítila nějaký nutkání se mu omlouvat?!

„A co se změnilo?“ Pořád ten upřený pohled, jako kdyby ode mě něco očekával… ale co? Co?!

„Nic. Jenom mi došlo, že to, co jsem udělala, nebylo… správný.“ Jo, asi jsem začínala na tom slovu lpět. Palce nahoru pro skauta Izabelu! ušklíbla jsem se v duchu sebekriticky.

„Je skoro dojemný, jak se vždycky snažíš zachovat správně. I za cenu vlastního života,“ poznamenal Riel s náznakem jemnýho pousmání.

Neuvědomovala jsem si plný význam jeho slov, ale dotkly se mě, protože jsem za nima mylně tušila posměch. „Měl bys za to být rád!“ ohradila jsem se dotčeně proti tý domnělý křivdě a on okamžitě zvážněl.

„To nejsem,“ konstatoval věcně, aniž by se obtěžoval k tomu něco víc dodat.

Nespokojeně jsem se zamračila. Takhle jsem si náš rozhovor teda nepředstavovala! „Co ode mě vlastně čekáš?! Co bych podle tebe měla udělat?!“ vyjela jsem na něj podrážděně.

„Těžko říct.“ Chvíli na mě mlčky zíral, než zase promluvil. „Nejspíš to, co ses rozhodla udělat včera. Koneckonců neříká se snad, že první rozhodnutí bývá většinou správný?“

Dopáleně jsem semkla rty. Co tím jako naznačuje?! To mám fakt Adrianovi pomoct?! To mu tak málo záleží na vlastním životě?! Nebo životě Ezechiel?! O co mu jde?! Co tím vším sleduje?!

„Moc přemýšlíš, Izabel,“ skoro si povzdechl Riel. „Vždycky jsi moc přemýšlela…“

Zase jsem za těma slovama vycítila cosi víc, ale co to bylo, to mi opět uniklo.

Slepá a hluchá, to jsem tehdy byla. Možná to byly zraněný city a uražená ješitnost, který mi bránily uvědomit si pravdu. A nebo se tomu bránila moje mysl, tak dlouho setrvávající v klamu, až zcela otupěla. Proč je o tolik snazší uvěřit lžím?