5. díl

    „Nalij mi taky,“ vybídl Kirk Bonese, jakmile vstoupil do jeho pracovny a spatřil ho tam sedět u stolu s láhví kdovíčeho a skoro vypitou sklenkou v ruce.

„A co přesně potřebuješ zapít? Abych ti to správně nadávkoval!“ ušklíbl se doktor, ovšem navzdory svým slovům mu ihned přistrčil plnou skleničku. „Tady máš! Hádám, že to byl se Spockem příjemnej pokec, co?“ utrousil, než si znovu přihnul, ale když si chtěl dolít, Kirk ho zadržel.

„Radši si nejdřív promluvme, protože na tohle tě potřebuju střízlivého. Aspoň trochu,“ pronesl, načež Bonesovi stručně vyjevil vše, co mu Spock svěřil ohledně oné pandemie a naděje, kterou vkládá do Charlotte.

„No zatraceně…“ získal si tím zjevně Bonesovu plnou pozornost. „A proč mi to ten zelenokrevnej skřet nemohl podat takhle, místo aby mě prostě vyšoupl?!“ nechápal naprosto komandérovo jednání.

„Asi to má co do činění s tím, že jsi Charlie řekl o té krvi. Už si asi nebyl jistý, zda bys něco takového dokázal udržet v tajnosti,“ odtušil Kirk věcně a Bones se mírně ušklíbnul.

„A ty nemáš takové obavy?“

„Já jsem ochotný to risknout, protože potřebuju, abyste s Charlie byli schopni spolupracovat. V tuhle chvíli se totiž cítí dost mizerně a vypadá to, že snad i zvažuje, že by s tím sekla,“ rozhodl se být zcela otevřený, už jen proto, že Bones byl dost bystrý, než aby se nechal snadno oklamat. Což ostatně potvrdila hned jeho další otázka.

„Počkat… vy jste jí to neřekli?“ dospěl celkem rychle ke správnému závěru.

„Zatím ne. V tuhle chvíli o tom víme jenom my tři. A tak by to mělo i zůstat,“ upozornil ho důrazně a Bones přikývl.

„To se rozumí. A co chceš vlastně ode mě? Abych jí šel z cesty a nechal ji v klidu pracovat?“ nebylo mu zcela jasné, jakou roli má v tom celém sehrát.

„To taky. Ale asi bude potřebovat i tvou pomoc a případně nasměrovat výzkum tím správným směrem. Bude to pro ni těžké, když nemá žádné zkušenosti a ani netuší, co se od ní vlastně očekává,“ nebyl Kirk z té situace ani trochu potěšen.

„Fajn, já to zkusím. Mám vlastně kliku, že s ní spíš. Kdyby mě chtěla vyhodit, že se jí do toho pletu, tak se za mě aspoň můžeš přimluvit!“ prohodil Bones, viditelně stejně nadšený jako Kirk.

„To nevím! Spock mě zrovna dneska žádal, abych s ní nespal tak často!“ prozradil mu s ušklíbnutím a Bones jen nevěřícně povytáhl obočí.

„To si děláš legraci!“

„Ne. Dokonce si přál, abych se s ní rozešel. Pokud to s tím lékem nevyjde, hodlá z toho podle všeho vinit mě, protože on udělal maximum!“ postěžoval si mu Kirk, aby neměl Bones snad pocit, že má se Spockem potíže pouze on.

„To je teda síla!“ utrousil doktor, než ho cosi na Jimově výrazu zaujalo. „Doufám, že o tom vážně neuvažuješ?! Nesmíš nechat toho ušatýho prevíta, aby se ti hrabal v hlavě! Beztak to řekl jenom proto, aby ji získal pro sebe!“ nedělal si zas takové iluze o Spockově motivaci.

„Jo, to mi přiznal, že o ni měl nejdřív i osobní zájem,“ přikývl Kirk a znovu se chopil skleničky. „Měl jsi ho vidět, jak se mohl pominout, když jsem mu řekl, že chci Charlie vzít na výlet na jednu planetu! A nedá jinak, než že nás tam doprovodí!“ odhalil Bonesovi další část toho zábavného rozhovoru se Spockem a pak si důkladně přihnul, aby spláchl hořkost z jeho slov. „Doufám, že nám to celý nezkazí, protože jsem si na tom chtěl dát fakt záležet, dokonce vzít i jídlo a tak…“ přiblížil mu svůj plán a doktor se pobaveně uchechtnul.

„Co ty víš, třeba bude mít Spock coby zlatý hřeb vašeho romantického výletu ohromný úspěch! Může vám k tomu jídlu třeba zahrát nebo něco zazpívat, průběžně vám dolívat…“ neubránil se, aby Jima trochu nepopíchnul, ale na závěr toho celkem děsivého výčtu mu úslužně dolil, a tak si Kirk nestěžoval.

„Jsem rád, že už máš lepší náladu!“ mrknul na něj a měl v tu chvíli pocit, jako by se mezi nimi ani nic špatného nestalo a vše bylo jako jindy.

„Jo, celkem jo,“ protáhl McCoy, který tu změnu zaznamenal také. Jako by je ten společný úkol opět stmelil dohromady. Za což byl opravdu rád. „S tím dárkem jsi to vymyslel vážně dobře. Teda až na toho Spocka, ale třeba ho tam někde setřeseš,“ dodal lehce pochybovačně, neboť vzhledem ke komandérovým schopnostem se to nejevilo příliš pravděpodobné.

„Slíbil, že zůstane u lodi,“ pronesl Kirk s nádechem naděje a McCoy si jen odfrknul.

„Jo! A tomu ty věříš!“

„Spíš ho nechci zbytečně provokovat, aby se mi to ještě nerozhodl zatrhnout nějakým bonzhlášením na velitelství,“ sdělil mu Kirk své obavy, kterým se doktor ani nedivil.

„No a proč jsi mu o tom vlastně říkal?“

„Protože by si určitě všiml, že jsme poněkud změnili kurz. Navíc byl u toho, když jsem tu planetu vybíral,“ přiznal kapitán a znovu se napil.

„A kam teda vůbec letíme?“

„Na jednu planetku, kterou jsme se Spockem prozkoumávali asi před dvěma měsíci,“ nezapamatoval si Kirk ani tentokrát přesný název. Vzhledem k tomu, že to byla akorát řada čísel a písmen, tak pochyboval, že by to Bonesovi stejně něco řeklo. Navíc toho zaujalo něco docela jiného.

„Pak se div, že Spock vyšiluje, když chceš vzít Charlie na vaše místečko!“ prohodil s docela vážnou tváří, než on i Kirk vyprskli smíchy.

„Jo, to bude určitě ten důvod!“ zašklebil se kapitán na Bonese. „Jestli bych si neměl dát pozor, aby se tam venku o něco nepokusil!“ zažertoval, ale doktor, který si v tu chvíli vybavil Spockova slova o shazování Kirka ze srázu, se moc pobaveně netvářil. Protože si nemohl neklást otázku, zda by byl ten Vulkánec podobného činu schopen. Přece jen chtěl Charlie pro sebe a podle všeho považoval Kirka za překážku v její práci. Otázkou zůstávalo, jak daleko by byl ochoten kvůli tomu zajít. A vzhledem k těm čtyřem mrtvým, které měl dle jeho soudu na svědomí, se nemohl ubránit jistým obavám.

„Poslyš, Jime… udělej mi laskavost a vezmi s sebou kromě Spocka ještě někoho dalšího, jo?“ požádal Kirka po chvilce váhání a ačkoli ten nevyhlížel, že by ho ten návrh potěšil, nakonec mu to odkývnul.

„Snad si fakt nemyslíš, že by…?“ nedokázal si něco takového představit, ačkoli už měl Spock jednou dost blízko k tomu, aby ho zabil, když nad sebou ztratil kontrolu. Což bylo přesně to, čeho se doktor obával.

„Brzy bude jeho pon farr, kdoví, nakolik to ovlivní jeho myšlení a jednání. Prostě se radši měj na pozoru,“ měl podivnou předtuchu, že se brzy něco stane. A v tomhle se zpravidla nemýlil.

„Je tu nádherně, Jime! Vážně skoro jako na Zemi!“ byla Charlie nadšená, když vystoupila z výsadkové lodi a poprvé se rozhlédl kolem sebe. „Jak jsi to věděl…?“ nechápala a Kirk se na ni trochu samolibě uculil.

„Jsem kapitán, je mou povinností znát členy své posádky. A jejich tužby…“ To poslední zašeptal Pixie přímo do ucha, ale Spock, který stál hned za nimi, to stejně zaslechl.

„Nejspíš se jednalo o další indiskrétnost doktora McCoye,“ odtušil suše, neboť si vybavoval, že byl tehdy u toho, když mu Charlotte svěřila, jak se jí stýská po Zemi, veškeré té zeleni, větru, zpěvu ptáků a obyčejném ruchu všedního dne, oproti kterému se vše na Enterprise zdálo neuvěřitelně umělé, stejně jako její gravitace. A ačkoli byl přirozeně potěšen Charlottiným šťastným výrazem, jenž vystřídal ten unavený a skleslý, který na ní vídal posledních pár dní, stejně se cítil dotčen tím, že Kirk pro vlastní sobecké záměry zneužil něco, co ta dívka pověděla jenom jemu. To on ji sem měl přece vzít a být pro ni v ten moment hrdinou, neboť aspoň tak mu připadalo, že se právě na Kirka dívá.

„Potom mu ovšem musím poděkovat, až se vrátíme,“ pronesla Charlie, která to doktorovi na rozdíl od něj zjevně nezazlívala.

A Kirk se neubránil, aby se lehce neušklíbnul Spockovým směrem. To zamrzí, co? říkal jeho pohled a Spock měl sto chutí ho udeřit, jen aby ho toho arogantního šklebu zbavil.

Obvykle se dokázal velice dobře kontrolovat, akorát že kapitán měl v sobě něco, čím ho neuvěřitelně provokoval, a to už od prvního okamžiku, kdy ho střetl během simulace Kobayashi Maru. Podvodem zvítězil v jeho testu, trikem ho vystrnadil z kapitánského křesla a nyní si užíval společnost dívky, kterou si on vyhlédl a která se jen díky němu dostala na jejich loď. Bylo vůbec něco, před čím by se zastavil? A nebo se prostě bavil tím, že ho postupně připraví o vše, na čem mu kdy záleželo?