9. díl

    „Co na to říct, když jdete na lov krokodýlů, tak si na to taky nevezmete vidličku!“ odsekl McCoy, protože mu vyrobení té sloučeniny vzhledem k omezeným zdrojům na Enterprise dalo celkem zabrat a nezamlouvalo se mu, že ji Spock takhle kritizuje.

„To nebylo míněno ve zlém, doktore. Pouze jsem tím chtěl vyjádřit svůj obdiv vůči Vaší práci,“ pravil komandér, když si povšiml doktorovy nevole.

„Tak to jo! Nemáte zač, Spocku!“ ušklíbl se McCoy, který si ani za ty roky dosud nezvykl, že je jejich první důstojník v lecčems poněkud jiný. „Kdy vůbec hodláte vyrazit? Abych Vám tohohle drahouška stihnul namíchat dostatečné množství,“ zeptal se a Spock mu odpověděl, že teď už to záleží jen na panu Scottovi.

„Dobrá,“ vzal to na vědomí, než ho ještě něco napadlo. „Ti mravenci, co na vás zaútočili… používali pouze svá kusadla?“

„Ano. A zcela to stačilo,“ odtušil Spock věcně a doktor přikývl, protože tohle rozhodně rozporovat nemínil.

„Podle stavby těla byli ti mravenci nahoře bojovníci, kteří zpravidla disponují pouze mocnými kusadly. Ale pokud byste narazili na dělnice, tak ty používají ke své obraně spíš kyselinu mravenčí. A vzhledem k jejich velikosti by to nemuselo být úplně příjemné, takže se radši vybavte ochrannými obleky včetně přileb. Protože určitě nechcete schytat zásah přímo do obličeje…“ upozornil Spocka na možné nebezpečí a ten mu poděkoval za varování.

„Cítím jisté výčitky kvůli tomu, co chystáme. Vždyť tam ten druh přežíval už kdovíjak dlouho a my jen tak přijdeme a zničíme ho,“ svěřil se mu vzápětí a Bones na něj vrhnul dosti nevěřícný pohled

„To je evoluce, Spocku! To se v přírodě děje neustále, že je slabší druh vyhlazen silnějším!“ prohlásil kategoricky, třebaže jeho prvním impulzem bylo se ho zeptat, zda se už dočista nezbláznil. „Navíc bez zdroje potravy tam stejně nemůžou přežívat věčně! A bez ní se královna jen těžko pustí do obnovy kolonie, protože to vyžaduje značný přísun energie. Takže časem uhyne, aniž by stihla zajistit nové potomstvo a to bude znamenat jejich konec.“

Tohle Spocka viditelně zaujalo. „A co jestli už k tomu došlo? Co jestli už o královnu přišli, co by potom udělali?“

„Připadám Vám snad jako mravenec, že se mě takhle ptáte?“ udělal na něj Bones kyselý obličej.

„To ne, doktore. Pouze jsem usoudil, že jste si o tom zjistil něco víc,“ odvětil komandér klidným tónem a McCoy nevěděl, jestli být polichocen jeho důvěrou a nebo naopak podrážděn, že od něj neustále čeká nějaké zázraky, a ještě k tomu zcela mimo jeho obor!

„Poslyšte, Spocku, až doteď jsem tu pro Vás vyráběl zbraň proti těm potvorám, nemůžete ode mě ještě chtít, abych se mezitím stál chodící encyklopedií na mravence! Příště si snad vymyslíte, že si mám nechat narůst tykadla a jít si s nima pokecat, ne?!“

„To by mohlo být poměrně užitečné, doktore, ale nenechávejme se unášet fantazií,“ napomenul ho Spock mírně, protože je tyhle Bonesovy průpovídky, ač občas i snad mírně zábavné, akorát zdržovaly od zcela vážné debaty, za niž aspoň on jejich současný rozhovor považoval. „Ptal jsem se proto, abych zjistil, zda je zde možnost, že tihle tvorové přišli o svou královnu a rozhodli se ji nahradit právě doktorkou Charlotte. Protože je jistě pozoruhodné, že považovali za svou prioritu dostat ji do bezpečí a ne ulovit nás ostatní, jak by bylo přirozené, pokud aktuálně trpí nedostatkem potravy,“ vyjevil Bonesovi svou domněnku a ten jeho slova chvíli zvažoval.

„Tak určitě by to vysvětlovalo jejich chování, protože zajištění nové královny by mělo zcela jistě přednost před vším ostatním. Je ovšem otázkou, jestli by si k tomu vybrali docela jiný živočišný druh,“ spíše o tom McCoy pochyboval, nicméně docela vyloučit to nemohl. „Kdoví, když to nejsou obyčejní mravenci, co se jim tak honí hlavou? Vzhledem k jejich velikosti mají nejspíš i větší inteligenci a je dost dobře možné, že tváří v tvář vyhynutí by byli ochotní zkusit i mezidruhové křížení. Což bych ale Charlie zrovna nepřál…“ nechtěl si to raději ani představovat.

„Zajímavé, že v tomhle ohledu jste se zjevně poučit stačil,“ neušel Spockovi jeho výraz. „Když tedy připustíme takovouto variantu, kolik nám to dává času, abychom doktorku zachránili?“

„Pokud je mi známo, tak pářící akt je závislý na teplotě a vlhkosti. Myslím okolní,“ upřesnil to McCoy celkem zbytečně, aspoň dle Spockova soudu.

„Nebuďte vulgární, doktore,“ hodlal si zachovat profesionalitu i během tak absurdní situace, jakou byla debata o páření člověka s mravencem.

„Chcete se vsadit, že kdyby tady byl Kirk, tak to pochopí jinak?“ byl si tím McCoy naprosto jistý.

„Já ale nejsem Kirk, pokud jste si toho nepovšimnul!“ upozornil ho komandér odměřeně, jen aby se na něj McCoy ušklíbnul.

„Jo, toho jsem si všimnul! Protože Vy se tady vybavujete se mnou, zatímco Kirk šel zachránit doktorku! A to jsem měl pocit, že Vám na ní celkem záleží!“ měl už toho Spockova poučování a moralizování plné zuby. „Jedno Vám teď, Spocku, řeknu a je mi jedno, jestli Vám to bude připadat vulgární! Ale jestli odtamtud doktorku nedostaneme včas, tak nemá moc šancí, protože mravenčí sperma není zrovna něco, co by si člověk přál mít v jakémkoli tělním otvoru! Obzvlášť když se těch mravenců na ní vystřídá víc, jak je to u nich během pářícího aktu obvyklé!“ vyjevil mu to zcela bez obalu, i když hádal, že mohl být ještě podstatně expresivnější. „Doufám, že tímhle jsem zodpověděl všechny Vaše otázky, a Vy mě teď můžete nechat zas pracovat! Ostatně jsem si jistý, že Scottymu ten robot půjde líp od ruky, když mu tam s tím zajdete pomoct!“ vyhodil ho ze své laboratoře, jelikož měl toho neúčelného tlachání akorát tak dost. A v duchu si říkal, jestli se ke Kirkovi a Charlie dostanou tímhle tempem vůbec včas.

Pro jistotu se po Spockově odchodu zašel podívat, kolik Khanovy krve Charlie zbylo, a poněkud ho uklidnilo, že by to na jednu dávku séra ještě mělo stačit. Na to, že by snad potřebovali dvě, raději nechtěl ani pomýšlet, neboť mu bylo jasné, že jeho volba by byla odlišná od té Spockovy… a po rozhovoru s Jimem nepochyboval o tom, komu by si tu dávku přál dát on.

„Zatraceně…“ zamumlal, než se opět pustil do dalšího míchání chemikálií, a jenom doufal, že nebude muset podobné dilema řešit.

Charliin krátký průzkum prostoru, v němž se nalézala, nepřinesl mnoho zajímavého. Jednalo se podle všeho o jakousi malou jeskyni s jedním východem, který se zdál být volný, a s měkce vystlanou zemí, podle jejího odhadu nejspíš pokrytou suchým listím a mechem. A třebaže stále netušila, pro jaký účel ji tam ti mravenci zavlekli, rozhodně nemínila zůstat natolik dlouho, aby se to dozvěděla, a rovnou vyrazila pryč.

Chodba tam byla dostatečně vysoká, takže se nemusela ani moc krčit, ovšem k její smůle i hlídaná, jak zjistila hned nato, když do jednoho z těch tvorů narazila. Jen taktak že leknutím nezaječela nahlas, ale když jí zničehonic začal tykadly přejíždět po tváři, neubránila se, aby se nerozbrečela.

„Nechte mě jít!“ křikla na něj mezi vzlyky, ale on její žádost přirozeně nevyslyšel. Místo toho ji popadl, jako kdyby vůbec nic nevážila, a odnesl zpět do její kobky, jak aspoň ona o té místnůstce smýšlela.

„Můžete mi aspoň říct, co je s ostatními? Jsou v pořádku? Jsou tady někde poblíž?“ musela se zeptat, třebaže prozatím nezaznamenala jediný náznak toho, že by jí její věznitelé rozuměli. A i tentokrát ji ten mravenec zcela ignoroval a opět zamířil ven.

Samozřejmě že po nějaké době se Charlie pokusila prchnout znovu, ovšem s tímtéž výsledkem. Po dalších šesti pokusech to nakonec vzdala a odevzdaně se schoulila na zemi, plná beznaděje a zoufalství. A znenadání, zcela absurdně, si vybavila, že má vlastně dnes narozeniny, a musela se dát do trpkého smíchu, protože takovýhle dárek vážně nečekala.

„Ach, Jime…“ přešel její poněkud hysterický smích dost brzy v tklivý pláč, když si pomyslela, že ho nejspíš už nikdy neuvidí. A vyčerpáním z toho všeho se posléze proplakala ke spánku.

Po čtyřech a naprosto naslepo, protože až sem už denní světlo dávno nemělo šanci proniknout, postupoval Kirk kupředu, tělo v jednom ohni a natolik zemdlené, že každý další kousek, který zdolal, považoval za vpravdě heroický výkon. Párkrát se v chodbách, jimiž prolézal, střetl s nějakým mravencem, ale žádný z nich ho naštěstí nenapadl, nejspíš proto, že předtím než vyrazil, dal na Spockovu radu a potřel se obsahem jedné z mravenčích žláz, umístěné na hrudi té bestie. On sám tu kapalinu necítil, ovšem podle všeho zabírala, a tak mohl nerušeně pokračovat ve své cestě.

Samozřejmě přitom vůbec netušil, kam to vlastně jde, a komunikátor byl zcela nefunkční, přesně jak ho Spock varoval, a tak ho používal aspoň k tomu, aby si posvítil na křižovatkách, třebaže ani tehdy si nemohl být jistý, zda zvolil správnou chodbu. Ale směřoval stále dolů, protože usuzoval, že Pixie vzali právě tam, a jen se modlil, aby nedorazil příliš pozdě.