10. díl

    Když se Charlie vzbudila, první její myšlenkou bylo, jaký hrozný sen se jí to zdál, a automaticky sáhla vedle sebe, kde byla poslední dobou zvyklá, že léhal Jim. Jenže to, co nahmátla, rozhodně nepřipomínalo jejího přítele a ona se rozkřičela, neboť si v ten moment uvědomila, že se nejedná o pouhou noční můru, že je to vše více než skutečné, a Jim… Jim, že je…

Se srdceryvným pláčem se odsunula co nejdál od toho mravence, který musel přijít někdy během jejího spánku, a v ten moment si zoufale přála umřít, jen aby to celé už skončilo. Obzvlášť když ten tvor vzápětí popošel blíž a začal jí svými tykadly osahávat obličej, zjevně fascinován slzami, které jí po něm tekly.

„Nech mě být!“ pokoušela se marně uhnout před tím odporným dotykem, ale jelikož byla namáčknutá na stěnu, neměla již kam utéct. Naštěstí toho ten mravenec brzy zanechal a jakmile vedle ní cosi položil, zase ji k její úlevě zanechal o samotě.

Charlie chvíli trvalo, než se uklidnila natolik, aby ten předmět prozkoumala, a vzhledem k absenci světla se mohla jen dohadovat, co to vlastně je. Její nejlepší odhad byl, že se jedná o velký kus kůry, na němž se nacházely další drobnější věci. Některé z nich byly kulaté a připomínaly jí bobule, jiné se k jejímu nepříjemnému překvapení lehce hýbaly, ty tipovala na nějaké larvy a brouky, ale i když už měla neskutečnou žízeň, zdráhala se vzít cokoli z toho do úst. Ne že by měla až takové zábrany vůči netradiční stravě, ale tak nějak pochybovala, že mravenci ví, co je pro lidi neškodné, a rozhodně se jí nechtělo zhoršovat svůj stav ještě tím, že se něčím z toho přiotráví.

Po nějaké době, mohly to být minuty, hodiny, kdoví?, už měla tak neskutečně vyprahlá ústa, že se rozhodla to risknout. Ostatně když bude mít štěstí, tak si vybere něco jedovatého a konečně unikne z tohohle pekla. Po krátkém uvážení se rozhodla pro larvy, které se zdály být docela hladké a mohly mít zhruba centimetr v průměru. Opatrně jednu z nich vložila do úst a jakmile ji rozkousla a v ústech se jí rozstříkly všechny její tělní tekutiny, měla co dělat, aby se nepozvracela.

„Je to jen angrešt, jenom blbej angrešt!“ pokoušela sama sebe přesvědčit, že to není tak zlé, ale po dvou dalších kouscích to raději vzdala a opět se na zemi schoulila do klubíčka. A nemohla si pomoct, aby nepřemýšlela o tom, proč ji vlastně ti mravenci unesli a proč ji podle všeho krmí, pokud jim má sloužit pouze coby potrava. Nedávalo jí to vůbec žádný smysl, leda že by se ji snažili udržet při životě dostatečně dlouho pro nějaký jiný účel. Ale co by to mohlo být, to Charlie zatím zcela unikalo.

Když Kirk dorazil do místa, kam odkudsi shora pronikala voda, aspoň soudě podle mokrých stěn a kapek, které k jeho lítosti nebyly zrovna hojné, chvíli se tam zdržel, aby uhasil žízeň. Neměl ponětí, jak dlouho se už těmi chodbami plazil, ale podle toho, že látka kalhot na jeho kolenou to už před nějakým časem vzdala, a on si je teď o hrubý povrch té skály rozdíral do krve, pár hodin už to nejspíš bylo. Několikrát během té doby zcela marně zkoušel spojení s Enterprise a v duchu si říkal, zda se vůbec Spockovi a ostatním podařilo dostat zpět na loď a nebo je ti mravenci dostali. Protože v takovém případě by se tu záchrany asi hned tak nedočkali.

Popálená tvář a ruka ho stále ještě pekelně bolely, ale ta sžíravá palčivá agónie postupně přecházela v jakousi tupou bolest, která byla přece jen o něco snesitelnější. A i ty světelné záblesky, které ho spolu s ukrutným hučením v uších po velkou část jeho cesty sužovaly, pomalu odeznívaly, a on usoudil, že to byly nejspíš následky toho mravenčího útoku. A jenom doufal, že nebude nucen bojovat s další takovou bestií, neboť to už by pravděpodobně nepřežil. Ostatně ještě teď cítil, jak mu z ran po jejích kusadlech stále slabě teče krev, přestože to provizorním obvazem stáhl co nejvíc, a jen se modlil, aby se stihl dostat k Pixie dřív, než docela vykrvácí.

„Fíha, tak tohle je vážně síla!“ zahvízdl obdivně Scotty, když s notným respektem sledoval u Bonese v laboratoři, jak rychle si ta jeho superkyselina poradila s kusem plechu. „To by mohlo rozpustit i tu skálu, pod kterou se ty obludy schovávají!“

„No a vadilo by to snad někomu?“ ušklíbl se na něj McCoy, než začal opatrně přelévat tu kapalinu do bezpečné nádobky, která Scottyho robotovi měla sloužit jako zásobník.

„Mně rozhodně!“ vmísil se jim Spock nekompromisně do debaty, zjevně znepokojen jejich destruktivními choutkami. „Vždyť byste tak zničili jejich přirozené prostředí! Dost na tom, že jsme hrubě narušili jejich obvyklý způsob života!“ nepřipadalo mu to ani trochu správné.

„Hele, Spocku, jestli Vás to vážně tak trápí, proč tam za nimi dolů nezajdete a nenabídnete se jim místo Charlie?“ odsekl mu na to McCoy, který pro podobnou útlocitnost neměl pochopení, ne když šlo o život jejich blízkých! „Vsadím se, že z Vás by byla dokonalá královna! Zejména s Vašimi velícími schopnostmi!“

„Královna?“ nechápal tu poznámku šéfinženýr a zatímco se Spock tvářil, jako kdyby to neslyšel, McCoy ho ihned ochotně poučil.

„Aha. To zní zajímavě. A vyřešil by se tím zároveň i ten vulkánský problém, ne?“ prohodil Scotty se zcela vážnou tváří a doktor se neudržel, aby se krátce nezasmál.

„To je fakt, Spocku! Takovýhle pon farr by Vám určitě záviděli všichni Vulkánci! Akorát nevím, jestli by to přežili ti mravenci….“ neodpustil si rýpanec, který si dle jeho soudu Spock zcela zasloužil, a na který se rozhodl slovně nereagovat, pouze na něj vrhnul lehce výhrůžný pohled.

„Doufám, že vše bude připraveno do hodiny, abychom mohli vyrazit! A Vy, doktore, se k nám připojíte, kdyby bylo náhodou zapotřebí naléhavého ošetření!“ sdělil Bonesovi, jako kdyby se nejednalo o nic mimořádného, a toho to veselí okamžitě přešlo.

„Tak počkejte! Vy chcete po mně, abych s Vámi lezl do toho mraveniště?! Já jsem doktor, zatraceně, ne žádný speleolog! Dostaňte je sem a já se postarám o zbytek, ale odmítám lézt někam, kde je tma a obří mravenci!“ zaprotestoval rezolutně, avšak Spock na to nebral žádné ohledy.

„To nebyla pozvánka, doktore, ale rozkaz,“ upozornil ho chladně. „A upřímně bych čekal, že coby kapitánův přítel budete mít spíše na zřeteli jeho bezpečí než své vlastní pohodlí!“ dodal ještě, než se vzdálil, aby vydal potřebné rozkazy k přípravě nadcházející záchranné operace.

„Pane Chekove, zaznamenal jste mezitím kapitánův signál?“ zjišťoval na můstku u hlavního navigátora, kterého pověřil jeho neustálým monitorováním, ale ani tentokrát se nedočkal kladné odpovědi.

„Negativní, pane,“ byl tím i ten mladík zjevně znepokojen a Spock přikývl, protože upřímně ani nic jiného neočekával.

„Za hodinu vyrážíme. Buďte připraven nás neprodleně transportovat zpátky, jakmile k tomu dostanete pokyn, rozumíte?“ očekával už předem, že tam dole půjde o vteřiny, a Chekov horlivě přisvědčil.

„Da, pane!“ odvětil svým silným ruským přízvukem, pro který mu občas nebylo tak docela rozumět, ale z členů posádky byl s transportním zařízením zdaleka nejschopnější, a tak to byl Spock ochoten tolerovat.

„Pane Sulu?“ obrátil se vzápětí na jejich pilota, který vše bral se stoickým klidem, téměř až vulkánským, a on tak v něj měl neochvějnou důvěru, neboť věděl, že si i ve vypjatých situacích dokáže udržet rozvahu. „Pověřuji Vás velením během své nepřítomnosti,“ sdělil mu a Sulu přikývl, nikterak tím překvapen, protože vždy sloužil coby zastupující kapitán, když byl pryč Kirk i Spock.

„Postarejte se, aby v žádném případě nedošlo k přenosu, pokud by byl přítomen i cizí organismus. A vyvarujte se použití lodních phaserů, tohle má být pouze záchranná operace, nechceme zničit celý ekosystém té planety,“ poučil ho Spock pro všechny případy a Sulu mu to odkývnul, třebaže tak docela se tím řídit nemínil, pokud by šlo vážně do tuhého.

Další dva pokusy Charlie o útěk dopadly stejně jako ty předchozí a to i když si z toho kusu kůry vyrobila jakousi primitivní zbraň a snažila se s ní mravence na stráži zasáhnout tak, aby měla aspoň šanci kolem něj proklouznout. Jenže potmě netušila, kam vlastně mířit, nemluvě o tom, že ten materiál byl až příliš měkký, než aby mu mohl vůbec ublížit. A ona se tak opět octla zpátky ve své kobce, frustrovaná, unavená a zcela bezmocná.

„Co po mně chcete?! Proč mě tady držíte?! Nechte mě jít!“ rozkřičela se hystericky, ozvěna jejího vlastního hlasu jakousi podivnou útěchou v jejím zoufalství.

Možná i proto ještě chvíli řvala, než jí hlasivky vypověděly službu a ona s chraplavým pláčem klesla na kolena, zatímco se horečně pokoušela přijít na způsob, jak ze svého vězení uniknout a nejlépe všechny ty bestie zahubit, aby se jim tak pomstila za svou ztrátu. Celkem tím sama sebe překvapila, neboť se nikdy nepovažovala za natolik agresivní, koneckonců byla doktorkou, a tak by neměla prahnout po něčí krvi. Ovšem v případě těchto tvorů žádné zábrany neměla, stejně jako je zjevně neměli oni s jejím druhem.

„Táhněte do pekel!“ zasípala, než se plná vzteku zvedla ze země a vyrazila znovu pryč, příliš rozrušená, než aby tam jen tak pasivně seděla. A to byla chyba.