Díl 291-300

Marcell odjíždí na pohřeb a zanechává Izabelu s Filipem, jejím novým učitelem etikety a Vladanem, který na ni má dohlížet. Díky malé lsti se Izabele podaří zkontaktovat Riela, i když jejich setkání rozhodně neprobíhá tak, jak si to představovala. A s tím, že oba skončí v blázinci, už vůbec nepočítala.

291. díl

        Večeři venku jsem nějak přetrpěla a i když Marcell nebyl mýma způsobama nijak uchvácen, ani se nezdál být vyloženě pohoršen. A k mý úlevě se už o mým údajným poslání ani slovem nezmínil. Zřejmě mi řekl všechno, co měl v úmyslu, a neviděl důvod, proč se k tomu tématu znova vracet. Místo toho se se mnou pokoušel vést nezávaznou konverzaci, která mě záhy přestala bavit, a tak jsem byla nevýslovně ráda, když jsme se po nějaký době konečně zvedli k odchodu. Cestou do bytu jsme oba mlčeli a mám pocit, že jsem si na chvilku i zdřímla, ale pokud jo, tak to Marcell nijak nekomentoval. Teprve když za náma zaklaply dveře a já s útrpným zasténáním shodila boty z nohou, opět promluvil.

„Zítra se k nám na snídani připojí tvůj učitel, tak na něj zkus udělat dobrý dojem,“ upozornil mě, zatímco mě sledoval nesouhlasným pohledem.

Elegantní střevíčky na ukrutně vysokým podpatku teď ležely na zemi jako dvě zastřelený labutě a já se ani neobtěžovala srovnat je ke stěně. Byly jednou z těch pár věcí, který vybral Marcell, a i když bych si je já sama nikdy nekoupila, musela jsem ještě před večeří uznat, že se k těm temně fialovým šatům výborně hodí. To jsem ovšem netušila, jaký muka si v nich prožiju…

„A proč vlastně potřebuju učitele?“ zeptala jsem se otráveně. „Copak mi to pomůže nějak zlepšit ty mý zvláštní schopnosti?“

„Ne, ale zlepší to tvé ostatní schopnosti a vzhledem k tomu, že potřebujeme, abys na tom plese působila… věrohodně, tak se snaž od Filipa pochytit co nejvíc.“

„Jasně, protože je pro vás nepřijatelný, aby vám s těma andělama pomohl někdo, kdo nemá královský manýry, co?“ prohodila jsem kousavě a s lítostí jsem zavzpomínala na hrdiny komiksů. Po nich nikdo žádnou zvláštní znalost etikety nepožadoval, stačilo, aby zachránili svět. Zatímco upíři by při tom zachraňování pravděpodobně trvali na white tie dress codu a pokud by ho nesplnili, bez milosti by je za to hrubý opomenutí popravili.

„A ten Filip… on je taky upír?“ zeptala jsem se poněkud mírnějším tónem, když jsem pochopila, že se Marcell k tý mý předchozí poznámce vyjadřovat nebude.

„Ne, představ si, že některým jedincům stačí i krátký lidský život k tomu, aby pochopili jednoduchá pravidla etikety,“ odvětil můj bráška posměšně. „Nicméně patří k našim přívržencům, takže až dostaneš chuť na krev, nemusíš se upejpat.“

Vytřeštila jsem na něj oči, naprosto šokovaná tím, co naznačoval. Nedokázala jsem si představit, že bych někomu pila krev… jako živýmu! Bohatě mi stačila ta zkušenost s Nikolou!

„Marcelli, já…“ začala jsem pomalu, ale jeho pobavený zasmání můj protest okamžitě utlo.

„Nemyslel jsem to tak, že bys měla vysát Filipa! Hádám, že i přes jeho oddanost našemu druhu by se mu to nejspíš moc nezamlouvalo. Měl jsem na mysli, že až dostaneš chuť na krev, nemusíš se před ním zdráhat nabídnout si z chladničky,“ uvedl to Marcell na pravou míru a znova se zasmál.

„Jo… díky za cennou informaci,“ pronesla jsem poněkud škrobeně, dotčená tím, že se baví na můj účet, a koukala jsem se co nejrychleji ztratit do svýho pokoje.

Ale ani tam jsem nenalezla kýžený klid. A mohla jsem si za to úplně sama, protože už jsem dobře věděla, co se stane, když před spaním budu myslet na mámu. Jenže jsem si nemohla pomoct. A taky jsem tak trochu doufala, že se mi třeba tímhle způsobem dostane nějakých odpovědí. Hrozně moc jsem totiž toužila zjistit, jak se to s Rielem vlastně má. Jestli je dobrý a nebo ne. Protože jestli jo… jestli jo, tak udělám cokoli, abych mu pomohla získat jeho sestru zpět, přislíbila jsem si v duchu, než jsem odhodlaně zavřela oči.

Čekala jsem, že až usnu, ocitnu se v nebi – teda samozřejmě, že ne já osobně, ale že uvidím máminy vzpomínky z tý doby. Místo toho jsem se nacházela v jejím ateliéru, který bych poznala snad i poslepu, jen podle tý vůně barev. Máma ale nemalovala, stála u stěny poblíž malýho stolku a vyhlížela, že kdyby se o ni neopírala, sesula by se vzápětí k zemi. V levý ruce křečovitě svírala sluchátko, v pravý krajkový kapesníček, kterým si co chvíli otírala oči.

„Takže pro tebe skutečně pracuje někdo toho jména?“ ujišťovala se a i když se snažila, hlas se jí přesto slabě chvěl.

„To ano. I když nechápu, proč se na to ptáš,“ zněla tátova rázná odpověď. „Už jsem ti přece slíbil, že se o Izabelu postarám. Bude to v pořádku, Aničko.“

„Ale já bych ráda, kdybys ji dal na starost právě jemu,“ trvala na svým s umíněností, kterou jsem u ní nikdy nezažila. „Mám pocit… Ne, *vím*, že on ji dokáže ochránit.“

„Ty ho snad znáš, že můžeš něco takového tvrdit?“ podivil se táta.

„To ne. Ale… když jsem byla tam nahoře… jeden z andělů mi o něm pověděl…“

„A co přesně ti řekl?“ otázal se táta natolik ostře, až sebou máma polekaně trhla.

„Že… že kdyby Izabele hrozilo nebezpečí, potom je on ten jediný, kdo nám může pomoct. A že se na něj mám zeptat tebe…“ vypravila ze sebe spěšně, snad z obavy, aby tátu ještě víc nenaštvala.

„A tobě připadá doporučení od anděla jako dobrá věc?!“ nevěřil táta svým uším. „Copak už jsi, Anno, zapomněla, že jsou to právě andělé, kdo usilují o její život?! Čím je vůbec tenhle muž tak výjimečný, že bych mu měl svěřit svou jedinou dceru?!“

„Je připraven pro ni zemřít,“ řekla máma prostě. „A už to prý dokonce jednou udělal.“

292. díl

        „Co tím myslíš?!“ obořil se na ni táta zlostně a já si uměla živě představit, jak nevlídně se v tu chvíli tváří. Protože už jsem měla tu čest zakusit podobnou jeho náladu na vlastní kůži.

„Nezlob se, Alexi, prosím,“ chlácholila ho máma okamžitě. „Já o tom opravdu nic víc nevím, řekl mi akorát tohle.“

„A to ses ani nezeptala, co to má znamenat?!“ nechápal to, ale přece jen se trochu uklidnil.

„Samozřejmě že ano. Ale odmítl mi cokoli dalšího sdělit. Prý by nebylo moudré o tom hovořit. A navíc to podle něj není zas tak důležité.“

„Že ne?! Mně to tedy připadá zatraceně dost důležité!“ důrazně nesouhlasil s oním andělem táta.

„Alexi… v čem je vlastně problém?“ otázala se máma tiše, skoro nesměle. „Říkal jsi, že je jedním z tvých lidí… pokud ano, tak mu přece věříš, ne? Proč je pro tebe tedy nepřijatelné svěřit mu naši dceru?“

„Neboť o něm vím věci, které se mi nezamlouvají. A mezi svými lidmi ho mám jen proto, že mi to přijde bezpečnější než ho pustit z dohledu,“ přiznal táta stručně, zjevně neochotný zacházet do větších podrobností, ale mámu tím nepřesvědčil.

„A co přesně se ti na něm nezamlouvá?“ vyzvídala neodbytně.

Byla jsem zvědavá, jestli jí táta přizná, jak získává nový lidi, ale když se o tom rozhodl pomlčet, nijak zvlášť mě to nepřekvapilo. Ono by bylo dost těžký zpochybňovat něčí důvěryhodnost poté, co by odhalil svý vlastní hříchy.

„Že s největší pravděpodobností zabil svou těhotnou přítelkyni,“ sdělil jí pouze a mně se chtělo řvát na protest. Protože Erika sama nevěřila, že by jí byl Riel schopný ublížit. A já její názor sdílela. Jasně, Riel nebyl svatej, taky se dopustil odsouzeníhodných činů, ale v tomhle byl prostě nevinně!

„S největší pravděpodobností? Jak tomu mám rozumět, Alexi?“ špitla máma a kapesníčkem si opět osušila svý pláčem zarudlý oči.

„Riel byl napaden upírem a abych ho zachránil, dal jsem mu svou krev. Varoval jsem ho, že by měl jít se mnou, ale on byl příliš tvrdohlavý, než aby poslechl. Přidělil jsem k němu jednoho ze svých lidí, aby na něj dohlédnul, a v případě, že se začne proměňovat, mě okamžitě vyrozuměl, jenže ten naneštěstí selhal. Když jsem se konečně dostal na místo, byla ona dívka už mrtvá. Co mrtvá… byla takřka rozervaná na kousky,“ dokončil táta svý vyprávění kouzelným detailem a já ho za to nenáviděla.

„A nemohl to udělat někdo jiný?“ ptala se máma, očividně neochotná uvěřit, že by se onen vyvolený mohl dopustit tak odpornýho skutku.

„Nikdo jiný tam v tu dobu nebyl a dveře byly zamčené zevnitř,“ pronesl táta nemilosrdně, ovšem já už o tom věděla svý. Protože Erika přece tvrdila, že mě tam tu noc viděla. A jakkoli to bylo absurdní, neměla jsem důvod jí nevěřit. Zdálo se, že jsem k vidění na opravdu nečekaných místech… a snad pokaždý přitom někdo zemře – Erika… David… máma… Dalo by se skoro říct, že lidem fakt nenosím štěstí…

„Jestli se opravdu dopustil vraždy, proč jsi ho hned neudal, Alexi?“ snažila se tomu máma porozumět. „Je to proto, že se jistým způsobem cítíš za její smrt odpovědný? Protože jsi ho nechal jít za ní?“

„Naznačuješ snad, že to byla moje chyba?!“ zavrčel na ni táta hněvivě, ovšem tentokrát to s mámou ani nehnulo.

„Ne, Alexi, domnívám se, že ty sám to považuješ za své osobní selhání,“ pronesla s empatií, jaký jsou schopní snad jen andělé. „Chtěl jsi ho zachránit… a místo toho přišel o život někdo jiný. Kdoví… možná to tak mělo být od začátku … možná to byla jen nešťastná souhra okolností. Přesto nevěřím, že by ses ho ujal, kdybys o jeho vině neměl aspoň malou pochybnost.“

„Anno, ty to stále nechápeš… nejde jen o tohle!“ ztrácel táta rychle trpělivost, nejspíš znepokojen tím, že byl nařknut z obyčejný nesobecký laskavosti. „Kdybys jen viděla Riela v akci! Žádný z nečistokrevných upírů se mu v boji ani náhodou nevyrovná! A z těch čistokrevných jenom pár! To přece nemůže být samo sebou! Byl přece původně člověkem, není možné, aby byl takhle zdatný!“

„To akorát dokazuje, že se ten anděl nemýlil, když mi ho doporučil jako Izabelina ochránce,“ vyvodila si z toho máma svůj vlastní závěr a já div nevyprskla smíchy.

Protože jsem si dovedla představit, jak z toho musí být táta nepříčetný. A zoufalý. Vzápětí mě mý veselí přešlo. To když jsem si uvědomila, jak moc jsem mámě po celý ten čas křivdila. Tolikrát jsem ji nařkla z nezájmu, z lhostejnosti… Tolikrát jsem jí vyčetla, že se věčně toulá někde v oblacích a nevnímá lidi a problémy kolem sebe. Jenže… co když ona akorát odmítala vnímat věci, které za to nestály? Proč by se jimi měla trápit a zdržovat, pokud cítila, že nejsou podstatné? Pokud to věděla. Z jejích vzpomínek a ostatně i z těch mých bylo patrný, že kdykoli se jednalo o nějaký stav nouze, neváhala bojovat za to, v co věřila. A v tomhle případě to byl Riel.

Když táta posléze kapituloval a přislíbil jí, že mě svěří do jeho rukou, nemohla jsem než ji obdivovat. A zároveň proklínat za to, že jen kvůli ní jsem střetla svýho Rhetta.

293. díl

        Ještě chvíli jsem počkala, dokud máma nezavěsila sluchátko a nevrátila se ke svýmu malování. S nostalgickým úsměvem jsem sledovala, jak se s každým dalším tahem štětce její ustaraný výraz vytrácí, dokud ho docela nenahradil jiný, jenž by se dal skoro nazvat spokojeným. Miluju tě, mami, pronesla jsem v duchu a potom jsem se ke svý úlevě prostě probudila.

Skoro okamžitě jsem si uvědomila, že mám tváře mokrý od slz a plný nos a že si strašně moc přeju, aby do pokoje znenadání vpadnul Riel a se šarmem sobě vlastním mi řekl, ať nebulím, že mu to trhá uši. Samozřejmě, že se nic takovýho nestalo, ale už jen ta vzpomínka mě přiměla se poněkud uklidnit. Protože teď nebyl čas prolívat slzy, ale jednat. A pokud pro mě fakt umřel, můžu být snad tak nevděčná a nepokusit se mu to aspoň trochu splatit?

Po špičkách jsem se vyplížila z pokoje a doufala, že Marcellovy věci jsou pořád tam, kam je po našem příchodu odložil, totiž na nízký komodě v předsíni. Vítězoslavně jsem se pousmála, když jsem zahlídla jeho mobil, povalující se hned vedle svazku klíčů od bytu a kdovíčeho ještě a klíčů od auta, jenže dlouho jsem se neradovala. Jasně, dalo se čekat, že to bude mít zaheslovaný, ale proti veškerý logice jsem stejně doufala v nemožný. Vždyť jak jsem měla zkontaktovat Riela, když si na něj nepamatuju číslo a vůbec netuším, kde by se tak mohl zdržovat?

Jenže naneštěstí se zdálo, že z Marcellova telefonu žádnou užitečnou informaci nedostanu. Zklamaně jsem ho zase odložila a přesunula se radši do kuchyně, abych se napila. Sklenici vody jsem do sebe obrátila skoro naráz a potom jsem se podstatně nápadněji než prve vrátila zpátky do pokoje.

Notnou chvíli jsem akorát zírala do stropu a dumala, co si počít. A když už jsem si začínala skoro zoufat, přišel ten spásný nápad… Bylo to tak jednoduchý, až jsem nedokázala pochopit, že mě to nenapadlo hned. V duchu jsem pořešila pár detailů svýho právě se rodícího plánu a s ulehčením jsem si vydechla. Pokud všechno půjde dobře, možná už pozítří zase uvidím Riela…

Ta představa mě povzbudila natolik, že jsem udělala něco, čemu jsem se do tý doby zatvrzele vyhýbala. Zavřela jsem oči a usilovně myslela na Viktora… mýho pozornýho hostitele a tátova někdejšího pomocníka. Ani nevím, co jsem si od toho vlastně slibovala, ovšem na tu smršť negativních emocí, která mne okamžitě zachvátila, jsem připravená nebyla… Natož pak na tátu, který byl doslova nepříčetný vzteky.

„Neřekl jsem ti snad, abys na něj dohlédnul, a dal mi včas vědět?!“ zařval na Viktora, sotva shodil ze zad zakrvácený bezvládný břímě. Riel…

„Nejsem jeho chůva, abych ho neustále hlídal!“ ohradil se Viktor a jakkoli jsem ho nenáviděla, tu odvahu jsem mu záviděla. Protože já bych tátovi v podobný náladě neodporovala ani náhodou! „Proč jste ho sem vůbec přinesl?“ zeptal se ještě nechápavě a znechuceně si prohlížel nehybnou postavu na zemi.

„Proč?!“ opáčil táta zlostně. „Protože je jedním z nás, pokud jsi na to už ráčil zapomenout! A to díky tobě!“

„Už jsem Vám říkal, že já ho na ten seznam nedal! Znám dobře kritéria výběru!“ bránil se Viktor vehementně, ale jeho kuráž poněkud opadla, jakmile táta přistoupil blíž a nepřívětivě se na něj zamračil.

„Možná! A možná jenom nechceš přiznat, že jsi ho důkladně neprověřil!“ pronesl, náhle ledově klidný. Ovšem jeho hlas si v ničem nezadal s ostřím Rielovy katany. „Zatraceně, Viktore, nebereme nikoho, kdo má rodinu nebo vážnou známost! A tenhle kluk měl oboje! Až dodnes!“

„Já ho na ten seznam nedal!“ trval na svým Viky, i když o poznání mírněji. „Už jsem Vám dal svý slovo, co po mně teda ještě chcete?!“

„Aby ses o něj postaral!“ odvětil táta a zraky jich obou se upřely na Rielovo bezvládný tělo. „Je mi jedno, jak to zařídíš, ale do hodiny ať je umytý a čistě oblečený, rozumíš?! Tohle snad zvládneš lépe než svůj předchozí úkol!“ poznamenal ještě uštěpačně.

„To neudělám!“ řekl Viktor rozhodným tónem a pro větší důraz si ještě založil ruce na prsou. „Tohohle… odpadu se ani nedotknu!“

„Pokud chceš i nadále pracovat pro mě, tak ti nic jiného nezbývá!“ varoval ho táta. „Ber to jako lekci… aby sis příště dával větší pozor!“

„Nemáte mi proč udílet nějaké lekce, když jsem se vůbec ničeho nedopustil!“

„Potom to ber jako pomoc bližnímu svému! Ať tak či onak, buď uposlechneš a nebo se odsud okamžitě kliď!“

A Viktor se klidil. Plný nenávisti a touhy po pomstě, kterou před svým odchodem neváhal tátovi vyjevit. Ale ten se jen zasmál.

„Červ jako ty mi nemůže uškodit! Ostatně sám nejlépe víš, že na ničem nelpím tolik, abys to proti mně mohl použít!“ holedbal se sebevědomě.

Jak hrubě tehdy podcenil jeho vytrvalost a zášť! Protože když o nějaký čas později obdržel Viktor dosti pozdní telefonát a jakýsi mužský hlas ho požádal, zda by mohl vyhledat a zajistit Alexandrovu dceru, byla to přesně ta příležitost, na kterou tak dlouho čekal. A on ji hodlal náležitě využít...

294. díl

        Všechno to noční putování cizíma vzpomínkama mě zmohlo natolik, že jsem během oný důležitý snídaně s Marcellem a mým novým učitelem sotva udržela oči otevřený. A s mou pozorností to bylo ještě horší. Což samozřejmě ani jednomu z nich neuniklo.

„Copak jsi v noci nespala, že vyhlížíš takto?“ zamračil se na mě Marcell nepřívětivě, když jsem se neohrabaně pokoušela nanést vrstvu džemu na křupavý rohlíček a ta proradná jahodová břečka odmítla spolupracovat a s nepříliš libým mlaskavým zvukem přistála na mým talíři. A nejenom tam, uvědomila jsem si vzápětí, když jsem zachytila bráchův útrpný pohled a sledovala ho až k nehezký skvrně na mý sněhobílý halence s jemným fialkovým proužkem.

„Jejda, jsem to ale nešika!“ pokusila jsem se to obrátit v žert, ale výrazy obou mužů zůstávaly stejně odsuzující. Otráveně jsem tu rudou hmotu nabrala na lžíci a strčila do pusy. A v duchu jsem si říkala, ať se klidně vzteknou!

„Už chápu, proč jsi mě zavolal, Marcelli,“ pronesl Filip a jeho hubený obličej s pečlivě upraveným knírkem vyjadřoval jasný znechucení nad mýma způsobama.

Ani netuším, kolik mu tak mohlo být, kdybych musela, hádala bych něco mezi čtyřiceti a padesáti roky. V bezchybně vyžehlený košili a světlých kalhotách působil děsně škrobeně, třebaže to bylo poměrně ležérní oblečení, a jeho dokonalý účes tomu dojmu jenom nahrával. Dopředu mi bylo jasný, že s tímhle pánem se fakt neshodnu.

„Nu, to víš, strávila až příliš času mezi lidmi. Bez urážky, Filipe,“ zareagoval Marcell přezíravě, ovšem jeho společník nejen že se neurazil, ale navíc souhlasně přikývnul.

„Je to poznat. Naneštěstí,“ poznamenal, zatímco mě podrobil dalšímu zevrubnýmu průzkumu, jako kdyby mu nestačil ten při našem seznamování. „Ale s jejím vzhledem to není zase tak tragické. Pokud tedy pominu onu nevzhlednou skvrnu na halence. Vlasy celkem upravené, střih vyhlíží solidně, nehty čisté a ošetřené manikúrou, oblečení kvalitní a dobře padnoucí…“ vyjmenovával postupně a já měla chuť na něj vycenit zuby, aby je mohl taky zkontrolovat. V životě jsem se necítila tak ponížená jako teď, když mě ten cizí člověk rozebíral a hodnotil podle tak povrchních kritérií! Copak už vůbec nezáleželo na charakteru?! Docela jsem litovala, že jsem nezůstala neučesaná, nenamalovaná a neoblíkla si vojenský mundúr, třeba by z pohledu na mě Filipa kleplo a já bych tak byla ušetřená jeho dalších komentářů!

„Buď k ní, prosím tě, shovívavý, teprve se chystá vstoupit do vyšší společnosti,“ orodoval za mě Marcell a podle všeho se ani náhodou nechystal přiznat, že na mý proměně má největší zásluhu on sám. Proč si taky dělat ostudu, že jo?

„Shovívavý? Dnes možná… ale čas nás příliš tlačí, než abychom jí ten luxus mohli dopřát opakovaně. Předpokládám, že taneční průpravu také nemá,“ konstatoval kriticky, zatímco Marcell měl aspoň tu slušnost, že se na mě tázavě zadíval.

„Chodila jsem do tanečních,“ ohradila jsem se ostře, protože se mi nezamlouvalo, že se ke mně Filip chová jako k nějakýmu barbarovi. A vzápětí jsem si přála, abych tohle nikdy nevyslovila!

„Do tanečních?“ pozvedl pobaveně obočí. „To je potom jiná! Už se nemohu dočkat, až mě poctíte tancem, slečno Izabelo!“

Ztěžka jsem polkla. Jo, do tanečních jsem fakt kdysi chodila, v tom jsem nekecala, ale už to bylo poměrně dávno, takže jsem měla vážný pochybnosti, že mi dosud nějaký kroky utkvěly v paměti. Ale přiznat to nahlas? Ani náhodou, mám přece svou hrdost!

„Nevidím důvod, proč se teď zdržovat tancem,“ pronesla jsem s předstíranou rozhodností. „Myslím, že tu jsou oblasti, kterým bychom se měli věnovat spíš.“

„Slečno Izabelo, možná Vás to překvapí, ale ona společenská událost, na kterou se Vás Marcell chystá vzít, se nazývá ples a na tom se obvykle tančí,“ ozřejmil mi Filip s blahosklonností, díky níž jsem okamžitě zatoužila kydnout kus džemu i na něj. „Osoby, které se z nějakého důvodu nemohou tance zúčastnit, duchaplně konverzují. Ovšem ve Vašem případě bych to viděl spíš na ten tanec….“ dodal ještě rádoby laskavě.

Zaťala jsem zuby a počítala do pěti, než jsem znova promluvila. „A tohle je jako slušné?! Můžete mluvit sebespisovnějš, ale pořád zůstává faktem, že mě tu sprostě urážíte!“ pronesla jsem tak klidně, jak jen jsem toho byla v daný situaci schopná.

„Ale, ale… dáma má očividně temperament…“ prohodil Filip téměř potěšeně. „Tak toho se musíme zbavit jako prvního, jinak bychom se daleko nedostali.“

„Jo, vážně? Tak to mi asi budete muset udělat lobotomii, Herr Filip!“ procedila jsem sarkasticky, přičemž to oslovení nebylo nějakou ubohou narážkou na jeho takřka árijský vzhled a chování nacistickýho důstojníka, ne, takhle se mi ten magor doopravdy představil!

A zdálo se, že ho můj návrh zaujal, protože se tak nějak potutelně pousmál. „To zřejmě ano, slečno Izabelo.“

Vrhla jsem na Marcella znepokojený pohled a dost mě uklidnilo, když mírně zavrtěl hlavou. To mi dodalo odvahu k další reakci.

„Takže se dá říct, že všichni z tý Vaší vyšší společnosti prodělali lobotomii?“ zeptala jsem se sladce.

„Ne, někteří se tak už narodili,“ odvětil Filip s frňákem div ne nahoru, než mu o chvilku později došlo, jakou perlu to právě vyřkl.

Vyprskla jsem smíchy a když mu Marcell vzápětí ironicky poděkoval za tu poklonu, bavila jsem se ještě víc.

„Správná dáma se neřehtá jako kůň!“ snažil se Filip rychle vklouznout zpátky do svý role vychovatele, ale jeho slova zanikly v další salvě mýho skoro hysterickýho smíchu.

„Tak dost už! Podobné chování nehodlám tolerovat!“ pronesl varovným tónem, ze kterýho jsem si ovšem moc nedělala. Teda přinejmenším do tý doby, než se zvedl ze židle a v ruce sevřel svou vycházkovou hůl natolik pevně, až mu klouby zbělely. A po celou tu dobu ze mě nespouštěl ty svý mrtvolně bledý oči.

295. díl

        Nebyla jsem si jistá, jestli se zvednul k odchodu a nebo proto, aby mě zbil, a proto jsem pro jistotu vyskočila taky. A rychle couvla z jeho dosahu směrem k Marcellovi, který se novým vývojem událostí zatím nijak nevzrušoval.

„Nyní tě řeč přešla?!“ vysmál se mi Filip, zatímco si mě pořád přeměřoval lehce vražedným pohledem. A hrozba v jeho hlase nešla přeslechnout.

„Neopovažujte se mě dotknout!“ chtěla jsem ho suverénně varovat, jenže nakonec to ze mě vylítlo spíš jako ustrašený zapištění. Znova jsem se podívala na svýho bráchu, ovšem ten nevyhlížel, že by se v nejbližší době hodlal do naší malý debaty zapojit. Očima jsem zalítla ke dveřím a v duchu počítala, kolik času by mi asi zabralo se k nim dostat. Nejspíš celou věčnost… usoudila jsem jen malou chviličku předtím, než jsem byla zcela nečekaně a hrubě přimáčknuta ke zdi a Filipova hůl mi bez jakýchkoli servítků drtila ohryzek.

„Budeš se chovat slušně, slečinko, rozumíš? Protože já ti podobné móresy rozhodně trpět nebudu!“ syknul na mě takřka nenávistně a já se zmohla akorát na souhlasný zamrkání. Jasně, samozřejmě, že jsem ho mohla skolit bleskem, jenže – ač se to stydím přiznat – mě ten jeho útok zaskočil natolik, že jsem na to ani nepomyslela.

Když mě konečně pustil a já si třesoucí rukou třela pohmožděný krk, bylo mi skoro do breku. Jo, uznávám, že jsem ho možná trochu provokovala, ale je to snad důvod, aby mě zmrzačil?! Poněkud bezvládně jsem klesla na nejbližší židli a naprosto mě odrovnalo, když mi Marcell, jakoby se vůbec nic nestalo, podal můj šálek s čajem a ještě mi úslužně dolil.

„Tohle nemůžeš myslet vážně,“ vypravila jsem ze sebe s obtížema. „Jestli fakt trváš na mý převýchově, tak mi najdi někoho, kdo mě během toho procesu nezabije!“

„Na co si vlastně stěžuješ, Izabelo? Vždyť sis to zavinila sama,“ nemínil se Marcell mou stížností zabývat. „Podle mě Filip právě prokázal, že je více než schopný zhostit se role tvého učitele.“

„Vážně? Zajímalo by mě, jak by ses tvářil, kdybych se bránila… a nemyslím pěstma…“ naznačila jsem tak, aby se dovtípil, a přitom jsem to nemusela říct naplno. Nepřišlo mi zrovna moudrý odhalovat podobnou věc před někým cizím.

„Domnívám se, že tvá obava z následků onoho zákroku je větší než má z toho, že bys to udělala, Izabelo. Protože tohle je něco jiného než hrátky s andílky. Na tohle by ti jistě zbyla dost nehezká vzpomínka.“

„Pokud by mi to zachránilo život, tak bych ani tak neváhala!“ ubezpečila jsem ho stroze. „Hodláš tohle riskovat?!“

„Kdyby ti šlo o život, tak bych zakročil sám,“ zareagoval Marcell skoro dotčeně, že bych si snad mohla myslet něco jinýho. „Ale Filip ti chtěl pouze udělit lekci, tudíž nebyl důvod se do toho vměšovat. Koneckonců umět si sjednat pořádek je jedním ze základních předpokladů dobrého kantora.“

„Hele, Marcelli, já do školy chodila a nikdo tam se mnou takhle nezacházel, tak si ty průpovídky nech laskavě pro někoho jinýho!“ pronesla jsem zlostně a doufala, že po mně Herr Magor zase neskočí.

„A v té škole ses ke svým učitelům chovala tak, jako před chvílí k Filipovi? O tom vážně pochybuji. Ostatně on tě přece upozornil, abys svého nevhodného chování zanechala, ovšem tys neuposlechla. Proč jsi tedy tak překvapená, že jsi za svůj prohřešek byla potrestána?“

„Takže tobě nepřipadá, že to dost přehnal?!“ vyštěkla jsem na něj ostře, dopálená tím, jak nemožně se ke mně chová.

„Abych pravdu řekl, tak si myslím, že jsi to přehnala spíš ty. Tohle není způsob, jakým bys měla mluvit s někým starším a váženějším. A upřímně mě děsí pomyšlení, že bys podobně jednala s někým z Nejvyšších,“ odvětil Marcell a to už jsem fakt myslela, že vzteky puknu. To jako znamená, že odteďka si mám nechat líbit úplně všechno, jo?!

„A proč mě prostě nemůžou přijmout takovou, jaká jsem?“ mračila jsem se na něj nevlídně. „To oni potřebujou mě, ne já je!“

„Možná…“ připustil Marcell klidně. „Ale uvědom si, že pokud usoudí, že tě nepotřebují, bude to znamenat tvůj konec. Protože opravdu pochybuji, že by někoho natolik odlišného nechali jen tak odejít…“

„Cože?!“ vydechla jsem šokovaně. „To jako že buď budu na tom plese dost přesvědčivá a nebo mě rovnou zlikvidujou?! Proč bych tam v tom případě měla vůbec lízt?!“

„Protože pokud tam nepřijdeš o své vlastní vůli, pak si tě dřív nebo později jistě najdou sami. Ale tehdy už ti nedají příležitost, abys obhájila svou existenci. Už tomu začínáš rozumět?“

Chvilku mi trvalo, než jsem nešťastně přisvědčila. Jakkoli se mi to příčilo, jiný východisko jsem fakt neviděla. Ne, pokud jsem nechtěla strávit zbytek svýho života na útěku. A bez přátel, peněz a užitečných kontaktů by to byl zřejmě hodně krátký útěk…

„Dobře…“ rezignovala jsem, aspoň prozatím. „Co mám teda udělat?“

Marcell se potěšeně pousmál. „Můžeš začít tím, že se omluvíš Filipovi…“

296. díl

        „Marcelli?“ zaklepala jsem nesměle na zavřený dveře jeho pokoje a v duchu jsem si říkala, jestli to, co se chystám udělat, má vůbec nějaký smysl. Ale udělat jsem to musela, protože jinak bych ty jeho slova z rána nedostala snad nikdy z hlavy. Potřebovala jsem… ujištění, že všechno dobře dopadne… že onen nešťastný ples nebude poslední zastávkou v mým životě…

A taky jsem si po celým dnu s Herr Filipem zoufale potřebovala promluvit s někým… no, relativně normálním. Byla jsem už úplně zdeptaná z jeho neustálýho peskování a kritizování, který korunoval společnou večeří, při níž jsem se dozvěděla, že ani neumím správně držet příbor, natož pak jíst či pít. Nevím, jaký od Marcella dostal přesně úkol, ale jestli to bylo srazit mi sebevědomí do záporných hodnot, tak jednoznačně uspěl! Čehož si ostatně povšimnul i můj brácha, sotva jsem na jeho vyzvání vstoupila dovnitř a usadila se na pohovku vedle něj.

„Vyhlížíš dosti znaveně, Izabelo,“ zhodnotil mý vzezření věcně a já tu lichotku s poněkud kyselým úšklebkem akceptovala. „Bylo to tak zlé?“

Měla jsem chuť mu odseknout, co se teď stará, když se hned po snídani kamsi vytratil a nechal mě s tím pedantem o samotě, ale ovládla jsem se. Jo, v potlačování svých emocí jsem začínala být fakt dobrá! A to jsem k tomu ani nepotřebovala jógu nebo nějaký meditační techniky. Stačilo zatnout zuby a prostě mlčet. Jako jsem to udělala právě teď. Ale Marcell dokázal i z mlčení leccos vyčíst.

„Já vím, že je Filip dosti svérázný, ale pokud nám může někdo pomoct, pak je to právě on, Izabelo. A nezapomeň, co se říká… těžko na cvičišti, lehko na bojišti…“ přihodil ještě navrch další životní moudro.

„Jasně…“ zamumlala jsem skepticky a podvědomě jsem si znova sáhla na svůj zhmožděný krk. Na místě, který mi Filip předtím tak důkladně promasíroval svou holí, jsem teď měla pěkně hnusnou modřinu, nemluvě o tom, že to pořád ještě bolelo při polykání.

„Žádné strachy, do plesu to zmizí docela,“ uklidňoval mě Marcell, jako kdyby vážně věřil, že to je v tuhle chvíli má největší obava.

„A pokud ne, tak už mě to po plese stejně nemusí trápit, co?!“ zareagovala jsem prudce. „Jak je tohle vůbec možný?! Vždyť ses předtím tvářil, že mě přijmou! Nezmiňoval ses, že mi při tom půjde o život!“

„Nejsem jedním z Nejvyšších, abych ti mohl cokoli garantovat, ale opravdu nevěřím, že by ti ublížili, až zjistí, jakou naději pro nás představuješ. Jenom to nesmíš všechno pokazit svou prořízlou pusou.“

„A nemůžeš mi dělat tiskovýho mluvčího?“ nadhodila jsem kousavě, jenže on ten podtón zřejmě nezachytil.

„Nepotřebuješ žádného mluvčího. Stačí, když se budeš chovat na úrovni. Jako jedna z nich,“ odvětil s naprostou vážností.

„Myslíš snobsky?“ zeptala jsem se uštěpačně.

„Myslím civilizovaně,“ odtušil suše. „A hlavně se nesmíš bát, to by vycítili. Musíš působit sebejistě, abys jim dala najevo, že znáš svou cenu. Mluv málo, klidně, zato přesvědčivě. Určitě se s nimi nepouštěj do žádných debat,“ instruoval mě dál a mně z toho bylo čím dál tím víc úzko.

„Nejsem dobrý řečník…“ povzdechla jsem si nešťastně.

„Potom hraj na city.“

„Nejsem manipulátor.“

„Pokud si chceš zachránit kůži, tak budeš muset.“

Chvilku jsem byla zticha, než jsem se znova utrápeně ozvala. „Opravdu není jiná možnost? Třeba bys mě mohl někam odvézt.“

„A kam?“ zeptal se Marcell břitce, nejspíš měl toho mýho kňourání už právě dost. „Chceš se snad skrývat po celý život? Bát se každého stínu? Možná kdyby tvůj problém byli pouze naši lidé… ale jdou po tobě i andělé. To už je dost nepřátel najednou, proti kterým bys musela stát sama, nemyslíš?“

„Já akorát nechápu, proč jsi mi o tom neřekl už předtím! Místo všech těch žvástů, že jsem vyvolená a mám nějaký poslání!“

„Nechtěl jsem tě znepokojovat,“ řekl mi Marcell tónem, který prozrazoval, že se mu ani trochu nezamlouvá, jak na něj ječím. Obzvláště když on – dle svýho soudu – neudělal nic špatně.

„Tak proč mi to teda říkáš teď?“ nechápala jsem. A ani jsem si nebyla nějak extra jistá, jestli to chci vážně vědět.

„Aby sis uvědomila naléhavost situace,“ pronesl tiše a v jakýmsi záchvatu sourozenecký náklonnosti mi jemně sevřel paži. „Nebude druhá šance, Izabelo, je to teď nebo nikdy… Tak do toho dej všechno…“

Znělo to tak starostlivě, jako kdyby mu na mně opravdu záleželo, a já se náhle přistihla, že se k němu ustrašeně tisknu a tvář schovávám na jeho prsou. „Nechci umřít…“ hlesla jsem sotva slyšitelně.

„Já vím.“

Cítila jsem, jak mě něžně hladí po vlasech, a proti mý vůli mě v očích zaštípaly slzy. „Co když to zvorám? To mě fakt zabijou?“

„Bude to dobré, Izabelo,“ pospíšil si mě ujistit Marcell. „Jde vlastně jen o to přesvědčit Nejvyšší a to jsou bez Alexandra pouze čtyři lidé. Ostatní jsou jako stádo… budou slepě následovat jejich příkladu.“

„Stejně se mi to nelíbí,“ trvala jsem na svým. „Určitě měl táta tohle v úmyslu? Přivíst mě tam jako zvíře na porážku?“

„Tak to přece není.“

„Měl nebo neměl?“ zbystřila jsem okamžitě a Marcell neviděl důvod, proč ke mně nebýt zcela upřímný.

„Alexander tomu chtěl dát víc času… zabít další anděly zkázy. Věřil totiž, že se zánikem každého z nich se stáváš silnější… Naneštěstí to budeme muset uhrát s tím, co teď máme, neboť Nejvyšším už definitivně došla trpělivost, kterou s Alexandrem měli, a dokonce chtěli, abych tě přivedl hned. Jen s obtížemi se mi je podařilo přesvědčit, aby posečkali do plesu.“

„Cos jim řekl?“ zajímala jsem se.

„Že truchlíš pro svého otce.“

Smutně jsem se pousmála. Ten by mi měl fakt dělat mluvčího!

297. díl

        Celou noc jsem se neklidně převalovala, sužována nočníma můrama, za který ovšem tentokrát nemohly ničí vzpomínky, nýbrž moje dost nejistá budoucnost. Možná jsem se ukvapila, když jsem s tím Marcellovým šíleným plánem souhlasila, třeba bych na útěku měla přece jen vyšší šanci na přežití.

Vlastně… kdo říká, že by se to nedalo ještě napravit? Beztak by nebylo moudrý tu být, až se Marcell vrátí a zjistí, že jsem ho zradila. A o tom, že to bude brát jako zradu, jsem ani na chvilku nezapochybovala, byl totiž až příliš bystrý, než aby se nechal ošálit tím mým malým trikem. Bylo mi jasný, že budeme muset jednat rychle a nedat jeho poskokovi sebemenší šanci ho zkontaktovat, jinak to všechno půjde do kytek. Co bude potom se mnou, pokud se přece jen rozhodnu zůstat, jsem se mohla akorát dohadovat, ale na základě svých dosavadních zkušeností jsem na Marcellovu shovívavost moc nesázela. Přesto jsem byla odhodlaná to provést.

A to i když se ráno ukázal být mimořádně pozorný, díky čemuž jsem se už dopředu cítila dost provinile. Nejen že jsme si dopřáli bohatou snídani pouze ve dvou, ale taky mi předal klíčky od auta a bytu, mý nový doklady a platební kartu k jeho účtu, a nakonec mi ještě sdělil, že mi domluvil na celý dopoledne volno, abych se trochu vzpamatovala, takže pokud mám zájem vyzkoušet si svý nový auto, řekne Vladanovi, aby mi ho po snídani přistavil.

„To by bylo fajn, díky,“ vydechla jsem a nemohla jsem přitom uvěřit svýmu štěstí. Bylo to téměř jako znamení osudu… A kdo jsem byla já, abych se mu zpěčovala, že jo? Jen stěží se mi podařilo potlačit poťouchlý úsměv.

„Dobře, zařídím to,“ přikývnul Marcell a pokud na mým nadšení zpozoroval něco nepatřičnýho, nechával si to pro sebe. „Hleď se ale chovat slušně, ať mi nemusí Vladan hned první den volat, aby si na tebe postěžoval.“

„Na mě?“ vykulila jsem nevinně očka. „A to mu mám jako dopředu hlásit, kam plánuju jet?“

„Samozřejmě že ne. Jenom se mu nesnaž ztratit v provozu, to je celé,“ mrknul na mě skoro spiklenecky. „Vím, že si o něm asi myslíš ledacos, ale on tu rozhodně není proto, aby tě špehoval, pouze chránil, rozumíš?“

„Jo,“ přisvědčila jsem, ale v duchu jsem si říkala, že vlastně dělá totéž co táta. Akorát můj bodyguard se změnil. K horšímu.

„Spoléhám na to, že máš dost zdravého rozumu, aby ses nepokusila udělat nějakou hloupost,“ podotkl Marcell a mně se zdálo, že jsem v jeho hlase zaznamenala jistou skepsi. „A nebo navštívit nějaké tobě dobře známé místo… třeba jako otcův dům, byt tvé matky či tvého přítele… Pokud bys tam přesto zamířila, Vladan má ode mě nařízeno tě zastavit. Nemůžeme si teď dovolit riskovat, to snad chápeš.“

„Jo,“ přisvědčila jsem znova, odhodlaná mu odsouhlasit cokoliv, jen aby už odjel a nechal mě o samotě a já tak mohla provést první část mýho plánu.

„Dobrá. Kdybys něco potřebovala, stačí říct Vladanovi a on už to zařídí. O jídlo se ti postará také on. Tady máš telefon, jsou tam uložena dvě čísla, jedno je na něj, druhé na mě. Nikomu jinému se volat nepokoušej, nebylo by to bezpečné.“

„Jasný.“

„A neparkuj dole v garážích. Když se budeš chtít projet, zavolej Vladanovi, ať ti vůz přiveze. Až bude tvá vyjížďka u konce, dej mu vědět a on se postará o tvůj odvoz zpátky do bytu a také o tvůj vůz,“ instruoval mě Marcell dál a já si říkala, že nejspíš koukal na moc akčních filmů. Mně osobně to přišlo dost přehnaný, protože jestli mě fakt bude někdo sledovat, tak ho taková maličkost jako změna auta nezastaví, ale radši jsem si ten názor nechala pro sebe. Nechtěla jsem Marcellovi kazit radost a prodlužovat zbytečně náš rozhovor. Jenže můj brácha byl v tomhle ohledu buď moc všímavý nebo poněkud paranoidní, protože mu mý pochybnosti neunikly.

„Vladan lépe než ty posoudí, jestli tě někdo nesleduje, a pokud to bude potřeba, tak dokáže na rozdíl od tebe ony pronásledovatele setřást. Toť vše,“ vysvětlil mi to stručně a já musela uznat, že to zní celkem logicky.

„A ještě jedna věc. Na čtvrtek máš domluvenou schůzku s Domenicem, už jsem ti ji zaznamenal do mobilu, tak tam buď zajeď sama nebo se tam nech Vladanem odvézt. Je potřeba doladit pár drobností na tvých šatech a zvolit vhodné boty a doplňky. Požádal jsem Domenica, aby si nechal poslat i nějaké sady šperků a katalogy, jsem si jistý, že si z nich už něco vybereš. To bude zábava, ne?“

„Nepotřebuju žádný šperky, Marcelli,“ namítla jsem okamžitě. „Mám náhrdelník od mámy a ten k těm šatům bude naprosto perfektní.“

Marcell se shovívavě usmál. „To říkáš teď, ale jen počkej, až uvidíš ty skvosty u Domenica. Jsem si jistý, že neodoláš. Koneckonců ženy mají slabost pro krásné šperky.“

Jak které…. pomyslela jsem si, ovšem nahlas jsem nic neřekla. Proč ho připravovat o to překvapení, až zjistí, že ne všechny ženy jsou jako jeho matka?

298. díl

        Když jsem o dva dny později vystupovala z auta před Domenicovým salonem, už jsem se tak sebejistě necítila. Pravda, první část plánu vyšla nad očekávání hladce, jenže ta byla taky mnohem snazší než to, co mělo následovat. Pokud bude vůbec něco následovat. Je totiž taky dost dobře možný, že Riel to celý bere jako past a tudíž si naše malý rendezvous nechá ujít. Ostatně to, co jsem po něm požadovala, zrovna moc důvěry nevzbuzovalo, i když pro mě by to bylo mnohem horší než pro něj. A neposledně tu byla ještě možnost, že můj vzkaz ani nedostal.

S utrápeným povzdechem jsem zamkla auto a vydala se směrem ke vchodu. Netušila jsem, odkud mě Vladan nebo nějaký z jeho lidí sleduje, a tak jsem se radši kolem sebe moc nerozhlížela, abych nevzbudila jejich pozornost. Protože i když jsem o nich nevěděla, nepochybovala jsem, že tu někde jsou. Na rozdíl od Riela… Jak se ukázalo zakrátko, když jsem došla až ke dveřím a po krátkým zaváhání jsem vstoupila dovnitř a stále se nic nedělo.

Uvnitř se mě okamžitě ujala stejná paní co minule a vzala mě o patro výš za Domenicem. Úpravy na šatech byly naštěstí vyřízený rychle, šlo jen o to někde něco zabrat nebo popustit, aby efektní řasení na sukni vypadalo dobře a korzet seděl, jak má. Botama jsem se taky dlouho nezdržovala, vzala jsem černý saténový střevíčky s plnou špičkou a páskem přes patu a další jsem odmítla zkoušet s tím, že tyhle mi plně vyhovujou.

Domenico vyhlížel zklamaně, ale jeho nálada se poněkud zlepšila, jakmile přišly na řadu šperky. Nechtěla jsem ho urazit, a tak jsem souhlasila, aby nám jedna z jeho asistentek na sobě postupně všechny ty třpytivý cingrlátka předvedla, načež jsem mu sdělila, že se stále nedokážu rozhodnout a jestli si můžu nějaký z těch katalogů půjčit domů. Neprotestoval, akorát mě informoval, že postačí, když mu pak zavolám a on už ty šperky podle mýho výběru zajistí. A kdybych si náhodou nevybrala, není problém sehnat klenotníka a zhotovit něco exkluzivně pro mě.

Poděkovala jsem a s tlustýma katalogama pod paží jsem zamířila zase ven. Ne, že bych se tak hnala domů k tomu hroznýmu Filipovi, který mě každý den mořil nekonečnou řadou pouček a pravidel tý zatracený etikety a neváhal mě častovat dost hanlivýma výrazama, jen aby mi dal najevo, jak hluboce je mnou znechucen, ne, jenom jsem netušila, co si teď počít. Tolik jsem věřila, že to vyjde, že jsem si nepřipravila žádný náhradní plán.

Zamyšleně jsem kráčela zpátky k autu, hlavu skloněnou, aby mě do očí nepíchaly protivný paprsky slunce, jež si zrovna teď usmyslelo vylízt zpoza mraků a přimět mě litovat, že jsem si sluneční brýle nechala neprozřetelně doma. Byla jsem už jen malý kousek od příjemně zatmavenýho interiéru mý Audiny, když jsem zaslechla něčí varovný volání. Jenže dřív, než jsem si uvědomila, že patřilo mně, byla jsem bez dlouhých okolků přimáčknuta na dveře u řidiče a ostrý nůž se mi dost nevybíravým způsobem zařezával do krku.

Ustrašeně jsem vzhlídla k tomu útočníkovi a trochu se mi ulevilo, když jsem v něm rozpoznala Riela. Ale zase ne moc, protože se tvářil fakt odhodlaně. A naštvaně. Až se mě na okamžik zmocnily pochybnosti, jestli jsem si neukrojila větší krajíc, než budu schopná sníst. Je možný, že mi pořád ještě zazlívá tu věc s Marcellem? Že hodlá využít příležitosti a kromě toho, že osvobodí svou sestru, navíc srovná nějaký svý údajně nevyřízený účty se mnou?

„Nech ji být a nic se ti nestane!“ ozval se poblíž nás Vladanův výhružný hlas, ale můj někdejší ochránce se tím směrem ani neobtěžoval podívat.

„Nejsi ten, kdo tu bude diktovat podmínky!“ oznámil mu nesmlouvavě. „A teď se laskavě připoj k nám… uděláme si menší výlet…“

„Tohle ti nevyjde, Rieli! Okamžitě ji pusť, jinak se odsud živý nedostaneš!“ pokoušel se ho Vladan přimět ke kapitulaci, ale pochybuju, že si od toho nějak moc sliboval. Každopádně ani náhodou neuspěl.

„V tom případě se odsud nedostane živá ani ona!“ pronesl Riel výhružně a já cítila, jak se mi ostří jeho dýky boří ještě hlouběji do krku. Jestli to tak půjde dál, tak mi uřízne hlavu dřív, než se vůbec Vladan uvolí ke spolupráci… obávala jsem se, ale naštěstí zbytečně, protože hned první pramínky krve, který vytryskly z rány, ho přiměly přistoupit k nám a mírně pozvednout ruce na znamení toho, že se vzdává.

„Co teda chceš?!“ otázal se nevlídně. „Uvědomuješ si, doufám, že děláš neuvěřitelnou hloupost?! Tohle ti Marcell nikdy neodpustí!“

„Netoužím po jeho odpuštění! Bohatě mi stačí, když bude trpět! Tak jako jsem trpěl já!“ odsekl mu Riel rázně a kdybych v tu chvíli mohla normálně dýchat, určitě bych zalapala po dechu. Protože tohle rozhodně neznělo jako část mýho plánu!

„Co tím myslíš?!“ vyřkl Vladan otázku, která mi taky vrtala hlavou.

„Co?!“ opáčil Riel chladně. „Že už mám dost těch Marcellových lží! Vím dobře, že unesl mou sestru a někde ji skrývá, a víš co?! Už mi na tom vlastně ani nezáleží! Když ji nemůžu zachránit, tak ji aspoň pomstím! Teď už mi rozumíš?!“ zeptal se posměšně a já si pomyslela, že se někde něco hodně hrubě zvrtlo. Tohle přece nebyl můj Riel!

299. díl

        „Rieli, tohle není nutné…“ promluvil Vladan po chvilce přemítání. „Tvoje sestra je v pořádku. Pusť Izabelu a já tě za ní zavedu,“ navrhnul mu smířlivě a kupodivu to znělo i upřímně. Teda aspoň mně… protože Riel se mu akorát tak vysmál.

„To mě máš vážně za takovýho debila, Vladane?!“ zeptal se ho namíchnutě. „Oba dva dobře víme, co by následovalo, až by odsud Izabela vypadla! A já dneska fakt nemám náladu se prát s tebou a tou tvojí bandou!“

„Dám ti klidně své slovo, že se ti nic nestane,“ zkoušel to ještě Vladan. „Jde mi jen o Izabelino bezpečí.“

„Pak udělej to, co ti řeknu, a nic se jí nestane!“ odsekl Riel, který zjevně neměl náladu na další debaty. Můj bodyguard to asi taky konečně pochopil, protože se přestal tvářit vstřícně a místo toho se zachmuřil.

„Fajn.“

„Jsem rád, že začínáš bejt rozumnej!“ ocenil to Riel. „A teď sem koukej rychle přijet se svým autem, protože do tohohle Barbie autíčka se všichni tři nevejdem!“

Vladan na mě vrhnul poněkud nejistý pohled, ale když jsem mu mrknutím dala najevo, že je to v pořádku, vydal se splnit Rielův příkaz. Chtěla jsem využít toho, že jsme sami, a zeptat se ho, jestli má vážně v úmyslu mi ublížit, ale sotva jsem se dokázala nadechnout, přimáčknul mě ještě víc ke karosérii a současně mi mírným zavrtěním hlavy dal najevo, že mám mlčet.

No, dobrá! pomyslela jsem si vztekle a aspoň jsem se na něj nevlídně mračila, čehož si musel nevyhnutelně povšimnout, když si mě tak bedlivě prohlížel.

„Teď už vypadáš jako Marcellova sestra!“ zhodnotil můj nový vzhled, ale jako lichotka to teda neznělo ani náhodou. To on vypadal pořád stejně dobře, teda až na ty jeho vražedný sklony, který se kdovíproč obrátily proti mý maličkosti. Ale na přitažlivosti mu to samozřejmě neubíralo, to spíš naopak.

„A koukám, že sis našla i vhodný čtení… Už ti tam chybí jenom katalog s realitama a koňma…“ okomentoval vzápětí hromádku lesklých magazínů na zemi, kam jsem je pustila, když po mně tak nevybíravě skočil. „Musím uznat, že se Marcellovi za těch pár dní podařila pozoruhodná proměna. Úplně si tě představuju jako ženušku nějakýho z těch snobů!“

„Chce mě vzít jenom na ples!“ namítla jsem s obtížema, protože mi Riel pořád ještě zdatně hobloval krk.

„Já se snad ptal?!“ odsekl bez zájmu a já se kousla do rtu, abych na tuhle milou poznámku nezareagovala v podobným duchu.

V naprostý tichosti jsme vyčkali Vladanova příjezdu. Ten hned po zastavení otevřel dveře, aby vystoupil, ale Riel mu je kopnutím zabouchnul dřív, než se mu to mohlo podařit.

„Budeš řídit!“ oznámil mu nekompromisně, načež mě popadl za rameno a strkal mě k zadním dveřím Vladanova auta.

K mý úlevě aspoň trochu oddálil nůž, takže můj krk byl přinejmenším pro ten moment relativně v bezpečí. Poněkud nemotorně jsem se nasoukala dovnitř, Riel hned za mnou, nejspíš aby Vladana nenapadlo pokusit se ujet bez něj. A potom jsme tam chvilku jen tak seděli, dokud Rielovi nedošla trpělivost.

„Tak na co čekáš?! Až ti tu tvoje svěřenka vykrvácí?! Myslel jsem, žes nás chtěl někam vzít!“ připomněl mu nevrle, zřejmě rozladěný vším tím otálením.

„Ještě než vyrazíme… ujasněme si jednu věc, Rieli!“ ozval se Vladan, který podle všeho stále nevěděl, jak by se měl zachovat. Naštěstí pro Rielovu sestru se ale zdálo, že mám pro něj vyšší cenu než ona, jinak by se s ním vůbec nebavil. „Já ti vydám tvoji sestru… živou… a ty necháš mě a Izabelu jít, je to tak?“

„To záleží na tom, v jakým stavu moje sestra bude…“ odtušil Riel s podezíravě přimhouřenýma očima.

„Bude živá, copak to nestačí?!“ vyštěkl na něj Vladan s nečekanou prudkostí. „Koneckonců ty jsi taky udělal Izabele dost nehezký zářez na krku! Jak myslíš, že to budu vysvětlovat Marcellovi?!“

Riel se zlomyslně uchechtl. „Můžeš mu přiznat, že jsi selhal! Ale to se ti nechce, co?!“

Vladan akorát cosi zamumlal, ale z tónu jeho hlasu bylo patrný, že se v tomhle ohledu Riel nemýlí. A já se mu ostatně ani nedivila. Marcell nebyl z těch, kteří by odpouštěli chyby.

„Když už jsme u jejího krku… kdo jí udělal tu roztomilou podlitinu vpředu? Že by sestřička nebyla tak poslušná, jak by si její velký bratr přál?“ zeptal se lehce pobaveně, ale tvrdý výraz na jeho tváři prozrazoval, že ho to nepobavilo ani trochu. Spíš to vypadalo, že ať už to byl kdokoli, tak si to pěkně šeredně odskáče.

S novou nadějí jsem se mu zadívala do očí. „To byla lekce od učitele, kterýho Marcell najal,“ práskla jsem toho šmejda a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nedoufala, že za to taky dostane menší lekci. Od Riela. Ale ten už zase vyhlížel naprosto lhostejně.

„Očividně je to jediná metoda, která na tebe platí!“ prohodil pouze, než přerušil oční kontakt a zahleděl se přes Vladanovo rameno kamsi dopředu, v myšlenkách už nejspíš u svý milovaný sestry.

300. díl

        Jeli jsme poměrně dlouho, až jsem z toho začala klimbat, a kdyby Riel stále nedržel svůj nůž v mý blízkosti, tak bych se mu snad i schoulila v náručí a usnula. Teprve Vladanův hlas mě trochu probral.

„Jak jsi nás vlastně našel?! Marcell si počínal dost obezřetně!“ vyptával se, aniž by zvednul oči od řízení.

„A kdo říká, že jsem vás vůbec kdy pustil z dohledu?“ opáčil Riel posměšně. „Asi tě to překvapí, ale i vyvrhel naší drahý společnosti, jako jsem já, má svý lidi. Sice jich není moc, ale zato je na ně spoleh.“

Nemohla jsem, než s ním v duchu souhlasit. Vždyť nebýt Toma, u kterýho jsem se během oný svý ranní projížďky zastavila, abych mu jakoby vrátila část vojenskýho mundúru a zároveň jsem v tom úhledně složeným balíčku propašovala i vzkaz pro Riela, na nějž jsem ho nenápadným posunkem upozornila, nic z tohohle by se nestalo. Jenom jsem doufala, že brzo nebudu svý iniciativy litovat.

A taky že Riel prostě jen nesebere svou sestru a hned se zase nevypaří, protože i když tohle bylo jediný logický vyústění naší současný situace, nic to neměnilo na skutečnosti, že jsem ho nechtěla znova ztratit. Jo, zní to divně, já vím, hlavně potom, co mi teď skoro uříznul hlavu, ale já stále ještě doufala, že je to akorát součást naší hry. Žádala jsem ho, aby na mě nebral ohledy a byl přesvědčivý. A to je přece přesně to, co dělá. Nebo snad ne?

Jako kdyby vycítil můj vnitřní zmatek, zkoumavě se na mě zahleděl, jeho výraz byl přitom docela nečitelný a očima mě vybízel, abych… abych co? Pátrala jsem v jejich šedivých hlubinách po náznaku něčeho, čemu bych mohla věřit… po čemkoli, co by mi ukázalo, že mu na mně záleží, ale dřív, než jsem mohla uspět, se opět odvrátil a zanechal mě opět plnou pochyb.

„Jsme tady…“ oznámil nám Vladan, jakmile zastavil před masivně vyhlížející bránou, za níž se na obrovským zeleným prostranství nacházela architektonicky nenápadná, zato poměrně rozlehlá šedivá budova o nějakých čtyřech patrech, a hned se taky hrnul ven.

Riel ho nedůvěřivě sledoval, jak s někým mluví přes intercom umístěný na kamenným sloupku vedle vjezdu, a podle jeho podmračenýho výrazu jsem hádala, že se mu to ani trochu nezamlouvá. Musím říct, že ani já z toho nebyla u vytržení, protože to spíš než zdravotnický zařízení připomínalo nedobytnou pevnost, hlavně díky všem těm vysokým kamenným zdem zakončeným ostnatým drátem.

„Myslíš, že je fakt tady?“ hlesla jsem stísněně. „Vždyť je to blázinec!“

Pravda, ta cedule na zdi to nazývala poněkud honosněji a ještě se chlubila jménem Šťastný domov, ale to nic neměnilo na faktu, že to byl obyčejný cvokhaus. Na druhou stranu, pokud byste chtěli někoho dobře ukrýt, existovalo snad vhodnější místo?

„Za tohle mi Marcell zaplatí!“ zaskřípěl Riel vztekle zuby a já radši mlčela, abych ho ještě víc nepopudila.

Vladan se vrátil do auta ve stejnou chvíli, kdy se kovový čelisti vrat rozevřely jako tlama žraloka, a hladově nás pohltily. Srdce se mi sevřelo úzkostí a já se podvědomě přitiskla těsněji k Rielovi, i když před čím jsem u něj hledala ochranu, bych nedokázala říct. Nicméně mě potěšilo, že se tomu nebránil, pouze trochu odtáhnul dýku, aby mě nechtěně nebodnul.

„Vladane, seš si jistý, že jsme tu správně?“ zeptala jsem se zdráhavě. „Marcell se jednou zmínil, že drží Rielovu sestru v nemocnici. A tohle teda nevypadá jako nemocnice…“

„Původně byla hospitalizovaná v nemocnici, ale chovala se tak… výstředně… že jsme neviděli jinou možnost, než ji přesunout sem,“ vysvětloval Vladan a kouknul do zpětnýho zrcátka, zřejmě aby zjistil, jak se na to tváří Riel. Taky jsem na něj poočku mrkla a můžu říct, že se tvářil značně nepříčetně. Jestli v týhle náladě nakráčí dovnitř, tak si normálně koleduje o svěrací kazajku.

„Co myslíš tím výstředně?!“ otázal se a jeho hlas byl přitom ostrý jako břitva.

„Vyprávěla divné příběhy… o tom, jak žila ve světě víl a vílí král si ji vzal za ženu…“ Vladan znechuceně potřásl hlavou. „Museli jsme ji umístit někam, kde nebude svými bláznivými představami upoutávat přílišnou pozornost.“

„Moje sestra není žádný blázen!“ pronesl Riel výhružně a tón jeho hlasu sliboval krutou pomstu komukoli, kdo by se opovážil tvrdit něco jinýho. Znělo to natolik přesvědčivě, že se ani Vladan nepokusil odporovat.

„Však uvidíš sám,“ prohodil akorát, ovšem potutelný úsměv, který mu pohrával na rtech, rozhodně nevěstil nic dobrýho.

Mimoděk jsem si vzpomněla na svůj pobyt u Vikyho… a na to, jak blízko jsem měla k tomu, abych docela propadla zoufalství. Vždyť je tak snadný ztratit veškerou naději… Může se pak někdo divit, že si lidská mysl začne vytvářet nejrůznější obrazy, jen aby unikla děsivý realitě? Je tohle opravdu to, co se stalo tý holce? A nebo ji sem akorát přesunuli, aby měli jistotu, že ji Riel nikdy nenajde? A pokud ano… věděl o tom Marcell?

Se zatajeným dechem a s Rielovou paží kolem ramen, kterou si chtěl asi pojistit, že mu cestou od parkoviště k budově nevezmu roha, jsem vystoupala těch pár širokých schodů vedoucích k hlavnímu vchodu. Vysoký dvoukřídlý dveře působily solidním dojmem a když nám Vladan jejich pravou část úslužně otevřel a uhnul, abychom mohli vejít, zmocnila se mě náhle strašlivá úzkost. Jako kdybych se odsud neměla už nikdy dostat.