13. díl

    „Pixie, jsi v pořádku?“ byl Kirk hned u Charlie, aby opatrně objal její chvějící se tělo. „Co je to s tebou?“

„Nevím, něco jsem tam dole snědla. Nějaké larvy. Nechtěla jsem, ale měla jsem už vážně hroznou žízeň…“ přiznala poněkud zahanbeně a Kirk ji konejšivě pohladil po vlasech.

„Nic se neděje, to bude zas dobrý,“ chlácholil ji, třebaže ho její slova celkem vystrašila. „Možná bychom pár těch larev měli vzít s sebou… no, kdyby je chtěl Bones vidět,“ dokončil to natolik neobratně, že jí ihned došlo, jak to myslel.

„Asi jsou ještě nějaké tam dole, jak jsi mě našel. Dala jsem si jich jenom pár,“ pravila tiše, protože vracet se do té kobky bylo to poslední, po čem by toužila.

„Dobře. Zajdeme pro ně a pak najdeme cestu ven, ano?“ rozhodl se Kirk rychle a ona rezignovaně přisvědčila, jelikož se to v dané situaci jevilo jako poměrně rozumný nápad.

„Tak kde je ten tvůj zatracený robot, Scotty?“ byl Bones celý napjatý, zejména proto, že nevěděl, zda se na ně každým okamžikem nevyřítí horda přerostlých mravenců. „Kdybychom aspoň měli obraz!“ přišlo mu to otálení nekonečné, ale vzhledem k tomu, že v těch skalách nefungovalo naprosto nic, museli vyčkat návratu Itsyho, jak Scotty svůj výtvor pojmenoval, protože mu prý připomínal pavouka z oné dětské písničky Itsy Bitsy Spider.

„Doufám, že na tom záznamu bude aspoň něco vidět!“ zabručel znovu, když ho Scotty jen odbyl, že důkladný průzkum si žádá čas.

„Mělo by, vybavil jsem ho slušnou kamerou s nočním viděním,“ netroufal si na něm šéfinženýr zatím zapnout reflektory, které na něj též přimontoval, aby předčasně nepřitáhl nevítanou společnost.

„Fajn,“ přikývl Bones, než se obrátil na Spocka, který krátce předtím žádal Enterprise o aktuální sken planety, aby věděli, jestli se Kirk s Charlie mezitím někde nevynořili na povrch.

„Negativní,“ sdělil mu komandér výsledek. „Ale budou to nadále monitorovat a dají nám neprodleně vědět, kdyby se něco změnilo,“ dodal ještě, jako kdyby tohle snad mohlo McCoye uklidnit.

„Vsadím se, že tam dole není ani moc kyslíku…“ prohodil ponuře a Spock po něm sekl nepříliš přívětivým pohledem.

„Tímhle přístupem to nijak nezlepšujete, doktore! Pokud jste si toho nevšiml, tak tu všichni děláme maximum pro jejich záchranu!“ upozornil ho nezvykle ostře, neboť i on měl o ty dva oprávněné obavy a Bonesovy řeči ho proto značně iritovaly.

„Jo! Všichni tady sedíme na zadku a čekáme na Itsyho! Doufám, že tam uvnitř nezabloudil, jinak se to dost protáhne!“ zavrčel doktor, ale když ho Spock vybídl, zda se po něm chce jít snad podívat, raději zmlknul, třebaže ne na dlouho.

„Kolik, že jsi tam zadal, že toho má prozkoumat?“ zeptal se po chvíli pro změnu Scottyho, který s ním už pomalu ale jistě ztrácel trpělivost.

„Však se dočkáš!“ odbyl ho a k jeho úlevě se Itsy objevil dřív, než mohl Bones přijít s další otravnou otázkou. „Tak se podíváme…“ prohodil a doktor se Spockem se k němu připojili, aby mohli na malém monitoru zhlédnout záznam z robotovy kamery.

„To je dost velký shluk potvor…“ odtušil Bones a lehce ho zamrazilo při pomyšlení, že by vážně vlezl dovnitř a narazil na ně. „Co je to tam na zemi? Tady!“ zabodl prst do displeje a Scotty na něj vrhnul znechucený pohled.

„Nesahat!“

„Vypadá to jako mravenčí tělo… že by se jim podařilo jednoho z nich zabít?“ spekuloval mezitím Spock a jeho bystrý zrak vzápětí zachytil ještě něco dalšího.

„Tady! Zastavte to!“ nakázal Scottymu, který ihned uposlechl. „Ten stín…“ ukázal na drobnou šmouhu, která se tam na okamžik mihla. „To by mohli být oni…“

„Stejně jako by to mohlo být cokoli jiného…“ ucedil Bones skepticky a Spock se mírně zachmuřil.

„Zatím jsme nikoho nepohřbili, doktore!“ sdělil mu odměřeně a přitom skoro litoval, že ho s sebou vůbec brali, protože zatím jim příliš užitečným nebyl, spíš naopak.

„Tak bychom měli pohnout, aby to tak i zůstalo!“ odsekl mu na to McCoy břitce. „Protože jestli jsou to vážně oni, tak se bez naší pomoci přes ty mravence ven nikdy nedostanou!“

„Pane Scotte, můžete naprogramovat Itsyho, aby tu skupinu vylákal ven?“ obrátil se Spock rovnou na šéfinženýra a ten přikývl. „A Vy buďte připravený tam dát tu kyselinu!“ nakázal Bonesovi, jakmile Scottyho robot opět zamířil do ústí té temné chodby.

„To se vůbec nemusíte bát!“ odsekl mu na to doktor, teflonovou nádobku již při ruce, protože se rozhodně nemínil pustit s těmi mravenci do křížku. O to větší bylo jeho znepokojení, když se celá ta horda vyřítila dle plánu ven a on zjistil, že si tam uvnitř s jejich robotem očividně dost nehezky pohráli.

„Nejde to tam zacvaknout!“ houkl frustrovaně na Scottyho, který zrovna s hlasitým řevem prchal před jednou z těch bestií, zatímco ostatní se ji snažili rozptýlit salvou z phaserů.

„Nekecej a dělej!“ zařval šéfinženýr v odpověď a hořce litoval, že na robotovi už před chvílí dálkově vypnul vibrační mode, protože jinak by pozornost těch mravenců byla dosud soustředěná na Itsyho a ne na ně. Ale potřeboval Bonesovi dopřát čas, aby tam dal tu kyselinu, to ovšem nemohl tušit, že mu to bude tak ukrutně dlouho trvat!

„Do prdele!“ zaklel McCoy, protože zohýbané úchyty robota dávaly tušit, že jeho úkol je prostě nesplnitelný. „Do prdele!“ zanadával znova a jenom doufal, že právě nedělá největší hloupost svého života, když na Itsym znovu zapnul vibraci a odhodlaně se chopil nádobky s kyselinou.

„Ještě že je to pořád z kopce,“ lapala Charlie po dechu, zatímco se vlekla za Jimem, a raději nemyslela na to, že pak to všechno bude muset zase vyjít.

„Tady, dej si trochu,“ vybídl ji Kirk, protože zrovna míjeli místo, kde předtím také pil, a snažil se nedat na sobě znát, jak moc mu její stav dělá starosti.

„Myslíš, že je to bezpečnější než ty larvy?“ nepřipadalo Charlie olizování mokrých stěn o mnoho lepší, ale on ji ujistil, že rozbory z této planety prokázaly, že se jedná o vodu, akorát dost obohacenou o minerály, a po tomhle si už přece jen trochu dopřála.

„Až se dostaneme zpátky na loď, tak vypiju aspoň půl litru pomerančového džusu…“ představila si na okamžik, jak úžasné by to bylo, a to i když se samozřejmě nebude jednat o čerstvě vymačkaný ale připravený z prášku. „A taky se pořádně umyju,“ dodala sebekriticky a Kirk jí povzbudivě stisknul ruku.

„Ten džus ti osobně donesu a pak ti vydrbu záda, bereš?“ navrhnul jí, protože minimálně tohle jí za ty nevydařené narozeniny dlužil, a ona si toužebně povzdechla.

„To by byla nádhera…“ hlesla, než se opět rychle vrátila do reality, v níž místo na lodi trčeli v nekonečných chodbách mraveniště a Jim byl ošklivě zraněný. „Nejdřív tě ale vezmeme na ošetřovnu!“ prohlásila rezolutně.

„Určitě to nebude tak zlý, už to ani tolik nebolí,“ pospíšil si ji Kirk uklidnit, ovšem na Charlie to mělo spíš opačný účinek.

„Je to dost hluboké, možná právě proto už nepociťuješ bolest,“ sdělila mu tiše a byla v tu chvíli neskutečně ráda, že dosud nespotřebovala všechnu tu zázračnou krev, protože se obávala, že zázrak bude Jim potřebovat, jestli se má opět plně zotavit.

„Tak pojď, ať jsme odsud pryč co nejdřív,“ nepřel se s ní Kirk a nějakou dobu mlčky postupovali chodbami, jen aby se posléze zastavili na jednom z rozcestí.

„Zatraceně, nejsem si úplně jistý, jestli jsme šli předtím tudy,“ přiznal Kirk, protože když sestupoval dolů poprvé, následoval Charliin hlas, a s ní pak už nedával na cestu tolik pozor, neboť vážně nepočítal s tím, že by se ještě někdy vraceli zpátky.

„Tak to nechme být, myslím, že už je mi stejně líp,“ nechtělo se Charlie zbytečně bloudit a Kirk se tomu nebránil.

„Tak jo. Jdeme najít nějaký východ,“ pronesl, než sáhnul po komunikátoru, aby si opět krátce posvítil. A dost mu zatrnulo, jakmile zjistil, že to jeho baterie mezitím definitivně vzdala.

„Co se děje?“ zaregistrovala Charlie i v té tmě, že něco není v pořádku, a Kirk zaváhal, zda jí říct pravdu.

„Tak co je to?“ pobídla ho, třebaže už to mezitím vytušila sama. „Takže teď jsme tady už úplně bez světla?“

„Jo,“ přisvědčil Kirk neochotně a skoro litoval, že nezůstali u východu. Protože tohle vážně nebylo dobré.